51 Odhalení v Tanchiku

Elain zápolila se dvěma tenkými, červeně nalakovanými hůlkami a snažila se je správně uchopit do prstů. Sursa, připomínala si. Ne hůlky, sursa. Hloupý způsob, jak jíst, ať se to jmenuje jakkoliv.

Na druhé straně stolku v Komnatě padajících kvítků se Egeanin mračila na vlastní sursa, jednu držela v každé ruce, jako by to skutečně byly hůlky. Nyneiva měla ty svoje položené v ruce tak, jak jim to Rendra ukázala, ale zatím se jí až k ústům podařilo zvednout jen plátek masa a pár kousků papriky. Soustředěním mhouřila oči. Na stolku ležela spousta malých bílých misek a v každé byly plátky a maličké kousky masa a zeleniny, některé v omáčce tmavé, jiné ve světlé. Elain napadlo, že by mohlo trvat zbytek dne, než dokončí toto jídlo. Když se jí hostinská s medovými vlasy naklonila přes rameno a upravila jí sursa v ruce, Elain se na ni usmála.

„Vaše země je ve válce s Arad Domanem,“ řekla Egeanin a hovořila téměř rozzlobeně. „Proč předkládáš jídlo svého nepřítele?“

Rendra pokrčila rameny a pod závojem zívla. Dnes na sobě měla tu nejsvětlejší možnou červenou a do tenkých cůpků měla vpletené korálky stejné barvy, které lehce cinkaly, kdykoliv pohnula hlavou. „To je teď v módě. Před čtyřmi dny s tím začala Zahrada Stříbrných vánků a teď skoro každý host žádá o domanské jídlo. Myslím, že je to nejspíš proto, že když už nemůžeme Domany porazit, můžeme se aspoň vypořádat s jejich jídlem. V Bandar Ebanu třeba jedí jehněčí s medovou omáčkou a polévanými jablky, ano? Za čtyři dny to možná bude něco jiného. Móda se teď mění rychle, a jestli někdo poštve dav proti tomuhle...“ Znovu pokrčila rameny.

„Myslíš, že budou další nepokoje?“ zeptala se Elain. „Kvůli tomu, jaké jídlo se podává v hostinci?“

„Ulice, ty jsou svéhlavé,“ prohlásila Rendra a odevzdaně rozhodila rukama. „Kdo může říct, co je zase zapálí? Ta vřava, která tu byla předevčírem, vznikla kvůli řečem, že se Maracru otevřeně přidalo k Draku Znovuzrozenému, nebo možná propadlo Dračím spřísahancům nebo možná rebelům – zřejmě v tom není větší rozdíl – ale obrátí se dav proti lidem z Maracru? Ne. Povykují v ulicích, vytahují lidi z kočárů a pak vypálí velkou síň shromáždění. Dojde třeba zpráva, že vojsko vyhrálo nějakou bitvu – nebo prohrálo – a dav se zvedne proti těm, co podávají domanské jídlo. Nebo možná vypálí sklady v calpenském přístavu. Kdo to může říct?“

„Žádný pořádek,“ zamumlala Egeanin a pevně si strčila hůlky mezi prsty pravé ruky. Z výrazu na její tváři to klidně mohly být dýky, jimiž hodlá probodnout to, co je v miskách. Nyneivě vypadlo sousto jídla ze sursa kousek od úst. Zavrčela, rukou ho sebrala z klína a ubrouskem si otírala krémové hedvábí sukně.

„Á, pořádek.“ Rendra se zasmála. „Vzpomínám si dobře na pořádek. Možná zase jednou přijde, ano? Někteří si myslí, že panarcha Amathera zase nechá civilní hlídku konat svou povinnost, ale kdybych já byla na jejím místě, se vzpomínkou na dav řvoucí při mém uvedení do úřadu... Děti Světla, ty pobily velice mnoho buřičů. Možná to znamená, že další bouře nebudou, nebo to možná znamená, že další bouře bude dvakrát horší, nebo desetkrát. Myslím, že já bych taky držela hlídku a děti Světla u sebe. Ale tohle není vhodná řeč, ruší při jídle.“ Prohlédla si stůl, kývla si pro sebe a korálky v copáncích tiše zacinkaly. Když se obrátila ke dveřím, s úsměvem se zastavila. „Je to móda jíst domanské jídlo se sursa, a člověk samozřejmě dělá, co je v módě. Ale... tady není nikdo kromě vás, ano? Kdybyste si třeba přály lžíce a vidličky, tak jsou pod ubrouskem.“ Kývla směrem k tácu na konci stolu. „Bavte se.“

Nyneiva a Egeanin počkaly, dokud se za hostinskou nezavřou dveře, pak se na sebe zazubily a natáhly se k podnosu s rozhodně nevhodným spěchem. Elain se přesto podařilo dostat svou lžíci a vidličku první. Ani jedna z nich se nemusela nikdy najíst během několika minut mezi prací novicky a učením.

„Je to docela chutné,“ poznamenala Egeanin po prvním soustu, „když z toho dokážete dostat kousek na jazyk.“ Nyneiva se zasmála spolu s Elain.

V těch sedmi dnech od jejich setkání s tmavovlasou ženou s pronikavýma modrýma očima a lehkým šišláním ji obě začaly mít rády. Byla to osvěžující změna po tom, jak Rendra pořád povídala o vlasech, šatech a barvě pleti nebo o pohledech na ulici od lidí, kteří vypadali, že vám klidně podříznou krk kvůli mizernému měďáku. Tohle byla její čtvrtá návštěva od jejich prvního setkání, a Elain se bavila při jedné každé z nich. Egeanin byla přímá, působila nezávisle, což Elain obdivovala. Ta žena možná byla jen malá obchodnice, kupčící se vším, co jí přišlo pod ruku, ale klidně by se vyrovnala i Garethu Bryneovi v tom, jak říci, co si myslí, a před nikým se neklaněla.

Přesto si Elain přála, aby její návštěvy nebyly tak časté. Nebo spíš aby s Nyneivou nebyly tak často ve Dvoře U tří slivoní, aby je tu mohla Egeanin tak snadno najít. – Díky neustálému vření v ulicích od uvedení Amathery do úřadu panarchy bylo cestování městem téměř nemožné, i přes doprovod Domonových tvrdých námořníků. Dokonce i Nyneiva to přiznala, potom, co musely uprchnout před sprškou jako pěst velkých kamenů. Tom stále sliboval, že jim najde kočár a spřežení, ale Elain si nebyla jistá, zda hledá opravdu důkladně. Oba se s Juilinem tvářili až nesnesitelně spokojeně, že s Nyneivou uvízly v hostinci. Oni se vracejí pohmoždění a zkrvaveni a nechtějí, abychom my vystrčily na ulici třeba jen palec, pomyslela si trpce. Proč si muži vždycky myslí, že mají právo vás udržovat ve větším bezpečí než sebe? Proč si myslí, že jejich zranění jsou méně vážná než vaše?

Z chuti masa usoudila, že jestli bude Tom opravdu chtít najít nějaké koně, bude se muset podívat do zdejší kuchyně. Když pomyslela na koně, zvedl se jí žaludek. Vybrala si misku, v níž byla pouze zelenina, kousky tmavé houby, červené papričky a nějaké kadeřavé zelené výhonky ve světlé, svíravé omáčce.

„O čem se budeme bavit dneska?“ zeptala se Egeanin Nyneiva. „Už ses vyptala snad na všechno, co vím. Jestli toho chceš o Aes Sedai zjistit ještě víc, budeš muset jít do Věže jako novicka.“

Egeanin sebou nevědomky trhla, jako pokaždé, když byla v jedné větě spojována s jedinou silou. Chvíli jenom míchala obsahem v jedné menší misce a mračila se do ní. „Vůbec jste se nesnažily,“ řekla pomalu, „přede mnou zatajit, že někoho hledáte. Ženy. Jestli to není nějaké tajemství, zeptala bych se.“ Při zaťukání na dveře se odmlčela.

Bez čekání dovnitř vstoupil Bayle Domon a na jeho kulaté tváři se svářelo ponuré uspokojení s nejistotou. „Našel jsem je,“ začal, a pak sebou trhl při pohledu na Egeanin. „Ty!“

Egeanin překvapivě srazila židli dozadu, vyskočila do vzduchu a pěstí zamířila Domonovi na tlustý břich. Pohybovala se tak rychle, až se to skoro nedalo sledovat. Domon ji však kupodivu chytil za zápěstí a zkroutil jí ruku – na jednu zmatenou chvíli se zdálo, že se snaží jeden druhému zaháknout nohou kotník. Egeanin se pašeráka pokusila udeřit do krku – pak se Egeanin nějak ocitla na břiše, Domon jí stál na rameni a její paži držel zvednutou a silou opřenou o koleno. Přesto, že se jí ještě podařilo vytáhnout nůž od pasu.

Elain kolem obou spletla vlákna vzduchu dřív, než si uvědomila, že objala saidar, takže ztuhli na místě. „Co to má znamenat?“ zeptala se svým nejlepším ledovým tónem.

„Jak se opovažuješ, mistře Domone?“ Nyneivin hlas byl stejně studený. „Pusť ji!“ Hřejivějším, poněkud ustaranějším hlasem dodala: „Egeanin, pročs ho chtěla praštit? Řekla jsem, pusť ji, Domone!“

„On nemůže, Nyneivo.“ Elain si přála, aby druhá žena dokázala aspoň vidět vlákna jasně, i když se zrovna nezlobila. Ona se ho snažila praštit první. „Egeanin, proč?“

Tmavovlasá žena tam ležela se zavřenýma očima a stisknutými rty. Klouby na ruce měla bílé, jak pevně svírala jílec.

Domon se zlobně díval z Elain na Nyneivu a tu svou podivnou illianskou bradku měl málem zježenou. Elain mu nechala volnou jen hlavu. „Ta ženská je Seanchanka!“ zavrčel.

Elain si vyměnila dost poplašený pohled s Nyneivou. Egeanin? Seanchanka? To bylo nemožné. To nemohla být pravda.

„Jseš si jistej?“ zeptala se Nyneiva pomalu, tiše. Mluvila stejně ohromeně, jako se Elain cítila.

„Na její obličej nikdy nezapomenu,“ odpověděl pevně Domon. „Kapitán lodi. To byla ona, kdo mě vzal do Falme, mě a moji loď, jako zajatce Seanchanu.“

Egeanin se to nijak nesnažila popřít, jen tam ležela a tiskla nůž. Seanchanka. Jenže já ji mám ráda!

Opatrně odvinula spletené prameny, až měla Egeanin ruku s nožem volnou až po zápěstí. „Pusť to, Egeanin,“ řekla a klekla si k ní. „Prosím.“ Po chvíli Egeanin otevřela ruku. Elain nůž sebrala a zacouvala. Pak prameny vzduchu povolila úplně. „Zvedni ji, mistře Domone.“

„Ona je Seanchanka, paní,“ namítal, „a tvrdá jako železný háky.“

„Pusť ji.“

S tichými protesty Domon pustil Egeaninino zápěstí a rychle od ní odstoupil, jako by čekal, že se po něm vrhne znovu. Tmavovlasá žena – seanchanská žena – však jenom vstala. Pohnula ramenem, které jí pochroumal, a zamyšleně si ho prohlédla. Mrkla ke dveřím a pak zvedla hlavu a čekala, navenek ztělesnění klidu. Bylo těžké neobdivovat ji.

„Seanchanka,“ zavrčela Nyneiva. Sevřela v pěsti několik copánků, pak se na ruku zvláštně podívala a vlasy pustila. Obočí však měla pořád svraštělé a v očích tvrdý pohled. „Seanchanka! Vlichotila ses do našeho přátelství. Myslela jsem, že jste se všichni vrátili, odkud jste přišli. Proč jsi tady, Egeanin? Bylo naše setkání jenom náhoda? Proč jsi sem za náma chodila? Chtělas nás vlákat někam, kde by nám ty vaše hnusný sul’dam mohly dát kolem krku obojek?“ Egeanin se maličko rozšířily modré oči. „No ano,“ vyjela tvrdě Nyneiva. „My víme o vás Seanchanech a o vašich sul’dam a damane. Víme víc než ty. Vy uvazujete ženy, co můžou usměrňovat, na řetěz, ale ty, co používáte k jejich ovládání, můžou usměrňovat taky, Egeanin. Na každou ženu, co může usměrňovat, kterou jste uvázali jako zvíře, projdete každej den kolem deseti dvanácti, aniž byste si to uvědomovali.“

„Já vím,“ řekla Egeanin prostě a Nyneivě spadla brada.

Elain měla dojem, že jí vypadnou oči z důlků. „Ty to víš?“ Nadechla se a pokračovala hlasem, který se jen maličko lišil od užaslého kvílení. „Egeanin, myslím, že lžeš. Já tedy moc Seanchanu nepotkala, nikdy na dýl než na pár minut, ale znám někoho, kdo se s nimi setkal. Seanchané k ženám, které usměrňují, ani nechovají nenávist. Oni je považují za zvířata. Kdybys to věděla, nebo tomu dokonce věřila, nevzala bys to tak lehce.“

„Ženy, které můžou nosit náramek, jsou ženy, které se můžou naučit usměrňovat,“ pravila Egeanin. „Nevěděla jsem, že se to naučit – učili mě, že žena usměrňovat buď může, nebo nemůže – ale když jste mi řekly, že dívky je třeba vést, když se s tím nenarodí, domyslela jsem si to. Můžu se posadit?“ Tak chladná.

Elain kývla a Domon postavil Egeanininu židli na místo, a jak usedla, postavil se za ni. Tmavovlasá žena se po něm ohlédla přes rameno a řekla: „Nebyl jsi tak... dobrý... protivník, když jsme se setkali naposled.“

„Tenkrát jsi na mý palubě měla dvacet vojáků a damane, co mi chtěla rozštípat loď na třísky jedinou silou. Jenom proto, že dokážu ze člunu nahodit žraloka, se s ním ještě nebudu prát ve vodě.“ Překvapivě se na ni zazubil a zamnul si bok, kam ho musela udeřit, když se Elain nedívala. „Ty jsi taky lepší protivník, než bych si myslel, že budeš bez svýho brnění a meče.“

Egeanin se musel její svět obrátit vzhůru nohama díky tomu, čeho se sama dobrala, ale ona to brala zcela věcně. Elain si neuměla představit, co by mohlo takhle rozvrátit její svět, ale doufala, že jestli to někdy zjistí, dokáže tomu čelit s Egeanininou klidnou odtažitostí. Musím přestat mít ji ráda. Je to Seanchanka. Kdyby mohli, uvázali by si mě na obojek jako pejska. Světlo, jak mám přestat mít někoho ráda?

Nyneiva však žádné takové těžkosti zřejmě neměla. Opřela se pěstmi o stůl a naklonila se k Egeanin tak prudce, až jí copy přepadly mezi misky s jídlem. – „Proč jsi tady v Tanchiku? Myslela jsem, že jste po Falme všichni utekli. A proč ses snažila vlichotit do naší přízně jako nějakej vejcožravej had? Jestli si myslíš, že nás dokážeš uvázat, tak si to promysli znova!“

„To jsem nezamýšlela,“ prohlásila Egeanin škrobeně. „Od vás jsem se chtěla jedině dozvědět něco víc o Aes Sedai. Já...“ Poprvé zaváhala, nebyla si jistá. Stiskla rty, podívala se z Nyneivy na Elain a zavrtěla hlavou. „Nejste takové, jako mě učili. Světlo na mne sviť, já... vás mám ráda.“

„Ty nás máš ráda.“ Od Nyneivy to znělo, jako by to byl zločin. „To ale neodpovídá na žádnou moji otázku.“

Egeanin zaváhala znovu, pak zvedla hlavu, jako by je vyzývala, ať udělají to nejhorší. „Po Falme tu zůstaly některé sul’dam. Některé po té porážce utekly. Několik nás poslali sem, abychom je přivedli zpátky. Našla jsem jenom jednu, ale zjistila jsem, že ji a’dam udrží.“ Při pohledu na to, jak Nyneiva zaťala pěsti, rychle dodala: „Včera večer jsem ji nechala jít. Jestli to někdy někdo zjistí, draze za to zaplatím, ale po hovoru s vámi jsem nemohla...“ Zamračila se a potřásla hlavou. „Proto jsem zůstala s vámi, když se Elain prozradila. Věděla jsem, že Bethamin byla sul’dam. Když jsem objevila, že ji a’dam udrží, že dokáže... Musela jsem se to dozvědět, pochopit ženy, které dokážou usměrňovat.“ Zhluboka se nadechla. „Co se mnou chcete udělat?“ Ruce, jež měla sepjaté na stole, se ani nezachvěly.

Nyneiva rozzlobeně otevřela ústa, pak je pomalu zavřela. Elain věděla, co ji tíží. Nyneiva teď možná Egeanin nenáviděla, ale co s ní udělají? Nebylo jasné, jestli v Tanchiku spáchala nějaký zločin, a v každém případě civilní hlídku zřejmě nezajímalo nic než jak zachránit svou společnou kůži. Byla Seanchanka, používala sul’dam a damane, ale na druhou stranu tvrdila, že Bethamin propustila. Za jaký zločin by ji měly potrestat? Za to, že kladla otázky, na které ony svobodně odpovídaly? Za to, že ji začaly mít rády?

„Nejradši bych ti stáhla kůži z těla, až bys zářila jako západ slunka,“ zavrčela Nyneiva. Náhle otočila hlavu k Domonovi. „Tys je našel? Říkals, žes je našel. Kde?“ Domon přešlápl a významně se podíval na Egeanin, přičemž tázavě zvedl obočí.

„Nemyslím, že je temná družka,“ pronesla Elain, když Nyneiva zaváhala.

„To tedy nejsem!“ Egeaninin pohled byl ohnivý a uražený.

Nyneiva zkřížila ruce na prsou, asi aby se přestala tahat za copy, a rozdurděně se na ženu zadívala. Pak přenesla obviňující pohled na Domona, jako kdyby celý ten zmatek byl jeho vina. „Nemůžeme ji nikde zavřít,“ prohlásila nakonec, „a Rendra by určitě chtěla slyšet důvody. Tak mluv, mistře Domone.“

Kapitán se naposledy pochybovačně zadíval na Egeanin. „V panaršině paláci, jeden z mých mužů viděl dvě z toho vašeho seznamu. Tu s kočkama a tu ze Saldeie.“

„Jsi si jistý?“ ujišťovala se Nyneiva. „V panaršině paláci? Radši bych, kdybys je viděl ty sám. Kočky má rádo víc žen než jenom Marillin Gemalphin. A Asne Zeramene není jediná žena ze Saldeie, dokonce ani v Tanchiku.“

„Modrooká ženská s úzkým obličejem a širokým nosem, co krmí tucet koček ve městě, kde lidi kočky jedí? Ve společnosti další s tím saldejským nosanem a zešikmenýma očima? To nejni zrovna obvyklej páreček, paní Nyneivo.“

„To není,“ souhlasila Nyneiva. „Ale v panaršině paláci? Mistře Domone, jestli jsi nezapomněl, tak ten palác stráží pět set bělokabátníků pod velením inkvizitora ruky Světla! Přinejmenším Jaichim Carridin a jeho důstojníci musejí poznat Aes Sedai od pohledu. Proč by zůstávali, kdyby viděli, že panarcha poskytuje přístřeší Aes Sedai?“ Otevřel ústa, ale Nyneivina připomínka byla k věci, na to se nedalo co říci.

„Mistře Domone,“ řekla Elain, „co dělal jeden z tvých mužů v panaršině paláci?“

Domon se v rozpacích zatahal za vousy a tlustým prstem si přejel horní oholený ret. „Víš, panarcha Amathera je vyhlášená tím, že má ráda ledový papričky, ty bílý, co jsou hodně ostrý, a ať už je ona sama přístupná dárkům nebo ne, celníci budou vědět, kdo jí je dal, a pak budou sami o to přístupnější.“

„Dárkům?“ podivila se Elain svým nejlepším káravým tónem. „V přístavu jsi byl mnohem poctivější, tam jsi to nazýval úplatek.“ Egeanin se kupodivu otočila na židli, aby se na něj také káravě podívala.

„Ať se picnu,“ zamumlal, „nechtěly jste po mně, abych se vzdal svýho obchodu. A to bych stejně neudělal, ani kdybyste přivedly mou stařičkou matku, aby mě o to požádala. Chlap má právo dělat svý obchody.“ Egeanin si odfrkla a narovnala se.

„Jeho úplatky teď nejsou náš problém, Elain.“ Nyneiva mluvila poněkud vyčerpaně. „Mně je jedno, jestli třeba uplatil celý město a pašuje –“ Zabušení na dveře ji ale umlčelo. S varovným pohledem na ostatní, štěkla: „Tiše seď,“ na Egeanin a zvedla hlas: „Dále.“

Do pokoje strčil hlavu Juilin s tou hloupou kuželovitou čapkou, a jako obvykle se zamračil na Domona. Šrám na snědé tváři, krev na něm již zaschla, také nebyl neobvyklý. Ulice teď byly drsnější ve dne, než byly zpočátku v noci. „Můžu s vámi mluvit o samotě, paní Nyneivo?“ řekl, když zahlédl u stolu sedět Egeanin.

„Jen pojď dál,“ vyzvala ho ostře Nyneiva. „Po tom, co už slyšela, je jedno, jestli uslyší víc. Takys je našel v panaršině paláci?“

Juilin právě zavíral dveře a se stisknutými rty vrhl nečitelný pohled na Domona. Pašerák se usmál, přičemž ukázal příliš mnoho zubů. Chvíli to vypadalo, že dojde na rány.

„Takže je ten Illiánec přede mnou,“ zavrčel Juilin lítostivě. Nevšímaje si Domona, oslovil Nyneivu. „Říkal jsem ti, že mě k nim zavede ta žena s bílým pramenem. To je velice výrazná věc. A viděl jsem tam taky tu domanskou ženu. Z dálky – nejsem tak hloupý, abych se brodil mezi hejnem piraní – ale nemyslím, že v celém Tarabonu bude kromě Jeaine Caide ještě jiná Domani.“

„Chceš říct, že jsou v panaršině paláci?“ vyhrkla Nyneiva.

Juilinův výraz se nezměnil, ale tmavé oči se mu mírně rozšířily, když mrkl na Domona. „Takže on nemá důkaz,“ zabručel si spokojeně.

„Měl jsem důkaz.“ Domon se pohledu na Tairena poněkud vyhýbal. „Jestli jste ho nepřijaly, než přišel tenhle rybář, paní Nyneivo, tak to není moje chyba.“

Juilin se narovnal, ale Elain se do toho vložila dřív, než stačil chytač zlodějů promluvit. „Oba jste je našli a oba jste přinesli důkaz. A nejspíš by jeden bez druhého nestačil. Teď víme, kde jsou, díky vám oběma.“ Pokud něco, tak se oba muži tvářili ještě znechuceněji než předtím. Muži občas dokázali být pěkně hloupí.

„Panaršin palác.“ Nyneiva si škubla za plnou hrst vlasů, pak pohodila hlavou, až jí dlouhé copy přelétly přes rameno. „To, po čem jdou, musí být tam. Ale jestli to mají, proč jsou pořád ještě v Tanchiku? Palác je obrovský. Třeba to ještě nenašly. Ne že by to moc pomohlo, když jsme tady venku a ony jsou tam uvnitř.“

Tom, jako obvykle, vstoupil bez klepání a všechny přelétl jediným pohledem. „Paní Egeanin,“ pozdravil s elegantní úklonou, které jeho kulhání nijak neubralo na půvabu. „Nyneivo, potřebuju si s tebou promluvit o samotě. Mám důležitý zprávy.“

Čerstvá modřina na jeho tváři Elain rozzlobila víc než nová díra v jeho dobrém hnědém plášti. Ten muž byl příliš starý, aby se rval v ulicích Tanchika. Vlastně v kterékoliv drsné uličce. Nastal čas, aby mu zařídila důchod někde v bezpečí a pohodlný život. Už žádné kejklířské toulání od vesnice k vesnici. Dohlédne na to.

Nyneiva se na Toma ostře podívala. „Na tohle teď nemám čas. Černé sestry jsou v panaršině paláci, a co já vím, tak jim ho Amathera pomáhá prohledat od sklepa po půdu.“

„Zjistil jsem to ani ne před hodinou,“ řekl dost nevěřícně. „Jak jste...?“ Podíval se na Domona a Juilina, kteří se na sebe pořád mračili, jak kluci, kteří oba chtějí celý koláč.

Bylo zcela jasné, že si obou Nyneiviných zdrojů informací neváží. Elain bylo do smíchu. Tolik se pyšnil tím, že zná všechny spodní proudy, všechna utajená jednání. „Věž má své cesty, Tome,“ řekla mu, chladná a tajuplná. „Nejlepší je nepátrat příliš podrobně po metodách Aes Sedai.“ Tom se zamračil a nejistě svraštil huňaté bílé obočí. Velice uspokojivé. Uvědomila si, že se Juilin s Domonem mračí také na ni, a náhle měla co dělat, aby se nezačervenala. Jestli něco řeknou, bude vypadat jako hlupák ona. A oni nakonec promluví. Muži vždycky mluvili. Nejlepší bude to rychle zamluvit a doufat. „Tome, slyšel jsi něco, co by naznačovalo, že Amathera je temná družka?“

„Nic.“ Podrážděně se zatahal za dlouhý knír. „Očividně Andrika neviděla od chvíle, co si nasadila Stromovou korunu. Nejspíš ty potíže v ulicích znemožňují cestu mezi královským palácem a panaršiným. Možná si zatím uvědomila, že teď má stejnou moc jako on, a už není tak poddajná. Ale z toho se nedá poznat, kde leží její věrnost.“ S pohledem upřeným na tmavovlasou ženu na židli dodal: „Jsem vděčný za pomoc, kterou vám paní Egeanin poskytla s těmi lupiči, ale doposud jsem si myslel, že je to jen náhodná známá. Smím se zeptat, kdo to je, že jste ji do toho taky zatáhli? Nějak si vzpomínám, jaks vyhrožovala, že svážeš do uzlu každej neopatrnej jazyk, Nyneivo.“

„Je to Seanchanka,“ oznámila mu Nyneiva. „Zavři pusu, než spolkneš mouchu, Tome, a posaď se. Můžeme se najíst, zatímco budeme vymýšlet, co podniknout dál.“

„Před ní?“ namítl Tom. „Seanchanka?“ Slyšel pár příběhů o Falme od Elain – jen některé – a určitě slyšel, co se povídá tady. Prohlížel si Egeanin, jako by uvažoval, kde schovává rohy. Juilin se zjevně dusil, pokud se dalo soudit podle toho, jak poulil oči. Také musel slyšet tanchické řeči.

„Navrhuješ, abych požádala Rendru, aby ji zamkla ve sklepě?“ zeptala se klidně Nyneiva. „To by vyvolalo samozřejmě poznámky, že ano? Jsem si úplně jistá, že tři velký chlupatý chlapy dokážou mě a Elain ochránit, jestli z váčku vytáhne seanchanský vojsko. Sedni si sem, Tome, nebo jinak budeš jíst ve stoje, ale přestaň vyvalovat oči. Všichni se posaďte. Chci se najíst dřív, než to vychladne.“

Poslechli ji, Tom se však tvářil stejně nespokojeně jako Juilin a Domon. Nyneiviny zastrašující způsoby občas zřejmě fungovaly. Třeba by Rand při občasném zastrašování poslechl.

Zahnala Randa z mysli a usoudila, že nastal čas dodat něco smysluplného. „Nechápu, jak mohou být černé sestry v panaršině paláci, aniž by to Amathera věděla,“ řekla a přitáhla si židli. „Jak to vidím, tak tu jsou tři možnosti. Za prvé, Amathera je temná družka. Za druhé, myslí si, že to jsou Aes Sedai. Za třetí, je jejich vězeň.“ Z nějakého důvodu, když Tom kývl na souhlas, zahřálo ji to u srdce. Hloupé. I když znal hru rodů, byl to jenom hloupý bard, který to všechno zahodil a stal se kejklířem. „V každém případě, pomůže jim hledat to, po čem pátrají, ale zdá se mi, že jestli je považuje za Aes Sedai, mohly bychom získat její pomoc, když jí řekneme pravdu. A jestli je jejich vězeň, mohly bychom jenom získat, jestli ji osvobodíme. Dokonce ani Liandrin a její společnice se v paláci neudrží, jestli jim panarcha nařídí, aby odešly, a tím bychom my dostaly volnou ruku k pátrání.“

„Problém je v tom, zjistit, jestli je jejich spojenec, je podvedená nebo zajatkyně,“ podotkl Tom a zamával párem sursa. Uměl ty věci používat dokonale!

Juilin potřásl hlavou. „Skutečný problém je dostat se k ní, ať už je to jakkoliv. Jaichim Carridin má kolem paláce pět set bělokabátníků jako racky kolem nedobytného přístavu. A panaršina legie je skoro dvakrát silnější a civilní hlídka má taky skoro tolik mužů. Jen pár kruhových pevností kolem má byť jen zpolovice tolik mužů.“

„My s nimi nebudeme bojovat,“ prohlásila Nyneiva suše. „Přestaň myslet chlupama na prsou. Teď musíme používat mozek, ne svaly. Jak to vidím já...“

Rozhovor pokračoval během jídla a pokračoval i poté, co byla vyprázdněna poslední miska. Egeanin dokonce nabídla několik dobrých návrhů, když chvíli jen mlčky seděla, nejedla a zřejmě ani neposlouchala. Měla bystrou mysl a Tom ochotně přijal ty její návrhy, s nimiž souhlasil, i když tvrdohlavě odmítal všechny, s nimiž nesouhlasil, a stejně se choval ke všem ostatním. Dokonce i Domon, kupodivu, podpořil Egeanin, když ji chtěla Nyneiva umlčet.

„Dává to smysl, paní Nyneivo. Jen hlupák odmítá rozumný návrhy, ať přijdou od kohokoliv.“

Naneštěstí to, že věděly, kde černé sestry jsou, jim nebylo k ničemu, pokud nevěděly také to, jestli za nimi Amathera stojí nebo nikoliv. A to, po čem vlastně jdou. Nakonec, po téměř dvouhodinovém rozhovoru, stejně nedospěly k žádnému závěru, jenom bylo proneseno pár návrhů k tomu, jak zjistit, kde stojí Amathera. Všechny nápady však měli uskutečnit muži se svou sítí kontaktů po celém Tanchiku.

Žádný z těch hlupáků je nechtěl nechat samotné se Seanchankou – dokud se Nyneiva nerozzlobila natolik, že všechny muže ovinula prameny vzduchu, zatímco se motali přede dveřmi. „Nemyslíte,“ pronesla ledově obklopena září saidaru, „že by jedna z nás mohla udělat to stejné s ní, kdyby jenom řekla bú?“ Nepustila je, dokud všichni nekývli na souhlas, tedy ten kousek, co se mohli pohnout.

„Udržuješ posádku pevnou rukou,“ řekla Egeanin, jakmile se za nimi zavřely dveře.

„Buď zticha, Seanchanko!“ Nyneiva zkřížila své ruce na prsou. Zřejmě se rozhodla přestat se tahat za copy, když se rozzlobila. „Sedni si a – mlč!“

Bylo to k zbláznění, civět na slivoně a padající kvítky namalované na stěnách bez oken nebo přecházet po místnosti či se dívat, jak přechází Nyneiva, zatímco Tom, Juilin a Domon opravdu něco dělali. Přesto to bylo ještě horší, když se každý z mužů občas vrátil, aby ohlásil, že se další stopa ukázala být k ničemu, že se další vlákno přetrhlo, poslechli si, co zjistili ostatní, a zase odspěchali.

První se vrátil Tom – s další purpurovou modřinou na druhé tváři – a Elain řekla: „Nebylo by lepší, kdybys zůstal tady, Tome, kde můžeš slyšet, co budou Juilin a mistr Domon hlásit? Mohl bys to zvážit mnohem lépe než já a Nyneiva.“

Tom zavrtěl tou svou hloupou prošedivělou hlavou, kdežto Nyneiva si odfrkla tak hlasitě, že ji muselo být slyšet až na chodbu. „Mám stopu do jednoho domu na Veraně, kam se údajně měla plížit Amathera několik nocí předtím, než ji pozvedli na panarchu.“ A zmizel dřív, než stačila říci slovíčko.

Když se vrátil příště – kulhal ještě mnohem víc než obvykle a hlásil, že ten dům je domov Amatheřiny staré chůvy – Elain pronesla svým nejpevnějším hlasem: „Tome, chci, aby ses posadil. Zůstaneš tady. Nechci, aby sis ublížil.“

„Ublížil?“ podivil se kejklíř. „Dítě, v životě jsem se necítil líp. Řekněte Juilinovi a Baylemu, že někde v tomhle městě je ženská, co se jmenuje Cerindra, která tvrdí, že zná všechny možný tajemství týkající se Amathery.“ A odkulhal, až za ním plášť vlál. Taky v něm měl díru. Umíněný, tvrdohlavý a hloupý stařík.

Jednou silnými zdmi pronikla vřava, surový křik a jekot z ulice. Právě když se Elain rozhodla jít dolů a podívat se sama, co se děje, vrazila do komnaty Rendra. „Menší potíže na ulici. Neobtěžujte se. Muži Bayleho Domona nás od toho uchrání, ano. Nechci, abyste si dělaly starosti.“

„Nepokoje tady?“ vyhrkla prudce Nyneiva. Bezprostřední okolí hostince bylo jednou z mála klidných oblastí ve městě.

„Nedělejte si starosti,“ uklidňovala ji Rendra. „Třeba chtějí jídlo. Řeknu jim, kde je vyvařovna Bayleho Domona, a oni odejdou.“

Hluk po chvíli utichl a Rendra nahoru poslala víno. Teprve když sloužící odešel, s mrzutým výrazem na tváři, Elain si uvědomila, že je to onen mladý muž s nádhernýma hnědýma očima. Muž, jenž reagoval na její nejstudenější pohledy, jako by to byl úsměv. Copak si ten trouba myslel, že teď má čas si ho všímat?

Čekání a přecházení, přecházení a čekání. Z Cerindry se vyklubala společnice propuštěná pro krádež. Nebyla ani trochu vděčná, že neskončila ve vězení, a byla ochotná proti Amatheře vznést jakékoliv obvinění, které jí někdo naznačil. Chlapík, jenž tvrdil, že má důkaz, že Amathera je Aes Sedai a černá adžah, také tvrdil, že stejné papíry dokazují, že král Andrik je Drak Znovuzrozený. Skupina žen, s nimiž se Amathera scházívala v ulicích, byly ženy, které Andrik nesnášel, a šokující odhalení, že financovala několik pašeráckých lodí, nevedlo nikam. Téměř všichni šlechtici, vyjma samotného krále, měli prsty v pašířství. Každá stopa končila takhle. To nejhorší, co Tom objevil, bylo to, že Amathera přesvědčila dva mladé hezké urozené pány, že jsou oba její životní láskou a Andrik jen prostředkem k dosažení cíle. Na druhou stranu udělila audienci v panaršině paláci různým urozeným pánům, jak samotná, tak ve společnosti žen, v nichž bylo možné poznat Liandrin a další ze seznamu, a údajně se jich ptala na rady a přijímala jejich rozhodnutí. Spojenec, nebo zajatec?

Když se vrátil Juilin, dobré tři hodiny po západu slunce, otáčeje v prstech tenkou holí z kloubnatého dřeva a mumlaje si o nějakém světlovlasém chlapíkovi, který se ho snažil obrat, Tom a Domon již seděli u stolu s Egeanin.

„Tohle bude druhý Falme,“ zavrčel Domon do vzduchu. Před sebou měl položen slušně velký kyj, který někde sebral, a u pasu teď nosil docela krátký mečík. „Aes Sedai. Černý adžah. Zahrávají si s panarchou. Jestli zítra nic nezjistíme, tak hodlám zmizet pryč z Tanchika. Nejpozději pozejtří, i kdyby mě moje vlastní sestra žádala, ať zůstanu!“

„Zítra,“ pronesl Tom unaveně s lokty na stole a bradou podepřenou pěstmi. „Jsem moc utahanej, aby mi to ještě myslelo rovně. Zjistil jsem, že poslouchám pradláka z panaršina paláce, co tvrdí, že slyšel Amatheru zpívat neslušný písničky, takový, co slyšíte v těch nejdrsnějších tavernách. Já ho vážně poslouchal.“

„To já,“ ozval se Juilin obraceje si židli, aby se mohl posadit, „chci jít hledat dnes v noci. Našel jsem střešníka, který tvrdí, že žena, jeho družka, byla další Amatheřina společnice. Podle něho Amathera bez varování propustila všechny dámy ten samý večer, co byla prohlášena za panarchu. Zavede mě za ní, až dokončí nějaký obchod s kupcem.“

Nyneiva došla ke konci stolu s rukama v bok. „Ty dneska večer nikam nepůjdeš, Juiline. Vy tři se budete střídat na stráži u našich dveří.“ Muži samozřejmě důrazně protestovali, všichni tři.

„Musím se věnovat vlastnímu obchodu, a když se musím přes den vyptávat kvůli vám...“

„Paní Nyneivo, tahle ženská je první osoba, kterou jsem našel, co skutečně viděla Amatheru od jejího povýšení...“

„Nyneivo, zítra budu těžko schopnej objevit nějakou stopu, natož ji sledovat, když si budu celou noc hrát na...“

Nyneiva je nechala, dokud jim nedošly všechny námitky. Když začali umlkat a očividně si byli jisti, že ji přesvědčili, řekla: „Protože tu Seanchanku nemáme kam dát, bude muset spát s náma. Elain, požádáš, prosím, Rendru, aby jí nechala připravit slamník? Podlaha bude jistě stačit.“ Egeanin se na ni podívala, ale neříkala nic.

Muži byli pěkně zahnáni do kouta. Buď by museli rovnou odmítnout a otevřeně tak porušit svůj slib, že udělají, co jim Nyneiva řekne, nebo by se museli hádat dál, což by vypadalo, že kňučí. Tak se zlobně mračili a prskali – a poslechli.

Rendru očividně překvapilo, že požádali jen o slamník, ale přijala povídačku, že se Egeanin bojí vyjít v noci na ulici. Když se Tom usadil na chodbě vedle jejich dveří, vypadala rozhořčeně. „Ti chlapíci, ti se dovnitř nedostanou, ať se snaží sebevíc. Říkala jsem vám, že je vyvařovna odvede, ano? Hosti ve Dvoře Tří slivoní nepotřebují osobní strážce u dveří do pokoje.“

„Tím jsem si jistá,“ řekla jí Elain a jemně se ji snažila vytlačit ze dveří. „To jen že si Tom s ostatními dělají starosti. Víš, jací jsou muži.“ Tom po ní střelil varovným pohledem zpod hustého bílého obočí, ale Rendra si odfrkla a souhlasila, že je opravdu zná, a nechala Elain zavřít dveře.

Nyneiva se okamžitě obrátila k Egeanin, která si právě rozkládala slamník na druhé straně lůžka. „Sundej si také své šaty, Seanchanko. Chci mít úplnou jistotu, že sis nikam neschovala kuchyňskej nůž.“

Egeanin zcela klidně vstala a svlékla se až do lněné košile. Nyneiva její šaty pečlivě prohledala, a pak trvala na tom, že prohlédne i Egeanin, což dělala nepříliš jemně. To, že nic nenašla, ji zřejmě příliš neuklidnilo.

„Ruce za záda, Seanchanko. Elain, svaž ji.“

„Nyneivo, já myslím, že ne –“

„Svaž ji jedinou silou, Elain,“ vyjela Nyneiva drsně, „nebo nařežu pruhy z jejích šatů a svážu jí ruce a nohy. Pamatuješ, jak vyřídila ty chlapíky na ulici. Nejspíš to byli ti, co si sama najala. Asi by nás klidně dokázala zabít ve spánku holejma rukama.“

„Vážně, Nyneivo, s Tomem venku –“

„Je to Seanchanka! Seanchanka, Elain!“ Mluvila, jako by tmavovlasou ženu nenáviděla z nějakého osobního důvodu, což nedávalo smysl. Egwain byla v jejich rukou, ne však Nyneiva. Podle toho, jak tiskla čelisti, bylo jasné, že hodlá prosadit svou, buď silou, nebo provazy, pokud by je našla.

Egeanin již dala ruce za záda, poslušná, když už ne poddajná. Elain kolem jejích rukou spletla prameny vzduchu a zavázala je. Alespoň to bude pohodlnější, než pouta nařezaná z jejích šatů. Egeanin lehce napjala paže, aby vyzkoušela pouta, která neviděla, a zachvěla se. Stejně snadno by mohla zlomit ocelové okovy. Pokrčila tedy rameny, neohrabaně se položila na slamník a otočila se k nim zády.

Nyneiva se také začala svlékat. „Vezmu si ten prsten, Elain.“

„Jsi si jistá, Nyneivo?“ Významně se podívala na Egeanin. Ta žena jim zjevně nevěnovala pozornost.

„Dneska v noci neuteče, aby nás zradila.“ – Nyneiva, sedíc na okraji postele, se odmlčela, aby si mohla přetáhnout šaty přes hlavu, a pak se v tenké tarabonské hedvábné košili sklonila, aby si srolovala punčochy. „Dneska je domluvená noc, Egwain bude jednu z nás čekat, a teď je řada na mně. Bude mít starosti, jestli se žádná z nás neobjeví.“

Elain vylovila koženou šňůrku, kterou měla kolem krku a zastrčenou za výstřihem šatů. Kamenný prsten, pokrytý tečkami a proužky modré, hnědé a červené barvy, ležel stulený vedle zlatého hada požírajícího vlastní ocas. Elain rozvázala šňůrku na tak dlouho, než podala ter’angrial Nyneivě, znovu ji zavázala a vrátila na místo. Nyneiva přidala kamenný ter’angrial k vlastnímu prstenu s Velkým hadem a Lanovu velkému zlatému prstenu, a zavěsila si je mezi ňadra.

„Dej mi hodinu, abych určitě usnula,“ řekla a natáhla se na modrou pokrývku. „Nemělo by to trvat dýl. A dávej pozor na ni.“

„Co může udělat spoutaná, Nyneivo?“ Elain zaváhala, než dodala: „Nemyslím, že by se nám pokusila ublížit, i kdyby byla volná.“

„Neopovažuj se!“ Nyneiva zvedla hlavu, aby se zamračila na Egeaninina záda, a pak si zase lehla na polštář. „Hodinu, Elain.“ Zavřela oči a zahnízdila se, aby se jí leželo pohodlněji. „To by mělo víc než stačit,“ zabručela.

Elain zakryla rukou zívnutí a přinesla si k nohám postele nízkou stoličku, aby mohla sledovat Nyneivu i Egeanin, i když jí to nepřipadalo nutné. Ta žena ležela schoulená na slamníku, kolena pod bradou, a ruce měla bezpečně svázané. Vzhledem k tomu, že nevytáhly paty z hostince, ji dnešek kupodivu dost unavil. Nyneiva už tiše mumlala ze spánku. S vytrčenými lokty.

Egeanin zvedla hlavu a ohlédla se přes rameno. „Myslím, že mě nenávidí.“

„Jen spi.“ Elain potlačila další zívnutí.

„Ty však ne.“

„Nebuď si sebou tak jistá,“ zarazila ji Elain pevně. „Bereš věci moc klidně. Jak můžeš být tak klidná?“

„Klidná?“ Žena mimovolně pohnula rukama ve vzdušných poutech. „Jsem tak vyděšená, až je mi do pláče.“ Nemluvila tak. Přesto to znělo jako prostá pravda.

„My ti neublížíme, Egeanin.“ Ať už chtěla Nyneiva udělat cokoliv, na tohle Elain dohlédne. „Jen spi.“ Egeanin se po chvíli zase položila.

Hodina. Bylo správné nedělat Egwain zbytečně starosti, ale přála si, aby tu hodinu mohly strávit se svými problémy, místo aby se bezcilně toulaly Tel’aran’rhiodem. Jestli nedokážou zjistit, zda je Amathera zajatec či vězeň... Tohle teď stranou, tady to nerozřeším. Jak to jednou zjistí, jak se dokážou dostat do paláce se všemi těmi vojáky a civilní hlídkou kolem, nemluvě o Liandrin a ostatních?

Nyneiva začala tiše pochrupovat, zlozvyk, který popírala ještě důrazněji než to, že kolem sebe mává lokty. Egeanin dlouze, pomalu dýchala z hlubokého spánku. Zívajíc do dlaně si Elain poposedla na tvrdé dřevěné stoličce a začala plánovat, jak proklouznout do panaršina paláce.

Загрузка...