Z archívu Sherlocka Holmese

Šplhající muž

Pan Sherlock Holmes vždy zastával názor, že bych měl zveřejnit pozoruhodná fakta o případu profesora Presburyho už proto, aby se jednou provždy učinila přítrž všem odsouzeníhodným zvěstem, které někdy před dvaceti lety vyvolaly takové pobouření na univerzitě a dolehly i do učených společnosti londýnských. Naskytly se však jisté překážky a pravda o těchto mimořádných událostech zůstávala pohřbena v plechové krabici, která obsahuje tolik písemností týkajících se dobrodružství přítelových. Nyní jsme konečně získali svolení seznámit veřejnost s fakty jednoho z posledních případů, jimiž se Holmes zabýval, než odešel na odpočinek. I nyní však jest nám dbáti zdrženlivosti a taktu, máme-li zpřístupnit tu záležitost veřejnosti.

Jednoho nedělního večera počátkem roku 1903 jsem dostal od Holmese zprávu jako vždy lakonickou:

V oněch pozdějších letech se mezi námi ustálil zvláštní vztah. Holmes měl své zvyky, nečetné, avšak hluboce zakořeněné, a já jsem se stal jedním z nich. Byl jsem nepostradatelný jako jeho housle, řezaný tabák, stará černá lulka, odborné příručky a ty další, méně chvályhodné jeho záliby. Šlo-li o případ vyžadující činorodou práci, kdy potřeboval druha, na jehož nervy se mohl poměrně spolehnout, byla moje úloha zřejmá. Rád přemýšlel nahlas v mé přítomnosti. Sotva se dalo říci, že jeho promluvy jsou určeny mně – mnohé by byl mohl stejně dobře pronášet třeba k své posteli – jelikož si však utvořil takový zvyk, pomáhalo mu v jistém smyslu, že jsem naslouchal a přerušoval ho poznámkami a dotazy. Pokud ho určitá metodická pomalost mého myšlení dráždila, pak v něm to podráždění pouze podněcovalo jeho vlastní vyšlehující intuici a dojmy, že vzplály tím bystřeji a živěji. Takovouto nenáročnou úlohu jsem zastával v našem společenství.

Když jsem přibyl do domu na Baker Street, zastal jsem ho, jak se choulí s koleny u brady ve svém oblíbeném křesle: pokuřoval z dýmky a vraštil zamyšleně čelo. Bylo zřejmé, že uvízl v tenatech nějakého zapeklitého problému. Máchnutím paže ukázal na mé staré křeslo, avšak nijak jinak nedal najevo, že si uvědomuje mou přítomnost. Až po další půlhodině se náhle vytrhl ze zasnění a s obvyklým potutelným úsměvem mne přivítal v mém někdejším domově.

„Jistě mi prominete, že jsem se v myšlenkách na chvíli zatoulal, milý Watsone,“ řekl. „Během posledních čtyřiadvaceti hodin jsem byl seznámen s jistými pozoruhodnými fakty, a ty ve mně opět vyvolaly úvahy obecnějšího rázu. Zaobírám se vážně myšlenkou napsat krátkou monografii o využití psů v detektivní práci.“

„Ale to už přece bylo důkladně zpracováno, Holmesi,“ řekl jsem. „Dogy – policejní psi –“

„Ne, to ne, Watsone. Tato stránka věci je ovšem obecně známá. Ale existuje ještě jiná, a mnohem složitější. Vzpomenete si snad na ten případ, který jste po svém senzacechtivém způsobu spojil s případem domu U měděných buků, kdy jsem na základě pozorování duševních pochodů dítěte dokázal vysledovat zločinné návyky jeho velice sebejistého a úctyhodného otce.“

„Ano, mám to v živé paměti.“

„Mé úvahy o psech vycházejí z analytických poznatků. Na psovi se obráží život v té které rodině. Kdo kdy spatřil skotačivého psa v melancholické rodině, anebo smutného psa tam, kde vládne spokojenost? Kousaví lidé mívají kousavé psy, nebezpeční lidé zas nebezpečné. A rozmarné psí vrtochy mohou odrážet rozmarné vrtochy v jejich okolí.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Tohle je přece jen trochu za vlasy přitažené, Holmesi,“ řekl jsem.

Nacpal si znovu dýmku a pohodlně se uvelebil, aniž věnoval mým slovům pozornost.

„Tuto mou teorii je možno prakticky aplikovat na případ, který nyní vyšetřuji. Je to takové zašmodrchané klubíčko, chápete, a já se pokouším zachytit uvolněný konec. Možná že jeden takový uvolněný konec tvoří otázka: Proč se Roy, vlčák profesora Presburyho, snaží svého pána pokousat?“

Sklesl jsem do křesla poněkud zklamán. Kvůli tak triviální otázce mne odvolal od mé práce? Holmes na mne pohlédl přes pokoj.

„Vy jste stále stejný, milý Watsone,“ řekl. „Jakživ se nenaučíte, že nejvážnější věci mohou záviset na nepatrných maličkostech. Cožpak to není už na první pohled podivné, že starší pán filozofického založení – slyšel jste přece už o Presburym, tom proslulém camfordském fyziologovi – že takový člověk, jemuž byl věrný vlčák donedávna nejlepším přítelem, byl teď podvakráte tímtéž psem napaden? Jak si to vysvětlit?“

„Pes onemocněl.“

„Nu, i to je třeba vzít v úvahu. Nenapadl však nikoho jiného a na pána zaútočil pouze při dvou mimořádných příležitostech, jindy ne. Podivné, Watsone – velmi podivné. Á, mladý Bennett přichází předčasně, zvoní-li to on. Doufal jsem, že si s vámi budu moci obšírněji popovídat, než se dostaví.“

Na schodech zazněly rychlé kroky, kdosi zaklepal rázně na dveře a za okamžik už před námi stanul nový klient. Byl to vysoký, hezký mladý muž tak kolem třicítky, dobře oblečený, elegantní, ale jeho vystupování mělo v sobě spíš cosi z rozpačitého studenta než sebejistého světáka. Stiskl si s Holmesem ruku a na mne pak pohlédl poněkud překvapeně.

„Jde o velmi choulostivou záležitost, pane Holmesi,“ řekl. „Pomyslete na můj vztah k profesoru Presburymu jak oficiální, tak soukromý. Sotva bych mohl ospravedlnit, že jsem do věci zasvětil další osobu.“

„Nemějte obav, pane Bennette. Doktor Watson je diskrétnost sama. Ubezpečuji vás rovněž, že se v této záležitosti s největší pravděpodobností neobejdu bez pomocníka.“

„Jak si přejete, pane Holmesi. Pochopíte zajisté, proč jsem tu projevil jisté výhrady.“

„Asi vás nepřekvapí, Watsone, když vám řeknu, že tento pán, pan Trevor Bennett, je odborným asistentem proslulého vědátora, žije pod jeho střechou a je zasnouben s jeho jedinou dcerou. Jistě se všichni shodneme na tom, že profesor od něho právem očekává loajalitu a oddanost. Ale možná že mu ji nejlépe projevíte právě tím, když podniknete potřebné kroky k vyjasnění celé záhady.“

„V to doufám, pane Holmesi. Jen k tomu cíli směřuji. Je doktor Watson obeznámen se situací?“

„Neměl jsem ještě čas vysvětlit mu, jak se věci mají.“

„Pak bychom si snad měli zopakovat průběh událostí, než vás obeznámím s novými zprávami.“

„Učiním tak sám,“ řekl Holmes, „abychom se přesvědčili, že jsme události seřadili pěkně po pořádku. Pan profesor je vědec evropského věhlasu, Watsone. Donedávna vedl pravý akademický život. Nikdy se ho nedotkl ani stín nějakého skandálu. Je vdovec a má jedinou dceru jménem Edith. Profesor je, jak jsem vyrozuměl, muž v plné síle a aktivního, ba dalo by se téměř říci výbojného povahového založení. Před několika měsíci to vše ale doznalo změny.

Tehdy nastal v jeho živote prudký zvrat. Profesor je stár jedenašedesát let, ale zasnoubil se s dcerou profesora Murphyho, svého kolegy na katedře srovnávací anatomie. Pokud jsem vyrozuměl, nejde o uvážlivou známost staršího pána, ale spíše o mladistvé vášnivé okouzlení, neboť se projevoval jako nejoddanější z milenců. Dotyčná slečna Alice Murphyová vyniká nad ostatní dívky půvabem i rozumovými schopnostmi, takže se nemůžeme divit profesorovu vzplanutí. Přesto se u svých nejbližších nesetkal s bezvýhradným souhlasem.“

„Považujeme to za poněkud výstřední,“ pravil náš návštěvník.

„Právě. Za výstřední a trochu divoké a nepřirozené. Profesor Presbury je však zámožný a slečnin otec nic nenamítal. Dcera však na to měla jiný názor a o její ruku se už ucházelo několik nápadníků, kteří možná nebyli tak žádoucími partiemi z praktického hlediska, ale byli jí aspoň bližší věkově. Dívka však zřejmě chovala k profesorovi přes jeho výstřednosti jisté sympatie. Jedinou překážkou tu byl věkový rozdíl.

A od této doby halí navyklý běh profesorova života jakási záhada. Začal dělat věci, které předtím nikdy nedělal. Odjel z domova a nikomu se nesvěřil kam. Byl pryč čtrnáct dní a vrátil se dosti vyčerpán cestováním. Nezmínil se o tom, kde pobýval, ač se obvykle vyznačuje velikou upřímností. Náhodou však zde náš pan klient dostal dopis od svého kolegy z Prahy, kde stálo, že měl radost, když se tam s panem profesorem setkal, ač neměl možnost si s ním pohovořit. Jen touto cestou zjistila rodina, kde vlastně byl.

Nyní přichází to nejdůležitější. Od té cesty se udala s profesorem zvláštní změna. Stal se z něho lstivý tajnůstkář. Jeho nejbližší nabyli dojmu, že není takový, jak ho vždy znali, ale že žije jakoby ve stínu něčeho, co zastírá jeho nejlepší vlastnosti. Profesorův intelekt tím nijak neutrpěl. Přednáší stejně brilantně jako dřív. Ale v jeho chování se projevuje něco nového, něco neblahého a nečekaného. Jeho dcera, která ho oddaně miluje, se znovu a znovu snažila navázat s ním opět někdejší vztahy a proniknout maskou, kterou jako by si otec nasazoval. Vy, pane, jste pokud vím vyvíjel stejné úsilí, ale vše nadarmo. A nyní nám, pane Bennette, povězte vlastními slovy, jak to bylo s těmi dopisy.“

„Musím předeslat, doktore Watsone, že pan profesor přede mnou nikdy nic netajil. Ani kdybych byl jeho synem nebo mladším bratrem, nemohl bych se těšit větší důvěře. Jako jeho tajemník jsem přejímal všechny listiny, které dostával, a otvíral jsem a třídil jeho poštu. Krátce po jeho návratu tohle všechno změnil. Řekl mi, že patrně dostane z Londýna jisté dopisy, kde bude pod známkou nakreslený kříž. Tyto dopisy jsem měl odložit stranou, že prý jsou určeny jen pro něho. Mohu říci, že mi jich několik prošlo rukama, že je vypravila pošta v londýnské čtvrti East Central a že byly nadepsány primitivním rukopisem. Pokud na ně vůbec odpovídal, nedostaly se mi odpovědi do ruky, ani se neocitly v košíku na dopisy, kde se shromažďuje veškerá korespondence.“

„A ta krabička,“ řekl Holmes.

„Ach ano, ta krabička. Pan profesor si přivezl z cest malou dřevěnou krabičku. Ta věcička sama o sobě napovídala, že cestoval na kontinentě, neboť byla vyřezávaná takovým zvláštním způsobem, jaký si člověk spojuje s Německem. Uložil ji ve skříni s nástroji. Jednoho dne jsem hledal kanylu a přitom jsem vzal tu krabičku do ruky. K mému úžasu se velice rozzlobil a vyhuboval mi za mou zvědavost nevybíravými slovy. Něco takového se přihodilo poprvé a hluboce se mne to dotklo. Snažil jsem se mu vysvětlit, že jsem krabičku uchopil pouhou náhodou, ale celý večer jsem si uvědomoval, že po mně nevraživě pokukuje a že mu ta nemilá příhoda nejde z hlavy.“ Pan Bennett vytáhl z kapsy malý zápisníček. „To se stalo 2. července,“ řekl.

„Vy jste obdivuhodný svědek,“ řekl Holmes. „Možná že budu potřebovat některá ta data, jež jste si poznamenal.“

„Naučil jsem se od svého velkého učitele kromě jiného i metodickému postupu. Od chvíle, kdy jsem u něho zpozoroval ty výstřelky v chování, považoval jsem za svou povinnost bedlivě si jich všímat. Proto jsem si sem zaznamenal, že právě onoho dne, tedy 2. července, Roy zaútočil na pana profesora, když vyšel z pracovny do haly. K podobnému napadení došlo znovu 11. července a pak mám další takový záznam z 20. července. Nato jsme museli vykázat Roye do vyhnanství ve stáji. Býval to takový milý, přítulný pes – ale obávám se, že vás nudím.“

Pan Bennett to pronesl vyčítavým tónem, neboť Holmes zcela očividně vůbec neposlouchal. Tvář mu znehybněla a oči hleděly upřeně do stropu. Namáhavě se vytrhl ze zamyšlení.

„Pozoruhodné! Velmi pozoruhodné,“ zahučel. „Tyto údaje jsem dosud neznal, pane Bennette. Myslím, že jsme si dost pečlivě zopakovali dosavadní průběh událostí, že? Ale vy jste se zmínil o nějakých čerstvých zprávách.“

Příjemná, upřímná tvář našeho hosta se zachmuřila, jako by na ni dopadl stín nějaké nepříjemné vzpomínky. „Chtěl jsem vám povědět, co se udalo předminulé noci,“ řekl. „Kolem druhé hodiny jsem ležel na lůžku, ale nespal jsem, a tu jsem si uvědomil, že se z chodby ozývá nějaký tlumeny šramot. Pootevřel jsem dveře a vykoukl ven. Musíte vědět, že pan profesor má ložnici na konci chodby.“

„A to bylo kolikátého?“ zeptal se Holmes.

Pana Bennetta očividně rozladilo, že byl přerušen tak malichernou otázkou.

„Už jsem řekl, pane, že to bylo předevčírem v noci – to znamená 4. září.“

Holmes přitakal a usmál se.

„Prosím, pokračujte,“ řekl.

„Má tedy ložnici na konci chodby a musí projít kolem mých dveří, když se chce dostat ke schodišti. Byl to skutečně děsivý zážitek, pane Holmesi. Domnívám se, že mám poměrně pevné nervy, ale při tom pohledu jsem byl otřesen. Na chodbě byla tma, pouze jedním oknem asi uprostřed pronikalo dovnitř trochu světla. Viděl jsem, že se chodbou něco pohybuje, něco temného a při zemi. Pak se to náhle vynořilo na osvětleném místě a já viděl, že je to on. Představte si, že lezl – lezl po zemi. Nedá se přesně říci, že po rukou a po kolenou, spíš po rukou a po chodidlech a hlava mu visela mezi pažemi. A přitom se pohyboval na pohled zcela lehce. Stál jsem jako ochromen nad tou podívanou, a teprve když dospěl k mým dveřím, vzpamatoval jsem se natolik, že jsem k němu přistoupil a zeptal se, mohu-li mu nějak pomoci. Odpověděl velmi podivným způsobem. Vyskočil, křikl na mne jakousi hrubost a proběhl kolem mne a dolů ze schodů. Čekal jsem na něho dobrou hodinu, ale neobjevil se. Musel se vrátit do ložnice až po rozednění.“

„Nu, Watsone, co o tom soudíte?“ zeptal se Holmes jako patolog, který předvádí vzácnou odrůdu.

„Dost možná houser. Viděl jsem už pacienty, kteří se při záchvatu pohybovali právě takhle, a máloco působí tak neblaze na duševní vyrovnanost.“

„Bravo, Watsone! Vy dokážete vždycky přidržet člověka střízlivě u země. Můžeme ale sotva přijmout diagnózu s houserem, neboť se za okamžik nato dokázal postavit zpříma.“

„Nikdy se netěšil lepšímu zdraví,“ řekl Bennett. „Vlastně jsem ho za celá ta léta neviděl tak svěžího. Takhle se tedy věci mají, pane Holmesi. Není to případ, s nímž bychom se mohli obrátit na policii, a přitom jsme docela bezradní, nevíme, co si počít, a máme takový podivný pocit, že pomalu spějeme ke katastrofě. Edith – slečna Presburyová – soudí stejně jako já, že tomu nemůžeme už déle nečinně přihlížet.“

„Je to zajisté velmi zvláštní a výmluvný případ. Co si o tom myslíte, Watsone?“

„Jako lékař soudím, že to pravděpodobně bude případ pro psychiatra,“ řekl jsem. „Mozková činnost byla u tohoto starého pána narušena milostným vzplanutím. Podnikl cestu do ciziny v naději, že se ze své vášně vymaní. Dopisy a krabička mohou souviset s nějakou jinou soukromou záležitostí – snad jde o půjčku nebo jsou v té krabici akcie.“

„A vlčák bezpochyby neschvaluje finanční stránku té transakce. Ne, ne, Watsone, za tím vězí něco vážnějšího. Já bych tady navrhoval –“

Co Sherlock Holmes hodlal navrhnout, to se už nikdy nedozvíme, neboť v tomto okamžiku se otevřely dveře a do místnosti vstoupila neznámá mladá dáma. Jakmile se objevila, vyskočil pan Bennett a s výkřikem uchopil ruce, které k němu vztahovala.

„Drahá Edith! Doufám, že se nepřihodilo nic zlého?“

„Nemohla jsem jinak než tě následovat. Ach, Jacku, zažila jsem takové leknutí! Bojím se tam zůstat sama.“

„Pane Holmesi, tohle je ta mladá dáma, o níž jsem hovořil. Moje snoubenka.“

„To jsme mezitím už vytušili, viďte, Watsone?“ odvětil Holmes s úsměvem. „Předpokládám, slečno Presburyová, že v případu vašeho pana otce došlo k nějakému novému zvratu a že jste považovala za nejmoudřejší nás o tom zpravit.“

Nově příchozí, bystrá, půvabná dívka výrazně anglického typu, oplatila Holmesovi úsměv a posadila se po boku pana Bennetta.

„Když jsem shledala, že pan Bennett není v hotelu, pomyslela jsem si, že ho pravděpodobně zastihnu zde. Řekl mi ovšem předem, že se s vámi poradí. Ach, pane Holmesi, nemůžete nějak pomoci mému nebohému otci?“

„Doufám, že ano, slečno Presburyová, ale případ zůstává stále ještě nevyjasněn. Možná že do něho vnesete trochu světla novými zprávami.“

„Stalo se to včera v noci, pane Holmesi. Celý den se choval velmi podivně. Jsem si jista, že chvílemi ani neví, co dělá. Pohybuje se jako v podivném snu. A včera byl právě takový den. Není to můj otec, s nímž jsem dosud žila. Zevnějškem se nezměnil, ale ve skutečnosti je to někdo jiný.“

„Povězte mi, co se přihodilo.“

„V noci mne probudil pes, protože hrozně divoce štěkal. Chudák Roy, je teď uvázaný u stáje. Musím předeslat, že se nyní vždycky na noc zamykám, neboť všichni, jak vám to Jack – pan Bennett – může dosvědčit, máme pocit hrozícího nebezpečí. Můj pokoj leží v prvním patře. Náhodou jsem měla roletu v okně vytaženou a venku jasně svítil měsíc. Ležela jsem s očima upřenýma na světelný čtverec, naslouchala jsem zuřivému psímu štěkotu, a tu jsem k svému úžasu spatřila otcovu tvář. Pane Holmesi, já při tom nečekaném pohledu hrůzou div o rozum nepřišla. Otec tiskl obličej k okenní tabuli a jednu ruku měl zdviženou, jako by se pokoušel okno otevřít. Kdyby se mu to bylo podařilo, tak jsem snad zešílela. Nebylo to žádné mámení smyslů, pane Holmesi. Neuvádějte se v omyl takovým předpokladem. Myslím, že jsem aspoň dvacet vteřin jen zírala na tu tvář, neschopna sebemenšího pohybu. Pak ta tvář zmizela, ale já jsem nesebrala odvahu vyskočit z postele a vykouknout za ní. Až do rána jsem se chvěla na loži, jak se mnou zimnice lomcovala. U snídaně si otec počínal energicky a rázně, ale o tom nočním dobrodružství se nezmínil. Já také ne, avšak pod jakousi záminkou jsem se rozjela do města – a tady jsem.“

Holmes se při vyprávění slečny Presburyové tvářil, jako by ho to velmi překvapovalo.

„Řekla jste, drahá slečno, že váš pokoj leží v prvním patře. Bývá v zahradě dlouhý žebřík?“

„Ne, pane Holmesi, a to je na tom to nejpodivnější. Moje okno není odnikud přístupné – a přece za ním stál.“

„A že k tomu došlo 5. září,“ řekl Holmes, „to celou záležitost velice komplikuje.“

Nyní byla řada na mladé dámě, aby se zatvářila překvapeně. „Už podruhé se zmiňujete o datech, pane Holmesi,“ řekl Bennett. „Má to snad nějakou souvislost s případem?“

„Dost možná – je to pravděpodobné – avšak nemám ještě k dispozici všechny údaje.“

„Uvažujete snad o souvislosti mezi duševními chorobami a fázemi měsíce?“

„Ne, zcela jistě ne. Můžete-li, zanechte mi zde svůj zápisník a já si ta data ověřím. Domnívám se, Watsone, že je nyní dokonale jasné, co bychom měli učinit. Tady slečna nám sdělila – a já zcela důvěřuji její intuici – že si pan profesor nepamatuje nic anebo jen máloco z toho, co se událo v jisté dny. Navštívíme ho proto pod záminkou, že nás takového dne pozval. Bude to přičítat selhání vlastní paměti. Zahájíme kampaň tím, že si ho důkladně prohlédneme zblízka.“

„Výborný nápad,“ prohlásil pan Bennett. „Musím vás však upozornit, že pan profesor bývá občas nedůtklivý a prudký.“

Holmes se usmál. „Chci se k vám rozjet ihned a mám pro to své důvody – velmi pádné důvody, prokáže-li se pravdivost mé teorie. Zítra nás, pane Bennette, určitě uvidíte v Camfordu. Pokud mne paměť neklame, je tam hostinec zvaný U kostek, kde mívali mimořádně dobré portské a sněhobílé ložní prádlo. Tuším, Watsone, že nás osud v příštích dnech zavede i na méně příjemná místa.“ –

Pondělní ráno nás zastihlo na cestě do onoho univerzitního města – což si Holmes, jenž nebyl jinde vázán, mohl hravě zařídit, ale pro mne to znamenalo rozčilující přípravy a spěch, jelikož moje lékařská praxe se v oné době poměrně rozrostla. Holmes se o případu ani nezmínil, dokud jsme neodložili zavazadla v starobylém hostinci, o němž předtím hovořil.

„Myslím, Watsone, že bychom profesora zastali doma těsně před obědem. Od jedenácti přednáší a pak by měl mít přestávku, aby se mohl odebrat domů na oběd.“

„Co uvedeme za důvod, že jsme ho vyhledali?“

Holmes nakoukl do zápisníku.

„Projevoval zvláštní vzrušení 26. srpna. Předpokládáme, že nemá jasnou představu, co v té době dělal. Musíme trvat na tom, že přijíždíme na jeho pozvání. Třeba si netroufne odporovat. Máte v sobě tolik drzosti, abyste to dokázal sehrát?“

„Vynasnažím se ze všech sil.“

„Výborně, Watsone! Vy jste pilná včelka a nezmar zároveň. Vynasnažím se ze všech sil – to je moto naší firmy. Některý přívětivý domorodec nás tam zajisté dopraví.“

Přívětivý domorodec se našel a na kozlíku pěkného fiakru s námi uháněl kolem středověkých univerzitních budov, až nakonec zabočil na příjezdovou cestu lemovanou stromořadím a zastavil před vchodem rozkošné vily, obklopené zelenými trávníky a porostlé purpurovými vistáriemi. Profesora skutečně obklopovaly všemožné známky nejen pohodlí, ale i blahobytu. Už jak jsme zastavovali, vykoukla z předního okna šedá hlava a my seznali, že si nás zpod ježatého obočí velkými brýlemi s rohovinovou obroučkou prohlížejí dvě bystré oči. Zakrátko nato už jsme také vstoupili do jeho svatyně a záhadný vědec, kvůli jehož vrtochům jsme přijeli z Londýna, stál proti nám. Na jeho zevnějšku ani chování jsem nepozoroval naprosto nic výstředního: byl to úctyhodný pán s výraznými rysy, vážný, vysoké postavy; na sobě měl žaket a pohyboval se s důstojností, jaká se od univerzitního profesora očekává. Nejpozoruhodnější na něm byly oči: bystrozraké, pronikavé, s chytrým, ba téměř až mazaným pohledem.

Sklopil oči k našim navštívenkám. „Račte se posadit, pánové. Čím vám mohu sloužit?“

Holmes se přátelsky usmál.

„Právě touž otázku jsem hodlal položit já vám, pane profesore.“

„Mně, pane?“

„Omyl není vyloučen. Dozvěděl jsem se prostřednictvím třetí osoby, že profesor Presbury z Camfordu si žádá mých služeb.“

„Vskutku?“ Měl jsem dojem, že se v soustředěných šedých očích zlomyslně zablesklo. „A smím zvědět jméno vašeho informátora?“

„Lituji, pane profesore, ale šlo o důvěrné sdělení. Pokud jsem byl mylně informován, nic se nestalo. Mohu se vám pouze omluvit.“

„Omluvy není třeba. Chci se dobrat kořene této věci. Zajímá mne to. Máte nějakou písemnost, nějaký dopis nebo telegram, jímž byste doložil své tvrzení?“

„Ne, nemám.“

„Nechcete doufám tvrdit, že jsem vás povolal já?“

„Na tuto otázku bych raději neodpovídal,“ řekl Holmes.

„To mne neudivuje,“ podotkl profesor štiplavě. „Odpověď na tuto otázku však lehce získáme i bez vašeho přispění.“

Přešel místností ke zvonku. Vzápětí se objevil náš londýnský známý pan Bennett.

„Pojďte dál, pane Bennette. Tito dva pánové přijeli z Londýna v domnění, že byli pozváni. Vašima rukama prochází veškerá moje korespondence. Odesílal jste nějaké sdělení na jméno Holmes?“

„Ne, pane profesore,“ odvětil Bennett a začervenal se.

„Tím je to prokázáno,“ řekl profesor a pohlédl hněvivě na mého přítele. „Musím vám sdělit, pane,“ naklonil se kupředu a opřel se oběma rukama o stůl, „že se mi vaše počínání jeví jako velice sporné.“

Holmes pokrčil rameny.

„Mohu jen opakovat, že se omlouvám, jestliže jsme vás zbytečně vyrušili, pane profesore.“

„S tím se sotva spokojím, pane Holmesi!“ zvolal starý pán vysokým pronikavým hlasem a na tváři se mu objevil neobyčejně zlomyslný výraz. Postavil se mezi nás a dveře a navýsost rozzuřen zašermoval proti nám oběma rukama. „Tak lehce se z toho nevykroutíte.“ Obličej se mu křečovitě stáhl, ušklíbal se a drmolil na nás v nesmyslném hněvu. Jsem přesvědčen, že bychom si byli museli vydobýt odchod z místnosti násilím, kdyby se do toho nebyl vložil pan Bennett.

„Drahý pane profesore,“ zvolal, „mějte ohled na své postavení! Uvažte, jaký skandál by z toho vznikl na univerzitě! Pan Holmes je známá osobnost. Není možné, abyste se vůči němu choval tak neohleduplně!“

Náš hostitel – pokud ho tak mohu nazvat – nám zachmuřeně uvolnil cestu ke dveřím. Oddechl jsem si, když jsme vyšli z domu a ocitli se mezi tichým stromořadím na příjezdové cestě. Holmesovi připadal ten výjev očividně nadmíru zábavný.

„Náš učený přítel nemá nervy v nejlepším pořádku,“ řekl. „Možná že jsme k němu vtrhli poněkud neomaleně, ale dosáhli jsme přitom osobního setkání, jak jsem si přál. Ale probůh, Watsone, vždyť je nám v patách. Zloduch nás nepřestává pronásledovat.“

Zaslechli jsme za sebou pádící kroky, ale k mé úlevě se za zátočinou neobjevil obávaný profesor, ale jeho asistent.

„Nehněvejte se, pane Holmesi. Chtěl bych se vám omluvit.“

„Ale, drahý pane, toho není vůbec třeba. Takové zážitky patří k mé profesi.“

„Neviděl jsem ho dosud v tak nebezpečné náladě. Je to s ním čím dál tím horší. Chápete nyní, proč máme s mou snoubenkou takové obavy. A přitom dokáže myslet zcela jasně.“

„Až příliš jasně!“ řekl Holmes. „V tom jsem se přepočítal. Má zřejmě spolehlivější paměť, než jsem předpokládal. Mimochodem, můžeme se podívat, kam vede okno z pokoje slečny Presburyové, než odejdeme?“

Proklestili jsme si za panem Bennettem cestu nízkým křovím, až se nám naskytl pohled na vilu z druhé strany.

„Tamto okno. Druhé zleva.“

„Probůh, to je skutečně velice těžko přístupné. Všimněte si však, že se pod ním pne psí víno a vodovodní potrubí, což by mohlo skýtat jakous takous oporu.“

„Já sám bych tam nevylezl,“ řekl pan Bennett.

„Jistě. Pro kteréhokoli normálního člověka by to byl nebezpečný výkon.“

„Chtěl jsem vám sdělit ještě jednu věc, pane Holmesi. Znám adresu toho člověka v Londýně, s nímž si pan profesor dopisuje. Musel mu psát dnes ráno a já si ji přečetl na pijáku. Je to odsouzeníhodné počínání pro tajemníka, jenž se těší důvěře, ale co mi zbývá?“

Holmes se podíval na papír a zasunul jej do kapsy. „Dvorak – zvláštní jméno. Myslím, že slovanské. Nu, je to důležitý článek řetězu. Vrátíme se odpoledne do Londýna, pane Bennette. Nevím, k čemu by to bylo dobré, kdybychom zde setrvali. Nemůžeme profesora zatknout, jelikož nespáchal žádný zločin, a nemůžeme ho dát pod dohled, jelikož by se nepodařilo prokázat, že je choromyslný. Zatím nelze přejít k činu.“

„Ale co si, pro všechno na světě, počneme?“

„Mějte ještě trochu strpení, pane Bennette. Záležitost se brzy rozvine. Pokud se nemýlím, dojde ke krizi příští úterý. Určitě přijedeme na ten den do Camfordu. Zatím tu nevládne příjemné ovzduší, a kdyby si slečna Presburyová mohla návštěvu v Londýně prodloužit –“

„To půjde snadno.“

„Nechte ji tedy na návštěvě, dokud ji nebudeme moci ujistit, že všechno nebezpečí pominulo. Zatím profesorovi ve všem vyhovte a neodporujte mu. Dokud je v dobré náladě, nemůže se nic stát.“

„Tamhle jde!“ zašeptal polekaně Bennett. Mezi větvemi jsme zahlédli vysokou, vzpřímenou postavu profesora Presburyho; vyšel z domovních dveří a rozhlížel se kolem sebe. Stál nakloněn kupředu, ruce se mu pohupovaly zpředu podél těla, hlava se obracela ze strany na stranu. Tajemník nám zamával na rozloučenou a proklouzl mezi stromy. Viděli jsme, jak se po chvíli přidružil k svému šéfovi, jak se spolu vracejí k vile a přitom živě a snad i vzrušeně hovoří.

„Počítám, že si starý pán dal dvě a dvě dohromady,“ řekl Holmes cestou k hotelu. „Viděl jsem ho jen krátce, ale zanechal ve mně dojem člověka, který uvažuje mimořádně logicky a bystře. Výbušný člověk, to je pravda, ale posuzováno z jeho hlediska má jistě proč se rozzlobit, když mu někdo pověsí na krk detektivy, a on podezírá vlastní rodinu, že v tom má prsty. Tuším, že přítel Bennett zažije horké chvíle.“

Cestou se Holmes zastavil na poště a odeslal telegram. Odpověď došla večer a on mi ji hodil přes stůl.

„Mercer se objevil až po vašem přestěhování,“ řekl Holmes. „Je to takový můj člověk pro všechno, ověřuje běžné záležitosti. Museli jsme se přece něco dozvědět o osobě, s níž si náš profesor tajně dopisuje. Jeho národnost naznačuje souvislost s cestou do Prahy.“

„Zaplaťpámbu, že aspoň někde vidíte nějakou souvislost,“ řekl jsem. „Mně to připadá, že momentálně stojíme před pěknou řádkou nevysvětlitelných událostí, které navzájem nemají nic společného. Co může mít například společného cesta do Čech a rozzuřený vlčák, anebo to i ono s člověkem, který v noci leze po chodbě? A co se vašich dat týče, to je největší záhada ze všech.“

Holmes se usmál a zamnul si ruce. Musím říci, že jsme seděli v onom starobylém hostinci s lahví proslulého ročníku, jak to Holmes předpovídal, na stolku před sebou.

„Nu, proberme si nejprve ta data,“ řekl a sepjal prsty, jako by přednášel studentům. „Z deníku toho sympatického mladého muže vysvítá, že měli potíže s profesorem 2. července, a od toho dne se to zřejmě opakovalo v devítidenních intervalech – s jedinou výjimkou, pokud si vzpomínám. Poslední záchvat výstřednosti spadá na pátek 3. září, což také zapadá do řady, právě tak jako 26. srpen, který tomu předcházel. Tohle už nemůže být náhoda.“

Musel jsem s ním souhlasit.

„Vycházejme tedy prozatím z domněnky, že si profesor každých devět dní vezme nějakou silnou drogu, která má pomíjivé, leč vysoce dráždivé účinky. Jeho vrozená popudlivost se po jejím požití ještě stupňuje. Začal tu drogu užívat, když byl v Praze, a teď ho s ní zásobí český překupník v Londýně. Tohle všechno spolu souvisí, Watsone!“

„Ale co ten pes, tvář v okně a člověk lezoucí po chodbě?“

„Zatím jsme teprve na počátku. Nepředpokládám, že by se něco dalšího událo dřív než ve čtvrtek. Do té doby nemůžeme učinit nic než zůstat ve styku s přítelem Bennettem a užívat krás tohoto okouzlujícího městečka.“

Ráno pan Bennett vyklouzl z domu, aby nás zpravil o posledních událostech. Jak Holmes předpokládal, neměl to právě lehké. Profesor ho sice přímo neobvinil, že nás přivolal, ale hovořil s ním velmi odměřeně a hrubě a očividně se cítil hluboce dotčen. Do rána se však z toho vyspal a proslovil jako vždy vynikající přednášku před přeplněnou posluchárnou. „Až na ty podivné záchvaty překypuje zřejmě energií a vitalitou jako nikdy předtím a rovněž jeho myšlení je na mimořádné výši,“ řekl Bennett. „Ale je jako vyměněný – není to ten člověk, kterého jsme znávali.“

„Domnívám se, že nejméně týden se nemáte čeho obávat,“ odvětil Holmes: „Jsem zaměstnaný člověk a doktor Watson musí pečovat o své pacienty. Domluvme se na tom, že se zde sejdeme příští úterý v tuto dobu; překvapilo by mne, kdybychom odjížděli, aniž bychom vaše trápení objasnili, ač možná nebude v naší moci sprovodit je ze světa. Kdyby se do té doby něco přihodilo, dejte nám písemně vědět.“

Nato jsem se s přítelem pár dní neviděl, ale příští pondělí k večeru jsem od něho dostal krátký vzkaz, abych se s ním nazítří sešel ve vlaku. Cestou do Camfordu mi sdělil, že všechno probíhalo tak, jak předpokládal, že u profesora ve vile vládl nerušený klid a že se profesor choval docela normálně. Potvrdil nám to i sám pan Bennett, který nás téhož večera navštívil v našem oblíbeném útočišti U kostek. „Dnes přišla zásilka od jeho londýnského korespondenta. Byl to dopis a malý balíček, oba s křížem pod známkou, abych byl upozorněn a nic neotvíral. Jinak není nic nového.“

„Tohle patrně úplně postačí,“ prohlásil Holmes chmurně. „Víte, pane Bennette, věřím, že se dnes v noci dobereme nějakého závěru. Pokud jsem se ve svém usuzování nezmýlil, měla by se nám naskytnout příležitost odhalit příčinu toho všeho. Především je třeba nespustit profesora z dohledu. Navrhoval bych vám proto, abyste zůstal vzhůru a dával pozor. Kdybyste zaslechl, že přechází kolem vašich dveří, nesnažte se ho zadržet, ale pokud možno nenápadně ho sledujte. My s doktorem Watsonem budeme poblíž. Mimochodem – kde mívá klíček od té krabičky, o níž jste se zmínil?“

„Nosí ho na řetízku u hodinek.“

„Soudím, že bychom měli zaměřit pátrání tím směrem. Přinejhorším snad nebude ten zámek nepřekonatelnou překážkou. Je v domácnosti ještě nějaký zdatnější muž?“

„Máme kočího, jistého Macphaila.“

„Kde přespává?“

„V komůrce nad maštalí.“

„Možná že ho budeme potřebovat. Nu, prozatím nemůžeme než vyčkávat, jak se věci vyvinou. Teď se s vámi rozloučíme, ale předpokládám, že se do rána ještě shledáme.“

Krátce před půlnocí jsme zaujali postavení mezi křovisky přímo proti dveřím profesorovy vily. Byla krásná noc, ale chladná a naše teplé svrchníky nám přišly vhod. Vál větřík, mraky se honily po obloze a čas od času zakryly srpek měsíce. Bylo by to bývalo nudné hlídkování, kdyby nám je nezpestřovalo vzrušené očekávání a přítelovo ujišťování, že pravděpodobně docházíme na konec onoho řetězu podivných událostí, jež zaujaly naši pozornost.

„Platí-li desetidenní cyklus, uvidíme dnes v noci profesora v nejhorším stavu,“ řekl Holmes. „Víme, že se u něho zvláštní příznaky začaly projevovat poté, co navštívil Prahu, že si tajně koresponduje s českým obchodníkem v Londýně, který patrně zastupuje někoho z Prahy, že od něho právě dnes dostal balíček, a to všechno se zdá zcela jednoznačné. Co bere, a z jakého důvodu, o tom zatím nemáme představu, ale že to nějakým způsobem přichází z Prahy, je zcela jasné. Bere to podle určitých instrukcí, které řídí ten devítidenní cyklus, a to také byla první věc, jež upoutala mou pozornost. Průvodní příznaky jsou velice pozoruhodné. Všiml jste si jeho kotníků?“

Doznal jsem, že nikoli.

„Zmohutněly a kůže na nich zrohovatěla, že jsem něco podobného ještě nikdy neviděl. Vždycky se nejdřív koukněte na ruce, Watsone. Pak na manžety, kolena u kalhot a na boty. Takové neobvyklé kotníky způsobuje pouze pohyb, jaký pozorujeme –“ Holmes se odmlčel a pak se náhle pleskl do čela.

„Ach, Watsone, Watsone, co jsem to za nedovtipu! Vypadá to neuvěřitelně, a přece to musí být pravda. Všechno tomu nasvědčuje. Jak jsem mohl nepostřehnout, co ty úkazy spojuje? Ty kotníky – jak jsem mohl přehlédnout ty kotníky? A ten vlčák! A to psí víno! Bude načase, abych zmizel na tu svou vysněnou farmu. Pozor, Watsone! Tady přichází. Máme možnost přesvědčit se na vlastní oči.“

Dveře z haly se zvolna otevřely a na pozadí osvětleném lucernou jsme spatřili vysokou postavu profesora Presburyho. Měl na sobě župan. Jak se rýsoval ve dveřích, viděli jsme, že stojí zpříma, nakláněl se však kupředu a ruce mu volně visely jako posledně.

Vykročil na příjezdovou cestu, ale vtom se s ním udála pozoruhodná změna. Sklesl na všechny čtyři a pak se rozběhl po rukou a po nohou: občas povyskočil, jako by musel dát průchod překypujícímu elánu a energii. Minul domovní průčelí a zahnul za roh. Jakmile zmizel z dohledu, vyklouzl ze dveří Bennett a tiše se plížil za ním.

„Pojďte, Watsone, pojďte!“ zvolal Holmes a už jsme se co možná nehlučně proplétali mezi křovisky, až jsme dospěli k místu, odkud jsme mohli přehlédnout dům z druhé strany, ozářené světlem půlměsíce. Viděli jsme zřetelně, jak se profesor krčí pod zdí zarostlou břečťanem. Náhle se jal s neuvěřitelnou hbitostí po té zdi šplhat. Přeskakoval od šlahounu ke šlahounu, s jistotou kladl nohy a pevně se držel rukama: šplhal zřejmě jen z čiré radosti nad vlastní dovedností, ne za určitým cílem. V županu, jehož cípy mu z obou stran vlály, vypadal jako velikánský netopýr, přilepený na zeď vlastní vily, jako velká tmavá hranatá záplata na zdi postříbřené měsícem. Zanedlouho ho tato kratochvíle omrzela, sešplhal od šlahounu ke šlahounu dolů a jako předtím se pustil po všech čtyřech a tímto zvláštním způsobem lezl ke stájím. Vlčák byl venku, zuřivě štěkal, a když zpozoroval svého pána, projevoval ještě větší vzrušení. Napínal řetěz a celý se třásl dychtivostí a zuřivostí. Profesor se schoulil zcela záměrně těsně z dosahu zvířete a jal se je všemožně dráždit. Nabíral hrsti oblázků z příjezdové cesty a házel je psovi na hlavu, pošťuchoval ho klackem, který někde sebral, šermoval rukama pár centimetrů od zející tlamy a snažil se ze všech sil to zvíře, které se už zuřivostí neznalo, rozdivočet ještě víc. Myslím, že jsem při žádném z našich četných dobrodružstvích nezažil podivnější pohled: nepřístupný profesor, přese všechno ještě důstojného zjevu, se krčí na zemi jako žabák a s důmyslnou, cílevědomou krutostí popichuje rozdrážděného psa, který se před ním zmítá a šílí.

A pak se to ve vteřině všechno zběhlo: nepřetrhl se řetěz, ale pes se vysmekl z obojku, který byl původně určen pro silný krk novofoundlanďana. Zaslechli jsme kovové třesknutí, jak obojek dopadl na zem, a v příštím okamžiku se už zvíře i člověk váleli po zemi v jediném klubku; pes zuřivě vrčel a člověk, zachvácen děsem, vydával pronikavé fistulové výkřiky. Profesorův život visel na vlásku. Šelma se mu vrhla na krk, tesáky se hluboko zahryzly, a než jsme k nim doběhli a podařilo se nám je od sebe odtrhnout, ztratil profesor vědomí. Pro nás by to býval nebezpečný zásah, ale Bennettova přítomnost a jeho hlas přivedly statného vlčáka okamžitě k rozumu. Všechen ten randál vyburcoval rozespalého, vylekaného kočího z komůrky nad stájí. „Nic se tomu nedivím,“ prohlásil a zavrtěl hlavou. „Viděl jsem ho při tom už dřív. Čekal jsem, že ho ten pes dostane dřív nebo pozdějc.“

Zvíře jsme zajistili a společně jsme odnesli profesora do jeho pokoje. Bennett, který měl lékařský diplom, mi pomáhal ošetřit ránu na krku. Ostré tesáky pronikly nebezpečně blízko hrdelní tepny a rána hojně krvácela. Za půl hodiny však už byl pacient mimo nebezpečí; píchl jsem mu morfium a on upadl do hlubokého spánku. Teprve pak jsme poprvé mohli pohlédnout druh na druha a zvážit situaci.

„Myslím, že bychom měli přivolat některého věhlasného specialistu,“ řekl jsem.

„Proboha, jen to ne!“ zvolal Bennett. „Zatím o tom skandálu ví jen nejužší rodinný kruh. Od nás se nikdo nic nedoví. Jakmile to pronikne mimo tyto stěny, budou se fámy šířit jako lavina. Mějte na paměti jeho postavení na univerzitě, jeho věhlas po celé Evropě, berte ohled na jeho dceru!“

„Máte pravdu,“ řekl Holmes. „Myslím, že bude možné celou aféru ututlat a rovněž dokázat, aby se už neopakovala, když teď máme volnou ruku. Ten klíček z řetízku od hodinek, pane Bennette. Macphail zůstane u pacienta a dá nám vědět, kdyby se něco změnilo. Pojďme se podívat, co se skrývá v profesorově tajemné krabičce.“

Nebylo tam toho mnoho, ale bylo toho dost – prázdná lahvička, další téměř plná, injekční stříkačka a několik dopisů psaných klikatým cizím rukopisem. Znamení na obálkách dokazovala, že jsou to ty dopisy, které se vymykaly běžné tajemníkově pravomoci. Všechny byly odeslány z Commercial Road a podepsány „A. Dvorak“. Byly to pouze průvodní dopisy, oznamující odeslání další lahvičky na adresu profesora Presburyho, anebo stvrzenky na zaplacené částky. Byla tam však ještě jedna obálka nadepsaná kultivovanějším rukopisem, s rakouskou známkou a poštovním razítkem z Prahy. „Tady máme to, co hledáme!“ zvolal Holmes, když hbitě vylovil z obálky složený list:

Lövenstein! Při tom jméně mi vytanul v mysli novinový článek, kde se psalo o nějakém neznámém učenci, který se jakýmsi novým způsobem pídí po tajemství omlazovacího prostředku a elixíru života. Pražský Lövenstein! Lövenstein a jeho podivuhodné posilující sérum, které lékařské kruhy zakázaly, protože odmítl odhalit jeho složení. Stručně jsem jim vylíčil, co jsem si zapamatoval. Bennett vytáhl z knihovny zoologickou příručku. „‚Hanuman,‘“ četl, „‚velká černohlavá opice, žijící na svazích Himaláje, ze šplhajících opic největší a nejpodobnější člověku.‘ Následuje řada podrobností. Vaší zásluhou, pane Holmesi, můžeme s jistotou tvrdit, že jsme se dobrali k samému zdroji zla.“

„Skutečným zdrojem všeho,“ pravil Holmes, „je ovšem neblahé milostné vzplanutí, které vnuklo temperamentnímu profesorovi ten nápad, že by se jeho touha mohla naplnit, kdyby se proměnil v mladšího muže. Kdo se pokouší povznést nad řád daný Přírodou, klesne často pod svou úroveň. Z nejušlechtilejšího člověka se může stát zvíře, sejde-li z předurčené cesty.“ Hleděl zamyšleně na čirý obsah lahvičky, kterou držel v ruce. „Až napíši tomu člověku, že je v mých očích před zákonem zodpovědný za jedy, které šíří, přestane dělat potíže. Ale situace se může opakovat. Jiní třeba uspějí lépe. Takové nebezpečí – a velmi reálné nebezpečí – hrozí lidstvu. Představte si, Watsone, že by si všichni chamtiví, lehkovážní, smyslní lidé prodloužili své bezcenné životy. A ti duchovně založení by se nevyhýbali pouti na lepší svět. Jakou žumpou by se pak stalo naše slzavé údolí!“ Náhle zmizel snílek a Holmes, muž činu, vyskočil ze židle. „Nemyslím, že by ještě zbývalo něco doříci, pane Bennette. Všechny ty různé příhody teď přesně zapadají do celkového rámce. Pes si ovšem uvědomil tu změnu rychleji než vy. Umožnil mu to jeho čich. Roy neútočil na profesora, ale na opici, a právě tak ho nedráždil profesor, ale opice. Hanuman má zálibu v šplhání a myslím, že ho při té zábavě zavedla k oknu slečny Presburyové pouhá náhoda. Časně ráno máme spojení na Londýn, Watsone, ale myslím, že budeme mít čas vypít ještě U kostek šálek čaje, než se vydáme na nádraží.“