K Mrakům Magellanovým

KVĚTY ZEMĚ

Po celou noc se GEA vzdalovala od planety. V osm hodin ráno oznámily reproduktory, že rada astrogátorů svolává posádku na schůzi.

Ve čtvrthodině byl amfiteátr plný. Rozléhal se v něm hluboký, dutý šumot. Pódium u zdi bylo prázdné. Najednou na ně vystoupil Ter Akonjan a řekl:

„Slovo má profesor Goobar.“

Teprve teď jsme všichni uviděli, že Goobar, malý, lehce shrbený, stojí už delší dobu opodál a dívá se do sálu. Nastalo velké ticho, v němž se ozval jeho hlas:

„Seznámím vás s hypotézou, která se pokouší vysvětlit minulé události a má určit naše příští kroky.

Tragické události včerejšího dne svědčily by zdánlivě o tom, že obyvateli Bílé planety jsou krvelačné bytosti, které se ve svém jednání řídí pohnutkami lidem nepochopitelnými. Vím z hovorů, že si to myslí mnozí z vás. Tento názor pokládám za nesprávný. O těchto bytostech víme pramálo, jedna věc je však nesporná. Jsou obdařeny rozumem a v této interpretaci stává se jejich počínání nesmyslným. K planetě se blíží kosmické letadlo a rakety, které vysílá, jsou zničeny. Proč? Jaký to má smysl? Zprvu jsem se domníval, že máme příliš málo fakt, abychom zrekonstruovali ze všech událostí celek, to znamená nejen chování naše, nýbrž i postup druhé strany. Ale není tomu tak.“

Na chvíli se odmlčel.

„Vyjděme od posledních událostí. V oblasti nejvyšších vrstev atmosféry bylo vytvořené silové pole, které zničilo devět raket. Stalo se to ve dvou fázích. Nejprve padlo za oběť katastrofy pět raket první letky, pak — čtyři druhé letky.

Raketa s televizory, která pronikla jako první do zkázonosného pásma, vyvázla bez pohromy. Proč?“

Opět se odmlčel.

„Všecko, co se událo předtím i potom — nepřetržitá kontrola našich pohybů, mlčení jako odpověď na volání, přesná metoda zničení raket — to všechno mě nutilo zavrhnout myšlenku, že první raketa vyvázla bez pohromy — náhodou. Podle toho vypadá situace takto. Devět raket, podle chápání neznámých bytostí, bylo třeba zničit a jedna raketa byla z tohoto plánu vyňata. Příčina musí tedy být v rozdílu mezi raketami, které byly zničeny, a mezi raketou zachráněnou.“

„Proto,“ pokračoval Goobar za hrobového ticha, „připadala mi celá věc od začátku neobyčejně podivná, neboť tyto rakety byly si navzájem velice podobné. Rozdíl — ta myšlenka se bezděčně nabízela — byl v tom, že nezasažená raketa byla bez posádky, zatím co zničené měly posádku. Jinými slovy — znovu se vynořila zavržená domněnka, že cílem jednání bytostí byla smrt pilotů.“

Odmlčel se.

„Ale odkud mohli vědět, že je prvá raketa bez posádky? Povídalo se, jak jsem slyšel, o nějakém prosvícení našich raket na dálku. To je zcela vyloučeno. Rakety jsou chráněny neobyčejně neprostupným pancéřem a záření dost tvrdé, aby jím proniklo, muselo by zároveň zničit raketu. Takže hypotézu prosvícení raket a z ní vyplývající závěr o krvelačnosti bytostí musíme — po druhé — zavrhnout.

Vracíme se k výchozímu bodu, jaký byl rozdíl mezi devíti zničenými raketami a raketou zachráněnou. Ve stavbě, v obrysu, v technických podrobnostech jsou totožné. Rozdíl je vlastně pouze jeden: nezničená raketa je téměř třikrát tak velká jako ostatní. Události vypadaly asi takto: k planetě se blíží skupina raket. Plán neznámých bytostí je: Malé zničit, na velkou neútočit. Proč? To jsem nemohl pochopit. Co o nás vědí, co je přivedlo na myšlenku jednat právě tak? Co věděli vůbec? Jen tolik, že se k planetě blíží letadlo. Věděli o tom již šest neděl, kdy jejich radar objevil GEL). Na tomto místě jsem se po prvé zarazil: Proč zachytil GEU právě tehdy? To mohla být samozřejmě zase náhoda. Avšak o náhodě se dá mluvit jen tehdy, když vyloučíme řetězy následků a příčin, které souvisí s pozorovaným jevem — a to nebylo v tomto případě jisté. Radiolokační kužel, který nás našel, byl velmi úzký, jak jsme už kdysi říkali. A co by se stalo, napadlo mě, kdybychom na to šli matematicky? Zeptal jsem se profesora Trehuba, jak široký byl tento kužel v okamžiku, který nás zachytil, a ukázalo se, že oba, on i já, myslíme na stejnou věc. Nejen že odpověděl na mou otázku, ale ještě dodal, že tento kužel, když doletěl k Šarlatovému trpaslíkovi, byl by už tak široký, že by obsáhl prostor průměru osmdesáti miliónů kilometrů. Začínáte chápat? Oni nevysílali tento kužel vln náhodou! Oni předpokládali, že se v této oblasti nebe pohybuje nějaké letadlo. Proč se tak domnívali? Že bychom jim dali znamení, že se blížíme? Znamení tak mohutné, že by je zpozorovali na bilion kilometrů? Znamení tak rychlé, že by přestihlo GEU, a zároveň tak nenápadné, že jsme si sami neuvědomili skutečnost, že bylo vysláno? Takové znamení, takový signál jsme jim skutečně dali. Byl to výbuch mrtvé družice Atlantiďanů.“

V sále vládlo strašlivé, napjaté ticho; Goobarova slova do něho padala jako kusy rozžhaveného kovu.

„Provedl jsem následující jednoduchý výpočet,“ pokračoval vědec. „Exploze čtyřiceti uranových bomb ve zlomku vteřiny vytvořila záblesk, jehož intenzita předčí sluneční záření. Tento záblesk doletěl za tři měsíce k Bílé planetě a byl tam zpozorován. Kde nás musel zastihnout radiolokační impuls, zeptal jsem se, za předpokladu že byl z planety vyslán ihned, jakmile záblesk zpozorovali. Výpočet odpovídá: musel by nás potkat ve vzdálenosti patnácti dní dráhy světla od planety. Tento výsledek se shoduje překvapivě přesně se skutečností. Tak přesná shoda nemůže být dílem náhody. Jsme tedy na dobré stopě.

Dobře, ale proč vyslali radiolokační impuls, jakmile zahlédli záblesk? Odpověď se nabízí sama; proto, že věděli, co jej způsobilo. Věděli, že v soustavě Proximy krouží mrtvé letadlo s atomovou náloží a že záblesk způsobila exploze této nálože. Je skutečně velmi pravděpodobné, že bytosti na tak vysokém stupni technického vývoje kontrolují oblast své soustavy a že tedy před časem objevily umělou družici Atlantiďanů. Stalo-li se tak, pak právě oni prosvítili raketové střely astroniem a věděli, že je nemožné, aby samy od sebe vybuchly. A tak jim dal záblesk znamení, že do prostorů jejich soustavy vletělo nějaké letadlo, které způsobilo výbuch a zničilo satelit. Aby se přesvědčili o správnosti této domněnky, vyslali kužel elektromagnetických vln. A když zjistili přítomnost letadla, kontrolovali jím jeho pohyby. Tolik o způsobu, jak jsme zpravili obyvatele planety o svém příchodu. Nyní mi dovolte, abych celý problém obrátil a dosadil za neznámou, jakou jsou v daném problému neznámé bytosti, lidi.

Předpokládejme, že tuto zlověstnou planetu obývají lidé, a ti že se jednoho dne dovědí od svých astronomů, že do oblasti jejich sluneční soustavy vniklo neznámé letadlo. Letadlo se blíží ze stejné části oblohy, z níž před dávnou dobou pronikl do jejich soustavy už jiný letoun s mrtvou posádkou a s nákladem atomových střel. Pokračujme. Toto nové letadlo zničilo výbuchem letadlo staré. Jaké jsou to asi bytosti — uvažují lidé — které přivádějí k explozi starý letoun, s nímž se setkají, a které mají čas i energii, aby proměnily v nic hrob zkamenělé posádky? To je nejasné, to je podezřelé! Tyto bytosti musíme bedlivě sledovat. Vysílají radiolokační kužel tak široký, aby obsáhl skoro celou soustavu Proximy. Než radiolokační vlny, pohybující se rychlostí světla, doletí k neznámému letadlu, uplyne řada týdnů. Když se odražená ozvěna vrací, vychází najevo, že se letadlo řítí velikou rychlostí k jejich planetě, a jeho posádka vysílá sledy geometrických pouček. Tehdy se lidé — za neznámou jsme už přece dosadili lidi — rozhodnou, že vyčkají. Konečně se letadlo přiblíží k planetě a vysílá třicet raket, malých raket. Lidé, obyvatelé Proximy, je nikdy neviděli, není-liž pravda? Myslíte? Ale přece jen viděli. Vzpomeňte si na fotografie, přinesené z mrtvého satelita Atlantiďanů. Jak chtěli Atlantiďané shazovat atomové bomby? Pomocí nevelkých, čtyřmetrových nebo pětimetrových raket. Malých raket. A hle, na obloze Bílé planety se objevuje třicet malých raket, které vede jedna raketa velká. Není pravděpodobné, že tato velká raketa je letadlo s posádkou, která má sestoupit pod mraky, vyhlédnout cíle a svrhnout na ně třicet uranových pum? Co dělat, jak zabránit zkáze? Je nutno zneškodnit bomby. Jak? Na štěstí navštívili obyvatelé planety před časem mrtvou družici, prosvítili bomby astroniem, znají jejich konstrukci… V každé bombě je svazek trubic koncentricky se sbíhajících v jejím středu. Každá trubice obsahuje náboj kovového uranu a nálož prachu. Detonace této nálože ve všech trubicích zároveň způsobí soustředění částic uranu v jednolitou masu nadkritické váhy, a tím — atomový výbuch. K předčasnému vznícení bomby stačí přimět k detonaci nálože prachu a zapálit je zcela prostě tím, že se značně zvýší teplota. Proto je třeba vytvořit ve vysokých vrstvách atmosféry dostatečně silné pole — ale — uvažují lidé dále — tak naložíme pouze s bombami. Na velké letadlo s posádkou nepodnikneme útok. Ať neznámí příchozí vidí, že s nimi nechceme bojovat, ani je zničit. A celý tento plán se uskuteční.

Jak vidíte,“ pokračoval Goobar, „shoduje se tu všechno, a to způsobem tak překvapujícím, že vznikají dvě nové otázky. Prvá zní: dosadíme-li za neznámou lidi, vidíme, že by si počínali pravděpodobně stejně jako neznámé bytosti, to znamená: tyto bytosti musí být nápadně podobné lidem. Jak to? Už při první kosmické výpravě, kdy cílem naší výpravy je nejbližší hvězda, kdy jsme z miliónů systémů galaxie poznali jeden, jak to, že ihned objevujeme bytosti tak nezvykle podobné lidem? Není tato shoda opět dílem náhody, a to náhody tak pravděpodobné, že obrací v nic všechny dřívější úvahy? Má odpověď zní: logická kostra lidského myšlení se promítá do jednání neznámých bytostí ne proto, že je nejdokonalejší, ale proto, že je nutná. Člověk, aby ovládl hmotné síly vesmíru, musei za tisíciletí v sobě vypěstovat takové metody induktivního a deduktivního myšlení, metody, které se vyvozují z prostých reflexů veškeré živé hmoty. Bytosti, které by se klaněly hvězdám, místo aby zkoumaly proměny nitra hvězd, postoupí ve svém vývoji málo vpřed… Jestliže však obyvatelé Bílé planety vytvořili vysokou civilizaci, a to je jisté, tu musí jejich rozum fungovat podle zákonů logiky podobné naší. Můžeme z toho usuzovat i na podobný vzhled? Samozřejmě, že ne. Podmíněný reflex je v zásadě stejný u opice, dešťovky i žraloka, ale je těžko říci, že jsou si tito tvorové navzájem podobni v ohledu anatomickém.

Druhá, ještě významnější otázka zní: jak se mohlo stát, že to všechno víme teď, ale nepoužili jsme žádných bezpečnostních opatření, nepočítali jsme s ničím takovým a se zarážející lehkomyslností jsme se dopustili omylu s tak tragickými následky. Má odpověď zní: zavinila to naše zbabělost. Setkání s mrtvou družicí bylo náhodné, ale to, co následovalo, nemělo s náhodou nic společného. Náhoda nezpůsobila, že jsme se tak nakvap odhodlali ji zničit. U základů našeho jednání se skrývalo přesvědčení, že akt zničení družice je výhradně naší, lidskou, pozemskou záležitostí, a že jej nikdo nemá vidět, pak jej také neuvidí. Tato nesprávná, nelogická úvaha vyplynula z přání odtrhnout se od zkamenělého pozůstatku naší vlastní minulosti. Chtěli jsme se ho zříci stůj co stůj. Takže, když jsme připravovali další plány, nepočítali jsme ani se setkáním s mrtvou družicí, ani s jejím zničením, jako kdyby k těmto událostem vůbec nikdy nedošlo. Za tento nedostatek odvahy, za to ukvapené zničení, museli jsme zaplatit životy našich druhů. Nechtěli jsme nic vědět o posádce satelita — a to přece také byli lidé. Minulost není možno zalhat, není možno vyškrtnout z ní ani to, co je nám v ní cizí. Můžeme vybírat z jejího odkazu, ale musíme mít odvahu nést odpovědnost za celý osud lidstva v průběhu planetárních dějin. Tato tvrdá lekce platí stejně pro nás jako pro ty, kdo přijdou po nás, protože se musí dovědět o tom, že v člověku kromě velikosti rozumu je také malost ukrutenství, když ne zjevná, pak jistě potencionální, která se může projevit pod tlakem vnějších okolností.

Nakonec několik slov o sociálním zřízení Bílé planety. Víme o něm velmi málo, ale to, co známe, je neobyčejně závažné. Radiolokační signál, který kontroloval naše pohyby, byl nepřetržitý, přestože se planeta otáčí, čili její vysílače tvoří soustavu, která obepíná celý svět, a jak jedny vysílače zapadaly pod obzor, odevzdávaly svůj úkol dalším. Radiolokační clona je globální, pracuje ve službách celé planety, čili její obyvatelé jsou po stránce technické sjednoceni jako my. Sjednocení na technické bázi je pravděpodobným důsledkem sjednocení sociálního. Nemám ani úmysl, ani právo rozhodovat o našich krocích, ale rád bych aspoň vyjádřil své přesvědčení, že musíme podniknout pokusy dorozumět se s obyvateli planety. Podaří-li se to naponejprv — nevím. Naše civilizace nás po věky chránila před takovou nevědomostí, před neznámem, před nebezpečím, před bouřemi a pohromami a my jsme zapomněli, že by nikdy nebyla vznikla, kdyby lidé před věky nebyli ochotni podstoupit vše, aby ji vytvořili. A nyní my stojíme na prahu nové epochy. Přišla doba převratu. Vyžaduje mnoho. Žádá od nás to, co na Zemi od nás nikdo nežádal. A my nato musíme přistoupit, protože takové jsou zákony dějin. Lidstvo nemůže zůstat stát na své cestě. Tento velký další krok musíme učinit, avšak my si svůj vnitřní souhlas s tím, co nám přináší, musíme vybojovat tak, že pochopíme jeho nutnost, která pro příští generace bude novou, vyšší svobodou.“

Sotva Goobar domluvil, objevil se vedle něho Ter Akonjan, zvedl k očím popsaný lístek a začal číst:

„Rada astrogátorů posádce rakety.

V nejbližších letech začne lidstvo podnikat transgalaktické lety. Tyto výpravy musí mít k dispozici kosmické mezistanice na nebeských tělesech v blízkosti sluneční soustavy. Poloha soustavy Centaura činí z ní přirozenou základnu pro takové mezistanice usnadňující cestu výpravám ve směru jižního pólu galaxie a Mraků Magellanových. Když rada astrogátorů všechno toto uvážila, rozhodla:

1. pokračovat v pokusech o dorozumění s Bílou planetou,

2. tyto pokusy mohou skončit zkázou rakety. V tom případě bude v těchto pokusech pokračovat příští výprava, ale stavba kosmické mezistanice by se tím zdržela o čtvrt století. Aby se tomu předešlo, bude dříve, než GEA podnikne pokusy navázat spojení s Bílou planetou, vybrána mezi planetami Centaura ta, která má nejlepší předpoklady pro zřízení kosmické mezistanice. Stroje, které na ní zanecháme, zahájí pod kontrolou jednoho člověka stavební práce. Rada astrogátorů vyslovila souhlas s tím, aby na této stanici byl ponechán mechaneurista pilot Zorin, protože má všestranné polytechnické vzdělání a velké zkušenosti ze staveb kosmodromických stanic.“

Když astrogátor dočetl a pohlédl do sálu, všiml jsem si, že Anna, která seděla dole, vstala a odešla bočními dveřmi. Střední uličkou se prodral do popředí Zorin a vystoupil na pódium. Šumot, který se převaloval amfiteátrem při posledních Ter Akonjanových slovech, utichl. Podle zákonů meziplanetární plavby nemůže zůstat na odbočce kosmodromické stanice jediný člověk; musí mít nejméně jednoho druha. Podle zvyku měl si ho teď Zorin vybrat. V sále vládlo velké, napjaté ticho, jako by pilot, přejíždějící zrakem moře hlav, vybíral teprve teď, přestože jsme věděli, že už to učinil dříve, a jen hledá toho, koho si vybral za svého druha. Najednou se mi rozbušilo srdce. Nadarmo jsem si říkal, že je to nesmysl, nemožnost, co já znamenám pro Zorina? Jednoho z posádky, člověka téměř cizího… něco jiného by bylo, možná, kdyby Ameta…

Hlavy sedících se nepatrně zvedaly a šly vstříc pilotovu pohledu a nepatrně klesaly, když je míjel; napjaté čekání probíhalo shromážděnými jako vlny. Vtom spočinuly jeho oči na mně a tak se do mne zabodly, že jsem vstal, aniž jsem si to uvědomil. „Souhlasíš?“ hlas prvého astrogátora doletěl ke mně jako z veliké dálky.

„Souhlasím,“ řekl jsem. V sále se zvedl dutý šumot.

Zorin a Goobar hovořili s astrogátory; proudy lidí se hrnuly dolů, obklopovaly pódium. Vyšel jsem na chodbu úplně prázdnou a tichou. Necítil jsem ani rozčilení, ani hrdost, — naprosto nic. Šel jsem tak dlouhou dobu — neočekávaně jsem se zastavil: nohy mě zanesly do předsálí koncertní síně. Stál jsem před sochou Soledad, bílým chlapcem, který se zastavil na své pouti. Měli jsme za sebou osm let! Jakých let! Na GEI plynul pomaleji čas na hodinkách, ale nikoli čas událostí. Oč jsem byl starší než ve chvíli startu. Ale tento bílý chlapec se nezměnil. Stále stejně upíral oči do budoucnosti. Objal jsem sochu pohledem, udělal jsem několik kroků a ještě jednou, napůl obrácen, jsem na ni pohlédl, jako bych se s ní loučil. Srdce se mi sevřelo, vzpomněl jsem si na Annu. Kam asi šla? Zastavil jsem se a pak jsem přidal do kroku.

Nejbližší výtah mě zavezl do parku. Už zdaleka jsem uviděl Annu. Seděla v trávě, hustě protkané pomněnkami. Ameta je měl velice rád. V pokoji je však velmi nerad viděl. „Chceme-li být s květinami,“ říkal, „musíme jít za nimi“ V tom jak Anna skláněla hlavu, bylo něco, co zpomalilo můj krok. Otevřenými dlaněmi se dotýkala květů jako slepec. Zastavil jsem se nad ní.

„To jsi ty?“ řekla tiše. Nebyla to otázka. Klekl jsem si vedle ní. Z dálky to muselo vypadat směšně. Dva dospělí lidé — a klečí v trávě jako děti.

Chtěl jsem zlomit mlčení, ale nemohl jsem. Políbil jsem dlaň její malé ruky a cítil jsem pod prsty maličké mozoly tam, kde se její prstíky stýkaly s nástroji.

„Byl jsi na schůzi až do konce?“ zeptala se.

„Ano.“

„Zorin?“

„Ano.“

„A ty?“

„Ano…“

Odmlčela se.

„Poslouchala jsi to doma, potom…?“ otázal jsem se.

„Ne.“

„Jak to víš?“

Zvedla hlavu.

„Myslila jsem si to… Ty ne?“

„Ne,“ řekl jsem udiveně.

Usmála se.

„Ty vždycky přijdeš na všecko až poslední…“

S její tváří se dělo něco nedobrého — viděl jsem, jak bojovala o úsměv, pak najednou odvrátila hlavu. Když se na mne znovu podívala, byla již docela klidná. Nic víc jsme si neřekli.

V noci jsem procitl z hlubokého spánku, od počátku plně při vědomí a vyspalý. Svítila fialová lampička a přes sklo stínítka dopadalo na podušku několik modrých skvrnek jako lístečků pomněnek. Anna ležela naznak, s hlavou zvrácenou vzhůru, bohaté tmavé vlasy kladly stíny na její tvář; suchýma očima upřeně hleděla do stropu. Zavřel jsem oči, ale spát už jsem nemohl. Najednou řekla:

„Vrátíš se?“

Zvedl jsem se.

„Milovaná…“

Políbil jsem ji a v polibku jsem si uvědomil, jak už je daleko.

„Vrátím se, jistě se vrátím, vždyť ostatně neodcházím od tebe jenom já… oba letíme, každý jiným směrem… a ty se vrátíš?“ pokoušel jsem se o úsměv a veselý tón hlasu, avšak Anna zůstala vážná.

„Ano,“ řekla, „já se jistě vrátím.“

„To je krásné.“

Podívala se na mne — její černé oči byly blízko mých.

„Víš, nemohu tomu uvěřit, že jsem tě někdy neznala… je to tak veliké, jako kdyby to nemělo počátek… proto si nedovedu představit, že to může mít…“ nedokončila. Neptal jsem se na nic. Svíral jsem ji v obětí stále pevnějším. Nabrala dechu a tichounce, přímo do ucha mi pošeptala:

„Oni byli přece jen šťastnější…“

„Kdo, drahá?“

„Lidé ve starověku.“

„Myslíš?“

„Ano. Věřili ve věčnost…“

Přes tři měsíce se pohybovala GEA v soustavě Centaura. Planety se blížily jako jiskry, rostly ve světla, zacláněly nebe a odcházely, šlehnuty plameny trysek. Piloti sestupovali z galerie jako šňůra stříbrných postava mizeli ve vstupních otvorech raket. Tato podívaná se mnohokrát opakovala, starty i návraty, pevné stisky rukou, rachot zapalovaných motorů, v skrytu odbíjející zvon odpalovny, ticho po odletu, v němž bylo těžko pohlédnout do očí těm, kteří zůstali s námi, a němé pohyby rtů, počítajících střely, jak po sobě následovaly, střely, které vylézaly z otvorů vytahovány písty, černé, ožehnuté žárem, jaký se kolem nich tvořil při srážce s hustou atmosférou.

V této době jsem se vídal se Zorinem zřídka. Pracoval společně s ostatními konstruktéry na projektu kosmické stanice; v hrubých rysech byl plán načrtnut již před rokem, nyní vysedal celý Tembharův kolektiv nad podrobnou technickou dokumentací. Věda, jak nebezpečná je pro ducha nezaměstnanost, a chtěje se stát Zorinovi nejen druhem, nýbrž i spolupracovníkem, studoval jsem po celé dny základní díla z oboru radiotechniky — oprašoval jsem staré znalosti, které jsem získal ještě za mlada na studiích mechaneuristiky. Neodtrhoval jsem se od trionů ani tehdy, když jsme kroužili kolem další planety a nebyl jsem na žádné z nich. Ale Ametovi přátelé na mne nezapomínali. Ul Wefa první přinesl a mlčky vysypal na můj stůl horu jiskřivých minerálů, ohnivých vulkanických květů planety, kterou navštívil. Z jiného letu mi přinesl Teupane kus lávy se zatvrdlým tříprstým otiskem: rostoucí počet exponátů této jedinečné sbírky svědčil o pokrocích cesty.

Minuli jsme pouštní planetu a druhou, vulkanickou, jejíž vysoká teplota znemožnila lidem sebekratší pobyt na jejím povrchu; snímky pořízené skrze vrstvy horkých mraků prokázaly nějaký záhadný pohyb na jejím povrchu. Z ohnivzdorných automatů vyslaných na zvědy vrátila se sotva polovina: zbylé podávaly nejasné hlášení, z nichž nebylo lze vyrozumět, zda velké útvary s členitými končetinami, které klouzaly po vychladlých vulkanických skalách, jsou stroje, zanechané na místě po nějaké katastrofě, nebo formy nebílkovinného organického vývoje.

Astrobiologové nadarmo naléhali, aby mohli začít se zevrubným bádáním; odložilo se to na pozdější dobu a GEA se pustila na další pouť. Následující planetu jsme míjeli za noci v nevelké vzdálenosti. Raketou proniklo jemné, ale do nejvzdálenějších koutů zaléhající pronikavé svištění chladicích přístrojů, v nichž vřelo kapalné helium. V černém hvězdném nebi zel jako rudá trhlina srpek planety. Zvětšení ukázalo povrch, po němž jako černí pavouci lezly splývající a trhající se sítě; planeta procházela horotvorným stadiem a hlubokými průrvami v kůře tryskaly řeky tmavého žáru.

Soustavu slunce á uzaviraly ledové planety typu našeho Neptuna; když jsme pronikli miliardu kilometrů od jejich drah, octli jsme se v pásmu slunce (3. sféra jeho gravitace byla bez planet: odděleny propastmi, kroužily v ní pouze větší a menší asteroidy, trosky hvězdy rozkotané před tisíci věky. Podle rozhodnutí astrogátorů měla být transgalaktická stanice zřízena na jednom z těchto skalních zlomků, plném srázných skalisek a bez atmosféry. Pustinu protínaly dráhy celých stovek takových těles; bylo si tedy z čeho vybrat, ale zvolená planetka musela vyhovovat mnoha požadavkům. Její dráha měla se co nejvíce podobat kružnici, aby se na své pouti ani od slunce příliš nevzdalovala, ani se k němu příliš nepřibližovala, dále se měla vyhýbat drahám ostatních těles, aby nebyla vystavena velkým výkyvům, kromě toho se musela vyhýbat blízkosti silných proudů meteorů, které létají na periférii „metaře podvojné soustavy“.

Hledání se protáhlo na celý měsíc: observatoře pracovaly ve dne v noci, teletaktory a radarskopy nepřetržitě zkoumaly prostor a výsledkem těchto honů, či spíše lovů bylo, že volba astrogátorů padla na bezejmenný asteroid průměru téměř čtyři sta kilometrů, který tedy měl gravitační pole, nepatrné sice, ale dostatečně silné, aby se člověk mohl pohybovat po jeho povrchu bez obav, že odletí do vzduchoprázdna. Jak jsme se k němu blížili, vypadalo to, že tato kosmická troska na nás mrká okem špičatým jako zornička kočky. Tyto velké výkyvy v zářivosti působila jeho rychlá rotace i velmi nepravidelná forma; připomínala totiž svým protáhlým tvarem spíš horský hřeben, který se vznáší v černé tmě, než planetku.

GEA kroužila kolem něho po tři týdny. V této době zjistili tektonikové, že skála je dostatečně kompaktní a zajišťuje život planetky pro nejbližší tisíciletí. Pak se na planetku stěhovaly stroje, stavební materiál a zásoby potravin.

Stavební automaty se rychle zahryzly do skály a vyhloubily v ní dvě okrouhlé jámy. V jedné byla zřízena kupolovitá tlaková komora s nádržemi vzduchu a v druhé — atomový reaktor, který nám měl dodávat elektrickou energii a teplo.

Den za dnem převážely nákladní rakety na planetku prefabrikáty a dílce, z nichž měla vzniknout radiolokační vysílačka příští kosmodromické stanice, až konečně byly ve skalách poslední náklady.

Rozloučili jsme se s druhy krátce a prostě a svým nejdražším jsme řekli slova, jaká říkáváme při bezvýznamném loučení.

Když jsme sestupovali se Zorinem po nakloněné dráze první koleje, na níž ležela k startu připravená raketa, již ve skafandrech, jen s přilbami posazenými dozadu a opřenými o límec, vyskočilo najednou zezadu za pilířem dítě s plnou náručí bezu a zastoupilo nám cestu.

Zůstali jsme stát a dítě — buclaté, snad čtyřleté děvčátko s myším copánkem a sytě ruměnnými tvářičkami — zvedlo ne bez námahy kytici a podalo ji Zorinovi.

„Tu máš,“ řeklo děcko, „a až se vrátíš, viď, že nám zase budeš povídat pohádky?“

„To víš, že budu,“ odpověděl Zorin. „Jakpak se jmenuješ, malá?“

„Magda.“

„Kdo ti dal květiny?“

„Nikdo, já sama!“

Ulehčeně si oddechla, že to má šťastně za sebou, když vtom zahlédla přicházející astrogátory a začala utíkat, co jí nožky stačily.

Ter Akonjan, Pendergast a Yrjóla stiskli nám ruce již beze slova. První se úzkým průlezem vtáhl do rakety Zorin a natáhl ruce pro kytici, kterou jsem mu opatrně podal. Pak jsem já spustil nohy do otvoru. Když jsem tak po pás vězel v kovovém trupu, všiml jsem si najednou ženy, která stála několik metrů nad námi na plošince v mezipatře. Byla to Callarla. V této chvíli, zaraziv se na okamžik, jsem si uvědomil něco, co dosud nikdo nevěděl: čekala dítě. Její postava byla ještě stále dívčí. Uhodl jsem to z nějakého jejího pohybu, z toho výrazu tváře, nenápadného, ale zvláštního, jako kdyby nebyla zaposlouchána do svého okolí, ale do vlastního těla, v němž již cítila první záchvěvy nového života.