Stín se šíří

8 Tvrdé palice

Podle toho, jak Rand zíral za Egwain s napůl ohromeným výrazem, si Elain nebyla jistá, zda si vůbec uvědomuje, že je stále v místnosti. Rand chvílemi potřásal hlavou, jako by se sám se sebou hádal nebo se snažil srovnat si myšlenky. Chtěla počkat, dokud se neuklidní. Cokoliv, jenom aby mohla tu chvíli ještě odsunout. Soustředila se na to, aby navenek vypadala klidná. Seděla se vzpřímenými zády a vysoko zdviženou hlavou, rukama složenýma v klíně a tak vyrovnaným výrazem, že by jí i Moirain záviděla. Žaludek ale měla sevřený.

Nebyl to však strach, že by mohl usměrňovat. Jakmile se Egwain zvedla k odchodu, propustila saidar. Chtěla mu věřit, musela mu věřit. V nitru se chvěla kvůli tomu, co chtěla, aby se stalo. Musela se soustředit, aby si nehrála s náhrdelníkem či se šňůrou safírů ve vlasech. Nebyla její voňavka příliš těžká? Ne. Egwain říkala, že Rand má vůni růží rád. A šaty. Chtěla si je povytáhnout, ale...

Obrátil se – při pohledu na jeho lehké kulhání Elain stiskla pevněji rty – a uviděl ji sedět na židli. Trhl sebou a oči se mu rozšířily, skoro jako by ho zachvátila panika. Elain tomu byla ráda. Námahu, s níž si udržovala vážný a klidný výraz, musela zdesateronásobit, jakmile se jí podíval do očí. Ty oči teď byly modré, jako zamlžený blankyt ranní oblohy.

Rand se okamžitě vzpamatoval a celkem zbytečně se jí uklonil, přičemž si nervózně otřel dlaně do kabátce. „Neuvědomil jsem si, že tu ještě –“ Zrudl a odmlčel se. Zapomenout na její přítomnost by mohla brát jako urážku. „Totiž... nechtěl jsem... chci říct, že...“ Zhluboka se nadechl a začal znova. „Nejsem takový hlupák, jako to vypadá, má paní. To jen že ti každý den někdo neřekne, že tě nemiluje, má paní.“

Elain promluvila s posměšnou vážností. „Jestli mě tak nazveš ještě jednou, tak tě budu oslovovat můj pane Draku. A budu se ti klanět. Dokonce i královna andorská by se ti měla klanět, a já jsem jenom dědička.“

„Světlo! To nedělej.“ Vypadalo to, že ho ta malá hrozba velice vyvedla z míry.

„Nebudu, Rande,“ řekla vážnějším hlasem, „Jestli mi budeš říkat jménem. Elain. Řekni to.“

„Elain.“ Mluvil neobratně, přesto však s potěšením, jako by si její jméno také vychutnával.

„Dobrá.“ Být potěšená bylo absurdní, řekl přece jen její jméno. Než však mohla Elain pokračovat, musela se něco dozvědět. „Ublížilo ti to hodně?“ Uvědomila si, že to mohl brát dvěma způsoby. „Totiž to, co ti řekla Egwain.“

„Ne. Ano. Trochu. Nevím. Upřímnost je konečně dobrá věc.“ Pousmál se a trocha vyčerpání mu z obličeje zmizela. „Zase mluvím jako šašek, co?“

„Ne. Mně se nezdá.“

„Řekl jsem jí čistou pravdu, ale myslím, že mi nevěřila. Já jí asi taky nechtěl věřit. Ne doopravdy. Jestli tohle není hloupý, tak už nevím.“

„Jestli přede mnou ještě jednou řekneš, že jsi šašek, možná tomu začnu věřit.“ Nebude se jí chtít držet. S tím se nebudu muset vyrovnávat. Mluvila klidně, ale lehce, aby mu dala najevo, že to, co říká, nemyslí vážně. „Jednou jsem viděla šaška jednoho cairhienského urozeného pána, měl takový legrační pruhovaný kabát, co mu byl moc velký, a pošitý rolničkami. Ty bys s rolničkami vypadal velice hloupě.“

„To asi ano,“ připustil lítostivě. „Budu si to pamatovat.“ Tentokrát se usmál víc, až se mu rozsvítil celý obličej.

Stažený žaludek pobízel Elain ke spěchu, ale ona se přesto věnovala urovnávání sukní. Musela na to jít pomalu a opatrně. Jestli to uspěchám, bude mě považovat jen za hloupé děvče. A bude mít pravdu. Žaludek jí teď tiskla ledová pěst.

„Chtěla bys květinu?“ zeptal se Rand náhle a Elain popleteně zamrkala.

„Květinu?“

„Ano.“ Došel k posteli, nabral hrst peříček z potrhané matrace a podal jí je. „Včera v noci jsem jednu udělal pro majhere. Myslela bys, že jsem jí dal celý Kámen. Ale tvoje bude mnohem hezčí,“ dodal spěšně. „Mnohem hezčí. Slibuju.“

„Rande, já –“

„Budu opatrný. Chce to jenom pramínek síly. Jenom nitku, a já dám veliký pozor.“

Důvěra. Musela mu důvěřovat. Ke svému překvapení si uvědomila, že mu skutečně důvěřuje. „To bych ráda, Rande.“

Dlouho jen tak hleděl na nadýchanou hromádku ve své dlani a pomalu se začal mračit. Náhle peří zahodil a otřel si ruce. „Květiny,“ řekl. „To se pro tebe nehodí.“ Její srdce mu letělo vstříc. Očividně se pokusil sáhnout pro saidín, a neuspěl. Zakrývaje zklamání horečnatou činností, Rand rychle dokulhal ke kovové látce a začal si ji přehazovat přes ruku. „Tak tohle je vhodný dar pro dědičku Andoru. Mohla bys nechat švadlenu, aby...“ Zaplétal se do toho, co by mohla švadlena udělat ze dvou sáhů zlatostříbrné látky necelý sáh široké.

„Jsem si jistá, že švadlena určitě něco vymyslí,“ řekla mu diplomaticky. Vytáhla si z rukávu kapesníček a poklekla, aby posbírala pírka, která upustil, do čtverečku světle modrého hedvábí.

„O to se postarají komorné,“ řekl, když si malý balíček zasunula do váčku u pasu.

„Tak tahle část je vyřízená.“ Jak by mohl pochopit, že si ta peříčka ponechá, protože z nich chtěl udělat květinu? Rand přešlápl a držel lesklou látku, jako by nevěděl, co s ní. „Majhere musí mít nějaké švadleny,“ ujišťovala ho Elain. „Jedné z nich to dám.“ Randův obličej se rozjasnil úsměvem. Elain neviděla důvod mu říkat, že to mínila jako dar. Ta pěst kolem žaludku už se nedala déle vydržet. „Rande, máš... mě rád?“

„Rád tebe?“ zamračil se. „Ovšemže tě mám rád. Mám tě dokonce moc rád.“

Vážně se musel pořád tvářit, že to vůbec nechápe? „Mně se taky líbíš, Rande.“ Překvapilo ji, že to dokázala vyslovit tak klidně, když měla pocit, že má žaludek až v krku, a ruce i nohy měla jako kusy ledu. „Víc než to.“ To stačilo, nechtěla udělat šaška ze sebe. Nejdřív musí říci víc než jen „rád". Skoro hystericky se zahihňala. Budu se ovládat. Nepřipustím, aby mě viděl, jak se chovám jako zamilovaná dívčina. To tedy ne.

„Líbíš se mi,“ řekl Rand pomalu.

„Obvykle nejsem tak přímočará.“ Ne, to by mu mohlo připomenout Berelain. Líce měl ruměné, takže myslel na Berelain. Světlo ho spal! Hlas měla hebký jako hedvábí. „Brzy budu muset odejít, Rande. Opustit Tear. Možná tě neuvidím celé měsíce.“ Nebo možná nikdy, vykřikl jí v hlavě tichý hlásek. Odmítla ho poslouchat. „A nemohu odejít, aniž bych ti dala najevo, co k tobě cítím. A já... mně se velice líbíš.“

„Elain, ty se mi taky velice líbíš. Cítím... Chci...“ – Šarlatové skvrny na tvářích se mu rozrůstaly. „Elain, nevím, co mám říct, jak...“

Náhle Elain zahořely tváře. Musí si myslet, že se ho snažím donutit, aby řekl více. A nesnažíš? poškleboval se ten slabý hlásek, takže se začervenala ještě víc. „Rande, já tě nežádám o...“ Světlo! Jak to mám říci? „Jenom jsem chtěla, abys věděl, co k tobě cítím. To je vše.“ Berelain by to až sem nikdy dojít nenechala. Berelain už by se teď k němu vinula. Elain si řekla, že se nenechá předčit tou polooblečenou drzou ženštinou, takže přistoupila k Randovi blíž, vzala mu z rukou třpytivou látku a hodila ji na koberec. Z nějakého důvodu jí připadal ještě vyšší než předtím. „Rande... Rande, chci, abys mě políbil.“ Tak. Bylo to venku.

„Políbit tě?“ řekl, jako by o líbání doposud nikdy neslyšel. „Elain, nechci slibovat víc než... Totiž není to, jako bychom byli zasnoubení. Ne že bych navrhoval, že bychom měli být. To jenom že... mně se opravdu líbíš, Elain. Víc než jen to. Já jenom nechci, aby sis myslela, že já...“

Elain se mu musela vysmát, při vší té jeho zmatené upřímnosti. „Já nevím, jak se to dělá u vás ve Dvouříčí, ale v Caemlynu nečekáš až na zasnoubení, než dívku políbíš. A taky to neznamená, že byste se pak museli zasnoubit. Ale ty možná nevíš, jak –“ Rand ji objal, téměř drsně, a jejich rty se setkaly. Elain se zatočila hlava a prsty ve střevíčcích se jí zkroutily. O nějaký čas později – nebyla si jistá, za jak dlouho – si uvědomila, že se mu opírá o hruď, třesou se jí kolena a snaží se nadechnout.

„Odpusť, že jsem tě přerušil,“ říkal Rand. Elain byla ráda, že taky mluví trochu bez dechu. „Jsem jenom zaostalý ovčák z Dvouříčí.“

„Jsi neotesaný,“ šeptala mu do košile, „a ráno ses neoholil, ale neřekla bych, že jsi zaostalý.“

„Elain, já –“

Elain mu položila ruku na ústa. „Nechci od tebe slyšet nic, co bys nemyslel naprosto upřímně,“ prohlásila pevně. „Ani teď, ani kdy jindy.“

Rand kývl, i když zřejmě nechápal proč, ale aspoň pochopil, že to, co říkala, myslela Elain vážně. Mladá žena si uhladila vlasy – šňůru safírů měla tak zapletenou, že ji bez zrcadla nedokáže vytáhnout – a vykročila z jeho objetí, byť neochotně. Bylo by tak snadné tu zůstat, a ona už tak zašla mnohem dál, než se jí kdy snilo. Mluvit takhle, říci si o hubičku. Říci si o ni! Není přece Berelain.

Berelain. Min možná mívala vidění. Co Min viděla, to se stalo, ale s Berelain se o něj Elain rozhodně dělit nebude. Možná bude muset ještě chvíli mluvit zcela jasně. Přinejmenším nepřímo jasně. „Předpokládám, že po mém odchodu nebudeš mít nouzi o společnost. Jen si pamatuj, že některé ženy vidí muže svým srdcem, kdežto jiné nevidí nic než tretku, kterou se mohou honosit, jako třeba náhrdelníkem či náramkem. Pamatuj, že já se vrátím, a já patřím k těm, co vidí srdcem.“ Rand se zprvu tvářil zmateně a pak trochu poplašeně. Řekla toho příliš a příliš rychle. Musela odvést pozornost. „Víš, cos mi neřekl? Nesnažil ses mě polekat vyprávěnkami, jak jsi nebezpečný. Tak to nezkoušej ani teď. Na to už je pozdě.“

„Na to jsem nemyslel.“ Pak ho napadlo ještě něco a on podezřívavě přimhouřil oči. „Tohle jste spolu vymyslely s Egwain?“

Elain se podařilo spojit nevinně rozšířené oči s mírným rozhořčením. „Jak tě něco takového vůbec mohlo napadnout? Umíš si představit, že bychom si tě mezi sebou předávaly jako balíček? Hodně si toho o sobě myslíš. Existuje i něco takového jako domýšlivost?“ Teď opravdu vypadal zmateně. Což bylo uspokojivé. „Mrzí tě, cos nám udělal, Rande?“

„Nechtěl jsem tě vyděsit,“ připustil váhavě. „Egwain mě hrozně rozčílila. Tohle vždycky zvládala bez větší námahy. Vím, že to není žádná omluva. Už jsem říkal, že mě to mrzí, a myslím to vážně. Koukni, co mi to přineslo. Ohořelé stolky a zničenou další matraci.“

„A to... to štípnutí?“

Rand znovu zrudl, ale očima před ní neuhnul. „Ne. Ne, to mě nemrzí. Jak jste se o mně vy dvě bavily, jako bych tu vůbec nebyl, jako bych byl kus dřeva bez uší. Zasloužily jste si to, obě dvě, a já neřeknu nic jiného.“

Na okamžik se nad tím zamyslela. Když na chvíli sáhla po saidaru, Rand si mnul paže přes rukávy kabátce. Elain o léčení nic moc nevěděla, ale tu a tam se něčemu přiučila. Skrze usměrňování odstranila bolest, kterou mu za to štípnutí způsobila. Randovi se překvapením rozšířily oči a on přešlápl, jako by zkoušel, zda je bolest opravdu pryč. „Za to, že jsi upřímný,“ oznámila mu prostě.

Ozvalo se zabušení na dveře a dovnitř nahlédl Gaul. Nejdřív měl Aielan hlavu skloněnou, ale když na ně mrkl, hned ji zvedl. Elain zahořely tváře, když si uvědomila, že se bál, zda je nevyruší při něčem, co by neměl vidět. Málem znovu sáhla po saidaru, aby mu uštědřila lekci.

„Jsou tu ti Tairenové,“ ohlásil Gaul. „Vznešení páni, které jsi čekal.“

„Tak já už půjdu,“ řekla Elain Randovi. „Musíš jim povědět o – o daních, že? Přemýšlej o tom, co jsem říkala.“ Neřekla „přemýšlej o mně", ale byla si jistá, že výsledek bude stejný.

Rand natáhl ruku, jako by ji chtěl zastavit, ale ona mu vyklouzla. Nechtěla dělat scény před Gaulem. Ten muž byl sice Aiel, ale co si o ní asi myslel, když měla tak brzy po ránu na sobě safíry a takovou voňavku? Vyžadovalo to opravdovou námahu, aby si nepovytáhla výstřih šatů.

Vznešení páni vešli, když došla ke dveřím, hlouček šedivějících mužů se špičatými bradkami, v barevných zdobených kabátcích s nabíranými rukávy. To, jak jí s váhavými poklonami ustupovali z cesty, s bezvýraznými tvářemi a mumlanými zdvořilostmi, však nezakrylo úlevu z toho, že odchází.

Ode dveří se Elain ještě ohlédla. Vysoký širokoplecí mladý muž v prostém zeleném kabátci mezi vznešenými pány v jejich hedvábí a saténových pruzích, Rand vypadal jako čáp mezi pávy, a přesto na něm bylo něco, síla osobnosti, co prozrazovalo, že tu velí právem. Tairenové to také rozpoznali a váhavě ohýbali ztuhlé krky. Rand si nejspíš myslel, že se klanějí jen proto, že je Drak Znovuzrozený, a oni si to možná mysleli taky. Ale ona viděla muže, jako třeba Gareth Bryne, hlavní kapitán matčiny gardy, kteří dokázali ovládnout místnost i v hadrech, bez titulu, aniž kdo z přítomných znal jejich jméno. Rand to možná nevěděl, ale on byl takovým mužem. Když ho poprvé uviděla, nebyl takový, ale teď ano. Elain za sebou zavřela dveře.

Aielové kolem vchodu se na ni podívali a kapitán velící kroužku obránců uprostřed předpokoje se nejistě mračil, ale Elain si jich nevšímala. Bylo to hotovo. Nebo to byl aspoň začátek. Měla ještě čtyři dny, než Joiyu a Amico naloží na loď. Nejvýše čtyři dny na to, aby se Randovi pevně vpletla do myšlenek, takže tam už nebude mít místo na Berelain. Nebo aspoň dost pevně na to, aby mu uvízla v hlavě do té doby, než bude mít možnost udělat víc. Zatím ji nikdy nenapadlo, že by mohla udělat něco takového. Plížit se za mužem jako lovkyně stopující kňoura. Žaludek měla stále sevřený do uzlíku. Aspoň nedala najevo, jak byla nervózní. A uvědomila si, že ani jednou nepomyslela na to, co asi řekne máti. S tím sevření žaludku povolilo. – Elain se nestarala, co řekne její matka. Morgasa bude muset přijmout, že její dcera je dospělá žena, a tím to končilo.

Aielové se klaněli, jak odcházela, a ona jim poděkovala s líbezným skloněním hlavy, na které by byla i Morgasa hrdá. Dokonce i tairenský kapitán se tvářil, jako by ji spatřil v její nové vážnosti. Elain si nemyslela, že by se jí žaludek ještě někdy stahoval nervozitou. A když ano, tak kvůli černým adžah, ale rozhodně ne kvůli Randovi.

Nevšímaje si vůbec vznešených pánů v jejich nervózním půlkruhu, Rand se s mírným údivem díval, jak se za Elain zavírají dveře. Sny se stávaly skutečností, i když třeba jen takhle, a to ho znervózňovalo. Koupání v Luhu byla jedna věc, ale on by nikdy neuvěřil snu, kde by za ním Elain takhle přišla. Byla tak chladná a soustředěná, kdežto on si šlapal na jazyk. A Egwain, která opětovala jeho myšlenky a myslela jen na to, že by ho mohla ranit. Proč se ženy dokázaly zhroutit nebo rozzuřit kvůli každé maličkosti, a přitom nikdy ani nemrkly, když vás nechaly stát s otevřenými ústy?

„Můj pane Draku?“ ozval se docela tiše Sunamon, a ještě nesměleji než obvykle. Zpráva o tom, co se událo dnešního rána, se již musela rozšířit po celém Kameni. Ti první urození páni odsud málem otevřeně utíkali, a nebylo jasné, zda Torean ještě někdy předvede svůj obličej či své špinavé návrhy, bude-li Rand někde poblíž.

Sunamon se pokusil o milý úsměv, ale když se na něj Rand jenom díval, nechal toho a začal si mnout buclaté ruce. Ostatní předstírali, že nevidí ohořelé stolky ani roztrhanou matraci a poházené knihy, ani napůl rozteklou hroudu kovu nad krbem, která bývala jelenem a vlky. Vznešení páni skvěle ovládali umění vidět jen to, co vidět chtěli. Carleon a Tedosian, každou částečkou objemných těl předstírající falešnou skromnost, si určitě nikdy neuvědomili, že na tom, jak se nikdy nepodívají jeden na druhého, je cosi podezřelého. Ale Rand by si toho taky nevšiml, kdyby nebylo Tomovy poznámky, již našel v kapse kabátce právě včas, když mu ho chtěli vyčistit.

„Pán Drak si nás přál vidět?“ podařilo se Sunamonovi ze sebe vypravit.

Mohly to Egwain a Elain mezi sebou naplánovat? Ovšemže ne. Ženy nedělaly takové věci, stejně jako muži ne. Nebo snad ano? Musela to být shoda náhod. Elain slyšela, že je volný, a rozhodla se promluvit. Tak to bylo. „Daně,“ vyštěkl. Tairenové se sice ani nepohnuli, ale vypadalo to přesně tak, jako by o jeden krok ustoupili. Jak nenáviděl jednání s těmito muži. Chtěl se už zase ponořit do knih.

„To je špatný příklad, můj pane Draku, snížit daně,“ poznamenal úlisným hlasem vyzáblý šedovlasý muž. Meilan byl na Tairena vysoký, jen o dlaň nižší než Rand, a tvrdý jako obránce Kamene. V Randově přítomnosti se trochu hrbil a v tmavých očích se mu jasně zračila nenávist k Randovi. Ale také nenáviděl, když jim Rand řekl, aby se před ním přestali krčit. Nikdo z nich se nenarovnal, ale Meilan zvlášť nesnášel, když mu někdo připomínal, co sám dělal. „Rolníci vždycky v pořádku zaplatili, ale jestli teď snížíme daně, tak až přijde den, kdy je zase zvýšíme na dnešní úroveň, ti hlupáci si budou stěžovat stejně, jako bychom zdvojnásobili dnešní daně. A až ten den přijde, docela dobře by mohlo dojít k nepokojům, můj pane Draku.“

Rand přešel přes komnatu a postavil se před Callandor. Křišťálový meč se blýskal a třpytil jasněji než zlato a drahokamy, jež ho obklopovaly. Připomínka toho, čím je, moci, kterou vládne. Egwain. Bylo hloupé cítit se ublíženě jen proto, že řekla, že ho už nemiluje. Proč by měl čekat, že k němu bude chovat city, které on nechoval k ní? Přesto to bolelo. Byla to úleva, ale ne příjemná. „K nepokojům dojde, jestli budete vyhánět lidi z hospodářství.“ Na stojanu téměř u Meilanových nohou ležely tři knihy. Poklady Tearského Kamene, Cestování po Pustině a Jednání s územím Mayene. V nich byl klíč, a v nejrůznějších překladech Karaethonského cyklu, jen kdyby ho dokázal najít a umístit do správného zámku. Přinutil se znovu věnovat vznešeným pánům. „Myslíte si, že se budou jenom dívat, jak jejich rodiny umírají hlady, a nic neudělají?“

„Obránci Kamene už potlačili nepokoje dřív, můj pane Draku,“ řekl Sunamon konejšivě. „A naše vlastní stráže dokážou udržet pořádek i na venkově. Rolníci tě rušit nebudou, na to ti dávám své slovo.“

„I tak je sedláků až moc.“ Carleon sebou pod Randovým pohledem trhl. „V Cairhienu je občanská válka, můj pane Draku,“ vysvětloval spěšně. „Cairhieňani nemůžou koupit zrní a sýpky přetékají. Zatím to vypadá, že letošní úroda přijde nazmar. A příští...? Ať shoří moje duše, můj pane Draku, ale my potřebujeme, aby se někteří z těch sedláků přestali věčně rýpat v zemi a sázet.“ Zřejmě si uvědomil, že přestřelil, i když očividně nechápal proč. Randa napadlo, jestli má vůbec potuchu, jak se mu na stůl dostává jídlo. Viděl vůbec něco jiného než zlato a moc?

„A co uděláte, až začnou Cairhieňani zrní zase kupovat?“ zeptal se chladně Rand. „Mimochodem, je Cairhien jediná země, která potřebuje obilí?“ Proč Elain mluvila takhle? Co od něj vlastně čekala? Prý se jí líbí. Ženy uměly hrát hry se slovíčky jako Aes Sedai. Myslela tím, že ho miluje? Ne, to byla očividná hloupost. Nadutost.

„Můj pane Draku,“ říkal právě Meilan, napůl podlézavě a napůl, jako by něco vysvětloval dítěti, „i kdyby občanská válka skončila už dneska, Cairhien by si další dva, možná i tři, roky stejně nemohl nakoupit víc než pár lodních nákladů. A my vždycky prodávali zrní Cairhienu.“

Vždycky – dvacet let od aielské války. Byli tak svázáni tím, co dělali vždycky, že nemohli pochopit, co bylo tak prosté. Nebo to nechtěli vidět. Když v Emondově Roli lezlo ze země zelí jako plevel, bylo téměř jisté, že v Devenském Průjezdu či kolem Hlídky hodně pršelo či se přemnožili housenky. Když se v Hlídce urodilo víc tuřínů, v Emondově Roli či v Devenském Průseku byla úroda určitě špatná.

„Tak ho nabídněte Illianu,“ řekl jim. Co vlastně Elain čekala? „Nebo Altaře.“ Měl ji rád, ale Min měl rád stejně. Nebo si to aspoň myslel. V tom, co k oběma dívkám cítil, se prostě sám nevyznal. „Máte námořní lodě, stejně jako říční bárky a čluny, a jestli jich nemáte dost, najměte si další z Mayene.“ Měl rád obě ženy, ale kromě toho... Skoro celý život snil o Egwain. Teď se nehodlal vrhnout do jiného vztahu, dokud si nebude jistý. Jistý něčím. Jistý. Jestli se dá věřit Jednání s územím Mayene... Přestaň, nařídil si v duchu. Drž se těchhle lasiček, nebo si najdou škvíru, kudy ven, a cestou tě pokoušou. „Zaplaťte třeba zrním. Jsem si jistý, že první bude svolná, pokud bude cena slušná. Můžete třeba uzavřít dohodu, smlouvu...“ To bylo dobré slovo, takového druhu, jaký tu používali, „...slíbit, že necháte Mayene na pokoji, oplátkou za ty lodi.“ Tohle jí dlužil.

„S Illianem moc neobchodujeme, můj pane Draku. To jsou samí supi a špína.“ Tedosian mluvil pohoršeně, a Meilan také, když pravil: „S Mayene jsme vždycky jednali z pozice síly, můj pane Draku. Nikdy jsme před nimi neklekali.“

Rand se zhluboka nadechl. Vznešení páni strnuli. Pokaždé došlo na tohle. Pokaždé se s nimi snažil rozumně dohodnout a pokaždé to selhalo. Tom tvrdil, že vznešení páni mají hlavy stejně tvrdé jako Kámen, a měl pravdu. Co k ni vlastně cítím? Zdá se mi o ní. Rozhodně je hezká. Nebyl si jist, zda myslí Elain či Min. Nech toho! Polibek neznamená nic víc než to. Tak toho nech! Odhodlaně vypudil myšlenky na ženy z hlavy a soustředil se na to, aby těmhle zabedněncům řekl, co mají udělat. „Za prvé snížíte daně sedlákům na čtvrtinu a všem ostatním na polovinu. Nehádejte se! Prostě to udělejte! Za druhé, zajdete za Berelain a zeptáte se – zeptáte se! – na cenu za pronájem...“

Vznešení páni poslouchali s falešnými úsměvy a skřípěním zubů, ale poslouchali.

Egwain zrovna uvažovala o Joiye a Amico, když s ní Mat srovnal krok a šel vedle ní chodbou, jako by šel náhodou stejným směrem. – Mračil se a byl celý rozcuchaný, jako kdyby si neustále prohraboval vlasy. Jednou či dvakrát na ni úkosem pohlédl, ale nepromluvil. Sloužící, procházející kolem, se klaněli, stejně jako když občas narazili na vznešeného pána či paní, byť to ti druzí činili s mnohem menším nadšením. Mat se na šlechtice díval s ohrnutými rty, což by bylo vyvolalo potíže, kdyby tu Egwain nebyla, ať už byl Mat přítelem pána Draka či nikoliv.

To mlčení se Matovi vůbec nepodobalo, ne Matovi, jakého znala. Až na drahý rudý kabátec – celý pomačkaný, jako by v něm spal – vypadal úplně stejně jako starý Mat, a přesto se všichni určitě změnili. Matovo mlčení bylo znepokojující. „Děláš si starosti kvůli včerejší noci?“ zeptala se ho Egwain nakonec.

Mat klopýtl. „Ty o tom víš? No, asi jo, že. Ne, to mi hlavu nedělá. Vlastně na tom nic nebylo. A teď už je to stejně pryč.“

Egwain se tvářila, že mu věří. „S Nyneivou tě teď moc nevídáme.“ To bylo značné podcenění.

„Měl jsem moc práce,“ zabručel a nejistě pokrčil rameny. Díval se všude jinde, jen ne zase na Egwain.

„S kostkama?“ zeptala se stroze.

„S kartama.“ Kyprá komorná, dělající pukrle s náručí plnou poskládaných ručníků, se podívala na Egwain, zjevně usoudila, že se Egwain nedívá, a mrkla na Mata. Ten se na ni usmál. „Měl jsem moc práce s hraním karet.“

Egwain prudce zvedla obočí. Ta žena musela být aspoň o deset let starší než Nyneiva. „Chápu. To musí zabrat spoustu času. Totiž hraní karet. Moc času, abys mohl strávit pár chvil se starýma kamarádkama.“

„Když jsem ho posledně trávil s váma, tak jste mě s Nyneivou svázaly s pomocí síly jako vepře na trh, abyste mi mohly prohrabat pokoj. Přátelé přátelům nekradou.“ Zamračil se. „Kromě toho jste vždycky s Elain a ona pořád nosí nos nahoru. Nebo jste s Moirain. A já nerad –“ Odkašlal si a koutkem oka se na ni podíval. „Já nerad zdržuju. Podle toho, co jsem slyšel, máte pořád moc práce. S vyslýcháním těch temných družek. Určitě pořád děláte něco důležitýho. Víte, že vás tihle Tairenové považují za Aes Sedai, že jo?“

Egwain lítostivě potřásla hlavou. Právě Aes Sedai měl Mat nerad. I když už viděl hezký kus světa, v tomhle se Mat nikdy nezmění. „Vzít si zpátky něco, co byla vlastně půjčka, není krádež,“ řekla mu.

„Nepamatuju se, že byste říkaly něco o půjčování. Áááá, k čemu by mi asi byl dopis od amyrlin? Jenom by mě dostal do průšvihu. Mohly jste mě aspoň poprosit.“

Egwain nepoukázala na to, že poprosily. Nechtěla se pohádat, ani aby Mat nadurděně odešel. On by to tak totiž rozhodně nenazval. Tentokrát ho nechá při jeho názoru. „No, jsem ráda, že se mnou pořád ještě mluvíš. Máš k tomu dneska nějaký zvláštní důvod?“

Mat si prohrábl vlasy a cosi si brblal. Potřeboval, aby ho máma vytahala za ucho a dlouze si s ním popovídala. Egwain se rozhodla pro trpělivý přístup. Když chtěla, uměla být i trpělivá. Neřekne ani slovo, dokud se Mat nevymáčkne, i kdyby měla prasknout.

Chodba se otevírala do sloupořadí z bílého mramoru shlížejícího na sporé zahrady Kamene. Pár malých stromků s voskovitými listy bylo obsypáno velkými bílými květy, které vydávaly ještě sladší vůni než záhony červených a žlutých růží. Líný větřík sice ani nepohnul závěsy na vnitřních zdech, ale aspoň trochu zmírnil rostoucí dopolední horko a vlhko. Mat se posadil na bílou balustrádu, zády se opřel o sloup z bílého mramoru a jednu nohu si dal před sebe. S pohledem upřeným dolů do zahrad nakonec promluvil. „Potřebuju... radu.“

Mat chtěl radu od ní? Egwain na něj vyvalila oči. „Udělám, co můžu, abych ti pomohla,“ řekla slabým hlasem. Mat k ní otočil hlavu a Egwain dělala, co mohla, aby to vypadalo, že zachovává klid jako Aes Sedai. „A s čím že to chceš poradit?“

„To nevím.“

Do zahrad to bylo pět sáhů. Kromě toho byli tam dole lidé, plející růžové záhony. Kdyby ho shodila, mohl by spadnout na jednoho z nich. Tedy na zahradníka, ne na růžový keř. „A jak ti potom mám poradit?“ zeptala se tence.

„Snažím... se rozhodnout, co mám dělat.“ Tvářil se rozpačitě. Podle jejího názoru na to měl plné právo.

„Doufám, že nepomýšlíš na odchod. Víš, jak jsi důležitý. Nemůžeš od toho utýct, Mate.“

„Myslíš, že to nevím? Já myslím, že bych nedokázal odejít, ani kdyby mi Moirain řekla, že můžu. Věř mi, Egwain, já nikam nejdu. Já chci jenom vědět, co se stane.“ Prudce potřásl hlavou a hlas měl stále napjatější. „Co přijde příště? Co mám v těch dírách v paměti? Některý chvíle svýho života tam vůbec nemám, pro mě prostě neexistují, jako by se to nikdy nestalo! Proč začnu najednou blábolit nějakou hatmatilkou? Lidi tvrdí, že je to starý jazyk, ale pro mě je to jenom kvákání. Chci to vědět, Egwain. Musím to vědět, jinak zešílím jako Rand.“

„Rand není šílený,“ řekla Egwain automaticky. Takže Mat se nesnažil utéci. To bylo příjemné překvapení. Obvykle na zodpovědnost moc nedal. Ale v jeho hlase se ozývala bolest a starosti. Mat si nikdy starosti nedělal, nebo to aspoň nikdy nedával najevo. „Já odpověď neznám, Mate,“ pravila laskavě. „Možná Moirain –“

„Ne!“ Prudce se zastavil. „Aes Sedai ne! Chci říct... Ty jsi jiná. Tebe znám a nejsi... Copak vás ve Věži nic nenaučili, nějakej trik, něco, co by pomohlo?“

„Ó Mate, je mi to líto. Je mi to moc líto.“

Jeho smích jí připomněl dětství. Takhle se vždycky smával, když se jeho největší naděje zvrhly. „No dobře, asi je to jedno. Pořád by to byla Věž, i když z druhý ruky. Bez urážky.“ Právě tak dokázal hrozně naříkat kvůli třísce zaražené do prstu, a zlomenou nohu bral, jako by to nic nebylo.

„Možná by tu byl jeden způsob,“ řekla Egwain pomalu. „Jestli Moirain řekne, že je to v pořádku. Mohla by.“

„Moirain! Copak jsi neslyšela ani slovo z toho, co jsem říkal? To poslední, co chci, je, aby se do toho pletla Moirain. Jakej způsob?“

Mat byl vždycky zbrklík. Ale chtěl jenom to, co ona, totiž vědět. Kdyby jen aspoň jednou předvedl trochu zdravého rozumu a opatrnosti. Procházející tairenská urozená dáma, s tmavými copy stočenými kolem hlavy a obnaženými rameny vykukujícími ze žluté lněné látky, lehce ohnula koleno a bezvýrazně se na ně podívala. Rychle pak odešla s rovnými zády. Egwain se za ní dívala, dokud nebyla z doslechu, a oni nezůstali sami. Pokud se nepočítali zahradníci o pět sáhů níž. Mat na ni hleděl s nadějí.

Nakonec mu řekla o ter’angrialu, zkřiveném dveřním rámu, který měl na druhé straně odpovědi. Zdůraznila, jak je to nebezpečné, zmínila se i o následcích hloupých otázek či těch, co se týkaly Stínu. Mluvila o nebezpečích, která nemusejí znát ani Aes Sedai. Velmi jí polichotilo, že za ní Mat přišel, ale musel ukázat trochu rozumu. – „Tohle si musíš pamatovat, Mate. Lehkovážné otázky tě můžou zabít, takže jestli to zkusíš, musíš být pro změnu vážný. A nesmíš se zeptat na nic, co by se týkalo Stínu.“

Mat naslouchal s rostoucí nevírou. Když domluvila, vyhrkl: „Tři otázky? Řekl bych, že vejdeš dovnitř jako Bili, strávíš tam noc a vylezeš o deset let později s váčkem, co je vždycky pořád plný zlata a –“

„Jednou jedinkrát za život, Matrime Cauthone,“ vyštěkla Egwain, „se nechovej jako šašek. Víš moc dobře, že ter’angrialy nejsou pohádka. Na to nebezpečí nesmíš zapomínat. Možná jsou odpovědi, které hledáš, uvnitř, ale nesmíš to zkusit, dokud Moirain neřekne, že můžeš. To mi musíš slíbit, nebo já slibuju, že tě za ní dovleču jako pstruha na šňůře. Víš, že to dokážu.“

Mat si hlasitě odířkl. „Byl bych trouba, kdybych to zkoušel, bez ohledu na to, co řekne Moirain. Vlízt do nějakýho zatracenýho ter’angrialu? To chci ještě míň než dostat se k tý prokletý síle, ne víc. Na to můžeš klidně zapomenout.“

„Je to jediná možnost, která mě napadá, Mate.“

„Pro mě teda ne,“ prohlásil Mat pevně. „Žádná možnost je lepší než tohle.“

Přes jeho tón ho chtěla obejmout. Jenže on by si z ní nejspíš stropil posměch a pokusil se ji nejspíš štípnout. Od narození byl nepoučitelný. Ale přišel si k ní pro pomoc. „Je mi líto, Mate. Co budeš dělat?“

„No, asi budu hrát karty. Jestli se mnou bude někdo ochotnej hrát. Nebo si zahraju dámu s Tomem. Kostky v krčmě. Pořád můžu aspoň do města.“ Pohledem zabloudil k procházející služebné, štíhlé tmavooké dívce asi v jeho věku. „Najdu si něco, jak zabít čas.“

Egwain zasvrběla ruka, chtěla ho plácnout, ale místo toho jen řekla: „Mate, opravdu nemyslíš na to, že odejdeš, že ne?“

„Řekla bys to Moirain, kdyby ano?“ Hned zvedl ruce, aby ji zarazil. „No, není to nutný. Řekl jsem ti, že nechci. Nepředstírám, že se mi to líbí, ale neudělám to. Stačí ti to?“ Zamyšleně se zamračil. „Egwain, chtěla ses někdy vrátit domů? Chtělas, aby se nic z tohohle nestalo?“

Byla to znepokojivá otázka, zvláště od Mata, ale Egwain odpověď znala. „Ne. Ani po tom všem ne. A ty?“

„To bych byl trouba, ne?“ zasmál se. „Já mám rád města a tohle mi prozatím stačí. Tohle bude stačit. Egwain, neřekneš o tom Moirain, že ne? O tom, jak jsem se tě ptal na radu a tak?“

„Proč bych neměla?“ zeptala se podezíravě. Byl to, koneckonců, Mat.

Mat rozpačitě pokrčil rameny. „Jí se vyhýbám víc než... No, držím se od ní dál, zvlášť když se mi chce rýpat v hlavě. Mohla by si myslet, že slábnu. Nepovíš jí to, že ne?“

„Nepovím,“ řekla, „jestli mi slíbíš, že se k tomu ter’angrialu ani nepřiblížíš, pokud se jí nezeptáš. Ani jsem ti o tom neměla říkat.“

„Slibuju.“ Zazubil se. „K tý věci se ani nepřiblížím, leda by na tom závisel můj život. To přísahám.“ Dokončil s hranou vážností.

Egwain zavrtěla hlavou. Ať už se všechno ostatní měnilo, jak chtělo, Mat se prostě nezmění nikdy.