33 Nové tkanivo ve vzoru

Urozený pán vstoupil téměř těsně za chlapcem. Byl to vysoký, širokoramenný muž ve středních letech, s tvrdou, hranatou tváří a tmavě rusými vlasy s bílými prameny na spáncích. V tmavomodrých očích měl poněkud nadutý výraz a rozhodně vypadal každým coulem jako šlechtic, v dobře střiženém zeleném kabátci, s nenápadnou výšivkou zlatých spirál na rukávech, a v jezdeckých rukavicích vyšívaných zlatou nití. Pochvu meče měl také vykládanou zlatem, stejně jako svršky naleštěných holínek. Nějak se mu podařilo, že i prostý vstup do dveří u něj vypadal velkolepě. Perrinovi se na první pohled nelíbil.

Všichni al’Seenové a Lewinové se hromadně vrhli urozeného pána přivítat, muži, ženy i děti se kolem něj seběhli se širokými úsměvy, klaněli se a žvanili o tom, jaká je to pro ně čest, že sem zavítal, jak velkou čest jim prokázal samotný hledač valerského rohu. Zřejmě je to velice vzrušovalo. Urozený pán pod stejnou střechou mohl znamenat vzrušení, ale jeden z těch, kteří přísahali, že budou pátrat po bájném valerském rohu – to byl námět pro příběhy. Perrin si nemyslel, že někdy viděl dvouříčské lidi se k někomu lísat, ale teď k tomu měli velice blízko.

Urozený pán Luc to bral jako naprostou samozřejmost, možná i nedostačující. Vlastně jako by pro něj spíš bylo dost únavné to snášet. Sedláci to však zřejmě neviděli, nebo možná prostě nepoznali ten mírně vyčerpaný výraz a lehce blahosklonný úsměv. Možná si jenom mysleli, že tak se chovají všichni urozenci. Pravda byla, že jich to mnoho dělalo, ale Perrina dráždilo dívat se na to, jak to snášejí tito lidé – jeho lidé.

Když začal zmatek opadat, Jac a Elisa představili své hosty – až na Tama a Abella, kteří se s ním již setkali – urozenému pánu Lucovi z rodu Chiendelna a vykládali, že jim radil, jak se bránit proti trollokům, že je povzbuzoval, aby se postavili bělokabátníkům a bránili se sami. Ostatní v místnosti to doprovázeli pochvalným mručením. Kdyby si ve Dvouříčí volili krále, urozený pán Luc by byl měl za sebou všechny al’Seeny a Lewiny do posledního. A on to dobře věděl. Jeho napohled znuděná nálada mu však nevydržela dlouho.

Při prvním pohledu na Verininy hladké líce se škrobeně narovnal a pohledem sjel na její ruce tak rychle, že si toho mnozí ani nevšimli. Málem upustil své vyšívané rukavice. Baculatá, v prostých šatech, Verin by klidně prošla jako další selka, ale on zcela očividně poznal bezvěkou tvář Aes Sedai, když nějakou uviděl. Nebyl zrovna štěstím bez sebe, že tu jednu z nich vidí. Koutek oka mu zacukal, když poslouchal, jak ji panímáma al’Seenová označuje za „paní Mathwin", „učenou ženu z daleka".

Verin se na něj usmála, jako by podřimovala. „Potěšení,“ zamumlala. „Rod Chiendelna. Odkud pochází? Zní to jako z Hraničních států.“

„Nic tak velkolepého,“ opáčil Luc rychle a ostražitě se jí uklonil, i když jen maličko.

„Vlastně pochází z Murandy. Menší rod, ale hodně starý.“ Vypadal znepokojeně, když od ní musel odtrhnout oči kvůli ostatnímu představování.

Na Tomase se skoro ani nepodíval. Musel v něm poznat strážce „paní Mathwin", ale přesto ho pominul stejně zřetelně, jako by to vykřičel nahlas. To bylo velice zvláštní. Ať byl Luc s mečem jak chtěl dobrý, nikdo nebyl tak dobrý, aby jen tak pominul strážce. Nadutost. Ten chlapík jí měl dost pro deset mužů. Co se Perrina týkalo, jasně to ukázal na Faile.

Úsměv, který jí Luc předvedl, byl rozhodně víc než jen sebevědomý. Taky byl důvěrný a hřejivý. Vlastně byl o polovinu obdivnější a hřejivější, než být musel. Uchopil její ruku do svých, sklonil se nad ní a podíval se jí do očí, jako by jí chtěl nahlédnout do hlavy. Perrin měl na okamžik dojem, že se na něj ani nepodívá, ale ona místo toho jeho pohled opětovala a celá ruměná předstírala chlad. Jen lehce sklonila hlavu.

„Já jsem také hledač rohu, můj pane,“ pravila a znělo to trochu, jako by nemohla popadnout dech. „Myslíš, že ho najdeš tady?“

Luc zamrkal a pustil její ruku. „Možná, má paní. Kdo může říci, kde by mohl valerský roh býti?“ Faile se zatvářila trochu překvapeně – možná zklamaně – jak náhle ztratil zájem.

Perrin se tvářil neutrálně. – Jestli se chtěla usmívat na Wila al‘Seena a červenat před hloupými pány, klidně mohla. Mohla ze sebe dělat husu, co se jí ráčilo, i zírat na každého muže, kterého potká. Takže Luc chtěl vědět, kde je valerský roh? Ten byl schovaný v Bílé věži, tam byl. Perrina to ponoukalo, aby to tomu chlapíkovi prozradil, jen aby ho viděl, jak zoufale skřípe zuby.

Byl-li Luc překvapen tím, koho našel pod al’Seenovic střechou, jeho reakce na Perrina byla přinejmenším zvláštní. Při pohledu na Perrinův obličej sebou trhl a v očích se mu mihlo zděšení. Ve chvilce to bylo pryč, maskováno vrchnostenskou povýšeností, až na to, že mu divoce cukal koutek levého oka. Potíž byla, že to nedávalo smysl. Perrin si byl jist, že to nebylo tím, že by Luca zarazily jeho oči. Spíš jako by ho ten chlapík znal a překvapilo ho, že ho vidí tady, ale on tohoto Luca v životě neviděl. Víc než to, byl by se vsadil, že se ho Luc bojí. Vůbec to nedávalo smysl.

„To urozený pán Luc navrhl, aby chlapci hlídali na střeše,“ vykládal Jac. „Žádný trollok se sem nedostane, aby nás mládenci nevarovali.“

„To je nějaký varování,“ podotkl Perrin suše. Tohle byl příklad rady velkého urozeného pána Luca? „Trolloci potmě vidí jako kočky. Dostali by se k vám a vykopli by dveře dřív, než by kluci stačili zařvat.“

„Děláme, co můžeme,“ štěkl Flann. „Přestaň nás děsit. Jsou tu děti. Urozený pán Luc nám aspoň nabídl užitečný rady. Byl u nás den předtím, než trolloci zaútočili, aby viděl, jestli jsem všechny dobře rozmístil. Krev a popel, kdyby nebylo jeho, byli by nás trolloci všechny pobili.“

Luc se tvářil, jako by tu chválu neslyšel. Ostražitě pozoroval Perrina, přičemž si pohrával s rukavicemi a strkal je za přezku se zlatou vlčí hlavou na opasku závěsu s mečem. Faile ho také sledovala a mírně se mračila. Perrin si jí nevšímal.

„Myslel jsem, že vás zachránili bělokabátníci, pantáto Lewine. Myslel jsem, že hlídka bělokabátníků dorazila na poslední chvíli a trolloky zahnala.“

„No, to udělali.“ Flann si hladil prošedivělé vlasy. „Ale urozený pán Luc... Kdyby byli bělokabátníci nedorazili, mohli jsme... Aspoň se nás nesnažil vyděsit,“ zamumlal.

„Tak vás nevyděsil,“ prohodil Perrin. „Ale trolloci děsí mě. A bělokabátníci od vás drží trolloky dál. Když můžou.“

„Ty to chceš připsat bělokabátníkům?“ Luc Perrina připíchl studeným pohledem, jako by konečně našel slabé místo, které hodlal využít. „A kdo je podle tebe zodpovědný za ty Dračí špičáky naškrábané lidem na dveřích? Ó, oni nikdy nedrželi uhel v ruce, ale stojí za tím. Lezou do domů těchto dobrých lidí, kladou otázky a vyžadují odpovědi, jako by to byla jejich vlastní střecha. Já říkám, že tito lidé jsou svými vlastními pány, ne psy, kteří přiběhnou na bělokabátnické zavolání. Ať hlídkují po krajině – to je dobře – ale postav se jim u dveří a řekni jim, na čí půdě stojí. To říkám já. Jestli chceš být bělokabátnickým psem, buď si, ale nezáviď těmto lidem jejich svobodu.“

Perrin před Lucem neuhnul pohledem. „Já bělokabátníky v lásce nemám. Chtějí mě přece pověsit, nebo jsi to neslyšel?“

Vysoký šlechtic zamrkal, jako by to opravdu neslyšel, nebo na to zapomněl, jak byl dychtiv si na Perrina vyskočit. „Tak co přesně tedy navrhuješ?“

Perrin se k němu obrátil zády, došel ke krbu a postavil se před něj. Nehodlal se s Lucem hádat. Ať to slyší všichni. Rozhodně se na něj všichni dívali. Řekne, co si myslí, a tím to skončí. „Jste závislí na bělokabátnících a musíte doufat, že udrží trolloky dál od vás, doufat, že přijdou včas, jestli trolloci zaútočí. Proč? Protože se každý chlap snaží zůstat na vlastním statku, pokud to jde, nebo se drží co nejblíž, pokud to nejde. Jste vlastně stovka malejch hloučků, jako hrozny připravený k očesání. A dokud to bude tak, dokud se musíte modlit, aby bělokabátníci dokázali udržet trolloky dál od vašeho vína, nemáte jinou možnost, než je nechat dávat otázky, co chtějí oni, a vyžadovat od vás odpovědi. Musíte stát stranou a dívat se, jak odvlíkají nevinný lidi. Nebo si snad někdo z vás tady myslí, že Haral a Alsbet Luhhanovi jsou temní druzi? Nebo Natti Cauthonová? Bodewhin a Eldrin?“ Abell sledoval místnost s výrazem, který každého varoval, aby byť jen naznačil, že si to myslí, ale nebylo to nutné. Dokonce i Adina Lewinová věnovala pozornost cele Perrinovi. Luc se na něho mračil, pokud zrovna nesledoval, jak se tváří lidé natlačení v místnosti.

„Vím, že Natti a Alsbet a ostatní zatknout neměli,“ řekl Wit, „ale už se stalo.“ Přejel si dlaní holou hlavu. „Teda pokud je nepřimějeme, aby je nechali jít. Ale od tý doby, jak jsem slyšel, už nikoho jinýho nezatkli.“

„Myslíš, že to znamená, že už s tím skončili?“ zeptal se Perrin. „Opravdu si myslíš, že se spokojí s Cauthony a Luhhany? S vypálenými dvěma statky? Kteří z vás budou další na řadě? Možná proto, že někdo řekne něco špatnýho, nebo jen aby z něj udělali odstrašující příklad. Příště by mohli zapalovat bělokabátníci, a ne trolloci. Nebo vám možná za noci naškrábou na dveře Dračí špičák. Vždy se najdou lidi, co takovým věcem věří.“ Několik očí se stočilo na Adinu, která zašoupala nohama a nahrbila se. „I kdyby to jen znamenalo, že se budete muset tahat za kštici pokaždý, když kolem projde bělokabátník, opravdu chcete žít takhle? A co vaše děti? Jste vydaný na milost trollokům, na milost bělokabátníkům a na milost každýmu, kdo proti vám bude něco mít. A dokud na vás jedni mají páku, mají ji všichni tři. Schováváte se ve sklepě a doufáte, že vás jeden vzteklej pes ochrání před druhým, doufáte, že se tam za noci neprotáhnou krysy a nepohryžou vás.“

Jac si vyměnil ustaraný pohled s Flannem a Witem i s dalšími muži v místnosti, a pak pomalu řekl: „Jestli si myslíš, že to děláme špatně, tak co navrhuješ?“

Perrin tuto otázku nečekal – byl si jist, že se rozzlobí – ale pokračoval dál a řekl jim, co si myslí. „Seberte lidi. Sežeňte ovce a krávy, slepice, prostě všechno. Sežeňte je a odveďte je někam, kde budou v bezpečí. Jděte do Emondovy Role. Nebo do Hlídky, ta je blíž, i když tak se dostanete přímo pod nos bělokabátníků. Dokud bude padesát lidí tady a dvacet támhle, jste kořist a trollokům stačí ji jen sebrat. Když vás budou pohromadě stovky, máte šanci, a to takovou, která nezávisí na tom, jestli ohýbáte hřbet před bělokabátníkama.“ Tohle vyvolalo bouři, kterou očekával.

„Opustit úplně moje hospodářství!“ hulákal Flann, zatímco Wit křičel: „Ty jsi zešílel!“ Slova se z nich řinula jedno přes druhé, i z jejich bratrů a bratranců.

„Odejít do Emondovy Role? Už teď jsem moc daleko, abych moh udělat víc, než jen jednou denně zkontrolovat pole!“

„Plevel všechno udusí!“

„Nevím, jak budem sklízet, už jak je to teď!“

„...jestli bude pršet...!“

„...snažíme se přestavět...!“

„...tabák shnije...!“

„...musel jsem nechat stříž...!“

Perrin udeřil prudce pěstí do krbové římsy nad ohništěm, aby je zarazil. „Neviděl jsem jediný pole zdupaný nebo vypálený, ani jedinej dům nebo stodolu spálenou, pokud uvnitř nebyli lidi. Trolloci chtějí lidi. A když něco stejně spálí? Můžete zasadit novou úrodu. Kámen a maltu můžete předělat. Můžete ale předělat tohle?“ Ukázal na Lailino dítě, které si ona okamžitě přitiskla k prsům a zlobně se na něj zamračila, jako by ho sám ohrožoval. Pohled, který vrhla na manžela a Flanna však byl vyděšený. Ozval se šum znepokojených hlasů.

„Odejít,“ bručel Jac a vrtěl nespokojeně hlavou. „Já nevím, Perrine.“

„Je to tvoje volba, pantáto al’Seene. Země tu bude pořád, až se vrátíte. Tu trolloci odnýst nemůžou. Mysli na to, jestli to samý platí i pro tvou rodinu.“

Šum se změnil v hukot. Mnoho žen se začalo hádat s manželi, většinou ty, které u sebe měly nějaké dítě. Žádný z mužů se zřejmě nevzpíral.

„Zajímavý plán,“ pronesl Luc a pozorně si Perrina prohlížel. Z jeho výrazu se nedalo poznat, zda s tím souhlasí či nikoliv. „Budu se dívat, jak se to vyvine. A teď, pantáto al’Seene, se musím znovu vydat na cestu. Jen jsem se tu zastavil, abych viděl, jak se vám vede.“ Jac a Elisa ho vyprovodili ke dveřím, ale ostatní byli příliš zabraní do hovoru, aby mu věnovali pozornost. Luc odešel se stisknutými rty. Perrin měl pocit, že jeho odchody bývaly obvykle stejně velkolepé jako jeho příchody.

Jac přešel ode dveří přímo k Perrinovi. „Je to smělý plán. Připouštím, že mě netěší představa, že budu muset opustit statek, ale mluvíš rozumně. Jenom nevím, co si z toho vyberou děti Světla. Připadají mi jako pěkně podezíravá cháska. Mohly by si myslet, že proti nim něco kujeme, když budeme všichni pohromadě.“

„Ať si to myslí,“ odtušil Perrin. „Vesnice plná lidí se může řídit Lucovou radou a říct jim, aby se starali o svý věci někde jinde. Nebo by bylo podle tebe lepší zůstat zranitelný jen proto, abyste si zachovali přízeň bělokabátníků, jak vám ji projevují?“

„Ne. Ne, chápu, co máš na mysli. Přesvědčil jsi mě. A zdá se, že i ostatní.“

Opravdu to tak vypadalo. Tichý hovor pomalu umlkal, ale jen proto, že se všichni zřejmě dohodli. Kupodivu i Adina, která teď hlasitými rozkazy posílala dcery, aby šly okamžitě balit. Dokonce Perrinovi věnovala neochotné kývnutí.

„Kdy chcete odejít?“ zeptal se Perrin Jaca.

„Jakmile se všichni připraví. Do západu slunce se můžeme dostat na statek Jona Gaelina u Severní silnice. Řeknu Jonovi to, cos řekl ty nám, a taky všem až do Emondovy Role. Tam to bude lepší než v Hlídce. Když se chceme dostat z dosahu bělokabátníků, stejně jako trolloků, lepší bude nesedět jim přímo pod nosem.“ Jac se prstem podrbal ve věnečku řídkých vlasů. – „Perrine, sice si nemyslím, že by děti Světla skutečně ublížily Natti Cauthonové a děvčatům nebo Luhhanovým, ale dělá mi to starosti. Jestli si pomyslí, že máme něco zalubem, kdo to pozná?“

„Hodlám je osvobodit, hned jak to bude možné, pantáto al’Seene. A taky všechny, který bělokabátníci zajali.“

„Smělý plán,“ zopakoval Jac. „No, radši bychom měli vyrazit, jestli chceme do západu slunce dorazit k Jonovi. Jdi se Světlem, Perrine.“

„To je velice smělý plán,“ řekla Verin, která přišla, když pantáta al’Seen odspěchal volaje rozkazy, aby byly přitaženy vozy a lidé si zabalili, co jen unesou. Verin si Perrina se zájmem prohlížela s hlavou nakloněnou na stranu, stejně jako Faile po jejím boku. Faile se tvářila, jako by ho nikdy předtím neviděla.

„Nevím, proč tomu tak všichni říkají,“ zavrčel Perrin. „Totiž plán. Ten Luc plácal hlouposti. Odepřít bělokabátníkům vstup. Kluci na střeše, aby dávali pozor na trolloky. Pár otevřených vrátek ke katastrofě. Já jsem na to jenom poukázal. Přesně tohle měli udělat hned na začátku. Ten chlap...“ Zarazil se, aby neřekl, že ho Luc dráždil. Ne, když tu stála Faile. Mohla by to špatně pochopit.

„Ovšem,“ pravila velice mírně Verin. „Neměla jsem příležitost vidět to předtím. Nebo jsem možná měla, a nevěděla jsem to.“

„O čem to tu mluvíš? Cos neviděla?“

„Perrine, když jsme přijeli, tito lidé byli připraveni se udržet za každou cenu. Tys použil zdravý rozum a silné city, ale myslíš, že to stejné ode mne by jimi pohnulo? Nebo třeba od Tama či Abella? Z nás všech ty první musíš vědět, jak umínění lidé ve Dvouříčí umějí být. Ty jsi změnil běh událostí, které by Dvouříčí bez tebe nabralo. A to jenom pár slovy pronesenými v... podráždění? Ta’veren opravdu vtahují lidské životy do svého vzoru. Fascinující. Jenom doufám, že budu mít nějakou příležitost znovu sledovat Randa.“

„Ať je to cokoliv,“ zabručel Perrin, „je to k dobrýmu. Čím víc lidí bude pohromadě na jednom místě, tím budou ve větším bezpečí.“

„Ovšem. Rand má ten meč, předpokládám?“

Perrin se zamračil, ale neměl důvod jí to neříkat. Věděla o Randovi, a věděla, co pro něj Tear znamená. „Má ho.“

„Dávej si pozor na Alannu, Perrine.“

„Cože?“ Rychlé změny předmětu hovoru od Aes Sedai ho začínaly mást. Zvláště když mu říkala to, nač již sám myslel, a doufal, že to před ní udrží v tajnosti. „Proč?“

Verinin výraz se nezměnil, ale její tmavé oči náhle byly jasné a pronikavé. „Ve Věži je mnoho... záměrů. Ne všechny jsou špatné, ani zdaleka ne, ale občas se to dá těžko poznat, dokud není pozdě. A i ten nejlepší plán často dovolí, aby pár vláken ve vzoru prasklo. Při pletení košíku se vždycky pár proutků zlomí a zahodí. A ta’veren by znamenal užitečný proutek ve všech možných plánech.“ Stejně náhle se zatvářila, jako by byla poněkud zmatena ruchem, panujícím kolem nich, a mnohem spokojenější s knihou či vlastními myšlenkami než se skutečným světem. „Ten pantáta al’Seen tedy rozhodně nemarní čas, že? Měla bych se podívat, jestli by nemohl někoho postrádat, aby nám došel pro koně.“

Když hnědá sestra odešla, Faile se otřásla. „Občas mě Aes Sedai... vyvádějí z míry,“ zabručela.

„Vyvádějí tě z míry?“ podivil se Perrin. „Mě většinu času děsí k smrti.“

Faile se tiše zasmála a začala si pohrávat s knoflíkem na jeho kabátci, přičemž si knoflík pečlivě prohlížela. „Perrine, já jsem... se chovala... hloupě.“

„Co tím myslíš?“ Vzhlédla k němu – přičemž mu knoflík málem utrhla – a on spěšně dodal: „Ty se chováš skoro nejmíň hloupě ze všech lidí, co znám.“ A zaťal zuby dřív, než připojil „většinou", a hned byl rád, že to udělal, protože ona se usmála.

„To je od tebe hezký, že to říkáš, ale je to pravda.“ Poplácala knoflík a začala mu upravovat kabátec – který to vůbec nepotřeboval – a uhlazovat klopy – které to vůbec nepotřebovaly. „Tys byl jako praštěný,“ mluvila poněkud příliš rychle „jenom proto, že se ten mladý muž na mě díval – vážně, je trochu moc jako chlapec, vůbec ne jako ty – takže mě napadlo, že tě přinutím žárlit – jenom trošičku – když budu předstírat – jenom předstírat – že mě přitahuje urozený pán Luc. Neměla jsem to dělat. Odpustíš mi?“

Snažil se vyznat v té změti slov. Bylo dobře, že Wila považovala za mladého – kdyby se on pokusil nechat si narůst vousy, byly by nejspíš jako chmýří – ale nezmínila se o tom, jak Wilův pohled opětovala. A jestli předstírala, že ji Luc přitahuje, tak proč se tolik červenala? „Jasně, že ti odpouštím,“ prohlásil. Jí se v očích objevilo nebezpečné světélko. „Totiž, není co odpouštět.“ Pokud něco, tak to světélko zaplálo ještě jasněji. Co chtěla, aby řekl? „Odpustíš ty mně? Když jsem se tě snažil od sebe odehnat, řekl jsem věci, který jsem neměl. Odpustíš mi to?“

„Tys řekl něco, co je potřeba odpouštět?“ zeptala se sladce, a Perrin okamžitě pochopil, že má potíže. „Nenapadá mě, co by to mohlo být, ale zvážím to.“

Ona to zváží? Teď mluvila skoro jako šlechtična. Možná její otec pracoval pro nějakého urozeného pána, tak mohla nastudovat, jak mluví urozené dámy. Perrin neměl ponětí, co tím myslela. Ale byl si jist, že to brzy zjistí.

Byla to úleva, vyšplhat se uprostřed zmatku, panujícím při připřahání spřežení k vozům, kdy se lidé hádali, jestli mají vzít tohle nebo tamto, a děti honily slepice a husy a svazovaly jim nohy, aby je bylo možné naložit na vozy, Tanečníkovi do sedla. Chlapci už odháněli dobytek na východ a další vyháněli ovce z košáru.

Faile se ani jediným slůvkem nezmínila o tom, co bylo řečeno uvnitř. Vlastně se na něj spokojeně usmívala, srovnávala chov ovcí zde a v Saldeii, a když jí jedna z dívek přinesla kytičku malých červených kvítků, byly to srdcovky, snažila se mu jich pár vplést do vousů a smála se jeho snaze jí v tom zabránit. Zkrátka, málem kvůli ní vyskočil z kůže. Potřeboval si znovu promluvit s pantátou Cauthonem.

„Jdi se Světlem,“ řekl jim pantáta al’Seen znovu, právě když chtěli vyjet, „a dej pozor na chlapce.“

Čtyři mladí muži se rozhodli, že pojedou s nimi, na kosmatých koních, ani zdaleka tak dobrých, jako byli ti, na nichž jeli Tam a Abell. Perrin si nebyl jist, proč by na ně měl dávat pozor zrovna on. Všichni byli starší než on, i když ne o moc. Wil al’Seen byl jedním z nich, další byl jeho bratranec Ban, jeden z Jacových synů, jenž měl ten největší nos z celé rodiny, a dva Lewinovic chlapci, Tell a Dannil, kteří tolik připomínali Flanna, že mohli být klidně jeho synové místo synovci. Perrin se jim to snažil rozmluvit, zvláště když dali jasně najevo, že chtějí pomoci osvobodit Cauthonovy a Luhhanovy z rukou bělokabátníků. Zřejmě si mysleli, že je to otázka toho, vjet do tábora dětí Světla a vyžádat si, aby byli všichni propuštěni. Postavit se jim čelem, tak to Tell nazval, a Perrinovi z toho málem vstávaly vlasy na hlavě. Příliš často naslouchali vyprávěním kejklířů. Příliš často naslouchali hlupákům, jako byl Luc. Tušil, že Wil má i jiný důvod, i když se snažil předstírat, že Faile neexistuje, ale ostatní byli i bez toho dost špatní.

Nikdo jiný nic nenamítal. Tama a Abella zřejmě zajímalo jen to, že všichni umějí používat luky, které nesli, a udrží se na koni. Verin to jenom sledovala a dělala si poznámky do knížečky. Tomas se tvářil pobaveně a Faile se naprosto věnovala pletení věnečku ze srdcovek, který, jak se ukázalo, byl pro Perrina. Ten si povzdechl a přehodil věneček přes hrušku sedla. „Postarám se o ně, jak nejlíp to půjde, pantáto al’Seene,“ slíbil.

Míli od al’Seenovic statku měl dojem, že by se mohl jednoho či dvou zbavit přímo na místě, když se z houští náhle vynořil Gaul, Chiad a Bain a poklusali, aby se k nim mohli připojit. Mohl o ně přijít díky aielským oštěpům. Wil a jeho přátelé se na Aiely jenom podívali, a začali spěšně nasazovat šípy na luky. Aielové, aniž vypadli z rytmu, měli vmžiku oštěpy připravené a tváře zahalené. Trvalo chvíli, než se všechno vyjasnilo. Když to Gaul a obě Děvy konečně pochopili, zřejmě to považovali za ohromný vtip a zařvali smíchy. To Lewinovy a al’Seenovy vyvedlo z míry stejně, jako když zjistili, že ti tři jsou Aielové, a dva z nich navíc ženy. Wil Bain a Chiad věnoval úsměv a ony si vyměnily pohled a krátce kývly. Perrin nevěděl, oč tu jde, ale rozhodl se, že to nechá být, leda by se Wil rozhodl, že si nechá podříznout krk. Bylo dost času to zarazit, kdyby některá z Aielanek skutečně vytáhla nůž. Koneckonců, Wil by se mohl přiučit pár věcí o úsměvech.

Perrin hodlal dorazit do Hlídky, jak nejrychleji to půjde, ale o míli či víc na sever od al’Seenova hospodářství zahlédl jeden z těch několika málo statků, kde z komínů stoupal kouř. Tam je vedl tak, že lidé kolem domů byli jen stíny. Avšak ne pro Perrinovy oči. On na dvoře rozeznával děti. A Jac al’Seen byl jejich nejbližší soused. Tedy byl, až dodnes. Zaváhal a pak pobídl Tanečníka směrem k domům. Nejspíš to nebude k ničemu dobré, ale musel to zkusit.

„Co to děláš?“ zeptal se Tam zamračeně.

„Chci jim dát stejnou radu, jako jsem dal pantátovi al’Seenovi. Nezabere to ani minutku.“

Tam kývl a ostatní zabočili za ním. Verin si Perrina zamyšleně prohlížela. Aielové se kousek od statku odpojili, aby počkali o něco dál na sever. Gaul klusal kousek stranou od obou žen.

Perrin Torfinnovy neznal, ani oni jeho, ale k jeho překvapení, jakmile opadlo vzrušení z příchodu cizinců a obhlížení Tomase, Verin a Faile, vyslechli ho a začali zapřahat koně do dvou vozů a dvou kár s vysokými koly dřív, než Perrin s ostatními odjel.

Ještě třikrát se zastavil, když je cesta přivedla blíž ke statku, jednou dokonce k pěti blízko sebe. Pokaždé to bylo stejné. Lidé namítali, že nemohou jen tak opustit své statky, ale pokaždé za sebou nechal hlouček lidí chvatně balících své věci a shánějících hospodářská zvířata.

A stalo se i něco jiného. Nemohl zabránit tomu, aby Wil a jeho bratranec, či Lewinovi, neklábosili s mladými muži na statcích. Jejich oddíl se rozrostl o třináct dalších jinochů, Torfinny a al’Daje, Ahany a Marwiny, vyzbrojené luky a jedoucí na nesourodé sbírce koníků a tažných chladnokrevníků, a všichni dychtili osvobodit zajatce z rukou bělokabátníků.

Nebylo to samozřejmě tak snadné. Wil a ostatní z al’Seenova statku považovali za nespravedlivé, že Perrin ty, co se k nim nově připojili, varoval před Aiely, a tak zkazil legraci, kdy doufali, že uvidí, jak ostatní nadskakují. Na Perrinův vkus nadskakovali už tak až moc, a způsob, jakým prohlíželi keře a každý hájek, prozrazoval, že si myslí, že tu musí být Aielů mnohem víc bez ohledu na to, co řekl. Wil se nejdřív snažil velet Torfinnům a ostatním na základě toho, že se k Perrinovi připojil první – tedy přinejmenším jako jeden z prvních, jak přiznal, když se na něj Ban a oba Lewinové zlostně zamračili – zatímco oni přišli později.

Perrin tomu učinil přítrž, když mládence rozdělil do dvou zhruba stejně velkých skupinek a do jejich velení ustanovil Danilla a Bana, i když se kvůli tomu zpočátku také ozývaly námitky; al’Dajové si mysleli, že vůdce by měl být vybrán podle věku – Bili al’Daj byl o rok starší než ostatní – zatímco druzí vyzdvihovali Hu Marwina jako nejlepšího stopaře, a Jaima Torfinna jako nejlepšího střelce, kdežto Kenley Ahan býval často v Hlídce, než přišli bělokabátníci, a vyzná se v tom, jak to ve vesnici chodí. Všichni to zřejmě považovali za maličkost. Nejednou opakovali Tellovu větu o stavění se čelem.

Perrin se na ně nakonec obrátil s chladným vztekem a každého přinutil zastavit na louce mezi dvěma lesíky. „Tohle není hra a není to taneček o Bel Tinu. Uděláte, co se vám řekne, nebo se vraťte domů. Stejně nevím, k čemu tu vůbec jste, a nehodlám se nechat zabít, protože si vy myslíte, že víte, co děláte. – Nyní se seřaďte a držte pěkně zobáky. Mluvíte jako ženský kroužek na schůzce v šatně.“

A oni to udělali. Rozdělili se do dvou zástupů za Banem a Dannilem. Wil a Bili se znechuceně mračili, ale svoje případné námitky si nechali pro sebe. Faile na Perrina pochvalně kývla a Tomas taktéž. Verin to všechno sledovala s hladkou, nečitelnou tváří. Nepochybně si myslela, že vidí ta’veren při práci. Perrin neviděl důvod jí říkat, že se jenom snažil myslet na to, co by řekl jeden Shienaranec, kterého poznal, voják jménem Uno, i když Uno by bezpochyby užil drsnějších výrazů.

Statky se teď, když se blížili k Hlídce, objevovaly častěji, vždy jich stálo víc pohromadě, až lemovaly cestu bez přerušení, stejně jako kolem Emondovy Role. Jako by to byla výšivka za živými ploty či kamennými zídkami obehnaných polí, oddělených úzkými chodníčky, stezkami či cestami pro vozy. I když se zastavili asi na čtyřech statcích, bylo pořád dost světla a muži pracovali na polích a chlapci na noc vyháněli dobytek z pastvin. V těchto dnech nikdo nenechával zvířata na noc venku.

Tam navrhl, aby Perrin přestal lidi varovat, a on váhavě souhlasil. Tady by všichni zamířili do Hlídky a varovali tak bělokabátníky. Dvacítka lidí jedoucí po zadních stezkách přitahovala již tak dost velkou pozornost, i když většina místních vypadala příliš zabraná do práce, aby si jich víc všímala. Bude se to ale muset provést dřív, nebo později, a čím dřív, tím líp. Dokud lidé zůstanou mimo vesnice, budou potřebovat ochranu bělokabátníků, a do té doby budou mít bělokabátníci ve Dvouříčí své místo, kterého se nebudou chtít vzdát.

Perrin dával pozor na jakékoliv známky po hlídce bělokabátníků, ale až na oblak prachu nad Severní silnicí, mířící na jih, žádnou nespatřil. Po nějaké době Tam navrhl, aby sesedli a koně vedli. Půjdou-li pěšky, bude menší šance, že je někdo zahlédne, a živé ploty a dokonce i nízké kamenné zídky je trochu ochrání.

Tam s Abellem znali houštinu, z níž byl dobrý výhled na tábor bělokabátníků. Byla to spleť dubů, tupel a kalin, která zarůstala tři čtyři hony asi míli na jihozápad od Hlídky, a před ní bylo otevřené prostranství. Perrin doufal, že je nikdo nespatřil vcházet dovnitř, že se nikdo nediví, proč nevycházejí, a nezmíní se o tom.

„Zůstaňte zde,“ nařídil Wilovi a ostatním mladým mužům, když uvazovali koně ke větvím. „Mějte luky po ruce a buďte připravení utýct, kdybyste mě uslyšeli křičet. A jestli někdo ztropí nějaký hluk, zmlátím ho jako žito. Jsme tady, abychom to tu obhlídli, ne abychom na sebe poštvali bělokabátníky tím, že tu budem dupat jako slepí bejci.“ Mládenci nervózně hladili luky a přikyvovali. Nejspíš jim začínalo docházet, co přesně chtějí udělat. Děti Světla by nemuselo potěšit, když se kolem bude projíždět hlouček ozbrojených Dvouříčanů.

„Tys byl někdy voják?“ zeptala se Faile zaujatě tichým hlasem. „Někteří ze... strážců mého otce mluví taky tak.“

„Já jsem kovář,“ zasmál se Perrin. „Jen jsem slyšel vojáky mluvit. Ale zřejmě to zabírá.“ Dokonce i Wil a Bili se nejistě rozhlíželi kolem sebe a skoro se neodvažovali pohnout.

Perrin s Faile následovali Tama a Abella a kradli se od stromu ke stromu k místu, kde se již v mlází na severním okraji houštiny krčili Aielové. Verin tam byla také, a samozřejmě i Tomas. Křoví vytvářelo tenkou clonu z listí, dost na to, aby je to zakrylo, ale nijak jim nebránilo ve výhledu.

Tábor bělokabátníků se rozkládal na úpatí Hlídky jako nějaká vesnice. Mezi vyrovnanými řadami bílých stanů s řadami koní, po pěti za sebou, na severu a na východě, se pohybovaly stovky mužů, někteří ve zbroji. Odsedlávaná a hřebelcovaná zvířata ukazovala na ukončenou hlídku, zatímco dvojstup asi stovky mužů na koních, přesně vyrovnaných, mířil rázným krokem směrem k Luhu, se všemi kopími skloněnými v naprosto stejném úhlu. V pravidelných rozestupech kolem tábora přecházely sem a tam stráže v bílých pláštích, s kopími na ramenou jako oštěpy, a vyleštěné přílby se jim leskly v zapadajícím slunci.

K Perrinovým uším dolehl hřmot. Dost daleko na západ se objevilo dvacet jezdců, cválalo ze směru od Emondovy Role a spěchalo ke stanům. Ze směru, jímž přijel on a ostatní. Kdyby se o pár minut opozdili, určitě by byli spatřeni. Ozvalo se troubení polnice a muži se začali věnovat ohňům a přípravě večeře.

Stranou stál mnohem menší tábor, se stany náhodně nastavěnými na stráni. Některé se dokonce nakláněly na bok. Ať tam přebýval kdokoliv, teď byl pryč. U krátkého provazu nataženého na plaňkách se pár koní ohánělo ocasy po mouchách naznačujíce tak, že tam vůbec někdo je. Ale nebyli to bělokabátníci. Děti Světla byly na takový tábor příliš pořádkumilovné.

Mezi houštinou a dvojicí táborů se táhla travnatá pláň posetá lučním kvítím. Nějaký místní sedlák ji nejspíš používal jako pastvinu. Teď však ale ne. Plocha to byla rovná, a bělokabátníci, cválající jako právě se blíživší hlídka, ji dokázali překonat v několika minutách.

Abell nasměroval Perrinovu pozornost na větší tábor. „Vidíš ten stan skoro uprostřed, co v každým rohu hlídá jeden muž? Rozeznáš to odsud?“ Perrin kývl. Zapadající slunce vrhalo dlouhé ostré stíny k východu, ale on viděl dost dobře. „Tam jsou Natti a děvčata. A Luhhanovi. Viděl jsem je vycházet a jít dovnitř. Vždycky po jednom a vždycky se stráží, i na záchod.“

„Třikrát jsme se tam pokusili proklouznout za tmy,“ připojil Tam, „ale kolem tábora to hlídají. Naposled jsme unikli jen tak tak.“

Bude to jako snažit se strčit ruku do mraveniště, aniž by člověka pokousali mravenci. Perrin se posadil pod vysokou kalinu a luk si položil na kolena. „Chci si to chvíli promyslet. Pantáto al’Thore, uklidníš, prosím, Wila a tu jeho bandu? Ať nikdo z nich nevystrkuje hlavu nebo neuteče domů. Nejspíš by zamířili přímo na Severní silnici, protože vůbec nemyslí, a pak bychom tu měli půl sta těch bílejch kabátů, co by tu kolem čenichali. Pokud někoho z nich napadlo vzít s sebou něco k jídlu, můžou se najíst. Jestli budeme muset utíkat, můžeme být v sedle taky celou noc.“

Náhle si uvědomil, že vydává rozkazy, ale když se pokusil omluvit, Tam se zakřenil a řekl: „Perrine, ty ses ujal velení už tam, v Jacově domě. Tohle není poprvé, co se řídím rozkazy mladšího muže, který ví, co je třeba udělat.“

„Vedeš si dobře, Perrine,“ připojil Abell, a pak oba muži zmizeli mezi stromy.

Perrin se zmateně poškrábal ve vousech. On že se ujal velení? Teď, když nad tím tak uvažoval, ani Tam, ani Abell neudělali žádné rozhodnutí od chvíle, co opustili al’Seenovic statek, jen mu dávali návrhy a nechávali všechno na něm. A od té chvíle ho ani jeden nenazval „mládencem".

„Zajímavé,“ poznamenala Verin. Zase měla v ruce tu svou knížečku. Perrin zatoužil, aby měl někdy příležitost si přečíst, co si tam zapsala.

„Chceš mě zase varovat, že se chovám hloupě?“ prohodil.

Ona místo odpovědi pravila zamyšleně: „A bude ještě zajímavější dívat se, co uděláš dál. Nemůžu tvrdit, že hýbeš světem v jeho základech, jako to dělá Rand al’Thor, ale Dvouříčí se rozhodně hýbe. Ráda bych věděla, jestli máš vůbec ponětí, kam s ním hýbeš.“

„Hodlám osvobodit Luhhanovy a Cauthonovy,“ oznámil jí rozzlobeně. „To je všechno!“ Až na trolloky. Opřel se hlavou o kůru kaliny a zavřel oči. „Dělám, co musím. Dvouříčí zůstane zrovna tam, kde bylo vždycky.“

„Ovšem,“ pravila Verin.

Slyšel ji, jak odchází spolu s Tomasem, střevíčky a holínky zněly na měkké půdě poseté loňským listí stejně. Otevřel oči. Faile se dívala za dvojicí a nevypadala potěšeně.

„Ona tě nenechá ani chvíli na pokoji,“ zamumlala. V ruce se jí houpal věneček ze srdcovek, který chvíli předtím visel Perrinovi na sedle.

„To Aes Sedai nikdy,“ sdělil jí.

Faile se k němu vyzývavě obrátila. „Předpokládám, že je hodláš vyvést ven už dneska v noci.“

Musí se to udělat teď. Protože varoval lidi kolem, a ti věděli, kdo je varoval. Možná bělokabátníci svým vězňům neublíží. Možná. V milosrdenství bělokabátníků věřil asi tak dalece, jako by dokázal hodit koně. Podíval se na Gaula, jenž přikývl.

„Tam al’Thor a Abell Cauthon se na mokřiňany pohybují dobře, ale tihle bělokabátníci jsou, myslím, moc ztuhlí, aby viděli něco, co se hýbe ve tmě. Myslím, že čekají, že jejich nepřátelé přijdou v hojném počtu, a tam, kde je bude nejlépe vidět.“

Chiad na Aielana obrátila pobavené šedé oči. „Hodláš se snad pohybovat jako vítr, Kamenný pse? Bude to docela zábavné vidět Kamenného psa, jak se snaží pohybovat na lehkých nohou. Až se svou sestrou oštěpu zachráníme zajatce, třeba se vrátíme i pro tebe, jestli nejsi dost starý, aby sis našel vlastní cestu.“ Bain se dotkla její ruky a Chiad se na ženu s ohnivými vlasy překvapeně ohlédla. Po chvíli se pod svým opálením lehce zarděla. Obě ženy přenesly pohled na Faile, která stále pozorovala Perrina. Hlavu teď držela vysoko a ruce měla zkřížené na prsou.

Perrin se zhluboka nadechl. Když jí řekne, že nechce, aby chodila, zcela určitě nepůjdou ani Bain a Chiad. Stále dávaly jasně najevo, že tu jsou s ní, ne s ním. Možná to tak Faile chápala také. Třeba by to s Gaulem zvládli sami, ale nevěděl, jak by ji mohl přimět zůstat, pokud nebude chtít. Faile, jaká už byla, by se docela dobře mohla začít plížit za nimi. „Budeš se držet blízko mě,“ prohlásil pevně. „Chci zajatce zachránit, ne tam nechat dalšího.“

Faile si se smíchem dřepla k němu a protáhla se mu pod paži. „Držet se blízko tebe mi přijde jako dobrý nápad.“ Nasadila mu věneček červených květů na hlavu a Bain se zahihňala.

Perrin vyvrátil oči. Docela se viděl, jak mu věneček visí do čela. Musel vypadat jako úplný blbec. Ale nechal to být.

Slunce klouzalo pomalu jako kapka medu. Abell jim přinesl trochu chleba a sýra – víc než polovina těch rádobyhrdinů si s sebou nakonec nic k jídlu nepřinesla – a tak jedli a čekali. Přišla noc osvětlená měsícem, jenž sice stál vysoko, ale který čas od času zakryly plující mraky. Perrin čekal. Světla v bělokabátnickém táboře mizela, také v Hlídce, až zůstaly jen jiskřičky osvětlených oken na jinak tmavé hroudě. Tehdy si k sobě zavolal Tama, Faile a Aiely. Jejich tváře viděl zcela jasně. Verin přistoupila blíž a poslouchala. Abell a Tomas byli s ostatními Dvouříčany a dávali pozor, aby byli zticha.

Perrinovi připadalo zvláštní vydávat rozkazy, a tak to zkrátil. Tam měl všechny připravit, aby mohli vyjet ve chvíli, kdy se Perrin vrátí se zajatci. Bělokabátníci po nich půjdou v okamžiku, kdy zjistí, co mají za lubem, takže bylo třeba najít vhodnou skrýš. Tam o jedné věděl, byl to opuštěný statek na okraji Západního polesí.

„Snažte se nikoho nezabít, pokud to jen půjde,“ upozorňoval Perrin Aiely. „Bělokabátníci budou už tak vzteky bez sebe, že přišli o zajatce. Jestli ztratí nějaký muže, zapálí třeba i slunce.“ Gaul a Děvy přikyvovali, jako by se na to těšili. Zvláštní lidé. Zmizeli do noci.

„Dávej na sebe pozor,“ řekla mu tiše Verin, když si dával luk na záda. „Být ta’veren neznamená být nesmrtelný.“

„Tomas by mohl pomoct, víš.“

„Myslíš, že jeden navíc by znamenal nějaký rozdíl?“ zeptala se zadumaně. „Kromě toho pro něj mám jiné úkoly.“

Perrin potřásl hlavou a vyšel z houštiny, přičemž klesl na kolena. Jakmile se dostal mimo keře, téměř se tiskl k zemi. Faile po jeho boku ho napodobila. Tráva a luční květy byly dost vysoké, aby je zakryly. Perrin byl rád, že mu Faile nevidí do tváře. Hrozně se bál. Ne o sebe, ale že by se něco mohlo stát jí...

Jako dva měsícem vrhané stíny, tak se plazili přes otevřené prostranství. Na Perrinovo znamení se zastavili asi deset kroků od místa, kde kousek od první řady stanů přecházely stráže, jejichž pláště se leskly v měsíčním světle. Přímo před nimi se dva vojáci zastavili čelem k sobě.

„S nocí je všechno v pořádku,“ oznámil jeden. „Světlo na nás sviť a ochraňuj nás od Stínu.“

„S nocí je všechno v pořádku,“ odpověděl druhý. „Světlo na nás sviť a ochraňuj nás od Stínu.“

Obrátili se na patě a odpochodovali zpátky, nedívajíce se napravo ani nalevo.

Perrin je nechal ujít tucet kroků, pak se dotkl Faileina ramene a vstal. Skoro nedýchal. Ji také téměř neslyšel dýchat. Skoro po špičkách spěchali mezi stany, a jakmile se dostali přes první stan, zase se přikrčili. Muži ve stanech chrápali a mumlali ze spánku, jinak byl tábor zcela tichý. Dupot strážných byl jasně slyšet. Ve vzduchu visel pach zdušených ohňů na vaření, stanového plátna, koní a mužů.

Perrin tiše mávl na Faile, aby šla těsně za ním. Stanové provazy znamenaly pro neopatrné nohy ve tmě past. On je však viděl jasně a snadno se jim vyhnul.

V hlavě měl jasně označené umístění stanu se zajatci a opatrně k němu zamířil. Skoro uprostřed tábora. Odsud to bylo dost daleko, a cesta zpátky bude stejně dlouhá.

Zakřupání bot na hlíně a Faileino zachrčení ho varovalo, takže se obrátil právě včas, aby ho na zem srazila obrovská postava v bílém plášti. Muž byl skoro stejně silný jako pantáta Luhhan. Do hrdla se Perrinovi zarývaly železné prsty, jak se oba muži váleli po zemi. Perrin muže popadl jednou rukou za bradu a silou mu zvrátil hlavu dozadu ve snaze jej odstrčit. Chtěje se zbavit ruky, jež mu tiskla hrdlo, zároveň protivníka udeřil pěstí do žeber. Muž jenom zachrčel, jiný účinek to na něj nemělo. Perrinovi v uších zabušila krev. Přestával vidět, ze stran se k němu přikrádala temnota. Snažil se nahmátnout sekeru, ale prsty měl zcela bez citu.

Muž sebou náhle trhl a sesul se na něj. Perrin bezvládné tělo odstrčil stranou a zhluboka lapal po svěžím nočním vzduchu.

Faile odhodila klacek a mnula si spánek. „Myslel si, že se mnou se nemusí dál obtěžovat, že mě stačí jen srazit na zem,“ vysvětlovala šeptem.

„Hlupák,“ odpověděl Perrin také šeptem. „Ale silnej.“ Ty prsty na krku bude cítit celé dny. „Jseš v pořádku?“

„Jistě. Přece nejsem porcelánová panenka.“

Perrin usoudil, že to tedy nejspíš není.

Chvatně přitáhli bezvědomého muže ke stanu, kde doufali, že ho nikdo hned tak nenajde. Perrin mu stáhl bílý plášť a náhradními tětivami mu svázal ruce a nohy. V kapse muži našli kapesník, který posloužil jako roubík. Nebyl sice příliš čistý, ale to byla bělokabátníkova chyba. Perrin si zvedl luk nad hlavu a upravil si na ramenou plášť. Jestli ho zahlédne ještě někdo jiný, třeba si ho splete s někým z vlastních řad. Plášť měl pod zlatým slunečním kotoučem zlatý uzel. Důstojník. Tím lépe.

Nyní šel mezi stany otevřeně a rychle. I když byl schovaný, ten chlapík mohl být nalezen každou chvíli, což by spustilo poplach. Faile se kradla vedle něj jako stín, a stejně pozorně jako on se po táboře rozhlížela po známkách života. Přesouvající se stíny zakrývaly prostory mezi stany dokonce i před jeho očima.

Když se Perrin přiblížil ke stanu s vězni, zpomalil, aby nerozrušil stráže. Na tomto konci stál muž v bílém plášti a lesklé kopí dalšího bylo vidět nad špičatou střechou stanu.

Hrot kopí náhle zmizel. Neozval se jediný zvuk. Prostě upadlo.

O zlomek vteřiny později se dvě temné skvrny náhle změnily v zahalené Aielany, z nichž ani jeden nebyl dost vysoký na Gaula. Než se strážný stačil pohnout, jedna z Aielanek se vrhla do vzduchu a kopla ho do obličeje. Muž se sesul na kolena a druhá Děva se otočila a připojila se s dalším kopem. Strážný se složil, jako by se mu rozpustily kosti. Děvy se přikrčily a s připravenými oštěpy se rozhlédly kolem sebe, aby se ujistily, že nikoho nevyrušily.

Při pohledu na Perrinův bílý plášť po něm málem skočily, dokud nezahlédly Faile. Jedna zavrtěla hlavou a pošeptala cosi druhé, která se zřejmě tiše zasmála.

Perrin si řekl, že by se neměl cítit rozladěný, ale nejdřív ho Faile zachránila před uškrcením, a teď ho zachránila před tím, aby mu Děvy vrazily oštěp do ledví. Na někoho, kdo by měl vést záchrannou výpravu, se zatím moc nepředvedl.

Perrin odhodil stranou stanovou chlopeň a strčil hlavu dovnitř. Ve stanu byla ještě větší tma než venku. U vchodu do stanu spal pantáta Luhhan a ženy se choulily vzadu. Perrin položil ruku pantátovi Luhhanovi na ústa, a když ten prudce otevřel oči, položil si prst na rty. „Vzbuď ostatní,“ nařizoval Perrin tiše. „Potichu. Vyvedeme vás odsud.“ Kováři se v očích objevilo pochopení a kývl.

Perrin vycouval ze stanu a stáhl plášť z ležícího strážce. Muž stále ještě dýchal – chraptivě bublal skrz zcela rozdrcený nos – ale to, že se s ním hýbalo, jej neprobralo. Museli si pospíšit. Připojil se k nim i Gaul s pláštěm druhého strážného. Trojice Aielů ostražitě sledovala ostatní stany. Faile doslova tancovala netrpělivostí.

Když pantáta Luhhan vyvedl svou manželku a ostatní ženy ven, všichni se kolem sebe v měsíčním světle nervózně rozhlíželi. Perrin přes kováře spěšně přehodil druhý bílý plášť. Zrovna dobře mu nepadl – Haral Luhhan jako by byl stvořen z kmenů – ale muselo to stačit. Poslední plášť dostala Alsbet Luhhanová. Nebyla sice tak velká jako její manžel, ale pořád byla větší než většina mužů. V jejím kulatém obličeji se zprvu zračilo překvapení, ale pak kývla. Stáhla padlému strážnému z hlavy kónickou přilbu a narazila si ji na silný cop. Oba strážní byli svázáni, dostali roubíky z rozřezané pokrývky a byli vtaženi do stanu.

Proklouznout cestou, kterou přišli, bylo nemožné. Perrin to věděl od začátku. I kdyby se pantáta a panímáma Luhhanovi dokázali pohybovat dost tiše – o čemž pochyboval – Bode a Eldrin se držely navzájem a zřejmě nebyly schopny uvěřit ve svou záchranu. Jedině to, že je jejich matka šeptem uklidňovala, zabránilo tomu, aby úlevou propukly v pláč. Perrin to věděl dopředu. Potřebovali koně, jak k tomu, aby se rychle dostali z tábora, tak aby mohli jet ostatní i cestou do skrýše. A u provazů byli uvázáni koně.

Aielové se pohybovali jako stíny kdesi vepředu a Perrin je následoval s Faile a Cauthonovými za sebou. Haral a Alsbet průvod uzavírali. Při zběžném pohledu by aspoň vypadali jako tři bělokabátníci doprovázející čtyři ženy.

Uvázaní koně byli hlídáni, ale jen na straně směrem od stanů. Koneckonců, proč je hlídat před muži, kteří na nich jezdili? Perrinovi to tedy rozhodně usnadnilo práci. Prostě jenom došli k řadě koní nejblíž ke stanům. Koně byli zajištěni prostou provazovou ohlávkou, takže je stačilo jenom odvázat. Každý si vzal jednoho, samozřejmě až na Aiely. Nejtěžší bylo dostat panímámu Luhhanovou na koňský hřbet bez sedla. Vyžadovalo to spojenou Perrinovu i Haralovu sílu, a ona si pořád stahovala suknice přes kolena. Natti a její dcery se nahoru vyškrábaly zcela snadno, stejně jako Faile. Stráže, které měly hlídat koně, pokračovaly v odměřeném přecházení a neustále na sebe volaly, že za noci je všechno v pořádku.

„Až dám znamení,“ začal Perrin, když v tom někdo v táboře vykřikl, a pak znovu, hlasitěji. Ozvalo se troubení a ze stanů se vyhrnuli křičící muži. Ať už zjistili, že zajatci unikli, nebo našli bezvědomého vojáka, jenž je prve napadl, bylo to jedno. „Za mnou!“ zařval Perrin a pobídl patami tmavého valacha, kterého si vybral. „Jedem!“

Byla to šílená jízda, ale Perrin se přesto snažil dávat na všechny pozor. Pantáta Luhhan byl skoro stejně špatný jezdec jako jeho žena, oba málem spadli na zem, když se koně rozběhli. Buď Bode nebo Eldrin křičela, co měla sil, vzrušením či hrůzou. Naštěstí žádný ze strážných nečekal potíže uvnitř tábora. Jeden z bíle oděných mužů vyhlížející do temnoty se obrátil právě včas, aby stačil uskočit z cesty řítícím se koním. Křičel přitom téměř stejně pronikavě jako Cauthonovic děvče. Za nimi se ozvaly další polnice a nocí se rozlehl křik, v němž se jasně dal poznat velitelský tón, dřív než se dostali k houštině. Teď to příliš dobrý úkryt stejně nebyl.

Tam nechal všechny nasednout, jak ho o to Perrin požádal. Nebo jak přikázal. Teď přeskočil z valacha rovnou do Tanečníkova sedla. Verin a Tomas byli jediní, kdo málem doslova nenadskakovali vzrušením v sedlech. Jejich koně také byli jediní, kteří netančili, jak jejich jezdci vzrušeně tahali za otěže. Abell se snažil obejmout ženu a dcery, všechny tři najednou. Všichni se smáli i plakali zároveň. Pantáta Luhhan se snažil potřást každému v dosahu rukou. Všichni až na Aiely, Verin a jejího strážce zřejmě ostatním blahopřáli, jako by bylo po všem.

„No Perrine, jsi to ty!“ vzkřikla panímáma Luhhanová. Její kulatý obličej vyhlížel pod přílbou nepatřičně, navíc měla přílbu kvůli copu nakřivo. „Co to máš na bradě, mladý muži? Jsem ti víc než vděčná, ale nepustím tě ke svýmu stolu, když vypadáš jako –“

„Na to teď není čas,“ zarazil ji Perrin, nevšímaje si jejího šokovaného výrazu. Nebyla to žena, které lidé skákali do řeči, ale rohy bělokabátníků teď vyvolávaly i něco jiného než jen poplach, krátkou, stále se opakující melodii, pronikavou a naléhavou. Nějaký rozkaz. „Tame, Abelli, vezměte pantátu Luhhana a ženy do tý skrýše, co znáte. Gaule, ti jdi s nimi. A ty, Faile, taky.“ Tím se přidají i Chiad a Bain. „A Hu a Haim.“ To by mělo pro bezpečnost stačit. „Hlavně potichu. Ticho je lepší než rychlost, aspoň na chvíli určitě. Ale už jděte.“

Jmenovaní bez odporu zamířili k západu, i když panímáma Luhhanová, svírající oběma rukama koňskou hřívu, mu věnovala velice upřený pohled. Jeho však ohromilo to, že Faile nic nenamítá, a to natolik, že mu chvíli trvalo, než si uvědomil, že pantátu al’Thora a Cauthona oslovil prvním jménem.

Verin a Tomas se drželi za ním a on si je ostře prohlédl.

„Je nějaká naděje, že mi pomůžeš?“

„Nejspíš ne tak, jak si myslíš,“ odpověděla tak klidně, jako by ani ne míli za nimi nevřel celý bělokabátnický tábor. „Moje důvody jsou dnes stejné jako včera. Ale myslím, že by tak asi... oh... za půl hodiny mohlo začít pršet. Čekám, že to bude pěkný liják.“

Půl hodiny. Perrin zavrčel a obrátil se ke zbývajícím dvouříčským mládencům. Všichni se téměř doslova třásli touhou utíkat a luky drželi tak pevně, až měli bílé klouby. Doufal, že si nikdo z nich nezapomněl vzít aspoň náhradní tětivy, protože mělo pršet. „My,“ sdělil jim, „odvedeme pozornost bělokabátníků, aby se panímáma Cauthonová a Luhhanová a ostatní v pořádku dostali pryč. Odvedeme je na jih po Severní silnici a pak se jich zbavíme v dešti. Jestli se chce někdo odtrhnout, měl by odjet teď.“ Pár rukou se posunulo na otěžích, ale všichni seděli v sedlech a dívali se na něj. „Tak dobrá. Křičte, jako byste se zbláznili, aby nás uslyšeli. Křičte, dokud nebudeme na silnici.“

Zařval, obrátil Tanečníka a vyrazil k silnici. Nejdřív si nebyl jist, zda ho budou následovat, ale jejich divoký řev se připojil k jeho, a on zaslechl dusot jejich koní. Jestli to bělokabátníci neslyšeli, tak museli být hluší.

Ne všichni však přestali křičet, když dorazili na tvrdě udusanou hlínu Severní silnice a tryskem zamířili nocí k jihu. Někteří se smáli a výskali. Perrin ze sebe setřásl bílý plášť a nechal jej spadnout. Rohy se ozvaly znovu, teď trochu méně hlasitě.

„Perrine,“ zvolal Wil a naklonil se nad krk svého koně, „co budem dělat teď? Co budem dělat teď?“

„Teď budem lovit trolloky!“ křikl Perrin přes rameno. Z toho, jak se jejich smích zdvojnásobil, usoudil, že mu nevěří. Ale cítil, jak se mu do zad zaryly Verininy oči. Ona to věděla. Ozvěnou k dusotu jejich koní se po noční obloze převalil hrom.

Загрузка...