6 Možnosti

„Rand al’Thor,“ oznámila Moirain vzduchu tichým napjatým hlasem, „je tupohlavý, umíněný, naprosto příšerný... chlap!“

Elain rozzlobeně zvedla hlavu. Její chůva Lini říkávala, že byste spíš dokázali spříst hedvábí z prasečích štětin než udělat z muže něco jiného než muže. Ale to Randa nijak neomlouvalo.

„My je tak ve Dvouříčí vychováváme.“ Nyneiva náhle potlačovala úsměv a uspokojení. Zřídka se jí podařilo skrýt nelibost k Aes Sedai aspoň z poloviny tak dobře, jak si myslela. „Ženy z Dvouříčí s nima nikdy nemívaly problémy.“ Podle překvapeného pohledu, který po ní vrhla Egwain, bylo jasné, že je to lež dost velká, aby jí zajistila umytí pusy mýdlem.

Moirain svraštila obočí, jako by chtěla Nyneivě drsně odpovědět. Elain se zavrtěla, ale nepřišla na nic, čím by mohla hrozící hádku zahnat. Hlavu měla plnou Randa. Neměl žádné právo! Ale jaké právo měla ona?

Místo toho se ozvala Egwain. „A co provedl, Moirain?“ Aes Sedai stočila zrak na Egwain a pohled měla tak tvrdý, že mladá žena o krok ustoupila, prudce otevřela vějíř a začala si nervózně ovívat obličej. Ale Moirain se již obrátila k Joiye a Amico. Jedna ji ostražitě pozorovala a druhá byla svázaná, a tudíž vnímala jen protější stěnu.

Elain sebou mírně trhla, když si uvědomila, že Joiya není spoutaná. Spěšně zkontrolovala štít, který jí bránil dosáhnout na pravý zdroj. Doufala, že si toho, jak nadskočila, nikdo jiný nevšiml. Joya ji vyděsila skoro k smrti, ale Egwain a Nyneiva se nebály o nic víc než Moirain. Občas bylo těžké být tak chrabrá, jak se čekalo od dědičky Andoru. Elain si často přála, aby to zvládala alespoň tak, jako ty dvě.

„Stráže,“ reptala Moirain. „Viděla jsem je na chodbě a nic mě nenapadlo.“ Uhladila si šaty a s očividnou námahou se sebrala. Elain usoudila, že ještě nikdy neviděla Moirain tak vyvedenou z míry, jako dneska večer. Ale Aes Sedai k tomu měla dobrý důvod. O nic větší než já. Nebo ano? Přistihla se, jak se vyhýbá pohledu Egwain do očí.

Kdyby byly takhle rozčilené Egwain, Nyneiva či Elain, Joiya by byla jistě něco řekla, něco nenápadného a dvojsmyslného, vypočítaného tak, aby je to ještě trochu víc namíchlo. Přinejmenším kdyby tu byly samy. Ale Moirain jen mlčky nejistě sledovala pohledem.

Moirain přešla podél stolu a opět byla klidná. Joiya byla nejméně o hlavu vyšší, ale i kdyby byla také oděna v hedvábí, stejně by nebylo pochyb, kdo v místnosti ovládá situaci. Joiya sice neucouvla, ale na okamžik pevněji stiskla sukni, než se ovládla.

„Zařídila jsem,“ řekla Moirain tiše, „že vás za čtyři dny vezmou lodí proti proudu do Tar Valonu a do Věže. Tam na vás nebudou tak jemné, jako jsme byly my. Jestli jsi zatím neříkala pravdu, tak ji řekni dřív, než dorazíte do Jižního přístavu, jinak zcela jistě skončíš na Zrádcovském nádvoří. Už s tebou nepromluvím, leda bys mi vzkázala, že chceš prozradit něco nového. A nechci od tebe slyšet slovo – ani jediné slovíčko – pokud to nebude něco nového. Věř mi, ušetří ti to v Tar Valonu bolest. Aviendho, požádej, prosím, kapitána, aby sem poslal dva muže, ano?“ Elain zamrkala, když se Aielanka rozvinula do celé své výšky a zmizela ve dveřích. Aviendha byla občas tak nehybná, až se zdálo, že v místnosti vůbec není.

Joiya pohybovala rty, jako by chtěla promluvit, ale když k ní Moirain vzhlédla, temná družka nakonec odvrátila zrak. Oči se jí leskly jako krkavci, číhala v nich černá vražda, ale jazyk držela za zuby.

Elain si všimla, jak Moirain náhle obklopila bílozlatá záře, záře ženy objímající saidar. Tu mohla vidět jedině jiná žena, vycvičená v usměrňování. Prameny držící Amico se rozpletly rychleji, než by to byla dokázala Elain. Byla totiž silnější než Moirain, tedy přinejmenším k tomu měla předpoklady. Ženy, které je ve Věži učily, jejím možnostem – a možnostem Egwain a Nyneivy – málem nemohly uvěřit. Nyneiva z nich byla nejsilnější – když dokázala usměrňovat. Ale Moirain měla zkušenosti. Co ony se teprve učily, Moirain zvládla i se zavřenýma očima. Přesto existovaly některé věci, které Elain – a druhé dvě mladé ženy – dokázaly a které Aes Sedai nezvládala. Bylo to malé zadostiučinění tváří v tvář tomu, jak snadno Moirain Joiyu zastrašila.

Volná a zase schopná slyšet, Amico se obrátila a poprvé si uvědomila Moiraininu přítomnost. Vyjekla a předvedla pukrle tak hluboké, jako by byla právě nastoupivší novicka. Joiya se zlostně mračila na dveře a vyhýbala se očím všech přítomných. Nyneiva, se zkříženými pažemi a klouby na ruce bílými, jak si pevně tiskla cop, věnovala Moirain pohled skoro stejně vražedný, jaký vrhala na Joiyu. Egwain si uhlazovala suknici a mračila se na Joiyu. Elain také svraštila obočí a přála si, aby dokázala být odvážná jako Egwain, a necítila se přitom, jako by přítelkyni zrazovala. Do toho přišel kapitán se dvěma dalšími obránci v černé a zlaté. Aviendha s nimi nebyla. Zřejmě využila příležitosti, jak uniknout Aes Sedai.

Prošedivělý důstojník se dvěma krátkými bílými pery na podšité přilbici se přikrčil, když mu oči padly na Joiyu, i když ona si ho nevšímala. Kapitán nejistě přelétl pohledem ostatní ženy. Nálada v místnosti věštila potíže a žádný moudrý muž by se nechtěl zaplést do potíží mezi takovými ženami. Dva vojáci si u boku drželi dlouhé píky, skoro jako by se báli, že se budou muset sami bránit. Možná se toho opravdu báli.

„Odvedeš tyhle dvě zpátky do jejich cel,“ řekla mu Moirain břitce. „Zopakuj svoje rozkazy. Nechci, aby došlo k nějaké chybě.“

„Ano, Ae –“ Kapitánovi se stáhlo hrdlo. Ztěžka se nadechl. „Ano, má paní,“ řekl nakonec a nervózně si Moirain prohlížel, zda to bude vyhovovat. Když se na něj Aes Sedai jen dál vyčkávavě dívala, slyšitelně si vydechl úlevou. „Zajatkyně nesmí mluvit s nikým kromě se mnou, ani spolu ne. Dvacet mužů bude ve strážnici a dva před každou kobkou po celý čas, a kdyby se dveře kobky musely z nějakého důvodu otevřít, budou u toho čtyři muži. Já sám dohlédnu na přípravu jejich jídla a osobně jim je zanesu. Všechno jak jsi nařídila, má paní.“ V hlase se mu ozval náznak otázky. Kamenem se ohledně zajatkyň a toho, proč musejí být tak přísně stráženy, šířily stovky dohadů. A také se šeptalo o Aes Sedai, a každý další takový příběh byl ještě temnější než ten předchozí.

„V pořádku,“ pravila Moirain. „Odveďte je.“

Nebylo jasné, kdo víc touží po tom komnatu opustit, zda vězeňkyně, či stráže. Dokonce i Joiya zrychlila krok, jako by už déle nesnesla být zticha v přítomnosti Moirain.

Elain si byla jistá, že se od příchodu do místnosti tváří vyrovnaně, ale přistoupila k ní Egwain a položila jí ruku kolem ramen. „Co se stalo, Elain? Vypadáš, že je ti do pláče.“

Starost v jejím hlase Elain opravdu málem dohnala k slzám. Světlo! pomyslela si. Nebudu se chovat tak hloupě. Nebudu! „Plačící žena je vědro, co nemá žádné dno.“ Lini znala spoustu takových pořekadel.

„Třikrát –“ vyjela na Moirain Nyneiva, „jenom třikrát! – jsi svolila, že nám je pomůžeš vyslechnout. Tentokrát jsi zmizela dřív, než jsme vůbec začaly, a teď nám klidně oznámíš, že je posíláš do Tar Valonu! Jestli nám nechceš pomoct, tak se do toho aspoň nepleť!“

„Nespoléhej příliš na autoritu amyrlin,“ usadila ji chladně Moirain. „Možná vás poslala za Liandrin, ale stále jste jenom přijaté a žalostně nevědomé, ať už máte jaké chcete dopisy. Nebo jste je snad chtěly vyslýchat věčně, než dosáhnete nějakého rozhodnutí? Vy lidé z Dvouříčí zřejmě máte spoustu práce s tím, jak se vyhýbat rozhodnutím, která musejí být učiněna.“ Nyneiva otevírala a zavírala ústa a valila oči, jako by se nemohla rozhodnout, na které obvinění odpovědět jako první, ale Moirain se již obrátila k Egwain a Elain. „Seber se, Elain. Jak chceš plnit amyrlininy rozkazy, pokud si myslíš, že ve všech zemích mají stejné zvyky, jako jsou ty, v nichž jsi vyrostla, to tedy nevím. A vůbec nechápu, z čeho jsi tak nešťastná. Nesmíš v žádném případě dovolit, aby tvoje city ublížily ostatním.“

„Co tím myslíš?“ chtěla vědět Egwain. „Jaký zvyky? O čem to mluvíš?“

„Berelain byla v Randových komnatách,“ vydechla tichým hláskem Elain dřív, než se stihla zarazit. Provinile mrkla na Egwain. Ta tedy jistě uměla skrývat své pocity.

Moirain se na ni káravě podívala a povzdechla si. „Ušetřila bych tě toho, kdybych mohla, Egwain. Kdyby Elain nedovolila, aby její nechuť k Berelain převládla nad zdravým rozumem. Zvyky v Mayene nejsou takové jako ty, co znáte. Vím, Egwain, jaké city k Randovi chováš, ale už sis musela uvědomit, že z toho nemůže nic vzejít. On patří vzoru a dějinám.“

Egwain, ignorujíc Aes Sedai, se podívala Elain do očí. Elain chtěla uhnout pohledem, ale nedokázala to. Egwain se náhle naklonila blíž a zašeptala jí pod rukou. „Miluju ho. Jako bratra. A tebe jako sestru. Přeju vám štěstí.“

Elain se rozšířily oči a na rtech se jí pomalu šířil úsměv. Prudce Egwain objala. „Děkuji ti,“ zašeptala tiše. „Já tě taky miluji, sestřičko. Ó, jak ti děkuji.“

„Pochopila to špatně,“ řekla Egwain napůl pro sebe a na tváři jí vykvetl úsměv. „Už jsi byla někdy zamilovaná, Moirain?“

Překvapivá otázka. Elain si neuměla představit Aes Sedai zamilovanou. Moirain byla z modrého adžah, a modré sestry vkládaly veškeré vášně do svých případů.

Štíhlou ženu to však nijak nezarazilo. Dlouho si obě dívky jen chladně prohlížela, jak se tak držely za ruce. Nakonec řekla: „Vsadila bych se, že znám obličej muže, jehož si vezmu, lépe než vy svého budoucího manžela.“

Egwain na ni překvapeně hleděla.

„Koho?“ vydechla Elain.

Aes Sedai zřejmě hned litovala, že promluvila. „Možná jsem tím jenom myslela, že žádná nic nevíme. Několika slovům přikládáš příliš velký význam.“ Zamyšleně se podívala na Nyneivu. „Kdybych si snad někdy vybrala muže – a říkám snad – nebude to Lan. To musím říci.“

To mělo Nyneivu uklidnit, ale ta to nejspíš moc ráda neslyšela. Nyneiva měla před sebou „tvrdý oříšek", jak to nazývala Lini, neboť milovala strážce, jenž byl zároveň mužem, který se vší mocí snažil její lásku neopětovat. Jak už to tak byl hloupý muž, pořád mluvil o tom, jak nemůže přestat bojovat ve válce proti Stínu, kterou ale nemůže nikdy vyhrát, a o tom, jak odmítá Nyneivu obléci do vdovského šatu místo do svatební košile. A samé podobné hlouposti. Elain nechápala, jak se s tím dokáže Nyneiva srovnat. Nebyla to zrovna trpělivá žena.

„Jestli už jste skončily s řečma o mužích,“ ucedila Nyneiva kysele, jako by to chtěla dokázat, „možná bychom se mohly vrátit k důležitým věcem.“ Trhala si za cop a její řeč nabírala na rychlosti a hlas na síle, jako vodní kolo s rozhozeným soukolím. „Jak máme poznat, jestli Joiya nebo Amico nelže, když je pošleš pryč? Nebo jestli nelžou obě? Nebo ani jedna? Mně se taky nelíbí, když tady jen tak přešlapujeme v nejistotě, Moirain, ať už si ty myslíš cokoliv, ale já už vlezla do mnoha pastí, aby se mi chtělo nakráčet do další. Ani nechci běhat jako kotě za klubkem. Mě... nás... amyrlin poslala za Liandrin a jejíma kamarádkama. A protože to pro tebe zřejmě není dost důležitý, abys věnovala dýl než chviličku svýho času a pomohla nám, tak bys nám aspoň nemusela podrážet nohy!“

Vypadalo to, že si snad utrhne cop a pokusí se s ním Aes Sedai uškrtit, a Moirain zas byla tak nebezpečně, chladně a křišťálově klidná, že to klidně mohlo ukazovat na to, že je připravená znovu udělit lekci, kterou naučila držet Joiyu pusu zavřenou. Elain usoudila, že nastal čas, aby přestala jen sklíčeně přihlížet. Nevěděla, jak se mezi těmito ženami dostala do role mírotvůrce – občas by je nejradši všechny popadla za krk a zatřepala s nimi – ale její máti vždycky říkala, že žádné správné rozhodnutí není nikdy učiněno v hněvu. „Mohla bys ke svému seznamu věcí, které chceš vědět, dodat,“ nadhodila, „proč nás povolali k Randovi. Tam nás totiž Careen zavedla. Už je samozřejmě v pořádku. Moirain ho vyléčila.“ Při vzpomínce na svůj krátký pohled do jeho komnaty nedokázala potlačit zachvění, ale kouzlo se jí podařilo a pozornost od ožehavého tématu byla odvedena.

„Vyléčila!“ vyjekla Nyneiva. „Co se mu stalo?“

„Skoro zemřel,“ poznamenala Aes Sedai stejně klidně, jako by říkala, že si dal šálek čaje.

Když naslouchaly Moirainině nevzrušené zprávě, Elain cítila, jak se Egwain třese, ale možná se taky třásla sama. Bublinky zla propouštěné vzorem. Odrazy vyskakující ze zrcadel. Rand celý od krve a posekaný. Skoro jako by ji to napadlo dodatečně, Moirain dodala, že podle ní něco podobného zažili i Perrin a Mat, avšak dostali se z toho v pořádku. Ta žena musela mít v žilách místo krve led. Ne, Randova tvrdohlavost ji dost rozčílila. A když mluvila o svatbě, také nebyla úplně klidná, ač se to snažila ze všech sil předstírat. Ale teď by klidně mohla mluvit o tom, jestli ten štůček hedvábí má barvu, která by se jí líbila na šaty.

„A tohle... tyhle věci se budou stávat dál?“ vydechla Egwain, když Moirain domluvila. „To neexistuje nic, čím bys to mohla zarazit? Nebo Rand?“

Malý modrý kamínek, který měla Moirain zavěšený ve vlasech, se prudce zakýval, jak Aes Sedai zavrtěla hlavou. „Ne, dokud se nenauči své schopnosti ovládat. Možná ani pak ne. Nevím, jestli vůbec bude kdy dost silný, aby dokázal tu nakažlivinu od sebe dostat pryč. Aspoň by ale měl být schopný se lépe bránit.“

„Nemůžeš mu nějak pomoct?“ dožadovala se Nyneiva. „To ty jsi ta z nás, kdo by měl vědět všechno, nebo to aspoň předstírá. Nemůžeš ho učit? Třeba jenom část? A necituj mi to přísloví o tom, jak ptáci učí ryby lítat.“

„Věděla bys toho víc,“ opáčila Moirain, „kdybys využívala studia tak, jak bys měla. Měla bys vědět víc. Chceš vědět, jak používat jedinou sílu, Nyneivo, ale nehodláš se učit o ní. Saidín není saidar. Prameny jsou jiné, způsob jejich splétání je jiný. Pták má prostě lepší šanci.“

Tentokrát se odvést pozornost pokusila Egwain. – „A v čem je Rand umíněný zrovna teď?“ Nyneiva otevřela ústa a Egwain dodala: „Občas dokáže být jako kámen.“ Nyneiva s cvaknutím ústa zavřela. Všechny věděly, jaká je to pravda.

Moirain si je zamyšleně prohlédla. Elain si občas nebyla jistá, nakolik jim Aes Sedai důvěřuje. Či zda důvěřuje vůbec někomu. „Musí odejít,“ řekla Aes Sedai nakonec. „Místo toho si tu sedí a Tairenové se ho už přestávají bát. A on si tu sedí, a čím déle sedí a nic nedělá, tím víc budou Zaprodanci jeho nečinnost považovat za známku slabosti. Vzor se pohybuje a přeskupuje, jen mrtví jsou nehybní. On musí konat, jinak zemře. Na šipku z kuše do zad nebo na jed v jídle, nebo se Zaprodanci spojí a vyrvou mu duši z těla. Musí konat, jinak zemře.“ Elain sebou při každém zmíněném nebezpečí trhla. To, že bylo skutečné, to jenom zhoršovalo.

„A ty víš, co musí udělat, co?“ ucedila napjatě Nyneiva. „Tys mu to už naplánovala.“

Moirain kývla. „Nebo bys chtěla, aby se znovu vydal lovit sám? To se neodvažuji riskovat. Tentokrát by mohl zemřít, možná by se mu mohlo stát i něco horšího, než bych ho našla.“

To byla pravda. Rand skoro nevěděl, co dělá. A Elain si byla jistá, že Moirain nijak netouží po tom přestat ho ovládat, byť na něj měla už jen malý vliv. Tak malý, jaký jí dovolil.

„A podělíš se s námi o ten svůj plán?“ chtěla vědět Egwain. Teď tedy rozhodně ovzduší neuklidnila.

„Ano, udělej to,“ přidala se Elain a překvapilo ji, jak napodobuje Egwainin chladný tón. Když se tomu mohla vyhnout, střety nevyhledávala. Její máti vždycky říkala, že lidi je snazší vést než je natlouci do řady.

Pokud jejich chování Moirain podráždilo, nedala to nijak najevo. „Ale je vám doufám jasné, že si to musíte nechat pro sebe. Plán odhalený je plán odsouzený k neúspěchu. Ano, vidím, že rozumíte.“

Elain tedy rozuměla. Plán to byl nebezpečný a Moirain si sama nebyla jistá, zda bude fungovat.

„Sammael je v Illianu,“ pokračovala Aes Sedai. „Tairenové jsou zralí na válku s Illianem, a naopak. Zabíjejí se navzájem už tisíc let a o nadcházející válce mluví, jako jiní lidé mluví o příští slavnosti. Pochybuji, že by na tom něco změnilo, i kdyby o Sammaelově přítomnosti věděli. Tear do toho podniku půjde ochotně za Randem, a pokud on Sammaela svrhne, tak –“

„Světlo!“ vykřikla Nyneiva. „Ty nejen chceš, aby začal válku, ale taky aby šel po jednom ze Zaprodanců! Není divu, že se zapřel. Na chlapa zas takový trouba není.“

„Na konci se musí postavit Temnému,“ odtušila klidně Moirain. „Opravdu si myslíš, že se teď může vyhnout Zaprodancům? A co se války týče, i bez něj jich je dost, a každá je naprosto k ničemu.“

„Každá válka je k ničemu,“ začala Elain, ale pak se odmlčela, jak ji osvítilo pochopení. Na tváři se jí musel objevit smutek a lítost, ale pochopení určitě také. Máti ji často učívala, jak vést stát, stejně jako mu vládnout, což byly dvě naprosto odlišné věci, ale obě byly nezbytné. A občas bylo nutné pro obojí dělat věci, které byly horší než jen nepříjemné, ale cena za to, že nebyly vykonány, pak byla mnohem vyšší.

Moirain se na ni soucitně podívala. „Není to vždycky příjemné, což? Tvoje matka tě nejspíš začala učit, už když jsi byla dost stará, abys jí rozuměla, co budeš potřebovat k vládnutí, až po ní nastoupíš.“ Moirain sama vyrostla v královském paláci v Cairhienu, i když sama na trůn usednout neměla, ale byla spřízněná s vládnoucím rodem a nepochybně dostávala stejné lekce. „Ale občas se zdá, že by nevědomost byla lepší, být jen prostou venkovskou ženou, která neví o ničem, co se děje za hranicí jejích polností.“

„Další hádanky?“ zavrčela opovržlivě Nyneiva. „Válka bývala něco, o čem jsem slýchávala od formanů, něco vzdálenýho, čemu jsem doopravdy nerozuměla. Teď vím, co to je. Muži zabíjejí muže. Muži se chovají jako zvířata, jsou snížení na úroveň zvířat. Vypálený vesnice a statky a spálený pole. Hlad, nemoci a smrt, pro nevinný stejně jako pro viníky. Proč je ta tvoje válka lepší, Moirain? Proč je čistší?“

„Elain?“ vyzvala dědičku Moirain tiše.

Elain zavrtěla hlavou – nechtěla tohle vysvětlovat – ale nebyla si jista, že by i její matka, sedíc na Lvím trůnu, dokázala mlčet, když by na ni Moirain upřela své tmavé oči a vybídla ji k řeči. „Válka přijde, ať už ji Rand začne nebo ne,“ začala tedy váhavě. Egwain k ní přistoupila blíž a nevěřícně se na ni dívala, stejně jako Nyneiva. Jak však pokračovala ve výkladu, obě ženy začínaly chápat. „Zaprodanci nebudou nečinně posedávat a čekat. Sammael nemůže být jediný, kdo se chopil otěží některého státu, je jenom jediný, o kom zatím víme. A nakonec půjdou po Randovi, možná osobně, ale určitě s vojsky, kterým zcela jistě velí. A státy, ve kterých Zaprodanci nevládnou? Kolik jich bude provolávat slávu Dračí zástavě a půjdou za ní do Tarmon Gai’donu, a kolik se jich přesvědčí, že pád Kamene je lež a Rand jen další falešný Drak, kterého je třeba svrhnout, falešný Drak možná dost silný na to, aby je mohl ohrozit, pokud proti němu nevytrhnou první? Ať tak nebo tak, válka bude.“ Prudce se odmlčela. Bylo toho víc, ale nemohla a nechtěla jim povědět i tu část.

Moirain žádné takové zábrany neměla. „Velmi správně,“ řekla a kývla, „ale není to všechno.“ Pohled, který vrhla na Elain, prozrazoval, že ví, že Elain zbytek vynechala schválně. Teď klidně sepjala ruce a otočila se k Egwain a Nyneivě. „Ta válka nebude lepší ani čistší. Až na to, že k němu připoutá Taireny, a Illiánci ho také budou následovat, stejně jako nyní Tairenové. Jak by taky ne, až na Illianem zavlaje Dračí zástava? Jenom zprávy o jeho vítězství by mohly rozhodnout války v Tarabonu a Arad Domanu v jeho prospěch. To pro tebe budou skončené války. Jedinou ranou tak bude posílen na mužích i zbraních, takže by ho dokázalo porazit jen spojenectví všech zbývajících států odsud až k Morně, a zároveň ukáže Zaprodancům, že není jen tlustá křepelka na větvi, čekající, až si ji chytí do sítě. Oni by se pak měli mít na pozoru a jemu by to mohlo získat čas, aby se naučil, jak používat svou sílu. Ale nejdřív se musí pohnout, být kladivem, ne podkovákem.“ Aes Sedai se lehce ošklíbla, klid jí pokazil náznak dřívějšího rozčilení. „On se musí pohnout první. A co dělá? Čte. Pročítá se do větších potíží.“

Nyneiva vypadala otřeseně, jako by už viděla všechny ty bitvy a mrtvé. Egwain měla velké oči plné hrůzného pochopení. Z pohledu na jejich výraz se Elain zachvěla. Jedna viděla Randa vyrůstat, druhá s ním vyrůstala. A teď musejí dohlédnout na to, aby začal válku. Ne Drak Znovuzrozený, ale Rand al’Thor.

Egwain se viditelně snažila uklidnit, chytila se nejmenšího problému, naprosto nedůležitého. „Jak ho může čtení dostat do potíží?“

„Rozhodl se sám zjistit, co se praví v Dračích proroctvích.“ – Moirainina tvář zůstávala hladká a klidná, ale náhle mluvila stejně unaveně, jako se Elain cítila. „V Tearu jsou sice zakázána, ale hlavní knihovník měl v truhlici zamčeno devět různých překladů. Teď je má všechny Rand. Ukázala jsem na verš, který se hodí na tuto situaci, a on mi jej ocitoval v překladu ze staré kandorštiny.

‚Síla Stínu probudí

lidské tělo do zmatku, sváru a zkázy.

Znovuzrozený, označen a krvácející,

tančí s mečem ve snech a mlze,

připoutá spřísahance Stínu svou vůlí,

z města, ztraceného a zaprodaného,

znovu vede oštěpy do války,

zláme oštěpy a ukáže jim

pravdu dávno skrytou v prastarém snu.‘“

Zamračila se. „To se hodí na tuto situaci, stejně jako na cokoliv. Illian je pod Sammaelovou nadvládou určitě zaprodané město. Vyvede-li tairenské oštěpy do války a spoutá Sammaela, tak naplní tenhle verš. Prastarý sen o Draku Znovuzrozeném. Má dokonce kopii ve starém jazyce, jako by z něj rozuměl víc než dvěma slovům. Honí se za stíny, a Sammael, Rahvin nebo Lanfear ho mohou chytit pod krkem dřív, než já ho dokážu přesvědčit, jakou dělá chybu.“

„Je zoufalý.“ Nyneivin mírný tón nebyl určen Moirain, tím si byla Elain jista, ale Randovi. „Je zoufalý a snaží se najít vlastní cestu.“

„Já jsem taky zoufalá,“ prohlásila pevně Moirain. „Celý život jsem zasvětila tomu, abych ho našla, a teď ho nenechám padnout, jestli mu v tom dokážu zabránit. – Už jsem skoro tolik zoufalá, abych –“ Odmlčela se a našpulila rty. „Musí stačit, že udělám, co bude třeba.“

„Ale to nestačí,“ prohlásila ostře Egwain. „Co chceš udělat?“

„Vy máte jiné starosti,“ řekla Aes Sedai. „Černé adžah –“

„Ne!“ Elainin hlas byl ostrý jako nůž a tón velitelský. Jak tiskla měkkou modrou látku svých šatů, úplně jí zbělely klouby na rukou. „Necháváš si pro sebe příliš mnoho tajemství, Moirain, ale jedno nám řekni. Co mu chceš udělat?“ Hlavou se jí mihl obraz, jak Moirain drží a v případě nutnosti z ní pravdu vytřásá.

„Jemu? Nic. No dobrá. Není důvod, abyste to nemohly vědět. Viděly jste to, čemu Tairenové říkají velká sbírka?“

Na to, jak se Tairenové hrozně báli jediné síly, měli v Kameni kupodivu dost velkou sbírku předmětů spojených se silou. Větší byla jen v Bílé věži. Elain si, například, myslela, že ji mají, jelikož byli nuceni tak dlouho strážit Callandor, ať už po tom toužili či nikoliv. Dokonce i Meč, jenž není mečem, mohl vypadat méně důležitý, když byl jen jednou z mnoha podobných věcí. Ale Tairenové se nikdy nedokázali přimět svou kořist vystavit. Velká sbírka byla uložena v několika špinavých, přecpaných pokojích ještě hlouběji ve skále, než byly vězeňské kobky. Když ji Elain poprvé viděla, zámky na dveřích byly dávno zrezivělé, pokud se už dveře prostě nerozpadly v prach.

„Strávily jsme tam celý den,“ řekla Nyneiva. „Abychom zjistily, jestli Liandrin a její přítelkyně něco nevzaly. Zřejmě ne. Všechno bylo hrozně zaprášený a plesnivý. Na přepravu všeho do Věže bude potřeba aspoň deset říčních člunů. Možná tam někomu budou dávat ty věci smysl. Mně teda ne.“ Pokušení rýpnout si do Moirain bylo zřejmě příliš velké, aby si je dokázala odpustit, protože dodala: „Tohle všechno bys věděla, kdybys nám věnovala alespoň trochu času.“

Moirain si jí nevšímala. Byla zahleděná do sebe a zkoumala vlastní myšlenky. Když promluvila, jako by hovořila k sobě. „Ve sbírce je jeden zvláštní ter’angrial, vypadá jako dveřní rám z krevele, na pohled mírně zkřivený. Jestli ho nedonutím dojít k nějakému rozhodnutí, možná jím budu muset projít.“ Malý modrý kamínek na jejím čele se zachvěl a zajiskřil. Moirain se na něco takového očividně nijak netěšila.

Při zmínce o ter’angrialu Egwain pudově sáhla na živůtek. Všila si tam malou kapsičku, aby měla kam dát jeden kamenný prsten. Ten prsten byl ter’angrial, svým způsobem velice mocný, i když byl malý, a Elain byla jednou ze tří žen, které věděly, že ho Egwain má. Tou třetí nebyla Moirain.

Byly to zvláštní věci, tyhle ter’angrialy, pozůstatky z věku pověstí, stejně jako angrialy a sa’angrialy, i když se nacházely častěji. Ter’angrial jedinou sílu využíval, místo aby ji zesiloval. Každý byl zjevně vyroben k nějakému konkrétnímu účelu, nic jiného dělat neuměl, ale i když se dodnes některé používaly, nikdo si nebyl jist, zda jejich dnešní využití má něco společného s jejich původním účelem. Hůl přísahy, s níž žena skládala tři přísahy, aby se mohla stát Aes Sedai, byl ter’angrial, který zajišťoval, že tyto přísahy se stanou součástí jejího těla. Poslední zkouška, kterou vykonávala mladší novicka, než byla přijata, se odehrávala v jiném ter’angrialu, jenž vylovil její nejniternější strach a učinil ho zdánlivě skutečným – nebo ji možná přenesl na místo, kde byl skutečný. S ter’angrialem se vám mohly přihodit zvláštní věci. Aes Sedai se mohly při jejich studiu, či při jejich používání, spálit, být zabity či prostě zmizet.

„Já ten rám viděla,“ řekla Elain. „Je v poslední místnosti na konci chodby. Zhasla mi tam lampa a já třikrát upadla, než jsem došla ke dveřím.“ Líčka jí zčervenala lehkými rozpaky. „Bála jsem se tam usměrňovat, i jenom abych znovu zapálila lampu. Většina mi toho připadala jako haraburdí – myslím, že Tairenové prostě sebrali všechno, o čem se někdo byť jen zmínil, že by to mohlo mít nějaké spojení se sílou – ale říkala jsem si, že kdybych usměrňovala, mohla bych náhodou poslat sílu do něčeho, co není jen starý krám, a kdo ví, co by to mohlo udělat.“

„A co kdybys potmě klopýtla a padla do toho pokřiveného dveřního rámu?“ zeptala se trpce Moirain. „Ten žádné usměrňování nepotřebuje, stačí jím jenom projít.“

„A k čemu je?“ vyzvídala Nyneiva.

„Dává odpovědi. Tři odpovědi, všechny pravdivé, na minulost, přítomnost nebo budoucnost.“

Elain nejdřív napadlo, že je to pohádka pro děti, Bili v kopci, a nejen kvůli těm třem odpovědím. Vzápětí ji napadlo něco jiného, a nebyla sama. Promluvila, když Egwain s Nyneivou teprve stačily otevřít ústa. „Moirain, tohle řeší náš problém. Můžeme se zeptat, jestli Joiya nebo Amico mluví pravdu. Můžeme se zeptat, kde jsou Liandrin a ostatní. A na jména černých adžah, co zůstaly ve Věži –“

„Můžeme se zeptat, co je to ta věc, která je pro Randa nebezpečná,“ přidala Egwain a Nyneiva ještě dodala: „Proč jsi nám o tomhle neřekla dřív? Proč jsi nás nechala den za dnem poslouchat ty stejný vyprávěnky, když jste to už všechno mohly dávno vyřešit?“

Aes Sedai sebou trhla a zvedla ruce. „Vy tři se slepě ženete tam, kde by Lan a stovka strážců opatrně postupovala krůček po krůčku. Proč si myslíte, že jsem do něj ještě nevstoupila? Už dávno jsem se mohla zeptat, co musí Rand udělat, aby přežil a zvítězil, jak může porazit Zaprodance a Temného a jak se může naučit ovládat jedinou sílu a zadržet šílenství na dost dlouho, aby stačil udělat, co je třeba.“ Vyčkala, s rukama v bok, dokud její slova nezapadla. Žádná z žen nepromluvila. „Existují jistá pravidla,“ promluvila po chvíli, „a nebezpečí. Nikdo jím nesmí projít víc než jednou. Jenom jednou. Smíte položit své tři otázky, ale musíte položit všechny tři najednou a nesmíte odejít dřív, než si vyslechnete odpovědi. Lehkovážné otázky jsou zřejmě trestány, ale také se zdá, že to, co je pro někoho vážné, může být u jiného lehkomyslné. A co je nejdůležitější, otázky týkající se Stínu mají přímé důsledky.

Kdybyste se zeptaly na černé adžah, mohly byste se vrátit mrtvé nebo jako blábolící šílenci, pokud byste vůbec vyšly. A co se Randa týče... Nejsem si jistá, jestli je možné položit otázku ohledně Draka Znovuzrozeného, aby se to zároveň nějak nedotýkalo Stínu. Chápete? Občas jsou pro opatrnost dobré důvody.“

„A jak to všecko víš?“ chtěla vědět Nyneiva. S rukama v bok se Aes Sedai postavila. „Vznešení páni určitě nikdy nenechali žádnou Aes Sedai studovat něco z jejich sbírky. A podle tý špíny tam dole nic z toho nespatřilo sluneční světlo nejmíň sto let, možná víc.“

„Já myslím, že víc,“ odtušila Moirain nevzrušeně. „Přestali ty věci sbírat před víc než třemi sty lety. Tento ter’angrial získali těsně před tím, než se svým sbíráním skončili. Do té doby byl ve vlastnictví prvních z Mayene, kteří jeho odpovědi používali, aby Mayene udrželi z dosahu Tearu. A Aes Sedai dovolovali ho studovat. Samozřejmě tajně. Mayene se nikdy neodvážilo rozhněvat Tear příliš otevřeně.“

„Jestli byl pro Mayene tak důležitej,“ namítla podezíravě Nyneiva, „tak co dělá tady v Kameni?“

„Protože první dělali ve snaze udržet Mayene nezávislé na Tearu špatná rozhodnutí stejně jako dobrá. Před třemi sty lety hodlali vznešení páni vystavět flotilu, aby mohli sledovat mayenské lodě k jejich nalezištím olejovek. Halvar, tehdejší první, nasadil cenu mayenského oleje do lamp velice vysoko nad cenu tairenského olivového oleje, a aby vznešené pány přesvědčil dál o tom, že Mayene bude vždycky dávat své vlastní zájmy daleko za zájmy Tearu, daroval jim tento ter’angrial. Sám už ho stejně využil, a tak mu k ničemu nebyl. Byl v té době skoro stejně starý jako Berelain teď, a zdálo se, že ho čeká ještě dlouhá vláda, kdy bude potřebovat tairenskou dobrou vůli.“

„Byl to hlupák,“ podotkla Elain. „Máti by takovou chybu nikdy neudělala.“

„Možná ne,“ připustila Moirain. „Ale Andor není maličký státeček utiskovaný mnohem větší a silnější zemí. Halvar byl hlupák, jak se pak ukázalo – vznešení páni ho nechali ještě toho roku zavraždit – ale jeho hloupost mi poskytla tuto příležitost, pokud to bude nutné. Je to sice nebezpečné, ale lepší než nic.“

Nyneiva cosi reptala, zřejmě byla zklamaná, že Aes Sedai neklopýtla sama.

„My jsme ale tam, kde jsme začaly,“ povzdechla si Egwain. „Nevíme, která lže, nebo jestli lžou obě.“

„Tak se jich znovu zeptejte, jestli chcete,“ poradila jí Moirain. „Máte čas, dokud je nenaloží na loď, i když já dost pochybuji, že teď svůj příběh změní. Já bych vám radila soustředit se na Tanchiko. Jestli mluví Joiya pravdu, hlídání Mazrima Taima bude vyžadovat Aes Sedai a strážce, ne jen vás tři. Když jsem poprvé slyšela Joiyin příběh, poslala jsem amyrlin varování po holubovi. Vlastně jsem poslala tři holuby, abych zajistila, že aspoň jeden do Věže dorazí.“

„To je od tebe nesmírně laskavé, žes nás o tom zpravila,“ prohodila chladně Elain. Ta žena pořád dělala všechno sama. To, že ony jenom předstíraly, že jsou hotovými Aes Sedai, nebyl důvod, aby je Moirain nechávala v nevědomosti. Amyrlin přece poslala je, aby chytily černé adžah.

Moirain krátce kývla hlavou, jako by její poděkování brala za vážně míněné. „To nic. Pamatujte, že jste honicí psi, které amyrlin vyslala za černými adžah.“ Když sebou Elain trhla, Moirain se pousmála, prozrazujíc tak, že přesně věděla, nač Elain myslí. „Rozhodnout, kam jít, se musíte samy. To jste mi taky daly jasně najevo,“ dodala suše. „A já věřím, že toto rozhodování bude pro vás snazší než pro mne. A také věřím, že budete spát dobře, i když do rána již mnoho času nezbývá. Přeji vám dobrou noc.“

„Ta ženská...“ rozčilovala se Elain, když se za Aes Sedai zavřely dveře. „Občas bych ji nejradši uškrtila.“ Svezla se na židli u stolu a dost dlouho tam zamračeně seděla s rukama složenýma v klíně.

Nyneiva cestou k úzkému stolku u zdi, kde vedle dvou džbánků stály stříbrné číše a nádobky s kořením, zabručela, což mohlo znamenat souhlas. Jeden džbánek, plný vína, stál v třpytící se misce plné nyní již téměř zcela roztálého ledu, jejž sem dopravovali až z Páteře světa v truhlicích s pilinami. Led v létě na ochlazení pitiva vznešených pánů. Elain si to skoro neuměla představit.

„Něco studenýho k pití, než půjdeme do postele, nám všem udělá jenom dobře,“ prohlásila Nyneiva a jala se připravovat víno, vodu a koření.

Když si k ní Egwain přisedla, Elain zvedla trochu hlavu. „Myslelas to vážně, Egwain? To o Randovi?“ Egwain kývla a Elain si povzdechla. „Pamatuješ, co říkávala Min, na všechny ty její žertíky, jak se o něj podělíme? Občas mne napadá, jestli to viděla a neřekla nám o tom. Myslím, že chtěla říci, že ho obě milujeme, a věděla to. Ale právo na něj jsi měla ty, a já nevěděla, co dělat. Stále ještě nevím. Egwain, on tě miluje.“

„Jenom je nutný ho usměrnit,“ pravila pevně Egwain. „Až se vdám, bude to proto, že chci já, ne proto, že nějaký muž bude předpokládat, že ho budu milovat. Budu na něj milá, Elain, ale než s ním skončím, pochopí, že je volný. Ať chce nebo ne. Moje máma říká, že muži jsou jiní než my. Říká, že my chceme být zamilované, ale jen do toho, do koho samy chceme. Muž potřebuje být zamilovaný, ale bude milovat první ženu, která si uváže na provázek jeho srdce.“

„To je všechno moc pěkné,“ poznamenala napjatým hlasem Elain, „ale Berelain byla v jeho komnatách.“

Egwain si odfrkla. „Ať už chtěla cokoliv, Berelain nedokáže myslet na jednoho muže tak dlouho, aby ho přiměla se do ní zamilovat. Předevčírem házela očima po Rhuarkovi. A pozítří se bude usmívat na někoho jiného. Je jako Elsa Grinwellová. Pamatuješ se na ni? Na tu novicku, co trávila všechen čas na cvičném dvoře, kde pomrkávala na strážce?“

„Ona na něj jenom nemrkala, byla v jeho komnatách, a v takovou hodinu. Měla toho na sobě ještě míň než obvykle, jestli je to ještě možné!“

„Takže jí ho chceš přenechat?“

„Ne!“ Elain to řekla velice důrazně a myslela to tak, ale vzápětí překypovala zoufalstvím. „Ó, Egwain, já nevím, co dělat. Miluji ho. Chci si ho vzít. Světlo! Co by řekla máti? Raději bych strávila noc v Joiyině kobce, než abych poslouchala ponaučení, které by mi máti uštědřila.“ Andorští šlechtici, dokonce i z královských rodin, si brávali obyčejné lidi natolik často, že to vyvolávalo jen občasné poznámky – přinejmenším v Andoru – ale Rand nebyl zrovna obyčejný druh obyčejného muže. Elainina máti byla docela klidně schopná poslat Lini, aby Elain přitáhla domů za ucho.

„Jestli se dá Matovi věřit, tak Morgasa toho moc neřekne,“ podotkla Egwain, aby Elain uklidnila. „Nebo jestli se mu dá věřit aspoň z poloviny. Tenhle urozený pán Gaebril, co za ním nyje tvoje máti, nevypadá na muže, kterého by si vybrala žena se zdravým rozumem.“

„Jsem si jistá, že Mat přeháněl,“ opáčila ponuře Elain. Její máti byla příliš mazaná, aby se nechala zhloupnout nějakým mužem. Pokud urozený pán Gaebril – Elain o něm dokonce ani nikdy neslyšela, dokud Mat nevyslovil jeho jméno – pokud tenhle chlapík snil o tom, že skrze Morgasu přijde k moci, tak se dočká drsného probuzení.

Nyneiva přinesla ke stolu tři číše kořeněného vína. Na lesklých stranách číší se srážel vzduch. Také přinesla zelenozlaté podložky spletené ze slámy, aby je bylo na co postavit a vlhkost neponičila dokonale vyleštěnou stolní desku. „Takže,“ řekla a posadila se na židli, „jste zjistily, že Elain Randa miluje a Egwain nikoliv.“

Obě mladé ženy na ni hleděly s otevřenými ústy, jedna tmavá, druhá světlá, přesto však nyní téměř zrcadlový obraz ohromení a úžasu.

„Mám oči,“ utrousila Nyneiva samolibě. „A uši, když už se neobtěžuješ šeptat.“ Usrkla vína, a když pokračovala, hlas měla chladný. „A co s tím hodláš udělat? Jestli do něj ta žába Berelain zaťala drápky, nebude snadný je vypáčit. Jsi si jistá, že ti to stojí za tu námahu? Víš, co je zač. Víš, co ho čeká, dokonce i když ponecháme stranou proroctví. Šílenství. Smrt. Kolik času mu ještě zbývá? Rok? Dva? Nebo to začne, ještě než skončí tohle léto? Je to muž, co umí usměrňovat.“ Z každého jejího slova odkapával jed. „Nezapomeň, co tě učili. Nezapomeň, co je zač.“

Elain držela hlavu vysoko vztyčenou a Nyneivin upřený pohled bez mrknutí opětovala. „Na tom nezáleží. Možná by mělo, ale nezáleží. Možná jsem hloupá. Je mi to jedno. Nemohu změnit své city na rozkaz, Nyneivo.“

Nyneiva se náhle usmála. „Musela jsem si být jistá,“ pravila vřele. „Ty si musíš být jistá. Není snadný milovat muže, ale milovat tohohle muže bude ještě těžší.“ Jak mluvila dál, její úsměv pohasl. „Pořád ještě musíš odpovědět na mou první otázku. Co s tím hodláš dělat? Berelain sice vypadá jako měkkota – rozhodně dokáže zařídit, aby ji tak viděli muži! – ale já myslím, že je ve skutečnosti pěkně tvrdá. Za to, co chce, bude bojovat. A ona je ten druh, co se pevně drží toho, co sice zrovna sama nechce, jenom proto, že to chce někdo jiný.“

„S chutí bych ji nacpala do sudu,“ přisadila si Egwain svírajíc číši, jako by to bylo hrdlo první z Mayene, „a poslala ji šupem lodí zpátky do Mayene. V podpalubí.“

Nyneiva zavrtěla hlavou, až jí cop zavlál. „To je všechno moc hezký, ale zkus poradit něco, co pomůže. Jestli tě nic nenapadá, tak drž zobák a nech ji, ať se rozhodne, co musí udělat.“ Egwain se na ni zlobně podívala a Nyneiva dodala: „S Randem to teď musí vyřídit Elain, ne ty. Pamatuj, žes sama ustoupila stranou.“

Při té poznámce by se byla Elain měla usmát, ale ona to neudělala. „To všechno mělo být jinak.“ Povzdechla si. „Myslela jsem, že potkám nějakého muže, za pár měsíců za rok ho dobře poznám a pomalu si uvědomím, že ho miluji. Vždycky jsem si myslela, že to bude takhle. Randa skoro neznám. Za celý rok jsem s ním mluvila jen několikrát. Ale věděla jsem, že ho miluji, už pět minut poté, co jsem ho poprvé zahlédla.“ To tedy bylo hloupé. Jenže to byla pravda, a Elain nezáleželo na tom, jestli to je hloupé. I své matce by do očí řekla totéž, i Lini. No, Lini možná ne. Lini měla velice drastické způsoby, jak napravovat hlouposti, a zřejmě si stále myslela, že Elain není víc než deset. „Jak to tak ale vypadá, nemám ani právo se na něj zlobit. Nebo na Berelain.“ Ale zlobila se. Ráda bych mu vlepila políček, až by mu zazvonilo v uších. Aspoň rok! A ji bych ráda vypráskala proutkem až na loď, co ji odveze zpátky do Mayene! Jenomže na to neměla právo, což celou záležitost ještě zhoršovalo. Do hlasu se jí navíc vkradl žalostný tón, což ji jen ještě víc rozzuřilo. „Co mohu dělat? On se na mě ani nikdy nepodíval dvakrát.“

„Ve Dvouříčí,“ začala Egwain pomalu, „když žena chce, aby muž poznal, že o něj má zájem, dá mu o Bel Tinu nebo o Letnicích do vlasů květiny. Nebo mu kdykoliv může vyšít slavnostní košili. Nebo zdůraznit, že o tanec žádá jenom jeho a nikoho jinýho.“ Elain se na ni nevěřícně podívala a Egwain spěšně dodala: „Já nenavrhuju, abys mu vyšívala košili, ale prostě existují způsoby, jak mu naznačit, co cítíš.“

„Mayeňané věří na to říci rovnou, co cítíš.“ Elain mluvila naštětěně. „Možná je to ten nejlepší způsob. Prostě mu to říci. Aspoň pak bude vědět, co k němu cítím. Aspoň pak budu mít právo na –“

Sebrala kořeněné víno a při pití zvrátila hlavu dozadu. Prostě se vyslovit? Jako nějaká mayenská coura! Položila prázdnou číši zpět na podložku, zhluboka se nadechla a zabručela. „Co řekne máti na tohle?

„A co je ještě mnohem důležitější,“ připomněla laskavě Nyneiva, „co uděláš, až budeme muset odejít. Ať do Tanchika nebo do Věže nebo někam jinam, stejně budeme muset jít. Co budeš dělat, až mu prostě řekneš, že ho miluješ a že ho musíš nechat tady? A co jestli tě požádá, abys zůstala s ním? Jestli vůbec budeš chtít zůstat s ním?“

„Půjdu.“ Elain s odpovědí v nejmenším nezaváhala, jen mluvila trošičku drsně. Nyneiva se vůbec neměla ptát. „Jestli už já musím přijmout, že je Drak Znovuzrozený, tak on musí přijmout, že já jsem to, co jsem, a že mám povinnosti. Chci být Aes Sedai, Nyneivo. Není to jen nějaká lehkovážná zábava. Ani práce, kterou my tři musíme vykonat. Opravdu si myslíš, že bych tě s Egwain opustila?“

Egwain si pospíšila s ujištěním, že ji něco takového nikdy ani nenapadlo. Nyneiva řekla totéž, ale dost pomalu, aby bylo jasné, že lže.

Elain se chvíli dívala z jedné na druhou. „Spíš jsem se bála, že mi vyhubujete, že se chovám hloupě, když se tu tak užírám, a přitom si musíme dělat starosti hlavně s černými adžah.“

Lehký záblesk v Egwaininých očích prozradil, že ji to taky napadlo, ale Nyneiva pravila: „Rand není jediný, kdo by mohl do roka zemřít, nebo do měsíce. My také. Jestli tu budeš jen tak sedět a doufat, nejspíš to na týhle straně hrobu nedostaneš.“

Byla to mrazivá připomínka, ale Elain kývla. Nechovala se hloupě. Jen kdyby šla ta záležitost s černými adžah vyřídit stejně snadno. Přitiskla si prázdnou číši na čelo, aby se ochladila. Co budou dělat?

Загрузка...