49 Držba Chladné skály

Rand se zamračeně rozhlédl kolem sebe. Míli před nimi stál shluk vysokých skalních kuželů s rovnými stěnami, nebo snad jeden rozlámaný kužel. Po levici se táhly vyprahlé pahorky a křivolaké rokle pokryté trsy tuhé trávy, bezlistými ostnatými rostlinami a řídce roztroušenými trnitými keři a nízkými stromky. V dálce se zvedaly obrovské sloupy z drsného kamene a za nimi zubaté hory. Po pravici byla krajina stejná, až na to, že pláň pokrytá popraskaným nažloutlým jílem byla rovnější a hory blíž. Mohla to být kterákoliv část Pustiny, co viděl od odjezdu z Chaendaeru.

„Kde?“ zeptal se.

Rhuark mrkl na Aviendhu, která se na Randa dívala, jako by přišel o rozum. „Pojď. Ať ti Chladné skály ukážou tvé vlastní oči.“ Kmenový náčelník si stáhl šufu na ramena a s obnaženou hlavou se klusem rozběhl k rozpukané skále před nimi.

Shaidové již zastavili, pobíhali kolem a stavěli si stany. Heirn a Jindové se s nákladními mulami zařadili za Rhuarka, také si odhalovali hlavy a křičeli. Děvy doprovázející formany volaly na vozky, aby pobídli spřežení a zařadili se za Jindy. Jedna z moudrých si vykasala sukně ke kolenům a rozběhla se za Rhuarkem. Rand měl dojem, že to je Amys, podle světlých vlasů. Bair se určitě nemohla pohybovat tak rychle – ale zbytek oddílu moudrých pokračoval stejným tempem. Chvíli se zdálo, že Moirain pojede za Randem, pak zaváhala a přela se s jednou z moudrých, která však měla vlasy stále zakryté loktuší. Nakonec Aes Sedai pobídla bílou klisnu vedle Egwaininy a Lanova vraného hřebce, před bíle oděné gai’šainy, kteří za sebou táhli nákladní zvířata. Všichni však mířili stejným směrem jako Rhuark.

Rand se naklonil a nabídl ruku Aviendze. Když zavrtěla hlavou, řekl: „Jestli budou pořád takhle křičet, tak tě tam dole neuslyším. Co když udělám z nevědomosti nějakou chybu, protože neuslyším, co říkáš?“

Aviendha cosi zavrčela, pohlédla na Děvy kolem formanských vozů, povzdechla si a chytila se ho za ruku. Rand ji sevřel, nevšímal si jejího rozhorleného skuhrání a vytáhl ji za sebe do Jeade’enova sedla. Kdykoliv se snažila nasednout sama, vždycky ho málem shodila z koně. Rand jí poskytl chvíli, aby si mohla upravit sukně, i když je nedostala níž než kus nad kolena, kam jí sahaly měkké boty, a pak pobídl grošáka do cvalu. Bylo to poprvé, co Aviendha jela rychleji než krokem. Okamžitě ho objala kolem pasu a držela se ho jako klíště.

„Jestli kvůli tobě budu před svými sestrami vypadat jako hlupák, mokřiňane,“ prskala mu varovně za zády.

„Proč by si měly myslet, že jsi hloupá? Viděl jsem Bair, Amys i ostatní párkrát jet za Moirain nebo Egwain, aby si mohly promluvit.“

Po chvíli se Aviendha ozvala znovu: „Ty přijímáš změny snáze než já, Rande al’Thore.“ Rand si nebyl jist, co si z toho má vybrat.

Když přibrzdil Jeade’ena vedle Rhuarka, Heirna a Amys, kousek před stále pokřikujícími Jindy, Rand ke svému překvapení uviděl Couladina, jak lehce kluše vedle nich, s vlasy barvy plamene odhalenými. Aviendha stáhla Randovi jeho šufu na ramena. „Do držby musíš vstoupit tak, aby ti bylo jasně vidět do tváře. Říkala jsem ti to. A musíš dělat hluk. Sice nás zahlédli už dávno a vědí, kdo jsme, ale je to zvyk, ukázat, že se nesnažíš dostat do držby tajně.“

Rand kývl, ale nic neříkal. Ani Rhuark, ani žádný s trojice vedle něj nevydal ani hlásku, a stejně tak ne Aviendha. Kromě toho dělali Jindové dost hluku, aby je bylo slyšet na celé míle daleko.

Couladin k němu pomalu otočil hlavu. Po opálené tváři se mu mihlo opovržení a ještě něco jiného. Nenávist a pohrdání Rand již celkem očekával, ale pobavení? Co připadalo Couladinovi zábavné?

„Hloupý Shaido,“ zabručela Aviendha za jeho zády. Možná měla pravdu. Možná ho pobavila její jízda na koni. Ale Rand si to nemyslel.

Docválal k nim Mat, zvedaje oblak žlutohnědého prachu, s kloboukem staženým hluboko do čela a oštěpem zapřeným o třmen jako kopí. „Co je to za místo, Rande?“ zeptal se hlasitě, aby ho bylo slyšet přes okolní křik. „Jediný, co ty ženský řekly, bylo ‚Jeďte rychleji. Jeďte rychleji.‘“ Rand mu to řekl a Mat se zamračil na vysoké kolmé čelo skalního kužele. „Tuhle věc nejspíš se zásobáma udržíš celý roky, ale není to záplata na Kameni nebo Tora Harad.“

„Tora co?“ chtěl vědět Rand.

Mat zvedl ramena, než odpověděl. „Jenom něco, co jsem kdysi slyšel.“ Postavil se ve třmenech a ohlédl se přes hlavy Jindů k formanským vozům. „Aspoň jsou pořád s náma. Rád bych věděl, za jak dlouho dokončí obchod a odjedou.“

„Ne před Alcair Dalem. Rhuark říká, že kdykoliv se sejdou náčelníci kmenů, pořádá se tam něco jako jarmark, i když se sejdou dva nebo tři. Když přijde všech dvanáct, myslím, že si to Kadere s Keille nebudou chtít nechat ujít.“

Mat při té zprávě nevypadal zrovna potěšeně.

Rhuark je vedl rovnou k nejširší rozsedlině v kolmém čele skály, v nejširším místě měla tak deset dvanáct kroků, a z obou stran byla stíněná skalními stěnami, jak se vinula hlouběji a hlouběji, a pod úzkou stužkou oblohy tu byla tma a chládek. Bylo to zvláštní, ocitnout se v tak hustém stínu. Aielský pokřik nabýval mezi šedohnědými stěnami na síle. Když náhle ustal, ticho, narušované pouze klapotem kopyt a vrzáním vozů, působilo velice hlasitě.

Zahnuli za ohyb a puklina se náhle rozšířila do širokého kaňonu, dlouhého a téměř rovného. Ze všech stran se ozval pronikavý, skučivý křik ze stovek ženských hrdel. Cestu lemovaly davy, ženy ve zvonových sukních s loktušemi ovinutými kolem hlavy a muži v šedohnědých kabátcích a spodcích, cadin’sorech, a také Děvy oštěpu, všichni mávali na uvítanou rukama a tloukli do hrnců nebo do čehokoliv, co vydávalo hluk.

Rand zíral s otevřenými ústy, a to nejen kvůli té divoké vřavě. Stěny kaňonu byly zelené, po obou stranách se do poloviny skalní stěny šplhaly úzké terasy. Rand si uvědomil, že ne všechny jsou skutečně terasy. Malé domky s plochou střechou, z šedého kamene či žlutého jílu, jako by byly ve shlucích naskládané jeden na druhý. Mezi nimi se vinuly uzoučké stezky a na každé střeše byla zahrada, kde rostly fazole, dýně, papriky, melouny a další plodiny, které neznal. Volně tu pobíhaly slepice, červenější než ty, co znal, a nějaká zvláštní drůbež, ptáci byli větší než slepice, šedí s bílými tečkami. Mezi záhony se pohybovaly děti, většinou oblečené jako dospělí, a bíle odění gai’šainové, s hliněnými džbány. Zřejmě zalévali jednotlivé rostliny. Aielové neměli města, to mu vždycky říkali, ale tohle by rozhodně vydalo za slušně velké město, i když to nejpodivnější, jaké kdy viděl. Panoval tu příliš velký hluk, aby mohl položit některou z otázek, které se mu vyrojily v hlavě – jako třeba, co jsou zač ty kulaté plody, na jablka příliš červené a lesklé, rostoucí na nízkých keřích se světlými listy, nebo tamty rovné stonky se širokými listy, lemované dlouhými, tlustými výhonky se žlutými střapci? Příliš dlouho byl sedlákem, aby ho to nezajímalo.

Rhuark s Heirnem zpomalili, stejně tak Couladin, ale jenom na rychlou chůzi, a oštěpy zastrčili za řemení, na němž měli na zádech pouzdra s luky. Amys se rozběhla dopředu. Smála se jako malá holka. Muži zatím pokračovali dál odměřeným tempem davy lemovaným kaňonem a křik žen rozechvíval vzduch a málem přehlušil třesk hrnců. Rand je na Aviendžinu radu následoval. Mat se tvářil, jako by se chtěl na místě obrátit a odjet pryč.

Na protějším konci kaňonu se stěna nakláněla dovnitř, čímž vytvářela hlubokou, temnou kapsu. Tam slunce nikdy nedosáhlo, jak říkala Aviendha, a skály tam jsou vždycky studené, odtud jméno držby. Před hranicí, kam dopadal stín, se Amys zastavila na velkém šedém balvanu, s vrchní stranou ohlazenou, kde již stála další žena.

Druhá žena, i přes zvonovou sukni štíhlá, jíž zpod šátku vykukovaly žluté vlasy, které jí spadaly až k pasu, s bílými prameny na spáncích, vypadala starší než Amys, i když byla mnohem hezčí než ona, a měla jen pár vrásek v koutcích šedých očí. Byla oblečená stejně jako Amys, přes ramena měla prostou hnědou loktuši, náhrdelník a náramky ze zlata a vyřezávané slonoviny neměla o nic lepší či bohatší, ale toto byla Lian, správkyně střechy Držby Chladné skály.

Pronikavý křik postupně utichal, když se Rhuark zastavil pod balvanem o krok blíž než Heirn a Couladin. – „Žádám o svolení vstoupit do tvé držby, správkyně střechy,“ pronesl nahlas zvučným hlasem.

„Máš mé svolení, náčelníku kmene,“ opáčila žlutovlasá žena obřadně a stejně hlasitě. Usmála se a mnohem hřejivějším hlasem dodala: „Stíne mého srdce, ty budeš mít mé svolení vždycky.“

„Máš mé díky, správkyně střechy mého srdce.“ To také neznělo příliš obřadně.

Heirn vystoupil dopředu. „Správkyně střechy, žádám o svolení přijít pod tvou střechu.“

„Máš mé svolení, Heirne,“ řekla Lian podsaditému muži. „Pod mou střechou je pro tebe voda a stín. Klan Jindů je tu vždy vítán.“

„Máš mé díky, správkyně střechy.“ Heirn poplácal Rhuarka po rameni a odešel ke svým lidem. Aielské obřady byly krátké, jak se zdálo, a k věci.

Couladin se nyní pyšně připojil k Rhuarkovi. „Žádám o svolení vstoupit do tvé držby, správkyně střechy.“

Lian zamrkala a zamračila se na něj. Za Randem se ozvalo mručení, užaslý šum hlasů stovek lidí. Ve vzduchu náhle viselo nebezpečí. Mat to rozhodně pocítil také, prstem přejel oštěp a zpola se otočil, aby viděl, co masa Aielů dělá.

„Co se děje?“ zeptal se Rand tiše přes rameno. „Proč něco neřekne?“

„On požádal, jako by byl kmenovým náčelníkem,“ šeptala nevěřícně Aviendha. „Ten muž je hlupák. Musel zešílet! Jestli ho odmítne, bude to znamenat potíže se Shaidy, a to by po takové urážce mohla. Nedošlo by ke krevní mstě – on není jejich kmenovým náčelníkem bez ohledu na to, jak mu to stouplo do hlavy – ale k potížím ano.“ Mezi dvěma nádechy se její hlas přiostřil. „Tys neposlouchal, viď? Tys neposlouchal! Mohla by odmítnout dát svolení dokonce i Rhuarkovi, a on by pak musel odejít. To by rozbilo kmen, ale je to v její moci. Může odmítnout i Toho, kdo přichází s úsvitem, Rande al’Thore. Ženy mezi námi nejsou bezmocné, ne jako mokřinské ženy, které musejí být královnami nebo šlechtičnami nebo tancovat před mužem, pokud se chtějí najíst!“

Rand lehce zavrtěl hlavou. Pokaždé, když už si chtěl vyspílat, jak toho o Aielech vlastně ví málo, Aviendha mu připomněla, jak málo sama ví o čemkoliv, co není aielské. „Jednou bych tě docela rád představil ženskému kroužku v Emondově Roli. Bude to... zajímavé... slyšet, jak těm ženám vysvětluješ, jak jsou vlastně bezmocné.“ Cítil, jak se za ním zavrtěla, když se mu snažila dohlédnout na obličej, a pečlivě si podržel neutrální výraz. „Možná ti taky vysvětlí pár věcí.“

„Máš mé svolení,“ začala Lian – Couladin se usmál a nafoukl se – „vstoupit pod mou střechu. Bude pro tebe nalezena voda a stín.“ Tiché zalapání po dechu však ze stovek úst znělo docela hlasitě.

Muž s ohnivými vlasy se zachvěl, jako by dostal ránu, a zrudl vzteky. Zřejmě nevěděl, co dělat. Vyzývavě udělal krok dopředu s pohledem upřeným nahoru na Lian a Amys, a ruce měl sepjaté, jako by se snažil nedotknout svých oštěpů, pak se však prudce otočil a vyrazil zpátky ke shromáždění. Cestou se rozzlobeně mračil, jako by vyzýval přítomné, aby se odvážili něco říci. Nakonec se zastavil kousek od místa, odkud vyšel, a zahleděl se pak na Randa. Žhavé uhlíky nemohly být teplejší než jeho modré oči.

„Jako někoho, kdo je bez přátel a zcela sám,“ šeptala Aviendha. „Ona ho přijala jako žebráka. Pro něj to je největší urážka, která se však vůbec netýká Shaidů.“ Náhle Randa udeřila pěstí do žeber tak silně, až zachrčel. „Pohni se, mokřiňane. Máš tolik cti, kolik jsem zanechala ve tvých rukou. Všichni vědí, že jsem tě učila! Honem!“ Rand přehodil nohu Jeade’enovi přes krk a došel k Rhuarkovi. Já nejsem Aiel, říkal si v duchu. Nerozumím jim a nesmím připustit, abych je začal mít rád. Nesmím.

Žádný z mužů to neudělal, ale on se Lian poklonil. Tak byl odmala vychováván. „Správkyně střechy, žádám o svolení přijít pod tvou střechu.“ Zaslechl, jak Aviendha zadržela dech. Měl se zeptat tak, jako to udělal Rhuark. Kmenový náčelník ustaraně přimhouřil oči a díval se na svou ženu. Couladinovi se na červené tváři objevil pohrdlivý úsměv. Tiché mumlání davu nyní znělo zmateně.

Správkyně střechy se na Randa podívala ještě tvrdším pohledem než na Couladina, přejela ho od hlavy k patě a zpátky, všimla si šufy, která mu ležela na ramenou na červeném kabátci, který by si žádný Aiel nikdy nevzal. Potom se tázavě podívala na Amys, jež kývla.

„Taková skromnost,“ pravila Lian pomalu, „muži sluší. Muži zřídkakdy vědí, kde ji hledat.“ Roztáhla tmavé suknice a neohrabaně se poklonila – tohle aielské ženy nedělaly – ale přesto to bylo pukrle, oplátkou za jeho úklonu. „Car’a’carn má svolení vstoupit do mé držby. Pro náčelníka náčelníků bude v Chladných skalách vždycky voda a stín.“

Ženy v davu znovu vyrazily pronikavý křik, ale zda to bylo kvůli němu, nebo to patřilo k obřadu, Rand nevěděl. Couladin se zastavil, aby po něm vrhl pohled plný nesmiřitelné nenávisti, a pak odkráčel, přičemž se hrubě otřel o Aviendhu, která zatím nepůvabně sklouzla z grošovaného hřebce. Rychle se ztratil v rozcházejícím se davu.

Mat zrovna sesedal, ale ještě se za ním zadíval. „Dávej si s ním pozor na záda, Rande,“ pronesl tiše. „Myslím to vážně.“

„To mi říká každý,“ opáčil Rand. Formani už začínali obchodovat uprostřed kaňonu a ke vchodu právě za pokřiku několika lidí a řinčení hrnců přijížděla Moirain a zbytek oddílu moudrých, ale ani zdaleka se to nepodobalo hluku vítajícímu Rhuarka. „Kvůli němu si ale starosti dělat nemusím.“ Jeho neohrožovali Aielové. Moirain na jedné straně a Lanfear na druhé. Jaké nebezpečí by mohlo být větší? Málem se při tom pomyšlení rozesmál nahlas.

Amys a Lian slezly z balvanu a k Randovu překvapení jim Rhuark oběma položil ruku kolem ramen. Obě byly vysoké, jako zřejmě většina Aielanek, ale žádná kmenovému náčelníkovi nedosahovala výš než k rameni. „Moji ženu Amys znáš,“ řekl Rhuark Randovi. „Teď se musíš seznámit s mou ženou Lian.“

Rand si uvědomil, že zírá s otevřenými ústy, a rychle je zavřel. Když mu Aviendha sdělila, že správkyně střechy Chladných skal je Rhuarkova žena a jmenuje se Lian, byl si Rand jist, že ji tenkrát v Chaendaeru špatně pochopil, vzhledem ke všemu tomu „stíne mého srdce“ mezi ním a Amys. Stejně měl hlavu plnou jiných věcí. Ale tohle...

„Obě?“ vybreptl Mat. „Světlo! Dvě! Ó, ať shořím! On je buď nejšťastnější chlap na světě, nebo ten největší hlupák od stvoření světa!“

„Myslel jsem,“ pravil Rhuark podmračeně, „že tě Aviendha učí našim zvykům. Zřejmě toho hodně vynechala.“

Lian se naklonila, aby dobře viděla za svého – jejich – manžela, a zvedla obočí, načež Amys suše podotkla: „Vypadalo to, že se dokonale hodí k tomu, aby mu řekla, co potřebuje vědět. Potřebovaly jsme něco, co by jí zabránilo v útěku zpátky k Děvám pokaždé, kdybychom se k ní obrátily zády. Teď se zdá, že si s ní budu muset dlouze pohovořit na nějakém tichém místě. Nepochybně ho učila ruční mluvě Děv, nebo jak podojit garu.

Aviendha se lehce zarděla a podrážděně pohodila hlavou. Tmavě rusé vlasy jí zatím dorostly přes uši, takže byly dost dlouhé, aby jí vykukovaly mezi třásněmi šátku. „Byly tu důležitější věci než hovor o manželství. A stejně, ten muž vůbec neposlouchá.“

„Byla dobrá učitelka,“ pospíšil si Rand. „Naučil jsem se od ní hodně o vašich zvycích a Trojí zemi.“ Ruční mluva? „Všechny chyby, které udělám, jsou moje, ne její.“ Jak se dá podojit jedovatá dvounohá ještěrka? A proč? „Byla dobrá učitelka, a já bych si ji rád ponechal, jestli je to v pořádku.“ Proč jsem, pro Světlo, řekl tohle? Ta žena byla občas docela příjemná, tedy když se zapomněla. Po zbytek času byla jako bodlák pod kabátcem. Ale dokud tu byla, aspoň věděl, koho moudré poslaly, aby ho sledoval.

Amys si ho prohlížela a její jasné modré oči byly stejně pronikavé jako oči Aes Sedai. Ale ona taky mohla usměrňovat. Sice jen vypadala o něco mladší, než by měla být, nebyla to ona bezvěkost Aes Sedai, ale nejspíš byla natolik Aes Sedai jako skutečná Aes Sedai. „To mi připadá jako skvělé uspořádání,“ prohlásila. Aviendha otevřela ústa, celá naježená a rozhorlená – a zase je zavřela, mrzutě, když se jedna z moudrých pootočila a upřela na ni své oči. Možná si myslela, že už s ním skončila, když teď dorazili ke Chladným skalám.

„Musíš být po cestě unavený,“ řekla Randovi Lian a v šedých očích měla mateřský výraz, „a taky hladový. Pojď.“ Její hřejivý úsměv se vztahoval i na Mata, který se držel zpátky a už se začal ohlížet po formanských vozech. „Pojď pod mou střechu.“

Rand si sundal sedlové brašny a nechal Jeade’ena v péči jedné gai’šain, která vzala i Oka. Mat se ještě naposledy ohlédl k vozům, než si také přehodil sedlové brašny přes rameno a následoval ostatní.

Lianina střecha, její dům, byl na nejvyšší úrovni na západní straně a příkrá stěna kaňonu se zvedala ještě asi pětadvacet sáhů nad jeho střechu. Obydlí náčelníka kmene a správkyně střechy nebo ne, zvenčí dům vypadal jako skromný obdélník z velkých žlutých jílových cihel s úzkými okenními otvory beze skel, zakrytými prostými bílými záclonami, se zeleninovou zahrádkou na ploché střeše a další vepředu na úzké terase, oddělené od domku úzkým chodníčkem dlážděným plochými šedými kameny. Dost velký tak asi na dvě místnosti. Až na to, že vedle dveří visela dobře dvacítka bronzových gongů, vypadal domek docela jako ostatní stavby, které Rand viděl kolem, a z místa, kde stál, dohlédl na celé údolí, jež se rozkládalo pod ním. Malý, prostý domek. Uvnitř to však bylo něco zcela jiného.

Cihlová část tvořila jeden velký pokoj s podlahou z narudlých hnědých dlaždic, ale to byla jenom část. Za ním byly do kamene vytesány další místnosti, s vysokými stropy a překvapivě chladné. Mezi nimi byly široké klenuté průchody a stříbrné lampy a vzduchem se nesla vůně prozrazující něco zeleného. Rand viděl jenom jedinou židli, s vysokým opěradlem, natřenou červeným a zlatým lakem, která zřejmě nebyla příliš často používána. Aviendha ji nazvala náčelnickou židlí. Kromě několika leštěných skříněk a truhlic a nízkých stojanů na čtení, na nichž ležely otevřené knihy, nebylo vidět právě mnoho dřevěných předmětů. Ke čtení si však člověk musel lehnout. Podlahy zakrývaly ve vrstvách tkané i vázané koberce se složitými vzory z Tearu, Cairhienu a Andoru, dokonce i z Illianu a Tarabonu, kdežto ostatní vzory byly Randovi neznámé, široké klikaté pruhy, ani dvě barvy nebyly stejné, nebo spojené prázdné čtverce v šedé, hnědé a černé. V ostrém protikladu k drsné jednotvárnosti údolí venku tady byly všude jasné barvy. O nástěnných kobercích si byl Rand dokonce jist, že pocházejí z druhé strany Páteře světa – možná se sem dostaly stejným způsobem jako nástěnné koberce z Tearského Kamene. Všude také ležely polštáře všech možných velikostí a odstínů, velmi často se střapci, třásněmi či obojím, v červeném či zlatém hedvábí. Tu a tam, ve výklenku vytesaném do skály, stála váza z tenkého porcelánu, stříbrná miska či slonovinová řezba, často zpodobňující nějaké zvláštní, Randovi neznámé, zvíře. Tak tohle byly ty „jeskyně", o nichž hovořili Tairenové. Mohlo to být křiklavé jako v Tearu – nebo u Cikánů – ale místo toho to působilo důstojně, obřadně a zároveň neformálně.

Rand se krátce zazubil na Aviendhu, a aby jí předvedl, že poslouchal, vytáhl ze sedlových brašen hostovský dar pro Lian, jemně vypracovaného zlatého lva. V Tearu ho uloupil jeden jindský Hledač vody a Rand jej od něho později odkoupil, ale když byl vlastně vládcem Tearu, bylo to skoro jako okrádat sám sebe. Mat po chvíli váhání také vytáhl dárek, tairenský náhrdelník se stříbrnými kvítky, nepochybně pocházející ze stejného zdroje a nepochybně zamýšlený pro Isendru.

„Nádherné,“ usmála se Lian a zvedla lva. „Vždycky se mi líbilo tairenské zlatotepectví. Rhuark mi před mnoha lety přinesl dva kousky.“ Hlasem, hodícím se pro hospodyni vzpomínající nějaké obzvláště dobré bobule břestovce, pronesla ke svému manželovi: „Sebral jsi je ve stanu nějakého vznešeného pána zrovna předtím, než přišel Laman o hlavu, viď? Škoda, že ses nedostal do Andoru. Vždycky jsem chtěla kousek andorského stříbra. Ten náhrdelník je také překrásný, Mate Cauthone.“

Rand naslouchal hromadám chvály na oba dárky a zakrýval své zděšení. Přes všechny suknice a mateřské oči byla Aielanka jako kterákoliv Děva oštěpu.

Než Lian domluvila, dorazily s Lanem a Egwain též Moirain a ostatní moudré. Strážcův meč si vysloužil jediný nesouhlasný pohled, ale správkyně střechy ho přivítala hřejivě poté, co ho Bair označila za aan’alleina. Přesto to nebylo nic proti přivítání s Egwain a Moriain.

„Je to veliká pocta pro mou střechu, Aes Sedai.“ Tón správkyně střechy však prozrazoval, že jde o úmyslné zmírnění. „Vypráví se, že jsme sloužili Aes Sedai před Rozbitím světa a zklamali jsme je, a za toto zklamání jsme potom byli posláni do Trojí země. Vaše přítomnost prozrazuje, že náš hřích snad je nakonec odpustitelný.“

Ovšem. Ona nebyla v Rhuideanu. – Očividně se zákaz hovořit o tom, co se stalo v Rhuideanu, s kýmkoliv, kdo tam nebyl, vztahoval i na manžela a manželku. A i na sestry-ženy, nebo jaký byl vlastně vztah mezi Amys a Lian.

Moirain se pokusila Lian předat hostovský dar, maličké křišťálové a stříbrné lahvičky s voňavkami až z Arad Domanu, ale Lian rozhodila rukama. – „Již tvoje přítomnost je hostovským darem nesmírné ceny, Aes Sedai. Přijmout víc by znectilo mou střechu i mne. Tu hanbu bych neunesla.“ Mluvila naprosto vážně a také ustaraně, že by se jí Moirain mohla pokusit ty voňavky vnutit. Byla to ukázka relativní důležitost Car’a’carna a Aes Sedai.

„Jak si přeješ,“ pravila Moirain a vrátila lahvičky do váčku u pasu. V modrém hedvábí byla ledově vážná, světlý plášť měla přehozený přes ramena. „Vaše Trojí země určitě brzy uvidí víc Aes Sedai. Zatím jsme neměly důvod sem chodit.“

Amys to celé zřejmě příliš nepotěšilo a Melain s ohnivými vlasy na Moirain hleděla jako zelenooká kočka, jež zrovna přemítá, zda by přece jen neměla udělat něco s tím velkým psem, který se zatoulal na její dvorek. Bair a Seana si vyměnily znepokojené pohledy, ale nebylo to nic proti těm dvěma, které mohly usměrňovat.

Zástup gai’šainů – mužů a žen stejně půvabných v bílých rouších s kapucemi, se sklopenýma očima na aielské tváře podivně poddajnýma – převzal od Moirain a Egwain pláště, donesl vlhké ručníky na ruce a tváře, stříbrné pohárky s vodou k obřadnímu přípitku, a nakonec jídlo, jež se podávalo na stříbrných mísách a podnosech vhodných i pro palác, ale jídlo samotné se jedlo z hliněných talířů s modře pruhovanou glazurou. Všichni jedli vleže na podlaze, kde byly do kamene zasazeny bílé dlaždice místo stolu. Hlavy přitom měli lidé u sebe a pod hrudí polštáře, takže připomínali paprsky kola. Mezi nimi procházeli gai’šainové s talíři.

Mat se zmítal a neustále se převaloval na polštářích, ale Lan se uložil, jako by tak jídával vždycky, a Moirain a Egwain se tvářily skoro stejně spokojeně. Nepochybně to cvičily ve stanu moudrých. Randovi to přišlo neohrabané, ale jídlo samo bylo dost zvláštní, aby mu zabralo většinu pozornosti.

Tmavé, kořeněné dušené skopové s nasekanými paprikami bylo neznámé, ale nikoliv zvláštní, a hrášek byl hráškem všude, stejně jako dýně. To stejné se však nedalo říci o drobivém hrubém nažloutlém chlebě či podlouhlých, sytě červených fazolích smíchaných se zelenými nebo misce ostře žlutého zrní s kousky červené dužiny, které Aviendha nazývala zemai a t’mat, a sladké, cibulovité ovoce s tuhou nazelenalou slupkou, o němž tvrdila, že je z těch bezlistých ostnatých rostlin zvaných kardon. Ale chutnalo velmi dobře.

Jídlo by mu možná chutnalo víc, kdyby ho o všem pořád nepoučovala. Ne o sestrách-ženách. To bylo na Amys a Lian, ležících vedle Rhuarka a usmívajících se na sebe skoro stejně často jako na svého manžela. Když si ho obě vzaly, aby neporušily své přátelství, bylo jasné, že ho obě milují. Rand si neuměl představit, že by Elain a Min souhlasily s takovým uspořádáním. Napadlo ho, proč na to vůbec pomyslel. Slunce mu muselo uvařit mozek.

Ale jestli Aviendha nechala toto vysvětlení na ostatních, vysvětlovala mu všechno ostatní do nejmenších podrobností. Možná si o něm myslela, že je naprostý blb, když neví o sestrách-ženách. Ležíc na pravém boku, tváří k němu, usmívala se téměř sladce, když mu sdělovala, že lžíci je možné použít k pojídání dušeného masa nebo zemai a ťmat, ale oči se jí leskly, takže bylo zřejmé, že jedině přítomnost moudrých jí bránila, aby mu nehodila misku s něčím na hlavu.

„Nevím, co jsem ti udělal,“ řekl Rand tiše. Velmi dobře si uvědomoval Melain na druhé straně, zdánlivě cele zabranou do hovoru se Seanou. Bair občas pronesla jedno dvě slovíčka, ale Rand měl dojem, že také natahuje uši směrem k němu. „Ale jestli tolik nenávidíš, že mě máš učit, tak to dělat nemusíš. Jenom mě to tak napadlo. Jsem si jistý, že Rhuark nebo moudré najdou někoho jiného.“ Moudré by to zcela jistě udělaly, kdyby se zbavil tohoto špeha.

„Tys mi nic neudělal...“ Vycenila na něj zuby. Bylo-li to míněno jako úsměv, tak to rozhodně neodpovídalo, „...a nikdy neuděláš. Smíš si však lehnout, jak je ti to k jídlu nejpohodlnější, a mluvit s lidmi kolem sebe. Samozřejmě až na ty z nás, kteří tě musí učit, místo aby se s tebou dělili o jídlo. Je považováno za zdvořilost, hovořit s lidmi po obou stranách.“ Zpoza ní se na Randa podíval Mat a vyvrátil oči. Jasně se mu ulevilo, že je toho sám ušetřen. „Pokud nemusíš být čelem k někomu určitému, abys ho učil. Jídlo si ber pravou rukou – pokud se nemusíš opírat o pravý loket – a …“

Byla to muka a jí se to očividně líbilo. Aielové zřejmě hodně nadělali s dáváním darů. Třeba kdyby jí dal dárek...

„...všichni po jídle chvíli hovoří, pokud někdo z nás místo toho nemusí vyučovat, a...“

Úplatek. Nepřipadalo mu správné, že by měl uplácet někoho, kdo ho špehuje, ale jestli hodlala pokračovat třeba jen z poloviny takhle, mohlo by to stát za trochu klidu.

Když gai’šainové odnesli jídlo a přinesli stříbrné poháry s tmavým vínem, upřela Bair na Aviendhu nad bílými dlaždicemi zachmuřený pohled, a mladší žena mrzutě přestala. Egwain si klekla, natáhla se přes Mata a poklepala ji po rameni, ale zřejmě to nepomohlo. Aspoň umlkla. Egwain se na něj zlostně podívala. Buď věděla, nač myslí, nebo mu dávala za vinu Aviendžin mrzutý výraz.

Rhuark vylovil fajfku s krátkou troubelí a váček na tabák, nacpal fajfku a pak podal kožený váček Matovi, jenž vytáhl vlastní fajfku se stříbrným náustkem. „Někteří si vzali zprávu o tobě k srdci, Rande al’Thore, a zdá se, že rychle. Lian mi řekla, že došla zpráva, že Jheran, který je náčelníkem kmene Shaarad Aielů, a Bael z Goshienů již dorazili do Alcair Dalu. Erim z Chareenů je již na cestě.“ Rand dovolil štíhlé mladé gai’šain, aby mu třískou zapálila fajfku. Podle toho, jak se pohybovala, s jiným půvabem než ostatní bíle odění muži a ženy, Rand usoudil, že bývala Děvou oštěpu, a to docela nedávno. Napadlo ho, kolik času jí ještě zbývá z roku a dne služby, pokorné a ponížené.

Mat se na ni zazubil, když k němu poklekla, aby mu také připálila. Pohled jejích zelených očí, který mu věnovala z hlubin kapuce, však vůbec pokorný nebyl a smazal mu úsměv z tváře. Mat se podrážděně převalil na břicho. Z jeho fajfky stoupal tenký proužek modrého kouře. Bylo zlé, že neviděl její spokojený výraz, ani to, jak zmizel v ruměnci, když se na ni Amys podívala. Zelenooká žena odspěchala pryč a tvářila se až k nevíře zahanbeně. A Aviendha, která tolik nenáviděla, že se musela vzdát oštěpu, která se stále viděla jako sestra oštěpu Děvy z libovolného kmene...? Ta se za odcházející gai’šain zamračila, jako by se mračila panímáma al’Vereová na někoho, kdo by jí plivl na podlahu. Zvláštní lidé. Egwain byla jediná, v jejíchž očích viděl nějaký soucit.

„Goshienové a Shaaradové,“ zamumlal do svého vína. Rhuark mu řekl, že každý kmenový náčelník si do Zlaté mísy přivede pár válečníků, jako poctu, a každý klanový náčelník také. Sečteno dohromady to znamenalo asi tisíc bojovníků z každého kmene. Dvanáct kmenů. Nakonec dvanáct tisíc mužů a Děv, a všichni budou spoutáni tou svou zvláštní ctí a připravení zatančit si s oštěpy, kdyby si třeba pšíkla kočka. Možná jich bude víc, kvůli jarmarku. Vzhlédl. „Ti vedou krevní mstu, že ano?“ Rhuark a Lan kývli. „Vím, žes říkal, že v Alcair Dalu platí něco podobného jako rhuideanský mír, ale já viděl, jak dalece ten mír zadržel Couladina a Shaidy. Možná bych měl vyrazit hned. Jestli začnou Goshienové a Shaaradové bojovat... Něco takového se může rozšířit. Já chci za sebou všechny Aiely, Rhuarku.“

„Goshienové nejsou Shaidové,“ pronesla ostře Melain a potřásala rudozlatou hřívou jako lvice.

„Stejně jako Shaaradové.“ Bainin slabý hlas byl ještě tenčí než hlas mladší ženy, ale o nic méně rozhodný. „Jheran a Bael by se mohli pokusit zabít jeden druhého, než se vrátí do své držby, ale ne v Alcair Dalu.“

„Ani jedno však neodpovídá na otázku Randa al’Thora,“ podotkl Rhuark. „Jestli budeš v Alcair Dalu dřív, než tam dorazí všichni náčelníci, ti, kteří ještě nepřišli, ztratí čest. Není to dobrý způsob, jak ohlásit, že jsi Car’a’carn tím, že zneuctíš muže, které jsi povolal, aby tě následovali. Kmen Nakai přijde z největší dálky. Tak za měsíc budou v Alcar Dalu všichni.“

Měsíc. Zamnul si bradu. Příliš dlouho. Příliš dlouho, a neměl na vybranou. V příbězích se všechno vždycky dálo tak, jak to hrdina naplánoval, zdánlivě tehdy, kdy chtěl, aby se to stalo. Ve skutečném životě to tak bylo málokdy, dokonce i u ta’veren, pro něhož měla pracovat proroctví. Přesto jedna část jeho plánu vycházela tak, jak doufal. Ta nejvíc nebezpečná část.

Moirain, natažená mezi Lanem a Amys, usrkávala líně víno a oči měla zavřené, jako by byla ospalá. Rand jí to ale nevěřil. Viděla všechno, slyšela všechno. Ale on teď nehodlal říci nic, co by nemohla slyšet. „Kolik se jich bude vzpírat, Rhuarku? Nebo se mi postaví? Naznačil jsi to, ale nikdy jsi to neřekl jistě.“

„Nemůžu si tím být jistý,“ opáčil kmenový náčelník s troubelí v zubech. „Když jim ukážeš draky, poznají tě. Draci z Rhuideanu se nedají nijak napodobit.“ Trhla sebou Moirain? „Ty jsi ten, koho předpověděla proroctví. Já tě podpořím, Bruan určitě taky, i Dhearik z Reyn Aielů. Ostatní...? Sevanna, Suladrikova manželka, přivede Shaidy, protože kmen nemá žádného náčelníka. Je mladá na správkyni střechy držby, a nepochybně se jí nelíbí, že bude mít jenom jednu střechu, a ne celou držbu, až bude vybrán někdo na Suladrikovo místo. A Sevanna je stejně úskočná a nespolehlivá jako všichni ostatní Shaidové. Ale i když ona žádné potíže dělat nebude, víš dobře, že Couladin bude. Chová se jako náčelník kmene a někteří Shaidové by za ním mohli jít, i když nebyl v Rhuideanu. Shaidové jsou na to dost hloupí. Han z Tomanelle Aielů se může přiklonit na kteroukoliv stranu. Je to popudlivý muž, je mu těžko rozumět a špatně se s ním jedná, a –“

Odmlčel se, když Lian tiše zamumlala: „Jsou i nějací jiní?“ – Rand si nemyslel, že to měl náčelník kmene slyšet. Amys zakryla rukou úsměv. Její sestra-žena nevinně sklonila hlavu k poháru.

„Jak jsem říkal,“ pokračoval Rhuark a odevzdaně se na obě ženy zamračil, „nemůžu si tím být zcela jistý. Většina za tebou půjde. Možná všichni. Možná dokonce i Shaidové. Čekali jsme tři tisíce let, až přijde muž se dvěma draky. Až ukážeš své paže, nikdo nebude pochybovat, že ty jsi byl seslán, abys nás sjednotil.“ A zničil. Ale to neřekl. „Otázkou je, jak na to budou reagovat.“ Chvíli si troubelí poklepával na zuby. „Nezměníš názor a neoblékneš si cadin’sor?

„A ukážu jim co, Rhuarku? Nahraného Aiela? To by se mohl za Aiela klidně převlíct třeba Mat.“ Mat se zakuckal. „Nebudu si na nic hrát. Jsem, co jsem. Musejí mě vzít takového, jaký jsem.“ Rand zvedl pěsti a rukávy kabátce se svezly natolik, aby mu byly na zápěstí vidět hlavy se zlatými hřívami. „Tihle to dokazují. Jestli to nestačí, tak už nic.“

„Kam hodláš vést ‚oštěpy znovu do války‘?“ ozvala se náhle Moirain, a Mat se zakuckal znovu, vyndal si fajfku z úst a zadíval se na ni. Tmavé oči už neměla zakryté.

Rand křečovitě zaťal pěsti, až mu zapraskalo v kloubech. Snažit se ji přechytračit, bylo nebezpečné. Na to měl přijít už dávno. Pamatovala si každé slovo, které kdy zaslechla, založila je, utřídila a zkoumala, dokud si nebyla jistá, že ví, co znamená.

Rand pomalu vstal. Všichni na něj upírali zraky. Egwain se mračila ještě ustaraněji než Mat, ale Aielové se jen dívali. Řeči o válce jim nevadily. Rhuark vypadal – připraveně. A Moirainina tvář byl zamrzlý klid.

„Jestli mě omluvíte,“ pravil Rand, „jdu se trochu projít.“

Aviendha se zvedla na kolena a Egwain vstala, ale ani jedna za ním nešla.

Загрузка...