4 Provázky

Tom Merrilin nasypal písek na to, co právě napsal, aby vysušil inkoust, a pak písek zase opatrně nasypal zpátky do nádobky a zavřel víčko. Prohrabal se papíry naskládanými v neuspořádaných hromádkách po stole – šest lojovic sice zvyšovalo nebezpečí požáru, ale on potřeboval světlo – a vybral pomačkanou stránku pokaženou kaňkou. Pečlivě srovnal to, co napsal, a pak si palcem spokojeně pohladil dlouhý bílý knír a dopřál si úsměv. Vznešený pán Caerlon sám by to považoval za vlastní ruku.

Pozor. Manžel má podezření.

Jen tato slova a bez podpisu. Teď jen pokud dokáže zařídit, aby to vznešený pán Tedosian našel tam, kde by to mohla jeho žena, paní Altemia, neopatrně zanechat...

Ozvalo se zaklepání na dveře a Tom nadskočil. V tuto noční hodinu ho nikdo navštěvovat nechodil.

„Okamžíček,“ zavolal a spěšně nacpal brky a kalamáře i vybrané papíry do otlučené truhličky na dokumenty. „Hned, jen co si natáhnu košili.“

Truhličku zamkl, zasunul ji potom pod stůl, kde by mohla uniknout zběžnému pohledu, a přelétl zrakem svůj maličký pokojík bez oken, aby se ujistil, že tu nenechal nic, co by neměl nikdo cizí spatřit. Obruče a míčky k žonglování se válely na úzké, neustlané posteli i mezi potřebami na holení na jediné poličce, kde byly i ohnivé tyče a věci pro provádění kouzelnických triků. Na kolíčku na stěně visel jeho kejklířský plášť, pokrytý volnými záplatami ve stovce barev, vedle náhradního oblečení a pouzder z tvrdé kůže s harfou a flétnou. Kolem řemínku na pouzdře s harfou byl ovázán průsvitný ženský šátek z červeného hedvábí, ale ten mohl patřit komukoliv.

Tom si ani nebyl jist, kdo ho tam uvázal. Snažil se nevěnovat jedné ženě větší pozornost než jiné, a bavil se s nimi s lehkým srdcem a se smíchem. Rozesmát je, dokonce je občas nechat vzdychat, ale vyhýbat se závazkům, to bylo jeho heslo. Na vážnou známost prostě neměl čas. Tak si to aspoň namlouval.

„Už jdu.“ Podrážděně kulhal ke dveřím. Kdysi lidé vzdychali obdivem, protože prostě nemohli uvěřit, i když to viděli na vlastní oči, že ten vyhublý bělovlasý stařík dokáže udělat salto nazad, stojku i přemet, pružně a rychle jako chlapec. Kulhání mu v tom však zabránilo, a on to nenáviděl. Noha ho bolela nejvíc, když byl unavený. Teď prudce otevřel dveře a překvapeně zamrkal. „Ale. Pojď dál, Mate. Myslel jsem, že máš plno práce s tím, jak odlehčit měšcům urozených panáčků.“

„Oni už dneska nechtějí hrát,“ zavrčel Mat kysele a usadil se na třínožku, která sloužila jako druhá židle. Kabátec měl rozepjatý a vlasy rozcuchané. Očima házel sem a tam, ani na chvíli nespočinul pohledem na jednom místě, ale dnes mu v očích chyběl obvyklý lesk, který naznačoval, že mládenec vidí něco směšného i tam, kde to nikdo jiný neviděl.

Tom se na něj zamračil a zamyslel se. Mat ještě nikdy nepřekročil jeho práh, aby nepronesl nějakou jedovatůstku o podřadném pokoji. Přijal Tomovo vysvětlení, že bude-li spát vedle sloužících, lidé snáze zapomenou na to, že dorazil ve stínu Aes Sedai, ale Mat si zřídkakdy nechal ujít příležitost ke šprýmu. Pokud si uvědomil, že takovýto pokoj také zajišťoval, že nikoho ani nenapadne, že je Tom nějak ve spojení s Drakem Znovuzrozeným, tak to Mat, jaký už byl, nejspíš považoval za rozumné přání. Tomovi stačily dvě věty, vypovězené ve chvatu v té vzácné chvíli, kdy se nikdo nedíval, aby Rand pochopil skutečný smysl. Kejklíři všichni naslouchali, všichni se na něj pozorně dívali, ale nikdo ho doopravdy neviděl, ani si nepamatoval, s kým mluvil, pokud to byl jenom kejklíř se svým venkovským obveselením vhodným pro venkovany a sloužící a možná i pro pobavení urozené dámy. Tak to viděli Tairenové. Koneckonců, už nebyl bardem.

Co mohlo tomu chlapci dělat takové starosti, že sem zašel v tak pozdní hodinu? Nejspíš některá z mladých žen, možná i některá ze starších, jež už by měla vědět, odkud vítr vane, která se nechala nachytat na Matův poťouchlý úsměv. Přesto bude předstírat, že je to jedna z obvyklých Matových návštěv, dokud mládenec neřekne něco jiného.

„Vytáhnu šachovnici. Je sice pozdě, ale na jednu hra si čas udělám.“ Neodolal a dodal: „Chceš si vsadit?“ Nehrál by s Matem kostky ani o měďák, ale dáma byla něco jiného. Tom si myslel, že v dámě panuje na Matovo zvláštní štěstí velký řád a struktura.

„Cože? Aha. Ne. Na dámu už je moc pozdě. Tome, stalo...? Stalo se... tady dole něco?“

Tom opřel šachovnici o nohu stolku a vytáhl z hromádky, která po jeho předchozím úklidu zbyla na stole, váček s tabákem a fajfku. „Jako co?“ zeptal se a nacpával si fajfku. Měl čas strčit kousek papíru do plamene lojovice, fajfku rozfoukat a ještě jí hezkou část vykouřit, než Mat odpověděl.

„Jako že se Rand zbláznil, tohle. Ne, nemusel by ses ptát, kdyby ano.“

Tomovi přejel po zádech mráz, ale co nejklidněji vyfoukl modrošedý kouř, usadil se na židli a natáhl před sebe bolavou nohu. „Co se stalo?“

Mat se zhluboka nadechl a pak to ze sebe všechno vysypal. „Pokusily se mě zabít hrací karty. Amyrlin a vznešený pán a... Nezdálo se mi to, Tome. Proto ty nadutý kavky už nechtějí hrát. Bojí se, že se to stane znovu. Tome, myslím, že odejdu z Tearu.“

Toma teď mrazilo, jako by měl za košilí nacpány rampouchy. Proč už sám dávno z Tearu neodešel? Bylo by to bývalo nejrozumnější. Byly tu stovky vesnic čekajících na potulného kejklíře, aby je pobavil příběhy a nechal žasnout nad svou obratností. A v každé vesnici byla nejméně jedna krčma, kde teklo proudem víno, v němž mohl utopit vzpomínky. Ale kdyby to byl udělal, zůstala by Randovi jen Moirain, aby mu držela vznešené pány od těla a zabránila jim, aby ho nevehnali do kouta a možná nechytili pod krkem. Ona by to samozřejmě zvládla. Používala jiné metody než on. Myslel si, že by to dokázala. Byla z Cairhienu, což znamenalo, že nejspíš sála hru rodů už s mateřským mlékem. A když už by byla v tom, přivázala by Randa na jiný provázek vedoucí do Bílé věže. Zapletla by ho tak pevně do sítě utkané Aes Sedai, že už by nikdy neunikl. Ale jestli už se ten chlapec zbláznil...

Hlupáku, vynadal si Tom v duchu. Jsi ten největší hlupák, když se do toho necháváš zatáhnout kvůli tomu, co se stalo někdy před patnácti lety. Jestli tu zůstaneš, nic tím nezměníš. Co se stalo, stalo se. Musel však vidět Randa osobně bez ohledu na to, co mu říkal o tom, že se musí držet stranou. Třeba to nikomu nepřipadne divné, když kejklíř požádá o dovolení zazpívat pánu Drakovi píseň, píseň zvlášť pro něj složenou. Znal jednu zaslouženě zapadlou kandorskou písničku, která oslavovala jakéhosi nejmenovaného urozeného pána pro jeho velkodušnost a odvahu tak velkolepě, že se v ní ty udatné činy ani místa, kde se měly udát, nikdy jasně nejmenovaly. Nejspíš si ji koupil nějaký urozený pán, který nikdy nevykonal nic, co by stálo za píseň. No, teď mu aspoň poslouží. Pokud Moirain neusoudí, že je to zvláštní. To by bylo stejně špatné, jako kdyby si toho všiml některý ze vznešených pánů. Jsem hlupák! Nejpozději dneska v noci jsem měl zmizet!

V jeho nitru to vřelo a pálila ho žáha, ale dlouhá léta se učil udržet obličej bezvýrazný, což uměl dávno předtím, než si oblékl kejklířský plášť. Vyfoukl tři kroužky kouře, jeden uvnitř druhého, a řekl: „O tom, že z Tearu odejdeš, uvažuješ od chvíle, cos vstoupil do Kamene.“

Mat, usazený na vachrlaté trojnožce, se na něj rozzlobeně podíval. „A taky to myslím vážně. Opravdu. Co kdybys šel se mnou, Tome? Existují města, kde si myslí, že Drak Znovuzrozený se ještě nenadechl, kde si na ty zatracený Dračí proroctví nikdo ani nevzpomněl celý roky, pokud vůbec někdy. Místa, kde si myslí, že Temný je jen v pohádkách od babičky a trolloky si vymysleli krajánci, aby byli zajímaví, a myrddraalové jezdí na stínech, aby strašili děti. Mohl bys hrát na harfu a vyprávět příběhy a já bych mohl hrát kostky. Žili bychom si jako páni, zajeli bychom, kam by nás napadlo, a zůstali bychom, kde by se nám to líbilo, a nikdo by se nás nesnažil zabít.“

To byl příliš těsný zásah, aby to Toma nechalo klidným. No, byl už jednou hlupák a basta. Jen z toho musí vytřískat to nejlepší. „Jestli chceš opravdu odejít, tak proč nejdeš?“

„Moirain mě hlídá,“ ucedil Mat hořce. „A když ne ona, tak to pro ni dělá někdo jinej.“

„Já vím. Aes Sedai nerady pouštějí z ruky někoho, koho si jednou chytily.“ Tom si byl jist, že je v tom něco víc, víc, než bylo všeobecně známo, ale Mat všechno popíral a nikdo z těch, kdo to věděli, také nic neřekl, pokud to vůbec někdo kromě Moirain věděl. Ale na tom nezáleželo. Tom měl Mata rád – dokonce mu byl jistým způsobem zavázán – ale Mat a jeho problémy byly ve srovnání s Randem jen pouliční karneval. „Ale nevěřím, že tě opravdu nechává sledovat pořád.“

„Jako by nechala. Pořád se ptá lidí, kde jsem a co dělám. To víš, že se mi to donese. A znáš snad někoho, kdo by Aes Sedai neřekl, co chce vědět? Já teda ne. Takže jako by na mě pořád někdo dohlížel.“

„Kdyby sis dal trochu práce, mohl by ses lidem vyhnout. Já ještě nikdy neviděl nikoho, kdo umí odevšad nepozorovaně vyklouznout jako ty. Myslím to jako poklonu.“

„Něco mi do toho vždycky přijde,“ zabručel Mat. „Je tu ještě tolik zlata. A to děvče z kuchyně s velkýma očima, co se ráda líbá a muchluje, a jedna z komorných má vlasy jako hedvábí, až do pasu, a ty největší...“ – Odmlčel se, jako by si náhle uvědomil, jak hloupě to zní.

„Napadlo tě, že je to možná proto –“

„Jestli řekneš ta’veren, Tome, tak odcházím.“

Tom změnil, co chtěl říci, „– možná proto, že je Rand tvůj přítel, a ty ho nechceš opustit?“

„Opustit ho!“ Mat vyskočil a překotil stoličku. „Tome, on je zatracenej Drak Znovuzrozenej! Aspoň to Moirain tvrdí. Možná jím je. Může usměrňovat a má ten zatracenej meč, co vypadá jako ze skla. Proroctví! Já nevím. Ale vím, že bych musel být blázen jako tihle Tairenové, abych zůstal.“ Odmlčel se. „Nemyslíš... Nemyslíš, že mě tu Moirain drží, že ne? Totiž pomocí síly.“

„Myslím, že tohle ani nedokáže,“ řekl Tom pomalu. Věděl toho o Aes Sedai hodně, dost na to, aby pochopil, kolik toho neví, a myslel si, že v tomhle má pravdu.

Mat si prohrábl vlasy. „Tome, pořád myslím na to, že odejdu, ale... pořád mám takovej divnej pocit. Skoro jako by se mělo něco stát. Něco... Závažnýho, to je to slovo. Je to, jako když vím, že o Letnicích bude ohňostroj, akorát že nevím, co vlastně čekám. Kdykoliv myslím příliš usilovně na to, že odejdu, tak se to stane. A já najednou najdu nějakej důvod, proč zůstat do zítřka. A vždycky jenom o jeden zatracenej den dýl. Tobě to nepřipadá jako práce Aes Sedai?“

Tom spolkl slovo ta’veren, vytáhl fajfku z úst a zadíval se na doutnající tabák. O ta’veren toho moc nevěděl, ale to ostatně nevěděl nikdo kromě Aes Sedai a možná několika ogierů. „Já nikdy moc neuměl pomáhat lidem s jejich problémama.“ A co je horší, ani sám sobě, pomyslel si. „Když je někde poblíž Aes Sedai, poradil bych většině lidí, aby požádali o pomoc ji.“ Rada, kterou bych se sám neřídil.

„Zeptat se Moirain!“

„Hádám, že v tomhle případě to nepřipadá v úvahu. Ale Nyneiva bývala v tý vaší Emondově Roli vědmou. Vesnický vědmy jsou zvyklý odpovídat lidem na otázky a pomáhat jim s jejich problémama.“

Mat se divoce zařehtal. „A poslouchat to její kázání o pití a hazardních hrách a...? Tome, ona se ke mně chová, jako by mi bylo deset. Podle mě si myslí, že si jednou vezmu nějakou milou holku a usadím se v tátově hospodářství.“

„Někteří lidé by proti takovýmu životnímu stylu nic nenamítali,“ poznamenal Tom tiše.

„No, já jo. Já chci víc než krávy a ovce a tabák na zbytek života. Chci –“ Mat zavrtěl hlavou. „Všechny ty díry, co mám v paměti. Občas si myslím, že je dokážu zaplnit, že vím... Ať shořím, ani nevím, co vím, ale vím, že to chci vědět. To je pěkně zapeklitá hádanka, co?“

„Nejsem si jistej, jestli by ti s tímhle pomohla i Aes Sedai. Kejklíř teda rozhodně ne.“

„Řekl jsem žádný Aes Sedai!“

Tom si zhluboka povzdechl. „Uklidni se, chlapče. Já to nenavrhoval.“

„A já odcházím. Jenom si seženu věci a najdu koně. Nezůstanu tu ani o minutu dýl.“

„Uprostřed noci? Ráno to bude stačit.“ Zdržel se poznámky: Jestli opravdu odejdeš. „Posaď se. Uklidni se. Zahrajeme si dámu. Mám tu někde džbánek vína.“

Mat zaváhal a pohlédl na dveře. Nakonec si s trhnutím narovnal kabátec. „Ráno to bude stačit.“ Mluvil nejistě, ale zvedl překocenou trojnožku a přistavil ji ke stolu. „Ale nechci žádný víno,“ dodal, když si sedal. „Stávají se mi divný věci, i když mám čistou hlavu. Chci poznat ten rozdíl.“

Tom zamyšleně položil šachovnici a sáček s kameny na stůl. Tak snadné bylo toho mládence přesvědčit. Tom to viděl tak, že ho přitahuje ještě silnější ta’veren jménem Rand al’Thor. Napadlo ho, zda je lapen stejně. On v životě rozhodně nesměřoval k Tearském Kameni a tomu pokoji, kde se s Randem poprvé setkal, ale od té doby to s jeho životem cukalo jako papírový drak cuká za šňůru. Jestli se rozhodne odejít, dejme tomu, kdyby se Rand opravdu zbláznil, bude také nacházet důvody, aby to odložil?

„Co je tohle, Tome?“ Mat pod stolem narazil botou na truhličku s dopisy. „Můžu to odsunout stranou?“

„Jistě. Jen si posluž.“ V duchu sebou trhl, když Mat truhličku hrubě odstrčil nohou. Doufal, že všechny kalamáře řádně zašpuntoval. „Vyber si,“ řekl a natáhl ruce.

Mat ho poklepal na levou, a když ji Tom otevřel, objevil se hladký černý kámen, plochý a kulatý. Chlapec se vítězoslavně zasmál, protože začínal, a položil kámen na šachovnici. Nikoho, kdo by spatřil dychtivost v jeho očích, by ani nenapadlo, že ještě před chviličkou byl dvakrát dychtivější odejít. Na záda se mu lepila velikost, kterou odmítal uznat, a Aes Sedai, která si ho hodlala nechat jako jednoho ze svých mazlíčků. Ten mládenec byl opravdu chycený v pasti.

Tom usoudil, že jestli je sám také chycený, stálo by za to pomoci aspoň jednomu muži osvobodit se od Aes Sedai. Stálo by to za to splatit patnáct let starý dluh.

Náhle zvláštním způsobem spokojený položil na šachovnici bílý kámen. „Už jsem ti někdy vyprávěl,“ pronesl přes troubel fajfky, „jak jsem se jednou vsadil s jednou Domani? Měla oči, který dokázaly chlapovi vypít duši, a takovýho zvláštního červenýho ptáčka, co si ho koupila na lodi Mořskýho národa. Tvrdila, že umí předpovídat budoucnost. Ten ptáček měl tlustej žlutej zobák skoro tak dlouhej, jako byl sám, a měl...“

Загрузка...