K Mrakům Magellanovým

MRAKY MAGELLANOVY

Kytice bezu stála na okně ve skleněné laboratorní kádince. Když jsem seděl u stolu, viděl jsem, jak automaty navrtávají do skály otvory, desítky otvorů, které tvořily soustředné kružnice. Potom do nich vkládaly nálože trhavin a skrývaly se. Explozi nebylo slyšet. Skála roztržená ohněm se vzepjala, vylétla vzhůru v ohni a kamenech. Půda se třásla a z bezových snítek opadávaly drobné křížky květů. V prostoru bez atmosféry padal kouř jako železné piliny. Automaty opouštěly úkryty, sestupovaly do jámy a kladly vrstvy kovových prutů. V zorném poli se objevil paprskomet. Vystrkoval hlavici na dlouhém rameni a otáčel s ní, docela tak, jako kdyby se rozhlížela malá směšná žirafa hledající pomyslné listí.

Strašlivý ocelově modrý záblesk. Kov, roztavený zásahem záření, rozteklý do prohlubní jámy, tuhl. Automaty se šoupaly po drsném povrchu, obrušovaly jej, vyhlazovaly, leštily, až se třpytil jako živé stříbro. O kus dále jiné automaty kladly nové nálože, hloubily základy pod stožár antény. Půda se mírně třásla. S větviček se sypalo čím dál tím víc bílých lístků; konečně pátého dne Zorin povídá:

„Škoda, že nemáme kamna… taková ta starodávná, na obyčejný oheň, víš? Spálili bychom větvičky. Pamatuješ si na vůni kouře z ohně?“

„Pamatuji.“

Když odpoledne — oblečen do skafandru — odcházel, už po druhé v témže dni, aby zkontroloval postup prací, vzal si větvičky s sebou. Vrátil se za hodinu. Měl je za pasem. Všiml jsem si toho, ale nic jsem neříkal.

Zpozoroval můj pohled.

„Nemohl jsem je tam nechat opuštěné,“ vysvětloval.,Je tam samé kamení. Kéž by tu byl aspoň kousíček prsti.“

„Lepší, žes je přinesl,“ řekl jsem. „Bez má takovou měkkou duši, dá se řezat, jako dítě jsem si tak hrával.“

Větvičky se vrátily do prázdné kádinky a tam zůstaly. Do konce.

Automaty pracovaly celý den. Ve dne nebo v noci — jim to bylo docela jedno. Nám ne. Bylo nesnadné určit si rytmus spánku a bdění. Asteroid se otáčel tak rychle, že vystavoval naši skalnatou pláň žhavým slunečním paprskům každé tři hodiny. Tři hodiny trvající noc byla ozařována obyčejně Sluncem? vzdáleným 25 astronomických jednotek, které zářilo nesrovnatelně jasněji než pozemský úplněk. Skály ve dne pálily jako balvany rozžhaveného kovu, v noci fosforeskovaly silným, jako led chladným světlem. Rychlost rotace planetky byla vysoká, takže při pohledu oknem člověk viděl, jak se stíny prodlužují a rostou — absolutně černé, vše pohlcující stíny vzduchoprázdna. Když nějaký automat přečníval ze světla do stínu, zdálo se, jako kdyby byl rozťatý vejpůl a jedna jeho část přestala existovat.

Večer co večer jsme zasedali k přijímačům, které byly postaveny na miniaturní půdičce našeho domku, a pozorně jsme se zaposlouchávali do dutého šumotu reproduktoru. Z praskotu a šramotu, které jako by byly povrchem nějakého temného vlnění, vyskočily najednou veselé tóny znělky GEY. Protože jsme postavili prozatímní stožáry antény, udržovali jsme s raketou televizní spojení a každý večer jsme se s druhy vídali. Vyměňovali jsme si zprávy, hovořili o postupu prací; občas žádal Zorin kolegy o pomoc při výpočtech.

GEA letěla přímo k Bílé planetě. Od cíle ji dělily ještě dva týdny cesty. V té době jsme chtěli dokončit nejdůležitější práce při výkopech základů pro budoucí velký atomový reaktor, který měl nahradit náš nynější, provizorní. Vstávali jsme za místního úsvitu, obešli jsme všechna pracoviště — a bylo jich někdy i deset najednou a byla rozptýlena na ploše několika kilometrů — ale pak jsme se hned nevraceli do tlakové komory (říkali jsme „domů“), nýbrž jsme si vyšli na procházku každý den někam jinam, takže jsme poznali okolní krajinu v okruhu několika kilometrů. Bylo to skalnaté těleso značně strašidelné, spíš karikatura než miniatura planety. Zmínil jsem se jednou o tom, že připomínala z dálky utržený horský řetěz, který pluje v hvězdném prostoru; proto se obzor, obepínající chodce, hned rozbíhal na několik kilometrů, hned nečekaně smršťoval. Na severovýchodě, ve vzdálenosti třiceti kilometrů od našeho domku, přecházela poměrně rovná skalní planina hřebenem ve sráz, pokrytý spletí podivných útvarů. Až k obzoru se táhla ztuhlá kamenná záplava; nebylo v ní nic ze svahů zasypaných skalní drtí, z přirozené eroze, z obrazu působení vody, větrů a přitažlivosti: bylo to jakési panoptikum groteskních forem zdánlivě nepředstavitelných: zkamenělé balancující makovice, obrovské zubaté balvany, jako zázrakem držící rovnováhu, zátarasy z kolmých kamenných břeven, čekajících na jediný neopatrný pohyb, aby se začaly valit dolů zpomaleným ospalým pohybem jako v příšerném snu. Když jsme vystoupili na skalní výstupek dominující krajině, viděli jsme celý les ostrých koster, prostírající se na pozadí hvězd a odrážející se od něho pronikavým bílým třpytem. Nad touto mrtvou krajinou se pohybovala rovnoměrným chodem plamenná sluneční koule. Podle toho, jestliže jsme vstupovali do pásma obráceného k slunci, kde se půda ohřívala na sto stupňů, nebo vnikali do stínu, přeskakovalo automatické klimatické zařízení skafandru nepřetržitě z jedné krajnosti do druhé.

Zorin svým chováním poněkud připomínal klima asteroidu: hned po celé hodiny zarytě mlčel, hned se pouštěl do dlouhých monologů. Nezasvěcenému pozorovateli by se mohlo zdát, že naše soužití není nejideálnější, ale kdo by si to myslil, byl by na omylu. Přívětivý a zpravidla hovorný býval totiž Zorin jen ve společnosti cizích lidí; ke mně se choval právě tak, jako kdysi ve společnosti Ametově. Jeho téměř letargické zámlky a zamyšlení, bručivé odpovědi, jednoslabičná slůvka mne těšila. Přestože jsme o Ametovi nikdy nemluvili, ani nevyslovili jeho jméno, býval nějakým zvláštním způsobem tak plně s námi, že jsme se nejednou chtěli málem ohlédnout, když jsme při vycházce přišli na přírodní scenérii fantastičtější než jiné, abychom se přesvědčili, zdali malý pilot prožívá s námi naše dojmy.

Asi deset dní po vylodění na planetce seděli jsme na hrotu skalní jehly, která se tyčila vysoko nad celým okolím. Na západě viselo Slunce v plamenných hřívách protuberancí; druhé Slunce a právě se k něčemu blížilo jako malý oslňující kotouček. Vydali jsme se na procházku úmyslně, abychom mohli pozorovat očekávané zatmění jednoho slunce druhým; když se malý kotouček skoro dotýkal velkého, vyslaly si oba naproti, jako by se hledaly, ohnivé výrůstky, které vzápětí splynuly; tak vznikl podivný, hruškovitý útvar, vydávající intenzívní ocelovou záři; pak se užší, protažená část hrušky či vlastně Slunce a začala smršťovat a pomalu ukrývat za částí širokou. Intenzita osvětlení se nezmenšila, protože úbytek světla byl nepozorovatelný.

Dlouho jsme mlčeli; konečně jsem poprosil Zorina:

„Vykládej mi nějakou pohádku.“

Zdálo se, že to přeslechl. Za hodnou chvíli povídá:

„Pohádku ti vykládat nebudu. Zato ti povím o pohádkách. Slyšels někdy o sírových vracích?“

„Nevzpomínám si.“

„Ale jistě jsi slyšel.

Asi před dvěma sty lety byly konstruovány prvé raketory. Z počátku neobyčejně velké, až do čtyřiceti tisíc tun čisté váhy. Do výpočtů se vloudila nějaká chybička, a tak se ty plechovky fantasticky zahřívaly na několik set stupňů. Přestali je tedy vyrábět. A těch několik desítek raket, které už byly hotovy, bylo posláno na linku Titan-Země. Měly přivážet síru. Hned při prvém letu pár kousků vybuchlo. Dopravovaná síra se měnila v plyn a trhala rakety jako balóny. Problém byl, kam s tím. Na Zemi to samozřejmě stáhnout nechtěli. Bylo to riskantní. Lidi posílat nemohli a automatů bylo taky škoda — takový neřád se může každou chvíli roztrhnout. Nakonec celou eskadru rádiem obrátili a poslali na druhou stranu, ať si to letí kam chce, za hranice sluneční soustavy, celý vesmír ta síra přece nezaneřádí. Za rok přestaly odpovídat na radiosignály, kosmodromisté si oddechli, byl pokoj; asi po třiceti letech, bác! První sírová katastrofa! Po ní druhá! Ukázalo se, že ty zatracené raketory ve snu nenapadlo, aby zmizely navždycky. Dostaly se do gravitačního pásma Jupitera, který je samozřejmě obrátil, posadil na nějaké opuštěné dráhy komet a nechal je obíhat. A od té doby se tady motají: na pár let prchají od Slunce, sedí si někde v apheliích a pak se zase vracejí. Pokud letí daleko od Slunce, jsou dostatečně chlazeny a síra se nemění v plyn. Když se vracejí, už v blízkosti oběžné dráhy Marsu, začnou se zahřívat a na výšce Země praskají jako mýdlové bubliny. Dovedeš si to představit? Dvacet tisíc tun síry se promění v stlačený plyn. Raketa vybuchne, vznikne mrak průměru sto tisíc kilometrů, který se po několika týdnech rozplyne. Ale když někde blízko proletí nějaký asteroid, sebere ten mrak s sebou a pak se to neštěstí táhne po celé měsíce. Vznikne kulovitý chomáč sírové mlhy — či spíše prachu, protože plyn ve vzduchoprázdnu krystalizuje — jakási nakypřená slupka a v ní pekelně tvrdé křemenné jádro. Mlha přechází do vzduchoprázdna tak nepozorovatelně, že při letu, než pochopíš, co se děje, už v tom vězíš po krk. Světlo neprochází, radiolokátor vázne jako v těstě, vidět není nic, ani hvězdy, ani světelné signály, orientace žádná, a můžeš počítat s tím, že se dříve nebo později nabouráš do jádra. Nezbývá, než ihned vypnout motor, najít pomocí gravimetru vlastní asteroid, postavit stroj odstředivě, vyvinout hned co největší zrychlení a prchnout. Přirozeně dobře se to mluví, ale když člověk vlítne do takové kaše, ztratí hlavu, ani neví jak. A s automaty je to ještě horší. Uvaž sám — na planetách přece neexistují a nemohou existovat „přirozené sírové atmosféry“ — a proto žádný pilot-automat není seřízen na taková kouzla.

Zkrátka a dobře, z Marsu se vracel na Zemi školní výlet: asi tři sta dětí, a jejich raketa vletěla zrovna do takové sírové mlhy, obklopující asteroid, ostatně neobyčejně malý, průměru několika kilometrů — to je důležité. Pilot-automat se napřed pokoušel manévrovat, nakonec udělal jedinou možnou věc — vypnul motory. Tak neriskoval katastrofu: raketa přitahována asteroidem začala na něj padat, samozřejmě nesmírně zvolna — takový „pád“ může trvat celé týdny. Děti odletěly z Marsu samy. Učitelka měla přistoupit na První kosmodromické stanici.“

„Jak to, copak nedostaly výstrahu?“ zeptal jsem se.

„Nevím, jak k tomu došlo. Výstrahu určitě dostaly. Možná ne dost přesnou. Nevím. Takové případy se stávají. Řidčeji než dříve, ale stávají se. A zrovna toto byl případ ‚jeden ze sto tisíc'. Tak tedy když radiolokační spojení začalo vypovídat, pilot-automat vypnul motory. Je těžko vylíčit, co se mezitím dělo. Alarm postavil na nohy celou severní polokouli; záchranné rakety letěly vlnovitě z Marsu, z Měsíce, ze Země. Asi šest set raket. Řeknu ti, že po prvé asi za třicet let byl přerušen na několik hodin celý nákladní provoz v druhém pásmu Marsu. Ale dříve než doletěly na místo záchranné rakety, byl tam už jeden člověk. Byl to pilot Světelného střediska, který právě konal zkušební let s raketou stavěnou pro neobyčejně vysoké rychlosti. Pohonných látek už měl málo a vracel se na základnu, když uslyšel rádiové volání o pomoc, odbočil ze svého kursu, a protože mohl vyvinout obrovskou rychlost, vnořil se již po čtvrthodině do mlhy. Nějakou dobu kroužil, až konečně uslyšel dětský pláč. Samozřejmě v rádiu rakety. Pracovali na nejdelší vině, nemohl přesně určit směr, zato mohl povídat s dětmi. Ihned vypnul motory a začal padat na asteroid.“

,Proč tu raketu nehledal?“

„Hm, pokoušel by ses hledat jehlu ztracenou v oceánu? Mlha vyplňovala dvě stě miliard kubických kilometrů prostoru, byl by mohl hledat celý život a ještě by ji nenašel. Když však padal, musel se k ní nakonec přiblížit na několik desítek kilometrů, protože, jak jsem říkal, asteroid byl velice malý. A tak tedy s vypnutými motory padal a hovořil s dětmi. Měly všeho dost — jídla, vzduchu, vody — ale bály se, a tak jim vykládal pohádky až dlouho do noci. Když usnuly, on bděl a ráno zase začal vyprávět. Pokusný let trvá obyčejně dvě hodiny. Měl jen několik posilujících tabletek a několik doušků kávy, kterou čas od času svlažoval hrdlo, aby neochraptěl. Dovedeš si to představit? To nebyla obyčejná raketa, ale střela Střediska pro výzkum světelné rychlosti, pilot ležel v pneumatickém obalu, od hlavy k patě ovinut bandážemi, potmě, s mikrofonem přitisknutým na krk a vyprávěl pohádky. První záchranné rakety přiletěly až na druhý den, ale než našly děti a jeho, uplynulo několik dalších hodin.“

„Ten pilot — tos byl ty?“

„Kdepak, Ameta.“

„Ameta?“

„Ano.“

„A on ti to vyprávěl?“ řekl jsem nedůvěřivě; nějak mi to nesouhlasilo s Ametou.

„Ne.“

„Odkud tedy znáš podrobnosti?“

„Musíme už jít, slunce zapadá. Rád bych ještě dohlédl na šestý úsek. Odkud znám ten příběh? Já jsem totiž byl jedno z těch dětí…“

Když jsme zkontrolovali postup práce a vraceli jsme se do našeho obrněného „domu“, visel nad obzorem už pouhý cípek slunečního kotouče jako hřeben plazivých plamenů. Celý povrch krajiny zakryla neproniknutelná čerň, v níž jsme putovali ponořeni po kolena, po pás, konečně po krk…

Už jen ty nejvyšší skalní hroty svítily nad mořem temnot, avšak noc i je postupně zhášela. Zorin, který celou cestu mlčel, zůstal stát u vchodu a nečekaně řekl:

„Našli se lidé, kteří říkali, že jednal nerozumně, neopatrně. Odpověděl:,V oceánu žijí ve vápenných ulitách malí tvorečkové — radiolaria — za sedm set miliónů let se nezměnili. Jsou to nejopatrnější tvorové na světě. „

Abychom mohli provádět běžné stavební výpočty, měli jsme k dispozici příruční elektronický mozek. Večer usedal Zorin ke stolku a začínal s ním rozmlouvat. Elektronický mozek byl malý, úzce specializovaný a nemohl se samozřejmě rovnat mohutným univerzálním automatům GEY; a tak musel Zorin nejednou dlouho čekat na výsledky a spílal mu proto hlupáků; tato nadávka nabyla časem zabarvení téměř mazlivého. Několik následujících večerů byl Zorin plně zaměstnán kontrolou postupu stavebních prací a odložil na pozdější dobu analýzu astroradiolokačních dat, která nás informovala o všem, co se děje v prostoru okolo skalnaté planetky, na níž putujeme vzduchoprázdnem. Když se do nich konečně pustil, zachmuřil se. Dal „Hlupákovi“ řadu čísel. Ten jako obyčejně zlobil, a tak jsme si šli lehnout, aniž jsme se dočkali výsledku. V noci Zorin vstal a přistoupil k automatu. Když se vrátil, pískal si; to byla známka nejhorší nálady.

Neptal jsem se na nic, protože jsem věděl, že se každá myšlenka v něm musí uležet.

„Víš,“ řekl na konec, „tak se mi zdá, že budeme mít krupici.“

Krupice znamená v jazyku pilotů proud meteoritů. Když jsem uslyšel tuto zprávu, nebyl jsem nijak rozčilen.

„Co na tom,“ řekl jsem, „náš dům i atomový reaktor i stanice automatů jsou dostatečně odolné, budeme se muset mít na pozoru nanejvýš několik hodin. Ale divné je, že by se astrogátoři byli zmýlili…“

Zorin neřekl nic, teprve těsně před tím, než jsme odešli (už svítalo), prohodil:

„To nejsou obyčejné meteority, víš, tyhle letí z oblasti za soustavou Centaura…“

Zůstal jsem sám. Zorin šel na nejvzdálenější pracoviště. Měl jsem tedy téměř hodinu času, abych mohl uvažovat o jeho slovech. Jak víte, dopadají na planety dva druhy meteoritů. Vnitřní, neboli vlastní, meteority soustavy se pohybují po uzavřených drahách a jejich rychlost dopadu na naši planetku nemohla překročit rychlost několika kilometrů za vteřinu. Avšak meteority „cizí“, roje úlomků železa a kamene, řítící se po parabolách, mohou v poměru k tělesům soustavy dosáhnout rychlostí obrovských, až sta kilometrů za vteřinu. Vypadalo to, že náš radiolokátor zachytil stín právě takového proudu.

Po dva následující dny jsme se o tom slůvkem nezmínili, přestože Zorin vysedal čím dál tím později do noci nad filmy radarskopů a stále častěji si uhlazoval vlasy s takovou prudkostí, jako kdyby se chtěl skalpovat.

Podnikli jsme všemožné zabezpečovací kroky: automaty vyztužily rezervními pancéřovými deskami naši komoru i strop atomového reaktoru, který stál asi půl kilometru od „domu“ jako mohutný kovový buben ze tří čtvrtin zapuštěný do skály.

Zorinova domněnka se změnila v jistotu. Fotografické snímky ukazovaly v jednom kvadrantu oblohy malý obláček mlhy, jako kdyby někdo udělal na snímku kaňku; pohyboval se tam mrak tělísek tak drobných, že tvořila obraz pouze jako celek; světlo hvězd jimi pronikalo dále, nebyla to jednolitá masa, nýbrž roj malých úlomků.

„Třeba to bude jen oblak prachu,“ řekl Zorin, když jsme uvažovali, máme-li o svých obavách zpravit GEU, ale rozhodli jsme se, že to neuděláme, protože nám naši druhové stejně nemohou pomoci a nadarmo by se o nás strachovali. Po celý příští den postupovaly práce obvyklým chodem; druhý výkop základu pod atomový reaktor byl již téměř hotov, stanice automatu byla dostatečně zajištěna pancéřovými deskami, pouze prozatímní stožár rádiové stanice, který se zvedal do výše 45 metrů nad okolím a byl upevněn soustavou ocelových lan na kotvách, jsme nemohli zajistit. V noci mne vytrhla ze spánku hromová rána tak mohutná, jako kdyby se mi přímo nad hlavou rozbil železný zvon. V šumícím tichu jsem dlouho ležel bez hnutí, ohlušen pronikavým zvukem, který dohasínal v uších. Lůžko se pohnulo, jako kdyby dostalo zásah. Usedl jsem, spustil nohy dolů a pod bosými šlapkami jsem cítil, jak se země lehce chvěje. Mozkem, omámeným ještě spánkem, prolétla myšlenka, že je planetka obživlou obludou, která se právě probouzí, pohybuje a opírá se o svůj kamenný krunýř. Půda se zatřásla silněji. Probral jsem se úplně.

„Slyšíš?“ řekl jsem do tmy.

Odpověď nepřišla, ale věděl jsem, že je Zorin vzhůru.

Za čtvrt hodiny vyšlo slunce a krajina za okny tonula v oslňujícím jasu. Kam oko dohlédlo, vybuchovala skalnatá krajina na desítkách míst současně. Ani zvuk, jen bílé výtrysky kamení, hned blízko, hned dále a země se někdy třásla jako paluba lodi bojující s bouří. Meteority, v letu neviditelné, ukazovaly své hrany, točící se závratně rychlým vírem, jen když se obludným skokem odrážely od skal. Mlčeli jsme a za okny se stále lil kamenný příval. Z balvanů se kouřilo, kamenné fontány vytryskovaly a padaly, tu a tam slabounce cinkaly úlomky, které zasáhly stěny a opět se rozhostilo ticho, které znenadání rozbíjel kovový rachot hromu, jako kdyby strop praskal a řítil se nám na hlavy — to se nějaký úlomek roztříštil o střešní pancéřovou desku komory.

Za tři hodiny slunce zapadlo. Meteority padaly dále, ale slaběji a řidčeji, protože nás planetka nyní stínila před jejich hlavním proudem, a meteority, které se sypaly na její noční polokouli, dosahovaly pouze rychlosti volného pádu, která byla ve srovnání s jejich kosmickou rychlostí nepatrná.

Nevěděli jsme ještě, jakou dráhu v prostoru proud opisuje a jak daleko se táhne. Museli jsme čekat. Nastal den a půda se zase otřásala. Znovu se na nás sypaly prudké údery; pancéřové desky jim vzdorovaly, vydávajíce ostrý, napjatý zvuk. Zdálo se, že se ocelové stěny prohýbají a pérují v záplavě hrozných nárazů. Příští noci kamenné krupobití, třebas slabší, zhoustlo tak, že jsme nemohli ani pomyslit, že bychom opustili komoru — a to byl teprve začátek.

Den za dnem, noc za nocí, v přízračném světle rozžhavených skal i v ledové hvězdné tmě padal mrtvý déšť. Země se svíjela jako živý tvor pod ranami, stěny se chvěly. Zimničné třesení se rozléhalo po věcech, pronikalo do našich těl, míjely hodiny v dutém tichu roztříštěném každou chvíli dlouho doznívajícím zahřměním. Byli jsme uvězněni. Obloha chrlila ze svých bezedných propastí celé řeky kamenných úlomků a rozbíjela je o kůru asteroidu. Spojení s atomovým reaktorem a stanicí automatů bylo až do této chvíle nepřerušeno. Když příští noc bombardování zesláblo, nařídili jsme automatům, aby pokračovaly v práci. Vyšly z úkrytu, ale asi po hodině jeden z nich padl, rozbit přímým zásahem, který roztříštil jeho brnění jako sklo. Ostatní zaváhaly, přerušily práce a vrátily se do krytu: zasáhly sebezáchovné obvody. Ráno bylo vidět rozbitý automat, který ležel asi tři sta metrů od komory, zaražený do písku černavými troskami balvanu.

Počítali jsme pořád s tím, že asteroid vypluje každou chvíli z hlavního proudu a že to pekelné ostřelování přestane; proto jsme druhům ještě nic nehlásili.

Rádiová stanice byla na půdě domku, jeho stropním čočkovitým okénkem bylo předtím vidět černé nebe, nyní však automatické zařízení uzavřelo výhled ocelovou okenicí. Tady nahoře jsme hovořili s druhy. Protože jsme spojení navazovali v noci, kdy padalo meteoritů méně a přímý zásah byl vzácností, podařilo se nám zatajit před GEOU všechny události. Zamlčeli jsme je hlavně proto, že raketu dělilo od cíle cesty — Bílé planety — už pouhých pět dní letu a celá pozornost druhů se soustředila na problém dorozumění s jejími obyvateli.

Mluvili jsme tedy a vyptávali se na jejich plány, a protože se to odbývalo přímo pod střechou, slyšeli jsme lehký, ani na okamžik neustávající šelest — to se po oblém povrchu nezadržitelně sypal kosmický prach a přikrýval stěny stále silnější vrstvou, takže náš pancéřový dům byl konečně do poloviny zavát přesypy tohoto prachu padajícího z hvězd.

Příštího dne večer se rádiový poslech podstatně zhoršil. Když jsme skončili hovor s GEOU, zjistili jsme, že je hlavní reflektor antény porouchán a na mnoha místech proděravěn.

„Práce stojí už tři dny,“ poznamenal jsem, „to ještě by nám tak scházelo, abychom ztratili spojení.“

„Automaty opraví anténu.“

„Víš jistě, že půjdou?“

„Ano.“

Zorin přistoupil k řídicímu stolku a dal automatům rádiem rozkazy. Byla noc, meteority padaly řidčeji. Poslouchal a vypnul mikrofon.

„Jdou?“ zeptal jsem se.

Stál uprostřed kabiny, rozkročen jako zápasník, který pozoruje protivníka zpod přimhouřených víček. Mlčel.

„Co podnikneme?“ zeptal jsem se konečně.

„Budeme uvažovat. Zatím si zazpívejme.“

Zpívali jsme slabou hodinku. Brzy on, brzy já jsme zanotovali nějakou novou písničku. V pauze mezi jednou a druhou poznamenal mimochodem.

„Můžeme vypnout sebezáchovnou pojistku, víš?“

„Ale ne na dálku,“ namítl jsem.

Zase jsme zpívali. Chvílemi Zorin naslouchal. Konečně vstal a podíval se po skafandru.

„Chceš tam jít?“

Mlčky přisvědčil a zároveň spustil nohy do otvoru pro hlavu ve skafandru. Trhl stříbrným kovem za límec, popotahuje jej výše:

„Jediné štěstí, že my nemáme pojistky.“

„Počkejme ještě,“ začal jsem, protože jsem byl bezmocný proti jeho rozhodnutí.

„Ne. Práce by bylo možno přerušit, ale musíme opravit anténu.“

Mluvil tiše, ale pod jeho klidem se skrýval hněv. Zkontroloval zapínání na ramenou, zvedl s podlahy přilbu, vzal ji pod paží a zamířil ke dveřím.

„Jako kdybych tady nebyl,“ projelo mi hlavou. Pocit bezmocnosti a překvapení zmizel. Zmocnila se mne chladná zuřivost. „Buď jak buď“, něčím se mu podobám,“ pomyslil jsem si, když jsem chvatně navlékal druhý skafandr. Jakmile jsem vešel do hermetické komory východu a dopínal pásy, stál Zorin právě s rukama na pákách uzávěrů. Při zvuku mých kroků se obrátil a ztuhl s rukou na rukojetích.

Dělaje, že to nevidím, uzavřel jsem vzduchotěsné vnitřní dveře, zastrčil jsem závory a postavil se vedle něho.

Stáli jsme tak ve slabém světle stropní lampy, dvě stříbrné postavy mezi temnými kovovými stěnami.

„Co to znamená?“ zeptal se konečně.

„Jdu s tebou.“

„Nesmysl.“

„Nemyslím.“

„Co to děláš, člověče?“

„A co ty děláš?“

Asi vteřinu tak stál, bez hnutí, najednou se začal smát — jak to měl ve zvyku, skoro nezvučně. Vzal mě za ruku, bránil jsem se, protože jsem správně tušil, že mě bude přemlouvat.

„Poslyš,“ snížil hlas, „vzpomínáš si, proč nás tady vysadili?“

„Vzpomínám.“

„GEA se třeba nevrátí.“

„Vím to.“

„Někdo tady musí být, aby postavil stanici.“

„Správně, ale proč máš jít ty a ne já?“

„Protože já jsem lepší mechaneurista než ty.“ Proti tomu jsem nemohl nic namítat. Stiskl páku, ale ještě jednou se na mne obrátil:

„Kdyby se to nepodařilo mně,“ řekl, „půjdeš ty, ano?“

„Ano,“ odpověděl jsem, překvapen prostotou rozmluvy. „Budu s tebou v radiofonickém spojení,“ dodal jsem.

Beze slova pohnul pákami. Ozval se sykot vzduchu vyssávaného z komory. Místnost se vyprazdňovala, šipka manometru líně klesala k červené nule, několikrát nad ní zakolísala a opřela se o konec stupnice. Zorin odstrčil velké páky vstupních dveří. Neotevřely se. Zabručel a opřel se silněji. Pohnuly se, ale nepovolily ještě. Opřel jsem se ramenem. Pomalu se odsunuly. Vzniklou skulinou se začal hrnout na naše nohy stále širší proud sypkého písku.

Konečně se daly dveře otevřít. Před vchodem vznikl hluboký trychtýř. Komora byla zaváta přesypy se sráznými stěnami. Krajina zalitá studeným vzdáleným světlem Slunce a Centauri byla mrtvá a tichá, plna rozeklaných útvarů jako ze stříbra a uhlí. Zorin lehce zvedl pravici, řekl „tak konečně“, a zmizel mi z očí tak rychle, že jsem neviděl, kterým směrem se pustil. Vyklonil jsem se z otevřených dveří a teprve teď jsem ho uviděl; šel, vzdálen již o několik desítek metrů, a při chůzi se bořil téměř do půl stehen do sypkého písku, který se přeléval kolem jeho nohou. Rozhlédl jsem se, hledal jsem v dálce kopuli atomového reaktoru, protože vedle také byla stanice automatů. Zachvěl jsem se. Krátký zátřpyt blýskl ve tmě; po něm tři čtyři slabší. Meteority. Energie nárazu je měnila v plamen. Tak jsem stál a obzor blýskal. Zorin už byl tak malý, že jsem jeho siluetu mohl zakrýt vztyčeným prstem.

„Jak se ti jde?“ řekl jsem do mikrofonu, abych vůbec něco řekl.

„Jako v medu,“ odpověděl ihned.

Umlkl jsem. Záblesky se objevovaly hned tu, hned tam, vypadalo to, jako kdyby nějaké neviditelné bytosti signalizovaly světlem. Vtom jsem si uvědomil, že stojím venku. Nemělo to cenu, vystavuji-li se nebezpečí, měl jsem jít s ním. Vrátil jsem se do komory, a tak jsem ho ztratil z očí. Zvedl jsem ruku, opřel jsem ji o pancéřovou zárubeň dveří; tak jsem mohl snadno sledovat ciferník hodinek a současně nespouštět oči z obzoru viditelného pootevřeným vchodem. Blýskal bez ustání. Čekal jsem, s očima upřenýma na vteřinovou ručičku, která skákala neodbytným hmyzím pohybem.

„Ještě tři minuty,“ řekl jsem si v duchu a nahlas jsem se zeptal:

„Jdeš?“

„Jdu.“

Tyto odpovědi a otázky se opakovaly. Vtom jsem zároveň uviděl dva daleké záblesky a uslyšel zdušený sten.

„Zorine!“ vykřikl jsem.

„Nic, nic,“ odpověděl tlumeným hlasem. Těžce jsem dýchal. Ne, samozřejmě, meteorit ho nezasáhl, kdyby se to stalo, byl by na místě mrtev.

„Jdeš?“ chtěl jsem se zeptat, ale hlas mi uvázl v hrdle.

V sluchátkách strašlivě zapraskalo.

„No, pusť,“ mručel Zorin nesrozumitelně, „proč mě držíš? No…“

„S kým to mluvíš?“ zeptal jsem se, a cítil jsem, že se mi ježí vlasy na hlavě. Neodpověděl. Slyšel jsem jeho namáhavý dech, jako kdyby zápasil. Jedním skokem byl jsem venku. V kosém světle ležela krajina mrtvá a pustá. Bleskurychle jsem vypočítal, že je Zorin vzdálen asi tři sta padesát až čtyři sta metrů, ale viděl jsem pouze zubaté skály, přesypy, pruhy stínu — víc nic.

„Zorine!“ vykřikl jsem, až mi zazvonilo v uších.

„Už, už,“ odpověděl hlasem ještě přiškrceným. Najednou se písek pohnul, na jednom místě se zavlnil, vynořila se z něho stříbrná jiskra skafandru, zvedla se a líně se začala pohybovat vpřed.

„Spadl,“ napadlo mě, „ale s kým to mluvil?“

Nechal jsem si tuto otázku na pozdější dobu a vrátil jsem se do komory. Brzy potom řekl:

„Už jsem tam.“

Něco si mručel, zřejmě si odhrabával písek, který zasypal vchod.

„Zahajuji operaci,“ řekl po chvíli.

Trvalo mu to déle, než jsem čekal: třicet minut podle hodinek, ale kdybychom tuto dobu měli měřit napětím mých nervů, byly by to věky. Konečně povídá:

„Konec. Teď budou jako beránci. Vracím se.“

Nevím, snad to byl klam, ale zdálo se mi, že záblesky houstnou, Země se několikrát zachvěla. To chvění, jemuž jsme v komoře nevěnovali pozornost, zrychlilo tep mého srdce. Zorin se vracel nějak podivně pomalu. V sluchátkách se ozýval jeho dech tak těžký, jako kdyby běžel, a pohyboval se přece daleko pomaleji, než když šel tam. Nervózní a neklidný vyběhl jsem několikrát přede dveře. Bílý kotouček Slunce a Centauri se dotýkal skalnatého obzoru. Noc se chýlila ke konci. Déšť meteoritů měl brzy zesílit.

„Proč se tak vlečeš?“ řekl jsem konečně. Neodpověděl. Dýchal těžko. Nemohl jsem to pochopit. Chůze ani v těžkém terénu nebyla přece pro Zorina problémem.

Najednou zakryl vchod svou postavou. Vstoupil do komory rychle a nějak nejistě. Zavřel dveře a řekl:

„Jdi dovnitř!“

„Počkám,“ začal jsem, ale přerušil mě ostře:

„Jdi dovnitř, přijdu hned.“

Poslechl jsem. Za chvíli přišel bez skafandru: nechal jej v komoře. Pomalu se přiblížil ke stolku, ke světlu, dal si ruce před oči, roztáhl prsty a něco zabručel.

Ve sklonu jeho zad bylo něco strašného.

„Co je ti…?“ zašeptal jsem.

Opřel se rukama o opěradlo.

„Špatně vidím,“ vysvětlil dutě.

„Proč? Meteorit…?“

„Ne, upadl jsem.“

„No, a co?“

„Zakopl jsem o ten rozbitý automat…“

„Mluv konečně!“

„Zdá se, že měl rozbitý atomový reaktor… víš, atomové srdce…“

,A tys na to spadl?!“ vykřikl jsem s hrůzou.

Přikývl.

„Přísavné destičky, víš… přísavné magnetické destičky bot se přichytily k železu a nemohl jsem se uvolnit…“

Vracel se klid. Byl to velký chlad zmrazující myšlenky. Ale zároveň se mi hlava vyjasnila. Pochopil jsem, že musím ihned jednat. Meteorit rozbil náš automat tak dokonale, že atomové srdce, zásobník s radioaktivní látkou, puklo, a Zorin, když upadl, přitiskl se celým tělem k troskám, které vyzařují silné paprsky.

„Co cítíš?“ zeptal jsem se, přistupuje k němu.

„Nepřibližuj se,“ řekl a ustoupil o krok.

„Zorine!“

„Mohlo by tě to usmrtit. Obleč si ochranný pancéř.“

Skočil jsem do druhé kabiny a navlékl si těžký kovový oděv. Nemohl jsem se na prsou zapnout, tak se mi třásly ruce. Když jsem se vrátil, Zorin napůl ležel v křesle.

„Cítíš něco?“ opakoval jsem.

„Vlastně nic…“ říkal s krátkými pauzami, jako člověk nesmírně unavený.

„Když jsem upadl, hned… jsem viděl fialovou mlhu… třaslavý mrak, zakalilo mi to oči… tam u automatů jsem pracoval skoro naslepo…“

„Vidíš mě?“ zeptal jsem se a přiblížil jsem se k němu.

„V mlze…“

Věděl jsem, co to znamená. Lymfa, která vyplňuje oční bulvy, působením paprsků fluorizovala. Indikátor záření, ležící ve vzdálenosti dvou metrů na stole, výstražně tikal: Celé Zorinovo tělo bylo radioaktivní. Musel dostat strašlivou dávku.

„Bolí tě něco?“

„Ne, je mi mdlo… jdou na mne mrákoty…“

Vzal jsem ho okolo ramen.

„Pojď, lehneš si.“

Opřel se o mně ztěžka a vykročil k lůžku. Když už ležel přikryt a já jsem chvatně prohledával zásoby léků, uslyšel jsem, jak zabručel:

„To je hloupé…“

Když jsem k němu potom přistoupil, začal mluvit o nějakých signálech, o automatech na GEI: zkoušel jsem mu puls, měl vysokou horečku. Myslil jsem si, hlupák, že blouzní a nedbal jsem jeho slov. Hned nato upadl do hlubokého bezvědomí. V několika následujících hodinách jsem ho podrobil zevrubné prohlídce. Přišel jsem nato, že zasažená kostní dřeň neprodukuje krvinky. Měl jsem šest lahví konzervované krve, udělal jsem transfúzi, ale bylo to jako kapka v moři.

Plně zabrán myšlenkami, jak Zorina zachránit, zapomněl jsem úplně na rozmluvu s GEOU. Hledal jsem v příručkách, pátraje po popisu irradiační nemoci. Čím dále jsem četl, tím mi bylo jasnější, že je Zorin odsouzen k smrti. Brzy před svítáním, skloněn nad obrazovkou trionu, upadl jsem do spánku, hraničícího s bezvědomím. Probudil mě železný řinkot. Meteority se rozstřikovaly o pancéř. Byl plný den.

Do poslední chvíle jsem neodcházel od Zorina, který ležet v bezvědomí. Když nastal večer, vystoupil jsem nahoru. Příjem byl tak špatný, že jsem chytal jen zkreslené útržky hlasů.

Nevadí, říkal jsem si v duchu. Zavolám automaty, teď už přijdou a opraví anténu.

Když jsem přikročil k velícímu pultu, napadlo mě, že automaty nepřijdou: zavolat jsem je mohl jen rádiem, které nefungovalo. Měl jsem je zavolat minulý den, hned, když se vrátil Zorin, tehdy ještě vysílačka aspoň jakž takž fungovala. Ve zmatku jsem na všechno zapomněl. V první chvíli mě tento objev ochromil, ale ovládl jsem se a vydal jsem se ke komoře. Když jsem šel přes místnost, Zorin promluvil. Byl při vědomí.

„Už je po zprávách…“ zeptal se. „Co nového?“

Nemohl jsem mu říci pravdu. Ostatně zítra už bude rádio fungovat a tak jsem uhodl obsah zpráv z úryvků, které jsem zaslechl, a zkonstruoval jsem je celé. Hned poté usnul a já jsem se tiše vyplížil do komory. Navlékl jsem na sebe skafandr, nasadil přilbu a již jsem kladl ruku na páku, když mě přimrazila myšlenka:

,A co když zahynu, a Zorin zůstane sám, neschopen pohybu, bezmocný a slepý?“

Stál jsem snad minutu jako mrtvý, pak jsem stejně tiše stáhl skafandr a vrátil se do kabiny.

Druhý den to bylo stejné. Třetí den oněmělo rádio úplně a celé zprávy jsem si vymyslil; to se od této chvíle opakovalo každý večer. Musel jsem to dělat, protože usínal teprve tehdy, když vyslechl zprávy. Když jsem se ho ptal, proč se nevrátil hned po neštěstí, odpověděl:

„A ty by ses byl vrátil?“ a podíval se na mne tak, že jsem všechno pochopil.

Od prvého okamžiku věděl, že nemá naději na záchranu, a řekl si „člověk dvakrát neumře“. Proto, třebas už ztrácel zrak, vypnul pojistky automatů. Proto ode mne nechtěl přijímat krev, bral jsem ji tedy potají a říkal jsem, že mám železné nervy. Po čtyřech dnech už jsem se sotva držel na nohou. Bál jsem se, že omdlím, a proto jsem bral bez rozmýšlení všechny posilující léky, které byly po ruce; byly chvíle, kdy jsem se přistihl při tom, že si šeptám pro sebe, únavou a ospalostí napůl v bezvědomí, a prosím kostní dřeň, aby rychleji produkovala krev…

Po každé, když jsem šel nahoru, myslil jsem si, že umírajícího nesmím obelhávat, že je to nesnesitelné, ano dnes mu řeknu, že je anténa zničena, ale přesto, když jsem sešel dolů a viděl osleplou tvář obrácenou ve směru mých kroků, a když jsem viděl, jak tělo kdysi tak silné a pružné sebou trhá, jako by vyjadřovalo nejvyšší očekávání, nenašel jsem v sobě odvahu a připojoval jsem ke starým lžím nové.

Osm večerů po sobě následujících jsem mu vyprávěl, jak se GEA přiblížila k planetě, jak jí vzlétla vstříc velká letadla podivných tvarů, jak se neznámé bytosti domlouvaly s lidmi pomocí automatů-tlumočníků, a zatím co jsem to vyprávěl, stupňovala se hustota řeky meteoritů, jako kdyby propasti vesmíru vrhaly na nás všechny v kosmu ukryté proudy železa a kamení. Stěnami, věcmi, těly procházelo chvění, všechno se otřásalo a v tomto zimničném vibrování jsem vyprávěl Zorinovi o vysoké civilizaci bytostí, o velkém otřesu, jaký prožily, když prozkoumaly zbytky zničených raket GEY a zjistily svůj omyl.

Zorin teď ani nedostával teplotu, tak byl jeho organismus zesláblý. Věděl jsem, že ho nezachráním, že to není možné. Podle zkušeností medicíny měl zemřít ve dvou dnech a on přesto žil dál a já opravdu nevím, co ho udržovalo víc při životě: má krev — nebo mé lži. Snad ony, protože se celý měnil, když jsem vyprávěl a držel ho při tom za ruku. Pak jsem cítil, jak jeho tep buší silněji a pravidelněji, jak hrají svaly velkého těla a jak s posledním slovem znovu upadá do letargie. Sedmý den večer mohl Zorin už jen pít. Připravoval jsem mu na vařiči výživnou polévku a najednou mě tam, v rohu kabiny, ohromila myšlenka:

„Až umře, budu moci odejít a opravit anténu.“

Otřásl jsem se, jako kdyby mě člověk, ležící za mými zády, mohl skrz naskrz prohlédnout a přečíst mou myšlenku. S krajním vypětím vůle jsem ji chtěl zatlačit zpátky do temnot, z nichž se vyplížila, ale — ať jsem dělal cokoliv — hučela ve mně neustále, jako ozvěna beze slov, která však obsahuje plný význam skutečnosti.

Podal jsem mu hotovou polévku, a když se ptal, proč se tak loudám, šel jsem nahoru a seděl jsem tam u hluchého přístroje a každou chvíli jsem se šel přesvědčit, jsou-li dveře dobře zavřené. Když jsem přečkal strašných dvacet minut, sešel jsem dolů a začal jsem další příběh, o bytostech, o jejich vysoké civilizaci, a o tom, že už nikoliv naše malá stanička, nýbrž mohutný radar Bílé planety povede v budoucnosti gigantické transgalaktické rakety ze Země k Mrakům Magellanovým.

Osmý večer začaly otřesy půdy slábnout. Dostávali jsme se z proudu meteoritů. Hodinu po západu slunce nastalo úplné ticho. Přesto jsem ze vzduchotěsné komory nemohl odejít, tak vážný byl Zorinův stav — na nic už se neptal. Oči měl zavřené, tvář jako z kamene. Čas od času jsem opatrně bral jeho ruku do své. Jeho velké srdce ještě stále bojovalo. Pozdě v noci znenadání řekl:

„Pohádky, vzpomínáš?“

„Vzpomínám.“

„Děti nechtěly… smutné, tak já jsem… přidával veselé… konce…“

Přerývaný dech zvedal jeho širokou, mohutně klenutou hrud.

Najednou zašeptal:

„Lodičky… takové lodičky…“

„Co říkáš?“ sklonil jsem se k němu.

„Z březové kůry… vyřezával jsem… malý… podej…“

„Tady… tady není březová kůra…“

„Ano… ale větvičky… bez… podej…“

Skočil jsem ke stolku. Ve skleněné kádince stála kytička suchých větviček. Když jsem se s nimi vrátil, už nedýchal.

Tu jsem zakryl jeho tvář, odešel do vstupní komory, navlékl skafandr, vzal přístroje a odešel do úkrytu automatů. Společně s nimi jsem montoval déle než tři hodiny nové segmenty do reflektorů antény, znovu stavěl stožár, svařoval jej, napínal lana… To vše jsem dělal jako ve snu, nesmírně skutečném a strašlivě reálném, ale v hloubi duše tkvělo hluboké přesvědčení, že procitnu, budu-li si to velice, ale opravdu velice přát.

Vrátil jsem se, vystoupil jsem nahoru k rádiové stanici a zapnul jsem proud. Ozvalo se duté šumění reproduktorů. Najednou naplnila nevelkou místnost zvučná, silným, čistým hlasem pronesená slova:

,…a čtyřikrát koordinovány. Zítra ráno v šest hodin místního času přejde GEA na váš kurs a za dvanáct dní doletí k asteroidu. Jsme neobyčejně znepokojeni vašim mlčením. Budeme vás po celý den dále volat. Mluví Yrjóla z paluby GEY v šestém dnu po navázání spojení s Bílou planetou.. Teď promluví Anna Ruysová.“

Reproduktor cinkl a na okamžik ztichl. Ale já jsem slyšel jen ta předcházející slova, jimiž zvučela má krev: vyskočil jsem, padl na dveře a seběhl dolů s drásavým křikem:

„Já ti nelhal, Zorine! Všecko je pravda! Pravda!“

Vzal jsem velké tělo do náruče a třásl jsem jím, až světlé vlasy těžké hlavy poletovaly po polštáři.

Nechal jsem ji klesnout. Padla bezvládně. Padl jsem na tvář a plakal. Do mého vědomí se něco dobývalo, něco mě volalo, žadonilo, prosilo… vzpamatoval jsem se. To byla Anna. Annin hlas. Chtěl jsem utíkat nahoru, ale neodvažoval jsem se nechat Zorina samotného. Šel jsem pomalu ke schodům, pozpátku, s očima upřenýma na jeho ztuhlou tvář. Tu mě Anna zavolala jménem a já jsem se odvrátil od mrtvého. Její hlas byl bližší a bližší. Když jsem vystupoval po schodech, podíval jsem se nahoru a spatřil jsem v čočkovitém okénku na stropě, jehož okenice byla opět odsunuta, Jižní kříž a doleji bledé, mlhavé mráčky: chladným, klidným světlem tam zářily Mraky Magellanovy.