K Mrakům Magellanovým

ANNA Z HVĚZD

V druhém roce cesty opoždění v rádiovém spojení přerušilo prakticky kontakt se Zemí. Drobný úlomek lidstva, zamčený ve skořápce, která padala ledově mrazivou tmou, byl odkázán výhradně na sebe. A život pokračoval: laboratoře pracovaly, na poradách kolektivů si vědci vyměňovali výsledky bádání, mladí chlapci a děvčata ukončovali studia, uzavíraly se sňatky, přicházely na svět děti.

Věnoval jsem jim mimořádnou pozornost. Vyptával jsem se podrobně matek, které přicházely do ambulatoria, a musím se přiznat, že mé jednání, kromě vědecké zvídavosti, ovlivňovalo podezření, že těsné sousedství věčné tmy a pobyt mezi hvězdami, před nimiž jsme se snažili chránit tlustými pancéři rakety, budou mít nějaký neznámý vliv na vývoj těchto malých lidských bytostí. Proto jsem nikoliv bez podezíravosti asistoval u převinování růžových, pištících nemluvňat, jako bych doufal, že se na nich nečekaně objeví nějaké „hvězdné“ příznaky, avšak mé očekávání (jehož směšnost jsem si částečně uvědomoval) se nesplňovalo. Byly to všechny naprosto normální, zdravé, veselé děti. První už lezly po trávnících parku a jejich pláč, který se nečekaně ozval z nějakého bytu, když člověk šel chodbou, dělal okolí kovových stěn a křižujících se chodeb podivně domáckým, jako by do rakety zavanul teplý dech vlastního dětství.

Věnoval jsem se vlastně péči o děti sám, protože z naší lékařské trojice Schrey byl chirurg a Anna jevila k dětem jakousi potlačovanou nechuť, kterou jsem si nedovedl vysvětlit, ježto na počátku cesty se o osudy prvních novorozeňat živě zajímala.

Život na raketě dosáhl na oko stavu rovnováhy. — Přesto však si mohl citlivý pozorovatel všimnout změny, jaká se udála s námi všemi, změny tím důležitější, že zdánlivě zapadla do nitra každého člověka.

Kdysi jsme se děsili rostoucího mlčení. Splnila se tato obava? Vlastně ne; stýkali jsme se rádi a často, společenské podniky se konaly stejně často jako podniky vědecké, pracovaly sportovní oddíly, ale naše práce a rozhovory byly dosti podivné. Hovořili jsme hodně o denních bezvýznamných událostech, o koncertech, které jsme poslouchali, o knížkách, které jsme přečtli, o známých. Nikdo se nezmiňoval o Zemi; její jméno v rozmluvách nikdy nepadlo; zdálo by se, že všichni zapomněli na její existenci; stejně nikdo nevzpomínal na své milé, kteří zůstali na ní, ba ani na cestu samu.

O tomto tématu hovořili pouze odborníci. Objevili řadu zajímavých skutečností; tak na příklad několik měsíců potom, co jsme dosáhli plné cestovní rychlosti, zpozorovali, že se začíná nepatrně zvyšovat teplota uvnitř GEY. Inženýři pátrali po příčině tohoto úkazu. Byl tím podivnější, že motory rakety už nepracovaly, příčina mohla tedy být jedině vně rakety; ale tam se rozkládala prázdnota, která obsahovala v jednom krychlovém centimetru pouze několik atomů, čili prakticky absolutní prázdno — srovnáme-li je s průměrnou hustotou plynů v zemských poměrech, kde je v jednom krychlovém centimetru několik desítek trilionů atomů. GEA se však pohybovala takovou rychlostí, že každý čtvereční centimetr jejího pláště narážel v každé vteřině na osm set miliard atomů; to stačilo, aby vzniklo „tření“ a z toho plynoucí zahřívání rakety, a co víc, ukázalo se, že raketa — když proráží tento mezihvězdný „plyn“ — pomalu obrůstá vrstvičkou atomů, nějak „vlisovaných“ rychlostí do vnější plochy pancéře. Samozřejmě zvětšení hmoty, které takto vzniká, je neslýchané malé, přesto však je neobyčejně citlivé aparáty dokázaly změřit.

V ambulatoriu jsem míval denně několik pacientů: stížnosti byly různé, často velmi neurčité; někdy to vypadalo, že jsou jenom záminkou pro rozmluvu s lékařem, rozmluvu dovolující naprostou upřímnost. Toto privilegované postavení mi umožnilo poznat prameny událostí, k nimž došlo o měsíce, ba o celá léta později.

Poznenáhlu vznikala jakási všeobecná „lehkost“ života. Lidé se rádi bavili, rádi žertovali, ale to všechno ulpívalo na povrchu. Občas během nejvšednější rozmluvy uklouzl někomu výrok, který všichni svědomitě přešli mlčením. Vzpomínám si, že jednou v parku, když se hovořilo o práci tektonofyziků a o možnostech jejich budoucího uplatnění, padlo slovo „Země“. Jakási žena řekla tiše: „A vrátíme se vůbec?“ Vteřinu vládlo napjaté mlčení, ale pak začalo najednou několik lidí chvatně mluvit o něčem jiném.

Nejvíce znepokojujícím úkazem, který zasahoval do nejhlubších a nejtajnějších vrstev duševního života, vymykajících se pozorování, byly na GEI osudy milostných vztahů.

Statisíce pokolení zvířat, která musela vyhynout, aby se vyvinul člověk, odkázala mu jako těžké a nezavržitelné dědictví přitažlivost pohlaví. Věky míjely, civilizace povstávaly a zanikaly a člověk bojující s přírodou, která ho obklopovala, i s přírodou v sobě, konal tisíce a tisíce pokusů vyvést na světlo ony temné síly, které byly do něho vloženy bez jeho vůle a vědomí; tak se žádost pudící k sobě samice a samce měnila v touhu. Avšak po věky lásku, jako ostatní citové oblasti, utvářely předpisy, rituály a zákony, které vznikaly při srážkách společenských antagonismů. Překážky ve sblížení muže a ženy vyplývaly z vlastnických poměrů, z náboženských mýtů a pověr. Barbarské merkantilní formace změnily lásku ve zboží, dosažitelné pro ty, kdo mohli koupit — v nestvůrný trh! Láska měla být prostředkem, která dráždí přesycené nervy, dalším pamlskem, ohnivou skvrnou v šedi a nudě života. Mužové a ženy se k ní utíkali před slepými katastrofami, jaké bujely uvnitř společenských řádů, a před stejně slepým vegetováním všednosti.

Náš společenský řád vytvořil nový vztah mezi pohlavími, který pramení z tvůrčí práce, lhostejno zda duševní či fyzické, jako z nejhlubšího smyslu života. Duševní tvůrčí činnost vyplývá z tělesné, je jejím vyšším, jasnějším odrazem, ustavičným opakováním nadšení a neklidu, jaký v nás probouzí svět. Dříve se lidé věnovali otázkám pohlaví, aniž chápali, že početí nové bytosti je tou nejvyšší odpovědností, jaká je člověku svěřena. Pokolení se rodila a umírala, a velké, nepochopené tajemství bylo odevzdáváno jedné generaci po druhé jako zapečetěný list, který přečíst bylo dopřáno teprve pozdním potomkům.

Záhady, které staví před člověka svět, řešíme prací mozku, jenž odráží řád přírody, jako zákonitost materiálních změn, které se odehrávají stejně v hlubinách hvězd i lidských těl. Láska nepodlehla vědeckému zkoumání, protože ji nelze chytit do formulek a vzorců, nedá se předvídat ani vypočítat a přesto je v našem racionálním světě zkušeností, bez níž by náš život nebyl plný.

V pozemské lásce naší doby není nic z výbuchů chtíčů, prudkých sblížení a rozchodů, nic z žádosti sobeckého vlastnictví, smíšené s pocitem omezování a závislosti. Jako planety kroužící po svých drahách se v určitých nečetných bodech vzájemně přibližují, tak se v lásce přibližují muž a žena tak velice, jak se jen může jeden člověk přiblížit k druhému. Tak vzniká jednota tužeb, dívání na svět očima druhého člověka, tajemství jeho neustálé blízkosti i radost z přijímání cizích starostí a břemen, jichž nemůže být nikdy příliš mnoho. Vášeň je tedy pouze jedním z mnoha spojovacích článků a něha se mění z podráždění smyslů v písmena jazyka beze slov, jenž začíná tam, kde obyčejná každodenní řeč vázne a selhává. Taková láska může být pouze jedna.

Vzpomínám, jak při rozhovorech s historiky, kteří mi vyprávěli o dějinách lásky před dávnými věky, nevycházel jsem z údivu nad vrtkavostí a nestálostí citů dávnověkých lidí, a již vůbec jsem nechápal, jak mohli, toužíce po vzdělání v různých oborech života, ať již významných, či malicherných, nevyžadovat nic v jedné z nejdůležitějších oblastí, výchově dětí rodiči. Jejich nevědomost musela být skutečně obrovská, jestliže se odvažovali nechat zde otevřené pole působnosti naprosté libovůli a náhodě, jestliže nechápali, že v prvních letech života je dítě nejcitlivějším a nejpoddajnějším materiálem, v němž se otiskují všechny vlivy okolí, a že vady, získané v tomto údobí, nemůže později odstranit někdy ani krajní úsilí vychovatelů.

Na palubu GEY přišlo ze Země mnoho žen a mužů zralých již pro lásku, ale stále ještě hledajících, a dalo se předpokládat, že dlouhá doba cesty spojí mnoho dvojic. Toto očekávání se splnilo, ale překážky, které většina z nich musela překonávat, byly větší, než kdokoli tušil. V druhém roce cesty se stávalo, že dvojice vznikaly přechodně a rozcházely se jakoby náhodou, a tento návrat zaniklých barbarských mravů halil jakýsi tichý souhlas ostatních. Bylo to v době, kdy odvaha, sebeovládání, klid, všechny ty znaky, jimiž nás obdařila Země, staly se jakousi vnější, strnulou formou, povrchem viditelným pro jiné, který předstíral, že se nic nezměnilo, zatím co vlastní žhavá náplň života někam unikala a mizela. To byla ta strašlivá spoušť, jakou zanechává kosmická prázdnota v lidech nepřipravených na nesmírné strázně pouti mezi hvězdami.

Jestliže jsme mohli do určitého stupně klamat své druhy v práci, kolegy, ba dokonce i přátele, nebylo možno jednat tak v nejhlubší sféře citu. Odtud pokusy najít útočiště v náručích žen, propadnout se v křečích rozkoše. Věděli jsme, že nás trvale nespojí ani společná lítost, ani zoufalství, ani touha svrhnout ze sebe odpovědnost za dobrovolně přijatý osud, že to neudělá nic jiného než láska, a přesto mužové vyhledávali ženy a ony se jim oddávaly se soustředěným mlčenlivým porozuměním. Byly to pokusy o záchranu, stejně nebezpečné jako marné. Nejbližší odliv vyvrhoval náhodné milence, bezbranné a bez vedoucí myšlenky, a když se ozývalo ve tmě nad jejich hlavami výstražné houkání, opakující se noc co noc, neměli odvahu podívat se sobě do očí, protože v nich byla prázdnota, před kterou chtěli utéci, a břemeno, které na chvíli svrhli, vracelo se znovu. A tak leželi vedle sebe sami, uvědomujíce si svoji porážku.

Koho mám na mysli, když říkám tato slova? Především sebe, ačkoliv vím, či spíše tuším, že nejeden z mých druhů utrpěl podobnou porážku. Mám na mysli sebe. Pouze sebe, protože Anna vyšla z této zkoušky vítězně, třebas dlouho trpěla, ale snad právě proto, že měla odvahu trpět, zatím co já chtěl jenom zapomenout.

Když se lidské hlavy k sobě blíží k polibku, není možno obsáhnout pohledem druhou tvář, neboť je příliš blízko. Je to blízkost fyzická, která nic neřeší, ani nezavazuje. Nadarmo jsem chtěl uspíšit příchod citu, marně jsem ho hledal v dychtivých polibcích, v pevném objetí — zatím co cit byl v nějaké večerní chvilce mlčení, v úsměvu napůl skrývaném, v náhodném, nečekaném setkání rukou, z nichž jedna toužila pohladit druhou a zastavila se nesměle v půli cesty. Jak vůbec jsem nechápal Annu, jak strašně málo se mne týkalo to, čím žila. Nechci mluvit mnoho o tom, jak jsem poznal tuto pravdu. Jistě se ve mně často něco ozvalo, možná šlechetnost, možná pouhá hanba. Do paměti se mi vryla pouze jedna událost; a přece jsem se lecčehos domýšlel i předtím a jen jsem zaplašoval tyto myšlenky, jako kdybych měl nehezký strach, že budu muset vzít na sebe odpovědnost i za její osud — já, jenž jsem svůj vlastní osud nedovedl nést dále.

Uvědomil jsem si přece nejednou, že si vzpomínala na nejbezvýznamnější podrobnosti našich prvních schůzek, z nichž jsem si já nepamatoval skoro nic; připisoval jsem to dobré paměti vlastní ženám, která naopak mužům většinou chybí. Byla zde ona potají vyslechnutá rozmluva a více takových maličkostí, které jsem nechtěl chápat. Až jednou večer se stalo něco, co už jsem se neodvážil nevidět.

Seděli jsme, či spíše pólo leželi na lůžku, pokrytém těžkou bílou kožešinou. Unaven opřel jsem hlavu o Anniny zkřížené paže a díval jsem se před sebe nevidoucíma očima. Svítila nízko pověšená modrá lampička. Hovořil jsem, jak už nejednou, o tom, jak budeme v budoucnu žít spolu, jak cestou narazíme na planetu tak malou, že na ní bude místo jen pro dva lidi, a těmi lidmi že budeme my, a usadíme se tam v malinkém domečku, obklopeném hvězdami. Když jsem to vyprávěl, pološeptem, líně, uviděl jsem náhle Anninu tvář v zrcadle visícím na zdi.

Naslouchala mi s hořkým, nepatrným zkřivením rtů, jako by říkala: „Vím, že je to všechno klam, a že to říkáš jen tak, abys jen zaplašil mlčení, a že zapomínáš každé slovo, sotva je vyslovíš, ale to nevadí, mluv dál, mluv jen dál…“

A v této vteřině jsem pochopil, jak nebezpečný to byl pokus. Nedával jsem jí nic. Byla pro mne teplým, tichým útočištěm před dlouhými, prázdnými hodinami týdnů a měsíců. Zvykl jsem si na ni, jak si člověk zvykne na nějakou krajinu; když nebyla se mnou, cítil jsem prázdnotu zvenčí, ne v sobě: kdybych ji byl cítil v sobě, znamenalo by to lásku. A ona to pochopila od samého začátku a nesla to s jakýmsi klidným zoufalstvím, protože mě milovala. Hle, nejdražší, ale přitom naprosto cizí člověk; lhostejně a bezstarostně vstoupil do jejího života, probíral se v jejích nejintimnějších vzpomínkách, přehraboval se v nich jako dítě v lesklých cetkách, na okamžik je zvedal k očím, aby je vzápětí znuděně pohodil. Občas býval něžný, a to bylo ještě horší. Ano, byl bych mohl vidět svět jejíma očima, uslyšet ty hlasy jejího srdce, které umlčovala sama před sebou. Připravena na všechno, pohlížela na svůj osud, jako by se teprve začínal, bílý a nepopsaný. Její láska se neděsila hvězd a já jsem myslel jen na to, že jí voní vlasy a že má teplou, měkkou pleť…

Umlkl jsem, neschopen vypravit ze sebe další falešné slůvko…

„A co dál?“ zeptala se tiše, kolébajíc lehce mou hlavu. Nemohl jsem mluvit, hrdlo jako by mi stiskla železná ruka, a tak připojuje ke všem předchozím hanebným skutkům ještě další, přitáhl jsem její hlavu k sobě, abych jí vtiskl polibek, do něhož jsem se skryl, aby nemohla vyčíst z mé tváře, že už vím.

Jak rád bych vám řekl, že hned potom jsem si Annu zamiloval a že jsme byli velice šťastni! Lidské vztahy se však bohužel neřeší tak prostě.

Uplynula druhá zima cesty, přišla druhé jaro. Doposud všechny stromy parku prodělávaly změny, poslušny umělého slunce: když hřálo silněji, pokrývaly se listím, rozkvétaly, nesly plody, když počínalo slábnout, oblékaly podzimní šat v nejkrásnějších barvách a pouze samojediná kanadská jedle nad potokem, zahalená do černi svého jehličí, neměnila svůj vzhled. Do země, z níž čerpala životodárnou mízu, vstřikovali botanici speciální hormony a preparáty, ale ona zůstávala nehybná, lhostejná, jako by prohlédla jejich naivní hru a pohřížila se do věčného spánku, nechtíc být součástí falešné vidiny Země. A tu, jednou ráno, prolétla celou GEOU elektrizující zpráva. Černá jedle uvěřila v jaro a přes noc vystrčila zelené prstíčky…

Shromáždili jsme se v parku ve velkém zástupu. Nikdo nemluvil. Všichni, kteří sem tak chvatně přiběhli, hnáni nepochopitelnou silou, zůstávali stát, dívali se mlčky na procitnuvší strom a jeden po druhém odcházeli. Nakonec zbylo jen několik osob; někdo chtěl utrhnout bledě zelenou štětičku, aby ji rozemnul mezi prsty a nadechl se pryskyřičné vůně, někdo jiný ho přísně napomenul. Konečně jsem zůstal sám. Posadil jsem se pod strom s hlavou opřenou o ruce. Do naivní radosti, jakou mi působil pohled na strom, vmísil se tupý žal. Vtom jsem si uvědomil něčí přítomnost. Vedle mne stáli Ameta a Zorin.

„Pojď s námi,“ řekl Ameta, „projdeme se po hvězdné palubě.“

Neměl jsem nejmenší chuti, zvláště teď ne.

„Nechce se ti?“ řekl Ameta. „Ale přesto pojď.“

Zmocnil se mne hněv na Ametu za jeho vtíravost. Vstal jsem as nelibostí jsem vykročil za piloty. Výtah nás vynesl na úroveň vyhlídkové paluby. Za chvíli jsme se octli v temnotě pod hvězdami. Nechtěl jsem se na ně dívat. Odvrátil jsem hlavu, avšak rameny, kůží hlavy, celým povrchem těla jsem cítil propast, šklebící se za mými zády. Stáli jsme ve tmě; konečně řekl Ameta jakoby k nikomu:

„Nebydlíme v domě pod oblaky, jsme ve vzduchoprázdnu. Můžeme se klamat a jednat tak, jako kdyby tomu bylo jinak, ale to je vše. Daleko lepší je jasně říci, že žijeme ve vzduchoprázdnu… ba dokonce z tohoto zjištění vyjít. Je pravda, pak se dostaví strach, protože všechno, nač jsme byli zvyklí spoléhat, bylo nám odňato. Mysl se stůj co stůj pokouší zastřít skutečnost nějakou obrovskou lží. To se nesmí dělat. My nepotřebujeme jistotu klidnou, zajištěnou před nehodami. Což neprobádaná hrozivá nejistota není mnohem víc lidská? Obzory života stále rozšiřujeme, objevujeme v nich tedy víc a víc. Nezavírej oči! To je jediná odvaha, jakou člověk potřebuje. Nezavrhuj vesmírnou prázdnotu, nereptej proti ní, vždyť právě to je náš svět. Náš svět! Musíme jen pochopit, že všechno je tím víc naše, lidské, čím je těžší, aby se stalo naším cílem, už odedávna hledaným, to, co se zdálo být cizí a hrozivé.“

Nehybně doutnaly hvězdy. Mlčel jsem. Ameta znovu promluvil, jako kdyby navazoval na přerušený rozhovor:

„Máš nějaký program na dnešní večer?“

„Ne.“

„Přijď za hodinu do dětského parku. Přijdeš?“

Byl bych snad odmítl, ale uchopil mou ruku a krátký, pevný stisk, který jsme vyměnili, mě smířil se vším. S tím podivným proslovem před tváří hvězd, se zvláštním pozváním a konečně i s ním samým, s pilotem Ametou.

Dětský park se říkalo sálu, který připomínal nevelkou botanickou zahradu. Nerostlo tam příliš mnoho stromů, všechny byly nízké, se silnými a pokřivenými větvemi, jak dělanými pro šplhání. Byl zde písek pro nejmenší děti a malá, balvany obklopená jeskyně ve skále, i vodotrysk uprostřed.

Dnes stromy a písek zmizely. Videoplastikové proměnili sál v kouzelnou zahradu, protože se tady měly konat zvláštní závody — soutěž o titul nejlepšího vypravěče pohádek. Uchazečů o titul vítěze bylo mnoho. Postupně zaujímali místo na pódiu, obklopeni hloučkem naslouchajících dětí, které měly v ručkách malé stříbrné zvonečky.

Zvonily jimi, když byla pohádka u konce, a tak vyjadřovaly své pocity; velký automat, převlečený do groteskního kostýmu, poloskrytý ve stínu palmy, neomylně měřil intenzitu hromadného cinkotu zvonků. Ukázalo se, že jedním z nejlepších vypravěčů je Zorin; pilot, obyčejně málomluvný, nás překvapil pohádkou o radioaktivních obrech z hvězdy Algolu; přesto však palmu vítězství dobyl Tembhara, jehož jméno za doprovodu výbuchů bengálského ohně vyhlásil automat přestrojený za čaroděje.

Vychovatelé pomalu odváděli děti do ložnic, a to se neobešlo bez nářků nejmladších, které ještě čekaly na něco nevídaného. Nakonec, když jsem se rozhlédl, uviděl jsem samé dospělé lidi a srdce mě zabolelo jakýmsi bezděčným smutkem, jako kdybych se sám — odchodem dětí — neodvolatelně rozloučil s mládím.

Ale tu lehkým krokem vystoupila na opuštěné pódium Callarla a zeptala se s úsměvem:

„Čekáte na další pohádku? Povím vám ji, budete-li chtít, abyste se všichni necítili tak staří…“

Poslušní spontánního impulsu, posbírali jsme stříbrné zvonečky, pohozené dětmi, a veselé hlásky rolniček naplnily celý sál. Callarla pak s mnohoslibnou a tajuplnou tváří začala vyprávět:

„Pohádka, kterou vám budu povídat, je téměř pravdivá a jmenuje se O smějícím se Turingovi.“

Zavládlo ticho, v němž se ještě nějakou dobu ozývaly kroky obsluhujících automatů. Pak i ty utichly, ale Callarla ještě stále mlčela a v koutcích úst jí bloudil lehounký úsměv. Snad na něco čekala. Nač? Třeba na návrat té nálady, jíž jsme podlehli všichni, dokud ještě byly v sále děti.

Nakonec řekla:

„Slyšela jsem ji od své babičky, ženy neobyčejně konzervativní, která… ale u pohádek snad jsou komentáře zbytečné. A tak tedy začnu…“

Už se na nás nedívala. Její oči utkvěly na blýskavém biči vodotrysku a tlumený hlas se mísil se zvukem vody dopadající na okraj kamenné nádrže.

„Za dávných, pradávných časů, více než před tisíci lety, byl svět rozdělen na dvě poloviny. Jedná vládli Atlantiďané. Každý člověk, v dobách dávno minulých stejně jako dnes, má nějaké touhy. Také Atlantiďané je měli. Jejich touhou bylo zničit druhou polovinu světa, která se osvobodila z jejich nadvlády. Proto shromaždovali jedy, aby mohli otrávit vzduch i vodu, smrtící radioaktivní látky a výbušniny. Ale čím více jich měli, tím větší hrůza na ně padala. Kupovali tedy za zlato vědce, aby jim sestrojovali dokonalé stroje na zabíjení. Jednou se dověděli, že na jednom dálném ostrově za mořem bydlí vědec jménem Turing, který umí stavět automaty. Tehdy ještě nebylo po automatech ani slechu a nikdo dobře nevěděl, k čemu mohou být dobré. Turing stavěl všelijaké automaty: jedny vyráběly stroje, jiné pekly chleba, další počítaly a logicky uvažovaly. Tak se lopotil čtyřicet let, až vymyslil automat, který mohl dělat vše, co vůbec bylo možné. Automat dovedl tavit kovy z rud i šít boty, přeměňovat prvky, stavět domy a stejně jako pracovat fyzicky dovedl i myslit: dovedl odpovědět na každou otázku a rozřešit každý problém; nebylo věci, kterou by nevykonal, byla-li mu nařízena. Vládcové Atlantidy vyslali své zvědy, aby Turinga koupili, ale vědec na to nechtěl přistoupit. Tu ho uvěznili a plány vynálezu mu ukradli. Nejstarší z Atlantiďanů je prohlédl, svolal ostatní a řekl:,Až budeme mít ten automat, zeptáme se ho, jak zničit ty netvory, kteří chtějí na věky odstranit válku.

A druhý vládce, šedovlasý a všemi vážený, dodal:,A také nám poví, jak odnaučit naše poddané myslit, protože lidé, kteří myslí, neradi umírají pro čest a slávu našeho zlata.

Těmto slovům všichni zatleskali a rozhodli: Postavíme velký Generální Turingův Automat a pak se staneme všemocnými, takže nikdo na světě se neodváží postavit se nám na odpor.

Pak povolali sedm tisíc počtářů (protože tehdy lidé počítali z hlavy) — aby vypočítali, kolik zlata bude třeba na stavbu, a pak svolali sedm tisíc inženýrů a konstruktérů, kteří po sedm let rýsovali plány. Ještě dříve, než byly hotovy, vydaly se první pracovní čety na určená místa. V Alamogordu, v srdci velké písečné pouště Nového Mexika, bylo soustředěno sedmkrát sedm tisíc dělníků. Bydlili v barácích z plechu, v noci trpěli ledovým chladem a ve dne ukrutným žárem. Slaný písek jim leptal plíce i oči, ničily je nemoci a na místa těch, kteří zahynuli, byli přiháněni noví a noví; a tak kopali hluboké jámy pro základy, proráželi ve skalách štoly a chodby a nad nimi kráčely dlouhokrké drapáky, podobné ještěrům, jací žili před sedmdesáti milióny let. A ta stavba trvala sedm let a ještě jednou sedm let a tak po čtrnácti letech vysoké věže a budovy pokryly sto tisíc akrů půdy, obklopených vysokou zdí; konečně nadešel den, kdy odešly zbytky těch, kdo přežili titánskou práci, a brány se zavřely.

Staveniště se vylidnila, nastalo ticho, jen vítr svištěl ve vysoko natažených drátech a po stezkách vysypaných pískem přecházeli hlídači se psy. Tak tomu bylo po sedm dní, až konečně za tmavé, bezměsíčné noci se před východní zdí zastavil vůz, zvaný obrněný automobil, z něhož vystoupilo osm lidí, kteří vládli v Atlantidě. Prvnímu patřilo její železo, druhému uhlí, třetímu nafta, čtvrtému spoje, pátému obilí a maso, šestému elektřina a sedmému armáda.

Z podzemí jim vyšel vstříc hlavní inženýr stavby a hluboce se jim uklonil. Vládcové vystoupili z auta a uviděli lampy, houpající se vysoko nade zdmi na drátěných lanech, a v jejich neklidném světle — černé věže a bloky nakupené jeden vedle druhého jako šiky vojáků. To byla jen nevelká, na povrchu země viditelná část Turingova Generálního Automatu, který se táhl hluboko pod zemí ve štolách a chodbách, vyhloubených ve skalách pouště. Z obou stran se přiblížily stráže, černé dveře ve zdi se rozestoupily a příchozí vstoupili dovnitř, kde na ně čekal zasklený motorový vůz, který se dal ihned do pohybu.

Projížděli sály se studeným modrým osvětlením a paláci, jakoby obrácenými dolů a vtěsnanými do skály, a nad jejich hlavami se černala neproniknutelná spleť kabelů, obtížená velikými rolničkami izolátorů. Míjeli hnízda tlumivek zapuštěná do zdi, protínali napříč šachty, v nichž stály na stráži automaty v nerozbitných helmách, a motorový vozík zajížděl do větší a větší hloubky; inženýr jim všechno vysvětloval a říkal, že jen hlavních velínů je v podzemí více než vteřin v lidském životě. Jeli dál, sestupovali z jednoho poschodí do druhého, za sklem se vinuly chodby, pohled bloudil v lese přívodů, vagón projížděl pod silnými měděnými dráty, časem v dáli zamžikalo rubínové světélko, tma houstla a otřásající se vozík klesal níž a níž.

Ale celý tento širý a nezměrný labyrint byl mrtvý, ani jediný impuls proudu ještě nikdy neproběhl miliardami zkroucených žil, které opřádaly měděný mozek stroje. Jeli dlouho; konečně za okny zablikala světélka, ozařující vlhkou skálu tunelu. Motorový vozík sebou trhl a zastavil se. Byli u cíle. Pod strašlivou stavbou, v jejím nejhlubším srdci, byla nevelká vejčitá pancéřová místnost. Vstoupili tam. Na černých stěnách bylo vidět ukazovatele kontrolních přístrojů, sedm set sedmdesát sedm ciferníků a uprostřed — stupeň. Na něm černý mikrofon a pod diamantovým zvonem tlačítko — více nic. Odtud měly být Velkému Univerzálnímu Turingovi udělovány rozkazy.

Inženýr vysvětloval, že stroj může stejně dobře pěstovat exotické květiny, jako zakládat zahrady i zabíjet lidi. Neměl žádná bezpečnostní opatření, jako mají naše dnešní automaty, nepřipomínal je vůbec ničím. Byl to barbarský, divoký automat, miliónkrát větší než pyramida.

Tam se tedy zastavili a zavládlo ticho. Přestože u stropu zářilo sedm lustrů, pohlcovaly černé stěny světlo. Turing měl být doopravdy spuštěn až později, ale nejstarší inženýr, aby se vlichotil do přízně svých chlebodárců, přivedl je na myšlenku, aby provedli zkoušku ihned. On sám žil už po řadu let v horečce očekávání a na dně jeho myšlenek dřímala jediná, kterou skrýval, protože chápal, že ten, kdo se postaví k mikrofonu zapnutého Turinga, bude mít větší moc než asyrští a babylónští mágové, jimž sloužívali démoni. A tak, když řekl první vládce:,Ale co musíme udělat, aby to začalo fungovat? odpověděl: ‚Pane, stiskneš-li tento černý knoflík, zvednou se stavidla v přehradách a vody Řeky svatého Juana se vřítí do přívodů sedmi turbín a vznikne proud, který nasytí kovové útroby Turinga a pak začnou jeho žíly pulsovat elektrickým tepem. Tu se onoho vládce zmocnilo vzrušení, protože miloval věci velké a zvláštní a zmáčkl jakoby náhodou knoflík tlustým prstem. A tu se roztančila světla, všechny ciferníky se zachvěly, lampičky otevřely červené oči a pohlédly na ně a nad jejich hlavami ožilo a otřáslo se prostranství statisíce akrů.

Stroje běžely a hučely, tisíce elektronek se rozhořívaly šarlatem, relé se pohybovala sem a tam a všemi cévami, solenoidy, závity proběhl proud. Ale v černé komnatě bylo vidět pouze nehybně osvětlené kotouče ciferníků a v ampliónu se ozval dutý zvuk, protože obluda s měděným mozkem byla probuzena k životu, ale ještě spala a jako kdyby chrápala.

Tu najednou pochopili vládcové, že stojí před bytostí všemohoucí, že je to bůh, kterého oni sami stvořili, a když mu dají rozkaz, udělá všechno. A když se nad tímto slovem zamyslili, ulekli se v hloubi svých srdcí, jako kdyby pohlédli do propasti, protože nebyli zvyklí, aby mohli všechno.

Každý si myslil, že na jeho rozkaz zničí automat jmění i život ostatních šesti, ale potlačoval tuto neodbytnou, nesnesitelnou myšlenku ve prospěch nové války, kterou společně dojednali. Avšak osmému z nich bylo osmnáct let a byl synem vládce železa, nejbohatšího ze všech, protože ze železa se vyráběly nástroje na zabíjení. Vládce železa dovedl prodávat krev za zlato jako nikdo jiný, a v jeho hutích bušily tisíce ocelových bucharů proto, aby v dalekých zemích přestaly bít tisíce živých srdcí. Ale jeho syn byl ještě chlapec, bledý a melancholický. Znal chuť všech plodů Země, všech jedů, dráždících ospalé nervy, a všech rozkoší, které je možno koupit za zlato. Proto se mu svět zdál být plný bezmezné nudy a při hledání nových vzrušení rád se nořil do labyrintů temných filosofií. Nikdo z lidí, kteří stáli nepohnutě, se neodvážil promluvit, zdrcen vlastní nicotou tváří v tvář stroji, a jen napjatě naslouchal rytmickému bzučení proudu, který teď zněl, jako kdyby netvor dýchal v napjatém a pokorném očekávání.

A tehdy ten bledý chlapec znenadání předstoupil a zeptal se:

‚Proč žijeme?

Jeho otec sebou trhl, chtěl ho pokárat, ale ještě neotevřel ústa, když Turing už začal pracovat. Světla se začala třást, osvětlení zesláblo, tma stěn se plížila k nim a hned zase od nich ustupovala. Vtom vylétl z reproduktoru železný vzdech, za ním druhý, třetí, čtvrtý, stále prudší a prudší. Podlaha se zatřásla, zvedl se z ní prach, nohy se jim podlamovaly od strašných nárazů; najednou v bouři skřípavého hřmotu a rachotu se všichni zároveň vrhli ke dveřím, šlapali po sobě, rvali se v panickém útěku, pochopili totiž: stroj se smál…!“