Vzpomínky na Sherlocka Holmese

Mrzák

Jedné letní noci, několik měsíců po svatbě, seděl jsem doma u krbu, kouřil poslední dýmku a klimbal nad románem, neboť jsem měl za sebou den plný vyčerpávající práce. Má žena už odešla nahoru do ložnice a cvaknutí zámku domovních dveří, které jsem před okamžikem zaslechl z haly, mi ohlásilo, že služebnictvo už také odešlo. Vstal jsem z křesla a vyklepával jsem popel z dýmky, když jsem pojednou uslyšel zařinčet zvonek.

Pohlédl jsem na hodinky. Bylo tři čtvrtě na dvanáct. Host to být nemohl — takhle pozdě se na návštěvu nechodí. Zřejmě nějaký pacient a možná i vyhlídka, že celou noc nezamhouřím oko. S rozmrzelou tváří jsem vyšel do haly a otevřel dveře. S překvapením jsem uviděl, že na prahu stojí Sherlock Holmes.

„Och, Watsone,“ řekl mi, „doufal jsem, že snad není ještě tak pozdě, abych vás už nezastihl vzhůru.“

„Račte dál, milý příteli.“

„Tváříte se překvapeně a není divu! A také vidím, že jste odpočíval! Hm! Pořád ještě kouříte směs Arcadia jako za mládeneckých časů. Poznám to neomylně podle toho sypkého popele, který máte na kabátě. A není těžké uhodnout ani to, že jste býval zvyklý nosit uniformu, Watsone; nikdy vás nebudou pokládat za stoprocentního civila, dokud si budete zastrkávat kapesník do rukávu. Mohl byste mě tu nechat přes noc?“

„S radostí.“

„Říkal jste, že tu máte mládenecký pokoj, a jak vidím, žádného gentlemana tu momentálně na návštěvě nemáte. Váš věšák na klobouky to dokazuje.“

„Budu rád, když tu zůstanete.“

„Děkuju. Zaberu vám tedy ten prázdný kolík na věšáku. Vidím, že jste tu měl nějakého řemeslníka. To nikdy nevěští nic dobrého. Doufám, že to nebyl vodovod?“

„Ne, plyn.“

„Ach tak! Zůstaly tu po něm otisky dvou cvočků na linoleu právě v místě, kam dopadá světlo. Ne, děkuju, povečeřel jsem něco na nádraží Waterloo, ale s potěšením si s vámi vykouřím dýmku.“

Podal jsem mu pytlík na tabák, Holmes se posadil naproti mně a nějaký čas mlčky kouřil. Dobře jsem věděl, že ho v tuto hodinu ke mně nemohlo přivést nic než nějaká opravdu vážná záležitost, a tak jsem trpělivě čekal, až o tom začne sám.

„Vidím, že máte právě teď ve svém povolání spoustu práce,“ řekl a velice pronikavě se na mě podíval.

„Ano, dneska jsem měl perný den,“ odpověděl jsem. „Možná že vám to bude připadat hrozně přihlouplé,“ dodal jsem, „ale opravdu nevím, z čeho jste to mohl vydedukovat.“

Holmes se blaženě uchichtl.

„Mám tu výhodu, že znám vaše zvyky, milý Watsone,“ řekl. „Když je vaše obchůzka pacientů jen krátká, chodíte pěšky, ale když jich máte hodně, jezdíte drožkou. Jak jsem si všiml, máte na nohou sice ochozené, ale rozhodně ne zablácené boty, a tak je mi jasné, že máte momentálně hodně práce, a musíte si brát drožku.“

„Výborně!“ zvolal jsem.

„Nic jednoduššího,“ řekl. „Tohle je jeden z těch případů, při nichž může dedukující docílit efektu, který nezasvěcenému připadá pozoruhodný, poněvadž mu ušla nějaká maličkost, na níž je dedukce založena. Totéž se dá říct, milý příteli, o efektnosti některých těch vašich drobných črt, které jsou de facto lacině bombastické, neboť těží z toho, že si určité faktory problému ponecháváte sám pro sebe a čtenáři je nikdy nesdělíte. Teď jsem však v situaci zmíněných čtenářů já, poněvadž mám v ruce některé nitky jednoho z nejpodivnějších případů, jaké kdy mátly lidský mozek, a přesto mi ještě chybí jedna či dvě, které jsou nezbytné k tomu, aby má teorie byla úplná. Já si je však opatřím, Watsone, já si je opatřím!“ Oči mu zasvítily a na jeho propadlých tvářích se objevil lehký ruměnec. Závoj, skrývající jeho dychtivou a vznětlivou povahu, se na okamžik nadzvedl, ale trvalo to opravdu jen okamžik. Když jsem se na něho znova podíval, měl už opět na tváři onu masku indiánské nehybnosti, kvůli níž ho tolik lidí pokládalo spíš za nějaký stroj než za člověka.

„Problém má některé zajímavé aspekty,“ řekl. „Dokonce se zdá, že mimořádně zajímavé. Už jsem se tou záležitostí tak trochu zabýval a mám dojem, že řešení je na dosah ruky. Kdybyste mě chtěl při tomto posledním kroku provázet, prokázal byste mi tím velkou službu.“

„Bude mě jenom těšit.“

„Můžete se mnou zítra jet do Aldershotu?“

„Jackson mě v ordinaci jistě milerád zastoupí.“

„Výborně. Chtěl bych odjet z nádraží Waterloo vlakem v 11.10.“

„To budu mít dost času, abych všechno zařídil.“

„A teď, jestli nejste příliš ospalý, povím vám aspoň v hlavních rysech, co se vlastně stalo a co ještě zbývá udělat.“

„Byl jsem ospalý, než jste přišel. Teď jsem se ale dočista probral.“

„Povím vám celou tu historii co nejstručněji, ale zároveň nechci vynechat nic podstatného. Nedivil bych se, kdybyste byl o tom případu už někde něco četl. Jde o tu domnělou vraždu plukovníka Barclayho z pluku Royal Mallows v Aldershotu. Vyšetřuju to totiž.“

„Nic o tom nevím.“

„Zatím to nevzbudilo příliš velký rozruch, snad jen v místě činu. Fakta jsou stará teprve dva dny. Ve stručnosti to vypadá takhle:

Royal Mallows jsou, jak víte, jeden z nejslavnějších irských pluků v britské armádě. Vykonal pravé divy statečnosti jak na Krymu, tak za indického povstání, a od té doby se vyznamenal všude, kde byl nasazen. Až do pondělka do večera mu velel James Barclay, udatný starý válečník, který začal jako prostý vojín, za svou statečnost v době indického povstání byl povýšen na důstojníka a později to dotáhl až na velitele pluku, v němž kdysi nosil mušketu.

Plukovník Barclay se oženil v době, kdy byl ještě seržantem, a jeho žena, která se za svobodna jmenovala Nancy Devoyová, je dcera někdejšího šikovatele téhož útvaru. Z toho důvodu, jak si umíte představit, došlo tam k menším sociálním třenicím, když se mladý pár (poněvadž byli opravdu ještě mladí) octl v novém prostředí. Zdá se však, že se rychle přizpůsobili, a paní Barclayová, jak jsem slyšel, byla mezi dámami u pluku oblíbena stejně jako její manžel mezi kamarády důstojníky. Ještě snad mohu dodat, že to byla neobyčejně krásná žena a že ještě dnes, kdy od jejich svatby uplynulo víc než třicet let, je neobyčejně půvabná.

Zdá se, že rodinný život plukovníka Barclayho byl příkladně šťastný. Major Murphy, od něhož jsem se dověděl většinu faktů, mě ujišťuje, že nikdy neslyšel o tom, že by mezi manžely došlo k nějaké neshodě. Vcelku však si myslí, že Barclay měl svou ženu raději než ona jeho. Cítil prý se celý nesvůj, když se od ní musel vzdálit byť jen na jediný den. Jeho žena, ačkoli ho také měla ráda a byla mu věrná, nestavěla prý svou oddanost tolik na odiv. Přesto ale byli u pluku pokládáni za vzorný manželský pár ve středních letech. V jejich vzájemných vztazích nebylo absolutně nic, co by mohlo komukoli signalizovat tragédii, k níž mělo dojít.

Zdá se, že plukovník Barclay měl některé nezvyklé povahové rysy. Obvykle vystupoval jako energický a žoviální starý voják, ale vyskytly se i příležitosti, při nichž projevil značnou míru krutosti a pomstychtivosti. Tuto stránku své povahy však, pokud je známo, nikdy nedal pocítit své ženě. Další fakt, kterého si všiml jak major Murphy, tak tři z pěti dalších důstojníků, s nimiž jsem mluvil, byl jakýsi zvláštní druh deprese, do níž občas upadal. Major to vyjádřil tak, že prý mu někdy úsměv zmizel ze rtů, jako by jej setřela nějaká neviditelná ruka, a to právě ve chvíli, kdy se podílel na všeobecném veselí a vtipkování v důstojnické jídelně. Když ho taková nálada posedla, upadal prý na celá dny do bezvýchodné zasmušilosti. Tato vlastnost, zároveň s jistými náznaky pověrčivosti, patřila k jediným nezvyklým rysům jeho charakteru, jichž si jeho kamarádi důstojníci povšimli. Pověrčivost se projevovala především v tom, že nerad zůstával o samotě, zvláště po setmění. Tento dětinský rys v povaze člověka, který byl jinak chlap každým coulem, často zavdával podnět ke komentářům a dohadům.

První prapor pluku Royal Mallows (což je bývalý sto sedmnáctý) je už několik let posádkou v Aldershotu. Ženatí důstojníci bydlí mimo kasárna a plukovník celý ten čas bydlel ve vile, která se jmenuje Lachine a je asi půl míle vzdálena od Severní ubikace. Dům stojí na vlastních pozemcích, ale jeho západní strana není vzdálena od hlavní silnice víc než třicet kroků. Zaměstnávají v něm jen kočího a dvě služebné. Tito tři lidé spolu s plukovníkem a jeho ženou byli jedinými obyvateli vily Lachine, neboť Barclayovi neměli děti a hosté se u nich zřídka zdrželi delší čas.

A teď o těch událostech, k nimž došlo ve vile Lachine mezi devátou a desátou hodinou v pondělí večer.

Paní Barclayová je prý římská katolička a velice se stará o rozkvět Svatojiřské jednoty, která vznikla při kapli ve Watt Street, a organizuje rozdílení obnošeného šatstva chudým věřícím. Ten večer v osm hodin se konala schůze jednoty a paní Barclayová si pospíšila s večeří, aby se jí mohla zúčastnit. Když odcházela z domu, slyšel kočí, že prohodila pár běžných slov se svým manželem a ujistila ho, že se velice brzo vrátí. Pak se zastavila pro slečnu Morrisonovou, mladou dámu, která bydlí ve vedlejší vile, a společně odešly na schůzi. Schůze trvala čtyřicet minut a ve čtvrt na deset se paní Barclayová vrátila domů, když se předtím rozloučila se slečnou Morrisonovou před vrátky jejího domu.

Ve vile Lachine je místnost, které se užívalo jako dopoledního přijímacího pokoje. Okna z ní vedou na silnici a velkými skleněnými dveřmi se vychází přímo na trávník. Ten je široký třicet kroků a od silnice jej odděluje pouze nízká zídka, na níž je železný plot. Do této místnosti paní Barclayová zašla po svém návratu. Záclony nebyly zatažené, poněvadž večer se místnosti užívalo jen zřídka, ale paní Barclayová si sama rozsvítila lampu a pak zazvonila na služebnou Jane Stewartovou, kterou požádala, aby jí přinesla šálek čaje, což bylo v naprostém rozporu s jejími zvyklostmi. Plukovník seděl v jídelně, ale když slyšel, že se žena vrátila, odešel za ní do přijímacího pokoje. Kočí ho viděl projít chodbou a vejít dovnitř. Pak už ho nikdo nespatřil živého.

Za deset minut přišla služebná s čajem, ale když se přiblížila ke dveřím, překvapilo ji, že slyší hlasy svého pána a své paní v roztrpčené hádce. Zaklepala na dveře, ale nikdo jí neodpověděl, a když zmáčkla kliku, zjistila, že dveře jsou zamčeny zevnitř. Je pochopitelné, že to běžela říct kuchařce. Obě ženy se pak v doprovodu kočího vrátily nahoru do haly a naslouchaly hádce, která stále ještě pokračovala. Všichni tři se shodli na tom, že bylo slyšet jen dva hlasy — Barclayho a jeho ženy. Barclayho repliky prý byly tlumené a přerývané, takže jim posluchači nerozuměli. Paní ale naopak mluvila velice trpce, a když zvýšila hlas, slyšeli jasně všechno, co říká. ,Ty zbabělce!’ opakovala znova a znova. ,Co už se teď dá dělat? Vrať mi svobodu. Nechci už s tebou mít společný ani ten vzduch, co dýchám! Ty zbabělce zbabělý!’ Tak zněly útržky toho, co říkala, a její slova ukončil náhlý, děsivý výkřik mužského hlasu, následovaný hlučným pádem a pronikavým zaječením ženy. Kočí byl přesvědčen, že tam došlo k nějaké tragédii, a proto se vrhl na dveře a snažil se je vylomit, zatímco zevnitř se znova a znova ozývalo ječení. Nepodařilo se mu však dostat se dovnitř a služebné byly příliš ochromeny hrůzou, než aby mu dokázaly pomoct. Pak ho však osvítil náhlý nápad, proběhl halou a utíkal na trávník, kam vedou ty zasklené dveře. Jedno křídlo dveří bylo otevřeno, což prý bývalo v této letní době zcela obvyklé, a kočí se bez nesnází dostal do místnosti. Paní mezitím přestala ječet a v bezvědomí ležela na pohovce, zatímco nešťastný plukovník s nohama přehozenýma přes postranní opěradlo křesla a s hlavou na podlaze hned vedle krbové mřížky spočíval v kaluži vlastní krve a byl mrtev. Když se kočí přesvědčil, že pro svého pána už nemůže nic udělat, pokusil se samozřejmě nejdřív odemknout dveře. Při tom však narazil na neočekávanou a neobyčejnou překážku. Klíč totiž zevnitř ve dveřích nebyl a nikde v pokoji se jej nepodařilo najít. Vyběhl proto ven skleněnými dveřmi, sehnal policistu a lékaře a s nimi se vrátil. Paní Barclayová, na kterou přirozeně padalo nejsilnější podezření, byla stále ještě v bezvědomí odnesena do svého pokoje. Plukovníkovu mrtvolu pak položili na pohovku a bedlivě prohledali celé dějiště tragédie.

Zranění, které nešťastný voják utrpěl, byla rána s nepravidelnými okraji, zasazená zřejmě do temene hlavy prudkým úderem nějaké tupé zbraně. Nebylo těžké uhodhnout, o jakou zbraň šlo. Nedaleko mrtvoly ležela na podlaze zvláštní hůl z vyřezávaného tvrdého dřeva s kostěnou rukojetí. Plukovník vlastnil sbírku nejrůznějších zbraní, které si přivezl z mnoha zemí, kde bojoval, a policie se domnívá, že i tato hůl byla jednou z trofejí. Služebnictvo sice popírá, že by ji bylo někdy vidělo, ale v domě je tolik kuriózních předmětů, že hůl bylo možno snadno přehlédnout. Nic jiného či důležitého policie v místnosti nezjistila, kromě toho nevysvětlitelného faktu, že ani u paní Barclayové, ani u oběti, ani nikde jinde v pokoji se nenašel pohřešovaný klíč. Dveře musel nakonec otevřít zámečník z Aldershotu.

Tak se věci měly, Watsone, když jsem se v úterý ráno na žádost majora Murphyho do Aldershotu rozjel, abych pomohl policii při práci. Uznáte, doufám, že problém byl už tehdy dostatečně zajímavý, ale má pozorování mě brzo přesvědčila, že je ve skutečnosti mnohem mimořádnější, než se mohlo na první pohled zdát.

Než jsem si prohlédl pokoj, podrobil jsem křížovému výslechu služebnictvo, ale nedověděl jsem se nic než fakta, která jsem vám již uvedl. Na jedinou novou zajímavou podrobnost si vzpomněla služebná Jane Stewartová. Jak jsem vám před okamžikem říkal, když uslyšela hádku, odběhla a vzápětí se vrátila s ostatním služebnictvem. Tvrdí, že v té první chvíli, kdy byla za dveřmi sama, zněly hlasy plukovníka a jeho paní tak tlumeně, že skoro nic neslyšela, a to, že se hádají, prý usoudila spíš podle jejich tónu než podle slov. Když jsem však na ni dále naléhal, vzpomněla si, že zaslechla jméno David, které prý paní vyslovila dvakrát. Tento bod je krajně důležitý, neboť nás přivádí k důvodu náhlé hádky. Plukovník, jak už jsem říkal, se jmenoval James.

V celém případu však byla ještě jedna zvláštnost, která hluboce zapůsobila jak na služebnictvo, tak na policii. Plukovník měl totiž děsivě zkřivenou tvář. Podle toho, co mi vyprávěli, tkvěl na ní nejstrašnější výraz zděšení a hrůzy, jaký si jen lze na lidské tváři představit. Při pohledu na tu tvář prý dokonce několik lidí omdlelo, tak příšerně prý působila. Bylo zcela jasné, že plukovník svůj osud předvídal, a to v něm vyvolalo krajní hrůzu. Tato domněnka se velice dobře shodovala s teorií policie — že totiž plukovník viděl svou ženu, která se na něho vrhla s úmyslem ho zabít. Ani fakt, že rána byla zasazena do temene hlavy, nepředstavoval žádnou vážnou námitku, neboť se mohl otočit, aby se ráně vyhnul. Od paní Barclayové se nebylo možno nic dovědět, neboť dostala akutní záchvat mozkové horečky a přechodně se pomátla.

Od policie jsem se dověděl, že slečna Morrisonová, která, jak si vzpomenete, byla ten večer s paní Barclayovou na schůzi, popírá, že by věděla o čemkoli, co by eventuálně mohlo vyvolat špatnou náladu, v níž se její přítelkyně vrátila.

Když jsem shromáždil tato fakta, Watsone, vykouřil jsem nad nimi několik dýmek a pokusil jsem se oddělit opravdu závažná od pouze nahodilých. Bylo mi jasné, že nejvýraznějším a nejnápadnějším bodem tohoto případu je to zvláštní zmizení klíče od dveří. Ani nejpečlivější prohlídka jej nedokázala v pokoji objevit. Musel jej tedy někdo z pokoje odnést. Ani plukovník, ani plukovníkova žena jej však odnést nemohli. O tom jsem nepochyboval. Do pokoje proto musela vejít třetí osoba. A ta se mohla dostat dovnitř pouze skleněnými dveřmi. Zdálo se mi, že důkladné prozkoumání pokoje a trávníku by mělo odhalit nějaké stopy tohoto záhadného návštěvníka. Znáte moje metody, Watsone. Není jediné, které bych byl při tomto pátrání nepoužil. Výsledek byl takový, že jsem stopy skutečně objevil, jenomže vypadaly zcela jinak, než jsem očekával. V pokoji byl skutečně nějaký muž, který přišel přes trávník od silnice. Podařilo se mi získat pět zcela zřetelných otisků jeho nohou — jeden přímo na silnici, v místě, kde přelezl nízkou zídku, dva na trávníku a další dva, ty však nebyly tak výrazné, na špinavých prknech u zasklených dveří, jimiž vešel. Přes trávník zřejmě utíkal, neboť otisky špiček nohou byly hlubší než otisky pat. Ten muž mě ale nepřekvapil. Překvapil mě jeho společník.“

„Společník?“

Holmes vytáhl z kapsy velký arch hedvábného papíru a pečlivě jej rozložil na koleně. „Co vám tohle říká?“ zeptal se. Papír byl pokryt stopami nějakého malého zvířete. Zvíře mělo pět zřetelných prstů, náznak dlouhých drápů a celá stopa byla velká asi jako dezertní lžička. „To je pes,“ řekl jsem.

„Slyšel jste už někdy o psu, který se dokázal vyšplhat po zácloně? Našel jsem neklamné stopy, že tenhle tvor to udělal.“

„Tak to byla opice, ne?“

„Opičí stopa to však není.“

„Co to tedy je?“

„Ani pes, ani kočka, ani opice — žádný tvor, kterého bychom znali. Pokoušel jsem se o rekonstrukci podle rozměrů. Tady jsou čtyři stopy na místě, kde zvíře stálo nehybně. Vidíte, že vzdálenost od přední nohy k zadní je nejméně patnáct palců. Přidejte k tomu délku krku a hlavy a vyjde vám zvíře dlouhé alespoň dvě stopy — ba pravděpodobně delší, jestliže má ocas. Povšimněte si ale dalšího měření. Zde se zvíře pohybovalo, a známe tedy i délku jeho kroků. Ta však rozhodně není větší než tři palce. Z čehož plyne, jak je vám jasné, že muselo mít dlouhé tělo a velice krátké nohy. Nebylo bohužel natolik ohleduplné, aby tam po sobě zanechalo i srst. Zhruba však musí vypadat tak, jak jsem uvedl; navíc dokáže vylézt po zácloně a je masožravé.“

„Z čeho jste to vydedukoval?“

„Z toho, že po zácloně vylezlo. V okně visela klec s kanárem a zdá se, že zvíře se chtělo ptáka zmocnit.“

„Co to tedy mohlo být za zvíře?“

„Ach, kdybych je uměl pojmenovat, měli bychom k rozluštění problému mnohem blíž. Vcelku se zdá, že to bylo nějaké zvíře příbuzné lasici nebo hranostaji — ale rozhodně větší, než tato zvířata běžně bývají.“

„Co však mohlo mít společného se zločinem?“

„To je také stále ještě záhadné. Musíte ale uznat, že jsme se toho přece jen dověděli dost. Víme, že ten člověk stál na silnici a pozoroval hádku mezi manžely Barclayovými — záclony nebyly zatažené a pokoj byl osvětlen. Víme také, že přeběhl trávník, vešel do pokoje provázen tím podivným zvířetem a že buď plukovníka udeřil, nebo — což je právě tak dobře možné — že plukovníka pouhý pohled na něho tak vyděsil, že se skácel a rozrazil si hlavu o roh krbové mřížky. Nakonec jsme ještě zjistili tu zvláštní skutečnost, že vetřelec s sebou na odchodu odnesl klíč.“

„Připadá mi, že po tom, co jste objevil, je ta záležitost ještě záhadnější než dřív,“ řekl jsem.

„Máte pravdu. Ta odhalení nepochybně dokazují, že případ je mnohem komplikovanější, než se zprvu zdálo. Celé jsem si to promyslel a dospěl jsem k závěru, že musím k případu přistoupit z jiného hlediska. Připravuji vás ale o spánek, Watsone, ačkoli jsem vám mohl tohle všechno právě tak dobře povědět až zítra cestou do Aldershotu.“

„Děkuji pěkně, ale pověděl jste mi toho tolik, že teď už nemůžete přestat.“

„Je zcela jisté, že když paní Barclayová odcházela v půl osmé z domu, bylo mezi ní a jejím manželem všechno v nejlepším pořádku. Jak už jsem myslím říkal, nikdy nedávala svou lásku k manželovi příliš najevo, ale kočí slyšel, že s plukovníkem rozmlouvala naprosto přátelským tónem. Stejně jisté však je, že hned po návratu šla do pokoje, v němž bylo nejméně pravděpodobné, že tam manžela zastihne, že si objednala čaj, což ženy dělávají, když jsou něčím rozrušené, a že konečně, když za ní plukovník přišel, zahrnula ho prudkými výčitkami. Z toho je jasné, že mezi půl osmou a devátou hodinou se muselo stát něco, co naprosto změnilo její city vůči němu. Během té půldruhé hodiny však s ní stále byla slečna Morrisonová. A proto je jisté, že navzdory veškerému zapírání musí slečna Morrisonová o celé věci něco vědět.

Zprvu jsem se domníval, že snad mezi tou mladou ženou a starým vojákem byly nějaké vztahy či pletky, k nimž se slečna Morrisonová onoho večera paní Barclayové přiznala. To by mohlo vysvětlit ten rozhněvaný návrat manželky i zapírání slečny Morrisonové, že se něco stalo. Neodporovalo by to ani příliš většině těch zaslechnutých slov. V rozporu s tím však bylo, že tam padlo jméno David, jakož i plukovníkova obecně známá láska k manželce, nemluvě už o tragickém vpádu toho dalšího muže, který ovšem naprosto nemusel souviset s tím, co se mezi nimi do té chvíle odehrálo. Nebylo snadné se v tom zorientovat, ale vcelku se mi zdálo rozumné zavrhnout nápad, že snad něco bylo mezi plukovníkem a slečnou Morrisonovou; stále víc jsem však byl přesvědčen, že ta mladá dáma nutně musí vědět, co v paní Barclayové vyvolalo takový výbuch nenávistí vůči manželovi. Postupoval jsem proto tou nejjednodušší cestou a navštívil jsem slečnu Morrisonovou, abych jí vysvětlil, že podle mého nezvratného přesvědčení musí znát jistá fakta. Navíc jsem jí řekl, že její přítelkyně, paní Barclayová, může být po svém uzdravení obžalována z vraždy, jestliže se celá záležitost nějak nevysvětlí.

Slečna Morrisonová je drobná, éterická dívenka s ustrašenýma očima a plavými vlasy, ale shledal jsem, že jí nechybí bystrost, ani zdravý rozum. Když jsem jí tohle řekl, chvíli seděla a přemýšlela, ale pak se ke mně otočila v návalu náhlé rozhodnosti a učinila zajímavou výpověď, kterou vám povím zkráceně, abych vás příliš neunavoval. ,Slíbila jsem přítelkyni, že o té věci nikomu nic neřeknu, a slib je slib,’ prohlásila. ‚Jestliže jí ale opravdu mohu pomoci, když jí hrozí tak vážné obvinění a ona chudinka má ústa zamčená nemocí, domnívám se, že mě to zprošťuje povinnosti mlčet. Povím vám přesně, co se v pondělí večer stalo.

Vracely jsme se ze schůze jednoty ve Watt Street asi ve tři čtvrtě na devět. Cestou jsme musely projít přes Hudson Street, což je velice tichá ulice. Je tam po levé straně jen jedna lucerna, a když jsme se k ní přiblížily, uviděla jsem, že proti nám jde nějaký člověk. Měl nápadně shrbená záda a přes rameno nesl jakousi bedničku. Vypadal jako nějaký mrzák, neboť měl hlavu svěšenou hluboko k zemi a kráčel s pokrčenými koleny. Když jsme přecházely kolem něho, zvedl hlavu, aby se na nás v kruhu světla vrhaného lucernou podíval. Sotvaže tak učinil, zůstal stát a zvolal příšerným hlasem: »Proboha, to je přece Nancy!« Paní Barclayová smrtelně zbledla a byla by se snad skácela, kdyby ji to odpudivé stvoření nezachytilo. Chtěla jsem zavolat policii, ale k mému překvapení začala s tím člověkem mluvit docela laskavě.

»Myslela jsem, že jsi už třicet let mrtev, Henry,« řekla rozechvělým hlasem.

»To jsem,« odpověděl a bylo strašné slyšet ten tón, kterým to řekl. Měl velice tmavou, hrůznou tvář a oči mu svítily tak, že se mi o nich zdává. Vlasy a kníry měl prošedivělé a tvář celou krabatou a vrásčitou jak scvrklé jablko.

»Jděte pár kroků napřed, zlatíčko,« řekla mi paní Barclayová. »Ráda bych si s tím člověkem chvilku pohovořila. Nemusíte se ničeho obávat.« Snažila se mluvit energicky, ale pořád byla tak smrtelně bledá a sotva dokázala těch několik slov vypravit z chvějících se rtů.

Udělala jsem, oč mě požádala, a oni spolu pár minut mluvili. Potom mě o kousek dál v ulici dohonila; oči se jí leskly a já viděla, jak ten zmrzačený ubožák hrozí zaťatými pěstmi, jako by se pominul vzteky. Neřekla mi jediné slovo, dokud jsme nedošly ke dveřím; tam mě chytila za ruku a prosila mě, abych o tom, co se stalo, nikomu neříkala. »Je to jeden můj starý známý, kterého potkalo hrozné neštěstí,« řekla mi. Když jsem jí slíbila, že nic nepovím, políbila mě, a od té doby už jsem ji neviděla. Řekla jsem vám teď celou pravdu, a jestliže jsem ji zatajila před policií, pak jen proto, že jsem si neuvědomovala nebezpečí, v němž se má drahá přítelkyně octla. Teď vím, že jí může být jen ku prospěchu, jestliže se to všechno dovíte.’

Tohle mi tedy pověděla, Watsone, a pro mne, jak si umíte představit, to bylo jako světlo v temné noci. Všechno, co předtím nemělo žádnou souvislost, posunulo se pojednou na pravé místo a začal jsem mlhavě tušit celý sled událostí. Věděl jsem, že teď musím najít toho člověka, který na paní Barclayovou zapůsobil tak otřesným dojmem. Jestliže byl dosud v Aldershotu, nemohlo to být tak těžké. Civilního obyvatelstva tam není tak mnoho a mrzák neujde lidské pozornosti. Strávil jsem proto celý den pátráním a večer — dnes večer, Watsone — jsem ho nalezl. Jmenuje se Henry Wood a bydlí v podnájmu v téže ulici, kde ho obě dámy potkaly. Nastěhoval se tam teprve před pěti dny. Vydával jsem se za registračního úředníka a moc zajímavě jsem si popovídal s jeho bytnou. Ten člověk je povoláním kouzelník a kejklíř; vpodvečer obchází hospody a v každé uspořádá menší představení. V té bedničce s sebou nosí jakési zvíře, z něhož má bytná zřejmě pořádně nahnáno, poněvadž prý nikdy podobné zvíře neviděla. Podle toho, co mi bytná řekla, používá jej při některých svých výstupech. Tolik mi ta žena byla s to povědět, a navíc mi řekla, že je div, že ten člověk vůbec žije, když je celý tak hrozně zkřivený, a že občas mluví nějakým podivným jazykem, a poslední dvě noci prý slyšela, že ve svém pokoji naříkal a plakal. Pokud jde o činži, tu prý jí zaplatil přesně, ale mezi penězi, které si k ní dal do úschovy, je prý mince, která vypadá jako falešný florin[8]. Ukázala mi ji, Watsone, a byla to indická rupie.

A teď tedy, milý příteli, víte přesně, jak se věci mají a proč vás potřebuji. Je zcela jasné, že poté, co se s ním obě dámy rozešly, ten člověk je zpovzdálí sledoval a v okně viděl hádku, k níž došlo mezi plukovníkem a jeho ženou. Vnikl do místnosti a pustil zvíře, které nesl v bedničce. To všechno víme naprosto jistě. Je to však zároveň jediný člověk na světě, který nám může přesně povědět, co se vlastně v pokoji stalo.“

„A vy se ho na to chcete zeptat?“

„Samozřejmě — ale v přítomnosti svědka.“

„A tím svědkem mám být já?“

„Budete‑li tak laskav. Bude‑li chtít celou věc vysvětlit, je to v pořádku. Jestliže však odmítne, nemáme jinou možnost než ho dát zatknout.“

„Jak ale víte, že tam ještě bude, až do Aldershotu přijedeme?“

„Ubezpečuji vás, že jsem udělal jistá opatření. Jednoho svého mládence z Baker Street jsem tam nechal na stráži a ten se na něho přilepí jako klíště a bude ho sledovat, ať se hne kam se hne. V Hudson Street ho zítra najdeme, na to se spolehněte, Watsone; jestli vás ale ještě teď budu zdržovat od spánku, pak jsem sám zločinec.“

Bylo poledne, když jsme dorazili na místo tragédie, a Holmes mě hned vedl do Hudson Street. Ačkoli uměl velice dobře skrývat své city, jasně jsem viděl, že jen s námahou potlačuje vzrušení, zatímco já jsem se chvěl onou částečně rozvernou, částečně intelektuální radostí, kterou jsem pravidelně zakoušel, kdykoli jsem se zúčastnil jeho pátrání.

„Tohle je ta ulice,“ řekl mi, když jsme zahnuli do krátké průjezdní uličky, vroubené prostými patrovými domky z cihel. — „Á! Tady je Simpson — jde mi podat hlášení.“

„Je doma, všechno je v pořádku, pane Holmesi,“ zvolal malý uličník, když k nám přiběhl.

„Dobře, Simpsone!“ řekl Holmes a pohladil ho po hlavě. „Jen pojďte, Watsone. To je ten dům.“ Poslal dovnitř vizitku s oznámením, že přichází v naléhavé záležitosti, a za chvilku jsme už stáli tváří v tvář člověku, kterého jsme přišli navštívit. Ačkoli počasí bylo docela teplé, skláněl se nad ohněm a v malém pokojíku bylo jako v peci. Muž seděl na židli celý shrbený a schoulený a působil dojmem nepopsatelně zdeformovaného mrzáka, ale když k nám otočil zahnědlou a strhanou tvář, bylo jasné, že to kdysi musel být mimořádně krásný člověk. Podíval se na nás mrzutýma, zažloutlýma očima a pak, aniž povstal nebo cokoli řekl, ukázal nám na dvě židle.

„Jste pan Henry Wood, který se nedávno vrátil z Indie, že?“ řekl Holmes přívětivě. „Přišel jsem kvůli jedné maličkosti — kvůli té smrti plukovníka Barclayho.“

„A co já o tom mám vědět?“

„To bych právě rád zjistil. Je vám snad známo, že pokud se celá věc nevysvětlí, bude paní Barclayová, která je vaše stará přítelkyně, se vší pravděpodobností obviněna z vraždy?“

Muž sebou prudce škubl.

„Nevím, co jste zač,“ zvolal, „ani jak jste se dověděl to, co víte, ale můžete mi odpřisáhnout, že to, co říkáte, je pravda?“

„Ovšem, čekají pouze, až se jí vrátí vědomí, aby ji mohli zatknout.“

„Proboha! A vy jste od policie?“

„Ne.“

„Tak proč se o to staráte?“

„Každý by se měl starat o to, aby spravedlnosti bylo učiněno zadost.“

„Můžete mi věřit, že je nevinná.“

„Pak ale jste vinen vy, ne?“

„Ne, já vinen nejsem.“

„Kdo tedy zabil plukovníka Barclayho?“

„Zabila ho prozřetelnost, nikdo jiný. Pamatujte si ale, že kdybych mu byl rozbil hlavu, jak jsem po tom vždycky toužil, dostal by z mých rukou jen to, co zasluhoval. Kdyby ho bylo nesrazilo k zemi jeho nečisté svědomí, pak docela dobře mohla jeho krev padnout na mou hlavu. Chcete, abych vám tu historii vyprávěl? Prosím, nevím, proč bych vám ji neměl povědět, poněvadž v ní není nic, zač bych se musel stydět.

Stalo se to takhle. Dneska, jak vidíte, mám hřbet jak velbloud a všechna žebra nakřivo, ale bývaly časy, kdy desátník Henry Wood byl nejšvarnější muž u 117. pěšího pluku. Naše posádka byla tehdy v Indii v místě, které se jmenuje Bhurtee. Nebožtík Barclay byl tenkrát seržantem u stejné roty jako já, a kráskou pluku — och, tou nejkrásnější dívkou na celém světě — byla Nancy Devoyová, dcera šikovatele. Dva muži do ní byli zamilovaní, ale ona měla ráda jen jednoho; zasmějete se asi při pohledu na toho chudáka schouleného u ohně, když vám řeknu, že měla pro můj pěkný zevnějšek ráda mne.

Bohužel, přestože jsem si její srdce získal já, její otec si umínil, že si musí vzít Barclayho. Já byl lehkomyslný, potřeštěný mládenec, kdežto on měl vzdělání a co nevidět měl být povýšen na důstojníka. Děvče však mi bylo věrné a zdálo se, že nakonec snad přece jen bude moje, když tu propuklo Sepojské povstání a v celé zemi se rozpoutalo hotové peklo.

Obklíčili nás v Bhurtee — náš pluk, půl dělostřelecké baterie, rotu sikhů[9] a spoustu civilistů a žen. Kolem nás bylo deset tisíc povstalců a byli rozběsnění jak smečka teriérů pobíhajících kolem klece s krysou. Druhý týden nám došla voda a vznikl problém, zda se dokážeme spojit s pochodovou kolonou generála Neilla, která se k nám probíjela. Byla to však naše jediná možnost záchrany, neboť jsme nemohli doufat, že se všemi těmi ženami a dětmi prorazíme z obklíčení. Přihlásil jsem se proto dobrovolně, že projdu nepřátelskými pozicemi a upozorním generála Neilla na nebezpečí, které nám hrozí. Má nabídka byla přijata a podrobnosti jsem dohovořil se seržantem Barclaym, o němž se soudilo, že zná okolí líp než kdo jiný, a který mi ukázal trasu, kudy nejspíš proniknu povstaleckými liniemi. Téže noci jsem v deset hodin vyrazil na cestu. Šlo o záchranu tisíce životů, ale když jsem té noci přeskočil zeď, myslel jsem jen na jeden jediný.

Má cesta vedla vyschlým řečištěm, které, jak jsme doufali, by mě mohlo skrýt před zraky nepřátelských hlídek, ale když jsem se plížil jedním zákrutem, vpadl jsem přímo do rukou šesti povstalců přikrčených ve tmě a čekajících na mě. V okamžiku mě omráčili úderem a spoutali na rukou i na nohou. Nejhorší úder však zasáhl mé srdce a nikoli mou hlavu, poněvadž když jsem přišel k sobě a vyslechl jsem z jejich řeči tolik, kolik jsem mohl rozumět, bylo mi jasné, že mě můj kamarád, muž, který mi ukázal cestu, po níž jsem se dal, zradil prostřednictvím svého domorodého sluhy a vydal mě do rukou mých nepřátel.

Nu, není třeba, abych se těmito věcmi příliš zdržoval. Víte teď aspoň, čeho byl James Barclay schopen. Generál Neill den nato prolomil obklíčení kolem Bhurtee, ale ustupující povstalci mě odvlekli s sebou a trvalo mnoho let, než jsem znova spatřil bílou tvář. Mučili mě a pokusil jsem se o útěk, ale dopadli mě a mučili znova. Sami vidíte, jakého mrzáka ze mne udělali. Část povstalců prchla do Nepálu a vzala mě s sebou; později jsem se dostal až za Dardžiling. Tamější horalové vzbouřence povraždili a já se stal jejich otrokem do té doby, než se mi podařilo uprchnout, ale místo abych šel na jih, musel jsem se vydat k severu a dostal jsem se mezi Afgánce. Potloukal jsem se těmi končinami mnoho let a nakonec jsem se vrátil do Paňdžábu, kde jsem žil převážně mezi domorodci a vydělával si na živobytí předváděním kouzelnických triků, které jsem se naučil. Co bych z toho byl měl, kdybych se vrátil do Anglie jako znetvořený mrzák, nebo kdybych se chtěl hlásit ke svým někdejším kamarádům? Ani touha po pomstě mě k tomu nedokázala přinutit. Bylo mi milejší, když si Nancy a moji staří přátelé mysleli, že Henry Wood zemřel s rovnými zády, než aby ho viděli, jak hopká o holi jako nějaký šimpanz. Nikdy nepochybovali o tom, že jsem mrtev, a já jsem si ani nic jiného nepřál. Doslechl jsem se, že Barclay se oženil s Nancy a udělal u pluku rychlou kariéru, ale ani to mě nepřimělo, abych promluvil.

Jak ale člověk stárne, začíná toužit po domově. Celá léta jsem snil o svěže zelených polích a hájích Anglie. Nakonec jsem se rozhodl, že je před smrtí musím ještě spatřit. Našetřil jsem si dost peněz na cestu a přijel jsem sem mezi vojáky, neboť znám jejich zvyky, vím, jak je pobavit, a mohu si tu vydělat na živobytí.“

„Vaše vyprávění je neobyčejně zajímavé,“ řekl Sherlock Holmes. „Slyšel už jsem o vašem setkání s paní Barclayovou a o tom, že jste se navzájem poznali. Je mi jasné, že jste ji pak sledoval k domovu a oknem jste přihlížel hádce mezi ni a jejím manželem; zřejmě mu vmetla do tváře, jak hanebně a zločinně se k vám kdysi zachoval. Nedokázal jste ovládnout své city, přeběhl jste trávník a vpadl jste mezi ně.“

„To je pravda, pane, a on — když mě spatřil — podíval se tak, že jsem podobný pohled ještě u nikoho nikdy neviděl — a skácel se k zemi a narazil hlavou na mřížku u krbu. Byl však mrtev dřív, než se skácel. Vyčetl jsem z jeho tváře smrt tak jasně, jako čtu nad ohněm tenhle nápis. Stačilo, že se na mě podíval, a bylo to, jako by kulka prostřelila to zrádné srdce.“

„A pak?“

„Pak Nancy omdlela a já jí vzal z ruky klíč od dveří, neboť jsem chtěl odemknout a přivolat pomoc. V tom okamžiku mě ale napadlo, že bude lepší nechat všechno, jak je, a odejít, neboť by na mě mohlo padnout šeredné podezření, a kdyby mě dopadli, rozhodně by vyšlo najevo i moje tajemství. Ve spěchu jsem strčil klíč do kapsy a odhodil hůl, poněvadž jsem honil Teddyho, který vylezl nahoru po zácloně. Když jsem ho dostal zpátky do bedničky, z které mi utekl, vytratil jsem se co nejrychleji.“

„Kdo to je — ten Teddy?“ zeptal se Holmes.

Muž se sklonil a vytáhl víko z jakési klece stojící v koutě. V okamžiku z ní vyklouzlo krásné rudohnědé zvířátko, štíhlé a mrštné, s nohama jako hranostaj, s dlouhým tenkým čenichem a tak rozkošnýma červenýma očima, jaké jsem ještě u žádného zvířete neviděl.

„To je mongoose![10]“ zvolal jsem.

„Ano, říká se mu tak — nebo také ichneumon,“ pravil muž. „Já mu říkám hadožrout — nevěřili byste, jak rychle Teddy chytá kobry. Mám tu jednu bez jedovatých zubů a Teddy ji každý večer v hospodě chytá, aby se lidé bavili. Ještě jste chtěl něco vědět, pane?“

„No, možná že se na vás ještě obrátíme, kdyby se paní Barclayová dostala do opravdu vážných nesnází.“

„Ovšem, v tom případě jsem vám k službám.“

„Jestliže k tomu ale nedojde, nevidím důvod, proč skandalizovat mrtvého, i když se k vám zachoval tak hanebně. Přinejmenším se vám dostalo zadostiučinění v tom, že ho celých třicet let kvůli té podlosti hryzalo svědomí. Ach — vidím, že tamhle po druhé straně ulice jde zrovna major Murphy. Sbohem, pane Woode; rád bych se dověděl, zda se od včerejška nepřihodilo něco nového.“

Majora Murphyho jsme dohonili právě v okamžiku, než zahnul za roh.

„Ach, pan Hohnes,“ řekl, „doufám, že už jste slyšel, že všechen ten poprask byl zbytečný?“

„Jakto?“

„Vyšetřování je skončeno. Lékařský nález jednoznačně prokázal, že příčinou smrti byla mrtvice. Tak to vidíte, nakonec to byl docela jednoduchý případ.“

„Věru, zcela banální,“ řekl Holmes s úsměvem. „Pojďte, Watsone, myslím, že už nás v Aldershotu nebudou potřebovat.“

„Je tu ale ještě jedna věc,“ řekl jsem, když jsme kráčeli k nádraží. „Jestliže se manžel jmenoval James a Wood se jmenuje Henry, jak to, že se tam mluvilo o nějakém Davidovi?“

„To jediné slovo, milý Watsone, mi mělo celou tu historii vysvětlit, kdybych byl tak ideální detektiv, za jakého mě s oblibou vydáváte ve svých črtách. Toho jména bylo zřejmě použito jako výčitky.“

„Výčitky?“

„Ovšem. David, jak víte, měl také na svědomí tu a tam nějaký ten hříšek a při jedné příležitosti se zachoval podobně jako seržant James Barclay. Vzpomínáte si na ten příběh o Uriášovi a Betsabé[11]? Obávám se, že má znalost bible už není nejlepší, ale v první nebo druhé knize Samuelově tuhle historii najdete.“