Příliv Temnoty

17

„Máme je!“ zakřičel jeden z orků a Doomhammer se zasmál. Vítězství bylo na dosah! Hradby města sice ještě držely, bez ohledu na to, jak dlouho byly obléhány, ale brány pod neustálým tlakem začínaly povolovat. Jakmile budou proraženy, orkové se nahrnou do města, pobijí zbývající obránce, budou bořit, plenit a drancovat. Pak se budou moci rozšířit po celém kontinentu a zbývající lidi zaženou do moře. Země bude patřit Hordě a orkové se navrátí ke starému způsobu života.

Kdyby tady tak byli ogři, pomyslel si už poněkolikáté Doomhammer, když se opíral o kladivo a sledoval své bojovníky, jak se znova a znova pokoušejí prorazit mohutné okované brány. Mohli by přelézt hradby, nebo v nich palicemi prorazit otvory. Nechápal, proč ještě nedorazil Gul’dan s Cho’gallem. Jistě, orkové se dostali přes hory rychleji, než čekal, ale i tak už tady měli být.

„Doomhammere!“ zavolal na něj jeden z válečníků a ukázal vzhůru k nebi. Že by další gryfové? zašklebil se. Ti opeřenci jim dali pořádně zabrat jak v Hinterlandu, tak i v Quel’Thalasu. Tady jich zatím viděl jenom pár, jeden letěl do hradu a ani nezasáhl do boje. I tak si ale Doomhammer dělal starosti. Wildhammerští trpaslíci byli silní, vytrvalí, s bouřnými kladivy zrovna tak nebezpečnými, jako byla ta orkská, a jejich gryfové rychlí jako blesk. I když byli vzrůstem malí, nebylo radno je podceňovat a náčelník měl obavy, aby jich nepřiletělo víc.

Na obloze se mezi mraky objevil nezřetelný obrys letícího tvora, který se přibližoval a byl stále zřetelnější. Na gryfa byl příliš dlouhý a zkroucený. Doomhammer zaslechl nadšené volání mnoha bojovníků, kteří si tvora všimli dříve. Byl to drak! To byla dobrá zpráva! Jeho ohnivý dech by v mžiku podpálil brány a smetl obránce z hradeb. Osud města už byl předem jasný.

Drak přistál na břehu u jezera, a jakmile se dotkl země, jezdec seskočil ze sedla. Doomhammer spustil kladivo na záda a vykročil k němu.

„Kde je Doomhammer?“ zeptal se dračí jezdec. „Musím s ním mluvit!“

„Tady jsem,“ zvolal Velký náčelník a shromáždění válečníci se rozestoupili, aby mohl projít k jezdci. „Co se stalo?“

Jezdec se k němu obrátil a Doomhammer si uvědomil, že už ho někde viděl. No jistě, byl to jeden ze Zuluhedových oblíbenců, mocný bojovník, podle všeho jeden z prvních, kteří si troufli vsednout na dračí hřbet. Torgus, tak se jmenoval.

„Přináším zprávu od Zuluheda,“ oznámil Torgus s podivným výrazem ve tváři. Doomhammer z něj cítil podivnou směs zmatku, hněvu a zřejmě i studu a strachu.

„Pak mi ji tedy pověz,“ vyzval Doomhammer jezdce a přistoupil k němu tak blízko, že se ocitnul uvnitř kruhu, tvořeného stočeným dračím ocasem. Orkové, kteří stáli poblíž, raději o něco ustoupili, aby jim poskytli soukromí.

„Jde o Gul’dana,“ řekl Torgus. Byl to velký ork, vysoký zhruba jako Doomhammer, ale neodvažoval se mu pohlédnout do očí. „Uprchl.“

„Cože?“ Nyní Doomhammer pochopil výraz jezdcovy tváře a cítil, jak v něm krev vře vzteky. Sevřel rukojeť kladiva tak, že div nezasténala. „Kdy? Jak?“

„Krátce poté, co jste odpochodovali k horám,“ řekl Torgus. „Cho’gall šel také a s nimi všichni z klanů Twilight’s Hammer a Stormreaver. Nasedli do lodí a odpluli na volné moře. Míří na jih.“ Až nyní jezdec pohlédl náčelníkovi do tváře a nad strachem převládl hněv. „Jeden z mých přátel je spatřil na moři. Když ale přilétl blíž, aby se zeptal, proč odplouvají, Gul’dan ho zabil nějakým špinavým kouzlem! Viděl jsem to! Chtěl jsem je pronásledovat, ale musel jsem o tom zpravit Zuluheda. Přikázal mi, abych letěl k vám.“

Doomhammer přikývl. „Dobře jsi udělal,“ ujistil jezdce. „Jestli Gul’dan zabil tvého přítele, jistě by neváhal zabít i tebe, a pak bychom se nedozvěděli, že zradil.“ Ohrnul rty a zasupěl. „K čertu s ním! Věděl jsem, že mu nemůžu věřit. A teď nám sebral lodě!“

„Můžeme se za ním pustit,“ poznamenal Torgus. „Zuluhed ti vzkazuje, že draci jsou připraveni. Sežehneme lodě i s posádkami na prach!“ Doomhammer svraštil čelo. „Ano, ale jen když se dostanete dost blízko. Gul’danova magie je velice silná a Cho’gall je také mocný.“ Vztekle udeřil kladivem do země. „Já věděl, že nám Oltáře přivodí problémy! Dovolil jsem mu proměnit ogry a tím jsem ho posílil!“ Doomhammer se kousl do rtu, jako by se tím chtěl potrestat za krátkozrakost. Byl tak nadšen pomyšlením na novou zbraň proti lidem, že ignoroval instinkt, který mu jasně napovídal, že černokněžník bude dělat všechno jen pro vlastní prospěch.

Torgus stále čekal na rozkazy, ale oba se obrátili, protože k nim přiběhl další ork. Byl to Tharbek, Doomhammerův mladý pobočník. Zastavil se těsně před stočeným dračím ocasem, který se zachvěl vztekem.

„Ano?“

„Máme problém,“ řekl mu Tharbek úsečně. „Hory se uzavřely.“

„Cože?“ Doomhammer se obrátil a pohlédl přes dračí hřbet k obzoru, kde se tyčily alteracké hory. Dobře viděl, že nekončící příval orků, který proudil skrz jižní průsmyky dolů k jezeru, náhle ustal.

„Co se stalo?“

Tharbek zavrtěl hlavou. „Nevím,“ odpověděl. „Už není možné projít přes průsmyky. Poslal jsem několik bojovníků zpátky, aby zjistili, co se stalo, ale ještě se nevrátili.“ Výraz pobočníkovy tváře dával jasně najevo, že by už měli být dávno zpátky.

„Zatraceně!“ procedil mezi zuby Doomhammer. „Ten člověk nás zradil! Já věděl, že tomu, kdo je schopný zradit svou rasu, se nedá věřit!“ Když si však vzpomněl, jak byl ten zahalený člověk vyděšený, připadlo mu, že to byl asi někdo další, kdo ho přiměl změnit názor. Buď mu Aliance pohrozila něčím mnohem horším, než je orkská nadvláda, nebo přišli na to, že zradil, a odstranili ho, takže ztratil moc nad průsmyky. Ano, nejspíš to byla ta druhá možnost. Ten člověk byl příliš ochotný vyjednávat, než aby najednou sám od sebe porušil dohodu, zvláště když je Horda nablízku. Nejspíš ho někdo odstranil a sám se chopil vlády nad horami.

To však na věci nic neměnilo. „Kolik orků je tam nahoře?“ zeptal se.

Tharbek pokrčil rameny. „Těžko říct, ale nejméně půlka klanu,“ řekl a rozhlédl se kolem. „Ale i tak tady máme hodně bojovníků. A až přijde Gul’dan a ostatní, bude nás ještě víc.“

Doomhammer se hořce zasmál v neustávajícím rozčarování. „Jenomže Gul’dan nepřijde!“ Tharbek se zarazil. „Zradil nás!“ řekl Doomhammer Tharbekovi s velkým přemáháním. „Vzal dva klany, nalodil se a odplul na moře.“

„Ale proč?“ zeptal se zmateně Tharbek. „Když prohrajeme tuhle válku, přijdeme všichni o domov včetně Gul’dana!“

Doomhammer však zavrtěl hlavou. „Válka s lidmi pro něj nikdy nebyla na prvním místě.“ Pomalu si vybavoval, co mu černokněžník řekl, když byli ještě ve Stormwindu. „Říkal, že našel něco jiného, zdroj velké moci,“ vzpomínal Doomhammer. „Něco, co ho učiní tak silným, že už Hordu nebude potřebovat.“

„Co teď budeme dělat?“ zeptal se Tharbek. Podíval se k městu a zamyslel se. „Možná nemáme dost bojovníků, abychom ho dobyli,“ poznamenal.

Doomhammer tomu odmítal uvěřit, ale uvědomoval si, že pobočník má pravdu. Město bylo mnohem odolnější a jeho obránci bojovnější, než předpokládal. Útok Aliance zezadu jim už tak působil velké ztráty a teď nemohli počítat se žádnými posilami.

Nebyla to však jediná věc, která Doomhammera trápila. Gul’danova zrada byla neodpustitelná, ale horší bylo to, že se k němu přidali i další orkové, kteří upřednostnili své zájmy před zájmy Hordy, své sobecké cíle před potřebami národa. Z toho samého důvodu byl přece Doomhammer nucen zabít Blackhanda, zaujmout jeho místo a zavázal se odstranit zlořád a vrátit orkům čest. Tato zrada nemohla zůstat bez odpovědi. Musela být potrestána za jakoukoliv cenu.

„Rende! Maime!“ zavolal Doomhammer. Blackhandovi synové byli v mžiku před ním. Zřejmě je tón jeho hlasu přiměl k většímu spěchu.

„Vezměte celý Black Tooth Grin a vyražte na jih,“ řekl jim Doomhammer a vybavoval si mapy, které nakreslili jeho průzkumníci společně s troly. „Půjdete zpátky podle jezera a potom přes Hillsbrad k moři. Gul’dan sice uprchl, ale jistě s sebou nevzal všechny lodě. Takže tam ještě nějaké budou,“ zašklebil se a vycenil kly. „Vyplujete za nimi a pobijete ty zrádce do posledního.“

„A co s tím městem?“ protestoval Rend. „Co s touhle válkou?“

„V sázce je čest našeho národa!“ zařval Doomhammer a výhružně se rozmáchl kladivem. Bylo jasné, co s oběma orky udělá, když neuposlechnou rozkaz. „Nemůžeme dopustit, aby zůstali nepotrestáni!“ zíral na oba Blackhandy. „Berte to tak, že chráníte svou čest.“ Zhluboka se nadechl a pokoušel se uklidnit. „Já půjdu s vojskem pomalu za vámi a postarám se, aby vás Aliance nepronásledovala. Pak se sem vrátíme,“ ujistil je, „a dokončíme, co jsme začali.“ On sám o tom však pochyboval. Zastihli město nepřipravené, a to už se víckrát nestane.

Oba orkové souhlasili, i když z toho moc nadšení nebyli. „Stane se, jak si přeješ,“ řekl Maim a společně s bratrem odešel vydat rozkazy svým bojovníkům.

Doomhammer se obrátil zpátky k Torgusovi, který stále čekal na rozkazy. „Řekni Zuluhedovi, ať pošle všechny draky nad Velké moře. Leť co nejrychleji za ním. Získáš tak příležitost pomstít smrt svého přítele.“

Torgus přikývl, usmál se při pomyšlení na pomstu a obrátil se zpátky ke svému drakovi. Doomhammer ustoupil stranou, aby zvíře mohlo roztáhnout obrovská křídla a vznést se do vzduchu. Sledoval rychle se vzdalujícího jezdce, skřípal zuby a ruce se mu třásly hněvem a rozčarováním. Byl už tak blízko! Ještě jeden den a město by bylo dobyto! Příležitost byla náhle ta tam. Naděje na rychlé vítězství orků se povážlivě zmenšila. Čest však byla přednější.

Celou dobu stál v ústraní také Teron Gorefiend, ke kterému Doomhammer nyní zamířil. „Co s tebou, ty smradlavá mrtvolo?“ zeptal se náčelník mrtvého rytíře. „Sloužil jsi Gul’danovi, ale teď nás všechny zradil. Chceš ho následovat?“ Nemrtvý válečník na něj chvíli zíral zářícíma očima a pak zavrtěl hlavou. „Gul’dan nás opustil,“ odpověděl. „My nezradíme. Horda je pro nás vše a zůstaneme věrní – dokud ji povedeš ty.“ Doomhammer pomalu pokýval hlavou. Ta odpověď ho překvapila. „Pak tedy jděte a chraňte mé bojovníky, zatímco se budeme stahovat od města,“ rozkázal náčelník. Gorefiend poslechl a mlčky vyrazil za ostatními mrtvými rytíři. Tharbek také odešel. Doomhammer na chvíli zůstal sám.

„Gul’dane!“ zařval a mával kladivem proti nebi. „Za tohle zemřeš! Zradil jsi nás! Dal jsi všanc naše životy! Za to budeš trpět!“ Nebe neodpovídalo, ale Doomhammerovi se tím prohlášením aspoň trochu ulevilo. Svěsil ruku s kladivem, a když se vracel zpátky k bojovníkům, už zvažoval, kudy se vydají k jihu a jak nasměrovat Hordu k moři.

Gul’dan se nahnul přes příď a nasál mořský vzduch. Zavřel oči, uvolnil své mystické smysly a začal hledat zdroj magie. Ucítil ho téměř okamžitě. Byl tak silný, že ho vnímal jako kovovou chuť čerstvé krve, a tak mocný, že mu vstávaly vlasy na hlavě a pod kůží ucítil mravenčení.

„Zastavit!“ zavolal přes rameno a orkové přestali veslovat. Loď se okamžitě zastavila a držela na hladině jako přibitá. „Jsme u cíle,“ zvolal černokněžník.

„Ale… ale vždyť tady nic není,“ namítl jeden z orků. Jmenoval se Drak’thul a patřil ke Stormreaverům. Gul’dan se otočil, otevřel oči a pohlédl na mladého černokněžníka.

„Ne?“ zašklebil se. „Potom tě budeme muset spoutat řetězy a hodit na dno, abys nám to zjistil. Nebo by sis tady radši sedl a důvěřoval mi v tom, co dělám?“ Drak’thul ustoupil stranou a zakoktal cosi na svou omluvu, ale Gul’dan mu už nevěnoval pozornost. Místo toho se podíval na loď, která zastavila vedle nich. Na přídi stál Cho’gall.

„Řekni to ostatním,“ řekl Gul’dan pomocníkovi. „Začneme okamžitě. Doomhammer už asi ví, že jsme odpluli, a já nechci, aby nám bránil v dosažení našeho cíle.“

Dvouhlavý ogr přikývl, obrátil se k další lodi a zavolal, ať zastaví. Dala znamení té za ní.

Lodě se k sobě přiblížily a orkové je pospojovali lanem. Potom se orkští nekromanti a ogři mágové přesunuli na Gul’danovo plavidlo. Někteří se přidržovali lan, aby se neutopili.

„Místo, které hledáme, je prastarý chrám a leží přímo pod námi,“ řekl Gul’dan shromážděným černokněžníkům. „Mohli bychom k němu zkusit doplavat, ale nevím, jak je to hluboko. Navíc je tam jistě tma a zima, což mi nevyhovuje.“ Zašklebil se a pokračoval: „Místo toho vyzdvihneme zemi a s ní i chrám na hladinu.“

„Dokážeme to?“ zeptal se jeden z ogřích mágů.

„Ovšem že ano,“ odpověděl Gul’dan. „Před nějakým časem, ještě na Draenoru, jsme my orkové vyzdvihli kus země. Byl to vulkán v údolí Shadowmoon. Tehdy jsem vedl Stínovou radu, dnes povedu vás.“ Čekal na další dotazy a námitky, ale nikdo nic neříkal, a tak jen s potěšením pokýval hlavou. Jeho noví podřízení byli nejen silnější než ti předchozí, ale také mnohem poslušnější, čehož si velmi považoval.

„Můžeme začít?“ zeptal se nakonec Cho’gall.

„Jistě,“ odpověděl Gul’dan. „Nač čekat?“ Otočil se a přistoupil k boku lodi. Všichni ostatní se rozestoupili vedle něj po obou stranách. Zavřel oči a soustředil se na zdroj energie ukrytý v hlubinách. Bylo snadné ho myslí uchopit, a jakmile se to Gul’danovi podařilo, začal ho zprvu jemně, pak silněji přitahovat k sobě. Současně směroval magickou energii své mysli do okolí zdroje a tvaroval ji. Obloha potemněla a moře se začalo neklidně čeřit.

„Mám to,“ řekl ostatním skrz sevřené čelisti. „Napojte se na mou magii a pocítíte to sami. Nasměrujte energii do mé konstrukce a zvedejte se mnou. Teď!“

Pocítil prudký skok, jak se Cho’gall a po něm i ostatní přidali. Obloha začala rudnout, spustil se silný déšť a v dálce zaburácel hrom. Obrovská váha, kterou prve cítil, náhle opadla a zvedání bylo mnohem snadnější. Pořád to bylo obtížné, ale nikoliv neúnosně. S každým zatažením vzrůstala přítomnost magie, díky níž mohl zdroj uchopit ještě pevněji, stejně jako zemi, na které se nacházel. Příroda kolem se tomu bránila, seč mohla, ale marně.

Stáli tam čtyři hodiny. Ostatním orkům připadalo, že se nic neděje, ale ve skutečnosti sváděli divoký souboj s obrovskými silami. Moře se divoce vlnilo a déšť sílil. Dunění hromů bylo ohlušující a blesky je oslepovaly. Lodě se na hladině divoce zmítaly a válečníci se drželi vesel, aby nevypadli. Několik bedlivě sledovalo Gul’dana a čekalo, že jim vydá nějaký rozkaz. Nikdo z černokněžníků se však nepohnul, ani když se loď kymácela tak divoce, až hrozilo, že se převrhne.

Z vln nedaleko přídě najednou vyšlehly plameny a kouř, který se šířil na všechny strany. Přestože byl vzduch prosycen vodou a dýmem, bylo vidět, jak se zpod hladiny vynořuje cosi, co připomínalo zobáček kuřete, jež se klube z vejce. Byla to skála, která k údivu válečníků vystupovala z vln, pokrytá proužky stékající lávy. Skalisko přerostlo v úzkou plošinu, ta pak v širokou římsu, až se nakonec před loděmi objevil malý skalnatý ostrůvek. Země se však vynořila současně na více místech, a jak dále vystupovala z moře, ukázalo se, že všechny skály a skaliska tvoří dohromady jeden ostrov, ze kterého stékala voda a tu a tam vyšlehly plameny či vytékala láva. O kus dál v moři vyplul nad hladinu další, menší ostrůvek a po něm další dva.

Nakonec, když obloha opět zešedla a moře se trochu zklidnilo, Gul’dan otevřel oči. Zapotácel se vyčerpáním a opřel se o zábradlí, stejně jako několik dalších černokněžníků. Díval se na nové souostroví, ze kterého stále stoupal kouř a pára. Odevšad se ozývalo dunění a praskání, jak se ostrovy usazovaly.

„Už brzy,“ řekl tiše, když očima i myslí pozoroval ostrov a spatřil místo, které hledal. „Už brzy sem vstoupím a dojdu si do chrámu pro to, co jsem hledal.“

„Vidím je!“ zvolal válečník. „Támhle jsou! U těch ostrovů!“

Rend Blackhand, náčelník klanu Black Tooth Grin se podíval, kam ork ukazoval. V tom místě se moře i obloha divoce zmítaly. Když se přiblížili, uviděl konečně kus země a u něj na moři tmavé předměty. „Výborně,“ řekl a volně složil ruce na rukojeť sekery. „Nasaď vyšší rychlost,“ řekl bubeníkovi. „Chci tam doplout dřív, než se někam schovají.“ Na druhé lodi viděl bratra Maima, jak také promlouvá s bubeníkem. Patrně mu dával podobný příkaz.

„Co uděláme, když proti nám použijí kouzla?“ zeptal se mladší válečník. Několik ostatních souhlasně přikývlo. Magie se děsili nejvíc. Byla obávanější než zajetí Aliancí nebo sežrání drakem, a Rend dobře chápal jejich obavy. Nelíbila se mu myšlenka, že bude bojovat proti Gul’danovi a jeho nohsledům. Jenomže to byl Doomhammerův příkaz a pověst Blackhandů byla v ohrožení. Rend byl rozhodnut příkaz splnit, nebo zemřít.

„Jsou to mocní čarodějové,“ připustil. „A Gul’dan dovede snadno zabít tři nebo čtyři bojovníky během několika minut. Jenomže potřebuje právě těch několik minut. A musí se nám postavit tváří v tvář, být dostatečně blízko, nebo aspoň získat něco, co patří jeho oběti.“ Pak s úsměvem pokračoval: „Dal někdo z vás vrchnímu černokněžníkovi botu, rukavici nebo brusný kámen?“ Několik vojáků se na ta slova zachechtalo. „Tak se prostě držte od černokněžníků dál, nenechte je dostat se moc blízko a pobijte je dřív, než stihnou seslat kouzlo.“ Aby to zdůraznil, pleskl dlaní o sekeru. „Bez ohledu na to, jakou mají moc, jsou to pořád jenom orkové, pořád jsou zranitelní a smrtelní. Je to stejné, jako když jsme na Draenoru bojovali s ogry. Nikdo z nás se jim silou nevyrovnal. Ale když jsme je napadli ve skupině, nakonec podlehli.“

Bojovníci pokývali hlavami. Teď, když chápali magii jen jako druh zbraně, nepřipadala jim tak děsivá.

„Už jsme skoro tam,“ zahlásil bojovník na přídi a Rend se podíval přes okraj lodi. Ostrov, ke kterému se blížili, mu připadal mnohem menší než většina těch, které už viděl. Nepřátelské lodě u břehů právě spouštěly na vodu čluny, do kterých nastupovali orkové, aby se přeplavili na tmavý a pustý břeh. Rend potlačil zlostné zavrčení a vydal rozkaz: „Připravte se k přistání! Jakmile vystoupíme z lodě, zaměřte se nejprve na čemokněžníky. A zabijte každého, kdo se vám postaví do cesty.“

„Nejsme sami,“ upozornil Cho’gall Gul’dana. Člun, v němž seděli, právě připlul ke břehu ostrova, který se stále ještě zachvíval a z několika míst stoupal kouř.

Gul’dan se podíval směrem, kam pomocník ukazoval, a spatřil skupinu lodí, která se přibližovala k ostrovu z druhé strany. Podle způsobu, jakým se pohybovaly, černokněžník usoudil, že je pohánějí spíš vesla než plachty, což znamenalo jediné: Doomhammerovy jednotky je našly.

„K čertu s ním,“ zaklel polohlasem Gul’dan. „Proč se vždycky rozhoduje tak rychle? Kdyby se zdržel o jeden den, už bychom byli se vším hotovi.“ Hořce vzdychl. „No co se dá dělat. Řekni našim, ať se připraví k boji. Budete je muset zadržet, než vejdu do chrámu a najdu hrobku.“

Cho’gall se zlověstně usmál. „S radostí.“ Obrovský ogr byl stejně fanatický jako všichni z jeho klanu. Pevně věřil, že boj a prolévání krve jednou způsobí konec světa. Všichni orkové z klanu Twilight’s Hammer tuto víru sdíleli a s chutí se pouštěli do boje proti komukoliv, protože s každou smrtí byl svět o kousek blíže zániku. Skutečnost, že krev démona, již pili na Draenoru, mnohonásobně zvýšila jejich krvelačnost, jim vůbec nevadila, naopak ji vítali. „Kolem nás neprojdou,“ prohlásil Cho’gall a vytasil dlouhý meč se zahnutou čepelí, který nosil zavěšený na opasku.

Gul’dan přikývl. „Dobře.“ Otočil se a opatrně vykročil do vnitrozemí ostrova. Z míst, kam šlápl, stoupala pára. Drak’thul spolu s nekromanty a ogřími mágy se vydal rychle za ním.

„Do útoku!“ zařval Rend, pevně chytil sekeru oběma rukama a vyrazil s bojovníky vpřed. „Pobijte ty zrádce!“

„Smrt zrádcům!“ ozval se Maim ze strany.

„Do boje!“ zvolal Cho’gall a pozdvihl meč vysoko nad hlavu tak, že se na čepeli odrážel sluneční svit. „Ať tato zem nasákne jejich krví,“ křičela druhá ogří hlava. „Ať jejich smrt přiblíží svět ke konci!“

Obě síly do sebe na skalnatém pobřeží drtivě narazily. Zbraně se míhaly vzduchem, kladiva, meče a kopí létaly sem a tam, sekaly a bodaly ve strašlivé krvavé vřavě. Všude kolem stříkala krev, vzduch se zaplnil rudým oparem, i moře zrudlo. Nerovná kamenitá země byla najednou kluzká a mnoho orků přišlo o život tím, že uklouzli a už se jim nepodařilo vstát.

Byla to strašlivá bitva. Cho’gallovi bojovníci se rvali jako bestie. Jejich cílem bylo způsobit nepřátelům co největší zranění a bolest. Doomhammerovi válečníci bojovali, aby pomstili Gul’danovu zradu a potrestali jeho věrné za to, že připravili Hordu o vítězství u hlavního města. Obě strany věřily svým cílům a žádná z nich nehodlala ustoupit.

Jediný rozdíl mezi nimi byl v počtech. Gul’dan na ostrov připlul s pouhými dvěma klany. Byli to jeho vlastní Stormreaveři a Cho’gallův Twilight’s Hammer. Stormreaveři byli nejméně početní, všichni to byli černokněžníci a všichni byli v té chvíli s Gul’danem, takže v bitvě proti Doomhammerovým orkům nyní byl jen Cho’gallův Twilight’s Hammer. Naproti tomu Rend a Maim s sebou přivedli klan Black Tooth Grin, který patřil k největším v Hordě. Bojovníci Twilight’s Hammeru museli čelit přesile a dobře to věděli. Jak boj pokračoval, a obě strany utrpěly značné ztráty, rozdíl v počtech byl stále citelnější.

Fanatičtí orkové se však odmítali vzdát a bojovali do poslední kapky krve. Vzali přitom s sebou hodně Doomhammerových bojovníků. Sám Cho’gall usekl nejsilnějšímu Black Tooth Grinovi pravou paži, a jak se dvěma sekerami zanořenými v hrudi padl k zemi, stačil ještě jinému nepříteli zadním bodcem sekery vyrazit oko. Temné pobřeží bylo poseto mrtvými těly a naživu zůstali jen bojovníci pod vedením Blackhandů.

„A teď,“ řekl Rend, když si otíral ostří sekery o oděv padlého orka, „jdeme na Gul’dana. Musí zemřít.“

Gul’dan stál u vchodu do prastarého chrámu, jehož zdi byly hustě pokryty mořskými houbami, korály a chaluhami. I tak si ale všiml stop architektury, již dříve spatřil v Quel’Thalasu. Stavba měla podobnou velikost i styl. Zřejmě ji postavili elfové a kdysi musela být velmi zdobná a krásná, to bylo jasné. Nyní však připomínala spíš podivnou kupu hlíny pokrytou mořskými rostlinami než něco, co bylo postaveno inteligentními bytostmi. Na tom však Gul’danovi nezáleželo. Byl vzrušen podivnými pulzy, které cítil za očima. Uvnitř byl zdroj takové síly, že bylo téměř vidět, jak se celá budova chvěje.

„Musíme jít dovnitř,“ řekl Drak’thulovi a ostatním.

Chvíli uvažoval, jestli s sebou do chrámu má brát někoho dalšího. Věděl, že se uvnitř nachází Sargerasova hrobka a Sargerasovo oko, které je v ní ukryto, je zdrojem nesmírné, božské moci. Ale dokáže ho uchopit sám, nebo se o ně bude muset dělit se Stínovou radou? Nakonec seznal, že neví, co dalšího na něj může v chrámu číhat, a tak se rozhodl vzít s sebou i ostatní. Bude-li to nutné, zabije je, až se dostanou k hrobce.

Opatrně vešli dovnitř. Gul’dan vyčaroval kouli zeleného světla. Sály a místnosti byly stejně zašlé jako vnějšek. Zdi a podlaha byly pokryté mořskými řasami, pískem, chaluhami, škeblemi různých tvarů a velikostí.

„Rychle, hlupáci!“ křikl netrpělivě na ostatní. „Seberte se a najděte hlavní chodbu! Musíme se ke komoře s Okem dostat dřív, než se vzbudí strážci hrobky.“

„Jací strážci?“ zeptal se černokněžník Urluk Cloudkiller. „O těch jsi nám nic neříkal!“

„Bezpáteřní zbabělci!“ odsekl Gul’dan a vlepil Urlukovi facku. „Řekl jsem, ať pohnete!“ Jeho hněv je popohnal a aspoň na čas převládl nad strachem z podivného chrámu a hrůz, které mohl ukrývat. Začali hledat a zanedlouho nalezli hlavní chodbu, jíž vyrazili dál.

Jak postupovali stále hlouběji do nitra chrámu, připadal jim stále více zachovalý. Nyní se mezi mořským plevelem a pískem na sloupech a stěnách objevovaly jemné vzory, reliéfy a nádherné mozaiky. Po malbách nebo freskách však nebylo nikde ani stopy. Patrně je zničila slaná mořská voda. I tak ale bylo poznat, že celý vnitřek chrámu musel kdysi vypadat tak skvostně, až náhodnému návštěvníku oči přecházely.

Gul’dana však zajímala jediná věc. Kouzelný předmět pohřbený v hrobce na samém dně. Když konečně dorazili k cíli a jejich zrak spočinul na těžkých dveřích, zastavil se a vychutnával si tu chvíli.

„Teď, Sargerasi,“ zašeptal, „si vezmu všechnu moc, již jsi zde po sobě zanechal, a celý tenhle ničemný svět přede mnou poklekne!“

Cítil intenzivní energie, ze kterých se mu bouřily smysly, a mysl se chvěla nedočkavostí. Koule zeleného světla, již vyvolal u vchodu, dříve velká sotva jako pěst, byla nyní dvakrát větší než jeho hlava. Zářila tak jasně, že se do ní nedalo přímo dívat, a byla tak horká, že ji musel držet uprostřed místnosti, aby nezačala tavit některou stěnu. To vše bylo způsobeno pouhou blízkostí zdroje! Co všechno by mohl udělat, kdyby ho skutečně uchopil a vstřebal?

S těmito myšlenkami přikázal ostatním, ať ustoupí. Poslechli a poodešli o kus dál na druhou stranu místnosti. Potom se chopil kamenné kliky u masivních železných dveří. Bylo to jediné místo v chrámu, které nebylo ničím zdobené. Jednoduchost tvarů dveřím propůjčovala přesně to, co všem sochám a řezbám scházelo. Bylo jasné, že toto místo je příliš důležité na to, aby bylo zaplněné tretkami. Hořící touhou poznat, co se za dveřmi skrývá, Gul’dan zabral vší silou za kliku. Cítil, že je zadřená, jak se po celá staletí ani nepohnula, a myslí mu projelo ostré bodnutí, když zjistil, že je očarovaná zaklínadlem. Neublížilo mu, byla to spíš spoušť nějakého mnohem horšího kouzla, se kterým bylo patrně spojeno. Nic se však nestalo. Spouštěcí zaklínadlo jím jen projelo a nic nespustilo. Bylo to přesně tak, jak mu Sargeras řekl. Aegwynn ochránila hrobku před lidmi, elfy, trpaslíky i gnómy, prostě před všemi rasami tohoto světa. Jenomže Gul’dan byl ork z Draenoru, tvor, o kterém nikdy neslyšela. Zaklínadlo ho nerozpoznalo, takže mohl pohodlně vzít za kliku a otočit jí. Ozvalo se hlasité klapnutí. Gul’dan zabral a s drásavým zaúpěním otevřel dveře dokořán.

Za dveřmi byla temnota, kterou neprozářila ani Gul’danova světelná koule. Temnota tak chladná, že mu okamžitě zkřehly ruce a od úst šla pára. Plazila se po podlaze a nabývala roztodivných tvarů s očima, jež zářily ještě temněji, tak temně, že i pouhý pohled do nich působil bolest. Podivné tmavé předměty se s úsměvem vyvalily dveřmi ven, pryč z věčného vězení, a zamířily ke ztuhlému Gul’danovi a jeho černokněžníkům.

Démoni, jaké ještě nikdy předtím nespatřil. Myslel si, že se v minulosti setkal už s mnoha hrůznými a nestvůrnými bytostmi, ale ve srovnání s těmito tvory působily všechny jako pouhé stíny.

Ne! zařval v duchu Gul’dan, strachem neschopný přimět tělo, aby vydalo zvuk. Takhle to nemělo být! Sargeras mi to slíbil! Zkusil vyvolat magii, zvednout ruce, dát se na útěk, prostě cokoliv, ale pouhý pohled na ty bytosti mu ochromil tělo i duši. Ten, jenž se považoval za mistra magie, najednou nemohl dělat nic jiného než zírat, jak se k němu blíží, jak natahují temné drápy, aby se dotkly jeho tváře.

První dotek ho probral a Gul’dan se náhle přistihl, jak běží, co mu nohy stačí, aby unikl z tohoto prokletého místa. Drak’thul a ostatní se hnali za ním. Z hrobky zaznívaly příšerné skřeky, které se rozléhaly celým chrámem. Zdálo se, že unikli, protože je nikdo nepronásledoval. V místě Gul’danovy tváře, kde se ho bytosti dotkly, cítil nesnesitelné pálení. Prohmátl si obličej rukou a zjistil, že je pořezaný a krvácí.

„K čertu s tebou, Sargerasi!“ zaklel a hnal se dál mezi sloupy a pilíři. „Takhle to přece nemůže skončit! Já jsem Gul’dan! Jsem ztělesnění temnoty! Takhle přece nemůžu zemřít!“

Zastavil se, aby popadl dech, a naslouchal. Výkřiky umlkly. Slaboši mizerní! pomyslel si a hned se dovtípil, co se přihodilo Stormreaverům, které měl ještě před chvílí za sebou. „Nejspíš jsou všichni mrtví.“ Rána na tváři začala náhle pulzovat. Chytil se za ni a snažil se zastavit krev, která z ní stále vytékala. Přepadla ho nesnesitelná malátnost. „Musím dál,“ řekl ztěžka. „Má moc by měla stačit na to, aby…“

Umlkl a bedlivě naslouchal. Co to bylo za zvuk? Zněl slabě, neustále se opakoval a měl z něj husí kůži. Cítil z něj krutost a… radost?

„Ten smích – jsi to ty, Sargerasi?“ zeptal se. „Vysmíváš se mi? Však uvidíme, kdo se bude smát naposled, démone, až získám tvé ohnivé Oko!“ Zahnul za roh a vešel do široké místnosti s překvapivě holými stěnami. Nevěděl, co ho k tomu přimělo, ale prostě přistoupil ke zdi a krví z rány na tváři na ní načrtl hrobku a její strážce. Několikrát mu únavou sjela ruka.

„Byl jsem napaden… strážci,“ psal ztěžka. „Umírám.“ Věděl, že to je pravda, a snažil se dokončit nápis dřív, než ho smrt přemůže. Uslyšel za sebou podivné chrčení, které předtím zaslechl uvnitř hrobky. Jdou si pro něj.

„Kdyby mě neopustili mí služebníci,“ psal dál, oči mu těkaly sem a tam a hrdlo měl tak sevřené, že nebyl schopen slova. Uvědomil si však, že za to nemohli. Byla to jeho vina. Celou dobu si myslel, že má všechno pevně v rukou, ale ve skutečnosti byl jen poskokem, pěšákem. Otrokem. Celý jeho život byla lež. A teď je všemu konec.

Byl jsem hlupák, pomyslel si. Přestal psát a obrátil se, aby se zase dal do běhu, i když věděl, že na to už je příliš pozdě. Najednou se do něj zaryly drápy a Gul’dan křičel a křičel.

Rend vztáhl ruku a Maima zastavil. „Ne,“ řekl zlehka. Z opasku, který ukradl padlému nepříteli, stále stékala krev.

„Musíme dostat Gul’dana,“ trval na svém Maim, i když sotva stál na nohou a hrubé obvazy na ruce a noze měl nasáklé krví.

„To už není třeba,“ ujistil ho bratr. „Ty… bytosti splnily úkol za nás.“

Z budovy před nimi cosi vylezlo. Něco s mnoha údy, klouby, a především s mnoha zuby. Následovaly další stvůry, bez váhání se vrhly na orky a začaly je trhat jako ovce. Několik bojovníků při pohledu na tvory ztuhlo zděšením, ale ostatní se pustili do boje a všechny je nakonec pobili, i když je to stálo mnoho sil a mnoho ran, než se poslední přestal škubat, trhat a kousat.

Bytosti přišly z té podivné stavby. I když byl Rend válečníkem, přece jen dokázal vycítit magii. Stavba před nimi ji doslova vyzařovala. Byla nepředstavitelně silná, plná nenávisti namířené proti všemu živému. Bytosti byly jen velmi slabým projevem skutečné síly, která dlela uvnitř.

Potom je něco přimělo padnout na zem a z vchodu budovy se ozval ohlušující zvuk, pekelný smích odněkud z hlubiny, následovaný prudkým závanem odporně páchnoucího vzduchu. S ním se objevilo i něco dalšího, z čeho se Rendovi zježily vlasy. Nic neviděl, ale byl si jistý, že se z paláce vyvalilo samotné zlo. Rozběhlo se všemi směry a mizelo v teplém slunečním svitu.

Rachot však pokračoval a začala se otřásat země. V zemi pod nohama orků se objevily praskliny. Ostrov se rozpadal.

„Gul’dan už není,“ řekl Rend, když se postavil na nohy, a ačkoli mu nebylo jasné jak, věděl, že mluví pravdu. Ať už tam dole hledal cokoliv, našel jen smrt. Rend doufal, že byla pomalá a krutá. Byl si tím téměř jistý.

„Co teď budeme dělat?“ zeptal se Maim. Orkové vyrazili k pobřeží a chrám nechali daleko za sebou.

„Vrátíme se k Doomhammerovi,“ odvětil Rend. „Válka ještě neskončila a teď už si aspoň nebudeme muset dělat hlavu se zrádci. Ať si ho tam jde hledat sám, jestli si troufá.“ Oba bratři společně se svými bojovníky dorazili na břeh, kde už na ně čekaly lodě.