K Mrakům Magellanovým

KOSMICKÝ PARK

Příštího dne v jedenáct hodin zemského času měla GEA nastoupit svůj první samostatný let. V podkovovitém sále pilotní kabiny se shromáždily dobré tři čtvrtiny posádky, aby vyčkaly slavnostního okamžiku.

Astrogátoři Ter Akonjan, Songgram, Grotrian a Pendergast, vrchní konstruktéři Yrjóla a Uteneut, atomisté, mechanici, inženýři a technici přecházeli postupně od jednoho přístroje k druhému. Kontrolní lampičky, jako kdyby odpovídaly na kladené otázky, zablikaly na souhlas. U přední stěny pilotní kabiny, celé z jediné plotny leštěného synklitu, stál na pódiu hlavní velicí pult. Když byly skončeny přípravy, odstranili s něho astrogátoři ochranný příkrov a našim zrakům se objevila malá černá startovní páčka, které se ještě nedotkla lidská ruka. Pohnout jí měl Goobar. Čekali jsme ho každou minutu, bylo však už jedenáct pryč a vědec se ještě neobjevoval. Mezi astrogátory zavládlo mírné zděšení; dávali hlavy dohromady, šeptem se domlouvali, konečně nejstarší z nich, Ter Akonjan, zatelefonoval do profesorovy pracovny.

Po krátké rozmluvě řekl stařec, zakrývaje rukou sluchátko, tiše k astrogátorům, kteří stáli kolem:

„Zapomněl prý…“

Tato slova, předávána od úst k ústům, vyvolala lehký šumot, který prolétl celým sálem. Ter Akonjan něco říkal, ale tak tiše, že jsem nic nezaslechl, přestože jsem stál v jedné z předních řad. První astrogátor odložil sluchátko, pohladil si bradku a řekl:

„Trochu strpení. Má nějakou myšlenku, kterou si musí poznamenat. Přijde za pět minut.“

Čekali jsme nikoliv pět, ale patnáct minut. Konečně zasvítilo světlo za skleněnou deskou šachty výtahu, dveře se otevřely a vešel, či spíše vběhl Goobar. Snažil se, jak vidět, dohonit zpoždění, které zavinil. Když spatřil tolik lidí, kteří se před ním široce rozestupovali, uklonil se, jako by byl překvapen tak početným shromážděním, a vykročil přímo k astrogátorům, mžikaje očima. Pokazil celý pořad slavnosti, neboť dříve, než stačil Ter Akonjan promluvit jediné slovo (a podle výrazu jeho tváře a podle toho, jak si hladil bradku, jsem uhodl, že měl mluvit), vystoupil Goobar po třech stupních na pódium, zeptal se Yrjóly, který stál nejblíže; „To je ono?“ a spěšně pohnul páčkou.

Všechna světla v hale pomalu slábla, zato na stěnách se rozzářily čtverce v dlouhých řadách. V každém takovém okénku se na barevném pozadí chvěla černá střelka; nad námi se ozvalo slabé cinkání automatů, pak konstrukcí proběhl nepatrný záchvěv a čelní stěna se otevřela, odhalujíc hlubinu kosmu, mračna hvězd a v popředí svítící model GEY jako zářící kostru ryby, zaměřenou do tmy. Postupně, jak proud vysílaný soustavami řídicích automatů uváděl do chodu nabuzovače, pohonné stroje, bloky vodíkoheliových reaktorů, hlavní a odpalovací trysková soustrojí, zachvacovalo růžové světlo tisíce nitek vedení uvnitř modelu.

Goobar, jehož tmavá silueta se výrazně odrážela od pozadí nebe, třpytícího se hvězdami, sešel dolů a ustoupil stranou, odkašlávaje, jako kdyby si myslel: „Co jsem to zase provedl.“ Když se postranní světla silněji rozblikala, nadarmo všichni hledali očima profesora; velký vědec zmizel, jistě uprchl nejbližším výtahem do své pracovny.

Zatím zaujali své místo u velícího stolku Yrjola a Ter Akonjan. Majestátně, bez nejmenšího otřesu nebo záchvěvu, opouštěla GEA dráhu, kterou poslušně opisovala kolem Země od chvíle svého zrodu. Široce se rozvíjející spirálou drala se proti proudu gravitace. Jak o tom svědčil osvětlený model, šlehal z jejích trysek, prozatím pouze osového systému, rovnoměrný proud atomových plynů. Raketa začala dělat v prostoru evoluce. Napadlo mě, že je bude ještě lépe vidět z procházkové paluby, a zamířil jsem k výtahu; nebyl jsem ostatně sám; odliv zvědavců byl masový.

Zdálo-li se, že je na galerii málo lidí, tento dojem byl vyvolán její prostorností; každá z obou procházkových palub měří pět set padesát metrů délky. Kdyby se tady všichni členové posádky postavili do řady, stáli by pět metrů od sebe.

GEA se rozbíhala, zastavovala, opisovala kruhy vlevo i vpravo, hned stoupala, klesala, hned se začala pohybovat po spirále čím dál tím těsnější. Všechny tyto pohyby, jednou plynulé, jednou prudké, byly sotva znatelné a pouze obloha kroužila tím nejzvláštnějším způsobem, někdy dokonce tak rychle, že se hvězdy měnily v nořící víry a mezi nimi se jako planoucí pochodně míhaly rtuťový Měsíc a modravá Země. Po několika minutách se mi z těch „hvězdotrysků“ a „hvězdopádů“ začala točit hlava. Usedl jsem na lavičku zády k této podívané a zavřel jsem oči. Když jsem je otevřel, bylo nebe úplně nehybné. Překvapilo mě to, protože jsem pociťoval tíži, jako kdyby se raketa dále otáčela okolo podélné osy. Když jsem se zeptal inženýra Uteneuta, vysvětlil mi, že se GEA sice otáčí, avšak oči televizorů, zachycující pohled do kosmu, se nyní otáčejí opačným směrem a zůstávají tak v poměru ke hvězdám v klidu.

„Ach, tak my tedy nevidíme nebe přímo těmito skleněnými stěnami,“ řekl jsem, „a já si myslil, že je to opravdové, gigantické okno!“

V tom okamžiku se ozvaly výkřiky diváků. Vstal jsem a podíval jsem se do černé hlubiny. Tak daleko dole, že jsem musel přitisknout tvář k chladné desce, abych vůbec něco spatřil, třepetala se malinká barevná světélka, růžová a zelená — mezi nimi se rychle projížděla úhledná tělesa jako stříbřité bělice v černé vodě.

Letěli jsme právě nad Dětským kosmickým parkem. Úmyslně nebo možná náhodou se GEA zastavila a začala se dokonce pomalu snášet dolů. Země zůstala za naší zádí, takže její záře nevadila nerušenému pohledu na panoráma, jaké se dole prostíralo. Ne bez dojetí jsem poznal od dětských let tak dobře známý model naší sluneční soustavy, vznášející se ve vzduchoprázdnu. Slunce představovala velká, zlatým ohněm hořící koule; nedaleko od ní kroužil vulkanický Merkur, dále obíhala sněhobílá Venuše, Země a oranžově rudý Mars, ještě dále lenivě rotovaly modely velkých planet — pruhovaného Jupitera, Saturna s okružím prstenců a čtyř ledových planet temnoty — Urana, Neptuna, Plutona a Kerbera. Do „ulic“ parku vytyčených hustě rozvěšenými světelnými bójemi právě vlétaly astrokary vezoucí výpravy dětí. Řízeny kormidly, s motory vypnutými, proplouvaly poslušně středem kanálů s barevnými břehy, označenými dlouhými náhrdelníky směrových světélek, vyhýbaly se Slunci (z něhož šlehaly skutečné plameny) a postupně se blížily k planetám. Obratně obepluly Merkur a blížily se k modelu Země. Z určité vzdálenosti od modelu, který se rozměry rovnal zdánlivému průměru skutečné Země, bylo při pohledu z rakety nesnadno rozeznat naši rodnou planetu od tohoto skleněného glóbu o průměru dvě stě metrů, jenž byl zevnitř osvětlen modrými zářivkami — tak nápadná byla podobnost. Zdálo se mi, že slyším sborové výkřiky úžasu a údivu, jimiž děti pokaždé málem zničily astrokar při pohledu na „blížence“ Země, který vznikl jakoby kouzlem. Pokoušel jsem se zrakem najít modely Jupitera a Saturna, avšak obíhaly příliš daleko ve tmě.

GEA se dlouho vznášela nad kosmickým parkem, až jsem začal uvažovat o tom, není-li poškozena, ale pak mě napadlo, že naši astrogátoři také přece byli dětmi.

Ráno třetího dne mého pobytu na GEI, když jsem se podíval do prázdné nemocnice a nějakou dobu bloumal po operačním sále, vstoupil jsem do výtahu a zajel na pátou palubu, která měla neoficiální, ale všeobecně užívaný název „město“. Je to soustava pěti rovných souběžných chodeb, které ústí do dvou velkých sálů. Síň, do níž mě zavezl výtah, byla polokruhovitá, zdobená květinami a bílou mramorovou sochou uprostřed; v polokruhovité stěně se otvírala ústí pěti chodeb, širokých bezmála jako ulice. Z každé z nich hořelo světlo jiné barvy; středem probíhal úzký květinový záhon a na stěnách byly vtipně vymalovány fasády neexistujících domů; tam, kde měl vymalovaný dům vchod, byly opravdové dveře do bytu. Vstoupil jsem do chodby osvětlené citrónově žlutými svítilnami. Již jsem se chtěl vrátit, protože mě mé bezcílné putování nudilo, když jsem znenadání zahlédl známou mohutnou postavu Ter Haarovu. Oba jsme měli ze setkání radost.

„Prohlížíš si GEU?“ řekl. „Báječně! Víš, jak se jmenovaly ulice ve středověkých městech? Jejich jména souvisela se zaměstnáním obyvatel, na příklad Hrnčířská, Ševcovská, Kovářská… tady vidíš tento starý zvyk v nové formě: jsme v ulici Fyziků; kdybychom se vrátili tam do toho sálu, viděl bys jiné, zelenou — Biologů, růžovou — Mechaneuristů…“

„Nač ty barvičky?“ zeptal jsem se. „Je to tak trochu karnevalové…“

„Aby byla lehčí orientace a nějaká změna. V našem městě už nezabloudíš; teď musíš poznat lidi; to bude delší historie…“

Stál mírně rozkročen a hladil si prsty bradu.

,O čem přemýšlíš?“ zeptal jsem se.

„Přemýšlím, kam zajít nejdřív.“

Vzal mě v podpaží. Ušli jsme několik desítek kroků a zastavili jsme se před domkem namalovaným na zdi, se slaměnou střechou, na níž seděl na hnízdě čáp, rovněž vymalovaný, a díval se na nás nakláněje komicky hlavu…

„Tady bydlí Rudelík,“ řekl Ter Haar a zastavil se. „Chtěl bych, abys ho blíž poznal. Nebudeš litovat.“

„Ten…“

„Ano, ten známý atomový fyzik. Dovol.“

Otevřel dveře. Objevila se malá předsíň a na jejím konci druhé dveře. Historik mě nechal vstoupit. Vešel jsem první hned jsem se zastavil, protože mě obklopila tma. Lehce postrčen svým společníkem, udělal jsem ještě krok a zůstal jsem stát pln úžasu.

Přímo přede mnou na nebi černém jako uhel a posetém hvězdami tyčil se svislý sráz skalního hřebene, střídavě pruhovaný sytou černí tmy a bělostí rozžhaveného železa; tento skalní hřeben přecházel v pilu rozeklaných štítů, směřujících gigantickým obloukem k obzoru, kde neobyčejně nízko, přímo nad skalnatou pustinou, visel těžký modrý kotouč Země. Na první pohled bylo vidět, že je to měsíční krajina. Pod nohama jsem měl balvan, rozpraskaný drobnými trhlinkami; ve vzdálenosti šesti kroků jeho plocha náhle končila jako uťatá. Tam, rozložený pohodlně mezi dvěma skalními bloky, s nohama spuštěnýma do propasti, seděl mladý, asi pětadvacetiletý muž v šedém domácím obleku. Když nás uviděl, široce se usmál a vstal.

„Kde to jsme?“ zeptal jsem se, vyměňuje si s ním pevný stisk ruky.

Mezitím přistoupil Ter Haar až k okraji propasti. Byl to čarovný pohled. Stěna spadala dolů obludnými skoky, celá pokryta černými děrami a drsnými výstupky; o několik set metrů níže z ní trčely hřebenovité jehly, třpytící se v slunci; dno propasti bylo neviditelné, protože bylo zahaleno stínem.

„Jsme v severním sedle Hadleyho,“ řekl Rudelík, „odtamtud je nejkrásnější pohled na tuto stěnu.“

Vztaženou rukou ukazoval na sluncem ozářenou sráznou stěnu, rozrytou úzkými černými úžlabinkami, s hřibovitě převislým, do prázdna trčícím vrcholem.

„Nepřekročitelná stěna!“ řekl jsem s bezděčnou úctou.

Probudil se ve mně horolezec, nebo spíš selenista, protože jsem se nejednou účastnil horolezeckých výstupů na Měsíci.

„Bohužel, zatím — ano,“ řekl Rudelíka usmál se po druhé, ale trochu smutně.

„Čtyřikrát jsem se o ni s bratrem pokoušel, no, ještě jsem se nevzdal.“

„Jistě,“ řekl jsem, „tam je asi třicet metrů převisů, že?“

„Čtyřicet metrů,“ opravil mě Rudelík. „Teď si myslím, kdybych se tak o to pokusil po páté tam, kde je ta malá úžlabinka, vidíš ji?“

„A nekončí slepě?“ poznamenal jsem a chtěl jsem přistoupit o krok blíž, abych se podíval na to strmé místo, ale fyzik mě s omluvným úsměvem zadržel vztaženou rukou.

„Dál se nesmí, nebo si rozbiješ nos!“ řekl.

Vzpamatoval jsem se. Nebyli jsme přece na Měsíci!

„A co ty tady teď děláš?“ zeptal jsem se.

„Nic. Jen se tak dívám. To místo mi učarovalo. Ale posaďte se, třeba sem,“ ukázal na výstupek nad propastí.

Uposlechli jsme jeho rady.

„Máš hezký byt…“ řekl jsem tiše, s očima plnýma holé, přízračně divoké měsíční krajiny, jakoby na okamžik zastavené při strašlivé erupci a ustálené tak na věky. Pět kilometrů pod námi, obklopené pilou hřebene, leželo mrtvé, ploché, hlubokými rozsedlinami zbrázděné dno kráteru.

„Ani nábytek není ošklivý…“ dodal jsem, ťukaje prstem na balvan, který odpověděl dutým zvukem jako nějaká truhlice. Rudelík se krátce zasmál.

„Když jsem tady — vlastně spíš tam — byl naposledy,“ vysvětlil po chvíli, „bleskl mi hlavou nějaký nápad, který mi později vypadl, a tak jsem si myslel, že si na něj možná vzpomenu, až zase budu na stejném místě. Je to takové staré pořekadlo, víte…“

„A co, vzpomněl sis?“

„Ne, ale… přesto… bylo mi těžko to všechno opustit… ale už je pomalu čas.“

Naklonil se nad propast, až jsem bezděky pocítil tísnivý strach, a udělal malý pohyb rukou. Najednou celá měsíční krajina zmizela jako sfouknutá. Zároveň jsme se s Ter Haarem dali do hlasitého smíchu. Všichni jsme seděli na stolku, s nohama téměř se dotýkajícíma podlahy, v nevelkém pokoji se třemi okny. V rohu stál matematický automat s jantarovým povlakem. Nízko na zdi mezi křesly visela fotografie.

Když jsem se naklonil, spatřil jsem skalní stěnu na Měsíci, kterou jsme si před chvílí prohlíželi „in natura“. Snímek byl nevelký, přesto však krajina na něm neztrácela nic ze své hrůzyplné divokosti.

„Čtyřikrát ses o ni pokoušel?“ zeptal jsem se, nespouštěje oči z fotografie.

„Ano.“

Rudelík ji vzal do ruky a pozorně ji prohlížel s obočím lehce svraštěným. Jako by to byl něčí portrét, napadlo mi. Profil skály nebyl větší než vrásky na tváři, ale tyto drobné vrypy představovaly pro něho místa úporných zápasů, mnohahodinových útoků a ústupů…

„Boj o život,“ zahučel jsem.

Odložil fotografii a rychle na mne pohlédl.

„Ty jsi horolezec?“ zeptal se.

Přisvědčil jsem.

Ožil.

„Myslíš, že rozhodující úlohu hrají emoce vyvolané nebezpečím?“

„Víš… abych pravdu řekl, nepřemýšlel jsem o tom, ale snad ano.“

„Nemyslím, že by to bylo nejdůležitější,“ odpověděl po chvíli. „Můj bratr říkává: Nepatrným atomovým výbuchem můžeme s povrchu planety smazat celý horský řetěz, jsme vládci přírody — a z toho někdy vyplývá chuť, abychom jí dali stejnou příležitost, abychom se s ní chytli do křížku „mezi čtyřma očima“, „muž proti muži“, bez mechanických spojenců. Tak to říkává můj bratr. Ale já bych to definoval jinak. Na Zemi žijeme v prostředí, které v okamžiku vyplní každé naše přání, každý náš rozmar. Překonáváme hory a bouře, vesmír leží před námi dokořán na všechny strany. Ale člověk chce téměř vždycky stát až na samé hranici možnosti, tam, kde se poznané a přemožené stýká s nepřemoženým, hrozivým. Pro mnoho lidí je takovým místem právě skalní stěna.“

„Snad máš pravdu,“ přisvědčil jsem, „ale odkud se vzala ta touha podnikat výstupy na Měsíci. Vždyť na Zemi máme dost nebezpečných hor, třeba v Himalájské rezervaci.“

„No, v tom je to právě, že v rezervaci!“ odpověděl Rudelík rychle. „Řeknu ti, že mi bylo milejší lyžovat na měsících Neptunu než na sněhu v Alpách, přestože náš zemský sníh z vody daleko lépe nese než zmrazený plyn… přesto však jsem tomu dával přednost, stejně jako mnoho jiných. Proč? Protože divokost horských krajin na Zemi není docela přirozená. Existují jen proto, že jsme si to přáli, protože jsme je uchovali neporušené. A tak přes celou svou divokost také ony tvoří pouze součást ‚civilizovaného' prostředí. Zatím co na Měsíci máš přírodu v celé její nedotčenosti…“

Ter Haar, který dosud mlčel, nečekaně řekl:

„Nevím, trpím-li hypertrofií pudu sebezáchovy, nebo je-li to docela obyčejná zbabělost, ale přiznám se vám, že hory nemám rád. Výstupy mě nikdy nelákaly.“

„To nemá s odvahou nic společného,“ řekl Rudelík.

„Před nějakou dobou pracovala na Plutu výzkumná výprava…“

Najednou přestal vyprávět a pohlédl na mne s novým zájmem.

„Tvůj otec je lékař?“ zeptal se.

„Ano.“

,Znám ho.“

Čekal jsem, že mi o tom řekne více, ale on se vrátil k svému příběhu.

„Expedice, tuším, pátrala po nových ložiscích nerostů. Když byly práce ukončeny, odletěly všechny rakety, až na jednu, jež měla demontovat a odvézt s sebou zařízení. Tyto práce se z nějakého důvodu protáhly, takže v raketě zbylo málo kyslíku. Sotva tolik, aby doletěla do nejbližší kosmogonické stanice na Neptunu. V den, kdy měla raketa odstartovat, šel jeden z členů posádky do terénu, aby tam posbíral sondy kosmického záření, rozestavené na okolních kopcích. Také on nerad chodil po horách, ale toto byla jeho povinnost. Při traversu sklouzl tak nešťastně, že si na několika místech zlomil nohu. Navíc se mu rozbil teleran, takže nemohl ani podat zprávu ostatním členům posádky. Vlekl se k raketě déle než osmnáct hodin, pak řekl: „Při sebemenším pohybu jsem měl takové bolesti, že jsem ztrácel vědomí. Kdybych měl jistotu, že druhové odletí, dřív než zásoba kyslíku klesne pod přípustnou hranici, byl bych tam umřel, aniž jsem se hnul z místa, ale věděl jsem, že neodletí, že mě budou hledat, a bude-li to trvat dlouho, nevystačí s kyslíkem na zpáteční cestu. A tak jsem si řekl, že musím dojít…“

„Čekali na něho, samozřejmě,“ řekl jsem.

„Čekali, samozřejmě, s kyslíkem to bylo bídné, ale potkali cestou patrolující raketu bez posádky, a ta jim dala natankovat vzduch. Vidíš, Ter Haare, on taky neměl rád hory. Mezi charakterností, mezi odvahou a zálibou v horolezectví není žádná souvislost.“

„Znal jsi toho člověka?“ zeptal jsem se.

„Ne. Znal ho tvůj otec,“ řekl Rudelík a na můj vyjevený pohled dodal s úsměvem:

„Léčil ho. Byl palubním lékařem té výpravy.“

„Kdy to bylo?“

„Ach dávno, snad před čtyřiceti lety.“

Ohromením jsem umlkl.

Ticho přerušil Ter Haar.

„Jestlipak víte,“ zeptal se, „proč mají raketoví piloti ve znaku plamen?“

„Stříbrná jiskra v černém poli,“ řekl jsem. „Ano, a ještě jsou tam nějaká slova —,přes plamen', Ne, nikdy jsem o tom neuvažoval, ale je to prosté. Jistě proto, že plamen, že oheň je zdrojem pohonu rakety.“

„Dost možná,“ odpověděl Ter Haar, „ale piloti to vykládají jinak. Tradice uchovala legendu, kterou mi vyprávěl Ameta. Znáš Ametu? Ne? Musíš se s ním seznámit. Dvacáté a dvacáté prvé století, to byly doby průkopnických raketových letů, které si vyžádaly mnoho obětí. Jedna z prvních raket na Měsíc byla prý v okamžiku startu zachvácena ohněm. Vzňaly se najednou všechny zásoby paliva. Zaujímaly tehdy devět desetin objemu celé rakety. Pilot mohl hořící nádrže katapultovat, byly by však dopadly na město. Proto jen zvýšil rychlost. Zahynul v ohni, ale dovedl raketu —,přes plamen' — mimo sféru Země. Odtud ta slova.“

„Ale to znamená,“ dodal Rudelík, „že člověk nejen umí vynalézat věci neexistující v celém vesmíru, nýbrž že jim také dovede čelit…“

Když jsem se loučil s Rudelíkem, řekl jsem:

„Znáš mého otce, škoda, že jsme se o něm jen zmínili, snad mi o něm někdy povíš víc…“

„Jistě.“

Stiskl mi ruku a dodal:

„Ale myslím, že… jsme o něm mluvili po celou tu dobu.“

Když jsem šel po Ter Haarově boku pod citrínově žlutými svítilnami chodby, byl jsem tak zabrán do svých myšlenek, že jsem si vůbec nevšímal mimojdoucích. Vyšli jsme z ulice Fyziků a octli jsme se v onom polokruhovitém sále, odkud jsem začal svou procházku. Ter Haar si sedl na lavičku pod bílou sochou, po očku se na mne podíval a zeptal se s potlačovaným úsměvem:

„Tak co, máš ještě chuť?“

„Na co?“ zeptal jsem se, vytrhuje se ze zamyšlení.

„Na lidi. Na lidi z GEY.“

„Ovšem!“

„Dobrá. Kam půjdeme teď?“

Vstal a říkal slavnostně, jako kdyby odříkával větu z pohádky, ukazuje přitom do chodeb před námi, které zářily různými barvami duhy:

„Půjdeš-li vpravo, zázrak uvidíš („už jsi ho viděl“, dodal rychle obyčejným hlasem). Půjdeš-li přímo — tajemství objevíš… budiž, půjdeme objevovat tajemství! Doktore! Probuď se konečně! Jdeme!“

„Kam?“

„Tam, kde je tajemství: do ulice Biologů.“

Vstoupili jsme do zelené chodby. Také zde byly na stěnách namalované domky.

„Tady,“ řekl historik, „bydlí Callarla, Goobarova žena.“

„Goobarova žena?“ opakoval jsem. Bylo to jméno mé neznámé z prvního večera na GEI.

„Ano.“

„A on?“

„On také, ale z druhé strany, to znamená, že vchod do jeho pokojů je z ulice Fyziků. Oba byty jsou uvnitř spojeny, ale ve skutečnosti bydlí Goobar ve své laboratoři.“

Když otvíral dveře, mihlo se mi hlavou, že na Zemi se můžeme mnoho dovědět o člověku, poznáme-li, jak má zařízený byt, a tady, na raketě, může o něm mnoho říci pohled za oknem; je to totiž videoplastické panoráma podle vlastní volby. Sotva jsem to domyslel, dveře se otevřely a já jsem stál na prahu vedle Ter Haara.

Octl jsem se v prostém venkovském domku s podlahou a stropem z hladkého dřeva slámové barvy. Uprostřed stál nízký skleněný stůl a židle s opěradly nakloněnými daleko dozadu, u zdí na podlaze — hodně zeleně, docela obyčejné zelené rostliny bez květů. Celý tento pokoj tvořil přechod do parku viditelného za okny, bohatě oroseného deštěm, protože venku pršelo. V dáli nad krajinou táhly mraky, nikoli vysoké, nýbrž ploužící se nízko, jak někde na úpatí hor. Za jejich chomáči se chvílemi objevovaly hnědé a černé svahy štítů a stále se lil jednotvárný silný déšť, bylo slyšet jeho lehký cupot na cestičkách vysypaných pískem, crkot okapu, ba dokonce i vzduchové bubliny, které pukaly na kalužích; tento pohled mě tak okouzlil svou všedností, že jsem se nehnul z místa, dokud ke mně nepřišla paní domu a nepodala mi ruku.

„Vedu ti skorokolegu, totiž našeho doktora,“ řekl historik.

V kalném světle dopadajícím široce otevřeným oknem připadala mi Callarla menší a zároveň mladší než při prvním setkání. Měla na sobě domácí šaty z tmavorudé látky, s kresbou tak jemnou a složitou, jako kdyby to byl stříbrem nakreslený plán labyrintu. Kromě ní byly v pokoji ještě dvě osoby. Děvče s těžkými rudými vlasy, spadajícími na límec modrých šatů, a muž atletické postavy s tváří skrytou ve stínu.

„To je Nonna, architektka, která by ráda poznala stavitelství na jiných planetách,“ řekla Callarla, „a to je Tembhara, mechaneurista.“

„Zlé jazyky tvrdí, že stavím elektrické mozky z lenosti, ale ty tomu nemusíš věřit, platí?“ řekl muž. Naklonil se vpřed a já jsem spatřil jeho tvář. Byla černá, jako kdyby se na ní atavisticky vracela barva jeho černošských předků, široká a napjatá jako biceps. Objevil se na ní úsměv oslnivě bílý jako blesk a ihned zmizel.

Callarla nám nabídla místo. Přistoupil jsem raději k oknu, tak mě lákala trpká, syrová vůně listí a mokrého jedlového jehličí, která odtamtud vanula. Když jsem zvedl hlavu, spatřil jsem, jak se na okapu shromažďují velké krůpěje vody, soustřeďující v průzračných baničkách blankyt nebe, které se na krajích protrhávalo, jak putují husím pochodem podél okapu, jak se zastavují na jeho hraně a padají dolů. Natáhl jsem ruku, avšak padající kapka, aniž jsem ji cítil, prolétla mezi mými prsty jako záblesk světla. Nepřekvapil mě ani tak tento úkaz, očekával jsem jej, jako spíš mé vlastní zklamání. Opřen o římsu okna, ve vlaných závanech větru, obrátil jsem se k přítomným. Rozhovor přerušený naším příchodem pokračoval dál.

„Jak si vlastně představuješ tu architekturu nezávislou na gravitaci?“ zeptal se Tembhara rudovlásky.

„Měla jsem na mysli konstrukce, které neznají kolmici,“ odpověděla. „Představte si dvanácticípou hvězdu s hroty, které trčí na všechny strany. V hlavních průhledových osách bych postavila sloupořadí…“ Kreslila ve vzduchu rukou. Naslouchal jsem s rostoucím údivem.

„Promiň, a z jakého materiálu?“ zeptal jsem se.

„Led. Víš přece, jak ohromné množství vody se dopraví mimo sféru Země, když zmenšujeme oceány. Stavěla bych paláce z vody, či spíše z ledu, který v teplotě vzduchoprázdna nemá nejhorší konstrukční vlastnosti.“

„Aha! Ve vzduchoprázdnu!“ uklouzl mi výkřik. „Chápu, takové vzdušné zámky jako miliónkrát zvětšené sněhové vločky? Ale… kdo v nich bude bydlet?“

Všichni se začali smát a Tembhara řekl:

„Vtip je v tom, že nikdo. Nejsou zájemci. Chudák Nonna, nemůže je stavět a strašně se proto trápí.“

„Ano,“ řekla mladá dívka s povzdechem, „vidím stále jasněji, že jsem se do celé té záležitosti pustila příliš brzo!“

„Do jaké záležitosti?“

„Do života. Měla jsem se narodit v roce 100000, potom by možná mé ledové paláce byly k něčemu dobré.“

„Tam bych se raději nepouštěl,“ řekl Ter Haar, „říká se, že v roce 100 000 Slunce znovu vstoupí jako každého čtvrt miliónu let — do tmavé mlhoviny kosmického prachu a nastane galaktická zima.“

„Ledová doba?“

„Ano, ledu bude spousta a taková práce s jeho rozpouštěním, že se na tvé ledové paláce nebude chtít nikdo ani podívat.“

„A Slunce pak bude rudé jako krev,“ řekla v chvilce ticha Callarla. Všichni se k ní obrátily, ale víc už nepromluvila.

„Ano,“ dokončila Nonna, „bude rudé, protože prach mlhoviny pohltí ostatní paprsky.“

„Je komické, že o tom mluvíte, jako kdybyste prožili přinejmenším tucet takových zim,“ vmísil se do hovoru Ter Haar.

„Vždyť to známe,“ řekla Norma.

„To není totéž,“ namítl historik. „Něco jiného je pozorovat střídání galaktických jar a zim, vidět vynořovat se horské systémy, spatřit vrásnění pevnin, vysychání oceánu a něco jiného je všechno znát. V geologickém měřítku žije člověk jako jepice. Známe fakta, neznáme a nemůžeme ani znát dojmy, jaké je provázejí.“

„Ano, nějaký tvor, který by žil miliardu let…“ začala Nonna a přestala.

Znovu se rozhostilo ticho, pouze za okny šuměl déšť.

„Před nedávném jsem měla podivný sen,“ řekla Callarla tiše. „Zdálo se mi, že jsem vytvořila v laboratoři umělé organismy. Byli to malincí růžoví tvorečkové. Množili se tak rychle, že jsem viděla, jak pokrývají celou laboratoř jako růžová plíseň. Pak jsem se rozhodla udělat zvláštní pokus. Vybrala jsem si slunce ne příliš žhavé, ale ne příliš vychladlé, přisunula jsem k němu planetu přiměřené velikosti, zaplavila jsem její pustiny oceánem, obalila ji měkkou vrstvou vzduchu a naroubovala na ni život v podobě svých růžových tvorečků. Pak jsem ji zanechala jejímu osudu. Nevzpomínám si, co následovalo. Plynuly stovky tisíců, snad dokonce milióny let. Po celou tu dobu jsem žila a vůbec jsem nestárla.“

„Sen ženy,“ zamručel pozorně naslouchající Tembhara.

Callarla se usmála svýma černýma očima a pokračovala.

„Konečně jednoho dne jsem si vzpomněla na svůj pokus a rozhodla jsem se, že se podívám, jak se vyvíjel život, který jsem přenesla na povrch planety. Jak se proměnil? Ponořil se do oceánu, pokryl kontinenty? Jaké vzal na sebe formy? Tak jsem uvažovala připravujíc se k letu. A pak, když jsem letěla mezi hvězdami k oné planetě, zmocnil se mě překvapivý neklid. Když jsem vytvořila svou bílkovinu, otevřela jsem před hmotou všechny možnosti vývoje. A má fantazie mi najednou postavila před oči milióny bytostí, které vznikly z oněch nevinných růžových tělísek. „Vidí už svůj svět?“ Uvažovala jsem. Slyší šumění větru? A možná, že už ovládla celou planetu, začala zkoumat sama sebe a již si položila otázku, jaký je jejich původ, jak vznikla. A tu mě napadlo, že jsem jim nedala jenom začátek, ale i konec, a tím, že jsem stvořila život, stvořila jsem zároveň i smrt. Ale v tom už byla přede mnou planeta obrovská jako nebe, zahalená mraky; můj neklid se změnil ve smutek a hrůzu a já se probudila…“

„Ach, jaké ty máš sny!“ zvolala závistivě Nonna. „Mně se v nejlepším případě zdá, že se vadím s pokaženými automaty!“

„Tvůj sen je následek nedočkavosti vidět výsledky cesty, nedočkavosti, která souží nás všechny,“ řekl jsem. „Je dítětem očekávání objevů, jaké se skrývají u cíle naší cesty — v soustavě Centaura.“

„A je charakteristický pro začátek cesty,“ dodal Ter Haar, „protože později nebudeme ve svých snech předcházet událostem, nýbrž nostalgicky se v nich vracet na Zemi.“

„A já vám říkám, že v tom snu běželo o něco docela jiného,“ protestoval Tembhara. Položil své velké ruce na skleněnou desku stolu jako na klaviaturu a řekl:

,Je to sen biologa prahnoucího po vědění. Nevíme totiž nic o cestě vývoje organismů na jiných planetách. Známe jedině dějiny života na Zemi a na Marsu, ale to přece jsou děti téhož Slunce. Ale tvorové, kteří vznikli pod proměnlivými hvězdami, které se střídavě smršťují a rozpínají jako tlukoucí srdce? Toto pulsování světla se přece musí nějak obtisknout v tom nejplastičtějším materiálu, jakým je právě živá hmota! A život pod obrovskými vychládajícími rudými slunci? A v okolí podvojných hvězd, na planetách ozářených střídavě hned jednou, hned druhou složkou soustavy? A ve světle modrých sluncí vysílajících mocné paprsky…“

„Vražedné,“ prohodil jsem. „Tam život jistě neexistuje.“

„Může si vytvořit ochranné mechanismy, na příklad rohové pancéře s vysokým obsahem solí těžkých kovů… Uvažte, jak rozdílný je věk hvězd, tak rozdílný je i věk různých planet, jinými slovy i na planetách podobných Zemi je možno objevit časnější nebo pozdější fáze života než na Zemi. Ale to není všechno. Callarlin sen skrýval otázku, zda naše pozemská fauna a flora, a také my sami jsme v poměru k ostatním obyvatelům vesmíru něčím zcela průměrným, statisticky nejčastějším, nebo zdali jsme spíš výjimečnou variantou, vzácnou obměnou… Protože jsme možná unikát a nad tvary našich těl by možná kroutily hlavami bytosti z jiných hvězd…“

„Pokud by ty hlavy měly,“ vmísila se Nonna.

„Pokud by je měly, samozřejmě.“

„Tak ty říkáš, že jsme ‚dvojhlavým teletem vesmíru'?“ zeptal jsem se se smíchem. Ter Haar vypadal trochu pohoršené.

„Neříkáš to vážně,“ řekl Tembharovi.

„Já vůbec nic neříkám; to pouze její sen klade takové otázky.“ Velký mechaneurista udělal lehký úklon hlavou před mladou ženou, která seděla bez hnutí po celou dobu této rozmluvy, avšak na její klidné tváři se občas, jako malé světélko, objevil úsměv, který pootevřel její rty.

„Dobrá,“ obrátil se na ni Ter Haar, „teď rozhodni tedy spor: co znamená tvůj sen a jaký cíl sledoval tvůj pokus?“

„Nevím.“

Po této odpovědi měl zahlaholit smích, ale zavládlo ticho, plné deště za oknem. Už dávno mi nebylo tak dobře a tak radostně jako teď, když jsem se díval na důstojný průvod kapek na okapu.

„Nevíš?“ řekl Ter Haar a v jeho hlase se ozvalo zklamání. „A co kdybys mohla udělat takový pokus ve skutečnosti?“ zeptal se.

„Bojím se, že bych jej neudělala,“ odpověděla Callarla po chvíli přemýšlení.

„Proč?“

Sklopila hlavu.

„Ne pro nedostatek odvahy, ale… ne, opravdu nevím.“

„Možná, že by se ti zdálo, že je to groteskní napodobenina díla onoho velkého Pána — Stvořitele, v něhož věřili lidé minulosti?“ napovídal historik tiše.

Callarla mlčela s prchavým úsměvem, který znamenal: nemám už co říci. V tomto okamžiku se ozval vzdálený skleněný zvuk, přicházející jako od hor halících se do soumraku.

„Oběd!“ řekl Tambhara a vstal. Teprve teď jsem uviděl, jaký je to dlouhán. „Ale poseděli jsme si!“

Když jsem se loučil jako poslední z hostí s Goobarovou ženou, otázal jsem se jí náhle:

„Pršívá u tebe často?“

„Často. Máš rád déšť?“

„Ano.“

„Navštěvuj mě tedy častěji.“

Vyšel jsem na chodbu za ostatními a uslyšel jsem zvučný hlas Tembhary, který říkal:

„Abych pravdu řekl, je to nereálné: na výsledky takového pokusu by člověk musel čekat sta miliónů let. I kdyby to šlo, kde vzít tak obrovskou trpělivost?“

Dal se do smíchu. Otevřel dveře výtahu a vstoupil do něho za ostatními. Skleněná klec zmizela beze zvuku v šachtě, ale jeho basový smích mi ještě stále zněl v uších.

Ter Haar mě prosil, abych k němu po obědě zašel. Měl jsem ho vyhledat v pracovně historiků a Nils, syn inženýra Yrjóly, mě tam měl dovést. Síně historiků byly umístěny na zádi. Chodby tady byly nižší a ne tak prostorné jako v ústřední části rakety.

„Tady je to!“ řekl Nils a ustoupil, abych mohl vejít. Po druhé v témže dnu jsem zažil překvapení. Myslil jsem, že se octneme ve světlé, trionové pracovně, kde humanisté prosvětlují a zkoumají staré palimpsesty. A zatím jsme stáli na prahu pološeré lodi, úzké a tak vysoké, že se pohled ztrácel v temnotách gotického stropu, který vypadal jako ztuhlý pohyb obrovských netopýřích křídel. U stěn stály dlouhé regály a stolky s deskami z modřínového dřeva. Tam ve světle nízko stažených lamp seděli lidé. Jeden ze sedících se obrátil. Byl to Ter Haar. Oslněný světlem, zastřel si oči rukou a zvolal: „Ach, to jste vy? Počkáte chvilenku, přátelé, ano? Hned jsem hotov.“

Protože jsem neměl nic lepšího na práci, okukoval jsem historiky. Kromě Ter Haara tam byli ještě dva. Na tváři jednoho se soustředilo světlo, jež se odráželo od papírů rozložených po stole. Jmenoval se Moletič. Některým lidem se zdál trochu směšný; mně nikdy. Je pravda, měl úzkou lebku, zakončenou bradou vyvstávající jako loket vyhublého člověka, k tomu odstávající uši, které by na normální hlavě nevzbuzovaly pozornost, avšak na jeho hlavě upozorňovaly na svou přítomnost poněkud příliš okatě. Přesto však na jeho tváři hrál úsměv, který jako by říkal: „vím, že jsem směšný, ale to nevadí — podívejte se, mně samému je to k smíchu.“

Později jsem se od Ter Haara dozvěděl o jeho dobromyslné prohnanosti, s jakou své myšlenky podstrkoval mladším kolegům, takže je považovali za vlastní, a naučil jsem si vážit hloubky jeho vědomostí. Ale nyní, když jsem poslouchal, jak hovoří s profesorem, musel jsem potlačovat veselost, která se mě zmocňovala při pohledu na zanícení, s jakým si stěžoval na mezery v archívních pramenech, vztahující se k osobě jakéhosi Hintera nebo Hitlera, tak se mi zdálo bezvýznamné to puntičkářské šťourání v pozůstatcích Šerého dávnověku. Najednou mě napadlo, že bych snad neměl, nejsa k tomu vyzván, naslouchat rozhovoru vědců a rozhlédl jsem se, kde je Nils. Stál bez hnutí v pozadí sálu s hlavou zdviženou; když jsem sledoval směr jeho pohledu, spatřil jsem sotva viditelný velký obdélník, který jsem napřed pokládal za okno. Ale nebylo to okno. Zapomínaje na své okolí, šel jsem tam s očima vytřeštěnýma, jako kdybych uviděl přízrak. V sále svítily pouze malé stolní lampy se stínítky obrácenými dolů, takže na stěny dopadal pouze odraz jejich záře. V tomto pološeru jsem uviděl scénu, která vyvolala jednu z nejstarších vzpomínek mého dětství. Jednou jsem objevil v kterési babiččině knížce obrázek, jehož záhadný obsah mě tak ohromil a přitom tak upoutal, že jsem od něho nemohl odtrhnout oči. Babička mi knížku vzala se slovy, že takové barbarské ukrutnosti nejsou pro děti. A hle, po dvaceti letech na palubě GEY, v pracovně historiků tonoucí v pološeru, octl jsem se před týmž velkým obrazem, v obrubě zlaceného, stářím zčernalého rámu.

Zůstal jsem stát vedle Nilse. Zdálo se, že chlapec ani nedýchá. Co tam viděl?

Noc, věže vzdáleného města, černé nebe bez hvězd a na hlíně potřísněné krví dvě skupiny lidí, oddělené světlem luceren. Jedni v řadě slité v šerou masu, s hlavami vtisknutými mezi ramena, vystrkovali před sebe řadu krátkých holí nebo trubic. Proti nim, mezi tmavými, choulícími se postavami klečel vzpřímený vlasatý muž s rukama široce roztaženýma. V tomto rozpětí paží, v jeho tváři, fanatické a strašné, byly život a smrt tak smíšeny, jako krev a hlína u jeho nohou. Jestliže jsme tohoto člověka jedinkrát viděli, vracel se k nám znovu ve snech, třeba po letech, a byla to vzpomínka, při které se srdce zastavovalo.

Položil jsem ruku Nilsovi na rameno. Stejně jako já v dětství nechápal nic z toho a stejně jako já se třásl.

Najednou jasné světlo zaplavilo celé okolí. Někdo z historiků rozsvítil lustry. Zároveň se ozval Ter Haarův hlas. „Tys to ještě neviděl, Nilsi?“ Chlapcova bledá tvář byla sama odpovědí. „Co… představuje tento obraz?“ zeptal se nakonec. „Co dělají ti lidé s těmi druhými?“ Historikové přicházeli k nám.

„Je to dílo z prvé poloviny devatenáctého století,“ řekl jeden z nich a Moletič dodal:

„Představuje španělské sedláky, které zajal oddíl vojska…“

„To mu přece nic neřekne,“ vpadl jsem do řeči. „Tento obraz…“

„Počkej!“ přerušil mě Ter Haar rozkazovačným hlasem, jaký jsem u něho ještě nikdy neslyšel, zvolal: „Řekni, chlapče, sám, co vidíš, neboj se,“

Nils mlčel.

„Netroufáš si? Přesto však to řekni! Pověz, jaký je tvůj dojem, co myslíš, co cítíš!“

„Že oni je…“

„Mluv!“

„Zabíjejí.“

Když padlo toto slovo, nastalo hrobové ticho. Pak Ter Haar pohlédl na své kolegy a na jeho tváři se objevil záblesk triumfu.

„Slyšíte?“ řekl. A pak, obraceje se k Nilsovi:

„Před tisícem a pěti sty lety žil tento malíř jménem Francisco Goya. Zapamatuj si to jméno. Byl to jeden z těch, kdo neumírají.“

Když jsem se večer vracel od Ter Haara, zabloudil jsem v labyrintu chodeb rakety. Unaven přemírou zážitků — ten den mi připadal nekonečný — došel jsem posléze do prostorné chodby, která sousedila s parkem, a sedl jsem si na malou lavičku. Stála u zdi a za jejím průhledným materiálem, přímo u mých nohou, kolébaly se neslyšitelně velké černé chocholy jedlí se stříbrným jehličím. Vtom jsem uslyšel známý hlas, který mě volal. Od výtahu přicházela Anna Ruysová a už z dálky se usmívala. Přemluvila mě, abych s ní šel na videoplastickou tragédii. Sjeli jsme do divadelního sálu: promítali nekonečně dlouhé drama o dvou epochách. Děj, líčící příhody výzkumné expedice, se odehrává napřed na Saturnu, pak na Jupiteru. Bylo tam samozřejmě mnoho krásných exteriérů, do paměti se mi vryl zvláště jeden, představující bouři na oceánu čpavku — učiněné orgie jantarových, rudohnědých a černozlatých barev — ale když jsme opouštěli sál, mimovolně jsem si oddechl ulehčením.

„Strašné!“ řekla Anna. „Z počátku jsem měla pocit, že cítím zápach toho čpavku… a když raketa vlétla do Saturnova prstence, zavřela jsem oči. Těch neobyčejných podívaných už mám dost. Ode dneška chodím jedině na příběhy o Zemi.“

„Už nyní?“ zeptal jsem se s úsměvem.

„Nyní a napořád,“ odpověděla a vážně na mne pohlédla. Když se se mnou rozloučila, zůstal jsem v prázdné chodbě sám. Aniž jsem si to uvědomil, došel jsem k stříbrnému závěsu, uzavírajícímu vchod na vyhlídkovou palubu. Na okamžik jsem se zamyslil, není-li rozumnější jít si lehnout, nakonec jsem však dospěl k názoru, že bude dobré trochu se projít a podívat se na hvězdy. Něco ve mně se pohledu na hvězdy bránilo, a právě proto jsem se chtěl přemoci, abych se nesmířil s myšlenkou, že mi nahánějí strach. Na palubě panovala tma, rozdělovaná světlem přecházejícím vždy po několika minutách od stříbrné do modré. „Televizní oči“ se zřejmě přestaly otáčet. Šel jsem od jednoho konce paluby k druhému a nikoho jsem nepotkal. Nepřekvapilo mě to ostatně, protože už byla skoro půlnoc. Tu jsem u skleněné stěny zahlédl nějaký stín. Zůstal jsem stát vpovzdáli. Za místem, kde se černala lidská postava, objevil se bílý Měsíc a začal stoupat vzhůru. Silueta stojícího se ostře odrážela od zářícího kotouče; nohy, trup, konečně hlava, viditelná ze tříčtvrtečního profilu, rýsovala se černě na pozadí Měsíce v úplňku, jako kdyby byla vroubena aureolou. Potom se Měsíc — neboť GEA se otáčela — přesunul o něco výš a vrhl na neznámého ostré přízračné světlo. Byl to Goobar. Díval se na hvězdy.