Z archívu Sherlocka Holmese

Záhada na Thorském mostě

Kdesi v sejfech banky Cox a spol. na Charing Crossu spočívá plechová schránka, poznamenaná zubem času a stopami četných cest, na jejímž víku stojí mé jméno: MUDr. John H. Watson, důstojník indického armádního sboru v. v. Je až po okraj naplněna listinami, z nichž téměř všechny zaznamenávají jednotlivé pozoruhodné případy, jimiž se svého času zaobíral pan Sherlock Holmes. Některé z nich – a rozhodně nepatří k těm nezajímavým – se nepodařilo rozřešit, a z toho důvodu se sotva mohou stát předmětem mého vyprávění, když jim chybí konečné vysvětlení. Problém bez řešení může snad zajímat odborníka, ale běžného čtenáře by bezpochyby popudil. K těmto nedokončeným příběhům patří případ pana Jamese Phillimora, jenž se vrátil do vlastního domu pro deštník a od té chvíle už ho nikdy nikdo nespatřil. Neméně pozoruhodný byl případ jednostěžníku Alicia, který jistého jarního jitra veplul do nevelkého cáru mlhy a už se z něho nevynořil; jeho osud i osud jeho posádky zůstane navždy tajemstvím. Třetí takový případ, jenž stojí za pozornost, se týkal Isadory Persana, známého žurnalisty a šermíře: nalezli jej, jak vytřeštěně zírá do krabičky od sirek, která obsahovala jakýsi zvláštní hmyz, dosud vědě neznámý, a doplatil na to nebožák zdravým rozumem. Mimo tyto neprobádané případy je tam řada dalších, jež obsahují rodinné záležitosti natolik privátní, že by vzbudilo trapný úžas mnohých vysoce postavených osobností, kdybychom uznali za vhodné zveřejnit je v tisku. Nemusím snad zdůrazňovat, že takové porušení důvěry je vyloučené a že tyto záznamy budou utříděny a zničeny, když teď můj přítel už má čas věnovat se takovýmto úkolům. Krom toho však zůstává značný počet více či méně zajímavých případů, jež bych byl mohl už dávno připravit k otištění, nebýt obavy, aby se čtenářské veřejnosti neomrzely, což by se mohlo nepříznivě odrazit na věhlasu muže, jehož nadevše ctím. Některých jsem se zúčastnil a mohu o nich mluvit jako očitý svědek, zatímco v jiných případech jsem nebyl přítomen anebo jsem v nich hrál tak nepatrnou úložku, že mohou být popsány pouze nepřímo. Následující příběh čerpám z vlastní zkušenosti.

Onoho říjnového rána vál prudký vichr a já při oblékání postřehl, jak z osamělého platanu, který zdobí dvorek za naším domem, servává poslední listí. Scházel jsem k snídani v předtuše, že najdu svého druha v pochmurné náladě, neboť reagoval – jako všichni velcí umělci – velmi citlivě na své okolí. Proti všemu očekávání jsem však zjistil, že už téměř dojedl a že je v mimořádně přívětivém a radostném rozpoložení, ba že projevuje ono poněkud zlověstné veselí, jež se ho zpravidla zmocňovalo v nevážných chvílích.

„Máte nový případ, Holmesi?“ zeptal jsem se.

„Schopnost dedukce musí být nakažlivá, Watsone,“ odvětil. „Umožnila vám odhalit mé tajemství. Ano, mám nový případ. Po měsíci nudy a nezáživných hloupostí se kola opět roztočila.“

„Smím se zúčastnit?“

„Zatím toho není mnoho, čeho byste se zúčastnil, ale můžeme si o tom pohovořit, až pozříte ta dvě vejce natvrdo, jimž nás oblažila naše nová kuchařka. Jejich stav není zcela bez souvislosti s výtiskem Family Heraldu, jehož jsem si včera povšiml na stolku v hale. I tak nenáročná činnost jako uvařit vejce vyžaduje pozornost a vědomí ubíhajícího času, což nelze sladit s vřelou zálibou v romantických povídkách, jaké tiskne onen vynikající časopis.“

O čtvrt hodiny později bylo nádobí sklizeno a my usedli proti sobě.

„Slyšel jste už o Neilu Gibsonovi, zlatém králi?“

„Myslíte toho amerického senátora?“

„Býval po jistý čas senátorem za jeden ze západních států, avšak je spíše znám jako nejbohatší majitel zlatých dolů na světě.“

„Ano, vím o něm. Zřejmě žil nějakou dobu v Anglii. Jeho jméno je mi povědomé.“

„Ano, koupil si asi před pěti lety rozlehlé panství v Hampshiru. Možná že jste se doslechl o tragickém skonu jeho choti.“

„Ovšem. Teď si vzpomínám. Proto mi to jméno zní povědomě. Nevím však nic bližšího o tom, jak to všechno vlastně bylo.“

Holmes máchl rukou k nějakým listinám na židli. „Netušil jsem, že se tím případem budu zabývat, jinak bych si byl připravil výpisky,“ řekl. „Vzbudil sice nesmírnou senzaci, ale ve skutečnosti se jevil jako zcela jednoduchý. Obviněná je jistě zajímavá žena, jenže to nijak neubírá důkazům na přesvědčivosti. Takový dojem získala i porota při vyšetřování okolností smrti a u policejního soudu. Zakrátko přijde ten případ před okresní soud ve Winchesteru. Obávám se, že mne čeká nevděčná práce, Watsone. Mohu objasnit fakta, ale nemohu je změnit. Nevyjdou-li na světlo boží neznámé a nečekané skutečnosti, nevidím, več by můj klient mohl doufat.“

„Váš klient?“

„Ach, zapomněl jsem, že jsem vám o něm dosud neřekl. Začínám přejímat vlastnost, již jste si první osvojil vy, Watsone, totiž vyprávět příběh pozpátku. Měl byste si nejprve přečíst tohle.“

V dopise, jejž mi podal, stálo odvážnými, rozhodnými tahy:

„Tady to máte,“ řekl Sherlock Holmes, vyklepal popel ze své ranní dýmky a zvolna si ji opět nacpal. „Onoho pána nyní očekávám. Co se zmíněného případu týče, sotva vám zbývá čas seznámit se se všemi těmito novinami; musím vám jej tedy vylíčit v kostce, máte-li sledovat další průběh s porozuměním. Dotyčný pán je velice vlivný finanční magnát, a jak jsem vyrozuměl, je to zároveň i člověk prudké a pánovité povahy. O jeho choti, oběti tragédie, vím jen to, že už nebyla nejmladší, a tento stav věcí ještě zhoršovala skutečnost, že přijali k dvěma malým dětem velice půvabnou guvernantku. O tyto tři lidi tedy jde. Tragédie se odehrála na impozantním starém šlechtickém sídle, tomto opěrném sloupu anglické historie. Teď pokud jde o neblahou událost: paní domu byla nalezena pozdě v noci na panství asi půl míle od domu. Byla ve večerní toaletě, ramena zahalená šálem, a hlavu měla prostřelenou pistolí. Zbraň nebyla nikde poblíž k nalezení, chyběl motiv k vraždě. Zbraň nebyla nikde poblíž, Watsone – to si uvědomte! Zločin byl zřejmě spáchán pozdě zvečera a mrtvou objevil hajný kolem jedenácté hodiny. Policie a lékař vyšetřovali na místě, než oběť odnesli do domu. Říkám to příliš zhuštěně, anebo to stačíte sledovat?“

„Je mi to zcela jasné. Proč však padlo podezření na vychovatelku?“

„Nu, předně tu jsou jisté velice výmluvné důkazy. Pistoli, z níž byl vystřelen jeden náboj odpovídajícího kalibru, nalezla policie na podlaze jejího šatníku.“ S očima upřenýma před sebe opakoval trhaně: „Na – podlaze – jejího – šatníku.“ Pak se odmlčel a já seznal, že se v duchu začal zaobírat jistými úvahami, z nichž by bylo pošetilé ho vyrušovat. Náhle se vzpamatoval a probral k činorodému životu. „Ano, Watsone, tam ji nalezli. Dost kompromitující, že? Oběma porotám se to tak jevilo. Mrtvá měla u sebe guvernantkou podepsaný lístek, v němž si s ní právě na onom místě smlouvala schůzku. Co tomu říkáte? A konečně je tu motiv. Senátor Gibson je přitažlivý muž. Zemře-li mu žena, kdo ji spíše vystřídá než mladá dáma, které její chlebodárce podle obecného mínění už předtím vnucoval svou pozornost? Láska, bohatství, postavení – a tomu všemu stojí v cestě pouze jedna odkvetlá žena. To vypadá zle, Watsone – velmi zle!“

„Máte pravdu, Holmesi.“

„Vychovatelka navíc nebyla s to prokázat alibi. Ba naopak: musela doznat, že byla u Thorského mostu – dějiště tragédie – přibližně v tu dobu. Nemohla to popřít, protože ji kolemjdoucí vesničan zahlédl.“

„Tím je to, zdá se, zpečetěno.“

„A přesto, Watsone – přesto! Onen most, sestávající z jednotlivých nosných kamenných kvádrů s oblouky po stranách, zajišťuje přejezd přes širokou, hlubokou, rákosím lemovanou říčku v místech, kde je nejužší. Na úpatí toho mostu ležela mrtvá paní. To jsou hlavní fakta. Ale zde přichází, pokud se nemýlím, náš klient, a podstatně dříve, než stanovil.“

Billy vkročil do dveří, ohlásil však jinou návštěvu, než jsme očekávali. Pana Marlowa Batese jsme ani jeden neznali. Byl to hubený, nervózní mužíček s výsměšnýma očima a křečovitým, nejistým vystupováním. Z lékařského hlediska se mi jevil jako člověk, který je na pokraji totálního nervového zhroucení.

„Jste zřejmě rozrušený, pane Batesi,“ řekl Holmes. „Račte se posadit. Obávám se, že se vám mohu věnovat jen krátce, protože budu od jedenácti hodin zaneprázdněn.“

„Vím to,“ vypravil ze sebe namáhavě návštěvník a pak se jal vyrážet krátké věty, jako by nemohl popadnout dech.

„Přijde pan Gibson. Pan Gibson je můj zaměstnavatel. Jsem správcem jeho panství. Je to zlosyn, pane Holmesi – ďábelský zlosyn.“

„To jsou silná slova, pane Batesi.“

„Musím to prohlásit se vší důrazností, pane Holmesi, neboť mám tak úzce vymezený čas. Nechci ani za nic, aby mne zde zastihl. Může přijít každou chvíli. Ale neměl jsem možnost dostavit se dříve. Jeho tajemník pan Ferguson mi sdělil až dnes ráno, že se pán má s vámi sejít.“

„A vy jste u něho zaměstnán jako správce?“

„Dal jsem výpověď. Za pár týdnů se zbavím té prokleté otročiny. Je to necitelný člověk, pane Holmesi, necitelný vůči všem kolem sebe. Jeho vyhlášená veřejná dobročinnost je pouhá zástěrka, která má skrýt jeho soukromé nepravosti. Hlavním terčem jeho nelibosti bývala však jeho choť. Zacházel s ní ukrutně – ano, ukrutně. Jak přišla o život, to nevím, ale jsem si jist, že jí připravil peklo na zemi. Pocházela z tropů – narodila se v Brazílii, jak bezpochyby víte.“

„Nikoli, to mi uniklo.“

„V tropech zrozená a tropy v povaze. Byla to dcera slunce a vášně. Milovala ho, jak jen taková žena dokáže milovat, ale když její krása začala vadnout – a slyšel jsem, že to byla krása zcela výjimečná – nic ho k ní už nepoutalo. Všichni jsme ji měli rádi, cítili jsme s ní a jeho jsme nenáviděli za to, jak se k ní choval. Je to ale člověk výmluvný a prohnaný. To je všechno, co jsem vám chtěl říci. Nedejte se ošálit povrchním zdáním! Uvnitř se skrývá něco jiného. Teď půjdu. Ne, ne, nezdržujte mne! Bude tady každou chvíli.“

A podivný návštěvník vyděšeně pohlédl na hodiny a doslova vyběhl ze dveří a zmizel.

„Koukám,“ řekl Holmes po chvíli, „že se ten pan Gibson zřejmě doma obklopuje samými oddanými dušemi. To varování však není bez užitku a nám zatím nezbývá nic než čekat, až se objeví on sám.“

Přesně v udanou dobu jsme zaslechli na schodech těžké kroky a Billy uvedl proslulého milionáře. Jakmile jsem ho spatřil, chápal jsem nejen obavy a antipatii jeho správce, ale i kletby, které tolik jeho obchodních konkurentů svolávalo na jeho hlavu. Kdybych byl sochařem a přál si zvěčnit úspěšného podnikatele, člověka s nepřístupným svědomím a železnými nervy, vybral bych si za model pana Neila Gibsona. Svou vysokou, hubenou, nepoddajnou postavou vzbuzoval dojem hladové chamtivosti. Abraham Lincoln zaměřený na přízemní cíle místo k vysokým. To by byla asi odpovídající představa tohoto muže. Jeho tvář mohla být vytesaná ze žuly: přísné rysy, nehybná jak kámen, nelítostná, hluboké vrásky, jizvy to četných krizí. Chladné šedé oči, vyhlížející bystře zpod ježatého obočí, si nás oba po řadě prohlédly. Uklonil se zběžně, když mne Holmes představil, a pak si s velitelskou sebejistotou přitáhl židli k mému druhovi a posadil se tak, že se ho kostnatými koleny téměř dotýkal.

„Dovolte, abych prohlásil hned zpočátku, pane Holmesi,“ začal, „že v tomto případě pro mne peníze nehrají roli. Můžete je pálit na hranici, jestli vám to poslouží k osvícení pravdy. Ta žena je nevinná a ta žena musí být očištěna, a je na vás, abyste to dokázal. Jmenujte částku.“

„Požaduji za své odborné služby fixní taxu,“ řekl Holmes chladně. „Neměním ji, ledaže od ní ustoupím vůbec.“

„Nu, když vám nezáleží na dolarech, myslete na slávu. Jestli se vám tohle zdaří, bude vás vynášet každý časopis v Anglii i v Americe. Na dvou kontinentech se nebude mluvit o ničem jiném než o vás.“

„Děkuji vám, pane Gibsone, ale nemyslím, že bych potřeboval velebit. Snad vás to překvapí, ale já pracuji nejraději anonymně, a co mne láká, je především vlastní problém. Maříme však čas. Soustřeďme se na fakta.“

„Myslím, že ta nejdůležitější najdete v novinách. Nevím, co ještě bych mohl dodat, aby vám to pomohlo. Přejete-li si však cokoli objasnit – prosím, kvůli tomu jsem zde.“

„Zbývá pouze jediný bod.“

„Který to je?“

„Jaký byl přesně vztah mezi vámi a slečnou Dunbarovou?“

Zlatý král sebou prudce trhl a začal vstávat ze židle. Pak se mu vrátil jeho nehybný klid.

„Předpokládám, že máte právo – snad je to i vaše povinnost – položit takovou otázku, pane Holmesi.“

„Na tomto předpokladu se shodneme,“ řekl Holmes.

„Pak vás ujišťuji, že naše vztahy byly výhradně a vždy pouze vztahem zaměstnavatele k mladé ženě, s níž nikdy nehovořil, ba ani ji neviděl jinak než ve společnosti svých dětí.“

Holmes vstal.

„Jsem člověk velmi zaneprázdněný, pane Gibsone,“ řekl, „a nemám ani čas, ani chuť na plané rozhovory. Poroučím se vám.“

Náš návštěvník rovněž povstal a jeho vysoká suchá postava se tyčila nad Holmesem. Zpod ježatého obočí to hněvivě zajiskřilo a bledé tváře se lehce zbarvily.

„Co tím u všech všudy chcete říci, pane Holmesi? Odmítáte ujmout se mého případu?“

„Přinejmenším odmítám ujmout se vás, pane Gibsone. Domníval jsem se, že jsem to vyjádřil dost jasně.“

„Dost jasně, to ano, ale co za tím vězí? Chcete zvýšit honorář, bojíte se do toho pustit, či co? Mám právo na otevřenou odpověď.“

„Takové právo snad máte a já vám otevřeně odpovím,“ řekl Holmes. „Tento případ je sám o sobě dost složitý, než abychom si ho ještě ztěžovali nevěrohodnými informacemi.“

„Chcete říct, že lžu.“

„Snažil jsem se to vyjádřit co nejtaktněji, trváte-li však na tom obratu, nebudu vám odporovat.“

Vyskočil jsem, neboť pohnutí, zračící se na milionářově tváři, vypadalo nebezpečně a nadto pozvedl Gibson svou mohutnou kostnatou pěst. Holmes se nevzrušeně usmál a natáhl se pro dýmku.

„Jen žádné dramatické scény, pane Gibsone. Zjistil jsem, že po snídani vyvede člověka z míry i zcela banální hádka.“

Zlatý král s vynaložením úsilí ovládl svůj hněv. Nemohl jsem ho neobdivovat, neboť v minutě potlačil žhavý plamen hněvu a nahradil jej ledovou a pohrdavou lhostejností.

„Máte právo se rozhodnout. Předpokládám, že víte, jak vést svou živnost. Nemohu vás přimět, abyste se nějakým případem zabýval proti své vůli. Neposloužil jste si však tím, co se dnes stalo, pane Holmesi, neboť jsem už zničil mocnější muže, než jste vy. Nikomu dosud neprospělo, když se mi postavil.“

„Podobná slova jsem už často vyslechl, a přesto tu sedím,“ řekl Holmes s úsměvem. „Poroučím se vám, pane Gibsone. Máte se toho ještě mnoho co učit.“

Návštěvník hlučně odešel, ale Holmes pokuřoval nevzrušeně a mlčky upíral zasněný pohled do stropu.

„Váš názor, Watsone?“ zeptal se konečně.

„Víte, Holmesi, uvážíme-li, že tohle je člověk, který je zvyklý smést každou překážku z cesty, a uvědomíme-li si, že se mu manželka mohla jevit jako taková překážka a že si ji zošklivil, jak nám ten Bates přímo řekl, musím doznat, že se mi jeví –“

„Právě. I mně se to tak jeví.“

„Ale co měl s tou vychovatelkou a jak jste na to přišel?“

„Blufoval jsem, Watsone, blufoval! Když jsem porovnal ten vášnivý, nekonvenční, neobchodní tón jeho dopisu s jeho sebejistým vystupováním a celkovým zjevem, připadalo mi zcela zřejmé, že tu musí působit nějaký hluboký cit, jenž se soustřeďuje spíše na obviněnou než na oběť. Musíme poznat přesné vztahy oněch tří lidí, máme-li se dobrat pravdy. Viděl jste, jak jsem na něho zpříma zaútočil a jak málo se ho to dotklo. Pak jsem blufoval, abych v něm vzbudil dojem, že jsem si naprosto jist, když ve skutečnosti šlo pouze o hluboké podezření.“

„Možná že se vrátí?“

„Určitě se vrátí. Musí se vrátit. Nemůže se spokojit s daným stavem. Aha! Nezvoní někdo? Ano, jsou to jeho kroky. Nu, pane Gibsone, právě jsem říkal doktoru Watsonovi, že jste se poněkud opozdil.“

Zlatý král vešel do místnosti pokornějším způsobem, než ji opustil. Zraněná pýcha se mu stále zračila v nedůtklivém pohledu, ale zdravý rozum mu napověděl, že se musí podrobit, chce-li dosáhnout svého cíle.

„Přemýšlel jsem o tom, pane Holmesi, a dospěl jsem k závěru, že jsem se unáhlil, když jsem přijal s nelibostí vaše slova. Oprávněně chcete znát fakta, ať jsou jakákoli, a já si vás proto vážím. Mohu vás však ujistit, že vztah mezi slečnou Dunbarovou a mnou nemá s tímto případem nic společného.“

„To snad musím posoudit sám, nemyslíte?“

„Hm, možná že máte pravdu. Jste jako lékař, který chce poznat všechny symptomy, než stanoví diagnózu.“

„Přesně tak. To je výstižné přirovnání. A pouze pacient, jenž má proč klamat svého lékaře, by zamlčoval fakta svého případu.“

„To je možné, ale uznáte, pane Holmesi, že většině mužů by bylo proti mysli, kdyby se jich někdo bez obalu zeptal, jaký vztah mají k jisté ženě – jde-li o vážný cit. Soudím, že většina mužů má někde hluboko v duši malé soukromé útočiště, kde vetřelci nejsou vítáni. A vy jste tam náhle vtrhl. Váš cíl vás omlouvá, jelikož to děláte proto, abyste se pokusil ji zachránit. Nu, zábrany padly, závory jsou dokořán a můžete bádat, kde se vám zlíbí. Co chcete vědět?“

„Pravdu.“

Zlatý král se na okamžik odmlčel, jako by si to všechno potřeboval srovnat v hlavě. Jeho zachmuřená, hlubokými vráskami protkaná tvář se zdála ještě smutnější a vážnější než dřív.

„Vylíčím vám to zcela krátce, pane Holmesi,“ řekl posléze. „Některé věci jsou bolestné a těžko se mi o nich mluví, nebudu tedy zabíhat do podrobností víc, než je třeba. Seznámil jsem se se svou chotí, když jsem hledal zlato v Brazílii. Maria Pintová byla dcerou jednoho vládního činitele z Manaosu a byla velice krásná. Tehdy zamlada jsem ještě lehce vzplanul, ale i dnes, když posuzuji minulost s chladnou rozvahou a kritičtějšíma očima, vidím, že vynikala vzácnou a mimořádnou krásou. Měla také hlubokou a složitou povahu, vášnivou, horoucí, tropickou a výbušnou, a tím se zcela odlišovala od amerických žen, jež jsem znával. Zkrátka a dobře, zamiloval jsem se do ní a vzal jsem si ji. Teprve když milostné okouzlení pominulo – a ono trvalo léta – uvědomil jsem si, že nemáme nic – ale vůbec nic – společného. Moje láska k ní vychladla. Kdyby byla vychladla i její, všechno mohlo být lehčí. Znáte však podivuhodné duše žen! Ať jsem dělal, co dělal, nic ji ode mne nemohlo odvrátit. Jednal-li jsem s ní příkře, ba dokonce krutě, jak někteří tvrdili, bylo to proto, že jsem se snažil zabít její lásku nebo ji proměnit v nenávist, jelikož jsem věděl, že by to pak bylo snazší pro ni i pro mne. Ji však nic nezměnilo. Zbožňovala mne v anglických lesích, jako mne zbožňovala před dvaceti lety na březích Amazonky. Ať jsem dělal co dělal, milovala mne stejně oddaně jako dřív.

Pak přišla slečna Grace Dunbarová. Přihlásila se nám na inzerát a stala se vychovatelkou našich dvou dětí. Snad jste viděli její podobenku v novinách. Kdekdo prohlašuje, že je rovněž velice krásná. Nepředstírám, že jsem přísnějších mravů než moji bližní, a doznávám, že jsem nedokázal žít s takovou ženou pod jednou střechou a být s ní denně ve styku, aniž jsem propadl jejímu kouzlu. Můžete mne za to odsuzovat, pane Holmesi?“

„Neodsuzuji vás za vaše city. Odsuzoval bych vás; kdybyste je byl vyjevil, neboť tato mladá dáma byla v jistém smyslu pod vaší ochranou.“

„Nu, snad máte pravdu,“ řekl milionář, ač mu po této výtce opět na okamžik hněvivě zajiskřilo v očích. „Nepředstírám, že jsem lepší, než jsem. Víte, nikdy v životě jsem neváhal vztáhnout ruku a vzít si, po čem jsem zatoužil, a dosud nikdy jsem netoužil po ničem tak horoucně jako po tom, aby mne tahle žena milovala a patřila mi. Řekl jsem jí to.“

„Tak vy jste jí to řekl!“

Holmes dokázal dát najevo velké rozhořčení, když ho něco pobouřilo.

„Řekl jsem jí, že bych si ji vzal, kdyby to šlo, ale že to není v mé moci. Řekl jsem jí, že mi na penězích nezáleží a že udělám vše, aby byla spokojená a zabezpečená.“

„Vskutku velkorysé,“ poznamenal Holmes s úšklebkem.

„Podívejte se, pane Holmesi, přišel jsem si k vám pro důkazy, ne pro lekci o morálce. Nestojím o vaše kritické poznámky.“

„Ujal jsem se toho případu jen kvůli té mladé dámě,“ řekl Holmes přísně. „Nevím, zda je víc ohrožena obviněním proti ní vzneseným, anebo tím, k čemu se sám doznáváte, totiž že jste se pokusil uvrhnout do zkázy bezbranné děvče, které dlelo pod vaší střechou. Boháči jako vy se musí naučit, že ne každý se dá uplatit, aby zavíral oči před jejich nepravostmi.“

K mému překvapení přijal Zlatý král tu výtku bez rozezlení.

„Dnes to už nahlížím. Děkuji bohu, že se mé záměry neuskutečnily tak, jak jsem si přál. Nechtěla o tom ani slyšet a chystala se nás okamžitě opustit.“

„A proč tak neučinila?“

„Nu, předně na ní závisejí další lidé a nebylo by pro ni lehké přivést je do nesnází tím, že se vzdá živobytí. A když jsem se jí zapřísáhl – což jsem učinil – že už ji nikdy nebudu obtěžovat, uvolila se zůstat. Ale byl tu ještě další důvod. Věděla, jaký má na mne vliv a že jí vyhovím spíš než komukoli jinému. Chtěla toho využít pro dobro.“

„V jakém smyslu?“

„Věděla něco o mých obchodních záležitostech. Zasahují široké oblasti – širší, než si běžný člověk dokáže představit. Mohu vytvářet anebo zničit – obvykle zničit – nejen jednotlivce, ale celé společnosti, města, ba i národy. Obchod je tvrdá hra, a kdo je slabý, toho postaví ke zdi. Hrál jsem tu hru s využitím všech možností. Nikdy jsem nekřičel o pomoc a nezáleželo mi na tom, křičí-li druhý. Ona se však na to dívala jinak. Soudím, že měla pravdu. Věřila a prohlašovala, že jednotlivec, který má víc, než potřebuje, by neměl bažit po majetku na úkor desetitisíců zničených lidí, kterým nezbývá ani na obživu. Tak se na to dívala a já si myslím, že uměla dohlédnout za dolary k něčemu, co má trvalejší hodnotu. Zjistila, že jsem ochoten ji vyposlechnout, a domnívala se, že poslouží světu, bude-li ovlivňovat mé počínání. Zůstala tedy u nás – a pak se přihodilo tohle.“

„Můžete to nějak objasnit?“

Zlatý král se na chvíli odmlčel a s hlavou zabořenou v dlaních soustředěně přemýšlel.

„Vypadá to pro ni moc špatně. To nemohu popřít. A co se v ženské duši odehrává a co žena dokáže učinit, to žádný muž ani netuší. Zpočátku jsem z toho byl tak rozrušený a překvapený, až jsem byl hotov se domnívat, že na ni něco zcela mimořádně zapůsobilo a přimělo ji k počínání zcela protichůdnému jejímu povahovému založení. Pak mne napadlo jedno vysvětlení. Svěřím se vám s ním, pane Holmesi, ať už má své oprávnění, nebo ne. Nemůže být pochyb o tom, že moje paní krutě žárlila. Duševní sblížení může vzbudit stejně zoufalou žárlivost jako tělesné, a třebaže moje paní neměla důvod – a já se domnívám, že si toho byla vědoma – k žárlivosti z tělesných důvodů, věděla, že ta mladá Angličanka má takový vliv na mé myšlení i na mé počínání, jakého ona nikdy nedosáhla. Byl to ušlechtilý vliv, ale to na věci nic neměnilo. Šílela nenávistí a žhavá atmosféra Amazonky jí odjakživa kolovala v krvi. Možná že se odhodlala zabít slečnu Dunbarovou – anebo řekněme, že ji chtěla pohrozit pistolí a vyděsit ji do té míry, že by od nás odešla. Mohlo dojít k potyčce, při níž vyšla z pistole rána a zasáhla tu, která ji držela v ruce.“

„O této eventualitě jsem už také uvažoval,“ řekl Holmes. „Je to vskutku jediná možná alternativa k promyšlené vraždě.“

„Jenže ona to naprosto popírá.“

„Nu, to nemusí být konečné slovo – že? Člověk by chápal, že dáma, která se ocitne v tak děsivé situaci, by mohla prchat domů a v rozrušení nepustit pistoli z ruky. Mohla by ji dokonce odhodit do šatníku, sotva si vědoma toho, co dělá, a když se později pistole našla, pokusila by se vyklouznout z toho nepravdivým popřením, protože považuje za nemožné cokoli vysvětlovat. Kdo vyvrátí takový předpoklad?“

„Slečna Dunbarová osobně.“

„Snad.“

Holmes pohlédl na hodinky. „Nepochybuji o tom, že se nám podaří obstarat si bez prodlení potřebná povolení, takže bychom mohli odjet do Winchesteru večerním vlakem. Až si s tou mladou dámou promluvím, budu pravděpodobně lépe s to objasnit vám tuto záležitost, ač nemohu slíbit, že dospěji k takovým závěrům, jaké byste uvítal.“

Jednání o úřední propustku se protáhlo, a tak už jsme ten den do Winchesteru nedojeli. Místo toho jsme přibyli do Thorského zámku na hampshirském panství pana Neila Gibsona. Nedoprovázel nás osobně, ale dostali jsme adresu na seržanta Coventryho od místní policie, který případ vyšetřoval. Byl to vysoký, hubený člověk, připomínající kostlivce, a počínal si tak uzavřeně a tajuplně, že vzbuzoval dojem, jako by věděl nebo tušil mnohem víc, než si troufá vyjevit. Měl také ve zvyku ztišit hlas náhle do šepotu, jako by odhaloval životně důležité tajemství, ač obvykle šlo jen o zcela běžné sdělení. Přes toto rafinované počínání v nás brzy vzbudil dojem slušného, poctivého chlapíka, jemuž hrdost nebrání doznat, že si neví rady a že vítá jakoukoli pomoc.

„Každopádně vás tu vidím raději než Scotland Yard, pane Holmesi,“ řekl. „Jak zavolají k nějakému případu Scotland Yard, nedostane se místnímu člověku ani trocha uznání, když to dobře dopadne, ale když ne, svede se to na něho. Vy prý ale hrajete poctivě, jak jsem slyšel.“

„Já v té věci nemusím vůbec figurovat,“ řekl Holmes k očividné úlevě našeho melancholického společníka. „Podaří-li se mi to objasnit, nežádám, aby padlo mé jméno.“

„To je od vás namouduši velkomyslné. A vašemu příteli doktoru Watsonovi můžeme jistě důvěřovat. Poslyšte, pane Holmesi, než dojdeme na místo, rád bych se vás na něco zeptal. Nezmínil bych se o tom živé duši, jen vám.“ Rozhlédl se kolem sebe, jako by se sotva odvažoval pronést ta slova. „Nemáte dojem, že by mohlo padnout podezření i na samotného pana Neila Gibsona?“

„Uvažoval jsem o tom.“

„Když vy jste neviděl slečnu Dunbarovou. Je to po všech stránkách skvělá mladá žena. Měl dobrý důvod, aby si přál odstranit svou paní. A tihle Amerikáni sáhnou po pistoli jedna dvě, ne jako naši lidé. Byla to přece jeho pistole.“

„To se nezvratně prokázalo?“

„Ano. Měl ještě druhou takovou do páru.“

„Do páru? A kde je teď ta druhá?“

„Víte, ten pán má celý arzenál takových i onakých zbraní. Nenašli jsme žádnou, která by té pistoli přesně odpovídala – ale pouzdro je pro dvě.“

„Jestli šly do páru, měla by se přece najít i ta druhá.“

„Všechny zbraně v tom domě jsme shromáždili, kdybyste si přál podívat se na ně.“

„Snad později. Myslím, že se nejprve vydáme společně na místo, kde se tragédie udála, a prozkoumáme to tam.“

Rozhovor se odehrával v přijímacím pokojíku seržantova malého domku, který sloužil zároveň za místní policejní stanici. Když jsme přešli asi půl míle po větrném vřesovišti, které se třpytilo zlatem a bronzem vadnoucích kapradin, ocitli jsme se u postranní branky, otvírající přístup na Thorské panství. Stezka nás zavedla nejprve do bažantnice a odtud pak jsme z paseky zahlédli na vrcholu kopce rozlehlé sídlo s dřevěnými trámy, zpola v tudorském a zpola v georgiánském slohu. Vedle nás se prostírala do dáli rákosím zarostlá vodní plocha, která se uprostřed, kde cesta pro kočáry vedla přes kamenný můstek, zužovala, ale po obou stranách mostu se opět rozlévala doširoka. Náš průvodce se zastavil u předmostí a ukázal na zem.

„Tady ležela mrtvá paní Gibsonová. Označil jsem to místo kamenem.“

„Slyšel jsem, že jste se sem dostavil, ještě než ji odnesli.“

„Ano, okamžitě pro mne poslali.“

„Kdo pro vás poslal?“

„Sám pan Gibson. Jakmile vypukl poplach a on sem spolu s ostatními přiběhl z domu, přikázal, aby se s ničím nepohnulo, dokud nepřijde policie.“

„To bylo rozumné. Z novinových zpráv jsem vyrozuměl, že rána byla vypálena zblízka.“

„Ano, docela zblízka.“

„Do pravého spánku?“

„Přímo za něj.“

„Jak leželo tělo?“

„Na zádech prosím. Nic nenasvědčovalo tomu, že by bylo došlo k nějaké potyčce. Poranění žádná. Zbraň nikde poblíž. Stručný lístek od slečny Dunbarové svírala mrtvá v levé ruce.“

„Svírala, říkáte?“

„Ano, pane. Sotva se nám podařilo rozevřít jí ruku.“

„To je velice důležité. Vylučuje to možnost, že by tam byl někdo umístil ten lístek po smrti paní Gibsonové, aby svedl pátrání na falešnou stopu. Propánakrále! Vzpomínám si, že ten lístek obsahoval zcela stručné sdělení:

Bylo to tak, že?“

„Ano, pane Holmesi.“

„Doznala slečna Dunbarová, že to psala?“

„Ano.“

„Jak to vysvětlila?“

„Hodlá se hájit až u soudu. Neřekla k tomu nic.“

„Je to skutečně zajímavý problém. Smysl toho dopisu zůstává záhadou, nemyslíte?“

„Jestli dovolíte, pane,“ řekl náš průvodce, „mně to připadá jako jediný jasný bod v celém tom případě.“

Holmes zakroutil hlavou.

„Vycházíme-li z předpokladu, že lístek je pravý a že jej skutečně psala slečna Dunbarová, musela jej adresátka dostat o něco dřív – řekněme hodinu nebo dvě předtím. Proč jej tedy stále ještě svírala v levé ruce? Nemusela se na něj při rozhovoru odvolávat. Nepřipadá vám to pozoruhodné?“

„Hm, něco na tom je, když to takhle říkáte.“

„Chtěl bych se tu na chvíli posadit a v klidu o tom přemýšlet.“ Holmes usedl na kamennou obrubu mostu a já viděl, jak jeho bystré šedé oči vysílají tázavé pohledy na všechny strany. Náhle znovu vyskočil a rozběhl se k protějšímu parapetu, vytrhl z kapsy lupu a začal si bedlivě prohlížet opracovaný kámen.

„Tohle je zvláštní,“ podotkl.

„Ano, pane Holmesi, všiml jsem si toho uštípnutého okraje. Patrně to udělal některý kolemjdoucí.“

Kámen byl šedý, ale na tomto jediném místě se bělala skvrna nepřesahující velikostí šestipenci. Když člověk pohlédl zblízka, viděl, že se povrch odštípl jako po prudké ráně.

„Na to bylo potřeba značné síly,“ řekl Holmes zamyšleně. Udeřil několikrát holí do zídky; nezanechalo to sebemenší stopu. „Ano, byl to tvrdý úder. A na takovém zvláštním místě. Nebyl veden shora, ale zdola; všimněte si, že je na spodním okraji parapetu.“

„Ale mrtvá ležela aspoň patnáct stop odtud.“

„Ano, mrtvá ležela patnáct stop odtud. Možná že se to celé záležitosti nijak netýká, ale stojí to za zaznamenání. Nemyslím, že bychom tu ještě něco poučného objevili. Nepostřehl jste tu stopy žádných kroků, říkáte?“

„Půda byla tvrdá jako kámen. Nebyly na ní vůbec žádné stopy.“

„Můžeme tedy jít. Zastavíme se nejprve v sídle pana Gibsona a prohlédneme si ty zbraně, o nichž jste hovořil. Pak budeme pokračovat v cestě do Winchesteru, neboť bych si rád pohovořil se slečnou Dunbarovou, než se pustíme dál.“

Pan Neil Gibson se ještě nevrátil z města, ale zastihli jsme tam onoho neurotického pana Batese, jenž nás ráno vyhledal. Se zvráceným potěšením nám ukazoval úctyhodnou sbírku střelných zbraní všemožných tvarů a rozměrů, již nashromáždil jeho zaměstnavatel v průběhu svého dobrodružného života.

„Pan Gibson má nepřátele, což nepřekvapí nikoho, kdo ho zná a kdo zná jeho způsoby,“ řekl. „V noci mívá v zásuvce u postele nabitý revolver. Je to člověk násilnické povahy, pane, a jsou chvíle, kdy se ho všichni bojíme. Jsem si jist, že naše nebohá zesnulá milostpaní často prožívala velkou hrůzu.“

„Viděl jste někdy na vlastní oči, že by vůči ní použil fyzického násilí?“

„Ne, to nemohu říci. Ale slyšel jsem výrazy, které se tomu téměř vyrovnaly – slova plná chladného, zraňujícího opovržení, a dokonce i před služebnictvem.“

„Náš milionář zřejmě nepůsobí ve svém soukromí jako zářný vzor,“ poznamenal Holmes, když jsme se ubírali k nádraží. „Hm, objevili jsme hezkou řádku faktů, Watsone, včetně některých dosud neznámých, ale přitom se zdá, že k závěrům máme ještě daleko. Přes zjevné antipatie, které chová pan Bates k svému zaměstnavateli, vysvítá z jeho výpovědi, že ve chvíli, kdy vznikl poplach, dlel pan Gibson v knihovně. Večeře skončila o půl deváté a v mezidobí probíhalo všechno jako obvykle. Pravda, zpráva o neštěstí přišla až dost pozdě, ale událo se přibližně v době uvedené na lístku. Nic nenasvědčuje tomu, že by byl pan Gibson vyšel z domu poté, co se v pět hodin vrátil z města. Na druhou stranu slečna Dunbarová, jak jsem vyrozuměl, doznává, že se měla sejít s paní Gibsonovou u mostu. Víc o tom nechtěla říci, neboť jí její právník poradil, aby s obhajobou vyčkala. Potřebuji položit té slečně několik životně důležitých otázek a nebudu mít klid, dokud s ní nepromluvím. Musím přiznat, že by se mi její postavení jevilo jako zcela beznadějné, nebýt jedné věci.“

„A které, Holmesi?“

„Že se našla ta pistole v jejím šatníku.“

„Propána, Holmesi!“ zvolal jsem, „mně se právě tato okolnost zdá nejvíce přitěžující.“

„I kdežpak, Watsone. Už při prvním zběžném čtení mi to připadalo velmi podivné, a teď, když jsem se blíže seznámil s případem, je to můj jediný důvod k naději. Musíme hledat logické souvislosti. Kde chybí, větří člověk klam.“

„Vůbec vám nerozumím.“

„Podívejte, Watsone, představte si na chvíli sám sebe v roli ženy, která se chladnokrevným, předem promyšleným způsobem hodlá zbavit sokyně. Všechno jste uvážil. Napsal jste lístek. Oběť přišla. Máte zbraň. Zločin je dokonán. Dosáhl jste svého odborně a beze zbytku. A pak mi chcete tvrdit, že po vykonání tak obratného zločinu si pokazíte svou zločineckou reputaci tím, že zapomenete odhodit zbraň mezi rákosí do blízkého močálu, který by ji navěky pohřbil, ale že se rozhodnete donést ji domů a pečlivě ji uschováte ve vlastním šatníku, kde budou určitě hledat nejdřív? Vaši nejlepší přátelé by vás sotva mohli označit za rafinovaného intrikána, Watsone, ale neumím si představit, že byste se dopustil tak pošetilé chyby –“

„Pod vlivem rozrušení –“

„Ne, ne, Watsone, nepřipouštím, že by to bylo možné. Kdo si předem chladnokrevně promyslí zločin, promyslí si stejně chladnokrevně, jak zahladí stopy. Doufám proto, že jsme narazili na čísi vážný omyl.“

„I tak toho zbývá ještě hodně k vysvětlení.“

„Pustíme se tedy do vysvětlování. Jakmile jednou změníte základní stanovisko, pak právě ta skutečnost, která vypadala nejhrozivěji, se změní v klíč k pravdě. Například tahle pistole. Slečna Dunbarová prohlašuje, že jí o žádné pistoli není nic známo. Podle naší nové teorie mluví pravdu. Tudíž ji musel do šatníku někdo umístit. Kdo ji tam umístil! Kdo to byl? Někdo, kdo ji chtěl uvrhnout v podezření. Není ta osoba totožná s pachatelem? Vidíte, že narazíme okamžitě na sérii velice výmluvných otázek.“

Byli jsme nuceni ve Winchesteru přespat, jelikož úřední formality dosud neproběhly, ale nazítří ráno jsme v doprovodu pana Joyce Cummingse, mladého advokáta na prahu slibné kariéry, jenž byl pověřen obhajobou, směli navštívit dotyčnou slečnu v cele. Očekával jsem už podle toho, co jsme slyšeli, že to bude krasavice, ale nikdy nezapomenu, jak mocným dojmem na mne slečna Dunbarová zapůsobila. Nedivil jsem se, že i pánovitý milionář v ní našel bytost, jíž neuměl vzdorovat, bytost, která ho dokázala ovládat a vést. Když se člověk zadíval na její výrazné, čistě modelované a přitom citlivé rysy, měl pocit, že kdyby se i byla dopustila nějakého odsouzeníhodného činu, má přese všechno v povaze jistou vrozenou ušlechtilost, která ji vede vždy k tomu, aby zastávala zájmy dobra. Byla to vysoká tmavovláska vznosné postavy a poutavé osobnosti, ale v jejích černých očích utkvěl prosebný, bezmocný výraz uštvaného tvora, jenž vytušil, že se kolem něho stahují sítě, ale neví si rady, jak uniknout z pasti. Když nyní pochopila, že za ní můj slavný přítel přišel, aby jí pomohl, ukázal se na pobledlých tvářích nádech barvy a v pohledu, jejž k nám obrátila, zasvitl paprsek naděje.

„Nezmínil se vám snad pan Neil Gibson o tom, co se mezi námi odehrálo?“ zeptala se tichým, rozčileným hlasem.

„Zmínil,“ odvětil Holmes, „a nemusíte se tedy trápit líčením této stránky případu. Od chvíle, co jsem vás uviděl na vlastní oči, jsem ochoten uvěřit páně Gibsonovu tvrzení o vlivu, který jste na něj měla, i o nevinné povaze vašich vzájemných vztahů. Proč se však celá tahle situace nevysvětlila u soudu?“

„Připadalo mi neuvěřitelné, že by se takovéto obvinění nevyvrátilo. Domnívala jsem se, že stačí počkat, a celá záležitost se objasní, aniž budeme nuceni vykládat trapné podrobnosti ze soukromí. Zdá se však, že místo aby se situace vyjasnila, všechno se ještě zhoršilo.“

„Drahá slečno,“ zvolal Holmes se vší vážností, „snažně vás prosím, abyste si nedělala žádné iluze. Tuhle pan Cummings by vás mohl ujistit, že v této chvíli máme v ruce nejhorší možné karty a že musíme udělat všechno, co je v lidských silách, máme-li vyhrát. Krutě bych vás klamal, kdybych vám zastíral, že vám hrozí velmi vážné nebezpečí. Poskytněte mi tedy všemožnou pomoc, abych se dopátral pravdy.“

„Nebudu nic zatajovat.“

„Povězte nám upřímně, jaké byly vztahy mezi vámi a chotí pana Gibsona.“

„Nenáviděla mne, pane Holmesi. Nenáviděla mne se vší vášní své tropické povahy. Byla to žena, která nedělala nic polovičatě, a právě tak hluboce, jak milovala svého manžela, tak hluboce nenáviděla mne. Je možné, že špatně pochopila naše vztahy. Nechtěla bych jí ublížit, ale ona milovala tak žhavě v tělesném smyslu slova, že mohla sotva chápat rozumové, a snad i duševní pouto mezi jejím manželem a mnou, anebo si představit, že zůstávám v jeho domě pouze proto, abych pomohla využít jeho moci k dobrým účelům. Vidím teď, že jsem si nepočínala správně. Nic mne neopravňovalo zůstávat tam, kde má přítomnost působila utrpení, ač je víc než pravděpodobné, že by utrpení bylo zůstalo, i kdybych byla ten dům opustila.“

„A nyní bych vás prosil, slečno Dunbarová,“ řekl Holmes, „abyste nám přesně vylíčila, co se onoho večera přihodilo.“

„Mohu vám povědět pravdu, pokud ji znám, pane Holmesi, ale nejsem s to nic dokázat a některé okolnosti – vrcholně důležité – nemohu vysvětlit, ani si neumím představit, jak by se daly vysvětlit.“

„Uvedete-li vy fakta, možná že ostatní najdou vysvětlení.“

„Pokud se tedy týká mé přítomnosti na Thorském mostě onoho večera: dostala jsem od paní Gibsonové ráno lístek. Ležel na stole v pracovně dětí a je možné, že ho tam zanechala ona sama. Naléhavě mne žádala, abych se tam s ní po večeři sešla, že mi musí říci něco důležitého, a prosila mne, abych položila odpověď na sluneční hodiny v zahradě, jelikož si přeje, aby to zůstalo jen mezi námi. Nechápala jsem, nač takové tajnosti, ale vyhověla jsem jí a přijala jsem navrhovanou schůzku. Požádala mne, abych její dopis zničila, a já ho spálila na roštu v pracovně. Velice se bála manžela, jelikož se k ní choval tak příkře, až jsem mu to sama často vytýkala, a tak mne nenapadlo jiné vysvětlení pro její počínání, než že si přeje, aby se nedověděl o našem rozhovoru.“

„A přitom si vaši odpověď pečlivě schovala?“

„Ano. Překvapilo mne, když jsem slyšela, že ten lístek držela po smrti v ruce.“

„A co se událo pak?“

„Odebrala jsem se na určené místo, jak jsem slíbila. Když jsem došla k mostu, už na mne čekala. Až do té chvíle jsem si vůbec neuvědomila, jak mne ta nebožačka nenávidí. Počínala si jako šílená – opravdu si myslím, že šílená byla, pouze její šílenství se neprojevovalo vnějšími známkami, ale obratně je tajila, jak to duševně nemocní lidé někdy umějí. Jak jinak by se byla se mnou mohla přátelsky stýkat den co den, když přitom v srdci planula takovou nenávistí? Nebudu opakovat, co všechno mi řekla. Dala průchod svému divokému hněvu a vychrlila na mne strašlivý proud slov. Vůbec jsem jí na to nic neřekla – nemohla jsem. Byl to otřesný zážitek. Zacpala jsem si rukama uši a utíkala jsem pryč. Ve chvíli, kdy jsem ji opustila, stála u předmostí a hlasitě mne proklínala.“

„Kde ji pak nalezli?“

„Pár metrů od onoho místa.“

„Vycházíme z předpokladu, že ji smrt potkala krátce po vašem odchodu – vy jste však nezaslechla výstřel?“

„Ne, neslyšela jsem nic. Byla jsem však opravdu tak rozrušená a zděšená tím hrozným výstupem, pane Holmesi, že jsem utíkala hledat útočiště v klidu svého pokoje. Nebyla jsem s to vnímat, co se děje kolem.“

„Pravíte, že jste se vrátila do svého pokoje. Vyšla jste z něho dřív než příštího jitra?“

„Ano, když se rozkřiklo, že ta nebožačka přišla o život, vyběhla jsem s ostatními.“

„Viděla jste pana Gibsona?“

„Ano, potkala jsem ho, právě když se vrátil od mostu. Poslal pro lékaře a pro policii.“

„Zdál se hodně rozrušený?“

„Pan Gibson je uzavřené povahy a umí se ovládat. Myslím, že by nikdy nedal najevo své city. Ale já ho dobře znám, a tak jsem poznala, že je hluboce otřesen.“

„Nyní se dostáváme k nesmírně důležitému bodu. K té pistoli, která se nalezla ve vašem pokoji. Viděla jste ji někdy předtím?“

„Nikdy, přísahám.“

„Kdy se našla?“

„Druhý den ráno, když policie zahájila pátrání.“

„Mezi vaším šatstvem?“

„Ano, dole ve skříni pod mými šaty.“

„Nemáte tušení, jak dlouho tam mohla ležet?“

„Předchozího rána tam nebyla.“

„Jak to víte?“

„Protože jsem si uklízela šatník.“

„Tím je to jasné. Někdo musel přijít do vašeho pokoje a uložit tam tu pistoli, aby vás uvedl v podezření.“

„Zřejmě to tak bylo.“

„A kdy?“

„Buď během oběda či večeře, anebo zatímco jsem se učila s dětmi v jejich pracovně.“

„Tam, kde jste našla ten vzkaz?“

„Ano, byla jsem tam celé odpoledne.“

„Děkuji vám, slečno Dunbarová. Vzpomínáte si ještě na něco, čím byste mi mohla při mém vyšetřování pomoci?“

„Nic mne nenapadá.“

„Kamenný obrubník mostu nese stopy po prudkém úderu – přímo proti místu, kde ležela mrtvá, je čerstvě odloupnuté místečko. Nemáte představu, jak k tomu mohlo dojít?“

„Patrné to vzniklo jen náhodně.“

„Zvláštní náhoda, slečno, velmi zvláštní. Proč se to objevilo právě v této době a na místě tragédie?“

„Ale co to asi způsobilo? Jen mimořádně prudký úder může mít takové následky.“

Holmes neodpověděl. Na jeho bledé, soustředěné tváři se náhle objevil ten napjatý, nepřítomný výraz, jejž jsem se už naučil spojovat s vrcholnými projevy jeho génia. Dospíval v duchu ke kritickému bodu tak očividně, že se nikdo z nás neodvažoval promluvit. Advokát obviněné i já jsme ho jen s vrcholným zaujetím mlčky pozorovali. Náhle vyskočil a z celé jeho bytosti vyzařovala nervní energie a naléhavá potřeba činů.

„Pojďte, Watsone, pojďte!“ zvolal.

„Co se stalo, pane Holmesi?“

„To nic, drahá slečno. Dám vám vědět, pane Cummingsi. Bude-li při mně stát spravedlivý bůh, předložím vám případ, který bude přetřásat celá Anglie. Zítra ode mne dostanete zprávu, slečno Dunbarová, a do té doby věřte mému ujištění, že se mraky rozptylují, a já chovám pevnou naději, že jimi prorazí světlo pravdy.“

Z Winchesteru na Thorské panství nebylo daleko, ale mně při mé netrpělivosti připadala cesta dlouhá, zatímco pro Holmese byla očividně nekonečná; neměl chvíli stání, nedokázal sedět, nýbrž přecházel neklidně po kupé nebo bubnoval dlouhými, obratnými prsty na polštářovaná sedadla. Jednu chvíli však, bylo to už krátce před cílem naší cesty, usedl náhle na sedadlo proti mně – byli jsme v kupé první třídy sami – položil mi obě ruce na kolena a zadíval se mi do očí zvláštním šibalským pohledem, typickým pro jeho lehkovážnější nálady.

„Watsone,“ pravil, „mám takový dojem, že na tyhle naše výpravy chodíváte ozbrojen.“

A mohl být moc rád, že jsem si takový zvyk osvojil, neboť on sám zpravidla nevěnoval pozornost vlastní bezpečnosti, když byl v duchu zaujat nějakým problémem, takže můj revolver se už vícekrát osvědčil jako dobrý přítel v nouzi. Připomněl jsem mu tuto skutečnost.

„Ano, ano, na tyto věci někdy pozapomínám. A máte dnes pistoli s sebou?“

Vyňal jsem ji ze zadní kapsy u kalhot, krátkou, šikovnou a velmi účinnou malou zbraň. Otevřel závěr, vytřepal náboje a pečlivě si ji prohlédl.

„Je těžká – pozoruhodně těžká,“ pravil.

„Ano, je to poctivá práce.“

Okamžik nad ní dumal.

„Tak se mi všechno zdá, Watsone,“ řekl, „že se váš revolver ocitne ve velmi úzké spojitosti se zločinem, který vyšetřujeme.“

„Žertujete, milý Holmesi.“

„Nikoli, Watsone, myslím to zcela vážně. Máme před sebou jistý experiment. Jestli se ten experiment podaří, bude všechno jasné. A experiment závisí na tom, jak se osvědčí tato malá zbraň. Jeden náboj vyjmeme. Nyní vrátíme zbývajících pět na místo a zajistíme závěr. Tak! Tím jsme zvýšili váhu a přiblížili jej corpu delicti.“

Vůbec jsem netušil, co má za lubem, a on mi to neobjasnil, ale seděl zamyšlen, dokud jsme nezastavili na onom hampshirském nádražíčku. Obstarali jsme si jakousi zchátralou bryčku a za čtvrt hodinky už jsme vstoupili do domku našeho důvěrníka, policejního seržanta.

„Našel jste klíč k té záhadě, pane Holmesi? Jak to tedy bylo?“

„Vše závisí na tom, jak se zachová revolver doktora Watsona,“ řekl přítel. „Zde je. Můžete mi obstarat desetimetrový provaz, seržante?“

Ve vesnickém hokynářství jsme získali klubko pevného motouzu.

„Myslím, že máme vše, čeho je třeba,“ řekl Holmes. „A nyní mne laskavě doprovoďte tam, kde se bohdá skončí poslední etapa našeho putování.“

Zapadající slunce změnilo zvlněné hampshirské vřesoviště v nádherné podzimní panoráma. Seržant se vlekl vedle nás a stíhal mého společníka nejedním kritickým a podezíravým pohledem, v němž se zračily hluboké pochybnosti o jeho zdravém rozumu. Když jsme se přiblížili dějišti zločinu, věděl jsem, že přítel je přes svou vrozenou chladnokrevnost hluboce vzrušen.

„Ano,“ odvětil na mou otázku, „byl jste už svědkem toho, že jsem se nestrefil, Watsone. Vytuším jisté věci, ale můj instinkt mne přece jen někdy zklame. Byl jsem o tom přesvědčen, když mne to poprvé napadlo ve Winchesterském vězení, avšak nevýhodou bystrého rozumu je, že si vždycky dokáže představit i odlišné vysvětlení, a v tom případě bychom byli na falešné stopě. A přece – a přece – Nu, Watsone, můžeme to aspoň zkusit.“

Jak jsme kráčeli, uvázal pevně jeden konec motouzu k pažbičce pistole. Dospěli jsme k dějišti tragédie. Pod vedením policisty věnoval Holmes velké úsilí tomu, aby přesně určil místo, kde mrtvá ležela. Hledal pak mezi kapradinami a vřesovím, až našel větší kámen. Ten připevnil na druhý konec provazu a přehodil přes zábradlí mostu, až visel přímo nad vodou. Nato si stoupl na osudné místo u předmostí a uchopil můj revolver tak, že se napjal provaz, který jej poutal ke kameni na vzdálené straně. „Dávejte pozor!“ zvolal.

S těmito slovy pozvedl pistoli k hlavě a rozevřel prsty. Váha kamene ji okamžitě strhla: třeskla hlučně o zábradlí a zapadla na druhé straně do vody. Sotva zmizela, už klečel Holmes vedle kamenné zídky a jeho radostný výkřik napovídal, že ho tušení nezklamalo.

„Viděli jste kdy názornější experiment?“ zvolal. „Pohleďte, Watsone, váš revolver vyřešil tu záhadu!“ Přitom ukazoval na další odštěpek, tvarem i rozměrem přesně odpovídající tomu prvnímu, který se objevil na spodním okraji kamenné balustrády.

„Přespíme dnes v hostinci,“ pokračoval, když vstal a obrátil se k užaslému seržantovi. „Přinesete si ovšem hák a vylovíte revolver mého přítele. To nebude žádná těžká práce. Poblíž najdete také na zátěži přivázaný revolver, jak se ta pomstychtivá žena pokoušela zastřít vlastní hrozný čin a svalit na nevinnou oběť podezření z vraždy. Můžete oznámit panu Gibsonovi, že ho vyhledám zítra ráno, kdy budeme moci podniknout potřebné kroky, aby byla slečna Dunbarová zproštěna obvinění.“

Pozdě večer, když jsme se ve venkovské hospůdce pěkně uvelebili a zapálili si dýmky, vysvětlil mi Holmes krátce, jak se všechno událo.

„Obávám se, Watsone,“ řekl, „že mi nevylepšíte reputaci, jíž se snad těším, když připojíte záhadu na Thorském mostě k ostatním případům ve svých análech. Mozek mi nějak zlenivěl a neprojevila se u mne ona fantazie spjatá s realitou, na níž spočívá mé umění. Doznávám, že odštípnutý kamenný úlomek byl dostatečným klíčem k pravému řešení, a vyčítám si, že jsem je neodhalil dříve.

Musíme ovšem konstatovat, že ta nešťastná paní uvažovala složitě a rafinovaně, takže nebylo nic jednoduchého prohlédnout její lest. Nevzpomínám si, že bychom mezi svými dobrodružnými příhodami narazili na tak zvláštní ukázku toho, co dokáže zhrzená láska. Ať už byla slečna Dunbarová její sokyně tělesně, anebo pouze duševně, zřejmě to pokládala za stejně neodpustitelné. Bezpochyby viděla v té nevinné dívce příčinu příkrého zacházení a nevlídných slov, jimiž se manžel snažil zprostit jejích přehnaných projevů oddanosti. Nejprve se rozhodla, že si vezme život. A pak si usmyslila provést to takovým způsobem, aby nenáviděné ženě připravila úděl mnohem horší než jakoukoli rychlou smrt.

Můžeme sledovat její počínání krok za krokem a všechny okolnosti svědčí o rafinovaně promyšleném záměru. Velmi chytře získala od slečny Dunbarové lístek, z něhož mohl nezasvěcený člověk usoudit, že dějiště zločinu vybrala vychovatelka. Z obavy, aby jej nepřehlédli, to poněkud přehnala tím, že jej doposledka držela v ruce. Sám tento fakt měl ve mně vzbudit podezření mnohem dřív, než se stalo.

Pak vzala jednu z manželových pistolí – viděl jste, že má v domě celý arzenál – a schovala si ji pro svůj čin. Podobnou pistoli ukryla tehdy dopoledne v šatníku slečny Dunbarové. Předtím z ní vystřelila jednu ránu, což mohla někde v lese lehce učinit, aniž vzbudila něčí pozornost. V určený čas se odebrala k mostu, kde se chtěla tímto mimořádně důmyslným způsobem zbavit zbraně. Když se objevila slečna Dunbarová, zahrnula ji z posledních sil proudem nenávistných výčitek, a jakmile dívka odběhla z doslechu, uskutečnila svůj strašlivý úmysl. Všechny články teď do sebe zapadají a řetěz je úplný. Noviny se budou ptát, proč neprohledali zátočinu hned, ale každý dokáže být moudrý dodatečně, a ono není tak snadné, prohledat celou plochu rákosím zarostlého vodního toku, když člověk nemá jasnou představu, co hledá a kde to asi může být. Nu, Watsone, pomohli jsme jedné pozoruhodné ženě i jednomu neméně zajímavému muži. Kdyby se v budoucnu jejich osudy spojily, což není tak nepravděpodobné, zjistí možná finanční kruhy, že se pan Neil Gibson něčemu naučil v oné škole žalu, kde se lidem udílí životní lekce.“