Vzpomínky na Sherlocka Holmese

Námořní smlouva

Červenec, který následoval bezprostředně po mé svatbě, je pro mne pamětihodný třemi zajímavými případy, na nichž jsem měl čest se Sherlockem Holmesem spolupracovat a studovat jeho metody. Mám je zaznamenané ve svých poznámkách pod hlavičkami Dobrodružství druhé skvrny, Dobrodružství s námořní smlouvou a Dobrodružství unaveného kapitána. První se však dotýká tak závažných zájmů a bylo v ní namočeno tolik předních rodin království, že je mnoho let nebude možno publikovat. Žádný jiný případ, v němž se Holmes kdy angažoval, neilustroval však hodnotu jeho analytických metod tak jasně a neučinil tak hluboký dojem na jeho známé. Dodnes mám uschovaný téměř doslovný záznam rozhovoru, v němž demonstroval správná fakta případu monsieuru Dubuqueovi z pařížské policie a Fritzi von Waldbaumovi, známému odborníkovi z Gdaňska, kteří oba vyplýtvali veškerou energii při sledování stop, které se nakonec ukázaly zcela podružné. Tuto historii však bude možno bez obav vyprávět až někdy v příštím století. Zatím proto přejdu k dalšímu bodu svého seznamu, což je případ, který také jednu chvíli sliboval, že nabude celonárodního významu, a vyznačoval se četnými epizodami, které mu propůjčily jedinečný charakter.

Když jsem ještě chodil do školy, byl mým důvěrným přítelem mládenec jménem Percy Phelps. Byl skoro stejně starý jako já, ačkoli chodil o dvě třídy výš. Udivoval nás všechny svou bystrostí a vyhrál vždycky všechny ceny, které škola vypsala. Nakonec své úspěchy korunoval získáním stipendia, které mu umožnilo pokračovat v triumfální kariéře v Cambridgi. Vzpomínám si, že pocházel z výborné rodiny se spoustou konexí, a že dokonce i jako malí hoši jsme věděli, že bratr jeho matky je lord Holdhurst, proslulý politik konzervativní strany. Toto vynikající příbuzenstvo mu však ve škole nebylo příliš na prospěch; naopak, zdálo se nám velice pikantní, že jsme ho mohli na hřišti po chuti sekýrovat nebo ho pořádně přetáhnout laťkou z kriketové branky. To však se úplně změnilo, když odešel do praktického života. Mlhavě jsem se doslechl, že jeho schopnosti a vlivné styky mu dopomohly k dobrému místu na ministerstvu zahraničí, ale pak jsem ho nadobro pustil z hlavy. Až následující dopis mi připomněl jeho existenci:

Když jsem ten dopis četl, cosi mě v něm dojalo; snad to byly ty opětovné žalostné prosby, abych přivedl Holmese. Byl jsem tím natolik pohnut, že jsem se o to chtěl pokusit, i když jsem věděl, že to možná bude obtížné; na druhé straně mi však bylo známo, že Holmes je do svého umění tak zamilován, že je vždy připraven poskytnout svou pomoc tak ochotně, jak ochotně ji klient přijímá. Má žena se mnou souhlasila v tom, že bych mu měl tu záležitost bezodkladně předložit, a tak jsem se v hodině snídaně zase jednou znova octl ve starém bytě v Baker Street.

Holmes seděl v županu u rohového stolku a byl zabrán do jakéhosi chemického pokusu. Nad namodralým plamenem Bunsenova hořáku se ve velké zakřivené retortě s klokotem vařila jakási tekutina a destilované kapky stékaly do dvoulitrové odměrky. Když jsem vešel, můj přítel se na mě sotva podíval. Viděl jsem, že jde zřejmě o důležitý pokus, a tak jsem se posadil do křesla a čekal. Ponořoval násosku hned do té, hned do oné láhve, z každé nabral několik kapek a nakonec přinesl zkumavku s roztokem ke stolu. V pravé ruce držel proužek lakmusového papíru.

„Přicházíte v kritickém okamžiku, Watsone,“ řekl.

„Jestli tenhle papír zůstane modrý, všechno je v pořádku. Jestli ale zčervená, bude to jednoho člověka stát život.“ Ponořil jej do zkumavky a papír se okamžitě zbarvil do mdlého, špinavě nachového odstínu. „Hm! To jsem si mohl myslet!“ zvolal. „Za okamžik vám budu k službám, Watsone. Tabák najdete v perské trepce.“ Otočil se ke stolu a rychle napsal text několika telegramů, které předal poslíčkovi. Potom se svezl do křesla naproti mně, zvedl kolena a sepnul ruce kolem dlouhých, štíhlých nohou.

„Velice banální vraždička,“ řekl. „Doufám, že mi nesete něco lepšího. Vy jste ten pravý pták bouřlivák, jehož přítomnost neklamně ohlašuje zločin, Watsone. Oč jde?“

Podal jsem mu dopis, který si přečetl s maximálně soustředěnou pozorností.

„To nám ale moc neříká, že?“ poznamenal, když mi dopis vracel.

„Skoro nic.“

„Písmo je ale přesto zajímavé.“

„Jenomže on to nepsal vlastní rukou.“

„Máte pravdu. Psala to žena.“

„Ale kde — určitě muž!“ zvolal jsem.

„Ba ne, psala to žena! A žena velice nevšedního charakteru. Víte, na počátku jakéhokoli vyšetřování je dobře vědět i takovou maličkost, že váš klient je v úzkém vztahu s někým, kdo — ať už v dobrém nebo špatném smyslu — má nezvyklou povahu. Už to ve mně vzbudilo o případ zájem. Jste‑li připraven, vydáme se hned do Wokingu a navštívíme toho diplomata, který má takové potíže, i tu dámu, jíž diktuje své dopisy.“

Měli jsme štěstí a chytili jsme na nádraží Waterloo ještě ranní vlak. Netrvalo to ani hodinu a byli jsme uprostřed wokingských jedlových lesů a vřesovišť. Zjistili jsme, že Briarbrae je velký, stranou stojící dům na rozlehlých pozemcích, pouhých pár minut cesty od nádraží. Když jsme předložili navštívenky, byli jsme uvedeni do elegantně zařízeného salónu, kam za námi za malou chvilku přišel poněkud obtloustlý muž, který nás velice pohostinně uvítal. Bylo mu spíš kolem čtyřiceti než kolem třiceti, ale měl tak ruměnou tvář a tak veselé oči, že stále ještě působil dojmem naducaného a nezbedného chlapce.

„Jsem moc rád, že jste přijeli,“ řekl, vřele nám potřásaje rukama. „Percy se po vás ptal celé ráno. Je chudák tak nešťastný, že se chytá každého stébla. Jeho otec a matka mě požádali, abych vás uvítal, poněvadž pro ně je pouhá zmínka o celé té věci neobyčejné bolestná.“

„Neznáme dosud žádné podrobností,“ poznamenal Holmes. „Jak vidím, vy sám nejste členem rodiny.“

Náš nový známý se zatvářil překvapené, ale pak se podíval na vestu a dal se do smíchu.

„Ach tak, všiml jste si, že mám na přívěsku monogram J. H.,“ řekl. „Hned mě napadlo, že je v tom nějaká chytrost. Jmenuji se Joseph Harrison, a poněvadž si Percy bude brát mou sestru Annii, stanu se členem rodiny alespoň po tom sňatku. Mou sestru najdete u něho v pokoji, poněvadž ho poslední dva měsíce opatruje jako oko v hlavě a skoro se od něho nehne. Měli bychom se tam rovnou vydat, poněvadž vím, jak je netrpělivý.“

Místnost, do které nás uvedl, byla ve stejném poschodí jako salón. Částečně byla zařízena jako obývací pokoj a částečně jako ložnice a v každém koutě a v každém výklenku stály vázy s vkusně uspořádanými květinami. Velice bledý a přepadlý mladý muž ležel na pohovce poblíž otevřeného okna, jímž proudila do místnosti opojná vůně ze zahrady a letní vzduch jako balzám. Vedle něho seděla žena, která vstala, když jsme vešli.

„Mám odejít, Percy?“ zeptala se.

Sevřel jí ruku, aby ji zadržel. „Pěkně vás vítám, Watsone,“ řekl srdečně. „S tím knírem bych vás věru nepoznal, a vy byste si jistě také netroufal odpřisáhnout, že jsem to já. A tohle je, myslím, váš proslulý přítel, pan Sherlock Holmes, ne?“

Několika slovy jsem ho představil a oba jsme se posadili. Obtloustlý mladý muž nás opustil, ale jeho sestra v pokoji zůstala a ponechala ruku v pacientově dlani. Byla to žena přitažlivého zevnějšku, sice poněkud malá a boubelatá, ale s krásnou olivovou pletí, velkýma a tmavýma italskýma očima a s bohatými černými vlasy. V kontrastu s těmi výraznými odstíny vypadala bílá tvář jejího přítele ještě přepadlejší a ztrhanější.

„Nebudu vás připravovat o čas,“ řekl a nadzvedl se na pohovce. „Bez dalších úvodů přejdu hned k věci. Byl jsem šťastný a úspěšný muž, pane Holmesi a měl jsem se právě ženit, když mě potkalo to nečekané a strašné neštěstí, které zničilo všechny mé vyhlídky do budoucna.

Jak už vám možná Watson řekl, byl jsem na ministerstvu zahraničí a s pomocí vlivu svého strýce lorda Holdhursta jsem se brzo dopracoval odpovědného postavení. Když se můj strýc stal v nynější vládě ministrem zahraničí, pověřoval mě četnými důvěrnými úkoly, a poněvadž jsem je vždy úspěšně zvládl, začal bezvýhradně důvěřovat mým schopnostem a taktu.

Skoro před deseti týdny — mám‑li být přesný, bylo to 23. května — povolal si mě do své soukromé pracovny, s uznáním se vyjádřil o dobré práci, kterou jsem vykonal, a sdělil mi, že mi hodlá svěřit nový důvěrný úkol.

‚Tohle’, řekl a vzal ze stolu šedý lepenkový váleček na listiny, ,je originál té tajné smlouvy mezi Anglií a Itálií, o které, jak musím s lítostí konstatovat, proskočily již v tisku určité pověsti. Francouzské či ruské velvyslanectví by zaplatilo obrovskou sumu za to, kdyby se mohlo obsah těchto dokumentů dovědět. Nikdy by neopustily můj sekretář, kdyby nebylo absolutně nutné pořídit od nich kopii. Máš v kanceláři psací stůl?’

,Ano.’

,V tom případě smlouvu vezmi a zamkni ji do něho. Dám příkaz, že tu smíš zůstat po pracovních hodinách, až ostatní odejdou, abys mohl ve volném čase klidně pořídit kopii a nemusel mít obavy, že by někdo mohl do textu nahlédnout. Až budeš s prací hotov, zamkneš jak originál, tak kopii do psacího stolu a zítra ráno mi je osobně předáš.’

Vzal jsem listiny a — “

„Promiňte na okamžik,“ řekl Holmes. „Byli jste během tohoto rozhovoru sami?“

„Úplně sami.“

„Ve velké místnosti?“

„Na délku třicet stop a na šířku zrovna tolik.“

„A stáli jste uprostřed?“

„Ano, asi tak.“

„Mluvili jste tiše?“

„Strýc mluví vždycky nápadně tiše. A já skoro nemluvil.“

„Děkuji,“ řekl Holmes a zavřel oči, „pokračujte prosím.“

„Udělal jsem přesně to, co mi nařídil, a čekal jsem, až ostatní úředníci odejdou. Jeden z nich, Charles Gorot, měl v mé kanceláři vyřídit ještě nějaké resty, a tak jsem ho tam nechal a šel jsem se navečeřet. Když jsem se vrátil, byl už pryč. Chtěl jsem si s prací co nejvíc pospíšit, neboť jsem věděl, že Joseph, to jest pan Harrison, kterého jste právě viděli, je v Londýně a že se bude vracet do Wokingu vlakem v jedenáct hodin, který jsem chtěl také pokud možno stihnout.

Jakmile jsem se na smlouvu blíž podíval, hned mi bylo jasné, že je natolik závažná, že strýc opravdu ani v nejmenším nepřeháněl. Aniž se hodlám pouštět do podrobností, mohu vám říct, že v ní byl definován vztah Velké Británie vůči Trojspolku a nastíněna politika, kterou naše vlast hodlá sledovat v případě, že francouzské loďstvo nabude rozhodné převahy nad italským v oblasti Středomoří. Problémy, jimiž se smlouva zabývala, byly čistě námořního charakteru. Na konci byly podpisy vysokých hodnostářů, kteří ji signovali. Text jsem jen letmo přelétl; posadil jsem se ke stolu a pustil se do opisování.

Byl to dlouhý dokument, sepsaný ve francouzštině a obsahující šestadvacet samostatných článků. Opisoval jsem co nejrychleji, ale v devět hodin večer jsem měl opsáno teprve devět článků a snaha stihnout vlak mi připadala naprosto beznadějná. Cítil jsem se unavený a otupělý; částečně po večeři, ale i vyčerpáním po dlouhé celodenní práci. Šálek kávy by mě byl velice osvěžil. Vrátný bývá celou noc ve své lóži pod schodištěm a vaří na lihovém vařiči kávu pro všechny úředníky, kteří tu a tam pracují přes čas. Zazvonil jsem proto na něho, aby ke mně přišel.

K mému překvapení se objevila statná stará žena v zástěře a s vulgárním výrazem ve tváři. Vysvětlila mi, že je manželka vrátného a že tam uklízí, a tak jsem si objednal kávu od ní.

Opsal jsem další dva články smlouvy a pak, poněvadž jsem se cítil unavenější než předtím, vstal jsem a procházel se po místnosti, abych si protáhl nohy. Kávu mi nenesli, a začal jsem se zajímat, proč to tak dlouho trvá. Otevřel jsem dveře a vyšel jsem na chodbu, abych to zjistil. Je to rovná, skoupě osvětlená chodba a z kanceláře, v níž jsem pracoval, vedou do ní jediné dveře. Ústí do zahnutého schodiště, pod kterým je v další chodbě dole lóže vrátného. V půli schodiště je ještě malé odpočívadlo, z něhož odbočuje téměř v pravém úhlu další chodba. Ta klesá po druhém, menším schodišti k postrannímu vchodu do budovy, užívanému služebnictvem a úředníky přicházejícími z Charles Street, kteří si chtějí zkrátit cestu. Tady je hrubý situační plánek.“

„Děkuji, mně je to zcela jasné,“ řekl Sherlock Holmes. „Je krajně důležité, aby vám neuniklo, co vám řeknu teď. Sešel jsem po schodišti dolů do haly, kde jsem našel vrátného v lóži. Spal jako dudek. V konvičce na lihovém vařiči bublala vařící se voda, a dokonce přetékala na podlahu. Natáhl jsem ruku a chtěl jsem vrátným zatřást, poněvadž spal nerušeně dál, když tu pojednou zvonek nad jeho hlavou hlasitě zařinčel, vrátný sebou trhl a probudil se. ,Promiňte, pane Phelpsi,’ řekl a vyjeveně na mě vytřeštil oči.

‚Přišel jsem se podívat, jestli je ta káva už hotová.’

‚Postavil jsem vodu na vařič a pak jsem usnul. Promiňte prosím.’ Podíval se na mě a pak nahoru na zvonek, který se stále ještě kýval, a úžas v jeho tváři každým okamžikem vzrůstal.

,Kdo to mohl zvonit, když vy jste tady?’ zeptal se. ,Jak to?’ řekl jsem. ,Co je to vlastně za zvonek?’

‚No — přece z kanceláře, kde jste pracoval.’

V té chvíli jsem měl pocit, že mi ledová ruka sevřela srdce. Někdo musel být v kanceláři, kde drahocenná smlouva leží na stole! Jako šílenec jsem se vyřítil nahoru po schodech a pádil jsem chodbou. Na chodbě nikdo nebyl, pane Holmesi. V kanceláři také nikdo. Všechno bylo přesně v tom stavu, v jakém jsem to opustil, jenom listiny, které mi byly svěřeny, sebral někdo se stolu a odnesl. Kopie tam byla, ale originál byl pryč.“

Holmes se zvedl v křesle a zamnul si ruce. Viděl jsem, že problém je podle jeho gusta.

„Co jste, prosím vás, dělal pak?“ zavrčel.

„Okamžitě jsem si uvědomil, že zloděj musel přijít nahoru po schodišti od postranního vchodu. Kdyby šel druhou cestou, byl bych ho nutně musel potkat.“

„A víte jistě, že nebyl celou tu dobu schován v kanceláři nebo někde na chodbě? Sám jste před okamžikem řekl, že je jen skoupě osvětlena.“

„To je absolutně vyloučené. V kanceláři a na chodbě by se neukryla ani krysa. Žádná skrýš tam nikde není.“

„Děkuji vám. Pokračujte prosím.“

„Vrátnému neušlo, jak jsem zbledl, a usoudil, že mám asi nějaký důvod k obavám. Přišel proto za mnou nahoru a společně jsme proběhli chodbou a po příkrém schodišti dolů ke dveřím vedoucím do Charles Street. Byly zavřené, ale odemčené. Otevřeli jsme je a vyběhli na ulici. Zřetelně si vzpomínám, že právě v té chvíli se na kostele v sousedství ozvaly tři údery věžních hodin. Bylo tři čtvrtě na deset.“

„To je mimořádně důležité,“ řekl Holmes a udělal si poznámku na manžetu košile.

„Noc byla velice temná a drobně, teple pršelo. V Charles Street nebylo živé duše, ale na Whitehallu pokračoval čilý dopravní ruch jako obvykle. Rozběhli jsme se po chodníku, jen tak prostovlasí, jak jsme byli, a na vzdáleném rohu jsme našli postávajícího policistu.

,Došlo ke krádeži,’ vyhrkl jsem. ,Z ministerstva zahraničí byl ukraden dokument nesmírné ceny. Šel tudy teď někdo?’

‚Stojím už tu čtvrt hodiny,’ řekl, ,a prošel kolem mne jenom jediný člověk — nějaká vysoká starší žena ve skotském vlňáku.’

,Och, to byla jenom má žena,’ zvolal vrátný. ,Nikdo jiný tu neprošel?’

,Ne, nikdo.’

,Pak ten zloděj musel jít na druhou stranu,’ zvolal vrátný a zatahal mě za rukáv.

S tím jsem se však nespokojil a jeho pokusy odtáhnout mě pryč ve mně vzbudily podezření.

,Kterým směrem ta žena šla?’ zvolal jsem.

,To vám nepovím. Všiml jsem si, že jde kolem, ale neměl jsem důvod, proč ji dál pozorovat. Zdálo se, že spěchá.’

,Jak je to dlouho?’

,No — pár minut.’

‚Asi tak pět minut?’

,Víc ne.’

,Ztrácíte jenom zbytečně čas, pane, a každá minuta je teď důležitá,’ zvolal vrátný. ,Věřte mi, že má žena s tím nemá nic společného, a pospěšme si na druhý konec ulice. Nebo když nechcete vy, podívám se tam já,’ a s těmito slovy se rozběhl opačným směrem.

Za okamžik jsem ho však dohonil a chytil za rukáv.

,Kde bydlíte?’ řekl jsem.

,V Brixtonu, Ivy Lane č. 16,’ odpověděl, ,ale nenechte se svést na nepravou stopu, pane Phelpsi. Pojďte se mnou na druhý konec ulice, možná že se tam něco dovíme.’

Pochopil jsem, že uposlechnu‑li jeho rady, nemůžeme nic ztratit. Oba jsme tam s policistou pospíšili, ale čekala nás jen frekventovaná ulice, spousta lidí chodila oběma směry, ale všichni spěchali, aby unikli sychravé noci a měli co nejdřív střechu nad hlavou. Nepostával a neokouněl tu nikdo, kdo by nám mohl říct, zda tudy někdo prošel.

Pak jsme se vrátili do kanceláře a prohledali jsme schodiště i chodbu, ale bezvýsledně. Chodba vedoucí ke kanceláři je pokryta krémovým linoleem, na kterém se otiskne i ta nejslabší stopa. Prohlédli jsme linoleum velice pečlivě, ale sebemenší otisk nějaké stopy jsme na něm nenašli.“

„Pršelo celý večer?“

„Dalo se do deště kolem sedmé.“

„Jak je pak ale možné, že ta žena, která přišla do kanceláře kolem deváté hodiny, nenechala nikde stopy svých zablácených střevíců?“

„Jsem rád, že se na to ptáte. To mě také hned napadlo. Jenomže uklízečky se v lóži vrátného pravidelně přezouvají a po budově chodí v papučích.“

„Aha, to je jasné. Takže tam žádné stopy nebyly, přestože ten večer pršelo. Celý ten sled událostí je opravdu mimořádně zajímavý. Co jste dělali pak?“

„Prohledali jsme i kancelář. Jakékoli tajné dveře tam nepřicházejí vůbec v úvahu a okna jsou dobrých třicet stop nad podlahou. Obě okna byla zavřena zevnitř. Koberec vylučuje, že by tam mohly být nějaké padací dveře, a strop je natřený běžnou bílou olejovou barvou. Vsadil bych se o krk, že ať ten papír ukradl kdokoli, nemohl přijít jinudy než dveřmi.“

„Jaký je tam krb?“

„Žádný. Jsou tam kamna. Šňůra od zvonku visí z drátu hned napravo od mého stolu. Ten, kdo zazvonil, musel přistoupit až ke stolu, aby to mohl udělat. Proč by ale pachatel zvonil? To je naprosto neřešitelná záhada.“

„Je to opravdu kuriózní případ. Co jste podnikal pak? Předpokládám, že jste prohledal místnost, abyste zjistil, zda vetřelec nezanechal nějaké stopy — nedopalek doutníku, upuštěnou rukavici, jehlici do vlasů nebo podobnou maličkost?“

„Nic takového tam nikde nebylo.“

„Ani žádný zápach?“

„Víte — to nás ani nenapadlo.“

„To je chyba, pach tabákového kouře může být při takovémhle vyšetřování velice užitečným vodítkem.“

„Já sám jsem nekuřák, takže bych jistě postřehl, kdyby v kanceláři bylo nakouřeno. Ničeho podobného jsem si ale nevšiml. Nápadná byla jedině skutečnost, že manželka vrátného — paní Tangeyová — z budovy tak spěchala. Vrátný nemohl nabídnout žádné jiné vysvětlení než to, že v té době pravidelně odchází domů. Usoudili jsme s policistou, že bude nejlepší chytit ji co nejdřív, než se dokumentu zbaví -za předpokladu ovšem, že jej má.

V té době už poplašná zvěst dorazila i do Scotland Yardu a na místo přijel detektiv Forbes, který se případu ujal s mimořádnou energií. Vzali jsme si drožku a za půl hodiny jsme už byli na udané adrese. Dveře nám otevřela mladá žena — nejstarší dcera paní Tangeyové. Řekla nám, že matka se dosud nevrátila domů, a uvedla nás do předního pokoje, abychom tam na ni počkali.

Asi za deset minut někdo zaklepal na dveře a tehdy jsme se dopustili jediné vážné chyby, kterou si zazlívám. Místo abychom dveře otevřeli sami, dovolili jsme dívce, aby otevřela ona. Slyšeli jsme, jak říká: ,Maminko, jsou tu dva páni a čekají na tebe,’ a v příštím okamžiku jsme už jen zaslechli cupot kroků vzdalujících se chodbou. Forbes rozrazil dveře dokořán a oba jsme vběhli do zadního pokoje či do kuchyně, ale žena tam byla dřív než my. Hleděla na nás vytřeštěnýma očima, ale vzápětí, když mě poznala, objevil se jí na tváři výraz absolutního úžasu.

,Proboha, vy jste přece pan Phelps z ministerstva!’ zvolala.

,A kdo jste myslela, že jsme — když jste se před námi dala na útěk?’ zeptal se můj společník.

,Já myslela, že jste exekutoři,’ prohlásila. ,Měli jsme spor s jedním obchodníkem.’

,Tak tohle není moc dobrá výmluva,’ odpověděl Forbes. ,Máme odůvodněné podezření, že jste z ministerstva zahraničí odnesla důležitou listinu a že jste teď zaběhla sem, abyste se jí zbavila. Budete s námi muset jet do Scotland Yardu, kde vás prohledáme.’

Všechny protesty a nářky jí nebyly nic platné. Přijel kočár a všichni tři jsme v něm odjeli. Předtím jsme ovšem udělali prohlídku v kuchyni a zvlášť v kuchyňských kamnech, abychom se ujistili, zda se snad dokumentu nezbavila během toho okamžiku, kdy byla sama. Nenašli jsme však nic — žádný popel, žádné útržky. Když jsme dorazili do Scotland Yardu, předali jsme ji okamžitě policistce, aby ji prohledala. Čekal jsem na výsledek tělesné prohlídky v zoufalém napětí. Jenomže po dokumentu jako by se země slehla, nenašlo se nic.

Tehdy jsem si poprvé v plném rozsahu uvědomil, v jak hrozné situaci jsem se octl. Až do této chvíle jsem jednal a aktivita člověku nedovoluje přemýšlet. Tolik jsem věřil, že se nám podaří dostat smlouvu hned zpátky, že jsem se ani neodvážil pomyslet na následky v případě, že neuspějeme. Víc jsme však už nemohli udělat a pojednou jsem měl dost času, abych si uvědomil svou situaci. Bylo to strašné! Tady Watson vám může říct, jak nervózní a přecitlivělý jsem býval už jako školák. Mám to v povaze. Pomyslel jsem na strýce a jeho kolegy v ministerstvu, na hanbu, kterou jsem způsobil jemu, sobě a vůbec všem, kdo na mě sázeli. Co na tom, že jsem se stal oběti mimořádně nešťastné náhody? Jsou‑li v sázce diplomatické zájmy, žádné nešťastné náhody nejsou povoleny. Byl jsem zničen, zostuzen, nadobro zničen. Nevím, co jsem vlastně dělal. Pravděpodobně jsem ztropil hysterickou scénu. Matně se rozpomínám na hlouček úředníků, kteří mě obklopili a snažili se mě uklidnit. Jeden z nich mě odvezl na nádraží Waterloo a posadil do vlaku jedoucího do Wokingu. Byl by snad jel se mnou až domů, kdyby se byl na nádraží neobjevil doktor Ferrier, který bydlí kousek od nás a jel týmž vlakem. Doktor se mne velice laskavě ujal, což bylo moje štěstí, neboť jsem ještě na nádraží dostal záchvat, a než mě dopravil domů, proměnil jsem se v běsnícího maniaka.

Můžete si představit, jak to vypadalo zde doma, když je doktorovo zvonění vyburcovalo z postelí a když mě uviděli v takovém stavu. Tady chudince Annii a mé matce to zlomilo srdce. Doktor Ferrier se dověděl od detektiva na nádraží pouze tolik, že jim mohl jen zhruba říct, co se stalo, a jeho vyprávění je samozřejmě neuklidnilo. Všem bylo zřejmé, že pravděpodobně budu dlouho nemocen, takže Josepha vystrnadili z jeho útulné ložnice, kterou přeorganizovali v pokoj pro pacienta. Ležel jsem tu v bezvědomí víc než devět neděl a blouznil v záchvatech mozkové horečky. Nebýt zde slečny Harrisonové a doktorovy péče, už bych s vámi teď asi nemluvil. Ošetřovala mě přes den a najala ošetřovatelku, která o mne pečovala v noci, poněvadž v záchvatech pomatenosti jsem byl schopen všeho. Pomalu jsem zas nabyl zdravého rozumu, ale paměť se mi vrátila teprve před třemi dny. A chvílemi si přeji, aby se mi byla nevrátila vůbec. Ze všeho nejdřív jsem poslal telegram panu Forbesovi, který byl pověřen vyšetřováním případu. Přijel sem a sdělil mi, že ačkoli udělali vše, nepodařilo se jim záhadu objasnit ani v nejmenším. Vrátný i jeho žena byli dlouho a všemožně vyslýcháni, ale do celé záležitosti to nevneslo žádné světlo. Podezření policie proto padlo na mladého Gorota, který, jak si vzpomínáte, pracoval ten večer na ministerstvu přes čas. To, že tam zůstal déle, a jeho francouzské jméno byly jediné dva fakty, které mohly vzbudit podezření; ve skutečnosti jsem však začal pracovat teprve po jeho odchodu, a také jeho rodina, ačkoli je hugenotského původu, je už dnes cítěním i tradicemi stejně anglická jako vaše nebo moje. Nenašlo se proti němu nic usvědčujícího, a na tom tedy celá věc uvízla. Obracím se na vás, pane Holmesi, vy jste má poslední naděje. Jestliže mi nepomůžete, ztratil jsem svou čest i postavení navždy.“

Nemocný se znova zhroutil do podušek, zcela vyčerpán tím dlouhým vyprávěním, zatímco ošetřovatelka mu nalila do sklenky jakousi uklidňující medicínu. Holmes tiše seděl se zakloněnou hlavou a zavřenýma očima, v pozici, která mohla komukoli nezasvěcenému symbolizovat vrchol lhostejnosti; já však jsem věděl, že je jen vnějším výrazem hlubokého zamyšlení.

„Vaše výpověď byla tak zevrubná,“ řekl konečně, „že mi opravdu zbývá už jen pár otázek, které bych vám chtěl položit. Jedna z nich je však neobyčejně důležitá. Zmínil jste se někomu o tom, jaký zvláštní úkol vám byl svěřen?“

„Nikomu.“

„Ani tady slečně Harrisonové — například?“

„Ne. V době mezi tím, kdy jsem příkaz dostal a kdy jsem ho začal plnit, vůbec jsem ve Wokingu nebyl.“

„A nikdo z rodiny vás mezitím náhodou nenavštívil?“

„Ne.“

„Zná někdo z nich cestu do vaší kanceláře?“

„Ano. Všichni tam už za mnou někdy byli.“

„Hm. Jestliže jste se o smlouvě nikomu nezmínil, pak je veškeré pátraní v tomto směru naprosto zbytečné.“

„Ne, nikomu jsem nic neřekl.“

„Víte něco bližšího o tom vrátném?“

„Jen tolik, že je to vysloužilý voják.“

„Od kterého pluku?“

„Pokud jsem slyšel, sloužil u Coldstream Guards.“

„Díky. Detaily se nepochybně dovím od Forbese. Při shromažďování faktů je policie výtečná; bohužel jich nedovede vždy s prospěchem použít. Och, to je ale nádherná růže!“

Prošel kolem lůžka k otevřenému oknu, narovnal ohnutý stonek mechové růže a se zalíbením se zadíval na rozkošné sladění nachu a zeleně. Pro mne to byl zcela nový rys jeho povahy, který jsem dosud neznal, neboť nikdy dřív žádný zvláštní zájem o přírodu neprojevoval.

„Nikde není dedukce tak nezbytná jako v náboženství,“ řekl a opřel se zády o rám okna. „Logicky uvažující člověk z něho může vybudovat exaktní vědu. Květiny jsou pro nás nejvyšším potvrzením dobrotivé Prozřetelnosti. Všechny ostatní věci, naše schopnosti, naše touhy, naše potrava — to všechno je, pravda, pro naši existenci nezbytné v první řadě. Tahle růže je ale něco navíc. Její vůně a barva jsou okrasou života, nikoli jeho podmínkou. Jen dobro může vytvořit něco navíc, a tak musím opakovat, že z květin lze čerpat mnoho naděje.“

Percy Phelps i jeho ošetřovatelka se během tohoto extempore na Holmese překvapeně podívali a v jejich tvářích se zračilo značné zklamání. Holmes však upadl do stavu jakési zasněnosti; mechovou růži stále svíral v prstech. Chvilku to trvalo, než ho mladá dáma z této idylky vyrušila.

„Jsou nějaké vyhlídky, že tu záhadu vyřešíte, pane Holmesi?“ zeptala se s nádechem jízlivosti ve hlase.

„Och ano — ta záhada!“ trhl sebou a začal se pomalu vracet ke skutečnostem života. „Nu, bylo by absurdní, kdybych popíral, že jde o velice zamotaný a komplikovaný případ, ale mohu vám slíbit, že se na něj podívám a seznámím vás se vším, co mě na něm zaujme.“

„Našel jste už nějaký klíč?“

„Poskytli jste mi sedm eventualit, ale musím si je samozřejmě nejdřív ověřit, než se vyjádřím o jejich ceně.“

„Podezíráte někoho?“

„Podezírám sám sebe — “

„Cože?“

„Z toho, že dělám příliš ukvapené závěry.“

„V tom případě jeďte do Londýna a tam si je ověřte.“

„To je od vás výborná rada, slečno Harrisonova,“ řekl Holmes vstávaje. „Myslím, že nemůžeme udělat nic lepšího, Watsone. Nekojte se však falešnými nadějemi, pane Phelpsi. Tahle aféra je velice zašmodrchaná.“

„Budu se třást netrpělivostí, kdy vás zase uvidím,“ zvolal diplomat.

„Nu, přijedu zítra týmž vlakem, ačkoli je víc než pravděpodobné, že má zpráva bude negativní.“

„Bůh vám žehnej za ten slib, že přijedete,“ zvolal náš klient. „Hned mám větší chuť do života, když vidím, že se něco podniká. Mimochodem — dostal jsem dopis od lorda Holdhursta.“

„Neříkejte! Co vám píše?“

„Tón dopisu je sice zdrženlivý, ale ne drsný. Pravděpodobně bral ohled na to, že jsem po tak těžké nemoci. Opakuje v dopise, že celá věc je nesmírně závažná, a dodává, že o mé budoucnosti — čímž samozřejmě myslí mé propuštění — se rozhodne, teprve až se zotavím a budu mít příležitost sám své provinění napravit.“

„To je od něho rozumné a uvážené,“ řekl Holmes. „Pojďte, Watsone, v Londýně budeme mít celý den práce nad hlavu.“

Joseph Harrison nás odvezl na nádraží a za chvíli už nás unášel portsmouthský vlak. Holmes byl pohřížen do svých myšlenek a poprvé promluvil, když jsme už za sebou měli Clapham Junction.

„Člověku je vždycky nějak veselo, když přijíždí do Londýna po některé vyvýšené trati a může se dívat na domy takhle seshora.“

Myslel jsem, že žertuje, poněvadž nebylo vidět nic než špínu a zchátralost, ale vzápětí mi to vysvětlil.

„Podívejte se na ty velké, izolované shluky domů, které se vypínají nad taškovými střechami jako ostrovy cihel v moři barvy olova.“

„To jsou veřejně školy.“

„Majáky, milý brachu! Zárodky budoucnosti! Buňky se stovkami malých semínek, z nichž vzejde moudřejší a lepší Anglie budoucnosti. Doufám, že ten Phelps snad nepije?“

„To se mi nezdá.“

„Také bych řekl. Musíme však vzít v úvahu každou možnost. Ten chudák se vážně dostal do škaredého maléru a je vůbec otázka, zda bude v našich silách mu z něj pomoct. Co si myslíte o slečně Harrisonové?“

„Holka jak břitva. Energická.“

„Jistě, ale v jádru dobrá, ledaže bych se hrozně mýlil. Ona a její bratr jsou jedinými dětmi majitele hutí někde v Northumberlandu. Phelps se s ní zasnoubil loni v zimě na cestách a v doprovodu bratra k nim přijela představit se jeho rodině. Pak došlo k tomu maléru a ona tam zůstala, aby pečovala o svého snoubence. Bratr Joseph, který se u nich cítí docela dobře, se tam zdržel s ní. Jak vidíte, ověřil jsem si pár drobností na vlastní pěst. Dnes ale budeme muset věnovat pátrání celý den.“

„Má ordinace — “ ozval jsem se.

„Jestliže pokládáte své klienty za zajímavější než moje — “ řekl Holmes s jistou trpkostí.

„Chtěl jsem říct, že se má ordinace beze mne den či dva obejde, poněvadž teď je právě ta nejslabší sezóna.“

„Výborně,“ řekl už opět v dobré náladě. „V tom případě se té věci podíváme na zoubek spolu. Nejdřív bychom měli navštívit Forbese. Dovíme se od něho pravděpodobně všechny potřebné detaily. Pak teprve se rozhodneme, jak bude nejlepší na ten případ jít.“

„Říkal jste, že už máte nějaký klíč.“

„Ano, mám jich několik, ale teprve dalším pátráním se dá ověřit, jak jsou cenné. Nejobtížněji lze vystopovat zločin, který nemá motiv. A tenhle žádný motiv nemá. Kdo z něho může mít zisk? Je tu francouzský a ruský velvyslanec, jimž by mohl zloděj dokument prodat, a pak je tu ještě lord Holdhurst.“

„Lord Holdhurst!“

„Ovšem. Lze si velice dobře představit situaci, v níž by některého státníka ani dost málo nemrzelo, kdyby byl podobný dokument náhodou zničen.“

„Ne ale státníka s tak bezúhonnou minulostí, jako je lord Holdhurst.“

„Taková možnost tu je a nemůžeme si dovolit cokoli přehlédnout. Navštívíme ctihodného lorda ještě dnes a uvidíme, bude‑li nám schopen něco povědět. Zatím jsem už ale rozjel pátrání.“

„Už?“

„No, poslal jsem z nádraží ve Wokingu telegramy do všech londýnských večerníků. Tenhle inzerát se v nich ve všech objeví.“

Podal mi list papíru, vytržený ze zápisníku. Stálo na něm tužkou:

,10 liber odměny tomu, kdo oznámí číslo drožky, která vezla pasažéra ke vchodu do ministerstva zahraničí v Charles Street nebo do blízkosti tohoto vchodu ve tři čtvrtě na deset večer 23. května t. r. Zprávu podejte na adresu Baker Street číslo 221B.’

„Jste si jist, že zloděj přijel drožkou?“

„Jestliže nepřijel, ničemu se tím neublíží. Jestli je ale pravdivé tvrzení pana Phelpse, že v místnosti ani na chodbě se nemohl nikdo ukrýt, pak ta osoba musela přijít zvenčí. A jestliže přišla zvenčí za tak deštivého večera, a přesto nezanechala jedinou vlhkou stopu na linoleu, které bylo prohledáno nejdéle několik minut po jejím odchodu, pak je neobyčejně pravděpodobné, že přijela v drožce. Ano, myslím, že můžeme klidně usoudit na drožku.“

„To zní přijatelně.“

„Je to jeden z klíčů, o nichž jsem mluvil. K něčemu nás to může dovést. A pak je tu ovšem ten zvonek — to je vůbec nejnápadnější okolnost celého případu. Z jakého důvodu zvonek zvonil? Zazvonil snad zloděj jen tak z furiantství?

Nebo to udělal někdo, kdo byl se zlodějem a chtěl krádeži zabránit? Nebo to snad byla jen pouhá náhoda? Nebo snad -?“ Znova se pohroužil do soustředěného a tichého zamyšleni, z něhož se na okamžik vytrhl, ale mně, který jsem byl na všechny změny jeho nálad už zvyklý, se zazdálo, že ho pojednou napadla nějaká jiná možnost.

Bylo dvacet minut po třetí, když jsme vystoupili na nádraží. Po spěšném obědě v nádražním bufetu jsme se hned vydali do Scotland Yardu. Holmes už Forbesovi telegrafoval a detektiv na nás čekal: malý, lišácký mužík s chytrým, ale věru ne přátelským výrazem. Choval se k nám značně odměřeně, zvláště když uslyšel, kvůli čemu jsme přišli.

„Slyšel jsem o vašich metodách už několikrát, pane Holmesi,“ řekl rozmrzele. „Rád používáte veškerých informaci, které vám policie může poskytnout, ale pak se snažíte případ rozřešit bez ní a ještě ji zdiskreditovat.“

„Naopak,“ řekl Holmes, „mám za sebou třiapadesát vyřešených případů a moje jméno figurovalo pouze ve čtyřech. Z toho plyne, že policie má k dobru devětačtyřicet zbývajících. Nemám vám za zlé, že to nevíte, protože jste mladý a nezkušený, ale jestliže chcete úspěšně plnit své nové úkoly, měl byste pracovat se mnou, a ne proti mně.“

„Za jakékoli upozorněni vám budu vděčný,“ řekl detektiv a jeho chování se změnilo. „Zatím jsem si na tomhle případě ostruhy nevysloužil.“

„Jaké kroky jste podnikl?“

„Opatřil jsem si informace o vrátném Tangeyovi. Od pluku Coldstream Guards odešel s dobrým vysvědčením a nic se nám proti němu nepodařilo najít. Jeho žena ale má dost pochybnou pověst. Řekl bych, že toho o celé věci ví víc, než se zdá.“

„Dal jste ji sledovat?“

„Přilepila se na ni jedna naše policistka. Paní Tangeyová pije a ta naše žena s ní byla dvakrát, když byla hodně napařená, ale nepodařilo se jí z ní nic vytáhnout.“

„Slyšel jsem, že měli v domě exekutora.“

„Ano, ale nakonec zaplatili.“

„Kde vzali peníze?“

„To je v pořádku. On měl právě dostat penzi a jinak nic nenasvědčuje tomu, že by najednou získali nějaké větší peníze.“

„Jak vám vysvětlila, že šla za panem Phelpsem sama — když zazvonil a chtěl si objednat kávu?“

„Říkala, že manžel byl velice unaven a že ho chtěla zastoupit.“

„Ano, to by souhlasilo s tím, že ho za chvilku nato pan Phelps nalezl, jak spí v křesle. V jejich neprospěch tedy mluví jen povaha té ženy. Zeptal jste se jí, proč ten večer z ministerstva tak pospíchala? Měla tak nakvap, že si toho povšiml i policista.“

„Odcházela prý později než jindy a hleděla být co nejdřív doma.“

„Připomněl jste jí, že vy a pan Phelps jste se vydali na cestu nejméně o dvacet minut později, a přesto jste byli u nich v bytě dřív než ona?“

„Vysvětluje to rozdílem v rychlosti mezi omnibusem a drožkou.“

„Vysvětlila vám, proč se po návratu domů rozběhla dozadu do kuchyně?“

„Měla prý tam peníze, kterými chtěla zaplatit exekutorům.“

„Zřejmě měla odpověď na všechno. Ptal jste se jí, zda při odchodu nepotkala nebo neviděla v Charles Street někoho, kdo se tam potloukal?“

„Kromě policisty prý neviděla nikoho.“

„Dobrá; zdá se, že jste ji podrobil opravdu důkladnému křížovému výslechu. Co jste ještě podnikl?“

„Toho úředníka — Gorota — jsme sledovali celých devět neděl, ale bezvýsledně. Nemáme proti němu nic konkrétního.“

„Ještě něco jiného?“

„Nemáme nic, po čem bychom mohli jít — žádné důkazy.“

„Vytvořil jste si nějakou teorii o tom, jak to bylo s tím zvonkem?“

„Ne. Musím přiznat, že si s tím marně lámu hlavu. Ať to byl kdokoli, musel být velice chladnokrevný, když si troufal vyvolat poplach.“

„Hm, je opravdu podivné, že něco takového udělal. Děkuji za všechno, co jste mi pověděl. Dám vám vědět, až toho člověka budu moct odevzdat do vašich rukou. Pojďme, Watsone!“

„Kam se vydáme teď?“ zeptal jsem se, když jsme odcházeli z kanceláře.

„Teď půjdeme vyzpovídat lorda Holdhursta, ministra zahraničí a budoucího předsedu anglické vlády.“

Měli jsme štěstí a zastihli jsme lorda Holdhursta ještě v jeho úřadovně na Downing Street. Jakmile mu Holmes poslal navštívenku, byli jsme okamžitě uvedeni dál. Státník nás přijal s onou starosvětskou zdvořilostí, která je pro něho typická, a usadil nás do přepychových lenošek stojících po obou stranách krbu. Když pak stál na koberci mezi námi, štíhlý, vysoký muž s ostře řezanou, zamyšlenou tváři a vlnitými vlasy předčasně prokvetlými stříbrem, zdálo se, že ztělesňuje nepříliš častý typ šlechtice, který je opravdu ušlechtilý.

„Znám vaše jméno velice dobře, pane Holmesi,“ řekl s úsměvem. „A nehodlám samozřejmě předstírat, že mi není znám důvod vaší návštěvy. V našem ministerstvu došlo jen k jediné události, která mohla vzbudit vaši pozornost. Smím se vás zeptat, kdo vás pátráním v té věci pověřil?“

„Pan Percy Phelps,“ odpověděl Holmes.

„Ach tak — můj nešťastný synovec! Pochopíte jistě, že právě náš příbuzenský vztah mi znemožňuje, abych ho jakkoli kryl. Obávám se, že ta nešťastná událost bude mít velice neblahé následky pro jeho kariéru.“

„Kdyby se však dokument našel?“

„To by ovšem bylo něco jiného.“

„Rád bych vám položil několik otázek, lorde Holdhurste.“

„Rád vám poskytnu veškeré informace, které mám k dispozici.“

„Dal jste příkaz k pořízení kopie dokumentu v téhle kanceláři?“

„Ano, právě tady.“

„To vás mohl sotva někdo slyšet, že?“

„To je vyloučeno.“

„Zmínil jste se před někým, že máte v úmyslu dát pořídit kopii smlouvy?“

„Ne, před nikým.“

„Jste si tím jist?“

„Naprosto.“

„V tom případě, poněvadž ani vy, ani pan Phelps jste nikomu nic neřekli a nikdo jiný o té věci nic nevěděl, musel se zloděj objevit v kanceláři čistě náhodně. Uviděl příležitost a chopil se jí.“

Státník se usmál. „Víte, v tomhle já se opravdu nevyznám,“ řekl.

Holmes chvíli uvažoval. „Je tu ještě jeden velice důležitý bod, na který bych se vás chtěl zeptat,“ řekl. „Obával jste se, jestli se nemýlím, že by prozrazení detailů smlouvy mohlo mít neobyčejně vážná následky?“

Po státníkově výrazné tváři přelétl stín. „Ano, neobyčejně vážné následky.“

„A už se to nějak projevilo?“

„Dosud ne.“

„Kdyby se však smlouva dostala — dejme tomu — na francouzské nebo ruské ministerstvo zahraničí, asi byste se o tom dověděl, ne?“

„Měl bych,“ řekl lord Holdhurst s kyselou tváří.

„Poněvadž ale uplynulo už skoro deset týdnů a zatím jste se nic nedověděl, lze celkem opodstatněně předpokládat, že se tam smlouva z nějakých důvodů nedostala, ne?“

Lord Holdhurst pokrčil rameny.

„Těžko můžeme předpokládat, pane Holmesi, že zloděj odcizil smlouvu proto, aby si ji dal za rámeček a pověsil na zeď.“

„Čeká možná, že stoupne v ceně.“

„Jestli bude ještě nějaký čas čekat, nedostane za ni vůbec nic. Za pár měsíců přestane být smlouva tajná.“

„To je velice důležité,“ řekl Holmes. „Lze ovšem i předpokládat, že zloděj třeba náhle onemocněl — “

„Například mozkovou horečkou, ne?“ zeptal se státník a šlehl po něm pohledem.

„To jsem neřekl,“ prohlásil Holmes, nenechávaje se vyvést z klidu. „Už jsme vás ale připravili o spoustu drahocenného času, lorde Holdhurste, a proto bychom vám chtěli poděkovat a odporoučet se.“

„Přeji vašemu vyšetřování plný zdar, ať už zločin spáchal kdokoli,“ odpověděl šlechtic a s úklonou nás doprovodil ke dveřím.

„Skvělý chlapík,“ řekl Holmes, když jsme vyšli na Whitehall. „Bude však mít co dělat, aby si svou pozici udržel. Ani zdaleka není bohatý a má neuvěřitelnou spoustu vydání. Jistě vám neušlo, že měl čerstvě podražené boty. Teď bych vás ale, Watsone, už nerad odváděl od výkonu lékařské praxe. Dnes už stejně nebudu nic podnikat, ledaže bych dostal odpověď na ten inzerát ohledně drožky.

Budu vám však mimořádně zavázán, pojedete‑li se mnou zítra do Wokingu stejným vlakem, kterým jsme jeli dnes.“

Druhý den ráno jsme se setkali podle úmluvy a společně jsme odjeli do Wokingu. Řekl mi, že na inzerát nedostal odpověd a v celém případu nedošlo k žádnému vyjasnění. Když chtěl, byla jeho tvář nehybná a neproniknutelná jak tvář Indiána a z jeho výrazu jsem nedokázal vyčíst, zda je se stavem případu spokojen či ne. Vzpomínám si, že se mnou rozmlouval o Bertillonově systému měření a vyjadřoval se o tomto francouzském vědci s velkým obdivem.

Našeho klienta jsme našli stále ještě v péči oddané ošetřovatelky, ale vypadal podstatně lépe než včera. Když jsme vešli do pokoje, vstal z pohovky a s jistými obtížemi, ale přece jenom nás přivítal.

„Zjistili jste něco nového?“ zeptal se dychtivě.

„Jak jsem očekával, nic pozitivního vám říct nemohu,“ odpověděl Holmes. „Navštívil jsem Forbese i vašeho strýce a rozjel jsem pátrání ještě v několika směrech. Snad nás to k něčemu přivede.“

„Definitivně jste se tedy nevzdal?“

„To rozhodně ne.“

„Bůh vám žehnej za ta slova!“ zvolala slečna Harrisonová. „Neztratíme‑li odvahu a trpělivost, musí pravda vyjít najevo.“

„My ale pro vás máme víc novinek než vy pro nás,“ řekl Phelps a znova se posadil na pohovku.

„Doufal jsem, že se s něčím vytasíte.“

„Ano, zažili jsme tu dnes v noci dobrodružství a nebylo to nic, nad čím by se dalo mávnout rukou.“ Jeho tvář při těch slovech zvážněla a v očích se mu objevil výraz velice podobný strachu. „Víte,“ řekl, „začínám už věřit, že jsem se nevědomky stal středem nějakého obludného spiknutí a že někdo usiluje o můj život právě tak jako o mou čest.“

„Ach!“ zvolal Holmes.

„Zní to neuvěřitelně, poněvadž pokud vím, nemám na celém světě jediného nepřítele. Přesto nemohu po zkušenosti z dnešní noci dospět k jinému závěru.“

„Povězte mi o tom prosím.“

„Nejdřív vám musím říct, že na dnešek v noci jsem spal v pokoji prvně sám, bez ošetřovatelky. Bylo mi už natolik dobře, že jsem myslel, že se bez ní obejdu. Nechal jsem však rozsvícenou lampičku u postele. Asi kolem druhé hodiny po půlnoci, když jsem dost lehce usnul, vzbudil mě pojednou tichý zvuk. Připomínalo to myš, která se někam prohryzává dřevem, a tak jsem zůstal ležet a chvíli jsem naslouchal v domnění, že to nemůže mít jinou příčinu. Pak ale šramot zesílil a náhle se od okna ozvalo ostré kovové škrábání. Užasle jsem se posadil. Nemohlo být pochyb o tom, co je to za zvuky. Působil je někdo, kdo se pokoušel strčit nějaký nástroj do škvíry mezi okenicemi, kdežto ten druhý byl způsoben odšupováním zástrčky.

Potom následovala asi desetiminutová pauza, jako by ta osoba čekala, až se přesvědčí, zda mě zvuk neprobudil. Pak jsem uslyšel jemné zaskřípění, jak se okno velice pomalu otevřelo. Déle jsem to nemohl vydržet, poněvadž už nemám takové nervy jako kdysi. Vyskočil jsem z postele a otevřel okenice. V okně se krčil nějaký muž, ale viděl jsem ho jen málo, poněvadž zmizel jako blesk. Byl zahalený do jakéhosi pláště, který mu zakrýval i spodní část obličeje. S jistotou vím jen tolik, že měl v ruce nějakou zbraň. Vypadala jako dlouhý nůž. Viděl jsem jasně, jak se zableskl, když se ten muž dal na útěk.“

„To je opravdu zajímavé,“ řekl Holmes. „A co jste, prosím vás, udělal pak?“

„Kdybych nebyl tak zesláblý, byl bych vyskočil z otevřeného okna a pronásledoval ho. Takhle jsem ale jenom zazvonil na zvonek a zburcoval celý dům. Chvíli to trvalo, poněvadž zvonek zvoní v kuchyni a všechno služebnictvo spí v poschodí. Křičel jsem ale, což přivolalo dolů Josepha, a ten pak vzbudil ostatní. Joseph s čeledínem našli stopy na květinovém záhoně pod oknem, ale v poslední době bylo tak sucho, že pokus sledovat stopu po trávníku byl beznadějný. Na dřevěném plotě u cesty však prý v jednom místě byly známky, že někdo plot přelezl a přelomil při tom nahoře pár latěk. Zdejší policii jsem dosud nic neřekl, poněvadž jsem chtěl nejdřív znát váš názor.“

Zdálo se, že vyprávění našeho klienta udělalo na Sherlocka Holmese mimořádný dojem. Vstal z křesla a v neovladatelném vzrušení začal přecházet po pokoji.

„Neštěstí nikdy nechodí samo,“ řekl Phelps a usmál se, ačkoli bylo jasné, že jim noční dobrodružství dost otřáslo.

„To jste si opravdu ověřil na vlastni kůži,“ řekl Holmes. „Myslíte, že byste se mohl se mnou projít kolem domu?“

„Ale ano, rád bych se dostal trochu na sluníčko. Joseph půjde s námi.“

„A já také,“ řekla slečna Harrisonova.

„Bohužel ne,“ řekl Holmes a zavrtěl hlavou. „Musím vás požádat, abyste zůstala sedět přesně tam, kde sedíte.“

Mladá dáma se zatvářila rozmrzele a znova si sedla. Její bratr se k nám však připojil a všichni čtyři jsme vyšli ven.

Nejdřív jsme kráčeli po trávníku pod diplomatovo okno. Na květinovém záhoně jsme našli stopy, o kterých se nám už zmínil, ale byly beznadějně rozmazané a neurčité. Holmes se nad nimi na okamžik sklonil, ale pak se narovnal a pokrčil rameny.

„Z toho myslím nikdo moc moudrý nebude,“ řekl. „Raději dům obejděme a podívejme se, proč si lupič vybral právě tenhle pokoj. Člověk by řekl, že ta velká okna salónu a jídelny by pro něho měla být přitažlivější.“

„Ze silnice je na ně líp vidět,“ poznamenal Joseph Harrison.

„Aha — ano, ovšem. A tady jsou dveře, o které se také mohl pokusit. Kam vedou?“

„To je postranní vchod pro dodavatele. V noci jsou samozřejmě zamčené.“ „Měli už jste tu někdy podobný poplach?“

„Nikdy,“ řekl náš klient.

„Máte v domě drahé příbory nebo něco, co mohlo zloděje přilákat?“

„Nic cenného.“

Holmes se prošel kolem domu s rukama v kapsách a se svým obvyklým lhostejným výrazem ve tváři.

„Mimochodem,“ řekl Josephu Harrisonovi, „vy prý jste zjistil místo, kde ten chlap lezl přes plot. Můžete mi je ukázat?“

Mladý muž nás zavedl k místu, kde byla špička jedné laťky v plotě přelomena. Visela z ní malá tříska. Holmes ji utrhl a kriticky si ji prohlédl.

„Myslíte, že tohle dřevo bylo odštípnuto na dnešek v noci? Spíš se mi zdá, že už je odštípnuté dost dlouho, ne?“

„Ano, to je možné.“

„A také tu nejsou žádné stopy po tom, že někdo seskočil na druhou stranu plotu. Ne, s tímhle se věru nikam nedostaneme. Vraťme se do ložnice a tam si o celé věci pohovoříme.“

Percy Phelps chodil ještě velice pomalu, opíraje se o rameno svého budoucího švagra. Holmes přešel přes trávník rychle a octli jsme se pod otevřeným oknem ložnice mnohem dřív, než tam přišli i ostatní.

„Slečno Harrisonova,“ řekl Holmes s krajní naléhavostí, „musíte tu zůstat celý den. Pod žádnou záminkou se nenechte nikam odlákat a zůstaňte celý den na tom místě, kde jste teď. Je to nesmírně důležité.“

„Jistě, přejete‑li si to, pane Holmesi,“ řeklo děvče užasle.

„Až půjdete spát, zamkněte dveře tohohle pokoje zvenčí a klíč si ponechte u sebe. Slibte, že to uděláte.“

„Ale co Percy?“

„Ten pojede s námi do Londýna.“

„A já tu mám zůstat?“

„Je to pro jeho dobro. Prokážete mu tím službu! Rychle! Slibte mi to!“

Přikývla na souhlas právě ve chvíli, kdy přišli i zbývající dva.

„Co tam sedíš jak mouchysněztesimě, Annie?“ zvolal její bratr. „Pojď přece taky trochu na sluníčko!“

„Ne, děkuji, Josephe. Bolí mě trochu hlava a tady v pokoji je docela příjemný chládek a klid.“

„A co zamýšlíte teď, pane Holmesi?“ zeptal se náš klient.

„No, nesmíme při vyšetřování téhle nicotné záležitosti ztrácet ze zřetele cíl našeho hlavního pátrání. Moc by mi pomohlo, kdybyste s námi mohl odjet do Londýna.“

„Teď hned?“

„Ano, hned jak se dokážete připravit. Řekněme za hodinu.“

„Cítím už se docela dobře, a jestli vám budu co platný…“

„S největší pravděpodobností.

„Nechtěl byste, abych tam zůstal přes noc?“

„Právě vám to chci navrhnout.“

„Takže jestli mě ten noční přítel přijde znova navštívit, zjistí, že ptáček uletěl. Jsme všichni ve vašich rukou, pane Holmesi, a musíte nám přesně říct, co máme dělat. Nechcete snad, aby s námi jel Joseph a staral se o mne?“

„Není třeba. Jak víte, můj přítel Watson je lékař a postará se o vás. Když dovolíte, jenom se tu naobědváme a pak všichni tři odjedeme do Londýna.“

Udělali jsme to, jak navrhoval; pouze slečna Harrisonova se omluvila, aby podle Holmesových instrukcí nemusela opustit pokoj. Nebylo mi jasné, co můj přítel touto taktikou sleduje, pokud mu ovšem nešlo o to, aby mladou dámu držel stranou od Phelpse, který v dobré náladě nad svým vracejícím se zdravím a potěšen vyhlídkou na menší výlet s námi obědval v jídelně. Holmes však měl pro nás v záloze ještě větší překvapení, poněvadž když nás doprovodil na nádraží a dohlédl, abychom se pohodlně usadili ve vagóně, klidně nám oznámil, že on sám vůbec nemá v úmyslu z Wokingu odjet.

„Než odjedu, chtěl bych si tu ještě objasnit pár maličkostí,“ řekl. „Vaše nepřítomnost mi v jistém smyslu bude jen ku prospěchu, pane Phelpsi. Až přijedete do Londýna, Watsone, odjeďte prosím s naším přítelem hned do Baker Street a zůstaňte s ním, dokud se znova neobjevím. Naštěstí jste bývalí spolužáci, a budete si tedy mít o čem povídat. Pan Phelps se dnes vyspí ve volné ložnici u nás a zítra kolem snídaně mě čekejte, poněvadž jeden vlak odtud přijíždí na nádraží Waterloo v osm hodin.“

„Co ale bude s našim vyšetřováním v Londýně?“ zeptal se Phelps vyčítavě.

„Na to je dost času zítra. Mám dojem, že právě teď mohu být užitečnější tady.“

„Řekněte jim prosím v Briarbrae, že doufám, že zítra večer už zas budu zpátky,“ zvolal Phelps, když se vlak začal rozjíždět.

„Jenže já asi teď do Briarbrae nepůjdu,“ odpověděl Holmes a vesele nám zamával, když už vlak vyjížděl ze stanice.

Phelps a já jsme o tom během cesty hovořili, ale ani jeden z nás nedokázal najít pro tento nový vývoj věcí přiměřené vysvětlení.

„Domnívám se, že chce najít nějaký klíč k tomu nočnímu vloupání, jestliže to ovšem byl lupič. Pokud jde o mne, nevěřím, že šlo o obyčejného zloděje.“

„A oč tedy myslíte, že šlo?“

„Na mou duši — jestli chcete, můžete to připsat na vrub mých pošramocených nervů — já věřím, že se kolem mne stahuje síť nějakých politických intrik a že mi ti spiklenci z nějakého důvodu, který nechápu, usilují o život. Zní to absurdně a nadneseně, ale vemte v úvahu fakta! Proč by se zloděj chtěl vloupat oknem do ložnice, kde mu žádná kořist nekynula, a proč by při tom měl v ruce dlouhý nůž?“

„Jste si jist, že to nebylo spíš nějaké páčidlo?“

„Ale kde — byl to nůž. Jasně jsem viděl, jak se čepel zableskla.“

„Proč by vás ale proboha někdo pronásledoval s tak zavilou nenávistí?“

„Ach, to je právě otázka.“

„Nuže — jestli na to má Holmes stejný názor, mohlo by to jeho momentální jednání vysvětlovat, nezdá se vám? Za předpokladu, že vaše teorie je správná, a podaří se mu dopadnout toho, kdo vás včera v noci ohrožoval, bude na nejlepší cestě k polapení člověka, který odcizil námořní smlouvu. Bylo by absurdní domnívat se, že máte dva nepřátele, z nichž jeden vás okrádá a druhý ohrožuje na životě.“

„Pan Holmes ale řekl, že se asi do Briarbrae nevrátí.“

„Znám už ho nějaký čas,“ řekl jsem, „ale nikdy ještě nic nedělal, když k tomu neměl dobrý důvod,“ a po tomto konstatování se naše konverzace obrátila k jiným tématům.

Byl to však pro mne únavný den. Phelps byl po dlouhé nemoci stále ještě slabý a nešťastná událost, která ho potkala, učinila z něj nervózního kverulanta. Marně jsem se ho snažil zaujmout vyprávěním o Afganistanu či Indii, debatou o sociálních problémech nebo o čemkoli, co by mohlo jeho špatnou náladu rozptýlit. Neustále se v řeči vracel ke své odcizené smlouvě; dohadoval se, hádal a přemítal, co asi Holmes podniká, jaká opatření udělal lord Holdhurst a jaké novinky se dovíme zítra ráno. Jak večer plynul, začínalo být jeho rozčilení až trapné.

„Vy věříte Holmesovi bez výhrad?“ zeptal se.

„Viděl jsem, že dokázal pozoruhodné věci.“

„Nikdy ale nemusel objasňovat případ tak temný, jako je tenhle.“

„Ale ano, viděl jsem ho řešit problémy, při kterých měl daleko méně stop.“

„Nikdy ale nebyly v sázce tak obrovské zájmy, že?“

„To nevím. Je mi však známo, že pracoval z pověření tří evropských panovnických rodů a že šlo o životně důležité záležitosti.“

„Vy ho přece dobře znáte, Watsone. Je to tak nevyzpytatelný chlapík, že nikdy nevím, co si o něm mám myslet. Myslíte, že má nějakou šanci? Myslíte, že věří v úspěch?“

„Nic mi neřekl.“

„To je špatné znamení.“

„Naopak — všiml jsem si, že když ztratí stopu, obvykle mi to řekne. Nejzamlklejší je tehdy, když jde po stopě a není si zcela jist, zda je to ta pravá. Ničemu ale nepomůžeme, milý příteli, když se kvůli tomu budeme rozčilovat a ničit si nervy; jděte si proto radši lehnout, abyste byl ráno svěží, poněvadž nevíme, co všechno nás může čekat.“

Nakonec se mi podařilo svého společníka přesvědčit, aby mé rady uposlechl, ačkoli mi z jeho rozčileného chování bylo jasné, že toho asi moc nenaspí. Jeho rozpoložení bylo bohužel nakažlivé, protože jsem se sám půl noci převaloval na lůžku v úvahách o tom podivném problému a vymýšlel stovky teorií, z nichž každá byla jen ještě absurdnější než ta předchozí. Proč Holmes zůstal ve Wokingu? Proč žádal slečnu Harrisonovou, aby se celý den ani na krok nehnula z pacientova pokoje? Proč mu tak záleželo na tom, aby lidem v Briarbrae neprozradil, že hodlá zůstat nablízku? Lámal jsem si s tím hlavu, dokud jsem v marné snaze najít nějaké vysvětlení, jemuž by všechna fakta odpovídala, neusnul.

Probudil jsem se v sedm hodin ráno a hned jsem se vydal do Phelpsova pokoje. Našel jsem ho přepadlého a poničeného po probděné noci. První, nač se mne zeptal, bylo, zda už Holmes přijel.

„Když to slíbil, určitě přijede,“ řekl jsem, „a nebude to ani dřív, ani později.“

A nelhal jsem, poněvadž krátce po osmé hodině zastavila před domem drožka a vystoupil z ní náš přítel. Stáli jsme u okna a viděli jsme, že má levou ruku zafačovanou a je velice bledý a zachmuřený. Vešel do domu, ale chvilku to trvalo, než vystoupil po schodech.

„Vypadá, jako by utrpěl porážku,“ zvolal Phelps,

Musel jsem přiznat, že má pravdu. „Klíč k celé záhadě,“ řekl jsem, „je přece jen asi někde v Londýně.“

Phelps zasténal.

„Nevím, co se stalo,“ řekl, „ale asi jsem si sliboval od jeho návratu příliš mnoho. Tu ruku ale přece včera zafačovanou neměl! Co se mu to mohlo stát?“

„Nejste zraněn, Holmesi?“ zeptal jsem se, když můj přítel vešel do pokoje.

„To nic, je to jen škrábnutí, zaviněné vlastni nešikovností,“ odpověděl a kývnutím hlavy nám popřál dobré jitro. „Ten váš případ, pane Phelpsi, patří rozhodně k nejzáhadnějším, jaké jsem kdy vyšetřoval.“

„Obával jsem se, že bude nad vaše síly.“

„Byla to věru pozoruhodná zkušenost.“

„Ten obvaz svědčí o nějakém dobrodružství,“ řekl jsem. „Nepovíte nám, co se stalo?“

„Až po snídani, milý Watsone. Nezapomínejte, že jsem už dnes ráno jel ze Surreye třicet mil na čerstvém vzduchu. Předpokládám, že na můj inzerát ohledně drožky nepřišla žádná odpověď, co? To nic, nemůžeme čekat, že pokaždé trefíme do černého.“

Na stole už bylo prostřeno, a právě když jsem chtěl zazvonit, vešla paní Hudsonová s čajem a kávou. Za chvilku přinesla ještě přikryté mísy a všichni jsme zasedli ke stolu, Holmes hladový jako vlk, já zvědavý a Phelps v té nejčernější depresi.

„Paní Hudsonová se vyznamenala,“ řekl Holmes a zvedl pokličku z kuřete na kari. „Její kuchyně je sice poněkud jednotvárná, ale o tom, jak má vypadat dobrá snídaně, má správnou představu — jako nějaká Skotka. Copak máte vy, Watsone?“

„Šunku s vejci,“ odpověděl jsem.

„No ne! A pro co se rozhodnete vy, pane Phelpsi: pro kuřátko na kari, pro šunku s vejci, nebo tam máte ještě něco lepšího?“

„Děkuju pěkně, nemám vůbec chuť,“ řekl Phelps.

„Ale jděte! Podívejte se aspoň, co vlastně máte?“

„Děkuju pěkně, ale opravdu radši ne.“

„Nuže,“ řekl Holmes a potměšile zamrkal, „doufám, že tedy aspoň obsloužíte mne?“

Phelps zvedl pokličku, vzápětí pronikavě vykřikl a zůstal sedět s vytřeštěnýma očima. Tvář měl stejně bílou jako mísa, na kterou hleděl. Na dně mísy ležel malý váleček svinutého šedého papíru. Chopil se ho, téměř jej polkl očima a pak začal šíleně tancovat po pokoji, tiskl jej na prsa a doslova řičel radostí. Pak se znova svalil do křesla, tak zmožený a vyčerpaný vlastními city, že jsme mu museli vnutit kapku brandy, aby nám neomdlel.

„Klid! Jen klid!“ řekl Holmes konejšivě, poklepávaje ho po rameně. „Nebylo moc rozumné takhle vás ohromit, ale Watson vám dosvědčí, že nikdy nedokážu odolat dramatickému efektu.“

Phelps ho chytil za ruku a políbil ji. „Bůh vám žehnej!“ zvolal. „Zachránil jste mou čest!“

„V sázce byla totiž i moje čest,“ řekl Holmes. „Ujišťuju vás, že selhání v nějakém případě je pro mne stejně nemilé jako pro vás lapsus při plnění odpovědného úkolu.“

Phelps zastrčil drahocenný dokument do náprsní kapsy kabátu.

„Nemám to srdce zdržovat vás ještě déle od snídaně, ačkoli umírám touhou dovědět se, jak jste se k dokumentu dostal a kde byl.“

Sherlock Holmes vypil šálek kávy a pak věnoval svou pozornost šunce s vejci. Když konečně vstal, zapálil si dýmku a pohodlně se usadil v křesle.

„Nejdřív vám povím, co jsem udělal, a pak teprve proč jsem to dělal,“ řekl, „Když jsem se s vámi na nádraží rozloučil, vydal jsem se na kouzelnou procházku nádhernou surreyskou krajinou do pěkné vesničky Ripley, kde jsem si v hostinci objednal čaj a pro všechny případy jsem si dal naplnit láhev a do kapsy jsem strčil balíček s několika obloženými chleby. Zůstal jsem tam až do večera a pak jsem se znova vydal do Wokingu. Na silnici u Briarbrae jsem se octl krátce po západu slunce.

Tam jsem počkal, až bude silnice zcela prázdná — mám za to, že tou dobou tam nikdy příliš velká frekvence nebývá — a potom jsem přes plot přelezl do zahrady.“

„Brána ale musela být otevřená, ne?“ vyhrklo z Phelpse.

„Jistě, jenže já v těchhle věcech obvykle mívám vlastní vkus. Zvolil jsem si místo, kde stojí tři jedle, a v jejich skrytu jsem se dostal přes plot, aniž jsem komukoli v domě poskytl sebemenší šanci, aby mě zpozoroval. Pak jsem se skrčil mezi keři na druhé straně a plížil jsem se od jednoho k druhému — zablácená kolena mých kalhot o tom svědčí dost průkazně — až jsem se dostal ke skupině rododendronů, rostoucích přímo naproti oknu vaší ložnice. Tam jsem se uvelebil a čekal jsem, co se bude dít.

Ve vašem pokoji nebyly zatažené záclony, a tak jsem viděl slečnu Harrisonovou, jak sedí u stolu a čte si. Bylo čtvrt na jedenáct, když sklapla knihu, zavřela okenice a odešla.

Slyšel jsem, jak zavírá dveře, a věděl jsem s jistotou, že otočila klíčem v zámku.“

„Klíčem?“ vyhrkl Phelps.

„Ano, dal jsem slečně Harrisonové instrukce, aby zamkla dveře zvenčí a vzala si klíč s sebou, až půjde spát. Splnila všechny mé pokyny do písmene a bez její spolupráce byste teď rozhodně smlouvu v kapse neměl. Pak odešla, světla zhasla a já se dál krčil v rododendronovém keři.

Noc byla rozkošná, ale i tak to bylo úmorné hlídkování. Pravda, bylo v tom jisté vzrušení, které pociťuje lovec, když čeká u řeky na příchod vysoké. Trvalo to však hrozně dlouho, skoro tak dlouho, Watsone, jako když jsme spolu čekali v pokoji smrti při řešení případu Strakatého pásu. Hodiny na kostelní věži ve Wokingu odbíjely každou čtvrt a nejednou jsem si myslel, že se snad zastavily. Až konečně kolem druhé hodiny s půlnoci jsem pojednou uslyšel slabý zvuk odstrkované závory a pak zaskřípění klíče. O chvilku později se vchod pro služebnictvo otevřel a do měsíčního svitu vystoupil pan Joseph Harrison.“

„Joseph!“ vykřikl Phelps.

„Byl prostovlasý, ale měl přes ramena přehozený černý plášť, takže si v případě nějakého poplachu mohl zahalit tvář téměř okamžitě. Kráčel po špičkách ve stínu zdi, a když došel k oknu, vpáčil nůž s dlouhým ostřím pod okenní rám a odsunul zástrčku. Potom okno otevřel, se zapraskáním vrazil nůž mezi okenice, nadzvedl závlačku a rozrazil je.

Z místa, kde jsem ležel, měl jsem dokonalý výhled do místnosti a na každý jeho pohyb. Zapálil dvě svíčky, které stojí na krbové římse, a pak obrátil roh koberce u dveří. Potom se sklonil a nadzvedl čtvercový výřez prkna, jaký si obvykle v podlaze nechávají instalatéři, aby se později mohli dostat k přípojkám plynového potrubí. Prkno zřejmě zakrývalo rozdvojku trubek vedoucích do kuchyně, která je přímo pod místností. Ze skrýše vytáhl tenhle malý váleček papíru, otvor znova zakryl prknem, narovnal koberec, sfoukl svíčky a vběhl mi rovnou do náruče, poněvadž jsem na něho čekal pod oknem.

Musím přiznat, že se milý pan Joseph choval mnohem zběsileji, než jsem očekával. Vrhl se na mě s nožem a dvakrát jsem ho musel srazit na zem. Pěkně mě řízl po kotnících, než jsem jej přemohl. Vražda mu koukala z oka, na které ještě viděl, když jsem s ním byl hotov, ale přece jen přišel k rozumu a dokument mi dal. Jakmile jsem ho měl, nechal jsem pana Harrisona, ať si běží, kam chce, ale všechny podrobnosti jsem dnes ráno telegrafoval Forbesovi. Je‑li dost rychlý, aby toho ptáčka chytil, všechno je v pořádku. Mám ale silné podezření, že než tam dorazí, bude hnízdečko prázdné, což je ostatně pro vládu ještě lepší. Domnívám se, že jak lord Holdhurst, tak pan Phelps budou jen vděční za to, že se aféra nedostane před soud.“

„Panebože!“ zalapal náš klient po dechu. „Tak vy říkáte, že celých těch dlouhých deset neděl, co jsem ležel nemocen, byl ukradený dokument v mém pokoji?“

„Tak to bylo.“

„A Joseph! Když si představím, že ten darebák a zloděj byl Joseph!“

„Hm! Obávám se, že Josephova povaha je mnohem neproniknutelnější a nebezpečnější, než se dá usoudit z jeho zevnějšku. Z toho, co jsem od něho dnes ráno slyšel, pochopil jsem, že prohrál značné částky na burze, a že byl ochoten udělat cokoli, jen aby své hmotné poměry zase zlepšil. A poněvadž je to neuvěřitelný sobec, využil šance, která se mu naskytla, a neohlížel se na sestřino štěstí ani na vaši zničenou kariéru.“

Percy Phelps se zvrátil do křesla. „Z toho, co říkáte,“ pravil, „mám v hlavě hotový kolotoč.“

„Základní potíž vašeho případu,“ poznamenal Holmes svým didaktickým tónem, „spočívala v tom, že důkazů bylo příliš mnoho. To podstatné bylo překryto a zasuto bezvýznamným. Ze všech fakt, která jsme měli k dispozici, museli jsme vybrat jen ta, která jsme pokládali za podstatná, a pak je seřadit ve správném pořádku, aby se nám podařilo řetěz těch pozoruhodných událostí zrekonstruovat. Josepha jsem začal podezírat hned ve chvíli, kdy jste mi řekl, že jste ten večer měl v úmyslu jet domů s ním. Bylo proto docela pravděpodobné, že se mohl cestou pro vás stavit, zvlášť když to na ministerstvu zahraničí dobře znal. Jakmile jsem slyšel, že se někdo tolik snažil dostat se do ložnice, v níž mohl mít něco ukryto jedině Joseph — ve svém vyprávění jste nám pověděl, jak jste Josepha z jeho pokoje vystěhovali, když jste přijel domů s tím doktorem — všechna má podezření se proměnila v jistotu, zvlášť když pokus vloupat se do místnosti byl proveden hned první noc, kdy tam nebyla ošetřovatelka. To totiž nasvědčovalo, že vetřelec je dobře obeznámen s poměry v domě.“

„Jak jsem mohl být tak slepý!“

„Fakta případu, pokud jsem si je zatím zjistil, vypadají takto: Joseph Harrison přišel do budovy ministerstva vchodem z Charles Street, a poněvadž to tam znal, vydal se rovnou do vaší kanceláře, kam přišel okamžik poté, co vy jste ji opustil. Když zjistil, že tam nikdo není, bez váhání zazvonil na zvonek, ale v té chvíli si zároveň povšiml listiny ležící na stole. Jediný pohled stačil, aby pochopil, že mu náhoda vložila do rukou státní dokument nesmírné ceny. Ve zlomku vteřiny jej strčil do kapsy a vyběhl ven. Vzpomínáte si jistě, že uplynulo několik minut, než vás rozespalý vrátný na zvonek upozornil, a tak měl zloděj dost času k útěku.

Prvním vlakem odjel do Wokingu, prozkoumal svou kořist blíž, a když se ujistil, že má opravdu obrovskou cenu, schoval ji na místě, které pokládal za zvlášť bezpečné, s úmyslem, že si ji za den či za dva opět vezme a odnese na francouzské velvyslanectví nebo někam jinam, kde čekal, že dostane dobře zaplaceno. Pak jste se však náhle vrátil vy. Bez předchozího varování jste ho vystrnadil z jeho pokoje a od té chvíle tam byli neustále přítomni nejméně dva lidé, což mu znemožňovalo, aby se znova zmocnil svého pokladu. Byla to situace, která ho jistě musela dohánět k šílenství. Konečně se však domníval, že nadešla jeho příležitost. Pokusil se dostat se dovnitř, ale vy jste byl vzhůru a překazil jste mu to. Vzpomenete si možná, že jste si ten večer nevzal obvyklou dávku uspávačích prostředků.“

„To si vzpomínám.“

„Mám za to, že se patřičně postaral, aby prášky byly co nejúčinnější, a spoléhal, že budete skoro v bezvědomí. Hned mi bylo jasné, že se o to pokusí znova, jakmile to bude pokládat za bezpečné. Váš odchod z pokoje mu poskytl kýženou příležitost. Proto jsem tam slečně Harrisonové nařídil celý den zůstat, aby nás on nepředešel. Když jsem v něm vzbudil domněnku, že vzduch je čistý, schoval jsem se tam na číhané, jak jsem vám právě vylíčil. Věděl jsem už, že dokument je pravděpodobně v pokoji, ale nechtělo se mi vytrhávat prkna z podlahy a obracet každý kout vzhůru nohama, abych jej objevil. Nechal jsem ho proto, aby jej ze skrýše vyzvedl sám, a ušetřil jsem si tak spoustu námahy. Zbývá, ještě něco, co bych snad měl vysvětlit?“

„Proč se tehdy prvně pokoušel dostat se dovnitř oknem,“ zeptal jsem se, „když mohl přijít dveřmi?“

„Aby se dostal ke dveřím, musel by projít kolem sedmi ložnic. Trávník pod oknem mu navíc zajišťoval případný snadný útěk. Ještě něco?“

„Myslíte si,“ zeptal se Phelps, „že snad měl v úmyslu i vraždit? Použil nejspíš nože jen jako nástroje.“

„Možné to je,“ odpověděl Holmes a pokrčil rameny. „S jistotou mohu tvrdit jen tolik, že pan Harrison je gentleman, na jehož shovívavost bych byl hrozně nerad odkázán.“