Příliv Temnoty

První prolog

Krajina byla zahalena do mlhy. V ospalé vesnici Southshore lidé s neklidem vyhlíželi úsvit, protože bylo jasné, že se každou chvíli začne rozednívat. Mlha halila okolní svět, převalovala se po střechách domů a clonila výhled na moře u samotného okraje vesnice. I když nebylo vidět, šplouchání vln u přístaviště bylo nepřeslechnutelné.

Pak se začalo ozývat něco dalšího.

Pomalu, ale jistě se mlhou rozléhaly neznámé zvuky a nebylo možno určit, co nebo kdo je vydává ani odkud přicházejí. Bylo to z pevniny, nebo od moře? Byly to snad jenom vlny narážející na břeh hlasitěji než obvykle? Déšť ztrácející se v mlze? Nebo vůz nějakého obchodníka blížící se k vesnici? Když vesničané naslouchali pozorněji, došlo jim, že podivné nezvyklé zvuky přicházejí od moře. Někteří vyběhli na břeh a zírali do mlhy ve snaze jí prohlédnout. Co to jen mohlo být?

Mlha začala pomalu opadávat, jako by ji k tomu něco nutilo. Nadouvala se a tmavla, až nabyla podoby obrovské temné vlny, která se řítila ke břehu. Vesničané ustupovali, někteří s křikem. Dobře moře znali, byli to většinou rybáři a námořníci, ale toto nebyla obyčejná vodní vlna. Na to se pohybovala příliš podivně. Bylo to něco jiného.

Temnota se stále přibližovala, pohybovala s mlhou, a zvuk sílil. Pak se konečně objevila a jednolitý temný útvar se rozpadl na mnoho drobnějších. Lodě. Velké množství lodí. Vesničanům se trochu ulevilo, protože lodě znali, ale úzkost je neopouštěla. Southshore byla zapadlá rybářská víska. Měli v ní na deset malých člunů a větší lodě na moři nespatřili po celá léta. Najednou se jich sem blížily stovky. Co to mělo znamenat? Muži pobrali hole, nože, tyče s háky i sítě se závažím, cokoliv, co přišlo pod ruku. S napětím čekali, až se loďstvo přiblíží. Z mlhy se vynořovala další a další plavidla, jako by tomu neměl být konec, a s každou novou řadou lodí rostla také úzkost vesničanů. Nebyly jich stovky, ale tisíce, možná celý jeden národ, více než kdy kdo viděl! Odkud se mohlo vzít tolik lodí? Co je mohlo přimět, aby se plavily v tak velké skupině? A proč plují zrovna sem? Vesničané sevřeli zbraně v rukou pevněji, děti a ženy se ukryly v domovech, zatímco plavidel na moři pořád přibývalo. Najednou bylo jasné, co je původcem záhadných zvuků: pravidelné údery mnoha vesel na mořské hladině.

Když první z lodí přistála, vesničané spatřili její posádku. Opět se jim ulevilo a probudili v sobě zvědavost. Na lodi byli muži, ženy a podle výšky i děti, světlí i snědí, s vlasy běžných odstínů. Tohle nebyly stvůry ani jiné rasy, o kterých vesničané slyšeli, ale nikdy se s nimi nesetkali. Zdálo se, že ani nejsou oděni k boji, většina z nich zjevem válečníky ani nepřipomínala. Toto zřejmě nebyla invaze, spíš to vypadalo jako útěk před katastrofou. Strach vesničanů přešel v soucit. Co bylo příčinou toho, že tolik lidí najednou vyplulo na moře?

Další lodě dosahovaly břehu a lidé z nich vystupovali na zem. Někteří s pláčem padali na pláž, jiní stáli a zhluboka dýchali s úlevou, že konečně dosáhli pevniny. Ranní slunce konečně přinutilo mlhu, aby opadla a ztratila se pod náporem jasných paprsků. Vesničanům se tak naskytl lepší výhled. Připluvší lidé nebyli vojáci. Bylo mezi nimi mnoho žen a dětí a spousta z nich byla oblečena velmi nuzně. Byli pohublí a zesláblí. Lidé zasažení nějakým neštěstím, většina z nich tak vyčerpaná, že mohli jen stát nebo padnout na břeh.

Několik však přece bylo ozbrojeno. Jeden z nich vykročil k hloučku vesničanů. Byl to vysoký a statný muž, téměř bez vlasů, s tenkým knírem a vousem. Ve tváři měl silný a přísný výraz. Pancíř, který nosil, už jistě prošel mnoha boji a nad ramenem mu čněl do vzduchu jílec mohutného meče. V rukou však nenesl žádné zbraně, držel jimi dvě malé děti a několik dalších šlo společně s ním. Dotýkaly se jeho zbroje, opasku a pochvy. Vedle muže v brnění kráčel dlouhými kroky podivný muž, vysoký a štíhlý, s bílými vlasy. Byl oblečený v potrhaném fialovém rouchu, na jednom rameni měl obnošený batoh, na druhém mu sedělo dítě, další vedl za ruku. Třetím z přicházejících byl mladík s hnědými vlasy i očima, které před sebe vrhaly nepřítomný pohled. Jednou rukou se přidržoval pláště bělovlasého muže, jako když se dítě drží rodiče. Oděv, který nosil, býval jistě velmi drahý a zdobný, ale nyní byl opotřebovaný cestou po moři.

„Buďte pozdraveni!“ zvolal muž v brnění, když přistoupil k vesničanům. „My jsme uprchlíci a utíkáme z hrozné, strašlivé války. Prosím vás jídlo a nocleh, pokud máte, aspoň pro děti.“

Vesničané se po sobě podívali, poté odložili zbraně a souhlasně přikývli. Vesnice sice nebyla bohatá, ale ani chudá, a bylo by mnohem horší nechat děti bez pomoci. Vesničané vzali děti od válečníka a muže ve fialovém a odvedli je do kostela, který byl největší a nejpevnější stavbou ve vesnici. Ženy mezitím roznášely hrnce s kaší. Všichni uprchlíci se brzy usadili v kostele a kolem něj, jedli, pili a rozdávali si mezi sebou darované přikrývky a pláště. Mohla panovat veselá nálada, kdyby na tváři každého z nich nebyl žal.

„Děkuji vám,“ řekl válečník vůdci vesničanů, který se mu představil jako Marcus Redpath.

„Vím, že nám toho nemůžete dát moc a jsem vám za všechno vděčný.“

„Nemůžeme nechat děti a ženy trpět,“ odvětil Marcus. Zamračeně si prohlížel válečníkovu zbroj a meč. „Teď mi však řekněte, kdo jste a proč jste tady.“

„Jmenuji se Anduin Lothar,“ odpověděl válečník a přejel si rukou po čele. „Jsem – totiž, byl jsem rytíř ze Stormwindu.“

„Ze Stormwindu?“ Marcus už o té zemi slyšel. „Ale to je až za mořem!“

„Ano.“ Lothar smutně přikývl. „Plavili jsme se mnoho dní, abychom této země dosáhli. Teď jsme v Lordaeronu, že?“

„Ano, jsme,“ řekl muž ve fialovém a promluvil tak poprvé. „I když jsem nikdy nebyl v této vesnici, zemi poznávám.“ Hlas zněl na někoho tak starého překvapivě silně. Jeho stáří však naznačovaly kromě vlasů jen vrásky v obličeji, jinak by se zdál být mnohem mladší.

„Toto je Southshore,“ řekl jim Marcus a ostražitě pohlédl na muže ve fialovém. „Ty jsi z Dalaranu?“ zeptal se nakonec ve snaze udržet neútočný tón hlasu.

„Ano,“ řekl cizinec. „A neboj se. Vrátím se tam, jakmile mí společníci budou schopni další cesty.“

Marcus se snažil nedat znát úlevu. Čarodějové z Dalaranu byli velmi mocní a byli to také rádcové a spojenci krále. Marcus však nechtěl nic mít ani s nimi, ani s magií.

„Nemůžeme se zdržovat dlouho,“ souhlasil Lothar. „Musím si co nejdřív promluvit s vaším králem. Nesmíme dát Hordě šanci k dalšímu nájezdu.“

Marcus poznámce nerozuměl, ale z válečníkova tónu čišela naléhavost. „Ženy a děti zde mohou nějaký čas zůstat,“ ujistil je. „Postaráme se o ně.“

„Děkujeme vám,“ řekl Lothar se zřejmou uctivostí. „Pošleme vám jídlo a další zásoby, jakmile se dostaneme ke králi.“

„Než dorazíte do hlavního města, bude to nějaký čas trvat,“ poznamenal Marcus. „Pošlu napřed rychlého jezdce, aby tam oznámil, že přicházíte. Chcete něco vzkázat?“

Lothar se zamračil. „Ať řekne králi, že Stormwind padl,“ řekl zlehka a odmlčel se. „Že je zde princ a tolik našeho lidu, kolik jsme jen mohli zachránit, a že potřebujeme zásoby, a to rychle. A také že přinášíme vážné a naléhavé zprávy.“

Marcusovy oči se rozšířily nad výčtem problémů a rychle pohlédl na mladíka po válečníkově boku. „Jistě, zařídíme to,“ ujistil je a otočil se k jednomu z vesničanů, s nímž chvíli hovořil. Ten pak přikývl, nasedl na opodál stojícího koně a uháněl pryč, zatímco se Marcus vrátil k cizincům.

„Willem je náš nejlepší jezdec a má nejrychlejšího koně ve vesnici,“ ujistil je. „Do hlavního města dorazí daleko před vámi a doručí zprávu. My zatím shromáždíme koně a jídlo pro tebe a tvé společníky, abyste mohli vyrazit co nejdřív.“

Lothar přikývl. „Děkujeme vám.“ Pak se otočil k muži ve fialovém. „Khadgare, sežeň všechny, kdo s námi půjdou, a řekni jim, ať se připraví. Vyrazíme okamžitě.“ Čaroděj kývl hlavou a odešel k nejbližšímu hloučku uprchlíků.

O několik hodin později už jeli Lothar s Khadgarem a s nimi i princ Varian Wrynn v čele skupiny asi šedesáti mužů na cestě ze Southshore. Většina uprchlíků raději zůstala ve vesnici, ať už proto, že byli unavení nebo nemocní, nebo prostě ze strachu či touhy zůstat mezi svými. Lothar je nenutil. V koutku duše si přál, aby tam také mohl zůstat. Měl však povinnosti. Jako vždy.

„Jak daleko je hlavní město?“ zeptal se Khadgara, který jel vedle něj. Vesničané jim poskytli několik koní a vozů, které mohli postrádat. Lothar váhal, zda je má přijmout, ale nakonec souhlasil, protože bylo jasné, že tak půjde všechno rychleji. A o čas šlo především.

„Několik dní, možná týden,“ odpověděl čaroděj. „Tenhle kraj tak dobře neznám, ale pamatuji si ho z map. Nejpozději za pět dní bychom měli spatřit městské věže. Potom musíme projít lesem Silverpine, jedním z lordaeronských velkých divů. Přes něj se dostaneme k jezeru Lordamere. Město stojí na severním břehu.“

Khadgar opět zmlkl a Lothar si ho prohlížel. Měl o něj starost. Když se setkali poprvé, byl oslněn čarodějovým zjevem a sebevědomím a vzhlížel k němu jako okouzlené dítě. Bylo mu teprve sedmnáct, byl ještě vlastně chlapec, ale už hotový čaroděj – první, kterého Medivh přijal jako učedníka! Při dalších setkáních zjistil, že je Khadgar bystrý, neústupný, soustředěný a přátelský. Líbil se mu a bylo to poprvé, co něco takového pocítil k čaroději, samozřejmě krom samotného Medivha. Ovšem po tom, co se stalo v Karazhanu…

Lothar se otřásl, když pomyslel na strašný, děsuplný boj, v němž bojoval společně s Khadgarem, půl-orkou Garonou a několika dalšími muži proti Medivhovi. Khadgar seslal na svého učitele konečný úder, ale byl to Lothar, kdo někdejšímu příteli, kterého předtím tolikrát bránil, uťal hlavu. Medivh a stormwindský král Llane byli dříve přátelé a spojenci.

Lothar potřásl hlavou, aby zahnal slzy. Už mnohokrát truchlil během cesty po moři, ale stále se cítil pohlcen žalem, bolestí a hněvem. Llane! Nejlepší přítel, společník a král. Llane s jasným úsměvem, rozesmátýma očima a důvtipem. Llane, který přivedl Stormwind ke zlatému věku – aby pak byl zničen orkskou Hordou, která se proháněla zemí a ničila vše, co jí stálo v cestě. A pak zjištění, že za to všechno může Medivh! Svou magií pomohl orkům přijít na tento svět, do Stormwindu. Nejenže tím uvrhl království do zkázy, ale způsobil i Llaneovu smrt! Lotharovi bylo do pláče při pomyšlení na všechno to, oč on i jeho lid přišli. Zatvrdil svou mysl, jak to už během této cesty udělal mnohokrát. Podobným citům nemohl podléhat. Lid Stormwindu ho potřeboval, stejně jako lid této země, přestože o tom ještě nevěděl.

A také ho potřeboval Khadgar. Lothar stále plně nechápal, co že se přihodilo té noci u Karazhanu. Třeba to ani pochopit neměl, jisté ale bylo, že se Khadgar během boje s Medivhem změnil. Mladost se vytratila, tělo nepřirozeně zestárlo. Vypadal teď starší, mnohem starší než sám Lothar, přestože byl mladší téměř o čtyřicet let. Co dalšího se s ním asi stalo?

Khadgar byl příliš pohroužen do svých myšlenek, než aby si všiml Lotharova zkoumavého pohledu. Mladý-starý čaroděj se v myšlenkách uzavřel do sebe. Přemýšlel o stejných věcech jako Lothar. Znovu si vybavoval bitvu v Karazhanu a prožíval ten strašlivý, skličující okamžik, kdy z něj Medivh vysál mládí. Magie se mu sice vrátila a byla vpravdě silnější než kdykoli dříve, ale mládí bylo pryč, bylo od něj předčasně odtrženo. Stal se z něj stařec, aspoň podle vzhledu. Jinak se pořád cítil svěže a mladě. Pořád byl silný, mrštný a vytrvalý, ale tvář byla pokryta vráskami, oči hluboko zapadlé, vlasy a vousy jasně bílé. I když mu bylo teprve devatenáct, jeho zjev ukazoval aspoň trojnásobek. Vypadal jako muž z vidění, jeho starší já, které spatřil během bitvy skrze magii v Medivhově věži. Stařec, který jednoho dne skoná pod paprsky podivného rudého slunce, daleko od domova.

Khadgar také zkoumal své pocity, zvláště ty stran Medivhovy smrti. Ten člověk byl ztělesněním zla, jednoznačně zodpovědný za to, že vpustil do světa Hordu. A přece to ve skutečnosti nebyl člověk. Sloužil titánovi Sargerasovi, kterého porazila jeho vlastní matka před mnoha tisíci lety. Sargeras nezemřel, pouze jeho tělo. Ukryl se v lůně Aegwynn, kde nakazil ještě nenarozeného syna. Medivh nebyl zodpovědný za své činy, a když umíral, prozradil Khadgarovi, že bojoval se zlem uvnitř sebe po celý život. Khadgar se dokonce setkal s podivnou skrytou podobou mrtvého mistra krátce poté, co pohřbil jeho tělo. Tvrdil mu, že přišel z budoucnosti a už ho netíží Sargerasova poskvrna. Díky Khadgarovi.

Jak bych se vlastně měl cítit, ptal se Khadgar sebe samotného. Měl bych být smutný, protože mistr zemřel? Měl ho velmi rád a svět touto smrtí jistě přišel o mnohé. Měl by být hrdý na to, že Medivha osvobodil a snad i nadobro vyhnal Sargerase z tohoto světa? Měl by se zlobit na Medivha za to, co způsobil jemu i všem ostatním? Nebo ho ctít, že tak dlouho dokázal odolávat Sargerasovu vlivu?

Těžko říct. Khadgarova mysl byla rozpolcená stejně jako jeho srdce. Kromě myšlenek na Medivha zde bylo ještě něco. Byl doma, zpět ve vlasti, v Lordaeronu. Naprosto nečekaně. Když odtud vyšel, aby se stal Medivhovým učedníkem na příkaz mistrů z Dalaranu, počítal s návratem, až se sám stane mistrem. Doufal, že poletí zpátky na gryfovi, jak ho to naučil Medivh, přistane na vrcholu Fialové citadely a jeho někdejší učitelé a kolegové budou zírat na tu nádheru. Namísto toho jel na tažném koni po boku stormwindského rytíře v čele zástupu zoufalých běženců, aby si promluvil s králem o tom, že svět je v ohrožení. Khadgar se hořce pousmál. Aspoň ten příjezd byl velkolepý, pomyslel si. Toho by si jeho staří učitelé a přátele velmi cenili.

„Co uděláme, až dorazíme do města?“ zeptal se Lothara, kterého tím vyrušil z rozjímání. Válečník se rychle probral a pohlédl na něj temně modrýma očima, které cele vypovídaly o jeho náladě, nikoliv však o živé mysli uvnitř.

„Promluvíme s králem,“ odvětil prostě Lothar. Ohlédl se na mladíka, který jel vedle nich tiše jako stín, a letmo se dotkl jílce meče zdobeného zlatem a drahokamy, které v odpoledním slunci zářily. „Třebaže je Stormwind ztracen, Varian je stále princ a já jeho rytíř. S králem Terenasem jsme se setkali jen krátce a před mnoha lety, ale třeba mě pozná. Jistě bude vědět o Varianovi a posel ho uvědomí o našem příjezdu. Udělí nám audienci. Řekneme mu, co se stalo a co musí být vykonáno.“

„A co musí být vykonáno?“ zeptal se Khadgar, třebaže odpověď už znal.

„Musíme shromáždit vládce této země,“ odpověděl Lothar přesně tak, jak si Khadgar myslel. „Musíme je přesvědčit, že nejsou v bezpečí. Žádný národ proti Hordě samostatně neobstojí. Můj lid se o to pokusil, a teď je v troskách. Nesmíme dopustit, aby se to samé přihodilo i zde. Lidé se musí sjednotit a bojovat!“ Sevřel koňské otěže pevně v rukou a Khadgar v něm opět uviděl mocného bojovníka, který vedl stormwindská vojska a po mnoho let s nimi strážil hranice.

„Doufejme, že nás vyslyší,“ řekl Khadgar měkce. „Už jen pro všechno to, oč jsme přišli.“

„Vyslyší nás,“ ujistil ho Lothar. „Musí nás vyslyšet!“ Ani jeden však nevyslovil to, nač oba mysleli. Na vlastní kůži poznali moc Hordy. Jestliže se všechny národy proti ní nespojí, jestliže vládcové nepochopí, že jsou v nebezpečí, budou poraženi. Horda se pak bude prohánět zemí křížem krážem jako ve Stormwindu a plenit a ničit.