Dům „U tří štítů“

Snad žádné dobrodružství, které jsem zažil s panem Sherlockem Holmesem, nezačínalo tak rázně ani tak dramaticky jako případ, který mi symbolizuje dům U tři štítů. Neviděl jsem Holmese kolik dní a neměl jsem ani potuchy, kam právě zaměřil svou činorodost. Onoho rána jsem ho však zastihl v povídavé náladě, a sotva mne usadil do prosezeného nízkého křesla z jedné strany krbu a sám se uvelebil s lulkou mezi rty v protějším, už vstoupil návštěvník. Kdybych napsal, že do místnosti vtrhl splašený býk, dal bych čtenáři názornější představu o zmíněném výjevu.

Dveře se rozletěly a dovnitř vrazil obrovitý černoch. Byl by působil komickým dojmem, kdyby zároveň nevypadal nebezpečně, protože měl na sobě velice nápadný kostkovaný šedý oblek s vlající lososovou vázankou. Široký obličej s plochým nosem vystrčil kupředu, zatímco nasupenýma černýma očima, v nichž doutnal plamének zlomyslnosti, přejížděl od jednoho k druhému.

„Kerej z vás je pan Holmes?“ zeptal se.

Holmes se pousmál a zvedl lulku.

„Tak to ste vy, co?“ prohlásil návštěvník a přešel nepříjemnými kradmými kroky kolem stolu. „Hele, pane Holmes, nestrkejte nos do záležitostí jinejch lidí, víme? Ať se každej stará sám vo sebe. Je vám to jasný?“

„Jen mluvte dál,“ řekl Holmes. „Činíte se dobře.“

„Tak? Líbí se vám to?“ zařval divous. „Vono se vám to přestane líbit, až si vás trochu vypučím. Takovejch už mi prošlo rukama, a nevypadali moc dobře, když jsem s nima skoncoval. Čuchněte si, pane Holmes.“

A podržel obrovitou sukovitou pěst příteli pod nosem. Holmes si ji pozorně prohlédl, jako by to byl nesmíme zajímavý předmět.

„To máte od narození?“ zeptal se. „Anebo k tomu došlo postupně?“

Snad tu zapůsobil ledový chlad mého přítele, snad zašramocení pohrabáče, který jsem popadl. Ať tak či onak, návštěvník se začal trochu mírnit.

„No, nemůžete říct, že jsem vás nevaroval,“ řekl. „Znám jednoho člověka a ten se zajímá o Harrow – víte, jak to myslím – a nestojíme vo to, abyste se nám tam vochomejtal. Je vám to jasný? Nejste žádná ouřední vosoba, a já taky nejsem žádná ouřední vosoba, a jestli se tam ukážete, já budu po ruce. To si zapište za uši.“

„Už dávno jsem se s vámi chtěl seznámit,“ řekl Holmes. „Nenabídnu vám židli, protože se mi nezamlouvá váš puch, ale nejste vy Steve Dixie, ten zápasník?“

„Jmenuju se tak, pane Holmes, a můžu vám ukázat, jak se boxuje, esli se mě eště budete dotejkat.“

„Ujišťuji vás, že se vás vůbec nechci dotknout,“ řekl Holmes a přejel pohledem návštěvníkův odpudivý zevnějšek. „Ale víte, když přišel o život mladý Perkins před tím barem v Holbornu – Cože! Snad už nespěcháte pryč?“

Černoch uskočil a v obličeji jako by zpopelavěl. „Takový řeči nebudu poslouchat,“ řekl. „Co je mi do ňákýho Perkinse, pane Holmes? Trénoval sem v Bull Ringu v Birminghamu, dyž se ten mládenec dostal do maléru.“

„Tohle můžete uvést před soudem, Steve,“ řekl Holmes. „Pozoruji vás s Barneyem Stockdalem už –“

„Proboha živýho! Pane Holmes –“

„To stačí. Nechtě toho. Najdu si vás, až bude potřeba.“

„Klaním se, pane Holmes. Snad se na mě nezlobíte kvůlivá tejhle návštěvě.“

„Zlobím, ledaže byste mi pověděl, kdo vás poslal.“

„Ale božínku, to není žádný tajemství, pane Holmes. Byl to ten pán, co ste se vo něm zrovínka zmínil.“

„A kdo si na to zjednal jeho?“

„Jako že je bůh nade mnou! Nevím, pane Holmes. Von jenom povídá: ‚Steve, zajdi za panem Holmesem a pověz mu, že mu hrozí nebezpečí, jestli se vypraví do toho Harrowu.‘ A to je čistá pravda.“

A aniž vyčkával na další otázky, návštěvník vyběhl z pokoje téměř stejně překotně, jako vstoupil. Holmes si oklepal popel z lulky a tiše se zasmál.

„Jsem rád, že jste nebyl nucen mu rozbít tu kudrnatou hlavu, Watsone. Neušlo mi, jak tu manévrujete s pohrabáčem. Ale je to v podstatě neškodný chlapík, takové velké, svalnaté, pošetilé, upovídané děcko, a dá se lehko zkrotit, jak jste viděl. Patří do party Spencera Johna a zúčastnil se s nimi poslední dobou některých špinavostí, jež budu možná muset objasnit, až se mi naskytne volná chvilka. Jeho bezprostřední šéf Barney je prohnanější ničema. Specializují se na přepadání lidí, zastrašování a podobně. Mne však především zajímá, pro koho v tomto případě pracují.“

„A od čeho vás chtějí odradit?“

„Jde o případ z Harrow Weald. Díky Stevovi jsem se rozhodl, že se na tu záležitost podívám, neboť za tím musí něco vězet, když to někomu stojí za takovou námahu.“

„Ale oč jde?“

„Právě jsem se vám to chystal vyprávět, když nás přerušila ta komická mezihra. Zde je list od paní Maberleyové. Máte-li chuť mne doprovodit, pošleme jí telegram a vydáme se na cestu.“

Vážený pane Holmesi (četl jsem),

přihodila se mi řada velice podivných věcí v souvislosti s domem, kde bydlím, a velice bych stála o to, abyste mi poradil. Během zítřku mne zastihnete doma kdykoli. Od železniční stanice ve Wealdu je to sem malý kousek. Nebožtík můj manžel Mortimer Maberley byl, pokud vím, vaším klientem v dobách, kdy jste začínal.

S úctou

Mary Maberleyová

Adresa zněla: Dům U tří štítů, Harrow Weald.

„Tak je to!“ řekl Holmes. „Jestliže mi tedy můžete věnovat tolik času, Watsone, vydáme se nyní na cestu.“

Po krátké cestě vlakem a ještě kratší jízdě drožkou jsme dospěli na místo: byla to dílem cihlová a dílem dřevěná vila, stojící na půlhektarovém pozemku. Tři malé výstupky nad horními okny byly chabým pokusem dodat jejímu názvu oprávnění. Pozadí tvořil melancholický hlouček povyrostlých borovic a celkem to všechno dohromady vzbuzovalo nevalný, tísnivý dojem. Přesto však byl dům uvnitř pěkně zařízen, jak jsme zjistili, a postarší dáma, která nás přijala, byla velmi sympatická a na první pohled kultivovaná a jemná paní.

„Mám vašeho pana manžela v živé paměti, madam,“ řekl Holmes, „ač je tomu už drahně let, co jsem mu mohl posloužit v jisté maličkosti.“

„Patrně by vám spíš něco říkalo jméno mého syna Douglase.“

Holmes se na ni zahleděl s velkým zájmem.

„I propána! Tak vy jste matka Douglase Maberleyho? Seznámil jsem se s ním, ale jen povrchně. Toho zná ovšem celý Londýn. Je to skvostný chlapík! Kdepak je nyní?“

„Je mrtev, pane Holmesi, mrtev! Byl v Římě jako atašé a minulý měsíc tam zemřel na zápal plic.“

„To je mi líto. Neumím si představit smrt ve spojitosti s takovým mužem. Nepoznal jsem ještě nikoho, kdo by tak překypoval vitalitou. Užíval intenzívně života – každičkou částečkou své bytosti!“

„Až příliš intenzívně. To ho zničilo. Vy si ho pamatujete, jaký býval – veselý a velkorysý. Neviděl jste, jaký se z něho stal náladový, zasmušilý, nevrlý člověk. Měl zlomené srdce. Během jediného měsíce se z mého odvážného syna stal unavený cynik.“

„Nešťastná láska – žena?“

„Spíše netvor. Nepozvala jsem vás však k rozhovoru o mém ubohém chlapci, pane Holmesi.“

„Doktor Watson a já jsme vám k službám.“

„Zažila jsem několik podivných věcí. Bydlím v tomto domě už přes rok, a jelikož dávám přednost odloučenosti, nestýkala jsem se příliš se sousedy. Před třemi dny za mnou přišel člověk, který se představil jako zprostředkovatel realit. Řekl, že tento dům by přesně vyhovoval jednomu jeho zákazníkovi, a kdybych se s ním byla ochotna rozloučit, nehleděl by na cenu. Připadalo mi to dost zvláštní, protože je tu k mání několik prázdných domů, které se mému jistě vyrovnají, ale pochopitelně mne jeho sdělení zajímalo. Řekla jsem tedy cenu, která přesahovala o pět set liber částku, již jsem zaplatila. Okamžitě s nabídkou souhlasil, dodal však, že jeho klient by si přál koupit zároveň i nábytek, a jestli bych si neurčila cenu i za něj. Některé kusy nábytku pocházejí ještě z domova mých rodičů a jsou, jak vidíte, velmi pěkné, i jmenovala jsem tedy pěkně zaokrouhlenou částku. I s tím okamžitě souhlasil. Vždycky jsem si přála cestovat, a ta nabídka byla tak lákavá, že bych si byla připadala do smrti zabezpečená.

Včera mi ten člověk přinesl sepsanou smlouvu. Naštěstí jsem ji ukázala panu Sutrovi – to je můj advokát tady v Harrow. Povídá mi: ‚To je ale podivný dokument. Uvědomujete si, že byste po podepsání nebyla oprávněna odnést si z domu vůbec nic – ani své osobní soukromé vlastnictví?‘

Když ke mně ten člověk večer opět přišel, upozornila jsem ho na tento bod a řekla jsem mu, že jsem hodlala prodat pouze nábytek.

‚Ne, ne, všechno,‘ řekl.

‚Ale co mé šaty? Mé šperky?‘

‚Nu, u vašich osobních věcí bychom mohli udělat výjimku. Ale z domu se nesmí odnést nic bez prohlídky. Můj zákazník je nesmírně velkorysý, ale má svoje požadavky a zařizuje si věci po svém. Chce buď všechno, anebo nic.‘

‚Pak tedy nedostane nic,‘ řekla jsem. A tím to skončilo, ale celé to jednání se mi zdálo tak neobvyklé, že jsem si myslela –“

V této chvíli došlo k neočekávanému přerušení.

Holmes pozvedl ruku, abychom ztichli. Rázně přešel pokoj, rozrazil dveře a vtáhl dovnitř vysokou hubenou ženu. Držel ji za rameno a ona se mu nemotorně bránila, takže se před námi objevila podobna velké rozdurděné slepici, kterou kdosi celou načepýřenou a kdákající vleče z kurníku.

„Nechte mě bejt! Co to děláte?“ pištěla.

„Susan! Co to má znamenat?“

„Šla jsem se zeptat, jestli se návštěva zdrží k obědu, milostpaní, a vtom na mě tenhle chlap vyskočil.“

„Slyším ji tady už dobrých pět minut, ale nechtěl jsem přerušovat vaše velice zajímavé vyprávění. Jste trochu dýchavičná, Susan, viďte? Při takovéhle práci se nedá funět.“

Susan otočila vzdorovitý, ale překvapený pohled k svému přemožiteli. „A co ste vůbec zač, a jakým právem tu se mnou takhle cloumáte?“

„Chtěl jsem se na něco zeptat ve vaší přítomnosti. Paní Maberleyová, zmínila jste se někomu, že mi hodláte napsat a poradit se se mnou?“

„Ne, pane Holmesi, nezmínila.“

„Kdo nesl váš dopis na poštu?“

„Susan.“

„Aha. Tak, Susan, komupak jste napsala nebo vzkázala, že se vaše paní hodlá se mnou poradit?“

„To nejni pravda. Žádnýmu sem nic nevzkazovala.“

„Podívejte, Susan, s dýchavičností se lidé nedožívají vysokého věku. Lhát je velký hřích. Komu jste to pověděla?“

„Susan!“ zvolala její paní. „Tak se mi zdá, že jste ošklivá, falešná osoba. Vzpomínám si, že jsem vás viděla, jak s někým mluvíte přes plot.“

„Do toho nikomu nic nejni,“ řekla žena vzdorně.

„A co když vám povím, že jste si to povídala s Barneym Stockdalem?“ řekl Holmes.

„Tak co se ptáte, dyž to víte?“

„Nebyl jsem si tím jist, ale teď to vím. Podívejte, Susan, vyděláte si deset liber, když mi povíte, kdo stojí za Barneym.“

„Někdo, kdo by moh vysázet tisíc liber za každejch deset, co byste dal dohromady vy.“

„Nějaký bohatý pán tedy? Ne, usmála jste se – bohatá dáma. No, a když už jsme se dostali tak daleko, můžete mi prozradit její jméno a vydělat si tu desetilibru.“

„Táhněte ke všem čertům!“

„Susan! Takové výrazy!“

„Nevostanu tady ani minutu. Všici mi lezete krkem. Pro věci si pošlu zejtra.“ A vrhla se ke dveřím.

„Sbohem, Susan! Nejlepší na to je opiová tinktura s kafrem… Hm, tahle banda,“ přešel od ironie k vážnému tónu, jakmile za tou rozparáděnou, hněvem se zalykající ženštinou zapadly dveře, „nežertuje. Podívejte se, jak přesně to mají sehrané. Dopis, který jste mi psala, byl na poště orazítkován v deset hodin večer. Přesto stihne Susan dát zprávu Barneyovi. Barney má čas zajít na vyšší místa pro instrukce; zákazník nebo zákaznice – kloním se spíše k druhé možnosti, protože se Susan tak ušklíbla, když si myslela, že jsem se spletl – vypracuje jistý plán. Přivolají černého Steva a mně se druhý den v jedenáct dopoledne dostane varování. Tomu říkám rychlá práce.“

„Ale co chtějí?“

„Ano, o to tu běží. Komu patřila vila před vámi?“

„Jistému námořnímu kapitánovi na penzi, jmenoval se Ferguson.“

„Bylo na něm něco pozoruhodného?“

„Nikdy jsem o ničem takovém neslyšela.“

„Uvažuji, jestli by tu nebyl mohl něco zakopat. Ovšem, když chce někdo v dnešních dobách uschovat poklad, použije k tomu obvykle sejfu v bance. Vždycky se ovšem vyskytnou šílenci. Bez nich by na světě bylo nudno. Nejprve mne napadlo, že by tu mohly být zakopané nějaké cennosti. Jenže proč by potom chtěli vaše zařízení? Nevlastníte, aniž o tom víte, nějakého Raffaela nebo první kvartové vydání Shakespeara?“

„Ne, myslím, že to nejcennější, co mám, je čajový servis Crown Derby.“

„Kolem toho by sotva vznikla tak zamotaná situace. Proč ostatně otevřeně neřeknou, co chtějí? Kdyby někdo zatoužil po vašem čajovém servisu, mohl by vám za něj nabídnout nějakou sumu, a nepotřeboval by vás vykoupit se vším všudy, od sklepa až po půdu. Ne, mně se to jeví tak, že máte něco, o čem nevíte, a kdybyste to věděla, tak byste se toho nevzdala.“

„I mně se to tak jeví,“ řekl jsem.

„Doktor Watson souhlasí, tak tím je to potvrzeno.“

„Ale co by to jen mohlo být, pane Holmesi?“

„Pokusme se, zda bychom čisté rozumovou analýzou nenalezli nějaký záchytný bod. Bydlíte v tomhle domě rok.“

„Téměř už dva.“

„Tím lépe. Během celého tohoto dlouhého údobí od vás nikdo nic nechce. Až nyní jsou vám v průběhu tří čtyř dnů předkládány neodbytné požadavky. Co z toho vyplývá?“

„Může to znamenat jen jedno,“ řekl jsem. „Ta věc, ať už je to cokoli, přibyla do domu teprve teď.“

„Znovu potvrzujete mou domněnku,“ řekl Holmes. „Paní Maberleyová, získala jste něco poslední dobou?“

„Ne, letos jsem nic nového nekupovala.“

„Vskutku? To je velice pozoruhodné. Nu, v tom případě bude nejmoudřejší počkat, jak se případ rozvine dál, abychom získali trochu jasnější údaje. Je ten váš advokát schopný člověk?“

„Pan Sutro je velice schopný.“

„Máte ještě nějakou služebnou, anebo zde byla pouze krásná Susan, která právě práskla domovními dveřmi?“

„Mám ještě jedno mladičké děvče.“

„Požádejte pana Sutra, zda by tu dnes a zítra nepřespal. Možná že budete potřebovat mužskou ochranu.“

„Kdo by mne ohrožoval?“

„To nemůžeme ještě vědět. Je to zamotaná záležitost. Nemohu-li zjistit, oč jim jde, musím začít z druhého konce a pokud možno zjistit, kdo je vyslal. Dal vám ten zprostředkovatel realit nějakou adresu?“

„Pouze navštívenku s jménem a povoláním. Haines-Johnson, aukce a odhady.“

„Pochybuji, že bychom ho nalezli v adresáři. Solidní obchodníci nezatajují adresu firmy. Prosím, dejte mi vědět, kdyby se událo něco nového. Ujal jsem se vašeho případu a můžete se spolehnout, že jej dořeším až do konce.“

Když jsme procházeli halou, spočinuly Holmesovy oči, jimž nic neušlo, na několika kufrech a zavazadlech, které se vršily v rohu. Svítily na nich nálepky.

„‚Milán.‘ ‚Lucerne.‘ Ta zavazadla přišla z Itálie.“

„Jsou v nich věci po chudákovi Douglasovi.“

„Ještě jste je nerozbalila? Jak dlouho je tu máte?“

„Přišlo to minulý týden.“

„Ale vždyť jste říkala – tohle musí být ten chybějící článek. Jak můžeme vědět, že v těch zavazadlech není něco cenného?“

„To je vyloučeno. Chudák Douglas měl jen svůj plat a malou rentu. Jakou cennost by si byl mohl opatřit?“

Holmes se zamyslel.

„Neodkládejte to déle, paní Maberleyová,“ řekl nakonec.

„Dejte si ta zavazadla odnést k sobě do pokoje. Prohlédněte je co nejdříve a zjistěte, co obsahují. Přijdu sem zítra a vyslechnu vaši zprávu.“

Dům U tří štítů byl očividně pod velmi bedlivým dozorem: hned za vysokým živým plotem na konci přístupové cesty jsme narazili na černého boxera, který tam postával ve stínu. Stanul před námi nečekaně a na tom liduprázdném místě působil chmurně a hrozivě. Holmes zajel rukou do kapsy.

„To chcete vytáhnout pistoli, pane Holmes?“

„Ne, Steve, flakónek s parfémem.“

„Děláte si legraci, pane Holmes, co?“

„Pro tebe to nebude žádná legrace, až se chopím tvého případu. Varoval jsem tě včas dnes dopoledne.“

„Hele, pane Holmes, já vo tom přemejšlel, co ste jako říkal, a byl bych nerad, dyby se zasejc začalo mluvit vo tý aféře mladýho Perkinse. Dybysem vám moh píchnout, pane Holmes, tak to udělám.“

„V tom případě mi tedy pověz, pro koho děláte tuhle práci.“

„Jako že je pámbu nade mnou! Řek sem vám to po pravdě už předtím. Já to nevím. Můj šéf je Barney, ten mi poroučí a víc nikdo.“

„Hm, tak si zapiš za uši, Steve, že dáma tady z té vily a vůbec všechno pod tou střechou je pod mou ochranou. Nezapomeň na to!“

„Dobrý, pane Holmes, budu si to pamatovat.“

„Vyděsil jsem ho tak, že se třese o vlastní kůži, Watsone,“ podotkl Holmes, když jsme kráčeli dále. „Myslím, že by zradil svého chlebodárce, kdyby měl tušení, kdo to je. Ještě štěstí, že jsem věděl o té bandě Barneyho Stockdalea, a že mezi ně Steve patří. Víte, Watsone, tohle je případ pro Langdala Pikea a já za ním hned zajdu. Třeba nám pomůže vnést do případu trochu jasno.“

Toho dne jsem Holmese už nespatřil, ale uměl jsem si představit, jak tráví čas, neboť Langdale Pike byl jeho živoucí encyklopedií všeho, co souviselo se společenskými skandály. Tento podivný nanicovatý človíček vysedával od rána do večera v arkýřovitém oknu jednoho klubu na St. James Street a přijímal i dále předával všechny klepy, které kolovaly po velkoměstě. Říkalo se o něm, že si vydělává tisícové částky za odstavečky, jimiž přispíval každý týden do senzacechtivých plátků, které slouží zvídavým čtenářům. Kdykoli rozčeřil vzedmuté hlubiny londýnského života nějaký neobvyklý vír nebo příboj, zaznamenal to na hladině tento lidský seismograf s automatickou přesností. Holmes diskrétně dopomáhal Langdaleovi k informacím a ten mu to v případě potřeby oplácel. Když jsem se s přítelem setkal nazítří brzy zrána v jeho pokoji, viděl jsem na něm, že všechno proběhlo dobře, avšak čekalo nás nepříjemné překvapení v podobě následujícího telegramu:

Prosím přijeďte ihned. Loupež u pí M. Vila v rukou policie.

Sutro

Holmes hvízdl. „Drama dospělo ke krizi, a dříve, než jsem předpokládal. Tuhle akci řídí někdo velice energickou rukou, což mne nepřekvapuje po tom, co jsem slyšel. Ten Sutro je ovšem advokát paní Maberleyové. Obávám se, že jsem se dopustil chyby, když jsem nepožádal vás, abyste tam zůstal v noci na stráži. Ten chlapík je očividně nějaká třtina větrem se klátící. Nu, nemůžeme udělat nic jiného, než se znovu rozjet do Harrow Weald.“

Dům U tří štítů se značně lišil od spořádané domácnosti z minulého dne. U zahradní branky se shromáždila skupinka zevlounů, zatímco dva konstáblové prozkoumávali okna a záhonky s pelargóniemi. Setkali jsme se s bělovlasým starým pánem, který se nám představil jako advokát paní Maberleyové, a s čiperným rudolícím inspektorem, jenž přivítal Holmese jako starý známý.

„Tohle není bohužel nic pro vás, pane Holmesi. Bylo to docela obyčejné, běžné loupežné přepadení, s jakým si poradí poslední policajt. Není to práce pro specialisty.“

„Jsem přesvědčen, že případ je ve velmi dobrých rukou,“ řekl Holmes. „Pouze obyčejné přepadení, říkáte?“

„Přesně tak. Víme téměř s určitostí, co to bylo za chlapy, i kde je najdeme. Je to ta banda Barneyho Stockdalea, kam patří i ten černý habán – ometali se tu kolem.“

„Výborně! Co sebrali?“

„No, zřejmě toho moc nepobrali. Paní Maberleyovou omámili chloroformem a ve vile pak – Ale tady přichází naše paní.“

Dáma, která nás sem včera povolala, vstoupila pobledlá a choře vyhlížející do pokoje, podpírána mladou služtičkou.

„Dobře jste mi radil, pane Holmesi,“ usmála se kajícně. „Škoda že jsem vás neposlechla! Nechtěla jsem pana Sutra obtěžovat, a tak jsem tu zůstala bez pomoci.“

„Dozvěděl jsem se o tom až dnes ráno,“ vysvětloval advokát.

„Pan Holmes mi radil, abych si sem pozvala některého přítele. Nedbala jsem jeho rady a doplatila jsem na to.“

„Vypadáte skutečně nedobře,“ řekl Holmes. „Nepřepínala byste příliš své síly, kdybyste nám vylíčila, co se udalo?“

„Mám to všechno tady,“ řekl inspektor a poklepal na objemný notes.

„Jestli však madam vyčerpání dovolí –“

„Není toho mnoho co vyprávět. Jsem si jista, že jim ta zlolajná Susan poradila, kudy se sem dostat. Museli tu znát každý kout. Nakrátko jsem cítila, že mi tisknou hadr s chloroformem na obličej, ale nemám potuchy, jak dlouho jsem ležela v bezvědomí. Když jsem se probrala, seděl jeden muž u mé postele a právě vstával od zavazadel mého syna s nějakým balíkem v ruce. Balík měl částečně rozbalený a věci rozházené po podlaze. Než mohl zmizet, vyskočila jsem a vrhla se na něho.“

„To bylo velmi riskantní,“ řekl inspektor.

„Držela jsem se ho, ale on mne setřásl, a možná že mne ten druhý udeřil, protože si nic víc nepamatuji. Tuhle Mary zaslechla hluk a začala křičet z okna o pomoc. Tím přivolala policii, ale těm darebákům se podařilo utéci.“

„Co si odnesli?“

„Nemyslím, že by chybělo něco cenného. Jsem si jista, že v zavazadlech mého syna nic takového nebylo.“

„Nezanechali po sobě ti chlapi žádnou stopu?“

„Zůstal mi jeden list papíru, který jsem snad vyrvala tomu muži, na něhož jsem se vrhla. Ležel celý pomuchlaný na zemi. Je to psáno rukou mého syna.“

„Což znamená, že nám to nebude moc platné,“ řekl inspektor. „Jo, kdyby to bylo rukou toho lupiče –“

„Správně,“ řekl Holmes. „To je hned vidět pravý selský rozum! Přesto bych však ze zvědavosti ten list rád viděl.“

Inspektor vyňal ze zápisníku arch kancelářského papíru.

„Neopomenu nikdy nic,“ prohlásil poněkud pompézně, „ani sebenepatrnější maličkost. Dejte si poradit a dělejte to také tak, pane Holmesi. Za pětadvacet let ve službě jsem se lecčemu přiučil. Vždycky na tom můžou být otisky prstů nebo podobně.“

Holmes si prohlížel list rukopisu.

„Co o tom soudíte, inspektore?“

„Vypadá to jako závěr nějakého podivného románu.“

„Může se z toho zajisté vyklubat závěr jednoho podivného příběhu,“ řekl Holmes. „Všiml jste si číslice nahoře? Je to dvoustá čtyřicátá pátá stránka. Kdepak je asi zbývajících dvě stě čtyřiačtyřicet?“

„Počítám, že je sebrali lupiči. Takovou kořist si můžou strčit za klobouk.“

„Připadá mi podivné, že by se vloupali do domu kvůli takovémuto rukopisu. Myslíte, že za tím něco vězí, inspektore?“

„No, já myslím, že ti darebáci ve spěchu popadli první, co jim přišlo pod ruku. Jen ať se radují z takového lupu.“

„Ale proč se vrhli na věci mého syna?“ zeptala se paní Maberleyová.

„Asi nenašli nic cenného dole, a tak zkoušeli štěstí v patře. Aspoň tak se mi to jeví. Co o tom soudíte vy, pane Holmesi?“

„Musím si to ještě promyslet, inspektore. Přistupte k oknu, Watsone.“ Jakmile jsem mu stanul po boku, přečetl mi fragment rukopisu. Začínal uprostřed věty a zněl takto:

… krev se mu řinula proudem z četných ran ve tváři, ale co to bylo proti hluboké ráně v srdci, které mu krvácelo při pohledu na její spanilou tvář. Pro ni byl ochoten i život položit a ona na něj shlížela v jeho utrpení a ponížení s úsměvem – ano, přisámbůh! usmála se ta zrádná lítice, když k ní vzhlédl. V té chvíli láska zemřela a místo ní se zrodila nenávist. Muž musí pro něco žít. Nebude-li to pro tvé objetí, krásko, pak pro tvou zkázu a mou pomstu!

„To je mi osobitá gramatika!“ usmál se Holmes, když vracel list inspektorovi. „Postřehl jste, jak se třetí osoba na konci náhle změní v první? Pisatel se dal tak unést vlastním příběhem, že si v nejvypjatější chvíli představuje sám sebe na místě hrdiny.“

„Mně to připadá jako ubohá plácanina,“ řekl inspektor a vložil list opět do zápisníku. „Copak? Snad už neodcházíte, pane Holmesi?“

„Soudím, že už tu nemám co pohledávat, když je případ v rukou tak schopného vyšetřovatele. Mimochodem, paní Maberleyová, vy byste ráda cestovala, viďte?“

„Vždycky jsem o tom snila, pane Holmesi.“

„A kam byste se chtěla rozjet – do Káhiry, na Madeiru, na Riviéru?“

„Ach, mít tak peníze, vypravila bych se na cestu kolem světa.“

„Samozřejmě. Kolem světa. Poroučím se vám. Možná že ode mne večer dostanete písemnou zprávu.“ Jak jsme procházeli kolem okna, zahlédl jsem, že se inspektor usmívá a vrtí hlavou. „Jak je člověk moc chytrý, vždycky mu to sedne na mozek.“ To jsem vyčetl z inspektorova úsměvu.

„A nyní dospíváme k poslední etapě našeho krátkého výletu, Watsone,“ řekl Holmes, když jsme se opět ocitli v babylónu londýnského centra. „Myslím, že by bylo nejmoudřejší, abychom případ objasnili ihned, a byl bych rád, kdybyste mne doprovodil, jelikož je bezpečnější mít s sebou svědka, když člověk jedná s dámou typu Isadory Kleinové.“

To už jsme seděli v drožce a ujížděli k nějaké adrese na Grosvenor Square. Holmes seděl hluboce zamyšlen, avšak náhle jako by ožil.

„Mimochodem – předpokládám, že je vám vše jasné?“

„Ne, to bych tvrdit nemohl. Pochopil jsem pouze, že jedeme navštívit dámu, která celou tu neplechu spískala.“

„Správně! Ale cožpak vám jméno Isadory Kleinové nic neříká? Bývala to přece nejproslulejší ze všech krásek. Žádná se jí nevyrovnala. Je to čistokrevná Španělka, v žilách jí koluje krev smělých konkvistadorů, její rod vládl celé generace v Pernambuku. Provdala se za stařičkého německého cukrového magnáta Kleina a brzy z ní byla jak nejbohatší, tak nejkrásnější vdova na světě. Pak přišlo období plné avantýr, kdy hověla svým choutkám. Vystřídala řadu milenců a mezi nimi byl i Douglas Maberley, jeden z nejzajímavějších mužů v Londýně. Všechno nasvědčuje tomu, že pro něho to bylo víc než jen prchavé dobrodružství. Maberley nebyl přelétavý motýl, ale silný, hrdý muž, který dával celé srdce a stejně hluboký cit vyžadoval. Jenže ona je jako ta pověstná belle dame sans merci[1]. Jakmile ukojí svůj rozmar, záležitost pro ni končí, a když se partner nechce smířit s jejím rozhodnutím, umí ho náramně přesvědčit.“

„Byl to tedy jeho vlastní příběh –“

„Aha, už začínáte tušit souvislosti. Doslechl jsem se, že Isadora Kleinová si má brát mladého vévodu z Lomondu, který by téměř mohl být jejím synem. Matinka jeho jasnosti možná přehlédne věkový rozdíl, ale velký skandál asi sotva, a proto nezbývalo než – Á, už jsme zde.

Byl to jeden z nejkrásnějších domů ve West Endu. Lokaj pohybující se jako stroj odnesl naše navštívenky a pak nám sdělil, že madam není doma. „Počkáme tedy, až se vrátí,“ prohlásil Holmes vesele.

Stroj se porouchal.

„Když není doma, znamená to, že není doma pro vás,“ řekl lokaj.

„Výborně,“ odvětil Holmes. „To znamená, že si ušetříme čekání. Předejte laskavě své paní tento vzkaz.“

Načrtl tři čtyři slova na list ze zápisníku, přeložil jej a podal tomu člověku.

„Co jste jí to napsal, Holmesi?“ zeptal jsem se.

„Položil jsem jí prostou otázku: ‚Je vám milejší policie?‘ Tuším, že nám to zjedná přístup.“

Zjednalo – a překvapivě rychle. O chviličku později jsme seděli v rozlehlém pokoji, zařízeném s pohádkovou nádherou Tisíce a jedné noci: stápěl se v pološeru, prosvíceném tu a tam růžovým elektrickým světlem. Usoudil jsem, že dáma dospěla do onoho životního údobí, kdy i nejpyšnější kráska vítá tlumené osvětlení. Když jsme vstoupili, zvedla se z pohovky: vysoká, dokonalá postava královny, krásná tvář jako maska a nádherné španělské oči, které na nás hleděly, jako by se nás chystaly probodnout pohledem.

„Co má znamenat tento vpád – a tento urážlivý vzkaz?“ zeptala se a pozvedla lístek.

„Bylo by zbytečné vám to vysvětlovat, madam. Na to mám příliš vysoké mínění o vaší inteligenci – ač musím konstatovat, že vám poslední dobou překvapivě špatně sloužila.“

„Jak to, pane?“

„Usoudila jste, že by mne vaši najatí pohůnkové mohli odradit od práce. Přece by si žádný muž nezvolil takové povolání jako já, kdyby ho nelákalo nebezpečí. Sama jste mne tedy donutila, abych prozkoumal případ mladého Maberleyho.“

„Nemám potuchy, o čem to hovoříte. Co je mi do nějakých najatých pohůnků?“

Holmes se znechuceně odvrátil.

„Ano, vidím, že jsem vaši inteligenci přeceňoval. Poroučím se vám.“

„Počkejte! Kam jdete?“

„Do Scotland Yardu.“

Nedospěli jsme ještě ani na půl cesty ke dveřím, když nás dohonila a chytila Holmese za paži. V mžiku se proměnila z ocele v samet.

„Pojďte a posaďte se, pánové. Pohovořme si o celé té záležitosti. Něco mi napovídá, že s vámi mohu mluvit upřímně, pane Holmesi. Budete to posuzovat jako gentleman. To žena svým instinktem rychle rozpozná. Budu se na vás dívat jako na přítele.“

„Nemohu vám slíbit, že vám oplatím stejným, madam. Nejsem úředním představitelem zákona, ale zastávám se spravedlnosti, seč mi mé chabé síly stačí. Jsem hotov vás vyslechnout a pak vám sdělím, co učiním.“

„Bylo ode mne bezpochyby pošetilé, že jsem vyhrožovala tak statečnému muži, jako jste vy.“

„Pošetilé bylo především to, madam, že jste se vydala do rukou bandě darebáků, kteří vás mohou vydírat nebo prozradit.“

„Ne, ne! Tak prostoduchá nejsem. Jelikož jsem slíbila mluvit upřímně, mohu vám prozradit, že krom Barneyho Stockdalea a jeho ženy Susan nemá nikdo ani potuchy, pro koho pracují. A pokud jde o Stockdaleovy, není to poprvé –“ Usmála se a přikývla s okouzlující koketní důvěrností. „Chápu. Už jste si je vyzkoušela.“

„Jsou to dobří ohaři, a mlčenliví.“

„Takoví ohaři obvykle dříve či později svého chlebodárce pokousají. Za tuhletu loupež budou zatčeni. Policie je jim už na stopě.“

„Přijmou, co je čeká. Za to jsou placeni. Já do toho nebudu zatažena.“

„Ledaže se o to postarám já.“

„Ne, ne, to byste neudělal. Jste gentleman. Jde o tajemství dámy.“

„Především mi musíte vrátit rukopis.“ Rozesmála se a přikročila ke krbu. Na roštu ležela spečená hmota; rozlomila ji pohrabáčem. „Tohle vám mám vrátit?“ zeptala se. Vypadala tak šelmovsky a půvabně, jak před námi stála s vyzývavým úsměvem, že by mne bylo nepřekvapilo, kdyby byl Holmes seznal, že v tomto případě se těžko ubrání soucitu s pachatelem. On však byl proti citům imunní.

„Tím jste zpečetila svůj osud,“ prohlásil chladně. „Jednáte rychle, madam, ale tentokrát jste se přepočítala.“

Pohrabáč dopadl lomozně na zem.

„Neznáte slitování!“ zvolala. „Smím vám vypovědět celý ten příběh?“

„Myslím, že bych vám ho mohl vyprávět sám.“

„Musíte na to však hledět mýma očima, pane Holmesi. Musíte to chápat z hlediska ženy, která vidí, že to, po čem celý život prahla, je v posledním okamžiku ohroženo. Divíte se takové ženě, když se brání?“

„Na počátku stojí váš hřích.“

„Ano, ano! Doznávám to. Douglas byl milý chlapec, ale nadešel čas, kdy už překážel mým záměrům. Chtěl sňatek – sňatek, pane Holmesi! – s člověkem bez majetku, bez titulu. Nic jiného mu nestačilo. Tvrdošíjně naléhal. Jelikož jsem se mu oddala, domníval se, že to tak musí zůstat napořád, že má na mne právo jen on. Bylo to nesnesitelné. Nakonec jsem ho musela přimět, aby ustoupil.“

„Najala jste hrdlořezy, kteří ho zbili pod vašimi vlastními okny.“

„Zřejmě víte skutečně vše. Ano, máte pravdu. Barney a jeho chlapci ho odehnali a nepočínali si přitom zrovna ohleduplně, to připouštím. Ale co na to on? Věřil byste, že je gentleman schopen takové podlosti? Sepsal román, v němž vylíčil, co sám zažil. Nevynechal nic; jména ovšem pozměnil, ale kdo v celém Londýně by to nepochopil? Co na to říkáte, pane Holmesi?“

„Inu, měl k tomu právo.“

„Jako by mu Itálie a její atmosféra vjela do krve a napojila ji odvěkou krutostí italského ducha. Napsal mi a poslal mi kopii svého románu, abych se nad tím předem mučila. Podle jeho slov existovaly dvě kopie – jedna byla určena pro mne a jedna pro jeho nakladatele.“

„Jak jste věděla, že nakladatel svou ještě nedostal?“

„Znám jeho nakladatele. Douglas napsal víc románů, chápejte. Zjistila jsem si, že dosud nedostal z Itálie žádnou zásilku. Pak Douglas nečekaně zemřel. Dokud existoval někde na světě ten opis, hrozilo mi nebezpečí. Musel ovšem zůstat mezi jeho věcmi, a ty byly vráceny jeho matce. Vyzvala jsem ty lidi, aby se pustili do práce. Susan nastoupila u staré paní do služby. Chtěla jsem postupovat poctivě. Opravdu; musíte mi to věřit. Byla jsem ochotná koupit dům se vším všudy. Nabídla jsem, aby si sama určila cenu. Druhý způsob jsem zkusila, když všechno ostatní selhalo. Uznávám, že jsem se k Douglasovi zachovala příliš tvrdě – a ví bůh, že toho lituji – ale co jiného jsem si měla počít, když je v sázce celá má budoucnost?“

Sherlock Holmes pokrčil rameny. „Hm, předpokládám, že se jako obvykle budu muset dopustit hrdelního zločinu. Kolik stojí cesta kolem světa první třídou?“

Dáma na něho užasle zírala.

„Dalo by se to pořídit za pět tisíc liber?“

„No, to bych prosila!“

„Výborně. Myslím, že mi na tuto částku napíšete šek a já se postarám, aby byl doručen paní Maberleyové. Dlužíte jí malou změnu vzduchu. A vy, madam,“ zahrozil jí výstražně prstem, „se zatím mějte na pozoru! Nemůžete si pořád zahrávat s nabroušeným ostřím, aniž si jednou poraníte ty křehké ručky!“

Загрузка...