Z archívu Sherlocka Holmese

Voják bílý jako stěna

Přítel Watson zřídkakdy dostane nějaký nápad, ale když se tak stane, tvrdošíjně na něm lpí. Už dlouhý čas na mne naléhá, abych některé své zážitky zapsal sám. Snad jsem si toto pronásledování vysloužil, jelikož jsem si často našel důvod mu vytknout, že líčí události příliš povrchně, a obviňoval jsem ho, že se podřizuje líbivému vkusu, namísto aby se přísně přidržoval fakt a čísel „Zkuste to sám, Holmesi,“ odpovídal; a já nyní doznávám, že od chvíle, kdy jsem vzal pero do ruky, začínám nahlížet, že průběh událostí je třeba popsat čtenáři takovým způsobem, aby ho zaujal. Následující případ k tomu má všechny předpoklady, jelikož patří k nejpodivuhodnějším exemplářům mé sbírky, třebaže Watson si jej náhodou do svých análů nezaznamenal. A když už padla zmínka o mém starém příteli a životopisci, využiji příležitosti, abych čtenáře ujistil, že se nezatěžuji přítomností společníka při svých všelijakých výzkumných výpravách ani ze sentimentality, ani z rozmaru, ale proto, že Watson má jisté pozoruhodné osobní vlastnosti, jimž ve své skromnosti nevěnuje pozornost, zatímco přehnaně vychvaluje mé vlastní výkony. Důvěrník, který předvídá vaše dedukce i vaše budoucí počínání, je vždycky nebezpečný, zatímco ten, jenž další vývoj přijímá pokaždé s neochvějným úžasem a pro něhož je budoucnost vždy zavřená kniha, takový je vskutku ideálním pomocníkem.

Zjišťuji, že to bylo v lednu 1903, krátce poté, co skončila burská válka, kdy mne vyhledal jistý pan James M. Dodd, takový vysoký, svěží, opálený, urostlý Brit. Milý Watson mně v té době dal vale, neboť se oženil: pokud si vzpomínám, bylo to poprvé a naposledy během našeho přátelství, kdy dal sobecky přednost vlastním zájmům. Byl jsem sám.

Sedávám obvykle zády k oknu a návštěvníkům nabídnu protější křeslo, aby jim světlo dopadalo do tváře. Pan James M. Dodd se zdál poněkud na rozpacích, jak začít. Nepokusil jsem se mu pomoci, neboť mlčení mi poskytovalo víc času, abych si ho prohlédl. Ze zkušenosti vím, že bývá užitečné udělat na klienta dojem, a tak jsem mu sdělil některé závěry svého pozorování.

„Vidím, že přijíždíte z Jižní Afriky, pane Dodde.“

„Máte pravdu,“ odvětil trochu překvapeně.

„Královská kavalerie, tuším.“

„Správně.“

„A bezpochyby middlesexský pluk.“

„Je to tak. Pane Holmesi, vy umíte čarovat.“

Musel jsem se usmát nad jeho úžasem.

„Když ke mně vejde pán mužného zjevu, snědý ve tváři tak, jak by se na anglickém slunci nikdy neopálil, s kapesníkem v rukávu namísto v kapse, není těžké ho zařadit. Nosíte bradku, což ukazuje, že nejste voják z povolání. Máte držení zkušeného jezdce. A pokud jde o ten Middlesex: vaše navštívenka mi prozradila, že jste burzovní makléř ze Throgmorton Street. Ke kterému jinému pluku byste se mohl hlásit?“

„Vám nic neujde.“

„Nevidím o nic víc než vy, ale naučil jsem se vnímat, co vidím. Nepřišel jste mne však dnes dopoledne navštívit proto, abychom si podebatovali o pozorovacích schopnostech. Copak se to přihodilo na panství Tuxbury Old Park?“

„Pane Holmesi –!“

„Drahý pane, na tom přece není nic tajuplného. Poslal jste mi dopis s tímto záhlavím, a jelikož jste se velice naléhavě dožadoval, abych vás přijal, je jasné, že se nečekaně přihodilo cosi závažného.“

„To je pravda. Ale psal jsem ten dopis odpoledne, a od té doby se toho přihodilo ještě mnoho. Kdyby mne nebyl plukovník Emsworth vyhodil –“

„On vás vyhodil!“

„Prakticky ano. Plukovník Emsworth je nerudný a zlostný člověk. Svého času býval v armádě postrachem všech podřízených, a tehdy se pro pádné slovo nechodilo daleko. Nechal jsem si to všechno od plukovníka líbit jen kvůli Godfreyovi.“

Zapálil jsem si dýmku a opřel se v křesle dozadu.

„Snad abyste mi vysvětlil, o čem to mluvíte.“

Můj klient se zlomyslně zazubil.

„Nabyl jsem dojmu, že víte všechno i bez vysvětlování,“ řekl. „Ale seznámím vás s fakty, jelikož ve vás skládám naději, že mi dokážete objasnit, co to všechno znamená. Probděl jsem celou noc a lámal si tím hlavu, ale čím víc o tom přemítám, tím nepochopitelnější se mi to všechno zdá.

Když jsem se dal k vojsku v lednu 1901 – právě před dvěma roky – nastoupil u stejné švadrony mladý Godfrey Emsworth. Je to jediný syn plukovníka Emsworthe – starý Emsworth je nositelem Viktoriina kříže z krymských válek – koluje v něm vojácká krev a není tudíž divu, že se přihlásil jako dobrovolník. V celém regimentu nebylo nad něho. Spřátelili jsme se, jako se spřátelíte jen tenkrát, když žijete stejným životem a sdílíte stejné radosti i strasti. Byl to můj druh – a to znamená v armádě hodně. Prožívali jsme společně dobré i zlé celý ten rok, kdy se tvrdě bojovalo. A pak zasáhla Godfreye střela z kulovnice na slony při bojích u Diamantové hory nedaleko Pretorie. Napsal mi jednou z nemocnice v Kapském Městě a podruhé ze Southamptonu. A od té doby se neozval ani slůvkem – ani slůvkem, pane Holmesi, za celého půl roku a ještě déle, a přitom jsme byli nejlepší kamarádi!

Nu a pak válka skončila, všichni jsme se vrátili a já napsal jeho otci, kde je Godfrey. Žádná odpověď. Nějaký čas jsem vyčkával a pak jsem napsal znovu. Tentokrát přišla odpověd, stručná a nerudná. Godfrey prý odjel na cestu kolem světa a pravděpodobně se vrátí až po roce. Nic víc.

Já se tím ale nemohl spokojit. Všechno mi to připadalo tak zatroleně nelogické. Godfrey je dobrosrdečný chlapec a tohle by kamarádovi neudělal. Navíc jsem věděl, že má zdědit značné jmění a že s otcem nikdy příliš dobře nevycházel. Plukovník je starý tyran a Godfrey má příliš prudkou krev, aby si dal líbit nějaké poručníkování. Ne, nemohl jsem se s tím spokojit a umínil jsem si, že se dostanu věci na kloub. Potřeboval jsem si však vyřídit některé vlastní záležitosti – není divu, byl jsem dva roky pryč – a tak jsem se mohl Godfreyho případu věnovat až tento týden. Ale když už jsem se toho podjal, hodlám nechat všeho ostatního, dokud se nedopátrám pravdy.“

Pan James M. Dodd patřil zjevně k lidem, které je moudřejší mít za přátele než nepřátele. Jeho modré oči hleděly přísně a hranatá brada se při těch slovech odhodlaně vysunula.

„A co jste tedy učinil?“ zeptal jsem se.

„Předně jsem se rozjel do jeho rodiště, což je panství Tuxbury Old Park u Bedfordu, abych se přesvědčil na vlastní oči, jak se věci mají. Napsal jsem proto jeho matce – netoužil jsem po další zkušenosti se starým Emsworthem, tím skrblíkem popudlivým – a zaútočil jsem přímo: bývali jsme s Godfreyem kamarádi, mohl bych jí vyprávět leccos zajímavého o našich společných zážitcích, budu projíždět těmi končinami, a kdyby nic nenamítala, atd. V odpověď jsem dostal velmi přívětivý dopis s pozváním, abych se zdržel na noc. Proto jsem se tam v pondělí rozjel.

Tuxbury Old Hall leží na samotě – pět mil od nejbližšího obydlí. Na železniční stanici nebyl žádný povoz, a tak jsem se musel vydat s kufříkem v ruce pěšky, a než jsem dospěl na místo, už se smrákalo. Je to velká prostorná rezidence, obklopená rozlehlým parkem. Soudil bych, že se tu prolínají různá období a stavitelské slohy; počínaje zpola zachovanými trámy v alžbětinských základech až k viktoriánskému sloupořadí. Uvnitř je to samé dřevěné táflování, goblény a zašlé staré obrazy, zkrátka dům plný temných zákoutí a tajuplností. Mají lokaje jménem Ralph, který mi připadal stejně starý jako sám dům, a jeho žena byla možná ještě starší. Bývala Godfreymu chůvou, a vřeleji než na ni vzpomínal snad jen na matku, takže mi byla milá přes svůj zvláštní zevnějšek. I matka se mi zamlouvala – je to taková malá bílá lidská myška. Jedině proti plukovníkovi jsem měl výhrady.

Chytli jsme se trochu do křížku hned na začátku a byl bych se asi sebral a vrátil rovnou pěšky na nádraží, kdybych nebyl měl pocit, že by mu to tak nejlépe vyhovovalo. Lokaj mne uvedl přímo k němu do pracovny, a tak jsem ho poznal osobně: rozložitý, nahrbený muž snědé pleti, s ježatými prošedivělými vousy, usazený za přeplněným psacím stolem. Nos protkaný rudými žilkami mu trčel z tváře jako supovi zobák a dvě zlostné oči na mne svítily zpod košatého obočí. Pochopil jsem teď, proč se Godfrey tak zřídkakdy zmiňoval o otci.

‚Vážený pane,‘ řekl chraptivým hlasem, ‚zajímal by mne pravý účel vaší návštěvy.‘

Odvětil jsem, že jsem to vysvětlil v dopise jeho choti. ‚Ano, ano, píšete, že jste znával Godfreyho v Africe. To by ovšem mohl říci každý.‘ ‚Mám v kapse dopisy, které mi psal.‘ ‚Dovolte laskavě, abych se přesvědčil.‘ Přelétl zběžně pohledem oba dopisy, které jsem mu podal, a pak mi je hodil zpátky. ‚Nu a co si tedy přejete?‘

‚Míval jsem vašeho syna Godfreye upřímně rád, pane. Poutalo nás mnoho svazků a společných vzpomínek. Není tedy snad nic tak divného, že mne jeho náhlé odmlčení znepokojuje a že bych rád věděl, co se s ním stalo.‘

‚Pokud si vzpomínám, pane, vyměnili jsme si spolu dopisy a já vám sdělil, co se s ním stalo. Odjel na cestu kolem světa. Jeho zdraví utrpělo tím vším, co prožil v Africe, a dospěli jsme s manželkou k názoru, že si potřebuje důkladně odpočinout a změnit prostředí. Tlumočte laskavě toto vysvětlení všem dalším přátelům, kteří by snad v té věci projevili zájem.‘

‚Zajisté,‘ odvětil jsem..Byl byste tak laskav a sdělil mi, kterým parníkem a s jakou lodní společností vyplul a kdy opustil Anglii? Nepochybuji, že by ho dopis ode mne dostihl.‘

Tato žádost mého hostitele očividně uvedla do rozpaků i rozhněvala. Jeho husté obočí se sneslo až k očím, prsty zabubnovaly netrpělivě na stole. Nakonec ke mně vzhlédl, jako by při šachu zpozoroval soupeřův nebezpečný tah a rozhodoval se, jakým způsobem mu čelit.

‚Pane Dodde,‘ pravil, ‚mnozí lidé by vaši pekelnou tvrdošíjnost považovali za urážlivou a měli by dojem, že takové naléhání přechází v zatracenou drzost.‘

‚Musíte to všechno přičíst na vrub mé upřímné náklonnosti k vašemu synovi, pane.‘

‚Právě. Jen z toho důvodu jsem to dosud strpěl. Jsem však nucen vás požádat, abyste v dalším pátrání ustal. Každá rodina má své vlastní soukromé povědomí a řídí se vlastními podněty, které vždy nelze vysvětlovat cizím lidem, ať přicházejí s úmysly sebelépe míněnými. Moje paní touží vyposlechnout si něco o Godfreyově minulosti a vy jste s to jí o tom vyprávět, ale žádal bych vás, abyste se o přítomnost a budoucnost přestal zajímat. Takové pátrání by nikomu neposloužilo a nás by uvedlo do trapné a obtížné situace.‘

A tak jsem se ocitl ve slepé uličce, pane Holmesi. Takovou překážku jsem nedokázal překonat. Mohl jsem pouze předstírat, že se smiřuji s daným stavem věcí, ale v duchu jsem si přísahal, že neustanu, dokud se nevysvětlí, jaký osud potkal mého přítele. Večer probíhal nudně. Všichni tři jsme poklidně večeřeli v takové pochmurné staré jídelně s vybledlými tapetami. Paní domu se dychtivě vyptávala na syna, ale starý pán se tvářil zamračeně a melancholicky. Nudil jsem se s nimi tak, že jsem se omluvil, jakmile to jen slušnost dovolovala, a odebral jsem se do svého pokoje. Byla to velká poloprázdná místnost v přízemí, stejně neútulná jako celý dům, ale po roce na jihoafrické prérii není člověk na ubytování tak náročný, pane Holmesi. Rozhrnul jsem záclony a vyhlédl do zahrady, přičemž jsem si povšiml, že je krásná noc a půlměsíc jasně svítí. Pak jsem usedl k plápolajícímu ohni a ve světle lampy, která stála na stolku vedle mne, jsem se pokoušel rozptýlit se četbou románu. Vyrušil mne však starý Ralph, ten lokaj, když mi přinesl čerstvou zásobu uhlí.

‚Měl jsem obavy, aby vám nedošlo topivo, pane. Venku je krutý mráz a tyhle pokoje jsou studené.‘

Otálel s odchodem, až jsem se k němu otočil; stál proti mně a jeho stará vrásčitá tvář na mne dychtivě hleděla.

‚Nezlobte se, pane, ale nemohl jsem přeslechnout, co jste vyprávěl o mladém panu Godfreyovi u večeře. Víte, pane, moje žena ho odkojila, a tak by se dalo říci, že jsem jako jeho nevlastní otec. Není to snad tedy nic nepatřičného, že nás to zajímá. Říkáte, že se držel dobře, pane?‘

‚V celém regimentu nebylo statečnějšího muže. Jednou mne vysvobodil burským střelcům před nosem, a nebýt jeho, patrně bych tu dnes neseděl.‘

Starý lokaj si zamnul vyhublé ruce.

‚Ano, pane, ano, to je celý mladý pan Godfrey. Býval vždycky kurážný. V celém parku nestojí strom, aby se na něj nevyšplhal. Nic mu v tom nezabránilo. Byl to skvělý chlapec – ach, pane, a jaký to byl skvělý muž!‘

Vyskočil jsem.

‚Poslyšte!‘ zvolal jsem. ‚Říkáte, že byl. Mluvíte o něm jako o nebožtíkovi. Co znamenají všechny ty tajnosti? Co se stalo s Godfreyem Emsworthem?‘

Uchopil jsem starce za rameno, ale on přede mnou ustoupil.

‚Nerozumím vám, jak to myslíte, pane. Zeptejte se našeho pána na mladého pana Godfreye. On to ví. Já se do toho nesmím míchat.‘

Chtěl odejít, ale já mu svíral paži.

‚Heleďte,‘ řekl jsem. ‚Zodpovíte mi jednu otázku, než vás pustím, kdybych vás tu měl držet celou noc. Je Godfrey mrtev?‘

Nedokázal mi pohlédnout do očí. Byl jako zhypnotizovaný. Odpověď jsem na něm vynutil. Byla strašná a nečekaná.

‚Dej bože, aby byl!‘ zvolal, vytrhl se mi a vyběhl z pokoje.

Umíte si představit, pane Holmesi, že jsem se vrátil do křesla v ne právě nejpříjemnějším duševním rozpoložení. Usoudil jsem, že starcova slova připouštějí jen jeden výklad. Můj nebohý přítel se zřejmě zapletl do nějakého zločinného nebo přinejmenším opovrženíhodného počínání, které ohrozilo rodinnou čest. Přísný starý otec poslal syna někam pryč nebo jej skryl před světem, aby zabránil skandálu. Godfrey býval lehkovážný chlapík. Snadno podléhal cizímu vlivu. Bezpochyby upadl do špatné společnosti a ta ho strhla do zkázy. Je to žalostné, pokud se ukáže, že hádám správně, ale i v tom případě jsem pokládal za svou povinnost ho vypátrat a přesvědčit se, jestli bych mu nemohl nějak pomoci. Usilovně jsem o tom všem přemýšlel, až jsem pozvedl oči, a tu stál přede mnou Godfrey Emsworth.“

Můj klient se odmlčel jakoby v hlubokém pohnutí.

„Prosím pokračujte,“ vybídl jsem ho. „Váš problém jeví některé velmi neobvyklé rysy.“

„Stál za oknem, pane Holmesi, a tiskl obličej na sklo. Vyprávěl jsem vám už, že jsem předtím vyhlížel do noci. Přitom zůstaly záclony trochu poodhrnuté. Stál mezi nimi jako v rámu. Okno dosahovalo až k zemi, takže jsem mu viděl celou postavu, ale můj pohled upoutal jeho obličej. Byl smrtelně bledý – v životě jsem neviděl tak bílého člověka. Řekl bych, že takhle asi vypadají duchové, avšak jeho oči se střetly s mýma a byly to oči živého člověka. Uskočil, když zjistil, že na něho hledím, a zmizel ve tmě.

Působil děsivě, pane Holmesi. A nejen tím strašidelným obličejem, který svítil ve tmě bíle jako tvaroh. Otřesný dojem vyvolával ještě jiný, nehmatatelný důvod – jeho jakoby pokradmé, plíživé nebo provinilé chování, které vůbec neodpovídalo tomu upřímnému, mužnému mladíkovi, jehož jsem znával. Zděsil jsem se do hloubi duše.

Ale když člověk vojákuje rok dva mezi kamarády Bury, naučí se neztrácet odvahu a jednat rychle. Sotva Godfrey zmizel, už jsem byl u okna. Mělo takovou nešikovnou zástrčku, takže mi chvíli trvalo, než jsem je otevřel. Pak jsem vyskočil a rozběhl se zahradou po cestičce, kudy jsem předpokládal, že se dal on.

Byla to dlouhá stezka a dosti temná, ale měl jsem pocit, že se přede mnou cosi pohybuje. Běžel jsem a volal ho jménem, leč nadarmo. Pak na jednom místě stezka končila a odtud se rozvětvovalo několik dalších k různým hospodářským stavením. Váhal jsem, kudy se dát, a přitom jsem zřetelně zaslechl zvuk zavíraných dveří. Nebylo to za mnou v sídle, ale někde ve tmě přede mnou. To mne stačilo přesvědčit, pane Holmesi, že jsem neměl mámení. Godfrey přede mnou utekl a zavřel za sebou dveře. Tím jsem si byl jist.

Víc už jsem nemohl udělat; strávil jsem neklidnou noc, stále jsem o tom v duchu přemítal a snažil se najít nějaké vysvětlení, které by odpovídalo dané skutečnosti. Příštího rána se mi plukovník zdál ve smířlivější náladě, a jelikož jeho choť poznamenala, že v sousedství je několik pamětihodností, využil jsem té příležitosti a zeptal se, zda by je neobtěžovalo, kdybych zde ještě jednou přespal. Starý pán vyjádřil trochu neochotně souhlas, a to mi poskytlo další den na pátrání. Byl jsem skálopevně přesvědčen, že se Godfrey skrývá někde nablízku, avšak zbývalo rozřešit hádanku, kde se skrývá a proč.

Dům byl tak velký a rozlehlý, že se v něm mohl poschovávat celý regiment a nikdo by nic netušil. Kdyby se ta záhada byla soustřeďovala sem, byl bych jí sotva dokázal přijít na kloub. Avšak dveře, které jsem slyšel přibouchnout, určitě nebyly v hlavní obytné budově. Usoudil jsem tedy, že musím pátrat v parku, chci-li něco objevit. Tady jsem neměl žádné těžkosti, protože staří se zaměstnávali po svém způsobu a nechali mne, ať se zabavím, jak umím.

V parku bylo několik menších hospodářských stavení, ale na konci stál odděleně bytelný domek – dost velký na to, aby v něm mohl přebývat zahradník nebo hajný. Dolehl ten zvuk zavíraných dveří snad odsud? Nenápadně jsem se mu přiblížil, jako bych se bezcílně toulal parkem. Jakmile se tak stalo, vyšel ze dveří menší energický vousatý muž v černém kabátu s buřinkou – na zahradníka vůbec nevypadal. K mému údivu za sebou zamkl a klíč vstrčil do kapsy. Na tváři se mu jevilo překvapení, když ke mně vzhlédl. ‚Jste tu na návštěvě?‘ zeptal se.

Přitakal jsem a vysvětlil mu, že jsem Godfreyho přítel. ‚Škoda že je právě na cestách, protože by mne byl jistě moc rád viděl,‘ pokračoval jsem.

‚Bezpochyby. Zajisté,‘ odvětil ten člověk a zatvářil se jaksi provinile. ‚Jistě sem zavítáte znovu v příhodnějším čase.‘ Kráčel dál, ale když jsem se otočil, tak jsem viděl, že zašel za vavřínové keře u plotu a odtud mne skrytě pozoruje.

Dobře jsem si ten domek prohlédl, když jsem jej míjel, ale v oknech visely těžké záclony a na první pohled připadal člověku neobydlený. Obával jsem se, že bych si pokazil rozehranou partii a riskoval třeba i vyhazov, kdybych postupoval příliš odvážně, neboť jsem si uvědomoval, že jsem stále pozorován. Zamířil jsem proto zpátky k domu a odložil další pátrání do večera. Když se snesla tma a všechno utichlo, vylezl jsem z okna a co nejtišeji jsem se plížil k tajemnému domku.

Zmínil jsem se už, že v oknech visely těžké záclony, ale teď jsem zjistil, že jsou tu navíc ještě okenice. Jednou okenicí však prosvítalo světlo, a tam jsem tedy soustředil pozornost. Měl jsem štěstí, protože záclony nebyly stažené až k sobě a okenice měla škvíru, takže jsem viděl dovnitř. Byl to docela přívětivý pokoj, jasně osvětlený lampou a s plápolajícím ohněm v krbu. Proti mně seděl ten drobný mužík, jehož jsem dopoledne potkal. Kouřil dýmku a četl nějaký časopis.“

„Jaký časopis?“ zeptal jsem se.

Můj klient zřejmě nelibě nesl, že jsem ho vyrušil z vyprávění.

„Záleží snad na tom?“ zeptal se.

„Je to nesmírně důležité.“

„Skutečně jsem si nepovšiml.“

„Snad jste zaznamenal, zda to byly noviny velkého formátu, anebo ten menší druh, který bývá typický pro týdeníky.“

„Když o tom teď mluvíte, mám dojem, že to nebyly velké noviny. Vypadalo to jako Spectator. Neměl jsem však ani pomyšlení na takové maličkosti, jelikož zády k oknu seděl další muž a já mohu přísahat, že to byl Godfrey. Neviděl jsem mu do tváře, ale poznal jsem povědomý sklon ramenou. Opíral se o loket, zahleděn do ohně, a vypadal nesmírně sklesle a smutně. Váhal jsem, co mám udělat, když vtom mi někdo rázně poklepal na rameno a vedle mne stál plukovník Emsworth.

‚Tudy, pane!‘ přikázal šeptem. Mlčky jsme došli k domu a já ho následoval do svého pokoje. V hale vzal jízdní řád.

‚V půl deváté odjíždí vlak do Londýna,‘ řekl. ‚Kočár bude čekat před vchodem v osm.‘

Byl hněvem bledý a já měl tak trapný pocit, že jsem pouze dokázal vykoktat nesouvisle něco na omluvu, přičemž jsem se snažil ospravedlnit neodbytnými obavami o přítelův osud.

‚Nepřeji si o tom hovořit,‘ prohlásil odměřeně. ‚Porušil jste odsouzeníhodným způsobem rodinné soukromí. Přijel jste sem jako host a vyklubal se z vás špeh. Nemám k tomu už co říci, pane, leda snad to, že vás už nikdy nechci spatřit.‘

Nato jsem ztratil hlavu a řekl jsem mu to pěkně od plic.

‚Viděl jsem vašeho syna a jsem přesvědčen, že ho z nějakých osobních důvodů skrýváte před světem. Nemám ani tušení, co vás vede k tomu, že ho držíte takto v odloučení, ale jsem si jist, že nemůže svobodně uplatňovat vlastní vůli. Varuji vás, plukovníku: dokud se neujistím, že mému příteli nehrozí žádné nebezpečí a že se mu dobře daří, neustanu ve svém úsilí, abych se dopátral, co za tím vězí, a rozhodně se nedám zastrašit ničím, co snad řeknete nebo uděláte.‘

Starý pán se zatvářil tak ďábelsky, až jsem vskutku čekal, že se na mne vrhne. Řekl jsem vám už, že je takový vyzáblý, ale sílu má, a třebaže já sám nejsem žádná křehotinka, byl bych měl co dělat, abych se mu ubránil. On se však na mne ještě jednou dlouze zuřivě zadíval a pak se obrátil na podpatku a odešel z místnosti. Já jsem pak ráno odjel určeným vlakem s úmyslem jít přímo za vámi a na té schůzce, kterou jsem si už písemně vyžádal, vás poprosit o radu a pomoc.“

Takový problém mi tedy můj návštěvník předložil. Čtenář již zajisté postřehl, že nebylo příliš obtížné jej rozřešit, neboť skýtal jen omezený rejstřík možností, jak dospět k jádru věci. Ač tedy šlo o elementární záležitost, měla své zajímavé a neobvyklé stránky, které mne snad opravňují k tomu, abych ji písemně zaznamenal. Jal jsem se tedy podle své známé metody logické analýzy vylučovat možná řešení, abych omezil jejich počet.

„A co služebnictvo,“ zeptal jsem se, „kolik je jich v domě?“

„Pokud jsem mohl postřehnout, je tam jen ten starý lokaj a jeho žena. Emsworthovi zřejmě žijí velice prostě.“

„Ani v tom odděleném domku nebyl žádný sluha?“

„Nebyl, ledaže takovou práci zastával ten vousatý mužík. Dělal však dojem lepšího člověka.“

„To napovídá mnoho. Zjistil jste něco, co by nasvědčovalo, že se z jednoho domu do druhého nosí jídlo?“

„Když to říkáte, uvědomuji si, že jsem viděl, jak starý Ralph kráčí s košíkem po cestičce směrem k zahradnímu domku. V té chvíli mne nenapadlo uvažovat o jídle.“

„Vyptával jste se někde po okolí?“

„Ano, vyptával. Mluvil jsem s přednostou stanice a také s hostinským ve vsi. Zeptal jsem se jich prostě, jestli nevědí něco o mém starém kamarádovi Godfreyovi Emsworthovi. Oba mi sdělili, že odjel na cestu kolem světa. Vrátil prý se domů a téměř vzápětí zase odjel. Zřejmě je tato verze obecně rozšířena.“

„Zmínil jste se jim o svém podezření?“

„Nezmínil.“

„To bylo velmi moudré. Tu záležitost je určitě třeba prozkoumat. Pojedu s vámi do Tuxbury Old Park.“

„Ještě dnes?“

Shodou okolností jsem však právě v té době uzavíral případ, který můj přítel Watson popsal pod názvem Opatská škola a který se tak závažně dotýkal vévody z Greyminsteru. Rovněž turecký sultán mi svěřil jakýsi úkol, který vyžadoval okamžitého zásahu, jelikož liknavost tu mohla přinést velmi vážné politické důsledky. Nemohl jsem se tedy hned uvolnit a vypravil jsem se proto do bedfordshirského hrabství za svým posláním ve společnosti pana Jamese Dodda až na počátku příštího týdne. Cestou na Eustonské nádraží jsme se zastavili pro jednoho vážného a nemluvného pána, s nímž jsem předem vše potřebné domluvil.

„Můj starý přítel,“ představil jsem ho Doddovi. „Možná že jeho přítomnosti vůbec nevyužijeme, ale také se může ukázat, že se bez něho neobejdeme. V tomto stadiu to zatím není třeba dál rozvádět.“

Čtenáři Watsonových příběhů bezpochyby už přivykli tomu, že neplýtvám slovy ani nezasvěcuji nikoho do svých úvah, dokud nějaký případ nedořeším. Dodd se tvářil překvapeně, ale víc už nebylo řečeno, a všichni tři jsme se společně vydali na cestu. Ve vlaku jsem položil Doddovi ještě jednu otázku, neboť jsem si přál, aby ji náš společník slyšel.

„Tvrdíte, že jste viděl tvář svého přítele v okně zcela jasně, tak jasně, že nepochybujete o jeho totožnosti?“

„Nepochybuji o ní ani v nejmenším. Tiskl se nosem ke sklu. Světlo z lampy na něho přímo dopadalo.“

„Nemohl to být někdo, kdo by se mu podobal?“

„Ne, ne, byl to on.“

„Říkáte ale, že se změnil?“

„Pouze barvou pleti. Jeho obličej byl – jak to jen popsat? – vybledlý jako rybí břicho. Byl bílý jako stěna.“

„Byl všude stejnoměrně bledý?“

„Myslím, že ne. Viděl jsem mu tak jasně pouze čelo, jak je tiskl na okenní tabuli.“

„Zavolal jste na něho?“

„V první chvíli jsem se překvapením a zděšením na nic nevzmohl. Pak jsem za ním běžel, jak jsem vám vyprávěl, leč bezúspěšně.“

Případ byl pro mne prakticky vyřešen a jistá drobná příhoda mi jej pomohla uzavřít. Když jsme po delší jízdě dospěli k podivnému rozlehlému starobylému sídlu, jež můj klient popsal, přišel nám otevřít onen starý lokaj Ralph. Najal jsem kočár na celý den a požádal jsem nyní svého váženého přítele, aby počkal ve voze, dokud bychom pro něho neposlali. Ralph, drobný, vrásčitý stařík, byl oblečen do černého kabátu a šedě kropenatých kalhot, jak je běžně zvykem, až na jeden zvláštní doplněk. Měl na rukou hnědé kožené rukavice, které stáhl, sotva nás spatřil, a odložil je na stolek v hale, kam jsme vstoupili. Jak snad už přítel Watson někde zaznamenal, vlastním mimořádně citlivá čidla a neušel mi tudíž slabý, ale pronikavý pach. Zdál se vycházet z onoho stolku. Obrátil jsem se, odložil tam klobouk, shodil jej, sehnul se pro něj, a přitom se mi podařilo dostat se nosem na stopu od těch rukavic. Ano, nebylo pochyb: to z nich vycházel ten zvláštní dehtovitý odér. Vstupoval jsem do plukovníkovy pracovny s uzavřeným případem. Běda mi, že musím tak odhalovat karty, když vyprávím vlastní příběh! Watson umí zatajit jednotlivé články řetězu, a právě tím dosahuje svých barvitých finále.

Plukovník Emsworth nebyl přítomen, dostavil se však okamžitě, jakmile ho Ralph zpravil. Slyšeli jsme jeho rychlé těžké kroky na chodbě. Dveře se rozletěly a on vtrhl dovnitř, vousy celé naježené a tvář zkřivenou: hrozivějšího starce jsem snad ještě neviděl. Naše navštívenky, které držel v ruce, roztrhal a útržky podupal.

„Cožpak jsem vám neřekl, vy všetečko proklatý, že sem máte zakázaný přístup? Víckrát ať vás tu nevidím! Jestli se sem znovu vetřete bez dovolení, budu mít právo použít násilí. Zastřelím vás, pane! Přisámbůh, že to udělám! A co se týká vás, pane,“ obrátil se ke mně, „pro vás platí stejná výstraha. Jsem informován o vašem nedůstojném povolání, ale musíte se odebrat se svými proslulými schopnostmi někam jinam. Tady pro ně nenaleznete uplatnění.“

„Nemohu odtud odejít,“ pravil můj klient pevně, „dokud neuslyším z Godfreyho vlastních úst, že není nijak omezován.“

Náš nedobrovolný hostitel zazvonil.

„Ralphe,“ přikázal, „zatelefonuj na okresní policejní stanici a vyřiď inspektorovi, aby sem poslal dva konstábly. Řekni mu, že máme v domě lupiče.“

„Okamžíček,“ pravil jsem. „Uvědomujete si zajisté, pane Dodde, že plukovník Emsworth má k tomu právo a že v jeho domě se podle zákona nemáme čeho dožadovat. On by však měl na druhou stranu pochopit, že vaše počínání pramení výhradně ze starostlivého zájmu o jeho syna. Kdybyste mi dopřál pětiminutový rozhovor, plukovníku, odvažuji se doufat, že bych změnil váš názor na věc.“

„Neměnívám své názory tak lehce,“ řekl ten starý voják. „Ralphe, udělej, co jsem ti přikázal. Nač čekáš, u všech čertů? Zatelefonuj na policii!“

„Nic takového,“ řekl jsem a opřel jsem se zády o dveře. „Zasáhne-li policie, dojde právě ke katastrofě, jíž se obáváte.“ Vyňal jsem zápisník a načrtl na volný list jediné slovo. „Kvůli tomuhle jsme přijeli,“ řekl jsem, když jsem je podával plukovníkovi Emsworthovi.

Zíral na to napsané slovo a úžas zapudil z jeho tváře vše ostatní.

„Jak to víte?“ zalapal po dechu a dopadl ztěžka na židli.

„Moje zaměstnání vyžaduje, abych věděl různé věci. Patří to k mé profesi.“

Seděl v hlubokém zamyšlení, vyhublá ruka se probírala ježatým vousem. Poté rezignovaně máchl rukou.

„Nu, když na tom trváte, promluvíte si s Godfreyem. Svoluji k tomu nerad, ale donutili jste mne. Ralphe, řekni panu Godfreyovi a panu Kentovi, že k nim za pět minut přijdeme.“

Jakmile tato doba uplynula, vykročili jsme po cestičce parkem k tajemnému domku. U dveří stál vousatý mužík a tvářil se velmi užasle.

„Tohle je nečekaný obrat, plukovníku,“ řekl. „Tím se hatí všechny naše záměry.“

„Nemohl jsem si pomoci, pane Kente. Byl jsem k tomu donucen. Může nás pan Godfrey přijmout?“

„Ano, očekává vás uvnitř.“ Otočil se a uvedl nás do prostorného, jednoduše zařízeného salónu. Zády ke krbu stál nějaký muž a při pohledu na něj se můj klient vrhl kupředu s napřaženou pravicí.

„Godfreyi, kamaráde drahý, to je ohromné!“

Ale druhý ho odehnal.

„Nedotýkej se mne, Jimmie. Nepřibližuj se. To koukáš, viď? Nevypadám už jako ten fešný mladý kaprál Emsworth od druhé švadrony, že?“

Vypadal opravdu velmi zvláštně. Člověk viděl, že to býval skutečně hezký mládenec s ostře řezanou tváří, opálenou africkým sluncem, ale temná pleť se místy hemžila bělavými skvrnami, které jako by z ní vysály všechnu barvu. „Tohle je ten důvod, proč mi návštěvy nejsou vítané,“ řekl. „Ty sám mi nevadíš, Jimmie, ale bez tvého průvodce bych se byl obešel. Máš k tomu jistě dobrý důvod, ale mne to uvedlo do nevýhodného postavení.“

„Chtěl jsem se jen ujistit, že se ti nic nestalo, Godfreyi. Zahlédl jsem tě onehdy v noci, jak jsi nakoukl ke mně do pokoje, a musel jsem si zjednat jasno.“

„Starý Ralph mi pověděl, že jsi přijel, a já nemohl odolat, abych se na tebe tajně nepodíval. Doufal jsem, že mne nepostřehneš, ale musel jsem utíkat do svého doupěte, když jsem slyšel, že se okno otevřelo.“

„Ale co to, proboha živého, s tebou je?“

„To se dá krátce vypovědět,“ řekl a zapálil si cigaretu. „Vzpomínáš si na tu jitřní bitvu u Buffelsspruitu nedaleko Pretorie, na východní železnici? Doslechl ses, že jsem byl raněn?“

„Ano, doslechl, ale nedopátral jsem se žádných podrobností.“

„Tři lidé byli odtrženi od ostatních. Je tam hrozně nerovný terén, pamatuješ? Ti tři byli Simpson – říkali jsme mu Plešivec Simpson – Anderson a já. Proháněli jsme bratry Bury, ale ti číhali v záloze a dostali nás. Ty druhé dva zabili. Mne zasáhla sloní kulka do ramene. Udržel jsem se však na koni, a ten se mnou odcválal několik mil, než jsem omdlel a svezl se ze sedla.

Probral jsem se až za soumraku; dokázal jsem sice vstát, ale cítil jsem se velice zesláblý a bylo mi špatně. K svému překvapení jsem shledal, že nablízku stojí dům, dosti velký dům, s širokým schodištěm a mnoha okny. Byla třeskutá zima. Pamatuješ se, jak se tam s večerem snášel takový ochromující chlad, hrozivý, nebezpečný, docela jiný než jiskřivý zdravý mrazík. Byl jsem prostydlý do morku kostí a připadalo mi, že jediná záchrana mi kyne z toho domu. Namáhavě jsem vstal a potácel jsem se blíž, sotva si vědom, co dělám. Matně si vzpomínám, že jsem pomalu vystoupil po těch schodech, vešel do dveří, které stály dokořán, ocitl se v rozlehlé místnosti s řadou postelí a s úlevným povzdechem sklesl na jednu z nich. Byla rozestlaná, ale to mi nevadilo. Přitáhl jsem si přikrývky až k bradě, protože jsem se celý chvěl zimou, a okamžitě jsem upadl do hlubokého spánku.

Když jsem se ráno probudil, měl jsem dojem, že jsem v nějakém nepřirozeném hrůzném světě namísto v střízlivé skutečnosti. Velkými nezastřenými okny proudilo africké slunce a v něm se ostře rýsoval každičký detail té velké, holé, vybílené noclehárny. Přede mnou stál nějaký človíček, malý jako trpaslík, s velkou cibulovitou hlavou: rozčileně cosi brebentil holandsky a mával příšernýma rukama, které vypadaly jako hnědé houby. Za ním stála skupinka lidí, kteří se tím výjevem zřejmě bavili, ale mě při pohledu na ně zamrazilo. Nebyla mezi nimi normální lidská bytost. Každý byl nějak pokřivený nebo opuchlý či podivným způsobem znetvořený. I smích těchto stvůr zněl hrůzně.

Nikdo z nich očividně nemluvil anglicky, a přitom bylo naléhavě třeba vysvětlit, jak se věci mají, protože ten mužík s velkou hlavou se dostával do ráže, vydával ze sebe divoké výkřiky, chytil mne těma znetvořenýma rukama a tahal mne z postele bez ohledu na to, že mi rána začala opět krvácet. Ten malý netvor měl sílu jako býk a nevím, co by mi byl nakonec neudělal, kdyby přilákán vřavou nevešel starší pán, kterého zřejmě všichni respektovali. Napomenul je přísně v holandštině a můj pronásledovatel zkrotl. Pak se obrátil a zahleděl se na mne s nesmírným úžasem.

‚Jak jste se sem, pro všechno na světě, dostal?‘ zeptal se, jako by svým očím nevěřil. ‚Počkat! Vidím, že jste vyčerpaný, a to zraněné rameno potřebuje ošetřit. Jsem lékař a hned vás ovážu. Ale, člověče nešťastná! Hrozí vám tu větší nebezpečí, než jakému jste kdy čelil na bitevním poli. Jste v nemocnici malomocných a spal jste na lůžku malomocného.‘

Co víc musím ještě dodávat, Jimmie? Vyrozuměl jsem, že ta ubohá stvoření byla předchozího dne evakuována před blížící se bitvou. Britové mezitím postoupili a tento lékař, který o nemocné pečoval, je opět přivedl zpátky. Pravil, že se sám sice považuje za imunního proti jejich chorobě, přesto však že by se nikdy neodvážil udělat to, co jsem udělal já. Uložil mne do odděleného pokoje, laskavě o mne pečoval a do týdne jsem byl převezen do všeobecné nemocnice v Pretorii.

A to je celá moje tragédie. Nevzdal jsem se naděje, ale když jsem dospěl domů, seznal jsem z hrozných znamení, která se mi objevila na obličeji, že jsem neunikl. Co jsem si měl počít? Žijeme na samotě. Máme dva sloužící, kterým můžeme naprosto důvěřovat. Je tu ten domek, kde jsem mohl přebývat. Pan Kent, který je lékařem, byv zavázán slibem mlčenlivosti, projevil ochotu dělat mi společníka. Jinak zbývalo jen hrůzné řešení: žít v separaci mezi cizími lidmi, bez naděje na únik. Bylo však třeba zachovat vše v naprosté tajnosti, protože jinak by i v těchto poklidných končinách vzniklo takové pobouření, že bych byl neunikl svému děsivému údělu. Ani tebe, Jimmie – ani tebe jsem nemohl zasvětit. Neumím si vysvětlit, proč se vám otec podvolil.“

„Tenhle pán mne k tomu donutil.“ Rozvinul lístek, na který jsem předtím napsal „malomocenství“. „Usoudil jsem, že pokud je mu tohle známo, bude bezpečnější, obeznámí-li se i s ostatními okolnostmi.“

„Rozhodl jste se moudře,“ řekl jsem. „Kdoví, nevzejde-li z toho ještě něco dobrého? Pokud vím, vyšetřoval pacienta pouze pan Kent. Smím se zeptat, pane, jste-li odborníkem na takové choroby, které jsou, pokud je mi známo, převážně tropické nebo subtropické povahy?“

„Vím o nich tolik, co každý vzdělaný lékař,“ poznamenal pan Kent poněkud škrobeně.

„Vůbec nepochybuji o vaší odborné způsobilosti, milý pane, ale budete se mnou zajisté souhlasit, že v takovýchto případech bývá užitečné vyslechnout další názor. Vyhnuli jste se tomu, jak jsem vyrozumněl, z obav před nátlakem, aby byl pacient přemístěn do izolace.“

„Přesně tak,“ řekl plukovník Emsworth.

„Předvídal jsem takovou situaci,“ vysvětloval jsem, „a proto jsem s sebou přivezl přítele, na jehož diskrétnost je možno se naprosto spolehnout. Měl jsem kdysi možnost prokázat mu odbornou službu a on je nyní na oplátku ochoten poradit spíše jako přítel než specialista. Jmenuje se sir James Saunders.“

Ani nováček nemohl projevit větší úžas a radost při zprávě, že se mu dostane slyšení u polního maršála lorda Robertse, než se nyní jevilo na tváři panu Kentovi.

„Budu si to pokládat za čest,“ zamumlal.

„Požádám tedy sira Jamese, aby se k nám přidružil. Čeká dosud v kočáře před domem. My bychom se snad zatím mohli odebrat do vaší pracovny, plukovníku, kde bych vám poskytl potřebné vysvětlení.“

A v této chvíli začínám nejvíce postrádat přítele Watsona. Důmyslnými otázkami a hlasitými projevy úžasu dokázal vždy pozvednout mé prosté schopnosti, jež nejsou ničím jiným než projevem logického rozumového uvažování, na rovinu zázraku. Když vyprávím vlastní příběh, nemám takovou oporu. Přesto však zachytím průběh svých dedukcí, jak jsem je předložil malému kroužku v pracovně plukovníka Emsworthe, k němuž se nyní připojila i Godfreyho matka.

„Vycházím vždy z předpokladu,“ pravil jsem, „že člověk nejprve musí vyloučit všechny nemožnosti, a potom to, co zbývá, byť jakkoli neuvěřitelné, musí být pravda. Stává se, že zbývá několik vysvětlení, v kterémžto případě je podrobíte dalším a dalším ověřovacím zkouškám, a pro to či ono získáte přesvědčivé důkazy. Použijme nyní toho principu v daném případě. Když mi byla poprvé předložena fakta, nabízely se tři možné výklady, proč je dotyčný pán nucen dlít v odloučení nebo ve vazbě v malém domku na otcově panství. Bylo možné, že se skrývá, protože spáchal nějaký zločin, nebo že zešílel a rodina se chce vyhnout ústavu pro choromyslné, anebo vyvstala nutnost izolace kvůli nějaké nemoci. Žádné jiné možné řešení mne nenapadlo. Ona tři vysvětlení bylo tedy třeba zkoumat a vážit jedno proti druhému.

Vysvětlení se zločinem při hlubším pohledu neobstálo. Žádný neobjasněný zločin nebyl z těchto končin hlášen. Tím jsem si byl jist. Kdyby šlo o zločin dosud neodhalený, pak by zájem rodiny vyžadoval, aby se delikventa zbavila, a spíše by ho poslali do ciziny, než skrývali doma. Nenacházel jsem žádné možné zdůvodnění pro takové počínání.

Šílenství se jevilo jako pravděpodobnější. Přítomnost druhé osoby v malém domku napovídala, že by mohlo jít o ošetřovatele. Skutečnost, že za sebou zamkl, když vyšel, posilovala tu domněnku a naznačovala omezující opatření. Na druhou stranu ovšem tato opatření nemohla být příliš důsledná, jinak by se mladý muž nebyl mohl dostat ven a přijít se podívat na přítele. Snad si vzpomenete, pane Dodde, že jsem hledal opěrné body a ptal se vás například, jaký časopis pan Kent četl. Kdyby to byl býval Skalpel nebo Časopis britských lékařů, bylo by mi to pomohlo. Zákon však dovoluje, aby choromyslný zůstal v soukromé péči, pokud se o něho stará kvalifikovaná osoba a úřady o tom byly patřičně uvědomeny. Proč tedy ta zoufalá snaha zachovat vše v tajnosti? Zde opět teorie nesouhlasila s fakty.

Zůstávala však třetí možnost, sice ojedinělá a nepravděpodobná, která však vysvětlovala všechny známé skutečnosti. Malomocenství není v Jižní Africe řídkým jevem. Shodou nějakých mimořádných okolností se tento mladík mohl nakazit. Jeho rodina by se ocitla v strašlivé situaci, neboť by si přáli zachránit ho před deportací. Všechno by se muselo uchovávat v přísné tajnosti, aby nezačaly kolovat řeči, které by měly za následek, že by se do toho vložily úřady. Nebylo by tak těžké najít oddaného lékaře, který by za dostatečnou odměnu pečoval o trpitele. Nebylo by důvodu, proč by se pacient nemohl po setmění volně pohybovat. Vybledlá místa na kůži patří k běžným příznakům nemoci. To byly pádné důvody – tak pádné, že jsem se rozhodl jednat, jako by to byla skutečně prokázaná věc. Když jsem po příjezdu sem zpozoroval, že Ralph, který nosí do domku jídlo, má rukavice napuštěné dezinfekčním prostředkem, padly mé poslední pochyby. Jediné slovo vám ukázalo, pane, že vaše tajemství je odhaleno, a tím, že jsem je napsal, raději než vyslovil, jsem vám chtěl ukázat, že se můžete spolehnout na mou diskrétnost.“

Končil jsem právě rozbor tohoto případu, když se dveře otevřely a v nich se objevila výrazná postava slavného dermatologa. Avšak projednou jeho tvář, která jindy připomínala sfingu, vyhlížela přívětivě a z očí mu zářil vřelý cit. Přistoupil k plukovníkovi Emsworthovi a stiskl mu ruku.

„Často bývá mým údělem přinášet zprávy zlé a zřídkakdy dobré,“ řekl. „Tím příjemnější je můj úkol tentokrát. Není to malomocenství.“

„Cože?“

„Klasický případ pseudomalomocenství neboli ichthyosis; šupinaté rozrušení tkáně, nevábné na pohled, tvrdošíjné, ale snad vyléčitelné a rozhodně nenakažlivé. Ano, pane Holmesi, je to pozoruhodná shoda okolností. Jde však o náhodu? Anebo tu zapůsobily subtilní podněty, o nichž víme tak málo? Jak můžeme vědět, že obavy, jimiž tento mladý muž bezpochyby hrozně trpěl od té doby, kdy byl vystaven nákaze, nevyvolaly fyzické projevy, které napodobily to, čeho se děsil? V každém případě se vám zaručuji svou odbornou pověstí – Ale dáma omdlela! Myslím, že by se jí pan Kent měl věnovat, dokud se nevzpamatuje z tohoto radostného otřesu.“