Z archívu Sherlocka Holmese

Na starém zámku v Shoscombe

Sherlock Holmes se už hezkou chvíli skláněl nad malým mikroskopem. Nyní se napřímil a vítězoslavně se po mně ohlédl.

„Je to klih, Watsone,“ prohlásil. „Určitě je to klih. Jen se podívejte na tyto roztroušené předměty v zorném poli.“

Sklonil jsem se k tubusu a zaostřil jej pro svůj zrak.

„Ty vlásky jsou nitky z tvídového kabátu. Nepravidelná šedá nakupení je prach. Vlevo je epitelové tkanivo. A ty hnědé skvrny uprostřed jsou nepochybně klih.“

„Rád vám to věřím,“ zasmál jsem se. „A vyplývá něco z toho faktu?“

„Je to velice výmluvný pokus,“ odvětil. „Snad si vzpomenete, že v tom případu ze St. Pancrasu se vedle mrtvého policisty našla čepice. Obviněný popírá, že by mu patřila. Ale je to rámař a s klihem denně pracuje.“

„Je to váš případ?“

„Ne, ale přítel Merivale ze Scotland Yardu mne požádal, abych se na to podíval. Od té doby, co jsem usvědčil toho penězokaze podle zinkových a měděných pilin ve švu jeho rukávu, začínají si mikroskopu víc vážit.“ Pohlédl netrpělivě na hodinky. „Mám ohlášeného nového klienta, ale zpozdil se. Mimochodem, víte něco o koňských dostizích, Watsone?“

„Měl bych tomu rozumět; stojí mne dobrou polovinu mého invalidního důchodu za zranění.“

„Pak vás jmenuji svým Praktickým průvodcem po dostihové dráze. Což takhle sir Robert Norberton? Říká vám něco to jméno?“

„Jak by ne! Žije na Starém zámku v Shoscombe, a tam já to dobře znám, neboť náš pluk tam měl kdysi přes léto tábor. Norberton jednou jen taktak unikl z oblasti vaší působnosti.“

„Jak to?“

„Zbičoval na dostihové dráze v Newmarketu Sama Brewera, toho známého lichváře z Curzon Street. Div ho nezabil.“

„To bude nějaký zajímavý pán. Povoluje takhle uzdu svým choutkám často?“

„Má pověst nebezpečného člověka. Je to snad nejodvážnější jezdec v Anglii – byl druhý na Velké národní ceně před několika lety. Je z těch lidí, kteří zmeškali svou dobu. Představte si takového bouřliváka před sto lety, za regentství Jiřího IV. – to by byl zápasník, vítěz dostihových drah a dobyvatel krásných dam, a mohl by se po libosti oddávat svým ztřeštěnostem!“

„Výtečně, Watsone! Vyportrétoval jste ho mistrnými tahy. Mám pocit, že toho člověka znám. Mohl byste mi povědět ještě něco o shoscombském Starém zámku?“

„Jen to, že leží uprostřed zámeckého parku, kde jsou také umístěny známé shoscombské chovné a závodní stáje.“

„A vrchním správcem je tam John Mason,“ řekl Holmes. „Netvařte se tak překvapeně nad mou informovaností, Watsone: to on je pisatelem tohoto dopisu, který právě rozkládám. Ale povídejte dál o Shoscombe. Zřejmě jsem narazil na bohatou žílu.“

„Další pozoruhodností jsou shoscombští kokršpanělové,“ řekl jsem. „Slyšíte o nich na každé výstavě psů. Nejušlechtilejší chov v Anglii. Jsou pýchou shoscombské zámecké paní.“

„Patrně choti sira Roberta Norbertona, že?“

„Sir Robert je starý mládenec. Naštěstí – vzhledem k jeho vyhlídkám do budoucnosti. Žije u své ovdovělé sestry lady Beatrice Falderové.“

„Chtěl jste asi říci, že ona žije u něho, ne?“

„Ne, ne. Panství patřilo jejímu zesnulému manželovi siru Jamesovi. Norberton si na ně nemůže činit žádné nároky. Vdova je má doživotně k užívání a pak připadne bratru jejího manžela. Zatím pobírá každoroční renty ona.“

„A bratříček Robert patrně zmíněné renty utrácí?“

„Tak nějak to asi bude. Je to ďábelský chlap a jistě jí velice ztrpčuje život. Ale copak se událo na Shoscombe?“

„To bych se právě rád dozvěděl. A pokud se nemýlím, zde přichází povolaný člověk, který nám to sdělí.“

Dveře se otevřely a mladý sluha uvedl vysokého, hladce vyholeného muže s odhodlaným, přísným výrazem, jaký vídáme na tváři jen u těch, kdo mají na starosti koně nebo chlapce. Pan John Mason měl pod svou pravomocí slušný počet těch i oněch a budil dojem, že je s to svým povinnostem dostát. Uklonil se chladně a důstojně usedl do křesla, které mu Holmes nabídl.

„Dostal jste můj dopis, pane Holmesi?“

„Ano, ale z jeho obsahu mnoho nevysvítá.“

„Jde o záležitost příliš delikátní, než abych se o ní dopodrobna rozepisoval. A příliš složitou. Mohu ji projednat pouze osobně.“

„Prosím, jsme vám k dispozici.“

„Předně se domnívám, pane Holmesi, že můj pán, sir Robert, zešílel.“

Holmes pozdvihl obočí. „Tady nejste v lékařské ordinaci,“ pravil. „A pročpak si to myslíte?“

„Podívejte, pane Holmesi, když někdo udělá jednou něco podivného, anebo i dvakrát, tak k tomu může mít své důvody, ale když si nepočíná jinak než podivně, tak vás to zarazí. Domnívám se, že přišel o rozum ze shoscombského Prince a z derby.“

„To je hřebec, který za vás poběží?“

„Je to nejlepší kůň v Anglii, pane Holmesi. Já to přece musím vědět. Budu s vámi mluvit otevřeně, jelikož vím, že jste důvěryhodní gentlemani a že to zůstane jen mezi námi. Sir Robert musí toto derby vyhrát. Vězí v dluzích až po uši a tohle je jeho poslední naděje. Všechno, co má a co si mohl vypůjčit, vsadil na toho koně – a ve velice výhodném poměru, pánové. Dnes můžete dostat jedna ku čtyřiceti, ale když na něho začal sázet, bylo to téměř jedna ke stu.“

„Jak je to možné, když jde o tak vynikajícího koně?“

„Protože veřejnost ani netuší, že je tak dobrý. Sir Robert bookmakery chytře obalamutil. Na tréninky posílá Princova bratra. Jsou si podobni jako vejce vejci. Ale Princ je na dvě stě metrů o dvě délky lepší. Sir Robert nemyslí na nic než na toho koně a na dostihy. Závisí na tom celý jeho život. Do té doby mu lichváři počkají. Kdyby ho Princ zklamal, je zničen.“

„Hraje tedy patrně dosti zoufalou hru, ale v čem se projevuje jaké šílenství?“

„Tedy předně stačí, když se na něho podíváte. Myslím, že v noci vůbec nespí. V nejnemožnější dobu běhá do stáje. Má v očích takový divý pohled. Zřejmě nesnesl nervově to napětí. A jak se chová k lady Beatrici!“

„Nu, jak se k ní chová?“

„Vždycky na sobě lpěli. Sdílejí stejné záliby, ona miluje koně právě tak vřele jako on. Každý den ve stejnou hodinu se na ně přijela podívat a Princ byl její oblíbenec. Zastříhal ušima, jakmile zaslechl kola na štěrku, a každé odpoledne si přiběhl ke kočáru pro svou kostku cukru. Ale to všechno skončilo.“

„Pročpak?“

„Zdá se, že ji koně vůbec přestali zajímat. Týden už jezdí kolem stájí a ani nezamává na pozdrav.“

„Domníváte se, že došlo k nějaké rozepři?“

„Ano, a k rozhořčené, prudké, ošklivé rozepři. Jak jinak by mohl dát pryč jejího zamilovaného kokršpaněla, kterého hýčkala jako vlastní dítě? Před několika dny ho pán daroval starému Barnesovi, hospodskému od Zeleného draka: je to asi tři míle od nás směrem na Crendall.“

„Zajisté podivné počínání.“

„Ona má slabé srdce a trpí vodnatelností a nelze tedy předpokládat, že ho bude všudy provázet, ale on trávil každý večer dvě hodiny u ní v pokoji. Měl také proč si jí hledět, protože ona se k němu chovala vskutku šlechetně. A to všechno pominulo. Ani se k ní nepřiblíží. A ona se proto trápí. Ze samé lítosti a zasmušilosti se dala na pití, pane Holmesi – a pije jako duha.“

„Pila už před těmi neshodami?“

„Dala si občas skleničku, ale teď si na večer poručí celou láhev. Aspoň tak mi to říkal Stephens, komorník. Všechno se změnilo, pane Holmesi, a vězí za tím něco náramně nekalého. Copak má pán co dělat u krypty ve starém kostelíku? A s kým se to tam schází?“

Holmes si zamnul ruce.

„Jen pokračujte, pane Masone. Vaše vyprávění je čím dál tím zajímavější.“

„Nejdřív ho viděl komorník, jak se chystá ven. Půlnoc, a pršelo, jako když z konve leje. Tak jsem příští noc hlídal v domě, a samozřejmě, pán zase odešel. Pustili jsme se se Stephensem za ním, ale byla to safraportská práce, protože bychom se byli se zlou potázali, kdyby nás byl nachytal. Má moc pádnou ruku, když se rozzlobí, a v takové chvíli nezná pardon. Proto jsme si netroufali moc se mu přiblížit, ale přece jen jsme ho neztratili. Opravdu si to namířil k té strašidelné hrobce, a tam na něho čekal nějaký chlap.“

„Co je to za strašidelnou hrobku?“

„V parku je zřícenina staré kaple. Pochází z tak dávných dob, že to ani nikdo z nás místních přesně neví. I ve dne je to takové opuštěné, temné, vlhké místo, a v širém okolí by se sotva našel člověk, který by se tam odvážil za noci. Ale pán se nebojí. Ten se v životě ničeho nelekl. Ale co tam má v noci co pohledávat?“

„Moment!“ pravil Holmes. „Tvrdíte, že se tam schází s nějakým mužem. Jistě to bude některý z vašich podkoní nebo někdo z domu. Přece by stačilo vypátrat, kdo to je, a zeptat se ho.“

„Je to člověk mně neznámý.“

„Jak to můžete tvrdit?“

„Protože já ho viděl, pane Holmesi. Bylo to tu druhou noc. Sir Robert zabočil a minul nás – tedy Stephense a mě, my totiž seděli za křovím na bobku jak dva zajíci, protože tu noc dost svítil měsíc. Vtom slyšíme, jak za ním přichází ten druhý. Toho jsme se nebáli. Tak jsme vylezli, když sir Robert zašel, a děláme, že se jen tak procházíme při měsíčku, a dohoníme ho, jako by se nechumelilo. ‚Dobrej večír, kamaráde! A kterejpak vy jste?‘ povídám. Hádám, že nás neslyšel přicházet, protože se ohlíd a zatvářil se přitom, jako by měl za zády čerta z pekla. Vykřikl a upaloval do tmy, co mu nohy stačily. Utíkat teda umí. To všecka čest. Než jsme se vzpamatovali, zmizel jako pára, a už jsme nezjistili, kdo to byl a co byl zač.“

„Viděli jste ho při měsíčním světle zřetelně?“

„Poznal bych ten žlutý obličej, na to mohu přísahat – a podle mého je to obyčejnský, sprostý chlap. Co může mít sir Robert s takovým co společného?“

Holmes chvíli seděl v hlubokém zamyšlení.

„Kohopak má u sebe lady Beatrice Falderová?“

„Jistá Carrie Evansová jí dělá komornou. Je u ní už pátým rokem.“

„Je to bezpochyby oddaná duše, že?“

Pan Mason rozpačitě poposedl.

„Oddaná je, cožpak o to,“ vysoukal ze sebe. „Ale komu, o tom pomlčím.“

„Aha!“ poznamenal Holmes.

„Nejsem žádná tetka upovídaná.“

„Chápu vás, pane Masone. Situace se jeví dost jasně. Podle toho, jak mi sira Roberta vylíčil doktor Watson, jsem nabyl dojmu, že před ním žádná žena neobstojí. Domníváte se, že zde můžeme hledat důvod rozepře mezi bratrem a sestrou?“

„O tom skandálu si čimčarají vrabci na střeše už dlouhou dobu.“

„Ale jí to třeba ušlo. Předpokládejme, že se o tom náhle doví. Chce tu osobu propustit. Její bratr to nedovolí. Nemocná dáma se slabým srdcem, která se obtížně pohybuje, nemůže nijak prosadit svou vůli. Nenáviděná služebná zůstává nadále u ní. Dáma na nikoho nemluví, je zasmušilá, dá se na pití. Sir Robert se rozhněvá a vezme jí oblíbeného psíka. Nezdá se vám, že to všechno na sebe logicky navazuje?“

„Nu, vyloučit se to nedá.“

„Správně! Vyloučit se to nedá. Ale jak to všechno souvisí s nočními návštěvami ve staré hrobce? To se nám do schématu nehodí.“

„Máte pravdu, pane, a ještě něco se tam nehodí. Nač potřebuje sir Robert vykopávat mrtvolu?“

Holmes se prudce vztyčil.

„Zjistili jsme to až včera – poté, co jsem vám napsal. Včera odjel sir Robert do Londýna, a tak jsme se se Stephensem vypravili do té hrobky. Všechno tam bylo úplně v pořádku, až na to, že v jednom rohu ležely něčí ostatky.“

„Předpokládám, že jste to ohlásili na policii.“

Náš návštěvník se nevesele usmál.

„Nemyslím, že by to policii zajímalo. Byla to jen lebka a pár kostí z mumie. Možná že je stará tisíc let. Ale předtím v tom koutě neležela. To mohu odpřisáhnout a Stephens taky. Někdo to tam strčil a přikryl prknem, ale předtím tam nikdy nic takového nebylo.“

„Co jste s tím udělali?“

„Nechali jsme všechno tak, jak jsme to našli.“

„To jste učinili moudře. Říkáte, že sir Robert nebyl včera doma. Vrátil se už?“

„Očekáváme ho dnes.“

„Kdy daroval sir Robert hostinskému sestřina psíka?“

„To se stalo právě před týdnem. Zvíře vylo před starou studní a sir Robert byl už od rána v hrozně špatné náladě, tak jak on to umí. Popadl toho psa a já čekal, že ho zabije. Ale pak ho dal Sandy Bainovi, to je náš žokej, a poručil mu, aby toho psa zanesl starému Barnesovi od Zeleného draka, že jemu už nesmí na oči.“

Holmes chvíli mlčel, zřejmě zamyšlen. Zapálil si svou nejstarší a nejohavněji páchnoucí dýmku.

„Stále mi ještě není jasné, co chcete, abych v té věci učinil já, pane Masone,“ řekl posléze. „Můžete to trochu upřesnit?“

„Možná že tohle vám to upřesní, pane Holmesi,“ řekl návštěvník.

Vytáhl z kapsy malý balíček, opatrně jej rozbalil a ukázal opálený úlomek kosti.

Holmes si jej s živým zájmem prohlížel.

„Kde jste k tomu přišel?“

„Ve sklepě pod pokojem lady Beatrice je kotel ústředního topení. Už delší čas se nepoužívá, ale sir Robert si stěžoval, že je chladno, a dal v něm zatopit. Topení má na starosti Harvey – jeden z mých lidí. Našel to dnes ráno, když prohraboval popel, a přišel s tím za mnou. Nějak se mu to nezdálo.“

„Mně se to také nezdá,“ řekl Holmes. „Co o tom soudíte, Watsone?“

Plameny sežehly kost na uhel, avšak o anatomickém zařazení nebylo pochyb.

„Je to horní kondus lidského femuru,“ oznámil jsem jim.

„Správně!“ Holmes náhle velice zvážněl. „Kdypak ten mládenec obsluhuje topení?“

„Každý večer kotel roztopí a pak už si ho nevšímá.“

„Takže tam může během noci zajít kdokoli?“

„Ano.“

„Je do sklepa přístup zvenčí?“

„Jedny dveře vedou ven a druhé ke schodišti, které ústí v chodbě, kde je také pokoj lady Beatrice.“

„Dostáváme se do hlubokých vod, pane Masone, do hlubokých a dost kalných. Pravíte, že sir Robert nebyl včera večer doma?“

„Ne, nebyl.“

„V tom případě, ať už ty kosti pálil kdokoli, on to být nemohl.“

„To je pravda, pane.“

„Jakže se jmenuje ten hostinec, o němž jste se zmínil?“

„U zeleného draka.“

„Dá se v onom berkshirském kraji někde rybařit?“

Na tváři počestného správce stájí se jasně zračilo přesvědčení, že se ke všem svým nesnázím zřejmě ještě zapletl s dalším šílencem.

„Slyšel jsem, že v potoku nad mlýnem jsou pstruzi a v Panském jezeru štiky.“

„To postačí. My jsme s Watsonem slavní rybáři – viďte, Watsone? Napříště nás zastihnete U zeleného draka. Měli bychom tam přibýt dnes večer. Nemusím snad zdůrazňovat, že se s vámi nebudeme stýkat, pane Masone, ale písemný vzkaz nám jistě předají, a budu-li já potřebovat vás, bezpochyby si vás dokážu najít. Až do té záležitosti pronikneme hloub, sdělím vám, jaký úsudek jsem si o tom všem utvořil.“

Tak se stalo, že jsme se s Holmesem jednoho vlahého májového večera ocitli ve vagónu první třídy, který nás unášel k zastávce Shoscombe, kde „vlak staví pouze na znamení“. Zavazadlová síť nad námi se prohýbala pod četnými pruty, navijáky a podběráky. Jakmile jsme dospěli na místo určení, vyložila nás pak drožka zakrátko u starobylého hostince, jehož sportovně založený majitel Josiah Barnes se k nám se zájmem přidružil, když jsme se jali osnovat plány na vyhlazení všech ryb v nejbližším okolí.

„Jestlipak by člověk v Panském jezeře nenarazil na štiku?“ vyptával se Holmes.

Hostinský se zachmuřil.

„To nejde, pánové. Mohlo by se vám stát, že byste se ocitli v jezeře, než byste stačili tu štiku vytáhnout.“

„Jakto?“

„Sir Robert, pánové. Ten prostě nesnáší sázkaře. Kdyby přistihl dva cizí pány tak blízko svých závodních stájí, nešanoval by vás, na to můžete vzít jed. Sir Robert, ten panečku nic neriskuje.“

„Slyšel jsem, že má na derby také přihlášeného koně.“

„Ano, a je to skvělý hřebec. Vsadili jsme na něho všechny peníze a sir Robert jakbysmet. A když už tak o tom mluvíme –“ a pátravě se na nás zahleděl –“ nejste náhodou taky koníčkáři?“

„Ne, kdepak. Jen dva unaveni Londýňané, kteří se potřebují nadýchat čistého berkshirského vzduchu.“

„To jste dorazili na to pravý místo. Čistýho luftu je tu habaděj. Ale pamatujte si, co jsem vám řek o siru Robertovi. To je člověk od rány a nezdržuje se dlouhým vyptáváním. Zůstaňte radši od parku dál.“

„To víte, pane Barnesi! Zařídíme se podle toho. Poslyšte, to je překrásný kokršpaněl, co kňučí venku na dvoře.“

„To bych prosil. Pravý shoscombský chov. Lepšího byste nenašli po celé Anglii.“

„Rozumím tak trochu psům,“ řekl Holmes. „Copak stojí takový ušlechtilý pes, smím-li se ptát?“

„Víc, než bych si moh dovolit za něho dát, pane. Sir Robert mi tohohle věnoval. Proto ho mám uvázanýho. Ten by pelášil k zámku, až by se za ním prášilo, kdybych ho pustil.“

„Přece jen držíme pár karet v ruce, Watsone,“ řekl Holmes, když od nás hostinský odešel. „Nebude to snadná hra, ale za den za dva si s ní třeba už poradíme. Mimochodem, doslechl jsem se, že sir Robert dlí ještě v Londýně. Snad bychom se tedy dnes večer mohli odvážit do jeho posvátného hájemství bez obav, že utrpíme tělesnou úhonu. Rád bych si zjednal jasno v pár bodech.“

„Dospěl jste k nějakému teoretickému vysvětlení, Holmesi?“

„Zatím vím jen tolik, Watsone, že se před týdnem cosi přihodilo, co zasáhlo hluboce do života panstva v Shoscombe. Co to ale bylo, to se můžeme jen dohadovat podle následků, které to vyvolalo. Ty následky jsou podivuhodně různorodé. Ale právě to by nám mělo pomoci. Beznadějné bývají ty bezbarvé případy, kde se nic neděje.

Proberme si údaje, které znám. Bratr přestal navštěvovat milovanou nemocnou sestru. Daruje jejího oblíbeného psíka. Jejího psíka, Watsone! Nenapovídá vám to nic?“

„Svědčí to o bratrově zlomyslnosti.“

„Snad. Anebo – nu, je tu ještě druhá možnost. Proberme si tedy dále, jak se vyvíjela situace od chvíle, kdy došlo k hádce, pokud k ní tedy došlo. Dáma nevychází ze svého pokoje, nedodržuje své zvyky, ukáže se pouze tehdy, když si vyjede v kočáře doprovázena komornou, nezastavuje už u stáje, aby se pozdravila s oblíbeným koněm, a zřejmě se oddává pití. To by asi bylo v hlavních rysech vše, že?“

„Až na tu záležitost s hrobkou.“

„To už je jiná nit úvah. Jsou totiž dvě a prosil bych vás, abyste je nepletl dohromady. Nad nití A, která se týká lady Beatrice, jako by se vznášel přízrak čehosi neblahého, nemyslíte?“

„Já se v tom vůbec nevyznám.“

„Proberme si tedy nit B, která se týká sira Roberta. Má životní zájem na tom, aby vyhrál derby. Lichváři ho mají v rukou, stále mu hrozí, že přijde na buben a věřitelé mu seberou závodní stáje. Je v zoufalé situaci. Jeho příjmy závisejí na sestře. Sestřina komorná je kvůli němu ochotná ke všemu. Až sem máme pevnou půdu pod nohama, že?“

„Ale co ta hrobka?“

„Ach ano, ta hrobka! Předpokládejme, Watsone – je to pobuřující předpoklad, domněnka vyslovená z ryze teoretických důvodů – že sir Robert svou sestru sprovodil ze světa.“

„Milý Holmesi, to je přece vyloučeno.“

„Zní to skutečně nepravděpodobně. Sir Robert pochází z dobré rodiny. Avšak i mezi orly se občas připlete vrána. Vycházejme na okamžik z tohoto předpokladu. Nemůže prchnout ze země, dokud se finančně nezabezpečí, a finančně zabezpečen bude pouze tehdy, povede-li se mu husarský kousek se shoscombským Princem. Proto musí zachovávat zdání. Za tím účelem se potřebuje zbavit těla své oběti a navíc najít někoho, kdo by vystupoval v její roli. Mohlo by se mu to podařit vzhledem k tomu, že má v komorné svou důvěrnici. Tělo mrtvé ženy mohli dopravit do hrobky, kam tak zřídkakdy někdo zabloudí, a v noci je potají spálit v kotli, přičemž po sobě zanechali takové stopy, jaké jsme viděli. Co o tom soudíte, Watsone?“

„Nu, bylo by to všechno možné, pokud přijmeme ten monstrózní výchozí předpoklad.“

„Zítra bych chtěl provést jistý malý experiment, abych vnesl do případu více světla, Watsone. Pokud hodláme i nadále představovat to, zač se vydáváme, navrhuji, abychom pozvali pána domu na sklenku jeho vlastního vína a zapředli s ním živý rozhovor o úhořích a bělicích, neboť mi to připadá jako jistá cesta k jeho srdci. Třeba přitom náhodou narazíme na nějaké užitečné místní informace.“

Ráno Holmes zjistil, že jsme si zapomněli třpytky na štiky, což nás pro ten den zprostilo rybaření. Kolem jedenácté jsme se vydali na procházku a přítel si vyžádal svolení, aby s sebou směl vzít černého kokršpaněla.

„Tady jsme na správném místě,“ řekl, když jsme dojeli k vysoké bráně do parku, nad níž se tyčili dva heraldičtí okřídlení lvi. „Pan Barnes mi sdělil, že stará dáma jezdívá kolem poledního na projížďku a kočár musí zpomalit, než otevřou vrata. Až projede branou, a ještě než se stačí rozjet, zdržte laskavě, Watsone, kočího nějakou otázkou. Mne si nevšímejte. Já zůstanu stát za touto cesmínou a budu koukat, abych viděl.“

Nehlídkovali jsme tam dlouho. Do čtvrthodiny jsme zahlédli zdáli na cestě velký staromódní žlutý kočár, tažený párem skvostných bujných grošáků. Holmes chytil psa a přikrčil se za keř. Já stál u silnice a lhostejně si pohupoval hůlkou. Přiběhl vrátný a otevřel bránu.

Kočár jel krokem, takže jsem měl možnost dobře si prohlédnout cestující. Vlevo seděla červenolící mladá žena s vlasy jako len a s mazaným výrazem v očích. Po její pravici se choulila starší osoba, celá přihrbená, hlavu a ramena zachumlané do šálu, což napovídalo, že jde o nemocnou. Když koně zabočili na silnici, zvedl jsem rázným gestem ruku, kočí přibrzdil a já se ho zeptal, zdali sir Robert dlí na Starém zámku.

V té chvíli vystoupil Holmes a pustil psa. Zvíře radostně zakňučelo, vrhlo se ke kočáru a vyskočilo na stupačku. V okamžení se však jeho radostné pozdravení změnilo v zuřivé rozčarování a pes chňapal po černé sukni nad sebou.

„Jeď! Jeď!“ zavřískl hrubý hlas. Kočí práskl do koní a my zůstali stát u silnice.

„Nu, Watsone, tím je to jasné,“ řekl Holmes, zatímco upevňoval vodítko k obojku rozrušeného kokršpaněla. „Myslel si, že je to jeho paní, a zjistil neznámou osobu. Psi se nemýlí.“

„Vždyť to byl mužský hlas!“

„Správně! Získali jsme další kartu, Watsone, ale přesto musíme hrát opatrně.“

Zdálo se, že můj společník nemá na dnešek už žádné další plány, a dokonce jsme skutečně uplatnili své udice v mlýnském potoce, v důsledku čehož jsme měli k večeři porci pstruhů. Až po jídle se u Holmese začal opět projevovat činorodý duch. Znovu jsme se ocitli na stejné silnici jako v poledne a mířili k vjezdu do parku. Tam nás očekávala vysoká, temná postava; ukázalo se, že je to náš známý z Londýna, pan John Mason, správce stájí.

„Dobrý večer, pánové,“ pravil. „Dostal jsem váš vzkaz, pane Holmesi. Sir Robert se ještě nevrátil, ale má přijet dnes, jak mi bylo řečeno.“

„Jak daleko je to ze zámku ke staré hrobce?“ zeptal se Holmes.

„Dobré čtvrt míle.“

„V tom případě ho myslím můžeme pustit z hlavy.“

„To si já nemohu dovolit, pane Holmesi. Jakmile přijede, hned pro mne pošle a bude chtít vědět, co je s Princem.“

„Chápu. Musíme se tedy pustit do práce bez vás, pane Masone. Doveďte nás k hrobce a pak se rozloučíme.“

Bylo tma jako v pytli, měsíc nesvítil, ale Mason nás vedl přes pastviny, až se před námi zvedl temný obrys, v němž jsme za chvíli rozpoznali starodávnou kapli. Vešli jsme do zbortěných zdí, kde kdysi bývala vstupní loď; náš průvodce klopýtal mezi hromadami suti do přilehlého kouta, odkud vedlo schodiště dolů do hrobky. Rozškrtl sirku a osvětlil nám tak celé to melancholické prostředí: zlověstný pach, rozvaliny starobylých zdí z hrubě opracovaných kamenů, četné rakve, některé olověná a jiné kamenné, které se vršily po pravé straně až ke klenutému žebrovitému stropu, jenž se ztrácel v šeru za našimi hlavami. Holmes zažehl lucernu a ta pak vrhala tenký kužel jasného žlutého světla na chmurnou scenérii. Její paprsky se odrážely od desek na rakvích, z nichž četné zdobily erby a korunky tohoto starobylého rodu, jenž nesl své šlechtické privileje až k bránám smrti.

„Zmiňoval jste se o nějakých kostech, pane Masone. Mohl byste nám je ukázat, než odejdete?“

„Jsou tady v tom koutě.“ Správce přešel k onomu místu a udiveně zůstal stát, když jsme si tam posvítili. „Zmizely!“ pravil.

„To jsem čekal,“ pousmál se Holmes. „Tuším, že jejich popel bychom ještě v této chvíli našli v kotli, který už předtím strávil část stejné kostry.“

„Ale nač potřebuje někdo u všech všudy pálit kostru člověka, který je už tisíc let na pravdě boží?“ ptal se John Mason.

„Proto jsme tady, abychom to zjistili,“ řekl Holmes. „Pátrání zabere možná delší dobu, a nebudeme vás tedy zdržovat. Tuším, že do rána tu záhadu rozluštíme.“

John Mason nás opustil a Holmes se dal do práce: jal se bedlivě prozkoumávat rakve, od té nejstarodávnější uprostřed hrobky, která patrně pocházela z dob saského vpádu, přes dlouhou řadu normanských Hugů a Ódů, až jsme dospěli k siru Williamovi a siru Denisi Falderovi z osmnáctého století. Trvalo dobrou hodinu nebo ještě déle, než Holmes přikročil k olověné rakvi, která stála až vzadu před vchodem do krypty. Zaslechl jsem, jak dává průchod svému uspokojení nehlasným výkřikem, a z jeho spěšných, leč cílevědomých pohybů jsem usoudil, že dospěl k svému cíli. S pomocí lupy dychtivě zkoumal okraje těžkého víka. Nato vytáhl z kapsy krátké páčidlo na otvírání beden, zasunul je do škvíry a nadzvedl celé víko, které očividně bylo přichyceno pouze dvěma svorkami. Ozval se skřípot a zapraskání, jak povolilo, avšak sotva se panty pohnuly a před námi se poodhalil vnitřek rakve, byli jsme nečekaně vyrušeni.

Někdo přešel v kapli nad námi. Rázné, rychlé kroky napovídaly, že sem příchozí míří za jasným cílem a že je důvěrně obeznámen s místy, kudy kráčí. Na schodech se ukázal paprsek světla a za okamžik stanul i světlonoš v rámci gotického oblouku. Byl strašný na pohled: obrovitá postava, divoký výraz. Velká stájová lucerna, kterou držel před sebou, ozařovala zespodu pozoruhodnou tvář s mocným knírem a rozzuřenýma očima, které se rozhlédly a přelétly každé zákoutí hrobky, až konečně spočinuly na mně a mém společníkovi smrtonosným pohledem.

„Kdo jste, ke všem čertům?“ zahromoval. „A co máte co pohledávat na mém soukromém pozemku?“ A jelikož Holmes neodpovídal, přikročil blíž a pozvedl těžkou hůl, s níž přišel. „Slyšíte?“ zvolal. „Kdo jste a co tu děláte?“ A zamával svou zbraní ve vzduchu.

Holmes se však nezalekl, ale vykročil mu vstříc. „I já se vás chci na něco zeptat, sire Roberte,“ prohlásil velmi přísně. „Kdo je tohle? A co dělá tady?“

Obrátil se a prudce otevřel víko rakve za sebou. Ve světle lucerny jsem spatřil mrtvolu zahalenou v prostěradle od hlavy až k patě, s úděsným obličejem podobným čarodějnici, nic než nos a brada trčící vzhůru, a s matnýma zakalenýma očima, zírajícíma z bezbarvých zbortěných tváří.

Urozený pán vykřikl, couvl a podepřel se o kamenný sarkofág. „Jak jste se tohle dozvěděli?“ zvolal. A pak se v něm projevilo opět něco z jeho obvyklé sveřeposti: „A co je vám vůbec do toho?“

„Jsem Sherlock Holmes,“ řekl přítel. „Moje jméno vám možná není neznámé. V každém případě do toho zasahuji právem kteréhokoli řádného občana, jenž hájí zájmy zákona. Zdá se mi, že se máte z čeho zodpovídat.“

Sir Robert na něho ještě chvíli zuřivě zíral, ale Holmesův klidný hlas a chladné sebejisté vystupování nezůstaly bez účinku.

„Všechno je v pořádku, pane Holmesi, přísahám,“ řekl. „Zdání může mluvit proti mně, ale neměl jsem na vybranou.“

„Rád se přikloním k takovému názoru, ale obávám se, že budete muset všechno objasnit na policii.“

Sir Robert pokrčil statěmi rameny.

„Nelze-li jinak, stane se. Doprovoďte mne domů a posoudíte sám, jak se věci mají.“

Čtvrthodinku nato jsme stanuli mezi řadami naleštěných hlavní za skleněnými kryty, z čehož jsem usoudil, že jsme v zámecké zbrojnici. Byla to pohodlně zařízená místnost a zde nás sir Roben nakrátko opustil. Vrátil se pak v doprovodu dvou osob: červenolící mladé ženy, kterou jsem viděl v bryčce, a mužíčka s krysím obličejem a nepříjemně pokradmým chováním. Oba se tvářili nechápavě a zděšeně, z čehož vysvítalo, že jim urozený pán neměl ještě čas vysvětlit, jaký obrat v událostech nastal.

„Tohle jsou manželé Norlettovi,“ máchl sir Robert rukou. „Paní Norlettová byla pod svým dívčím jménem Evansová po několik let komornou a důvěrnicí mé sestry. Přivedl jsem je, jelikož jsem usoudil, že bude nejmoudřejší, když vám vysvětlím situaci po pravdě, a tohle jsou jediní dva lidé na světě, kteří mohou potvrdit hodnověrnost mých slov.“

„Je to nezbytné, sire Roberte? Uvážil jste, co děláte?“ zvolala žena.

„Já za svou osobu odmítám převzít jakoukoli odpovědnost,“ prohlásil její manžel.

Sir Robert na něho s pohrdáním pohlédl. „Zodpovím si všechno sám. A nyní, pane Holmesi, vyslechněte prostý souhrn faktů.

Zřejmě jste o mých záležitostech dopodrobna informován, protože jinak bych vás byl nepřistihl tam, kde jsem vás přistihl. Proto pravděpodobně víte, že jsem na derby přihlásil outsidera a že na jeho úspěchu mnoho závisí. Vyhraju-li, bude všechno v pořádku. Prohraju-li – nu, o tom se ani neodvažuji přemýšlet.“

„Vaše postavení je mi jasné,“ řekl Holmes.

„Za všechno, co mám, vděčím své sestře lady Beatrici. Je obecně známo, že požívala výsad plynoucích z panství pouze doživotně. Já sám jsem vydán na milost a nemilost lichvářům. Odjakživa jsem věděl, že v případě sestřiny smrti by se moji věřitelé vrhli na mé vlastnictví jako hejno supů. Připravili by mne o všechno – o mé stáje, o koně – o celý majetek. Nu, a sestra skutečně před týdnem zemřela, pane Holmesi.“

„A vy jste nikomu nic neřekl!“

„Co mi zbývalo? Hrozila mi naprostá katastrofa. Podaří-li se běh událostí oddálit o tři neděle, bude všechno v pořádku. Manžel sestřiny komorné – tenhle člověk – je herec. Napadlo nás – tedy napadlo mne – že by na tu krátkou dobu mohl představovat mou sestru. Šlo jen o to, aby se každý den ukázal v kočáře, protože do jejího pokoje krom její služebné nepotřeboval nikdo chodit. Nebylo to těžké zařídit. Sestra zemřela na vodnatelnost, která ji už dlouho trápila.“

„To musí posoudit soudní znalec.“

„Její lékař potvrdí, že se už po měsíce projevovaly příznaky dávající tušit blízký konec.“

„Nu, a co jste učinil?“

„Zde mrtvá zůstat nemohla. První noc jsme ji s Norlettem odnesli do staré studny, která už není používána. Jenže nás vystopoval její oblíbený kokršpaněl a ustavičně kňučel u dveří, a proto jsem usoudil, že ji musíme uložit na bezpečnějším místě. Zbavil jsem se psa a mrtvou jsme odnesli do krypty v kapli. Počínali jsme si důstojně a s pietou. Věřím, že jsem nebožku nezhanobil.“

„Pokládám vaše počínání za neomluvitelné, sire Roberte.“

Baronet zavrtěl netrpělivě hlavou. „Vám se to mluví,“ řekl. „Možná že byste na to pohlížel jinak, kdybyste se ocitl v mé situaci. Člověk přece nemůže přihlížet k tomu, jak se mu všechny naděje a všechny plány na poslední chvíli hroutí, a nevyvinout žádné úsilí, aby tomu zabránil. Nepřipadá mi, že by to bylo nedůstojné místo posledního odpočinku, když jsme ji uložili do rakve mezi předky jejího manžela, spočívající na půdě stále ještě posvěcené. Pokud jde o starodávné ostatky, které jsme vyňali, nemohli jsme je nechat jen tak na zemi v kryptě. Odnesli jsme je s Norlettem a v noci jsme je spálili v kotli ústředního topení. A to je všechno, pane Holmesi, ačkoli stále ještě nevím, jak jste mne vlastně donutil, abych vám to vyprávěl.“

Holmes seděl chvíli v hlubokém zamyšlení.

„Vaše líčení má jeden kaz, sire Roberte,“ řekl nakonec. „Vaše sázky na dostizích, a tedy vaše naděje do budoucna by nepozbyly platnosti, ani kdyby věřitelé zabavili váš majetek.“

„Kůň je součástí toho majetku. Co jim záleží na mých sázkách? Patrně by ho vůbec nepustili ke startu. Mým hlavním věřitelem je, žel bohu, můj úhlavní nepřítel, jistý Sam Brewer, darebák, kterého jsem byl kdysi nucen v Newmarketu zpráskat bičem. Domníváte se, že ten by připustil, abych se mohl zachránit?“

„Podívejte se, sire Roberte,“ řekl Holmes a povstal, „ta záležitost musí být ovšem ohlášena na policii. Mou povinností bylo vynést na světlo boží fakta, a tím jsem skončil. Není mým úkolem hodnotit, zda jste si počínal oprávněně z hlediska morálky a lidské slušnosti. Bude už k půlnoci, Watsone, a proto myslím, že bychom se měli navrátit do svého skromného útočiště.“

Jak je obecně známo, skončila tato podivuhodná příhoda šťastněji, než si sir Robert svým chováním zasloužil. Shoscombský Princ derby opravdu vyhrál, sportovní majitel vydělal na sázkách čistých osmdesát tisíc liber, věřitelé posečkali, dokud dostihy neskončily, a pak byly všechny dluhy splaceny a ještě zbylo dost, aby sir Robert mohl v životě zaujmout důstojné postavení. Jak policie, tak koroner zaujali shovívavé stanovisko a krom mírného napomenutí, že ohlásil úmrtí opožděně, vyvázl šťastný Princův majitel z těchto událostí nepošramocen, překonal úskalí na své životní dráze a otevřely se před ním vyhlídky na to, že dospěje k ctihodnému stáří.