Stín se šíří

30 Za dubem

Jak mu tak Faile držela hlavu pod ňadry, Perrin ztratil veškerý pojem o tom, jak dlouho brečí. Hlavou se mu honily obrazy jeho rodiny, jak se jeho otec usmívá, když mu ukazuje, jak držet luk, jak si jeho matka zpívá při předení vlny, jak si ho Adora a Deselle dobírají, když se poprvé holil, jak Paet kdysi dávno o Letnicích doširoka otevírá oči na kejklíře. Když se konečně odtáhl, byli tu sami, tedy až na číču, která se olizovala na sudu. Přítomnost Faile však byla dost zlá. Jistým způsobem byl rád, že zůstala, jen si přál, aby nic neviděla a neslyšela.

Uchopil její ruce do svých a usadil ji na vedlejší židli. Byla tak krásná, s těma lehce zešikmenýma očima, velkýma a tmavýma, a vysedlými lícními kostmi. Perrin nevěděl, jak jí dokáže vynahradit způsob, jakým se k ní choval v posledních dnech. Ona si však nepochybně najde způsob, jak ho přimět zaplatit.

„Už ses vzdal toho nápadu, že se vydáš bělokabátníkům?“ zeptala se dívka. V jejím hlasem nebylo ani stopy po tom, že ho právě viděla, jak brečí jako děcko.

„Zřejmě by to ničemu neprospělo. Půjdou po Randově a Matově tátovi bez ohledu na to, co udělám já. Moje rodina...“ Rychle ji pustil, ale ona se usmála, místo aby sebou trhla. „Musím osvobodit pantátu Luhhana a jeho ženu, jestli to půjde. A Matovu mámu a sestry. Slíbil jsem mu, že se o ně postarám. A udělám, co budu moct, s těma trollokama.“ Možná má tenhle urozený pán Luc nějaký nápad. Aspoň že brána byla uzavřena. Po Cestách už žádní další trolloci nepřijdou.. Zvlášť chtěl něco podniknout s těmi trolloky. „A nic z toho nezvládnu, když je nechám, aby mě pověsili.“

„Jsem moc ráda, že to vidíš takhle,“ sdělila mu Faile suše. „Nějaký další hloupý poznámky, abys mě zahnal?“

„Ne.“ Připravil se na výbuch, ale ona jen kývla, jako by to jediné slovo bylo vše, co čekala, vše, co chtěla. Maličkost, nic, kvůli čemu stálo za to se pohádat. Určitě měla v plánu ho nechat těžce zaplatit.

„Je nás pět, Perrine, šest, jestli se k nám připojí Loial. A jestli najdeme Tama al’Thora a Abella Cauthona... Jsou s lukem stejně dobří jako ty?“

„Lepší,“ prozradil jí popravdě. „Mnohem lepší.“

Faile zlehka, nevěřícně přikývla. „Tak to nás bude osm. Začátek. Možná se k nám připojí i další. A pak je tu ještě ten urozený pán Luc. Ten se bude nejspíš chtít ujmout velení, ale jestli není úplný blbec, tak na tom nezáleží. Ale ne všichni, kdo složili přísahu hledače, měli v hlavě zdravý rozum. Už jsem potkala pár lidí, co si mysleli, že vědí úplně všechno, a kromě toho byli umínění jako mezci.“

„Já vím.“ Ostře se na něj podívala a Perrinovi se podařilo zabránit, aby se mu na rty vkradl úsměv. „Chci říct, žes potkala pár takovejch lidí. Jednou jsem dva z nich viděl, pamatuješ?“

„Aha, ty dva. No, můžeme doufat, že urozenej pán Luc není lhář.“ Zatvářila se zaujatě a pevněji mu stiskla ruce. Nebyla znepokojená, spíš jako by se mu snažila dodat sílu. „Budeš chtít navštívit rodný statek, svůj domov. Půjdu s tebou, jestli mě necháš.“

„Až to půjde, Faile.“ Zatím ale ne. Ještě ne. Kdyby se teď podíval na ty hroby pod jabloněmi... Bylo to zvláštní. Vždycky bral svou sílu jako zaručenou, a teď se ukázalo, že to vůbec není síla. No, už skončil s pláčem. To už byla minulost. „Hezky všechno popořádku. Asi bychom měli nejdřív najít Tama a Abella.“

Do šenku strčil hlavu pantáta al’Vere, a když viděl, že sedí dál od sebe, došel až těsně k nim. „V kuchyni je ogier,“ sdělil Perrinovi omráčeně. „Pije čaj. I ten největší hrnek vypadá...“ Zvedl dva prsty, jako by držel jemný šálek. „Marin možná dokáže předstírat, že sem Aielové zaskočí každý den, ale když uviděla tohohle Loiala, skoro omdlela. Dal jsem jí dvojitou dávku pálenky a ona to do sebe hodila jako vodu. Málem se ukašlala k smrti. Obvykle nepije nic silnějšího než víno. Myslím, že kdybych jí dal další skleničku, vypila by ji taky.“ Našpulil rty a předstíral zájem o neexistující skvrnu na své bílé zástěře. „Už jseš v pořádku, chlapče?“

„Je mi dobře, pane,“ pospíšil si Perrin. „Pantáto al’Vere, už tu o moc dýl zůstat nemůžeme. Někdo by mohl říct bělokabátníkům, že jste nás tu nechali.“

„Ó, není tu moc takovejch, co by to udělali. Ne všichni Congarové a dokonce ani pár Coplinů.“ Ale nenavrhl jim, aby tu zůstali.

„Víš, kde můžu najít pantátu al’Thora a pantátu Cauthona?“

„Někde v Západním polesí, nejspíš,“ řekl Bran pomalu. „To jediný vím jistě. Nezůstávají na jednom místě.“ Sepjal prsty na širokém břiše a naklonil na stranu hlavu s chomáčky šedivých vlasů. „Takže neodcházíš, co? No, řekl jsem Marin, že to neuděláš, ale ona mi nevěřila. Myslí si, že pro tebe bude nejlepší, když odejdeš – a jako většina žen si je jistá, že uvidíš věci tak, jako je vidí ona, když do tebe bude dost dlouho mluvit.“

„No, pantáto al’Vere,“ pravila sladce Faile, „já například shledávám muže jako rozumné tvory, kteří jen potřebují ukázat tu nejmoudřejší cestu, aby se po ní vydali.“

Starosta ji poctil pobaveným úsměvem. „Takže mám za to, že Perrina přemluvíš, aby odešel? Marin má pravdu. To je to nejmoudřejší, pokud se chce vyhnout oprátce. Jediný důvod zůstat je ten, že muž občas nemůže utýct. Ne? No, ty to bezpochyby víš nejlíp.“ Nevšímal si jejího kyselého pohledu. „Pojď se mnou, chlapče můj. Povíme Marin tu dobrou zprávu. Zatni zuby a drž se svých záměrů, protože ona se nevzdá a bude se snažit tě obrátit.“

V kuchyni seděl Loial a Aielové se zkříženýma nohama na podlaze. V hostinci rozhodně nebyla jediná židle dost velká, aby udržela ogiera. Loial seděl s rukama na kuchyňském stole a byl i tak dost vysoký, aby paní hostinské viděl do očí. Bran přehnal to, jak malý vypadá hrnek v Loialových rukou, i když na druhý pohled Perrin poznal, že je to bíle polévaná polévková mísa.

Paní hostinská stále dělala, co mohla, jak předstírala, že Aielové a ogier jsou zcela normální hosté, a zabývala se podnosem s chlebem, sýrem a nakládanou zeleninou, ujišťovala se, že všichni mají co jíst, ale pokaždé, když jí oči padly na ogiera, rozšířily se jí, i když on se ji snažil uklidnit poklonami skládanými jejímu pekařskému umění. Pokaždé, když se na něj podívala, Loial nervózně zastříhal ušima se štětičkami, a ona pokaždé nadskočila, když to udělal, a pak zavrtěla hlavou, až jí silný prošedivělý cop prudce zavířil. Za pár hodin mohli jeden druhého dostat do postele s třesavkou.

Loial si při spatření Perrina zhluboka, basově vydechl a postavil hrnek – mísu – s čajem na stůl, ale vzápětí mu široká brada smutně poklesla. „Slyšel jsem o ztrátě, která tě potkala, Perrine, a je mi to moc líto. Panímáma al’Vereová...“ prudce zastříhal ušima, i když se na ni zrovna nedíval, a ona sebou znovu trhla, „...mi řekla, že odejdeš, když tě tu teď nic nedrží. Jestli chceš, zazpívám před odchodem jabloním.“

Bran a Marin si vyměnili polekaný pohled a starosta si dokonce strčil prst do ucha.

„Děkuju, Loiale. Přijímám tvou nabídku, až bude čas. Ale teď musím něco udělat.“ Paní hostinská položila tác na stůl se zvučným zařinčením a ostře se na něj podivala, ale Perrin klidně pokračoval a nastínil svůj plán, jak ho zatím vymyslel. Najít Tama a Abella a zachránit lidi, které drží bělokabátníci. O trollocích se nezmínil, i když s nimi měl jisté, byť zatím nejasné, plány také. Vlastně ne tak nejasné. Nehodlal odsud odejít, dokud ve Dvouříčí bude naživu jediný trollok nebo myrddraal. Zahákl si palce za opasek, aby se přinutil přestat hladit sekeru. „Nebude to snadný,“ zakončil. „Ocením tvoji společnost, ale pochopím, když budeš chtít odejít. Tohle není tvůj boj, a díky tomu, žes byl nablízku lidem z Emondovy Role, jsi už zažil dost trápení. A tady do svý knihy moc nenapíšeš.“

„Tady nebo tam, myslím, že je to stejný boj,“ opáčil Loial. –„Kniha může počkat. Třeba získám i kapitolu o tobě.“

„Říkal jsem, že půjdu s tebou,“ ozval se Gaul, aniž byl vyzván. „Nemyslel jsem tím, že jen dotud, dokud bude cesta snadná. Dlužím ti krevní dluh.“

Bain a Chiad se zvídavě podívaly na Faile, a když ta kývla, připojily se také s rozhodnutím, že zůstanou.

„Umínění hlupáci,“ prohlásila panímáma al’Vereová, „to jste. Nejspíš skončíte na šibenici, jestli se toho vůbec dožijete. To víte, že ano?“ Když se na ni jenom dívali, odvázala si zástěru a přetáhla si ji přes hlavu. „No, když už jste dost hloupí, abyste zůstali, tak bych vám asi měla ukázat, kde se můžete schovat.“

Její manžel se zatvářil překvapeně, že se tak snadno vzdala, ale rychle se vzpamatoval. „Napadl mě ten starý špitál, Marin. Tam teď nikdo nechodí, a myslím, že drží ještě většina střechy.“

To, čemu se stále ještě říkalo nový špitál, kam se lidé chodili léčit, byla-li jejich nemoc nakažlivá, stálo na východ od vesnice za mlýnem pana otce Thanea, od doby, kdy byl Perrin ještě malý chlapec. Starý špitál, stojící v Západním polesí, byl tehdy téměř zničen zuřivou vichřicí. Perrin si vzpomínal, že je napůl zarostlý psím vínem a šípkovými růžemi, ve zbytcích došků hnízdili ptáci a pod zadními schody měl noru jezevec. Byla to dobrá skrýš.

Paní hostinská se na Brana ostře zadívala, jako by ji překvapilo, že ho to napadlo. „To by mělo, hádám, stačit. Aspoň pro dnešní noc. Tam je odvedu.“

„To nemusíš, Marin. Můžu je tam klidně zavíst sám, jestli si Perrin nepamatuje cestu.“

„Občas zapomínáš, že jsi starosta, Brane. Přitahuješ pozornost. Lidi se budou divit, kam jdeš a co tam hodláš dělat. Radši tady zůstaň, kdyby sem někdo zaskočil, a dohlídni na to, aby odešel přesvědčený, že je všechno, jak má být. V kotlíku je dušený jehněčí a čočková polívka jenom potřebuje přihřát. A s nikým o tom špitále nemluv, Brane. Lepší bude, když si nikdo ani nevzpomene, že ještě stojí.“

„Nejsem trouba, Marin,“ zavrčel starosta škrobeně.

„Já vím, že ne, drahý.“ Poplácala manžela po tváři, ale její laskavý výraz se změnil, když přenesla pohled z Brana na ostatní přítomné. „Vyvoláváte potíže,“ zamumlala, než jim vydala příkazy.

Měli cestovat v malých skupinkách, aby nepřitáhli pozornost. Ona přejde vesnici sama a setká se s nimi v lese na druhé straně. Aielové ji ujistili, že dokážou najít bleskem rozštípnutý dub, který jim popsala, a vyklouzli ven zadními dveřmi. Perrin ten strom znal, veliký dub asi míli za vesnicí, který vypadal, jako by ho někdo uprostřed rozštípl sekerou, jenž však nějak dokázal přežít a dokonce se mu dařilo velice dobře. Byl si jist, že dokáže bez potíží dojít přímo ke špitálu, ale paní hostinská trvala na tom, že se všichni sejdou u dubu.

„Budeš se tady jen tak potulovat, Perrine, a Světlo ví, do čeho se zamotáš.“ Vzhlédla k Loialovi – jenž nyní stál a kosmatou hlavou se téměř dotýkal stropních trámů – a povzdechla si. „Přála bych si, abych mohla něco udělat s tou tvou výškou, Loiale. Vím, že je horko, ale nebude ti vadit, když si necháš plášť a nasadíš si kapuci? I v této době lidé brzy přesvědčí sami sebe, že neviděli, co viděli, když to není to, co čekali, že uvidí, ale kdyby zahlídli tvůj obličej... Ne, že by nebyl docela hezký, tím jsem si jistá, ale jako člověk z Dvouříčí bys nikdy neprošel.“

Loial se pod širokým nosiskem usmál od ucha k uchu. „Dneska vůbec není příliš teplo na plášť, panímámo al’Vereová.“

Paní hostinská sebrala lehký pletený šátek s modrými třásněmi a vyprovodila Perrina, Faile a Loiala za stáj, a na okamžik se zdálo, že veškerá jejich snaha o utajení je zmařena. Krhavýma očima tam Cenn Buie, vypadající, jako by byl složen ze samých pokroucených kořenů, obhlížel jejich koně. Zvláště Loialova velkého oře, vysokého jako dhurannský hřebec pantáty al’Vereho. Cenn se poškrábal na hlavě a zahleděl se na velké sedlo na vysokém koni.

Když zahlédl Loiala, oči se mu rozšířily a brada mu spadla. „Tr – tr – trollok!“ podařilo se mu ze sebe nakonec vypravit.

„Nebuď labuť, Cenne Buie,“ zarazila ho pevně Marin a poodstoupila stranou, aby odvedla doškářovu pozornost na sebe. Perrin držel hlavu sklopenou, prohlížel si luk a nehýbal se. „Copak bych stála u svých vlastních zadních dveří s trollokem?“ Opovržlivě si odfrkla. „Pantáta Loial je ogier, jak bys měl vědět, kdyby ses nechoval jako hašteřivá slepice, co si radši stěžuje, než by se koukla, co má pod nosem? Pantáta Loial tudy jenom prochází a nemá čas zdržovat se s takovýma, jako jsi ty. A ty se seber a jdi si po svých a nech naše hosty na pokoji. Víš moc dobře, že tě Corin Ayellinová nahání už celý měsíce kvůli tomu, jak mizernou práci jsi odvedl na její střeše.“

Cenn tiše vyslovil „ogier“ a zamrkal. Na okamžik to vypadalo, že se začne bránit proti nařčení z nedobře odvedené práce, ale pak mu padl zrak na Perrina a oči se mu zúžily. „To je on! To je on! Jdou po tobě, ty fakane, ty darebáku, co si jen tak uteče s Aes Sedai a stane se z něj temnej druh. To jsme tu měli trolloky prvně. Teď jsi zpátky a oni taky. Nechceš mi snad namluvit, že je to shoda náhod? Co to máš s očima? Nejseš nemocnej? Máš snad nějakou chorobu, kterou jsi sem přivlekl, aby nás to všechny zabilo, kdyby nestačili trolloci? Děti Světla to s tebou skoncují. Uvidíme, jestli ne.“

Perrin cítil, jak se Faile napjala, a spěšně jí položil ruku na paži, když si uvědomil, že vytáhla nůž. Co si myslela, že udělá? Cenn byl popudlivý starý hňup, ale to nebyl důvod vytahovat nože. Faile vyčerpaně pohodila hlavou, ale aspoň to nechala být.

„To stačí, Cenne,“ vyjela ostře Marin. „Tohle si necháš pro sebe. Nebo jsi snad začal běhat za bělokabátníkama s různýma historkama jako Hari a jeho bratříček Darl? Měla jsem podezření, když se bělokabátníci přišli hrabat v Branových knížkách. Šest jich sebrali a poučovali Brana, že má pod střechou takový rouhání. Rouhání, ze všech věcí! Protože nesouhlasili s tím, co bylo v těch knížkách. Máš štěstí, že po tobě nechci, abys ty knížky nahradil. Prolezli celej hostinec jako lasičky. Tvrdili, že hledají další rouhačský spisy, jako by někdo schovával knížku. Sházeli všechny slamníky z postelí a poničili mi lněný povlečení. Máš veliký štěstí, že jsem tě nepřitáhla zpátky, abys to všechno zase napravil.“

Cenn se s každou větou trochu stáhl, až se zdálo, že si přetáhne kostnatá ramena přes hlavu. „Já jim nic neřekl, Marin,“ vzpíral se. „Jenom proto, že se člověk zmíní – Tak to je, jen jsem náhodou řekl, poznamenal –“ Otřásl se a dál se vyhýbal jejímu pohledu, i když získal zpět trochu z bývalého chování. „Tohle přednesu radě, Marin. Totiž jeho.“ Ukázal pokřiveným prstem na Perrina. „Dokud je tady, všichni jsme v nebezpečí. Jestli děti zjistí, že ho ukrýváš, mohly by to dávat za vinu i nám ostatním. Pak by nešlo jen o zpřeházený skříně.“

„Tohle je věc ženskýho kroužku.“ Marin si upravila šátek na ramenou a postavila se před doškáře, aby mu viděla do očí. Byl o něco vyšší než ona, ale náhlý výraz vážné obřadnosti jí ten kousek hravě přidal. Cenn sice prskal, ale paní hostinská přešla všechny jeho pokusy skočit jí do řeči. „Věc kroužku, Cenne Buie. Jestli si myslíš, že není – jestli se vůbec odvážíš mě nazvat lhářkou – tak si běž pouštět pusu na špacír. Jen vydechneš slovíčko o věcech kroužku někomu jinýmu, včetně vesnický rady...“

„Kroužek nemá právo vměšovat se do záležitostí rady,“ zařval doškář.

„...a uvidíme, jestli tě tvoje žena vůbec nechá spát aspoň ve stodole. A jíst to, co nechají vaše dojný krávy. Myslíš si, že rada je výš než kroužek? Pošlu Daisu Congarovou, aby tě přesvědčila o opaku, jestli je to nutný.“

Cenn sebou trhl, což bylo dobře. Byla-li Daisa Congarová vědmou, nejspíš by mu po celý další rok každý den násilím vlila do krku nějaký odporně chutnající lektvar, a Cenn byl příliš hubený, aby jí v tom dokázal zabránit. Alsbet Luhhanová byla jediná žena v Emondově Roli větší než Daisa, a Daisa se navíc velice snadno rozčílila a byla většinou špatně naložená. Perrin si ji jako vědmu neuměl představit. Nyneivu nejspíš raní mrtvice, až zjistí, kdo ji nahradil. Nyneiva byla vždycky přesvědčená, že sama používá zdravý rozum a má laskavý přístup.

„Není nutný být tak protivná, Marin,“ zamumlal Cenn, aby paní hostinskou uklidnil. „Jestli chceš, abych o tom mlčel, tak budu mlčet. Ale ženskej kroužek neženskej kroužek, riskuješ, že na nás na všechny poštveš děti Světla.“ Marin jenom zvedla obočí, a doškář se po chvíli odšoural pryč a jen si cosi brblal pod vousy.

„Skvělá práce,“ pochválila Faile, když viděla, jak Cenn mizí za rohem hostince. „Myslím, že se od tebe musím učit. Nejsem ani zpolovice tak dobrá v jednání s Perrinem, jako ty s pantátou al’Verem a tím chlapíkem.“ Usmála se na Perrina, aby mu ukázala, že jen žertuje. Aspoň Perrin doufal, že to znamená tohle.

„Musíš poznat, kdy je držet zkrátka,“ opáčila nepřítomně starší žena, „a kdy se nedá dělat nic jinýho, než je nechat, aby bylo po jejich. Když je necháš prosadit si svou, když o nic nejde, je pak snazší je ovládat, když je to důležitý.“ Mračila se za Cennem a příliš nevěnovala pozornost tomu, co říká, snad až na to, když dodala: „A některý by měli být uvázaný ve stáji a zůstat tam.“

Perrin jí spěšně skočil do řeči. Faile rozhodně nepotřebovala další takové rady. „Myslíš, že bude držet jazyk za zuby, panímámo al’Vereová?“

Paní hostinská poněkud zaváhala a pak řekla: „Myslím, že bude. Cenn se narodil s bolavým zubem, který se s tím, jak stárne, jen čím dál víc kazí, ale není jako Hari Coplin a ta jeho banda.“ Přesto váhala.

„Měli bychom jít,“ řekl Perrin. Nikdo nic nenamítal.

Slunce již bylo výš, než čekal, za zenitem, což znamenalo, že většina lidí bude doma obědvat. Těch pár, co ještě bylo venku, byli většinou chlapci starající se o ovce a krávy, a teď spěšně pojídali to, co si přinesli zabaleno do plátna, byvše příliš zabraní do jídla a příliš daleko od vozových stezek, aby si všímali, kdo kolem projíždí. Přesto si Loial vysloužil pár udivených pohledů i přes kapuci, která mu zakrývala tvář. Dokonce ani na Tanečníkovi nesahal Perrin ogierovi na jeho vysokém koni ani po prsa. Lidem, kteří je zahlédli z větší dálky, museli připadat jako dospělý se dvěma dětmi, všichni jedoucí na ponících a vedoucí nákladní poníky. Rozhodně to nebylo nic obvyklého, ale Perrin doufal, že tak to budou lidé vidět. Řeči přitáhnou pozornost. Musel se tomu vyhnout, dokud neosvobodí panímámu Luhhanovou a ostatní. Jen kdyby Cenn dokázal mlčet. Sám si taky přidržoval kapuci pláště hluboko dole. To sice také mohlo vyvolat řeči, ale ne tolik, kdyby si někdo všiml jeho vousu a uvědomil si, že není dítě. Aspoň že nebylo zrovna horko. Po Tearu mu to skoro připadalo jako jaro, a ne plné léto.

Neměl nejmenší potíže najít rozštípnutý dub, jehož obě poloviny se nakláněly na opačné strany, vytvářejíce tak širokou vidlici, jejíž vnitřní strany byly zčernalé a tvrdší než železo. Půda pod rozložitou korunou byla holá. Projít vesnici zabralo kratší dobu než ji obcházet, takže tam panímáma al’Vereová již čekala a trochu netrpělivě si upravovala šátek. Aielové tam byli také, dřepěli ve vrstvě tlejícího dubového listí a chroupali žaludy. Gaul dřepěl kousek od obou žen. Děvy a Gaul se sledovali navzájem skoro stejně pozorně, jako obhlíželi okolní lesy. Perrin nepochyboval, že se na místo dostali, aniž by si jich někdo všiml. Přál si, aby měl jejich schopnosti. Dokázal se lesem plížit celkem bez toho, aby vzbuzoval pozornost, ale Aielům zřejmě nezáleželo na tom, je-li kolem nich les, obdělaná země či město. Když nechtěli, aby je někdo viděl, našli způsob, jak nebýt viděni.

Paní hostinská trvala na tom, že zbytek cesty půjdou pěšky, tvrdíc, že cesta je pro jízdu příliš zarostlá. Perrin nesouhlasil, ale přesto sesedl. Nepochybně nebylo nijak příjemné vést lidi jedoucí na koních, když jste sami museli jít pěšky. V každém případě měl Perrin hlavu plnou plánů. Potřeboval si prohlédnout bělokabátnický tábor v Hlídce dřív, než se rozmyslí, jak zachránit panímámu Luhhanovou a ostatní. A kde se asi skrývají Tam a Abell? Ani Bran, ani panímáma al’Vereová mu to neřekli. Možná to sami nevěděli. Jestli Tam s Abellem vězně ještě neosvobodili, tak to nebude snadný úkol. Ale nějak to musí dokázat. Pak může obrátit svou pozornost k trollokům.

Touto cestou nešel nikdo z vesnice celá léta a stezka zmizela, stromy však většinou udržovaly porost velmi nízký. Aielové se tiše sunuli dopředu spolu s ostatními, podléhajíce tak naléhání paní hostinské, že musejí všichni zůstat pohromadě. Loial pochvalně mumlal při pohledu na velké duby či zvláště vysokou jedli nebo kalinu. Občas ve stromoví zazpíval drozdec či červenka a jednou Perrin ucítil lišku, jež je pozorovala.

Náhle zachytil pach lidí, který tu před chvílí nebyl, a zaslechl tiché zašustění. Aielové se napjali a přikrčili se s připravenými oštěpy. Perrin sáhl pro toulec.

„Jen klid,“ naléhala paní hostinská a ukazovala jim, aby sklonili zbraně. „Prosím, uklidněte se.“

Náhle vepředu stáli dva muži, první vysoký, snědý a štíhlý nalevo, druhý menší, podsaditý a prošedivělý napravo. Oba drželi luky s nasazenými šípy, připraveni je zvednout a napnout, a na opasku zavěšený meč jim na druhé straně vyvažoval plný toulec. Oba měli šaty, které jako by splývaly s okolním listím.

„Strážci!“ vyjekl Perrin. „Proč jsi nám neřekla, že tu jsou Aes Sedai, panímámo al’Vereová? Pantáta al’Vere se o nich taky ani slůvkem nezmínil. Proč?“

„Protože to neví,“ vysvětlovala paní hostinská rychle. „Nelhala jsem, když jsem říkala, že tohle je záležitost ženskýho kroužku.“ Obrátila svou pozornost k oběma strážcům, kteří byli stále stejně napjatí. „Tomasi, Ihvone, znáte mě. Odložte ty luky. Víte, že bych sem nepřivedla nikoho, kdo by vám chtěl uškodit.“

„Ogier,“ ozval se ten šedovlasý, „Aielové a žlutooký muž – samozřejmě ten, kterého hledají bělokabátníci – a divoká mladá žena s nožem.“ Perrin se ohlédl na Faile. Držela čepel připravenou k vrhu. Tentokrát s ní souhlasil. Možná to byli strážci, ale zatím se nezdálo, že hodlají odložit své luky. Obličeje jako by měli vyryty do kovadliny. Aielové byli od pohledu připraveni zatančit si s oštěpy bez toho, aby se zdržovali zahalováním obličejů. „Zvláštní skupina, panímámo al’Vereová,“ pokračoval starší strážce. „Uvidíme. Ihvone?“ Štíhlý muž kývl a splynul s podrostem. Perrin ho skoro neslyšel odcházet. Když chtěli, strážci se uměli pohybovat jako sama smrt.

„Co tím myslíš, záležitost ženskýho kroužku?“ chtěl vědět Perrin. „Vím, že bělokabátníci by dělali potíže, kdyby se dozvěděli o Aes Sedai, takže to nechcete prozradit Harimu Coplinovi, ale proč to nechcete říct starostovi? A nám?“

„Protože jsme se na tom dohodly,“ prohlásila panímáma al’Vereová podrážděně. Podráždění zřejmě patřilo stejnou měrou Perrinovi, jakož i strážci, jenž tu stále stál a hlídal je – jiný výraz se k jeho činnosti prostě nehodil – a možná trošička patřilo i Aes Sedai. „Byli v Hlídce, když přišli bělokabátníci. Nikdo nevěděl, kdo jsou, kromě tamějšího kroužku, který je předal nám, abychom je ukryly. Před každým, Perrine. Tak se nejlíp uchová tajemství, když ho zná jen pár lidí. Světlo mě chraň, znám dvě ženy, které přestaly sdílet lože s manželem, protože se bály, že by mohly ve spánku promluvit. Dohodly jsme se, že to udržíme v tajnosti.“

„Proč ses to rozhodla změnit?“ zeptal se tvrdým hlasem šedovlasý strážce.

„Protože jsem to dobře zvážila a přišlo mi to rozumný, Tomasi.“ Podle toho, jak si popotáhla šátek, Perrin vytušil, že doufá, že členky kroužku – a Aes Sedai – budou uvažovat stejně. Povídalo se, že členky ženského kroužku umí být ještě tvrdší vůči sobě, než byly vůči ostatním vesničanům. „Kde tě líp schovat, Perrine, než u Aes Sedai? Ty se jich určitě nebojíš, ne poté, co jsi s jednou odešel. A... Brzy to zjistíš sám. Prostě mi musíš věřit.“

„Jsou Aes Sedai a Aes Sedai,“ sdělil jí Perrin. Ale ty, které považoval za nejhorší, ty z červeného adžah, se nesvazovaly se strážci. Červené adžah neměly muže zrovna v lásce. Tenhle Tomas měl tmavé, neuhýbavé oči. Mohli přes něj přejít nebo – což by bylo lepší – prostě jen odejít, ale strážce by určitě prohnal šíp tělem prvního, kdo by udělal něco, co by se mu nelíbilo, a Perrin se byl ochoten vsadit, že ten muž má další střely po ruce, aby je mohl snadno nasadit. Aielové s ním zřejmě souhlasili. Stále byli připraveni vmžiku odskočit libovolným směrem, ale také se tvářili, jako by mohli zůstat, kde jsou, dokud slunce nezamrzne. Perrin poplácal Faile po rameni. „To bude v pořádku,“ řekl jí.

„Ovšemže bude,“ odpověděla ona s úsměvem. Schovala nůž. „Když to říká panímáma al’Vereová, tak já jí věřím.“

Perrin doufal, že má pravdu. On nevěřil tolika lidem jako dřív. Ne Aes Sedai. A možná ani Marin al’Vereové ne. Ale tyhle Aes Sedai mu možná pomůžou bojovat proti trollokům. Bude věřit každému, kdo to udělá. Ale jak dalece se může na Aes Sedai spolehnout? Dělaly všechno ze svých vlastních důvodů. Dvouříčí pro něj bylo domovem, ale pro ně to klidně mohl být kámen na šachovnici. Faile a Marin al’Vereová jim však zřejmě důvěřovaly a Aielové čekali. Pro tuto chvíli zřejmě neměl moc na vybranou.