Z archívu Sherlocka Holmese

Mazarinův drahokam

Doktora Watsona potěšilo, že se opět ocitá v té neuspořádané místnosti vyhlížející z prvního patra na Baker Street, kde započalo už tolik pozoruhodných dobrodružství. Obhlédl znovu učené grafy na zdi, dřevěný pracovní stůl popálený kyselinami, pouzdro na housle opřené v koutě a kbelík na uhlí, který odedávna obsahoval dýmky a tabák. Nakonec spočinul očima na svěžím, usměvavém Billym, mladém, leč velmi učenlivém a taktním pážeti; ten pomáhal, seč mohl, rozptylovat clonu osamění a odloučenosti, která obklopovala nepřístupnou osobnost slavného detektiva.

„Zdá se, že se tu nic nezměnilo. Ani ty jsi se nezměnil. Doufám, že totéž platí o něm?“

Billy pohlédl trochu starostlivě na zavřené dveře do ložnice.

„Myslím, že si šel lehnout a usnul,“ řekl.

Bylo sedm hodin za nádherného letního podvečera, ale doktor Watson byl dostatečně obeznámen s nepravidelnými zvyky svého dávného přítele, takže ho ta zpráva nepřekvapila.

„To patrně znamená nějaký případ, že?“

„Ano, pane, pracuje právě velmi usilovně. Mám starost o jeho zdraví. Je čím dál tím hubenější a bledší a nic nejí. ‚Kdy si račte přát večeři, pane Holmesi?‘ zeptala se ho paní Hudsonová. ‚Pozítří v půl osmé,‘ on na to. Znáte ho, když je zaujat nějakým případem.“

„Ano, Billy, to znám.“

„Sleduje někoho. Včera někde chodil jako nezaměstnaný dělník, který shání práci. Dneska byl za starou bábu. Skoro mě samotného napálil, a já teď už přece znám jeho kousky.“ Billy se zazubil a ukázal prstem na velice bachratý slunečník, opřený o pohovku. „Ten patří k babskému přestrojení,“ řekl.

„Ale co to všechno znamená, Billy?“

Billy ztišil hlas, jako by mi hodlal svěřit nejdůležitější státní tajemství. „Vám to můžu říct, pane, ale musíte si to nechat pro sebe. Jde o ten korunní klenot.“

„Cože – ta loupež za sto tisíc liber?“

„Ano, prosím. Chtějí ten drahokam za každou cenu zpátky. Představte si, že ministerský předseda i ministr vnitra seděli právě tuhle na té pohovce. Pan Holmes na ně byl moc milý. Trochu je uchlácholil a slíbil, že udělá, co bude v jeho silách. Pak tu byl lord Cantlemere –“

„Ach je!“

„Ano, pane, umíte si to představit. Je takový škrobený, jestli to tak smím říct. S ministerským předsedou bych se shodl, ani proti ministru vnitra nic nemám, dělal dojem zdvořilého, ochotného člověka, ale jeho lordstvo nesnáším. I panu Holmesovi jde na nervy. Víte, on k panu Holmesovi nemá důvěru a stavěl se proti tomu, aby ho přizvali. Bylo by mu milejší, kdyby neuspěl.“

„A pan Holmes to ví?“

„Pan Holmes ví vždycky všechno, co je potřeba vědět.“

„Nu, musíme doufat, že uspěje a lordu Cantlemerovi tak připraví rozčarování. Ale pověz mi, Billy, nač je tu ten závěs přes okno?“

„Pan Holmes ho tam dal pověsit před třemi dny. Máme za ním něco legračního.“

Billy popošel a roztáhl závěs, který odděloval alkovnu za arkýřovitým oknem.

Doktor Watson nedokázal potlačit výkřik úžasu. Byl to přesný model jeho starého přítele, včetně županu a všeho ostatního; hlavu měl natočenou z poloprofilu k oknu a trochu skloněnou, jako by četl neviditelnou knihu, zatímco postava spočívala hluboko zabořená v křesle. Billy odpojil hlavu a podržel ji ve vzduchu.

„Nasazujeme ji v různých úhlech, aby to vypadalo přirozeněji. Netroufal bych si na to sáhnout, kdyby nebyly spuštěné žaluzie. Ale když je vytáhneme, je to vidět až z druhé strany ulice.“

„Něčeho podobného jsme už jednou použili.“

„Tenkrát jsem tu ještě nebyl,“ řekl Billy. Vytáhl žaluzie a vyhlédl do ulice. „Tamhle odtud nás někdo pozoruje. Vidím toho chlapa: stojí právě v okně. Mrkněte se sám.“

Watson vykročil, ale vtom se otevřely dveře z ložnice a v nich se objevila vysoká, hubená postava Holmesova: byl v obličeji bledý a přepadlý, ale stejně svižný v chůzi i pohybech jako jindy. Bleskově přiskočil k oknu a žaluzie opět spustil.

„Tohle se nedělá, Billy,“ řekl. „Právě jsi byl v nebezpečí života, milý hochu, a já bych se bez tebe nyní nedokázal obejít. Nu, Watsone, jsem rád, že vás opět mohu uvítat ve vašem někdejším domově. Přicházíte v kritické chvíli.“

„To jsem seznal.“

„Můžeš jít, Billy. S tím hochem je to těžká věc, Watsone. Jak dalece jsem oprávněn vystavovat ho nebezpečí?“

„Jakému nebezpečí, Holmesi?“

„Nebezpečí náhlé smrti. Očekávám, že dnes večer k něčemu dojde.“

„A k čemu by mělo dojít?“

„K mému zavraždění.“

„Ne, ne, vy žertujete, Holmesi.“

„I při svém nevalném smyslu pro humor bych si dokázal vymyslet lepší žert. Ale mezitím si můžeme udělat pohodlí, nemyslíte? Snad vám sklenička nebude proti mysli. Sodovka a doutníky jsou na svém místě. Nechť vás znovu uzřím v obvyklém křesle. Nezískal jste doufám odpor k mé dýmce a politováníhodnému tabáku? V současné době mi nahrazuje potravu.“

„Ale proč nejíte?“

„Protože hlad zbystřuje smysly. Jako lékař přece musíte připustit, milý Watsone, že krev, kterou si vyžádá trávení, jde na úkor překrvení mozku. Já jsem mozek, Watsone. Zbytek mé tělesné podstaty je pouhý přívažek. Proto musím brát v úvahu mozek.“

„A co to nebezpečí, které vám hrozí, Holmesi?“

„Pro případ, že by vrah uspěl, měl byste si snad raději obtěžovat paměť jeho jménem a adresou. Můžete obé pak předat Scotland Yardu s mým uctivým poručením a posledním sbohem. Sylvius se jmenuje – hrabě Negretto Sylvius. Zapište si to, člověče, zapište si to! Moorside Gardens, č. 136, N.W. Máte to?“

Watsonův upřímný obličej se úzkostí až chvěl. Věděl velice dobře, jak nesmírná rizika Holmes podstupuje, a uvědomoval si, že má ve zvyku nebezpečí spíše zlehčovat, než nadsazovat. Watson, jako vždy muž činu, se ukázal být práv situaci.

„Počítejte se mnou, Holmesi. Nemám zítra ani pozítří nic na práci.“

„Váš morální profil se vůbec nelepší. Ke všem svým ostatním nectnostem navíc ještě věšíte lidem bulíky na nos. Děláte dojem všestranně zaměstnaného lékaře, jehož se pacienti netrpělivě dožadují.“

„Nechtějí nic, co by nemohlo počkat. Ale proč nedáte toho člověka zatknout?“

„Udělat bych to mohl. Právě proto jeví takové znepokojení!“

„Nač tedy váháte?“

„Protože nevím, kde je drahokam.“

„Ach ano, Billy mi o tom pověděl – uloupený korunní klenot!“

„Správně – velký žlutý Mazarinův drahokam. Rozhodil jsem sítě a ryba v nich uvízla. Nemám však drahokam. Nač bych dával zavřít zloděje? Na světě by sice bylo hned bezpečněji, kdyby seděli za mřížemi. Ale to není můj cíl. Potřebuji dostat ten kámen.“

„A zmíněný hrabě Sylvius je jednou z vašich ryb?“

„Ano, a je to žralok. Ten má nebezpečné zuby. Druhý je Sam Merton, bývalý boxer. Není to špatný chlap, ten Sam, ale nechá si od hraběte poroučet. Sam není žádný žralok. Je to takový velký, svalnatý, tupohlavý sumec. Ale přesto se třepetá v mé síti.“

„Kdo je to ten hrabě Sylvius?“

„Dnes dopoledne jsem mu kráčel po boku. Viděl jste mne už přestrojeného za stařenku. Ještě nikdy jsem tu roli nesebral přesvědčivěji. Jednou mi dokonce zvedl slunečník. ‚Dovolíte, milostivá?‘ řekl – je napůl Ital, víte, a když je dobře naložený, má takové ty jižní galantní způsoby – ale v opačném případě je to zosobněný ďábel. Život je plný rozmarných příhod, Watsone.“

„Tato mohla dopadnout tragicky.“

„Snad. Sledoval jsem ho až do dílny starého Straubenzeeho v Minories. Straubenzee mu udělal tu vzduchovku – prý je to moc šikovná věcička a dal bych na to krk, že je momentálně právě v protějším okně. Viděl jste našeho panáka? Ovšem, Billy vám ho ukázal. Každou chvíli může tou pěknou hlavou proletět kulka. Ano, Billy, copak je?“

Chlapec znovu vstoupil do pokoje; v ruce držel podnos s navštívenkou. Holmes na ni pohlédl a pak zdvihl obočí a pobaveně se usmál.

„Pan hrabě osobně. To jsem vskutku neočekával. Chytneme se do křížku, Watsone. Odvaha mu nechybí. Snad jste slyšel, že proslul jako lovec divokých šelem. Bylo by triumfálním vyvrcholením jeho vynikajících sportovních úspěchů, kdyby mne přidal ke svým loveckým trofejím. Jeho návštěva mi dokazuje, že už pociťuje, jak mu šlapu na paty.“

„Pošlete pro policii.“

„To pravděpodobně udělám. Ale ne hned. Vyhlédl byste opatrně z okna, Watsone, a podíval se, zda někdo postává na ulici?“

Watson vykoukl ostražitě zpoza závěsu.

„Ano, u dveří je jakýsi hromotluk.“

„To bude Sam Merton – ten poslušný, ale dost nedovtipný Sam. Kde je ten pán. Billy?“

„V salónu, prosím.“

„Až zazvoním, uveď ho nahoru.“

„Prosím.“

„Uveď ho dál, i kdybych tu nebyl.“

„Prosím.“

Watson vyčkával, dokud se dveře opět nezavřely, a pak se jal naléhat.

„Poslyšte, Holmesi, tohle je prostě vyloučeno. Ten chlap je na pokraji zoufalství, a tudíž schopen všeho. Možná že vás přichází zavraždit.“

„To by mne nepřekvapovalo.“

„Trvám na tom, abych byl přítomen.“

„Hrozně byste tu překážel.“

„Jemu?“

„Ne, milý příteli, mně.“

„Já vás tu rozhodně nemohu nechat samotného.“

„Ale ano, můžete. A uděláte to, protože jste ještě nikdy nezahodil hru. Jsem si jist, že ji dohrajete až do konce. Ten člověk přišel prosadit svou a zůstane tu, abych svou mohl prosadit já.“ Holmes vytáhl zápisník a spěšně naškrábal několik řádek. „Odjeďte drožkou do Scotland Yardu a předejte tohle Youghalovi z kriminálního oddělení. Vraťte se sem v doprovodu policie. Nakonec toho chlapa zatknou.“

„V tom vám s radostí vyhovím.“

„Než se vrátíte, budu mít dost času zjistit, kde je drahokam.“ Dotkl se zvonku. „Myslím, že odejdeme přes ložnici. Tenhle druhý východ je nesmírně užitečný. Raději bych si svého žraloka prohlédl, než spatří on mne, a k tomu používám, jak si jistě pamatujete, své osobité metody.“

Billy tedy uvedl krátce nato hraběte Sylvia do prázdné místnosti. Proslulý lovec, sportovec a lev salónů byl statný snědý muž s mocným černým knírem, jenž zakrýval krutá ústa s tenkými rty a nad nímž se zvedal dlouhý nos, zahnutý jako orlí zoban. Byl elegantně oblečen, ale jeho nápadná vázanka, jiskřící jehlice a třpytné prsteny působily příliš křiklavě. Když za ním zapadly dveře, rozhlédl se kolem sebe divokým, překvapeným pohledem, jako by očekával odněkud nějaký úskok. Pak sebou prudce trhl, neboť zahlédl nad opěradlem křesla u okna nehybnou hlavu a límec županu. Zprvu vyjadřoval jeho výraz pouhý úžas. Pak se mu v černých vražednických očích zajiskřilo hroznou nadějí. Ještě jednou se rozhlédl, aby se přesvědčil, že tu není svědků, načež pozdvihl masivní hůl a po špičkách se plížil k mlčící postavě. Rozmáchl se ke konečnému skoku a ráně, když ho chladný sarkastický hlas oslovil z otevřených dveří ložnice: „Neničte to, hrabě! Neničte to!“

Vrah uskočil a obličej se mu křečovitě stáhl úžasem. Na okamžik opět pozdvihl hůl s hlavicí zalitou olovem, jako by chtěl svůj zuřivý útok zamířit od napodobeniny k originálu, ale cosi v těch neúhybných šedých očích a sardonickém úsměšku mu zadrželo ruku.

„Je to přece taková hezká věcička,“ řekl Holmes a přistoupil k panákovi. „Zhotovil ji francouzský sochař Tavernier. Je takový mistr na voskové figuríny jako váš přítel Straubenzee na vzduchovky.“

„Na vzduchovky! Jak to myslíte?“

„Odložte si klobouk a hůl na ten malý stolek. Děkuji vám. Račte se posadit. Neodložíte si také pistoli? No prosím, když se vám líbí na ní sedět. Přicházíte vskutku jako na zavolanou, protože jsem si toužebně přál, abych si s vámi mohl trochu pohovořit.“

Hrabě se zamračil a jeho husté obočí vypadalo hrozivě.

„I já jsem si přál s vámi pohovořit, Holmesi. Proto jsem tady. Nezapírám, že jsem se právě hodlal na vás vrhnout.“

Holmes pohupoval nohou ke kraji stolu.

„Vytušil jsem, že se vám takový nápad rodí v hlavě,“ řekl. „A čemu vděčím za tu osobitou pozornost?“

„Protože nešetříte námahou, jen abyste mne obtěžoval. Protože jste mne dal stopovat svými pohůnky.“

„Mými pohůnky! Ujišťuji vás, že nikoli!“

„Třesky plesky! Dal jsem je sledovat. Tuto hru mohou hrát dva, Holmesi.“

„Jde o maličkost, pane hrabě, ale snad byste byl tak laskav a neodpíral mi při oslovení můj přídomek. Pochopíte, že při mém zaměstnání bych se takhle ocitl na důvěrné bázi s polovinou individuí z galérie zločinců, a jistě se mnou budete souhlasit, že výjimky by vzbuzovaly závist.“

„Tak tedy pane Holmesi.“

„Bravo! Ujišťuji vás však, že se mýlíte, pokud jde o mé údajné agenty.“

Hrabě Sylvius se opovržlivě zasmál.

„Jiní lidé mají stejné pozorovací schopnosti jako vy. Včera to byl starý nádeník. Dnes jakási bába. Nespustili mne z očí celý den.“

„Opravdu mi lichotíte, pane hrabě. Starý baron Dawson prohlásil v předvečer své popravy, že v mém případě ztrácí jeviště to, co získal zákon. A nyní oceňujete i vy sám laskavě mé postavičky?“

„To jste byl vy – vy sám?“

Holmes pokrčil rameny. „Tamhle v rohu vidíte slunečník, který jste mi tak ohleduplně zvedl v Minories, než jste pojal podezření.“

„Kdybych to byl věděl, možná že byste byl už nikdy –“

„Nespatřil toto skromné obydlí. Toho jsem si byl dobře vědom. Všichni můžeme litovat příležitostí, jichž jsme nevyužili. Stalo se však, že jste nic nevytušil, a proto sedíme tady.“

Košaté obočí hraběte Sylvia se stáhlo ještě hrozivěji nad nebezpečnýma očima. „Vaše doznání situaci jen zhoršuje. Nebyli to tedy vaši agenti, ale vy sám, vy všetečný tajtrlíku! Připouštíte, že jste mne špehoval. Proč?“

„Ale jděte, hrabě. Střílel jste přece kdysi v Alžíru lvy.“

„Nu a?“

„A proč?“

„Proč? Ze sportu – je to vzrušující – nebezpečné!“

„A bezpochyby také proto, abyste zbavil kraj škodné?“

„Zajisté!“

„Mé důvody v kostce.“

Hrabě vyskočil a ruka mu automaticky sjela k zadní kapse.

„Sedněte si, pane hrabě, sedněte si. Existuje ještě jeden, hmatatelnější důvod. Chci ten žlutý drahokam!“

Hrabě Sylvius se opřel v křesle a zle se usmál.

„I to se podívejme!“

„Víte, že kvůli tomu jsem vám v patách. A zavítal jste sem ke mně dnes večer ve skutečnosti z toho důvodu, abyste zjistil, co o celé té záležitosti vlastně vím, a nakolik je tedy nezbytné odstranit mou osobu. Nu, řekl bych, že z vašeho hlediska je to naprosto nezbytné, neboť o tom vím vše, až na jedno, a to se mi právě chystáte sdělit.“

„Vskutku? A která informace vám, pěkně prosím, ještě chybí?“

„Kde ten korunní klenot právě je.“

Hrabě se pronikavě zadíval na svého protihráče.

„Tak tohle chcete vědět, což? Jak bych vám, ke všem čertům, já mohl říci, kde je?“

„Můžete, a řeknete.“

„Vskutku?“

„Nepodaří se vám ošálit mne, pane hrabě.“ Holmesovy oči, které ho poutaly pohledem, se stáhly a zasvítily, až vypadaly jako dva hrozivě ocelové hroty. „Jste průhledný jako sklo. Vidím vám do duše až na samé dno.“

„Pak ovšem také vidíte, kde je drahokam.“

Holmes radostně tleskl a pak na něho posměšně ukázal prstem. „Víte to tedy. Doznal jste se.“

„Nic jsem nedoznal.“

„Ale, pane hrabě, buďte rozumný a můžeme se dohodnout. V opačném případě utrpíte úhonu.“

Hrabě Sylvius obrátil oči ke stropu. „A vy mluvíte o šalbě!“ řekl.

Holmes na něho zamyšleně hleděl, jako šachový velmistr, který si v hlavě spřádá svůj vrcholný tah. Pak vytáhl zásuvku u stolu a vyňal z ní objemný zápisník.

„Víte, co se skrývá v deskách tohoto zápisníku?“

„Ne, to nevím.“

„Vy!“

„Já?“

„Ano, pane, vy! Jste tam se vším všudy – všechny činy vašeho zlotřilého a nebezpečného života.“

„Proklatě!“ vzkřikl hrabě a oči mu zaplály. „Moje trpělivost má své meze!“

„Je to všechno tady, hrabě. Pravdivá fakta o smrti staré paní Haroldové, po níž jste zdědil panství Blymer a krátce nato je prohrál v kartách.“

„To se vám něco zdá.“

„A skutečný životní příběh slečny Minnie Warrenderové.“

„Pchá! S tím nic nedokážete!“

„Je toho tady mnohem víc, hrabě. Je zde loupež v luxusním expresu na Riviéru z 13. února 1892. Je zde padělaný šek z téhož roku na Crédit Lyonnais.“

„Ne; v tom se mýlíte.“

„V ostatním se tedy nemýlím! Podívejte se, hrabě, jste hráč. Má-li váš protivník v rukou všechny trumfy, ušetří to čas, když hlásíte pas.“

„A jak souvisí všechny tyhle řeči s drahokamem, o němž jste se zmínil?“

„Jen pomalu, hrabě. Přitáhněte uzdu svému nepokojnému duchu! Dovolte, abych probral jednotlivé body po svém, na přeskáčku. Tohle všechno na vás vím, ale především mohu vznést důkazy podepřené obvinění z krádeže korunního klenotu proti vám a vašemu boxerskému pohůnkovi.“

„Vskutku?“

„Mám drožkáře, který vás vezl do Whitehallu, a drožkáře, který vás odvážel. Mám portýra, který vás viděl blízko místa činu. Mám Ikeyho Sanderse, který vám odmítl ten diamant rozřezat. Ikey to píchnul, a partie je ztracena.“

Hraběti Sylviovi vyvstaly na čele žíly. Jeho snědé, hustě zarostlé ruce se křečovitě sevřely v potlačovaném vzrušení. Pokusil se promluvit, ale slova jako by mu unikala.

„Takovéhle karty mám v ruce,“ řekl Holmes. „Vyložil jsem je všechny na stůl. Avšak jedna karta chybí: trumfové eso. Nevím, kde ten drahokam je.“

„A taky se to nikdy nedovíte.“

„Myslíte? Mějte přece rozum, hrabě. Uvažte, v jaké jste situaci. Dostanete dvacet let. Sam Merton taktéž. Jaký prospěch budete z toho drahokamu mít? Vůbec žádný. Ale když jej vrátíte – nu, dopustím se těžkého zločinu. Nepotřebujeme vás ani Sama. Chceme ten drahokam. Vzdejte se ho, a co se mne týká, můžete si zůstat na svobodě tak dlouho, dokud se budete řádně chovat. Jestli zase něco provedete – nu, bude to naposled. Ale tentokrát jsem byl pověřen zmocnit se drahokamu, ne vás.“

„A jestliže odmítnu?“

„Pak – žel bohu – předám vás, a ne ten drahokam.“

Billy se na zazvonění objevil ve dveřích.

„Domnívám se, hrabě, že bychom na tuto poradu měli přizvat i vašeho přítele Sama. Koneckonců, i jeho zájmy by měly mít zastoupení. Billy, před domovním vchodem zastaneš takového velkého, ošklivého pána. Požádej ho, aby přišel nahoru.“

„A co když nebude chtít, prosím?“

„Jen žádné násilí, Billy. Jednej s ním mírně. Vyřídíš-li mu, že pro něho vzkazuje pan hrabě Sylvius, jistě se nebude zdráhat.“

„Co zamýšlíte?“ zeptal se hrabě, jakmile Billy zmizel.

„Před chvílí byl u mne můj přítel Watson. Řekl jsem mu, že mám v síti žraloka a sumce; nyní tedy zatahuji síť a oba se společně objeví nad hladinou.“

Hrabě mezitím vstal z křesla a držel ruku za zády. To, co svíral Holmes v ruce, se nejasně rýsovalo v kapse jeho domácího kabátku.

„Vy neumřete v posteli, Holmesi.“

„To mne začasté už rovněž napadlo. Vždyť na tom nezáleží. Koneckonců i vy, hrabě, se rozloučíte se světem spíše v poloze vertikální než horizontální. Avšak takové představy do budoucna jsou morbidní. Proč se raději neoddávat nezkalené radosti z přítomnosti?“

V hrozivých černých očích toho krále mezi zločinci se náhle divoce zablesklo. Holmesova postava se zdála vyrůstat do výše, jak stál připraven a ve střehu.

„Nemá smysl pohrávat si s pistolí, příteli,“ řekl tiše. „Víte velice dobře, že byste se neodvážil jí použít, i kdybych vám poskytl čas ji vytáhnout. Pistole jsou odporné, hlučné předměty, hrabě. Zůstaňte raději u vzduchovek. Ha! Zdá se mi, že slyším plavné kročeje vašeho ctěného společníka. Dobrý den, pane Mertone. Venku na ulici je dosti nudno, nemyslíte?“

Zápasník, mladík rozložité postavy, s těžkopádným, umíněným, jakoby ze stran přitesaným obličejem, postával nemotorně ve dveřích a rozhlížel se zmateně kolem sebe. Holmesovy zdvořilé způsoby ho zaskočily; ač nejasně tušil, že se za nimi skrývá nepřátelství, nevěděl, jak jim čelit. Obrátil se proto k bystřejšímu druhovi o pomoc.

„Co se děje, hrabě? Co chce ten chlap? Nač si to hrajeme?“ Měl hluboký a chraptivý hlas.

Hrabě pokrčil rameny a Holmes mu odpověděl.

„Kdybych to měl vyjádřit v kostce, pane Mertone, řekl bych, že jste už dohráli.“

Boxer se stále ještě obracel na svého společníka.

„Dělá si ten chlápek legraci či co? Nejsem na legraci zrovna naloženej.“

„Jistěže ne, a ani bych to nepředpokládal. Mohu vám myslím přislíbit, že v průběhu večera budete mít k humoru čím dál tím odtažitější vztah. Poslyšte, hrabě: jsem zaměstnaný člověk a nemíním zbůhdarma mařit čas. Odeberu se do přilehlé ložnice. Prosím, počínejte si tu v mé nepřítomnosti jako doma. Můžete vyložit svému příteli, jak se věci mají, aniž vám v tom bude překážet moje osoba. Já si zatím přehraji na housle Hoffmannovu Barcarolu. Za pět minut se vrátím pro konečnou odpověď. Je vám jasné, jaká volba vám zbývá, viďte? Dostane policie drahokam, anebo vás?“

Holmes vzal z kouta housle a vyšel z místnosti. Za okamžik sem slabě dolehly zavřenými dveřmi ložnice táhlé, úpěnlivé tóny nesmrtelné melodie.

„Co se to stalo, prosím vás?“ dotazoval se Merton rozčileně, když se k němu jeho společník obrátil. „Ví o tom drahokamu?“

„Ví o tom proklatě víc, než by měl. Nejsem si jist, že neví všechno.“

„Bože na nebesích!“ Boxerův popelavý obličej o poznání zbělel.

„Ikey Sanders to na nás píchnul.“

„Ten? Toho si podám, i kdyby mě to mělo stát krk.“

„Co nám to pomůže? Musíme se rozhodnout, co uděláme.“

„Momentíček,“ řekl boxer a pohlédl podezíravě na dveře do ložnice. „Na tu lišku podšitou si musíme dát majzla. Neposlouchá von nakonec?“

„Jak by mohl poslouchat, když hraje?“

„To je pravda. Ale možná že někdo stojí za firhaňkem. Tady je to taky samej hadr.“ Jak se rozhlížel, spatřil poprvé model v okně; vyvalil oči a ukazoval němě prstem, úžasem neschopen slova.

„Pchá! To není než panák,“ řekl hrabě.

„Udělanej podle něho, co? No, to mě podržte. Že to není u madam Tussaudové! Jako by mu z oka výpad, i šláfrok a tak. Ale co ty firhaňky, pane hrabě!“

„Čert je vem! Ztrácíme čas a nemáme ho nazbyt. Může nás dát zavřít kvůli tomu diamantu!“

„Houby může!“

„Nechá nás prásknout do bot, když mu povíme, kde je.“

„Cože? Jít vod toho! Zahodit sto tisíc liber?“

„Je to buď – anebo.“

Merton se poškrábal na krátce ostříhané lebce.

„Je tam sám. Poďme ho vodkrouhnout. Jak bude po smrti, nemáme se čeho bát.“

Hrabě zavrtěl hlavou.

„Je ozbrojený a je ve střehu. Kdybychom ho zastřelili, sotva by se nám podařilo odtud dostat. Krom toho je pravděpodobné, že policii oznámil všechno, co vypátral Počkat! Co to bylo?“

Od okna zaznělo slabé zašramocení. Oba muži vyskočili, ale všude vládlo ticho Až na tu podivnou postavu usazenou v křesle byli v místnosti určitě sami.

„Něco z ulice,“ řekl Merton. „Hele, šéfe, vám to zapaluje. Jistě si vymyslíte, jak z toho vyklouznout. Jestli se to nebude vyřizovat pěstěma, tak se do toho musíte vobout vy.“

„Napálil jsem už jinačí čímany,“ odpověděl hrabě. „Drahokam je tady u mne v tajné kapse. Neriskuju, že bych ho nechal někde válet. Dnes večer může zmizet z Anglie a do neděle ho v Amsterodamu rozřežou na čtyři kusy. Neví nic o van Seddarovi.“

„Myslel jsem, že van Seddar odpluje příští tejden.“

„Původně ano. Teď ho však musíme dostat na nejbližší loď. Jeden z nás musí propašovat drahokam do Lime Street a říct mu to.“

„Ale dvojitý víko není hotový.“

„Musíme to riskovat a odvézt ho i tak. Nesmíme ztratit ani okamžik.“ Znovu se odmlčel v předtuše nebezpečí, které se sportovec naučí instinktivně vycítit, a pozorně se zahleděl k oknu. Ano, ten šramot sem jistě dolehl z ulice.

„Co se Holmese týká,“ pokračoval, „toho nebude těžké napálit. Ten blázen nás totiž nedá zatknout, když dostane drahokam. Slíbíme mu ho tedy. Uvedeme ho na falešnou stopu, a než zjistí, že je to falešná stopa, bude klenot v Holandsku a my pryč z Anglie.“

„Tak se mi to líbí!“ zvolal Sam Merton a zazubil se.

„Ty půjdeš za Holanďanem a řekneš mu, aby koukal zmizet. Já se zdržím u toho nádivy a zarecituju mu falešné doznání. Řeknu mu, že drahokam je v Liverpoolu. Prokletá muzika utahaná, jde mi to na nervy! Než mu svitne, že v Liverpoolu není, bude kámen rozčtvrcený a my pobrázdíme na modrých vlnách. Pojď sem, ať nejsi v zorném poli klíčové dírky. Tady je ten drahokam.“

„Divím se, že máte kuráž nosit ho při sobě.“

„Kde by byl uložený líp? Když jsme ho dokázali vyfouknout z Whitehallu, jistě by ho někdo dokázal vyfouknout z mého bytu.“

„Ukažte, ať si ho prohlídnu.“

Hrabě Sylvius vrhl poněkud nelichotivý pohled na svého společníka a přehlédl špinavou ruku, která se k němu vztáhla.

„Co je – myslíte, že vám ho šlohnu? Helejte, vašnosti, ty vaše móresy už mi lezou z krku.“

„Proč hned tak zhurta, Same? Nemůžeme si dovolit žádnou rozepři. Pojď k oknu, aby ses mohl pokochat tou krásou. Podrž si ho proti světlu. Tumáš!“

„Děkuji!“

Holmes se prudce vymrštil z křesla, kde předtím spočíval panák, a zmocnil se drahocenného klenotu. Držel jej nyní v jedné ruce, zatímco pistole v jeho druhé ruce mířila hraběti na hlavu. Oba zlosyni, dokonale zaskočeni, vrávoravě ucouvli. Než se vzpamatovali, stiskl Holmes elektrický zvonek.

„Jen žádné násilí, pánové – žádné násilí, prosím vás. Mějte ohled na nábytek. Musí vám být přece zcela jasné, že jste se dostali do svízelné situace. Policie čeká dole.“

V hraběti převládl úžas nad hněvem i strachem.

„Ale jak, u všech čertů –?“ zalykal se.

„Nedivím se, že vás to překvapuje. Nemohl jste přece vědět, že z mé ložnice vedou druhé dveře za ten závěs. Domníval jsem se, že jste museli zaslechnout, jak odstraňuji figurínu, ale měl jsem štěstí. Tím jsem získal možnost vyposlechnout si váš barvitý rozhovor, který by býval bolestně ochuzen, kdybyste byli věděli o mé přítomnosti.“

Hrabě mávl rezignovaně rukou.

„Uznáváme vaši převahu, Holmesi. Věřím, že jste vtělený ďábel.“

„Rozhodně k sobě nemáme daleko,“ odvětil Holmes se zdvořilým úsměvem.

Samu Mertonovi se vlivem pomalejšího chápání situace teprve postupně objasňovala. Až nyní, kdy na schodech zaduněly těžké kroky, prolomil mlčení.

„Čistá prácička,“ řekl. „Ale co to zatracený fidlání? Vždyť je to poráde ještě slyšet.“

„Ba,“ odvětil Holmes, „máte pravdu. Jen ať si hraje! Ty moderní gramofony jsou pozoruhodný vynález.“

Do místnosti vtrhla policie, pouta zacvakla a zločinci byli odvedeni do čekající drožky. Watson prodléval ještě u Holmese a blahopřál mu k čerstvé snítce, jíž přizdobil své vavříny. Jejich rozhovor znovu přerušil kliďas Billy s navštívenkou na podnose. „Lord Cantlemere, pane.“

„Uveď ho dál, Billy. To je ten vznešený šlechtic, který představuje nejvyšší kruhy,“ řekl Holmes. „Je to vynikající muž a vlastenec, ale jaksi ze staré školy. Vytrhneme ho ze vznešené důstojnosti? Dovolíme si malý žertík? Můžeme směle předpokládat, že neví o ničem, co se přihodilo.“

Dveře se otevřely a vpustily hubeného důstojného pána s ostrými rysy a vrcholně viktoriánskými licousy, černými jako uhel, což se podivně vyjímalo vedle ohnutých zad a nejisté chůze. Holmes k němu vlídně přistoupil a stiskl chladnou ruku.

„Jak se daří, vaše lordstvo? Máme chladnější počasí, než bývá obvyklé v tuto roční dobu, ale tady uvnitř je teploučko. Smím vám pomoci z převlečníku?“

„Ne, děkuji vám; neodložím si.“

Holmes mu naléhavě stiskl rukáv.

„Dovolte laskavě! Přítel doktor Watson by vám jistě potvrdil, jak zákeřné jsou tyto náhlé změny teploty.“

Jeho lordstvo se poněkud netrpělivým pohybem osvobodilo.

„Cítím se docela příjemně, pane. Není třeba, abych se zdržel. Přišel jsem se jen pozeptat, jak pokračujete v úkolu, jejž jste si z vlastní iniciativy předsevzal rozřešit.“

„Je to nesnadná věc – velice nesnadná.“

„Obával jsem se, že dospějete k takovému závěru.“

Ze slov i chování starého dvořana zaznívalo zřetelné opovržení.

„Schopnosti každého člověka mají své hranice a tato skutečnost nám aspoň zabraňuje podlehnout sebeuspokojení.“

„Ano, vaše lordstvo, měl jsem z toho těžkou hlavu.“

„O tom nepochybuji.“

„Zvlášť jedna otázka mne znepokojuje. Možná že byste mi pomohl najít na ni odpověď?“

„Žádáte mne o radu dosti pozdě. Domníval jsem se, že pracujete podle svých zcela soběstačných metod. Přesto jsem ochoten přispět vám ku pomoci.“

„Víte, vaše lordstvo, bezpochyby budeme s to podložit obžalobu proti skutečným zlodějům dostatečnými důkazy.“

„Až je chytíte.“

„Správně. Ale jedna otázka zůstává otevřená – jak postupovat proti přechovávači?“

„Nejsou takové úvahy trochu předčasné?“

„Je lépe mít předem připravený plán. Jaký důkaz by tedy podle vašeho mínění takového přechovávače nevývratně osvědčil?“

„Kdyby měl ten drahokam v držení.“

„Poté byste ho dal zatknout?“

„Zcela nepochybně.“

Holmes se nikdy nerozesmál, ale tentokrát to svým výrazem Watsonovi víc než kdykoli jindy připomínal.

„V tom případě budu mít bolestnou povinnost doporučit, abyste byl zatčen, velevážený pane.“

Tato slova lorda Cantlemera navýsost pobouřila. Z dávno vyhaslého popela se vznítilo několik jisker a rozžehlo jeho popelavé tváře.

„Zacházíte příliš daleko, pane Holmesi. Jsem padesát let veřejně činný, ale nepamatuji se, že bych se byl kdy setkal s něčím podobným. Můj čas je vzácný, pane, jsem zaneprázdněn důležitými záležitostmi a nemám čas ani náladu na pošetilé žertování. Otevřeně prohlašuji, že jsem nikdy nevěřil ve vaše schopnosti, a vždy jsem zastával názor, že by bylo moudřejší svěřit celou záležitost kompetentním policejním odborníkům. Vaše počínání mne v tomto názoru jen utvrzuje. Mám tu čest se vám poroučet, pane.“

Holmes svižně přeběhl místnost a stanul mezi šlechticem a dveřmi.

„Okamžíček, prosím,“ řekl. „Kdybyste skutečně odešel s Mazarinovým drahokamem, dopustil byste se mnohem vážnějšího přečinu, než když jsem vás pouze přistihl při jeho momentálním držení.“

„To je neslýchané, pane! Ustupte mi z cesty!“

„Sáhněte do pravé kapsy svého převlečníku.“

„Co to má znamenat, pane?“

„Jen klid – jen klid – učiňte, oč vás žádám.“

Vteřinku nato už urozený pán, úžasem neschopen souvislého slova, vyjeveně mrkal na velký žlutý kámen, který mu ležel v třesoucí se dlani.

„Cože! Cože! Jak to přijde, pane Holmesi?“

„Bohužel, vaše lordstvo, bohužel!“ zvolal Holmes. „Zde můj dávný přítel vám potvrdí, že už jsem takový rarášek a rád si občas zažertuji na cizí účet. A že rovněž nikdy nedokážu odolat, abych nevytvořil dramatickou situaci. Dovolil jsem si – byla to nesmírná opovážlivost, to připouštím – vložit vám na počátku naší rozmluvy drahokam do kapsy.“

Starý šlechtic přejížděl očima od drahokamu k usměvavé tváři před sebou.

„Jde mi z toho hlava kolem. Ale – ano – je to skutečně Mazarinův drahokam. Jsme vám nesmírně zavázáni, pane Holmesi. Váš smysl pro humor je, jak připouštíte, poněkud nemístný a projevuje se ve chvíli, kdy je to nejméně vhodné, ale odvolávám všechna pochybovačná slova o vašich vynikajících odborných schopnostech. Ale jak –“

„Vyšetřování není ještě uzavřeno; podrobnosti mohou počkat. Snad vám oznámení úspěšného výsledku, s nímž se nyní odeberete k vysoce postaveným osobnostem, přinese potěšení, které vás trochu odškodní za můj přízemní žertík. Billy, doprovoď jeho lordstvo ke dveřím a řekni paní Hudsonové, že bych jí byl zavázán, kdyby podávala večeři pro dva co nejdříve.“