Z archívu Sherlocka Holmese

Podnájemnice v závoji

Když uvážíte, že se pan Sherlock Holmes aktivně věnoval svému povolání třiadvacet let, a z toho že jsem já měl možnost sedmnáct let s ním spolupracovat a vést si záznamy o jeho úspěšné činnosti, jistě mi uvěříte, že mám k dispozici spoustu materiálu. Nikdy mi nedělalo starosti, kde něco vyštrachat, ale co vybrat. Dlouhá řada šanonů zabírá celou polici; jsou tam desky naplněné dokumentačním materiálem, hotový zlatý důl pro zvídavého ducha, který by se chtěl poučit nejen o zločinu, ale i o veřejných a společenských skandálech pozdního viktoriánského období. Ohledně těch posledně zmíněných bych chtěl ubezpečit nešťastné pisatele dopisů, v nichž přítele zapřísahají, aby čest jejich rodin nebo pověst proslulých předků nebyla pošpiněna, že se nemají čeho obávat. Můj přítel byl odjakživa diskrétnost sama a hluboký smysl pro profesionální etiku, jímž se vždy vyznačoval, ovlivňuje i výběr těchto memoárů. Ničí důvěra nebude zneužita. Odsuzuji však co nejrozhodněji nedávné pokusy zmocnit se těchto listin a zničit je. Je nám známo, kdo dal popud k tomuto neslýchanému činu, a kdyby se to mělo opakovat, jsem oprávněn prohlásit jménem pana Holmese, že bude zveřejněn celý případ, který se týkal jistého politika, majáku a cvičeného kormorána. Aspoň jeden čtenář mi porozumí.

Nelze rozumně předpokládat, že všechny zaznamenané případy poskytly Holmesovi příležitost rozehrát ten zvláštní dar vnímavosti a pozorovacích schopností, který jsem se snažil ve svých memoárech vyzdvihnout. Někdy utrhl jablko až po vynaložení velké námahy, jindy mu lehce spadlo do klína. Některé případy, které jemu osobně poskytly jen málo příležitostí k rozehrání jeho proslulého důvtipu, vzešly z hrozných lidských tragédií. Takový je i případ, který teď hodlám vyprávět. Pozměnil jsem poněkud jméno a místo, ale ostatní okolnosti líčím tak, jak se skutečně udály.

Jednoho dne před polednem – bylo to koncem roku 1896 – jsem dostal spěšný vzkaz od Holmese, abych se k němu dostavil.

Když jsem tam přibyl, zastal jsem ho v zakouřeném ovzduší a v příslušném křesle proti němu seděla jakási starší, mateřsky vyhlížející paní, typická rozšafná bytná.

„Tohle je paní Merrilowová ze South Brixtonu,“ řekl přítel s rozmáchlým gestem. „Paní Merrilowové kouř nevadí, Watsone, chcete-li se oddávat své neřesti. Paní Merrilowová nám přišla povědět zajímavý příběh, který se možná bude ještě dále rozvíjet, a v tom případě by vaše přítomnost byla žádoucí.“

„Mohu-li vám být nějak nápomocen –“

„Chápejte, paní Merrilowová: jestliže navštívím paní Ronderovou, měl bych s sebou rád svědka. Vysvětlete jí to laskavě ještě před naším příchodem.“

„Aby vás pámbíček nebeskej pozlatit ráčil, pane Holmes,“ pravila návštěvnice, „ta stojí tolik o vaši návštěvu, že si můžete přivést s sebou třeba celou farnost.“

„Dostavíme se tedy brzy odpoledne. Než se vypravíme, probereme si to všechno ještě jednou, aby se doktor Watson s celou věcí seznámil. Říkáte, že paní Ronderová bydlí u vás v podnájmu sedm let a že jste pouze jedinkrát zahlédla její tvář?“

„Kéž by mě toho byl pámbu ušetřil!“

„Pokud jsem vám dobře rozuměl, byla v obličeji těžce poraněna.“

„Víte, pane Holmesi, ono byste tomu sotva vůbec řekl obličej. Tak to vypadá. Náš mlíkař ji jednou zahlíd, když vykukovala v prvním patře z okna, a upustil konev a rozlil mlíko po celém záhonku pod okny, takový obličej to je. Když jsem ji já tenkrát uviděla – nešťastnou náhodou jsem ji nějak zaskočila – rychle se zahalila a pak řekla: ‚Teď konečně chápete, paní Merrilowová, proč nikdy neodložím závoj.‘“

„Víte něco o její minulosti?“

„Vůbec nic.“

„Dala vám nějakou záruku, když si brala ten byt?“

„Ne, prosím, ale dala mi peníze, a slušnou sumičku. Vysázela na stůl činži za kvartál dopředu a nesmlouvala ohledně nájemného. V dnešních dobách nemůže chudá ženská jako já ohrnovat nos nad takovou nabídkou.“

„Zdůvodnila nějak, proč si zvolila právě váš dům?“

„Bydlím dost daleko od silnice a je tam větší klid než jinde. A já taky neberu na byt než jednoho podnájemníka a nemám žádnou vlastní rodinu. Počítám, že to zkoušela tu i onde, a u mě jí to nejlíp vyhovovalo. Chce nerušené soukromí a za to je ochotná zaplatit.“

„Říkáte, že od prvního setkání dodnes vám nikdy neukázala obličej, až na to jedno nedopatření. Nu, je to pozoruhodný případ, velice pozoruhodný, a nedivím se vám, že chcete vědět, co za tím vězí.“

„Ale já to vědět nechci, pane Holmes. Stačí mi, že dostávám řádně činži. Žádná druhá podnájemnice by nebyla tak tichá a tak nenáročná.“

„Proč se tedy má ten případ znovu rozvířit?“

„Pro její zdraví, pane Holmes. Zdá se mi, že chřadne, a v hlavě se jí honí nějaké černé myšlenky. ‚Vražda!‘ křičí. Jedenkrát jsem ji slyšela: ‚Ty šelmo krvelačná! Ty netvore!‘ Bylo to v noci, rozléhalo se to po celém domě, až jsem se z toho sama celá rozklepala. Tak jsem za ni ráno zašla. ‚Paní Ronderová,‘ povídám, ‚jestli vás něco tíží na duši, jsou tu faráři a je tu policie. Jedni nebo druzí by vám jistě pomohli.‘ ‚Proboha, jen ne policii!‘ řekla. ‚A co se stalo, nemůže žádný farář odestát. A přitom,‘ povídá, ‚by se mi ulevilo, kdyby někdo zvěděl pravdu, než sejdu ze světa.‘ Jestli nechcete jít normálně na policii,‘ na to já, ‚tak co tenhle detektiv, jak se o něm poráde píše –’ prosím za prominutí, pane Holmes. A ona se toho hned chytila. ‚To je ten pravý,‘ povídá. ‚Divím se, že mě to ještě nenapadlo. Pozvete ho sem, paní Merrilowová, a kdyby nechtěl přijít, tak mu povězte, že můj manžel byl Cirkus Ronder – divoké šelmy. Povězte mu to a řekněte mu ještě jméno Abbas Parva.‘ Tady to máte, jak mi to napsala, Abbas Parva. ‚To ho přivede, je-li to takový člověk, jak si představuji.‘“

„A také že přivede,“ poznamenal Holmes. „Dobrá, paní Merrilowová. Rád bych si nyní pohovořil s doktorem Watsonem. Tím budeme zaneprázdněni až do oběda. Kolem třetí nás můžete očekávat u vás v Brixtonu.“

Jakmile se naše návštěvnice vykolébala z pokoje – žádné jiné sloveso nemůže vystihnout způsob, jakým se paní Merrilowová pohybovala – už se Sherlock Holmes vrhl se žhavou energií na hromadu knih na pohled zcela tuctových, které se vršily v koutě. Pár minut pouze šustily listy a pak se ozvalo spokojené zabručení, neboť našel, co hledal. Ve svém vzrušení ani nepovstal, ale zůstal sedět na podlaze s nohama zkříženýma jako podivný Buddha, uprostřed těžkých svazků, z nichž jeden držel otevřený na kolenou.

„Ten případ mi hned tenkrát vrtal hlavou. Dokazují to tady mé poznámky na okraji. A přitom jsem byl přesvědčen, že se koroner mýlí. Nevzpomínáte si na tragédii u vesnice Abbas Parva?“

„Vůbec ne, Holmesi.“

„Vždyť jsme už tenkrát spolupracovali. Ale i já jsem se spokojil jen s povrchním pohledem. Nebylo čeho se zachytit a nikdo ze zúčastněných neprojevil zájem o mé služby. Chtěl byste si o tom přečíst v novinách?“

„Nemohl byste mne sám seznámit s hlavními body?“

„To nebude dlouho trvat. Jistě se na ten případ upamatujete, jak o tom budu mluvit. Ronderovo jméno bylo ovšem všeobecně známé. Patřil k nejlepším komediantům své doby: konkuroval Wombwellovi i Sangerovi. Potom ale začal pít a v době, kdy se odehrála ta hrozná tragédie, byl celý jeho cirkus i on sám na ústupu ze slávy. Zastavil se všemi svými maringotkami na noc u Abbas Parvy, což je malá víska v Berkshirském hrabství, a tam došlo k té hrůzné události. Putovali právě do Wimbledonu a na onom místě hodlali pouze přenocovat, neboť v tak malé vísce by se jim nebylo vyplatilo uspořádat představení.

Ve zvěřinci měli kromě jiných šelem krásný exemplář severoafrického lva. Jmenoval se Král Sahary, a jak Ronder, tak jeho manželka s ním předváděli drezúru v jeho kleci. Tady přetiskli fotografii z představení a podle ní seznáte, že ten Ronder připomínal statného kance a jeho manželka že byla žena junonických vnad. Při soudním ohledání se zjistilo, že se lev už předtím někdy projevoval nebezpečně, jak to ale zpravidla bývá, dlouholetá praxe vede k lehkomyslnosti a nikdo si těch varovných známek nevšímal. Manželé Ronderovi každý večer lva krmili. Někdy to obstarával on, jindy ona anebo oba společně, ale nikdy to nesvěřili nikomu jinému, neboť oba byli toho názoru, že dokud budou lvu nosit potravu, bude je považovat za své dobrodince a neublíží jim. Oné osudné noci před sedmi lety šli krmit lva oba dva, a pak došlo k hrůzostrašné události, kterou se nikdy nepodařilo do všech podrobností objasnit.

Někdy kolem půlnoci prý celý tábor vyburcovalo řvaní lva a výkřiky té ženy. Cirkusoví dělníci a artisté vyběhli z maringotek s lucernami v ruce a v jejich světle se jim naskytl hrůzný pohled. Ronder ležel asi deset metrů od otevřené klece, lebku měl rozraženou v týle a pokožku do hloubky rozdrásanou. U dvířek do klece ležela na zádech paní Ronderová a šelma seděla u ní a vrčela. Potrhala ji v obličeji takovým způsobem, že se zdálo nemožné, aby to přežila. Několik cirkusáků v čele se silákem Leonardem a klaunem Griggsem odehnalo šelmu bidly, načež lev hledal útočiště v kleci, kde ho okamžitě zamkli. Jak z klece unikl, to se nikdo nedozvěděl. Předpokládalo se, že se manželé chystali vstoupit do klece, a jakmile otevřeli dvířka, šelma se na ně vrhla. Svědecké výpovědi neobsahovaly nic zajímavého, až na to, že ta žena ve svých mukách neustále křičela: ‚Zbabělče! Zbabělče!‘, když ji odnášeli do maringotky, kde bydleli. Trvalo půl roku, než byla s to vypovídat, ale mezitím proběhlo soudní ohledání a podle soudního výroku byla Ronderova smrt zaviněna nešťastnou náhodou.“

„Jaká jiná možnost zbývala?“ zauvažoval jsem.

„Oprávněná otázka. A přece tu zůstalo několik nevyjasněných bodů, které mladému Edmundsovi z berkshirského revíru vrtaly hlavou. Bystrý mládenec! Později byl přeložen do Allahabádu. Tím jsem se k celé té záležitosti dostal já, protože za mnou zašel a vykouřili jsme nad tím nějakou tu dýmku.“

„Nebyl to takový hubený blonďák?“

„Správně. Věděl jsem, že se nakonec rozpomenete.“

„A co ho znepokojovalo?“

„Znepokojovalo nás to oba. Nijak se nám nedařilo celou událost zrekonstruovat. Vmyslete se do situace ze stanoviska toho lva. Otevře se mu cesta ke svobodě. Několika skoky dostihne Rondera. Ronder chce vzít do zaječích a otočí se – drápy se mu zaťaly zezadu do týla – ale lev ho srazí k zemi. A pak, namísto aby prchal dál a unikl, vrátí se k ženě, u klece ji porazí a sežere jí půl obličeje. Navíc by se z jejích výkřiků dalo soudit, že ji manžel nějakým způsobem nechal na holičkách. Ale jak by jí byl nebožák mohl přispěchat na pomoc? Chápete tu nesnáz?“

„Zajisté.“

„A další okolnost. Vybavuje se mi to, jak o tom uvažuji. Ukázalo se, že ve chvíli, kdy lev zařval a žena vykřikla, začal i nějaký muž hrůzou křičet.“

„Bezpochyby ten Ronder.“

„Člověk s rozdrcenou lebkou sotva ještě vydá hlásek. A přitom aspoň dva svědkové vypovídali, že do ženiných výkřiků zaznívaly výkřiky muže.“

„Řekl bych, že tou dobou musel už být na nohou celý tábor. A co se týká onoho předchozího sporného bodu, myslím, že bych mohl předložit k úvaze řešení.“

„Rád si je vyposlechnu.“

„Lev unikl ve chvíli, kdy oba ušli na deset metrů od klece. Muž se obrátil a šelma ho srazila. Ženě blesklo hlavou, že by se mohla uchýlit do klece a zavřít za sebou dvířka. Bylo to jediné útočiště, které se jí nabízelo. Pokusila se ho dostihnout, ale v poslední vteřině po ní lev skočil a povalil ji. Rozlítila se na manžela, že rozdráždil lva, když se k němu otočil zády. Kdyby se mu byli společně postavili, mohli ho zkrotit. Proto volala: ‚Zbabělce!‘“

„Výborně, Watsone! Váš drahokam hyzdí pouze jediný kaz.“

„Jaký kaz to je, Holmesi?“

„Jestliže nedošli ke kleci blíž než na deset metrů, jak to, že lev unikl?“

„Je to možné, že by mu byl otevřel nějaký nepřítel?“

„A proč na ně zuřivě zaútočil, když si s nimi jindy hrál a producíroval se s nimi v kleci?“

„Možná že ho týž nepřítel něčím rozdráždil.“

Holmes se zatvářil zamyšleně a chvíli nic neříkal.

„Víte, Watsone, pro vaši domněnku mluví jedna skutečnost. Ronder patřil k lidem, kteří mívají četné nepřátele. Edmunds mi vyprávěl, že vyváděl hrozně, když se napil. Byl prchlivý a sílu měl, že mohl skály lámat, a v takovém rozpoložení nadával a oháněl se po každém, kdo mu přišel do cesty. Ony hlasité výkřiky o netvorovi, o nichž hovořila paní bytná, vyplynuly patrně ze vzpomínek věnovaných v noci drahému zesnulému. Spřádáme však tyto úvahy nadarmo, dokud nezvíme všechna fakta. Na příborníku naleznete studené koroptve, Watsone, a láhev montrachetu. Posilněme se, než ze sebe opět začneme vydávat energii.“

Když nás fiakr vyložil před domem paní Merrilowové, zjistili jsme, že ona kyprá dáma zaplňuje dveře svého skromného, leč soukromí se těšícího království. Zřejmě jí hlavně leželo na srdci, aby neztratila tak žádoucí podnájemnici, a proto nás zapřísahala, než nás k ní dovedla, abychom neřekli ani neučinili nic, co by mohlo mít tak neblahé důsledky. Uklidnili jsme ji a pak jsme za ní stoupali po příkrých schodech, pokrytých prochozeným běhounem, až do pokoje tajemné podnájemnice.

Jak se dalo předpokládat, byla to místnost dusná, zatuchlá a nevětraná, jelikož její obyvatelka tak zřídkakdy vycházela. Jako by ironií osudu tato žena, která kdysi chovala šelmy v kleci, se nakonec sama stala takovým uvězněným zvířetem. Seděla v rozbitém starém křesle, odsunutém do šerého kouta. Dlouholetou nečinností ztěžkly křivky její postavy, ale kdysi musela být překrásná a honosila se stále ještě bujnými, svůdnými tvary. Tvář jí skrýval hustý černý závoj: ten však dosahoval pouze k hornímu rtu a odhaloval dokonale tvarovaná ústa a jemnou oblou bradičku. Dokázal jsem si hravě představit, že to kdysi musela být vskutku velice pozoruhodná žena. I její hlas zněl libozvučně a lahodil sluchu.

„Moje jméno vám patrně něco říká, pane Holmesi,“ pravila. „Myslela jsem, že vás přivolá.“

„Máte pravdu, milostivá, ač mi není známo, jak to víte, že jsem se zajímal o váš případ.“

„Dozvěděla jsem se to, když jsem se pozdravila a přišel mne vyslechnout detektiv Edmunds. Obávám se, že jsem mu zalhala. Snad by bývalo moudřejší říci mu pravdu.“

„Bývá to obvykle moudřejší říkat pravdu. A proč jste mu lhala?“

„Protože na tom závisel něčí osud. Vím, že je to zcela bezcenný člověk, ale přesto jsem ho nechtěla mít na svědomí. Byli jsme si kdysi blízcí – tak blízcí!“

„A tato zábrana nyní padla?“

„Ano. Ten, o němž mluvím, není již mezi živými.“

„Proč tedy nyní nesdělíte policii vše, co víte?“

„Protože je třeba mít ohled ještě na jednu osobu. Tou osobou jsem já. Kdyby policie začala ten případ vyšetřovat, dostalo by se to na veřejnost, vznikl by skandál, a to bych nesnesla. Moje dny jsou sečteny, ale chci dožít v klidu. A přitom toužím svěřit se se svým příběhem nějakému soudnému člověku, aby mohl všechno objasnit, až tu nebudu.“

„Lichotíte mi, madam. Soudný člověk ovšem jsem. Nemohu vám však slíbit, že možná nebudu pokládat za svou povinnost, až vás vyslechnu, předat ten případ policii.“

„Jsem přesvědčena, že to neuděláte, pane Holmesi. Znám dobře vaši povahu i vaše metody, neboť už řadu let sleduji vaši práci. Četba je jediné potěšení, které mi osud zanechal, a máloco z toho, co se na světě děje, ujde mé pozornosti. Ať tak či onak, jsem ochotna riskovat, jakým způsobem využijete mé tragédie. Uleví se mi na duši, když vám to budu moci povědět.“

„Můj přítel a já vás rádi vyslechneme.“

Žena vstala a vyňala ze zásuvky fotografii jakéhosi muže. Byl to očividně artista z povolání, muž skvostně urostlý: stál tu se statnýma pažema složenýma na vypjaté hrudi a zpod hustého kníru mu probleskoval úsměv – sebejistý úsměv zkušeného dobyvatele. „Tohle je Leonardo,“ řekla.

„Silák Leonardo, který svědčil před soudem?“

„Právě ten. A tohle – tohle je můj manžel.“

Byla to strašná tvář – vepř v lidské podobě, anebo spíše divoký kanec v lidské podobě, neboť byl ve své zvířecí krutosti i velkolepý. Člověk v duchu přímo viděl, jak v záchvatu zuřivosti skřípe zuby a od zlomyslných úst mu jde pěna, a cítil, jak z těch malých poťouchlých oček vyzařovala jen a jen škodolibost, dokud ještě hleděly na svět. Grobián, tyran, zvíře – všechno to stálo psáno v oné tváři s masivními čelistmi.

„Tyto dvě fotografie vám pomohou pochopit můj příběh, pánové. Byla jsem chudá cirkusácká holka, vyrůstala jsem v manéži – přeskakovala jsem obručí, ještě mi ani nebylo deset. Když jsem dospěla, zamiloval se do mne tenhle muž, pokud se jeho chtíč dá nazvat láskou, a v jedné neblahé hodině jsem se stala jeho ženou. Od onoho dne jsem žila v pekle a on byl ten ďábel, který mne mučil. Celý cirkus věděl, jak se mnou zachází. Byl mi nevěrný s jinými. Když jsem se ozvala, uvázal mne a zpráskal jezdeckým bičíkem. Všichni mne litovali a jeho nenáviděli, ale co proti němu zmohli? Jedenkaždý se ho bál. Byl vždycky strašlivý, ale když se napil, řádil jako nepříčetný. Často stál před soudem pro ublížení na těle a pro kruté zacházení se zvířaty, ale měl hromadu peněz a na pokutách mu nezáleželo. Nejlepší lidé od nás odcházeli a s cirkusem to začalo jít z kopce. Jen Leonardo a já jsme ho drželi nad vodou – a také Jimmy Griggs, náš klaun. Chudáček, ten taky neměl žádný důvod k veselí, ale dělal, co mohl, a tak jsme se nějak protloukli.

Pak začal Leonardo hrát v mém životě čím dál tím důležitější úlohu. Vidíte, jak vypadal. Dnes už vím, že v tom skvostném těle dlel nízký duch, ale v porovnám s mým manželem se mi jevil jako archanděl Gabriel. Projevoval mi soucit, pomáhal mi, až se naše přátelství změnilo v lásku – v hlubokou, vášnivou lásku, o jaké jsem vždy snila, ale nedoufala, že ji poznám. Manžel pojal podezření, ale byl právě takový zbabělec jako tyran a Leonardo byl jediný člověk, na něhož si netroufal. Mstil se po svém způsobu tím, že mne mučil hůř než kdy jindy. Jedné noci vyburcoval můj křik Leonarda, a ten přiběhl k naší maringotce. Tehdy už téměř došlo k tragédii, a brzy jsme s mým milencem pochopili, že se jí nevyhneme. Můj manžel nezasluhoval žít. Dohodli jsme se, že zemře.

Leonardo měl chytrou, důmyslnou hlavu. On si to vymyslel. Neříkám to proto, abych svalila vinu na něho, protože já jsem s ním ve všem souhlasila. Ale chyběl mi potřebný důvtip, abych přišla na takový plán. Vyrobili jsme si jakýsi kyj – Leonardo jej zhotovil – k olověné hlavici připevnil pět dlouhých ocelových hřebů tak, že špicemi směřovaly ven; byly rozmístěny stejně jako drápy na lví pracce. Tím hodlal zasadit manželovi smrtelnou ránu, a přitom zanechat takové stopy, jako by to způsobil lev, jehož bychom vypustili z klece.

Byla černočerná noc, když jsme se s manželem jako obvykle ubírali nakrmit šelmu. V plechovém vědru jsme nesli syrové maso. Leonardo číhal za velkou maringotkou, kudy jsme museli projít cestou ke kleci. Zaváhal, takže jsme prošli kolem něj, než udeřil, ale plížil se za námi po špičkách, a já zaslechla, jak kyj rozrazil manželovi lebku. Srdce mi poskočilo v těle radostí při tom zvuku. Skočila jsem ke kleci a odstrčila závoru, která zajišťovala dvířka.

A pak se stala ta strašlivá věc. Možná že jste už slyšeli, jak rychle reagují tito živočichové na pach lidské krve a jak je vzrušuje. Lev jakýmsi podivným instinktem v mžiku vycítil, že byl zabit člověk. Jakmile jsem uvolnila mříže, vyskočil ven a okamžitě se na mne vrhl. Leonardo mne mohl zachránit. Kdyby byl přiskočil a udeřil lva svým kyjem, mohl ho vyděsit a zahnat. Ale on ztratil odvahu. Zaslechla jsem, jak hrůzou vykřikl, a pak jsem viděla, jak se otáčí a prchá. V témž okamžiku mi lev zaťal tesáky do obličeje. Jeho horký, smrdutý dech mne už omámil, takže jsem bolest sotva vnímala. Holýma rukama jsem se snažila odstrčit od sebe ty kouřící, zkrvavené čelisti a křičela jsem o pomoc. Uvědomovala jsem si, že se tábor sbíhá, a pak jsem matně vnímala nějaké muže. Leonardo, Griggs a ještě další mne vyvlekli šelmě zpod drápů. To bylo na dlouhou řadu měsíců to poslední, co jsem ještě vnímala. Když jsem se probrala z bezvědomí a spatřila se v zrcadle, proklínala jsem toho lva – ach, jak jsem ho proklínala! – ne proto, že mne připravil o mou krásu, ale proto, že mne nepřipravil o život. Přála jsem si jen jedno, pane Holmesi, a měla jsem dost peněz, abych to mohla uskutečnit. Přála jsem si zastřít svůj ubohý obličej, aby ho nikdo neviděl, a usadit se někde, kde by mne neobjevil nikdo z mých někdejších známých. Nic jiného mi nezbývalo, a to jsem také učinila. Jako ubohé poraněné zvíře, které si zalezlo do doupěte dokonat – tak dožívá Eugenia Ronderová.“

Když nešťastnice dovyprávěla svůj příběh, seděli jsme hezkou chvíli mlčky. Pak Holmes vztáhl dlouhou paži a pohladil ji po ruce s tak zjevným soucitem, jaký málokdy v mé přítomnosti projevil.

„Má děvečko ubohá,“ řekl. „Cesty osudu jsou vskutku nevyzpytatelné. Nedojde-li člověk odplaty mimo tento svět, je celý život jen krutý žert. Ale co ten Leonardo?“

„Už nikdy jsem ho nespatřila, ani se mi neozval. Snad to není správné, že jsem vůči němu tak zahořkla. Spíš by byl mohl milovat některou tu zrůdu, jaké jsme s sebou vozili po poutích, než tu trosku, kterou mu lev zanechal. Žena však cit tak snadno neodvrhne. Nechal mne na pospas drápům šelmy, opustil mne v čas nouze, a přece jsem se nemohla přimět, abych ho vydala šibenici. Co se stane se mnou, na tom mi vůbec nezáleželo. Jaký horší osud mne mohl potkat než to, co mne čekalo? Stála jsem však mezi Leonardem a jeho zkázou.“

„A nyní je mrtev?“

„Utopil se minulý měsíc při koupání nedaleko Margate. Četla jsem to v novinách.“

„A co udělal s tím pětizubým kyjem, který je nejzvláštnějším a nejdůmyslnějším rysem vašeho příběhu?“

„To nemohu říci, pane Holmesi. Nedaleko místa, kde jsme se tenkrát utábořili, byl křídový lom s hlubokým zeleným jezírkem. Možná že pod jeho vodami –“

„Nu, na tom už vlastně nezáleží. Případ je uzavřen.“

„Ano,“ přitakala žena. „Případ je uzavřen.“

Povstali jsme, abychom se rozloučili, ale cosi v ženině hlasu upoutalo Holmesovu pozornost. Hbitě se k ní otočil.

„Váš život nepatří vám,“ řekl. „Ruce pryč.“

„Co může pro koho znamenat?“

„To není ve vaší moci posoudit. Příklad trpělivě snášeného utrpení je jednou z nejcennějších lekcí, jaké je možno netrpělivému světu udělit.“

Odpověď té ženy byla strašlivá. Zvedla závoj a obrátila se ke světlu.

„Vy byste se dokázal s tímhle vyrovnat?“

Bylo to hrůzné. Slovy nelze popsat strukturu obličeje, kde obličej chybí. Pár živoucích krásných černých očí, které hleděly smutně z toho strašlivého zpustošení, ještě zvyšovaly děs pohledu, který se naskýtal. Holmes zvedl ruku v gestu plném soucitu a nesouhlasu a společně jsme vyšli z pokoje.

Dva dny nato jsem přišel přítele navštívit a on s jistou hrdostí ukázal na lahvičku stojící na krbové římse. Vzal jsem ji do ruky. Byla na ní červená nálepka jako u všech jedů. Když jsem ji odzátkoval, linula se z ní výrazná mandlová vůně.

„Cyankáli?“ zeptal jsem se.

„Správně. Přišlo to poštou. ‚Posílám Vám své pokušení. Uposlechnu Vaší rady.‘ Toto sdělení ji provázelo. Domnívám se, Watsone, že uhádnete jméno statečné ženy, která to poslala.“