Vzpomínky na Sherlocka Holmese

Řecký tlumočník

Během naší dlouhé a důvěrné známosti se přede mnou Sherlock Holmes nikdy nezmínil o svých příbuzných a jen zřídka o svém dřívějším životě. Tato zdrženlivost z jeho strany jen zesilovala dojem jisté nelidskosti, jímž na mě působil; někdy jsem se dokonce přistihl, že ho pokládám za izolovaný fenomén, za mozek bez srdce, který si to, co mu chybí na lidském cítění, vynahradil nadprůměrnou inteligencí. Odpor k ženám a nechuť k uzavírání nových přátelství byly typickými vlastnostmi jeho citově nezaložené povahy; nicméně naprosté mlčení o vlastní rodině ho charakterizovalo stejně dobře. Už jsem pomalu začínal věřit, že snad je sirotek a žádné žijící příbuzné nemá, avšak jednoho dne mi k mému velkému překvapení začal vyprávět o svém bratrovi.

Bylo to za letního večera, když jsme dopili čaj, a konverzace, která těkavě a křečovitě přeskakovala od golfových klubů k příčinám změny ve sklonu ekliptiky, nakonec zabrousila na problém atavismu a dědičných schopností. Začali jsme diskutovat o tom, jak dalece za nějakou výjimečnou schopnost jedinec vděčí svým předkům a jak dalece ji lze rozvinout výchovou v mládí.

„Ve vašem případě,“ řekl jsem, „se mi podle všeho, co jste mi vyprávěl, zdá jasné, že za své pozorovací schopnosti a výjimečnou způsobilost k dedukci vděčíte vlastnímu systematickému tréninku.“

„Do jisté míry,“ odpověděl zamyšleně. „Moji předkové byli venkovští šlechtici a mám za to, že většinou vedli život, jaký se u této společenské vrstvy pokládá za běžný a přirozený. Nicméně mám tyhle sklony v krvi a zdědil jsem je nejspíš po babičce, která byla sestrou francouzského malíře Verneta. Kumštýřská nátura se často projevuje v těch nejroztodivnějších formách.“

„Jak ale víte, že je to zděděná vlastnost?“

„Poněvadž můj bratr Mycroft je jí obdařen v ještě větší míře než já.“

To tedy pro mne byla opravdu novinka. Existuje‑li v Anglii ještě jeden člověk s tak výjimečnými schopnostmi, jak je možné, že o něm policie ani veřejnost dosud nic neslyšely? Položil jsem Holmesovi tuto otázku a naznačil jsem, že ho snad jen přehnaná skromnost vede k tvrzení, že jeho bratr je schopnější než on.

„Milý Watsone,“ řekl, „nemohu souhlasit s těmi, kdo řadí skromnost mezi ctnosti. Logicky uvažující člověk by měl všechny věci vidět přesně takové, jaké jsou, a podceňování vlastních schopností je právě takovou úchylkou od pravdy jako jejich zveličování. Když proto říkám, že Mycroft má lepší pozorovací schopnosti než já, neměl byste pochybovat o tom, že vám říkám holou a doslovnou pravdu.“

„Je mladší než vy?“

„O sedm let starší.“

„Jak je to možné, že ho nikdo nezná?“

„Och, ve svém vlastním okruhu je znám velice dobře.“

„Kde to je?“

„V Diogenově klubu například.“

O takové instituci jsem nikdy nic neslyšel a z mé tváře to asi bylo zcela jasné, neboť Sherlock Holmes vytáhl hodinky.

„Diogenův klub je ten nejpodivnější klub v Londýně a Mycroft patří k jeho nejpodivnějším členům. Chodí tam každý den od tři čtvrti na pět a odchází za pět minut tři čtvrti na osm. Teď je šest, a chcete‑li se vydat na menší procházku tím krásným večerem, s velkou radostí vás s těmi dvěma zvláštnostmi seznámím.“

O pět minut později jsme už byli na ulici a kráčeli jsme směrem k Regent Circusu.

„Divil jste se,“ řekl můj přítel, „proč Mycroft nevyužívá svých schopností k detektivní práci. Není toho schopen.“

„Myslel jsem ale, že jste říkal -!“

„Řekl jsem, že je lepší pozorovatel než já a že umí lépe dedukovat. Kdyby detektivní umění začínalo a končilo uvažováním v křesle, byl by můj bratr největším kriminalistou všech dob. On ale nemá ani ctižádost, ani energii. Nehodlá se namáhat, aby si svá řešení ověřil, a je mu milejší, když se o něm lidé domnívají, že se mýlí, než by se obtěžoval dokazovat, že má pravdu. Mnohokrát jsem se na něho obrátil s nějakým problémem a dostalo se mi od něho vysvětlení, které se později ukázalo jako správné. Přesto však byl naprosto neschopen vyřešit některé praktické detaily, jimž se člověk nevyhne, než může být případ předložen soudci nebo porotě.“

„Nezabývá se tím tedy profesionálně, co?“

„Kdepak. To, co je pro mne zdrojem obživy, je pro něho pouhým koníčkem diletanta. Má neobyčejný talent na čísla a dělá revizora knih na nějakém ministerstvu. Mycroft bydlí v Pall Mallu a každé ráno chodí za roh na Whitehall a každý večer se vrací. Žádnou jinou fyzickou námahu nevynakládá, jak je rok dlouhý, a neuvidíte ho nikde jinde než v Diogenově klubu, který je hned naproti jeho bytu.“

„Jméno toho klubu mi nic neříká.“

„Vůbec se nedivím. Víte, v Londýně jsou spousty mužů, kteří ať už z plachosti nebo z misantropie netouží po společnosti svých bližních. Přesto však holdují pohodlným křeslům a čerstvým časopisům. Pro pohodlí těchto lidí byl zřízen Diogenův klub, který sdružuje ty nejnespolečenštější a nejsamotářštější muže z celého Londýna. Žádný člen si nesmí nikoho ze svých kolegů ani všimnout. S výjimkou hostinského pokoje se tam nikde nesmí za žádných okolností vůbec promluvit, a trojí překročení tohoto pravidla, je‑li ohlášeno výboru, stačí k tomu, aby byl takový mluvka vyloučen. Můj bratr byl jedním ze zakladatelů klubu a já sám pokládám tamější atmosféru za neobyčejně uklidňující.“

Za řeči jsme došli na Pall Mall a procházeli jsme jím směrem od paláce St. Jamese. Kousek od Carltonu se Sherlock Holmes zastavil před jedněmi dveřmi, dal mi znamení, abych zmlkl, a vedl mě do haly. Skleněnou stěnou jsem nahlédl do velké a přepychově zařízené místnosti, kde seděla spousta mužů čtoucích noviny, každý ve svém vlastním malém boxu. Holmes mě uvedl do menší síně s okny na Pall Mall, pak mě na okamžik opustil a vrátil se v doprovodu člověka, o němž mi bylo na první pohled jasné, že to nemůže být nikdo jiný než jeho bratr.

Mycroft Holmes byl mnohem větší a silnější než Sherlock. Byl velice korpulentní, ale jeho tvář si přes svou sádelnatost uchovala cosi z ostrého výrazu, který byl tak příznačný pro jeho bratra. V jeho očích, zbarvených do mimořádně světle šedého odstínu, byl neustále onen nepřítomný, introspektivní výraz, který jsem u Sherlocka pozoroval jen tehdy, když se při nějakém uvažování maximálně soustředil.

„Těší mě, že vás poznávám, pane doktore,“ řekl a podal mi širokou plochou ruku, připomínající tulení ploutev. „Od té doby, co jste se stal Sherlockovým kronikářem, slyším o něm všude. Mimochodem, Sherlocku, čekal jsem, že se objevíš minulý týden a přijdeš se poradit o tom případě v Manor House. Myslel jsem si, že to pro tebe bude trochu tvrdý oříšek.“

„Ne, to jsem rozřešil,“ řekl můj přítel s úsměvem. „Byl to samozřejmě Adams, že ano?“

„Ano, byl to Adams.“

„Byl jsem si tím jist hned od začátku.“ Oba se posadili k oknu ve výklenku. „Tohle je to pravé místo pro každého, kdo si přeje studovat lidi,“ řekl Mycroft. „Podívej na ty nádherné typy! Jen se například podívej na ty dva muže, co k nám přicházejí.“

„Na toho markéra od biliáru a toho druhého?“

„Ovšem. Kdo myslíš, že je ten druhý?“

Oba muži zůstali stát naproti oknu. Pár šmouh od křídy kolem kapsičky u vesty — to byly jediné stopy po biliáru, kterých jsem si na jednom z nich povšiml. Ten druhý byl maličký, snědý chlapík s kloboukem pošoupnutým do zátylku a několika balíčky v podpaždí.

„Starý voják, jak vidím,“ řekl Sherlock.

„A do výslužby odešel teprve nedávno,“ poznamenal jeho bratr.

„Vidím, že sloužil v Indii.“

„Jako poddůstojník.“

„Řekl bych, že u královského dělostřelectva,“ prohlásil Sherlock. „A je vdovec.“

„Má ale dítě.“

„Děti, milý bráško — děti.“

„No ne,“ řekl jsem se smíchem, „tohle je vážně trochu moc.“

„Ale kde,“ odpověděl Holmes, „není těžké uhodnout, že člověk s tímhle držením těla, autoritativním vystupováním a opálenou pletí je voják, že měl nějakou vyšší hodnost a že se nedávno vrátil z Indie.“

„Že odešel z aktivní služby teprve nedávno — o tom svědčí hlavně fakt, že dosud nosí komisní boty, jak se jim říká,“ poznamenal Mycroft.

„Chodí jinak než kavalerista, ale klobouk nosil nasazený k jedné straně, o čemž svědčí světlejší kůže na skráni. Je dost při těle, takže u sapérů rozhodně nebyl. Sloužil u dělostřelectva.“

„A to, že je oblečený ve smutku, prozrazuje nám, že nedávno pochoval někoho drahého a blízkého. Skutečnost, že si sám nakupuje, napovídá, že to nejspíš byla jeho žena. Zdá se, že kupoval nějaké věci pro děti. Je mezi nimi i řehtačka, což nasvědčuje, že jedno z nich je docela malé. Žena mu pravděpodobně zemřela při porodu. A z okolnosti, že drží v podpaždí obrázkovou knížku, vysvítá, že při nákupech myslel ještě na jedno dítě.“

Začínal jsem chápat, co měl můj přítel na mysli, když říkal, že jeho bratr je ještě bystřejší pozorovatel než on. Mrkl na mě a usmál se. Mycroft si vzal šňupeček z tabatěrky ze želvoviny a velkým, červeným, hedvábným kapesníkem si smetl z kabátu pár tabákových zrnek.

„Mimochodem, Sherlocku,“ řekl, „naskytlo se mi něco přesně podle tvého vkusu — předložili mi k posouzení velice zvláštní problém. Neměl jsem opravdu dost energie, abych jej řešil, snad jenom částečně, ale poskytl mi podklad k několika náramně zajímavým úvahám. Chceš–li si vyslechnout fakta — “

„S radostí, milý Mycrofte.“

Sherlockův bratr napsal pár řádek na list ze zápisníku, zazvonil na zvonek a podal jej číšníkovi.

„Pozval jsem pana Melase, aby za námi přišel sem,“ řekl pak. „Bydlí o patro nade mnou a tak trochu se s ním znám, což ho také ke mně přivedlo, když si už nevěděl rady. Pan Melas je původem Řek a je prý to vynikající znalec jazyků. Vydělává si na živobytí částečně jako soudní tlumočník, částečně tím, že dělá průvodce bohatým orientálcům, kteří se ubytují v hotelech na Northumberland Avenue. Nechám ho, aby vám svůj pozoruhodný zážitek vypověděl po svém.“

O pár minut později se mezi námi objevil malý, zavalitý muž, jehož olivová tvář a vlasy jak uhel prozrazovaly jeho jižní původ, ačkoli hovořil jako rodilý a navíc vzdělaný Angličan. Potřásli si se Sherlockem Holmesem srdečně rukou a tmavé oči mu zajiskřily potěšením, když zjistil, že slavný detektiv je ochoten vyslechnout jeho příběh.

„Mám dojem, že mi policie nevěří — rozhodně mi nevěří,“ řekl naříkavým hlasem. „Jen proto, že o něčem takovém nikdy dřív neslyšeli — proto si myslí, že se taková věc nemůže stát. Já ale vím, že nebudu mít klid, dokud se nedovím, co se stalo tomu nešťastníkovi s náplastí přes ústa.“

„Se zájmem vás poslouchám,“ řekl Sherlock Holmes.

„Dnes je středa večer,“ řekl pan Melas, „a bylo to tedy v pondělí v noci — před pouhými dvěma dny, rozumíte — kdy se to všecko stalo. Jsem tlumočník, jak už vám možná pověděl tady můj soused. Tlumočím ze všech jazyků — nebo skoro ze všech — ale původem jsem Řek, mám řecké jméno, a tak většinou překládám z tohoto jazyka. Řadu let jsem hlavním tlumočníkem z řečtiny v Londýně a moje jméno v hotelech dobře znají.

Dost často se stává, že pro mne pošlou ve velice nezvyklou hodinu nějací cizinci, kteří se dostanou do nesnází, nebo cestovatelé, kteří přijedou pozdě a potřebují mé služby. Nebyl jsem proto překvapen, když v pondělí v noci zaklepal na moje dveře nějaký pan Latimer, velice elegantně oděný mladík, a požádal mě, abych ho doprovázel v drožce, která čekala před domem. Řekl mi, že za ním přijel na obchodní návštěvu jakýsi řecký přítel, a poněvadž prý nezná jiný jazyk než řečtinu, neobejde se bez tlumočníka. Dal mi na srozuměnou, že budeme muset bohužel jet dost daleko, protože bydlí až v Kensingtonu, a zdálo se mi, že má náramně náspech, protože mě popoháněl do drožky, hned jak jsme se octli na ulici.

Říkám do drožky, ale brzo jsem byl na pochybách, zda jsem vlastně nenasedl do kočáru. Vůz byl totiž na první pohled mnohem prostornější než obvyklé londýnské čtyřkolové vehikly a vnitřní zařízení bylo neobyčejně bohaté, ačkoli už trochu omšelé. Pan Latimer si sedl naproti mně a vyrazili jsme přes Charing Gross do Shaftesbury Avenue. Když jsme vyjeli na Oxford Street, odvážil jsem se poznamenat, že touhle cestou je to do Kensingtonu zajížďka, ale při podivném chování mého společníka mi pojednou slova zmrzla na rtech.

Začalo to tím, že vytáhl z kapsy hrozivě vypadající obušek, vyplněný olovem, a několikrát jím významně švihl, jako by chtěl vyzkoušet jeho váhu a sílu. Pak jej bez jediného slova položil vedle sebe na sedadlo. Když to udělal, vytáhl na obou stranách okna kočáru a ke svému údivu jsem zjistil, že jsou zalepena papírem, takže ven není vidět.

,Mrzí mě, že vás připravuji o výhled, pane Melasi,’ řekl. ,Skutečnost je však taková, že si nepřeji, abyste viděl, kam jedeme. Mohlo by mi být nepříjemné, kdybyste tam později znova dokázal najít cestu.’

Umíte si jistě představit, že mě jeho slova nevýslovně zarazila. Můj společník však byl statný, širokoplecí mladík, a v zápase s ním bych neměl sebemenší vyhlídky, nemluvě už ani o tom obušku.

,Tohle je ale velice nezvyklé chování, pane Latimere,’ zakoktal jsem. Jistě jste si vědom, že děláte něco naprosto nezákonného.’

,Je v tom jistá svévole, to nepopírám,’ řekl, ,ale to vám vvnahradíme. Musím vás ale varovat, pane Melasi — kdybyste se během dnešní noci kdykoli pokusil vyvolat poplach nebo udělat něco, co by bylo v rozporu s mými zájmy, bude to pro vás mít krajně nemilé následky. Uvědomte si, že nikdo neví, kde jste, a že ať už jste v tomhle kočáře nebo v mém domě, stejně jste v mé moci.’

Mluvil klidným tónem, ale měl zvláštní rezavý hlas, který působil velice hrozivě. Seděl jsem tiše a uvažoval jsem, jaký proboha může mít důvod k tomu, aby mě tímhle nezvyklým způsobem unesl. Ať už za tím bylo cokoli, bylo mi naprosto jasné, že nemá smysl se mu protivit a že mohu jen čekat, jak se celá věc vyvine.

Jeli jsme dobré dvě hodiny, a neměl jsem nejmenší představu o tom, kam máme namířeno. Občas drkotání kol po kamenech svědčilo o tom, že jedeme po dlažbě, jindy zas hladká a tichá jízda prozrazovala asfalt, ale kromě těch měnlivých zvuků jsem neslyšel nic, podle čeho bych mohl odhadnout, kde asi tak jsme. Papírem na obou oknech světlo nepronikalo a sklo vpředu bylo zataženo modrou záclonou. Z Pall Mallu jsme vyjeli ve čtvrt na osm a hodinky mi ukázaly, že je za deset minut devět, když kočár konečně zastavil. Můj společník spustil okno a zahlédl jsem nízkou, klenutou bránu, nad níž svítila lucerna. Když mě vystrčil z kočáru, brána se otevřela a octl jsem se v domě. Jen nejasně jsem po obou stranách zahlédl nějaký trávník, když jsem tam vstupoval. Opravdu nemohu bona fide[13] říct, zda to byla soukromá zahrada nebo snad venkov.

Uvnitř svítila barevná plynová lampa, která však byla natolik stažena, že jsem viděl jen to, že hala je dost velká a visí v ní obrazy. V dušičkovém světle jsem rozeznal, že osoba, která mi otevřela dveře, je malý, tuctový chlapík ve středních letech s kulatými rameny. Když se k nám otočil, záblesk odraženého světla mi prozradil, že nosí brýle.

,Je to pan Melas, Harolde?’ řekl.

,Ano.’

,Výborně! Zasloužíš si pochvalu! Doufám, že se na nás nezlobíte, pane Melasi, ale nemohli jsme se bez vás obejít. Budete‑li s námi jednat poctivě, nebudete toho litovat; jestli se nás ale pokusíte nějak podvést, bůh vám buď milostiv!’

Mluvil úsečně a nervózně a mezi řečí se pochechtával, ale šel z něho mnohem větší strach než z jeho partnera.

,Co ode mne chcete?’ zeptal jsem se.

‚Maličkost. Jen to, abyste položil pár otázek jednomu řeckému gentlemanovi, který je u nás na návštěvě, a přeložil nám jeho odpovědi. Ne ale abyste řekl víc, než vám poručíme, jinak -’ na tomto místě se opět nervózně zachechtal, ,jinak by pro vás bylo lepší, kdybyste se nikdy nenarodil.’

Za řeči otevřel dveře a zavedl mě do místnosti, která mi připadala neobyčejně přepychově zařízená — ale opět tam svítila jen jediná lampa se staženým plamenem. Místnost byla nepochybně velká a z toho, jak se mi nohy bořily do koberce, usoudil jsem, že musí být neobyčejně drahý a vysoký. Koutkem oka jsem zahlédl sametem potažená křesla, vysokou krbovou římsu z bílého mramoru a na jedné straně cosi, co vypadalo jako sbírka japonských zbraní. Přímo pod lampou stálo křeslo a starší muž mi pokynul, abych se do něj posadil. Ten mladší někam odešel, ale pojednou se vrátil jinými dveřmi a vedl s sebou muže, oblečeného do jakéhosi volného županu, který se k nám pomalu blížil. Když vešel do okruhu kalného světla, kde jsem si ho mohl lépe prohlédnout, zděsil jsem se nad tím, jak vypadá. Byl smrtelně bledý, strašlivě vychrtlý a měl vytřeštěné, horečnatě lesklé oči člověka, jehož duch je silnější než jeho tělo. Co však mnou otřáslo víc než známky fyzické zchřadlosti, byla jeho tvář, groteskně přelepená křížem krážem náplastí, jejíž široký pruh mu zapečetil ústa.

‚Máš tabulku, Harolde?’ zvolal starší muž, když se ta podivná bytost spíš zhroutila než posadila do křesla. ,Rozvázal jsi mu ruce? Dobrá, dej mu tužku. Budete mu klást otázky, pane Melasi, a on bude psát odpovědi. Nejprve se ho zeptejte, zda je ochoten podepsat listiny.’

Neznámému se zablesklo v očích.

»Nikdy,« napsal řecky na kus papíru.

,Za žádných podmínek?’ zeptal jsem se ho na rozkaz našeho společného věznitele.

»Jen kdybych viděl, že ji v mé přítomnosti oddal řecký kněz, kterého znám.«

Muž se opět zahihňal tím svým zlověstným způsobem.

,Víte, co vás v tom případě čeká?’

»Na mně nesejde.«

To jsou vzorky otázek a odpovědí, které tvořily naši podivnou, napůl mluvenou, napůl psanou konverzaci. Znova a znova jsem se ho musel ptát, zda si to nerozmyslel a zda listinu nepodepíše. Znova a znova jsem dostával stejně rozhněvanou odpověď. Vbrzku jsem ale dostal dobrý nápad. Ke každé otázce jsem připojil vlastní krátkou větičku — nejprve nevinnou — abych si ověřil, zda naši věznitelé něco netuší, a pak, když jsem zjistil, že na to nijak nereagují, pustil jsem se i do nebezpečnější hry. Naše konverzace pak vypadala asi takhle:

,Touhle paličatostí ničeho nedosáhnete. Kdo jste?’

»To je mi jedno. Jsem cizinec.«

»Váš osud padne na vaši hlavu. Jak dlouho tu jste?«

»Klidně, jen si poslužte. Tři týdny.«

»Majetek nikdy nebude váš. Jste nemocen?«

»Darebáci ho nedostanou. Moří mne hladem.«

»Když podepíšete, budete volný. Co je tohle za dům?«

»Nepodepíšu to nikdy. Nevím.«

»Tím jí ale neprokazujete dobrou službu. Jak se jmenujete?«

»To bych musel slyšet přímo od ní. Kratides.«

»Když podepíšete, uvidíte ji. Odkud jste? «

»V tom případě ji neuvidím nikdy. Z Atén.«

Bylo by stačilo dalších pět minut, pane Holmesi, abych z něho vytáhl všechno — rovnou těm chlapům pod nosem. Hned má další otázka mohla celou záležitost vysvětlit, ale v tom okamžiku se otevřely dveře a do místnosti vešla žena. Neviděl jsem ji jasně, viděl jsem jen tolik, že je vysoká a půvabná, že má černé vlasy a je oblečena do jakéhosi volného bílého županu.

,Harolde!’ řekla anglicky s nejistým přízvukem. ,Nemohla jsem to tam už vydržet. Je tam tak smutno, když jsem tam jenom s — proboha, to je Paul!’

Ta poslední slova pronesla řecky a v témž okamžiku si muž s křečovitým úsilím strhl z úst náplast, vykřikl: ,Sofie! Sofie!’ a vrhl se jí do náručí. Jejich objetí však trvalo jen vteřinu, neboť mladší muž ženu popadl a vystrčil ji z pokoje, zatímco starší snadno přemohl svou vyzáblou oběť a odvlekl ji pryč druhými dveřmi. Na okamžik jsem zůstal v místnosti sám a vyskočil jsem z křesla s mlhavým nápadem, že bych snad nějak mohl zjistit, co je to za dům, v němž jsem se octl. Naštěstí jsem však neudělal ani krok, protože když jsem vzhlédl, spatřil jsem, že starší muž stojí ve dveřích a zírá na mě.

‚Skončili jsme, pane Melasi,’ řekl. ,Je vám snad jasné, že jsme vás zasvětili do velice důvěrné a soukromé záležitosti. Neobtěžovali bychom vás, nebýt toho, že náš přítel, který mluví řecky a který vyjednávání zpočátku vedl, se musel vrátit na východ. Nutně jsme museli najít někoho, kdo by ho zastoupil, a měli jsme štěstí, že jsme se doslechli o vašich prvotřídních tlumočnických kvalitách.’

Uklonil jsem se.

,Tady je pět sovereignů,’ řekl a přistoupil ke mně, ,což je doufám přiměřená mzda. Pamatujte si ale,’ dodal, poklepávaje mě zlehka po hrudníku a pochechtávaje se, ,že jestli o tom povíte jedinému člověku — jen jedinému, pamatujte si to — pak nechť je bůh milostiv vaší duši!’

Nemohu vám vypovědět hnus a hrůzu, kterou ve mně ten bezvýznamně vypadající člověk vzbudil. Viděl jsem ho v té chvíli líp, poněvadž stál ve světle lampy. Tvář měl sinalou a zažloutlou; krátkou, špičatou bradku řídkou a zplihlou. Při řeči se ke mně nakláněl a rty a očními víčky neustále škubal a kroutil, jako by trpěl tancem svatého Víta. Bezděčně jsem si pomyslel, že ten jeho podivný hihňavý smích je také asi projevem nějaké nervové choroby. Hrůzným dojmem v jeho tváři však působily oči, které byly ocelově šedé, studeně se leskly a v jejichž hloubi utkvěla zlovolná, nezkrotná krutost.

,Dovíme se, jestli o tom budete někde mluvit,’ řekl. ,Máme vlastní zdroje informací. Teď ale na vás čeká kočár a můj přítel vás doprovodí.’

Spěšně mě odvedli halou ke kočáru a znova jsem letmo zahlédl stromy a zahradu. Pan Latimer šel těsně za mnou a bez jediného slova zaujal v kočáře místo naproti mně. Znova jsme mlčky jeli nekonečně dlouho, opět s vytaženými zatemněnými okny, a teprve krátce po půlnoci kočár zastavil.

,Tady si vystoupíte, pane Melasi,’ řekl můj průvodce. ,Je mi líto, že vás zanechávám tak daleko od vašeho domova, ale nic jiného mi nezbývá. Jakýkoli pokus sledovat kočár by pro vás dopadl velice neblaze.’

Při těch slovech otevřel dveře a já měl stěží čas vyskočit, poněvadž kočí vzápětí práskl do koní a kočár oddrkotal. V úžasu jsem se rozhlédl kolem sebe a zjistil jsem, že jsem na nějakém vřesovišti, porostlém tu a tam tmavými skvrnami hlodašových keřů. V dálce se táhla řada domů a v horních patrech tu a tam svítilo nějaké světýlko. Na druhé straně jsem uviděl červené signální lampy železnice.

Kočár, který mě přivezl, byl už z dohledu. Stál jsem tam, rozhlížel jsem se kolem sebe a uvažoval jsem, kde to proboha mohu být, když jsem pojednou uviděl, že ke mně ve tmě kdosi přichází. Když se ten člověk přiblížil, zjistil jsem, že je to hlídač trati.

‚Můžete mi říct, kde to jsem?’ zeptal jsem se.

‚Ve Wandsworth Commonu,’ řekl.

‚Dostanu se odtud vlakem do Londýna?’

,Půjdete‑li asi míli tímhle směrem, přijdete do Clapham Junctionu,’ řekl, ,a chytíte ještě poslední vlak, který přijíždí na nádraží Victoria.’

To byl konec mého dobrodružství, pane Holmesi. Nevím, kde jsem byl, ani s kým jsem mluvil. Vím jen to, co jsem vám už pověděl. Jsem ale přesvědčen, že jde o nějakou velice špinavou záležitost, a je‑li to v mých silách, chtěl bych tomu nešťastníkovi pomoci. Hned druhý den ráno jsem vyprávěl celou tu historii panu Mycroftu Holmesovi a později i policii.“

Po tomto nezvyklém vyprávění jsme všichni seděli nějaký čas tiše. Pak se Sherlock podíval na svého bratra.

„Podnikl jsi něco?“ zeptal se.

Mycroft zvedl výtisk Daily News, který ležel na postranním stolku.

»Odměněn bude každý, kdo může podat nějakou informaci o Řekovi jménem Paul Kratides z Atén, který nemluví anglicky. Táž odměna bude vyplacena každému, kdo podá jakoukoli informaci o řecké dámě, jejíž křestní jméno je Sofie. X 2473.«

„Tohle bylo ve všech denících. Nikdo se však neozval.“

„A co řecké vyslanectví?“

„Informoval jsem se tam, ale nic nevědí.“

„Pak budeme muset poslat telegram policejnímu řediteli v Aténách.“

„Do Sherlocka se vtělila veškerá energie naší rodiny,“ řekl Mycroft, obraceje se ke mně. „Nu, ujmi se toho případu všemi prostředky a dej mi vědět, až něco pozitivního zjistíš.“

„Samozřejmě,“ odpověděl můj přítel a vstal z křesla. „Dám ti vědět a panu Melasovi také. Zatím však, být na vašem místě, pane Melasi, měl bych se velice na pozoru, neboť z těch inzerátů se pochopitelně dověděli, že jste je zradil.“

Když jsme společně kráčeli domů, Holmes se zastavil na telegrafním úřadě a poslal odtamtud několik telegramů.

„Tak to vidíte, Watsone,“ poznamenal, „rozhodně jsme nepromrhali večer nadarmo. Některé z mých nejzajímavějších případů mi nahrál právě Mycroft. Problém, který jsme vyslechli, může mít sice jen jediné vysvětlení, ale přesto má některé pozoruhodné aspekty.“

„Doufáte, že jej rozřešíte?“

„No, když toho už víme tolik, museli bychom mít z pekla smůlu, abychom se nedověděli i zbytek. Jistě jste si už sám vytvořil nějakou teorii, vysvětlující veškerá fakta, která jsme vyslechli.“

„Ano, ale zcela neurčitou.“

„Co vás tedy napadlo?“

„Připadá mi jasné, že tu řeckou dívku unesl mladý Angličan jménem Harold Latimer.“

„Odkud ji unesl?“

„Nejspíš z Atén.“

Sherlock Holmes zavrtěl hlavou. „Ten mladík neumí řecky ani slovo. Kdežto ta dáma hovoří anglicky celkem slušně. Z čehož plyne, že ona byla nějaký kratší čas v Anglii, ale on nebyl v Řecku.“

„Pak ale můžeme předpokládat, že přijela do Anglie na návštěvu a že ji ten Harold přemluvil, aby s nim uprchla.“

„To už je pravděpodobnější.“

„Pak přijede z Řecka její bratr — domnívám se totiž — že je mezi nimi tenhle příbuzenský vztah — a chce zakročit. Neprozřetelně se vydá do rukou mladíka a jeho staršího kumpána. Ti dva se ho zmocní a násilím ho nutí k podepsání nějakých listin, s nimiž by mohli uchvátit dívčin majetek — možná že ho má ve svěřenské péči nebo tak. To ovšem on odmítá. Aby ho k tomu donutili, musí si opatřit tlumočníka a seženou pana Melase, když už předtím použili někoho jiného. Děvčeti o příjezdu jejího bratra neřeknou, takže se to nakonec doví čirou náhodou.“

„Výborně, Watsone,“ zvolal Holmes. „Opravdu mám dojem, že nejste daleko od pravdy. Sám vidíte, že máme všechny karty v hrsti a musíme se už jen obávat nějakého skrytého násilného skutku z jejich strany. Poskytnou‑li nám čas, určitě je dopadneme.“

„Jak ale zjistíme, kde ten dům je?“

„Jestliže je náš dohad správný a to děvče se jmenuje nebo aspoň jmenovalo Sofie Kratidesová, nemělo by být těžké ji vystopovat. V tom spočívá naše hlavní naděje, poněvadž bratra tu samozřejmě nikdo nezná. Je jasné, že musel uplynout nějaký čas od té doby, co Harold navázal s dívkou styky — přinejmenším několik týdnů — neboť bratr v Řecku musel mít dostatek času, aby se o tom dověděl a přijel do Anglie. Jestli v té době bydleli společně, je pravděpodobné, že dostaneme na Mycroftův inzerát nějakou odpověď.“

Při rozmluvě jsme dorazili k našemu domu v Baker Street. Holmes vystupoval po schodech první, a když otevřel dveře našeho pokoje, překvapeně sebou trhl. Podíval jsem se mu přes rameno a byl jsem udiven stejně jako on. Jeho bratr Mycroft tam seděl v křesle a pokuřoval.

„Pojď dál, Sherlocku! Pojďte dál, pane doktore,“ řekl přívětivě, usmívaje se našim překvapeným tvářím. „Na takovou energii ode mne nejsi zvyklý, že, Sherlocku? V tomhle případě mě ale něco přitahuje.“

„Jak ses sem dostal?“

„Předjel jsem vás v kočáře.“

„Stalo se něco nového?“

„Dostal jsem odpověď na inzerát.“

„Ach!“

„Ano; přišla pár minut po vašem odchodu.“

„A jaký je výsledek?“

Mycroft Holmes vytáhl list papíru.

„Tady je,“ řekl, „a je napsaná redis perem na prvotřídním žlutém papíře. Psal ji muž ve středních letech se slabou fyzickou konstitucí. ,Pane’“ stojí tu, ,v odpověď na Váš inzerát z dnešního dne dovoluji si Vám sdělit, že zmíněnou mladou dámu velmi dobře znám. Kdybyste se obtěžoval mě navštívit, mohl bych Vám sdělit jisté podrobnosti jejího strastiplného příběhu. V současné době bydlí na adrese The Myrtles, Beckenham. — S úctou J. DAVENPORT. ’“

„Píše z Lower Brixtonu,“ řekl Mycroft Holmes. „Nezdá se ti, Sherlocku, že bychom se za ním měli hned rozjet a ty podrobnosti se dovědět?“

„Milý Mycrofte, bratrův život je cennější než příběh jeho sestry. Myslím, že bychom měli zavolat inspektoru Gregsonovi do Scotland Yardu a vydat se rovnou do Beckenhamu. Víme, že tomu člověku hrozí smrt, a každá hodina může být osudná.“

„Bude dobře, když se cestou stavíme pro pana Melase,“ poznamenal jsem, „protože budeme možná potřebovat tlumočníka.“

„Výborně!“ zvolal Sherlock Holmes. „Pošlete chlapce pro kočár a hned vyrazíme.“ Při těchto slovech otevřel zásuvku stolu a všiml jsem si, že strká do kapsy revolver. „Ano,“ řekl v odpověď na můj tázavý pohled, „podle toho, co jsme slyšeli, máme co činit s mimořádně nebezpečnou bandou.“

Byla už skoro tma, když jsme přijeli do Pall Mallu a zaklepali na dveře Melasova bytu. Před chvílí prý pro něho přišel nějaký muž a Melas s ním odešel.

„Můžete mi říct kam?“ zeptal se Mycroft Holmes.

„To nevím, pane,“ odpověděla žena, která nám otevřela dveře. „Vím jen tolik, že s tím pánem odjel v kočáře.“

„Řekl ten pán, jak se jmenuje?“

„Ne prosím.“

„Nebyl to takový vysoký, hezký, snědý muž?“

„Kdepak — tohle byl človíček s brejličkami, s náramně pohublou tváří, ale moc milým chováním — při řeči se pořád smál.“

„Jedeme!“ zvolal rázně Sherlock Holmes. „Začíná to být vážné!“ poznamenal, když jsme ujížděli ke Scotland Yardu. „Ti chlapi se znova zmocnili Melase. A on rozhodně není příliš odvážný pán, jak dobře vědí ze zkušenosti oné noci. Ten padouch ho dokázal terorizovat od okamžiku, kdy se dostal do jeho přítomnosti. Nepochybné potřebují jeho tlumočnické služby, ale až ho využijí, budou ho možná chtít potrestat za to, co pokládají za zradu.“

Doufali jsme, že když pojedeme vlakem, mohli bychom se dostat do Beckenhamu stejně rychle, nebo možná ještě rychleji než kočárem. Když jsme však přijeli do Scotland Yardu, trvalo nám víc než hodinu, než jsme se dostali k inspektoru Gregsonovi a opatřili si formální povolení k domovní prohlídce. Bylo tři čtvrtě na deset, když jsme dorazili na London Bridge, a půl jedenácté, když jsme konečně všichni čtyři vystoupili na nádraží v Beckenhamu. Půl míle jízdy a byli jsme před The Myrtles — velkým tmavým domem, stojícím stranou od silnice na vlastních pozemcích. Tam jsme propustili drožkáře a společně jsme vykročili po příjezdové cestě.

„Ve všech oknech je tma,“ poznamenal inspektor. „Zdá se, že dům je opuštěný.“

„Ptáčci nám foukli a hnízdo nechali prázdné,“ řekl Holmes.

„Proč myslíte?“

„Poněvadž tudy nejdéle před hodinou projel vůz naložený těžkými zavazadly.“

Inspektor se zasmál. „Stopy kol jsem ve světle lucerny nad vraty viděl taky, ale jak jste přišel na ta zavazadla?“

„Všiml jste si možná, že stejné stopy kol vedou i opačným směrem. Jenomže vůz jedoucí směrem odtud zanechal stopy mnohem hlubší, natolik hluboké, že můžeme s jistotou říct, že vezl značně těžký náklad.“

„Tahle maličkost mi bohužel ušla,“ řekl inspektor a pokrčil rameny. „Co ta vrata? Ta jen tak snadno nevypáčíme. Jestli se nám ale nikdo neozve, tak se o to pokusíme.“

Hlasitě zabušil klepadlem a zatahal za zvonec, ale bezvýsledně. Holmes se někam vytratil, ale za pár minut se vrátil.

„Podařilo se mi otevřít okno,“ řekl.

„Díky bohu, že stojíte na straně zákona a ne proti němu, pane Holmesi,“ poznamenal inspektor, když si všiml, jak šikovně můj přítel vyhákl zástrčku. „No, myslím, že za těchhle okolností nemusíme čekat na pozvání a můžeme jít dál.“

Jeden po druhém jsme vešli do prostorné místnosti — zřejmě té, v níž před časem tlumočil pane Melas. Inspektor rozsvítil svou lucernu a v jejím světle jsme spatřili dvoje dveře, záclonu, lampu a sbírku japonských zbraní, přesně to, co nám Řek popsal. Na stole stály dvě sklenice, prázdná láhev od brandy a zbytky jídla.

„Co je tohle?“ zeptal se pojednou Holmes.

Všichni jsme zůstali stát a naslouchali jsme. Kdesi nad našimi hlavami se ozývalo tiché kvílení. Holmes se vrhl ke dveřím a vyběhl do haly. Strašlivý zvuk sem doléhal z poschodí. Holmes se řítil po schodech nahoru, inspektor a já jsme mu byli v patách, zatímco jeho bratr Mycroft nás následoval tak rychle, jak jen mu to jeho korpulentnost dovolovala.

V druhém poschodí jsme uviděli troje dveře — a z prostředních se ozývaly ty zlověstné zvuky, chvílemi přecházející do nezřetelného mumlání a pak znova stoupající do pronikavého vřískotu. Dveře byly zamčené, ale klíč byl zastrčen zvenčí. Holmes odemkl a vpadl dovnitř, ale v příštím okamžiku už byl opět na chodbě a držel se za hrdlo.

„To je z dřevěného uhlí!“ zvolal. „Počkejte. Nejdřív se musí vzduch vyčistit.“

Nakoukli jsme dovnitř a uviděli, že jediným zdrojem světla v místnosti je kalný modravý plamen, hořící na malé mosazné trojnožce uprostřed. Vrhal na podlahu nepřirozený, třaslavý kruh, zatímco ve stínech za ním jsme uzřeli nejasné siluety dvou postav, skrčených u zdi. Z otevřených dveří se valil strašný, dusivý dým, který nás rozkašlal a donutil zalapat po dechu. Holmes se rozběhl nahoru na schodiště, aby se nalokal čerstvého vzduchu; potom se znova vřítil do místnosti, rozrazil okna dokořán a vyhodil mosaznou troj nožku do zahrady.

„Za okamžik můžeme jít dovnitř,“ řekl zajíkavě, když byl znova na chodbě. „Kde je svíčka? Pochybuji, že v téhle atmosféře můžeme rozškrtnout. Podrž světlo u dveří a my ty chudáky vyneseme ven, Mycrofte. Jdeme!“

Vrhli jsme se k otráveným a vynesli jsme je na odpočívadlo schodiště. Oba muži měli zmodralé rty a byli v bezvědomí; tváře měli napuchlé a překrvené a oči jim vylézaly z důlků. Jejich rysy byly staženy takovou křečí, že nebýt černého plnovousu a zavalité postavy, sotva bychom byli poznali řeckého tlumočníka, který se s námi rozloučil teprve před několika málo hodinami v Diogenově klubu. Ruce a nohy měl důkladně spoutané a nad okem měl modřinu po nějakém prudkém úderu. Druhý byl svázán podobně a byl to vysoký, nesmírně vyhublý muž, s několika pruhy náplastí groteskně nalepenými přes obličej. Když jsme ho položili na zem, přestal sténat a jediný pohled mě přesvědčil, že alespoň pro něho naše pomoc přišla už pozdě. Pan Melas však byl ještě živ a za necelou hodinu se nám ho pomocí čpavku a brandy podařilo přivést k vědomí. Když jsem viděl, že otevřel oči, pocítil jsem uspokojení nad tím, že to byla má ruka, která ho vyvedla z temného údolí, do něhož směřují všechny cesty.

Byla to jednoduchá historie, kterou nám vyprávěl, a jenom potvrdila závěry naší dedukce. Jakmile návštěvník vstoupil k němu do pokoje, vytáhl z rukávu obušek a vystrašil ho hrozbou okamžité a nevyhnutelné smrti tak, že se mu únos podařil i podruhé. Ten rozhihňaný darebák musel mít na nešťastného znalce jazyků téměř hypnotický vliv, poněvadž Melas o něm nedokázal mluvit jinak než s třesoucíma se rukama a křídovými tvářemi. Rychle Řeka odvezl do Beckenhamu, kde tlumočil i při druhém výslechu, ještě dramatičtějším, než byl první, při němž oba Angličani svému vězni vyhrožovali okamžitou smrtí, jestliže nevyhoví jejich požadavkům. Když posléze zjistili, že se nezalekne žádné hrozby, odvlekli ho znova do vězení; Melasovi pak vyčetli jeho zradu, o níž se dověděli z inzerátu v novinách, omráčili ho úderem hole a pak už se nepamatoval na nic a přišel k sobě až ve chvíli, kdy jsme se nad ním skláněli.

Takový tedy byl ten ojedinělý případ řeckého tlumočníka, jehož vysvětlení je dosud zahaleno jistým tajemstvím. Spojili jsme se sice s mužem, který odpověděl na inzerát, a dověděli jsme se od něho, že ta nešťastná mladá dáma pocházela z bohaté řecké rodiny a byla v Anglii na návštěvě u nějakých přátel. Seznámila se v té době s mladíkem jménem Harold Latimer, který si ji doslova otočil kolem prstu a nakonec ji i přemluvil, aby s ním utekla. Její přátelé, jimiž tato událost otřásla, spokojili se s tím, že informovali jejího bratra v Aténách a nad celou záležitostí si tak umyli ruce. Bratr přijel do Anglie a vlastní nerozvážností upadl do rukou Latimera a jeho společníka, který se jmenoval Wilson Kemp a byl to člověk s nejhorší minulostí. Když tito dva muži zjistili, že pro svou neznalost angličtiny je v jejich rukou naprosto bezmocný, uvěznili ho a mučením a hladem se ho pokoušeli donutit, aby na ně svým podpisem převedl svůj i sestřin majetek. Drželi ho v domě bez dívčina vědomí, a náplasti na obličej mu nalepovali především proto, aby jej dívka nepoznala, i kdyby jej snad náhodou zahlédla. Díky ženskému instinktu však toto maskování ihned prokoukla, jakmile ho v době první tlumočníkovy návštěvy spatřila. Nešťastná dívka ale byla sama uvězněna, poněvadž v celém domě nebyl nikdo jiný než muž, který byl zaměstnán jako kočí, a jeho žena, a ti byli poslušnými nástroji spiklenců. Jakmile zjistili, že jejich tajemství je prozrazeno a že se jim vězně nepodaří zlomit, oba darebáci na hodinu vypověděli pronájem zařízeného domu a uprchli i s dívkou, když nejprve, jak se domnívali, dokonali svou pomstu na obou mužích — na tom, který jim dokázal vzdorovat, i na tom, který je zradil.

Po několika měsících jsme dostali z Budapešti zajímavý výstřižek z novin. Byla to zpráva o tragickém konci dvou Angličanů, kteří cestovali s nějakou ženou. Oba byli probodeni a uherská policie soudila, že se pohádali a zasadili si smrtelné rány navzájem. Mám ale za to, že Holmes si o tom myslí něco jiného, a dodnes tvrdí, že kdyby se někomu podařilo tu řeckou dívku vyhledat, dověděl by se od ní možná, kdo pomstil příkoři, spáchané na ní a na jejím bratrovi.