Vzpomínky na Sherlocka Holmese

Gloria Scottová

„Mám tu pár lejster,“ řekl můj přítel Sherlock Holmes jednoho zimního večera, když jsme seděli každý z jedné strany u krbu, „o kterých si vážně myslím, že stojí za to, abyste se do nich podíval, Watsone. Jsou to dokumenty o mimořádném případu lodi Gloria Scottová a tohle je ta zpráva, která naplnila smírčího soudce Trevora takovou hrůzou, že umřel, když si ji přečetl.“

Vytáhl ze zásuvky malé, odřené válcovité pouzdro, rozvázal tkaničku a podal mi krátký dopis naškrábaný na půlarchu špinavě šedého papíru.

„Je zvěřiny dost, po honu přijde všem Londýňanům,“ stálo tam. „Fořt Hudson už zařídil všechno. Poslal vzkaz, řekl: ty teďka zachraň odbyt. Nejvíc se škodí bažantům, útěkem ochudí revír.“

Když jsem tu záhadnou zprávu přečetl a zvedl oči, viděl jsem, že se Holmes pochichtává udivenému výrazu mé tváře.

„Vypadáte poněkud vyjeveně,“ řekl.

„Nechápu, jak tahle zpráva mohla v někom vyvolat hrůzu. Mně připadá spíš groteskní.“

„Pochopitelně. Nicméně zůstává faktem, že člověka, který si ji přečetl — a byl to statný, zdravím kypící starý pán — srazila k zemi tak, jako by dostal do hlavy rukojetí pistole.“

„Dráždíte mou zvědavost,“ řekl jsem. „Proč jste ale před okamžikem povídal, že existují nějaké obzvlášť pádné důvody, kvůli nimž bych měl tenhle případ prostudovat?“

„Poněvadž to byl vůbec první případ, kterým jsem se zabýval.“

Často jsem se ze svého přítele pokoušel vytáhnout, co v něm poprvé vzbudilo zájem o kriminalistická pátrání, ale nikdy jsem ho dosud nezastihl ve sdílné náladě. Teď se však předklonil v křesle a rozložil si dokumenty na kolenou. Pak si zapálil dýmku, chvíli mlčky pokuřoval a probíral se v nich.

„Nikdy jste ode mne neslyšel o Victoru Trevorovi?“ zeptal se. „Byl to jediný přítel, kterého jsem měl v těch dvou letech, kdy jsem byl na universitě. Nikdy jsem nebyl moc družný mládenec, Watsone, vždycky jsem raději dřepěl ve svém pokoji a zdokonaloval metody svých myšlenkových pochodů, takže jsem se s lidmi z mého ročníku nikdy příliš nestýkal. S výjimkou šermování a boxu nebavil mě moc ani tělocvik a vůbec moje studijní zájmy byly dočista jiné než zájmy mých spolužáků. Proto také mezi námi nebyly žádné styčné body. Trevor byl jediný, s kým jsem se tam seznámil, a to ještě jen díky náhodnému incidentu: jeho bullteriér se mi totiž jednou ráno, když jsem šel do kaple, zakousl do kotníku.

Byl to prozaický způsob navázání přátelství, ale byl korunován výsledkem. Deset dní jsem musel zůstat v posteli a Trevor za mnou chodíval přeptat se, jak se mi daří. Zpočátku jsme spolu vždycky jen chvilku poklábosili, ale zakrátko se jeho návštěvy začaly prodlužovat, a než skončil semestr, byli z nás už dobří přátelé. Byl to srdečný, živý chlapík, duchaplný a energický, v mnoha ohledech můj pravý protiklad; zjistili jsme však, že některé zájmy máme společné, a přátelské pouto se ještě utužilo, když jsem se dověděl, že je stejně bez přátel jako já. Nakonec mě pozval do domu svého otce v Donnithorpu, což je v Norfolku, a o hlavních prázdninách jsem tam strávil celý měsíc.

Starý pan Trevor byl zřejmě dost bohatý a vážený muž — smírčí soudce a statkář. Donnithorpe je malá víska, kousek na sever od Langmere, v broadském kraji. Dům byl starodávný a rozlehlý, postavený z cihel a dubových trámů, a vedla k němu krásná lipová alej. Na močálech se daly báječně střílet divoké kachny, byl tam skvělý rybolov a měli malou, ale vybranou knihovnu, kterou odkoupili, jak jsem vyrozuměl, od dřívějšího majitele. Také tam měli docela slušnou kuchařku, a tak, vcelku vzato, jedině velice zhýčkaný člověk by tam nedokázal strávit příjemný měsíc.

Starý pan Trevor byl vdovec a můj přítel byl jeho jediný syn. Doslechl jsem se, že měli ještě dceru, ale ta prý zemřela na záškrt, když byla na návštěvě v Birminghamu. Otec mě neobyčejně zajímal. Nebyl to člověk příliš vzdělaný, ale vyznačoval se jakousi zemitou silou — jak fyzickou, tak duševní. Knihy snad skoro nečetl, ale kdysi hodně cestoval, viděl pěkný lán světa a pamatoval si všechno, čemu se naučil. Byl to podsaditý, hřmotný člověk s šedivou hřívou, ošlehanou hnědou tváří a modrýma očima, jejichž pohled byl tak pronikavý, že vyvolával dojem jakési prchlivé divokosti. U svých krajanů však měl pověst šlechetného lidumila a mírnost jeho soudních výroků byla příslovečná.

Jednou večer, krátce po mém příjezdu, seděli jsme po večeři u sklenky portského a mladý Trevor začal vyprávět o mých pozorovacích a usuzovacích zvyklostech, z nichž jsem si už tehdy vytvořil ucelený systém, ačkoli jsem ještě netušil, jakou roli budou hrát v mém životě. Starý pán se zřejmě domníval, že jeho syn přehání, když mu vylíčil pár mých triviálních parádních kousků, s nimiž jsem měl úspěch.

,Poslužte si, pane Holmesi,’ řekl a v dobré náladě se zasmál, ,já jsem výborný objekt, jestli ze mne dokážete leco vydedukovat.’

,Obávám se, že toho moc nebude,’ odpověděl jsem.

,Soudil bych leda, že jste v posledních dvanácti měsících žil ve strachu, že vás někdo přepadne.’

Smích se mu vytratil ze rtů a pohlédl na mě velice překvapeně.

,Hm — to máte tedy pravdu,’ řekl. ,Víš přece, Victore,’ otočil se k svému synovi, ,jak jsme rozehnali tu pytláckou bandu, ti chlapi přísahali, že na nás přijdou s nožem — a sira Edwarda Hobyho opravdu přepadli. Měl jsem se od té doby stále na pozoru; opravdu ale nechápu, jak je možné, že to víte.’

,Máte velice pěknou hůl,’ odpověděl jsem. ,Z nápisu na ní jsem se dověděl, že ji nemáte déle než rok. Dal jste si ale tu práci, že jste hlavici vyvrtal a do otvoru nalil roztavené olovo, čímž jste ji proměnil v opravdu strašnou zbraň. Usoudil jsem, že byste takové opatření nepodnikal, kdybyste se nemusel obávat nějakého nebezpečí.’

,Na víc jste nepřišel?’ zeptal se s úsměvem.

,V mládí jste hodně boxoval.’

,Správně, opět správně. Jak jste to poznal? Mám snad trochu křivý nos?’

,To ne,’ řekl jsem. ,Prozradily mi to vaše uši. Jsou neobyčejně ploché a jakoby ztluštělé, což je pro boxery charakteristické.’

,Ještě něco?’

,Podle mozolů bych řekl, že jste se v životě dost nakopal krumpáčem.’

,Všechno jmění jsem získal na nalezištích zlata.’

,Byl jste na Novém Zélandu.’

,Opět správně.’

,Navštívil jste Japonsko.’

,Ovšem.’

,Byl jste ve velice důvěrném vztahu k někomu, kdo měl iniciály J. A., a později jste se usilovně snažil na toho člověka nadobro zapomenout.’

Pan Trevor pomalu vstal a upřel na mě své velké modré oči s podivným, vytřeštěným výrazem. Potom omdlel a skácel se jak špalek — tváří mezi ořechové skořápky ležící na ubruse.

Můžete si představit, Watsone, jak to mnou i jeho synem otřáslo. Mdloba naštěstí netrvala dlouho, a když jsme mu rozepnuli límec a postříkali tvář vodou z misky na oplachování prstů, zalapal párkrát po dechu a posadil se.

,Ach, chlapci!’ řekl a přinutil se k úsměvu. ,Doufám, že jsem vás nevyděsil. Vypadám jako kdovíjaký silák, ale mám trochu slabé srdce a nepotřebuji moc k tomu, abych se sesypal. Nevím, jak jste to dokázal, pane Holmesi, ale mám dojem, že všichni detektivové, ať skuteční nebo románoví, jsou proti vám hotoví břídilové. Vy jste se pro tohle povolání narodil, pane, věřte slovům člověka, který už na světě něco viděl.’

A toto doporučení, spolu s přehnaným oceněním mých schopností, které mi předeslal, bylo, věřte tomu nebo ne, Watsone, první pobídkou, která mě přivedla k nápadu, že by se mým povoláním mohlo stát to, co jsem do té doby pokládal za pouhého koníčka. V té chvíli však mi náhlá nevolnost mého hostitele působila tolik starostí, že jsem nebyl s to myslet na něco jiného.

,Doufám, že jsem neřekl nic, co by vás ranilo?’ zeptal jsem se.

,Nu — dotkl jste se choulostivého místa, to jistě. Smím se vás zeptat, jak to víte a co všechno vlastně víte?’ Hovořil teď napůl žertem, ale z očí mu stále ještě zcela nevymizel výraz hrůzy.

,Není nic jednoduššího,’ řekl jsem. ,Když jste před chvílí obnažil paži, jak jste do člunu vytahoval tu rybu, všiml jsem si, že máte v ohybu lokte vytetovaná písmena J. A. Jsou dosud čitelná, ale z toho, jak jsou rozmazaná, a ze zbarvení okolní kůže mi bylo naprosto jasné, že jste se jich pokoušel zbavit. A z toho plyne, že vám ty iniciály kdysi byly velice blízké, ale později jste se na ně snažil zapomenout.’

,Vy ale máte oči!’ zvolal a s ulehčením si oddechl. ,Je to přesně tak, jak říkáte. Nebudeme ale o tom mluvit. Přízraky našich bývalých lásek jsou ze všech přízraků nejhorší. Pojďme raději do kulečníkového sálu a vykuřme si v klidu doutník.’

Od toho dne byl v chování pana Trevora vůči mně při vší srdečnosti i stín jistého podezření. Povšiml si toho dokonce i jeho syn. ,Dal jste starému pánovi co proto,’ řekl mi, ,ten už si teď nikdy nebude jistý, co o něm víte a co ne.’ Nehodlal to dávat najevo, o tom jsem přesvědčen, ale vzal si to do hlavy tak, že to bylo patrné na všem, co dělal. Nakonec jsem si byl jist, že v něm tyto rozpaky vyvolává moje přítomnost, a rozhodl jsem se svou návštěvu ukončit.

Právě den před mým odjezdem však došlo k události, která byla velice významná, jak se později ukázalo.

Seděli jsme všichni tři v zahradních křeslech na trávníku, vyhřívali jsme se na sluníčku a obdivovali jsme nádhernou vyhlídku přes Broads, když přišla služka a řekla nám, že u brány je nějaký člověk, který si přeje mluvit s panem Trevorem.

,Jak se jmenuje?’ zeptal se můj hostitel.

,To mi nechtěl říct.’

,A co tedy chce?’

,Říká, že ho znáte a že s vámi chce jenom na okamžik mluvit.’

,Přiveďte ho sem!’ Za chvilku se objevil malý, scvrklý človíček, celý přihrbený a s šouravou chůzí. Na sobě měl rozepjatou kazajku se skvrnou od dehtu na rukávě, červenočernou kostkovanou košili, cajkové kalhoty a velice sešlapaná těžká bagančata. Měl hubenou, hnědou, prohnanou tvář a neustále se usmíval, přičemž ukazoval nepravidelnou řadu zažloutlých zubů. Pokrčené ruce měl pořád napůl sevřené, jak to mívají ve zvyku staří námořníci. Když se k nám pomalu loudal po trávníku, uslyšel jsem, že pan Trevor pojednou škytl, vyskočil z křesla a vběhl do domu. Za okamžik se vrátil, a když šel kolem mě, ucítil jsem z něho pronikavý pach brandy.

,Tak co, milý pane,’ řekl, ,copak byste rád?’

Námořník stál a hleděl na něho přimhouřenýma očima. Na pootevřených rtech měl pořád ten úsměv.

,Vy mě neznáte?’ zeptal se.

,Ale — proboha — že vy jste Hudson?’ zvolal pan Trevor překvapeným tónem.

,Tak je to. Hudson,’ řekl námořník. ,To víte, je už to třicet let, ba víc, co jsem vás viděl naposledy. A vy tu jste ve vlastním domě, kdežto já pořád lovím nasolené maso ze sudu.’

,Ale, ale — hned uvidíte, že jsem nezapomněl na staré časy,’ zvolal pan Trevor, přistoupil k námořníkovi a potichu mu něco řekl. Jděte do kuchyně,’ pokračoval pak nahlas, ,ať vám tam dají něco k jídlu a k pití. Spolehněte se, že vám nějaké zaměstnání seženu.’

,Děkuju pěkně,’ řekl námořník a dotkl se vlasů nad čelem. ,Zrovna jsem si odsloužil dva roky na osmiuzlovém nákladním parníku, jsem bez peněz a chci si odpočinout.

Napadlo mě, že si odpočinu buď u Beddoese, nebo u vás.’

,Ach!’ zvolal pan Trevor. ,Vy víte, kde je Beddoes?’

,Samozřejmě že vím, kde jsou všichni moji staří přátelé,’ řekl námořník se zlověstným úsměvem a odšoural se do kuchyně za služkou. Pan Trevor nám zamumlal cosi o tom, že s tím člověkem sloužil na jedné lodi, když se vracel na zlatá naleziště, a pak nás nechal na trávníku a vešel do domu. O hodinu později, když jsme přišli do domu i my, našli jsme ho namol opilého v jídelně na pohovce. Celá ta příhoda na mě udělala velice ošklivý dojem, a vůbec jsem nelitoval, že příštího dne z Donnithorpu odjedu, poněvadž jsem cítil, že má přítomnost by v mém příteli jenom vyvolávala další rozpaky.

To vše se přihodilo v prvním měsíci letních prázdnin. Vrátil jsem se do svého londýnského bytu a sedm neděl jsem se zabýval nějakými pokusy z organické chemie. Jednoho dne však, když podzim už značně pokročil a prázdniny se chýlily ke konci, dostal jsem od svého přítele telegram, v němž mě zapřísahal, abych se vrátil do Donnithorpu, poněvadž prý nutně potřebuje mou radu a pomoc. Pochopitelně jsem všeho nechal a znova jsem se vydal na sever.

Čekal na mě s loveckým vozíkem na nádraží a na první pohled mi bylo jasné, že uplynulé dva měsíce pro něho byly těžkou zkouškou. Zhubl, vypadal ustaraně a jeho hlučné, veselé chování, jímž se vyznačoval, bylo to tam.

,Starý pán umírá.’ To bylo první, co jsem od něho uslyšel.

,Není možná!’ zvolal jsem. ,Co se mu stalo?’

,Mrtvice. Nervový šok. Jeho život visí na vlásku už čtyřiadvacet hodin. Pochybuji, že ho zastihneme naživu.’

Můžete si myslet, jak jsem byl tou neočekávanou novinou zdrcen, Watsone.

,A jakou to mělo příčinu?’ řekl jsem.

,O to právě jde. Nasedněte si a cestou si o tom pohovoříme. Pamatujete na toho člověka, co k nám přišel večer před vaším odjezdem?’

,Moc dobře.’

,A víte, koho jsme si to ten den pustili do domu?’

,Nemám tušení.’

,Byl to sám ďábel, Holmesi!’ zvolal.

Užasle jsem na něho pohlédl.

,Ano, byl to sám ďábel. Od té doby jsme neměli jedinou klidnou chvíli — ani jedinou. Starý pán už od toho večera nezvedl hlavu, jako by z něho cosi vyrazilo život a zlomilo mu srdce. A za to za všechno může ten proklatý Hudson.’

,Jak to, že nad nim měl takovou moc?’

,Za to bych právě dal nevím co, kdybych to věděl! Starý pán byl přece takový hodný, laskavý a šlechetný člověk! Jak mohl upadnout do spárů takového darebáka? Jsem ale moc rád, že jste přijel, Holmesi. Mám velkou důvěru ve váš úsudek a ve vaši chytrost a vím, že mi nikdo neporadí líp než vy.’

Jeli jsme po rovné, bílé venkovské silnici a dlouhý pás broadského kraje se před námi třpytil v červené záři zapadajícího slunce. Z háje po levé straně jsem už viděl vysoké komíny a vlajkovou žerď, označující panské sídlo.

,Otec toho člověka zaměstnal jako zahradníka,’ řekl mi přítel, ,a pak, poněvadž on s tím nebyl spokojen, povýšil ho dokonce na sluhu. Měl jsem dojem, že celý dům je mu vydán na nemilost či milost, procházel se po něm sem tam a dělal si, co se mu zlíbilo. Služky si stěžovaly na jeho opilecké manýry a sprosté řeči. Tatínek jim všem zvýšil platy, aby je za ty mrzutosti odškodnil. Ten chlap si klidně vzal člun a otcovu nejlepší pušku a jen tak pro zábavu si vyrazil na lov. A to všechno s tak opovržlivým, poťouchlým a drzým výrazem, že bych ho byl nejmíň dvacetkrát srazil k zemi, kdyby to byl člověk v mém věku. Jak vám říkám, Holmesi, musel jsem se celý ten čas hrozně přemáhat a ptám se teď sám sebe, zda bych byl neudělal líp, kdybych se tolik nekrotil.

Pokračovalo to všechno od deseti k pěti a ta bestie, Hudson, byl pořád dotěrnější, až nakonec, když jednou v mé přítomnosti nějak drze otci odpověděl, popadl jsem ho za rameno a vyhodil z pokoje. Odtáhl se sinalou tváří a z očí mu čišelo víc jedu, než by byl dokázal vyjádřit slovy. Nevím, co se po tomto výstupu odehrálo mezi ním a chudákem otcem, ale tatínek za mnou příštího dne přišel a zeptal se mne, zda bych se nechtěl Hudsonovi omluvit. Nemusím vám snad říkat, že jsem odmítl, a zeptal jsem se otce, jak může připustit, aby se takový ničema tak bezostyšně choval vůči němu i všem ostatním lidem v domě.

,Ach, milý chlapče,’ řekl, ,to se ti pěkně povídá, když nemáš tušení, v jaké jsem situaci. Dovíš se to ale, Victore.

Postarám se, aby ses to dověděl, ať se stane cokoli. Neuvěříš přece, že tvůj ubohý starý otec provedl něco špatného, viď, hochu?’ Byl tehdy velice dojatý a na celý den se zavřel ve své pracovně. Oknem jsem zahlédl, že tam cosi usilovně píše.

Ten večer se pak stalo něco, co jsem zprvu pokládal za velikou úlevu. Hudson nám totiž řekl, že nás hodlá opustit. Přišel do jídelny, kde jsme po večeři seděli, a oznámil nám své rozhodnutí zastřeným hlasem podnapilého člověka.

,Mám už Norfolku po krk,’ řekl, ,rozjedu se teď do Hampshiru za panem Beddoesem. Hádám, že bude mít stejnou radost jako vy, až mě uvidí.’

,Doufám, že nás neopouštíte ve zlém, Hudsone?’ řekl můj otec s takovou ponížeností, že se mi v žilách pěnila krev.

,Mladej se mi ještě neomluvil,’ řekl nabručeně a hodil po mně okem.

,Uznáš přece, Victore, že ses k našemu vzácnému příteli zachoval dost hrubě?’ řekl tatínek a otočil se ke mně.

,Naopak, myslím, že jsme s ním oba měli mimořádnou trpělivost,’ odpověděl jsem.

,Tak vy takhle? Vy takhle?’ zavrčel námořník. ,No dobrá, mládenečku. Však se ještě uvidí!’ Vypotácel se z místnosti a za půl hodiny opustil náš dům. Otec však od té doby byl ve stavu jakési politováníhodné nervozity. Noc co noc jsem ho pak slyšel, jak přechází po pokoji, a právě v době, kdy se zdálo, že znova začíná nabývat ztracené sebedůvěry, přišla ta poslední rána.’

,Co to bylo?’ zeptal jsem se dychtivě.

,Něco zcela neočekávaného. Včera večer dostal otec dopis, orazítkovaný ve Fordingbridgi. Přečetl si jej, chytil se oběma rukama za hlavu a začal běhat kolem dokola po pokoji, jako by se pomátl na rozumu. Když jsem ho konečně dovlekl na pohovku, měl zkřivený koutek úst a spadlé oční víčko, takže jsem poznal, že ho ranila mrtvice. Zavolali jsme hned doktora Fordhama a otce jsme uložili do postele; ochrnutí se však ještě rozšířilo, nebyly na něm patrné sebemenší známky vracejícího se vědomí a obávám se, že ho sotva zastihneme naživu.’

,Vy mě děsíte, Trevore!’ zvolal jsem. ,Co mohlo proboha v tom dopise být, že to na něho tak strašně zapůsobilo?’

,Nic. To je právě to, co si neumím vysvětlit. Ta zpráva byla absurdní a banální. Ach můj bože, moje obavy se splnily!’

Při jeho slovech jsme právě zahnuli na příjezdovou cestu a v blednoucím světle jsme uviděli, že ve všech oknech domu jsou stažené záclony. Když jsme přiběhli ke dveřím, tvář mého přítele se zkřivila zármutkem. Ze dveří se vynořil nějaký muž v černém.

,Kdy se to stalo, pane doktore?’ zeptal se Trevor.

,Skoro hned po vašem odjezdu.’

,Nabyl ještě vědomí?’

,Na okamžik — těsně před smrtí.’

,Vzkázal mi něco?’

,Jen to, že listiny jsou v zadní zásuvce japonského sekretáře.’

Můj přítel se odebral s lékařem nahoru k nebožtíkovu loži, zatímco já zůstal v pracovně a znova a znova jsem o celé věci přemýšlel; měl jsem ale tak ponuré pocity jako snad nikdy předtím. Jaká byla Trevorova minulost: boxer, cestovatel, zlatokop — a jak to, že ho ten námořník s tváří plnou jedu měl v hrsti? Proč omdlel při pouhé zmínce o napůl odstraněných iniciálách vytetovaných na paži a proč umřel hrůzou, když dostal dopis z Fordingbridge? Pak jsem si vzpomněl, že Fordingbridge je v Hampshiru a že ten pan Beddoes, k němuž námořník odjel na návštěvu a pravděpodobně ho i vydíral, má údajně také bydlet v Hampshiru. Dopis tedy mohl být buď od námořníka Hudsona a mohlo v něm stát, že vyzradil nějaké tajemné provinění, které podle všeho existuje, anebo jej mohl poslat Beddoes a varovat v něm starého kumpána, že nebezpečí vyzrazení bezprostředně hrozí. Až sem mi to připadalo poměrně jasné. Jak ale potom ten dopis mohl být absurdní a banální — což byla slova, jimiž jej syn charakterizoval? Nejspíš mu špatně rozuměl. V tom případě ale musel být napsán jedním z oněch důmyslných tajných kódů, které zdánlivě znamenají jednu věc, zatímco jejich pravý význam je ve skutečnosti zcela jiný. Na ten dopis se musím podívat. Je‑li v něm nějaký skrytý význam, jistě se mi jej podaří odhalit. Hodinu jsem seděl v přítmí pracovny a uvažoval o tom, dokud nepřišla plačící služka s lampou. Hned za ní přišel i můj přítel Trevor, bledý, ale vyrovnaný, a nesl všechna ta lejstra, která mi teď leží na kolenou. Sedl si naproti mně, přitáhl lampu na okraj stolu a podal mi krátký dopis, naškrábaný, jak vidíte, na kousku šedého papíru. »Je zvěřiny dost, po honu přijde všem Londýňanům,« stálo tam. »Fořt Hudson už zařídil všechno. Poslal vzkaz, řekl: ty teďka zachraň odbyt. Nejvíc se škodí bažantům, útěkem ochudí revír. «

Nezapírám, že když jsem si ten dopis přečetl poprvé, zatvářil jsem se asi stejně vyjeveně jako před chvílí vy. Potom jsem jej ale velice pozorně přečetl znova. Zřejmě tomu bylo tak, jak jsem myslel - v té podivné kombinaci slov musel být ukryt nějaký jiný význam. Nebo snad měla slova jako »odbyt« či »bažantům« nějaký předem domluvený smysl? Takový význam ovšem může být libovolný a žádnou logickou úvahou se nedá zjistit. Tomu se mi ale nějak nechtělo věřit; okolnost, že se v dopise vyskytovalo jméno »Hudson«, nasvědčovala tomu, že jsem podstatu poselství odhadl správně — že dopis psal spíš Beddoes než námořník. Zkoušel jsem číst zprávu odzadu, ale hned slovní spojení »Revír ochudí útěkem bažantům« nebylo příliš povzbuzující. Potom jsem se pokoušel číst každé druhé slovo, ale formulace jako »Je dost honu všem« nebo »Zvěřiny« po přijde Londýňanům« neslibovaly objasnění záhady. Potom jsem ale pojednou, zcela náhle, měl klíč k hádance v rukou a uviděl jsem, že každé třetí slovo, začneme‑li počítat od prvního, dává dohromady zprávu, která vskutku mohla přivést starého pana Trevora k zoufalství.

Bylo to krátké a strohé varování a hned jsem je svému příteli přečetl.

»Je po všem. Hudson všechno řekl. Zachraň se útěkem.«

Victor Trevor zabořil tvář do roztřesených dlaní. ,Určitě je to tak,’ řekl. ,A je to horší než smrt, poněvadž tohle znamená navíc i hanbu. Co v tom ale má znamenat ten »fořt’ a ti »bažanti’?’

,Pro smysl zprávy samé ta slova nemají význam; mohla by však mít značný význam pro nás, kdybychom nebyli s to zjistit totožnost odesílatele jiným způsobem. Podívejte se, jak začal psát: »Je…… po…… všem« a tak dále.

Potom musel, aby dodržel předem stanovený kód, doplnit do každé mezery dvě slova. Použil samozřejmě prvních slov, která ho napadla, a jestliže je mezi nimi tolik slov vztahu jících se k honitbě, můžete si být skoro jistý, že odesílatel je buď vášnivý nimrod, nebo že aspoň prodává zvěřinu. Víte něco o tom Beddoesovi?’

,Když jste mi to teď připomněl,’ řekl mladý Trevor, ,vzpomínám si, že od něho nebožtík otec každý podzim dostával pozvání na hon do jeho revíru.’

,Pak ale ten dopis nepochybně psal on,’ řekl jsem. ,Zbývá nám pouze vypátrat, co to bylo za tajemství, které námořník Hudson znal a které se vznášelo nad hlavami obou vážených a bohatých mužů jako Damoklův meč[3].’

,Běda, Holmesi, obávám se, že jde o nějaký potupný zločin,’ zvolal můj přítel. ,Před vámi ale nehodlám mít žádné tajnosti. Tady je to prohlášení, které otec napsal, když poznal, že mu od Hudsona hrozí bezprostřední nebezpečí. Našel jsem je v japonském sekretáři, jak to řekl doktorovi. Vezměte si je a přečtěte mi je — já nemám ani sílu, ani odvahu, abych to udělal sám.’

A tohle tedy jsou ty listiny, které mi tehdy podal, Watsone, a přečtu vám je tak, jak jsem je onoho večera ve staré pracovně přečetl jemu. Vpředu, jak vidíte, je nápis: »Některé podrobnosti o plavbě lodi Gloria Scottová, která vyplula z Falmouthu 8. října 1855 a klesla ke dnu na 15°29’ severní šířky a 25°14’ západní délky dne 6. listopadu.« Je to napsáno ve formě dopisu a račte si to poslechnout:

»Milovaný synu! Nyní, kdy blížící se hanba počíná zatemňovat poslední léta mého života, mohu s veškerou pravdou a poctivostí napsat, že mé srdce nerozdírá ani strach před zákonem, ani obava ze ztráty postavení v hrabství, ani můj neodvratný pád před očima všech, kdož mě znali; trápí mě však pomyšlení, že se za mne budeš stydět Ty — Ty, který mě máš rád a který jsi měl jen zřídka, alespoň doufám, důvod k tomu, aby sis mne nevážil. Dopadne‑li však úder, který se stále vznáší nad mou hlavou, přál bych si, aby sis toto přečetl, a dověděl se tak přímo ode mne, do jaké míry jsem se provinil. Na druhé straně však, skončí–li všechno dobře (nechť mi k tomu pomůže všemohoucí bůh!), potom, jestliže tento list nějakou náhodou unikne zničení a dostane se Ti do rukou, zapřísahám Tě při všem, co je Ti svaté, při památce Tvé drahé matky i při naší vzájemné lásce, abys jej hodil do ohně a nikdy víc už na něj nemyslel.

Jestliže tedy Tvůj zrak bude dál číst tyto řádky, vím, že v té době už budu odhalen a odvlečen ze svého domu, nebo, což je pravděpodobnější vzhledem k tomu, že mám nemocné srdce, bude můj jazyk pečetí smrti už navždy odsouzen k mlčení. Tak či onak, bude už zbytečné cokoli tajit, a proto každé slovo, které tu píši, je holá pravda. Na to přísahám při milosrdenství božím.

Nejmenuji se Trevor, drahý hochu. V mládí jsem se jmenoval James Armitage, a jistě si dokážeš představit, jaký to pro mne byl šok, když se na mne před několika týdny Tvůj přítel ze studií obrátil se slovy, z nichž se dalo usoudit, že odhalil mé tajemství. Jako Armitage jsem byl zaměstnán v jedné londýnské bance a jako Armitage jsem byl usvědčen z přestoupení zákonů své vlasti a odsouzen k deportaci. Nesuď mě příliš tvrdě, chlapče. Musel jsem splatit takzvaný čestný dluh a použil jsem k tomu peněz, které nebyly moje, neboť jsem s jistotou doufal, že je dokážu nahradit, dřív než budou pohřešeny. Pronásledovala mě však strašlivá smůla. Peníze, na které jsem spoléhal, jsem nedostal a předčasná revize účtů odhalila schodek. Případ mohl být posuzován celkem shovívavě, jenomže před třiceti lety byly zákony uplatňovány přísněji než dnes a právě v den mých třiadvacátých narozenin mě jako zločince — s dalšími sedmatřiceti trestanci — zakovali do řetězů v podpalubí lodi Gloria Scottová, která měla vyplout do Austrálie.

Bylo to v roce 1855, kdy vrcholila Krymská válka, a starých trestaneckých lodí bylo z valné části používáno pro transporty do Černého moře. Vláda proto byla donucena používat k deportaci trestanců menších a méně vhodných plavidel. Gloria Scottová dřív dovážela z Číny čaj, ale byla to zastaralá loď s těžkou přídí a širokým ráhnovím a rychlé nové klipery ji vyřadily z konkurence. Měla tonáž 500 tun, a kromě osmatřiceti kriminálníků měla na palubě šestadvacet mužů posádky, osmnáct vojáků, kapitána, tři důstojníky, lékaře, kněze a čtyři vězeňské dozorce. Když jsme vypluli z Falmouthu, bylo na ní téměř sto duší.

Stěny mezi vězeňskými celami nebyly ze silného dubového dřeva, jak tomu na trestaneckých lodích zpravidla bývá, ale jen tenké a křehké. Vedle mne, směrem k lodní zádi, byl člověk, kterého jsem si zvlášť povšiml už ve chvíli, kdy nás vedli po přístavní hrázi. Byl to mladík s čistou tváří, bez vousů, s tenkým dlouhým nosem a čelistmi jako louskáček na ořechy. Chodil s hlavou okázale vztyčenou, měl zvláštní, floutkovský způsob chůze a každý si ho musel povšimnout, poněvadž byl mimořádně vysoký. Mám dojem, že nikdo z nás mu vlastně nesahal ani po ramena, a jsem si jist, že měřil nejméně šest a půl stopy. Bylo to podivné — vidět mezi tolika smutnými a ztrhanými tvářemi jednu tvář plnou energie a rozhodnosti. Pohled na ni byl jako oheň ve sněhové bouři. Měl jsem proto radost, když jsem zjistil, že je mým sousedem, a zaradoval jsem se ještě víc, když jsem za hluboké noci zaslechl, že mi kdosi šeptá skoro do ucha. Shledal jsem, že se mu podařilo vyříznout otvor v prkně, které nás od sebe dělilo.

,Hej, kamaráde!’ řekl mi. ,Jakpak se jmenuješ a zač tu jsi?’

Odpověděl jsem a na oplátku jsem se ho zeptal, s kým mám tu čest.

,Já jsem Jack Prendergast,’ řekl, ,a přísahám ti, že mi budeš blahořečit, než se my dva spolu rozejdeme!’

Vzpomněl jsem si, že jsem o jeho případu slyšel, poněvadž krátce před mým zatčením vyvolal v celé zemi obrovský rozruch. Prendergast pocházel z dobré rodiny a byl to neobyčejně schopný mladík; přitom však měl nenapravitelné zločinecké sklony a velice důmyslným podvodným systémem se mu podařilo vylákat fantastické částky peněz od předních londýnských obchodníků.

,Vzpomínáš si na můj případ?’ řekl hrdě.

,Moc dobře.’

,Takže si možná taky vzpomínáš, že v něm bylo i něco divného, ne?’

,Co to bylo?’

,Měl už jsem skoro čtvrt miliónu, ne?’

,Ano, to se říkalo.’

,Ale nedostali z toho zpátky nic, co?’

,Ne.’

,No a kde myslíš, že ty prachy jsou?’ zeptal se.

,Nemám tušení,’ řekl jsem.

,Mám je mezi ukazováčkem a palcem, jak se říká,’ zvolal. ,Přísahám ti, že mám víc liber než ty vlasů na hlavě. A když má člověk prachy, kamaráde, a ví co s nimi a jak jich použít, pak může všechno! No a snad si nemyslíš, že člověk, který může všechno, hodlá prošoupávat kalhoty dřepěním ve smrdutém, krysami a šváby zamořeném podpalubí tohohle špinavého starého pekáče, dobrého tak leda někam na čínské pobřeží? Kdepak, vážený, takový člověk se o sebe dokáže postarat a dokáže se postarat i o své kamarády. Na to se můžeš spolehnout! Koukej se ho držet a můžeš políbit bibli na to, že tě odtud dostane.’

Takhle byl zvyklý mluvit a nejdřív jsem to nebral moc vážně, ale za nějaký čas, když si mě oťukal a zavázal si mě těmi nejslavnostnějšími přísahami, prozradil mi, že se chystá vzpoura vězňů, jejímž cílem je zmocnit se lodi. Dvanáct trestanců to zosnovalo ještě dřív, než se octli na palubě: Prendergast byl vůdcem spiknutí a jeho peníze hnací silou.

,Měl jsem komplice,’ řekl, ,skvělého a naprosto spolehlivého chlapa. Ten má ty mergle, no fakt, a kde myslíš, že v tomhle momentě je? Budeš se divit, ale tady na lodi — je to ten kněz — ten kněz, co pluje s námi — to koukáš, co? Přišel na palubu v černé sutaně, papíry měl v pořádku a u sebe dost peněz na to, aby si mohl tuhle starou rakev koupit od kýlu až po horní palubu. Posádka je tělem i duší jeho. Mohl si je koupit en gros[4] a se slevou a udělal to ještě dřív, než podepsali smlouvu s lodí. Má podplacené dva z dozorců a druhého důstojníka Mercera a mohl by si koupit i kapitána, kdyby mu ten chlap stál za to.’

,A co tedy uděláme?’ zeptal jsem se.

,Co myslíš?’ řekl. ,Pár těm vojákům obarvíme kabáty ještě víc do červena, než je mají od krejčího.’

,Jsou ale přece ozbrojeni,’ řekl jsem.

,To budeme my taky, chlapče. Pro každého z nás je tu pár pistolí, a jestli neodneseme celou tuhle loď i s posádkou na zádech, máme nejvýš načase, aby nás poslali mezi rozmazlené slečinky do penzionátu. Promluv dnes v noci se svým kámošem zleva a zjisti, jestli se mu dá věřit.’

Udělal jsem to a shledal jsem, že můj druhý soused je mladík, který je skoro ve stejné situaci jako já; byl odsouzen pro padělatelství. Jmenoval se Evans, ale později si jméno změnil podobně jako já a dnes je to bohatý a úspěšný člověk žijící v jižní Anglii. Byl hned ochotný přidat se ke spiknutí, poněvadž to byla jediná možnost, jak jsme se mohli zachránit, a než jsme propluli Biskajským zálivem, zbývali na lodi už jen dva trestanci, kteří nebyli do tajemství zasvěceni. Jeden z nich byl slabomyslný, a nemohli jsme mu důvěřovat, a druhý měl žloutenku, a nemohl nám být ničím prospěšný.

Hned od počátku nám nestálo v cestě nic, co by nám mohlo zabránit, abychom se zmocnili lodi. Posádka byla hotová sbírka darebáků, speciálně vybraných pro tento úkol. Falešný kněz chodíval do našich cel, aby nám poskytl duchovní útěchu, a nosil s sebou černou tašku, v níž měl údajně náboženské traktáty, a chodíval tak často, že třetího dne měl každý z nás ukryty v nohách postele dvě pistole, pilník, libru střelného prachu a dvacet kusů sekaného olova. Dva z dozorců byli Prendergastovi agenti a druhý důstojník byl jeho pravá ruka. Proti sobě jsme měli pouze kapitána, dva důstojníky a dva dozorce, poručíka Martina a jeho osmnáct vojáků a lodního lékaře. Třebaže bylo všechno zabezpečeno, rozhodli jsme se všemožně dbát opatrnosti a zaútočit náhle a v noci. Došlo však k tomu dřív, než jsme očekávali, a stalo se to takhle:

Jednou večer, asi tři neděle po odplutí, přišel do podpalubí doktor prohlédnout jednoho trestance, který byl nemocen, a když náhodou položil ruku na spodek kavalce, nahmatal tam pistoli. Kdyby byl mlčel, nemuselo z toho nic být; byl to však nervózní mužíček, který vykřikl překvapením a tak zbledl, že trestanec okamžitě věděl, kolik uhodilo, a vrhl se na něho. Nacpal doktorovi do úst roubík, dřív než mohl vyvolat poplach, a připoutal ho provazy k posteli. Dveře vedoucí na palubu nechal doktor odemčené a vyřítili jsme se jimi ven. Zastřelili jsme obě hlídky a po nich i desátníka, který se přiběhl podívat, co se děje. Další dva vojáci stáli u dveří soukromé kabiny a pravděpodobně neměli nabité muškety, protože po nás vůbec nevypálili, a zastřelili jsme je ve chvíli, kdy se pokoušeli nasadit bajonety. Pak jsme se rozběhli ke kapitánské kajutě, ale ve chvíli, kdy jsme rozrazili dveře, ozval se zevnitř výstřel a kapitána jsme našli s hlavou na mapě Atlantského oceánu, kterou měl připíchnutou na stole, zatímco vedle něho stál kněz a v ruce držel pistoli, z níž se kouřilo. Obou důstojníků se chopila posádka a zdálo se, že celá věc je odbyta. Soukromá kabina byla hned vedle kapitánské kajuty; nahrnuli jsme se tam, praštili jsme sebou na pohovky a mluvili jsme jeden přes druhého, neboť jsme byli jako šílení při pocitu, že jsme opět na svobodě. Kolem dokola byly skříně a falešný páter Wilson jednu vypáčil a vylovil z ní tucet lahví hnědého sherry. Urazili jsme hrdla lahví, nalili mok do pohárů a právě jsme je vyprazdňovali, když náhle, bez jakéhokoli varování, nám zahřměly do uší muškety a salón se tak naplnil dýmem, že nebylo vidět přes stůl. Když se kouř rozplynul, vypadalo to tam jak na jatkách. Wilson a osm dalších se svíjeli na podlaze a z té krve a hnědého sherry na stole je mi špatně ještě dnes, když si na to vzpomenu. Ten pohled nás tak vyděsil, že bychom se byli myslím bez dalšího odporu vzdali, nebýt Prendergasta. Zařval jak tur, vrhl se ke dveřím a v patách za ním všichni, kteří zůstali naživu. Vyběhli jsme ven a tam na horní zadní palubě stál poručík a deset jeho vojáků. Otáčivá žebra světlíku ve stropě salónu byla maličko pootevřena a jimi na nás vypálili tu salvu. Vrhli jsme se na ně dřív, než dokázali znova nabít; postavili se nám sice na odpor jako praví muži, ale my měli přesilu, a v pěti minutách bylo po všem. Panebože! Byla ještě někdy někde taková jatka jako na té lodi? Prendergast běsnil jak ďábel, zvedal vojáky jak děti a házel je přes palubu, živé či mrtvé. Byl mezi nimi i jeden strašlivě zraněný seržant, který přesto vydržel plavat překvapivě dlouho, dokud mu někdo z milosti neprostřelil hlavu. Když bylo po boji, nezůstal z našich nepřátel naživu nikdo než dozorci, důstojníci a lékař.

A právě kvůli nim došlo k velké hádce. Mnozí z nás byli rádi, že jsme znova získali svobodu, ale přesto si nepřáli mít na svědomí vraždu. Jedna věc je srazit vojáky, kteří drží v rukou muškety, a něco jiného je přihlížet chladnokrevnému zabíjení lidí. Osm z nás, pět trestanců a tři námořníci, prohlásilo, že o ničem podobném nechceme ani slyšet. Prendergasta a jeho přívržence však nebylo možno přemluvit. Tvrdil, že naše jediná šance na záchranu spočívá v tom, že odvedeme čistou práci a nenecháme naživu jediný jazyk, který by byl někdy v budoucnu s to svědčit proti nám. Moc nechybělo a byl by nás stihl osud ostatních zajatců; nakonec však Prendergast řekl, že si můžeme vzít jeden člun a odplout, kam chceme. Dychtivě jsme se té nabídky chopili, poněvadž nám už z toho krvelačného řádění bylo nanic a viděli jsme, že se tam budou dít ještě horší věci, než to všechno skončí. Dostali jsme každý jeden námořnický oblek, sud s vodou a dva menší soudky, jeden s nasoleným masem a druhý se suchary, a kompas. Prendergast za námi hodil mapu, řekl nám, abychom se vydávali za námořníky z lodi, která ztroskotala na 15° severní šířky a 25° západní délky, pak přeřízl lano a nechal nás odplout.

A nyní přicházím k nejpřekvapivější části celého příběhu, milý synu. Námořníci sice během vzpoury stáhli přední plachtu, ale teď, když jsme od nich odpluli, znova ji rozkasali, a jelikož od severovýchodu vál mírný vítr, loď se od nás začala pomalu vzdalovat. Náš člun se zvedal a klesal na dlouhých, nezčeřených vlnách a já s Evansem, poněvadž jsme byli z celé té party nejvzdělanější, seděli jsme nad papíry a pokoušeli jsme se zjistit naši polohu a naplánovat, ke kterému pobřeží máme vyplout. Byl to zapeklitý problém, neboť Kapverdské ostrovy byly od nás asi pět set mil na sever, kdežto africké pobřeží asi sedm set mil na východ. Když se vítr stočil přímo na sever, usoudili jsme, že bude nejlepší zamířit k Sieře Leone, a také jsme příď člunu tím směrem obrátili. Z lodi už bylo v té chvíli vidět sotva stěžně po našem pravoboku. Jak jsme se na ni dívali, spatřili jsme pojednou, že se z ní vyvalil hustý oblak černého dýmu, který utkvěl na obzoru jako nějaký děsivý strom. O pár vteřin později dolehl k našim uším hromový výbuch, a když se kouř rozptýlil, nebylo po Glorii Scottové ani památky. Okamžitě jsme člun otočili a ze všech sil jsme veslovali k místu, kde se nad vodou dosud vznášel slabý kouř, označující dějiště katastrofy.

Trvalo nám to dobrou hodinu, než jsme tam dopluli, a zprvu jsme se obávali, že jsme dorazili příliš pozdě, než abychom mohli někoho zachránit. Na vlnách se vznášel roztříštěný člun, spousta beden a úlomků plachtových vzpěr, což všechno ukazovalo, kde se loď potopila, ale nikde nebyla jediná známka života a už jsme chtěli v zoufalství otočit, když jsme pojednou uslyšeli volání o pomoc a v dálce jsme uviděli nějaké trosky, na nichž bezvládně ležel nějaký člověk. Když jsme ho vytáhli do člunu, zjistili jsme, že je to mladý námořník jménem Hudson; byl ale tak popálený a vyčerpaný, že nám nemohl poskytnout žádnou informaci o tom, co se stalo, dřív než druhý den ráno.

Z jeho vyprávění pak vysvitlo, že když jsme odpluli, Prendergast a jeho banda přistoupili k likvidaci zbývajících pěti zajatců: oba dozorci byli zastřeleni a hozeni přes palubu a stejný osud stihl i třetího důstojníka. Prendergast pak slezl do podpalubí a vlastnoručně podřízl krk nešťastnému doktorovi. Naživu zůstal už jen první důstojník, rázný a energický muž. Když viděl, že se k němu trestanec blíží s krvavým nožem v ruce, odkopl z nohou okovy, které se mu nějak podařilo povolit, rozběhl se do podpalubí a zmizel někde v lodní zádi.

Dvanáct trestanců, kteří se ho tam s pistolemi vydali hledat, nalezli ho, jak sedí s krabičkou zápalek v ruce vedle otevřeného sudu střelného prachu — jednoho ze sta sudů, které loď vezla. Zapřísahal se, že vyhodí celou loď do povětří, jestliže se ho někdo pokusí jakkoli ohrožovat. V příštím okamžiku došlo k explozi, o níž se Hudson domníval, že ji spíš zavinila špatně mířená kulka jednoho z trestanců než důstojníkova zápalka. Ať však byla příčina jakákoli, znamenalo to konec lodi Gloria Scottová i sebranky, která se jí zmocnila.

Drahý hochu! Tak se — ve stručném podání — odehrála celá ta strašlivá historie, ve které jsem i já měl svou roli. Příštího dne nás vzala na palubu briga Hotspur plující do Austrálie, jejíž kapitán nám celkem ochotně uvěřil, že jsme jediní trosečníci, kteří přežili zkázu osobní lodi. Transportní loď Gloria Scottová zanesla admiralita mezi lodi, které zmizely na moři, a nikdo se nikdy nedověděl ani slovo o jejím skutečném osudu. Po báječné plavbě přistála briga Hotspur v Sydney; Evans a já jsme si tam změnili jména a vydali jsme se na naleziště zlata, kde mezi cháskou přivandrovalců nejrůznějších národností nebylo těžké utajit naši dřívější totožnost.

To ostatní už snad ani nemusím líčit. Štěstí nám přálo, toulali jsme se po světě a do Anglie jsme se vrátili jako bohatí lidé z kolonií a koupili jsme si venkovská sídla. Víc než dvacet let jsme oba vedli klidný a pracovitý život a doufali jsme, že naše minulost je navždy pohřbena. Představ si proto moje pocity, když jsem v námořníkovi, který k nám přišel, na první pohled poznal muže, jehož jsme vylovili z trosek lodi a vytáhli do člunu! Nějak se mu podařilo nás vystopovat a rozhodl se, že bude žít z našeho strachu. Nyní pochopíš, proč jsem se s ním snažil vyjít po dobrém, a do jisté míry se mnou budeš sdílet i obavy, které mě naplňují teď, kdy od nás odešel k druhé oběti s výhrůžkou na rtech.«

Pod tím je připsáno rukou tak roztřesenou, že je to stěží k přečtení: »Beddoes mi píše šifrovaný dopis, že Hudson všechno řekl. Dobrý bože, buď milostiv našim duším!«

Tohle tedy je příběh, který jsem oné noci četl mladému Trevorovi, a domnívám se, Watsone, že za tehdejších okolností byl dost dramatický. Tomu dobrému chlapci to zlomilo srdce, odešel pěstovat čaj na plantáže do Terai, a slyšel jsem, že se mu tam vede docela dobře. Pokud jde o námořníka a o Beddoese, ode dne, kdy byl napsán ten varovný dopis, nebylo už ani o jednom z nich víc slyšet. Oba zmizeli nadobro a navždy, jako by se do země propadli. Na policii žádné udání nebylo podáno, z čehož plyne, že Beddoes zřejmě pokládal hrozbu za skutek. Hudson byl spatřen, jak se tam potlouká po okolí, a policie usoudila, že si vyřídil účty s Beddoesem a uprchl. Já osobně si myslím, že pravý opak je pravdou. Zdá se mi nejpravděpodobnější, že Beddoes, dohnán k zoufalství a přesvědčený, že už je prozrazen, pomstil se Hudsonovi a uprchl do ciziny se všemi penězi, které měl po ruce. Taková jsou fakta případu, milý doktore, a jestliže se vám budou hodit do sbírky, ze srdce rád vám je dávám k dispozici.“