Vzpomínky na Sherlocka Holmese

Poslední případ

S těžkým srdcem chápu se pera, abych napsal těchto posledních pár slov, v nichž se ještě jednou pokusím zachytit jedinečné schopnosti svého přítele Sherlocka Holmese. Nesouvislým a — dobře to cítím — zcela neadekvátním způsobem snažil jsem se popsat všechno to zvláštní, co jsem zažil v jeho společnosti, od náhody, která nás kdysi svedla dohromady v období Studie v šarlatové až po jeho zásah v záležitosti Námořní smlouvy, který nepochybně zabránil vážným mezinárodním komplikacím. Měl jsem v úmyslu udělat tečku už tam a pomlčet o události, po níž vzniklo v mém životě vakuum nevyplněné ani za dva roky, které už od té doby uplynuly. Nicméně nedávné dopisy, v nichž plukovník James Moriarty obhajuje památku svého bratra, donutily mě sáhnout po peru, a nemám jinou možnost než prezentovat veřejnosti fakta přesně tak, jak se udála. Jen já znám plnou pravdu o celé věci a jsem přesvědčen, že nadešel čas, kdy už její zamlčování neslouží ničemu dobrému. Pokud vím, objevily se v denním tisku jen tři zprávy: v Journal de Geneve z 6. května 1891, zpráva Reuterovy agentury v anglickém tisku ze 7. května a konečně nedávné dopisy, o nichž jsem se už zmínil. První a druhá zpráva byly neobyčejně stručné, zatímco dopisy, jak hodlám prokázat, naprosto překrucují fakta. Je na mně, abych poprvé pověděl, co se opravdu odehrálo mezi profesorem Moriartym a Sherlockem Holmesem.

Třeba připomenout, že poté, co jsem se oženil a otevřel si soukromou ordinaci, důvěrné vztahy mezi mnou a Holmesem se do jisté míry uvolnily. Čas od času za mnou sice přicházíval, když chtěl mít při některém svém pátrání společníka; takové příležitosti však byly čím dál vzácnější, až konečně z roku 1890 mám zaznamenané pouze tři případy. Během té zimy a v předjaří roku 1891 jsem četl v novinách, že Holmes pracuje z pověření francouzské vlády na mimořádně závažném úkolu, a dostal jsem od něho dva pohledy, z Narbonne a z Nimes, z nichž jsem usoudil, že jeho pobyt ve Francii se pravděpodobně protáhne. Dost mě proto překvapilo, když se 24. dubna večer objevil u mne v ordinaci. Zarazilo mě, že je bledší a přepadlejší než jindy.

„Ano, je to tak, trochu jsem přepínal síly,“ poznamenal spíš v odpověď na můj pohled než na má slova, „a v poslední době jsem měl menší nepříjemnosti. Nemáte nic proti tomu, když zavřu okenice?“

Jediné světlo v místnosti vrhala stolní lampa, při níž jsem četl. Holmes obešel pokoj těsně při stěně, přivřel okenice a zajistil je závorou.

„Bojíte se něčeho?“ zeptal jsem se.

„Ano, bojím.“

„A čeho?“

„Vzduchovek.“

„Proboha, jak tomu mám rozumět, Holmesi?“

„Znáte mě příliš dobře, Watsone, než abych vám musel dokazovat, že věru nejsem nervózní. Zároveň však to je spíš hloupost než odvaha, nedbá–li člověk nebezpečí, které mu bezprostředně hrozí. Mohu vás požádat o zápalku?“ Vtáhl do sebe kouř z cigarety, jako by bažil po jeho uklidňujícím účinku.

„Omlouvám se, že jsem vás přepadl tak pozdě,“ řekl, „a navíc vás musím požádat, abyste nelpěl na konvencích a dovolil mi dům opustit cestou přes zeď na konci zahrady.“

„Co to ale všechno znamená?“ zeptal jsem se.

Zvedl ruku a ve světle lampy jsem spatřil, že má sedřené a zakrvácené dva kotníky.

„Jak vidíte, není to jen tak nějaká legrace,“ řekl s úsměvem. „Naopak, je to dost tvrdé, aby si na tom člověk zlomil ruku. Paní Watsonová je doma?“

„Je někde na delší návštěvě u známých.“

„Vážně? Takže jste sám?“

„Docela sám.“

„Tím spíš vám mohu navrhnout, abyste si se mnou zajel na týden do Evropy.“

„A kam?“

„Och, kamkoli. To je mi docela jedno.“

Bylo v tom všem cosi velice podivného. Holmes neměl ve zvyku jezdit na dovolenou jen tak nazdařbůh a výraz bledé, unavené tváře prozrazoval, že jeho nervy jsou napjaty do krajnosti. Když vyčetl z mých očí otázku, přitiskl konečky prstů na sebe, opřel si lokty o kolena a vysvětlil mi celou situaci.

„Vy jste pravděpodobně nikdy neslyšel o profesoru Moriartym, že?“ řekl.

„Ne, nikdy.“

„Ale v tom je právě ta genialita a zázračnost celé věci!“ zvolal Holmes. „Ten člověk si dělá v Londýně co chce, a nikdo o něm neslyšel. To ho také v análech zločinu staví na nejvyšší příčku žebříku. Říkám vám, Watsone, se vší vážností, že jestli toho člověka dokážu zneškodnit, jestli od něho společnost osvobodím, budu mít pocit, že má kariéra dosáhla vrcholu, a budu ochoten vykročit po klidnějších stezkách života. Mezi námi řečeno, nedávné případy, v nichž jsem hájil zájmy švédské královské rodiny a Francouzské republiky, dopomohly mi k takovému postavení, že mohu v budoucnu vést klidný život, který mi nejlépe vyhovuje, a soustředit svou pozornost na chemické výzkumy. Nemohu však složit ruce v klín, Watsone, nemohu klidně sedět v křesle s vědomím, že člověk jako profesor Moriarty se prochází po ulicích Londýna, a nikdo mu nehodí rukavici.“

„A co vlastně udělal?“

„Jeho kariéra byla opravdu výjimečná. Je to člověk z dobré rodiny, dostalo se mu výtečného vzdělání, a navíc ho příroda obdařila fenomenálním matematickým talentem. V jedenadvaceti letech napsal pojednání o binomické poučce, za které sklidil obdiv po celé Evropě. Na základě této práce dostal katedru matematiky na jedné z našich menších universit a všeobecně se soudilo, že má před sebou fantastickou kariéru. Ten člověk však zdědil po svých předcích vskutku ďábelské sklony. Tíhnutí ke zločinu má přímo v krvi a jeho neobyčejné duševní schopnosti je nikterak nezmírnily, naopak — umocnily je a proměnily ve vážné nebezpečí. V universitním městečku o něm začaly přeskakovat různé temné pověstí, až nakonec byl nucen vzdát se katedry a vrátit se do Londýna, kde působil jako profesor na vojenské škole. Tohle všechno o něm svět ví, ale to, co vám řeknu teď, vypátral jsem jen já sám.

Jak dobře víte, Watsone, není na světě člověka, který by znal špičky londýnského zločineckého podsvětí lépe než já. Už několik let jsem si neustále uvědomoval, že za pachateli trestné činnosti stojí jakási znamenitě zorganizovaná síla, která maří úsilí zákona a poskytuje zločincům ochranu. Znova a znova jsem se v nejrůznějších případech — ať už šlo o padělatelství, loupeže nebo vraždy — střetával s přítomností této síly a vydedukoval jsem si její působení za mnoha neodhalenými zločiny, na jejichž vyšetřování jsem se nepodílel. Už několik let jsem se snažil nadzvednout závoj, zahalující tuto záhadu, až konečně nedávno přišel čas, kdy se mi podařilo zachytit nit a sledovat ji. Tisícerými oklikami a skrývačkami mě zavedla k bývalému profesoru Moriartymu, slavnému matematikovi.

Je to Napoleon zločinu, Watsone. Je organizátorem dobré poloviny zla a skoro všeho, co v tomto velkoměstě nebylo vypátráno. Je to génius, filosof, člověk abstraktního myšlení. Má prvotřídní mozek. Sedí nehybně jako pavouk uprostřed sítě, ale ta síť má tisíc paprsků a on bezpečně reaguje na sebemenší záchvěv každého z nich. On sám toho dělá málo. Jenom plánuje. Má však spoustu výtečně organizovaných agentů. Má–li být spáchán nějaký zločin, ukraden dokument, nebo třeba vydrancován nějaký dům, má–li zmizet nějaký člověk — stačí slůvko profesorovi, a celá věc je zorganizována a provedena. Agent může být chycen. V tom případě se najdou peníze na kauci nebo na obhájce. Centrum, pro které agent pracuje, není však odhaleno nikdy — dokonce na ně ani nepadne podezření. Existenci této organizace jsem si vydedukoval, Watsone, a veškerou svou energii jsem zasvětil tomu, abych ji odhalil a zneškodnil.

Profesor se však zabezpečil tak důmyslnými opatřeními, že se mi přes veškerou snahu zdálo nemožné sehnat proti němu důkazy, které by obstály u soudu. Znáte moje schopnosti, milý Watsone, ale přesto jsem byl po třech měsících nucen připustit, že jsem konečně narazil na protivníka, který se mi intelektem vyrovná. Má hrůza nad jeho zločiny se rozplynula v obdivu nad jeho obratností. Nakonec ale přece jen udělal chybný krok — jediný, docela nepatrný krůček — ale i to bylo víc, než si mohl dovolit, když jsem po něm tak houževnatě šel. Jakmile jsem dostal tuto příležitost, chopil jsem se jí a opředl jsem ho síti, kterou už teď zbývá pouze zatáhnout. Do tři dnů, to jest do příštího pondělka, budou věci zralé, a profesor se všemi hlavními členy své bandy padne do rukou policie. Následovat bude největší kriminální proces století, vysvětlení více než čtyřiceti záhad, a všichni skončí na šibenici. Kdybychom však vyrazili předčasně, jak jistě chápete, mohli by nám vyklouznout z léčky ještě v poslední chvíli.

Nu, kdybych to byl dokázal provést tak, aby se o tom profesor Moriarty nedověděl, všechno by bylo v pořádku. Jenže na to on je příliš prohnaný. Neušel mu zatím ani jediný krok, který jsem podnikl, abych kolem něho rozprostřel tenata. Znova a znova se mi snažil uniknout, ale já mu právě tak houževnatě odřezával cestu. Říkám vám, příteli, že kdyby někdo tenhle mlčenlivý souboj popsal, mohla by to být skvělá ukázka útoku a obrany v historii detektivního umění. Nikdy jsem nedosáhl tak vysoké úrovně a zároveň jsem nikdy žádným protivníkem nebyl tak zle tísněn. Promýšlí všechno důkladně, ale přesto se mi ho právě podařilo oklamat. Dnes ráno jsem podnikl poslední kroky a chyběly mi už pouhé tři dny k završení celé kampaně. Seděl jsem ve svém pokoji a přemýšlel o tom, když se otevřely dveře a profesor Moriarty stál přede mnou.

Mám nervy ze železa, Watsone, ale musím se přiznat, že to se mnou škublo, když jsem spatřil na prahu člověka, jímž jsem se v myšlenkách tolik zabýval. Jeho zevnějšek jsem dobře znal. Je mimořádně vysoký a štíhlý, čelo se mu klene ve velkém bílém oblouku a oči má hluboko zapadlé. Chodí hladce oholen, je bledý a vypadá asketicky, ačkoli v jeho tváři zůstalo dodnes i cosi profesorského. Od věčného studia má kulatá ramena, hlavu vystrčenou dopředu a neustále se tak nějak podivně svíjí ze strany na stranu jako nějaký plaz. Zíral na mě s neobyčejnou zvědavostí v přimhouřených očích.

,Máte méně vyklenuté čelo, než jsem čekal,“ řekl konečně. ‚Ach, to je nebezpečný zvyk — dotýkat se nabité střelné zbraně v kapse županu.“

A měl pravdu — hned jak vešel, okamžitě jsem si uvědomil svrchované nebezpečí, v němž jsem se octl. Jediná možnost úniku pro něho byla v tom, že se mě pokusí umlčet. Bleskurychle jsem vytáhl ze zásuvky revolver, nechal jej sklouznout do kapsy a odtamtud jsem na něho přes látku mířil. Při jeho poznámce jsem zbraň vyndal a nataženou jsem ji položil na stůl. Stále se usmíval a mžoural, ale v očích měl cosi, proč jsem byl rád, že zbraň je tam, kde je.

,Nejspíš mě neznáte,“ řekl.

,Naopak,“ odpověděl jsem,“je myslím docela jasné, že vás znám. Posaďte se prosím. Chcete‑li mi něco povědět, máte na to pět minut.“

,Všechno, co vám chci říct, prolétlo vám už hlavou,“ řekl.

,Pak ovšem i vám už prolétla hlavou má odpověď,“ opáčil jsem.

,Necouvnete?“

,Ani v nejmenším.“

Strčil ruku do kapsy a já zvedl ze stolu pistoli. Vytáhl však jen diář, v němž měl zatrženo několik dat.

,Zkřížil jste mi cestu 4. ledna,’ řekl. ,23. jste mě obtěžoval; v půli února jste mi působil vážné nepříjemnosti; koncem března jste mi nadobro zhatil plány a teď, na sklonku dubna, dohnalo mě vaše ustavičné pronásledování tak daleko, že mi zcela konkrétně hrozí ztráta svobody. Situace se stala neudržitelnou!’

,Chcete mi něco navrhnout?’ zeptal jsem se.

,Musíte s tím přestat, pane Holmesi,’ řekl a zakroutil hlavou. ,Víte, opravdu budete muset.’

,Po pondělku,’ řekl jsem.

,Ale kdepak!’ řekl on. ,Člověk vaší inteligence zajisté pochopí, že tahle záležitost může skonat jen jediným způsobem. Je proto nezbytné, abyste šel od věci. Zorganizoval jste už všechno tak, že nám zbývá jediné východisko. Způsob, jakým jste v celé věci postupoval, poskytl mi opravdový intelektuální požitek a říkám vám nezaujatě, že bych proti vám jen velice nerad použil krajních opatření. Usmíváte se sice, pane Holmesi, ale ubezpečuji vás, že i to by se mohlo stát.’

,Nebezpečí patří k mému povolání,’ poznamenal jsem.

,Tohle není nebezpečí,’ řekl on. ,Tohle je nevyhnutelná záhuba. Nestojíte v cestě pouhému jednotlivci, ale mocné organizaci, jejíž celkový rozsah si při veškeré své chytrosti neumíte ani představit. Musíte uhnout z cesty, pane Holmesi, nebo budete rozdupán.’

,Obávám se,’ řekl jsem vstávaje, ,že pro potěšení z této rozmluvy zanedbávám důležitou povinnost, která mě čeká jinde.’

Vstal také, mlčky na mě pohlédl a smutně potřásl hlavou.

,Nu dobrá,’ řekl pak. ,Bude mi líto, ale udělal jsem vše, co bylo v mých silách. Znám každý tah vaší hry. Do pondělka nemůžete nic dělat. Bude to souboj mezi vámi a mnou, pane Holmesi. Doufáte, že mě zaženete do úzkých. Já vám říkám, že se vám to nikdy nepodaří. Doufáte, že mě porazíte. Já vám říkám, že mě neporazíte nikdy. I kdybyste byl tak chytrý, že byste mě dokázal zničit, buďte ujištěn, že týž osud připravím i já vám.’

,Udělal jste mi několik komplimentů, pane Moriarty,’ řekl jsem. ,Dovolte mi, abych vám jeden oplatil: kdybych si byl jist první eventualitou, v zájmu veřejnosti bych s radostí přijal i tu druhou.’

,Tu druhou vám slíbit mohu, ale tu první ne,’ odsekl. Potom zamžoural pichlavýma očima, otočil se ke mně zády a vyšel z pokoje.

Tak vypadal můj rozhovor s profesorem Moriartym. Přiznám se, že na můj duševní stav zapůsobil krajně neblaze. Jeho tiché, precizní formulace budily dojem upřímnosti, což je emoce, kterou ve vás obyčejný darebák vyvolat nedokáže. Můžete mi ovšem říct: Proč proti němu nezalarmujete policii? Nedělám to proto, že jsem přesvědčen, že úder přijde především od jeho agentů. Mám o tom naprosto spolehlivé důkazy.“

„Už vás nějak napadli?“

„Milý Watsone, profesor Moriarty není člověk, který si nechá jen tak foukat do polívky. Kolem poledne jsem si šel něco vyřídit do Oxford Street. Když jsem obcházel roh, odkud se jde z Bentinck Street dál do Welbeck Street, vyřítil se zběsile proti mně vůz, tažený dvěma koňmi. Letěl proti mně jako blesk. Uskočil jsem na chodník a v posledním zlomku vteřiny jsem si zachránil život. Vůz zahnul na Marylebone Lane a v okamžiku byl z dohledu. Držel jsem se už pak na chodníku, Watsone, ale když jsem kráčel po Vere Street, spadla ze střechy jednoho domu cihla a roztříštila se na padrť těsně přede mnou. Zavolal jsem policii, aby to vyšetřili. Na střeše domu byly naskládané tašky a cihly připravené k nějaké opravě a policie mě chtěla přesvědčit, že cihlu shodil vítr. Věděl jsem samozřejmě líp než oni, oč jde, ale nemohl jsem nic dokázat. Potom jsem si vzal drožku a odjel do Pall Mallu do bytu svého bratra, kde jsem strávil celý den. Teď jsem se vydal k vám a cestou mě přepadl nějaký hromotluk s obuškem. Srazil jsem ho k zemi a policie ho sebrala, ale říkám vám předem s naprostou jistotou, že se nepodaří zjistit žádnou souvislost mezi tím gentlemanem, o jehož zuby jsem si odřel kotníky, a učitelem matematiky na odpočinku, který řeší příklady na černé tabuli někde deset mil odtud. Teď už se snad nebudete divit, Watsone, že jsem hned po příchodu k vám zavřel okenice a že jsem se cítil nucen vás požádat o svolení, abych mohl dům opustit nějakým méně nápadným východem než předními dveřmi.“

Odvahu svého přítele jsem obdivoval často, ale nikdy ne víc než teď, kdy seděl v mém pokoji a klidně mi vypočítával celou tu řadu děsivých událostí, které pro něho v úhrnu znamenaly den hrůzy.

„Zůstanete tu přes noc?“ řekl jsem.

„Ne, milý příteli; shledal byste totiž možná, že jsem nebezpečný host. Rozmyslel jsem si už, co podniknu, a všechno bude v pořádku. Věci už jsou teď tak daleko, že až do zatčení se policie obejde bez mé pomoci, ačkoli před soudem se bez mého svědectví neobejdou. Je proto nasnadě, že bude nejlepší, když se na těch pár dní, než bude moci policie volně jednat, někam ztratím. Udělal byste mi ale velkou radost, kdybyste mohl odjet do Evropy se mnou.“

„V ordinaci teď mnoho práce nemám,“ řekl jsem, „a kolega ze sousedství mě ochotně zastoupí. Pojedu rád.“

„A co kdybychom vyrazili hned zítra ráno?“

„Jestliže to je nutné, prosím.“

„Och ano, je to krajně nutné. Dám vám tedy hned potřebné instrukce a prosím vás, milý Watsone, abyste jich uposlechl do písmene, poněvadž teď hrajete se mnou dvousečnou hru proti nejchytřejšímu darebákovi a nejmocnějšímu zločineckému syndikátu v Evropě. Tak poslyšte! Všechna zavazadla, která si hodláte vzít s sebou, pošlete dnes večer po spolehlivém poslíčkovi na nádraží Victoria, samozřejmě bez adresy. Ráno si objednejte drožku, ale přikažte sluhovi, aby nebral ani první, ba ani druhou, která se mu nabídne. Tou, do které pak nastoupíte, dáte se odvézt na konec Strandu na Lowther Arcade; adresu dáte drožkáři na kousku papíru a požádáte ho, aby ji nezahazoval. Peníze si připravte předem, a jakmile drožka zastaví, přeběhnete přes Arcade a načasujete si to tak, abyste byl na druhé straně ve čtvrt na deset. Hned u chodníku bude čekat malý krytý kočár s kočím v silném černém plášti, na límci ozdobeném červenou stužkou. Do toho kočáru nastoupíte a přijedete na nádraží Victoria právě včas, abyste stihl rychlík do Evropy.“

„A kde se setkám s vámi?“

„Na nádraží. Budeme mít rezervé v druhém vagóně první třídy odpředu.“

„Takže se sejdeme až ve vagóně?“

„Ano.“

Marně jsem Holmese žádal, aby u mne zůstal přes noc. Bylo mi jasné, že se obává, aby nepřivolal nějakou pohromu na dům, pod jehož střechou se skrývá, a je proto rozhodnut odejít. Po několika spěšných slovech, týkajících se ještě našich zítřejších plánů, se zvedl, vyšel se mnou do zahrady, s námahou přelezl zeď do Mortimer Street a okamžitě hvízdl na kočár, v němž jsem ho také slyšel odjet.

Ráno jsem do slova a do písmene uposlechl Holmesových instrukcí. Kočár mi obstarali s takovou obezřetností, že bylo vyloučeno, aby jej někdo předem nastrčil, a hned po snídani jsem odjel k Lowther Arcade, kterými jsem proběhl, jako by mi v patách hořelo. Kočár tam opravdu čekal i s náramně statným kočím, zachumlaným v černém plášti. Jakmile jsem nasedl, švihl koně bičem a odvezl mě na nádraží Victoria. Sotva jsem vystoupil, otočil kočár a odjel tak rychle, že se po mně ani neohlédl.

Až sem šlo všechno skvěle. Zavazadlo už na mě čekalo a bez potíží jsem našel vagón, který mi Holmes určil, tím spíš, že jediný z celého vlaku byl označen tabulkou Zadáno. Neustálým zdrojem úzkosti však pro mne byl fakt, že Holmes se dosud neobjevil. Nádražní hodiny ukazovaly, že do odjezdu vlaku zbývá pouhých sedm minut. Nadarmo jsem pátral mezi hloučky cestujících a vyprovázejících po pružné postavě svého přítele. Nebylo po něm nikde ani stopy. Několik minut jsem se pokoušel být nápomocen ctihodnému italskému duchovnímu, který se lámanou angličtinou pokoušel vysvětlit nosiči, že jeho kufr má být poslán přes Paříž. Potom jsem se znova porozhlédl a vrátil jsem se do svého vagónu, kde jsem zjistil, že navzdory tabulce usadil nosič onoho stařičkého pátera v mém kupé a svěřil mi jej do opatrování. Bylo marné vysvětlovat mu, že sem vpadl neoprávněně, neboť moje italština byla ještě chatrnější než jeho angličtina, a tak jsem pouze odevzdaně pokrčil rameny a dál jsem úzkostlivě vyhlížel svého přítele. Zamrazilo mě v zádech, když jsem si uvědomil, že jeho nepřítomnost může znamenat, že se mu během noci přihodilo něco zlého. Dveře vagónu už byly zavřeny a ozvalo se zahvízdnutí, když tu -

„Milý Watsone,“ řekl čísi hlas, „ještě se vám ani neuráčilo popřát mi dobré jitro.“

Otočil jsem se v bezmezném úžasu. Starý patriarcha ke mně zvedl tvář. Na okamžik z ni zmizely vrásky, nos se vzdálil od brady, spodní ret přestal trčet dopředu a ústa mumlat, tupé oči se znova zaleskly a shrbená postava se napřímila. V příštím okamžiku ale celá ta proměna opět vzala za své a Holmes zmizel tak rychle, jak se objevil.

„Propánakrále!“ zvolal jsem. „Vy jste mě ale vyděsil!“

„Je třeba stále zachovávat maximální opatrnost,“ zašeptal. „Mám důvodné podezření, že nám jsou na stopě. Ach, támhle je Moriarty osobně.“

Vlak se už rozjížděl, když to Holmes řekl. Ohlédl jsem se a uviděl jsem vysokého muže, zběsile se tlačícího zástupem a mávajícího rukou, jako by si přál, aby vlak zastavil. Bylo však už pozdě, neboť jsme rychle získávali náskok, a v příštím okamžiku jsme vyjeli ze stanice.

„Díky těm bezpečnostním opatřením se nám přece jen podařilo vypálit mu rybník,“ řekl Holmes a dal se do smíchu. Vstal, shodil ze sebe černou sutanu a klobouk, z nichž se jeho přestrojení skládalo, a obě součásti oděvu sbalil do příručního zavazadla.

„Četl jste už dnes ráno noviny, Watsone?“

„Ne.“

„Takže o Baker Street nevíte nic, co?“

„O Baker Street?“

„Včera večer nám zapálili byt. Naštěstí nevznikla velká škoda.“

„Proboha, Holmesi! To už je nesnesitelné.“

„Museli dočista ztratit mou stopu, když policie zatkla toho jejich hromotluka s obuškem. Jinak je přece nemohlo napadnout, že se vrátím zpátky domů. Podle všeho se ale postarali, abyste byl hlídán vy, a to také Moriartyho přivedlo na nádraží Victoria. Neodchýlil jste se cestou od instrukcí, které jsem vám dal?“

„Udělal jsem přesně to, co jste mi poradil.“

„Našel jste tam ten kočár?“

„Ano, už na mě čekal.“

„Poznal jste kočího?“

„Ne.“

„To byl můj bratr Mycroft. Je to výhoda, když se o člověka v takových případech může postarat někdo blízký a on není nucen se svěřovat cizím lidem. Teď však musíme vymyslet proti Moriartymu nějaký plán.“

„Sedíme přece v rychlíku, a poněvadž má přímé napojení na loď, myslím, že jsme se Moriartyho zbavili nadobro.“

„Milý Watsone, zřejmě jste si neuvědomil, co tím míním, když jsem vám říkal, že ten člověk se mi intelektem naprosto vyrovná. Přece si nemyslíte, že bych si neuměl poradit s tak nepatrnou překážkou, kdybych pronásledoval já jeho? Proč tedy máte tak nízké mínění o něm?“

„Co bude dělat?“

„To, co bych dělal já.“

„A co byste dělal vy?“

„Dal bych si vypravit zvláštní vlak.“

„Na to už je ale jistě pozdě.“

„To jste na omylu. Náš vlak staví v Canterbury a v přístavu je také vždy nejméně čtvrthodinové zdržení. Tam nás dohoní.“

„A copak jsme nějací zločinci? Až se tam objeví, dáme ho zatknout.“

„To by zničilo veškeré výsledky tříměsíční práce. Chytili bychom sice velkou rybu, ale ty menší by se nám ze sítě rozutekly na všechny strany. V pondělí bychom je mohli dopadnout všechny. Ne, na zatčení pomýšlet nemůžeme.“

„Tak co tedy uděláme?“

„V Canterbury vystoupíme.“

„A pak?“

„Nu, pak si musíme udělat výlet přes celou Anglii do Newhavenu a teprve odtamtud odplout do Dieppe. Moriarty zase udělá to, co bych udělal já. Pojede do Paříže, zjistí si, kde máme zavazadla, a bude čekat dva dny na nádraží. Mezitím si my koupíme dvě cestovní brašny, podpoříme výrobce v zemích, kterými budeme projíždět, a vydáme se přes Lucembursko a přes Basilej na dovolenou do Švýcarska.“

Jsem příliš zkušený cestovatel, než aby mě ztráta zavazadel doopravdy mrzela, ale přiznám se, že mi šla na nervy představa, že jsme nuceni kličkovat a skrývat se před člověkem, jehož trestní rejstřík se jen hemží těmi nejhanebnějšími zločiny. Přesto mi bylo jasné, že Holmes pochopil vzniklou situaci mnohem lépe než já. V Canterbury jsme proto vystoupili a zjistili jsme, že na vlak do Newhavenu musíme hodinu čekat.

Ještě jsem lítostivě hleděl za rychle mizejícím nákladním vagónem, který odvážel mou garderobu, když mě Holmes zatahal za rukáv a ukázal na trať. „Už — už, podívejte,“ řekl.

V dálce, kdesi v kentských lesích stoupal k nebi tenký proužek dýmu. V příštím okamžiku jsme spatřili lokomotivu s jedním vagónem, řítící se po koleji vedoucí mírným obloukem do nádraží. V poslední chvíli jsme se schovali za hromadou zavazadel, než se kolem nás s rachotem a řevem přehnala a vrhla nám do tváří závan horkého vzduchu.

„Spánembohem,“ řekl Holmes pozoruje, jak se vagón kymácí a nadskakuje na výhybkách. „Jak vidíte, inteligence našeho přítele má přece jen jisté meze. Byl by to od něho opravdu coup de maitre[14], kdyby vydedukoval, co jsem asi vydedukoval já, a jednal podle toho.“

„A co by byl dělal, kdyby nás byl dostihl?“

„Nepochybuji ani v nejmenším, že by se mě byl pokusil zavraždit. V téhle hře však mohou hrát dva. Momentálně jde o to, zda bychom se tu neměli předčasně naobědvat, poněvadž jinak riskujeme, že umřeme hlady, než dorazíme do bufetu v Newhavenu.“

Téhož dne večer jsme přijeli do Bruselu, strávili jsme tam dva dny a třetího dne jsme pokračovali v cestě až do Štrasburku. V pondělí ráno Holmes telegrafoval londýnské policii a večer na nás v hotelu čekala odpověď. Holmes telegram otevřel a pak jej s rozhořčeným zaklením hodil do krbu.

„To jsem věděl,“ zavrčel. „Unikl!“

„Moriarty?“

„Pozatýkali celou bandu, kromě něho. Moriarty jim pláchnul. To se rozumí — když jsem odcestoval z Anglie, není tam nikdo, kdo by na něho stačil. Myslel jsem ale, že jsem jim dal kořist do rukou. Bylo by asi nejlíp, kdybyste se vrátil do Anglie, Watsone.“

„Proč?“

„Poněvadž teď zjistíte, že pro vás budu nebezpečným společníkem. Všechny podniky a plány toho člověka jsou v troskách. Vrátí–li se do Londýna, je ztracen. Jestli jeho povahu odhaduji správně, vynaloží teď veškerou energii na to, aby se mi pomstil. V tom našem krátkém rozhovoru mi to řekl a mám dojem, že to myslel vážně. Opravdu bych vám doporučoval, abyste se vrátil do ordinace.“

To byla žádost, která jen stěží mohla u starého válečníka a starého přítele obstát. Seděli jsme ve štrasburské salle á manger[15] a debatovali jsme o tom dobrou půl hodiny, ale nakonec jsme se rozhodli pokračovat v cestě a ještě ten den večer jsme odjeli do Ženevy.

Byl to okouzlující týden, kdy jsme se toulali údolím Rhôny; v Leuku jsme potom odbočili, prošli jsme horským průsmykem Gemmi, kde stále ještě ležel hluboký sníh, a přes Interlaken jsme zamířili do Meiringenu. Byl to nádherný výlet, v podhůří už všude svítila svěží jarní zeleň, zatímco na hřebenech dosud ležel nedotčený sníh, ale bylo mi jasné, že Holmes ani na okamžik nezapomíná na stín, který se nad ním vznáší. Mohl bych ještě dnes vyprávět o tom, jak v pohostinných alpských vesničkách či v osamělých horských sedlech bylo z jeho pátravých pohledů a bedlivosti, s níž si prohlížel každou neznámou tvář, víc než jasné, že je přesvědčen, že ať půjdeme kamkoli, nemůžeme se zbavit nebezpečí, které máme v patách.

Vzpomínám si, že jednou, když jsme prošli průsmykem Gemmi a kráčeli po břehu melancholického Daubensee, uvolnil se z horského svahu po naší pravé ruce veliký balvan, který se za námi s rachotem a hřmotem zřítil do jezera. Holmes se v okamžiku vydrápal na hřeben, stoupl si až na samý vrchol a natahoval krk na všechny strany. Marné bylo ujišťování našeho průvodce, že padání kamenů je na tomto místě zjara zcela obvyklý jev. Neřekl nic, ale usmál se na mě s výrazem člověka, který dobře ví, že se splnilo jen to, co očekával.

Přes veškerou ostražitost však nikdy nepropadal depresi. Naopak, nemohu si vzpomenout, že bych ho kdy jindy viděl v tak činorodé náladě. Znova a znova se zmiňoval o tom, že kdyby měl jistotu, že společnost je zbavena profesora Moriartyho s radostí by pověsil svou detektivní kariéru na hřebík.

„Troufám si dokonce tvrdit, Watsone, že jsem nežil tak docela nadarmo,“ poznamenal. „I kdyby seznam případů, které jsem vyřešil, byl dnes v noci uzavřen, mohl bych na něj shlížet s klidným svědomím. Mám zásluhu na tom, že se v Londýně dá líp dýchat. Mám na kontě víc než tisíc případů a nejsem si vědom, že bych kdy své schopnosti použil ve prospěch bezpráví. V poslední době mě problémy, které před nás staví příroda, lákají víc než problémy mnohem povrchnější, které jsou zaviněny nepřirozeným stavem společnosti. Vaše vzpomínky, Watsone, dospějí ke konci toho dne, kdy korunuji svou kariéru dopadením nebo zničením nejnebezpečnějšího a nejprohnanějšího zločince v Evropě.“

V tom, co ještě zbývá vyprávět, pokusím se být stručný, ale přesný. Není to téma, u něhož bych se zdržoval obzvlášť rád, přesto však jsem si vědom povinnosti nevynechat žádný detail.

Třetího května jsme doputovali do vesničky Meiringen, kde jsme se ubytovali v hostinci Englischer Hof, který tehdy vedl Peter Steiler starší. Byl to inteligentní muž a mluvil výborně anglicky, poněvadž pracoval tři roky jako číšník v hotelu Grosvenor v Londýně. Na jeho radu jsme se odpoledne čtvrtého května vydali společně na túru s úmyslem přejít horské hřebeny a noc strávit ve vesničce Rosenlaui. Velice nám doporučoval, abychom neminuli Reichenbašské vodopády, které jsou asi na půli cesty ke hřebenům a stojí za malou zacházku.

Je to věru ponuré místo. Bystřina vzdutá tajícím sněhem se řítí do strašlivé propasti, nad níž se houlí vodní mlha z rozstříknutých kapek jako dým nad hořícím domem. Šachta, do které řeka padá, je obrovská rokle vroubená lesklými, jak uhel černými skalami a zužuje se v rozpěněnou, vřící studnu, jejíž hloubka se nedá zjistit, stále přetékající a vyvrhující vodní spousty ze svého rozeklaného jícnu. Dlouhý pás zelené vody, neustále se s rachotem valící dolů, a hustá, dýmající záclona vodní tříště, stoupající stále vzhůru, obluzují člověka svým ustavičným hřmotem a sykotem. Stáli jsme na okraji a hleděli na třpytivou tříšť hluboko pod námi, rozrážející se o černé skály, a naslouchali téměř lidskému řevu, stoupajícímu s rozprášenou vodou z propasti.

Kolem vodopádu je ve skále vysekaná stezka, aby návštěvníci měli dokonalý výhled, ale ta náhle končí a výletník se musí stejnou cestou vrátit. Právě jsme se chystali k odchodu, když jsme uviděli, že k nám po stezce spěchá nějaký švýcarský mládenec s dopisem v ruce. Na obálce byla hlavička hostince, který jsme před chvíli opustili, a hostinský jej adresoval mně. Stálo v něm, že za pár minut po našem odchodu přibyla do hostince jakási anglická dáma trpící souchotinami a zřejmě v pokročilém stadiu choroby. Zimu strávila v Davosu a byla na cestě do Lucernu, kde se hodlala přidružit ke svým přátelům, když ji postihlo náhlé chrlení krve. Zdá se, že už nebude žít déle než několik hodin, leč bylo by pro ni velkou útěchou, kdyby ji ještě aspoň mohl navštívit anglický lékař, a kdybych tedy byl tak laskav a vrátil se atakdále atakdále. Dobrák Steiler mě v dovětku ujišťoval, že bude pokládat za velkou úsluhu z mé strany, jestliže jeho žádosti vyhovím, poněvadž dáma prý rozhodně odmítá švýcarského lékaře a on se domnívá, že na něho dolehla velká odpovědnost.

Žádost patřila k těm, jež nelze neslyšet. Nebylo možné ignorovat prosbu krajanky umírající v cizí zemi. Přesto se mi ale nechtělo Holmese opustit. Nakonec jsme se dohodli, že si toho mladého Švýcara, který přinesl dopis, vezme na další cestu s sebou jako průvodce a společníka, zatímco já se vrátím do Meiringenu. Můj přítel mi řekl, že ještě chvíli pobude u vodopádu a pak že se pomalu vydají přes horské hřebeny do Rosenlaui, kde se k nim mohu večer znova připojit. Pořád Holmese vidím, jak stojí zády opřený o skálu, se založenýma rukama a hledí dolů na řítící se spousty vod. Bylo mi souzeno, že ho v té chvíli vidím naposled.

Když jsem byl už skoro na úpatí svahu, ohlédl jsem se. Z toho místa nebylo vidět vodopád, ale měl jsem výhled na klikatou stezku ve skále, vinoucí se k vodopádu po úbočí kopce. Vzpomínám, že po ní velice kvapně kráčel nějaký člověk. Černá postava se jasně rýsovala na zeleném pozadí. Všiml jsem si jak toho muže, tak rázností, s níž kráčel, ale vzápětí jsem ho pustil z hlavy a pospíchal jsem dál za svým posláním.

Cesta do Meiringenu mi trvala něco přes hodinu. Starý Steiler stál na verandě hostince.

„Tak co,“ řekl jsem, spěchaje k němu, „doufám, že se jí nepřitížilo?“

Zatvářil se překvapeně a hned, jak stáhl údivem obočí, cítil jsem, že se mi srdce proměnilo v olovo.

„Vy jste tohle nepsal?“ řekl jsem a vytáhl jsem z kapsy dopis. „Žádnou nemocnou Angličanku v hostinci nemáte?“

„Ale kde, nic takového,“ zvolal. „Na dopisním papíře je hlavička mého podniku! No ne! To musel psát ten vysoký Angličan, který se tu objevil, když jste odešli. Říkal — “

Na další vysvětlování hostinského jsem však nečekal. V záchvatu strachu jsem už běžel vesnickou uličkou a mířil k cestě, po níž jsem teprve před okamžikem sestupoval. Dolů mi to trvalo hodinu. Přes veškeré mé úsilí uplynuly další dvě, než jsem se znova octl u Reichenbašského vodopádu. Holmesova alpinistická hůl byla stále ještě opřena o skálu tam, kde jsem ho opustil. Po něm však nebylo nikde ani stopy a všechno moje volání bylo marné. Odpovídal mi jen můj vlastní hlas, odrážející se s dunivou ozvěnou od okolních skal.

Z pohledu na alpinistickou hůl mě zamrazilo a udělalo se mi mdlo. Tak to tedy do Rosenlaui neodešel. Zůstal na té tři stopy široké stezce, po jedné ruce měl příkrý sráz, po druhé prudký svah, a tam ho zastihl jeho nepřítel. Ani ten mladý Švýcar už tam jistě nebyl. Toho si pravděpodobně najal Moriarty, a proto nechal oba muže o samotě. A co se stalo pak? Kdo mi může povědět, co se stalo pak?

Stál jsem tam hezkou chvíli, zdrcen hrůzou toho, co se stalo. Pak jsem začal uvažovat o Holmesových metodách, a jak by se jich dalo použít k odhalení tragédie, k níž tu došlo. Běda, bylo to až příliš snadné! Během naší rozmluvy jsme nedošli až na konec stezky a alpinistická hůl označovala místo, kde jsme stáli. Černavá půda je tam stále trochu rozměklá prškou z té vodní tříště — i pták by na ní musel zanechat stopu. Dál na stezce bylo jasně vidět dvě řady stop, které se ode mne vzdalovaly. Ani jedny stopy však nevedly zpátky. Pár kroků od konce stezky byla půda rozdupaná na blátivou kaši, ostružiní a kapradí lemující rokli bylo polámané a orvané. Lehl jsem si na břicho a pohlédl dolů; všude se vznášela oblaka vodní tříště. Od chvíle, kdy jsem odtud odešel, snesl se soumrak a teď jsem jen tu a tam viděl černé stěny lesknoucí se vlhkostí a daleko dole, na konci šachty, třpyt zpěněných vod. Volal jsem, ale k mým uším se vracel jen stále stejný, téměř lidský řev vodopádu.

Bylo mi však souzeno, že mám od svého přítele a druha přece jen obdržet poslední pozdrav. Řekl jsem už, že jeho alpinistická hůl zůstala opřena o skálu, přečnívající nad stezku. Na vršku balvanu se cosi zalesklo a upoutalo můj zrak. Natáhl jsem po tom ruku a zjistil jsem, že je to Holmesova stříbrná cigártaška. Když jsem ji zvedl, spadl mi k nohám malý čtvereček papíru, na kterém ležela jako těžítko. Rozložil jsem jej a viděl, že jsou to tři stránky vytržené z Holmesova zápisníku a že jsou adresovány mně. Bylo pro něho charakteristické, že zpráva byla právě tak přesná a písmo stejně pevné a jasné, jako by byl psal ve své pracovně.

Stačí pár slov k dopovězení toho, co ještě zbývá. Expertiza odborníků ponechává málo pochyb o tom, že osobní souboj mezi oběma muži skončil tak, jak za podobných okolností skončit musel: chytli se do křížku a při zápase se oba zřítili do propasti. Veškeré pokusy najít jejich těla byly zcela beznadějné a tam dole, v hloubi toho strašného kotle vířící vody a syčivé pěny, bude navždy spočívat nejnebezpečnější zločinec i nejpřednější zastánce zákona své generace. Mladého Švýcara se nikdy nepodařilo vypátrat; nepochybně to byl jeden z mnoha agentů, které Moriarty zaměstnával. Pokud jde o bandu, zůstane nadlouho v paměti veřejnosti, jak dokonale důkazy, jež Holmes nashromáždil, tuto organizaci usvědčily a jak těžce na ni ruka mrtvého dolehla. O jejich děsivém šéfovi vyšlo u soudu najevo jen málo podrobností, a jestliže jsem dnes musel objasnit jeho kariéru, dohnali mě k tomu jeho nekritičtí obhájci, kteří se pokoušejí očistit jeho památku útoky na nejlepšího a nejmoudřejšího člověka, jakého jsem kdy poznal.