K Mrakům Magellanovým

HOST Z VESMÍRU

O několik dní později jsme nastoupili let. Napřed ještě GEA pětkrát obletěla Zemi. V této době se k ní připojily četné rakety, velké i malé, které měly tvořit její čestnou stráž, doprovodit ji až k dráze Marsu a letět spolu s ní na trati sedmdesáti miliónů kilometrů. Tuto část cesty, jako ostatně celou dráhu letu přes oblast sluneční soustavy, urazila GEA v poměrně dlouhé době, neboť nemohla rozvinout svou plnou cestovní rychlost pro blízkost planet i jiných nebeských těles, působících přitažlivou silou. A tak šest set raket, které nás provázely, mohlo s námi letět bez nesnází. Nebyl to malý úkol sešikovat tuto armádu, ale astrogátoři se ho úspěšně zhostili. Před námi, rozptýleny v pásmu tisíce kilometrů, pohybovaly se cestovní rakety se zploštělými hlavami. Obklopovaly je roje malých raketek, které z nich hned vyletovaly, hned se vracely na palubu mateřských letadel, aby naplnily nádrže pohonnými látkami. Nad GEOU a pod ní táhly letky stříbrných vřeten zastírajících hvězdné pozadí čmouhami bledých plamenů svých motorů, a vzadu, kam jen oko dosáhlo, pohybovaly se jiné, stále menší, až se konečně ztrácely v hlubinách, a jen někdy při manévru, když se celá ta nekonečně roztažená eskadra vyhýbala dráze asteroidů nebo proudu meteorů, zatřpytily se někde v dáli pancéře raket zasažené slunečními paprsky; pak byl na okamžik meziplanetární prostor poset jiskrami, které mizely tak rychle, jak vznikaly, jako kdyby se zrodilo a zhaslo tisíce hvězd najednou. Naše cesta nebyla přímá. Kromě rojů meteorů, zakreslených v mapách, a asteroidů, museli jsme se také vyhýbat pásmům, v nichž nepřetržitě prolétávají obrovské rakety bez posádky, dopravující vodu na Mars. Přeletěli jsme nad jejich drahou ve výši sedmi tisíc kilometrů, takže pouze v teleskopech obrácených dolů bylo vidět tato nepatrná tělesa, čiperně se pohybující po trati řídce označené světelnými bójemi.

Ve čtvrté hodině letu jsme míjeli Lunu. Observatoře Jižní polokoule, obrácené k nám, rozloučily se s námi nevídaným ohňostrojem a vypálily do prostoru několik desítek barevných světlic; za další hodinu, když se stříbrná polokoule satelitu počínala halit do stínu, bylo ještě stále vidět chomáče a šmouhy fluoreskujícího dýmu, rozplývajícího se v prostoru. Dlouho jsme se dívali na Měsíc, který nějakou dobu zakrýval Zemi, než se za ním vyhoupla jako těžkopádný, modře zářící kotouč. V posledních letech byly na Měsíci podnikány rozsáhlé hornické práce; v teleskopech GEY bylo jasně vidět na Moři Mračen stáda věžovitých exkavátorů a čerpadel trhavě se pohybujících v těžkém písku pouště a exploze, které občas zacláněly klidný třpyt pustiny mohutnými oblaky prachu. Pak tento obraz začali zastiňovat jakoby nějací motýli; byly to rakety doprovázející GEU, jejichž roje stále víc zacláněly měsíční kotouč, jak jsme se od Měsíce vzdalovali a pomalu se dostávali do přímého kursu na Mars. Dráhu rudé planety jsme proťali ve značné vzdálenosti od ní: to jest dvacet šest miliónů kilometrů; rudá koule se přesunula od severovýchodu oblohy na jihozápad a během noci se tak zmenšila, že nazítří, když jsem vstal, bylo Mars vidět již na samém okraji kulatých televizních obrazovek jako červenou drobnou skvrnku.

Teprve teď se začaly obracet, formovat a manévrovat rakety, které nás provázely. V hvězdné tmě neustále blýskaly červeně hořící kouře signálů, které znamenaly „volnou dráhu“. Rakety vzlétaly, ve spirálách odplouvaly na strany a prostor kolem GEY, letící s vypnutými motory a zvolna se pohybující pouze vlivem sluneční přitažlivosti, se čistil a vyprazdňoval; konečně v sedm hodin večer se éter naposledy naplnil bouří hlasů; rádiová relé se prostě dusila přetížením, když nám tlumočila tisíce a tisíce pozdravů všech těch, kdož se vraceli. Zemské rakety se nesly prostorem jako nesmírné hejno stříbrných ryb. Vzdalovali jsme se pomalu opačným směrem. Tu najednou ze všech letadel prorazily tmu paprsky reflektorů, soustředěné na stříbrný pancéř GEY, která se zahalila velkým, rudě prosvítajícím oblakem, až ti, kteří stáli na jejích palubách, ztratili z očí celé nebe. To vyšlehl oheň z pohonných trysek: nejprve trysek předstihových, pak z trysek prvého, druhého a konečně třetího řádu, a GEA, zůstavujíc za sebou dlouhou stopu hasnoucích plamenných jazyků, dala se do pohybu. Stříbrné hejno raket stále směřujících k jihozápadu se vzdalovalo z počátku jako plocha ostrých světel, pak jako mračno jisker mihotajících se jasněji a živěji než hvězdy, konečně jako hrstka šedavého prachu, aby nakonec zmizelo, jako kdyby se rozplynulo v nekonečných temnotách. Jedině Země zářila dále jako jasná modrá hvězda se žlutými póly dvou atomových sluncí. Přestože nastala noc, nikdo neopouštěl palubu. Když zmizela v bezedné propasti i nejposlednější stopa velké armády raket, upírali jsme oči dál do temnoty, aby ji aspoň náš pohled obrácený k Zemi doprovázel co nejdéle.

Mezitím zvětšovala GEA rychlost letu. Dosahovali jsme rychlosti dvě stě kilometrů za vteřinu a tak jsme se pohybovali v prostoru oddělujícím Mars od Jupitera. Tento obrovský prostor je plným právem nazýván hřbitovem raket — tolik katastrof pamatuje tato oblast vesmíru. Krouží v ní milióny ostrých železokřemitých úlomků, trosek planety, která v těchto místech kdysi obíhala, a když se neprozřetelně přiblížila k Jupiteru, podlehla jeho osudové síle.

Ter Akonjan, který měl nyní méně práce, pozval mě na besedu. Uhodl jsem, že chce blíže poznat jednoho z doktorů, pečujících o zdraví posádky. Šel jsem k němu přímo z ambulatoria. Vstup do astrogátorova bytu je Nonniným dílem a pýchou. Tvoří jej deska z mléčného skla, dlouhá téměř jako celá stěna a orámovaná dvěma sloupy. Levý sloup je dřevěný a tvoří jej řada příšerných masek s obdélníkovými tlamami, černými, jakoby uzenými v kouři, které jsou postaveny jedna na druhé. Jejich duté oční jamky jsou obráceny na protější stranu, kde vyrostl z podlahy světlý sloup hladkého tvaru: ať se na něj díváme odkudkoli, zdá se, jako kdyby právě přecházel z pohybu do klidu. Je v něm něco z rostlinného výhonku deroucího se ke světlu a něco z lidského pohybu vzepětí tak živého, jako kdyby to bylo odňato vzpřimující se dívčí postavě. V kamenném nadpraží je vytesán prostý nápis „Na cestě k hvězdám.“

Ter Akonjan mě očekával v obrovském pokoji, který byl myšlen jako zasedací síň. Stěny byly pomalované rozevlátou honbou barev podzimu v celé škále vadnutí; ba zdálo se dokonce, že i vzduch je prosycen atmosférou jeseně, vanoucí ze všech tónů zlatavého bronzu, žloutnoucího purpuru a šarlatu, Ve všech čtyřech rozích místností se černaly vysoké výklenky. Stály v nich štíhlé automaty a v jejich poloprůhledných obalech pulsovaly ohníčky světelné cirkulace tak pomalu a důstojně, jako kdyby tito „andělé z křišťálu a berylia“ přemýšleli o svých vlastních osudech, takže se návštěvníci bezděčně usmívali, když stroje obřadně opouštěly svá místa, aby podaly kávu. Uprostřed stěny bylo vidět velké černé hodiny; na ciferníku se místo číslic třpytily znaky zvěrokruhu, vytepané ze stříbra. Když jsem vstoupil, nakláněl se první astrogátor nad rozprostřenou mapou nebe. Za jeho křeslem, na desíti podstavcích, stály busty slavných kosmonautů minulosti. Ihned jsem poznal tyto tváře, známé ještě ze školy.

„Jak se ti tady líbí?“ zeptal se Ter Akonjan, když jsem si sedl.

„Náramně, ale bydlet bych tady nechtěl,“ řekl jsem.

Usmál se.

„Chudák Nonna, kdyby tě tak slyšela!“

A dodal:

„Vždyť já tady také nebydlím, to je takový oficiální pokoj. Pracuji tam,“ ukázal na postranní dveře.

Když jsem se tam otáčel, pohlédl jsem ještě jednou na řadu kamenných tváří a udeřil mě do očí rys, společný všem. Oči těchto hlav, přestože byly postaveny do světla, vypadaly, jako kdyby hleděly do tmy, jako kdyby pro ně neexistovaly stěny pokoje a rakety, jako kdyby přímo u žulové plochy jejich tváří začínal nesmírný jícen propasti; jako kdyby tyto kusy kamene, představující lidi zašlých věků, samy byly rovny hvězdám. Ter Akonjan mě pozoroval.

„Díváš se na mé rádce?“ zeptal se s lehkým úsměvem.

Ihned jsem si uvědomil výstižnost těchto slov.

„Tady se patrně nikdy necítíš osamělý?“

Pomalu přikývl hlavou. Vstal a přistoupil k nejbližšímu poprsí.

„To je Uldar Tog, který první přistál na Saturnu, není-liž pravda?“ řekl jsem.

„Ano. Syn dvacátého třetího století. Konstruktér a kormidelník raket v jedné osobě. Znáš jeho historii?“

„Nevzpomínám si přesně. Ale zdá se mi, že se nevrátil ze své poslední výpravy.“

„Ano. Byl na svou dobu již neobyčejně starý. Bylo mu devadesát osm let. Zemřel u kormidelního kola, jako kdyby u něho usnul. Nechtěl ležet v zemi. Byl pohřben v prostoru. Někde ještě krouží raketová loď, do níž bylo uloženo jeho tělo.“

Podivně mě dojal Ter Akonjanův obrat,v prostoru“. Ano, přesně tak, jednoduše „prostorem“ nazývali meziplanetární prázdno jeho první dobyvatelé; pocítil jsem totéž vzrušení jako za svých chlapeckých let, když jsem se zářícíma očima hltal kosmonautické romány a kroniky.

„A když si člověk pomyslí,“ řekl jsem, „že přes týž prostor konáme televizity přátelům na Zemi…“

„Zatím ano. Avšak zpoždění příjmu způsobené vzdáleností už je znát. Všiml sis už těch změn?“

„Ano. Včera jsem navštívil otce. Seděli jsme proti sobě, jako teď sedíme my dva. Mlčel jsem raději, protože pak je daleko silnější pocit, že jsme skutečně blízko sebe.“

Astrogátor se podíval na mapu hvězdného nebe.

„V této chvíli dělá zpoždění rádiových vln asi devět minut,“ řekl, „s takovými přestávkami se samozřejmě těžko rozmlouvá; zpoždění ostatně stále vzrůstá. Zakrátko to budou hodiny, potom dny.“

„Ano, to je počátek naší samoty.“

„Je nás příliš mnoho, abychom mohli mluvit o samotě,“ odpověděl astrogátor živě, „ještě se nekonala tak početná výprava do vesmíru!“

„Kdo vlastně přišel první s touto myšlenkou?“

„Nevím. Myšlenka sama je stará; vynořovala se, mizela, a když byla zapomenuta, vracela se znovu. Hovořilo se o ní už v dobách, kdy ještě lidstvo nemělo technické prostředky k jejímu uskutečnění. Ale i potom, když už je mělo, zůstávala dlouho jen přáním. První podrobné plány vypracoval Bardera asi před sto čtyřiceti lety. Měl mnoho odpůrců. Říkával: „Věc je nesmírně obtížná, tak obtížná, že je nutno se o ni pokusit.“

Když astrogátor domluvil, řekl jsem:

„Poslyš, rád bych ti položil otázku, snad trochu drzou. Vydal by ses na tuto výpravu, kdybys věděl, že se z ní nevrátíš?“

„Já, nebo raketa?“ odpověděl tak rychle, že jsem chvíli mlčel, protože jsem nebyl připraven na takové rozlišení.

„My všichni,“ řekl jsem nakonec.

„Samozřejmě, že ne. Ale z čeho by pramenila ta jistota, že zahyneme?“

„Nevím. Nepřemýšlel jsem o tom. Je to jenom pomyslná situace.“

„I pomyslné situace musí nějak souviset se skutečností. Riziko může být jakkoli velké. Ale sám fakt, že existuje, obsahuje možnost úspěchu.“

„Dobrá. A což kdyby naděje na návrat byla jedna ku tisíci?“

„V takovém případě — ano.“

„Proč ano? Ale nejsem náhodou nemístně zvědavý?“

„Nejsi zvědavý, jsi jenom zvídavý, a to je velký rozdíl. Dám ti dvě odpovědi. Napřed tuto. Člověk, když vstupuje do nové oblasti životního působení, naráží na odpor neznáma. Je to úkaz prastarý: neandertálci, prvnímu výrobci nástrojů, bylo velmi obtížné vytesat z křemene hrot oštěpu. Obnovovanými pokusy překonává člověk odpor materiálu. Jeho odpor ovlivňuje další pokusy a člověka samého obohacuje dvojnásobně: o nové vědomosti o vlastnostech hmoty a o úhrn nových zkušeností. Je to proces dlouhý a složitý. Při srážce s neznámem mohou prvé pokusy dopadnout zcela záporně, nic neznamená, že se výsledky nedají ihned uplatnit. Jsou však nutné, jak je vidět, nahlédneme-li do dějin. Bez prvních pokusů vykřesat jiskru nebylo by ohně, a bez prvních raket, třebas je rozdrtily meteory, nebylo by lidstvo ovládlo meziplanetární prostor. To je tedy ospravedlnění rizika, jeho sociální dosah. A teď se vraťme k naší výpravě. Ve zprávě, v níž jsme ohlašovali nábor posádky pro naši expedici, řekli jsme jasně, že nesnáze cesty budou obrovské a že katastrofa v tak dlouhém časovém rozmezí je možností zcela reálnou. Vzpomínáš si ostatně na text a přiznáš sám, že nezněl nijak povzbudivě. Dále, požadavky a nároky kladené na kandidáty byly neobyčejně vysoké. V úvahu přicházely pouze určité kategorie povolání, bylo třeba ovládat nejméně tři speciální obory a tak dále. Ale přes to všechno dostali jsme patnáct miliónů přihlášek. A tak nesmíme zapomínat na to, že na Zemi zůstalo ještě patnáct miliónů lidí, kteří se věci znovu chopí a přivedou ji ke konci, neuděláme-li to my. Uspokojil jsem tvou zvědavost?“

„Ne. Řekni mi, proč ses ty, ty sám, účastnil této výpravy?“

„Bojím se, že ses neobrátil na správnou adresu,“ usmál se astrogátor; „fyzik by ti jistě řekl: ‚protože bych rád poznal atomové reakce na jiných sluncích'. Planetolog: ‚protože chci prozkoumat strukturu mimoslunečních planet'. Astrobiolog: ‚hledám projevy organického života v kosmu'. Ale já — já ti nemohu dát takovou odpověď…“

„Jak to? Ty nevíš proč…?“

„To ne. Vím, a řeknu ti to, třebas tě to jistě neuspokojí: proto, že hvězdy existují.“

Astrogátor povstal.

„Doktore, nechceš se trochu projít? Odpusť, že se tě ptám tak bez okolků, ale neviděl jsem kousek živé zeleně již dvacet hodin.“

„Nechceš být raději sám?“ zeptal jsem se.

„Kdepak. Máš-li ještě čas…“

Sjeli jsme výtahem do dolního patra. V parku byl modrý večer. Na největším trávníku tančilo velké kolo dětí. Držely se za ruce a zpívaly. Najednou se jedno z nich ostatním vytrhlo a přilétlo k nám jako šipka. Byl to chlapec asi pětiletý. Vřískal radostí, chytil mého druha okolo kolen a začal po nich šplhat.

„To je můj nejmladší,“ řekl Ter Akonjan a zvedl malého, aby ho pohoupal, ale když uviděl Uteneuta, jenž se procházel opodál, zastavil ho, dítě podal mně a šel za inženýrem. Vyhazoval jsem chlapce do vzduchu, jak jsem jen dovedl, ale on nedocenil mou snahu a začal se prudce domáhat, abych ho postavil na zem.

„Mohu tě postavit do trávy, ale ne na zem, protože my už nejsme na Zemi, víš?“ řekl jsem a pustil jsem ho tak, že mohl odejít, ale dotkl jsem se zřejmě jeho hrdosti. Zůstal. Chvilku vrtal patou v písku, pak povídá:

„To já taky vím, já to říkal jen tak. My letíme na GEI.“

„Ano, ano, a jestlipak také víš, kam letíme?“

„Vím, k takové jedné hvězdičce.“

Jaký to byl rozhovor! Nemohl jsem si odpustit poslední otázku.

„A snad dokonce už víš, kde ta hvězdička je?“

„Vím.“

„Kde?“

„Tam, kde už budu velký!“

Když mi takto řekl už vše, co k této věci bylo nutno říci, rozběhl se chlapec k dětem, neúnavně zpívajícím: „Žežulička kuká, žežulička kuká, za vodou… za vodou…“

Když jsem to všechno poslouchal čekaje, až Ter Akonjan skončí rozhovor s Uteneutem, napadlo mě, že na GEI vůbec nejsou ptáci. Tato myšlenka, trochu banální, způsobila, že jsem astrogátorovi — když jsme se po delší procházce ve tmě loučili u výtahu — položil impulsívní otázku, jíž jsem však vzápětí litoval:

„Na raketě je hodně dětí. Trochu mě to překvapuje. Ty ses nerozmýšlel vzít své děti s sebou?“

Ter Akonjan zvážněl. Pustil mou ruku a řekl pomalu:

„Starší chlapci chtěli sami. A ten nejmladší… samozřejmě, rozmýšlel jsem se. Přesto jsem si řekl: Teď nemůže rozhodovat sám. Připravím ho o šťastné mládí na Zemi. Nebezpečí… ano, ale… jak bych mu mohl pohlédnout do očí, až bych se vrátil.“

Noc, příští den, druhou noc i druhý den jsme prožili bez jakýchkoli příhod. Raketa zvyšovala rychlost a řítila se vpřed, chráněna vlnami radarových paprsků. Lovila pozorně do mušlí jejich reflektorů ozvěny, které varovaly raketu před nebezpečnou srážkou. Astrogátoři dostali raketu z roviny ekliptiky, protože je v ní, jak známo, největší „nával“ meteorů. GEA ještě neměla pravý hvězdný kurs; let k Jupiteru byl považován za poslední zkoušku před odletem do propasti vesmíru; bylo potřeba vyzkoušet funkce všech zařízení v silném gravitačním poli největší sluneční planety, proto jsme letěli poměrně blízko ní. Stalo se to ráno, třicátého devátého dne cesty. Mnoho z nás, shromážděných na vyhlídkové palubě, pozorovalo blížící se planetu.

Čtyři z jeho dvanácti měsíců bylo vidět. Nejbližší, Io, se rychle pohyboval jako jasná, živá hvězda a vrhal stíny na gigantickou výduť planety, žínanou tmavými pruhy. Před našima očima vycházela severní polokoule s nadrovníkovou „červenou skvrnou“ dřívějších astronomů, nebo, podle dnešní nomenklatury s Létající pevninou Gondwanou. Hustou atmosférou prorážel její drsný obrys rozmazávaný mračny kouře, zaplavovaný vlnami methanu a čpavku. Hvězdná paluba, obvykle tmavá, byla nyní osvětlena podivným, zdola dopadajícím přísvitem, vrhaným kotoučem Jupitera, který dosáhl zdánlivě největších rozměrů a rozkládal se hluboko pod raketou, podoben obrovské rudě žluté míse s okraji vzhůru zvednutými, vyplněné plynovou pěnou, kterou si prorážely cestu sloupy tajfunů.

Z druhého měsíce, Europy, zářícího vysoko nad námi, šly řady černých korálků, klesajících ke střední části planety. Byly to samočinné rakety, provádějící průzkumy na Létajícím kontinentu Gondwaně. Dalekohledem bylo vidět, jak se jedna po druhé nořily do oceánu mračen, chvilku se černaly v jeho žlutých oparech jako malé kapky a zmizely. Jejich práci sleduje hrstka lidí, bydlících v tlakových komorách na Ganymedu. Povrchu Jupitera se lidská noha ještě nedotkla, neboť jeho plynný obal tlačí na hladinu planety tlakem miliónů atmosfér, kterému by žádný skafandr neodolal.

GEA manévrovala nad kotoučem Jupitera po několik hodin; paluby se pomalu vylidnily. I já, unaven dlouhým pobytem na nich, odešel jsem pomalu do sálu odpočinku, vzdáleného od hvězdné paluby několik desítek kroků. Tento sál, tak zvaný barokní, je zařízen s drtivým barbarským přepychem. V jeho šesti bohatě zlacených stěnách jsou výklenky se šesti obrovskými bílými sochami starověkých bohů. Nad zrcadlovou podlahou visí křišťálové lustry a z nízkého stropu se vyklánějí stovky postav buclatých okřídlených putti. Je tam možno dlouho vysedat s hlavou obrácenou vzhůru, protože ve čtvercových kazetách stopu jsou obrazy zalesněných i hornatých krajin, s hrajícími si pohádkovými bytostmi, podivuhodně krásně malovanými ztemnělými barvami, takže tvoří umělecky uspořádanou sbírku muzeálních obrazů. Avšak diváka se brzy zmocní únava, pohled těká z jednoho obrazu na druhý, protože se nemůže zachytit na stříbření a zlacení lišt zprohýbaných jako krajky a na miniaturních reliéfech. Na každé stěně visí zrcadlo zmnohonásobující třpytivé bohatství uměleckých děl. Střed sálu je volný, pouze u stěn stojí vysoká křesla s tvrdými opěradly, na nichž jsou vyřezáni zápasící lvi a orli, a nohy křesel předstírají, že jsou to drápy nebo kopyta. Tato křesla jsou dobrá na všechno, jenom ne na sezení; jejich výrobci byli prapodivní lidé! Ale jejich nepohodlí jsme nuceni pokorně trpět, protože podle slov historiků je celý tento interiér věrnou kopií jedné ze síní kteréhosi barbarského monarchy.

Chvíli jsem měl dojem, že v sále nikdo není, avšak před skupinou mramorových bohů stál s rukama za zády nějaký člověk. Po úzké hlavě s odstávajícíma ušima jsem poznal Moletiče. Za podstavcem sochy se vynořil Nils Yrjóla s nosem div ne zabořeným v kapesním přijímači. Byl tak zabrán do četby, že vrazil do historika. Delší dobu se jeden druhému omlouval tak horlivě, že by je bylo možno pokládat za nějaké dvořany z doby před tisícem let, kdyby nebylo jejich šatů. Když jsem se k nim přiblížil, zaslechl jsem chlapcova poslední slova:

,Je to velice zajímavý román, ale místy je skoro nesrozumitelný. Nu, také překlad je mizerný, jsou tam dokonce chyby.“

„Co to říkáš? To je divné,“ řekl historik.

„Ano. Tak na příklad tady,“ ukázal Nils. „Ze srdce jsem litoval ztracených nástrojů.“

„A kde je v tom chyba?“

„Jak to? Vždyť sloveso „litovat“ se vztahuje pouze na živé bytosti. Litovat můžeme pouze živých bytostí, ale ne věcí…“

„Tak je tomu dnes, milý hochu,“ řekl Moletič, „ale dřív tomu bylo jinak. Vazba ‚litovat něčeho' zní tvému sluchu cize, protože ti není běžná a běžná ti není proto, že podmínky, které vytvořily toto spojení pojmů, přestaly před věky existovat.“

„A já myslil, že je to chyba,“ podivil se Nils.

V otevřených dveřích se objevilo několik lidí, přistoupili k nám a naslouchali rozhovoru.

„A zde také,“ pokračoval Nils, zřejmě celý šťastný, že se setkal s někým, kdo může rozptýlit jeho pochyby, „jeden moudrý a zajímavý člověk hned začíná snít o tom, jak by to bylo krásné, kdyby každý mohl mít své vlastní letadlo, a pak dodává:,ale to je pohádka'.“

„Nu, ano. Děj se přece odehrává před dávnými věky. A tehdy zněl jako věta z pohádky výrok, že každý člověk může mít své vlastní letadlo.“

„Ale to je nějaké hloupé přání! Co z toho, že to dnes nezní jako věta z pohádky, když své vlastní letadlo stejně nikdo nemá.“

„Jistě, že nemá, ale také je nikdo nepotřebuje.“

„Okamžik…“ zamyslil se Nils. „Ale proč vlastně dnes nemá nikdo své vlastní letadlo?“

„Vysvětlím ti to. To, co říká hrdina románu, není tak docela nesmyslné. Před dávnými časy v barbarské době existovalo soukromé vlastnictví výrobních prostředků a také vyrobených hodnot. Později, na nižším stupni komunismu, staly se výrobní prostředky společným vlastnictvím. Ale spotřeba hodnot byla dále individuální, to znamená, že každý člověk mohl mít své vlastní letadlo, právě jak o tom snil hrdina této knihy. Ale vývoj společnosti se nezastavil, když se tento sen uskutečnil, pokračoval dál, a tak dnes už žijeme v dobách zániku individuálního vlastnictví i spotřebních statků. A proč se to děje? Vyplývá to ze stále plnějšího uskutečňování zákona ‚každému podle jeho potřeb'. K čemu je letadlo? Aby tě přenášelo z místa na místo. Přivoláš je a letíš. A když jsi doletěl, kam jsi chtěl, přestaneš se o ně zajímat.

A kdybys měl vlastní letadlo. Kam si je dáš? Domů? A když poletíš raketou na druhou polokouli, nevezmeš si je s sebou: doprava by byla obtížná — lepší by bylo mít tam, u cíle své cesty, druhé letadlo, které by na tebe čekalo. Také vlastní. Ale člověk stále podniká různé cesty raketou, na konci každé je tedy třeba mít připravené letadlo. Kdybys měl být důsledný, měl by sis postavit letadlo na všechna raketová nádraží světa. Co by sis počal bez letadla, až by ses tam jednou vypravil? Nakonec, kdyby každý z nás jednal stejně, pokryla by celou Zemi letadla, tisíce čekajících strojů, protože možná nějaká záležitost přivede tam jejich majitele. Jaké by to bylo plýtvání! Jaké by to bylo nepraktické! Protože bys neumístil své stroje na všech místech na Zemi. Ale když se zřekneš výsady vlastnictví, máš dnes na Zemi v každém okamžiku k dispozici dopravní prostředek, jaký ti nejlépe vyhovuje.“

„Chápu,“ řekl Nils, „my jsme dokonce předstihli sny lidí minulosti… ale vlastní letadlo bych mohl mít dnes, že?“

„Samozřejmě, že bys mohl. Ale náš vztah k této věci se tak změnil, že by každý pokládal podobné vlastnictví za břemeno a nikoliv za splnění tužeb.“

V tomto okamžiku strop zahořel červeně a celá raketa se nepatrně, ale citelně otřásla. Ozval se jakýsi dutý, kovový vzdech. Pak nastalo ticho, v němž bylo slyšet neviditelné reproduktory.

„Pozor! Poplach prvého stupně. Všechna gravitační soustrojí stop. Pozor! Připravte se na ztrátu gravitace.“

Pocítil jsem, že se stávám čím dál tím lehčím. GEA přibrzďovala svůj rotační pohyb, ještě okamžik a sál byl plný lidí volně se vznášejících ve vzduchu. Křesla, několik stolků, všechno, co nebylo upevněno k podlaze, ztratilo váhu a vznášelo se ve vzduchu. Přímo před mýma očima proplula, jako strnulá ve výrazu nesmírného údivu, velká mramorová tvář jedné ze soch; dotkl jsem se prsty stropu. Trvalo to snad dvacet vteřin, pak zazněl hlas:

„Pozor, konec poplachu prvého stupně. Zapněte gravitační soustrojí. Pozor, čekejte na další hlášení.“

Snášeli jsme se k podlaze jako balóny, z nichž vypouštějí plyn; každý z nás, sotva se dotkl podlahy, chytal se nějakého předmětu, aby udržel rovnováhu. Po několik okamžiků ještě vládlo ohromení, potom jsme se skoro poklusem rozběhli na hvězdnou palubu.

Dole se ještě rozkládal týž pohled: obrovská pruhovaná hmota Jupitera vrhala na nás kalně jantarový svit. Vzadu, několik nebo snad několik desítek kilometrů za GEOU, se v prostoru vznášel nehybný, svítící chomáč plynu, pomalu se rozpínající jako explodující hvězda.

V absolutním tichu, v němž se ozýval jen náš zrychlený dech, bylo slyšet krátké přerušované zvuky spojovacích bzučáků, pak několikrát zasvištěly rychlovýtahy; konečně se raketa zastavila, obrátila se zádí ke kotouči Jupitera, a z jejích trysek vyšlehl směrem k němu několikrát krátký plamen. Pak se po palubách rozběhl vzdálený, tlumený svist — to byly zapnuty statické emitory paprsků. Raketa, lehce předkloněna, visela šikmo nad kotoučem planety táhnoucím se daleko na všechny strany. Znovu zasvištěly výtahy, ale nikdo z nás se teď neodvažoval volat do pilotní kabiny, aby nezdržoval astrogátory.

Asi po pěti minutách se všechno uklidnilo a právě jsme se chtěli vydat k nejbližšímu telefonu, když se reproduktory znovu ozvaly:

„Pozor. Zvláštní hlášení. Všichni lékaři na svá místa!“

Spěchal jsem k výtahu. Snesl mě dolů, a když jsem běžel do operačního sálu, vyběhla mi vstříc Anna Rusyová.

„Co se stalo?!“ zvolal jsem.

„Neštěstí! Není teď čas na vysvětlování, jeď dolů, do tlakové komory, hned jsem tam!“ strčila mě do výtahu a zabouchla dveře tak rychle, že jsem neměl ani čas odpovědět. Jel jsem tedy dolů, nevěda proč a nač, když se výtah v předposledním poschodí najednou zastavil, dveře se otevřely a vstoupil do něho Ter Akonjan a Yrjóla.

„Co se stalo,“ obrátil jsem se na ně, když se výtah znovu rozjel.

Jak jsem se dověděl z inženýrových slov, z Ganymeda, Jupiterova měsíce, okolo něhož jsme letěli ve vzdálenosti necelých osmdesáti tisíc kilometrů, vyletěl nám ráno naproti nějaký člověk. Byl to jistě student kosmodromie, který si odbýval roční praxi na astronautické stanici, zřízené na Jupiterově měsíci; v naprosté odloučenosti tam žijí kolektivy několika desítek lidí, kteří se rok co rok střídají, a spojení se Zemí udržují jedině radiofonicky. Pilot, který nám vzlétl naproti v jednomístné raketě, musel již dávno vědět o letu GEY a netrpělivě čekal na její přílet.

Jak to nejednou dělají mladí nadšenci, vypnul automatické pojistky kormidel své rakety, aby mohl na naši počest vykonat několik krkolomných evolucí. Provedl také dvojnásobný přemet okolo GEY, která mu odpověděla varovnými signály, a když nepomohly, obklopila se červenou kouřovou clonou. Když i to bylo bezvýsledné, zvýšila raketa rychlost. Manévry GEY řídily automaty, protože v pilotní kabině v tom okamžiku nebyl žádný z astrogátorů. Bláhový pilot, když viděl, že mu GEA začíná unikat, začal ji stíhat, nedbaje výstrah a ždímaje ze své rakety maximum rychlosti. Když se blížil k našemu boku ze strany Jupitera, nevzal v úvahu jeho přitažlivost, a tak se raketa při prudké zatáčce dostala do pásma našich tryskových atomových plynů. Raketa, stržená vírem, se převrátila a pilot ztratil ve zmatku orientaci; ve snaze vyrovnat let řítil se plnou rychlostí přímo proti boku GEY. Na jakýkoliv úhybný manévr bylo příliš pozdě, zatím co se vzdálenost zmenšila na několik set metrů, zapnuly automaty emitory paprsků a raketa dostala mocný zásah záření, které ji prudce zastavilo. Zůstala bezmocně viset ve vzduchoprázdnu a snad by se zřítila na kotouč Jupitera, kdybychom nepodnikli další manévry. GEA se zastavila, vypnula rotační pohyb a magnetickým polem vsála nešťastnou raketu dovnitř.

Všechno, co automaty udělaly, bylo nutné; kdyby raketa nebyla vržena zpět zásahem paprsků, bylo by došlo ke srážce s tragickými následky. Byla to buď jak buď střela vážící jedenáct tun, která se na nás hnala rychlostí sedmnácti kilometrů za vteřinu — měla tedy dost energie, aby prorazila ochranný pancéř a provrtala trup rakety.

Zatím sjel výtah dolů. Vstoupili jsme do tlakové komory. Pod holými kovovými žebry, která zde odhalovala část výztužného systému rakety, jako ryba vyvržená na břeh, ležela na plošince přistavené u stěny štíhlá dlouhá raketa, ožehnutá do červenohněda. Výbojem paprsků změnil se její plášť v drsnou, jakoby struskou pokrytou skořápku. Zavařené dveře se nedaly otevřít, proto se automaty s veškerou opatrností pustily do vyřezání velkého otvoru nad sedátkem pilota. Když jsme vstoupili do komory, chýlily se práce ke konci; ještě několik okamžiků sypaly se jiskry z čelistí elektrické pily, pak byl výřez pancéře lehce nadzvednut, a takto vzniklým otvorem byla vytaženo tělo, zahalené v hermetickém obalu.

Tento obal ze silné, tmavé pružné hmoty má vpředu vmontovány části kormidelní aparatury a radiolokátoru a krunýř chránící hlavu a hruď pilota. Proto jsme jej začali rozřezávat odzadu. V široce otevřených dveřích rychlovýtahu už čekala nosítka; počínali jsme si, jako kdyby letec žil, i když to nebylo jisté, protože raketa zabržděná výbojem paprsků ztratila rychlost tak náhle, že člověk, který v ní byl uzavřen, byl vystaven deceleraci mnohokrát překračující nejvyšší přípustnou mez.

Někdo mi podával ze strany nástroje na řezání: jak se vrstvy obalu otvíraly, pracoval jsem stále opatrněji. Konečně se ozval tichý sykot ucházejícího vzduchu, uvnitř totiž byl přetlak. Poslední řez a v otvoru se začernala letcova kombinéza. Podobala se nafukovacímu gumovému pytli, hustě opásanému kovovými spirálami, které přidržují měkké části těla při náhlém zrychlení nebo přibrzdění rakety.

K hrudi a břichu pilota vedou nálevkovitě se rozšiřující trubice, v nichž obíhá plyn pod tlakem závislým na zrychlení, které vzniká při letu. S pomocí několika lidí jsem přenesl tělo, ještě stále uzavřené v kombinéze, na nosítka. Skleněné dveře se zavřely, výtah se měkce rozjel a vylétl vzhůru.

V operačním stále už planula všechna světla. Od operačního stolu mi přicházela vstříc Anna. Když nosítka přijížděla k ohřívané plastické desce, někdo vešel z druhého sálu: byl to první chirurg Schrey.

Chtěl jsem mu postoupit své místo, ale řekl rychle:

,Ne, jen pracujte, pracujte,“ a poodešel.

Nízko nakloněn, s Annou po boku, rozstřihl jsem nyní nůžkami vnější i vnitřní vrstvu kombinézy. Pod silnými čepelemi chrupaly rozřezávané závity výztužných spirál: najednou se zabělaly obnažené nohy. Nůžky rychle dojely ke konci. Prázdný obal se smačkal a splaskl. Před námi ležel v bezvědomí nahý člověk.

Schrey přikročil k desce. Po několik dlouhých vteřin jsme ležícího napjatě pozorovali.

Byl to mladý, snad dvacetiletý chlapec s bujnými, teď krví slepenými vlasy. Jeho bezbranná nahota kontrastovala překvapivě s černým obalem, v němž vězel a který spadl na podlahu jako stažená zvířecí kůže. Na prsou, stehnech a břiše rýsovala se sotva viditelně fialová kolečka — tam, kde se ve chvíli náhlého zabrždění přisály k tělu trychtýřky tlakových přívodů. Rozhozené ruce visely dolů z desky; tvář byla bez krve, se zsinalým odstínem, v jamkách nad klíčními kostmi, vyhloubených jako v alabastru, chvěl se tep téměř nepozorovatelný.

S nekonečnou opatrností přiložil Schrey na srdce kolečko elektrofonendoskopu, stáhl shora pohyblivá stínítka a zhasl všechna světla. V náhlé tmě se objevily zelenavé plochy rentgenových stínítek. Naklonili jsme se nad nimi. Všechny klouby, kosti, končetiny byly celé. Schrey rozsvítil a odstrčil stínítka, která se bez hluku vznesla ke stropu.

Ze strany se jako otevřená polovina ořechu vysunula přílba elektroencefalografu a zvolna zakrývala hlavu bezvědomého. Zabzučel proud v zesilovačích; Schrey zkoumal mozek. Najednou řekl:

„Prosím, podporujte srdeční činnost!“

Dal jsem znamení. Z obou stran vyjely stříbrné držáky se stříkačkami připravenými k vbodnutí. Jehly se ponořily do bledé kůže předloktí. Kapalina rychle vytékala ze skleněných válců.

„Krev?“ zeptala se Anna.

„Ne.“

Transfúzi nebylo možno provést. Když tělo pilota, letícího hlavou napřed, bylo prudce zastaveno i s raketou, všechny jeho orgány krevního oběhu a všechna jeho krev, hnaná dál silou setrvačnosti, jako by se snažila vedrat do hrudního koše: antidecelerační zařízení tomu mohla čelit pouze částečně: vyvinula proto náhlý tlak na jeho hruď a jakoby obandážovala šíji, byla však bezmocná proti obrovskému vzrůstu vnitrolebečního tlaku. Museli jsme předpokládat, že mnoho cév popraskalo a že došlo na mnoha místech k výronu krve do mozku. Každých několik vteřin proběhlo bezvládným tělem slabé škubnutí. Napadlo mě, že začínají klonické křeče, jinými slovy, že je těžce poškozena mozková kůra. Případ vypadal beznadějně.

Schrey se naklonil nízko nad stínítko encefaloskopu. On sám, podle chvějících se křivek proudu viděl, co se děje v mozku bezvědomého. Anna a já jsem mohli pouze čekat a pozorovat přitom jeho tvář. Marně jsem se pokoušel něco z ní vyčíst. V této chvíli, plné hlubokého mlčení, kdy naše pohledy visely na tváři starého chirurga, po prvé jsem si s úžasem uvědomil, že je krásná.

Měl velkou, vysoko klenutou lebku, avšak její velikost si člověk stejně těžko uvědomil jako úžasnou velikost gotických katedrál — to pro lehkost jejich konstrukce. Horní a dolní víčka byla nyní stejně daleko od sebe jako od okrajů očních jamek. Zbyla mezi nimi ostrá, tmavá štěrbina: jeho nakloněný obličej neměl žádný výraz, jako kdybychom se dívali na ztuhlou masku, ale jeho pravá tvář, plně soustředěná, byla skryta. Stejně náhle jako zůstal stát bez hnutí, se teď napřímil a otevřel široce oči.

„Temenní jsou na tom nejhůře…“ řekl a zamžikal jako oslněný. Mlčeli jsme. To, co říkal, bylo od počátku pravděpodobné, ale jako vždy v každém případě, který překračuje naše možnosti, klamali jsme samy sebe. Čekal jsem, jak Schrey rozhodne.

„Přežije-li to,“ řekl, „buďto ztratí paměť, nebo… se z toho vyvine epilepsie… Je vše připraveno?“

„Ano,“ odpověděl jsem zároveň s Annou.

„Začínáme.“

Když deska s tělem přijela k operačnímu stolu, dodal Schrey, aniž se podíval na některého z nás, jakoby pro sebe:

„Nebo jedno i druhé…“

Skleněné příkrovy obklopující stůl se otevřely, tělo přenesené měkkými pažemi automatu spočinulo lehce na sněhobílé desce, přesně odpovídající jeho tvaru.

Muselo nastat těžké vnitřní vykrvácení, takže naše injekce příliš nepomohly, protože kůže bezvědomého byla jen o odstín žlutší, ale ne tmavší než barva porcelánových okrajů stolu. Skleněné díly zvonu se hermeticky uzavřely; zároveň se zachvěly ručičky narkotizačního přístroje. Stlačený plyn tiše zasyčel v trubicích. Nyní ležel pilot na stole pod průhlednou kupolí. Měkké držáky přichytily ohbí rukou a nohou. Stůl klesal. Otáčel jím a manévroval tak, až hlavice s chirurgickými nástroji zůstala viset nad hlavou ležícího. Zatím byl vnitřek zvonu vyhřát, opět se objevily podnosy se stříkačkami a z postranního výklenku, jako hlavička hada s ostrým jazýčkem, se vysunul konec trubičky transfúzního aparátu, připravený vbodnout se kdykoliv do žíly operovaného, Schrey věšel za přepážku ze safírově modré hmoty: tam stála řídicí aparatura operačního stolu. Usedl před matnici, na níž bylo vidět pilotovu hlavu, zastrčil ruce po lokty do červených gumových manžet; byly v nich kovové páky, jimiž pohyboval, a pak z nástrojové hlavice, která visela nad hlavou nemocného jako svazek skrčených pařátů, vystupovaly postupně potřebné nástroje.

Aniž mě Schrey k tomu vyzval, přiblížil jsem se ke stolu z levé strany, abych kontroloval činnost srdce a dech operovaného; proti mně řídila Anna přívod krve do organismu.

V sále odděleném od nás modrou stěnou bylo světlo, horko a ticho. Časem zazvonilo ostří nástroje, zasouvajícího se do svazku ostatních nástrojů, nebo rychle za sebou se sypal lehký praskot, když se zavíraly svorky na obnažených tepnách, zastavujíce krvácení. Na stínítku bylo vidět hlavu již oholenou; vrtáky trepanů se zabořily do kosti a opisovaly kruh, značíce svou dráhu proužkem pilinek, nasakujících krví. Pak se přiblížily elevátory a zasunuly tupá ostří pod vyřezanou část lebeční klenby, která se s dutým, mlaskavým zvukem odklopila jako víčko. Sotva byla vyřezaná kost nadzvednuta, vyhřezla z lebky modrorudá masa mozku a nadouvala se čím dál tím víc, jak ji vytlačovalo neviditelné krvácení. Velké arterie, rozvětvené v blanách tvrdých plen, líně pulsovaly. Schrey změnil stupeň zvětšení na matnici. Teď už na ní nebylo vidět celou lebku operovaného, nýbrž pouze mnohonásobně zvětšené operační pole orámované pruhy hubkovitých tampónů odsávajících krev. Tenký, jako stříbrný vlásek se třpytící nůž sestupoval dolů k mozku a dotkl se ho, jak se zdálo, neobyčejně lehce. Plena okamžitě pukla a otevřela se. Zevnitř vystříkla vlna krve a vyvrhla ven kousky sražené krve. Ejektory fyziologického roztoku úzkými praménky očisťovaly pole; tekutina vířila, nabývala růžové, pak červené, konečně tmavorudé barvy; krev se stále řinula, roušky se automaticky vyměňovaly. Schrey se celý shrbil; jeho ruce, hluboko ponořené v gumových manžetách, byly neviditelné, jen podle škubání ramen bylo se možno domyslit, jak chvatně, horečně pracují.

Ještě víc se naklonil nad stínítko. Vtom se ozval vysoký, opakující se tón automatu, který kontroloval krevní oběh. Operační pole se ihned začalo očisťovat. Shrey, aniž odtrhl oči od matnice, křikl:

„Umělé srdce!“ a teprve z těchto sotva srozumitelných slov, vykřiknutých ochraptělým hlasem, jsem pochopil, jak nadlidská je jeho námaha.

Přepojil jsem relé, a tím jsem dal všechny přístroje na své straně pod Anninu kontrolu a rychle jsem zasedl k postrannímu stolku. Tady zářila druhá obrazovka, ukazující obnaženou hruď operovaného. Uvedl jsem do chodu nože; ihned se zařízly do kůže, peány zachycovaly žíly, již téměř nekrvácející. Tlak prudce klesal, automat bzučel tónem stále hlubším. Nebyly to již přerušované zvuky, nýbrž táhlý, kvílivě klesající tón. To už nebyl šok, nýbrž agónie. Operovaný umíral. Cítil jsem, jak mi tvář tuhne; pracoval jsem, jak nejrychleji jsem byl schopen, když v tom se ozval pronikavý, rezavý tón a na našich obrazovkách zahořely rámy rudým světlem na znamení, že letcovo srdce přestává bít. Poslední úder — konec. Vyčerpáno, zastavilo se v půli diastoly.

„Umělé srdce!“ chraptivě, s divokým vztekem v hlase, vykřikl Schrey. Zatínaje zuby až k bolesti, se zatajeným dechem jsem rozřezával svalstvo, žebra praskala pod nárazy nůžek — konečně se začernal široký otvor. Připravené už trubičky transfúzního přístroje zmizely ve tmě, kterou jsem zaplašil pruhy světla vrženými z obou stran. Držáky přichytily oblouk aorty, hlavní tepna byla proříznuta a vzduchoprázdnem přisátá k trubičkám; rychle jsem zapojil oběh. Ozvalo se stále rychlejší mlaskání odstředivé pumpičky, ručičky se pohybovaly vzhůru, tlak se zvětšoval. Konzervovaná krev proudila do mrtvého těla.

Teď jsem rozstřihl obnaženou průdušnici a zavedl jsem dovnitř konec kyslíkového potrubí. Všechny ukazovatele nad stínítkem pulsovaly ve stupňovaném rytmu, umělé srdce i umělé plíce pracovaly. Nic víc už jsem nemohl udělat. S horečně planoucíma očima jsem pozoroval mrtvé srdce pilota, napůl odřezané, visící jako plod mezi modravými plícemi. Uplynula minuta, druhá — nepohnulo se.

Uměle vháněná krev si těžce, s námahou razila cestu do chladnoucího těla; nadarmo pracovaly zahřívací emitory, nadarmo tekly praménky heparinového roztoku.

Schrey pracoval dál, operuje mrtvého, který ležel bílý jako mramor na šikmo nakloněném stole.

„Zvýšit tlak!“ vychroptěl Schrey, jako kdyby ztratil hlas. Okamžik jsem se na něho díval. Z čela se mu řinul v kapičkách pot, ručička stírače se pohybovala sem a tam, osušovala krůpěje velké jako slzy, které mu zaplavovaly oči a rty, stisknuté do čáry ostré jako nůž, ztuhly v bolestné grimase.

Zvýšil jsem tlak krve, hučení aparátů bylo hlasitější, blížila se čtvrtá minuta smrti, potom pátá. Ještě jedna a bude všemu konec.

„Adrenalin!“

Ve světle se zableskly jehly, naklonily se, injekce šla přímo do srdce; najednou se tento popelavě modrý kus masa smrštil a zachvěl.

„Palpitace!“ vykřikl jsem.

„Elektrický šok!“ odpověděl Schrey jako ozvěna. Věděl jsem také, že je to poslední pokus o záchranu. Srdce, zasažené proudem z platinových elektrod, se zachvělo, zastavilo, a prudce, bez přechodu, začalo rytmicky pracovat.

„Udržovat v tomto stavu!“ řekl Schrey hlubokým, dutým hlasem.

Signál agónie, který až do tohoto okamžiku bzučel nepřetržitě, začal se ozývat kratčeji a kratčeji; teprve teď jsem ho opět uslyšel. Naklonil jsem se stranou, abych se podíval na Schreyovu matnici.

Vnitřek lebky, to byla jakási rudá kaše, se skvrnami sedlé krve; proudy bezbarvých roztoků ji neúnavně omývaly, nástroje se vysouvaly a vracely ve snaze vtlačit zpět měkkou hmotu mozku, ale bylo to nemožné, protože vyhřezlá tkáň se stále nadouvala a tlačila přes okraje rány.

„Zvýšit tlak pod zvonem!“

Pochopil jsem. Schrey se pokoušel dostat vyhřezlý mozek zpět aspoň částečně tím, že zvětšoval vnější tlak. Bylo to neslýchané riskantní, hrozilo to poškozením báze mozku, centra dýchání; ostatně, pomyslil jsem si, jsou-li v prodloužené míše výrony, je celé naše zoufalé úsilí marné. Všechny tyto pochybnosti mi prolétly hlavou jako blesk, ale bez váhání jsem rozkaz vykonal. Mozek lenivě ustupoval. Krevní oběh se nepatrně zlepšil; po dalších desíti minutách jsme mohli vypnout umělé srdce, otvor v prsou jsem definitivně zašil, stejně tak rány po tracheotomii. Nyní dostával bezvědomý pilot víc a více ohřáté krve s glukózou a bílkovinou; také Schrey končil. Lebka byla uzavřena, shora splývaly kovové tampóny podobné aluminiové fólii, zatikal šicí přístroj, stříkačka naposledy vychrlila praménky tekutiny, pak se rozsvítily velké bílé lustry na stropě a matnice ztemněla.

Schrey vstal, či spíše odvrávoral od stolu. Uchopil jsem ho v podpaždí, rty se mu třásly, chtěl něco říci, odmítnout; odstrkoval mě; zdálo se mi, že jsem zachytil slova šeptaná sípavým dechem: „já sám,“ ale nepustil jsem ho. Anna přišla k nám a všichni tři jsme vyšli ven za zástěnu.

Před námi, na šikmo se zvedající tabuli, leželo nahé jinošské tělo. Od štíhlých nohou běželo ke kyčlím; z jejich svalnatého svorníku se zvedaly oblouky hrudníku. Krk jako silná bílá lodyha podpíral stranou nachýlenou, čepcem obvazů obtíženou hlavu, s víčky zamčenými spánkem. Dech, ještě slabý, hned prohluboval, hned změlčoval stíny v jamkách nad klíčními kostmi. Stáli jsme bez hnutí, ale hrud se rozpínala, žebra hrála a bylo už vidět, jak neviditelným proudem pulsuje v těle krev. — Tu mě zaplavila nesmírná radost, jako kdybych po prvé uviděl jeho krásu vyrvanou smrti.