ROZLOUČENÍ SE ZEMÍ


Ve všem, co jsem dělal v noci před schůzkou s Annou, byla špetka bláznovství. Po závodě jsem byl jako ve snu, viděl jsem davy lidí, potem zalitou tvář Mehilly, který mě objímal, cítil jsem stisky a potřásání rukou, slyšel jsem volání, ale to všechno jako by se mne vůbec netýkalo. Pak jsem seděl nahoře na tribuně a díval se dolů na stadión; co se tam dělo — nevím. K večeru mě obklopila skupina nadšenců — studentů; letěli do Asie a nevzpomínám si dobře, jak jsem se octl společně s nimi v raketě, možná, že jsem jim sám navrhl, že je vyprovodím. Pak jsem vedl dlouhý rozhovor, který neměl hlavy ani paty, a při němž jsem odpovídal zároveň na pět otázek; bylo hodně hluku, smíchu, raketa přistávala a znovu vzlétala, cestující se střídali a já byl pořád středem všeobecného zájmu; najednou jsem si všiml, že v kabině zůstaly sotva čtyři osoby. Vystřízlivěl jsem, jako kdybych procitl. Ozvaly se amplióny, raketa klesala k zemi. Byli jsme nad malou sibiřskou stanicí Kalete. Zmaten, vždyť jsem sám nevěděl, proč jsem se dal unést až na tento konec světa, vystoupil jsem rychle na prázdné nástupiště; společně se mnou vystoupil mladý kosmodromista, s nímž jsem se cestou seznámil. Podíval se na hodinky, stiskl mi ruku a řekl, že zítra letí na Phoebos a nyní že se ještě chce rozloučit s přítelem, který tady někde bydlí — a byl pryč! A tak poslední slovo, které mi znělo v uchu, když se ztratil, bylo „rozloučení“. A zůstal jsem sám, nevěda, co podniknout na opuštěné staničce, v tichém, vlahém soumraku, plném vůně mokrého listí, neboť právě přestalo pršet — tváří v tvář mlhou pokrytým polím a blížící se noci.

A tu jsem udělal první nerozvážnou věc; ne, že bych se jí bál, ale nepřál jsem si, aby nastala noc, a podvoluje se tomuto náhlému impulsu, sjel jsem do podzemního nádraží, kde byla stanice vakuových dálkových expresů.

Několik minut jsem chodil po prázdném nástupišti sem a tam, bezmyšlenkovitě jsem se díval na obložení stěn lesknoucích se jako zrcadlo, v němž se má silueta nezřetelně odrážela. V jistém okamžiku jsem náhodou dal ruku do kapsy, nahmátl jsem nějakou nevelkou šustící polotuhou věc: větvičku svého olympijského věnce.

S hlubokým ostrým sykotem vyrazil z tunelu expres, zableskl ocelí boků, táhle zasténal brzdami a zastavil se. Po dvaceti vteřinách už jsem jel na západ za sluncem, které se před nedávném skrylo za obzor. Vagón se sotva znatelně kolébal a stále zvyšoval rychlost, předstihuje otáčení Země. Kromě mne nebylo v oddíle živé duše. Zapnul jsem rádio. Po posledních slovech večerních zpráv jsem zaslechl první, majestátně stoupající tóny Kreskatovy Symfonie na rozloučenou.

„Co u čerta mají všichni s tím loučením,“ dopálil jsem se a vypnul jsem rádio.

Vakuový expres pádící prostorem plnou rychlostí už se nekolébal a nechvěl. Najednou se jeho koleje vynořily na povrch země; za okny se vlnilo světlo stále jasnější, stále živější. Doháněl jsem den, prchající k západu. V tichu, které nastalo, když jsem vypnul rádio, zněly mi v hlavě tím zřetelněji čtyři pomalé, fanfárám podobné tóny introdukce Symfonie. Vstal jsem a začal se procházet mezi křesly. V perlových okénkách nástěnných informátorů vyskakovala nová a nová jména projížděných stanic, pak znovu nastala tma: vlak dospěl k pobřeží Evropy a vrhl se do jícnu velkého tunelu a řítil se pode dnem Atlantického oceánu ke Grónsku.

Když se v informátoru začala objevovat prvá známá jména, vypsaná řádkami svítících písmen, napadlo mě najednou, že musím navštívit otce. Samozřejmě, proto přece jedu do Grónska! Bylo to jako zjevení! Zeptal jsem se na nejpříhodnější spojení a brzy jsem vystoupil na malé staničce v širém poli; průhledné potrubí, v němž se vlak pohyboval, táhlo se rovně jako šňůra oběma směry, ztrácejíc se v dálce. Na východě bylo již ponořeno v soumraku, na západě hořelo červeným světlem červánků. Nesl se od něho stále slabší, stále vyšší a vzdálenější tón, jako hlas rozkmitané struny, který mi znovu připomněl Symfonii. Pokrčil jsem rameny.

Na druhé straně staničky, nedaleko nástupiště, čekal již na trávníku vrtulník, přivolaný z vakuového expresu. Vysoká tráva byla těžká rosou a promáčela mi kalhoty po kolena.

Klel jsem v duchu, nasedl a letěl přímo domů. Když se mé letadlo snášelo do zahrady, začínal den — který jsem dohnal svou bláznivou cestou na západ — opět hasnout, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Běžel jsem domů, ani jsem za sebou nepřibouchl dvířka. Doma nebyl nikdo. Opět rozhovor s informátorem (jak vidět, jsem dnes odkázán výhradně na společnost automatů! — pomyslil jsem si jízlivě). Babička a matka byly v městě a otec se účastnil sjezdu lékařů v Antarktidě. Rozhodl jsem se, že ho vyhledám, a to bez meškání. Vrtulník byl samozřejmě příliš pomalý, letěl jsem tedy na raketové nádraží, které se tyčí nad severním předměstím Meorie. Už z dálky jsem spatřil jeho kopuli, nořící v posledních paprscích slunce. Nechal jsem stát vrtulník na nejvyšší plošině nádraží a zamířil jsem k pohyblivým schodům, kde se po skleněném globu informátoru pohybovala různobarevná světélka: přímé raketové spojení s Antarktidou v nejbližších minutách nebylo; musel bych letět na Třetí umělou družici a tam přestoupit do rakety letící na Jižní pól. Vstoupil jsem na stupeň schodů, sjíždějících dolů, k nástupištím. Minul jsem první patro; po stěnách se pohybovaly světelné nápisy:


TAJMYR — KAMČATKA — NOVÝ ZÉLAND -

ČTYŘI MINUTY

BRAZÍLIE — OHŇOVÁ ZEMĚ — SEDM MINUT


Napadlo mě, že bych vlastně mohl letět do Patagónie a použít místního spojení s Antarktidou, ale nehnul jsem se z místa. Schody sjížděly dolů, minul jsem druhé, třetí a čtvrté patro, lidí bylo čím dál tím víc. Zazářil nápis:


MALAJSKÉ SOUOSTROVÍ — ODJEZD


a zároveň se ozvalo tlumené dunění, které ihned utichlo; někde vysoko se ozývalo chvějivé svištění přistávajících raket, bylo slyšet bouchání zavíraných příklopů a vzdálený hlas, který říkal:

„Přímá letka linky Mars — Deimos — Země — osm vteřin zpoždění.“

Za průhlednými stěnami se míhaly zástupy lidí a já jsem klesal níž a níž, až bílé světlo nástupišť zemské dopravy ustoupilo modři nástupiště družic. V davu spěchajících jsem zamířil ke kolejím, ale cestou všechna má energie vyprchala, jako by odplynula spolu s posledním světlem západu, které se průzračnými stěnami vlévalo do nitra haly.

Přiletím na Antarktidu, najdu místo zasedání a dám si otce vyvolat ze sálu. Bude mít radost, bude však i překvapen, zeptá se, co chci, a co mu řeknu? Že jsem ho musel, bezpodmínečně musel vidět? Proto tam nebylo třeba letět, existuje přece televizor. Tak co? Že jsem se chtěl dotknout jeho tmavých šatů, ucítit teplo jeho rukou? Řeknu mu to v nějaké velké chodbě, za dveřmi bude slyšet hlas přednášejícího a otec bude ze všech sil předstírat, že do sálu naprosto nepospíchá, a já budu stát, dívat se na něho a ani nehlesnu — co bych mu také řekl? Vždyť GEA startuje až za několik dní, takže celý ten překotný spěch, celá ta raketová eskapáda dnešní noci nemá žádný smysl.

To bylo jasné. Tím, že jsem upustil od záměru letět na Antarktidu, řídil jsem se zdravým rozumem. Ale když jsem se pomalým krokem vzdaloval od kolejí, na které přijížděly rakety, cítil jsem bodavý smutek. Opřen o balustrádu, díval jsem se, jak na teleforech vyskakují zelená signální světélka, jak rakety nabývají rychlosti, jak se rudá písmena na jejich bocích slévají v třaslavé pruhy, a střely se s pronikavým svistotem hrouží do odpalovacích komor a opouštějí jejich ústí ve výši devatenácti pater nad úrovní peronů a celé proměněné v rychlost vyvrhují rozdrásané chomáče ohně. Vteřina — a zmizí v temnějící obloze. Do obličeje mi zavanul horký, dusný dech s pachutí železa, rachot utichl a já jsem osaměl. Podél peronů, nad řadami vstupů do výtahů svítily ostré čáry zářivek a skrze sklo stěn padal stále hustší soumrak tohoto dne.

Na volnou kolej vjížděly mimozemské rakety — dlouhé, oblé, podobné rybám se zploštělými lebkami, a v pozadí haly se rozsvěcovaly nápisy:


MĚSÍC — MOŘE DEŠŤŮ — APENINY — MOŘE MRAČEN — JIŽNÍ PÓL — ČTYŘI MINUTY


Nastal nový příliv lidí. Hlouček děvčat, přibíhajících z horního patra, měl tak naspěch, že dívky sbíhaly po schodech, pohybujících se stejnoměrně dolů. Poslednímu z nich se otevřel kufřík, z něhož se vysypaly pestrobarevné drobnosti. Děvče udělalo zoufalý pohyb, jako by se chtělo vrátit, protože je však popohnalo volání kamarádek, máchlo rukou a běželo k raketě. Za okamžik telefory zeleně zamžikaly a vzduch zaduněl na znamení, že odstartovala letka měsíčních raket. Nástupiště se téměř vylidnilo. Těkal jsem očima po hale; když jsem se podíval na datum svítící nad glóbem informátoru, trhl jsem sebou úžasem. Vždyť zrovna dnes je Svátek zrušení hranic! Proto jela matka do města! Rád bych věděl, zdali babička oblékla ty nové šaty nebo své obvyklé fialové, měníc podle svého zvyku v poslední chvíli své rozhodnutí. A zdalipak sledovaly můj maratónský běh? Na to jsem myslil, když jsem mířil k východu; vtom jsem o něco zakopl. Byl to bledě zlatý, modrými puntíky stříkaný míček, tak strašně opuštěný v obrovské hale, plné zvuků ustavičného pohybu. Schoval jsem jej do kapsy — přitom se vavřín prozradil jemným zašustěním lístků — a rychle jsem vykročil k východu. Přímo před ním seděl nějaký člověk. Zřejmě pohrdl křesly, protože seděl na úctyhodném balíku, nohy nataženy daleko před sebe, s rukama zkříženýma na prsou, a pískal si hlasitě a falešně Symfonii na rozloučenou.

„Který hlupák tady tak koncertuje!“ pomyslil jsem si. Pohlédli jsme na sebe a oba zároveň jsme vyrazili výkřik úžasu. Byl to Peutan, můj spolužák z mechaneuristických studií. Začal zmatený rozhovor s taháním za rukávy, s kroky vpřed a vzad, s poplácáváním a opakujícím se refrénem „a vzpomínáš, jak profesor…“„A vzpomínáš…“ — „A vzpomínáš…“

„To je mi překvapení,“ řekl jsem konečně, „ale dovol, co ty tady děláš, v tuto hodinu v den Svátku…“

Vítězně se rozesmál.

„Čekám na Nitu. Dnes se vrací. Bude tu za necelou hodinku. Dokonce jsem už s ní mluvil, víš?!“

Bylo to jeho děvče. Před rokem dokončila studia a byla na šestiměsíční praxi na kosmodromické stanici na Titanu, jedné z nejvzdálenějších v celé sluneční soustavě.

„To mám ohromnou radost,“ řekl jsem, přestože jsem cítil, že se tato slova neshodují zcela s pravdou. Veselá nálada, vyvolaná nečekaným setkáním, byla najednou ta tam. Peutan to vůbec nezpozoroval.

„Mám pro ni překvapení,“ kopl lehce nohou do balíku. „Niagaru. To je její kočka, přišla na svět zrovna tehdy, když Nita odjížděla. Niagara, protože pořád tak tekla,“ vysvětloval a znovu se rozesmál. „Ale teď už je způsobná. Mohla by ovšem upláchnout, tak jsem ji pro všechny případy strčil do krabice.“

„S kočkou jdeš na schůzku?“ řekl jsem s jízlivostí, kterou jsem nedovedl potlačit. „Na tvém místě bych přišel s květinami.“

„Květiny taky mám, tam uvnitř,“ Peutan po druhé kopl nohou do balíku, který odpověděl podrážděným zamňoukáním. „No, a co ty tady děláš, vítězi olympijský? Nemáš potuchy, jak jsme všichni hulákali, když jsi finišoval, přestože jsme litovali, žes neběžel v barvách naší boudy. No ukaž se, otoč se k světlu, ať si tě prohlédnu, přece tak…“

Nedokončil. Z úst se mu vydral výkřik, zakončený táhlým hvízdnutím.

„Co to máš tady? Tak ty letíš na Centaura?! Krotit hvězdy? Maratónče! Doktore! Rošťáku! A nezmínil ses ani slůvkem!“

Opatrně, jako by to byla věc velmi křehká, dotkl se malého bílého odznaku GEY, který jsem měl na prsou. Teď bylo na místě rozpovídat se dlouze a široce. Ale v této chvíli jsem toho opravdu nebyl schopen. A tak jsem jenom řekl:

„Závidíš mi?“

„A abys věděl, ano!“ vyrazil a krátce se zasmál.

„A víš ty co? Já tobě taky!“ uklouzlo mi. Řekl jsem to takovým tónem, že se Peutan už na nic neptal. Stáli jsme několik vteřin, hledíce na sebe, beze slova. Konečně mi podal ruku a nějak slavnostně stiskl mou se slovy:

„Tak co? Rozloučíme se, ne? Budeš k nám chodit na televizity?“

„Jistě. Pokud to půjde.“

„Tak nezapomeň!“

Ještě jednou jsme na sebe pohlédli a já vykročil k východu. Vzduch byl plný šumotu a svistu startujících raket, a když nastalo ticho, ozvalo se daleko za mými zády Peutanovo hvízdání.

Od nádraží se rozbíhala různými směry celá patra pohyblivých chodníků. Vybral jsem si ten, který se pohyboval k parku u řeky, opřel jsem se o zábradlí a díval se na panoráma města, jehož světla plynula okolo mne.

V Širokých třídách zářily daleko od sebe postavené nebetyčné budovy, obklopené prstenci parků a jako uhel černými stromy na pozadí bíle rozzářených stěn. Byl to jakýsi mnohakilometrový průvod temných, zalesněných ostrovů, z jejichž středu vyrážely k nebi zářivé věže. Pod námi se táhly vrchní vrstvy ulic, hladké, široké, průhledné jako led, se sítí tunelů pulsujících pod nimi. Pod každým náměstím, pod každou ulicí podtékal proud dopravních prostředků, který se valil tak rychle, že se rozmazávaly v dlouhé barevné pruhy, jako by to byla krev cirkulující v cévách gigantického organismu. Záře, pronikající z křišťálového podzemního města, mísila se s přívaly barev řinoucích se shora. Zlaté a fialové ohňostroje reklam šplhaly po zdech, v nejvyšších patrech zářily démantové výkladní skříně, lidé, přetíženi balíky, vybíhali ze skladů a naskakovali do čekajících vrtulníků, které vzlétaly v sloupech rozprášeného světla a zůstávaly nehybně viset u všech poschodí — rojili se jako včely nad plástvemi obrovských úlů. Na křižovatkách leteckého dopravního ruchu mžikaly horečně telefory, pod zelenavě ztlumeným sklovitým povlakem ulic projížděly laviny vozidel, všude vládl vzrušený, nervózní chvat svátečního večera, ale já jsem plul tímto mraveništěm klidný, chladný a lhostejně jsem pozoroval, jak se ruce opřené o zábradlí chodníku zabarvují brzy citrónově, brzy blankytně, brzy purpurově, jako by se znenadání ponořily do krve.

Po nějaké době světla prořídla, ruch zeslábl, na místech nebetyčných budov se objevily domy, pak domky, místo toho parky se začaly rozšiřovat, zvětšovat a rozprostírat do stále větší dálky, až konečně pohyblivý chodník končil. Zanechal jsem daleko za zády zelenavě zářící svítilnu jeho konečné stanice a šel jsem dál s pocitem zadostiučinění, že cítím pod nohama měkkou, vlhkou zemi. Za branou parku mě obklopily stromy. Ve vnitřním městě oslnivá záře pouličního osvětlení oslepovala nebe, takže se zdálo, jako by už byla temná noc. Teď jsem viděl nad hlavou nebeskou báň temně modrou, ale ještě bez hvězd. Nebe na západě zářilo posledními zbytky stydnoucí, stříbrnou mlhou ojíněné červeně. Byla to hodina, kdy na lavičkách v parku, tam, kde je světla nejméně, sedávají dvojice a šeptají si slova, jež nezná nikdo na světě: protože — i kdyby je sám nejednou říkal — nějakým podivuhodným řízením obsah takových rozhovorů, takových schůzek uniká z paměti, vyprchává z ní jako nepozorovatelně se vypařující éter a zůstává pouze opojná, sladkohořká sedlina, vzpomínka na náladu, po okraj naplněnou očekáváním, na nějaké velké černé oči, otevřené v samé blízkosti vlastní tváře, a na šepot, který — kromě vůně dechu, tónu hlasu — neznamená nic — jako hudba, jež zdánlivě třebas neznamená nic a přesto znamená všechno.

Šel jsem parkem. Daleko nad stromy, černými ve tmě, zvedaly se světlé siluety věžovitých budov. Alejemi chodily dvojice, sedaly si na lavičky, tiskly se k sobě, co nejdále od svítilen, zářících mezi větvemi; já kráčel mimo, uvědomuje si, že mám v kapsách pěsti zaťaté jako dva kameny a odvracel jsem oči, ale přesto, když jsem prošel celý park a vyšel na obrovské, prázdné nábřežní bulváry s mnohonásobnými náhrdelníky světel odrážejících se v černé vodě, měl jsem ještě pod víčky obraz těchto těl, černějších než noc, přitisknutých k sobě v jakémsi bezradném opojení, těl splývajících v objetí, které je jakýmsi pokusem zničit poslední hranici mezi dvěma lidmi, a v hlavě mi zněly čtyři vysoké tóny introdukce Symfonie.

Zastavil jsem se na pokraji nábřeží. Řeka objímala světla města mírným zákrutem a dole pode mnou plynul bez nejslabšího zvuku proud hladký, mlčící, kolébající s jakousi bezmeznou něhou odrazy svítilen. Vytáhl jsem ruku z kapsy, otevřel pěst. Vypadl z ní zmačkaný, polámaný list vavřínu.

„To jsem pěkný hlupák!“ řekl jsem a šel jsem dál zrychleným krokem. Několik set metrů nad zákrutem řeky se tyčil pomník Kosmonauta, starobylá, celému městu dominující pyramida s rovným vrcholem, oblíbený cíl mých chlapeckých toulek. Zamířil jsem ke schodům v jejím obrovském svahu téměř poslepu. Sotva jsem šlápl na první z nich, rozjel se bez hluku a unášel mě vzhůru; připadalo mi, že mě celé město opouští nekonečně jemným, ale přesto neodvratným pohybem, že mi utíká pod nohama stále dál a dál a roste v hloubi prostoru horizontem zářivých věžovitých budov. Schody se zastavily. Byl jsem na plochém vrcholu pyramidy, před pomníkem Kosmonauta.

Na gigantické mase meteoritu, černé, jako kdyby se do ní vpekla temnota propastí, v níž po věky kroužil, leží naznak člověk, sražený k zemi. Ve dne je vidět tohoto padlého kolosa i z nejvzdálenějších náměstí Meorie; za zády mu na strany i nahoru vyčnívá úlomek raketové stabilizační plochy, obrácené hrotem k nebi, ukazující směr, odkud přiletěla. Nyní v odrazech vzdálených světel města ztratil obr svou lidskou podobu. Záhyby jeho kamenného skafandru se černaly jako trhliny ve skalní stěně a lidská byla pouze hlava, holá, obrovská, vyvrácená, spočívající spánkem na zaoblině balvanu. Vykročil jsem. Na žule se kroky rozléhaly jako ve zředěném vzduchu. Za trupem ležícího vládla naprostá tma. Obešel jsem sochu kolem dokola a najednou jsem se octl přímo proti její tváři. Zvedala se nade mnou jako horský sráz, tak mohutná, že jsem ji nemohl obsáhnout pohledem. Zdálo se mi, že v mrtvém tichu, jaké vládlo, slyším tóny Symfonie na rozloučenou. Byl jsem trochu omámen patetickým pocitem osamění, který vzrůstal s každým okamžikem. Řekl jsem si „to bude dnes v noci můj druh“. Vytáhl jsem se na okraj meteoritu a sedl jsem si přímo pod oko kolosa. Na dosah ruky za mnou se slabě a tajuplně leskl vypouklý štít jeho víčka. Nohy jsem spustil do prázdna. Tam, pod mýma nohama, se rozkládala Meorie.

Nad bezbřehým mořem světel se tyčily dva mohutné zdroje záře. V centru universitní čtvrti zářila budova, postavená koncem dvacátého prvého století, obrovská stavba s obrysy tak sráznými, tak se vzpínajícími vzhůru, jako by se téměř na sebe řítily. Je v nich jakási nezkrocená, radostná vzpurnost, výzva vržená v tvář přitažlivosti oněmi prvními architekty, jejich vize utvářela epocha raket, ostrost střel rychlejších zvuku a výbušné křivky jejich vzletu. Proti tomuto tisíciletému kolosu, vysmívajícímu se gravitaci, stojí druhá, už moderní bašta Paláce mechaneuristiky, jakoby vystřeleného k nebi najednou ze všech svých křišťálových sloupořadí. Ve srovnání s jeho soustředěnou prostorou, která je světlem samým, ztuhlým v beztížnou konstrukci paprsků, působí universita primitivně a dráždí zrak násilností svých forem, které prozrazují opojení dávných architektů, napínajících stavební materiál až k poslední hranici únosnosti. Deset věků dělí tato dvě díla pozemského stavitelství. Ale čím byl tento čas ve srovnávání s věkem meteorického balvanu pode mnou? Na jeho povrchu, zesklovatělém žárem, z něhož se zrodily planety, leželi v tomto okamžiku dva lidé. Jeden, kamenný, zosobňoval všechny ty, kdož se nevrátili z hlubin vesmíru. Druhý, živý, měl do nich odejít. Jaké setkání! Jaký kruh dějin se tady uzavíral i otvíral obrácen do neznáma! Tak jsem uvažoval s pohledem upřeným do tmy a hlavou podepřenou rukama. Tu vystoupily ze tmy kamenné plochy mého okolí, zality plápolavým svitem. Nad Palácem mechaneuristiky se ve vzduchu rozvíjely ohnivé drapérie, zhášející světlo hvězd: umělá polární záře tryskala ze země vodopádem stříbra, obráceným k nebi, a na jejím vlnícím se pozadí psala plamenem neviditelná ruka: „PLES ZAČÍNÁ“.

Tu se hvězdami poseté propasti města zachvěly a začaly chrlit stovky, tisíce, desetitisíce ohňostrojů, světlic, bengálských ohňů třepetajících světly nad nejvyššími věžemi, a z parků jako na přivítanou stoupaly balóny groteskních tvarů, paňáců a fantastických maškar; současně se mezi palácem a universitou, v stříbřitém, pološerem vyplněném prostoru zachvěly roje šarlatových, fialových a smaragdových prstenců; to se řadil studentský karnevalový průvod a vířící vrtule helikoptér zakončené světýlky tvořily zářivé kroužky. Díval jsem se na to všechno s nelibostí, trochu uraženě, a mhouřil jsem oči před vtíravým světlem; kéž by mě Země — již vzdálená a lhostejná — zanechala mým úvahám o nekonečnu, ale ona mě v takové chvíli zve na bláznivou maškarádu! Vítr přivál ozvěnu vzdáleného křiku davů až do míst, kam jsem se utekl. Ještě jsem se pokoušel zachránit svou tragickou samotu, ale při myšlence, jak by bývalí kolegové hlučně vítali maratónského vítěze a badatele hvězd, jsem zaváhal; čím dál, tím více mi bylo líto, že nejsem tam dole; ještě chvíli jsem bojoval s pokušením, konečně jsem rovnýma nohama seskočil na plochý vrchol pyramidy a přivolal vrtulník. Za minutu se vynořil ze tmy a pomalu se snášel přede mnou, ovinut řetězy květin, jako by mě zval svou osvětlenou, prázdnou kabinou. Ale sotva jsem nasedl a pocítil, jak mě unáší větrný proud, napadla mě nová myšlenka:

„A co když tam potkám Annu a ona mě uvidí, jak se směji a tančím před zítřejším loučením?“

Rychle jsem změnil směr letu a zakrátko již jen stříbrný odlesk mraků prozrazoval místo, kde zmizela Meorie.

Nevím, jak dlouho jsem letěl. Čas od času míjela dole města jako skvrny ohně, rozesílajíce do tmy tenké, svítivé nitky dálnic; mé letadlo se zakymácelo ve vzdušných proudech, skla opalizovala srážející se vodou, několikrát jsem nad sebou zahlédl hvězdy. Později se panorámata této noční cesty začala prostupovat s obrazy snu. Když jsem procitl, hnaly se za okénky silné vrstvy mračen nahoře černých, odspodu zalitých světlem. Napadlo mě, že přilétáme k nějakému městu, a začal jsem sestupovat. Mraky se rozestoupily, spatřil jsem Zemi, celou tonoucí v záři, avšak nebyla to krajina obydlená. Se slabým otřesem se dotkl vrtulník země. Vystoupil jsem.

Byl jsem ve stromořadí prázdného parku, zachváceného klidným siným požárem. Skupiny smrků hořely jako studené pochodně, topoly se změnily v rozzářené svícny a koruny kaštanů, navršeny nade mnou, sršely paprsky jako planetární mlhoviny. To zelené barvivo rostlin svítilo působením neviditelných vysílačů ultrafialových paprsků. Každý lístek, každá štíhlá lodyha, každé stébélko trávy, stalo se zdrojem mlhavé luminiscence. Šel jsem po cestičce, v moři světla temné jako černý pramének s rozžhavenými břehy. Mrtvé a tmavé byly pouze kmeny, větve a — jakoby na vzdory řádu dne — kalichy květů. Všudypřítomná ze všech stran se linoucí záře působila, že okolí vypadalo nehmotně; když se probouzel vítr, nehybné chomáče světla se rozpadaly; živé ploty se vlnily ohněm a vysoké altány se nakláněly jako koráby zachvácené plameny.

Došel jsem k fontáně vroubené květinovými záhony. Pod bičem tryskající vody se lámaly tisíce duh. Okolo bazénu vedla kamenná lavice. Usedl jsem na ni a hleděl do parku. Jeho stříbrné masívy byly vyšity černými krajkami větvoví. Znovu se mě zmocnila ospalost. Přijímal jsem ji jako něco blahodárného; kamenná plotna lavice se mi zdála být záviděníhodným lůžkem; když se mi sklížila víčka, měl jsem pocit, že jsem za branou života…

…Ležel jsem na horkém písku pláže. Slunce stálo vysoko, byl odliv, moře ustupovalo, jen ojedinělé, šumící vlny se ještě vracely, oblévaly mě a prchaly, až odtekla poslední a já jsem byl vržen sem na tvrdý, suchý břeh… skutečnosti.

Otevřel jsem oči. Zaslechl jsem tichounký pláč. Zvedl jsem hlavu. Přicházel zblízka. Vstal jsem rozlámaný a ztuhlý a obešel jsem kulatý bazén. Na stejné kamenné lavičce, na druhé straně fontány, se choulilo dítě. Malý, snad čtyřletý hošík. Na umouněné tvářičce se třpytily stopy slz. Když mě uviděl, přestal plakat. Mlčel jsem, omámený spánkem, užaslý. Dlouho jsme se na sebe dívali, oba zaražení a zachmuření. Jeho prvního to přestalo bavit.

„Copak tady děláš?“ zeptal se drsným ochraptělým hlasem.

Uvedl mě do rozpaků. Na tuto otázku bych těžko našel odpověď.

„A copak ty tady děláš?“ řekl jsem a snažil jsem se, abych svému hlasu dodal vážný, karatelský tón. „Já jsem se ztratil.“

„Kde jsou tvoji rodiče?“

„Nevím.“

„Kde ses tu vzal?“

„Přiletěl jsem.“

Po delším výslechu jsem se dozvěděl, že přiletěl s rodiči na výlet a stůj co stůj chtěl vidět koníčka.

„Jakého koníčka?“

„Ty to nevíš? Já myslel, že tys taky byl u koníčka.“

Jak se ukázalo, s parkem sousedila zoologická zahrada. Byl v ní s rodiči. Ale ke koníčkovi se nedostali. Tatínek povídá:

„Už se musíme vrátit. Nasedni do letadla. Až poletíme, uděláš koníčkovi televizitu.“

Ale on si chtěl koníčka pohladit. Tak do letadla sice nastoupil a druhou stranou vystoupil tak, že si toho nikdo nevšiml a svůj náramkový teleranek, spojený rádiovou vlnou s teleranem rodičů, aby vždycky věděli, kde je, sundal s ruky a strčil pod sedadlo. A pak šel ke koníčkovi. Za soumraku se vrátil do parku, ale rodiče byli pryč. Pak dlouho bloudil a volal, ale nikde nikdo. Konečně našel tuhle lavičku. Chtělo se mu spát, ale nemohl usnout.

„Bál ses?“

Neodpověděl. Co s ním? Zeptal jsem se, kde bydlí. Nevěděl.

„Kolik sluncí svítí nad vaším domem?“ zeptal jsem se ho po chvíli rozmýšlení.

„Dvě.“

„Dvě?“

„Ne, jedno.“

„Tak ne dvě, pouze jedno?“

„Jedno.“

„Jistě?“

„Asi jistě.“

S takovými informacemi se nedalo mnoho podnikat. Odvézt ho na nejbližší letiště? Najednou zmátl mé úvahy:

„Ty ses taky ztratil?“

„Ne. Jaks na to přišel?“

„Tak mě to napadlo.“

„To ses spletl. Dospělí se nikdy neztrácejí,“ řekl jsem energicky, abych zabránil nežádoucímu zvratu rozmluvy. Hošík se na mne dlouze zadíval, ale neřekl nic. Najednou se hlasitě rozkašlal. To rozhodlo celou věc s konečnou platností.

Ano, nebylo zbytí! Ještě nikdy se mi to nepřihodilo, ale věděl jsem, co musím udělat. Zabalil jsem chlapečka do kabátu a sáhl pro teleran. Když jsem ho vytahoval z kapsy, našel jsem v ní něco kulatého: zlatě lakovaný, puntíčkovaný míček, který jsem zvedl na raketovém nádraží. Dal jsem jej chlapci a sám jsem našel tlačítko na okraji teleranu, lemované rudými písmeny VŠECHNY OKRUHY, tlačítko, které jsem ještě nikdy nezmáčkl. Stiskl jsem je a z malého přístroje zahlaholila směsice zvuků: lidské hlasy, ostré hvízdání automatických stanic, signály vzdálených raket a kontinentů, bzukot raketových vysílačů, útržky slov, hudby, zpěvu, to všechno, slito v miliónhlasý hlomoz, zaznívalo z ploché krabičky. Sklonil jsem se nad přístroj a tiše — protože jsem nechtěl, aby mě hošík slyšel — vyslovil jsem zaklínači formuli:

„Pozor! Člověk v nebezpečí!“

Opakoval jsem to třikrát a čekal jsem. Uvnitř reproduktoru se něco zachvělo. Narůstalo tam ticho, které se šířilo většími a většími kruhy, jako kdyby někdo hodil kámen do vody bez hranic. Desítky tisíců hlasů tichly, ozývaly se vyčkávací signály.

„Slyšíme!“ říkaly. „Pozor, slyšíme!“

Ještě někdo se na něco zeptal, ještě se tu a tam ozývaly rychlé série vysílacích impulsů a mezi tím přenášely retranslační stanice má slova dál a dál: zdálo se, že slyším ozvěnu vlastního hlasu, který ve zlomku vteřiny oběhl celou zeměkouli a pak, soustředěn do směrových vysílačů, byl vržen do vesmíru. Ohlásily se kosmodromické stanice na umělých družicích i na Měsíci, které pracovaly s vteřinovým zpožděním, přijaly výzvu a přešly na poslech, až konečně utichla celá vnitřní sféra vlády člověka a jemné bzučení reproduktorku v teleranu přerušovalo jen nikdy neustávající tikání atomových hodin na observatořích. Najednou se ozval nějaký měsíční pilot, a ptal se, co se stalo. Nějaký silný hlas mu poručil, aby okamžitě vypjal, a nastalo ticho. Bylo to pět vteřin po mé výzvě. A v šesté vteřině, jak bylo nutno, začal jsem krátce a věcně říkat: Našlo se dítě jménem Pao, staré tři a půl roku, světle hnědé oči atak dále. Pak opět nastalo ticho, proťaté krátkými hvizdy retranslačních stanic a najednou se ozvaly dva vysílače zároveň. Hlásily, že mají záznam výzvy rodičů a že už pět hodin čekají na zprávy. A pak, ve dvacáté druhé vteřině, byla všechna přerušená spojení obnovena, všechny stanice letadel a raket se ohlásily, automaty dokončily věty přerušené v polovici, lidé se smáli a hovořili, v miniaturním reproduktorku opět hlaholil bouřlivý hluk.

Na rodiče jsme čekali ještě dvě hodiny. Napřed jsem házel hošíkovi míček. Házel mi jej svědomitě zpět, bez úsměvu, téměř zachmuřeně; najednou jsem si všiml, že začíná natahovat moldánky. Tu jsem si vzpomněl, že jsem vyhrál maratón. To byl nápad! Vyprávěl jsem mu o celém závodě co nejpodrobněji; z počátku měl jisté pochybnosti, ale snítkou vavřínu jsem ho přesvědčil. V nejdramatičtějším okamžiku jsem udělal pauzu, kterou jsem nepřerušil; chlapeček zatím usnul s hlavou na mé paži. Rozmazané stopy slz mu zašpinily tvářičky; čas od času se mu obličejíček svraštil a zavzlykal. A když nad vlnitým obrysem lesů zazářil růžový pruh, zahrada najednou zhasla, jako by ji sfoukli, a téměř současně jsem uslyšel vzdálený rachot motoru: blížilo se letadlo rodičů. Při myšlence, že s nimi budu muset mluvit a snad jim také vyprávět, jak jsem přišel sem, že mi budou děkovat a zvát mě k sobě, zmocnila se mě panika; uložil jsem chlapečka co nejopatrněji na kamennou lavici, dal jsem mu pod hlavu složené rukávy kabátu, do rukou jsem mu vtiskl balónek a rozběhl jsem se ke svému vrtulníku, jako by mě honili. Tento poslední bláznivý kousek už nepatřil noci, protože když jsem se vznesl do vzduchu, zasáhly mě přímo do očí první paprsky vycházejícího slunce.


Dvacátého prvého července roku 3123 jsem naposled uviděl Annu. Sešli jsme se v Porsangoru, bezvýznamné staničce přímé linky Eurasie — Amerika, ležící nad fjordem téhož jména. Příkrou, hadovitě se vinoucí stezkou jsme vystoupili na vrchol pobřežního útesu, zastavujíce se čas od času, abychom nabrali dech. Šumění neviditelného moře bylo výrazně slyšet. Když jsme dospěli na vrchol, prudce nás ovanula bríza. S bušícími srdci a se svěšenýma rukama jsme se zastavili. Pod námi zuřil nelítostný boj dvou krajin. Jedna, vysoká, ztuhlá, jako by očekávala porážku, druhá na ni neúnavně útočila řadami černobílých pahorků, které s lomozem bušily do skály.

„Už ses rozloučil se Zemí?“ zeptala se má společnice tiše, aniž se na mne podívala.

„Právě to dělám,“ odpověděl jsem stejně tiše.

Anna se přiblížila svým lehkým krokem k nakupeným balvanům a vyhlédla si místo, nejlépe odpovídající tvaru zad, místo jako stvořené pro ni a čekající snad celé věky na tento okamžik. Vždycky jsem se skrývaným obdivem pozoroval, jak přirozeně dovedla objevovat v té nejdivočejší pustině takové malé výhody.

„A koho jsi navštívil?“ zeptala se.

„Byl jsem dnes doma, u profesora Muracha, u přátel… já je tady přece všechny zanechávám… Anno…“

Tato slova, i když to nebylo mým úmyslem, vyzněla jako výčitka.

„Tak už to chodí…“ dodal jsem jako na omluvu.

„A já jsem poslední,“ řekla. Oba jsme se dívali nikoli na sebe, nýbrž na bílé šiky vln, přicházejících z černého oceánu; vypadalo to, jako kdyby útočil celý horizont. Chvílemi jsem měl při této rozmluvě dojem, že moře stojí a my se po něm pohybujeme a vlny že jsou rozráženy pohybem skalního útesu, na jehož vrcholu nepohnutě sedíme.

Otázala se, jak dlouho bude cesta trvat. Zvedl jsem udiveně oči, protože jsem jí to už říkal.

„Asi dvacet let,“ odpověděl jsem a sám jsem se tomu podivil.

„A rychlost GEY překročí polovinu rychlosti světla?“

„Ano.“

Myslil jsem, že se zahleděla do dálky, překvapil mě proto neznatelný pohyb jejích rtů. Vtom jsem pochopil; počítala. Nemýlil jsem se.

„Cesta bude trvat asi dvacet pozemských let, ale rychlost rakety způsobí, že zestárnete jen o…“ odmlčela se, jako by si nebyla jista svými tichými výpočty.

„O patnáct, možná o šestnáct, protože…“ umlkl jsem při pohledu na nepopsatelný úsměv, který se objevil na její tváři.

„Až se vrátíš, budu starší než ty,“ vysvětlila.

Nevěděl jsem, co říci. Sedělo se mi nepohodlně, avšak neodvažoval jsem se změnit polohu, díval jsem se na burácející oceán a cítil jsem, jak nás dělí mlčení, totéž, které nás kdysi tak pevně poutalo.

„Ano,“ řekl jsem zoufale, „myslím, že jsem k tobě byl upřímný a že nám spolu bylo dobře a mohli jsme…“

„Proč to říkáš?“ pravila, dívajíc se stále před sebe, jako v údivu poněkud ospalém. Její klid ještě zvyšoval osamělost. „Říkám to, protože se mi v této chvíli zdá, že jsme si cizí, a přece to není pravda, Aničko… Nemůže to být pravda…“

„A přece je to pravda,“ odpověděla, a já bych byl tato slova trpně přijal, kdyby nebyla udělala opět něco, co mě u ní tak často překvapovalo; usmála se: ironicky nebo smutně, to nedovedu říci.

„Aničko…“

Chtěl jsem ji k sobě přivinout, ale jemně se mi vymkla. „Znamenám-li pro tebe něco,“ řekla, „je to jen proto, že jsem byla nezávislá. Kdybych byla jiná… nebyla bych jistě posledním člověkem, s nímž se loučíš…“

„Máš pravdu, i když tomu docela nevěřím, ale musíme o tom skutečně mluvit?“

„Rád bys slyšel nějaká krásná, snad trochu melancholická slova, která by se stala jakýmsi symfonickým finálem naší známosti?“ řekla s trošinkou výsměchu. Neusmívala se již. „A kdybych ti teď řekla, že chci…“

„Prosím tě, nechme žertů,“ odpověděl jsem a ona se dala do smíchu, když viděla mé vzrušení, které jsem potlačil o zlomek vteřiny příliš pozdě. Zalykala se smíchem, až se její tmavé, větrem rozčechrané vlasy dotýkaly vysokého balvanu, jenž tvořil jakési přírodní opěradlo, a obtékaly jeho okraj jako oblévala voda, tříštící se pod námi, balvany útesu.

Její smích mě zmátl. Trvalo to však jen chvilku… pak mě napadla myšlenka, která se vynořila už nejednou, když Anna byla blízko mne: tohle byl jiný člověk, celý velký, uzavřený svět, který něco nepochopitelného a velikého pro mne jediného odlišilo a vytvořilo mezi tisíci jiných. A tento svět unikal. Dělilo nás už tak mnoho, že fyzická blízkost těl byla zcela bezmocná. Dotkl jsem se její ruky: pohlédla mi do tváře. V jejích očích něco zahořelo — teplé, měkké světlo.

„Anno,“ řekl jsem šeptem, „to všechno je pravda, vím o tobě tak málo, ale ty o mně také; existovalo ještě něco jiného než možnost, které není dáno, aby se rozvinula. Ale chci, abys věděla, jak se mnoho tvou zásluhou…“

„Jak jsi nemoudrý a umíněný,“ odpověděla již s úsměvem. „Zase ta hezká slovíčka?“

„Tak co mám dělat?“ zeptal jsem se jako dítě a ona se krátce zasmála, ale ihned zvážněla a odpověděla, naklánějíc hlavu dozadu.

„Copak já vím… třeba mě polib… nedá se nic dělat…“

Objal jsem ji. Hleděli jsme si do očí. Bez námahy bych mohl najít mezi všemi odstíny oblohy barvu jejích duhovek, v nichž se nyní jako ve dvou malých nebeských klenbách odrážela miniaturní slunce.

Vstala, uhladila si šaty a pozorně, téměř s nedůvěrou se prohlížela v malém zrcátku a česala si vlasy mým hřebínkem. Vždycky mě dojímala přísnou prostotou, jaká se zračila na její tváři při těchto obřadech, a myšlenka, že jim přihlížím naposledy, mi sevřela hrdlo nevýslovným smutkem.

„Už je pozdě, zmeškáš letadlo,“ řekla, a když jsem při vstávání klopýtl, chytla mě pod paždí malou, pevnou rukou.

„Pojď, nešiko, pojď, nebo ještě místo na hvězdy poletíš do vody…“


Загрузка...