Z archívu Sherlocka Holmese

Tři Garridebové

Pokládejte tu příhodu za komedii, anebo ji pokládejte za tragédii. Jednoho člověka připravila o rozum, mne připravila o trochu krve a dalšího člověka připlavila z moci zákona o svobodu. A přece některé její prvky měly vysloveně komický ráz. Nu, posoudíte to sami.

Mohu tu příhodu i přesně datovat, neboť se stala v témž měsíci, kdy Holmes odmítl povýšení do šlechtického stavu za služby, které snad jednoho dne budou moci být zveřejněny. Zmiňuji se o tom jen mimochodem, neboť mé postavení partnera a důvěrníka mne zavazuje, abych se zvlášť bedlivě vystříhal jakékoli indiskrétnosti. Opakuji však, že si z toho důvodu přesně uvědomuji datum: bylo to v druhé polovině června 1902, krátce poté, kdy skončila válka v Jižní Africe. Holmes strávil několik dní na lůžku, jak to čas od času míval ve zvyku, avšak onoho rána se objevil s jakýmsi obsáhlým dokumentem v ruce a s čtveráckým zábleskem v přísných šedých očích.

„Máte příležitost dopomoci si k penězům, příteli Watsone,“ řekl. „Slyšel jste někdy o někom jménem Garrideb?“ Doznal jsem, že nikoli.

„Nu, kdybyste dokázal vyšťourat nějakého Garrideba, získal byste odměnu.“

„Z jakého důvodu?“

„Ach, to je dlouhá historie – a také dosti prapodivná. Měli jsme už hodně příležitostí zkoumat složitosti lidské povahy, avšak nevzpomínám si, že bychom byli kdy narazili na něco tak kuriózního. Dotyčný sem přibude co nevidět na křížový výslech, a tak vám to nezačnu vyprávět, dokud nepřijde. Zatím však hledáme takové jméno.“

Telefonní seznam jsem měl po ruce na stole, i jal jsem se v něm bez valných nadějí listovat. K svému překvapení jsem však na patřičném místě to nezvyklé jméno spatřil. Vítězoslavně jsem vykřikl.

„Podívejte se, Holmesi! Tu ho máme!“ Holmes mi vzal seznam z ruky.

„‚Garrideb N.,‘“ četl, „‚Littie Ryder Street, čp. 136.‘ Nerad vás zklamu, milý Watsone, ale tohle je náš pisatel. Stejnou adresu udává ve svém dopise. Potřebujeme jeho jmenovce.“ Vtom vstoupila paní Hudsonová s navštívenkou na podnose. Vzal jsem ji a spočinul na ní pohledem.

„Tu ho máme!“ zvolal jsem užasle. „Křestní jméno se liší. John Garrideb, advokát, Moorville, Kansas, U. S. A.“

Holmes s úsměvem pohlédl na vizitku. „Obávám se, že budete muset vynaložit ještě další úsilí, Watsone,“ řekl. „Tento pán v příběhu už vystupuje, ač jsem neočekával, že nás dnes navštíví. Je však s to nám povědět spoustu věcí, které bych se rád dozvěděl.“

Zakrátko stanul v místnosti. Pan John Garrideb, advokát, byl pomenší, statný muž s kulatým, svěžím, hladce vyholeným obličejem, tak charakteristickým pro mnoho obchodně činných Američanů. Vyvolával povšechný dojem boubelatosti a dětinskosti, takže ho člověk mohl považovat za docela mladého muže s utkvělým širokým úsměvem. Měl však poutavé oči. Zřídkakdy jsem u někoho viděl oči, které by jasněji vypovídaly o bohatém duševním světě: tak pronikavě a bystře hleděly, tak citlivě prozrazovaly každý obrat v myšlení. Mluvil s americkým přízvukem, jejž však neprovázely žádné výstřelky ve vyjadřování.

„Pan Holmes?“ zeptal se a přelétl nás oba pohledem. „Ano, ovšem, vaše podobizny vás výstižně zachycují, smím-li to tak říci. Patrně jste dostal dopis od mého jmenovce pana Nathana Garrideba, že?“

„Prosím, posaďte se,“ řekl Sherlock Holmes. „Tuším, že si toho budeme mít mnoho co povídat.“ Vytáhl archy dopisního papíru. „Vy budete ovšem onen pan John Garrideb, o němž se zmiňuje tento list. Ale jste přece v Anglii už hezkou dobu, viďte?“

„Proč se ptáte, pane Holmesi?“ Zdálo se mi, jako bych v těch výrazných očích četl náhlou nedůvěru.

„Jste oblečen po anglicku od hlavy až k patě.“

Pan Garrideb se nuceně usmál. „Četl jsem už, jaké umíte triky, ale nikdy jsem si nepomyslel, že se stanu jejich objektem. Jak jste na to přišel?“

„Způsob, jakým je váš kabát střižený v ramenou, špičky vašich střevíců – kdo by o tom mohl pochybovat?“

„Nikdy mne nenapadlo, že vypadám tak britsky. Obchodní záležitosti mne sem přivedly už před nějakým časem, takže moje oblečení, jak jste správně poznamenal, pochází většinou z Londýna. Myslím však, že váš čas je vzácný, a nesešli jsme se, abychom diskutovali o střihu mých ponožek. Což kdybychom se soustředili na ty papíry, jež držíte v ruce?“

Holmes musel našeho návštěvníka něčím popudit, protože se na jeho baculatém obličeji zračil výraz mnohem méně přívětivý.

„Mějte strpení! Strpení, pane Garridebe!“ chlácholil jej přítel. „Tady doktor Watson by vám potvrdil, že tato moje malá extempore mívají občas pro celou záležitost svůj význam. Ale proč s vámi nepřišel i pan Nathan Garrideb?“

„A proč vás do toho vůbec zatahoval?“ vybuchl náš návštěvník hněvivě. „Co s tím u všech všudy máte společného! Jde o běžnou obchodní záležitost, kterou si mezi sebou vyřizují dva seriózní muži, a jednomu z nich napadne zavolat k tomu detektiva: Navštívil jsem ho dnes ráno a on mi pověděl, jak mne zaskočil, a proto jsem zde. Stejné se mi to ale nezamlouvá.“

„Ten dopis vás však vůbec nestaví do špatného světla, pane Garridebe. Pisatele vedla snaha dosáhnout jistého cíle – a to cíle, který je, pokud vím, stejně důležitý i pro vás. Panu Garridebovi je známo, že mívám přístup k informacím, a bylo proto docela přirozené, že se na mne obrátil.“

Tvář našeho návštěvníka se zvolna rozjasňovala.

„Hm, to je jiná,“ řekl. „Když jsem ho dnes ráno navštívil a on mi sdělil, že psal detektivovi, vyžádal jsem si pouze vaši adresu a hned jsem přijel. Nechci, aby se do soukromých záležitostí vměšovala policie. Pokud se spokojíte s tím, že nám pomůžete toho člověka najít, nemůže se tím nic pokazit.“

„Ano, právě tak se věci mají,“ řekl Holmes. „A jelikož jste už tady, vážený pane, snad abyste nám tu záležitost sám jasně vylíčil. Zde můj přítel nezná podrobnosti.“

„A musí je znát?“

„Pracujeme obvykle společně.“

„Nu, nevidím důvod, proč bych se měl s něčím tajit. Vypovím vám všechny skutečnosti tak stručně, jak to bude možné. Kdybyste byli rodáky z Kansasu, nemusel bych vám vysvětlovat, kdo to byl Alexander Hamilton Garrideb. Zbohatl v obchodě s realitami a později na plodinové burze v Chicagu a všechno své jmění investoval do půdy: skoupil kolem řeky Arkansas západně od Fort Dodge tolik pozemků, že by stačily na jedno zdejší hrabství. Jsou to pastviny a lesy a orná pole a půda bohatá na suroviny, prostě pozemky všeho druhu, které vynášejí svému vlastníkovi dolary.

Neměl žádné blízké příbuzné, anebo jestli měl, tak jsem o nich neslyšel. Byl však zvláštním způsobem hrdý na nezvyklost svého jména. Tím jsme se také seznámili. Měl jsem advokátní praxi v Topece a jednoho dne mne starý pán navštívil a měl radost jako malý kluk, že poznává člověka stejného jména. Byl to takový jeho koníček a skálopevně si umínil, že zjistí, jestli někde na světě žijí ještě další Garridebové. ‚Hledejte naše jmenovce!‘ řekl. Odpověděl jsem na to, že jsem zaměstnaný člověk a že se nemohu toulat světem, abych hledal další Garrideby. ‚A přece to uděláte,‘ řekl, ‚jestli se věci vyvinou tak, jak jsem si předsevzal.‘ Myslel jsem, že žertuje, ale měl jsem se brzy přesvědčit, že nemluvil vůbec do větru.

Neboť on do roka nato zemřel a zůstavil po sobě poslední vůli. Byla to nejpodivnější poslední vůle, kterou kdy projednával kansaský notář. Jeho vlastnictví se mělo rozdělit na tři části a já zdědím jednu z těch třetin pod podmínkou, že objevím další dva Garrideby, kteří se se mnou podělí o zbytek. Každý ten podíl má hodnotu dobrých pěti miliónů dolarů, ale nemůžeme se jich ani dotknout, dokud tam nebudeme stát všichni tři v řadě.

Byla to tak lákavá příležitost, že jsem pověsil práva na hřebíček a vydal se hledat další Garrideby. Ve Spojených státech nežije ani jeden. Pročesal jsem je celé jemným hřebenem, pánové, a ani jediného jsem nechytil. Pak jsem zkusil štěstí ve staré vlasti. A na mou věru, v londýnském telefonním seznamu se takové jméno vyskytovalo. Vyhledal jsem jeho nositele před dvěma dny a celou záležitost jsem mu vysvětlil. Žije však osaměle jako já, má sice v příbuzenstvu nějaké ženské, ale žádné muže. Poslední vůle stanoví, že to musí být tři dospělí muži. Máme tedy ještě stále jedno místo volné, a kdybyste nám našel někoho, kdo je může zastávat, rádi vám to zaplatíme.“

„Tak co, Watsone,“ obrátil se ke mně Holmes s úsměvem, „říkal jsem vám, že je to dost prapodivná historie, viďte? Na vašem místě, pane, by mne ze všeho nejdřív napadlo dát inzerát do společenské rubriky v novinách.“

„To jsem také udělal, pane Holmesi. Žádná odpověď.“

„Neříkejte! Nu, je to jistě velmi pozoruhodný problémeček. Jsem ochoten se tím zabývat ve volném čase. Mimochodem, je zajímavá shoda okolností, že pocházíte z Topeky. Byl jsem kdysi v písemném styku s jedním vaším rodákem – je už nebožtík – se starým doktorem Lysandrem Starrem, který tam byl starostou v roce 1890.“

„To byl zlatý člověk,“ řekl náš návštěvník. „Dodnes lidé uctívají jeho památku. Nu, pane Holmesi, myslím, že nemůžeme udělat nic jiného než za pár dní se s vámi zase spojit a dát vám vědět, jak jsme pokročili. Počítám, že se zítra nebo pozítří ozveme.“ S tímto ujištěním se Američan uklonil a odešel.

Holmes si zapálil lulku, chvíli mlčky pokuřoval a jen se záhadně usmíval.

„Tak jak?“ zeptal jsem se nakonec.

„Uvažuji, Watsone – pouze uvažuji.“

„O čem?“

Holmes vyňal dýmku z úst.

„Uvažuji, Watsone, co jen u všech všudy vedlo toho člověka k tomu, že nám tu napovídal takovou kupu lží. Byl jsem už v pokušení zeptat se ho na to přímo – neboť někdy je brutální frontální útok nejlepší metodou – ale pak jsem usoudil, že bude moudřejší nechat ho v domnění, že nás oklamal. Takový chlap sem přijde v anglickém kabátě s prošoupanými lokty a v kalhotách vyboulených na kolenou, jak je celý dlouhý rok nesundal, a přitom podle tohoto dopisu a podle jeho vlastního prohlášení to má být Američan z malého města, který do Londýna přibyl teprve nedávno. Ve společenských rubrikách žádný takový inzerát nebyl. Víte, jak bedlivě je sleduji. V jejich houštinách nejraději líčím na ptáčky, a takového tetřeva bych byl určitě nepřehlédl. V životě jsem neznal žádného doktora Lysandera Starra z Topeky. Kde jsem si toho chlapa oťukal, tam jsem narazil na faleš. Myslím, že skutečně z Ameriky pochází, ale že si obrousil přízvuk dlouholetým pobytem v Londýně. Jakou to však hraje hru a co vězí za tou absurdní honbou na Garrideby? Zřejmě nám stojí za pozornost: odhalili jsme ho sice jako darebáka, ale bude to dojista darebák zajímavý a vynalézavý. Nyní musíme zjistit, je-li podvodníkem i náš pisatel. Zavolejte ho, Watsone.“

Poslechl jsem a na druhém konci drátu se ozval tenký rozechvělý hlas.

„Ano, ano, zde Nathan Garrideb. Je tam pan Holmes? Rád bych mluvil s panem Holmesem.“

Přítel si vzal sluchátko a já slyšel obvyklý jednostranný rozhovor.

„Ano, byl zde. Vyrozumněl jsem, že ho blíž neznáte… Jak dlouho?… Pouze od před včerejška!… Ano, ovšem, je to velice lákavá vyhlídka. Budete dnes večer doma? Předpokládám, že u vás nebude váš jmenovec?… Výborně, pak tedy přijdeme, protože já bych si s vámi raději pohovořil v jeho nepřítomnosti… Doktor Watson mne doprovodí… Z vašeho dopisu vysvítá, že se převážně zdržujete doma… Dostavíme se tedy kolem šesté… Není třeba se o tom zmiňovat tomu americkému advokátovi… Výborně. Na shledanou.“

Když se onoho krásného jarního dne začal snášet soumrak, i Little Ryder Street, jedna z postranních uliček, vybíhajících z Edgware Road, co by kamenem dohodil od někdejšího Tyburnského popraviště, vypadala jako ze zlata a v šikmých paprscích zapadajícího slunce působila úchvatně. Sám dům, k němuž jsme směřovali, byla rozlehlá, starobylá raně georgiánská stavba, jejíž jednolitý cihlový povrch narušovala jen dvě klenutá arkýřová okna v přízemí. V přízemí také náš klient bydlel, a tak široká okna tvořila, jak se ukázalo, přední stěnu velikého pokoje, kde trávil celé dny. Když jsme kráčeli kolem, upozornil mne Holmes na nevelký bronzový štítek s tím zvláštním jménem.

„Tohle už tu visí pár let, Watsone,“ řekl při pohledu na opršelý povrch štítku. „V každém případě to bude jeho pravé jméno, což stojí za povšimnutí.“

Dům měl společné schodiště a dole byla uvedena řada jmen. Některá označovala firmy a jiná soukromé osoby. Nebyly tu však činžovní rodinné byty, ale spíše bohémská staromládenecká útočiště. Náš zákazník nám otevřel sám a na vysvětlenou uvedl, že posluhovačka odchází ve čtyři hodiny. Ukázalo se, že pan Nathan Garrideb je dlouhý, vychrtlý, holohlavý člověk, asi šedesátiletý, s kulatými zády a klátivou chůzí. V obličeji vypadal jako nebožtík a jeho mrtvolně bledá pleť napovídala, že neví, co je to jít na procházku. Velké kulaté brýle spolu s malou kozí bradkou, trčící kupředu, a s ohnutými zády mu dodávaly výrazu pátravé zvědavosti. Celkově působil dojmem člověka sice výstředního, ale přívětivého.

I pokoj byl stejně nevšední jako ten, jenž v něm přebýval. Připomínal spíš malé muzeum, byl dlouhý a široký a podél stěn stála jedna vitrína a skříňka vedle druhé a všechny byly plné geologických a anatomických exponátů. Vchod lemovaly vitrínky s motýli a můrami. Velký stůl uprostřed místnosti byl zavalen změtí nejrůznějších věcí, z nichž trčel dlouhý mosazný tubus silného mikroskopu. Když jsem se tu porozhlédl, překvapila mne šíře zájmů toho člověka. Tu ležela etuje se starověkými mincemi, onde krabice s pazourkovými nástroji. Za stolem stála velká skleněná skříň s fosíliemi. Nad ní visela řada sádrových lebek a u nich štítky s nápisy jako „člověk neandrtálský“, „člověk heidelbergský“, „Pithecanthropus erectus“.

Pan Garrideb se zřejmé vědecky zajímal o mnoho oborů. Nyní stál před námi s kouskem semišové kůže v ruce, neboť právě leštil nějaký peníz.

„Syrakuská mince – z nejlepšího období,“ vysvětloval a podržel nám ji před očima. „Ty pozdější jsou mnohem horší. Ale památek z vrcholných let si mimořádně cením, ač někteří lidé dávají přednost alexandrijské škole. Prosím, přijměte místo, pane Holmesi. Dovolte, uklidím někam ty kosti. A vy, pane, ach ano, to je doktor Watson – kdybyste laskavě odsunul stranou tu japonskou vázu. Vidíte kolem sebe skromné doklady mých životních zálib. Můj lékař mne hubuje, že nechodím ven, ale co bych dělal venku, když mne tolik věcí poutá zde? Ujišťuji vás, že kdybych měl řádně zkatalogizovat jen jednu tu skříň, trvalo by mi to dobrého čtvrt roku.“

Holmes se kolem sebe zvědavě rozhlédl.

„Chcete tím říci, že vůbec nikdy neopustíte tento byt?“ zeptal se.

„Občas zajdu na aukci k Sothebymu nebo k Christiemu, ale jinak téměř nevycházím. Nemám sil nazbyt a moje vědecká práce je velmi vyčerpávající. Umíte si tedy jistě představit, pane Holmesi, co to pro mne bylo za otřes – sice příjemný, ale přece jen otřes – když jsem se dověděl o tomto neslýchaném štěstí. Potřebujeme pouze jednoho dalšího Garrideba, aby se to všechno mohlo uskutečnit, a jistě ještě nějakého najdeme. Měl jsem bratra, ale ten už zemřel a ženské příbuzenstvo se nepočítá. Určitě přece žijí na světě další muži toho jména. Slyšel jsem, že se zabýváte zvláštními případy, a proto jsem vám napsal. Ten pán z Ameriky má ovšem pravdu, že jsem se s ním měl předem poradit, ale myslel jsem to dobře.“

„Domnívám se, že jste jednal velice moudře,“ řekl Holmes. „A máte vskutku takový zájem o ty pozemky v Americe?“

„O ně ovšem ne, pane. Ani za nic na světě bych neopustil své sbírky. Ale ten pán mne ujistil, že můj podíl odkoupí, jakmile právně prokážeme své nároky. Jmenoval částku pět miliónů dolarů. Vím o tuctu exponátů, které jsou právě na prodej a které mi ve sbírkách citelně chybějí, ale nemohu si je koupit, protože nemám nazbyt pár set liber. Jen si představte, co bych dokázal s pěti milióny dolarů. Vždyť bych mohl položit základy k celostátním sbírkám. Byl bych Hansem Sloanem[2] své doby.“

Oči za velkými brýlemi mu jiskřily. Bylo zcela očividné, že pan Nathan Garrideb nebude šetřit námahy, aby našel dalšího jmenovce.

„Navštívil jsem vás pouze proto, abychom se seznámili, ale není důvod, proč bych vás měl rušit ve vašem bádání,“ řekl Holmes. „Dávám přednost osobnímu kontaktu se svými klienty. Nepotřebuji se vás dlouze vyptávat, protože mám vaše velmi názorné vylíčení v kapse a zbývající věci jsem si zjistil, když mne navštívil ten pán z Ameriky. Vyrozuměl jsem, že jste o něm nikdy předtím neslyšel.“

„To je pravda. Navštívil mne poprvé minulé úterý.“

„Pověděl vám o našem dnešním rozhovoru?“

„Ano, jel od vás přímo ke mně. Velice ho to rozzlobilo.“

„Co ho mohlo rozzlobit?“

„Považoval to za projev nedůvěry vůči své osobě. Ale navrátil se už zase v dobré náladě.“

„Navrhl vám, jak byste měli postupovat?“

„Ne, pane Holmesi, nenavrhl.“

„Dal jste mu nějaké peníze, anebo vás o to žádal?“

„Ne, vůbec ne.“

„Nemáte tušení, oč mu jde?“

„Ne, leda o to, co tvrdí.“

„Zpravil jste ho o schůzce, kterou jsme si telefonicky domluvili?“

„Ano, zpravil.“

Holmes se hluboce zamyslil. Viděl jsem, že mu to nejde do hlavy.

„Máte ve své sbírce něco velmi cenného?“

„Ne, pane. Nejsem boháč. Je to dobrá sbírka, ale nijak drahocenná.“

„Neobáváte se tedy lupičů?“

„Kdepak.“

„Jak dlouho bydlíte v tomto bytě?“

„Bude tomu pomalu pět let.“

Holmesův křížový výslech přerušilo rázné zaklepání na dveře. Jakmile náš klient odemkl, vtrhl vzrušeně do pokoje americký advokát.

„Tady je to!“ zvolal a zamával nad hlavou nějakými novinami. „Doufal jsem, že vás tu ještě zastihnu. Gratuluji vám, pane Garridebe. Je z vás boháč, vážený. Naše usilování dospělo k šťastnému konci. A co se týká vás, pane Holmesi, můžeme se vám jen omluvit, jestli jste se zbytečně namáhal.“

Předal noviny našemu klientovi a ten se upřeně zahleděl na zatržený inzerát. Naklonili jsme se s Holmesem kupředu a četli jsme mu přes rameno. Stálo v něm:

„Chválabohu!“ vydechl pán domu. „Tím máme třetího.“

„Dal jsem pátrat v Birminghamu,“ řekl Američan, „a můj pověřenec mi poslal tento inzerát z místních novin. Musíme si pospíšit a celou záležitost dovést ke konci. Napsal jsem tomu člověku a sdělil mu, že ho navštívíte v jeho kanceláři zítra odpoledne ve čtyři hodiny.“

„Proč ho mám navštívit já?“

„Co o tom soudíte, pane Holmesi? Nemyslíte, že by to bylo moudřejší? Já jsem přivandrovalý Američan s lákavou historkou. Proč by měl věřit všemu, co mu povím? Ale vy jste solidní pán a Angličan a vaše slova nemůže brát na lehkou váhu. Doprovodil bych vás, pokud byste si to přál, ale jsem zítra velice zaneprázdněn a mohl bych se za vámi vypravit dodatečně, kdybyste narazil na nějaké nesnáze.“

„Víte, nepodnikl jsem takovou cestu už léta.“

„Na tom nic není, pane Garridebe. Vyhledal jsem vám spojení. Odjedete odtud v poledne a měl byste tam dospět krátce po druhé. Nemusíte udělat nic jiného než toho člověka navštívit, vysvětlit mu, jak se věci mají, a získat nějaký doklad o jeho existenci. U všech všudy,“ dodal rozdurděně, „vezmete-li v úvahu, že já vážil cestu až zprostřed amerického kontinentu, pak to snad není přehnaný požadavek, máte-li dojet sto mil, aby se ta záležitost prosadila.“

„Správně,“ řekl Holmes. „Soudím, že tento pán má naprostou pravdu.“

Pan Nathan Garrideb pokrčil rozmrzele rameny. „Když jinak nedáte, pojedu,“ řekl. „Je mi samozřejmě zatěžko vám cokoli odmítnout, když pomyslím, jaké lákavé vyhlídky jste mi vnesl do života.“

„Pak je tedy vše dohodnuto,“ řekl Holmes, „a jistě mi podáte zprávu, jak jen to bude možné.“

„Postarám se o to,“ řekl Američan. „Nu,“ dodal a pohlédl na hodinky, „budu už muset jít. Zastavím se tu zítra, pane Nathane, a vyprovodím vás na vlak do Birminghamu. Nesvezete se se mnou, pane Holmesi? V tom případě se vám poroučím a snad vám budeme moci zítra večer oznámit příznivou zprávu.“

Postřehl jsem, že se přítelův obličej rozjasnil, když nás Američan opustil, a že se už netváří tak zahloubaně a nerozhodně jako předtím.

„Velice rád bych si prohlédl vaše sbírky, pane Garridebe,“ řekl. „V mém povolání se někdy hodí nejrůznější vědomosti a váš pokoj je v tom směru mimořádně poučný.“

Náš klient se potěšené usmál a oči za velkými brýlemi mu zazářily.

„Vždycky jsem slýchal, že jste inteligentní člověk, pane Holmesi,“ řekl. „Mohl bych vás provést třeba hned, máte-li čas.“

„Bohužel nemám. Ale tyto exponáty jsou tak pečlivě utříděny a popsány, že je sotva třeba, abyste se osobně obtěžoval. Kdybych si to mohl zařídit zítra, doufám, že byste neměl námitek, abych si je prohlédl?“

„Jistěže ne. Jste srdečně vítán. Byt bude ovšem uzavřen, ale paní Saundersová se zdrží v přízemí až do čtyř hodin a otevřela by vám svým klíčem.“

„Zítra odpoledne nemám shodou okolností nic na práci. Kdybyste o tom paní Saundersové pověděl, hodilo by se to výborně. Mimochodem, komu patří tahle nemovitost?“

Nečekaná otázka pana Garrideba překvapila.

„Firmě Holloway a Steele na Edgware Road. Ale proč?“

„Zajímám se o domy z archeologického hlediska,“ řekl Holmes a zasmál se. „Uvažoval jsem, zda pochází z doby královny Anny nebo krále Jiřího.“

„Určitě krále Jiřího.“

„Vskutku? Byl bych řekl, že je ještě starší. To se ovšem dá lehce ověřit. Poroučím se vám tedy, pane Garridebe, a přeji vám, aby vaše cesta do Birminghamu byla úspěšná.“

Kancelář zprostředkovatele bytů byla nedaleko, zjistili jsme však, že má toho dne zavřeno, a tak jsme se vrátili na Baker Street. Teprve po večeři se Holmes znovu vrátil k celé věci.

„Naše malá záhada se blíží k závěru,“ řekl. „Jistě jste si už v duchu načrtl rozluštění.“

„Mně to připadá čím dál tím zašmodrchanější.“

„Začátek máme jako na dlani a konec se rozuzlí zítra. Nezdálo se vám na tom inzerátu něco zvláštního?“

„Všiml jsem si, že slovo artézské je chybně napsáno.“

„Neuniklo vám to tedy, že? Musím uznat, Watsone, že máte čím dál tím bystřejší postřeh. Ano, v Anglii to odporuje tradičnímu pravopisu, ale ve Spojených státech je běžnější fonetický přepis. Sazeč to vysázel přesně podle předlohy. Artézské studně se u nich vrtají častěji než u nás. Byla to typická americká reklama, ale údajně měla pocházet od anglické firmy. Co z toho vyvozujete?“

„Nemohu než usoudit, že ten americký advokát poslal do novin ten inzerát sám. Za jakým účelem, to mi dosud není jasné.“

„Nu, nabízí se několik možných vysvětlení. V každém případě chtěl toho dobráka starého dostat do Birminghamu. To je nad slunce jasnější. Mohl jsem mu říci předem, že se dal vylákat pod falešnou záminkou, ale rozmyslel jsem si to, neboť mi připadalo, že bude lépe, když odjede a uvolní scénu. Zítra, Watsone – zítra budeme o něco chytřejší.“

Holmes časně ráno vstal a odešel. Když se vrátil k obědu, všiml jsem si, že se tváří velmi vážné.

„Tohle bude nebezpečnější záležitost, než jsem čekal, Watsone,“ řekl. „Musíte to předem vědět, i když tuším, že se stejně vrhnete střemhlav do nebezpečí. Po těch letech vás přece znám. Chci však, abyste předem věděl, co vám hrozí.“

„Nebude to poprvé, kdy jsme spolu čelili nebezpečí, a doufám ani naposled. Oč jde tentokrát?“

„Stojíme před obtížným případem. Zjistil jsem totožnost pana advokáta Garrideba. Není to nikdo jiný než ‚Zabiják‘ Evans, známý darebák a násilník.“

„Obávám se, že mi to nic neříká.“

„Ovšem, vaše povolání vás nezavazuje nosit v hlavě celou galerii zločinců. Navštívil jsem přítele Lestrada ve Scotland Yardu. Představivost a intuice u nich nebývá vždy domovem, ale mají světové prvenství co do důkladnosti a metodičnosti. Měl jsem jakési tušení, že bychom toho amerického výtečníka mohli najít v jejich záznamech. A tušení mne nezklamalo: jeho kulaťoučký obličej se na mne usmíval z alba zločinců. ‚James Winter alias Morecroft alias Zabiják Evans‘ stálo pod fotografií.“ Holmes vytáhl z kapsy obálku. „Poznamenal jsem si pár údajů z jeho trestního rejstříku: Stár čtyřicet čtyři let. Pochází z Chicaga. Ví se, že ve Státech zastřelil tři lidi. Dostal se z vězení díky politicky vlivné intervenci. Do Londýna přijel v roce 1893. V lednu 1895 zastřelil jednoho člověka u karet v jistém nočním klubu na Waterloo Road. Oběť zemřela, ale on prokázal, že to bylo v sebeobraně. Mrtvý byl identifikován jako Rodger Prescott, známý padělatel bankovek a mincí z Chicaga. Zabiják Evans byl propuštěn v roce 1901. Od té doby je pod policejním dohledem, ale zatím vedl údajně poctivý život. Je to velmi nebezpečný člověk, obvykle bývá ozbrojen a neváhá zbraně užít. Takový je to ptáček, Watsone – anebo spíše dravec, jak jistě uznáte.“

„Ale na co si to hraje?“

„Nu, začíná se nám to rýsovat. Navštívil jsem zprostředkovatele bytů. Náš klient, jak pravil, tam žije pět let. Předtím byl byt rok prázdný. Dřívější nájemník byl jistý soukromník jménem Waldron. V kanceláři se na něho ještě dobře pamatují. Jednoho dne zmizel a nikdo už o něm víckrát neslyšel. Byl to vysoký vousatý muž snědé pleti. A ten Prescott, jehož Zabiják Evans zastřelil, byl podle Scotland Yardu vysoký snědý muž s plnovousem. Můžeme prakticky předpokládat, že Prescott, ten americký padělatel, bydlel právě v tom pokoji, který náš nic netušící přítel nyní zasvětil svým sbírkám. Nacházíme tu konečně jeden článek v řetězu, chápete.“

„A další článek?“

„Za tím se nyní musíme vypravit.“ Vyňal ze zásuvky pistoli a podal mi ji.

„Svou oblíbenou zbraň mám s sebou. Pokusí-li se náš přítel z Divokého západu býti práv své přezdívce, budeme připraveni. Dám vám hodinu na odpočinek, Watsone, než bude čas vydat se do Ryder Street za dobrodružstvím.“

Odbíjely právě čtyři, když jsme dospěli do kuriózního obydlí Nathana Garrideba. Paní Saundersová, jeho hospodyně, se už chystala odejít, ale bez váhání nás vpustila, neboť dveře se daly zaklapnout na patentní zámek a Holmes slíbil, že dohlédne, aby bylo všechno v pořádku, než opustíme byt. Krátce nato zapadly domovní dveře, její čepec prošel pod arkýřovým oknem a my věděli, že jsme v celém přízemí sami. Holmes rychle propátral obydlí. V jednom temném koutě stála skříň trochu od zdi a za ni jsme se nakonec schovali. Holmes mi šeptem vysvětloval, co má Evans asi v úmyslu.

„Potřeboval dostat našeho milého přítele Garrideba z bytu, to je zcela zřejmé, a protože pan sběratel nikdy nevychází, musel na to jít od lesa. Celou tu pohádku o třech Garridebech si patrně vymyslel právě za tímto účelem. Musím uznat, Watsone, že přitom projevil ďábelskou vynalézavost, i když mu nezvyklé jméno nájemníkovo dalo příležitost, kterou sotva mohl předpokládat. Nastražil svou léčku s pozoruhodným důvtipem.“

„Co tím však sleduje?“

„Proto jsme tady, abychom to zjistili. Jeho záměr nikterak nesouvisí s naším klientem, aspoň mně se tak nejeví. Musí tu být nějaká spojitost s tím mužem, jehož zavraždil – možná že býval kdysi jeho spolupachatelem. Něco mi napovídá, že tato místnost skrývá nějaké neblahé tajemství. Zprvu jsem se domníval, že ten dobrý muž má ve své sbírce něco cennějšího, než sám tuší – něco, co stojí za pozornost zločinci velkého formátu. Avšak skutečnost, že tyto místnosti obýval kdysi Rodger Prescott neblahé paměti, ukazuje na nějakou složitější příčinu. Nu, Watsone, nezbývá než obrnit se v duchu trpělivostí a vyčkávat, co nám budoucnost přinese.“

A budoucnost na sebe nedala dlouho čekat. Přikrčili jsme se ještě hloub do stínu, když jsme zaslechli, jak se domovní dveře otvírají a zavírají. Pak hlasitě cvakl kovový zámek a Američan stanul v pokoji. Opatrně za sebou zaklapl dveře, bystře se rozhlédl, aby se ujistil, že je všechno v pořádku, odhodil svrchník a přikročil ke stolu uprostřed místnosti s rázností člověka, který přesně ví, co má udělat a jak na to jít. Odsunul stůl ke straně, uchopil čtvercový koberec, na němž stůl stál, úplně jej svinul, vytáhl z kapsy železné páčidlo a jal se jím usilovně pracovat na podlaze. Po chvíli jsme zaslechli, jak prkna povolují, a hned nato se mezi nimi objevil čtverhranný otvor. Zabiják Evans škrtl sirkou, zapálil ohořelou svíčku a zmizel nám z očí.

Naše chvíle očividně nadešla. Holmes mi na znamení sevřel zápěstí a bok po boku jsme se plížili k otevřenému propadlišti. Jakkoli jsme našlapovali s úzkostlivou opatrností, stará podlaha asi pod našima nohama zapraštěla, neboť Američan náhle vystrčil z otvoru hlavu a znepokojeně se rozhlížel. Obrátil k nám obličej, na němž se zračilo překvapení a hněv; ty však pomalu vystřídal zahanbený úsměv, když si uvědomil, že na jeho hlavu míří dvě pistole.

„I to se podívejme!“ řekl chladnokrevně a vyškrábal se na povrch. „Koukám, že jsem na vás přece jen nestačil, pane Holmesi. Prohlíd jste zřejmě tohle divadýlko a od začátku mě vodil za nos. Musím to uznat, vážený pane; doběhl jste mě –“

Ve vteřině vytrhl ze záňadří pistoli a vypálil dvě rány. Ucítil jsem náhle žhavou bolest, jako by mi někdo přitiskl na stehno rozpálené železo. Holmesova pistole zapraštěla na mužově hlavě. Měl jsem dojem, že se svalil jak dlouhý, tak široký na podlahu a že se mu z obličeje řine krev, zatímco ho Holmes prohledává, nemá-li u sebe další zbraň. Pak mne obemkly přítelovy pružné paže a pomohly mi do křesla.

„Neublížil vám, Watsone? Řekněte proboha, že vám neublížil!“

Stálo to za zranění – bylo by to stálo za četná zranění – že jsem poznal, jak hluboké a vřelé city se tají za tou chladnou maskou. Jasné, neúhybné oči se na okamžik zamžily, pevné rty se chvěly. Poprvé a jedinkrát jsem viděl, že Holmes má nejen skvělý mozek, ale i horoucí srdce. Celá ta léta, kdy jsem mu pokorně a jednoznačné sloužil, pro mne vyvrcholila v tomto okamžiku.

„To nic není, Holmesi. Pouhé škrábnutí.“ Rozřízl mi kalhoty kapesním nožem. „Máte pravdu,“ zvolal s úlevným povzdechem. „Je to pouze povrchní zranění.“ Jeho obličej ztvrdl jako křemen, když pohlédl na našeho zajatce, který se ještě celý omámený zvedal. „Měl jste štěstí, přisámbůh! Kdybyste byl Watsona zabil, nevyšel byste z této místnosti živ. Co můžete uvést na svou obranu?“

Nemohl uvést na svou obranu nic. Pouze seděl a mračil se. Opřel jsem se o Holmese a společně jsme nahlédli do sklípku, který odhalil tajné padací dveře. Stále ještě jej osvětlovala svíčka, již Evans snesl dolů. Měli jsme před očima mohutný zrezivělý stroj, velké role papíru, hromadu různých lahviček a malý stolek, na němž byly v řadách vyrovnány četné úhledné balíčky.

„Tiskařský stroj – padělatelova výzbroj,“ řekl Holmes.

„Ano, vážení,“ ozval se náš zajatec, vrávoravě povstal a sklesl na židli. „To byl největší padělatel, jakýho kdy Londýn zažil. Tohle je Prescottův stroj a v těch svazečkách na stole je dva tisíce Prescottových bankovek, každá má cenu sto liber a udáte je všude. Poslužte si, pánové. Dohodneme se a vy mě necháte běžet.“

Holmes se zasmál.

„Něco takového nemáme ve zvyku, pane Evansi. Tady u nás se nenajde skulinka, kudy byste uklouzl. Zastřelil jste toho Prescotta, že?“

„Jo, a vyfás jsem za to pět let, ačkoli on výtah pistoli první. Pět let – když jsem měl dostat metál jako talíř. Nikdo na světě nerozezná Prescottovy peníze od státních bankovek, a kdybych ho byl nevyřídil, byl by jima zaplavil Londýn. Nikdo než já neví, kde je dělal. Divíte se mi, že jsem se sem chtěl dostat? A co jsem si měl počít, když jsem zjistil, že ten blázen stará s broukama a s tím divným jménem na tom všem trůní a nikdy nevystrčí nos? Musel jsem ho odsud nějak vystrnadit. Divíte se mi? Možná že by bejvalo moudřejší ho odbouchnout. Nebylo by to nic těžkýho, jenže já jsem takovej měkkosrdcatej člověk a nedokážu střílet, když ten druhej nemá taky bouchačku. Koukejte, pane Holmes, copak jsem vlastně proved? Já s tou mašinou nepracoval. Neublížil jsem tomu dědkovi plesnivýmu. Nač mě chcete dostat?“

„Na nic než na pokus o vraždu, pokud mohu soudit,“ řekl Holmes. „Ale to už není naše starost. To přijde na pořad až v dalším jednání. Momentálně se zajímáme pouze o vaši milou osobu. Zatelefonujte prosím do Scotland Yardu, Watsone. Myslím, že je tím nepřekvapíte.“

Tak se tedy věci měly, pokud jde o Zabijáka Evanse a jeho pozoruhodnou pohádku o třech Garridebech. Později jsme se doslechli, že se ubohý starý pán už nevzpamatoval z otřesu zklamaných nadějí. Zřítil se mu vzdušný zámek a trosky ho pohřbily. Jeho stopy končí v jednom sanatoriu v Brixtonu.

Přátelé ze Scotland Yardu měli šťastný den, když objevili Prescottovu dílnu: věděli sice o její existenci, ale nepodařilo se jim po jeho smrti ji objevit. Evans skutečně prokázal veřejnosti velkou službu a díky jemu se několik vážených kriminalistů opět mohlo těšit nerušenému spánku, neboť padělatel představuje zcela mimořádné nebezpečí. Ochotně by byli hlasovali pro ten metál jako talíř, jehož se zločinec domáhal, ale nevděčná porota k tomu zaujala méně vlídné stanovisko a Zabiják se vrátil do temnot, odkud se krátce předtím vynořil.