K Mrakům Magellanovým

MLÁDÍ

Ve svých chlapeckých letech jsem učinil mnoho objevů. Jedním z největších byli moji strýcové. Dávno jsem věděl, že nejstarší otcův bratr, strýc Merlin, zkoumá kamení. Měl jsem své pochybnosti o jeho zdravém rozumu. Co zajímavého se mohlo skrývat v kamenech? Ale pak se ukázalo, že umí vyprávět o věcech tisíckrát zajímavějších, než jsou pohádky. V jeho ústech plagioklasy magmatických hornin, chrysolithy a křídové slíny dostávaly romantický, tajuplný význam; pomocí jablka a ubrousku dovedl ukázat, jak vznikají horské řetězy, a když vyprávěl o pláštích z lávy, které zahalují chladnoucí hvězdy, viděl jsem obludy chrlící oheň, máchající v černých propastech ohnivými purpurovými rouškami. Druhý strýc, Narian, ten Australan, který mě kdysi tak poděsil svou televizitou, je konstruktérem umělého podnebí na velkých planetách, vládcem metanových uragánů a pánem bouří, drásajících oceány ledových uhlovodanů. Jaké světy se mi otvíraly za jeho slovy! Vyprávěl mi o Gondwaně, létajícím kontinentu, o podivném nebi Jupitera, vyklenutém do tvaru obrácené polokoule, na němž malé Slunce svítí ve dne v noci, o tropických oblastech Saturna, zahalených po větší část roku do stínu vířících gigantických prstenců, o výpravách, které za svého mládí podnikal na ledově chladné měsíce této planety, jejichž jména znějí jako zaklínadla: Titan, Rhea a Diana.

Avšak s těžkým srdcem jsem je zradil oba a rozhodl jsem se jít ve šlépějích třetího strýce, Orchilda, známého v rodině pod přízviskem „Kosmák“. Když jsem se doslechl, že bombarduje atomy, představoval jsem si, že strýc Orchild vysedá někde ve své meziplanetární pracovně, nesmírně se namáhá, aby konečně ulovil tyto tak strašlivě maličké částečky látky. Ale co nevyšlo najevo? Tento člověk, který zkoumal nekonečně malé částečky látky, zabýval se právě stavbou zařízení, které svými rozměry překonávalo všechno, co existuje na Zemi a bylo dokonce větší než Země sama. Nebylo překvapující, že cesty do hlubin hmoty i do hlubin atomu stejně ústily v nekonečnu? Strýc Orchild stavěl stroje na bombardování atomů. Byly to vakuové komory, stavěné do tvaru prstence; magnetická pole v nich urychlovala nukleony — náboje vystřelované do jader prvků. Největší urychlovač třicátého století byl tvořen kruhovým prstencem průměru tří tisíc kilometrů; probíhal tunely v horských řetězech a překračoval údolí oblouky mostů; dalším vývojovým stadiem mohl snad už být jen urychlovač heliotron, obepínající celou zeměkouli. Že by konstruktéři konečně dospěli k nepřekročitelné hranici? Ne: vznikla myšlenka úplně nová. Bylo rozhodnuto zbudovat nový heliotron ve vzduchoprázdnem prostoru. Měla to být soustava trubic ve tvaru kola, vznášející se v prostoru někde mezi Měsícem a Zemí? Strýc Orchild mě vyvedl z omylu. Základní konstrukční prvek — vzduchoprázdno — už ve vesmíru existoval a dokonce znamenité jakosti. Rakety převážely ze Země do kosmického prostoru mnoho tisíc magnetických stanic, umístěných postupně v prázdnu tak, aby tvořily ideálně přesný kruh. A co dělal strýc? Dohlížel snad na tuto práci? Ne. Zabýval se právě tím, co bylo mezi stanicemi, to znamená vzduchoprázdnem. Tedy ničím? Kdepak. Z toho, co o něm říkal, vyplývalo, že není věci, která by skýtala větších možností než vzduchoprázdno, kterým postupují elektromagnetická pole, běžci a poslové vzdálených hvězd. Na televizitách se neobjevoval, protože při nich není možno šplhat po stromech, a to on velice rád dělával. Když přijel, vylezli jsme spolu na jednu z velkých jabloní, usadili se ve vidlicích větví, a chroupajíce tvrdá jablka, diskutovali jsme zarputile o polích impulsových, řídicích i únikových, o antifotonech a nevažitelných částicích hmoty. Ano, bylo již úplně jisté, že se stanu energetikem, pracujícím ve vesmíru. Avšak přišly letní prázdniny roku 3103 a všechny tyto plány nečekaně ztroskotaly. Bylo mi čtrnáct let a směl jsem se už pouštět na výlety do vzdálenosti několik set kilometrů. Jednou jsem si zaletěl na Tampere.

Znáte pamětihodnost toho malého ostrůvku v Severním moři, který byl základnou a dnes je muzeem kosmických letadel? Mezi zvětrávajícími balvany dolomitu, obklopena vysokými smrky, zvedá se obrovská hala s protáhlými okny, jakoby ojíněnými nánosem soli, přinášené vichřicemi z oceánu. Vevnitř u stropu klenoucího se na mřížovitých sloupech nosníků, připomínajících páteř a žebra předpotopní velryby, spočívají v řadách velká tělesa raket.

Kustodem muzea byl stařec se zarudlou tváří, s širokou bradou, v níž se kroutily, jako by je tam někdo zapomněl, řídké stříbrné vousy. Objevil jsem ho v spalovací komoře jedné z raket. Seděl v úplné temnotě u křemíkových nádrží, v nichž kdysi kypěl tekutý kov; teď to mezi prochladlými stěnami čpělo prachem a vlhkostí rzi. Lekl jsem se, když se vynořil přímo přede mnou. Byl jsem si jist, že jsem ve velké budově sám. Ve světle, dopadajícím zespodu pootevřeným příklopem, zpozoroval jsem bělost jeho brady. Zeptal jsem se, co tam dělá.

„Dávám na ně pozor… aby neuletěly,“ odpověděl po chvíli tak dlouhé, že jsem již zapochyboval, zdali odpověď vůbec uslyším. Chvíli nade mnou stál — slyšel jsem jeho těžký chrčivý dech — a sestoupil beze slova po visutých schůdkách na dno haly.

Navštěvoval jsem muzeum stále častěji. Naše styky se nemohly po nějakou dobu ustálit. Snažil jsem se, abych se se starcem sblížil, ale zdálo se, že se mi vyhýbá, ovšem pasivně: mizel v bludišti raket, ale když jsem ho konečně našel, odpovídal na otázky z počátku lakonicky, s přídechem sarkasmu, který jsem nechápal; později, jak se naše známost prohlubovala, byl stále sdílnější. Pomalu jsem poznal životopisy raket shromážděných v hale a také mnoha jiných kosmických letadel, protože znal — tomu jsem věřil — osudy všech raket i korábů, které kdy pravidelně létaly v oblastech sluneční soustavy v poslední šesti stoletích. Byl jsem u příbuzných na Helgolandu a přijíždíval jsem na ostrůvek skoro každý den. Postupně, jak stařec přeplouval nekonečné, jak se zdálo, oblasti své paměti, už jen on byl pro mne záhadou, protože nikdy nehovořil o sobě. Tušil jsem, že byl hvězdným kapitánem nebo snad velitelem velkých výprav, neptal jsem se však nikoho, protože jsem byl rád, že byl takový, jaký byl — zahalen nimbem tajemství.

Hned u vchodu haly stály mezi sloupy čtyři střely, postavené kosmonautickými dílnami před tisícem let. Archaická, štíhlá vřetena s jehlovitými zobáky, se stabilizačními plochami rozloženými jako peří šípu. Podvozky dvou prvních těžce spočívaly na šikmé betonové ploše, třetí byla nakloněna dozadu, jako by byla zadržena v pádu. Její pravá skluznice se dotýkala okraje základů, levá trčela do vzduchu, napůl vysunuta jako zchromlá noha mrtvého ptáka. Toto nejstarší hvězdné plavidlo zvedalo hlavu tak strmě, jako by čekalo vzlet, k němuž určitě jednou dojde, i když se dlouho odkládá. Dále ležely rakety z dvacátého druhého a dvacátého třetího století, ve tvaru trojhranných ryb. Z počátku jsem myslil, že jsou všechny černé, ale to je pouze halila milosrdná tma, snažící se zastřít skvrny a vpadlost boků.

Chtěl jsem říci, že mi stařec dělal průvodce po raketách, ale nebyla to pravda. Po točitých schůdcích se vystupovalo na úzký železný ochoz, odkud bylo vidět řadu temných hřbetů se zejícími vstupními šachtami. V raketách bylo umělé osvětlení. V jeho záři se otvíraly uzávěry síní, objevovaly se kulaté průchody, kajuty, transportní šachty i mezipalubní chodby. Sestupovalo se jimi až docela dolů, do prostor na dně, v nichž byly zapuštěny nůžkové výtahy podvozků, starosvětsky se lesknoucí rubínově červeným nátěrem. Zužujícími se tunely, přes řady olověných ochranných prahů dospěli jsme do atomových komor. Mezi černými zdmi, zdrsnělými žárem, který tu kdysi zuřil, stály shrbené kříže magnetů. V zaprášeném prostoru mezi nimi vířily kdysi úlomky sluncí, zdroje síly a pohybu.

Toto putování vyvolávalo v mém průvodci pocity nelibosti nebo dokonce nudy; buď jak buď, zůstával lhostejný jak k mým výbuchům nadšení, tak k tomu, co jsem říkal, a já hovořil skoro nepřetržitě.

Naše úlohy se vyměnily až tehdy, když jsme navštívili nejtajnější zákoutí a vraceli se do ústředních prostor rakety.

Později jsem pochopil, že čekal, až ukojím svou první nenasytnou zvědavost a zatoužím poznat věci významnější, než jsou zvláštnosti dřívější atomové techniky. Když už jsem se seznámil se všemi raketami a prolezl jejich nejméně dostupná zákoutí, přišel čas na vyprávění.

Stařec mě potkával jakoby náhodou u vchodu. Když jsme prošli prázdným, rozlehlým prostranstvím haly, minuli bezvládná tělesa s čtyřnásobnými patry široce rozšklebených otvorů, z nichž vanula chladná, zatuchlá tma, vstupovali jsme po kovově dunících schodech do nitra stříbřitého giganta se zobcem protaženým v jehlu, velkého Astrotora, zdánlivě nedotčeného zubem času. Když jsme se blížili k ústřední navigační kabině, kde stála na pódiu armatura kormidla mezi zšedlými televizními obrazovkami a mezi pultíky velících přístrojů, stařec se opět zastavoval jako náhodou a začínal vyprávět. Z počátku odsekával věty nabručeně, s nesnesitelnou pomalostí, pak hovořil stále plynuleji a zřetelněji, potom otvíral dveře kormidelní kabiny, při čemž se automaticky rozsvěcovaly zářivky na stropě, a začínal jeden z těch neuvěřitelných příběhů, které navždycky zapadly do mého mládí.

Byly to útržky dávných zkazek, kdy let na nejbližší planetu byl výpravou plnou neznáma, dramatem se spletitým dějem, dramatem rozplývajícím se v nápovědích a odehrávajícím se v prázdnotě zející mezi dvěma světy — pozemským, opuštěným možná navždycky, a světem neprozkoumané hvězdy, obestřené tajemstvím. Byly to legendy o raketách, stržených do víru oběžných drah kolem neznámých a na hvězdných mapách nezakreslených asteroidů, o zoufalých zápasech se savou přitažlivostí obrovského Jupitera, o hranicích odolnosti posádek i raket, ságy o zápasech, odletech i návratech z hlubin prostoru.

Vzpomínám si na příběh rakety zasažené do strojové části troskou rozpadlé komety, rakety, která ztratila možnost manévrovat a hnala se slepě vpřed a zapadala do nekonečné pustiny, vysílajíc zoufalé rádiové signály o pomoc. Tyto signály přicházely na Zemi deformované odrazem od povrchu Měsíce nebo jiného nebeského tělesa, a protože byly zkreslené, nedovolovaly určit přesně polohu rakety.

V jiném příběhu dopravní raketa přímé linky Mars — Země, vracející se do mateřského přístavu, nevyhnula se mraku kosmického prachu, s nímž se cestou setkala, a vylétla z něho obklopena vířící mlhovinou. Při dalším letu ji tato zvláštní aureola nezpůsobila škody. Když však dosáhla atmosféry naší planety, mrak prachu, který ji obklopoval, se vzňal a raketa shořela v několika vteřinách se vším, co nesla na svých palubách.

Stařec při vyprávění občas povstával z náhodného sedátka, přistupoval ke kormidelním pákám, natahoval ruce, jako by je chtěl položit na černé armatury, avšak v ilustrování svých vlastních slov nikdy nešel dál. Jen tu a tam, když vyprávěl o nějakém člověku, obracel pomalu zraky do prostoru, jako by očima sledoval vzdalující se postavu, někdy se zachmuřil a umlkl, bloudě pohledem po kajutě, jako by nemohl najít to, co se mělo objevit právě na tomto místě příběhu; po chvíli však přemohl odpor skutečnosti a já jsem spolu s ním začínal vidět věci ještě teplé od doteku rukou astronautů, měděné plomby gravitačních pojistek utržené v okamžiku nebezpečí prudkou rukou kormidelníka, slyšel jsem kroky strážného a byl jsem sám s jeho velkou, nebojácnou samotou, tváří v tvář hvězdám zářícím v černých kotoučích obrazovek. Občas se mě zmocňoval neklid, když se mi zdálo, že stařec líčí jinak sled událostí nějaké výpravy, sled již ustálený v dřívějších příbězích; trvalo to však jen okamžik — poddával jsem se, přimhuřoval oči nad nepřesností, nepravděpodobností, ba dokonce i nemožností; věřil jsem mu, protože jsem chtěl věřit. Přesto, že bych to tehdy nebyl dovedl vyjádřit, cítil jsem nejasně, že tím, když mění a obměňuje podrobnosti, dělá to jen proto, aby tím zřetelněji vyšla najevo pravda o lidech, kteří se první vydali do propastí nekonečné noci. Rozhodl jsem se, že se stanu astronautem. Ohromovalo mě, jak jsem až dosud mohl být tak slepý ke kouzlu tohoto vzrušujícího povolání. Domnívám se, že to bylo hlavně proto, že jeden obor meziplanetární plavby studoval můj bratr, a naše vztahy, abych se vyjádřil jeho jazykem, jazykem elektroinženýra, měly vždycky sklon k vysokému napětí.

Když jsem se starému kapitánovi svěřil se svým rozhodnutím, nevěnoval tomu zprvu pozornost — již jeho mlčení se mne bolestivě dotklo — a pak mi suše vysvětlil, že takovým astronautem, jako byli hrdinové minulosti, se stát nemohu. Už neexistují odvážné posádky bojující s řekami meteorů, těchto útesů kosmických moří, ani navigátoři zakreslující z noci na noc do map nebe úsek dráhy, kterou raketa urazila. Už neexistují kapitáni neúnavně se procházející po kovových palubách v době, kdy cestující odpočívají přemoženi spánkem, neexistují strážní a kormidelníci upírající zraky do mraků hvězd nad svými astrokompasy. Desítky tisíc raket bez posádky, řízených automaticky, krouží po oběžných drahách naší sluneční soustavy. Tyto dlouhé vesmírné vlaky převážejí z jedné planety na druhou suroviny, horniny, rudy, a jsou-li v nich lidé, jsou to cestující zvyklí zázrakům cesty, užívající v pohodlí služeb strojů, které bdí nad bezpečností letu.

Nesměle jsem se zmínil, že můj bratr studuje astronautiku.,Eh,“ odpověděl pohrdlivě, „učí se konstruovat automatické piloty. A to je všechno. Jako kdybys vyráběl trumpety místo hudby a říkal si, že jsi velkým skladatelem.“

Spěchal jsem, abych to opakoval bratrovi.

„Sám jsi trouba,“ odpověděl.

Zůstal jsem sám se svými pochybami.

Přítelem mého otce byl profesor Murach, jemuž, jakožto astronomovi, jsem se svěřil se svými trampotami, poněvadž podle mého názoru měl k hvězdám důvěrný vztah.

„Nechci konstruovat roboty, chci se stát astronautem, kormidelníkem nebo třeba i kapitánem kosmických raket.“

„Hoho, romantika starověku,“ zvolal Murach, když mě trpělivě vyslechl. Pokýval melancholicky hlavou. „Astronautika je beze sporu hezká věc, ovšem, ovšem, jestlipak znáš Rufovu práci Atmosféry planet a vesmírné lety?“

Neznal jsem to dílo. Profesor se zaradoval:

„Výborně, přečti si to. Báječná věc. Plná nejasností jako mlhavý večer — volné pole pro fantazii a snění! Ano, ano, kdysi byla astronautika neobyčejně těžkým uměním. Člověk se blížil až k hranicím psychické odolnosti. Je tam mnoho nádherných stránek hrdinství, mnoho vítězství nad sebou samým. Jak krásně řekl Rufus: „Náš svět je k astronautům laskavý — na každých sto trilionů dílů vzduchoprázdna připadá jeden díl pevniny… je dosti místa pro rozvinutí plachet i dosti hvězd, těch velkých přístavních světel v oceánech temnoty!“ Ale jestlipak víš, milý chlapče, proč vlastně byla astronautika tak těžkým uměním?“

Nevěděl jsem.

„No, tak co?“ řekl Murach a shovívavě na mne pohlédl. Tam, kde mají ostatní lidé obočí, on měl dva malé, husté keříčkovité chomáčky šedých chloupků, které jako by se účastnily rozhovoru živými pohyby, a někdy mi byly k smíchu, což oslabovalo pádnost profesorových slov.

„Dokážu ti, že se mýlíš, ty nedozrálý hvězdoplavče. Víš, že se lidé kdysi plavili po mořích?“

„Tak zvanými parníky!“ vyhrkl jsem.

„Ano, ale ještě dřív, ve starověku, pluli na plachetních korábech a za pohonnou sílu jim sloužil vítr. A tak, dokud neznali přesně hydrostatiku, hydrodynamiku, teorii vlnění a ostatní vědy, stavěli lodi od oka, víš, a proto plachetnice takto vzniklé měly svou individualitu. Ani dvě nebyly stejné. Nepatrné rozdíly v poloze stožárů, kýlu, ve tvaru lodního trupu způsobovaly značné rozdíly v reakci na kormidlo a tak dále. Odhadnout je nedovedli. A tak poučeni nebezpečími, která přestáli, dobrodružstvími, ba katastrofami, shromažďovali mořeplavci zkušenosti, z nichž vyrůstalo velké umění mořeplavby. Umění, víš, a nikoli věda, protože kromě pozitivních znalostí bylo v ní mnoho bájí, pověr, předsudků a k řízení lodi byla nezbytná kromě vlastních znalostí i osobní odvaha, umění a talent. Potom však věda vyplnila všechny tyto mezery a na umění zbývalo čím dál tím méně místa. A před sto lety se podobná historie opakovala s meziplanetární plavbou.“

„Znamená to, že člověk už nemůže řídit raketu?“ řekl jsem. „Ale já to chci dělat! Cožpak to někomu uškodí?“

„Ovšem, že uškodí,“ namítl profesor a jeho obočí se pohnulo jako vousy neviditelných trpaslíků. „Uškodí, protože bys to dělal pomaleji a méně přesně než automat, to znamená hůře, nemluvě už ani o tom, že není správné, aby člověk dělal práci, kterou zastane automat. Víš přece, že je to nedůstojné.“

„Ale přece na výletech,“ odpověděl, jsem, „nebo v horách lidé často kácejí strom, rozdělávají oheň, vaří, i když by to bylo možné připravit si jídlo v kuchyňském automatu…“

„Na výletě děláme to, co je prospěšné zdraví, osvěžuje ducha, těší člověka a tak dále. Avšak kdybys raketu řídil sám, vydával bys v nebezpečí náklad, o tobě nemluvě…“

„Co záleží na jedné raketě!“ uklouzlo mi.

Profesor se spokojeně zasmál.

„Tak vidíš, proti své vůli ses přiznal: když sníš o astronautice, nemyslíš na odpovědnost a práci, chceš jen, aby to tak vypadalo, jde ti jen o to, abys měl radost z letu samého, a přitom se zdálo, že to myslíš doopravdy. Před dvěma sty lety to bylo velké a nesnadné umění, hodné pravých mužů, a vyplňovalo celý život těch, kdož se mu věnovali; a jména velkých astrogátorů přešla do dějin. Ale to, co tehdy byla nezbytnost, bylo by dnes v nejlepším případě zábavou, nebo, což je horší, hloupostí.“

Zlobil jsem se na profesora, že tak logicky zdůvodňuje své tvrzení, na starého hlídače raket, na svého bratra i na svět. Avšak svůj úmysl jsem nezměnil: stanu se astronautem, něco se už pro mne najde. Zchytrale jsem se o tom nezmínil, avšak profesor poznal, jak vidět, z mého skromně sklopeného pohledu, co mám za lubem.

„Chceš se stát kapitánem dálných hvězdných plaveb?“ zeptal se bez okolků a já, přesto, že jsem si přísahal mlčení, bezděčně vyhrkl:

„Chci!“

Napřed vykulil oči, pak se rozesmál. Smál se dlouho. Konečně zvážněl.

„Je to pravda,“ zeptal se, „žes před nedávném překousl olověný kabel?“

„Ano,“ odpověděl jsem zarytě. Byl jsem ještě trochu pyšný na tento čin, přestože nikdo z dospělých neprojevil pro něj ani zbla pochopení, natož nadšení.

„A proč jsi to udělal?“

„Vsadil jsem se,“ odpověděl jsem ještě zarytěji.

„Jsi safraportsky tvrdohlavý… Slýchám o tom a vidím to na vlastní oči. Hm, no… třeba časem zmoudříš… ale zatím čti Rufa…“

Murach na mne hleděl přísně, ale jeho pohyblivé obočí zřetelně říkalo, že je na mé straně. S tímto přesvědčením jsem se s profesorem rozloučil, abych se o několik dní později přihlásil ve Středisku světelných rychlostí.

Byla to léta horečných diskusí a velkých příprav, které měla korunovat první výprava za hranice sluneční soustavy. Po celé zeměkouli vznikaly speciální ústavy, v nichž se dobrovolníci podrobovali o své vůli těžkým a nebezpečným zkouškám. Nebylo totiž známo, jaké následky pro lidský organismus může mít rychlost vyšší než deset tisíc kilometrů za vteřinu, a bylo už jisté, že raketa, která má dospět k nejbližší stálici, musí se pohybovat rychlostí přinejmenším desetkrát větší.

Šel jsem tedy do nejbližšího Střediska světelných rychlostí jako kandidát na dobrovolníka; za mého časného mládí bylo nezřídka vidět bíle oděné pracovníky těchto odboček s malým stříbrným paprskem na rukávě. Bylo zvykem prokazovat jim velkou úctu, takovou, jakou chováme k proslulým vědcům a umělcům.

Ve Středisku se mnou jednali s přehnanou zdvořilostí, z níž však bylo možno vycítit jistou rutinu; domnívám se, že kandidátů mně podobných museli odbavovat denně desítky.

Kromě zbožného přání neměl jsem samozřejmě žádnou kvalifikaci; rozloučili se tedy se mnou s příslibem, že po pěti letech, budu-li se dobře učit, budu se moci znovu přihlásit, tentokrát již k přijímací zkoušce.

Odešel jsem tedy s nepořízenou. Trpce rozčarován spřádal jsem nejfantastičtější plány: chtěl jsem se vydat do kosmického prostoru s raketou pro jednu osobu, spoléhaje na to, že dříve, než mi dojdou zásoby, setkám se s nějakou raketou, která se mne ujme jako trosečníka vesmíru; pak jsem zamýšlel vplížit se potají na raketu a vydat se s ní na výpravu do pásma nejvzdálenějších planet a prozradit svou přítomnost na palubě někde za drahou Marsu; počítal jsem s tím, že vedoucí výpravy, pohnut mým plamenným zanícením, udělá mě přinejmenším svým asistentem; připravil jsem si — a to hned v několika variantách závislých na okolnostech — vhodný proslov, který ho měl přesvědčit. Všechny tyto projekty, i když zůstaly v oblasti fantazie, zabraly mi přesto spoustu času. Hltal jsem celé stohy kosmických románů, učil jsem se mizerně, a když jsem byl u stolu vytržen z kosmických dum nějakou otázkou, odpovídal jsem nevhodně. Ani ve snu mi nenapadlo, že si chudák babička vykládá mé chování zcela opačně. Dlouhé náhlé zahledění do prázdna se lžící zvednutou k ústům, chatrné pokroky v učení, samotaření — to všechno se jejím očím jevilo jako neomylné příznaky vyzrávajícího uměleckého talentu. Plna nejkrásnějších nadějí darovala mi k narozeninám krásný bílý genetofor, na němž sama nejednou jedním prstem ťukala. Zkoušel jsem na něm své síly, napřed, abych udělal radost babičce, a později proto, že mě videoplastika skutečně zaujala. Toto umění má svůj počátek ještě ve středověku, vzniklo křížením tak zvaného filmu, spisovatelství a plastické barevné televize. Pomocí genetoforu, který je pro něho tím, čím pro skladatele klavír, může umělec vytvořit vše, co jen dokáže vymyslit. Může tedy vytvářet dramata i veselohry, příběhy skutečných osob nebo pohádky odehrávající se ve smyšleném světě, může konstruovat bytosti napolo rostlinné, napolo zvířecí, a to vše pomocí navrstvování světelných polí, která při hře na genetofor vznikají. První pokusy mi přinesly mnoho radosti. Zavíral jsem se ve svém pokoji a sedal před velkou obrazovku s rukama na mnohořadovém manuálu. Když jsem stiskl několik desítek kláves, zmáčkl jsem uvolňovač, a v tom se v obrazovce, na skle dosud prázdném, objevila postava, již jsem vytvořil. Avšak vzrušení nevyvolával sám fakt, že se tato postava objevila, nýbrž to, že byla obdařena jistou, i když z počátku nevelkou životaschopností: pohybovala se, chodila, jako by zkoumala prostor, v němž byla uzavřena. Abych pravdu řekl, měla obyčejně značné nedostatky a — jak říkají umělci — obsahovala disonanční rozpory; pak jsem ji sprovodil ze světa jediným stisknutím pedálu a pouštěl se do dalších pokusů.

Při svých experimentech kazí samozřejmě každý začátečník mnoho postav; překonával jsem však na tomto poli všechny rekordy a musím se přiznat, že se mi ve snech zjevovaly celé zástupy postav, hrozivých, dýšících pomstou za nezdařené probuzení k životu a neméně brutální vytržení z této chvilkové existence. Videoplastika se totiž ani o vlásek neliší od umění dřívějších dob; aparát jako by byl zdokonalenou paletou a perem, a když se adept obeznámí s jeho konstrukcí, rovná se spisovateli, který znal pravidla pravopisu. Možná, že je vhodnější srovnávat videoplastiku s hudbou. Stejně jako hudebník tóny, skládá videoplastik různé psychické znaky, a jak se v prvém případě rodí melodie, tak v druhém vzniká hrdina dramatu. Domnívám se však, že největší podobnost spočívá v tom, že obdobně jako skutečně talentovaný skladatel při instrumentaci symfonického tématu slyší ve své představivosti souznění všech nástrojů ještě dříve, než napíše byť jedinou notičku do pěti linek notové osnovy, stejně vykoná videoplastik nejobtížnější a vpravdě tvůrčí část díla dříve, než stiskne první klávesu genetoforu, to znamená, když své hrdiny tvoří ve své fantazii. Jen tak mohou vzniknout postavy, které se podrobí jeho vůli a budou svými osudy diváka vzrušovat; tomu však nikoho nemůže nikdo naučit — a pouhá zběhlost v používání přístroje stačí jen k vytváření pohybujících se figur a nevšední, pohádkové scenérie; právě to bylo mým údělem.

Nejeden studující promarní léta, než pochopí, jak klamavá je vidina tvůrčí všemohoucnosti, kterou ho lákala videoplastika, a jak velkou lží se stane, když umělec zavrhne skutečné pozemské osudy pro sny o možných existencích. Na štěstí pro mne — byl můj nedostatek talentu tak očividný, že jsem ani na okamžik na videoplastiku vážně nepomýšlel, a mé umělecké pokusy zakončila skutečnost, že jsem genetofor rozebral na součástky, protože jsem chtěl vědět, jak je zkonstruován. Chudák babička, zažila — tentokrát již naposled — trpké rozčarování, když si prohlédla některé plody mého úsilí, neboť nemohla přenést své dávné naděje již na nikoho v rodině.

Je zvykem, že všichni mladí lidé, kteří dosáhnou středoškolského vzdělání, navštěvují po několik měsíců postupně libovolně vybrané university a učiliště, aby poznali stykem s prostředím vědců, inženýrů a techniků své vlastní záliby a schopnosti. Když jsem jako sedmnáctiletý mladík opouštěl školu, byl jsem dlouho na rozpacích, kde mám začít; konečně jsem vstoupil na meorijskou pobočku Ústavu pro plánování budoucnosti, do ÚPPB, jak se mu zkráceně říkalo. Zde jsem se po prvé setkal s lidmi, kteří vypracovávali plány cesty za hranice sluneční soustavy.

V této době nebyly ještě v praxi známy způsoby cestovat rychlostí dost velkou, aby bylo možno urazit vzdálenost ze Země k vzdáleným hvězdám v čase rovnajícímu se délce lidského života. Jistě si vzpomínáte na vášnivé diskuse, jaké se rozvíjely na počátku našeho století, diskuse, souvisící s projekty stavby kosmických letadel, určených k letům do hlubin galaxie.

Protože měl let trvat neobyčejně dlouho, mělo při něm docházet k tak zvané „směně generací“, to znamená, že k cíli měli doletět teprve vnukové, ba pravnukové těch, kdož Zemi opouštěli. Tehdy se toto řešení zdálo nutností, diktovanou stavem současné kosmonautické techniky. Narazilo však na všeobecný a prudký odpor. Bylo něco ponižujícího a člověka nedůstojného v tom mravenčím vegetování, které se mělo táhnout po celá staletí v kovové skořápce, vržené do propasti prázdna. Kromě citových momentů byly závažné i výhrady rozumové.

Jací budou lidé, říkalo se, vystavení desítky let vlivu vzduchoprázdna. Jak velké a nebezpečné jsou možnosti, že se jejich charakter zlomí, že selžou, že vzniknou bytosti narušené morálně i psychicky. Jak v zásadě ponižující úloha měla připadnout oněm „mezigeneracím“, které musí strávit v raketě celý život, uvězněny v ní od narození do smrti, a jakými učiteli a pěstouny budou lidé žijící v takových podmínkách těm, kdo nakonec doletí k hvězdám.

„To všechno,“ odpovídali jiní, „je pravda. Obtíže, nesnáze, nebezpečí cesty si nikdo nedovede představit, přesto však let k hvězdám je nutností. Když byla ovládnuta sluneční soustava, když byly hospodářsky využity nejprve blízké, v druhé polovině třetího tisíciletí pak i vzdálené planety až po dráhu poslední — Kerbera, musí být učiněn další krok vpřed. Plavba přes oceán vzduchoprázdna dělící nás od jiného nejbližšího slunce. Výpravu je možno po nějakou dobu oddalovat, ale nakonec k ní dojde, protože k ní musí dojít, rezignace by totiž znamenala zastavení, čili po několika desítkách století — smrt pozemské civilizace.“

Nové atomové pohonné látky, stejně jako objev způsobu uvolňování atomové energie z jakéhokoli druhu látky, umožnily technické řešení problémů letů podsvětelnou rychlostí, vynořila se však nová otázka, zda totiž člověk může, i v případě, že bude užito všech ochranných prostředků — cestovat rychlostí řádu sto nebo dvě stě tisíc kilometrů za vteřinu. Optimisté se domnívali, že se problém dá řešit poměrně prostě v prostoru hodně vzdáleném od gravitačních polí planet a bude-li rychlost letu zvyšována dostatečně pozvolna; připomínali teorie, vzniklé ve starověku a středověku, že se člověk blíží k hranici biologické odolnosti při rychlostech třiceti, sta nebo tisíce kilometrů za hodinu; tato hranice se posouvala dál od jednoho století k druhému.

Opatrnější upozorňovali na fakt, že při rychlostech blížících se rychlosti světla počnou se projevovat a působit jisté důsledky teorie relativity, jejichž vliv na životní procesy je zcela neznámý. Tyto pochybnosti mohla odstranit jedině zkušenost.

A tak vznikla Střediska světelné rychlosti, rozseta po celé Zemi i po četných jiných planetách jako pobočky Ústavu pro plánování budoucnosti.

V průběhu bádání se přišlo na záhadný úkaz, nazývaný „kolísáním vědomí“, který spočíval v tom, že člověk uzavřený v raketě, která se blížila rychlosti 170 až 180 tisíc kilometrů za vteřinu, pociťoval podivné zatemnění mysli, vedoucí při dalším zvyšování rychlosti i k ztrátě vědomí a hrozící na konec smrtí. Rychlost 170 tisíc kilometrů za vteřinu byla nazvána meznou podsvětelnou rychlostí a právě takovou rychlostí měla letět raketa směřující k nejbližší stálici.

Takový byl stav vědění v době, kdy jsem se po prvé dostal do styku s kolektivem Ústavu pro plánování budoucnosti.

Ohromen perspektivami, jaké otvírala práce těchto lidí, rozhodl jsem se, že se vynasnažím stůj co stůj, abych byl do Ústavu přijat. K tomu bylo třeba mít ukončena studia mechaneuristiky, kosmodromie nebo medicíny. Po úvaze jsem se rozhodl, že začnu studovat na Ústavu všeobecné mechaneuristiky v Meorii, který byl proslulý skvělými tradicemi. Učení mi šlo celkem dobře, ale po roce jsem začínal litovat, že zvolený předmět nemá s mou zamilovanou astronautikou nic společného a po krátkém rozmýšlení jsem si dal zapsat dodatečně kosmodromii. Nespokojen s rozpětím svých studií, rozšířil jsem je ještě tím, že nad tajemstvím konstrukce automatů jsem vysedal v Meorii a přednášky z kosmonautiky jsem poslouchal na universitě ležící na úpatí Měsíčních Apenin, přestože jsem se mohl bez obtíží dostat na kterékoliv učiliště na Zemi. Avšak to, že jsem denně dojížděl na Měsíc, povznášelo mě a dělalo mě zajímavým v mých vlastních očích. V raketě jsem trávil dvě hodiny denně a pouze tam jsem měl čas, abych něco pojedl. To všechno dohromady bylo samozřejmě čiré bláznovství, málo jsem jedl, málo spal a sám sebe mučil obrovským množstvím povinností, které jsem si vzal na sebe. Mně se to však líbilo a nemohu na toto údobí nevzpomínat bez úsměvu. Myslil jsem si, že jsem dokonalý, všestranný a — hlavně — tajuplný, protože jsem se snažil, aby mé okolí na Měsíci nevědělo o mých studiích v Grónsku, a naopak.

Tak uběhla dvě léta. Když jsem ukončil nižší mechaneuristická studia, složil jsem zkoušky z teorie raketového letu a odjel jsem domů na letní prázdniny. Přiletěl jsem pozdě večer. Maminka mi řekla, že jsem se těsně minul s otcem, kterého právě volali k operaci.

Dlouho jsme seděli na verandě a hleděli na roje hvězd, padajících z červencového nebe; čas od času východní okraj horizontu vrhal jim vstříc svislé, ohnivé čáry; zdálo se, že to meorijské raketové nádraží vítá plameny startujících raket meteorické posly vesmíru.

Hodně po půlnoci nám otec poslal zprávu, že se vrátí pozdě, a žádal nás, abychom na něho nečekali. Maminka mi rozestlala v mém někdejším dětském pokoji. Sotva jsem ulehl na lůžko, usnul jsem jak zabitý. Vzbudil jsem se v záři plného dne. Celý dům byl pohroužen v ticho. Vešel jsem do jídelny, abych vyběhl na zahradu. U dveří do chodby jsem se málem srazil s otcem. Zůstal jsem stát, překvapen tímto setkáním. Byl jsem totiž přesvědčen, že spí. Ukázalo se, že se vrátil až ve tři ráno a nyní vstal jen proto, aby se spojil s nemocnicí. Dlouhou dobu jsme oba stáli, nevědouce, co dělat, ve světle zaplavujícím pokoj zelenavou září, která pronikala stěnou popínavých rostlin. Ve svém dlouhém šedém županu připadal mi otec starší než kdy jindy. Bledý, s kruhy pod očima, jako by byl ještě celý v noci, na míle vzdálen krásného slunného dne venku. A byl daleko menší než dříve — nebo jsem snad já vyrostl? Blesklo mi hlavou, že už je na prahu stáří, a srdce se mi v prsou sevřelo smutkem a dojetím. Čím byl? Nic nevytvořil, neobjevil žádný nový způsob operace, ani jediný zákrok nepraktikovaný už dříve, žádný objev, dokonce nebyl proslulý ani jako chirurg: jistá ruka, dobré oko, říkalo se, ale nic mimořádného. Obyčejný doktor — chirurg. Strýcové měnili podnebí planet, budovali gigantické konstrukce ve vzduchoprázdnu, zanechávali po sobě viditelné, trvalé stopy své práce. Ale on? Mlčky, úkradkem jsem ho políbil na neoholenou tvář a chtěl jsem se vytratit ven. Zastavil mě.

„Chceš prý teď vstoupit do Ústavu pro plánování budoucnosti?“

Přisvědčil jsem.

„Dříve jsi chtěl všechno mít a teď zase chceš vším být…“

Neusmál se. Čekal, že mu odpovím. Mlčel jsem a v tomto mlčení bylo znát stín podráždění. Nabral dech, ale nepromluvil. Nataženou rukou, konečky prstů přejel po mé košili a s tímto nedokončeným gestem zmizel za dveřmi pracovny. Vyšinut z rovnováhy, trochu rozčilen, trochu rozzloben jsem osaměl. Odešel jsem do zahrady, ale najednou mě přešla chuť prolézat místa mých dětských her. Lehl jsem si na vyhřátou trávu a za minutu vymizel otec z mé paměti. Nemyslil jsem na něho, když jsem vystavil tvář paprskům obou našich grónských sluncí, umělého, atomového, které stálo v zenitu a hořelo platinovou září, a skutečného, vznášejícího se jako bledý kotouček nízko nad obzorem. Vybavila se mi epizoda posledního výstupu na Měsíci — lano se zaseklo mezi dvěma balvany a nebýt toho, že tam člověk váží šestkrát méně než na Zemi…

Nějaký stín přelétl přes má víčka, za ním druhý a třetí. Někdo k nám přijížděl: helikoptéry usedaly na trávníky v zahradě. Zvedl jsem se na loktech a spatřil první vystupující hosty a vysoko nad domkem letku dalších strojů, svítících vrtulemi. Za okamžik jich od západu přiletělo několik desítek. Snášely se dolů a málem se dotýkaly korun stromů. Návštěvníci utvořili hlouček, který stále vzrůstal, a dávali přistávajícím znamení rukama. Někteří ukrývali něco za zády. Vstal jsem, stále víc a více udiven, ale zatím se na trávník dále snášely helikoptéry; lidé se pohybovali chaoticky, jaksi nerozhodně — konečně vykročili k domu.

To všechno mě tak zmátlo, že když se blížili, místo abych jim poděkoval za pozdrav, vykoktal jsem:

„Co… co se děje?“

„Přiletěli jsme na oslavu výročí,“ odpovědělo několik hlasů najednou.

„Jakého?“

„No, přece padesátého výročí doktorova působení…“

„Ty jsi jeho syn?“ otázala se malá, šedovlasá žena. Její vlasy svítily v slunci jako živé stříbro. Zmocnila se mne bláznivá chuť hupnout do křoví, ale nohy jako by mi vrostly do země. Tak, na dnešek připadlo padesáté výročí otcovy práce a já o tom vůbec nevím… a on…? Snad si vzpomněl…

Před domem se shromažďoval zástup lidí a nad zahradou stále přelétávaly stíny přistávajících vrtulníků. Toto rojení neustávalo, atak později přistávaly za zahradou, protože na trávnících a pěšinách stál jeden stroj vedle druhého. Vzduch byl plný tlumených hlasů. Najednou se otevřely dveře. Na prahu se objevil otec. Mimoděk přitáhl šosy rozhaleného županu a zůstal stát, prostovlasý a rozcuchaný. Na tváři měl otištěný vzor tkaniny. Zřejmě si zdříml s hlavou na opěradle křesla. Stál a díval se na moře hlav. Nastalo takové ticho, že bylo slyšet slabý hukot, jak přistávaly stále nové a nové stroje. Najednou sebou otec trhl a vykročil po schodech dolů, jako by chtěl jít všem naproti; v polovině schodiště se však zarazil, zvedl ruce a spustil je; pootevřel ústa a neřekl nic. V zástupu nastal ruch. Lidé přistupovali ke schodům, podávali mu květiny, většinou štíhlé kytičky, ale brzo měl ruce plné, další je tedy kladli na schody. Byly tam vlčí máky a chrpy z australských obilných rezervací, bílé magnólie, africké vstavače, orchideje a kytičky sedmikrásek, rozkvetlá větvička jabloně z Antarktidy, kde právě začínalo jaro, a velké, bledé stolisté růže, rodící se pouze ve sklenících Měsíce. Kdo složil svůj dar, mlčky ustupoval a otec ho sledoval pohledem, v němž se občas zableskla vzpomínka; tu se jeho ústa beze slov pohybovala, vtom však už přistupoval někdo nový a nad stromy zahrady jako těžký pták vzlétal vrtulník odlétajícího. A jak zástup řídl, rostl kopec květů na schodech. Tu se v zahradě objevilo devět starců ve třpytných bílých skafandrech; šli s obnaženými stříbrovlasými hlavami a bojovali se zřejmou námahou s břemenem kosmického brnění, kterému již dávno odvykli. Se srdcem, které přestávalo tlouci, zpozoroval jsem na jejich prsou odznaky pilotů Neptuna; pravda, tatínek kdysi, ještě dříve než poznal maminku, byl lékařem na raketě. Nikdy však o tom nemluvil. S prázdnýma rukama došli piloti až k verandě, odepjali stříbrné odznaky a jeden po druhém je úderem otevřené dlaně zabodl špičkou do dřeva nejnižšího schodu, takže toto prkno, zčernalé a vyšlapané tisíci nohama, se náhle zatřpytilo, jako by bylo pobito stříbrnými cvočky. A pak jsme zůstali v prázdné, slunné zahradě sami. Tu se otec, stále ještě stojící bez hnutí, zachvěl a odešel; květiny se mu vysypaly z rukou a on, tápaje po dveřích, zmizel v domě.

A já jsem se stále nehýbal. Jako kdybych naslouchal hukotu vzdalujících se strojů. Za chvíli se objevil další. S měkkým šumotem přeletěl nad stromy a přistál. Vyskočil z něho člověk v kombinéze; rychle se rozhlédl, rozběhl k verandě, hodil něco na hromadu květů a stejně rychle se vrátil do letadla.

Měl jsem dobrý zrak a zdaleka jsem rozeznal neobvyklý vzhled tohoto opožděného dárku. Byla to hrstka rezavých, zaschlých a pichlavých snítek areosy, jediné květiny rozkvétající na Marsu.