52 Potřeba

Nyneiva chvíli stála v Srdci Kamene, aniž ho skutečně viděla, aniž vůbec pomyslela na Tel’aran’rhiod. Egeanin byla Seanchanka. Jedna z těch ohavných lidí, kteří dali Egwain na krk obojek, a snažili se ho dát i jí. Cítila se přitom jaksi prázdná. Seanchanka, a našla si cestu do Nyneivina srdce. Skutečných přítelkyň poznala od odjezdu z Emondovy Role tak málo a tak zřídka. Najít novou a pak ji takhle ztratit...

„Za to ji nenávidím ze všeho nejvíc,“ zavrčela a pevně zkřížila paže na prsou. „Přiměla mě, abych ji měla ráda, a já nemůžu přestat, a za to ji nenávidím!“ Říkat to nahlas vůbec nedávalo smysl. „Nemusí to dávat smysl.“ Zasmála se nahlas a lítostivě potřásla hlavou. „Měla bych být Aes Sedai.“ A ne tady snít s otevřenýma očima jako nějaká hloupá holka.

Callandor jiskřil. Křišťálový meč se zvedal z dlaždic pod velikou kupolí a mohutné krevelové sloupy se táhly do dálky v zastíněných řadách tím podivným, matným světlem, které jako by vycházelo odevšad. Bylo dost snadné vzpomenout si na pocit, že vás někdo pozoruje, znovu si ho představit. Pokud to předtím byla představa. Pokud to byla představa teď. Tam se mohlo skrývat cokoliv. V rukou se jí objevila pevná hůl, když vyhlížela mezi sloupy. Kde je Egwain? To se jí docela podobalo, nechat Nyneivu čekat. Všechno to šero. Pokud věděla, něco se zrovna mohlo chystat, že po ní skočí –

„Tohle jsou zvláštní šaty, Nyneivo.“

Nyneiva jen tak tak potlačila vyjeknutí a těžce se otočila, až to kovově zachřestilo. Srdce měla až v krku. Egwain stála na druhé straně Callandoru se dvěma ženami ve zvonových sukních a tmavých loktuších přes bílé košile. Složená látka jim držela sněhobílé vlasy, které jim volně spadaly až k pasu. Nyneiva polkla doufajíc, že si toho žádná z nich nevšimla, a přinutila se znovu nadechnout. Takhle se k ní přikrást!

Jednu z Aielanek poznala podle Elainina popisu. Amysina tvář byla příliš mladá na takové vlasy, ale očividně je měla téměř stříbrné už jako dítě. Druhá, hubená, kostnatá, měla ve vrásčité tváři světle modré oči. To musela být Bair. Z těch dvou ta tvrdší, usoudila Nyneiva, teď, když je viděla zblízka, tedy ne že by Amys vypadala příliš – Zvláštní šaty? Já jsem zachřestila?

Zadívala se na sebe a zalapala po dechu. Její šaty vzdáleně připomínaly oděv z Dvouříčí. Pokud by dvouříčské ženy nosily šaty vyrobené z ocelových kroužků s plátovou zbrojí, jako byla ta, co viděla v Shienaru. Jak v tom muži dokázali běhat a skákat do sedel? Hůl teď byla také kovová a na konci měla ostny, připomínající lesklý ocelový bodlák. Bez toho, aby se dotkla hlavy, věděla, že má nějakou přílbu. Prudce se zarděla, soustředila se a změnila všechno na dobrou dvouříčskou vlnu a dřevěnou hůl. Bylo dobré mít vlasy zase spletené do správného copu, který jí teď visel přes rameno.

„Neovládané myšlenky působí potíže, když kráčíš snem,“ řekla Bair jen slabým, a přesto pronikavým hlasem. „Musíš se je naučit ovládat, jestli chceš pokračovat.“

„Dokážu svý myšlenky ovládat docela dobře, děkuju,“ odsekla stroze Nyneiva. „Já –“ Baiřin hlas vůbec nebyl slabý. Obě moudré vypadaly... skoro jako z mlhy, a Egwain, ve světle modrých jezdeckých šatech, byla skoro průsvitná. „Co je to s vámi? Proč vypadáte takhle?“

„Zkus se dostat do Tel’aran’rhiodu, když podřimuješ v sedle,“ utrousila suše Egwain. Zamihotala se. „V Trojí zemi je ráno a my jsme na cestě. Musela jsem umluvit Amys, aby mě sem vůbec nechala přijít, ale bála jsem se, že byste si dělaly starosti.“

„I bez koně je to velice těžký úkol,“ připojila svůj názor Amys, „spát mělce, když chceš být vzhůru. Egwain se to ještě pořádně nenaučila.“

„Ale naučím,“ prohlásila Egwain s podrážděným odhodláním. Vždycky byla ve své touze učit se příliš uspěchaná a umíněná. Kdyby ji tyhle moudré nedržely pod krkem, nejspíš by skončila po bradu v potížích.

Nyneiva si přestala dělat starosti s Egwain, když mladší žena začala vykládat o tom, jak Držbu Chladné skály napadli trolloci a draghkaři. Seana, jedna z moudrých chodících ve snech, byla mezi mrtvými. Rand popoháněl Taardad Aiely k Alcair Dalu. Očividně přitom porušil všechny možné zvyky, a vyslal běžce, aby přivedli další klany. Chlapec se se svými záměry nikomu nesvěřil, Aielové byli podráždění a Moirain byla připravená ukusovat hřebíkům hlavičky. Moirainino zoufalství by Nyneivu potěšilo – doufala, že vlivu té ženy Rand nějak unikne – jen kdyby se Egwain nemračila tak ustaraně.

„Nevím, jestli je to šílenství nebo schválnost,“ dokončila Egwain. „Kdybych to věděla, určitě, snesla bych obojí. Nyneivo, přiznávám, že to není proroctví ani Tarmon Gai’don, kvůli čemu jsem teď tak nervózní. Možná je to moc velká hloupost, ale slíbila jsem Elain, že na něj dohlídnu, a nevím jak.“

Nyneiva obešla křišťálový meč a dala Egwain ruku kolem ramen. Aspoň na pohmat působila pevně, i když vypadala jenom jako odraz v zamlženém zrcadle. Randovo duševní zdraví. S tím teď nemohla nic udělat, nemohla nabídnout žádnou útěchu. Egwain byla ta, kdo na něj má dohlížet. „Nejlepší, co můžeš pro Elain udělat, je říct mu, aby si přečetl, co mu napsala. Občas si kvůli tomu dělá starosti. Nechce o tom mluvit, ale myslím, že se bojí, že řekla víc, než měla. Jestli si Rand bude myslet, že Elain úplně zhloupla, třeba se bude cítit stejně, což jí v nejmenším neublíží. Aspoň tady v Tanchiku máme nějaký dobrý zprávy. Nějaký.“ Když to však vysvětlovala, „nějaké“ to skoro neospravedlnilo.

„Takže pořád nevíte, po čem jdou,“ usoudila Egwain, když domluvila, „ale i kdybyste to věděly, ony už jsou skoro u cíle a mohly by to najít první.“

„Ne jestli s tím dokážu něco udělat.“ Nyneiva upřela na obě moudré pevný, vyrovnaný pohled. Vzhledem k tomu, jak Elain vykládala, že Amys odmítá říci něco jiného kromě varování, bude muset být odhodlaná, aby to s nimi vyřídila. Dvojice byla tak mlžná, že je mohl odfouknout i slabý závan větru. „Elain si myslí, že znáte spoustu triků se snama. Je nějakej způsob, jak bych se mohla dostat do Amatheřiných snů, abych zjistila, jestli je temná družka?“

„Hloupá holka.“ Baiřiny dlouhé vlasy zavlály, jak moudrá zavrtěla hlavou. „I když jsi Aes Sedai, přesto jsi jenom hloupá holka. Vstoupit do snů jiného je velice nebezpečné, pokud tě nezná a nečeká tě. Je to její sen, ne jako ten tady. Tam bude tahle Amathera všechno řídit. Dokonce i tebe.“

Byla si jistá, že je to správná cesta. Podráždilo ji, když zjistila, že to tak není. A „hloupá holka"?

„Nejsem holka,“ vyštěkla. Chtěla se zatahat za cop, ale místo toho zaťala pěst u boku. Z nějakého důvodu jí v poslední době tahání za vlasy vadilo. „Byla jsem vědmou v Emondově Roli, než jsem... se stala Aes Sedai...“ Teď už se při té lži téměř nezakoktala. „...a říkala jsem ženám starým jako vy, aby si sedly a byly zticha. Jestli nevíte, jak mi pomoct, tak to řekněte rovnou, místo abyste hloupě brebentily o tom, co je nebezpečné. Já nebezpečí poznám, když nějaký uvidím.“

Náhle si uvědomila, že má cop rozdělený ve dva, vždy jeden nad každým uchem, a červené stužky, do nich vpletené, mají na koncích mašličky. Sukni měla tak krátkou, že jí byla vidět kolena, měla volnou bílou halenu jako moudré, a boty a punčochy byly pryč. Odkud se vzalo tohle? Na to, že by si oblékla něco takového, určitě nepomyslela ani ve snu. Egwain si dala rychle ruku před ústa. To se zděsila? Určitě se nesmála.

„Neovládané myšlenky,“ prohodila Amys, „můžou být vskutku velice obtížné, Nyneivo Sedai, dokud se to nenaučíš.“ Přes mírný tón se jí maličko chvěly rty, jak zakrývala pobavení.

Nyneiva s námahou udržela tvář vyrovnanou. Ony s tím přece nemohly mít nic společného. Prostě nemohly! Snažila se to změnit zpátky, byla to práce, jako by ji něco drželo tak, jak byla. Tváře jí rudly stále víc. Náhle, právě když už se chtěla poddat a zeptat se na radu, nebo dokonce požádat o pomoc, měla šaty i vlasy jako předtím. Vděčně zavrtěla palci u nohou v dobrých pevných botách. Musela to být jenom nějaká náhodná myšlenka. V každém případě nehodlala vyslovit nahlas žádné podezření. Už tak se všechny tvářily až příliš pobaveně, dokonce i Egwain. Nejsem tady kvůli nějaké hloupé soutěži. Prostě je jenom nechci poctít.

„Když nemůžu vstoupit do jejího snu, můžu ji přivíst do světa snů? Potřebuju přijít na způsob, jak si s ní promluvit.“

„To bychom tě nenaučily, ani kdybychom věděly jak,“ prohlásila Amys a podrážděně se popotáhla za cíp šátku. „To, nač se ptáš, je veliká špatnost, Nyneivo Sedai.“

„Byla by tu stejně bezmocná jako ty v jejím snu.“ Baiřin slabý hlas zněl jako železná tyč. „Tohle se předává mezi těmi, kdo chodí ve snech, od prvního, že nikdo nesmí být přiveden do snu. Vypráví se, že tak to dělal Stín za posledních dnů věku pověstí.“

Nyneiva pod jejich tvrdými pohledy přešlápla. Uvědomila si, že má ruku kolem Egwaininých ramen, a přestala. Nechtěla, aby si Egwain myslela, že je z nich nervózní. Ne že by byla. Jestli si vzpomněla, jak ji přitáhly před ženský kroužek, než se stala vědmou, tak to nemělo nic společného s moudrými. Pevnost byla to... Zase na ni hleděly. Mlžnaté nebo ne, tyhle ženské by se klidně mohly postavit Siuan Sanche, pohled proti pohledu. Zvláště Bair. Ne že by ji zastrašily, ale chápala, že má proč být rozumná. „S Elain potřebujeme pomoc. Černé adžah sedí na něčem, co by mohlo ublížit Randovi. Jestli to najdou dřív než my, mohly by ho nějak ovládnout. Musíme to najít první. Jestli nám nějak můžete pomoct, cokoliv, co mi můžete říct... Cokoliv.“

„Aes Sedai,“ řekla Amys, „od tebe prosba o pomoc zní jako žádost.“ Nyneiva stiskla rty – žádost? Vždyť skoro žebrala. Žádost, no tedy! – ale Aielanka si toho zřejmě nevšimla. Nebo se rozhodla, že si toho nebude všímat. „Přesto nebezpečí pro Randa al’Thora... Nemůžeme dovolit, aby to Stín získal. Existuje způsob.“

„Nebezpečné.“ Bair zavrtěla hlavou. „Tato mladá žena ví ještě míň než Egwain, když k nám přišla. Je to pro ni nebezpečné.“

„Tak bych možná mohla –“ začala Egwain, a ony ji obě uťaly jako jedna.

„Ty dokončíš svůj výcvik. Jsi příliš dychtivá, abys mohla zajít dál, než kde to znáš,“ prohlásila Bair ostře ve chvíli, kdy pronesla Amys ani o trochu laskavěji: „Nejsi tam v Tanchiku, neznáš to místo a neumíš to, co Nyneiva potřebuje. Ona je lovec.“

Pod pohledem těch železných očí Egwain mrzutě povolila a obě moudré se podívaly na sebe. Nakonec Bair pokrčila jenom rameny a zvedla si loktuši přes hlavu. Jasně si nad celou záležitostí myla ruce.

„Je to nebezpečné,“ řekla Amys. Od nich to znělo, jako by v Tel’aran’rhiodu bylo nebezpečné i dýchat.

„Já –!“ Nyneiva se odmlčela, protože Amysin pohled ztvrdl ještě víc. Předtím to nepovažovala za možné. Udržujíc si před očima obraz svých šatů, jaké byly – ovšem, ony s tím neměly nic společného. Připadalo jí prostě moudřejší zajistit si, že šaty zůstanou takové, jaké byly – změnila to, co chtěla říci. „Já budu opatrná.“

„To není možné,“ řekla jí Amys rovnou, „ale žádný jiný způsob neznám. Potřeba je klíč. Tam, kde je na jednu držbu příliš mnoho lidí, klan se musí rozdělit, a nastane potřeba najít pro novou držbu vodu. Není-li známo žádné místo s vodou, může být povolána některá z nás, aby je našla. Klíčem je tehdy potřeba správného údolí nebo kaňonu, nepříliš daleko od prvního, a s vodou. Když se soustředíš na tu potřebu, přivede tě blíž k tomu, co chceš. Když se soustředíš na tu potřebu znovu, přivede tě to ještě blíž. Každý krok tě přivádí blíž, až nakonec nejsi jen v údolí, ale stojíš vedle vody, kterou je potřeba najít. Pro tebe to může být těžší, protože nevíš přesně, co hledáš, i když velikost tvé potřeby to může vyrovnat. A zhruba už víš, kde to je, v tom paláci.“

„Nebezpečí je takové, a ty o něm musíš vědět.“ Moudrá se k ní naléhavě naklonila a slova, jež jí vycházela z úst, byla ostrá jako její pohled. „Každý krok uděláš poslepu, se zavřenýma očima. Nemůžeš vědět, kde se ocitneš, až otevřeš oči. A najít vodu není vůbec k ničemu, když přitom stojíš v tom zmijím doupěti. Špičáky horského krále zabíjejí stejně rychle ve snu, jako když jsi vzhůru. Myslím, že ty ženy, o nichž mluvila Egwain, tě zabijí rychleji než had.“

„Já to dokázala,“ vykřikla Egwain. Nyneiva cítila, jak nadskočila, když se na ni Aielanka podívala. „Než jsem vás potkala,“ vykládala rychle. „Než jsme šly do Tearu.“

Potřeba. Nyneiva teď měla k Aielankám vřelejší vztah, když jí jedna z nich poskytla něco, co mohla použít. „Musíte dohlédnout na Egwain,“ řekla jim a objala mladší ženu, aby ukázala, že to myslela laskavě. „Máš pravdu, Bair. Ona se pokusí udělat víc, než co zná. Vždycky byla taková.“ Z nějakého důvodu zvedla Bair bílé obočí na ni.

„Mně taková nepřipadá,“ pronesla Amys suše. „Teď je to poslušná žačka. Není to tak, Egwain?“

Egwain umíněně stiskla rty. Tyhle moudré ji neznaly tak dobře, jestli si myslely, že si žena z Dvouříčí nechá říkat poslušná. Na druhou stranu nic neřekla. To bylo nečekané. Tyhle Aielanky zřejmě byly stejně tvrdá banda jako Aes Sedai.

Její hodina ubíhala a úplně to v ní vřelo netrpělivostí, jak chtěla hned vyzkoušet novou metodu hledání. Jestli ji Elain probudí, může trvat celé hodiny, než se jí podaří znovu usnout. „Za sedm dní,“ řekla, „se jedna z nás tady s vámi setká znovu.“

Egwain kývla. „Za sedm dní se Rand bude muset ukázat kmenovým náčelníkům jako Ten, kdo přichází s úsvitem, a Aielové budou všichni za ním.“ Oči moudrých se lehce posunuly a Amys si upravila šátek. Egwain si toho nevšimla. „Světlo ví, co s nima chce udělat.“

„Za sedm dní,“ pravila Nyneiva, „vezmeme tý sebrance to, po čem Liandrin a ostatní jdou.“ Nebo to, mnohem pravděpodobněji, najdou černé adžah. Takže si moudré nebyly o nic jistější, že Aielové půjdou za Randem, než si byla Egwain jistá tím, co má Rand v plánu. Nikde nebylo nic jistého. Ale nemělo ani smysl zatěžovat Egwain dalšími pochybnostmi. „Až vás jedna z nás uvidí příště, budou všecky ležet nacpaný v pytlech na voze do Věže k soudu.“

„Snaž se být opatrná, Nyneivo. Vím, že nevíš, jak na to, ale stejně to zkus. A řekni to taky Elain. Ona není tak... smělá... jako ty, ale skoro.“ Amys a Bair položily Egwain ruku na rameno a všechny zmizely.

Snaž se být opatrná? Holka hloupá. Ona je přece vždycky opatrná. Co chtěla Egwain říci místo smělá? Nyneiva pevně zkřížila ruce na prsou, jen aby se nezatahala za copy. Nejspíš je lepší, že to neví.

Uvědomila si, že Egwain neřekla o Egeanin. Třeba bylo lepší nerozdmýchávat Egwaininy vzpomínky na zajetí. Nyneiva si až příliš dobře pamatovala na její noční můry, kdy se Egwain budívala s křikem, že se nenechá uvázat. Nejlepší bude nechat to plavat. Egwain se se Seanchankou vlastně nemusela vůbec nikdy setkat. Světlo spal tu ženskou! Světlo spal Egeanin na popel! Světlo ji spal!

„Takhle moc dobře svůj čas nevyužívám,“ řekla si nahlas. Slova se odrážela mezi vysokými sloupy. Když druhé ženy odešly, sloupy vypadaly ještě strašidelněji než předtím. Jako skrýš pro neviděné pozorovatele a tvory, kteří po vás ochotně skočí ze tmy. Čas odejít.

Nejdřív ale změnila účes, takže měla střapec dlouhých tenkých cůpků a přiléhavé záhyby tmavozeleného hedvábí. Přes ústa a nos měla průhledný závoj, který se lehce pohyboval, když dýchala. Se zamračením přidala korálky ze zeleného nefritu vpletené do cůpků. Kdyby snad některá z černých sester zrovna používala své ukradené ter’angrialy ke vstupu do světa snů a zahlédla ji v panaršině paláci, myslela by si, že je to jenom jakási tarabonská žena, která se sem prosnila trochu víc. Některé ji však znaly od vidění. Zvedla hrst cůpků s navlečenými korálky a usmála se. Světle medové. Neuvědomila si, že je to možné. Ráda bych věděla, jak vypadám. Ještě pořád mě můžou poznat?

Náhle vedle Callandoru stálo vysoké zrcadlo. Ve skle se jí velké hnědé oči zděšeně rozšířily a ústa se rty jako poupě se jí otevřela překvapením. Měla Rendřin obličej! Rysy se jí mihotaly sem a tam a vlasy měla chvilku tmavé, hned zas světlé. Soustředila se a ustálila je na barvě vlasů hostinské. Teď ji nikdo nepozná. A Egwain si myslela, že neví, jak být opatrná.

Zavřela oči a soustředila se na Tanchiko, na panaršin palác, na potřebu. Něco nebezpečného Randovi, Draku Znovuzrozenému, potřeba... Kolem ní se Tel’aran’rhiod posouval. Cítila to, klouzavé škubnutí, a dychtivě otevřela oči, aby se podívala, co našla.

Byla to ložnice, velká jako šest ve Dvoře Tří slivoní, bíle omítnuté stěny byly pomalované freskami, ze stropu na pozlacených řetězech visely zlaté lustry. Vysoké sloupky postele se rozšiřovaly ve větvoví a lístky v baldachýnu nad matrací. Zády k jednomu ze sloupků v nohou postele stála ztuhle jakási žena, jíž jen pár let dělilo od středního věku. Byla vážně docela hezká tím způsobem s našpulenými rty, který přejala i Nyneiva. Na tmavých copech jí spočívala koruna se zlatými trojlístky mezi rubíny a perlami, s měsíčním kamenem větším než husí vejce, a kolem krku měla širokou štólu, visící jí až ke kolenům a vyšívanou po celé délce stromy. Kromě koruny a štóly byla pokrytá jen lesknoucím se potem.

Žena upírala bázlivý pohled na jinou ženu, pohodlně ležící na nízké pohovce. Druhá žena byla k Nyneivě zády a byla stejně rozmlžená jako předtím Egwain. Byla malá, štíhlá a tmavé vlasy jí volně splývaly na ramena. Její žluté hedvábné šaty se širokými suknicemi rozhodně nepocházely z Tarabonu. Nyneiva jí nemusela vidět do obličeje, aby věděla, že má velké modré oči a liščí tvář, ani nemusela vidět vlákna vzduchu, která držela ženu u sloupku od postele, aby věděla, že se dívá na Temaile Kinderode.

„...naučit se tolik, když využíváš své sny, místo abys plýtvala spánkem,“ vykládala Temaile se smíchem s cairhienským přízvukem. „Copak se nebavíš? Co tě mám naučit dál? Už vím. ‚Milovala jsem tisíc námořníků.‘“ Zahrozila prstem. „A nauč se všechna slova, Amathero. Víš, že bych nechtěla – Na co tak zíráš?“

Nyneiva si náhle uvědomila, že žena u sloupku – Amathera? Panarcha? – zírá přímo na ni. Temaile se líně posunula, jako by chtěla otočit hlavu.

Nyneiva pevně zavřela oči. Potřeba.

Posun.

Nyneiva se opřela o úzký sloup a lapala po dechu, jako by uběhla dvacet mil, dokonce se ani nedivila, kde vlastně je. Srdce jí bušilo jako buben. Mluvit o tom, jak skončí ve zmijím doupěti. Temaile Kinderode. Černá sestra Amico tvrdila, že ráda způsobuje bolest, líbilo se jí to natolik, že to přimělo jinou černou adžah zmínit se o tom. A ona nedokáže usměrnit ani jiskřičku. Mohla skončit jako ozdoba sloupku vedle Amathery. Světlo! Až se zachvěla, jak si to živě představila. Uklidni se, ženská! Vůbec tam nejsi, a i pokud tě Temaile zahlédla, viděla jenom ženu s medovými vlasy, která zmizela, prostě jako nějaká Taraboňanka, která se na chvíli prosnila do Tel’aran’rhiodu. Temaile o ní určitě nemohla vědět dost dlouho, aby vycítila, že dokáže usměrňovat. I když to nedokázala, tato schopnost tu byla, a žena, která ji měla také, ji dokázala rozpoznat. Jen na chviličku. S trochou štěstí to nebylo dost dlouho.

Aspoň teď věděla, v jaké je Amathera situaci. Ta žena rozhodně nebyla spojenec Temaile. Tato metoda hledání se již vyplatila. Ale zatím ne dost. Začala dýchat pravidelně, jak nejlépe mohla, a rozhlédla se kolem sebe.

Po celé délce i šířce ohromného sálu, téměř stejně širokého, jako byl dlouhý, se táhly řady tenkých bílých sloupů. Podlaha byla z hladkých, vyleštěných bílých dlaždic a na vysokém stropě se skvěly pozlacené štuky. Kolem celé místnosti, kromě dvoukřídlých dveří se dvěma lomenými oblouky, vedl silný provaz z bílého hedvábí, upevněný na sloupcích sahajících asi do výše pasu. Stěny lemovaly stojany a otevřené skříňky a kostry podivných zvířat. Další vitríny stály různě po místnosti a také byly ohraničeny provazem. Podle Egwainina popisu to byla hlavní výstavní síň paláce. To, co hledá, musí být v této místnosti. Další krok nebude tak naslepo jako ten první. Tady určitě žádné zmije nebyly, ani žádné Temaile.

Vedle skleněné vitríny na čtyřech vyřezávaných nožkách uprostřed síně se objevila jakási hezká žena. Nebyla to Taraboňanka, tmavé vlasy jí spadaly ve vlnách na ramena, ale kvůli tomu Nyneivě brada nespadla. Žena měla šaty jako z mlhy, občas stříbřité a opaleskovaly, občas šedé a tak tenké, že bylo jasně vidět její tělo i údy. Ať už se sem prosnila odkudkoliv, rozhodně musela mít živou představivost, když vytvořila něco takového! Dokonce ani ty pohoršlivé domanské šaty, o nichž slyšela vyprávět, se tomuhle nemohly rovnat.

Žena se usmála na skleněnou vitrínu a pak pokračovala dál, až se zastavila na druhé straně a prohlížela si cosi, co Nyneiva pořádně nerozeznala, bylo to něco tmavého na bílém kamenném podstavci.

Nyneiva zamračeně pustila hrst medových cůpků. Ta ženská musí každou chvíli zmizet. Jen málokdo se prosnil do Tel’aran’rhiodu na delší dobu. Ovšem, nezáleželo na tom, jestli ji ta žena zahlédne. Určitě to nebyl nikdo ze seznamu černých sester. A přesto, vypadala tak nějak...

Nyneiva si uvědomila, že se znovu tahá za copy. Ta žena... Její ruka sebou škubla zcela mimovolně – tvrdě – a Nyneiva se na ni užasle zadívala. Klouby měla bílé a ruka se jí chvěla. Bylo to skoro, jako by pomyšlení na tu ženu... Už se jí třásla celá paže, jako by se jí ruka snažila vyrvat všechny vlasy. Proč, pod světlem?

Mlžně oděná žena pořád stála před vzdáleným bílým podstavcem. Třes se Nyneivě rozšířil až do ramene. Tu ženu určitě nikdy předtím neviděla. A přesto... Snažila se otevřít prsty. Jen se jí sevřely ještě pevněji. Určitě ji neviděla. Třesouc se od hlavy k patě se objala volnou rukou. Ta žena jí připadala... Bylo jí do pláče. Ta žena...

Do hlavy jí vrazily obrazy, jako by vybuchly. Sesula se na sloup vedle sebe, jako by to byla hmatatelná síla. Oči jí málem vypadly z důlků. Uviděla to znovu. Komnata padajících kvítků a tahle statná leč hezká žena obklopená září saidaru. Ona a Elain, blábolící jako děti, deroucí se o to, aby první odpověděly, vychrlily všechno, co věděly. Kolik jí toho řekly? Bylo těžké vyvolat podrobnosti, ale matně si vzpomínala, že něco si pro sebe nechala. Ne proto, že by chtěla. Byla by té ženě řekla cokoliv, udělala by cokoliv, oč by ji ta cizí žena požádala. Tváře jí zahořely hanbou. Jestli se jí podařilo skrýt pár útržků, bylo to jen proto, že tolik – dychtila – odpovědět na poslední položenou otázku, a tak přešla předchozí.

Nedává to žádný smysl, slabý hlásek vzadu v hlavě. Jestli je černá sestra, o které jsem nevěděla, proč nás nepředhodila Liandrin? Mohla to udělat. Byly bychom s ní šly jako ovečky.

Ledový vztek jí nedovolil poslouchat. Černá sestra ji přinutila tancovat jako loutku, a pak jí řekla, aby zapomněla. Nařídila jí zapomenout. A ona poslechla! No, teď ta ženská zjistí, jaké to je, čelit jí, když je varována a připravena!

Než stačila sáhnout po pravém zdroji, stála vedle sloupu Birgitte v tom svém krátkém bílém kabátku a širokých žlutých kalhotách nabraných u kotníků. Birgitte, nebo žena, o které se jí zdálo, že je Birgitte, se zlatými vlasy spletenými do velice složitého copu. Přitiskla si varovně prst na rty, ukázala na Nyneivu a pak naléhavě k jedněm dvoukřídlým dveřím za nimi. V jasných modrých očích měla velitelský pohled. Pak zmizela.

Nyneiva potřásla hlavou. Ať byla ta žena kdokoliv, neměla čas. Nyneiva se otevřela saidaru a obrátila se, téměř přetékala jedinou silou a spravedlivým hněvem. Žena oděná v mlze byla pryč. Pryč! Protože ji ta zlatovlasá hlupačka rozptýlila! Třeba bude ještě někde poblíž. Zahalená do jediné síly prošla dveřmi, na něž předtím ukázala zlatovláska.

Zlatovlasá žena čekala v chodbě vyložené barevným běhounem, kde nezapálené zlaté lampy vydávaly vůni prozrazující vonné oleje. Žena teď držela stříbrný luk a u pasu jí visel toulec se stříbrnými šípy.

„Kdo jsi?“ chtěla vztekle vědět Nyneiva. Byla ochotná dát té ženě možnost vysvětlit své chování. A pak jí dát lekci, na jakou hned tak nezapomene! „Jsi ta stejná husa, která na mě vystřelila v Pustině a tvrdila, že je Birgitte? Právě jsem chtěla naučit jednu černou adžah slušnýmu chování, když jsi ji nechala utýct!“

„Já jsem Birgitte,“ odpověděla ta žena a opřela se o luk. „Tedy aspoň toto je jméno, které bys měla znát. A lekci, kterou jsi chtěla udělit, jsi snadno mohla dostat sama, tady stejně jistě jako v Trojí zemi. Vzpomínám si na životy, které jsem žila, jako by to byly často čtené knížky, čím byly vzdálenější, tím nejasněji si vzpomínám, ale dobře si pamatuji, kdy jsem bojovala po boku Luise Therina. A nikdy nezapomenu Moghedieninu tvář, stejně jako nezapomenu tvář Asmodeana, toho muže, jehož jsi téměř vyrušila u Rhuideanu.“

Asmodean? Moghedien? Ta žena byla Zaprodanec? Zaprodanec v Tanchiku. A další v Rhuideanu, v Pustině! Egwain by se o tom určitě zmínila, kdyby to věděla. Nebylo možné ji varovat, tedy ne dřív než za sedm dní. Hněv – a saidar – v ní proudily. „Co tady děláš? Vím, že jste všichni zmizeli, když vás roh povolal, ale jsi přece...“ Odmlčela se, trochu rozpačitě, aniž by dokončila, co měla na jazyku, ale ta žena to klidně dopověděla za ni.

„Mrtvá? Ti z nás, kteří jsou svázáni s kolem času, nejsou mrtví tak jako ostatní mrtví. Kde jinde by bylo vhodnější místo, abychom čekali, než pro nás kolo znovu utká nové životy, než ve světě snů?“ Birgitte se náhle zasmála. „Začínám mluvit jako filozof. Téměř v každém životě si vzpomínám, jak jsem se narodila jako obyčejné děvče, které vzalo do ruky okamžitě luk. Jsem lučištník, nic víc.“

„Ty jsi hrdinka stovky příběhů,“ řekla Nyneiva. „A viděla jsem, co tvoje šípy dokázaly ve Falme. Seanchanský usměrňování se tě ani nedotklo. Birgitte, stojíme tu proti skoro tuctu černejch adžah. A jak se zdá, tak i proti jednomu ze Zaprodanců. Pomoc by se nám hodila.“

Druhá žena se zatvářila zároveň rozpačitě a lítostivě. „Nemohu, Nyneivo. Nemohu se dotknout světa živých, pokud mě roh znovu nepovolá. Jinak by mě kolo odetkalo pryč. Kdyby to udělalo v této chvíli, našla bys jenom brečící nemluvně u matčina prsu. Ve Falme nás povolal roh. Nebyli jsme tam jako vy, tělesně. Proto se nás jediná síla nedotkla. Tady je všechno součástí snu a jediná síla mě může zničit stejně snadno jako tebe. Snáze. Říkala jsem ti, jsem jen lučištník a občas voják, nic víc.“ Složitý zlatý cop se zavlnil, jak zavrtěla hlavou. „Nevím, proč ti to vysvětluji. Vůbec bych se s tebou neměla bavit.“

„Proč ne? Mluvila jsi se mnou už předtím. A Egwain si myslí, že tě taky zahlídla. Bylas to ty, že jo?“ Nyneiva se zamračila. „Odkud znáš mý jméno? To jen prostě znáš takový věci?“

„Vím to, co vidím a slyším. Pozorovala jsem tě a naslouchala, kdykoliv jsem tě našla. Tebe a ty druhé dvě ženy, a taky toho mladého muže s jeho vlky. Podle pravidel nesmíme mluvit s nikým, kdo ví, že je v Tel’aran’rhiodu. A přesto chodí zlo ve snech stejně jako ve skutečném světě. Vy, kdo s ním bojujete, mě nezadržitelně přitahujete. I když vím, že skoro nic nemohu udělat, cítím, že vám chci pomoci. Ale nemohu. Bylo by to porušení pravidel, pravidel, která mě drží po téměř tolik otoček kola, že i ve svých nejstarších, neslabších vzpomínkách vím, že jsem již žila stovky životů, možná tisíce. Mluvit s tebou je porušením pravidla silného jako zákon.“

„To je,“ řekl drsný mužský hlas.

Nyneiva nadskočila a málem se ohnala jedinou silou. Ten muž byl tmavý a svalnatý, nad rameny mu vyčnívaly dlouhé jílce mečů. Několika dlouhými kroky se dostal od místa, kde se objevil, k Birgitte. S tím, co slyšela od Birgitte, jí meče stačily, aby poznala Gaidala Caina, ale kde byla světlá, zlatovlasá Birgitte spanilá jako v pověstech, on se jim ani zdaleka nepodobal. Vlastně to byl skoro nejošklivější muž, jakého kdy viděla. Obličej měl široký a plochý, masitý nos příliš těžký a ústa jako ránu, příliš široká. Birgitte se na něj ale usmála. Když ho pohladila po tváři, bylo v tom víc než jen přátelství. Překvapivé bylo, že Cain byl menší než ona. Byl však rozložitý a svalnatý, a z jeho pohybů čišela taková síla, že působil vyšším dojmem, než ve skutečnosti byl.

„Téměř vždycky jsme byli spojeni,“ vykládala Birgitte Nyneivě, aniž odtrhla zrak od Caina. „Obvykle se narodí hodně přede mnou – takže poznám, že se můj čas zase blíží, když ho nemohu najít – a obvykle ho při prvním pohledu v tělesném světě nenávidím. Ale téměř vždy nakonec skončíme jako milenci nebo dokonce manželé. Prostý příběh, ale já myslím, že jsme ho rozvinuli do tisíce obměn.“

Cain si Nyneivy nevšímal, jako by tu vůbec nebyla. „Pravidla existují z dobrého důvodu, Birgitte. Z jejich porušení nikdy nevzešlo nic než starosti a potíže.“ Nyní si Nyneiva uvědomila, že má opravdu drsný hlas. Vůbec ne jako ten muž z příběhů.

„Třeba nedokážu jen tak sedět, když se kolem děje něco zlého,“ prohodila tiše Birgitte. „Nebo třeba jen znovu toužím po těle. Už je to dávno, co jsme se naposledy narodili. Stín se znovu šíří, Gaidale. Šíří se i tady. To je důvod, proč jsme připoutáni ke kolu.“

„Až nás roh povolá, budeme bojovat. Až nás kolo znovu vetká, budeme bojovat. Ale ne předtím!“ Zlobně se na ni mračil. „Copak jsi zapomněla, co ti Moghedien slíbila, když jsme následovali Luise Therina? Viděl jsem ji, Birgitte. Ona pozná, že jsi tady.“

Birgitte se obrátila k Nyneivě. „Pomohu ti, jak jen budu moci, ale příliš nečekej. Tel’aran’rhiod je celý můj svět, a tady mohu udělat méně než ty.“

Nyneiva zamrkala. Neviděla, že by se tmavý těžký muž vůbec pohnul, ale náhle stál o dva kroky dál a s tichým, hedvábným syčením obtahoval brouskem jeden ze svých mečů. Očividně, co se jeho týkalo, Birgitte mluvila do vzduchu.

„Co mi můžeš říct o Moghedien, Birgitte? Musím vědět co nejvíc, jestli se jí mám postavit.“

Birgitte se opřela o svůj luk a zamyšleně se zamračila. „Postavit se Moghedien je těžké, a to nejen proto, že je Zaprodanec. Schovává se a nic neriskuje. Zaútočí jen tehdy, když vidí slabé místo, a pohybuje se jen ve stínech. Když se bojí porážky, uteče. Není z těch, co by bojovali do konce, i když by tak měla naději na vítězství. Pro Moghedien není naděje dost. Ale neber ji na lehkou váhu. Je jako had svinutý ve vysoké trávě a čeká na příhodnou chvíli k útoku, a má méně soucitu než ten had. Zvláště tady ji neber na lehkou váhu. Lanfear vždycky prohlašovala Tel’aran’rhiod za své vlastnictví, ale Moghedien tady dokáže mnohem víc věcí než Lanfear, i když ve skutečném světě je Lanfear mnohem silnější. Myslím, že by neriskovala postavit se Lanfear otevřeně.“

Nyneiva se zachvěla a strach u ní soupeřil s hněvem, který jí umožnil si podržet jedinou sílu. Moghedien. Lanfear. Tahle žena mluvila o Zaprodancích úplně samozřejmě. „Birgitte, co ti Moghedien slíbila?“

„Věděla, co jsem, i když já ne. Jak, to nevím.“ Birgitte mrkla na Caina. Ten vypadal cele zaujat svým mečem, ale ona stejně ztišila hlas. „Slíbila, že mě přinutí plakat samotnou tak dlouho, dokud se bude kolo otáčet. Říkala to jako něco, co se určitě stane.“

„A ty jsi přesto ochotná nám pomoct?“

„Jak jen to půjde, Nyneivo. Pamatuj však, že jsem říkala, abys moc nečekala.“ Znovu se podívala na muže brousícího meč. „Opět se setkáme, Nyneivo. Budeš-li opatrná a přežiješ.“ Potěžkala luk, došla ke Cainovi, položila mu ruku kolem ramen a cosi mu pošeptala do ucha. Ať už řekla cokoliv, Cain se zasmál a vzápětí oba zmizeli.

Nyneiva zavrtěla hlavou. Opatrně. – Všichni jí říkali, aby byla opatrná. Hrdinka z pověstí, která tvrdila, že by pomohla, jenže toho nemohla moc udělat. A jeden ze Zaprodanců je v Tanchiku.

Pomyšlení na Moghedien, na to, co jí ta žena udělala, posílilo její hněv natolik, že v ní jediná síla tepala jako slunce. Náhle byla zpátky ve velkém sále, kde byla předtím, téměř jako by doufala, že se ta žena mezitím vrátila. Ale sál byl až na ni prázdný. Vztek a síla v ní tekly tak silným proudem, až měla dojem, že jí popraská a zčerná kůže. Moghedien či kterákoliv z černých sester ji mohly vycítit mnohem snáz, když držela jedinou sílu, ale ona ji stejně nepustila. Téměř si přála, aby ji našly, aby na ně mohla udeřit. Temaile byla s největší pravděpodobností stále ještě v Tel’aran’rhiodu. Kdyby se vrátila do té ložnice, mohla by vyřídit Temaile jednou provždy. Mohla by vyřídit Temaile – a varovat ostatní. Bylo toho tolik, že málem zavrčela.

Na co se to Moghedien tak usmívala? Nyneiva došla k vitríně, široké skleněné skříňce na vyřezávaném stole, a nahlédla dovnitř. Pod sklem stálo v kruhu šest náhodně sebraných sošek. Půl lokte vysoká nahá žena stojící na špičce jedné nohy, tančící, samé rozevláté linie, a ovčák, ani ne zpoloviny tak velký, hrající na píšťalu s holí přes rameno a ovečkou u nohou, si byli stejně málo podobní jako ostatní. Nyneiva však nepochybovala, že právě tohle vyvolalo Moghedienin úsměv.

Uprostřed kruhu podpíral červeně lakovaný dřevěný podstavec kotouč velký jako mužská ruka, rozdělený vlnovkou na dvě poloviny, jedna strana byla bělejší než sníh, druhá černější než smola. Nyneiva věděla, že je to vyrobeno z cuendillaru. Už takový kotouč viděla, bylo jich vyrobeno celkem pouze sedm. Jeden ze zámků na věznici Temného, tedy ohnisko pro jeden ze zámků, které ho držely mimo svět v Shayol Ghulu. Tohle byl možná stejně důležitý objev jako to, co ohrožovalo Randa. Tohle se muselo dostat z dosahu černých adžah.

Náhle si uvědomila svůj odraz. Vršek skříňky byl z nejlepšího skla, bez bublinek, takže se v něm viděla jako v zrcadle, i když slaběji. Kolem těla měla těsně ovinuté záhyby tmavozeleného hedvábí, takže byla vidět každičká křivka ňader, boků i stehen. Tvář s velkýma hnědýma očima a našpulenými rty jí lemovaly dlouhé medové copy plné nefritových korálků. Záře saidaru se samozřejmě neodrážela. Převlečená tak, že nepoznala ani sama sebe, kolem chodila s namalovaným znamením, které přímo křičelo Aes Sedai.

Umím být opatrná,“ zamumlala. Ale sílu si přece podržela ještě o chvilku déle. Síla, která ji plnila, byla jako život bublající jí v údech, veškeré radosti, které kdy poznala, jí prosakovaly do těla. Ke konci se cítila tak hloupě, že to ubralo ostří jejímu hněvu, což jí dovolilo pravý zdroj propustit. Nebo to možná otupilo její hněv, který již nedokázala déle podržet.

Ať už k tomu byl jakýkoliv důvod, v jejím pátrání jí to však nepomohlo. To, po čem šla, muselo být někde tady v tomto velikém sále mezi vystavenými předměty. Odtrhla oči od něčeho, co vypadalo jako kostra zubaté ještěrky tři sáhy dlouhé, a zavřela je. Potřeba. Nebezpečí pro Draka Znovuzrozeného, pro Randa. Potřeba.

Posun.

Stála za bílým hedvábným provazem u stěny a okraj bílého kamenného podstavce se dotýkal jejích šatů. To, co leželo na podstavci, však na první pohled příliš nebezpečně nevypadalo – náhrdelník a dva náramky z článků černého kovu – ale ona k ničemu jinému se už blíž dostat nemohla. Leda bych na tom seděla, pomyslela si suše.

Natáhla ruku a dotkla se toho – Bolest. Lítost. Utrpení – a prudce ucukla. V hlavě jí ještě doznívaly obnažené city. I slabé pochyby zmizely. Černé adžah šly určitě po tomhle. A jestli to pořád leží na podstavci v Tel’aran’rhiodu, tak to tam leželo i v bdícím světě. Porazila je. Ten bílý kamenný podstavec.

Prudce se obrátila a zadívala se ke skleněné vitríně se zámkem z cuendillaru na místě, kde stála Moghedien, když ji poprvé zahlédla. Ta žena se dívala na tento podstavec, na náramky a obojek. Moghedien to musela vědět. Ale...

Všechno kolem ní zavířilo, rozmazalo se a vybledlo.


„Vzbuď se, Nyneivo,“ promluvila Elain potlačujíc zívnutí a třásla spící ženou za ramena. „Už to musí být hodina. Chci se taky trochu prospat. Vzbuď se, nebo uvidíme, jak se ti bude líbit vědro s vodou.“

Nyneiva prudce otevřela oči a zadívala se na ni. „Jestli ví, co to je, tak proč jim to nedala? Jestli vědí, kdo je ona, tak proč se na to musí chodit koukat do Tel’aran’rhiodul. Copak se schovává i před nima?“

„O čem to mluvíš?“

Nyneiva pohodila hlavou, až jí odlétly copy, a posadila se zády opřená o pelest postele. Popotáhla si košili dolů. „Povím ti, o čem mluvím.“

Elain otevřela ústa dokořán, když před ní Nyneiva rozvíjela příběh o tom, jak dopadlo setkání s Egwain a co následovalo. Pátrání s potřebou. Moghedien. Birgitte a Gaidal Cain. Černý kovový náhrdelník a náramky. Asmodean v Pustině. Jeden ze zámků od věznice Temného v panaršině paláci. Elain se slabostí svezla na postel dávno předtím, než Nyneiva došla k Temaile a panarše, což přihodila jen jako by náhodou. A změna zjevu, kdy se zamaskovala jako Rendra. Kdyby se Nyneiva netvářila nyní tak ponuře a vážně, Elain by si byla myslela, že je to jedna z Tomových divokých povídaček.

Egeanin, sedící se zkříženýma nohama ve lněné košili, s rukama na kolenou, se tvářila nevěřícně. Elain doufala, že Nyneiva nezačne vyvádět, protože jí rozvázala ruce.

Moghedien. To byla ta nejděsivější část. Jeden ze Zaprodanců v Tanchiku. Jeden ze Zaprodanců oplétající je dvě jedinou silou, aby tak musely všechno říci. Elain si nevzpomínala ani na kousek z toho. Jen to pomyšlení stačilo, aby si musela přitisknout obě ruce na břicho, jak se jí náhle obrátil žaludek. „Nevím, jestli Moghedien, – Světlo, přece sem opravdu nemohla jenom tak nakráčet a přinutit nás...? – se schovává před Liandrin a ostatními, Nyneivo. Vypadá to jako to, co o ní říkala Birgitte.“ Světlo, Birgitte jí dává rady!

„Ať už má Moghedien za lubem cokoliv,“ prohlásila napjatým hlasem Nyneiva, „chci se s ní poprat.“ Opřela se o pelest s vyřezávanými květinami. „V každém případě musíme dostat pryč ten zámek stejně jako ten náhrdelník a náramky.“

Elain zavrtěla hlavou. „Jak by mohly být pro Randa nebezpečné nějaké šperky? Jsi si zcela jistá? Jsou to nějaké ter’angrialy? Jak přesně vypadaly?“

„Vypadaly jako náhrdelník a náramky,“ štěkla vyčerpaně Nyneiva. „Dva řetízkové náramky z nějakého černého kovu a široký náhrdelník jako černý obojek...“ Zadívala se na Egeanin, ale o nic rychleji než Elain.

Tmavovlasá žena si nevzrušeně klekla a pak si dřepla na paty. „Ještě nikdy jsem neslyšela o a’damu vyrobeném pro muže, ani o žádném takovém, jaký jsi popsala. Nikdo se nepokouší uvázat muže, který umí usměrňovat.“

„Přesně k tomu to je,“ řekla Elain pomalu. Ó, Světlo, doufala jsem, že to neexistuje. Aspoň že to Nyneiva našla první. Aspoň že mají šanci zabránit, aby to bylo použito proti Randovi.

Nyneiva přimhouřila oči, když si všimla, že má Egeanin volné ruce, ale nic k tomu neřekla. „Moghedien musí být jediná, kdo o tom ví. Jinak by to nedávalo smysl. Jestli najdeme cestu do paláce, mohly bychom sebrat zámek a to... ať je to, co je to. A kdybychom dostaly Amatheru ven, Liandrin a její kamarádky zjistí, že se kolem nich stahuje panaršina legie a civilní hlídka a možná i bělokabátníci. Pak si nedokážou usměrnit cestu ven! Potíž je, dostat se dovnitř, aby si nás nikdo nevšiml.“

„Trochu jsem to promyslela,“ řekla jí Elain, „ale bojím se, že nám kvůli tomu budou muži dělat těžkosti.“

„To nech na mně,“ prskla Nyneiva. „Já –“ V chodbě cosi zadunělo a nějaký muž vykřikl. Tak rychle, jak to začalo, zase nastalo ticho. Tom venku hlídal.

Elain se vrhla ke dveřím, a než je otevřela, stačila sáhnout po saidaru, ale Nyneiva seskočila z postele hned za ní. Egeanin také.

Tom se právě sbíral z podlahy a držel se za hlavu. Juilin s holí a Bayle Domon s kyjem stáli nad mužem s hodně světlými vlasy, který ležel na břiše na podlaze v bezvědomí.

Elain spěchala k Tomovi a jemně se mu snažila pomoci vstát. Kejklíř se na ni vděčně usmál, ale umíněně ji odstrčil stranou. –„Jsem docela v pořádku, dítě.“ V pořádku? Na spánku mu naskočila boule! „Ten chlapík šel jen tak chodbou, a pak mě najednou kopl do hlavy. Asi šel po mým váčku.“ Jen tak. Kopli ho do hlavy a on byl docela v pořádku.

„Taky by ho byl dostal,“ ozval se Juilin, „kdybych se zrovna nešel podívat, jestli Tom nepotřebuje vystřídat.“

„Kdybych se nerozhodl,“ zavrčel Domon. Jejich nepřátelství bylo pro změnu o něco méně soustředěné.

Elain chvíli trvalo, než si uvědomila proč. Nyneiva a Egeanin byly v chodbě jen v košilích. Juilin si je obě prohlížel oceňujícím pohledem, který by jistě způsobil potíže, kdyby to zahlédla Rendra, i když se aspoň snažil, aby to nebylo moc vidět. Domon se vůbec nesnažil zakrýt svůj obdiv k Egeanin. Zkřížil ruce na prsou a odpudivým způsobem špulil rty, zatímco si ji prohlížel od hlavy k patě.

Situace oběma ženám brzy došla, ale každá zareagovala úplně jinak. Nyneiva v tenkém bílém hedvábí se upřeně podívala na chytače zlodějů a škrobeně odkráčela zpátky do pokoje, a pak, poněkud červená, vyhlédla zpoza rámu. Egeanin, jejíž lněná košile byla značně delší a silnější než Nyneivina – Egeanin, která byla hotové ztělesnění klidu, když ji zajali, která bojovala jako strážce – se rozšířily oči, celá zruměněla a zděšeně zalapala po dechu. Elain sebou užasle trhla, když Seanchanka zděšeně vyvřískla a skočila zpátky do pokoje.

Kolem se začaly otevírat dveře a do chodby vykukovali lidé. Při pohledu na muže ležícího na podlaze a další stojící nad ním okamžitě zase mizeli a práskali za sebou dveřmi. Zvuky tahání něčeho těžkého prozrazovaly, že lidé zapírají dveře postelemi či šatníky.

O hodnou chvíli později Egeanin konečně vyhlédla na druhé straně dveří, stále šarlatová až ke kořínkům vlasů. Elain tomu vážně nerozuměla. Ta žena byla jen v košili, to byla pravda, ale ta ji zakrývala skoro stejně jako Elain její tarabonské šaty. Přesto neměli Juilin a Domon právo vrhat zamilované pohledy na nedostatečně oblečené ženy. Upřela na oba pohled, který je měl okamžitě odkázat do patřičných mezí.

Domon byl naneštěstí příliš zaneprázdněný, jak se pochechtával a mnul si horní ret, aby si toho všiml. Alespoň že Juilin ji viděl, i když si jen těžce povzdechl, jako to muži dělávají, když si myslí, že je k nim někdo nespravedlivý. Vyhnul se jejím očím a sklonil se, aby světlovlasého muže převrátil na záda. Byl to docela hezký muž, dost štíhlý.

„Tohohle chlapíka znám,“ zvolal Juilin. „Tohle je muž, co se mě snažil obrat. Nebo jsem si to aspoň myslel,“ dodal pomaleji. „Nevěřím, že je to shoda okolností. Leda by byl ve městě sám Drak Znovuzrozený.“

Elain si vyměnila zamračený pohled s Nyneivou. Ten cizinec určitě nebyl v žoldu Liandrin. Černá adžah by nepoužila muže, aby se plížil chodbami, o nic víc než... O nic víc, než by najala pouliční rabiáty. Elain přesunula tázavý pohled na Egeanin. Nyneiva chtěla víc odpovědí.

„Je to Seanchan,“ řekla po chvíli Egeanin.

„Pokus o záchranu?“ ucedila Nyneiva, ale druhá žena zavrtěla hlavou.

„Nepochybuji o tom, že mě hledal, ale ne aby mne zachránil, myslím. Jestli ví – nebo jenom podezírá – že jsem nechala Bethamin volně odejít, bude chtít... se mnou mluvit.“ Elain vytušila, že by šlo o víc než jenom o rozhovor, což se potvrdilo, když Egeanin dodala: „Nejlepší by bylo, kdybyste mu hned podřízli krk. Mohl by se pokusit dělat potíže i vám, pokud si bude myslet, že jste moji přátelé, nebo jestli zjistí, že jste Aes Sedai.“ Velký illianský pašerák se na ni šokovaně podíval a Juilinovi spadla brada málem na prsa. Tom, na druhou stranu, kývl znepokojivě zamyšleným způsobem.

„My tu nejsme proto, abychom podřezávali krky Seanchanům,“ prohlásila Nyneiva, jako by se to mohlo později změnit. „Bayle, Juiline, strčte ho do uličky za hostincem. Až se probudí, bude mít štěstí, když mu zůstanou aspoň spodky. Tome, najdi Rendru a řekni jí, že chceme do Komnaty padajících kvítků silnej čaj. A zeptej se, jestli nemá nějakou vrbovou kůru nebo třezalku. Připravím ti něco na tu hlavu.“ Všichni tři muži na ni jenom zírali. „Tak pohyb!“ štěkla. „Musíme plánovat!“ Málem nedala Elain čas vrátit se do pokoje, a už práskla dveřmi a začala si natahovat šaty přes hlavu. Egeanin se honem honem oblékala taky, jako by se na ni muži pořád dívali.

„Nejlepší je si jich nevšímat, Egeanin,“ radila jí Elain. Bylo zvláštní radit někomu staršímu než Nyneiva, ale ať už byla Seanchanka sebeschopnější v jiných věcech, o mužích toho očividně moc nevěděla. „Jenom je to povzbudí. Nevím proč,“ přiznala, „ale je to tak. Byla jsi docela slušně oblečená. Vážně.“

Egeanin dostala hlavu do výstřihu. „Slušně? Nejsem žádná služebná. Nejsem tanečnice šia!“ Její zachmuřený pohled se změnil ve zmatené zamračení. „Je však docela pohledný. To jsem si o něm předtím nemyslela.“

Elain uvažovala, co je to tanečnice šia, a zatím jí šla pomoci s knoflíčky. „Rendra ti pěkně promluví do duše, jestli dovolíš Juilinovi, aby s tebou flirtoval.“

Tmavovlasá žena se na ni přes rameno překvapeně podívala. „Ten chytač zlodějů? To Bayleho Domona jsem měla na mysli. Je to správně stavěný muž. Ale pašerák,“ povzdechla si lítostivě. „Porušuje zákon.“

Elain usoudila, že vkus se nedá odhadnout – Nyneiva určitě milovala Lana a ten měl příliš kamennou tvář a naháněl strach – ale Bayle Domon? Ten muž měl na šířku polovinu toho, co na výšku, byl tlustý jako ogier!

„Žvaníš samé nesmysly jako Rendra, Elain,“ Nyneiva štěkla. Snažila se pozapínat si knoflíky u šatů – obě ruce měla za zády. „Jestli jste už skončily se žvatláním o mužích, třeba byste mohly začít o nový švadleně, co jste určitě našly? Musíme si to naplánovat. Když budeme čekat, až přijdou muži, určitě se to pokusí převzít, a já nehodlám plýtvat časem na to, abych je odkázala do patřičnejch mezí. Už jsi s ní skončila? Taky bych potřebovala trochu pomoct.“

Elain Egeanin rychle dopnula poslední knoflíček a klidně došla k Nyneivě. Ona se nebavila o mužích a šatech. Ani zdaleka tolik jako Rendra. Nyneiva si držela copy, a když jí Elain prudce zatáhla za šaty, aby mohla zapnout knoflíčky, přes rameno se na ni zamračila. Trojitá řada knoflíčků na zádech těsně u sebe byla nutnost, ne pouhá ozdoba. Nyneiva se klidně nechá Rendrou umluvit na ty nejmódnější těsné živůtky, a pak říká, že jiní lidé tráví všechen čas řečmi o šatech. Ona určitě myslela na jiné věci. „Přemýšlela jsem o tom, jak bychom se mohly dostat do paláce tak, aby nás nikdo neviděl, Nyneivo. Všechny můžeme být skoro neviditelné.“

Jak mluvila, Nyneivě se podmračené vrásky postupně vyhlazovaly. Když Egeanin přidala pár nápadů, Nyneiva stiskla rty, ale poznámky dávaly smysl, a dokonce ani Nyneiva je nemohla jen tak zamítnout. Když byly konečně připraveny odebrat se do Komnaty padajících kvítků, měly plán domluvený a nehodlaly nechat muže, aby jej změnili. Moghedien, černé adžah, ať už věci v panaršině paláci řídil kdokoliv, přijde o svou cenu dřív, než si uvědomí, co se děje.

Загрузка...