26 Oddaní

Kupředu a zpátky.

Adan ležel v písčitém dolíku a objímal plačící děti svého mrtvého syna, stínil jim oči svým potrhaným kabátem. Jemu se také po tváři koulely slzy, ale tiše, jak ostražitě vyhlížel nad okrajem dolíku. Bylo jim pět a šest, takže jak Maigran, tak Lewin měli právo plakat. Adana překvapilo, že mu ještě nějaké slzy zbyly.

Některé vozy hořely. Mrtví leželi na místě, kde padli. Koně již byli odehnáni, až na ty, kteří byli stále připřaženi k těm několika málo vozům, jež byly vyprazdňovány. Pro jednou si nevšiml beden, které daly Aielům do opatrování Aes Sedai a jež byly nyní bezstarostně pohozeny v blátě. Nebylo to poprvé, co něco takového viděl, i mrtvé Aiely, ale tentokrát mu na tom nezáleželo. Muži s meči, oštěpy a luky, muži, kteří předtím zabíjeli, teď nakládali prázdné vozy. Nakládali na ně ženy. Adan se díval, jak smějící se vrahové Rheu, jeho dceru, strkají do vozu spolu s ostatními, až byly namačkány jako zvířata. Rhea, poslední z jeho dětí. Elwin zemřel v deseti letech hlady, Sorelle ve dvaceti na horečku, kterou její sny předpověděly, a Jarenovi bylo devatenáct, když se před rokem vrhl z útesu poté, co zjistil, že může usměrňovat. Dnes ráno Marind.

Adan chtěl křičet. Chtěl vyběhnout k vozům a zabránit jim, aby mu odvedli poslední dítě. Nějak je zastavit. A kdyby vyběhl? Zabili by ho a Rheu by stejně odvedli. Taky by mohli zabít i děti. Některá z těl ležících ve vlastní krvi byla maličká.

Maigran ho tiskla, jako by vycítila, že by mohl odejít, a Lewin ztuhl, jako by se chtěl přidržet pevněji, ale považoval se za příliš starého. Adan je pohladil po vláscích a dál si tiskl jejich obličejíky k hrudi. Sám se ale přiměl dívat, dokud vozy neodjely obklopeny výskajícími jezdci, dokud nebyli koně téměř mimo dohled na cestě ke kouřovým horám, lemujícím obzor.

Teprve tehdy vstal a vybídl děti, aby také vstaly. – „Počkejte tu na mě,“ nařídil jim. „Počkejte, dokud se nevrátím.“ Děti se tiskly k sobě, dívaly se na něj s bílými tvářičkami smáčenými slzami a jen nejistě kývaly.

Adan došel k jednomu z těl a jemně je převrátil. Siedra mohla spát, její tvář vypadala právě tak, jako když se každé ráno probudil a viděl ji vedle sebe. Vždycky ho překvapilo, když si všiml šedin v jejích rudozlatých vlasech. Byla jeho láskou, jeho životem, věčně mladá a nová. Snažil se nedívat na krev, jež jí třísnila předek šatů, ani na zející ránu pod ňadry.

„Co chceš dělat teď, Adane? Pověz nám to! Co?“

Odhrnul Siedře vlasy z obličeje – ráda byla upravená – a vstal. Pomalu se obrátil čelem k hloučku rozzlobených a vyděšených lidí. Sulwin byl jejich vůdcem, vysoký muž s hluboko zapadlýma očima. Nechal si narůst vlasy, to Sulwin udělal, jako by se snažil zakrýt, že je Aiel. Hodně mužů to dělalo. Neznamenalo to žádný rozdíl, ani pro ty poslední jezdce, ani pro ty, jež přišli předtím.

„Chci pohřbít naše mrtvé, Sulwine, a jít dál.“ Oči mu zabloudily zpátky k Siedře. „Co jiného zbývá?“

„Jít dál, Adane? Jak můžeme jít dál? Nemáme koně. Nezbyla skoro žádná voda ani jídlo. Zbyly nám jen vozy plné věcí, pro které si Aes Sedai nikdy nepřijdou zpátky. Co to vůbec je, Adane? Co je to, že máme obětovat život, abychom ty krámy tahali po světě a dokonce se jich báli dotknout? Nemůžeme pokračovat, jako předtím.“

„Můžeme!“ zařval nyní Adan. „A budeme! Máme nohy. Máme záda. Jestli bude třeba, tak vozy potáhneme sami. Budeme věrně plnit naše povinnosti!“ Překvapilo ho, když viděl vlastní zaťatou pěst. Pěst! Ruka se mu třásla, když rozevíral prsty, a svěsil ruku k boku.

Sulwin ustoupil dozadu, ale pak se vzepřel spolu se svými společníky. „Ne, Adane. Máme najít bezpečné místo, a někteří z nás to hodlají udělat. Můj děda mi vyprávíval příběhy, které slýchával jako malý chlapec, příběhy o době, kdy jsme žili v bezpečí a lidé přicházeli poslouchat náš zpěv. Chceme najít místo, kde budeme v bezpečí, a znovu začít zpívat.“

„Zpívat?“ ošklíbl se Adan. „Já ty staré příběhy slyšel taky, ale vy ty písně neznáte o nic víc než já. Písně jsou pryč a staré časy pominuly. Nevzdáme se povinnosti, již máme k Aes Sedai, abychom se honili za něčím, co je navěky ztraceno.“

„Někteří z nás to udělají, Adane.“ Ostatní za Sulwinem přikyvovali. „Chceme najít bezpečné místo. A ty písně také. To uděláme!“

Ozvalo se prásknutí, které přimělo Adana otočit hlavu. Další ze Sulwinových kamarádů vykládali jeden z vozů a jedna velká plochá bedna spadla na zem a rozbila se, takže bylo vidět něco, co vypadalo jako leštěný dveřní rám z tmavě rudého kamene. Muži již vyprazdňovali i ostatní vozy, a nebyli to jenom Sulwinovi přátelé. Nejméně čtvrtina lidí, které tu viděl, tvrdě pracovala, aby na vozech nezůstalo nic než voda a jídlo.

„Nesnaž se nás zastavit,“ varoval ho Sulwin.

Adan se znovu přiměl rozevřít pěst. „Ty nejsi Aiel,“ prohlásil. „Zradil jsi všechno. Ať jsi cokoliv, už nejsi Aiel.“

„My se držíme Cesty listu, jako to děláš ty, Adane.“

„Jděte!“ zařval Adan. „Jděte! Vy nejste Aielové! Jste ztracení! Ztracení! Nechci se už na vás dívat! Jděte!“ Sulwin a ostatní až klopýtali, jak se od něj rychle snažili dostat co nejdál.

Adanovi pokleslo srdce ještě víc, když si prohlédl vozy a mrtvé, ležící mezi nimi. Tolik mrtvých. Tolik raněných sténajících, jak byli ošetřováni. Sulwin a jeho ztracení dávali při vykládání trochu pozor. Muži s meči některé bedny rozbili, než si uvědomili, že v nich není zlato ani jídlo. Jídlo bylo vzácnější než zlato. Adan si prohlížel kamenný rám, sesuté hromady kamenných sošek, podivné tvary z křišťálu stojící mezi hliněnými nádobami s rouby chora, pro které neměli Sulwin a jeho lidé žádné využití. K čemu ty věci byly? Kvůli tomuhle měli být věrní? Pokud ano, budiž. Některé je možné zachránit. Nedalo se určit, co z toho by Aes Sedai považovaly za nejdůležitější, ale něco zachránit šlo.

Zahlédl Maigran a Lewina, jak se tisknou k sukním své matky. Byl rád, že Saralin přežila a postará se o ně. Jeho poslední syn, její manžel, otec jejích dětí, zemřel prvním šípem toho rána. Něco šlo zachránit. On zachrání Aiely za jakoukoliv cenu.

Poklekl a vzal Siedru do náruče. „Stále jsme věrní, Aes Sedai,“ zašeptal. „Jak dlouho musíme být věrní?“ Sklonil hlavu na prsa své ženy a zaplakal.


Randa pálily v očích slzy. Tiše vyslovil: „Siedra.“ Cesta listu? To nebyla víra Aielů. Nedokázal myslet jasně. Vlastně nedokázal myslet skoro vůbec. Světla vířila rychleji a rychleji. Vedle něj Muradin otevíral ústa v bezhlesém vytí. Aielovi lezly oči z důlků, jako by přihlížel smrti celého světa. Společně postoupili kupředu.


Jonai stál na okraji útesu a hleděl k západu přes vodu, od jejíž hladiny se odráželo slunce. Stovky leguí tím směrem leželo Comelle. Ležívalo Comelle. Comelle se kdysi tisklo k horám přehlížejícím moře. Stovky leguí na západ, kde se teď vzdouvalo moře. Kdyby byla Alnora stále naživu, možná by bylo snazší to snášet. Bez jejích snů ani nevěděl, kam jít a co dělat. Bez ní mu téměř nezáleželo na životě. Když se obrátil a ploužil se zpátky k vozům čekajícím o míli dál, cítil každičký šedivý vlas. Vozů teď bylo méně a byly dost opotřebované. Také zbylo méně lidí, pár tisíc, kde bývaly desítky. Ale na zbývající vozy jich bylo příliš mnoho. Teď se vezly jenom děti příliš malé, aby mohly jít.

U prvního vozu se s ním setkal Adan, vysoký mladý muž s modrýma očima, které byly příliš ostražité. Jonai pořád čekal, že když se rychle ohlédne, spatří Willima. Ale Willim byl samozřejmě poslán pryč, už před lety, když začal usměrňovat bez ohledu na to, jak tvrdě se to snažil potlačit. Svět však měl stále ještě příliš mnoho mužů, kteří mohli usměrňovat. Museli posílat pryč chlapce, u nichž se objevily známky usměrňování. Museli. Ale Jonai si přál, aby měl své děti zpátky. Kdy to Esola zemřela? Byla tak maličká, že ji jen položili do narychlo vykopané jámy. Zabila ji stravující nemoc, když po ruce nebyla žádná Aes Sedai, aby ji vyléčila.

„Jsou tu ogierové, otče,“ řekl Adan vzrušeně. Jonai tušil, že jeho syn vždycky považoval jeho příběhy o ogierech právě jen za příběhy. „Přicházejí od severu.“

Byla to pěkně odraná skupinka, k níž ho Adan vedl. Nebylo jich ani padesát, měli propadlé tváře, smutné oči a uši se štětičkami svěšené. Jonai si pomalu zvykal na strhané tváře vlastních lidí i prodřené, záplatované oděvy, ale vidět ve stejném stavu ogiery ho šokovalo. Měl však na starosti své lidi a povinnosti k Aes Sedai. Jak dlouho tomu je, co naposledy viděl Aes Sedai? Bylo to těsně po Alnořině smrti. Příliš pozdě pro Alnoru. Ta žena, která léčila nemocné, již ještě žili, vzala některé ze sa’angrialů a odešla svou cestou. Když se jí zeptal, kde že je nějaké bezpečné místo, jen se hořce zasmála. Šaty měla záplatované a u lemů prodřené. Jonai si nebyl jist, zda byla duševně zdravá. Tvrdila, že jeden ze Zaprodanců je jen částečně polapen, a možná vůbec ne. Izmael se stále dotýká světa, říkala. Musela být stejně šílená, jako zbývající muži Aes Sedai.

Jonai se vytrhl z minulosti a vrátil se zpátky k ogierům, již zde stáli a nejistě se kymáceli na svých velkých nohou. Od Alnořiny smrti byl až příliš roztěkaný. Ogierové měli v rukou chléb a misky. Jonai byl šokován, když pocítil bodnutí hněvu nad tím, že někdo se dělí o své ubohé zásoby jídla. Kolik z jeho lidí by se mohlo najíst z toho, co spotřebuje padesát ogierů? Ne. Správné bylo se podělit. Dát o své vlastní vůli. Stovka lidí? Dvě stovky?

„Máte rouby chora,“ řekl jeden z ogierů. Prsty pohladil trojlístky dvou semenáčků v květináčích přivázaných k postranici vozu.

„Pár,“ připustil stroze Adan. „Zahynuly, ale starší odřízli nové rouby, než staré uschly úplně.“ Neměl na stromy čas. Musel se starat o lidi. „Jak zlé to je na severu?“

„Zlé,“ odpověděla jedna ogieřice. „Spálené země se sunou na jih a je tam plno myrddraalů a trolloků.“

„Myslel jsem, že jsou všichni mrtví.“ Takže na sever ne. Na sever zamířit nemohli. Tak na jih? Jerenské moře leželo deset dní cesty na jih. A bylo tam vůbec ještě? Byl unavený. Tolik unavený. „Přišli jste od východu?“ zeptal se jiný ogier. – Vytřel misku kouskem chleba a ten spolkl: „Jak to vypadá na východě?“

„Špatně,“ odvětil Jonai. „Pro vás možná ne tak špatně. Před deseti – ne dvanácti dny nám nějací lidé ukradli třetinu koní, než jsme jim unikli. Museli jsme opustit vozy.“ To ho bolelo. Opuštěné vozy a to, co na nich bylo. Věci, které Aes Sedai daly Aielům do opatrování, zůstaly nyní opuštěny. Že to nebylo poprvé, všechno jenom zhoršovalo. „Skoro každý, koho jsme potkali, nám sebral, co se mu zalíbilo. Ale k ogierům se třeba takhle chovat nebudou.“

„Snad,“ řekla ogieřice, jako by tomu nevěřila. Jonai si nebyl jist, zda tomu věří sám. Žádné bezpečné místo neexistovalo. „Nevíš, kde je nějaká država!

Jonai na ni zíral. „Ne. Ne, to nevím. Ale vy přece určitě dokážete najít svou državu

„Utíkali jsme tak daleko a tak dlouho,“ ozval se ogier uprostřed hloučku, a další dodal s lítostivým zahřměním: „Krajina se tolik změnila.“

„Myslím, že musíme brzy najít nějakou državu, nebo zemřeme,“ připojila první ogieřice. „Cítím... toužení... v kostech. Musíme najít državu. Musíme.“

„Nemůžu vám pomoci,“ pravil smutně Jonai. Sám se cítil stísněný. Země se změnila tak, že už ji nikdo neznal, a stále se měnila, takže pláň, po níž loni putovali, teď mohla být vysokou horou. Spálené země se rozrůstaly. Myrddraalové a trolloci byli stále naživu. Lidé kradli, lidé s tvářemi jako zvířata, lidé, kteří nepoznávali Da’shainy, ani o nich nevěděli. Skoro nemohl dýchat. Ogierové, ztraceni. Aielové, ztraceni. Všechno ztraceno. Stísněnost se změnila v bolest a Jonai klesl na kolena, převrátil se a tiskl si hruď. Jeho srdce jako by někdo držel v pěsti a tiskl.

Vedle něj ustaraně poklekl Adan. „Otče, co se děje? Co se stalo? Můžu něco udělat?“

Jonaiovi se podařilo chytit syna za potrhaný límec a přitáhl si ho blíž. „Odveď – lidi – na jih.“ Musel slova vyrážet mezi záchvaty křečí, které mu rvaly srdce na kusy.

„Otče, to ty musíš –“

„Poslouchej. Poslouchej! Odveď je – na jih. Odveď – Aiely – do bezpečí. Dodržuj – Úmluvu. Hlídej – co nám – Aes Sedai daly – dokud – se pro to nevrátí. Cesta – listu. Musíš –“ Snažil se. Solinda Sedai to musela pochopit. Snažil se. Alnora.


Alnora. To jméno se vytratilo a bolest v Randových prsou povolila. Nedávalo to smysl. Vůbec to nedávalo smysl. Jak mohli tihle lidé být Aiely?

Sloupy se oslepivě blýskaly. Vzduch se vlnil a vířil.

Vedle něho Muradin otevíral doširoka ústa ve snaze zakřičet. Aielan si drásal závoj, drásal si tvář, až mu na obličeji po nehtech zůstávaly krvavé skvrny.

Kupředu.


Jonai spěchal prázdnými ulicemi a snažil se nedívat na pobořené domy a mrtvé stromy chora. Všechny byly mrtvé. Aspoň že poslední z dávno opuštěných jokár byly odtaženy. Země pod jeho nohama se stále ještě otřásala. Měl na sobě samozřejmě pracovní oděv, cadin’sor, i když práce, kterou dostal, nebyla taková, pro niž se cvičil. Bylo mu třiašedesát, byl v rozpuku života, ještě nebyl dost starý, aby měl šedé vlasy, ale cítil se jako unavený stařec.

Když vstoupil do Síně služebníků, nikdo ho nezastavil. Ve velkém vchodu s mohutnými sloupy nikdo nebyl, aby ho vyzpovídal nebo pozdravil. Uvnitř se hemžila spousta lidí s náručemi plnými papírů či krabic, s neklidnými pohledy, ale nikdo se na něj ani nepodíval. Bylo vidět, že jsou všichni vyděšení, a strach rostl pokaždé, když se země otřásla. Jonai znepokojeně prošel předpokojem a vyběhl nahoru po širokých schodech. Na stříbřitě bílém elkameni bylo bláto. Nikdo neměl čas. Možná na tom ani nikomu nezáleželo.

Na široké dveře, které hledal, nebylo třeba klepat. Nebyly to velké pozlacené dveře do sklizňového sálu, ale dveře prosté a nenápadné. Jonai dovnitř vklouzl tiše a byl rád, že tak učinil. Kolem dlouhého stolu stálo na tucet Aes Sedai a hádaly se. Očividně si nevšímaly toho, že se budova stále otřásá. Všechno to byly ženy.

Jonai se zachvěl a napadlo ho, zda budou kdy muži ještě někdy stát při takovém setkání. Když viděl, co je na stole, otřásl se mnohem silněji. Křišťálový meč – možná předmět síly, možná jen ozdoba, to Jonai nepoznal – přidržoval Dračí zástavu Luise Therina Rodovraha, rozprostřenou jako ubrus a přepadající na podlahu. Srdce se mu sevřelo. Co to tady dělá? Proč to nebylo zničeno a vzpomínka na toho prokletého muže také?

„K čemu je tvé věštění?“ Oselle skoro křičela, „když nám nemůžeš říci kdy?“ Dlouhé černé vlasy jí jen vlály, jak potřásala hlavou. „Závisí na tom celý svět! Budoucnost! Samotné kolo!“

Tmavooká Deindra jí čelila s obvyklým klidem. „Já nejsem Stvořitel. Já vám můžu říci jenom to, co jsem vyvěštila.“

„Klid, sestry.“ Solinda z nich byla nejklidnější. Její starodávné pružné šaty byly jen jako světle modrá mlha. Sluncem vyrudlé vlasy jí spadaly do pasu a měly skoro stejnou barvu jako jeho vlastní. Jeho děd jí sloužil jako mladý muž, ale ona vypadala mladší než on. Byla Aes Sedai. „Čas svárů mezi námi pominul. Zítra ráno tu budou Jarik a Haindar.“

„Což znamená, že si nemůžeme dovolit chyby, Solindo.“

„Musíme vědět...“

„Je nějaká naděje na...“

Jonai přestal poslouchat. Všimnou si ho, až budou připraveny. Nebyl jediný v místnosti kromě Aes Sedai. U stěny vedle dveří seděl Somešta, velká postava zdánlivě spletená z lián a listí, a hlavou i tak dosahoval vysoko nad Jonaie. Nymovi se přes obličej táhla brázda svraštělých hnědých a ožehlých černých listů a zkrabatila zelenou trávu jeho vlasů. Když se podíval na Jonaie, jeho oříškové oči vypadaly ustaraně.

Jonai mu kývl na pozdrav a Somešta přejel prstem po štěrbině a zamračil se. „Známe se?“ zeptal se tiše.

„Jsem tvůj přítel,“ odvětil smutně Jonai. Neviděl Someštu celá léta, ale slyšel o tom. Slyšel, že většina nymů je mrtvá. „Nosil jsi mě na ramenou, když jsem byl malý. To si na nic nevzpomínáš?“

„Zpěv,“ řekl Somešta. „Zpívalo se? Tolik toho zmizelo. Aes Sedai říkají, že se něco vrátí. Ty jsi Dračí dítě, nebo ne?“

Jonai sebou trhl. To jméno vyvolávalo potíže, i když to nebyla pravda. Ale kolik občanů teď věřilo, že Da’shain Aielové kdysi sloužili Draku a ne ostatním Aes Sedai?

„Jonaii?“

Obrátil se po zvuku Solindina hlasu, a když se přiblížila, poklekl na koleno. Ostatní Aes Sedai se stále hádaly, ale tišeji.

„Je všechno připraveno, Jonaii?“ zeptala se.

„Všechno, Aes Sedai. Solindo Sedai...“ Zaváhal a zhluboka se nadechl. „Solindo Sedai, někteří z nás si přejí zůstat. Můžeme dál sloužit.“

„Víš, co se stalo Aielům v Tzoře?“ Jonai kývl – a ona si povzdechla a natáhla ruku, aby mu uhladila krátké vlasy, jako když byl malý. „Ovšemže to víš. Vy Da’shainové máte víc odvahy než... Deset tisíc Aielů spojilo ruce a zpívalo, snažilo se připomenou šílenci, kdo jsou a kým on býval, snažili se ho obrátit svými těly a písní. Jarik Mondoran je zabil. Stál tam a civěl na ně jako na hádanku, zabíjel je, a oni uzavírali řadu a zpívali. Slyšela jsem, že poslednímu Aielovi naslouchal skoro hodinu, než ho zabil. A pak shořela Tzora, jediným velkým plamenem, který pohltil kámen, kov i těla. Tam, kde kdysi stávalo druhé největší město na světě, je teď jen skleněná plocha.“

„Mnoho lidí mělo čas uprchnout, Aes Sedai. Da’shainové jim vykoupili čas k útěku. My se nebojíme.“

Její ruka se mu ve vlasech bolestivě sevřela. „Občané už utekli do Paaran Disenu, Jonaii. Kromě toho Da’shainové musejí zahrát ještě jednu roli, jen kdyby Deindra dohlédla dost daleko, aby řekla jakou. V každém případě tu chci něco zachránit, a to něco jste vy.“

„Jak říkáš,“ přitakal váhavě. „Postaráme se o to, co jste nám svěřily, dokud to nebudete chtít zpátky.“

„Ovšem, ty věci, které jsme vám daly.“ Usmála se na něj a pustila ho, znovu mu uhladila vlasy a založila si ruce na prsou. „Odnesete... ty věci... do bezpečí, Jonaii. Budete v pohybu, stále v pohybu, dokud nenajdete bezpečné místo, kde vám nikdo neublíží.“

„Jak říkáš, Aes Sedai.“

„A co Coumin, Jonaii? Už se uklidnil?“

Nevěděl o žádném způsobu, jak jí to říci. Raději by si ukousl jazyk. „Můj otec se skrývá někde ve městě. Snažil se nás přemluvit k... odporu. On nebude poslouchat, Aes Sedai. Nebude poslouchat. Našel někde staré úderné kopí a...“ Nedokázal pokračovat. Očekával, že se rozzlobí, ale jí se v očích zaleskly slzy.

„Dodržuj Úmluvu, Jonaii. Jestli Da’shainové ztratí všechno ostatní, dohlédni na to, aby dodržovali Cestu listu. Slib mi to.“

„Ovšem, Aes Sedai,“ řekl dost šokované. Úmluva tvořila Aiely a Aielové tvořili Úmluvu. Opustit Cestu bylo, jako by opustili to, čím byli. Coumin byl zrůda. Byl velice divný už od dětství, jak se povídalo, skoro jako by vůbec nebyl Aiel, i když nikdo nevěděl proč.

„Teď jdi, Jonaii. Chci, abyste do rána byli co nejdál od Paaran Disenu. A dobře si pamatuj – pořád v pohybu. Udrž Aiely v bezpečí.“

Jonai se vkleče uklonil, ale ona už se zatím opět cele ponořila do hádky.

„Můžeme věřit Kodamovi a jeho druhům, Selindo?“

„Musíme, Oselle. Jsou mladí a nezkušení, ale téměř nedotčení špínou a... Nemáme jinou možnost.“

„Tak uděláme, co musíme. Meč musí počkat. Somešto, máme úkol pro posledního nyma, jestli to uděláš. Žádaly jsme tě o příliš mnoho, teď musíme požádat o víc.“

Jonai se obřadně odpoklonkoval, když se nym zvedl a hlavou se dotkl stropu. Aes Sedai, již ponořené do svého plánu, se na něj ani nepodívaly, ale on jim stejně prokázal poslední poctu. Nemyslel si, že je ještě někdy uvidí.

Vyběhl se Síně služebníků a běžel celou cestu z města k místu, kde čekalo velké shromáždění. Tisíce vozů v deseti zástupech se táhly téměř dvě legue. Vozy naložené jídlem a sudy s vodou, vozy naložené věcmi v bednách, které Aielům do opatrování svěřily Aes Sedai, angrialy a sa’angrialy a ter’angrialy, všechno věci, které bylo třeba udržet z dosahu mužů, kteří šíleli, zatímco se dotýkali jediné síly. Kdysi by byly jiné způsoby, jak ty věci přepravit, jo-káry, skokani, vznášídla a velká šo-křídla. Nyní museli stačit s námahou sehnaní koně a vozy. Mezi povozy stáli lidé, dost na zabydlení slušného města, ale možná všichni Aielové, kteří na světě zbyli.

Stovka jich mu vyšla vstříc, muži i ženy, představitelé dožadující se zpráv, zda Aes Sedai dovolily některým zůstat. „Ne,“ sdělil jim Jonai. Někteří se váhavě zamračili, a on dodal: „Musíme poslechnout. Jsme Da’shain Aielové a posloucháme Aes Sedai.“

Hlouček se pomalu rozešel mezi vozy a Jonai měl dojem, že slyší Couminovo jméno, ale nenechal se tím rozčílit. Spěchal k vlastnímu vozu v čele jednoho z prostředních zástupů. Koně už byli celí nervózní, jak se země neustále otřásala.

Jeho synové již seděli na kozlíku – Willin, patnáctiletý, držel opratě, a Adan, desetiletý, vedle něj. – Oba se zubili nervózním vzrušením. Maličká Esola si hrála s panenkou na vozové plachtě, jíž byl převázán jejich majetek – a, což bylo důležitější, věci, které jim svěřily Aes Sedai. Nebylo dost místa, aby se vezli než ti nejmladší a nejstarší. Za kozlíkem byl tucet roubů chora v hliněných květináčích, aby byly zasazeny, až najdou bezpečné místo. Možná bylo hloupé je vozit s sebou, ale chora v květináči nechyběla na žádném z vozů. Něco z dávno minulých časů. Symbol lepších časů, které musejí přijít. Lidé potřebovali naději a symboly.

Alnora čekala vedle spřežení a bohaté černé kadeře jí splývaly na ramena. Připomněla mu dobu, kdy ji poprvé uviděl, ještě jako malou holku. Ale teď jí starosti vryly vrásky kolem očí.

Podařilo se mu na ni usmát a skrýt starosti ve vlastním srdci. „Všechno bude v pořádku, ženo mého srdce.“ Alnora neodpověděla a on dodal: „Snila jsi?“

„O ničem brzkém,“ zamumlala. „Všichni budou zcela v pořádku, všechno bude v pořádku a všechny možné věci budou v pořádku.“ Roztřeseně se usmála a pohladila ho po tváři. „S tebou vím, že to tak bude, muži mého srdce.“

Jonai mávl rukama nad hlavou a signál se nesl dál čekajícími řadami. Vozy se pomalu vydaly na cestu, Aielové opouštěli Paaran Disen.


Rand zavrtěl hlavou. Příliš. Vzpomínky se tlačily jedna na druhou. Vzduch jako by se změnil v jediný záblesk světla. Vítr zvedal drsný prach v tančící oblaka. Muradin si do obličeje vyryl hluboké brázdy. Nyní si drásal oči. Kupředu.


Coumin v pracovních šatech klečel na okraji zorané země. Měl na sobě prostý, hnědošedý kabát, spodky a měkké boty s tkanicemi. Klečel v řadě s ostatními kolem pole, deset mužů Da’shain Aielů na vzdálenost dvou rozpřažených paží a pak ogier, a tak dál kolem celého pole. Viděl další pole, stejně obstoupené, a za nimi vojáky s jejich údernými kopími sedící na obrněných jo-kárách. Nad hlavou bzučelo na hlídce vznášídlo, smrtící černá kovová vosa se dvěma muži. Couminovi bylo šestnáct a ženy rozhodly, že jeho hlas je konečně dost hluboký, aby se mohl připojit k ostatním při zpěvu osivu.

Vojáci ho fascinovali, muži i ogierové, jako by ho fascinoval barevný jedovatý had. Oni zabíjeli. Děd jeho otce, Charn, tvrdil, že kdysi – nebyli žádní vojáci, ale Coumin tomu nevěřil. Kdyby nebyli žádní vojáci, kdo by zastavil noční jezdce a trolloky a zabránil jim, aby nepřišli a všechny nepobili? Ovšem, Charn tvrdil, že tenkrát nebyli žádní myrddraalové ani trolloci. Žádní Zaprodanci, žádní Stínutvoři. Měl mnoho příběhů, o nichž tvrdil, že pocházejí z časů, než byli vojáci, noční jezdci a trolloci, když, jak tvrdil, Temný pán hrobů byl spoután a nikdo neznal jeho jméno ani slovo „válka". Coumin si takový svět neuměl představit. Válka byla stará záležitost, když se narodil.

Charnovy příběhy se mu líbily, i když se nedokázal přimět, aby jim uvěřil, ale některé starému muži vysloužily mračení i hubování. Jako když tvrdil, že kdysi sloužil jednomu ze Zaprodanců. A ne jen tak nějakému Zaprodanci, ale samotné Lanfear. To klidně mohl tvrdit, že sloužil Izmaelovi. Když už si Charn musel vymýšlet příběhy, Coumin si přál, aby tvrdil, že sloužil Luisi Therinu, samotnému největšímu vůdci. Samozřejmě každý by se hned ptal, proč neslouží Draku teď, ale to by bylo lepší, než jak zatím věci vypadaly. Coumin neměl rád způsob, jakým se občané na Charna dívali, když tvrdil, že Lanfear nebyla vždycky zlá a špatná.

Neklid na konci pole mu prozradil, že se blíží jeden z nymů. Velká postava, o hlavu, ramena a prsa vyšší než nejvyšší z ogierů, vstoupila na osetou plochu, a Coumin se nemusel dívat, aby viděl, jak se její šlépěje plní zelenými výhonky. Byl to Somešta, obklopený mrakem motýlů, bílých, žlutých a modrých. Městští lidé začali vzrušeně šeptat a lidé, jimž patřilo toto pole, se seběhli a dívali se. Každé pole už bude mít svého nyma.

Coumina napadlo, jestli by se mohl Somešty zeptat na Charnovy vyprávěnky. Jednou s ním mluvil a Somešta byl starý dost, aby věděl, jestli Charn mluví pravdu. Nymové byli starší než kdokoliv. Někteří tvrdili, že nymové nikdy neumírají, aspoň ne dokud rostou rostliny. Ale teď nebyl čas přemýšlet o tom, jak vyzvídat na nymovi.

Ogierové začali, jak se slušelo, vstali a začali zpívat. Mohutné dunění znělo, jako by pěla sama země. Aielové vstali a hlasy mužů načaly vlastní píseň, jejichž nejhlubší tóny zněly v porovnání se zpěvem ogierů jako fistule. Přesto se písně proplétaly a Somešta ta vlákna vzal a spletl je do svého tance. Klouzal po poli dlouhými kroky, s rozpřaženými pažemi, a kolem něj vířili motýli a přistávali na jeho roztažených prstech.

Coumin slyšel zpěv osivu i z ostatních polí, slyšel ženy, jak tleskáním pobízejí muže dál, a jejich rytmus byl jako tlukot srdce nového života, ale bylo to jaksi vzdálené. Píseň ho pohltila a on téměř cítil, že je to on sám, a ne zvuky, které vydává, co Somešta vplétá do půdy a kolem semínek. Ale už to nebyla semínka. Celé pole pokrývaly výhonky zemais, tam, kam nym šlápl, vyšší než jinde. Těchto rostlinek se nedotkne žádná sněť ani žádný hmyz. Výzpěvné osení, nakonec doroste do výšky dvakrát větší, než byl dospělý muž, a naplní městské sýpky. Pro tohle se Coumin zrodil, pro tuhle píseň a ostatní zpěvy osivu. Nelitoval skutečnosti, že ho Aes Sedai ve věku deseti let předali tvrdíce, že mu chybí jiskra. Být cvičen Aes Sedai mohlo být úchvatné, ale rozhodně ne víc než tato chvíle.

Píseň pomalu utichala. Aielové ji dováděli ke konci. Somešta zatančil ještě pár kroků, než umlkly poslední hlasy, a zdálo se, že píseň ještě visí ve vzduchu po dobu, co se pohyboval. Pak se nym zastavil a bylo po všem.

Coumina překvapilo, že městští lidé jsou pryč, ale neměl čas se divit, kam odešli nebo proč. Přicházely ženy a se smíchem mužům blahopřály. Coumin teď byl jedním z mužů, již ne chlapec, i když ho ženy zatím střídavě líbaly na rty a rozhrabovaly mu krátké rusé vlasy.

Tehdy zahlédl toho vojáka, jen o pár kroků dál, jak je pozoruje. Odložil někam úderné kopí a barvitou bojovou pláštěnku, ale stále měl přílbu, jako nějakou obludnou hmyzí hlavu, jejíž čelisti mu zakrývaly obličej, i když černé úderné hledí měl zdvižené. Jako by si uvědomil, že stále vyčnívá, voják si přílbu sňal, takže bylo vidět, že je to snědý mladý muž jen o čtyři pět let starší než Coumin. Coumin pohlédl do vojákových nemrkajících hnědých očí a zachvěl se. Ten obličej byl jen o čtyři pět let starší, ale ty oči... Voják byl také vybrán v deseti letech pro výcvik. Coumin byl rád, že Aielové byli této volby ušetřeni.

Přistoupil k nim jeden z ogierů, Tomada, a zvídavě naklápěl uši se štětičkami dopředu. „Máš nějaké zprávy, válečný muži? Zatímco jsme pěli, viděl jsem mezi jo-kárami nějaké vzrušení.“

Voják zaváhal. „Asi vám to můžu říct, i když to není potvrzeno. Dostali jsme zprávu, že Luis Therin a jeho rytíři podnikli dnes ráno za úsvitu útok proti Shayol Ghulu. Něco ruší komunikace, ale zpráva říká, že průlom byl uzavřen a většina Zaprodanců je na druhé straně. Možná všichni.“

„Takže je po všem,“ vydechl si Tomada. „Konečně je po všem, Světlo budiž pochváleno.“

„Ano.“ Voják se rozhlédl kolem sebe a náhle vypadal ztracený. „Já... asi je po všem. Asi...“ Podíval se na své ruce a pak je znovu nechal klesnout k bokům. Mluvil unaveně. „Místní lidé se nemůžou dočkat, až začnou oslavy. Jestli je ta zpráva pravdivá, mohlo by to trvat i několik dní. Rád bych věděl, jestli...? Ne, nebudou chtít, aby se k nim připojili vojáci. Vy byste chtěli?“

„Dnes v noci snad,“ řekl Tomada. „Ale musíme navštívit ještě tři města, než dokončíme okruh.“

„Ovšem. Pořád máte co dělat. Máte tohle.“ Voják se znovu rozhlédl kolem sebe. „A pořád tu jsou trolloci. I když budou Zaprodanci pryč, pořád tu jsou trolloci. A noční jezdci.“ Kývl si pro sebe a vydal se zpátky k jo-kárám.

Tomada teď samozřejmě nevypadal vzrušeně, ale Coumin byl stejně ohromený jako mladý voják. Válka že skončila? Jak bude svět bez války vypadat? – Náhle si musel promluvit s Charnem.

Ještě než dorazil k městu, vstříc se mu vyvalily zvuky veselí a oslav – smích a zpěv. Zvony na věži městské radnice rozmarně vyzváněly. Městští lidé tancovali v ulicích, muži, ženy i děti. Coumin před nimi uhýbal a pátral. Charn se rozhodl přebývat v jednom z hostinců, kde se scházeli Aielové, místo aby vyšel ven a zpíval. Dokonce ani Aes Sedai již nemohly udělat nic, aby ho přestala bolet kolena – ale kvůli tomuhle určitě vyšel ven.

Coumina náhle cosi zasáhlo do úst a podlomily se mu nohy. Už se zvedal na kolena, když si teprve uvědomil, že je na zemi. Ruku, kterou si přitiskl na ústa, měl celou od krve. Vzhlédl, a viděl nad sebou rozzlobeného městského muže, jenž si foukal na ruku. „Proč jsi to udělal?“ zeptal se ho Coumin.

Městský muž na něj plivl. „Zaprodanci jsou mrtví. Mrtví, slyšíš? Lanfear tě teď už nebude chránit. Vykořeníme všechny, co kdy sloužili Zaprodancům, zatímco předstírali, že jsou na naší straně, a zatočíme s vámi jako s tím bláznivým staříkem.“

Za rukáv ho zatahala jakási žena. „Pojď pryč, Tomo. Pojď pryč a drž ten svůj hloupý jazyk za zuby! Copak chceš, aby si pro tebe přišli ogierové?“ Muž, náhle ostražitý, se nechal odtáhnout do davu.

Coumin se s námahou vyškrábal na nohy a rozběhl se, nevšímaje si krve, jež mu stékala po bradě.

Hostinec byl prázdný a tichý. Nebyl tu dokonce ani hostinský, ani kuchařka, ani její pomocníci. Coumin proběhl budovou volaje: „Charne? Charne? Charne?

Možná je vzadu. Charn rád sedával pod kořennými jabloněmi za hostincem a vyprávěl své příběhy ze dnů, kdy byl mlád.

Coumin doběhl k zadním dveřím a klopýtl. Spadl na zem. Noha se mu zachytila o prázdnou botu. O jednu z Charnových červených látkových bot, které stále nosil, když se teď nepřipojoval ke zpěvu. Cosi Coumina přimělo vzhlédnout.

Bělovlasý Charn visel na provaze přivázaném k jednomu stropnímu trámu, jednu nohu bosou, jak si skopl botu, prsty jedné ruky zaťaté do krku, jak se snažil uvolnit provaz.

„Proč?“ zeptal se Coumin. „My jsme Da’shainové. Proč?“ Nebyl tu nikdo, kdo by mu odpověděl. Coumin si tiskl botu k hrudi, klečel tu, zíraje nahoru na Charnovo mrtvé tělo, a kolem se nesl hluk veselí.


Rand se zachvěl. Světlo ze sloupů se změnilo v mihotavý modrý opar, který vypadal pevný na dotek, a jemu se zdálo, že mu to vytahuje nervy z těla. Vítr vyl, jediný mohutný vír vytahující prach nahoru. Muradinovi se podařilo zahalit si tvář. Zakrvácené oční důlky slepě zíraly nad černým závojem. Aiel přežvykoval a na hruď mu stékala krvavá pěna. Kupředu.


Charn šel po jedné široké, přeplněné ulici pod rozložitými větvemi stromů chora, jejichž trojlístky přinášely klid a spokojenost ve stínech stříbřitých budov, jež jako by se dotýkaly nebe. Město bez stromů chorá by vypadalo pustě jako divočina. Jo-káry tiše bzučely ulicí a po obloze přelétlo velké bílé šo-křídlo, přenášející občany do Comelle nebo Tzory nebo někam jinam. Charn šo-křídel používal zřídka – pokud se potřeboval dostat někam daleko, obvykle s ním cestovala Aes Sedai – ale dneska v noci ji použije na cestu do Mjinn. Dneska byly jeho pětadvacáté jmeniny a dneska v noci hodlal přijmout Nallinu poslední nabídku k sňatku. Napadlo ho, zda ji to překvapí. Odmítal ji skoro rok, protože se ještě nechtěl usadit. Znamenalo by to přejít do služby Zorelle Sedai, které Nalla sloužila, ale Mierin Sedai jí už dala své požehnání.

Charn zahnul za roh a jen tak tak stačil zahlédnout tmavého muže se širokými rameny a módně zastřiženou úzkou bradkou, než ho muž ramenem srazil dozadu, až mu hlava odskočila od chodníku a před očima mu zavířily hvězdičky. Omámeně tam ležel.

„Dávej pozor, kam šlapeš,“ vyjel vousáč podrážděně, upravil si červený kabátec bez rukávů a popotáhl krajku na zápěstí. Černé vlasy po ramena měl stažené do culíku. To byla také poslední móda, jak nejvíc se někdo, kdo nepřísahal na Úmluvu, odvážil napodobit Aiely.

Světlovlasá žena, která s ním byla, mu položila ruku na paži. Žena měla šaty z měňavě bílé pružné látky, a jak náhle upadla do rozpaků, látka byla ještě měňavější. „Jome, podívej na jeho vlasy. Je to Aiel, Jome.“

Charn si ohmatával hlavu, jestli ji nemá rozbitou, a projížděl si prsty krátce zastřižené, rudozlaté vlasy. Místo zavrtění hlavou se popotáhl za delší culík na temeni. Asi bude mít bouli, usoudil, ale nic horšího.

„To je.“ Mužovo podráždění se změnilo ve starost. „Odpusť mi, Da’shaine. To já jsem ten, kdo by se měl dívat, kam jde. Ukaž, pomohu ti vstát.“ A již dělal, co říkal, a zvedal Charna na nohy. „Jsi v pořádku? Dovol, zavolám skokana, aby tě odvezl, kam máš namířeno.“

„Nic mi není, občane,“ řekl Charn mírně. „Opravdu, byla to moje chyba.“ To taky byla, že tolik spěchal. Mohl toho člověka zranit. „Neublížil jsem ti? Prosím, odpusť mi.“

Muž otevřel ústa, aby něco namítl – občané to vždycky dělali, zřejmě si mysleli, že Aielové jsou z foukaného skla – ale než stačil promluvit, země se jim zavlnila pod nohama. Vzduch se také zavlnil v šířících se vlnách. Muž se nejistě rozhlédl kolem sebe, roztáhl kolem sebe i kolem své dámy módní pláštík z vlnivého sukna, až se zdálo, že se tu jejich hlavy vznášejí bez těl. „Co je to, Da’shaine?“

Ostatní, kteří zahlédli Charnovy vlasy, se seběhli kolem a znepokojeně kladli tutéž otázku, ale Charn si jich nevšímal a dokonce mu bylo jedno, zda se chová hrubě. Vlastně se začal tlačit davem s očima upřenýma na Sharom. Bílou kouli, dvě stě sáhů v průměru, vznášející se vysoko nad modrými a bílými kupolemi Collam Daan.

Mierin říkala, že dnešek je ten den. Tvrdila, že našla nový zdroj jediné síly. Ženy i muži Aes Sedai budou schopni se dotknout stejného zdroje, ne rozdělených polovic. – Co muži a ženy dokážou udělat společně, bude nyní ještě větší, když nebudou žádné rozdíly. A dneska říkala, že se ho s Beidomonem dotknou poprvé – naposled, kdy muži a ženy budou pracovat společně vládnouce rozličnou silou. Dneska.

Od Sharom se na uhlově černém ohni oddělilo cosi, co vypadalo jako maličký odštěpek běli. Sestupovalo to, klamně pomalé a bezvýznamné. Pak se všude na obrovské bílé kouli objevily stovky děr. Sharom se rozlomila jako vejce a začala se snášet dolů, padala, jako obsidiánové peklo. Oblohou se šířila temnota a nepřirozená noc spolkla slunce, jako by světlo těch plamenů bylo černotou. Lidé ječeli, ječeli všude.

S prvním zábleskem ohně se Charn rozběhl ke Collan Daan, ale věděl, že jde pozdě. Přísahal, že bude sloužit Aes Sedai, a opozdil se. Při běhu mu po tvářích stékaly slzy.


Rand mrkal, aby zahnal jiskřičky, které se mu dělaly před očima, a oběma rukama si tiskl hlavu. Obraz mu stále táhl hlavou, ta obrovská koule, hořící černým ohněm a snášející se k zemi. Opravdu jsem viděl, jak do věznice Temného dělají díru? Viděl? Stál na okraji skleněných sloupů a zíral na avendesoru. Strom chora. Město je bez stromů chora pustina. A teď zůstal než jeden. Sloupy jiskřily modrou září, kterou vydávala jedna z kupolí v mlze nahoře, ale světlo opět připomínalo jen třpytný odraz. Po Muradinovi nebylo ani stopy. Rand si nemyslel, že se Aiel dostal ze skleněného lesa. Ani že se z něj někdy dostane.

Náhle cosi přitáhlo jeho pozornost. Nízko ve větvích stromu života. Pomalu se pohupující postava. Muž, visící z tyče položené mezi dvěma větvemi na provaze, který měl kolem krku.

Rand zařval a rozběhl se ke stromu, zachytil saidín, ten ohnivý meč mu vskočil do rukou ještě ve výskoku, kdy přesekával provaz. Spolu s Matem dopadl na zaprášené bílé dláždění s dvojím zaduněním. Tyč se uvolnila a se zařinčením dopadla vedle nich. Nebyla to tyč, ale podivný oštěp s černým ratištěm a krátkou čepelí meče místo hlavice, lehce zakřivenou, s jediným břitem. Randovi by bylo jedno, i kdyby byla třeba ze zlata a cuendillaru vykládaná safíry a rubíny.

Pustil meč i sílu a serval Matovi z krku provaz. Přitiskl příteli ucho na hruď. Nic. Zoufale Matovi rozevřel kabátec a košili a přetrhl řemínek stříbrného medailonku, který měl Mat na prsou. Odhodil medailonek stranou a znovu se zaposlouchal. Nic. Žádný tlukot srdce. Mrtev. Ne! Byl by v pořádku, kdybych mu nedovolil, aby mě sem následoval. Nemůžu dovolit, aby zemřel!

Jak nejsilněji dokázal, udeřil Mata pěstí do hrudi a zaposlouchal se. Nic. Znovu udeřil a poslouchal. Ano. Teď. Slabý tlukot srdce. Ano. Tak slabý, tak pomalý. A zpomaloval. Ale Mat byl pořád naživu, i přes naběhlý purpurový pruh na krku. Možná se ho podaří udržet naživu.

Rand si naplnil plíce a sklonil se, aby mohl Matovi fouknout co nejsilněji do úst. Znovu. Znovu. Pak se nad Matem rozkročil, popadl ho za pásek spodků a zatáhl, zvedaje mu tak zadek z dláždění. Nahoru a dolů, třikrát, potom znovu fouknout do úst. Mohl usměrňovat, měl by být schopen něco udělat. Vzpomínka na dívku v Kameni ho zastavila. Chtěl, aby Mat žil. Žil, ne aby byl loutkou, jíž pohybuje jediná síla. Jednou v Emondově Roli viděl pantátu Luhhana, jak oživuje chlapce, kterého našli plavat ve vodě Vinného střiku. A tak dýchal, zvedal, dýchal a zvedal a modlil se.

Náhle sebou Mat škubl a zakašlal. Rand vedle něj poklekl, když si Mat přiložil ruce k hrdlu, převalil se na bok a lapal po dechu s bolestivým sípěním.

Mat se jednou rukou dotkl kusu provazu a otřásl se. „Ti prokletí – synové – koz,“ zamumlal ochraptěle. „Snažili se mě – zabít.“

„Kdo to byl?“ vyzvídal Rand a ostražitě se rozhlížel kolem. Polodokončené paláce kolem velkého náměstí civěly na oplátku na něj. Rhuidean byl určitě prázdný až na ně dva. Pokud nebyl Muradin ještě naživu, tam někde.

„Ti lidi – na druhý straně – toho – pokroucenýho rámu.“ Mat bolestivě polkl, posadil se a zhluboka, roztřeseně se nadechl. „Jeden je taky tady, Rande.“ Stále mluvil, jako by mu někdo zevnitř obrousil hrdlo.

„Tys mohl projit? Odpověděli ti na otázky?“ To by mohlo být užitečné. Rand zoufale potřeboval další odpovědi. Měl tisíce otázek, a jen pár odpovědí.

„Žádný odpovědi,“ zachrčel Mat. „Podvádějí. A snažili se mě zabít.“ Zvedl medailonek, stříbrnou liščí hlavu, která mu téměř vyplňovala dlaň, a po chvíli si ho s úšklebkem nacpal do kapsy. „Aspoň jsem z nich něco dostal.“ Přitáhl si k sobě ten podivný oštěp a přejel prsty po černém ratišti. Po jeho délce se táhla linka podivně proloženého písma, uvedená dvojicí ptáků vyložených kovem ještě tmavším, než bylo dřevo. Krkavci, Rand si myslel, že to jsou oni. Další pár byl vyložen na čepeli. Mat se s drsným, suchým zasmáním zvedl na nohy a zpola se přitom opíral o oštěp. Čepel meče začínala v jedné rovině s jeho hlavou. Nenamáhal se zavazovat si tkanice košile nebo zapínat knoflíky kabátce. „Tohle si taky nechám. Je to jejich žertík, ale stejně si ho nechám.“

„Žert?“

Mat kývl. „Co tu stojí.

Takto je naše smlouva psána, takto je dohoda uzavřena.

Myšlenka je času šíp, vzpomínka nikdy neztracena.

Oč bylo požádáno, to je dáno. Cena je zaplacena.

Hezkej žertík, chápeš. Jestli někdy budu mít možnost, rozpářu je jejich vlastní mazaností. Dám jim ‚myšlenky a vzpomínky‘.“ Trhl sebou a prohrábl si vlasy. „Světlo, ale že mě bolí hlava. Točí se mi jako tisíc kousků snu, a každej bodá jako jehla. Myslíš, že s tím Moirain něco udělá, když ji poprosím?“

„Jsem si tím jistý,“ odpověděl Rand pomalu. Mata musela hlava opravdu velice ošklivě bolet, když žádal o pomoc Aes Sedai. Znovu se zadíval na tmavý oštěp. Většinu nápisu zakrývala Matova ruka, ale ne vše. Ať to bylo cokoliv, neměl Rand nejmenší tušení, co tam stojí. Jak to věděl Mat? Prázdná okna Rhuideanu na něj posměšně zírala. Zdálo se, jako by mu sdělovala, že ukrývají ještě mnohá tajemství. Víc, než mohl vědět. Horší, než mohl vědět. „Vraťme se zpátky, Mate. Mně je jedno, že musíme to údolí překročit potmě. Jak jsi říkal, aspoň bude chladněji. Nechci tu zůstat už ani chvíli.“

„To mi připadá jako dobrej nápad,“ zakašlal Mat. „Pokud se budeme moct znovu napít v tý kašně.“

Rand udržoval krok s Matem, jenž šel pomalu a kulhal, pomáhaje si při chůzi tím podivným oštěpem. Jednou se Rand zastavil, aby se podíval na sošky muže a ženy, držící křišťálové koule, ale ponechal je tam. Ještě ne. Ještě dlouho ne, bude-li mít dost štěstí.

Když nechali náměstí za zády, nedokončené paláce podél ulice dostaly výhružný vzhled, jejich zubaté vršky vypadaly jako hradba velké pevnosti. Rand uchopil saidín, i když neviděl žádnou skutečnou hrozbu. Ale cítil ji, jako by se mu do zad nořil čísi vražedný pohled. Rhuidean ležel mírumilovný a prázdný, v záři mlžné střechy zcela beze stínů. Prach v ulicích se vlnil ve větru... Vítr. Nebyl tu žádný vítr.

„Ó, ať shořím,“ zamumlal Mat. „Myslím, že jsme v průšvihu, Rande. Tohle mám za to, že jsem zůstal s tebou. Vždycky mě dostaneš do potíží.“

Vlnky v prachu se pohybovaly rychleji, splývaly, vytvářejíce silnější linky, které se roztřeseně zastavovaly.

„Nemůžeš jít rychleji?“ zeptal se Rand.

„Jít? Krev a popel, můžu utíkat.“ Položil si oštěp šikmo přes hruď a svá slova doprovodil trhaným během.

Rand běžel vedle něj a znovu si přivolal meč, byť si nebyl jist, co by s ním mohl dělat proti těm plazícím se vlnkám v prachu, nebyl si ani jist, že je to třeba. Byl to jenom prach. Ne, to zatraceně není. Je to jedna z těch bublin. Temného zlo klouže po povrchu vzoru a hledá zatracené ta’veren. Vím, že je to ono.

Všude kolem nich se prach vlnil a vršil do stále vyšších vln, shrnoval se a splýval. Náhle se přímo před nimi z nádrže vyschlé kašny zvedla postava, pevná postava muže, tmavá a bez rysů, s prsty jako ostré drápy. Mlčky po nich skočila.

Rand se pohnul zcela instinktivně – Měsíc stoupá nad vodami – a čepel síly projela tou tmavou postavou. Vmžiku z ní zbyl jen hustý oblak prachu snášející se na chodník.

Ale prvního muže nahradili další, černé postavy bez rysů se k nim hnaly ze všech stran, ani dvě stejné, ale všechny s dlouhými drápy. Rand mezi nimi tančil figury, jeho čepel tkala složité vzory ve vzduchu a za sebou zanechávala pomalu klesající zrnka prachu. Mat používal svůj oštěp jako hůl, roztáčel jej, až byl vidět rozmazaně, ale k boji s holí přidal čepel meče, jako by takovou zbraň používal vždycky. Tvorové umírali – nebo se přinejmenším vraceli do prachu – ale bylo jich příliš mnoho a byli příliš rychlí. Randovi se již po obličeji řinula krev a stará rána na boku se mu napínala k prasknutí. Mat měl také obličej celý červený a krev měl i na hrudi. Bylo jich příliš mnoho a byli příliš rychlí.

Neděláš ani desetinu toho, čeho jsi již teď schopen. Tohle mu řekla Lanfear. Rand se při tanci s čepelí zasmál. Učit se od jednoho ze Zaprodanců. To mohl, i když ne tak, jako ona zamýšlela. Ano, to mohl. Usměrnil a spletl pramínky síly tak, že do středu každé černé postavy poslal větrný vír. Postavy vybuchovaly v oblacích prachu, z něhož se rozkašlal. Pokud viděl, prach se pomalu usazoval ze vzduchu.

Mat, kašlající a lapající po dechu, se opřel o svůj černý oštěp. „Tos udělal ty?“ sípal a vytíral si nepříjemnou krev z očí. „Už bylo na čase. Když jsi věděl jak, pročs to, zatraceně, neudělal hned na začátku?“

Rand se znovu rozesmál – Protože mě to nenapadlo. Protože jsem to nevěděl, dokud jsem to neudělal – ale smích mu zmrzl v hrdle. Prach se snášel na zem, a jak se usazoval, začal se znovu vlnit. „Utíkej,“ řekl Rand. „Musíme se odsud dostat. Utíkej!“

Bok po boku se hnali k mlze a sekali a kopali do každé vlnky prachu, která jim připadala, že se zvyšuje, dělali cokoliv, aby mu zabránili se zhustit. Rand všemi směry rozesílal větrné víry, které se divoce otáčely. Rozvířený prach se teď srážel okamžitě, dokonce dřív, než dopadl na zem. Oba mládenci utíkali, až se dostali k mlze, proběhli jí a na druhé straně vyrazili do ponurého světla vrhajícího ostré stíny.

Randa bolel bok. Otočil se připraven zkusit blesk nebo oheň, cokoliv. Ale z mlhy za nimi nic neběželo. Možná ta mlha znamenala pro ony černé postavy nepřekročitelnou zeď. Možná je zadržela uvnitř. Možná... Rand nevěděl. Vlastně mu na tom ani nezáleželo, dokud je ty postavy nebudou sledovat.

„Ať shořím,“ zamumlal ochraptěle Mat, „byli jsme tam celou noc. Tady už skoro svítá. Nemyslel jsem, že to trvalo tak dlouho.“

Rand se zadíval na oblohu. Slunce ještě nevyšlo nad hory, a přesto zubaté vrcholky lemovala bolestně jasná záře. Dno údolí pokrývaly dlouhé stíny. Přijde z Rhuideanu za úsvitu a spoutá vás pouty, která nedokážete zpřetrhat. Odvede vás zpátky a zničí vás.

„Vraťme se nahoru,“ řekl tiše. „Budou na nás čekat.“ Na mě.

Загрузка...