K Mrakům Magellanovým

ZLATÝ GEJZÍR

Uplynul pátý měsíc cesty a druhý, co se opožďovaly rádiové signály ze Země. Měl jsem teď méně času než dříve. Věnoval jsem jej chlapci z Ganymeda. Po konziliu se Schreyem a Annou jsme se rozhodli, že zevrubně vyšetříme jeho mozek. První chirurg si vyžádal přímé spojení se Zemí, aby o chlapci získal co nejvíce podrobností; počítal totiž s tím, že ho bude muset učit jeho vlastní minulosti, jako kdybychom znovu popisovali stránky paměti zpustošené katastrofou.

Chlapec dovoloval, abychom s ním dělali, co chtěli; byl zcela pasivní. Nekladl odpor; mohli jsme ho vodit jako dítě. Anna mu věnovala velkou pozornost; nejednou jsem viděl, jak šla mezi záhony parku a vedla ho za ruku a on, vysoký, štíhlý, neobyčejně vážný, šel poslušně za ní a pokoušel se občas srovnat svůj dlouhý krok s jejími drobnými krůčky. Mluvila na něho, ukazovala mu květy, jmenovala je, ale všechno to se odráželo od jeho voskového klidu. Konečně nařídil Schrey provést rozhodující vyšetření. Velká encefalovizní aparatura měla nějakou poruchu, kterou jsem sám nemohl odstranit, a musel jsem se spojit s druhým astrogátorem, protože ten má na starosti automaty technické pohotovostní služby. Nenašel jsem ho hned; skončil právě službu a odešel z pilotní kabiny. Informátory mi nepomohly v hledání. Když jsem bloudil po celé raketě, zašel jsem nakonec do oblasti vzdálené od středních palub. Chodba přecházela v jakousi prostornou síň před malým koncertním sálem. Pod bílým postranním sloupem stál Lancelot Grotrian a díval se na bílou sochu, která zdobila střed prázdné síně. Řekl jsem mu, co mám na srdci. Rozmluva byla věcná, skoro suchá, avšak přítomnost bílého kamenného těla jako kdyby na ni vrhala světlo a vyplňovala každou zámlku.

V jistém okamžiku jsme vykročili, či spíše se začali procházet; naše kroky se hlasitě rozléhaly, zesíleny odrazem o klenbu, která se pne nad síní jako mušle zvednutá do výše. Nevím, jak se to stalo, ale zastavili jsme se zároveň tváří v tvář soše. Je to mladý chlapec, který se zastavil na daleké pouti. Tvář všední, málo poutavá, to je pravda. Ale jako nějaké velmi časné z nich vstávající březnové jitro, kdy vodou omyté, holé stromy, vystavené bledému sílícímu slunci, stojí plny očekávání velkých dní léta. Přesně taková tvář: očekávající splnění všech i těch největších slibů. Grotrian řekl, že socha je dílem Soledad. Vzpomněl jsem si na drobnou příhodu, která se odehrála před týdnem.

Viděl jsem sochařku v parku. Seděla na vrcholku návrší s opravdovou starodávnou knihou na kolenou. Zeptal jsem se jí, pln zvědavosti, jaká je to kniha. Neodpověděla, nepozvedla hlavu, nýbrž začala nahlas číst: „Otázali se tedy:

‚Jak se ti žilo?

,Dobře, odpověděl: ‚Mnoho jsem pracoval.

‚Neměls nepřátele?

‚Nemohli mi překážet v práci.

,A přátelé?

‚Žádali ode mne, abych pracoval.

‚Je pravda, žes mnoho trpěl?

,Ano, odvětil,je to pravda.

,Cos tehdy dělal?

‚Pracoval jsem tehdy tím více. To pomáhá. „

,O kom se to mluví?“ zeptal jsem se. Vyslovila jméno kteréhosi dávného sochaře a pokračovala v četbě, ihned zapomenuvši na mou přítomnost.

Vyprávěl jsem onen příběh Grotrianovi a zeptal jsem se ho, domnívá-li se, že účast na výpravě může být sochařce k něčemu dobrá.

„Myslím, že ano,“ řekl,,je velmi těžké dávat kameni tvar toho, co je skryto v hloubi lidské bytosti. Je nutno hledat rozličné cesty a jistě se můžeme mnoho dovědět o člověku, díváme-li se k hvězdám.“

Pozoroval jsem tvář astrogátora, když mluvil. Už na ní převažovaly linie stáří, linie klesající. V kresbě vrásek vroubících oči, v lehkém zvrásnění tváří všechno bylo těžké a tíhlo dolů. Jeho oči pod sivým obočím jako by zastírala šedá, stěží postřehnutelná střížava. Ale když při posledních slovech obrátil na mne svůj pohled, zdálo se mi — je to překvapivé — že je mladší než já.

Večer jsme se sešli v operačním sále a chlapec, stále stejně lhostejný, byl položen na kovový stůl. Tu se stalo něco nečekaného. Když začal Schrey stahovat dolů široké pláty elektrod, které měly opásat chlapcovu hlavu, zakryl si hoch náhle tvář rukama. Toto prudké bázlivé gesto nás tak ochromilo, že jsme byli zmateni. Tak jsme si totiž zvykli na jeho úplnou pasivitu. Anna se nad ním naklonila a začala tiše, laskavě hovořit a odtahovala mu jemně prsty jako při dětské hře nebo při mazleni. Tehdy s tváří, ještě pořád sevřenou jako pěst, přestal klást odpor. Kovové držáky sevřely jeho spánky, přesahujíce do obličeje až pod oči, krémově žlutá rouška zaclonila tělo, a pouze část obnažené hrudi se pravidelně pohybovala ve světle, které začínalo slábnout, jak je Schrey pomalu zhasínal. Konečně se rozhostilo hluboké pološero. Z blýskavé přilby, která teď těsně obepínala hlavu nemocného, trčely jako bodliny ježka spínače proudů. Tvořily dohromady jakousi obrazovku, která přejímala slabý puls elektrických výbojů mozku a tisíckrát zesílený odevzdávala jej věrně přístroji postavenému v hlavách stolu. Stálo tam průhledné těleso, tvarem připomínající glóbus. Jak víte, nepotvrdila se stará hypotéza, že jednou bude možno číst lidské myšlenky podle zápisů mozkových proudů. Řetězy asociací se u každého člověka utvářejí jinak a podobným křivkám proudů neodpovídají podobné pojmy. Proto se lékař s pomocí elektroencefaloskopu nemůže dovědět, co si nemocný myslí, může však zjistit, jak se utváří dynamika psychických procesů, a tak zjistit onemocnění nebo poruchu mozku. Schrey seděl delší dobu nepohnutě a zaposlouchával se do bzukotu zesilovače, jako kdyby chtěl vylovit z těchto zmatených zvuků nějakou melodii; konečně přístroj zapnul.

Uvnitř průhledného glóbu se rozsvětlilo. Vířily tam tisíce jisker uvězněných ve skle, a to tak rychle, že bylo vidět pouze chvějivé spirály a kruhy, fantastickou světelnou krajku rozvěšenou v prostoru, vroubkovanou teninkými ostrými zoubky; tu a tam zhuštěná vlákna jasu slévala jednotlivé výboje do perlových, mlhavě třpytných nitek; celá koule se pomalu plnila hlubokým fialovým svitem a připomínala malé nebe, probodávané drahami létavic. Milióny rozvětvujících se světelných drah se nepřetržitě splétaly a rozplétaly a vytvářely kresbu neobyčejně pravidelnou a krásnou. „Mluv na něho,“ zašeptal Schrey Anně. Viděl jsem ho ve světle linoucím se z nitra koule; tenký, ostrý nos vystoupil z tváře zalité černými stíny.

„Co mám mluvit?“ zeptala se Anna trochu v rozpacích.

„Cokoli,“ broukl Schrey a naklonil se ještě hlouběji nad rozzářenou kouli.

Anna přiblížila hlavu k přilbě. Uviděl jsem pouze její temný profil na světlejším pozadí.

„Chlapče, slyšíš mě, viď?“

Na kroužení světel se nic nezměnilo.

„Řekni mi, kdo jsi? Jak se jmenuješ?“

Její hlas zněl slabě na pozadí jednotvárného šumotu proudu. Tato otázka, desetkrát položená, zůstala vždycky bez odpovědi. Také nyní ležící mlčel a světelné jiskry se dále pohybovaly po svých uzavřených drahách a neúnavně prováděly neměnné výkyvy nahoru a dolů; Anna položila chlapci ještě mnoho otázek. Zmínila se o Ganymedu, o kosmodromické stanici, vyjmenovala všeobecně známé zemské názvy, ale to všechno nevyvolalo ve víření světel sebemenší změnu.

I když jsem až dosud neasistoval při tak zevrubném vyšetřování, vzpomněl jsem si na podrobnosti známé ještě ze studií. Tyto jiskry, jako uvězněné na oběžných drahách ustavičné cirkulace, byly pouze odrazem vyživovacích, vegetativních funkcí mozku. Jejich rytmičnost a symetrii nerušily nepravidelné, svíjivé výboje, které na laika působí dojmem chaosu, ačkoliv právě ty jsou obrazem myšlenky. Jako student jsem se těžko smiřoval s tím, že odrazem křišťálového řádu myšlení jsou blesky zdánlivě chaoticky sršící.

Přes Schreyovo rameno černající se ve tmě pozoroval jsem vnitřek koule. V některých místech zářila nerovnoměrně, jako kdyby se tam štěpil světelný proud na neviditelných úskalích a omýval je zlatavou pěnou, která črtá rozplyvavé obrysy vln a vírů.

Konečně Anna, kterou to rozladilo, se odmlčela. Již jsem také začínal cítit únavu a nepohodlnost pozice — stál jsem hodně nakloněn — Schrey si pro sebe něco nezřetelně bručel, nakonec si odkašlal a řekl:

„To stačí.“

Anna ho zřejmě neslyšela. Po vteřině mlčení vyplněného bzukotem zesilovačů řekla: „Máš někoho rád?“ Uplynul krátký zlomek vteřiny. Vtom se vířící světla zachvěla. Ze tmy vzlétl zlatý trysk, zatřpytil se, rozbil uzavřené okruhy a vlétl vzhůru. Zdálo se, že prorazí stěny skleněného vězení. Pak světlo skanulo dolů, zhaslo, zářivý povrch se znovu uzavřel a zbyla zase jen přízračná fluorescence proudících jisker.

Rychlým pohybem se Schrey vzpřímil, vypnul přístroj a rozsvítil stropní světla. Oslněn jsem zavřel oči.

„Ano, ano,“ řekl chirurg nezřetelně jako vždy. „Notorická aphasie… Jaká? Asi deset polí těžce poškozených… a hlouběji, tractus corticothalamicus… ale vypadá to, že thalamus je celý… i spoje…“ a najednou přistoupil k Anně, jako by ji po prvé uviděl, položil jí ruce na ramena a řekl:

„Báječné, děvče, jak tě to napadlo?“

Anna se bezradně usmála.

„Nevím. Dokonce jsem si myslela, že je to hloupost. Vždyť přece nervové dráhy…“

„Nebyla to hloupost, nebyla!“ přerušil ji Schrey a zatřásl jejími útlými rameny.

„Přerušené dráhy, není-liž pravda? Ale jsou mnemóny, více nebo méně trvalé, jsou vzpomínky, které je možno zničit jen současně s celým člověkem. Velice dobře jsi to udělala. Nevím, ale…“

Aniž dokončil, přistoupil k lůžku a uvolnil ležícího. Chlapec široce otevřel oči s obrovskými zřítelnicemi. Tak obrovskými, že vypadaly jako dvě černá slunce při zatmění, lemovaná úzkým proužkem šedomodré aureoly. Tyto oči, lhostejné a nevzrušené, dívaly se skrze nás.

„Abulie… čelní pole…“ bručel Schrey, „zapeklitá věc… ale to nevadí… budeme ještě operovat…“

Místem, kde se pravidelně stýkali lidé z nejrůznějších pracoven a kolektivů, byla sportovní hala. Sám jsem radil všem, aby systematicky pěstovali lehkou atletiku, předcházel jsem příkladem a chodil každý druhý den cvičit. Naším trenérem byl Zorin, Ametův přítel. Nikdy jsem se vlastně nedověděl, je-li pilotem, který se také zabývá mechaneuristikou, nebo obráceně, mechaneuristou, který se věnuje řízení letadel. Byl to ostatně problém pouze zdánlivý. Jak sám říkal, potuloval se tak dlouho po různých kosmodromických stanicích, že mu to docela rozrušilo rytmus spánku a bdění; mohl pracovat nebo spát v kteroukoli hodinu denní nebo noční. Zorin byl skvělý atlet — právě tak jsem si představoval Ametu, pokud jsem ho ještě neznal. Nejsložitější gymnastické sestavy prováděl velmi lehce, jakoby mimochodem. Když přistupoval k nářadí, zastavoval se, jako kdyby se zaposlouchával do svého vlastního těla a čekal na nějaké tajné znamení, že je připraveno; najednou byl na hrazdě, začal dělat sklopky a toče. Chvílemi se zastavoval, na vzdory přitažlivosti, a prováděl kratinké efektní cviky. Ve všech jeho pohybech, ve způsobu, jakým podával ruku, ve zdánlivě těžké, třebas tiché chůzi, byla utajena ospalá kočičí grácie, jako kdyby mu zároveň působilo radost, že má tak nádherné tělo a stále musel přemáhat jeho lenost. Všichni jsme byli do něho zblázněni; uměl naše ambice povzbuzovat jakýmsi co nejdětštějším způsobem. Vzpomínám si, že Ryliant chodil každý večer do tělocvičny, aby trénoval jistý přešvih, a mořil se tak několik týdnů jen proto, aby na něho Zorin konečně přátelsky mrkl. Byl prý vynikajícím konstruktérem; jeho kolegové z Tembharovy skupiny nejednou vyprávěli o zvláštní intuici, s jakou odhadl velmi vzdálené důsledky plánovaných stereometrických řešení. Myslím, že to nějak souviselo s ovládáním prostoru, za jaké vděčil svému tělu. Nebylo vůbec známo, jak a kdy pracuje — přicházel k Tembharovi jako host, strávil v laboratoři hodinku, vzal si úkol a za dva tři dny se vracel již s hotovým řešením v hlavě. Nikdy si nedělal žádné poznámky, tak skvělou měl paměť. Modravý lesk jeho volné selenitové kombinézy jste mohli nečekaně spatřit v některé ze vzdálených, temných chodeb, které vedly daleko od srdce rakety, na obvodu letadla, někde nad letištní halou nebo v nultém poschodí. Často se tam pouštěl sám. Kráčel-li po jeho boku člověk, mohli jste dát hlavu na to, že je to Ameta. Zdálo se, že spolu nikdy nemluví. Oba totiž ovládali umění mlčet způsobem, který mě stejně udivoval jako rozčiloval, tak je mi cizí. Tu zase kolébavým, lehkým krokem přecházeli po hvězdné palubě a prohodili jeden k druhému jednou za půl hodiny slůvka pro někoho jiného nesrozumitelná — názvy nějakých raket nebo možná kosmodromických stanic — a mlčeli dál na společně zvolené téma.

V té době dosáhla GEA rychlosti devadesáti tisíc kilometrů za vteřinu. Dále se vznášela zdánlivě nehybně mezi hvězdami, jejichž světlo pouze pomalu začínalo měnit barvu, v důsledku Dopplerova efektu; hvězdy před špičkou rakety modraly a hvězdy ležící za zádí rudly; citlivé aparáty měřily tyto změny a propočítávaly rychlost cesty, strašlivou a nepochopitelnou v zemských poměrech; raketa pohybující se takovou rychlostí vyprchala by jako plyn při styku i s těmi nejřidšími vrstvami zemské atmosféry. Avšak tady bylo všechno tiché a němé, hvězdy i černá pustina mezi nimi; jen z posledních palub na zádi bylo možno spatřit Slunce jako ocelově žlutou, dosti jasnou hvězdu zářící uprostřed zploštělého kotouče; byl to mrak zodiakálního prachu, který víří v rovině ekliptiky.

Další zvětšení vzdálenosti znamenal pouze přírůstek v řadě mrtvých číslic na cifernících ukazatelů; mysl už je nemohla obsáhnout.

Už jsem dostal několik návrhů, abych se připojil k některé ze skupin. Byl jsem dokonce v pokušení, přiznám se, navázat spojení s videoplastiky, ale přemohl jsem je. Zahloubával jsem se do stále intenzivnějšího studia medicíny; po večerech, s příjemným pocitem fyzické únavy po tréninku, jsem prováděl složité operace na trionových obrazech a studoval učebnice, zavrtávaje se do bohatých ložisek lékařské literatury v knihovně rakety.

Studia mi přinášela radost, přesto však jsem stále měl jakýsi neurčitý pocit neukojení. Hned se mi zdálo, že se příliš málo stýkám s lidmi, hned zase, že mé vědomosti mají příliš akademický ráz a že nikomu na raketě nejsou nic platné. Úvahy o lékařské praxi po návratu na Zemi byly tak daleké, že byly vlastně nereálné. Zatím co jsem takto studoval, četl, vyšetřoval pacienty, navštěvoval Ter Haara, procházel se s Ametou, objevovaly se v atmosféře rakety sotva postižitelné, pomalé, ale neodvratné změny. Mou pozornost měly vlastně vzbudit četné nepatrné příhody, byl jsem však jako hluchý a slepý. Později jsem se divil, jak to, že jsem nic nezpozoroval. Ale nyní se domnívám, že mysl v sebeobraně nechtěla si připustit příznaky toho, co se blížilo, jako by to už číhalo v jedné z těch černých ledových propastí, jimiž naše raketa bez ustání prolétávala.

Tak jednou večer, když jsme unaveni během odpočívali na lehátkách s těly kouřícími od horkých sprch, poznamenal někdo, kdo se tloukl líně kolmo postavenou dlaní do stehen, jako kdyby chtěl pokračovat v přerušené masáži, jaká škoda, že si nemůžeme zaveslovat. Zorin s úsměvem řekl, že se ujímá úkolu, zorganizovat na GEI opravdové závody osmiveslic. Na naše udivené otázky vysvětlil, jak si to představuje. Lodi se postaví do bazénů, obklopí je videoplastický obraz velkého jezera, nebo dokonce moře, a mužstva začnou závodit. Skryté měřicí přístroje zjistí, která osma veslovala nejrychleji, a ta bude prohlášena vítězem. Podle svého zvyku již dokonce ve vzduchu kreslil zapojení přístroje, když fyzik Griga řekl trpce:

„To nebudou závody, ale halucinace. A vůbec, té videoplastiky je tady trochu mnoho. Umělé nebe a umělé slunce a umělá voda; kdoví, třeba všichni sedíme v obyčejné kádi a GEA, vesmír, výprava a celá ta kosmická scenérie jsou pouze videoiluze!“

Někteří se dali do smíchu, a to fyzika jen ještě víc popudilo.

„K čertu s takovou zábavou!“ zvolal. Vyskočil, a pak, stoje nad námi, nazlobeně řekl:

„To je přece sebeklam! Půjde-li to tak dál, dospějeme k tomu, že nikdo nebude nic podnikat, dokonce videoplastika bude zbytečná. Stačí spolknout pilulku, která podráždí vhodným způsobem mozek, a budeš sedět v lenošce a plně prožívat nejautentičtější dojmy, že podnikáš horolezecký výstup v Himálaji a prodíráš se přes ledovce a skály! Jaké je to sebeohlupování! Jsou to prostě odporné náhražky, narkotika! Nemůže-li člověk něco dělat skutečně, nemusí to dělat vůbec!“

Poslední slova téměř vykřikl. Z počátku se někteří z nás začali smát. Ale ojedinělé výbuchy smíchu ihned umlkaly. Nějaký biolog se pokoušel vykládat něco věcně o narkotikách, ale rozhovor ihned uvázl a také jsme se rychle rozešli, stěžujíce si hlasitě, že nás Zorin příliš vysiluje před blížícími se závody. To však byla záminka, která měla zastřít mlčení, číhající v každém z nás.

Delší dobu mi nedopřávala klidu záležitost nepředvídaného úkazu před atomovou clonou, do níž jsem byl náhodou zasvěcen. Zavázal jsem se, že o tom nebudu s nikým mluvit, ale musím se přiznat, že jsem po řadu dní čekal se vzrůstajícím vzrušením na večerní výstražné znamení a ať jsem byl kdekoli, začal jsem konat svá vlastní pozorování, stejně neobratná jako pečlivá, nemohl jsem však na nic přijít. Několikrát jsem se úmyslně zdržel u Ter Haara déle, abych při návratu od něho nahlédl do výklenku ve stěnách clony, byl však prázdný a tmavý. Měl jsem chuť opakovat Yrjólův pokus s popelem, ale bál jsem se, že mě někdo při tom přistihne a že se tak zesměšním. Ostatně problém se rozřešil sám. Yrjóla, který se koncem příštího měsíce vrátil ke stolku v jídelně, byl ve znamenité náladě a zdálo se, že na noční setkání docela zapomněl. Tu a tam jsem to nadhodil při rozhovoru, a když to nepomáhalo, zeptal jsem se ho bez okolků.

„Ach,“ řekl,,to nic nebylo, všecko je v pořádku. Taková věc se při průkopnickém pokusu musí stát.“

Večer jsem chodíval na hvězdné paluby. Lidí na nich bylo málo. Přičítal jsem to návalu práce. Říkalo se, že se astrofyzikové již připravují na pozorování neobyčejně vzácného úkazu, jakým v příštím roce mělo být vzplanutí supernovy. O Goobarově kolektivu kolovaly pověsti, že je na stopě nějakého objevu. Je pravda, že zbývající kolektivy měly asi sto osmdesát osob, zatím co po palubách se procházeli osamělí ctitelé hvězd, ale nevěnoval jsem tomu pozornost: mezihvězdný prostor mě víc a více fascinoval. Dříve jsem se na něj díval jako astronom amatér, který se snaží pojmenovat a utřídit všechna nebeská tělesa. Toto mé stanovisko k nim beze stopy zmizelo.

Přestával jsem rozeznávat souhvězdí. Nehledal jsem je. Neizoloval jsem je od temného pozadí, jako se nepokoušíme oddělit pohledem ze známé tváře oči nebo rty. Po celé hodiny, nehybný, zamyšlený, s čelem přitisknutým k chladné stěně, upíral jsem pohled do hlubin nebes. Pohled vržený vzhůru jako by se vracel zpět, podoben šípu, vystřelenému na nebe. Tam utkvěly vrstvy černi, tu a tam rozleptané bledými fosforeskujícím i žilami mlhovin. Nic více. Dole propasti poseté jiskrami. Obě tato území noci tvořila dva černé okraje Mléčné dráhy. Za nějakou dobu jsem přestal rozlišovat větší celky. Namáhavě si pohled klestil cestu temnotou, prorážel jejími vrstvami, jakýmisi obrovskými haldami tmy, posypanými vyhasínajícím popelem, jakýmisi oceány černi, v nichž doutnala fosforeskující sedlina; s největší námahou se prodíral záclonami prachu ke stínu hvězd a jako by se vyčerpával, unaven, rozmazáván a pohlcován nekončící se černí. Se skutečným ulehčením spočíval na skupinách světel — a byla to mlhovina jasná jako třpyt rtuti proměněné v plyn, na věky ztuhlý v šíleném víru expanze — a pohled dál pokračoval v letu tam, kde mezi beztvarými černými trupy zely průrvy, vydávající příšerné hnilobné světlo podobné zvětrávajícímu jílu. Když jsem tak stával se zrakem upřeným do noci, zdávalo se mi někdy, že se můj pohled mění v něco hmotného, že mi z očí vybíhají jakési hmotné paprsky nebo dráhy a že nemohu víčka zavřít, protože bych svůj pohled opustil někde v bezedných bludištích noci a odsoudil ho k věčnému trvání mezi ledovými a žhnoucími mračny, v propastech, v nichž vládne čas nekonečně starý, pulsující po miliardy let. To všechno — ty prostory nesmírné bez mezí, bez dna a stropů, bez viditelných a domyslitelných hranic — to byla skutečnost, svět, který vznikl z černé pustoty a z oslnivých plamenů vodíků.

V osmém měsíci cesty dosáhla raketa rychlosti sta tisíce kilometrů za vteřinu. Každé čtyři vteřiny urazila vzdálenost prostírající se mezi Měsícem a Zemí, její běh vršil čela světelných vln před námi a roztahoval je daleko dozadu. Dosáhla třetiny nejvyšší rychlosti, jaká existuje ve vesmíru, a přesto všechny světelné body označující naši polohu zůstávaly nehybné. Někdy se mi zdávalo, že stačí, když se člověk vmyslí do drtivé lhostejnosti vesmíru, obojetného k největšímu vypětí naší energie i síly našich strojů, které jsme všechny zkonstruovali za jediným cílem a uvedli v chod, jako kovové pokračování vůle zaměřené k jedinému bodu, že stačí pochopit toto, aby si člověk uvědomil svou bezmocnost. Na nejmenší přesuny souhvězdí, odměřitelné jedině pomocí mikroskopů na fotografiích nebe, bylo nutno čekat ne týdny, ne měsíce, nýbrž celá léta. Řítili jsme se v noci i ve dne, v době práce, v době odpočinku, zábav, lásky; automaty zapínaly motory, proudy atomového ohně třepotavě šlehaly z trysek, raketa zrychlovala let, pohybovala se již sto pět, sto deset, sto dvacet tisíc kilometrů za vteřinu, ale hvězdy zůstávaly nehybné.