Vzpomínky na Sherlocka Holmese

Musgraveský rituál

V povaze mého přítele Sherlocka Holmese mě často zarážela jedna zvláštní vlastnost: ačkoli metody jeho myšlení byly naprosto exaktní a vrcholně systematické, a přestože si potrpěl na jistou střízlivou eleganci v oblékání, ve svých osobních návycích byl nicméně jedním z největších nepořádníků, jací kdy doháněli svého spolubydlícího k šílenství. Ani já se v tomto ohledu nenechávám příliš svazovat konvencemi. Drsná a odříkavá práce v Afganistanu jenom přispěla k rozvinutí bohémských sklonů, které mám od přírody, a naučila mě dbát na pořádek méně, než se na lékaře sluší. Přece jen však znám jistou míru, a když vidím člověka, který si ukládá doutníky do uhláku, tabák do špičky perské trepky a nevyřízenou korespondenci přibodává zavíracím nožem doprostřed dřevěné římsy nad krbem, začínám si připadat jako fanatik pořádkumilovnosti. Vždycky jsem se například domníval, že cvičení ve střelbě z pistole je kratochvíle, která by se měla provozovat výhradně pod širým nebem, a když si Holmes v záchvatu jednoho ze svých zvláštních rozmarů sedl s revolverem a stovkou nábojů do křesla a jal se zdobit protější zeď vlasteneckými iniciálami V. R., vytvářenými z přesně umístěných zásahů, nemohl jsem se zbavit pocitu, že jak atmosféra, tak vzhled našeho pokoje tímto počínáním příliš nezíská.

Náš byt byl stále plný chemikálií a všelijakých kriminalistických relikvií, které se jaksi vždy dokázaly zatoulat na ta nejnepravděpodobnější místa a objevovaly se v misce s máslem nebo někdy i na místech ještě méně žádoucích. Mým největším soužením však byly jeho písemnosti. Měl hrůzu před zničením jakýchkoli dokumentů, obzvlášť takových, které nějak souvisely s jeho vyřešenými případy, ale přesto se jen jednou, nanejvýš dvakrát do roka dokázal vybičovat k tomu, aby je roztřídil a uspořádal, neboť — jak jsem se o tom v těchto nesouvislých vzpomínkách už kdesi zmínil — návaly vášnivé energie, v nichž vykonal pozoruhodné činy, jež proslavily jeho jméno, vzápětí vždy vystřídala letargická reakce, při níž se nečinně povaloval po bytě s houslemi a knihami, doslova líný na krok — nanejvýš snad že přešel od pohovky ke stolu. A tak se jeho papíry měsíc po měsíci střádaly a hromadily, až byly všechny kouty pokoje zavaleny haldami lejster, která za nic na světě nesměla být spálena a která nesměl zlikvidovat nikdo jiný než jejich majitel.

Když jsme jednoho zimního večera seděli u krbu, odvážil jsem se mu navrhnout — vzhledem k tomu, že byl právě hotov s nalepováním výstřižků do památníku — že by mohl využít příštích dvou hodin k tomu, aby náš pokoj učinil poněkud obyvatelnějším. Oprávněnost mého požadavku nemohl popřít, a tak se s poněkud kajícnou tváří odebral do ložnice, odkud se ale vzápětí vrátil: vlekl za sebou velký plechový kufr, který postavil doprostřed pokoje, sedl si k němu na stoličku a odklopil víko. Viděl jsem, že je už z třetiny naplněn štosy lejster, svázaných červenou stužkou do jednotlivých balíčků.

„Tady je hezkých pár případů, Watsone,“ řekl a čtverácky se po mně podíval. „Myslím, že kdybyste věděl o všem, co v tomhle kufru mám, požádal byste mě spíš, abych z něho něco vyndal, než abych do něho něco přidal.“

„Tak to jsou záznamy o počátcích vaší detektivní práce?“ zeptal jsem se. „Často jsem si přál, abych o těch případech něco věděl.“

„Ano, milý chlapče, tohle všechno jsem vykonal předtím, než přišel můj životopisec a začal mě oslavovat.“ Jemně, skoro mazlivě vyndával jednu složku po druhé. „Nejsou to jen samé úspěchy, Watsone, ale je tu mezi jiným i pár docela pěkných problémů. Mám tady například dokumenty o vrazích z Tarletonu, o případu Vamberryho, toho obchodníka s vínem, o dobrodružství staré Rusky a unikátním případu s aluminiovou berlou, právě tak jako podrobnou zprávu o Ricolettim s koňskou nohou a jeho bestiální ženě. A tady — á, ano! — tohle je opravdu něco velice recherché[5].“

Ponořil paži až na dno kufru a vytáhl malou dřevěnou skřínku s odšupovacím víčkem, v jakých bývají dětské hračky. Vylovil z ní kus pomačkaného papíru, starodávný mosazný klíč, kolík, na němž bylo namotáno klubko motouzu, a tři staré a rezavé kovové kotoučky.

„Nu? Co si o těch krámech myslíte, milý chlapče?“ zeptal se s úsměvem, když viděl, jak jsem se zatvářil.

„Že je to prapodivná sbírka.“

„Vskutku prapodivná — ale historie, která se k ní víže, se vám bude zdát ještě prapodivnější.“

„Ta veteš má nějakou historii?“

„Víc — sama je historií.“

„Jak to myslíte?“

Sherlock Holmes bral jeden předmět po druhém a kladl je na okraj stolu. Pak si znova sedl do křesla a prohlížel si je se zábleskem uspokojení v očích.

„Tohle je všechno, co mi zbylo na památku po té epizodě s Musgraveským rituálem.“

Už několikrát se přede mnou o tom případu zmínil, ačkoli nikdy se mi z něho nepodařilo vytáhnout žádné podrobnosti.

„Byl bych moc rád,“ řekl jsem, „kdybyste mi o tom mohl něco povědět.“

„A to mám ten nepořádek nechat, tak jak je?“ zvolal pokrytecky. „Zdá se, že vaše pořádkumilovnost má přece jen své meze, Watsone. Budu však mít radost, připojíte‑li ten případ ke svým análům, poněvadž obsahuje některé momenty, které z něho činí unikát v archívech anglické — a myslím nejen anglické — kriminalistiky. Sbírka mých skromných úspěchů by rozhodně nebyla úplná, kdyby v ní chyběla zpráva o této opravdu výjimečné záležitosti.

Pamatujete se možná, že případ lodi Gloria Scottová a můj rozhovor s oním nešťastníkem, o jehož osudu jsem vám už vyprávěl, mě poprvé upozornil na profesi, která se později stala mým celoživotním údělem. Znáte mě dnes, kdy už je moje jméno proslulé široko daleko a kdy jsem obecně pokládán jak veřejností, tak oficiální policií za poslední odvolací instanci v pochybných případech. Dokonce i v době našeho seznámení, to jest v době případu, který jste zvěčnil pod názvem Studie v šarlatové, měl už jsem značnou, i když nepříliš lukrativní[6] klientelu. Stěží si proto můžete představit, jak bylo zpočátku obtížné ji nalézt a jak dlouho mi trvalo, než jsem prorazil.

Když jsem přijel do Londýna, bydlel jsem v Montague Street, hned za rohem u Britského muzea, a tam jsem čekal a vyplňoval nadbytek svého volného času studiem všech vědeckých disciplín, které byly natolik obtížné, že mě nenudily. Tu a tam se mi naskytl nějaký případ, převážně mi jej nahrál některý bývalý kolega ze studií, neboť v posledních letech, která jsem strávil na universitě, se o mně i o mých metodách hodně mluvilo. Třetí z nich byl případ Musgraveského rituálu a právě zájmu, který tento jedinečný řetěz událostí vzbudil, a značným hodnotám, jež tehdy byly v sázce, vděčím za první kroky na cestě k postavení, které dnes mám.

Reginald Musgrave studoval na téže universitě jako já, a dokonce jsem se s ním i trochu znal. Mezi studenty se netěšil přílišné oblibě, ačkoli se mi vždy zdálo, že to, co u něho bylo pokládáno za nadutost, byla ve skutečnosti jen snaha zakrýt mimořádnou, vrozenou ostýchavost. Byl to mladík neobyčejně aristokratického zevnějšku, štíhlý, s orlím nosem a velikýma očima, se zdrženlivým, ale přesto zdvořilým vystupováním. A skutečně byl potomkem jedné z nejstarších rodin našeho království, ačkoli pocházel z mladší rodové větve, která se od severních Musgraveů oddělila někdy v šestnáctém století a usadila se v západním Sussexu, kde panské sídlo Hurlstone je pravděpodobně nejstarší obývanou budovou v celém kraji. Zdálo se, že na tom mladíkovi ulpělo cosi z jeho rodiště, a nikdy jsem se nedokázal podívat na jeho bledou, ostře řezanou tvář či na sklon jeho hlavy, aniž by se mi v duchu nevybavila představa šerých, klenutých průchodů, sloupkovím rozčleněných oken a všeho ostatního úctyhodného haraburdí feudálního panství. Párkrát jsme se spolu dali do řeči a vzpomínám si, že nejednou projevil živý zájem o mé pozorovací a usuzovací metody.

Potom jsem ho čtyři roky neviděl, až jednoho dne ráno přišel do mého bytu v Montague Street. Maličko se změnil, byl oblečen jako nějaký mladý módepán — vždycky byl tak trochu dandy — ale choval se stejně klidně a uhlazeně jako kdykoli dřív.

,Jak se vám celý ten čas vedlo, Musgrave?’ zeptal jsem se ho, když jsme si srdečně potřásli rukama.

,O smrti mého nebohého otce jste pravděpodobně slyšel,’ řekl. ,Odnesli jsme ho na hřbitov před dvěma lety. Od té doby samozřejmě musím spravovat hurlstonské panství, a poněvadž jsem zároveň poslancem za náš okres, mám věru práce až nad hlavu. O vás jsem se však, Holmesi, dověděl, že jste začal v praxi uplatňovat schopnosti, jimiž jste nás kdysi udivoval.’

,Ano,’ řekl jsem, ,vydělávám si na živobytí svým důvtipem.’

,To rád slyším, poněvadž dnes naléhavě potřebuji vaši radu. U nás v Hurlstonu došlo k jistým velice podivným událostem a policie není s to je jakkoli objasnit. Jde skutečně o zcela mimořádnou a nevysvětlitelnou věc.’

Umíte si představit, jak dychtivě jsem mu naslouchal, Watsone, poněvadž opravdová šance, po která jsem celé ty dlouhé měsíce strávené v nečinnosti pásl, zjevila se mi pojednou na dosah ruky. V hloubi srdce jsem věřil, že uspěji i tam, kde ostatní zklamali, a teď jsem měl příležitost vyzkoušet sám sebe.

,Povězte mi prosím podrobnosti,’ zvolal jsem.

Reginald Musgrave usedl naproti mně a zapálil si cigaretu, kterou jsem mu nabídl.

,Především musíte vědět,’ řekl, ,že ačkoli jsem svobodný mládenec, musím v Hurlstonu zaměstnávat početný štáb služebnictva, poněvadž je to rozsáhlá stará budova a vyžaduje spoustu péče. Kromě toho mám velkou bažantnici a v době honů se u mne scházívá lovecká společnost, což všechno vyžaduje dostatek domácího personálu. Celkem zaměstnávám osm služek, kuchaře, komorníka, dva sluhy a chlapce pro všechno. O zahradu a stáje ovšem pečuje zvláštní štáb lidí.

Z tohoto domácího personálu je v našich službách nejdéle komorník Brunton. Když jej můj otec kdysi přijal do svých služeb, byl to mladý učitel bez místa, ale velice energický a charakterní člověk, takže vbrzku začal být v domě nepostradatelný. Je to urostlý a hezký muž s krásně klenutým čelem, a přestože u nás slouží nějakých dvacet let, nemůže mu dnes být moc přes čtyřicet. Vezmeme‑li v úvahu jeho osobní kvality a mimořádné nadání — ovládá totiž několik jazyků a hraje skoro na všechny hudební nástroje — je až s podivem, že mohl být tak dlouho spokojen s místem, které u nás zastával. Mám však za to, že si potrpí na pohodlí, a nemá dost podnikavosti k nějaké radikální změně. Na našeho hurlstonského komorníka si vzpomíná každý, kdo nás kdy navštívil.

Tento vzor dokonalosti však má přece jen jednu chybu. Je totiž tak trochu donchuán a jistě si umíte představit, že pro člověka jako on není dvakrát obtížné hrát v našem klidném venkovském kraji roli prvního milovníka.

Dokud byl ženatý, bylo všechno v pořádku, ale od té doby, co ovdověl, měli jsme kvůli němu v jednom kuse nějaké mrzutosti. Před několika měsíci jsme doufali, že se snad znova usadí, poněvadž se zasnoubil s Rachel Howellsovou, naší druhou služebnou, ale pak ji zas pustil k vodě a začal mít pletky s Janet Tregellisovou, dcerou našeho revírního. Rachel, která je moc hodné děvče, ale má vznětlivou waleskou povahu, odstonala to prudkým zánětem mozkových blan a chodí teď po domě — nebo vlastně do včerejška chodila — jako černooký stín někdejší krasavice. To bylo první drama, které jsme v Hurlstonu zažili, ale dočista jsme na ně zapomněli při druhém dramatu, jemuž předcházelo hanebné chování a propuštění komorníka Bruntona.

Povím vám, jak k tomu došlo. Jak už jsem řekl, je to inteligentní člověk a právě ta přílišná inteligence ho zničila, neboť v něm zřejmě vzbudila nepotlačitelnou zvědavost na věci, po kterých mu ani v nejmenším nic nebylo. Neměl jsem tušení, kam až ho tato nemilá vlastnost dohnala; teprve čirá náhoda mi otevřela oči.

Říkal jsem už, že dům je neobyčejně rozlehlý. Minulý týden jsem jednou večer — bylo to ve čtvrtek večer, abych byl přesný — nemohl usnout, poněvadž jsem po večeři z pošetilosti vypil šálek silné café noir[7]. Zápasil jsem s nespavostí do dvou hodin do rána, ale když mi bylo jasné, že je to zcela beznadějný boj, vstal jsem a zažehl svíci s úmyslem pokračovat v četbě rozečteného románu. Knihu jsem však předtím nechal v kulečníkovém sále, a tak jsem si oblékl župan a vydal se pro ni.

Abych se dostal do kulečníkového sálu, musel jsem sejít o poschodí níž a pak projít kolem ústí chodby, vedoucí ke knihovně a síni se zbraněmi. Umíte si jistě představit mé překvapení, když jsem do této chodby nahlédl a uviděl záblesk světla, vycházejícího z otevřených dveří knihovny. Sám jsem totiž zhasínal lampu a zavíral dveře, než jsem šel spát. Nejdřív mě přirozeně napadlo, že to jsou lupiči. Chodby Hurlstonu jsou bohatě ozdobeny starými trofejními zbraněmi. Strhl jsem ze zdi starodávnou bitevní sekeru, nechal jsem svíčku za sebou, po špičkách jsem se proplížil chodbou a nakoukl do otevřených dveří.

V knihovně byl komorník Brunton. Seděl zcela oblečený v lenošce, na kolenou měl nějaký kus papíru, který vypadal jako mapa, a čelo měl opřené o dlaň, jako by o něčem hluboce přemýšlel. Stál jsem tam němý úžasem a pozoroval jsem ho ze tmy. Oharek svíčky na okraji stolu vrhal slabé světlo, které stačilo právě tak na to, abych viděl, že je oblečený. Když jsem na něho hleděl, vstal pojednou z křesla, přistoupil k postrannímu sekretáři, odemkl jej a jednu zásuvku vytáhl. Vzal z ní jakýsi papír, vrátil se do křesla, rozprostřel papír na okraji stolu vedle svíčky a začal jej důkladně a podrobně studovat. Mé pohoršení nad tímto bezostyšným prohlížením našich rodinných dokumentů mě přemohlo natolik, že jsem udělal krok kupředu; Brunton vzhlédl a uviděl mě stát ve dveřích. Vyskočil, tvář mu zesinala strachem a papír, připomínající mapu, který původně studoval, strčil do náprsní kapsy.

»Tak takhle,« řekl jsem, »takhle tedy splácíte důvěru, kterou jsme ve vás vkládali! Jste propuštěn — zítra ráno opustíte dům.«

Uklonil se s výrazem naprosto zničeného člověka a beze slova proklouzl kolem mne. Oharek svíčky zůstal stát na stole a v jeho světle jsem se podíval, co je to za papír, který Brunton vzal ze sekretáře. Překvapilo mě, že to není vůbec nic důležitého, byla to jenom kopie otázek a odpovědí jednoho zvláštního starého obyčeje zvaného Musgraveský rituál. Je to jakýsi ceremoniál zachovávaný v naší rodině, jemuž se po staletí musel každý Musgrave podrobit, když dosáhl plnoletosti — tedy věc ryze soukromé povahy, která by nanejvýš snad ještě mohla zajímat archeologa, podobně jako naše erbovní štíty nebo heraldická znamení, ale která nemá naprosto žádnou praktickou cenu.’

,K té listině bychom se měli vrátit až později,’ řekl jsem.

,Pokládáte‑li to za opravdu nutné,’ odpověděl s jistým zaváháním. ,Abych ale pokračoval ve svém vyprávění: sekretář jsem znova zamkl klíčem, který tam Brunton zanechal, a obrátil jsem se k odchodu, když jsem s překvapením zjistil, že komorník se vrátil a stojí přede mnou.

»Pane Musgrave, « zvolal hlasem, který přeskakoval rozčilením, »takovou hanbu nemohu přežít. Byl jsem vždy hrdý na své postavení a ta potupa mě zabije. Má krev padne na vaši hlavu — věřte, že to myslím doopravdy — jestli mě doženete k zoufalství. Nemůžete‑li mě po tom, co se stalo, dál zaměstnávat, dejte mi probůh aspoň měsíční výpověď, jako bych odcházel z vlastního rozhodnutí. To nějak přenesu přes srdce, pane Musgrave, ale ne být vyhozen před všemi těmi lidmi, které tak dobře znám. «

»Nezasluhujete si přílišnou shovívavost, Bruntone, « odpověděl jsem. »Zachoval jste se velice hanebně. Poněvadž jste však sloužil u naší rodiny dlouho, nechci vám dělat veřejnou ostudu. Měsíc ale je moc dlouhá doba. Koukejte do týdne zmizet a odchod si odůvodněte jak chcete.«

»Do týdne?« zvolal zoufalým hlasem. »Čtrnáct dní — dejte mi proboha aspoň čtrnáct dní!«

»Týden,« opakoval jsem, ,a to si můžete gratulovat, že s vámi jednám tak shovívavě.«

Odpotácel se s hlavou skloněnou na prsa jako zničený člověk a já jsem zhasl světlo a vrátil se do svého pokoje.

Další dva dny vykonával Brunton své povinnosti velice pilně a horlivě. Ani narážkou jsem se nezmínil o tom, co se stalo, a s jistou zvědavosti jsem čekal, jak svůj vyhazov zamaskuje. Třetí den ráno si však po snídani nepřišel jako obvykle pro instrukce, které jsem mu vždy na celý den dával. Když jsem odcházel z jídelny, potkal jsem náhodou Rachel Howellsovou, tu služebnou. Jak už jsem vám řekl, teprve nedávno se zotavila z nemoci a byla tak zoufale bledá a přepadlá, že jsem ji pokáral za to, že už zase pracuje.

»Měla byste být v posteli,« řekl jsem. »Ke svým povinnostem se vrátíte, až se trochu seberete.«

Podívala se na mě s tak zvláštním výrazem, že jsem začal mít podezření, zda se snad nepomátla na rozumu.

»Už je mi docela dobře, pane Musgrave,« řekla mi.

»Uvidíme, co řekne doktor,« odpověděl jsem jí. »Teď nechte vší práce a jděte dolů říct Bruntonovi, že s ním chci mluvit.«

»Komorník odešel,« řekla.

»Jak to — odešel? Kam odešel?«

»Odešel. Nikdo ho neviděl. Ve svém pokoji není. Ó ano, odešel — odešel!« Zvrátila se na zeď a začala se vřeštivě smát, zatímco já, zděšen tím náhlým záchvatem hysterie, rozběhl jsem se ke zvonku, abych přivolal pomoc. Dívku odnesli do jejího pokoje — stále ještě ječela a sténala — a já začal pátrat po Bruntonovi. O tom, že zmizel, nemohlo být pochyb. V jeho posteli tu noc nikdo nespal a nikdo ho nespatřil od chvíle, kdy předchozího večera odešel do svého pokoje; přesto však jsem si neuměl představit, jak mohl z domu odejít, neboť jak okna, tak dveře byly ráno zavřené. Jeho šaty, hodinky, a dokonce i peníze byly v jeho pokoji — ale černý oblek, který obvykle nosil, jsme nenašli. Zmizely i jeho domácí střevíce, kdežto boty tam zůstaly. Kam tedy mohl komorník Brunton v noci odejít a co se s ním mohlo stát?

Prohledali jsme samozřejmě celý dům od sklepa až po podkroví, ale nenašli jsme po něm jedinou stopu. Jak už jsem říkal, náš starý dům je hotový labyrint, zvlášť původní křídlo, které je nyní prakticky neobydleno, ale přesto jsme proslídili každý pokoj a komoru, aniž jsme po zmizelém našli sebemenší památku. Připadalo mi neuvěřitelné, že by odešel a nechal v domě veškerý majetek — ale kde tedy mohl být? Zavolal jsem místní policii, ale bezúspěšně. Tu noc předtím pršelo, a tak jsme prozkoumali trávník a cestičky kolem celého domu, ale marně. Tak se věci měly, když náhle nová událost zcela odvedla naši pozornost od původní záhady.

Dva dny bylo Rachel Howellsové tak zle — chvílemi blouznila, chvílemi zas propadala hysterii — že jsme najali ošetřovatelku, aby u ní v noci bděla. Třetí noc po Bruntonově zmizení si ošetřovatelka, které se zdálo, že pacientka klidně spí, zdřímla v lenošce, ale když se časně ráno probudila, našla postel prázdnou, okno otevřeně a po nemocné nikde ani stopy. Okamžitě mě vyburcovali a s dvěma sluhy jsem hned začal pátrat po pohřešovaném děvčeti. Nebylo těžké určit směr, kterým se vydala, neboť jsme začali pod jejím oknem a mohli jsme snadno sledovat její stopy přes trávník až na hráz jezera, kde se ztratily na štěrkové cestě, vedoucí ze statku. Jezero je tam osm stop hluboké a umíte si jistě představit naše pocity, když jsme viděli, že stopa nešťastné pomatené dívky konči na jeho hrázi.

Pochopitelně jsme měli sítě a bidla a pokusili jsme se najít aspoň tělo té nešťastnice, ale přes veškeré úsilí se nám to nepodařilo. Zato jsme však z jezera vylovili něco opravdu neočekávaného. Byl to plátěný pytel, v němž byla spousta kusů starého, zrezavělého a bezbarvého kovu a mnoho tmavých oblázků nebo snad kousků skla. Tento podivný nález byl vše, co jsme z jezera vylovili, a přestože jsme včera podnikali všemožné pátrání a hledání, nedověděli jsme se o osudu Rachel Howellsové ani Richarda Bruntona nic. Místní policie je s rozumem v koncích, a tak přicházím k vám jako ke své poslední naději.’

Umíte si představit, Watsone, s jakou dychtivosti jsem naslouchal tomuto mimořádnému sledu událostí. Pokoušel jsem se je nějak dát dohromady a najít nějakou společnou nit, na niž by je bylo možno všechny navléci.

Komorník zmizel. Služebná zmizela. Služebná komorníka milovala, ale později měla důvod ho nenávidět. Měla v sobě waleskou krev, byla prudká a vášnivá. Hned po jeho zmizení byla strašlivě rozčilená. Hodila do jezera pytel s jakýmsi prapodivným obsahem. To všechno byly faktory, které bylo třeba vzít v úvahu, ačkoli žádný z nich nevedl přímo k jádru věci. Kde je počáteční článek tohoto řetězu událostí? Tam je i konec této zašmodrchané nitě.

,Musím se podívat na ten papír, Musgrave,’ řekl jsem, ,který stál vašemu komorníkovi za to, aby jej zkoumal, i když tím riskoval, že přijde o místo.’

,Ten náš rituál je trochu absurdní,’ odpověděl, ,ale přinejmenším jej omlouvá aspoň jistá půvabná starobylost. Mám kopii těch otázek a odpovědí tady, jestli se na ně chcete zběžně podívat.’

Podal mi právě ten papír, který tu teď mám, Watsone, a zde tedy je ten podivný katechismus, jemuž se musel každý Musgrave naučit, než se stal plnoletým. Přečtu vám otázky a odpovědi, jak tu stojí:

,Čí to bylo?’

,Toho, kdo odešel.’

,Čí to bude?’

,Toho, kdo přijde.’

,Který byl měsíc?’

,Po prvním šestý.’

,Kde stálo slunce?’

,Nad dubem.’

,Kdeže stín ležel?’

,Pod jilmem.’

,Jakpak byl měřen?’

,Na sever deset a deset, na východ pět a pět, na jih dva a dva, na západ jeden a jeden a tam pak pod.’

,Co za to dáme?’

,Všechno, co máme.’

,Proč to dát máme?’

,Z důvěry samé.’

,Originál není datován, ale pravopis ukazuje na polovinu sedmnáctého století,’ poznamenal Musgrave. ,Přesto se ale obávám, že vám to při řešení téhle záhady moc nepomůže.’

,Přinejmenším nám to přináší další záhadu,’ řekl jsem, ,která je dokonce zajímavější než ta první. A může se stát, že rozluštění jedné nám dopomůže i k rozluštění druhé. Nesmíte se na mne zlobit, Musgrave, když vám řeknu, že toho vašeho komorníka pokládám za náramně chytrého člověka, který měl víc bystrozrakosti než deset generací jeho pánů.’

,Obávám se, že vám moc nerozumím,’ řekl Musgrave. ,Mně se zdá, že ten papír nemá žádnou praktickou cenu.’

,Mně zas připadá až příliš praktická a soudím, že Brunton na to měl týž názor. Té noci, kdy jste ho přistihl, neviděl nepochybně tu listinu poprvé.’

,To je docela dobře možné. Nesnažili jsme se ji nijak skrývat.’

,Řekl bych, že si při té poslední příležitosti už prostě jenom chtěl osvěžit paměť. Z vaší řeči jsem vyrozuměl, že měl nějakou mapu či nákres, který s rukopisem porovnával a který strčil do kapsy, když jste se tam objevil, že ano?’

,To je pravda. Co ho ale mohlo zajímat na našem starém rodinném obyčeji a co vlastně celá tahle motanice znamená?’

,Myslím, že pro nás nebude příliš obtížné to vysvětlit,’ řekl jsem. ,S vaším dovolením se vydáme prvním vlakem do Sussexu a podrobněji celou věc prozkoumáme na místě.’

Téhož dne odpoledne jsme už oba byli v Hurlstonu. Možná že jste viděl obrázky nebo četl popis té proslulé staré budovy, takže své vyprávění zkrátím a řeknu jen tolik, že je postavena do tvaru písmene L, přičemž delší rameno je moderní část, kdežto kratší představuje staré jádro budovy, k němuž bylo to druhé později přistavováno. Nad nízkým, těžkým překladem dveří uprostřed té staré části je do kamene vytesáno datum 1607, ale znalci se shodují na tom, že trámy a kamenné zdi jsou ve skutečnosti ještě mnohem starší. Mimořádně silné zdi a malá okénka této části budovy vedly v minulém století rodinu k tomu, že dala přistavit nové křídlo, a starého je dnes užíváno jen jako skladiště a sklepa, pokud je ho užíváno vůbec. Dům je obklopen nádherným parkem s rozkošným starým stromořadím a jezero, o němž se můj klient zmínil, je hned u příjezdové cesty, asi dvě stě kroků od budovy.

V té době jsem už byl přesvědčen, Watsone, o tom, že tam nejde o tři oddělené záhady, ale pouze o jedinou, a že jestli dokážu správně přečíst Musgraveský rituál, budu mít v ruce vodítko, které mě může přivést k pravdě jak o komorníku Bruntonovi, tak o služebné Howellsové. K tomu jsem pak také zaměřil veškerou svou energii. Proč se komorník snažil to staré zaříkadlo tak všemožně prozkoumat? Zřejmě proto, že v něm nalezl něco, co uniklo všem těm generacím venkovské šlechty, a že čekal, že mu to přinese nějaký osobní prospěch. Co to ale tedy bylo a jak to ovlivnilo jeho osud?

Když jsem rituál četl, bylo mi naprosto jasné, že ty míry se musí vztahovat k nějakému místu, o němž se zmiňuje i ostatní text dokumentu, a že kdyby se nám podařilo toto místo najít, byli bychom na nejlepší cestě k odhalení tajemství, které staří Musgraveové pokládali za nutné tak podivným způsobem zašifrovat. Pro začátek jsme měli dvě vodítka, z nichž bylo možno vyjít — dub a jilm. Pokud jde o dub, nebyl to žádný problém. Přímo před domem, po levé straně cesty stál hotový patriarcha mezi duby, jeden z nejkrásnějších stromů, jaké jsem kdy viděl.

,Stál tu už v době, kdy byl ten váš rituál sepsán?’ zeptal jsem se, když jsme kolem něho jeli.

,Ten už tu podle všeho stál za vpádu Normanů,’ odpověděl mi. ,Obvod kmene má třiadvacet stop.’

Tím jsem si zabezpečil první pevný bod.

,Máte tu nějaké staré jilmy?’ zeptal jsem se.

Jeden hodně starý stával tamhle, ale před deseti lety ho rozštípl blesk, a tak jsme vykopali i pařez.’

,Pamatujete se přesně, kde stál?’

,Samozřejmě.’

,Žádné jiné jilmy tu nemáte?’

,Staré ne, ale máme tu spoustu buků.’

,Rád bych se podíval, kde ten jilm stál.’

Přijeli jsme v loveckém kočárku na místo a můj klient mě ještě dřív, než jsme vešli do domu, zavedl k prohlubni v trávníku, kde jilm stával. Bylo to skoro na půli cesty mezi domem a dubem. Zdálo se, že mé pátrání postupuje docela dobře.

,Dneska už se asi nedá zjistit, jak vysoký ten jilm byl, co?’ zeptal jsem se.

,To vám mohu hned říct. Byl vysoký čtyřiašedesát stop.’

,Jak to, že to víte?’ zeptal jsem se překvapeně.

,Když mě můj starý učitel zasvěcoval do trigonometrie, vždycky mi dával za úkol změřit všechny možné výškové body. Už jako kluk jsem si vypočítal výšku všech stromů, a budov na celém panství.’

To byla zcela nečekaná šťastná okolnost. Získával jsem potřebné údaje mnohem rychleji, než jsem vůbec mohl doufat.

,Povězte mi,’ zeptal jsem se, ,vyptával se vás na to někdy i váš komorník?’

Reginald Musgrave se na mě ohromeně podíval. ,Teď mi to připomínáte,’ odpověděl. ,Brunton se mne na výšku toho stromu ptal před několika měsíci a tvrdil, že kvůli tomu měl nějakou menší rozepři se štolbou.’

To byla vítaná zpráva, Watsone, neboť mi dosvědčovala, že jsem na správné cestě. Podíval jsem se na slunce. Stálo nízko na nebi, a odhadl jsem, že ani ne za hodinu utkví přímo nad horními větvemi starého dubu. Jedna podmínka uvedená v rituálu pak bude splněna. A stínem jilmu je zřejmě míněná nejzazší hranice stínu, jinak by byl za ukazatel zvolen kmen. Musel jsem proto zjistit, kam až by dopadl stín jilmu ve chvíli, kdy slunce bude těsně nad dubem.“

„To bylo jistě těžké, Holmesi, když tam ten jilm už nestál.“

„No — věděl jsem tolik, že když to dokázal zjistit Brunton, dokážu to já také. Kromě toho to tak těžké nebylo. Šel jsem s Musgravem do jeho pracovny a uřízl jsem si tenhleten kolík, k němu jsem přivázal tenhle dlouhý provaz a po každém yardu jsem na něm udělal uzel. Potom jsem si vzal dvojdílný rybářský prut, který měřil rovných šest stop, a vrátil jsem se se svým klientem na místo, kde stával jilm. Slunce se právě dotklo vrcholku dubu. Zapíchl jsem prut do země, vyznačil jsem si směr stínu a změřil jsem ho. Byl dlouhý devět stop.

Teď už ovšem byl výpočet snadný. Jestliže prut vysoký šest stop vrhá stín šest stop dlouhý, pak strom vysoký čtyřiašedesát stop musel vrhat stín dlouhý šestadevadesát stop, a směr se přirozeně musel v obou případech shodovat. Odměřil jsem vzdálenost, která mě přivedla až skoro ke zdi domu, a zabodl jsem do toho místa kolík. Umíte si jistě představit, jak jsem zajásal, Watsone, když jsem asi dva palce od kolíku uviděl v půdě trychtýřovitou prohlubeň. Bylo mi jasné, že je to značka, kterou si při svém měření udělal Brunton, a že jdu stále v jeho stopách.

Od tohoto výchozího bodu jsem vykročil, když jsem si nejdřív podle kapesního kompasu určil světové strany. Dvakrát deset kroků mě vedlo podél zdi domu a tam jsem si opět místo označil kolíkem. Potom jsem pečlivě udělal pět kroků k východu a dva k jihu. Přivedlo mě to přímo na práh starých dveří. Dva kroky k západu nyní znamenaly, že musím udělat dva kroky do chodby, vykládané kamennými dlaždicemi, a to bylo místo, které rituál označoval.

Nikdy v životě jsem nepocítil tak mrazivé zklamání, Watsone. V první chvíli se mi zdálo, že v mých výpočtech někde musela být kardinální chyba. Zapadající slunce svítilo zplna na podlahu chodby a viděl jsem, že staré, vyšlapané šedé kameny, jimiž byla vydlážděna, jsou pevně spojeny maltou a zcela jistě jimi nebylo mnoho let hnuto. Tady Brunton určitě nepracoval. Oťukal jsem dlažbu, ale zněla všude stejně a nikde nebylo ani památky po nějaké trhlině či štěrbině. Naštěstí však Musgrave, který začal oceňovat smysl mého počínání a který byl v té chvíli stejně rozčilen jako já, vytáhl rukopis rituálu, aby si mé výpočty ověřil.

,A tam pak pod,’ zvolal: ,Zapomněl jste na to »a tam pak pod«.’

Původně jsem myslel, že to znamená, že máme kopat, ale teď jsem si pojednou uvědomil, že jsem se mýlil. ,Tam dole je tedy sklep, ne?’ zvolal jsem.

,Ano — a tak starý jako dům. Dolů se jde tudy, těmihle dveřmi.’

Sestoupili jsme dolů po točitých kamenných schodech, můj společník škrtl zápalkou a rozsvítil velkou lucernu, která stála v rohu na sudu. V okamžiku bylo jasné, že jsme konečně na pravém místě a že jsme v poslední době toto sklepení nenavštívili jen my.

Skladovali tu dřevo, ale polena, která byla zřejmě naskládána na podlaze, navršil někdo kolem stěn, aby uprostřed zůstalo volné místo. Spočívala tam velká a těžká kamenná deska s rezavým železným kruhem uprostřed, k němuž byla přivázána silná kostkovaná šála, jakou nosívají ovčáci.

,Panebože!’ zvolal můj klient, ,tohle je Bruntonova šála! Viděl jsem ji na něm, přísahám vám na to. Co tady ten darebák dělal?’

Navrhl jsem, aby zavolali dva místní policisty, a teprve pak jsem popadl šálu a pokusil jsem se kámen nadzvednout. Podařilo se mi s ním jen maličko pohnout a jenom s pomocí jednoho z policistů jsem jej nakonec odsunul stranou. Pod ním zela temná díra a všichni jsme do ní nakoukli, zatímco Musgrave poklekl vedle nás a spustil dolů lucernu.

Pod námi byla malá komora, asi sedm stop hluboká a čtyři stopy široká. V jednom koutě stála důkladná, mosazí okovaná dřevěná truhla, víko bylo odklopené a ze zámku trčel tenhle zvláštní, starodávný klíč. Na vnější straně byla truhla pokryta hustou vrstvou prachu a dřevo bylo skrznaskrz prožrané vlhkostí a červotočem, takže uvnitř bujely celé chuchvalce plísňových hub. Na dně bylo rozházeno několik kotoučků kovu — zřejmě staré mince — takové, jaké tu mám, ale jinak v ní nebylo nic.

V té chvíli jsme však nemysleli na starou truhlu, neboť naše oči upoutalo cosi, co se choulilo vedle ní. Byla to černě oděná postava, skrčená na kolenou, s čelem opřeným o okraj truhly a z obou stran ji objímající. Tělo bylo v takové poloze, že všechna krev se mu při smrti nahrnula do tváře, a nikdo by nepoznal ty zkřivené, játrově hnědé rysy; když jsme však mrtvolu vytáhli nahoru, výška, oblek a vlasy stačily k tomu, aby mého klienta přesvědčily, že je to vskutku jeho pohřešovaný komorník. Byl mrtev už několik dní, ale na těle neměl jediné zranění nebo modřinu, takže jsme nemohli zjistit příčinu jeho hrůzného konce. Když bylo tělo vyneseno ze sklepení, octli jsme se tváří v tvář problému, který byl skoro stejně na pováženou jako ten, od něhož jsme vyšli.

Přiznám se vám, Watsone, že jsem byl dosavadním pátráním zklamán. Počítal jsem s tím, že jakmile najdu místo uvedené v rituálu, rozřeším celou záhadu; to se mi teď sice povedlo, ale pořád jsem nevěděl, co to vlastně rodina tak pracně a složitě skrývala. Pravda, objasnil jsem Bruntonův osud, ale zbývalo vypátrat, jak vlastně ho tento osud postihl a jakou roli v celé záležitosti hrála zmizelá žena. Sedl jsem si v rohu na soudek a všechno jsem znova důkladně promyslel.

Víte dobře, jakých metod v podobných případech používám, Watsone: snažím se vžít se do situace dotyčného člověka a odhadnout nejdřív stupeň jeho inteligence. Pak si představuji, jak bych se asi za stejných okolností zachoval já. V tomto případě byla celá věc zjednodušena tím, že Brunton byl mimořádně inteligentní člověk, takže nebylo nutné brát opravu na vyrovnání osobních kvalit, jak tomu říkají astronomové. Věděl, že bylo ukryto něco cenného. Určil přesně i místo. Zjistil, že kámen nad skrýší je příliš těžký a jeden člověk s ním nepohne. Co by udělal dál? Nikoho, kdo nebyl z domu, nemohl požádat o pomoc — i kdyby snad měl někoho, komu důvěřoval — poněvadž to by musel otvírat vrata a riziko prozrazení by bylo příliš vysoké. Lepší tedy bylo získat si za pomocníka někoho z domu. Koho o to ale mohl požádat? To děvče ho před časem milovalo. Muž si málokdy dokáže uvědomit, že by mohl lásku ženy ztratit definitivně, i když se k ní předtím zachoval jakkoli špatně. Několika drobnými pozornostmi se pokusí se slečnou Howellsovou usmířit a pak z ní udělá svou společnici. Vydají se spolu v noci do sklepa a spojenými silami se jim podaří nadzvednout kámen. Až sem jsem si dokázal jejich počínání představit, jako bych je viděl před sebou.

Ale i pro dva lidi, navíc když jedním z nich byla žena, muselo být velice těžké ten kámen zvednout. Statný sussexský policista a já jsme s ním měli co dělat. Jak si tedy ti dva pomohou? Nejspíš tak, jak bych to udělal i já. Vstal jsem a důkladně jsem si prohlédl všechna ta různá polena rozházená po podlaze. Skoro okamžitě jsem objevil to, co jsem předpokládal. Jedno z nich, asi tři stopy dlouhé, mělo na jednom konci hluboký vrub, zatímco některá jiná byla po stranách zploštělá, jako by je zmáčkla nějaká značná váha. Zřejmě jak kámen nadzvedávali, podkládali jej poleny, a nakonec, když byl otvor dost velký, aby jím mohli prolézt, zapřeli kámen polenem postaveným na výšku. Právě do něho se na spodním konci vytlačil ten vrub, poněvadž na něm spočívala celá váha kamene a tlačila je na okraj druhé kamenné desky. Potud jsem stále mohl všechno bezpečně sledovat.

Jak jsem však teď měl pokračovat, abych dokázal zrekonstruovat to půlnoční drama? Bylo jasné, že do té podzemní díry mohl vlézt jen jeden z nich, a to Brunton. Dívka musela čekat nahoře. Brunton potom odemkl truhlu, pravděpodobně vybral obsah — poněvadž my jsme tam nic nenašli — a pak — co se stalo pak?

Jaký doutnající oheň pomsty se pojednou rozhořel plamenem v duši té vášnivé keltské ženy, když viděla, že muž, který jí ublížil — a ublížil jí možná víc, než tušíme — octl se v její moci? Byla to náhoda, že poleno vyklouzlo a kámen uvěznil Bruntona ve skrýši, která se měla stát jeho hrobkou? Nebo se provinila jen tím, že o jeho osudu mlčela? Nebo snad o podpěru nějak prudce zavadila, vyrazila ji a způsobila tak, že kámen zapadl na své místo? Ať už se to stalo jakkoli, zdálo se mi, že vidím tu ženskou postavu, svírající nalezený poklad, jak zběsile prchá nahoru po točitých schodech a v uších jí možná znějí přidušené výkřiky ze sklepení a bušení šílených rukou na kámen, který zardousil život jejího nevěrného milence.

To bylo to tajemství její pobledlé tváře, pocuchaných nervů a výbuchů hysterického smíchu druhý den ráno. Co ale bylo v té truhle? Jak s tím naložila? Byl to zajisté ten starý kov a oblázky, které můj klient vylovil z jezera. Hodila je tam při první příležitosti, aby odstranila poslední stopu svého zločinu.

Dvacet minut jsem seděl bez hnutí a přemýšlel o všech těch věcech. Musgrave tam celou tu dobu tiše stál s velice bledou tváří; lucerna se mu kymácela v ruce a hleděl do sklepení.

,Tohle jsou mince z doby krále Karla I.,’ a zvedl těch pár, které v truhle zbyly. ,Tak vidíte, že jsme dobu sepsání rituálu určili přesně.’

,Možná že po Karlu I. najdeme ještě něco jiného,’ zvolal jsem, neboť mě pojednou napadlo pravděpodobné vysvětlení prvních dvou otázek rituálu. ,Dovolte, abych si prohlédl obsah toho pytle, který jste vylovili z jezera.’

Šli jsme nahoru do jeho pracovny a on přede mne to haraburdí vysypal. Jakmile jsem se na ně podíval, hned jsem pochopil, proč mu věnoval tak malou pozornost. Kov byl totiž skoro úplně černý a kameny zašlé a bez lesku. Otřel jsem jeden z nich o rukáv a okamžitě zajiskřil v tmavé prohlubni mé dlaně. Kovové části měly tvar dvojitého prstenu, který však byl celý zkřivený a promáčknutý, takže nebyl k poznání.

,Nesmíte zapomínat,’ řekl jsem, ,že královská strana v Anglii vzkvétala i po králově smrti a že když nakonec prchali, zakopali spoustu svého nejcennějšího majetku do země s úmyslem vrátit se pro něj v klidnějších časech.’

,Můj předek, sir Ralph Musgrave, byl přední šlechtic a byl pravou rukou Karla II. při jeho putování,’ řekl můj přítel.

,Nu ovšem!’ odpověděl jsem. ,To nám totiž právě nabízí poslední článek, který až dosud v celém řetězu chyběl. Musím vám gratulovat k tomu, že jste se stal vlastníkem — i když za poněkud tragických okolností — památky, která má velkou hodnotu sama o sobě, ale ještě větší význam má jako historická kuriozita.’

,Co to tedy je?’ zalapal užasle po dechu.

,Nic menšího než stará koruna anglických králů.’

,Koruna?’

,Ovšem. Uvědomte si, co praví rituál. Jak to tam stoji? »Čí to bylo?« »Toho, kdo odešel« To bylo po popravě krále Karla. A dál: »Čí to bude?’ »Toho, kdo přijde.« To byl Karel II., jehož příchod už byl předvídán. Není myslím pochyb o tom, že tento otlučený a beztvarý diadém kdysi vroubil skráně Stuartovců.’

,Jak se ale dostal do jezera?’

,Ach, to je otázka, jejíž zodpovězení si vyžádá delšího času.’ A poté jsem před ním rozvinul celý ten dlouhý řetěz dohadů a důkazů, který jsem si vykonstruoval. Do pracovny se vkradl soumrak a na nebi už jasně svítil měsíc, než jsem byl se svým vyprávěním u konce.

,Jak je ale možné, že Karel po svém návratu korunu nedostal?’ zeptal se Musgrave, ukládaje historickou památku zpátky do plátěného pytle.

,Zde se zřejmě dotýkáte jediného bodu, který podle všeho nebudeme nikdy s to uspokojivě vysvětlit. Pravděpodobně Musgrave, který byl strážcem tajemství, mezitím zemřel a nějakým nedopatřením zanechal svým potomkům toto vodítko, aniž jim vysvětlil jeho význam. Od té doby až podnes je předával otec synovi a nakonec se ho zmocnil člověk, který jeho tajemství rozluštil a přišel při tom dobrodružství o život.’

A to je příběh Musgraveského rituálu, Watsone. Korunu mají dodnes v Hurlstonu — ačkoli s tím měli nějaké právní opletačky a museli zaplatit značný obnos, než získali povolení, že si ji mohou ponechat. Jsem si jist, že když se odvoláte na mne, s radostí vám ji ukážou. O té ženě však už nikdo víc neslyšel a je pravděpodobné, že opustila Anglii a uchýlila se i se vzpomínkou na svůj zločin někam za moře.“