Z archívu Sherlocka Holmese

Lví hříva

Je to prazvláštní, že jsem před tak zamotaným a neobvyklým problémem stanul až poté, co jsem zanechal aktivní odborné činnosti a odešel na odpočinek. Dostihl mne doslova na prahu mého domova. Stalo se to poté, co jsem se odstěhoval do své vilky v Sussexu, kde jsem se oddával výhradně uklidňujícímu životu v lůně Přírody, po němž jsem tak často zatoužil během těch dlouhých let, strávených v pochmurném Londýně. V tomto údobí se mi dobrák Watson téměř zcela vymkl z dosahu. Občas za mnou přijel na víkend, ale jiné příležitosti k setkání se téměř nenaskytly. Musím tedy vystupovat jako svůj vlastní kronikář. Ach, kéž by se mnou tehdy byl! Co všechno by asi dokázal vytěžit z tak podivuhodné příhody a z mého konečného vítězství nad všemi těžkostmi! Nedá se však nic dělat, musím vylíčit ten příběh prostým způsobem sobě vlastním a zachytit svými slovy každý krok na obtížné cestě, kterou jsem musel zdolat, než jsem odhalil tajemství lví hřívy.

Vila, kde žiji, stojí na jednom z jižních svahů zvlněné přímořské krajiny a je z ní překrásný pohled na Kanál. V tomto místě tvoří pobřeží výhradně křídové útesy a k moři lze sestoupit pouze po jediné dlouhé a nepohodlné stezce, příkré a kluzké. Na konci té stezky se prostírá stometrový pás oblázků a břidlice, které ani nejvyšší příliv nezaplaví. Tu a tam však jsou zátočiny a prolákliny, a ty vytvářejí skvělé bazény, naplňované pokaždé čerstvou vodou. Tato obdivuhodná pláž se táhne v obou směrech několik mil, s výjimkou jednoho místa, kde její linii přerušuje zátoka a víska Fulworth.

Můj domov je tichý. Já, moje stará hospodyně a moje včely máme celou usedlost pro sebe. Půl míle odtud je však proslulá vzdělávací instituce Harolda Stackhursta zvaná Štíty, dosti rozlehlá, kde se pár desítek mladíků pod vedením několika profesorů připravuje na různá povolání. Stackhurst sám proslul za studentských let jako veslařský šampión a je to vzdělaný a charakterní člověk. Od prvního dne, kdy jsem se přistěhoval na pobřeží, jsme spolu dobře vycházeli a byl to jediný člověk, s nímž jsem se spřátelil natolik, že jsme mohli večer jeden druhého přepadnout bez pozvání.

V roce 1907 přišla koncem července prudká vichřice; smršť vanoucí od Kanálu vršila na úpatí útesů mořské vlny do výše a při odlivu po sobě zanechala lagunu. Onoho jitra, o němž je řeč, vítr utichl a celá příroda, čerstvě umytá, zářila svěžestí. V takový rozkošný den bylo vyloučené pracovat a já si před snídaní vyšel na procházku, nalokat se voňavého vzduchu. Kráčel jsem po útesech stezkou, která vedla k prudkému sestupu na pláž. Na procházce jsem za sebou zaslechl volání; zjistil jsem, že to je Harold Stackhurst, mával mi rukou vesele na pozdrav.

„To je ráno, pane Holmesi! Tušil jsem, že vás potkám venku.“

„Jdete se vykoupat, jak vidím.“

„Čarujete jako vždy,“ zasmál se a poplácal si nadouvající se kapsu. „Ano. McPherson vyšel dřív a předpokládám, že ho tam ještě zastihnu.“

Fitzroy McPherson, profesor přírodních věd, byl příkladný a řádný mladý muž: život mu však zkomplikovala srdeční vada, která se vyvinula z revmatické horečky. Byl rozený talent na sporty a vynikal v každé disciplíně, která nevyžadovala přílišnou fyzickou námahu. V létě i v zimě chodil plavat, a protože jsem sám plavec, často jsem se k němu přidružil.

Vtom jsme spatřili jeho samého. Nad okrajem útesu, kde končila pěšina, se ukázala jeho hlava. Pak se vydrápal na vrchol celý, ale potácel se jako opilý. Než jsme se vzpamatovali, rozhodil rukama, srdceryvně vykřikl a skácel se. Oba jsme se k němu rozběhli – dělila nás vzdálenost asi padesátimetrová – a obrátili jsme ho na záda. Očividně ležel v agónii. Ty zapadlé skelnaté oči a příšerně sinalé tváře nemohly znamenat nic jiného. Nakratičko mu ještě v obličeji zaplála jiskřička života a on ze sebe vypravil několik slov, jako by se snažil nás důrazně varovat. Vyslovil je přerývaně a nezřetelně, ale ta poslední, jež mu splynula ze rtů ve výkřiku, zněla mému sluchu jako „lví hříva“. Nechápal jsem jejich souvislost ani význam, ale nedokázal jsem z toho zvuku vyvodit žádný jiný smysl. Nebožák se pak sám pozvedl ze země, zašermoval pažemi ve vzduchu a upadl na bok. Byl mrtev.

Můj společník stál jako ochromen tou nečekanou hrůzou, avšak já jsem pochopitelně zbystřil všechny smysly. A bylo toho také třeba, neboť jsem zakrátko pochopil, že máme co činit s mimořádným případem. McPherson měl na sobě pouze nepromokavý plášť, kalhoty a nezašněrované plátěnky. Jak se skácel, sklouzl mu kabát s ramenou, neboť jej měl pouze přehozený, a odhalil do pasu nahé tělo. Hleděli jsme mu s úžasem na záda. Měl je posetá temně rudými čarami, jako by ho byl někdo krutě zmrskal tenkým drátěným karabáčem. Mučící nástroj byl očividně ohebný, neboť dlouhé, hluboké, naběhlé podlitiny se kroutily kolem jeho ramenou a žeber. Po bradě mu kapala krev, jak si v záchvatu nesnesitelné bolesti prokousl dolní ret. Přepadlý, křečovitě stažený obličej napovídal, jak strašlivá muka zažil.

Stackhurst stál a já klečel u mrtvého, když na nás dopadl stín a my seznali, že se k nám přidružil Ian Murdoch. Murdoch učil na Stackhurstově škole matematice a byl to vysoký, černovlasý, hubený muž povahy tak zamlklé a uzavřené, že se nikdo nemohl nazývat jeho přítelem. Vyvolával dojem, že dlí v jakési abstraktní nepozemské říši iracionálních čísel a kuželoseček a že ho k obyčejnému životu poutá máloco. Studenti na něho hleděli jako na zcela zvláštní jev a byl by se dozajista stal terčem jejich posměšků, kdyby v jeho žilách nekolovala jakási podivná cizí krev, která se neprojevovala jen očima černýma jako uhel a snědou pletí, ale i občasnými zlostnými výbuchy, které nelze popsat jiným výrazem než běsnění. Při jedné takové příležitosti chytil malého McPhersonova psíka, a protože ho nějak obtěžoval, vyhodil ho zavřeným oknem ven; za tento čin by mu byl Stackhurst jistě dal výpověď, kdyby byl neměl tak vynikající odbornou kvalifikaci. Takový byl tedy ten podivný, složitý člověk, jenž stanul vedle nás. Zdál se upřímně otřesen z pohledu, který se mu naskytl, ač incident s psíkem napovídal, že ho s mrtvým patrně nepojily zvláštní sympatie.

„Ubožák! Ubožák! Mohu něco udělat? Mohu nějak pomoci?“

„Byli jste spolu? Víte, co se přihodilo?“

„Ne, dnes jsem se opozdil. Ještě jsem na pláži nebyl. Přicházím přímo ze Štítů. Mohu nějak pomoci?“

„Můžete zajít na policejní stanici ve Fulworthu. Ohlaste ten případ co nejdříve.“

Beze slova se prudce rozběhl, a zatímco Stackhurst, zcela zdrcen tragickou událostí, setrvával u mrtvého, já jsem se ujal vyšetřování. Především jsem samozřejmě zjišťoval, kdo je na pláži. Z nejvyššího bodu stezky jsem ji mohl přehlédnout v celé rozloze a pláž byla liduprázdná, jen v dáli se několik temných postav pohybovalo směrem k vesnici Fulworth. Když jsem si tento bod ověřil, jal jsem se zvolna sestupovat po pěšině. Křídový útes tu pokrýval jíl a měkký slín, do nichž se pravidelně otiskly stejné stopy, směrující nahoru i dolů. Touto stezkou nikdo jiný od rána nesestoupil. Na jednom místě jsem pozoroval otisk otevřené ruky. Prsty mířily proti svahu, a to mohlo znamenat jen jediné: ubohý McPherson při vzestupu upadl. Byly tam také kulaté prolákliny, které napovídaly, že několikrát sklesl na kolena. V místech, kde pěšinka dole končila, se prostíralo dosti velké jezírko, jež tam po sobě zanechalo moře při odlivu. U tohoto jezírka se McPherson svlékl, neboť tam na kameni ještě ležel jeho ručník. Byl suchý a složený, což mohlo znamenat, že se nakonec do vody ani neponořil. Jak jsem si prohlížel pobřežní oblázky, přišel jsem párkrát na nevelké písčiny, kde zůstaly otisky jeho plátěnek a také jeho bosých nohou. Bosé stopy dokazovaly, že se chystal vykoupat, ale podle ručníku se dalo soudit, že se k tomu nedostal.

Záhada už se začínala jasně rýsovat a před podivnější jsem dosud nestál. Ten člověk rozhodně nesetrval na pláži déle než čtvrt hodiny. Stackhurst se vydal ze Štítů za ním, takže se o tom nedalo pochybovat. Přišel se vykoupat a také se svlékl, jak ukazovaly stopy bosých nohou. Pak náhle spěšně na sebe hodil šaty – neupravil se ani nezapnul – a vracel se, aniž se vykoupal nebo aspoň aniž se osušil. A tuto změnu oproti původnímu záměru způsobila skutečnost, že byl podroben barbarským, nelidským mukám, až si bolestí prokousl ret, než se z posledních sil odplazil vypustit duši. Kdo spáchal tento odporný čin? Pravda, na úpatí útesů byly četné jeskyňky a prolákliny, ale slunce, dosud nízko nad obzorem, se opíralo přímo do nich, takže neskýtaly úkryt. Byly tu ještě ty postavy v dáli na pláži. Na první pohled to vypadalo, že byly příliš daleko, než aby bylo možno hledat u nich nějaké souvislosti se zločinem, a nadto přírodní jezírko, v jehož vlnách pleskajících o balvany se chtěl nebožák vykoupat, leželo mezi ním a oněmi osobami. Nedaleko na moři se pohupovaly dvě tři rybářské bárky. Jejich posádky jsem časem mohl vyzpovídat. Pro pátrání se nabízelo několik možností, ale žádná z nich nevedla očividně k cíli.

Po návratu jsem zastihl u mrtvého hlouček zvědavců, kteří se tam mezitím shromáždili. Byl tam ovšem stále ještě Stackhurst, a právě přicházel Ian Murdoch v doprovodu místního policejního konstábla Andersena, statného chlapíka s nazrzlými kníry, jednoho z těch typických pomalých, poctivých a spolehlivých Sussexanů – je to rasa, kde se pod těžkopádnou mlčenlivostí skrývá velká dávka zdravého rozumu. Vyslechl vše, poznamenal si, co jsme mu řekli, a pak mně odtáhl stranou.

„Byl bych moc rád, kdybyste mi poradil, pane Holmes. Tohlenc je na mě těžký případ a v Lewesu by byl randál, kdybych něco pokazil.“

Doporučil jsem mu, aby vzkázal pro svého bezprostředního nadřízeného a pro lékaře, a rovněž aby nedovolil s ničím pohnout, dokud se nedostaví, a pokud možno zabránil vytváření nových stop. Mezitím jsem prohlédl mrtvému kapsy. Měl v nich kapesník, velký nůž a malou náprsní tašku. Z ní vykukoval složený lístek: rozložil jsem ho a podal konstáblovi. Stálo v něm rozevlátým ženským rukopisem:

Dělalo to dojem, že mu nějaká dívka slibuje dostaveníčko, ale kdy a kde, to z něho nevyplývalo. Konstábl vrátil lístek do náprsní tašky a vložil ji spolu s ostatními věcmi do kapsy pláště. A jelikož se pak už zjevně nedalo nic víc dělat, zařídil jsem ještě, aby důkladně propátrali úpatí vápencových útesů, a odebral jsem se domů na snídani.

Stackhurst se objevil ani ne za dvě hodiny a oznámil mi, že nebožtíka převezli do Štítů, kde se bude konat soudní ohledání. Měl pro mne také další závažné a ověřené zprávy. Podle očekávání se v jeskyňkách pod útesy nenašlo nic, ale on prošel listiny v McPhersonově psacím stole a objevil několik dopisů, z nichž vysvítá, že zesnulý měl důvěrný vztah k jisté slečně Maud Bellamyové z Fulworthu. Zjistili jsme tedy totožnost pisatelky předchozího vzkazu.

„Ty dopisy si vzala policie,“ vysvětloval Stackhurst, „nemohl jsem je tedy přinést. Ukazují zcela nepochybně, že šlo o vážnou známost. Nevidím však důvod, proč by se jeho slečna měla spojovat s tou strašlivou událostí; skutečností ovšem zůstává, že si s ním dala schůzku.“

„Sotva však na pláži, kam se všichni pravidelně chodíte koupat,“ podotkl jsem.

„Jen náhodou se stalo, že McPhersona nedoprovázela skupinka studentů.“

„Byla to skutečně náhoda?“

Stackhurst zamyšleně svraštil čelo.

„Ian Murdoch je zdržel,“ řekl. „Trval na tom, že jim před snídaní bude demonstrovat řešení nějakého aritmetického příkladu. Chudák, je z toho ze všeho hluboce otřesen.“

„Ale já měl dojem, že nebyli přátelé.“

„Jeden čas se opravdu neměli rádi. Ale už je tomu přes rok, co se sblížili do té míry, jak se jen Murdoch dokáže s někým sblížit. Nemá zvlášť družnou povahu.“

„To jsem pochopil. Vzpomínám si, že jste mi vyprávěl cosi o nějakém nedorozumění kvůli krutému zacházení se psem.“

„Tahle bouřka se přehnala.“

„Třeba zůstaly jisté antipatie.“

„Ne, ne, jsem si jist, že byli dobrými přáteli.“

„Hm, pak se tedy musíme podívat na tu záležitost s tou slečnou. Znáte ji?“

„Tu zná každý. Je to nejhezčí děvče v okolí – skutečná krasavice, Holmesi: ta by vyvolala zájem kdekoli. Věděl jsem, že se McPhersonovi líbí, ale neměl jsem tušení, že to došlo tak daleko, jak vyplývá z těch dopisů.“

„Co je to za dívku?“

„Je to dcera starého Toma Bellamyho, jemuž patří všechny loďky a kabiny na pláži ve Fulworthu. Začínal původně jako rybář, ale vzmohl se. Má ještě syna Williama a ten mu pomáhá vést rodinný podnik.“

„Pojďme je do Fulworthu navštívit.“

„Pod jakou záminkou?“

„Záminka se lehce najde. Koneckonců se ten ubožák neztrýznil tak neslýchaným způsobem sám. Ty důtky držela čísi ruka, pokud tedy byl skutečně zbičován důtkami. V těchto odloučených končinách se mohl stýkat jen s omezeným okruhem lidí. Budeme-li tento okruh sledovat ve všech směrech, sotva unikne naší pozornosti motiv zločinu a ten by nás měl potom dovést k pachateli.“

Za jiných okolností by to bývala příjemná procházka na čerstvém pobřežním vzduchu, provoněném tymiánem, kdyby nám duši netížila jako balvan tragédie, jíž jsme byli svědky. Vesnička Fulworth leží na planině, která do půlkruhu obepíná záliv. Za hloučkem starobylých chalup kolem návsi se zvedá svah a na něm vyrostlo několik moderních domů. K jednomu z nich mne Stackhurst vedl.

„To je Přístav, jak Bellamy nazval svůj domov. Ten s rohovou vížkou a břidlicovou střechou. Uvážíte-li, že ten člověk začínal z ničeho, není to špatné. I propána, co to vidím?“

Zahradní branka před Přístavem se otevřela a vyšel z ní muž. Ani zdálky jsme si nemohli splést jeho vysokou, hranatou postavu a klátivou chůzi. Byl to Ian Murdoch, matematik. Za malou chvíli jsme se s ním střetli na silnici.

„Dobrý den,“ řekl Stackhurst. Chlapík se uklonil, ze strany nás přejel pohledem těch zvláštních černých očí a byl by nás minul, kdyby ho byl ředitel školy nezastavil.

„Copak jste tam dělal?“ zeptal se.

Murdoch zrudl v obličeji hněvem. „Ve škole jsem vám podřízen, pane. Není mi však známo, že bych byl povinován skládat vám účty ze svých soukromých záležitostí.“

Po zážitcích onoho dne měl Stackhurst nervy napjaté. Jindy by se byl třeba tak neukvapil, teď však ztratil všechnu rozvahu.

„Za daných okolností je taková odpověď vrcholná drzost, pane Murdochu.“

„Vaše otázka by se možná dala klasifikovat obdobně.“

„Není to poprvé, kdy jsem byl nucen dát si líbit vaše vzpurné způsoby. Rozhodně to však bude naposled. Poohlédněte se laskavě co nejrychleji po jiném působišti, kde byste v budoucnu uplatnil své schopnosti.“

„Právě to jsem hodlal učinit. Ztratil jsem dnes jediného člověka, kvůli němuž jsem byl ochoten Štíty snášet.“

Ubíral se svou cestou a Stackhurst ho sledoval rozhněvaným pohledem. „Chová se přece nemožně, chlap jeden nesnesitelná!“ zvolal.

Mně se však vtírala neodbytně jediná myšlenka: že pan Ian Murdoch využil první příležitosti, kdy se mu nabídla možnost uniknout z dějiště zločinu. V duchu mi začalo vyvstávat mlhavé, vágní podezření. Možná že návštěva u Bellamyových vnese do té záležitosti trochu světla. Stackhurst se opanoval a došli jsme k domu.

Pan Bellamy byl, jak se ukázalo, muž středních let s ohnivě rudým plnovousem. Zdál se na nejvyšší míru rozzloben a brzy mu tváře plály stejným nachem jako vlasy a vousy.

„Ne, pánové, nepřeji si slyšet žádné podrobnosti. Tuhle můj syn –“ ukázal do kouta, kde seděl mladík s těžkopádným, zarputilým pohledem – „považoval stejně jako já nadbíhání pana McPhersona mé dceři za urážlivé. Ano, pánové: slovo ‚svatba‘ ani nepadlo, a přitom to byla samá psaníčka a schůzky a ještě leccos jiného. To jsme se synem nemohli schvalovat. Maud ztratila matku, a tak ji máme na starosti sami dva. Rozhodli jsme se –“

Ale slova mu odumřela na jazyku, neboť se objevila dotyčná slečna osobně. Nikdo nemohl popřít, že by byla ozdobou kterékoli společnosti na světě. Kdo by se byl nadál, že tak vzácná květinka vyraší z takových kořenů a v takovém prostředí? Zřídkakdy mne některá žena přitahovala, protože u mne vždy mozek vládl srdci, ale nemohl jsem hledět na dokonalou, čistě modelovanou tvář s narůžovělým nádechem, z níž jako by vyzařovala svěžest přímořských nížin, a neuvědomit si přitom, že Maud Bellamyovou nemine žádný mladý muž lhostejně. Takové děvče tedy nyní vstoupilo a s očima doširoka otevřenýma strachem stanulo napjatě před Haroldem Stackhurstem.

„Vím už, že Fitzroy nežije,“ pravila. „Můžete mne bez obav seznámit se všemi okolnostmi.“

„Ten druhý pán od vás nám to přišel povědět,“ vysvětlil otec.

„Nemáte proč do toho zatahovat sestru,“ zavrčel Bellamy mladší.

Dívka se k němu obrátila a probodla ho divokým, pronikavým pohledem. „Tohle je moje věc, Williame. Buď tak laskav a nevměšuj se do toho. Podle všeho byl spáchán zločin. Mohu-li nějak přispět k odhalení pachatele, bude to jen nepatrná službička tomu, který odešel.“

Vyslechla mého společníka, když jí stručně vylíčil, co se stalo, vyrovnaně a soustředěně, což mne přesvědčilo, že se vyznačuje nejen výjimečnou krásou, ale i cílevědomostí a pevnou vůlí. Maud Bellamyová mi provždy utkvěla v paměti jako všestranně dokonalá a pozoruhodná žena. Patrně mne znala od vidění, neboť se nakonec obrátila na mne.

„Nedopusťte, aby ti lidé unikli trestu, pane Holmesi. Stojím při vás a budu vám nápomocna, ať půjde o kohokoliv.“ Měl jsem dojem, že při těch slovech pohlédla vzdorně na otce i bratra.

„Děkuji vám,“ řekl jsem. „Vždycky si za takovýchto okolností vážím ženského instinktu. Užila jste slova lidé. Domníváte se, že v tom má prsty víc osob?“

„Poznala jsem pana McPhersona natolik, aby mi bylo jasné, že to byl statečný a silný muž. Žádný jednotlivec by ho nebyl přiměl, aby se podrobil tak neslýchanému příkoři.“

„Směl bych si s vámi promluvit mezi čtyřma očima?“

„Povídám ti, Maud, aby ses nenechala do ničeho zatáhnout,“ zvolal její otec podrážděně.

Pohlédla na mne bezradně. „Co mám dělat?“

„Všichni zakrátko dopodrobna zvědí, co se přihodilo, takže nic nepokazím, když si s vámi otevřeně pohovořím zde,“ řekl jsem. „Byl bych dal přednost soukromému rozhovoru, ale když to váš pan otec nechce připustit, musí se účastnit našich úvah.“ Nato jsem se zmínil o lístku, který se nalezl v kapse mrtvého. „Bude nepochybně uveden při soudním ohledání. Vysvětlila byste mi to laskavě, pokud můžete?“

„Nevím, proč bych měla něco tajit,“ odvětila. „Zasnoubili jsme se a neohlásili jsme to veřejně jen proto, že Fitzroyův stařičký strýc, který prý leží na smrtelné posteli, ho mohl vydědit, kdyby byl neschvaloval jeho volbu. Jiný důvod pro to nebyl.“

„Mohlas nám aspoň něco říct,“ zavrčel pan Bellamy.

„Byla bych to řekla, tatínku, kdybys byl někdy ukázal trochu pochopení.“

„Nepřeju si, aby se moje dcera scházela s muži, kteří jí nejsou rovni.“

„Byl jsi proti němu zaujat, a proto jsme ti nic neřekli. A pokud jde o tu schůzku –“ zašmátrala v kapse a vytáhla zmuchlaný lístek – „byla to odpověď na tento vzkaz:

Dnes je úterý. Hodlala jsem se s ním večer sejít.“

Obracel jsem list v ruce. „Tohle nepřišlo poštou. Jak vám to doručil?“

„Na tuto otázku bych raději neodpovídala. Nesouvisí to nijak s případem, který vyšetřujete. Jinak vám ochotně odpovím na všechno, co se ho týká.“

Svůj slib dodržela, ale nedozvěděl jsem se od ní nic, co by mi bylo ve vyšetřování pomohlo. Neměla důvod se domnívat, že by její snoubenec měl nějakého tajného nepřítele, avšak připustila, že ji samu obletuje několik vytrvalých ctitelů.

„Mohu se zeptat, je-li mezi nimi i pan Ian Murdoch?“

Zarděla se a zatvářila rozpačitě.

„Jeden čas jsem si to myslela. Ale to se všechno změnilo, jakmile pochopil vztah mezi Fitzroyem a mnou.“

A znovu jako by stín zahalující tohoto podivného člověka nabýval určitější podoby. Bude třeba prozkoumat jeho minulost. Musíme tajně prohledat jeho byt. Stackhurst byl ochoten spolupracovat, jelikož i on pojal v duchu podezření. Odcházeli jsme z Přístavu s nadějí, že aspoň jednu nitku tohoto zamotaného klubka začínáme rozplétat.

Uplynul týden. Soudní ohledání nevneslo do případu jasno a bylo odloženo pro nedostatek průkazného materiálu. Stackhurst se diskrétně informoval na svého podřízeného a jeho pokoj jsme zběžně prohledali, ale bez výsledku. Osobně jsem znovu prošel dějištěm událostí jak doslova, tak v duchu, avšak nedospěl jsem k žádným novým závěrům. Čtenář nenajde v mých záznamech případ, který by mne byl takto dohnal až na hranici mého umu. Ani má představivost mi nepomáhala najít vysvětlení léto záhady. Až přišla ta událost se psem.

První se o tom doslechla moje stará hospodyně, informována onou podivnou bezdrátovou telegrafii, která takovým venkovským lidem zprostředkuje místní novinky.

„To je smutný případ s tím psem pana McPhersona, viďte, pane Holmesi,“ prohodila jednou večer.

Obvykle ji k takovým hovorům nepodněcuji, ale tentokrát vzbudila mou pozornost. „Copak se stalo s McPhersonovým psem?“

„Pošel, pane. Pošel ze žalu kvůli pánovi.“

„Kdo vám to pověděl?“

„Ale propána, kdekdo o tom mluví. Hrozně vyváděl, týden nic nežral a dneska ho dva mladí pánové ze Štítů našli pošlého – a právě na tom místě dole na pláži, kde zahynul jeho pán.“

Právě na tom místě. Ta slova mi jasně vyvstala v paměti. Zmocnilo se mne tušení, že tohle je velmi důležité. Že pes pošel, to odpovídalo věrné psí povaze. Ale právě na tom místě! Proč mu ta osamělá pláž byla osudná? Je možné, že se stal obětí čísi pomstychtivé zášti? Je to možné –? Ano, byl to sice jen mlhavý pocit, avšak něco se v mém mozku dralo k životu. Zanedlouho už jsem kráčel ke Štítům, kde jsem zastihl Stackhursta v jeho pracovně. Na mou žádost si dal zavolat Sudburyho a Blouma, ony dva studenty, kteří našli psa.

„Ano, ležel přímo u vody,“ vypověděl jeden z nich. „Musel sledovat stopu svého mrtvého pána.“

Věrné zvíře, airdalský teriér, ležel na rohoži v hale. Tělo mu ztuhlo v strnulé pozici, oči měl vystouplé z důlků, nohy zkroucené. V každičkém jeho rysu se zračilo utrpení.

Od Štítů jsem sešel ke koupališti. Slunce už zapadlo a stín velkého útesu se černal nad hladinou, která se matně leskla jako plát olova. Bylo tu pusto a prázdno, nikde ani známka života, až na dva racky, kteří mi kroužili a křičeli nad hlavou. V snášejícím se šeru jsem jen stěží rozpoznával psíkovy stopy na písku kolem onoho kamene, kde předtím ležel ručník jeho pána. Stál jsem tam dlouho v hlubokém zamyšlení, zatímco se kolem mne snášel soumrak. Hlavou se mi rojily překotné myšlenky. Víte, jak to je, když vás obklopuje nějaká hrůza a vy tušíte existenci rozhodujícího klíče k celé záhadě, který hledáte a jenž vám stále uniká z dosahu. Takový pocit jsem měl onoho večera, kdy jsem stál sám a sám na místě, kde zemřel člověk. Nakonec jsem se obrátil a pomalu jsem kráčel k domovu.

Dospěl jsem právě na nejvyšší bod stezky, když se mi rozbřesklo. Jako v záblesku se mi vybavilo to, po čem jsem se s takovou dychtivostí a marně pídil. Víte přece (a pokud to nevíte, pak psal Watson nadarmo), že jsem si osvojil rozsáhlou zásobu nejrozmanitějších vědomostí, systematicky a vědecky neutříděných, které mi však jsou k dispozici, když je pro svou práci potřebuji. Můj mozek je jako přeplněné skladiště, kde se uchovávají zavazadla nejrůznějšího druhu – je jich tolik, že mám jen matnou představu, co všechno se mezi nimi třeba najde. Věděl jsem, že je v tom skladišti něco, co by mohlo tento případ osvětlit. Má představa byla stále jen neurčitá, ale aspoň jsem věděl, jak jí mohu dodat na určitosti. Bylo to hrůzné, neuvěřitelné, přesto však nikoli vyloučené. Všemožně se budu snažit, abych si to ověřil.

V mé vilce je prostorné podkroví přeplněné knihami. Odebral jsem se tam a hodinu jsem se v nich přehraboval. Poté jsem se vynořil se svazečkem čokoládové a stříbrné barvy. Dychtivě jsem nalistoval kapitolu, na kterou jsem si matně vzpomínal. Ano, byla to skutečně fantastická a nepravděpodobná domněnka, ale nedopřávala mi pokoje, dokud se neujistím, zda se to skutečně tak nemohlo stát. Ukládal jsem se ke spánku až pozdě v noci a v duchu jsem se dychtivě těšil na zítřejší práci.

Vyvstala mi však nemilá zábrana. Sotva jsem po ránu dopil poslední doušek čaje a chystal se právě vypravit na pláž, navštívil mne inspektor Bardle ze sussexské policie – vyrovnaný, spolehlivý, těžkopádný člověk se zadumanýma očima, které teď na mne hleděly mimořádně ustaraně.

„Vím, že máte nepřeberné zkušenosti, pane Holmesi,“ řekl. „Obracím se na vás docela neúředně a není třeba se o tom šířit. Ale nevím si vůbec rady s tímhle McPhersonovým případem. Otázka zní: Mám ho zatknout, anebo nemám?“

„Myslíte pana Iana Murdocha?“

„Ano. Když o tom tak přemýšlíte, nemůže to být nikdo jiný. To je výhoda takovéhle samoty. Můžeme to omezit na velice úzký okruh. Jestli to neudělal on, kdo tedy?“

„Co na něho máte?“

Plahočil se ve stejné brázdě jako já. Byla tu Murdochova povaha a atmosféra záhadnosti, která jako by ho obklopovala. Výbuchy zlosti jako v incidentu se psem. Skutečnost, že se v minulosti nepohodl s McPhersonem. Důvodná domněnka, že těžce nesl McPhersonovu známost se slečnou Bellamyovou. Inspektor Bardle dospěl k stejným závěrům jako já, ale nepověděl mi nic nového, až na to, že se Murdoch zřejmě pilné připravuje k odjezdu.

„Jak bych vypadal, kdybych ho teď nechal uklouznout, když na něho všechno tohle vím?“ Statný, flegmatický člověk byl z toho celý utrápený.

„Uvažte jen,“ řekl jsem, „kolik základních slabin má vaše podezření. Na to ráno, kdy se zločin stal, má prověřené alibi. Do poslední chvíle byl mezi studenty a pár minut poté, co se objevil McPherson, k nám přišel z opačné strany. Nezapomeňte také, že je zcela vyloučeno, aby byl bez přispění někoho dalšího takhle ztýral muže stejně silného, jako je sám. A konečně je tu problém nástroje, jímž byla ta poranění způsobena.“

„Co by to mohlo být než důtky nebo nějaký pružný bič?“

„Prohlédl jste si ty rány?“ zeptal jsem se.

„Viděl jsem je a lékař také.“

„Já jsem je však zkoumal velice pečlivě a za pomocí lupy. Jsou velmi zvláštní.“

„V čem, pane Holmesi?“

Přistoupil jsem k psacímu stolu a vytáhl zvětšenou fotografii. „Užívám obvykle této metody,“ vysvětloval jsem.

„Vy jste opravdu důkladný, pane Holmesi.“

„V opačném případě bych to nebyl přivedl tam, kam jsem to přivedl. Podívejte se na tuto podlitinu, která se táhne po pravém rameni. Nevidíte na ní nic pozoruhodného?“

„Ani bych nevěděl co.“

„Je přece vidět, že rána není všude stejně hluboká. Krvácela v tomto bodě a ještě zde. Podobně se jeví další podlitina tady níže. Co to může znamenat?“

„Nemám ponětí. Vy to víte?“

„Možná že ano. A možná že ne. Doufejme, že vám už brzy budu moci sdělit něco bližšího. Jakmile se podaří určit, co zanechalo takovéto stopy, budeme o hodný kus blíže k odhalení zločince.“

„Je to ovšem nesmysl,“ řekl policista, „ale kdyby se na záda přiložilo do ruda rozžhavené drátěné pletivo, pak by ty hlubší ranky odpovídaly bodům, kde se dráty kříží.“

„To je velice důmyslné znázornění. Anebo řekněme tuhé důtky s malými tvrdými uzlíky?“

„Rány boží, pane Holmesi, teď jste na to káp.“

„Může za tím ale vězet také něco úplně jiného, pane Bardle. Pro zatčení však nemáte dost závažné podklady. Navíc jsou tu ještě ta poslední slova – ‚lví hříva‘.“

„Nemohl jste se přeslechnout?“

„I o tom jsem uvažoval. Kdyby se ta slova byla nějak podobala jménu pana Murdocha – ale nepodobala. Téměř je vykřikl. Jsem si jist, že druhé slovo bylo ‚hříva‘.“

„Nenapadlo vás žádné jinačí vysvětlení?“

„Možná že napadlo. Jen bych o tom nerad mluvil, dokud nebudu mít o čem mluvit.“

„A kdypak to asi tak bude?“

„Za hodinu – anebo snad ještě dřív.“

Inspektor si mnul bradu a hleděl na mne pochybovačným pohledem.

„To bych rád věděl, co máte za lubem. Ty rybářské bárky?“

„Ne, ty byly příliš daleko.“

„A neudělal to nakonec Bellamy a ten jeho mladej lamželezo? Nebyli panu McPhersonovi dvakrát nakloněni. Mohli ho takhle zřídit?“

„Ne, ne, nic ze mne nedostanete, dokud neuzraje čas,“ ohradil jsem se s úsměvem. „Podívejte, inspektore, máme oba co na práci. Kdybyste se tady mohl stavit v poledne –“

V tomto bodě došlo k dramatickému přerušení, a tím se případ začal chýlit ke konci.

Domovní dveře se rozletěly, na chodbě se ozvaly klopýtavé kroky a do pokoje se vpotácel Ian Murdoch, bílý jako stěna, rozcuchaný, šaty v divokém nepořádku; rukama se chytal nábytku, aby se udržel na nohou.

„Koňak! Koňak!“ vypravil ze sebe a se zaúpěním sklesl na pohovku.

Nebyl sám. Jemu v patách se objevil Stackhurst, bez klobouku a sotva dechu popadaje, bezmála stejné vyčerpaný jako jeho profesor.

„Ano, ano, koňak!“ křičel. „Ten člověk je na konci sil. Sotva jsem ho sem dopravil. Dvakrát mi cestou omdlel.“

Půl sklenice čistého alkoholu zaúčinkovalo obdivuhodně. Murdoch se vzepřel na lokti a shodil si kabát z ramenou. „Pro Kristovy drahé rány, dejte mi olej nebo opium nebo morfium!“ zvolal. „Cokoli, jen aby přestala tahle nesnesitelná muka!“

Inspektor i já jsme při tom pohledu vykřikli. Na mužově nahém rameni se rýsoval stejný mřížkovaný vzorek zanícených rudých podlitin, jimiž smrt vtiskla svou pečeť na Fitzroye McPhersona.

Trpěl očividné krutými bolestmi, které se neomezovaly jen na rameno, neboť chvílemi přestával dýchat, obličej mu brunátněl a pak hlasitě lapal po dechu a tiskl si ruku na srdce, zatímco se mu z čela řinul pot. Každým okamžikem mohl vypustit duši. Lili jsme mu do hrdla další koňak a každý doušek jako by ho vracel od prahu smrti. Obklady z cupaniny namočené v oleji do salátů zřejmě zmírnily palčivost podivných ran. Posléze mu hlava ztěžka klesla do polštářů. Příroda se uchýlila k poslednímu zdroji životodárných sil. Byl to zpola spánek a zpola mdloba, ale přinášel aspoň úlevu od bolesti.

Bylo vyloučeno se ho vyptávat, ale jakmile jsme se ubezpečili, že mu nehrozí bezprostřední nebezpečí, obrátil se na mne Stackhurst.

„Proboha, Holmesi!“ zvolal. „Co se to děje? Co se to děje?“

„Kde jste ho našel?“

„Dole na pláži. Přesně tam, kde přišel o život chudák McPherson. Mít tenhle slabé srdce jako McPherson, nebyl by už na světě. Však jsem kolikrát myslel, že vypustil duši, když jsem ho vedl do kopce. Štíty jsou příliš daleko, tak jsme zamířili sem.“

„Viděl jste ho na té pláži?“

„Procházím se na útesu a vtom slyším, jak vykřikl. Stál u jezírka a potácel se jako opilý. Seběhl jsem dolů, hodil na něho kabát a dopravil ho sem. Pro umučení boží, Holmesi, využijte všech svých schopností a nelitujte námahy, ať se zbavíme té kletby, protože jinak se tady nedá žít! Cožpak nám ani vy, takový světoznámý člověk, nedokážete pomoci?“

„Doufám, že dokáži, Stackhurste. Pojďte se mnou! A vy, inspektore, se k nám připojte! Uvidíme, jestli se nám nepodaří předat zlosyna do rukou spravedlnosti.“

Péče o muže v bezvědomí se ujala moje hospodyně a my tři jsme se odebrali k jezírku, v němž číhala smrt. Na kameni tam ležela hromádka svršků a ručník, které tam zanechal postižený. Kráčel jsem pomalu podél hladiny a moji druhové husím pochodem za mnou. Jezírko bylo z valné části docela mělké, jen pod útesem, kde příliv vyhloubil pláž, dosahovalo čtyř nebo pěti stop. Plavec by samozřejmě zamířil právě sem, neboť tady se vytvářel krásný průzračný zelenomodrý přírodní bazén, křišťálově čirý. Úpatí útesů lemovala řada balvanů: k nim jsem teď zamířil a dychtivě jal pátrat v hlubinách u svých nohou. Dospěl jsem k zátoce s nejhlubší a nejstojatější vodou, když jsem zahlédl to, po čem jsem pátral, a ze rtů se mi vydral triumfální výkřik.

„Cyanea!“ zvolal jsem. „Cyanea! Pohleďte, lví hříva!“

Podivná věc, na kterou jsem ukazoval, vypadala skutečně jako zcuchané žíně, vytržené lvovi z hřívy. Na skalním výstupku asi tři stopy pod hladinou se vlnilo a vibrovalo podivné chundelaté stvoření, mezi jehož pískově zbarvenými vrkoči se třpytily stříbrné praménky. Celé se to pravidelně v pomalém rytmu nadýmalo a smršťovalo.

„Už se natropilo dost neplechy. Jeho dny jsou sečteny!“ zvolal jsem. „Pomozte mi, Stackhurste! Zbavíme se vraha navždy.“ Přímo nad výběžkem ležel velký balvan a do toho jsme se opřeli, až se svezl s hlučným plácnutím do vody. Když se zčeřená voda vyjasnila, viděli jsme, že se zachytil na onom skalním výběžku. Cár pleskající žluté blány ukazoval, že naše oběť neunikla. Hustý olejnatý kal prosakoval zpod balvanu, barvil vodu kolem dokola a pomalu stoupal k hladině.

„To jsem blázen!“ zvolal inspektor. „Co to bylo, pane Holmesi? Jsem zdejší rodák a vyrostl jsem tady, ale něco takového jsem v životě neviděl. Tohle přece nepatří do Sussexu.“

„Pak má tedy Sussex štěstí,“ poznamenal jsem. „Možná že to sem zanesla ta jihozápadní smršť. Pojďte oba ke mně a já vás seznámím s hrozivým zážitkem člověka, který má moc dobrý důvod nezapomenout na svoje vlastní setkání s tímhle nebezpečím mořských hlubin.“

Když jsme vešli do mé pracovny, zjistili jsme, že se Murdoch zotavil natolik, aby se dokázal posadit. Byl ještě jako omámen a každou chvíli jím projel křečovitý záchvěv bolesti. Přerývaně nám sdělil, že nemá tušení, co se mu stalo, ale že mu náhle celým tělem projela svíravá bolest a že se jen s vypětím všech sil vyškrábal na břeh.

„Tato kniha,“ řekl jsem a vzal do ruky jistý svazek, „ozářila prvním paprskem světla záhadu, která by třeba jinak zůstala navždy nerozřešena. Jmenuje se V přírodě a jejím autorem je známý biolog J. G. Wood. Wood sám div nepřišel o život při střetnutí s tímto zlolajným stvořením, takže je líčí na základě bezprostřední zkušenosti. Cyanea capillata je ten škůdce zván plným jménem a pro člověka představuje stejně smrtelné a mnohem trýznivější nebezpečí než kobří uštknutí. Dovolíte-li, přečtu vám tento stručný výňatek:

Není to výstižný popis stvoření, s nímž jsme se seznámili za tak tragických okolností?

Autor dále líčí, jak se s jedním exemplářem střetl, když plaval v moři u kentského pobřeží. Zjistil, že jej do vzdálenosti padesáti stop obklopují sotva viditelná vlákna a že každému, kdo se dostane do tohoto okruhu od nebezpečného středu, hrozí záhuba. Wood si zachoval jistou vzdálenost, a přesto se mu účinky staly téměř osudné.

Bolest v zasaženém místě, vysvětluje dále, to je pouze podružná součást rafinovaných muk.

Wooda to téměř zahubilo, a to byl zasažen v rozbouřeném oceánu, nikoli v omezených klidných vodách malého koupaliště. Píše, že sám sebe sotva poznával, tak bledý, scvrklý a vrásčitý obličej mu to zanechalo. Měl s sebou koňak, vypil celou láhev, a to mu patrně zachránilo život. Tady je ta knížka, inspektore. Přenechám vám ji a ubezpečuji vás, že v ní najdete úplné vysvětlení tragického neštěstí, které potkalo chudáka McPhersona.“

„A krom toho i potvrzení o mé nevině,“ podotkl Ian Murdoch a trpce se ušklíbl. „Nezazlívám vám to, inspektore, ani vám, pane Holmesi, vždyť vaše podezření bylo docela pochopitelné. Mám dojem, že mne od zatčení uchránila jen skutečnost, že mne potkal podobný osud jako mého nešťastného přítele.“

„Ba ne, pane Murdochu. Byl jsem lví hřívě už na stopě, a kdybych se nebyl zdržel a vypravil se, jak jsem zamýšlel, mohl jsem vás možná uchránit toho hrozného zážitku.“

„Ale jak jste na to přišel, pane Holmesi?“

„Jsem náruživý čtenář a dokážu si uchovat v paměti všelijaké podružnosti. Ten výraz lví hříva mi nedopřával pokoje. Věděl jsem, že jsem se s ním už setkal v nějaké docela jiné souvislosti. Mohli jste se přesvědčit na vlastní oči, že to jméno onoho živočicha výstižně charakterizuje. Vznášel se patrně na hladině, když jej McPherson zahlédl, a toto byla jediná slova, jimiž nás mohl varovat a upozornit na živočicha, který ho připravil o život.“

„Očistil jste mne tedy od podezření,“ řekl Murdoch a zvolna vstal. „Jsem vám asi dlužen jisté vysvětlení, neboť vím, k čemu vás pátrání zavedlo. Je pravda, že jsem se do té dívky zamiloval, ale od toho dne, kdy se rozhodla pro mého přítele McPhersona, nepřál jsem si nic jiného, než jí dopomoci ke štěstí. Smířil jsem se s tím, ustoupil jsem a dělal jim poslíčka lásky. Často jsem jim předával vzkazy, a protože jsem se těšil jejich důvěře a protože ona je mi tak drahá, spěchal jsem ji zpravit o přítelově smrti, aby mne někdo nepředešel a nesdělil jí to nešetrně a bez okolků. Nechtěla před vámi mluvit o našich přátelských vztazích, pane řediteli, aby snad nevyvolala vaši nelibost, a tím mi neuškodila. Jestli dovolíte, pokusím se teď vrátit do školy, protože bych si opravdu potřeboval lehnout.“

Stackhurst mu nabídl pravici. „Měli jsme všichni nervy napjaté k prasknuti,“ řekl. „Odpusťme si a zapomeňme, co bylo, Murdochu. Napříště si jistě budeme lépe rozumět.“ Když spolu odcházeli, vedli se přátelsky pod paždí. Inspektor se ještě chvíli zdržel a mlčky si mne prohlížel svýma buličíma očima.

„Dokázal jste to!“ zvolal posléze. „Četl jsem o vás, ale nikdy jsem tomu nevěřil. Je to úžasné!“

Byl jsem nucen zavrtět hlavou. Přijmout takovou chválu, to by bylo pod mou důstojnost.

„Ze začátku jsem byl pomalý – trestuhodně pomalý. Kdybychom byli našli mrtvého ve vodě, nebyl bych to mohl přehlédnout. Ale ten ručník mne zmátl. Neměl nebožák ani pomyšlení na to, aby se utíral, a já z toho pak usoudil, že se vůbec neomočil. Jak mne tedy mohlo napadnout, že na něj zaútočil nějaký mořský tvor? Tady jsem zbloudil na nesprávnou cestu. Vidíte, inspektore, už často jsem si troufl vzbudit nelibost vás, pánů od policie, ale cyanea capillata pomalu pomstila Scotland Yard.“