15 Do rámu dveří

Mat vysoko držel skleněnou lucernu a nahlížel do úzké chodby hluboko v útrobách Kamene. Ne, pokud na tom nebude záviset můj život. To jsem slíbil. No, ať shořím, jestli nezávisí!

Než ho zase mohly přepadnout pochyby, spěchal dál, kolem zetlelých a nakřivo visících dveří, jinde zas ve zrezivělých závěsech visely jen třísky. Podlahu tu někdo nedávno umetl, ale ve vzduchu byla stále cítit zatuchlina, plíseň a prach. Něco se ve tmě pohnulo, a Mat tasil nůž dřív, než si uvědomil, že je to jen krysa, která před ním utíká, nepochybně k nějaké únikové díře, kterou zná jen ona sama.

„Ukaž mi cestu ven,“ zašeptal za krysou, „a já půjdu s tebou.“ Proč šeptám? Tady dole není nikdo, kdo by mě mohl slyšet. Ale to místo nějak vyžadovalo ticho. Cítil nad hlavou celou váhu Kamene, jak se tlačí dolů.

Poslední dveře, říkala Egwain. Ty také visely nakřivo. Mat je rozkopl a dveře se rozpadly. Místnost byla plná nejasných předmětů, bedýnek a soudků a dalších věcí, které byly vysoko naskládány u stěn i na uprášené podlaze. Všechno tu bylo uprášené. Velká sbírka! Vypadá to jako sklep opuštěného statku, jenom hůř. – Překvapilo ho, že tu Egwain a Nyneiva neuklidily, když už tady dole byly. Ženy pořád něco oprašovaly a urovnávaly, dokonce i věci, které to nepotřebovaly. Na podlaze se křižovaly stopy nohou, některé ve vysokých botách, určitě nechaly muže, aby jim těžší věci přesunuli. Nyneiva hrozně ráda hledala způsoby, jak přinutit muže pracovat. Nejspíš schválně uhnala několik chlapíků, kteří se spokojeně bavili.

Co Mat hledal, stálo uprostřed té změti. Vysoký dveřní rám z krevele, podivně se tyčící ve stínech vrhaných lampou. Když přistoupil blíž, stále vypadal divně. Byl nějak zkroucený. Nechtěl si ho ani pořádně prohlédnout, rohy se jaksi nestýkaly v tom správném úhlu. Ten vysoký prázdný obdélník vypadal, že se při nejmenším závanu větru skácí, ale když do něj Mat zkusmo strčil, zůstal stát. Mat zatlačil silněji, nebyl si jist, že tu věc opravdu nechce převrátit, a rám se v prachu posunul. Matovi naskočila husí kůže. Jako by byl na vrcholku přivázán drát, který rám přidržoval u stropu. Mat zvedl lampu, aby se přesvědčil. Žádný drát tam nebyl. Aspoň se to nepřevrátí, až budu uvnitř. Světlo, takže já půjdu dovnitř, co?

Na převráceném vysokém sudu opodál ležely bez ladu a skladu nějaké figurky a cosi malého, zabaleného v rozpadající se látce. Mat tu změť odsunul, aby tam mohl postavit lampu, a prohlížel si rám. Ter’angrial. Jestli Egwain věděla, o čem mluví. Nejspíš věděla. Ve Věži se určitě naučila spoustu podivných věcí, i když to popírala. Ona přece musela popírat, ne? Učí se na Aes Sedai. To ale nepopřela, nebo ano? Když zašilhal, vypadalo to jen jako kamenný dveřní rám, matně vyleštěný a díky prachu ještě matnější. Prostě obyčejný dveřní rám. No, ne tak docela obyčejný. Odshora dolů v obou ramenech byly do kamene hluboko vyryty tři vlnovky. Na statcích už viděl lepší ozdoby. Když projde skrz, nejspíš bude pořád stát v téhle zaprášené místnosti.

To se ale nedozvím, dokud to nezkusím, ne? Štěstí! Zhluboka se nadechl – a rozkašlal se, jak se nadechl prachu – a udělal krok.

Jako by prošel stěnou oslnivě bílého světla, nekonečně jasného a nekonečně silného. Na okamžik, který trval věčně, byl oslepen. V uších mu dunělo, všechny zvuky světa se spojily do jednoho. Jen po dobu jednoho neměřitelného kroku.

Dalším krokem klopýtl a užasle se rozhlédl kolem sebe. Ter’angrial tu pořád byl, ale místnost rozhodně nebyla ta, v níž začal. Pokroucený dveřní rám stál uprostřed kulaté místnosti se stropem tak vysokým, že se ztrácel ve stínech, obklopen zvláštními spirálovitě stočenými žlutými sloupy vinoucími se vzhůru do šera, jako ohromné liány obtáčející se kolem kulatých tyčí, které pak někdo odstranil. Zářící koule na točitých stojanech z nějakého bílého kovu, ne však ze stříbra, na to byl kov příliš matný, vydávaly měkké světlo. A nedalo se poznat, co vyvolává tu záři. Nevypadalo to jako plamen. Ty koule prostě svítily. Dlaždice podlahy byly sestaveny do vzoru z bílých a žlutých spirál, odvíjejících se od ter’angrialu. Ve vzduchu se vznášela těžká vůně, pronikavá a suchá a ne právě příjemná. Mat se málem na místě obrátil a vydal se zpět.

„Je to tak dávno.“

Mat nadskočil, do ruky mu vlétl nůž, a zadíval se mezi sloupy hledaje zdroj toho zadýchaného hlasu, jenž pronesl ona slova.

„Je to tak dávno, a přesto hledači znovu přicházejí pro odpovědi. Tazatelé opět jednou přicházejí.“ Vzadu mezi sloupy se pohnul jakýsi stín. Muž, pomyslel si Mat. „Dobrá. Nepřinesl sis lampy ani louče, jak zněla dohoda, stále zní a vždycky bude. Nemáš něco železného? Nějaký nástroj k hudbě?“

Postava vystoupila ze stínu, vysoká, bosá, s pažemi, nohama a tělem zavinutými do vrstev žluté látky. Mat si náhle nebyl jist, je-li to opravdu muž. Nebo vůbec člověk. Na první pohled tvor jako člověk vypadal, i když byl snad příliš půvabný, ale na svou výšku se zdál příliš hubený. Měl úzký, protažený obličej. Na jeho pleti, dokonce i v rovných černých vlasech, se zachytávalo bledé světlo způsobem, jenž Matovi připomněl hadí šupiny. A ty oči, zorničky černé jako uhel a kolmé. Ne, nebyly lidské.

„Železo. Nástroj k hudbě. Nic takového nemáš?“

Mat uvažoval, z čeho si ten tvor asi myslí, že je nůž. Rozhodně mu nedělal starosti. No, čepel byla z dobré oceli, ne železa. „Ne. Ani železo, ani nástroje – Proč –?“ Prudce se odmlčel. Tři otázky, říkala Egwain. Nehodlal žádnou vyplýtvat na „železo“ nebo „nástroje k hudbě". Co je mu po tom, jestli mám v kapse třeba tucet hudebníků a kováře na zádech? „Přišel jsem si pro pravdivé odpovědi. Jestli nejsi z těch, kdo mi je můžou dát, tak mě doveď za někým, kdo to dokáže.“

Muž – Mat nakonec usoudil, že je to přece jenom muž – se pousmál. Nebyly mu při tom vidět zuby. „Podle dohody. Pojď.“ Pokynul Matovi rukou s dlouhými prsty. „Pojď.“

Mat nechal nůž zmizet v rukávu. „Veď mě a já půjdu za tebou.“ Jen se drž přede mnou a hezky na dohled. Z tohohle místa mi naskakuje husí kůže.

Jak se tak plouhal za tím zvláštním mužem, Mat nikde krom podlahy nezahlédl jedinou rovnou čáru. Dokonce i strop byl klenutý a stěny vyboulené. Chodby se neustále zatáčely, dveře tu byly zaoblené a okna dokonalý kruh. Dlaždice tvořily vlnovky nebo spirály, a něco, co bylo v pravidelných rozestupech zasazeno do stropu a vypadalo to jako bronzové kování, bylo samá složitá spirála. Nikde nebyly žádné fresky, nevisely tu nástěnné koberce ani obrazy.

Mat kromě svého mlčenlivého průvodce nezahlédl živou duši. Klidně by byl ochoten uvěřit, že kromě nich dvou je toto místo úplně opuštěné. Odněkud se mu vynořila nejasná vzpomínka, jak kráčí chodbami, do nichž lidská noha nevkročila stovky let, a cítí se úplně stejně jako nyní. A přesto občas zahlédl koutkem oka rychlý pohyb. Ale ať se otočil, jak rychle chtěl, nikdy tam nikoho neuviděl. Předstíral, že si mne předloktí, aby si pro jistotu překontroloval nože v rukávech.

A co viděl za těmi kulatými okny, bylo ještě horší. Vysoké chomáče korun stromů připomínajících díky větvím jen nahoře deštníky, a jiné zase obrovské vějíře krajkového listoví, změť podrostu, hotovou houštinu udušenou popínavkami, všechno v matném, ponurém bouřkovém osvětlení, i když na obloze nebylo vidět jediný mráček. A okna byla všude, vždycky jen na jedné straně zatáčející se chodby, ale občas se strany změnily, a i když by mělo být rozhodně vidět nádvoří nebo komnaty, vždycky tu byl ten les. Mat z okna ani na okamžik nespatřil jinou část tohoto zámku či co to bylo, ani žádnou jinou budovu, kromě...

Jedním kulatým oknem uviděl tři vysoké stříbřité vížky, naklánějící se k sobě, takže jejich špičky ukazovaly do jednoho jediného místa. Z dalšího okna o tři kroky dál už vidět nebyly, ale o chvíli později, poté, co se svým průvodcem prošel dostatečným počtem křivek, že by měl vidět na úplně jinou stranu, ty vížky Mat zahlédl znovu. Snažil se sám sebe přesvědčit, že tyhle tři jsou jiné věže, ale mezi ním a jimi rostl jeden z těch vějiřovitých stromů, jemuž dolů visela ulomená větev, strom, který byl i poprvé přesně na tom samém místě. Když ty tři vížky uviděl potřetí i s tím zvláštním stromem s ulomenou větví, tentokrát o deset kroků dál na druhé straně téže chodby, přestal se z oken dívat vůbec.

Zdálo se, že cesta nikdy neskončí.

„Kdy –? Už –?“ Mat zaskřípal zuby. Tři otázky. Bylo těžké zjistit něco bez otázek. „Doufám, že mě vedeš za těma, co mi odpovědi na moje otázky. Ať shoří moje kosti, to teda doufám. Kvůli sobě i kvůli tobě, Světlo ví, že je to pravda.“

„Tady,“ řekl ten podivný chlapík zahalený ve žluti a ukázal hubenou rukou na zakulacené dveře dvakrát větší než všechny, co tu Mat zatím viděl. Upřeně Mata sledoval těma zvláštníma očima. Otevřel ústa a pomalu, dlouze se nadechl. Mat se na něj zamračil a cizinec trhl rameny. „Tady můžeš nalézti své odpovědi. Vstup. Vstup a taž se.“

Mat se také zhluboka nadechl, pak se ošklíbl a zamnul si nos. Ta pronikavá, těžká a odporná vůně ho obtěžovala. Váhavě vykročil k vysokým dveřím a ohlédl se na svého průvodce. Ten byl pryč. Světlo! Nevím, proč mě ještě něco na tomhle místě překvapuje. No, ať shořím, jestli se teď obrátím zpátky. Snaže se nemyslet na to, zda sám vůbec dokáže najít ter’angrial, šel dál.

Byla to další kulatá místnost se spirálovým vzorem na podlaze, tentokrát červenobílým, a s klenutým stropem. Nebyly tu žádné sloupy ani nábytek, jen kolem středu spirály stály tři tlusté stočené podstavce. Mat neviděl způsob, jak se dostat na jeden z nich, pokud by člověk nevyšplhal po jeho křivkách, a přesto na vrcholku každého z nich seděl se zkříženýma nohama muž, připomínající jeho průvodce, zahalený v mnoha vrstvách červené látky. Když se podíval lépe, poznal, že to nejsou všechno muži. Dvě z těch protáhlých tváří se zvláštníma očima měly rozhodně ženské rysy. Všichni na něj upírali napjaté pronikavé pohledy a zhluboka dýchali, skoro jako by funěli. Mata napadlo, jestli je snad nějak nevyvádí z míry. To zatraceně není moc pravděpodobné. Ale rozhodně se mi dostávají pod kůži.

„Už je to dávno,“ pravila žena po pravici.

„Velmi dávno,“ dodala žena po levici.

Muž kývl. „A přesto opět přicházejí.“

Všichni tři měli stejně zadýchaný hlas jako Matův průvodce – vlastně měli hlasy velice podobné, skoro nerozeznatelné – a drsnou výslovnost. Mluvili zároveň a slova docela dobře mohla vycházet z jedněch úst. „Vstup a taž se podle dávné dohody.“

Jestli měl Mat dojem, že má husí kůži, tak teď ho přímo mrazilo. Přiměl se přistoupit blíž. Opatrně – opatrně, aby neřekl něco, co by jen vzdáleně připomínalo otázku – hodnotil situaci před sebou. Bělokabátníci byli určitě u nich doma ve vsi a honili jeho přátele, možná i jeho samého. Jeden z jeho přátel jde proti bělokabátníkům, druhý nikoliv. Jeho rodina nejspíš není v nebezpečí, ale když jsou kolem ty zatracené děti zatraceného Světla... Přitahuje ho ta’veren, takže se skoro nemůže pohnout. Neviděl důvod sdělovat nějaká jména nebo se zmiňovat o tom, že Rand je Drak Znovuzrozený. První otázku – vlastně i další dvě – si zformuloval, ještě než sešel k velké sbírce. „Měl bych jít domů a pomoct našim?“ zeptal se nakonec.

Troje štěrbiny očí se zvedly od něj – zdálo se, že váhavě – a prohlížely si vzduch nad jeho hlavou. Nakonec promluvila žena nalevo: „Musíš jít do Rhuideanu.“

Jakmile promluvila, všichni opět sklopili zrak k němu, na podstavcích se předklonili a začali zase zhluboka dýchat, ale v té chvíli se rozezněl zvon a jeho zvučné zvonění se převalilo místností. Všichni se narovnali, zadívali se na sebe a pak do vzduchu nad Matovou hlavou.

„Je jiný,“ zašeptala žena nalevo. „To napětí. To napětí.“

„Ta chuť,“ řekl muž. „Už je to tak dávno.“

„Přesto je ještě čas,“ sdělila jim druhá žena. Mluvila klidně –všichni mluvili klidně – ale když se obrátila k Matovi, ozval se v jejím hlase ostrý tón. „Taž se. Taž se.“

Mat se na ně rozzuřeně díval. Rhuidean? Světlo! To bylo někde v Pustině, Světlo a Aielové vědí kde. Víc toho nevěděl. V Pustině! Hněv mu z hlavy vyhnal otázky ohledně toho, jak se zbavit Aes Sedai a jak získat zpět ztracené kusy paměti. „Do Rhuideanu!“ vyštěkl. „Světlo spal mý kosti na popel, jestli chci jít do Rhuideanu! A ať mi vyteče všechna krev, jestli tam půjdu! Proč bych měl? Vy mi neodpovídáte na otázky. Vždyť vy máte odpovídat, ne mi dávat hádanky!“

„Jestli nepůjdeš do Rhuideanu,“ pravila žena po pravici, „tak zemřeš.“

Zvon znovu zazněl, tentokrát hlasitěji. Mat cítil, jak se mu pod nohama chvěje země. Pohledy, které si ti tři vyměnili, byly rozhodně nervózní. Mat otevřel ústa, ale oni se zajímali jen o sebe navzájem.

„To napětí,“ řekla jedna žena spěšně. „Je příliš velké.“

„A ta jeho chuť,“ promluvila hned vzápětí druhá žena. „Už je to tak převelice dávno.“

Než skončila, ozval se muž: „To napětí je příliš velké. Příliš. Taž se. Taž se!“

„Ať shoří vaše duše, že jste tak zbabělí,“ zavrčel Mat, „to chci! Proč bych měl umřít, když nepůjdu do Rhuideanu? To spíš umřu, když se tam pokusím dostat. Nedává to sm –“

Muž ho přerušil a chvatně vyhrkl. „V tom případě bys uhnul z vlákna osudu, zanechal svůj osud poletovat na větrech času a byl bys zabit těmi, kdo nechtějí, aby se ten osud naplnil. Teď jdi. Musíš jít! Rychle!“

Po Matově boku se náhle objevil žlutě oděný průvodce a příliš dlouhou rukou ho tahal za rukáv.

Mat ho setřásl. „Ne! Nepůjdu! Odvedli jste mě od toho, nač jsem se chtěl zeptat, a dali jste mi nesmyslný odpovědi. Já to tak nenechám. O jakým osudu to mluvíte? Chci od vás aspoň jednu jasnou odpověď!“

Třetí zazvonění znělo žalostně a celá místnost se rozechvěla.

„Běž!“ zařval muž. „Máš svoje odpovědi. Musíš odejít, než bude příliš pozdě.“

Náhle bylo kolem Mata na tucet žlutě oděných mužů, jako by se zhmotnili přímo ze vzduchu, a snažili se ho odvléci ke dveřím. Bojoval pěstmi, lokty i koleny. „Jaký osud! Ať shoří vaše srdce, jaký osud?“ Teď se rozezněla samotná místnost, stěny i podlaha se rozechvěly, což Mata i jeho útočníky málem srazilo na zem. „Jaký osud?“

Ti tři byli na vrcholku svých podstavců a Mat nepoznal, který z nich zavřískl kterou odpověď.

„Oženit se s dědičkou Devíti měsíců!“

„Zemřít a znovu žít, a žít ještě jednou jako součást toho, co bylo!“

„Vzdát se poloviny světla na světě pro záchranu světa!“

Společně vyli jako pára unikající pod tlakem. „Jdi do Rhuideanu, synu bitev! Jdi do Rhuideanu, šprýmaři! Jdi, hráči! Jdi!“

Žlutě odění útočníci Mata za paže a nohy zvedli do vzduchu a utíkali držíce si ho nad hlavami. „Pusťte mě, vy zbabělí kozí syni!“ hulákal Mat a vzpíral se jim. „Ať shoří vaše oči! Stín ať si vezme vaše duše, pusťte mě! Dostanu vaši kůži na sedlo!“ Ale ať se kroutil a klel, jak chtěl, ty dlouhé prsty ho stále svíraly jako v kleštích.

Ještě dvakrát zazvonil zvon, nebo snad celý palác. Všechno se třáslo jako při zemětřesení. Stěny zvonily ohlušující ozvěnou, kdy každá další byla hlasitější než ta předchozí. Matovi věznitelé klopýtali dál, občas málem upadli, ale při svém zmateném běhu se ani jednou nezastavili. Mat dokonce ani nevěděl, kam ho nesou, až se náhle zastavili a vyhodili ho do vzduchu. Pak spatřil zkroucený dveřní rám ter’angrialu, jak letěl přímo k němu.

Oslepilo ho bílé světlo a hlavou mu duněl rachot, až mu zahnal veškeré myšlenky.

Tvrdě dopadl na zaprášenou podlahu a v matném světle se kutálel, až se zastavil o sud, na němž ve velké sbírce stála jeho lampa. Sud se zakymácel a balíčky a figurky popadaly na zem s křupáním rozbíjené kameniny, slonoviny a porcelánu. Mat vyskočil a vrhl se zpátky ke kamennému rámu. „Světlo vás spal, nemůžete mě vyhodit –!“

Vrhl se dovnitř – a klopýtl o bedničky a sudy na druhé straně. Okamžitě se otočil a znovu skočil dovnitř. Se stejným výsledkem. Tentokrát se zachytil o sud s lampou, která div že neupadla na již rozházené věci na podlaze pod jeho nohama. Včas ji však zachytil a popálil si přitom ruku. Rychle lampu postavil na pevnější podstavec.

Ať shořím, jestli bych chtěl tady dole zůstat potmě, pomyslel si a olizoval si prsty. Světlo, podle toho, jaké mám štěstí, by to nejspíš podpálilo celý Kámen a já bych tu uhořel k smrti!

Zamračil se na ter’angrial. Proč nefunguje? Možná ho ti lidé na druhé straně nějak zavřeli. Prakticky nic z toho, co se stalo, nepochopil. Ten zvon a jejich panika. Málem byste si mysleli, že se bojí, že jim střecha spadne na hlavu. Když o tom ale chvíli přemýšlel, tak jim na hlavu opravdu málem spadla. A Rhuidean a všechno to ostatní. Pustina byla už tak dost špatná, ale že se musí oženit s nějakou ženskou zvanou dcera Devíti měsíců. Oženit se! A nejspíš se šlechtičnou. To by se raději oženil se sviní než se šlechtičnou. A ta věc s umíráním a oživením. Je od nich hezké, že aspoň dodali to poslední! Jestli ho cestou do Rhuideanu zabije nějaký černě zahalený Aielan, zjistí, nakolik to byla pravda. Všechno to byly nesmysly a on nevěřil ani slovu. Jenže... Ty zatracené dveře ho někam vzaly, a oni mu chtěli odpovědět jenom na tři otázky, právě jak Egwain říkala.

„Žádnou zatracenou šlechtičnu si nevezmu!“ oznámil ter’angrialu. „Ožením se, až budu moc starej na to užít si nějakou legraci, tak! Rhuidean, zatracený –!“

Z pokřiveného kamenného dveřního rámu se vynořila bota následovaná i zbytkem Randa s ohnivým mečem v rukou. Čepel zmizela, když ze dveří vystoupil celý, a mládenec si vydechl úlevou. Dokonce i v matném světle však Mat viděl, jak je ustaraný. Když zahlédl Mata, Rand nadskočil. „Jen tu tak obcházíš, Mate? Nebo jsi taky prošel skrz?“

Mat si ho chvíli ostražitě prohlížel. Aspoň že ten meč zmizel. Zřejmě neusměrňoval – i když jak to má člověk poznat? – a nevypadal zrovna jako šílenec. Vlastně vypadal skoro tak, jak si ho Mat pamatoval. Musel si připomenout, že už nejsou doma a Rand není takový, jakého si ho pamatuje. „Nó, prošel jsem, to jo. Podle mě je to banda zatracenejch lhářů! Co jsou vůbec zač? Mně připomínali hady.“

„Myslím, že to lháři nebudou.“ Rand mluvil, jako by si přál, aby byli. „Ne, to ne. Od první chvíle se mě báli. A když se ozval ten zvon... Meč je zadržel. Ani se na něj nepodívali. Jen si stínili oči. Dostal jsi své odpovědi?“

„Nic, co by dávalo smysl,“ zamumlal Mat. „A co ty?“

Náhle se z ter’angrialu vynořila Moirain, jako by půvabně vystoupila ze vzduchu. Kdyby to nebyla Aes Sedai, muselo by se s ní skvěle tancovat. Když je tu však spatřila, Moirain stiskla rty.

„Vy! Vy jste tam oba byli. Tak proto...!“ Rozzlobeně zasyčela. „Jeden z vás už by byl dost špatný, ale dva ta’veren najednou – mohli jste celé spojení přetrhnout a zůstat tam v pasti. Zlobiví kluci, co si hrají s věcmi, o nichž ani nevědí, jak jsou nebezpečné. Perrin! Je tam uvnitř i Perrin? Připojil se k vašemu... hrdinskému činu?

„Když jsem Perrina viděl naposled,“ prohlásil Mat, „tak chtěl jít do postele.“ Možná ho Perrin usvědčí ze lži, když vzápětí vystoupí z té věci, ale pokud to bude možné, chtěl Mat hněv Aes Sedai odvrátit. Není nutné, aby mu musel čelit i Perrin. Možná jí to nakonec dojde, jestli se od ní Perrin dostane pryč dřív, než pozná, co dělá. Zatracená ženská! Sázím se, že ona je urozená.

Že je Moirain rozzlobená, o tom nebylo pochyb. Krev jí zmizela z tváří a očima, jako tmavými nebozezy, se zavrtávala do Randa. „Aspoň jste z toho vyvázli živí. Kdo vám o tom pověděl? Která z nich? Bude si přát, abych jí jenom stáhla kůži z těla jako rukavičku.“

„Dočetl jsem se to v knize,“ řekl Rand klidně. Posadil se na okraj krabice, která pod jeho váhou zaskřípala, a zkřížil ruce na prsou. Velice klidně. Mat si přál, aby ho dokázal napodobit. „Vlastně ve dvou knihách. V Pokladech Kamene a v Jednání s územím Mayene. Je úžasné, co dokážeš vyhrabat z knížek, když je čteš dost dlouho, viď?“

„A ty?“ Svůj pronikavý zrak teď Moirain obrátila na Mata. „Tys to taky vyčetl z knihy? Ty?“

„Občas si taky něco přečtu,“ prohodil Mat suše. Nebyl by proti tomu, kdyby Egwain a Nyneivě někdo stáhl kůži z těla, ne po tom, co mu udělaly, když ho nutily, aby jim prozradil, kam schoval amyrlinin dopis – že ho svázaly pomocí jediné síly bylo už tak dost špatné, ale to ostatní! – ale ještě větší legrace byla vodit Moirain za nos. „Poklady. Jednání. V těch knížkách je toho spousta.“ Naštěstí netrvala na tom, aby jí správně zopakoval názvy oněch děl. Když Rand začal mluvit o knihách, nedával Mat zrovna pozor.

Místo toho se však Moirain otočila zpátky k Randovi. „A tvoje odpovědi?“

„Jsou moje,“ odtušil Rand a potom se zamračil. „Ale nebylo to snadné. Přivedli si... ženu... aby mi překládala, ale ona mluvila jako stará kniha. Některým slovům jsem skoro nerozuměl. Nějak mě nenapadlo, že by mohli mluvit jinou řečí.“

„Starý jazyk,“ sdělila mu Moirain. „Pro jednání s lidmi používají starý jazyk – a hodně drsné nářečí. A ty, Mate? Tys svému překladateli rozuměl?“

Mat si musel olíznout rty. „Starý jazyk? Tak tohle to bylo? Mně žádnýho překladatele nedali. Vlastně jsem se ani nedostal k tomu, abych se na něco zeptal. Ten zvon začal třást stěnama a oni mě vyhodili, jako bych jim na koberce zatáhl kravskej hnůj.“ Moirain na něj hleděla dál a stále ho provrtávala pohledem. Věděla, že mu občas nějaké to slovíčko ze starého jazyka uklouzne. „Já... jsem tu a tam skoro rozuměl nějakýmu slovu. Ty a Rand jste odpovědi dostali. Co z toho mají? Hadi s nohama. Doufám, že nevylezeme nahoru a nezjistíme, že uplynulo deset let, že jo, jako Bili v tý pohádce?“

„Pocity,“ opáčila s úšklebkem Moirain. „Pocity, emoce, zkušenosti. Proberou se jimi, můžeš cítit, jak to dělají, naskakuje z toho husí kůže. Možná se jimi nějakým způsobem živí. Aes Sedai, které studovaly tento ter’angrial, když byl ještě v Mayene, zapsaly, že se potom velice toužily vykoupat. Já to tedy rozhodně hodlám udělat.“

„Ale ty jejich odpovědi jsou pravdivé, že?“ ozval se Rand, když se Moirain začala otáčet ke dveřím. „Jsi si tím jistá? V knihách se to píše, ale můžou opravdu dát pravdivou odpověď ohledně budoucnosti?“

„Odpovědi jsou pravdivé,“ odpověděla pomalu Moirain, „týkajíli se tvé vlastní budoucnosti. Tolik je jisté.“ Dívala se na Randa i na Mata a zvažovala dopad svých slov. „A co se týče způsobu, jakým to dělají, existují jen dohady. Ten svět je... složený... zvláštním způsobem. Neumím to vyjádřit jasněji. Je možné, že jim dovoluje sledovat vlákno lidského života a přečíst si různé způsoby, jakými může být vetkáno do vzoru. Nebo je to možná jejich nadání. Odpovědi jsou však často nejasné. Kdybyste potřebovali pomoc se zjišťováním, co ty vaše znamenají, nabízím vám své služby.“ Očima přelétla z jednoho na druhého a zpátky a Mat skoro zaklel. Ona mu nevěřila, že žádnou odpověď nedostal. Pokud to nebyla prostě jen všeobecná podezřívavost Aes Sedai.

Rand se na ni pomalu usmál. „A povíš mi, nač ses ptala ty a co ti odpověděli?“

Místo odpovědi Moirain naprosto vyrovnaně opětovala jeho pátravý pohled a potom vykročila rozhodně ke dveřím. Před ní se náhle vznášela malá světelná koule, jasná jako lucerna, a svítila jí na cestu.

Mat věděl, že by to teď měl nechat být. Prostě by ji měl nechat odejít a doufat, že zapomene, že tu dole vůbec někdy byl. Ale stále v něm hořel plamínek hněvu. Všechny ty směšné věci, které říkali. No, možná byly pravdivé, když to říkala i Moirain, ale on by chtěl ty chlapíky popadnout za límce, nebo co měli v těch obalech místo límců, a přinutit je, aby mu pár věcí vysvětlili.

„Proč tam dovnitř nemůžeš dvakrát, Moirain?“ zavolal za ní. „Proč ne?“ Skoro se zeptal také na to, proč jim dělá starosti železo a hudební nástroje, ale včas se kousl do jazyka. O těchhle věcech přece nemohl vědět, když nerozuměl, co říkali.

Moirain se zastavila ve dveřích na chodbu a nedalo se poznat, jestli hledí na ter’angrial nebo na Randa. „Kdybych věděla všechno, Matrime, nepotřebovala bych se na nic ptát.“ Ještě chvíli se dívala do místnosti – opravdu hleděla na Randa – a pak bez dalšího slova odplula.

Mat s Randem se na sebe chvíli jen mlčky dívali.

Zjistil jsi, cos chtěl?“ zeptal se Rand nakonec.

„A ty?“

Nad Randovou dlaní náhle vyskočil jasný plamínek. Ne hladká zářící koule Aes Sedai, ale hrubý plamen jako pochodeň. Jak Rand vykročil k odchodu, Mat připojil další otázku: „Opravdu necháš bělokabátníky dělat doma, co se jim zlíbí? Víš, že mají namířeno k Emondově Roli. Jestli tam už nejsou. Žlutý oči a zatracenej Drak Znovuzrozenej. Je toho moc, aby to nebyla pravda.“

„Perrin udělá... co bude muset, aby Emondovu Roli zachránil,“ odpověděl Rand ublíženým tónem. „A já taky udělám, co musím, i víc, jinak Emondova Role padne, a to do rukou někoho mnohem horšího, než jsou bělokabátníci.“

Mat tam stál a díval se, jak plamínek mizí v chodbě, dokud si nepřipomněl, kde vlastně je. Pak popadl svou lampu a spěchal ven. Rhuidean! Světlo, co budu dělat?

Загрузка...