Vzpomínky na Sherlocka Holmese

Reigateské panstvo

Trvalo to nějaký čas, než se můj přítel Sherlock Holmes zotavil z vyčerpání, které se dostavilo po nesmírném vypětí sil z jara roku 1887. Celá otázka Nizozemsko‑Sumaterské společnosti a kolosálních plánů barona Maupertuise je dosud v živé paměti veřejnosti a souvisí tak úzce s vysokou politikou a financemi, že není vhodným námětem pro tuto sbírku črt. Nepřímo však vedla k ojedinělému a složitému problému, který mému příteli poskytl příležitost demonstrovat hodnotu jisté nové zbraně, jíž vedle mnoha jiných použil ve svém celoživotním boji proti zločinu.

Nahlédnutím do svých poznámek zjišťuji, že to bylo 14. dubna, kdy jsem dostal z Lyonu telegram, který mi oznamoval, že Holmes leží nemocen v hotelu Dulong. Během čtyřiadvaceti hodin jsem byl u jeho lůžka a s úlevou jsem shledal, že jeho zdravotní stav není nikterak na pováženou. Ani jeho železná konstituce však neodolala námaze nesnadného vyšetřování, které trvalo víc než dva měsíce; v té době pracoval nejméně patnáct hodin denně a nejednou, jak mě ujistil, mu okolnosti případu nedovolily, aby si za celých pět dní aspoň na chvilku zdříml. Triumfální výsledek jeho úsilí nemohl odvrátit reakci, která se po tak strašném vypětí sil zákonitě dostavila, a v době, kdy jeho jméno se rozléhalo po celé Evropě a kdy jeho pokoj byl doslova po kotníky zasypán blahopřejnými telegramy, nalezl jsem ho propadlého nejčernější depresi. Dokonce ani vědomí, že měl úspěch tam, kde policie tří zemí selhala, a že ve všech bodech vyzrál na nejprohnanějšího evropského podvodníka, nemohlo zabránit jeho nervovému zhroucení.

O tři dny později už jsme opět byli spolu v Baker Street, ale bylo jasné, že by mému příteli nejvíc prospěla změna prostředí, a pomyšlení na jarní týden strávený na venkově neobyčejně lákalo i mě. Můj starý přítel plukovník Hayter, kterého jsem kdysi v Afganistanu ošetřoval, měl pronajatý dům poblíž Reigate v Surreyi a často mě zval, abych k němu přijel na návštěvu. Při poslední příležitosti dokonce poznamenal, že kdyby můj přítel chtěl přijet se mnou, s radostí by uvítal i jeho. Bylo třeba trochu diplomacie, ale když Holmes uslyšel, že hostitel je starý mládenec a že tam bude mít naprostou volnost, přistoupil na můj plán, a za týden po návratu z Lyonu jsme už byli pod plukovníkovou střechou. Hayter byl dobrosrdečný starý voják, který poznal pěkný kus světa, a brzo zjistil — jak jsem ostatně očekával — že mají s Holmesem mnoho společného.

Ten večer, kdy jsme přijeli, seděli jsme po večeři v plukovníkově síni se zbraněmi; Holmes se natáhl na pohovku, kdežto já s Hayterem jsme si prohlíželi jeho malou sbírku střelných zbraní.

„Mimochodem,“ pravil pojednou, „vezmu si jednu tu pistoli s sebou nahoru pro případ, že bychom tu měli nějaký poplach.“

„Poplach?“ řekl jsem.

„Ano, nedávno nás tu pěkně vyděsili. K starému Actonovi — to je jeden z našich zdejších magnátů — se minulé pondělí někdo vloupal. Velkou škodu mu sice nezpůsobili, ale pachatelé jsou dosud na svobodě.“

„A mají už aspoň nějakou stopu?“ zeptal se Holmes a střehl okem po plukovníkovi.

„Zatím ne. Celá ta záležitost ale nestojí ani za řeč, je to jen takový náš malý venkovský zločin, který vám musí připadat jako nicotná lapálie, pane Holmesi, zvlášť teď, po té velké mezinárodní aféře.“

Holmes odbyl kompliment mávnutím ruky, ačkoli jeho úsměv prozradil, že jím byl potěšen.

„Stalo se to za nějakých zajímavých okolností?“

„Ani bych neřekl. Zloději přehrabali knihovnu, ale kořist se zdaleka nerovnala jejich námaze. Celá místnost ovšem byla nohama vzhůru, zásuvky vytahané a ve skříních všechno zpřevraceno, ale nakonec odnesli jen svazek Popeova překladu Homéra, dva postříbřené svícny, těžítko na dopisy ze slonoviny, malý barometr v pouzdru z dubového dřeva a klubko provázku.“

„To je tedy prapodivný výběr!“ zvolal jsem.

„Och, ti darebáci nejspíš brali všechno, co jim přišlo pod ruku.“

Holmes si na pohovce odkašlal.

„S tím by si snad měla umět místní policie poradit,“ řekl. „Je totiž zcela jasné, že — “

V té chvíli jsem výstražně zvedl prst.

„Jste tu proto, abyste si odpočinul, vážený a milý příteli. Jen se proboha nepouštějte do nového problému, když máte ještě nervy na cucky.“

Holmes pokrčil rameny, pohlédl na plukovníka s výrazem komické rezignace a hovor se vzápětí stočil na nějaké méně ožehavé téma.

Osud však chtěl tomu, aby veškerá má lékařská péče vyzněla naplano, neboť hned druhý den ráno se nám celý problém vrátil s takovou naléhavostí, že jej nebylo možno ignorovat, a naše návštěva na venkově vzala takový obrat, jaký nikdo z nás nemohl předvídat. Seděli jsme u snídaně, když se do místnosti vřítil plukovníkův komorník, jako by dočista zapomněl na pravidla slušného chování.

„Už jste slyšel tu novinu, pane?“ zalapal po dechu. „U Cunninghamů, pane.“

„Vloupání?“ zvolal plukovník s šálkem kávy v ruce.

„Vražda!“

Plukovník hvízdl. „No proboha!“ zvolal. „A koho zabili? Soudce, nebo jeho syna?“

„Ani jednoho, ani druhého. Kočího Williama prosím. Střelili ho do srdce, takže už ani nepromluvil.“

„A kdo ho vlastně zastřelil?“

„Ten lupič prosím. Zmizel ale jak blesk a nezůstalo po něm ani památky. Zrovna se pokoušel vloupat se do spíže, když ho William přistihl a přišel chudák o život při ochraně pánova majetku.“

„Kdy se to stalo?“

„Dneska v noci, pane, asi kolem dvanácté.“

„Och, tak to tam zajdeme,“ řekl plukovník a klidně se znova pustil do snídaně. „Zatracená věc,“ dodal, když komorník odešel. „Starý Cunningham patří totiž k předním zdejším šlechticům a je to velice slušný člověk. Jistě ho to zdrtí, poněvadž ten kočí u něho sloužil dlouhá léta a byl to dobrý sluha. Mají to zřejmě na svědomí stejní darebáci, kteří se vloupali k Actonovým.“

„Ti, co ukradli tu prapodivnou sbírku věcí?“ řekl Holmes zamyšleně.

„Jistěže.“

„Hm! Ukáže se možná, že to byla ta nejprostší věc na světě, ale přece jen je to na první pohled trochu divné, nezdá se vám? Dalo by se čekat, že tlupa lupičů, která řádí na venkově, bude střídat místa svého působení a nevybere v několika dnech dvě hnízda v jednom okrese. Když jste včera večer mluvil o tom, že si s sebou vezmete nahoru zbraň, prolétla mi hlavou myšlenka, že tohle je pravděpodobně ta poslední obec v Anglii, na kterou by zloděj nebo zloději mohli upřít svou pozornost; což jenom svědčí o tom, že se stále ještě musím moc učit.“

„Hádám, že jde o nějakého znalce místních poměrů,“ řekl plukovník. „V tom případě je samozřejmé, že se vydal právě k Actonovým a Cunninghamovým, poněvadž to jsou dvě největší panská sídla v celém okolí.“

„A také nejbohatší?“

„Jistě, měla by být; jenomže ti dva se už několik let soudí a mám dojem, že je ten proces přivedl málem na mizinu. Starý Acton uplatňuje jakýsi nárok na polovinu Cunninghamova majetku a advokáti si na tom samozřejmě pořádně smlsli a brali oběma rukama.“

„Jestli je to nějaký místní darebák, nemělo by být těžké ho dopadnout,“ řekl Holmes a zívl. „Buďte bez obav, Watsone, nehodlám se do toho míchat.“

„Inspektor Forrester, pane,“ řekl komorník, který v té chvíli otevřel dveře.

Do místnosti vešel elegantní mladý policista. Vypadal velice bystře. „Dobré jitro, pane plukovníku,“ řekl. „Doufám, že jsem vás příliš nepřepadl, ale doslechli jsme se, že je u vás na návštěvě pan Holmes z Baker Street.“

Plukovník ukázal rukou na mého přítele a inspektor se uklonil.

„Mysleli jsme, zda byste se snad nechtěl podívat na místo činu, pane Holmesi.“

„Osud se proti vám spikl, Watsone,“ řekl Holmes a dal se do smíchu. „Právě jsme o té věci mluvili, když jste přišel, inspektore. Snad byste nám mohl povědět pár podrobností.“ A když se Holmes pohodlně opřel v křesle a zaujal známou polohu, bylo mi jasné, že jsem přišel o pacienta.

„V případě vloupání k Actonovým nemáme vůbec žádnou stopu. Pokud jde o to vloupání v noci na dnešek, je tu spousta věcí, po kterých se dá jít, a v obou případech jde nepochybně o stejnou tlupu. Toho člověka viděli.“

„Ach!“

„Ano, pane. Jenže když vypálil ránu, která chudáka Williama Kirwana zabila, neuvěřitelně rychle utekl. Starý pan Cunningham ho viděl z okna ložnice a Alec Cunningham ho zahlédl ze zadní chodby. Poplach propukl ve čtvrt na dvanáct. Cunningham šel právě spát a pan Alec měl na sobě župan a kouřil dýmku. Oba slyšeli, jak kočí William volá o pomoc, a pan Alec seběhl dolů, aby se podíval, co se děje. Zadní dveře byly otevřené, a když se octl pod schody, spatřil, že venku spolu zápasí dva muži. Jeden z nich vystřelil, druhý padl k zemi, a vrah se dal na útěk přes zahradu a prodral se živým plotem. Pan Cunningham vykoukl z okna ložnice a uviděl toho člověka právě ve chvíli, kdy doběhl na cestu, ale vzápětí ho ztratil z dohledu. Pan Alec zůstal stát, aby se podíval, zda nemůže umírajícímu nějak pomoct, a mezitím padouch hladce uprchl. Kromě skutečnosti, že to byl muž střední postavy a měl na sobě nějaké tmavé šaty, nemáme o jeho osobě žádné údaje. Zahájili jsme však energické pátrání, a jestli je v tomto kraji cizinec, dopadneme ho co nevidět.“

„Co tam vlastně ten William v té chvíli dělal? Řekl něco, než zemřel?“

„Ani slovo. Bydlel se svou matkou v domku u vrat, a poněvadž to byl velice spolehlivý člověk, soudíme, že se vydal do domu s úmyslem přesvědčit se, zda je tam všechno v pořádku. Od toho vloupání k Actonovým jsme se tu samozřejmě všichni měli na pozoru. Lupič nejspíš zrovna otevřel dveře — zámek byl vylomen — když ho William překvapil.“

„Řekl William před odchodem z domku něco své matce?“

„Je to stařičká a hluchá paní a nemohli jsme se od ní nic dovědět. Ten strašný otřes ji skoro připravil o rozum, ale slyšel jsem, že se nikdy nevyznačovala zvláštní bystrostí. Je tu však jiná závažná okolnost. Podívejte se na tohle!“

Vytáhl ze zápisníku jakýsi útržek papíru a položil si jej na koleno.

„Tohle jsme našli — měl to mrtvý mezi palcem a ukazováčkem. Zdá se, že je to utrženo z většího listu. Všimněte si, že toho nešťastníka stihla smrt právě v hodinu, která je na tom útržku uvedená. Je jasné, že buď jeho vrah uškubl zbytek papíru jemu, nebo naopak, že kočí utrhl tenhle růžek z listu, který držel vrah. Zní to skoro tak, jako by šlo o nějakou schůzku.“

Holmes vzal do ruky útržek papíru, jehož faksimile tu reprodukuji.

„Předpokládáme‑li, že šlo o schůzku,“ pokračoval inspektor, „musíme bohužel připustit teorii, že William Kirwan, ačkoli měl pověst poctivého člověka, byl možná se zlodějem spolčen. Mohl se tam s ním sejít, mohl mu pomoct vypáčit dveře a pak se spolu možná pohádali.“

„To písmo je neobyčejně zajímavé,“ řekl Holmes, který útržek papíru velice soustředěně zkoumal. „Tady půjde o něco mnohem závažnějšího, než jsem si myslel.“ Opřel si hlavu o ruce, zatímco inspektor se usmál — zřejmě tomu, jak jeho případ zapůsobil na slavného londýnského odborníka.

„Vaše poslední poznámka,“ řekl Holmes po chvíli, „že lupič a sluha mohli být mezi sebou domluveni a že tím dopisem jeden druhému oznamoval schůzku, je opravdu nápaditá a rozhodně to není předpoklad, který by se dal vyloučit. Tohle písmo však otvírá — “ Znova zabořil hlavu do dlaní a setrval několik minut v hlubokém zamyšlení.

Když zvedl obličej, překvapilo mě, že má tváře tak růžové a oči tak jasné jako předtím, než byl nemocen. Vyskočil tak energicky jako kdykoli dřív.

„Víte co?“ řekl. „Rád bych se na pár podrobností toho případu podíval v klidu. Je v něm něco, co mě krajně fascinuje. Jestliže dovolíte, pane plukovníku, opustím svého přítele Watsona i vás a zajdu si s inspektorem ověřit pravdivost několika drobností, které mě napadly. Za půl hodiny budu zpátky.“

Trvalo to však půl druhé hodiny a pak se inspektor vrátil sám.

„Pan Holmes se prochází sem tam venku před domem,“ řekl. „Chce, abychom do toho domu šli všichni čtyři.“

„Ke Cunninghamovým?“

„Ano, prosím.“

„A proč?“

Inspektor pokrčil rameny. „To vám nepovím. Mezi námi řečeno mám dojem, že se pan Holmes dosud plně nezotavil ze své nemoci. Chová se velice podivně a je hrozně rozčilen.“

„Tím se myslím nemusíte znepokojovat,“ řekl jsem. „Většinou jsem zjistil, že to jeho šílenství je metoda.“

„Leckdo by možná spíš řekl, že ta jeho metoda je šílenství,“ zabručel inspektor. „Už ale přímo hoří touhou vyrazit, pane plukovníku, takže bychom měli hned jít, jste‑li připraven.“

Našli jsme Holmese, jak přechází sem tam s hlavou svěšenou na prsa a rukama v kapsách kalhot.

„Ta záležitost je stále zajímavější,“ řekl. „Byl to znamenitý nápad, ten váš výlet na venkov, Watsone. Prožil jsem věru rozkošné jitro.“

„Jestli se nemýlím, navštívil jste místo zločinu?“ otázal se plukovník.

„Ano, podnikli jsme s inspektorem docela slušnou průzkumnou akci.“

„A úspěšnou?“

„Nu, viděli jsme pár náramně zajímavých věci. Po cestě vám povím, co to všechno bylo. Především jsme viděli mrtvolu toho nešťastníka. Opravdu byl zastřelen z revolveru, jak nám hlásili.“

„Vy jste o tom snad pochyboval?“

„Och, nikdy neškodí všechno si ověřit. Ta naše prohlídka nebyla nadarmo. Pak jsme si pohovořili s panem Cunninghamem a jeho synem, kteří nám přesně ukázali místo, kde se prchající vrah prodral tím živým plotem. To bylo velice zajímavé.“

„Přirozeně.“

„Pak jsme se zašli podívat na matku toho nešťastníka. Nic jsme se ale od ní nedověděli, poněvadž je už opravdu velice stará a jako pára nad hrncem.“

„A k jakému výsledku vás tedy vaše pátrání přivedlo?“

„K přesvědčení, že jde o velice výjimečný zločin. Možná že naše nynější návštěva poněkud přispěje k jeho objasnění. Myslím, že se oba shodneme na tom, inspektore, že ten útržek papíru v ruce mrtvého, na němž, jak se zdá, je vlastně de facto uvedena hodina jeho smrti, je mimořádně důležitý.“

„Mohl by nám poskytnout vodítko, pane Holmesi.“

„Už nám je poskytl. Ať tu zprávu psal kdokoli, docílil toho, že William Kirwan v té pozdní hodině vstal z postele. Kde je ale zbylá část toho papíru?“

„Rozhlížel jsem se po něm velice pozorně, jestli neleží někde na zemi, a doufal jsem, že ho najdu,“ řekl inspektor.

„Ten neznámý ho vytrhl mrtvému z ruky. Proč mu tak záleželo na tom, aby se jej zmocnil? Protože ho usvědčoval. A co s ním tak asi mohl udělat? Nejspíš ho strčil do kapsy a vůbec si ani nevšiml, že odtržený růžek zůstal mrtvému v ruce. Kdyby se nám podařilo zbytek toho papíru dostat, nepochybně bychom měli největší část cesty k rozluštění záhady za sebou.“

„Jistě — jenže jak můžeme sáhnout zločinci do kapsy, dokud ho nedopadneme?“

„Máte pravdu — to jistě stálo za zamyšlení. Pak je tu ale ještě jeden fakt zcela jasný. Ta zpráva byla určena Williamovi. Člověk, který ji psal, ji určitě nepřinesl, ten totiž by mu to samozřejmě mohl říct ústně. Kdo ale pak tu zprávu přinesl? Nebo snad přišla poštou?“

„Po tom už jsem pátral,“ řekl inspektor. „William dostal včera odpolední poštou dopis. Obálku zničil.“

„Výborně!“ zvolal Holmes a poklepal inspektora po zádech. „Tak vy už jste mluvil s listonošem. S vámi je radost pracovat. Nu — už jsme tu, tady je ten domek u vrat, a jestliže půjdete s námi, pane plukovníku, ukážu vám dějiště zločinu.“

Prošli jsme kolem pěkného domku, v němž zavražděný bydlel, a po příjezdové cestě, vroubené duby, jsme kráčeli k nádhernému starému panskému sídlu, postavenému ve stylu z dob královny Anny. Nad hlavním vchodem bylo vytesáno datum bitvy u Malplaquetu. Holmes a inspektor nás vedli kolem domu, až jsme přišli k postrannímu vchodu, oddělenému pruhem zahrady od živého plotu, táhnoucího se podél silnice. U dveří do kuchyně stál strážník.

„Otevřte prosím dveře,“ řekl Holmes. „Tak na těchto schodech stál mladý pan Cunningham a viděl, jak spolu oba muži zápasí na místě, kde právě teď stojíme my. Starý pan Cunningham byl tamhle v tom okně — druhém vlevo — a viděl, jak pachatel prchá přímo doleva kolem toho keře. Totéž viděl i syn. Pokud jde o ten keř, jsou si tím oba jisti. Potom pan Alec vyběhl ven a poklekl u raněného. Jak vidíte, půda je tu velice tvrdá a není tu ani památky po ničem, čím bychom se mohli dát vést.“

Když nám to vykládal, vynořili se za rohem domu dva muži a po zahradní cestičce přišli k nám. Jeden byl už dost starý a měl energickou tvář s hlubokými vráskami a těžkýma očima; ten druhý byl rázný mladík, jehož jasná, usměvavá tvář a švihácký oblek byly v příkrém kontrastu se záležitostí, která nás sem přivedla.

„Pořád to ještě zkoumáte?“ řekl Holmesovi. „Myslel jsem, že vy Londýňané si umíte se vším poradit jedna dvě. Nezdá se, že byste postupovali nějak zvlášť rychle.“

„Ach, musíte nám dopřát trochu času,“ řekl Holmes bodrým tónem.

„Budete ho potřebovat,“ řekl mladý Alec Cunningham. „Pokud vím, vůbec žádnou stopu zatím nemáme.“

„Jen jednu,“ odpověděl inspektor. „Máme za to, že kdybychom dokázali najít — Ale proboha! Pane Holmesi, copak se vám stalo?“

Tvář mého ubohého přítele pojednou zhyzdil děsivý výraz. Oči se mu obrátily v sloup, rysy mu zkřivila jakási agónie a s potlačovaným sténáním padl tváří k zemi. Náhlý a prudký záchvat nás vylekal. Odnesli jsme ho do kuchyně, kde zůstal bezvládně ležet na zádech ve velkém křesle a několik minut těžce oddechoval. Posléze se však zahanbeně omluvil za svou slabost a náhle vstal.

„Doktor Watson vám může potvrdit, že jsem se teprve nedávno zotavil po těžké nemoci,“ vysvětloval. „A k těmhle náhlým nervovým záchvatům bývám dost náchylný.“

„Mám zavolat kočár, aby vás odvezl domů?“ zeptal se starý Cunningham.

„No, když už jsem tady, rád bych si zjistil ještě jednu maličkost. Můžeme si ji snadno ověřit.“

„Co to je?“

„Totiž — zdá se mi docela dobře možné, že ten nešťastník William nepřišel předtím, než lupič vnikl do domu, ale až potom. Vy zřejmě máte stoprocentně za to, že se lupič do domu vůbec nedostal, přestože dveře byly vypáčeny.“

„Podle mne to je nasnadě,“ řekl pan Cunningham vážně. „Vždyť můj syn Alec ještě nebyl v posteli a jistě by slyšel, kdyby někdo chodil po domě.“

„Kde seděl?“

„Seděl jsem u sebe v šatně a pokuřoval.“

„Které okno to je?“

„Poslední vlevo, vedle okna mého otce.“

„Oba jste jistě měli rozsvícené lampy, ne?“

„Ovšem.“

„Je tu pár velice zvláštních okolností,“ řekl Holmes s úsměvem. „Nezdá se vám podivné, že lupič — a to lupič, který už má jistou předchozí zkušenost — by se chladnokrevně vloupal do domu v době, kdy mu z rozsvícených oken muselo být jasné, že dva členové rodiny jsou ještě vzhůru?“

„Musel to být pěkně otrlý holomek.“

„To se ví, kdyby ten případ nebyl právě tak divný, neobtěžovali bychom vás s prosbou, abyste nám ho pomohl objasnit,“ řekl pan Alec. „Ale ta vaše hypotéza, že se lupič vloupal do domu dřív, než ho William přistihl, mi připadá krajně absurdní. To bychom přece museli najít všechno zpřeházené a musely by chybět věci, které ukradl!“

„To záleží na tom, co to bylo za věci,“ řekl Holmes. „Nesmíte zapomínat, že máme co dělat s lupičem, který je zřejmě velice prapodivný ptáček a který, jak se zdá, pracuje svou vlastní metodou. Jen si například vemte ten zvláštní výběr věcí, které ukradl u Actonových — co to vlastně, bylo? — klubko provázku, těžítko na dopisy a sám nevím, jaké tretky a hlouposti ještě!“

„Nu, plně jsme se svěřili do vašich rukou, pane Holmesi,“ řekl starý Cunningham. „Spolehněte se, že uděláme všechno, co nám vy nebo pan inspektor navrhnete.“

„Především bych byl rád,“ řekl Holmes, „kdybyste vypsali odměnu — ze své vlastní iniciativy, poněvadž úřadům by nějaký čas trvalo, než by se dohodly na výši částky, a s těmihle věcmi je třeba si co nejvíc pospíšit. Dovolil jsem si už zkoncipovat text, budete‑li jej ovšem ochotni podepsat. Myslím, že padesát liber zcela postačí.“

„Dal bych rád třeba pět set,“ řekl smírčí soudce a chopil se tužky a papíru, které mu Holmes podával. „Poslyšte — to ale není zcela přesné,“ dodal, když zběžně přelétl očima text.

„Psal jsem to ve spěchu.“

„Podívejte, vy tu začínáte: ,Asi ve tři čtvrti na jednu v noci na úterý byl učiněn pokus’ - a tak dále. Ve skutečnosti to bylo ve tři čtvrti na dvanáct.“

Ta chyba mě zamrzela, poněvadž jsem věděl, jak trpce Holmes nese každé podobné nedopatření. Na přesnost, pokud jde o fakta, si zvlášť potrpěl, ale ta nedávná nemoc ho podle všeho pořádně sebrala, a tato nemilá maličkost jen znova jasně svědčila o tom, že ani zdaleka ještě není ve své kůži. Zřejmě ho to na okamžik přivedlo do rozpaků, zatímco inspektor povytáhl obočí a Alec Cunningham se dal do smíchu. Starý gentleman však chybu opravil a papír Holmesovi vrátil.

„Dejte to vytisknout co nejdřív,“ řekl. „Myslím, že je to od vás výborný nápad.“

Holmes pečlivě uložil papír zpátky do zápisníku.

„A teď,“ řekl, „by bylo opravdu dobře, kdybychom mohli společně projít celý dům a ubezpečit se, zda ten poněkud výstřední lupič přece jen něco neodnesl.“

Než jsme vešli do domu, Holmes nejprve prozkoumal vypáčené dveře. Bylo zřejmé, že mezi dveře a zárubeň někdo vrazil dláto nebo silný nůž a zámek vylomil. V místě, kde bylo páčidla použito, zůstaly po něm ve dřevě stopy.

„Závory tu nemáte, co?“ zeptal se Holmes.

„Vždycky jsme se zatím bez nich obešli.“

„Psa také nemáte?“

„Máme, ale ten je uvázaný na řetěze na druhé straně domu.“

„Kdy chodí služebnictvo spát?“

„Kolem desáté.“

„Znamená to, že William býval zpravidla v tuto hodinu už také v posteli?“

„Ano.“

„Pak je ale zvláštní, že právě tu noc byl vzhůru. No — teď bych byl velice rád, kdybyste nás laskavě provedl po domě, pane Cunninghame.“

Chodba s kamennými dlaždicemi, ze které se šlo do kuchyní, dovedla nás po dřevěném schodišti rovnou do prvního poschodí. Končilo na odpočívadle, naproti dalšímu, mnohem honosnějšímu schodišti, které vedlo nahoru z přední haly. Z tohoto odpočívadla se šlo do salónu a mnoha dalších ložnic, počítaje v to i ložnice pana Cunninghama a jeho syna. Holmes kráčel pomalu a se zájmem si prohlížel architekturu domu. Z jeho výrazu jsem vyčetl, že jde po nějaké konkrétní stopě, ale přesto jsem si ani v nejmenším nedokázal představit, jakým směrem ho jeho závěry vedou.

„Vážený pane,“ řekl pan Cunningham s jistou netrpělivostí, „tohle mi připadá opravdu zcela zbytečné. Na konci schodiště je můj pokoj a hned za ním pokoj mého syna. Posuďte sám, zda bylo možné, aby se zloděj dostal až sem nahoru, a nevyrušil nás.“

„Tak se mi zdá, že až to tu proslídíte, budete muset vyrazit po nějaké slibnější stopě,“ řekl syn s poněkud zlomyslným úsměvem.

„Přesto vás musím poprosit, abyste mi ještě chvilku vycházeli vstříc. Chtěl bych se například podívat, jak daleko před dům je z oken obou ložnic vidět. Tohle je, jestli se nemýlím, pokoj vašeho syna,“ - Holmes otevřel dveře — „a tohle je, předpokládám, šatna, kde seděl a kouřil, když propukl poplach. Kam vede odtud okno?“ Prošel ložnicí, otevřel dveře a rozhlédl se po vedlejším pokoji.

„Teď jste doufám spokojen?“ řekl pan Cunningham dotčeně.

„Děkuji; viděl jsem myslím všechno, co jsem chtěl.“

„Pak tedy, je‑li to skutečně nutné, můžeme jít do mého pokoje.“

„Jestli vás to moc neobtěžuje.“

Smírčí soudce pokrčil rameny a zavedl nás do svého pokoje, velice jednoduše zařízeného a sloužícího zřejmě nejrůznějším účelům. Když jsme procházeli místností směrem k oknu, Holmes zůstal pozadu, takže jsme se on a já octli až na konci skupiny. U nohou postele stál malý hranatý stolek a na něm mísa s pomeranči a karafa s vodou. Když jsme šli kolem něho, Holmes se k mému nevýslovnému úžasu pojednou přede mnou předklonil a úmyslně stolek převrhl. Sklo se roztříštilo na tisíc kusů a ovoce se rozkutálelo po všech koutech.

„Teď jste tomu dal, Watsone,“ řekl ledovým hlasem. „Jen se podívejte, jak ten koberec vypadá.“

Poněkud zmateně jsem se sehnul a začal jsem pomeranče sbírat, neboť mi došlo, že si můj přítel z nějakého důvodu přeje, abych vzal vinu na sebe. Ostatní mi pomáhali a postavili stolek na nohy.

„Hej — “ zvolal inspektor, „kampak se poděl?“

Holmes zmizel.

„Počkejte tu okamžik,“ řekl mladý Alec Cunningham. „Podle mne to ten chlap nemá v hlavě v pořádku. Pojďte se mnou, otče, podíváme se, kam se ztratil!“

Vyběhli z pokoje a inspektora, plukovníka a mě tam nechali. Zírali jsme jeden na druhého.

„Na mou věru, skoro bych s panem Alekem souhlasil,“ řekl policista. „Možná že je to následek té nemoci, ale zdá se mi, že — “

Jeho slova byla pojednou přerušena výkřikem: „Pomoc! Pomoc! Vražda!“ Zamrazilo mě, poněvadž jsem poznal hlas svého přítele. Zběsile jsem se vyřítil z místnosti na odpočívadlo. Výkřiky, které se proměnily v sípavé, nesrozumitelné chroptění, ozývaly se z pokoje, který jsme navštívili nejdřív. Vrazil jsem dovnitř a proběhl jsem pokojem do šatny. Oba Cunninghamové se skláněli nad povaleným tělem Sherlocka Holmese, mladší ho oběma rukama škrtil, zatímco starší, jak se zdálo, snažil se mu zkroutit zápěstí jedné ruky. V okamžiku jsme se na ně všichni tři vrhli a odtrhli je od něho. Holmes vrávoravě povstal, velice bledý a zřejmě na pokraji svých sil.

„Zatkněte ty muže, inspektore!“ zalapal po dechu.

„Z čeho je mám obvinit?“

„Z toho, že zavraždili svého kočího Williama Kirwana!“

Inspektor se kolem sebe rozhlédl celý tumpachový. „No ale to snad, pane Holmesi,“ řekl konečně, „snad si doopravdy nemyslíte — “

„Hrome, chlape — podívejte se jim do obličeje!“ křikl Holmes úsečně.

Nikdy, opravdu nikdy jsem na lidských tvářích neviděl jasnější přiznání viny. Starší vypadal jako strnulý a omámený a ve vrásčité tváři měl umíněný, zachmuřený výraz. Syn však naopak odhodil všechno to rozverné bezstarostné chování, jimž se vyznačoval. Z tmavých očí mu svítila zuřivost nebezpečného divokého zvířete a zeškareďovala rysy jeho hezké tváře. Inspektor neřekl nic, ale přistoupil ke dveřím a zahvízdal na píšťalku. Za okamžik se objevili dva strážníci.

„Nemám na vybranou, pane Cunninghame,“ řekl. „Věřím, že se ukáže, že jde o nějaký absurdní omyl, ale musíte pochopit — Ale, copak to je? Pusťte to!“ Udeřil prudce rukou a o kamennou podlahu třeskl revolver, jehož kohoutek mladší Cunningham právě natahoval.

„Vemte to k sobě,“ řekl Holmes a rychle zbraň přišlápl. „U soudu to budete potřebovat. My ale jsme vlastně hledali tohle.“ Zvedl kus pomačkaného papíru.

„To je zbytek toho dopisu?“ zvolal inspektor.

„Uhodl jste.“

„A kde byl?“

„Tam, kde jsem s jistotou věděl, že být musí. Hned vám to celé vysvětlím. Mám za to, pane plukovníku, že vy a doktor Watson byste se teď mohli vrátit; přijdu za vámi nejpozději za hodinu. Inspektor a já si musíme trochu pohovořit se zatčenými, ale u oběda se zcela jistě shledáme.“

Sherlock Holmes dodržel slovo a kolem jedné hodiny už byl opět s námi v plukovníkově kuřáckém salónku. Provázel ho starší malý gentleman, kterého mi představil jako pana Actona, jehož dům byl dějištěm prvního vloupání.

„Chtěl jsem, aby byl pan Acton přítomen, až vám tu historii budu objasňovat,“ řekl Holmes, „poněvadž je přirozené, že ho detaily budou mimořádně zajímat. Obávám se, milý pane plukovníku, že asi trpce litujete okamžiku, kdy jste poskytl pohostinství takovému bouřlivákovi, jako jsem já.“

„Naopak,“ odpověděl plukovník srdečně, „pokládám si za velké vyznamenání, že mám možnost studovat vaše pracovní metody. Přiznávám, že zcela překonaly veškeré moje očekávání a že si vůbec neumím vysvětlit, jak jste toho výsledku dosáhl. Do této chvíle jsem nenalezl sebemenší náznak nějaké stopy.“

„Já zas mám strach, že vás mé vysvětlení zklame, ale mám ve zvyku nikdy své metody netajit, ať už před svým přítelem Watsonem či kýmkoli jiným, kdo o ně projeví inteligentní zájem. Ten útok, který na mě podnikli v šatně, mnou ale přece jen dost otřásl, a tak bych si snad nejspíš měl dát doušek té vaší brandy, pane plukovníku. V poslední době byly mé síly vystaveny těžkým zkouškám.“

„Doufám, že jste další nervový záchvat už neměl.“

Sherlock Holmes se od srdce zasmál. „K tomu se dostaneme, až na to přijde řada,“ řekl. „Vysvětlím vám celý případ pěkně po pořádku, aby vynikly nejrůznější aspekty, které mě při mém rozhodování vedly. Prosím, abyste mě přerušili, kdyby vám snad některý závěr nebyl naprosto jasný.

V detektivním umění je nejdůležitější schopnost rozpoznat z množství faktů ta, která jsou náhodná, a ta, která jsou podstatná. Jinak člověk svou energii a pozornost nutně tříští, zatímco je nutné, aby je soustřeďoval. V tomto případě jsem hned od začátku ani v nejmenším nepochyboval, že klíč k celé věci je třeba hledat v útržku papíru, který měl mrtvý v ruce.

Než k tomu ale přistoupím, chtěl bych vás upozornit na fakt, že kdyby tvrzení Aleka Cunninghama bylo pravdivé a kdyby útočník uprchl hned poté, co zastřelil Williama Kirwana, nemohl to být on, kdo vytrhl papír mrtvému z ruky. Jestliže to však nebyl on, pak to musel být Alec Cunningham sám, poněvadž v době, kdy starý pán přišel po schodech dolů, bylo už na místě činu několik sluhů. Tento bod je zcela jednoduchý, ale inspektor jej přehlédl, poněvadž vyšel z předpokladu, že ti venkovští magnáti nemají s celou věcí nic společného. Já se však ze zásady nikdy nenechám ovlivnit žádnými předsudky a poslušně sleduji fakta, ať mě vedou kamkoli; proto jsem hned v prvním stadiu vyšetřování zjistil, že se dívám poněkud s nedůvěrou na roli, kterou v případu hrál pan Alec Cunningham.

Potom jsem neobyčejně pečlivě prozkoumal útržek papíru, který nám přinesl pan inspektor. Bylo mi hned jasné, že je to část vskutku pozoruhodného dokumentu. Tady je. Nepozorujete na něm něco velice nápadného?“

„Písmo vypadá hrozně nevyrovnaně,“ řekl plukovník.

„Milý pane,“ zvolal Holmes, „nemůže být nejmenších pochyb o tom, že ten dopis psaly dvě osoby — střídavě, každá jedno slovo. Všimnete‑li si silného písmene, t’ ve slově ,tři’ a porovnáte‑li je se slabým ,t’ ve slovech ,čtvrtě’ a ,dvanáct’, okamžitě si této skutečnosti všimnete. Docela stručná analýza těchto tří slov vás s maximální jistotou opravňuje prohlásit, že jedna slova jsou psaná silnějším písmem, kdežto druhá slabším.“

„Panebože, vždyť je to naprosto jasné!“ zvolal plukovník. „Proč ale proboha tímhle způsobem psali dopis dva lidé?“

„Zřejmě šlo o nějakou lumpárnu a jeden z nich, který tomu druhému nedůvěřoval, se rozhodl, že ať se stane cokoli, musejí do toho být oba namočeni rovným dílem. Ale dál — z těch dvou lidí byl duší celého podniku ten, který napsal slova ,tři’ a ,na’.“

„Jak jste na to přišel?“

„Dá se to vydedukovat už z charakteru písma, jestliže porovnáme jedno s druhým. Máme ale k tomuto předpokladu i pádnější důvody. Jestliže ten útržek pozorně prozkoumáte, dojdete k závěru, že člověk se silnějším písmem napsal všechna svá slova nejdřív a nechal mezi nimi prázdná místa, aby je ten druhý doplnil. Ty mezery nejsou všude dostatečně velké a jasně vidíte, že ten druhý člověk měl co dělat, aby natlačil slovo ,čtvrtě’ mezi ,tři’ a ,na’, což dokazuje, že tato slova už byla na papíře napsaná. Muž, který všechna svá slova napsal první, je nepochybně strůjcem celého podniku.“

„Fantastická úvaha!“ zvolal pan Acton.

„Jenže velice povrchní,“ řekl Holmes. „Teď však přicházíme k bodu, který je opravdu důležitý. Není vám možná známo, že v určování věku pisatele podle jeho písma dosáhli znalci pozoruhodné přesnosti. V běžných případech se dá celkem spolehlivě stanovit, v kterém desetiletí života se pisatel právě nachází. V běžných případech říkám proto, poněvadž nemoc nebo fyzická slabost vyvolávají v písmu podobné změny jako stáří, i když je pisatel třeba mladík. V našem případě, když se podíváme na energický, pevný rukopis jednoho a pak na značně nakloněné písmo toho druhého, které si však přesto zachovává čitelnost, ačkoli ,t’ začínají ztrácet příčné čárky, můžeme říct, že jeden z pisatelů byl mladík, kdežto druhý už byl v pokročilém věku, ačkoli ještě ne zcela senilní.“

„Fantastické!“ zvolal znova pan Acton.

„Je ta však i další okolnost, která je jemnější a ještě zajímavější. Obojí písmo má totiž cosi společného. Oba pisatelé jsou pokrevní příbuzní. Nejlíp patrné je to z těchto řeckých ,e’, ale nacházím tu i další drobnější znaky, které tomu nasvědčují právě tak dobře. Nemám nejmenších pochyb o tom, že v těch dvou ukázkách písma lze vysledovat rodinnou manýru. Uvádím tu ovšem zatím jen hlavní výsledky svého zkoumání dopisu. Vydedukoval jsem z něho třiadvacet dalších detailních znaků, které by však asi víc zajímaly odborníky než vás. Všechny ostatně jen potvrzovaly mé přesvědčeni, že ten dopis napsali oba Curminghamové — otec a syn.

Když jsem dospěl až sem, mým dalším krokem byla ovšem snaha seznámit se s detaily zločinu a zjistit, nakolik nám mohou být prospěšné. Vydal jsem se s panem inspektorem do domu a prohlédl jsem si všechno, co se tam dalo vidět. Rána na těle mrtvého — a to jsem dokázal určit s naprostou jistotou — pocházela z revolveru a vystřeleno bylo ze vzdálenosti skoro čtyř metrů. Šaty nebyly vůbec nikde zčernalé od střelného prachu. Alec Cunningham proto zřejmě lhal, když uvedl, že v okamžiku, kdy vyšla rána, oba muži spolu zápasili. A navíc otec i syn shodně označili místo, kudy pachatel údajně uprchl na silnici. Náhoda však chtěla — to se tak někdy stává — že právě v tom místě je dost široký příkop, který má vlhké dno. Poněvadž v příkopě nebyl ani náznak po otisku nějaké podrážky, věděl jsem s absolutní jistotou, že mi oba Cunninghamové nejen znova lhali, ale i to, že na scéně nikdy žádný neznámý člověk nefiguroval.

Teď jsem ovšem musel uvažovat o motivu tohoto ojedinělého zločinu. Aby se mi to podařilo, musel jsem ze všeho nejdřív nalézt příčinu prvního vloupání, k němuž došlo u pana Actona. Z toho, co nám vyprávěl plukovník, jsem vyrozuměl, že mezi vámi, pane Actone, a Cunninghamovými byla jakási soudní pře. Samozřejmě hned mě napadlo, že se vám vloupali do knihovny s úmyslem zmocnit se nějakého dokumentu, který by mohl být u soudu důležitý.“

„Přesně tak,“ řekl pan Acton, „o jejich úmyslech nemůže být pochyb. Mám zcela nepopiratelný nárok na polovinu jejich nynějšího majetku, a kdyby se jim bylo podařilo najít jen jednu jedinou listinu — kterou jsem měl naštěstí uloženou v trezoru u advokáta — rozhodně by byli dokázali proces vyhrát.“

„Tak jsme doma!“ řekl Holmes a usmál se. „Šlo o nebezpečný, bezohledný pokus, který se mohl nejspíš zrodit v hlavě toho mladého Aleka. Když ale nic nenašli, pokusili se odvrátit podezření a předstírat, že šlo o obyčejné vloupání — proto také sebrali bez výběru všechno, co jim náhodou padlo do ruky. To vše je dostatečně jasné, ale stále ještě zůstávala spousta záhad. Především jsem se chtěl dostat k chybějící části dopisu. Byl jsem si jist, že ji Alec vyškubl mrtvému z ruky, a skoro jist, že ji strčil do kapsy županu. Kam jinam ji mohl dát? Otázka však zněla, jestli tam ještě je. Stálo za námahu to zjistit, a z toho důvodu jsme se všichni vydali do domu.

Oba Cunninghamové, jak se samozřejmě pamatujete, se k nám připojili přede dveřmi do kuchyně. Ze všeho nejdůležitější ovšem bylo nepřipomenout jim existenci dopisu, poněvadž jinak ho přirozeně mohli ihned zničit. Pan inspektor už jim málem prozradil, jakou důležitost mu přičítáme, když vtom jsem se díky mimořádně šťastné náhodě zhroutil v jakémsi záchvatu, což konverzaci okamžitě přerušilo.“

„Proboha!“ zvolal plukovník a dal se do smíchu. „Chcete říct, že jsme plýtvali soucitem nadarmo a že jste ten záchvat jen předstíral?“

„Z lékařského hlediska to bylo zahráno obdivuhodně,“ zvolal jsem a s údivem jsem se podíval na svého přítele. Věru — vždy znova a znova mě dokázal zahanbit nějakou čerstvou ukázkou své prohnanosti.

„Často se hodí, když člověk něco takového umí,“ řekl. „Jakmile jsem se vzpamatoval, přiměl jsem malým úskokem, jemuž nelze doufám upřít jistou vynalézavost, starého Cunninghama k tomu, aby napsal slovo dvanáct, takže jsem je mohl porovnat se slovem dvanáct na našem útržku.“

„Jak jsem jen mohl být takový hlupák!“ zvolal jsem.

„Všiml jsem si, jaký shovívavý soucit ve vás můj poklesek vyvolal,“ řekl Holmes se smíchem. „Mrzelo mě, že vám musím způsobit takovou bolest — vaše pocity účasti mi byly jasné. Potom jsme šli společně do poschodí, a když jsme vstoupili do pokoje, uviděl jsem, že hned za dveřmi visí župan. Tím, že jsem převrhl stolek, podařilo se mi aspoň na okamžik odlákat jejich pozornost, proklouznout do místnosti zpátky a prohledat kapsy. Sotva však jsem se zmocnil dopisu, který, jak jsem očekával, opravdu v jedné kapse byl, oba Cunninghamové se na mne vrhli a jsem přesvědčen, že by mě byli na místě zavraždili, nebýt vaší rychlé a přátelské pomoci. Po pravdě řečeno, cítím prsty toho mladíka na krku ještě teď a jeho otec se mi snažil zkroutit zápěstí, abych musel pustit dopis z ruky. Bylo jim jasné, že musím o celé věci vědět všechno, a ten náhlý přechod od pocitu naprostého bezpečí k absolutnímu zoufalství jim velel nezastavit se před ničím.

Později jsem si se starým Cunninghamem trochu pohovořil o motivu zločinu. Byl celkem poddajný, kdežto syn, to je hotový ďábel, ten byl odhodlán prostřelit hlavu sobě nebo komukoli jinému, kdyby se byl znova dostal k revolveru. Když starý Cunningham viděl, že proti němu mám neotřesitelné důkazy, sesypal se a přiznal se ke všemu. Ukázalo se, že William oba své pány tajně sledoval tu noc, kdy se vloupali k panu Actonovi, a když je měl v hrsti, začal je vydírat hrozbami, že je udá. Mladý Alec však byl příliš nebezpečný člověk na to, aby si s nim někdo mohl takhle zahrávat. Bylo to od něho opravdu neobyčejně důvtipné — využít rozruchu kolem vloupáni, které vyděsilo celé okolí, k tomu, aby se pohodlně zbavil člověka, jehož se bál. Williama vylákali ven a zastřelili, a kdyby mu byli sebrali celý ten dopis a věnovali trochu víc pozornosti detailům svých výpovědí, je docela dobře možné, že by na ně bylo vůbec nepadlo podezření.

„A co ten dopis?“ zeptal jsem se.

Sherlock Holmes před nás položil papír, který tu reprodukuji.

„Opravdu — přesně něco takového jsem čekal,“ řekl Holmes. „Nevíme ovšem zatím ještě, jaké vztahy byly mezi Alekem Cunninghamem, Williamem Kirwanem a Annií Morrisonovou. Text dopisu jenom dokazuje, že past byla políčena velice šikovně. Jsem si jist, že s gustem oceníte neklamné známky dědičnosti, které se projevují v těch ,p’ a v kličkách těch ,k’. To, že ve starcově rukopise chybí tečky nad ,i’, je také velice charakteristické. Tak se mi zdá, Watsone, že náš klidný odpočinek na venkově byl věru korunován zdárným výsledkem a že se zcela jistě zítra vrátím do Baker Street neobyčejně osvěžen.“