K Mrakům Magellanovým

PLANETA ŠARLATOVÉHO TRPASLÍKA

Druhá planeta Trpaslíka — Proximy — vypadala jako narezavělý kotouček, který se během letu stále více přibližoval k dvěma nejjasnějším hvězdám na obloze, blíženeckým sluncím Centaura.

Slunce á ma soustavu planet, složenou ze dvou skupin, vnější a vnitřní, která se dosti podobá soustavě zemského Slunce.

Slunce â nema planety ve vlastním slova smyslu; obklopuje je obrovský roj asteroidů a meteorů a největší z nich se téměř rovnají Zemi a Měsíci. Toto Slunce nazývají astrofyzikové „metařem podvojné soustavy“, protože vypadá, jako kdyby k sobě shrabovalo všechny odpadky hmoty, které zbyly, když se ustálila planetární rodina Telemachova.

V těchto dnech nabitých událostmi nebylo jen tak jednoduché potkat některého planetologa mimo observatoř. V naší sluneční soustavě změřili a zvážili už všechno, co se aspoň trochu podobalo planetě, a mohli nejvýš doplňovat bádání svých předchůdců; nyní byli přímo zaplavováni potopou nových fakt; ať se obrátili kamkoliv, ať již k velkým sluncím Centaura, nebo k Proximě, všude svítily neprobádané planety; není divu, že pracovali bez oddechu a u teleskopů nejen jedli, ale i podřimovali.

Ale přesto se mi poštěstilo zastihnout Borela v parku úplně liduprázdném; odskočil si tam, jak se vyjádřil,na momentíček, aby se osvěžil vůní květů“. Sedli jsme si nad balvany nad potokem, a tady mi Borel prozradil velké, právě odhalené tajemství. Druhá planeta Slunce? o poznání menší než Země, otáčí se kolem své osy tak rychle, že doba jednoho obratu trvá tři čtvrtiny času otáčení Země. Čekal jsem trpělivě na další vysvětlení, avšak Borel s ním nespěchal a podivil se, až když si všiml mého klidu.

,Cože, ty nechápeš? Víš přece, že se Merkur kolem své osy neotáčí vůbec a Venuše se točí velice pomalu. Slapové tření způsobené sluneční gravitací přibrzdilo v průběhu miliónů let původní rychlé otáčení těchto planet. Vždyť nejbližší planeta Centauri obrací k němu stále touž polokouli — jako Merkur — zatím co druhá, odpovídající polohou Venuši, má dobu rotace třicetkrát kratší než Venuše…“

„To znamená…“

„Zásah neastronomického činitele.“

„A jaký je to činitel?“

„Živé bytosti, které planetu obývají,“ odpověděl Borel. „A to tvorové, kteří se inteligencí přinejmenším lidem rovnají, ba dokonce nás možná předčí; my jsme se — aspoň zatím — nepokoušeli působit na zemskou rotaci.“

„Co?!“ vykřikl jsem, „ty se domníváš, že regulují…?“

„Ano. Tato planeta nemá Měsíc, výpočty dokazují, že jedno otočení musí vykonávat za dvacet, nanejvýš jednou za osmnáct dní. Teorie vylučuje kratší dobu otáčení, čili… můžeme se připravit na setkání s bytostmi obdařenými skutečně velkým rozumem!“

Ptal jsem se, proč při objevu tak dalekosáhlého významu ztrácíme čas honbou za Druhou planetou Trpaslíka.

„Za osm let cesty,“ vysvětloval mi Borel, „proměnily motory GEY v energii několik desítek tisíc tun pohonné látky; tak velký úbytek hmoty musíme co nejdříve doplnit. Jak víš, můžeme uvolňovat atomovou energii z jakéhokoli druhu látky, ale pohonná hodnota prvků je závislá na jejich specifické váze. Teoreticky by bylo možné pohánět raketu jakoukoli látkou, čili stejně kapalinou, plynem nebo minerálem, ale astrogátorům jde o to, aby se materiál, vybraný na doplnění zásob paliva, mohl shromáždit ve značném množství, snadno a rychle, a dopravit jej na GEU pokud možno přímo. Dalo se přepokládat, že Druhá planeta Trpaslíka, s velmi řídkou atmosférou bez mraků a pokrytá písečnými pouštěmi, bude dobře vyhovovat všem požadavkům.“

„Když starověký zahradník přiměl svou trpělivostí Zemi, aby přinesla své plody na větvích jeho stromů, tu, třebas se jich lidská ruka ještě nedotkla, mohl říci: dílo je dokonáno.“

Řekl to Ameta. Stál s Yrjólou na přední hvězdné palubě, zalit červeným světlem Trpaslíka, zářícího vysoko nad námi.

„O čem to mluvíte?“ zeptal jsem se, přistupuje k nim. „Kdo je zahradníkem a co znamená tvá metafora, pilote?“

„Hovoříme o tom, že i v tom případě, kdybychom se už v tomto okamžiku museli vrátit na Zemi, splnila by výprava svůj úkol,“ odpověděl za Ametu inženýr.

„Ach, tedy my jsme zahradníky a toto je dozrálé ovoce?“ ukázal jsem rukou dolů, kde se od bortu až po obzor zvedala rudá polokoule planety.

„Pokud jde o mne, dal bych přednost tomu nevracet se — právě teď, kdy už se blížíme k cíli.“

„Nikdo to nemá v úmyslu,“ odpověděl Yrjóla, „mluvíme vzletně jen tak, protože Ameta, víš, právě dnes slaví padesátiny.“

„Půl století!“ zvolal jsem bezděčně, „a je čím dál mladší. Jak to děláš?“

Ameta řekl:

„Již před dlouhou dobou jsme vyslali na Zemi základní vzorec Goobarovy teorie. Tento náš rádiový signál letí nyní vzduchoprázdnem a dorazí na Zemi za dvě léta. I kdyby nás měli čerti sebrat — není to krásné?“

„Představa čertů, kteří nás berou, nezdá se mi vůbec krásná, ale jestli ji v den svých narozenin nezbytně potřebuješ, prosím, smířím se s ní,“ odpověděl jsem. „Inženýre,“ obrátil jsem se na Yrjólu, „proč se na raketě nic neděje? Proč se nekonají přípravy k přistání?“

„Všechno jsme již udělali v noci, schází nám takových tři sta tisíc kilometrů. Ale bude to trvat ještě tak hodinku, protože se pohybujeme velice pomalu, blížíme se totiž k Rocheově mezi…“

„Ameta ovšem letí první,“ zeptal jsem se.

„Ameta ovšem letí…“ odpověděl pilot jako ozvěna a inženýr s úsměvem dodal:

„Původně měl letět Zorin, ale postoupil své místo Ametovi, byl to jeho dárek k narozeninám…“

„Doufám však, že si budeme moci všichni protáhnout těla na opravdové pevné půdě. Pomysli si, osm let kovu pod nohama — doufejme, že se astrogátoři nad námi smilují…“

„Pohleďte,“ řekl tiše Ameta.

Rudou pláň protínaly čáry trhlin. Vše na ní bylo nehybné, mrtvé, ale když jsme se pozorně zadívali na ploché, zdánlivě hladké roviny, zpozorovali jsme našedlé, velmi líně se pohybující skvrny; pohled shodný s podívanou, jak se před očima cestovatele rozvíjí, když se blíží k Marsu. Jsou to písečné bouře, které se pohybují obrovskou rychlostí.

Paluba se naplnila lidmi, GEA letěla čím dál tím pomaleji, jako kdyby se rozmýšlela, nemá-li sestoupit až na sám povrch hvězdy.

„Musím se připravit,“ řekl Ameta a usmál se. Všiml jsem si, že má spánky úplně prokvetlé; záře rudého slunce dopadající shora zatřpytila se v jeho šedinách nejčistším rubínem…

„Musím se připravit, odcházím na onen svět,“ řekl Ameta, a ukázal rukou na planetu, „ale neloučím se, protože se hned zase vrátím!“

Zpráva, kterou podal Ameta po třech hodinách průzkumného letu, zněla:

„Malá planeta pouštního typu, podobná Marsu. Daleko pokročilá eroze bez působení vody. Stopy organického života žádné; velké kamenité a písečné pouště; osamělé skály, horské amfiteátry a vyhaslé sopky. Hustota atmosféry asi dvacetkrát menší než na Zemi, bez známek kyslíku a vodních par. Rozdíl teploty mezi denní a noční polokoulí se blíží až k 110°. Pásmo bouří, které se pohybují podél čáry terminátoru rychlostí otáčení planety. V ústředním horském systému tropického pásma jižní polokoule velký pravidelný průlom, který odhaluje spodní vrstvy kůry, pravděpodobně krystalický čedičový příkrov. Z této oblasti se rozbíhají v okruhu několika set kilometrů mohutná pásma zvětralých vyvřelých skalisek.“

Planetochemici prohlásili, že jednoduchost těžby a dopravy do značné míry vyváží kvalitativní rozdíl mezi těžkými prvky zemskými, užívanými dosud za palivo, a energetickou hodnotou čediče a příbuzných hornin. Bylo rozhodnuto, že GEA bude kroužit pět až šest dní nad označenou oblastí a v této době naplní nákladní rakety potřebně drcenou horninou její skladiště.

Po celou noc byly analyzovány fotoplány, které přivezl Ameta. GEA se vznášela ve výši asi 200 kilometrů, tedy daleko za hranicí zředěné atmosféry. Když jsem ráno přišel na hvězdnou palubu, stal jsem se svědkem neobyčejně krásného úkazu. GEA se právě vynořovala z kužele stínu vrženého noční polokoulí. Její gigantický půlkruh, zakrývající hvězdné nebe, hořel na vrcholku krvavě rudým pruhem; pak se za pravidelně prohnutou černí vynořila brunátná lebka Trpaslíka. Když tečny jeho paprsků pronikly do nitra atmosféry, zahořela celá bengálským ohněm; místy jako kdyby protékaly duhově zbarvenými šachtami viny krve; až po okraj obzoru nasákl kotouč šarlatem přecházejícím do růžová; tento úkaz trval tak dlouho, dokud stárnoucí slunce nevystoupilo výš a zároveň dokud se GEA, která mu letěla vstříc, neoctla nad denní polokoulí.

Od dvanácti hodin místního času se GEA zastavila nad oblastí označenou Ametou a vyslala na průzkum kolektiv tektoniků a planetochemiků. Zastřeny pruhy řídké mlhy, nezřetelně se dole rýsovaly hadovité horské hřebeny s největším, ústředním horským řetězem, který tvořil čtyři sta kilometrů široký kruh a připomínal rozlehlé měsíční krátery. Od severozápadu byla stěna kráteru prorvána, jako kdyby do ní před věky praštilo obludné kladivo, roztřískalo a rozdrtilo skály, a rozmach strašlivého nárazu rozmetal trosky daleko po poušti, kde utvořil bělavé, na všechny strany se paprskovitě rozbíhající pruhy. Celá ta krajina vypadala při pohledu z velké výše jako mořská hvězdice rozmáčknutá na povrchu planety.

Když nám zmizely z očí rakety, snášející se dolů, vzali jsme si dalekohledy. V zorném poli, které neustále prometala narezavělá mračna, objevily se stříbrné jiskry, blížící se již k povrchu; první raketa projela po ploše pouště atomovým plamenem a zanechala za sebou pruh růžového žíření. Roztavený písek se změnil ve sklovitou kůru, v jakousi přírodní přistávací plochu pro ostatní střely. Průzkumníci měli vzít vzorky hornin a označit místa, kde se vyznačují horniny s nejvyšším obsahem těžkých prvků. Trvalo tři hodiny, než byly pod širým nebem provedeny analýzy, pak na rádiovou výzvu odstartovaly z letiště GEY nákladní rakety, které přivezly mechanická rypadla, drtičky a nakladače. Průzkumný kolektiv se už mohl vrátit na mateřské letadlo, ale podnikl další bádání. Odpoledne se vědci obrátili na astrogátory se žádostí, aby jim poslali terénní vozy s pásovými podvozky. Chopil jsem se této příležitosti a připojil se k posádce rakety, která odvážela žádané dopravní prostředky a stroje.

Tato střela, daleko těžší než osobní rakety vědců, nemohla přistát na kůře umělé skloviny. Řídil ji Ul Wefa, který nad písečnými přesypy prudce přibrzdil, ale rychlost nesnížil dostatečně a zaryl se do nich s takovou silou, že se před přídí rakety mnoho vteřin zvedaly vlající vlny písku, které vydávaly při styku s pancéřovým pláštěm rakety pekelný řev. Sotva utichl řinkot brzd, vyplnil nastalé ticho svistot vichřice. Za okny přeletovala rezavá mračna.

Byli jsme na nejnižším místě lehce propadlé roviny, lemované ze všech stran horským amfiteátrem. Rakety průzkumníků stály asi o kilometr dále; kam oko dosáhlo, pohyblivý, stále vibrující písek obklopoval rakety půlměsícovitými zálivy a zasypával už jejich boky. Po spuštěné rampě sjely přivezené pásové vozy dolů; společně s několika druhy vyšplhal jsem se najeden z nich a za okamžik jsme už ujížděli k hlavnímu tábořišti.

Myslil jsem, že hory na planetě, třebas cizí, připomenou mi jednu z krajin mého mládí vrytých hluboko do paměti. Vychladlé, dálkou změkčené vrcholky skal, velké mlčení, dělené pouze údery tepu, z něhož se rodil pocit nekonečna — nikoli toho černého, neobsáhnutelného, které číhá za tenkými povlaky planetárních atmosfér, nýbrž malého, modrého, zemského. Avšak zatím jsem viděl ze hřbetu vozu, zmítaného nepravidelným chodem motoru a poskakujícího na nerovnostech, prostor šedý, jako zpopelněný, který přecházel v nebe kalnými zvlněnými závěsy; v kotoučích prachu, které za námi táhly, mlhavě doutnal Šarlatový trpaslík. Otřásající se a námahou chroptící vůz se vyšplhal na široký pruh skloviny, kterou vytvořily rakety, převalil se přes ni (pásy podvozku přitom zoufale mlely naprázdno) a zapadl na jeho druhé straně prudce do sypkého, velmi prašného, téměř bílého písku, či spíše nějakého vulkanického tufu. Z vrcholků okolních dun vylétaly vířící biče písku. Hnaly se dál, sypaly se s šelestem po skle přilby. Konečně se vůz zastavil opodál rakety — základny. Seskočili jsme a zabořili jsme se až nad kolena. Necelých sto metrů jsme se museli brodit k raketě, ale zpotil jsem se cestou řádně. Šel jsem proti světlu. Nízký, nohy podrážející vítr zvedal oblaka oranžově žlutého prachu, který propůjčoval řídké atmosféře barvu jílu, odplaveného ode dna spodním proudem, a vtiskoval se do všech záhybů na skafandru. Raketa stála na výšince, kterou tvořil srázný, holý skalní zlom, obklopený pohyblivým pískem jako ostrov.

Kolem dokola se prostírala poušť. Po hvězdicovitých pruzích, tak jasně viditelných z výšky, nebylo tu ani stopy.

Ve velké kabině rakety bylo asi deset lidí; debatovali nad stolem pokrytým mapami, fotoplány, úlomky hornin. Dověděl jsem se, že vědci, překvapeni konfigurací skalních mas, chtěli provádět zkušební sondu půdy. Brzy jsme si znovu oblékli skafandry a zamířili k čekajícím vozům.

Vyšplhal jsem se na věžičku vozu, abych obsáhl pohledem co největší plochu; sotva jsem to udělal, vůz se zatřásl, prudce sebou trhl a vyjel, odhazuje na strany i dozadu celé gejzíry písku. Pohyboval se pomalu a místy se bořil až do poloviny boků. A to propadání, neustálé otřesy a vlnivý pohyb písku zesilovaly dojem plavby na moři. Obrysy hor, stále černější a vyšší, zvedaly se matnými obrysy za záclonami prašných oblaků. Když se vzdálenost dostatečně zmenšila, zpozoroval jsem, že směřujeme přímo k průrvě ve skalním řetězu.

Na západě se zvedaly stěny rozorané úžlabinami, s jazyky štěrku, které dosahovaly až do jejich vnitřků; tento obraz přirozené eroze ustupoval později nepopsatelnému chaosu. Rozštěpené svahy se šklebily obludnými brázdami; z těchto výlomů trčely obrovské hlízovité útvary, jako kdyby tamtudy kámen vytryskl a zchladl ve tvaru vypouklých znehybnělých hlav. Srázné strže byly poloroztavené a jejich oteklé hrany hrály fialovými pablesky. Třemi strašlivými prahy spadal tu obrovský horský řetěz až na dno kotliny, aby se o několik kilometrů jižněji ve rzivé dálce obzoru zvedl do původní výše.

Vůz stále častěji dělal zatáčky a objížděl napolo zasypané balvany čediče: konečně se zastavil před mořem skalisek, špičatých a prostupujících se, přes které nemohl přejet. Při další, už pěší pouti, či spíše výstupu, šel jsem nějakou dobu se svými druhy, vědci. Jejich jednotvárná práce, sondování skal ultrazvukovými přístroji, prosvěcování kamenů, sbírání vzorků, postupovala tak pomalu, že jsem se vrátil k vozu, který jsme zanechali na břehu kamenného moře. Seděl jsem v jeho útulném vnitřku a hovořil s Ul Wefou; tu se ozvalo rádio; to meteotechnici z GEY varovali před blížící se písečnou bouří, která přicházela zároveň se soumrakem. Museli jsme svolat vědce, kteří se rozptýlili daleko široko po celém terénu, a když byli všichni pohromadě, vrátili jsme se na raketu — základnu. Rudé slunce zapadalo. Mračna nad námi v několika minutách jako kdyby zhoustla, nebe bylo jednolitě rudé jako čadivý plamen pozorovaný přes špinavé sklo. Šarlatový trpaslík visel v trhlině mezi černými štíty a mraky jako krvavý nehřející kotouč. Okolí rudlo v mlze stále temnější; odstíny purpuru přecházely do krvavě fialové; těžce se kolébající stroje a lidé na nich vypadali jako podivní podmořští tvorové. V okamžiku, kdy se šarlatový kruh dotkl obzoru, vznikla na něm mělká prohlubeninka, jako kdyby rozžhavená koule roztavila skály, avšak ihned se ponořila hlouběji, a jamka, vyhloubená kouzlem optického klamu, zmizela. Ještě nějakou chvíli bojovala s temnotou, až konečně zhasla. Jen na místě, kde se Trpaslík skryl za horami, šlehaly jeho protuberance jako líně se plazící, karmínově rudí hadi: konečně zmizelo i to. Padl nejčernější soumrak, v němž nebylo vidět nic, jako kdyby člověk stál se zavřenýma očima. Pohled na západ slunce zdržel nás před dveřmi rakety. Ještě jsme se nevzpamatovali z dojmů a již v dálce se ozvalo sílící vytí; blížila se noc a s ní písečná bouře.

Dlouho do noci jsem naslouchal diskusím vědců; shodli se v názoru, že velký meteor, který se pohyboval po dráze téměř rovnoběžné s povrchem planety, prorazil bránu v horském řetězu, jenž mu uzavíral cestu. Unaven, schoulen v rohu velké kabiny, nevím ani sám, kdy se mi zavřely oči.

V noci jsem se několikrát probudil, uviděl jsem vědce skloněné nad mapami a znovu jsem usínal. Zdá se mi, že jsem do svítání nezamhouřil oka. Ráno byla teplota venku –87° a všechny rakety byly úplně zaváty pískem; vyhrabaly je teprve automaty přivolané rádiem. Nákladní rakety stále převážely drcený čedič na GEU a vědci se znova vypravili do terénu, na místo kosmické srážky.

Zůstal jsem v raketě sám a díval se průhledným oknem, jak z druhé, menší kabiny řídili dva koordinátoři práce vědců. Na velkých obrazovkách, které byly mapou okolí, svítily desítky světélek, označujících lidi; tyto světelné body se pomalu pohybovaly, zastavovaly, vracely, což působilo dojmem nějaké dětské hry, ale ve skutečnosti ti, jejichž vysílačky pohybovaly světélky, šplhali po srázných skalách a spouštěli se do hlubokých roklin. Jednu chvíli jsem si všiml, že se všechna světélka zatřepetala a počala se stahovat k jednomu místu; brzy utvořila mihotavý prsten, pak se shlukla a hemžila se horečně jako roj světlušek. Oba koordinátoři ožili; třetí člověk, který byl v kabině, planetolog Borel, díval se každou chvíli hned na jednu, hned na druhou obrazovku, mluvil s ostatními, pak přistoupil k přístroji pro přímé spojení s GEOU a začal dlouhý hovor.

Najednou koordinátoři povstali a sklonili se nad obrazovkou. Na jejich tvářích se zrcadlilo takové vzrušení, že již jsem chtěl vstoupit do kabiny; vtom zahořela na postranním stolku tři světla, dvě zelená a jedno bílé, jež ohlašovala, že přistává osobní raketa z GEY (nákladní rakety, které nepřetržitě cirkulovaly, nebyly do signalizační sítě zapojeny). Za deset minut se objevil astrogátor Ter Akonjan. Nemohl jsem už přemoci zvědavost a vstoupil do kabiny zároveň s ním.

„Hned tu budou,“ řekl Borel Ter Akonjanovi, „všechno se dovíš z první ruky.“

Čekali jsme v tichu, které jsem nechtěl přerušit, snad čtvrt hodiny. Konečně bylo slyšet vzdálený, přiškrcovaný zvuk motorů, které běžely na vysoké obrátky. Blížil se; konečně s ostrým vydechnutím ustal a za okamžik vstoupili do kabiny lidé v skafandrech, kteří nesli velkou plochou kovovou krabici a postavili ji na stůl. Někteří se únavou sotva drželi na nohou; překlopili pouze přilbice dozadu, tak jak stáli v zaprášených, zamazaných skafandrech usedali, či spíše padali do křesel.

Mluvit začal jeden z tektoniků. Jak vyšlo najevo z jeho slov, čistě náhodně, když hledali důkaz potvrzující jistou domněnku, učinili významný objev. Jeden z vozů zapadl znenadání do nějaké prázdné prohlubně, skryté pod povrchem země; když rozšířili otvor, který takto vznikl, zpozorovali jakési ústí podzemní chodby, která vedla příkře dolů a po několika desítkách kroků končila závalem skal.

„Je ta chodba dílem přírody?“ zeptal se Ter Akonjan.

„Není to zcela jisté,“ odpověděl tektonik. Přejel si rukavicí po tváři a rozmázl si tam špinavý pruh, ale nikdo si toho nevšiml. Obrátil se ke stolu, kde ležel předmět, který přinesli, a řekl:

„Odkryli jsme část chodby, ale práce jde pomalu, protože jsme nechtěli sáhnout k radikálním prostředkům. Chodba vede dále… asi sto padesát metrů pod povrchem jsme v ní našli toto…“

Otevřel kovové víko. Na měkké podložce ležela černavá, pórovitá, jako spečená hmota, ne větší než lidská hlava.

„Organická látka?“ zeptal se Ter Akonjan v tichu, které nastalo.

„Stopa,“ odpověděl tektonik. „Nepatrné množství uhlíku. Izotopová analýza vymezuje stáří této látky asi na 1200 až 1400 let. Struktura zásadně beztvará, celkové chemické složení nedává žádná vodítka, neboť došlo k částečné náhradě prvotních složek složkami metamorfickými. Toto těleso podlehlo dodatečně změnám působením vysokých teplot, nepochybně v okamžiku pádu meteoritu.“

„Co říkají biologové?“ zeptal se Ter Akonjan.

„Totéž co my: uhlík je organického původu, ale více se nedá říci.“

„A další bádání?“

„Zatím nic nového, prošli jsme dalších padesát metrů 'chodby. Není tam ani stopy po nějaké takové nebo podobné látce. Dál je terénní zlom a chodba končí.“

„Jaká je vaše domněnka?“

„Planeta nikdy nevytvořila své vlastní formy života, tento pozůstatek je nutně mimoplanetárního původu.“

„Z čeho tak usuzujete?“

„Ve všech vrstvách až po vyvřelé horniny úplně chybí stopy činnosti vody, nejsou zde usazeniny; život se opírá o bílkovinné struktury, nemůže vzniknout bez vody: tento uhlík je organického původu, čili…“ rozhodil rukama.

„Čili?“ pokračoval Ter Akonjan.

„Hypotézy… samé hypotézy,“ řekl tektonik nevrle. „Chodba může být zbytkem pradávných důlních prací…“

„A toto,“ astrogátor ukázal na černavou hmotu, „pozůstatkem živé bytosti?“

„Ano.“

Oči přítomných se soustředily na temnou masu. V tomto okamžiku bylo něco otřesného. Urazili jsme biliony kilometrů, míjeli jsme lhostejně nakupené hmoty, rozžhavené vychladlé, slunce i kroužící balvany; a hle, teď úlomek, náhodou objevený na bezejmenné, mrtvé hvězdě, zrychlil tlukot našich srdcí. Jako nikdy před tím, cítil jsem pevné pouto starší než lidský rozum a než člověk sám, které spojuje vše, co je živé — velkou touhu po bytostech, zápolících stejně jako my s lhostejným světem bez hranic. To nám přikazovalo domýšlet se v černém zbytku hmoty svědectví zániku nějakého života, neznámého, možná i nepochopitelného, přesto však tak blízkého, jako kdyby v něm bylo něco z naší krve.

Pátrání, které pokračovalo po celý příští den, noc a ještě jeden den, bez přerušení, také v době bouře, nemělo žádný výsledek. Za soumraku čtvrtého dne, kdy skladiště GEY byla už plná, nastala chvíle odletu. Vědci neradi opouštěli místo vykopávek, avšak astrogátoři naléhali rádiovými signály. Byla již noc a bouře sílila každou minutu. S vytím a skřípěním bičoval chamsin rakety vlnami písku, jako kdyby po pancéřových pláštích přejížděly stovky ocelových bodců. Nebylo maličkostí startovat za takových podmínek. Museli jsme ihned vyvinout velké zrychlení. Raketa — základna, na jejíž palubě jsem byl, startovala jako poslední. A tak jsem viděl odlet předcházejících raket. Do tmy vnikly sloupy pěnivého ohně, modré, třaslavé, lemované mléčnou pěnou u patek: to vřel písek pouště.

Plamenné sloupy jeden po druhém vzlétaly k nebi. Ohnivá palisáda rozdělovala noc a vyloupávala z temnoty kusy osvětlené krajiny, víření písku, příkře strmící skály a roje stínů, rozletujících se po poušti jako hejna černých ptáků. Stopy ohně, tenké jako do bělá rozžhavené jehly, šly výš a výš, stále svisle: když opadl hromový rachot rozžhavených atmosférických mas, který na okamžik přehlušil vytí chamsinu, bylo slyšet bzukot našich předstihových aparátů a ozvala se výstražná slova. Lehl jsem si naznak a ztratil z očí výhled oknem.

Téže noci opustila GEA gravitační pásmo planety Šarlatového trpaslíka a zamířila se vzrůstající rychlostí k velkým sluncím Centaura.