Vzpomínky na Sherlocka Holmese

Žlutá tvář

Je přirozené, že při uveřejňováni těchto krátkých črt, založených na četných případech, v nichž jsem se stal důvěrníkem nevšedních schopností, svého přítele a někdy i aktérem nějakého podivného dramatu, zabývám se spíš jeho úspěchy než jeho nezdary. A není to ani tak v zájmu jeho dobré pověsti, neboť právě tehdy, když se octl s rozumem v koncích, byla jeho energie a všestrannost nejobdivuhodnější, ale proto, že když utrpěl nezdar on, neuspěl zpravidla ani nikdo jiný a problém byl navždy odložen s otevřeným koncem. Tu a tam se ovšem stalo, že pravda vyšla najevo i tehdy, když se můj přítel zmýlil. Mám zaznamenáno nějakých pět šest podobných případů: aféra s druhou krvavou skvrnou a ta, kterou se nyní chystám vyprávět, jsou z nich rozhodně nejzajímavější.

Sherlock Holmes nepatřil k lidem, kteří cvičí jen proto, aby cvičili. Málokterý muž byl schopen podat větší fyzické výkony než on a nepochybně byl jedním z nejlepších boxerů své váhové kategorie, jakého jsem kdy viděl; tělesné cvičení bez konkrétního cíle však pokládal za zbytečné mrhání energií a zřídkakdy pohnul kostrou, pokud tím nemohl posloužit nějakému účelu, spojenému s jeho profesí. Pak ale nevěděl, co je to únava a vyčerpání. Je pozoruhodné, že se za takových okolností dokázal udržet v kondici, ale zachovával obvykle tu nejpřísnější dietu a jeho životní styl byl téměř spartánský. Kromě toho, že bral příležitostně kokain, neměl jiné neřesti, a k této droze se uchyloval pouze na protest proti jednotvárnosti existence, když se případy vyskytovaly jednou za uherský měsíc a v novinách nestálo nic zajímavého.

Jednoho předjarního dne se rozlenošil natolik, že si se mnou vyšel na procházku do Hyde Parku, kde na jilmech právě začaly vyrážet první jemně zelené výhonky a kde se pichlavé hroty kaštanů měly co nevidět rozvinout do pěticípých listů. Dvě hodiny jsme se společně procházeli a většinu času jsme mlčeli, jak je přirozené u dvou mužů, kteří se důvěrně znají. Bylo skoro pět hodin, když jsme se opět vrátili do Baker Street.

„Promiňte, pane,“ řekl náš mladý sluha, když otevřel dveře, „ale byl tu nějaký pán, který se po vás sháněl.“

Holmes se na mě vyčítavě podíval. „Tady máte ty vaše zatracené odpolední procházky!“ řekl. „Už ten pán odešel?“

„Ano.“

„Nepozval jsi ho dál?“

„Ano, pane; byl uvnitř.“

„Jak dlouho tu čekal?“

„Půl hodiny. Byl to velice neklidný pán, pořád chodil sem tam a klepal nohou, celou tu dobu, co tu byl. Čekal jsem za dveřmi, takže jsem ho dobře slyšel. Nakonec vyšel do chodby a rozkřikl se: ,Copak ten člověk jakživ nepřijde?’ Přesně tak to řekl, pane.,Stačí, když ještě chvilenku počkáte,’ povídám já na to. ,Tak to radši počkám někde venku, poněvadž jsem už skoro udušený,’ povídá on.

,Vrátím se za malou chvíli,’ a s těmi slovy se vyřítil odtud; ,ať jsem říkal co chtěl, nemohl jsem ho tu zdržet.’

„No dobrá, udělals, cos mohl,“ řekl Holmes, když jsme vcházeli do našeho pokoje. „Tohle je opravdu k zlosti, Watsone. Hrozně by se mi hodil nějaký případ a podle netrpělivosti toho člověka se zdá, že mohlo jít o něco důležitého. Ajta! Tohle přece není vaše dýmka, co tu leží na stole! Tu tady zřejmě nechal on. Pěkná stará bryerka s dlouhým náustkem z materiálu, kterému trafikanti říkají jantar. Rád bych věděl, kolik je vlastně v Londýně náustků z pravého jantaru. Někteří lidé si myslí, že když je v něm muška, je jantar pravý. Je to celé obchodní odvětví, které se zabývá tím, že zadělává imitované mušky do imitovaného jantaru. Musel být pořádně rozčilený, když tu zapomněl dýmku, které si zřejmě neobyčejně cení.“

„Jak můžete vědět, že si jí tolik cení?“ zeptal jsem se.

„No, původní cenu dýmky bych odhadl tak na sedm šilinků šest pencí. Jenže už byla, jak vidíte, dvakrát v opravě: jednou opravovali dřevěný troubel a jednou jantar. Všimněte si, že obě opravy byly provedeny pomocí stříbrných kroužků, které musely být dražší než původně celá dýmka. Ten člověk si té dýmky musí nesmírně cenit, jestliže ji raději dává opravovat, než by si za stejné peníze koupil novou.“

„Ještě něco?“ zeptal jsem se, poněvadž Holmes otáčel dýmkou v ruce a hleděl na ni svým zvláštním, zamyšleným pohledem.

Zvedl ji a poklepal na ni dlouhým, štíhlým ukazovákem jako profesor, který svým žákům demonstruje nějakou kost.

„Dýmky bývají někdy mimořádně zajímavé,“ řekl. „Na ničem jiném se tak výrazně neprojeví osobnost majitele — leda snad ještě na hodinkách a na tkaničkách do bot. V tomto případě však příznaky nejsou ani příliš výrazné, ani příliš důležité. Majitel je podle všeho statný muž, levák, má znamenitý chrup, ve svých zvycích je dost nedbalý a není nucen šetřit.“

Můj přítel sypal tyto informace z rukávu velice lhostejně, ale viděl jsem, že po mně mrkl, aby se ubezpečil, zda jeho úvahy sleduji.

„Myslíte, že člověk musí být zámožný, když kouří dýmku za sedm šilinků?“ zeptal jsem se.

„Tohle totiž je směs značky Grosvenor, unce za osm pencí,“ odpověděl Holmes, vyklepávaje trochu tabáku do dlaně. „A poněvadž si může báječně zakouřit i za poloviční cenu, jde o člověka, který není nucen šetřit.“

„A ty ostatní údaje?“

„Má ve zvyku zapalovat si dýmku od lamp a plynových hořáků. Všimněte si, že je po jedné straně celá opálená. To pochopitelně nemůže být od zápalky. Proč by někdo přikládal zápalku k dýmce takhle ze strany? Od lampy však dýmku nezapálíte, aby to hlavičku neožehlo. A je to na pravé straně dýmky. Z toho jsem usoudil, že ten člověk je levák. Přidržte vlastní dýmku u lampy a uvidíte, že docela přirozeně ji k plameni přiložíte levou stranou — poněvadž jste pravák. Jednou nebo dvakrát to možná uděláte opačně, ale rozhodně to nebudete dělat stále. Tahle dýmka ale tak byla držena vždy. A dál — náustek je prohryzaný. K tomu je třeba silného, energického chlapíka, který má dobrý chrup. Jestli se ale nemýlím, slyším ho už na schodech, takže budeme mít ke studiu zajímavější objekt než tuhle dýmku.“

Za okamžik se otevřely dveře a do pokoje vstoupil vysoký mladý muž. Byl dobře, ale nenápadně oblečen, v tmavošedých šatech, a v ruce držel měkký hnědý širák s nízkým dýnkem a sklopenou střechou. Odhadl jsem ho tak na třicet let, ačkoli ve skutečnosti byl o několik roků starší.

„Promiňte prosím,“ řekl poněkud rozpačitě, „myslím, že jsem měl zaklepat. Ovšemže jsem měl zaklepat. Jsem ale trochu rozčilený, a tak mi to musíte odpustit.“ Přejel si rukou po čele, jako kdyby byl napůl omámený, a pak se spíš skácel než posadil do křesla.

„Vidím na vás, že jste několik nocí nespal,“ řekl Holmes nenucené a bodře, jak měl ve zvyku. „To člověka připraví o nervy víc než práce, a dokonce víc než zábava. Smím se zeptat, co pro vás mohu udělat?“

„Přišel jsem vás požádat o radu, pane Holmesi. Nevím, co počít, a mám dojem, že celý můj život je v troskách.“

„Chcete si mě najmout jako soukromého detektiva?“

„Nejen to. Chci znát váš názor, poněvadž jste uvážlivý a světaznalý člověk. Chtěl bych vědět, co mám podniknout. Doufám proboha, že mi to budete s to říct.“

Mluvil v krátkých, přerývaných a úsečných větách a zdálo se mi, že mu vůbec není do řeči a že jen krajní silou vůle v sobě přemáhá tuto nechuť.

„Jde o velice choulostivou věc,“ řekl. „Víte, člověk nerad vykládá o svých domácích záležitostech cizím lidem. Připadá mi to ohavné — vyprávět o chování své ženy dvěma mužům, které vidím v životě poprvé. Je to hrozné, ale musím to udělat. Jsem na pokraji zhroucení a musím se s vámi poradit.“

„Milý pane Grante Munro — “ začal Holmes.

Náš návštěvník vyskočil z křesla. „Jakže?“ zvolal. „Vy víte, jak se jmenuji?“

„Chcete‑li si zachovat inkognito,“ řekl Holmes s úsměvem, „neměl byste psát své jméno na podšívku klobouku, nebo byste jej aspoň neměl otáčet dnem vzhůru k lidem, s nimiž mluvíte. Chtěl jsem vám říct, že můj přítel a já jsme už v tomto pokoji vyslechli řadu podivných tajemství a že se nám často poštěstilo navrátit klid mnoha utrápeným duším. Věřím, že se nám to snad podaří i ve vašem případě. Mohu vás požádat — čas totiž může znamenat mnoho — abyste mě bez dalšího odkládání seznámil s fakty svého případu?“

Náš návštěvník si opět přejel rukou po čele, jako by mu to připadalo neobyčejně trapné a těžké. Z každého jeho gesta a výrazu jsem viděl, že je to zdrženlivý, introvertní člověk s nádechem hrdosti v povaze, který raději své rány skrývá, než by je vystavoval na odiv. Pojednou však prudce mávl zaťatou pěstí, jako by odhazoval veškerou rezervovanost, a začal vyprávět.

„Fakta vypadají takhle, pane Holmesi,“ řekl. „Jsem už tři roky ženatý. Celou tu dobu jsme se s ženou měli vzájemně rádi a žili jsme tak šťastně jako sotva který jiný manželský pár. Nikdy mezi námi nedošlo k žádným diferencím ani v myšlenkách, ani ve slovech, ani v činech. Teď ale — od minulého pondělka — mezi námi vyvstala jakási přehrada a já pojednou shledávám, že v jejím životě a v jejích myšlenkách je něco, o čem vím tak málo, jako by šlo o ženu, která se kolem mne náhodou mihne na ulici. Odcizujeme se jeden druhému a chtěl bych vědět proč.

Je tu však jedna věc, o které bych vás chtěl ujistit, než budu pokračovat, pane Holmesi: Effie mě miluje. V tom se rozhodně nemohu mýlit. Miluje mě z celého srdce a z celé duše a nikdy mě nemilovala víc. Vím to, cítím to. Nechce se mi to dokazovat. Muž snadno pozná, kdy ho žena miluje. Vstoupilo ale mezi nás jakési tajemství, a dokud se nevysvětlí, nemůžeme být stejní jako dřív.“

„Povězte mi laskavě fakta, pane Munro,“ řekl Holmes poněkud netrpělivě.

„Povím vám o Effiině životě všechno, co vím. Byla už vdova, když jsem se s ní seznámil, ačkoli ještě mladá — bylo jí teprve pětadvacet let. Jmenovala se tehdy Hebronová. Zamlada odjela do Ameriky a žila v Atlantě, kde se provdala za zmíněného Hebrona, advokáta s výnosnou praxí. Měli jedno dítě, ale v kraji propukla epidemie žluté zimnice, a jak manžel, tak dítě na ni zemřeli. Viděl jsem jeho úmrtní list. Toto neštěstí jí Ameriku tak znechutilo, že se vrátila do Anglie a žila tu se svou neprovdanou tetou v Pinneru v Middlesexu. Mohu se ještě zmínit o tom, že jí manžel zanechal slušné jmění, měla kapitál asi čtyři tisíce pět set liber, který manžel investoval tak dobře, že jí vynášel průměrně sedm procent. Když jsem ji poznal, bydlela v Pinneru teprve šest měsíců; zamilovali jsme se do sebe a za pár týdnů jsme se dali oddat.

Jsem obchodník s chmelem, a poněvadž mám roční příjem sedm set či osm set liber, připadali jsme si dost zámožní na to, abychom si za osmdesát liber ročně pronajali pěknou vilu v Norbury. Je to tam naprostý venkov, ačkoli je to poměrně blízko od Londýna. Kousek nad námi je hostinec a dva domy a přes pole naproti nám ještě jedna osamělá vilka. Jinak tam žádné domy už nejsou, teprve až v půli cesty k nádraží. Obchod mě v některých obdobích nutí jezdit do Londýna, ale v létě mám méně práce a tehdy jsme s manželkou v našem venkovském domově byli ti nejšťastnější lidé na světě. Opakuji vám, že mezi námi nikdy nebyl jediný stín do té doby, než začala tahle proklatá záležitost.

A ještě jednu věc vám musím říct, dřív než budu pokračovat. Když jsme se vzali, dala žena celý svůj majetek přepsat na mne — do značné míry proti mé vůli, poněvadž mi bylo jasné, v jak trapné situaci bych se mohl octnout, kdyby se mi přestalo dařit v obchodě. Nicméně na tom trvala, a tak jsme to udělali. Jenomže asi před šesti týdny za mnou přišla.

,Jacku,’ řekla mi, ,když jsi převzal moje peníze, říkal jsi, že kdybych někdy nějaké potřebovala, mám tě o ně požádat.’

,Ovšem,’ řekl jsem, ,jsou to přece tvoje peníze.’

,Víš,’ řekla, ,chtěla bych sto liber.’

Trochu mě to zarazilo, poněvadž jsem zprvu myslel, že si snad chce jen opatřit nějaké nové šaty nebo něco podobného.

,Nač je proboha chceš?’ zeptal jsem se.

,Och,’ řekla laškovně, jak to ona umí, ,tvrdil jsi přece, že jsi jen mým bankéřem, a víš dobře, že bankéři se nikdy na nic nevyptávají.’

,Jestli to myslíš vážně, samozřejmě že ti ty peníze dám,’ řekl jsem.

,Och ano, myslím to vážně.’

,A nepovíš mi, nač je potřebuješ?’

,Možná někdy jindy, ale teď ne, Jacku.’

A tak jsem se s tím tedy spokojil, ačkoli to bylo poprvé, co se mezi námi objevilo nějaké tajemství. Dal jsem jí šek a víc jsem na celou věc nemyslel. Možná že to nemá nic společného s tím, co se stalo později, ale pokládám za správné se vám o tom zmínit.

Jak jsem vám už před chvilkou řekl, nedaleko od našeho domu je ještě jedna vilka. Dělí nás od sebe jen pole, ale když chce člověk k té vilce zajít, musí jít nejdřív po silnici a pak odbočit na polní cestu. Hned za tou vilkou je pěkný borový lesík, kam jsem velice rád chodíval na procházky, poněvadž mezi stromy se člověk cítí vždycky dobře. Vilka byla osm měsíců prázdná, což byla škoda, poněvadž je to pěkné patrové stavení se starodávnou stříškou před vchodem, obrostlou zimolezem. Mnohokrát jsem se tam zastavil a vždycky jsem si pomyslel, jaký útulný domov by tam mohl být.

Minulé pondělí večer jsem si tím směrem vyšel na procházku. Po polní cestě kolem mne projel prázdný stěhovací vůz a na trávníku před vchodem do vilky jsem uviděl hromadu koberců a dalšího zařízení. Bylo jasné, že vilku si konečně někdo pronajal. Prošel jsem kolem, pak jsem zůstal stát a jako člověk, který nemá nic na práci, jsem se na vilku chvíli díval, poněvadž mě zajímalo, co je to za lidi, kteří budou bydlet v našem sousedství. A když jsem se tak rozhlížel, pojednou jsem si uvědomil, že mě z jednoho horního okna pozoruje jakási tvář.

Nevím, co na té tváři bylo nápadné, pane Holmesi, ale při tom pohledu mi přeběhl mráz po zádech. Stál už jsem trochu příliš daleko, takže jsem rysy nemohl rozeznat, ale v té tváři bylo něco nepřirozeného a nelidského. Takový dojem jsem aspoň měl, a rychle jsem vykročil k vilce, abych se na člověka, který mě pozoroval, podíval zblízka. Sotva jsem však udělal první krok, tvář pojednou zmizela — tak náhle, jako by ji kdosi strhl do tmavého pokoje. Stál jsem tam dobrých pět minut, o celé věci jsem přemýšlel a snažil jsem se analyzovat své dojmy. Nepovím vám, jestli to byla tvář muže nebo ženy. Nejvíc však na mě zapůsobila její barva. Byla sinale, mrtvolně žlutá a bylo v ní cosi strnulého a nehybného — cosi až otřesně nepřirozeného. Byl jsem tak rozrušen, že jsem se rozhodl podívat se na nové nájemníky vilky trochu důkladněji. Šel jsem ke dveřím a zaklepal na ně. Téměř okamžitě mi otevřela vysoká hubená žena s hrubou, odpudivou tváří.

,Copak byste si přál?’ zeptala se se severoanglickým přízvukem.

,Jsem váš soused — tamhle odnaproti,’ řekl jsem a kývl jsem hlavou směrem k našemu domu. ,Vidím, že jste se zrovna nastěhovali, a tak mě napadlo, že kdybych vám mohl nějak pomoct -’

,Až budem něco potřebovat, tak vám to řeknem,’ odsekla žena a zabouchla mi dveře před nosem. To hulvátské odmítnutí mě dopálilo natolik, že jsem se otočil a šel jsem domů. Celý večer, ačkoli jsem se pokoušel myslet na jiné věci, vracel jsem se v duchu stále k tomu příšernému zjevu v okně a k neurvalosti té ženy. Rozhodl jsem se, že o tom přízraku nebudu manželce nic říkat, poněvadž je nervózní a přecitlivělá žena, a netoužil jsem se s ní podělit o nepříjemný dojem, který to udělalo na mne. Přesto však jsem jí před usnutím řekl, že do vilky se nastěhovali noví nájemníci. Odpověd jsem od ni na to nedostal.

Spávám obvykle, jako když mě do vody hodí. U nás v rodině se o tom dokonce vtipkovalo — že neexistuje nic, co by mě dokázalo v noci probudit. Přesto však jsem právě tu noc měl mnohem lehčí spánek než obvykle. Zda to bylo způsobeno mírným vzrušením, které ve mně vyvolalo to malé dobrodružství, nebo něčím jiným — to nevím. V polospánku jsem si byl nejasné vědom, že se v pokoji cosi děje — postupně mi došlo, že se má žena obléká, že si na sebe bere plášť a uvazuje si čepec. Už jsem otvíral rty, abych zamumlal pár rozespalých slov překvapení či protestu nad tím, že tak časně vstává, když jsem pojednou přimhouřenýma očima spatřil její tvář, ozářenou světlem svíčky. Užasl jsem tak, že jsem nebyl mocen slova. Měla ve tváři vyraz, jaký jsem u ní nikdy dřív neviděl — vůbec bych nevěřil, že se s něčím takovým u ní kdy shledám. Byla smrtelně bledá, rychle oddechovala, a když si zapínala plášť, kradí pokukovala po mé posteli, zda mě nevzbudila. Potom v domnění, že stále tvrdě spím, potichu vyklouzla z pokoje a za okamžik jsem uslyšel ostré skřípnutí, které mohlo pocházet jen od veřeji domovních dveří, posadil jsem se na posteli a zaťukal jsem kotníky o pelest, abych se ubezpečil, zda opravdu bdím. Pak jsem zpod polštáře vytáhl hodinky. Byly tři hodiny. Co proboha mohla má žena hledat na venkovské silnici ve tři hodiny v noci?

Seděl jsem tak asi dvacet minut, obracel jsem si to znova a znova v hlavě a snažil jsem se najít nějaké přijatelné vysvětlení. Čím víc však jsem o tom přemýšlel, tím mi to připadalo nepochopitelnější a nevysvětlitelnější. Pořád ještě jsem si s tím lámal hlavu, když jsem znova uslyšel, že se dveře zlehka zavřely, a podle kroků jsem poznal, že přichází po schodech nahoru.

,Kde jsi probůh byla, Effie?’ zeptal jsem se, když vešla.

Prudce sebou při těch slovech škubla a přidušeně vykřikla, a to trhnutí a ten výkřik mě znepokojily ještě víc než všechno ostatní, neboť v nich bylo cosi nepopsatelně provinilého. Ala manželka byla vždy upřímná, otevřená žena, a zamrazilo mě, když jsem ji pojednou viděl, jak se vkrádá do svého pokoje po špičkách a není s to potlačit výkřik a bezděčné gesto, když ji osloví vlastní manžel.

,Ty jsi vzhůru, Jacku?’ zvolala a nervózně se zasmála. ,Jak je to možné — myslela jsem, že tě nedokáže probudit nic na světě.’

,Kde jsi byla?’ zeptal jsem se přísněji.

,Nedivím se, že tě to překvapilo,’ řekla a neušlo mi, že se jí třesou prsty, když si rozepínala plášť. ,Já si totiž taky nevzpomínám, že bych kdy v životě něco podobného udělala. Měla jsem najednou pocit, že se tu dusím a že si musím trochu vyjít na čerstvý vzduch. Byla bych snad omdlela, kdybych se nešla trochu projít. Stála jsem pár minut přede dveřmi a teď už se zas cítím docela dobře.’

Za celou dobu, co mi tu historku vyprávěla, ani jednou se na mě nepodívala a také hlas měla úplně jiný než obvykle. Bylo jasné, že mi vykládá něco, co není pravda. Neodpověděl jsem jí na to a s bolestí v srdci jsem se otočil ke zdi. Hlavou se mi honila spousta sžíravých pochyb a podezření. Co to má žena přede mnou skrývá? Kde byla během té podivné vycházky? Zdálo se mi, že nebudu mít klid, dokud se to nedovím, ale příčilo se mi vyptávat se jí znova, když mi už jednou zalhala. Zbytek noci jsem se zmítal a převaloval na posteli, vymýšlel jsem si nejrůznější teorie, jednu nepravděpodobnější než druhou.

Měl jsem ten den jet do Londýna, ale byl jsem tak rozrušen, že jsem nebyl schopen soustředit se na obchodní záležitosti. Připadalo mi, že manželka je stejně rozčilená jako já, a z jejích letmých, tázavých pohledů, které po mně vrhala, mi bylo jasné, že ví, že jejímu tvrzení nevěřím, a že je s rozumem v koncích a neví, co počít. Při snídani jsme spolu vyměnili sotva pár slov a hned poté jsem se vydal na procházku, abych na svěžím ranním vzduchu znova celou věc uvážil.

Zašel jsem až ke Crystal Palace, asi hodinu jsem se toulal po okolí a v jednu jsem se vrátil do Norbury. Náhodou jsem šel zrovna kolem oné vilky, a tak jsem zůstal na okamžik stát, abych se podíval do oken, zda v některém znova nezahlédnu tu podivnou tvář, která na mě předchozího dne civěla. Jak jsem tam stál, dveře se pojednou otevřely a — představte si mé překvapení, pane Holmesi — z vilky vyšla má žena!

Když jsem ji uviděl, oněměl jsem úžasem, ale moje pocity nebyly ničím ve srovnání s těmi, které se zračily v její tváři, jakmile se naše oči setkaly. Na okamžik se zdálo, že by nejraději couvla zpátky do domu, ale pak si uvědomila, že by jakékoli skrývání nebylo k ničemu, a přistoupila ke mně s tváří bílou jak stěna a vyděšenýma očima, které usvědčovaly ze lži úsměv na jejích rtech.

,Och, Jacku!’ řekla. ,Zašla jsem se sem podívat, zda bych nemohla být našim novým sousedům nějak užitečná. Proč se na mě tak díváš, Jacku? Snad se na mě nezlobíš?’,Teď tedy vím, kam jsi šla dnes v noci,’ řekl jsem. ,Jak to myslíš?’ zvolala.

,Byla jsi tady. Vím to s jistotou. Co je to za lidi, že je chodíš navštěvovat v takovou hodinu?’

,Nikdy dřív jsem tu nebyla.’

,Jak mi můžeš vykládat něco, o čem víš sama, že to není pravda?’ zvolal jsem. ,Vždyť ti přeskakuje hlas, když to říkáš. Měl jsem před tebou někdy já nějaké tajemství? Půjdu teď rovnou do vilky a zjistím si, co za tím vlastně vězí.’

,Ne, to ne, Jacku, proboha!’ vyjekla v neovladatelném vzrušení. Když jsem pak přistoupil ke dveřím, chytila mě za rukáv a křečovitě mě tahala zpátky.

,Prosím tě, nedělej to, Jacku,’ volala. ,Přísahám, že ti jednoho dne všechno povím, ale jestli do té vilky půjdeš teď, nemůže to skončit jinak než neštěstím.’ Když jsem se ji pak pokusil setřást, pověsila se na mě a začala šílené prosit.

,Věř mi, Jacku!’ volala. ,Věř mi ještě tentokrát. Nikdy nebudeš mít důvod toho litovat. Víš přece, že bych před tebou neměla žádné tajemství, kdyby to nebylo pro tvé dobro. Tady je ale v sázce celý náš život. Půjdeš–li se mnou domů, bude všechno v pořádku. Jestli si ale vynutíš vstup do vilky násilím, je mezi námi konec.’

Znělo to tak úpěnlivě a obracela se ke mně s takovým zoufalstvím, že jsem přede dveřmi nerozhodně zůstal stát. ,Uvěřím ti pod jednou jedinou podmínkou,’ řekl jsem posléze. ,A ta zní, že s celou tou záhadou od téhle chvíle skoncujeme. Své tajemství si můžeš ponechat pro sebe, ale musíš mi slíbit, že se nebudou opakovat žádné noční návštěvy a že už nebudeš dělat nic, o čem bych nevěděl. Jsem ochoten zapomenout na všechno, co se stalo, jestliže mi slíbíš, že se to už v budoucnu nebude opakovat.’

,Věděla jsem, že mi uvěříš,’ zvolala a zhluboka si oddechla. ,Udělám všechno tak, jak si přeješ. Pojď pryč, pojď proboha pryč, vraťme se domů!’ Stále mě držela za rukáv a táhla mě pryč od vilky. Ohlédl jsem se, když jsme odcházeli, a znova jsem uviděl tu žlutou, strnulou tvář, která nás pozorovala z horního okna. Co mohlo spojovat toho tvora s mou ženou? Co mohla mít s mou ženou společného ta hrubá, sprostá ženská, kterou jsem viděl včera? Byla to podivná hádanka a dobře jsem věděl, že nedojdu klidu, dokud ji nerozluštím.

Další dva dny jsem pak zůstal doma a měl jsem dojem, ze má žena poctivě dodržuje úmluvu, neboť — pokud vím — nevytáhla paty z domu. Třetího dne mi však jasně dokázala, že ji ani slavnostní slib nedokázal vymanit z onoho tajemného vlivu, který ji odváděl od manžela a jejích povinností.

Odjel jsem toho dne do Londýna, ale vrátil jsem se už vlakem ve 2.40 namísto vlakem ve 3.36, jímž se vracívám obvykle. Jakmile jsem vešel do domu, služebná vyběhla do haly s vyděšenou tváří.

,Kde je paní?’ zeptal jsem se.

,Myslím, že šla na procházku,’ odpověděla. Okamžitě ve mně vzniklo podezření. Vyběhl jsem do patra, abych se ujistil, že manželka není v domě. Náhodou jsem při tom vykoukl z hořejšího okna a uviděl jsem služku, s kterou jsem právě domluvil, jak běží přes pole směrem k protější vilce. V té chvíli mi ovšem bylo naprosto jasné, co to všechno znamená. Má žena tam odešla a požádala služku, aby ji zavolala, kdybych se snad vracel. Hněv mnou lomcoval, když jsem seběhl dolů po schodech a vyrazil k vilce, rozhodnut skoncovat s celou tou záležitostí jednou provždy. Spatřil jsem ženu a služku, jak spěchají polní cestou, ale nezastavil jsem se, abych si s nimi promluvil. Ve vilce bylo ukryto tajemství, které vrhalo stín na můj život. Zařekl jsem se, že to tajemství odhalím stůj co stůj. Když jsem došel k vilce, ani jsem nezaklepal, ale zmáčkl jsem kliku a vpadl jsem do chodby. V přízemí všude panovalo ticho a klid. V kuchyni na kamnech bublala voda v konvici a v koši ležela stočená velká černá kočka, ale nikde nebylo ani památky po ženě, s kterou jsem onehdy mluvil. Vběhl jsem i do vedlejší místnosti, ale ta byla rovněž prázdná. Pak jsem vyběhl do poschodí, ale všechno marné, nahoře byly jen další dva opuštěné pokoje. V celém domě nikdo nebyl. Nábytek a obrazy na stěnách prozrazovaly nejtuctovější a nejvulgárnější vkus — s výjimkou pokoje, za jehož oknem jsem předtím viděl tu podivnou tvář. Ten byl zařízen přepychově a elegantně a veškeré moje podezření vzplálo zběsilým, hořkým plamenem, když jsem uviděl, že na krbové římse stojí velká fotografie mé ženy, kterou si dala na mou žádost zhotovit teprve před třemi měsíci.

Zůstal jsem tam dost dlouho, abych se ubezpečil, že dům je naprosto prázdný. Pak jsem odešel, ale v srdci jsem cítil takovou tíhu jako nikdy předtím. Když jsem se vrátil domů, má žena vyšla do haly, ale byl jsem příliš uražený a rozzlobený, než abych s ní mluvil. Prošel jsem kolem ni a odebral jsem se do své pracovny. Přišla tam ale za mnou dřív, než jsem stačil zavřít dveře.

,Mrzí mě, že jsem porušila slib, Jacku,’ řekla, ,kdybys ale znal všechny okolnosti, jistě bys mi odpustil.’

,Tak mi tedy všechno pověz,’ řekl jsem.

,To nemohu, Jacku, nemohu!’ zvolala.

,Dokud mi neřekneš, kdo v té vilce bydlí a komu jsi dala tu fotografii, nemůže být o nějaké důvěře mezi námi ani řeči,’ pravil jsem, odstrčil jsem ji a odešel jsem z domu. To bylo včera, pane Holmesi, a od té doby jsem ji neviděl, ani jsem se o té podivné záležitosti nic víc nedověděl. Poprvé mezi nás padl stín a to mnou tak otřáslo, že opravdu nevím, co bych měl dělat. Dnes ráno mě pojednou napadlo, že vy jste člověk, který by mi mohl poradit, a tak jsem se za vámi neprodleně vydal. Svěřuji se bezvýhradně do vašich rukou. Jestliže některý bod mého vyprávění nebyl dostatečně jasný, prosím — ptejte se mne. Především mi ale co nejdřív povězte, co mám dělat, poněvadž tohle neštěstí nedokážu dlouho snášet.“

Holmes i já jsme s krajním zájmem vyslechli celý ten neobyčejný příběh, který nám náš návštěvník vyprávěl přerývaně a s pohnutím, jako člověk nacházející se pod vlivem mimořádných emocí. Můj přítel seděl chvíli tiše, s bradou opřenou o ruku, ponořen do svých myšlenek.

„Povězte mi,“ řekl konečně, „mohl byste odpřisáhnout, že ta tvář, kterou jste viděl v okně, byla vůbec lidská?“

„V obou případech jsem ji viděl z jisté vzdálenosti, takže s určitostí to říct nemohu.“

„Přesto se ale zdá, že ve vás vyvolala velice nepříjemný dojem.“

„Připadalo mi, že má jakousi nepřirozenou barvu a podivně strnulé rysy. Když jsem se přiblížil, bleskurychle zmizela.“

,Jak je to dlouho, co vás žena požádala o těch sto liber?“

„Skoro dva měsíce.“

„Viděl jste někdy fotografii jejího prvního manžela?“

„Ne. Krátce po jeho smrti vypukl v Atlantě velký požár a všechny písemnosti a doklady při něm shořely.“

„Přesto ale měla jeho úmrtní list. Říkáte, že jste jej viděl?“

„Ano, po požáru si dala vystavit duplikát.“

„Setkal jste se někdy s někým, kdo ji znal v Americe?“

„Ne.“

„Mluvila někdy o tom, že by se chtěla znova do Ameriky zajet podívat?“

„Ne.“

„Nedostává odtamtud nějaké dopisy?“

„Pokud vím, tak ne.“

„Děkuji vám. Rád bych teď celou tu záležitost trochu uvážil. Jestliže už je vila nadobro opuštěná, budeme mít jisté potíže. Jestliže ale — a to se mi zdá pravděpodobnější — byli nájemníci včera varováni před vaším příchodem a opustili ji těsně předtím, než jste tam vpadl, měli by už být zase zpátky a celou věc bychom měli snadno vysvětlit. Dovolte, abych vám poradil: vraťte se teď do Norbury a znova se na okna té vilky důkladně podívejte. Bude‑li se vám zdát, že je obydlená, nesnažte se do ní vniknout násilím, ale pošlete mému příteli a mně telegram. Jakmile ho dostaneme, budeme do hodiny u vás a přijdeme pak celá záležitosti brzo na kloub.“

„Co když je ale vila pořád prázdná?“

„V tom případě za vámi přijedu ráno a o všem si pohovoříme. Zatím sbohem a hlavně se kvůli ničemu netrapte, dokud nevíte, že k tomu máte opravdu důvod.

„Obávám se, že jde o dost šerednou záležitost, Watsone,“ řekl můj přítel, když se vrátil od dveří, k nimž pana Granta Munroa doprovodil. „Co vy o tom soudíte?“

„No, nezní to moc pěkně,“ odpověděl jsem. „Ano. Za tím je vyděračství — musel bych se moc mýlit, jestli ne.“

„A kdo je ten vyděrač?“

„Podle všeho osoba, která bydlí v jediném přepychově zařízeném pokoji v té vilce a má nad krbem její fotografii. Na mou duši, Watsone, na té sinalé tváři v okně je něco velice přitažlivého a za nic na světě si tenhle případ nenechám ujít.“

„Máte už nějakou teorii?“

„Ano, aspoň provizorní. Byl bych ale moc překvapen, kdyby se ukázalo, že nebyla správná. Ve vilce je první manžel té ženy.“

„Proč myslíte?“

„Jak si jinak můžeme vysvětlit tu strašlivou úzkost, aby do vilky nevstoupil její druhý muž? Soudím, že fakta vypadají nějak takhle: ta žena byla v Americe vdaná. U jejího manžela se projevily nějaké odporné vlastnosti, nebo se, dejme tomu, nakazil nějakou ošklivou chorobou, která měla za následek invaliditu, možná i imbecilitu. Žena od něho posléze utekla, vrátila se do Anglie, změnila si jméno a začala nový život — aspoň si to myslela. Je už vdaná tři roky a věří, že jí nehrozí žádné nebezpečí — ukázala totiž manželovi úmrtní list nějakého muže, jehož jméno si přisvojila — když tu pojednou její nové bydliště objeví její první manžel nebo třeba nějaká ničeho se neštítící ženská, která se k invalidovi přitřela. Pošlou manželce dopis a pohrozí jí, že přijedou a odhalí její minulost. Vyžádá si proto sto liber a doufá, že se jimi vykoupí. Ti lidé však přijedou navzdory tomu, a když se jí manžel náhodou zmíní o tom, že v nedaleké vilce jsou noví nájemníci, nějakým způsobem se doví, že to jsou její pronásledovatelé. Počká, až manžel usne, rozběhne se k nim a pokouší se je přemluvit, aby ji nechali na pokoji. Když se ji to nepodaří, jde tam znova druhý den dopoledne, a její manžel na ni narazí, jak nám tu pověděl, pravé ve chvíli, kdy se z vilky vynoří. Slíbí mu, že tam víckrát nepůjde, ale o dva dny později je její naděje, že by se těch strašlivých sousedů mohla zbavit, nad její síly, a tak učiní další pokus a vezme s sebou i svou fotografii, kterou si od ní pravděpodobně vyžádali. Uprostřed rozmluvy přiběhne do vily služebná a oznámí, že manžel se vrátil domů. V té chvíli žena, která ví, že se muž vydá rovnou do vilky, ve spěchu vyžene obyvatele zadním vchodem, pravděpodobně do toho borového lesíka, o němž jsme slyšeli, že je tam poblíž. A tak se stane, že manžel najde vilu opuštěnou. Velice by mě ale překvapilo, kdyby byla liduprázdná ještě dnes večer, až tam půjde na výzvědy. Co soudíte o mé teorii?“

„Je to všechno jen dohad.“

„Přinejmenším se ale shoduje se všemi fakty. Objeví–li se nějaká nová fakta, která by s mou teorií byla v rozporu, bude dost času všechno znova uvážit. Momentálně nemůžeme nic dělat, dokud nedostaneme čerstvou zprávu od našeho přítele z Norbury.“

Nemuseli jsme však čekat příliš dlouho. Telegram přišel právě ve chvíli, kdy jsme dopíjeli čaj. „Vila je dosud obydlena,“ stálo v něm. „Tvář v okně jsem viděl znova. Budu čekat u vlaku v sedm hodin a do vašeho příjezdu nic nepodniknu.“

A opravdu nás očekával na peróně, když jsme vystoupili, a ve světle nádražních luceren jsme viděli, že je velice bledý a chvěje se rozčilením.

„Pořád tam ještě jsou, pane Holmesi,“ řekl a chytil mého přítele za rukáv. „Když jsem šel sem, viděl jsem, že se ve vile svítí. Rozetneme tu záhadu hned a jednou provždy.“

„Jaký tedy máte plán?“ zeptal se Holmes, když jsme kráčeli po tmavé silnici, vroubené stromy.

„Hodlám tam vniknout třeba násilím a zjistit si, kdo vlastně ve vile je. Od vás chci, abyste mi oba dělali svědky.“

„Jste k tomu pevně rozhodnut, přestože vás manželka varovala, že pro vás bude lepší, když se záhadu nepokusíte rozluštit?“

„Ano, jsem pevně rozhodnut.“

„No, myslím, že jednáte správně. Jakákoli pravda je lepší než ty neurčité pochyby. Uděláme nejlíp, když tam půjdeme rovnou. Z hlediska zákona k tomu sice nemáme to nejmenší oprávnění, ale myslím si, že to stojí i za případné důsledky.“

Večer byl neobyčejně temný a začalo poprchávat, když jsme odbočili z hlavní silnice na úzkou cestu, hluboce rozježděnou a po obou stranách lemovanou živými ploty. Grant Munro však nedočkavě pospíchal před námi a my jsme klopýtali za ním, jak jen to šlo.

„Tamhleto je světlo z mého domu,“ zamumlal a ukázal na slabou záři, rozlévající se mezi stromy, „a tady je vila, do které jdeme.“

Při těchto slovech jsme prošli ohybem cesty a kousek opodál jsme uviděli stavení. Pruh žlutého světla, dopadajícího na tmavé prostranství před domem, svědčil o tom, že dveře nejsou docela zavřené, a také jedno okno v poschodí jasně zářilo. Když jsme se tam podívali, uviděli jsme, že se za záclonou pohybuje jakási nejasná skvrna.

„To je ta kreatura,“ zvolal Grant Munro, „sami vidíte, že tam někdo je. Pojďte teď prosím za mnou a brzo se dovíme všechno.“

Došli jsme ke dveřím, ale pojednou se ze stínu vynořila nějaká žena a zůstala stát ve zlatém pruhu světla vrhaného lampou. Do tváře jsem jí neviděl, protože ta byla ve tmě, ale ruce měla prosebně rozepjaté.

„Ne, proboha ne, Jacku!“ volala. „Tušila jsem to, že dnes večer přijdeš. Rozmysli si to, miláčku! Věř mi ještě jednou a nikdy toho nebudeš litovat.“

„Věřil jsem ti už moc dlouho, Effie!“ zvolal Grant Munro přísně. „Pusť mě! Musím dovnitř. Moji přátelé a já jsme se rozhodli, že tu věc vyřídíme jednou provždy.“ Odstrčil ji stranou a my jsme šli v jeho patách. Když otevřel dveře dokořán, vrhla se před něho nějaká stařena a pokusila se ho zarazit, ale smýkl s ní zpátky a v příštím okamžiku jsme už všichni byli na schodech. Grant Munro vpadl do osvětlené místnosti v podkroví a my jsme tam vešli hned za ním.

Byl to útulný, pěkně zařízený pokoj, dvě svíčky planuly na stole a další dvě na krbové římse. V koutě, skloněna nad stolem, seděla bytost, která vypadala jako nějaké malé děvčátko. Když jsme vešli, měla odvrácenou tvář, ale viděli jsme, že má na sobě rudé šaty a na rukou natažené dlouhé bílé rukavice. Sotva však po nás vrhla pohled, vykřikl jsem překvapením a hrůzou. Tvář, kterou k nám otočila, měla prapodivně sinalý odstín a její rysy postrádaly jakéhokoli výrazu. V příštím okamžiku se záhada vysvětlila. Holmes se smíchem sáhl dítěti za ucho, škraboška spadla z tváře a před námi se objevila malinká černošská holčička, černá jak uhel, ale s bílými zoubky, které vesele vycenila do našich užaslých tváří. Nakazila mě svou veselostí tak, že jsem se hlučně rozesmál, ale Grant Munro zůstal stát jako vyjevený s rukou přitisknutou na hrdlo.

„Kristepane!“ zvolal. „Co má tohle znamenat?“

„Hned ti to povím,“ zvolala jeho žena, která vešla do pokoje s hrdou, odhodlanou tváří. „Donutil jsi mě proti mé vůli, abych ti to pověděla, a teď se s tím musíme oba nějak vyrovnat. Můj manžel v Atlantě zemřel. Moje dítě však zůstalo naživu.“

„Tvoje dítě!“

Vytáhla velký stříbrný medailon, který měla v záňadří. „Nikdy jsi jej neviděl otevřený.“

„Nenapadlo mě, že je otvírací.“

Stiskla pérko a víčko odskočilo. Uvnitř byla podobizna muže, mimořádně hezkého a inteligentního, jehož tvář však nesla neklamné znaky afrického původu.

„Je to John Hebron z Atlanty,“ řekla manželka, „a byl to ten nejušlechtilejší člověk na světě. Distancovala jsem se od lidí své rasy, abych se za něho mohla provdat, ale dokud žil, nikdy jsem toho ani na okamžik nelitovala. Naším neštěstím bylo, že jediné dítě, které jsme spolu měli, se vyvedlo po něm a nikoli po mně. To se v podobných případech stává často, a malá Lucy je dokonce mnohem černější než její otec. Ať je však černá nebo bílá, je to má sladká holčička a maminčin mazlíček.“ Děvčátko při těch slovech přiběhlo k matce a zabořilo jí tvář do sukně.

„Nechala jsem ji v Americe jen proto,“ pokračovala manželka, „že měla chatrné zdraví a změna podnebí by jí byla mohla ublížit. Svěřila jsem ji do péče jedné spolehlivé Skotky, která u nás kdysi sloužila. Ani ve snu, ani na okamžik mě nikdy nenapadlo, že bych se snad svého dítěte zřekla. Když jsem se však náhodou setkala s tebou, Jacku, a když jsem se do tebe zamilovala, obávala jsem se ti o svém dítěti povědět. Bůh mi odpusť, ale měla jsem strach, že tě ztratím, a nenašla jsem odvahu ti to říct. Musela jsem volit mezi tebou a jí a ve své slabostí jsem se odvrátila od své malé holčičky. Tři roky jsem před tebou tajila, že je na světě, ale dostávala jsem zprávy od chůvy a věděla jsem, že se jí vede dobře. Nakonec však jsem neodolala touze dítě znova spatřit. Bránila jsem se tomu, ale marně. Ačkoli jsem věděla, jak je to nebezpečné, rozhodla jsem se přivézt dítě do Anglie, i kdyby to mělo být jen na pár týdnů. Poslala jsem chůvě sto liber a informovala jsem ji o téhle vilce a možnosti pronajmutí, takže se tu mohla objevit jako naše sousedka, aniž by na mě padlo podezření, že se s ní nějak znám. Šla jsem ve svých bezpečnostních opatřeních dokonce tak daleko, že jsem ji nařídila, aby dítě přes den držela doma a zakrývala mu tvářičku a ruce, aby ani ti, kdo ji snad zahlédnou v okně, nemohli roznášet nějaké klepy o tom, že v našem sousedství žije černé dítě. Možná že bych byla udělala líp, kdybych nebyla tak opatrná, ale byla jsem napůl šílená hrůzou, že by ses mohl dovědět pravdu.

Tys byl první, kdo mi řekl, že do vilky se nastěhovali nájemníci. Měla jsem počkat do rána, ale nemohla jsem rozrušením usnout, a tak jsem nakonec vyklouzla ven, poněvadž jsem věděla, jak těžké je tě probudit. Tys mě ale viděl odcházet a v tom byl počátek všech dalších malérů. Příští den jsi měl na vůli, zda chceš mé tajemství odhalit, ale byl jsi tak ušlechtilý, že ses této příležitosti vzdal. O tři dny později však chůva s dítětem uprchly zadními dveřmi opravdu na poslední chvíli, v okamžiku, kdy už jsi vpadl dovnitř hlavním vchodem. A teď tedy dnes večer konečně víš všechno a já se tě ptám, co bude s námi, s mým dítětem a se mnou?“ Sepnula ruce a čekala na odpověď.

Trvalo dobré dvě minuty, než Grant Munro promluvil, ale jeho odpověď pak byla taková, že na ni dodnes rád vzpomínám. Zvedl děvčátko, políbil je a pak, stále drže dítě na ruce, podal druhou ruku své ženě a zamířil s ní ke dveřím.

„O tom všem si můžeme pohodlně pohovořit doma,“ pravil. „Nejsem žádný velký dobrák, Efiie, ale snad jsem přece jen lepší, než sis o mně myslela.“

Holmes a já jsme šli polní cestou za nimi, ale na jejím konci mě můj přítel zatahal za rukáv. „Myslím, že budeme v Londýně užitečnější než tady v Norbury,“ řekl.

Nezmínil se už o případu ani slovem, až teprve pozdě v noci, když s rozsvícenou svíčkou odcházel do ložnice.

„Watsone,“ řekl, „až budete mít někdy dojem, že poněkud přeceňuji své schopnosti nebo že na některý případ vynakládám menší úsilí, než si zaslouží, zašeptejte mi laskavě do ouška ,Norbury’! Budu vám neskonale vděčný.“