K Mrakům Magellanovým

KOMUNISTÉ

Kdo z nás si všímá automatů? Kdo z nás si uvědomuje jejich existenci, všudypřítomnou a nepostradatelnou jako je vzduch a pevná půda pod nohama? Kdysi v dávných dobách znepokojovala lidi myšlenka, že by se roboti mohli vzbouřit proti Člověku; kdo dnes pokládá takový názor za něco jiného než děsivý sen pomatence? Cožpak bychom mohli zkonstruovat automaty na ničení? Mohli, ovšem, ale stejně bychom mohli bořit vlastní města, vyvolávat zemětřesení a očkovat si nakažlivé choroby. Každé lidské dílo může být obráceno k záhubě člověka — důkazem toho jsou třeba vražedné prostředky, jaké kdysi vytvářely některé barbarské civilizace. Avšak nežijeme proto, abychom život ničili, ale proto, abychom ho podporovali a pomáhali jeho rozvoji, a naše automaty slouží tomuto jedinému cíli.

V době, kdy byly vypracovány projekty první výpravy k hvězdám, vynořil se před vědci nesmírně obtížný problém. Bylo možné, že obrovská rychlost rakety poruší normální funkci mozku, že slabší jedinci, neschopní vzdorovat tomuto škodlivému vlivu, upadnou do stavu zatemnění mysli a budou s to dávat automatům nesprávné, ba dokonce ničivé rozkazy. Tuto možnost museli předem vyloučit, proto byl zkonstruován speciální systém přijímačů, který mohl zablokovat všechny automaty na GEI. Tento systém měli v rukou vedoucí výpravy, plně si vědomi obrovské odpovědnosti, jaká na ně byla vložena. Tohoto prostředku se směli chopit jedině v krajním případě, kdy kritickou situaci nebylo možno zvládnout žádným jiným způsobem. Zablokování automatů bylo by nebezpečným precedenčním případem, protože automaty ještě nikdy za tisícileté historie naší civilizace nevypověděly člověku poslušnost. Proto hlouček lidí před vstupním příklopem strnul, když uslyšel Yrjólova strašná slova, a stál značnou dobu v nažloutlém světle jako zkamenělý.Vtom zaznělo v tichu zasvištění ostře přibrzděného výtahu. Hlavy se otočily nízkým půlobratem tím směrem. V pootevřených dveřích výtahu, který právě sjel do chodby, stál Ter Haar.

Shrbený, šel přímo proti zkamenělému davu, jako by vstupoval do prázdného prostoru. Ti, na které narazil pohledem, ustupovali mu z cesty, a uličku, která se tvořila za jeho zády, ihned uzavírali. Prošel jimi a na konci nálevkovitého výklenku vystoupil na práh uzávěru. Shora — jeho robustní postava čněla nad jejich hlavami — začal hovořit, zprvu téměř šeptem, až zavládlo takové ticho, jako by všichni najednou přestali dýchat. Všechny oči se obrátily k jeho temné postavě s neviditelnou tváří, zezadu poprášené žlutým světlem. Jeho hlas nabýval pozvolna na síle a duněl v uzavřené prostoře. „Vy, kteří chcete zhynout, věnujte mi deset minut svého života. Pak odejdu, já i on, a vy uděláte, co chcete udělat. Nikdo se neopováží vám v tom bránit. Dávám vám své slovo.“

Odmlčel se na několik úderů srdce. „Před tisícem dvěma sty lety žil v městě Berlíně člověk jménem Martin. Byla to doba, kdy jeho stát vyhlásil, že slabší národy mají být vyvražděny nebo odsouzeny do otroctví, a nařizoval svým vlastním poddaným, aby myslili ne mozkem, nýbrž krví. Martin byl dělníkem ve sklářské huti. Jako jeden z mnoha dělal to, co dnes dělají stroje: živými plícemi vháněl vzduch do rozžhaveného skla. Byl to však člověk a ne stroj, měl rodiče, bratra, děvče, které měl rád, a uvědomoval si, že je odpovědný za všechny lidi na Zemi. Za osudy zabíjených i zabíjejících stejně jako za osudy svých nejbližších.Takoví lidé se tehdy jmenovali komunisté. Martin byl jedním z nich. Stát komunisty pronásledoval a zabíjel. Museli se tedy skrývat. Tajné policii, tak zvanému gestapu, se podařilo Martina zatknout. Jako člen organizačního byra strany znal jména a adresy mnoha soudruhů. Chtěli po něm, aby je prozradil. Mlčel. Mučili ho. Mnohokrát zůstal ležet v krvi. Křísili ho. Mlčel dál. S polámanými žebry a vnitřnostmi rozbitými od ran holí byl odvezen do nemocnice. Léčili ho, a když se mu znovu vrátily síly, opět ho bili. Ale on mlčel dál. Vyslýchali ho ve dne i v noci, probouzeli ho silným světlem, kladli mu úskočné otázky. Nadarmo. Pak ho propouštěli na svobodu, aby po jeho stopě přišli na jiné komunisty. Martin to prohlédl a zůstával doma, a když už neměl co jíst, chtěl se vrátit do hutí, ale tam pro něho neměli práci. Hledal ji jinde, ale nikde ho nepřijali. Tu začal umírat hladem. Vysílen se potloukal po městě, ale nepokoušel se zajít k některému ze soudruhů, protože věděl, že je sledován.

Uvěznili ho po druhé a použili jiné metody. Martin dostal zvláštní čistou celu, dobrou stravu a lékařskou péči. Když gestapáci odjížděli zatýkat komunisty, brali ho s sebou; vypadalo to, jako kdyby je vedl on. Také musel být přítomen mučení uvězněných soudruhů a někdy musel stát před místností, kde se konal výslech a zmučené vodili kolem něho; říkali jim, aby se přiznali, že za dveřmi stojí jejich soudruh, který už všechno prozradil. Když volal na ty, které přiváděli, že je na tom stejně jako oni, gestapáci se smíchem předstírali, že je to součást smluvené komedie. V této době komunistická strana byla decimována. Práce byla stále přerušována a bylo nezbytné vyhýbat se všem, kdo byli podezřelí ze zrady. Komunistické letáky začaly varovat před Martinem. Gestapáci mu je ukazovali. Pak, aniž se ho na něco vyptávali, pustili ho na svobodu. Po několika měsících se Martin pokusil navázat opatrně spojení se soudruhy, ale nikdo se s ním nechtěl stýkat. Pak šel k bratrovi, ale ten ho nepustil do bytu. Mluvili spolu přes zavřené dveře. Také rodiče se k němu nechtěli hlásit. Matka mu dala bochníček chleba, ale to bylo vše. Znovu se pokoušel nalézt práci — marně. Byl po třetí uvězněn a vysoký důstojník gestapa mu řekl:

„Člověče, tvé mlčení už ztratilo nadobro smysl. Tvoji soudruzi tě už dávno pokládají za ničemu a zrádce. Žádný z nich o tobě nechce vědět. Při první příležitosti tě ubijí jako vzteklého psa. Slituj se sám nad sebou a mluv!“

Ale Martin přesto mlčel. Tu byl znovu propuštěn a hladový se toulal po městě. Nějaký neznámý člověk, kterého večer potkal, zavedl ho do svého bytu, dal mu najíst, opil ho alkoholem a pak mu vlídně vysvětlil, že teď už je úplně jedno, zdali bude mluvit nebo ne, a nebude-li mluvit, že bude popraven. Ale tato smrt mu také nepomůže, protože zemře s pověstí zrádce. Ale Martin mlčel. Ten člověk byl u gestapa a odvedl ho do vězení. Za jedné prosincové noci, dva roky od chvíle, kdy byl po prvé zatčen, vyvedli ho z cely a v kamenném sklepě mu vpálili kulku do týla. Před smrtí, když slyšel kroky těch, kdo ho přicházeli zabít, vstal a na stěnu své cely vyryl slova: ‚Soudruzi, já — —, víc nestačil napsat. Tato dvě slova po něm zůstala, když přerušil své dvouleté mlčení. A jeho tělo se rozpadlo v jedné obrovské jámě s vápnem.

Avšak zůstaly dokumenty a kroniky gestapa, vržené do sklepů vězení při jedné z pozdějších válek. A z této památky z údobí pozdního imperialismu vytáhli jsme my, historikové, na světlo pozůstatky a vyčetli z nich příběh německého komunisty Martina.

A teď uvažujte! Tento člověk mlčel, přestože byl mučen a trýzněn. Mlčel, když se od něho odvrátili jeho nejbližší: rodiče, bratr i soudruzi. Mlčel, když už na něho nikdo kromě gestapáků nepromluvil vlídného slova. Byla přervána všechna pouta, která mohou spojovat člověka se světem, ale on stále mlčel — pohleďte, a toto je cena za jeho mlčení!“

Ter Haar zvedl ruku.

„Toto je cena za jeho mlčení, toto je nesmírný dluh, jakým jsme povinni my, žijící, tisícům a tisícům těch, kdo v pradávné minulosti umírali jako Martin, ale jejichž jména nám zůstala neznáma. Toto je jediný důvod, pro který umíral, věda, že ho žádný lepší svět neodmění za mučení, že jeho život navždy skončí v jámě s vápnem, že nepřijde žádná odměna, ani zmrtvýchvstání. Že však jeho smrt v tomto mlčení, které sám sobě uložil, uspíší příchod komunismu. A proto my podnikáme cestu k hvězdám, neboť on za to umíral, a proto existuje i komunismus — ale kde jsou komunisté?“

Po tomto výkřiku hněvu a bolesti nastalo krátké, strašné ticho. Pak historik řekl:

„To je vše, co jsem vám chtěl říci. Teď odejdeme, inženýre, a oni otevřou uzávěr a vymrštěni ven tlakem vzduchu vypadnou do vzduchoprázdného prostoru, prasknou jako krvavé bubliny a po věčnost budou kroužit vesmírem pozůstatky těl lidí, kteří zbaběle prchli před životem!“

Sestoupil z prahu a vyšel z kruhu lidí, kteří ho obklopovali. Krátkou chvíli duněly jeho kroky, pak zasvištěl výtah. Ale lidé stáli nehnutě. Někdo si přejel rukou po tváři, jako by s ní stahoval těžký, chladný závoj, kdosi zakašlal, někdo zasténal — nebo zavzlykal — pak sebou náhle všichni pohnuli a začali se rozcházet různými směry s hlavami sklopenými, s těžkýma, bezvládně visícíma rukama, které se při chůzi klátily jako bez života.

Zbyli jsme sami tři: Yrjóla na okraji uzávěru, drže stále v ruce blokovací přístroj, Zorin, opřený o stěnu s rukama zkříženýma na prsou, a já. Stáli jsme tak dlouho. Již jsem chtěl odejít, když se nad našimi hlavami ozvalo duté, táhlé houkání: byla už noc, zvučely výstražné signály, GEA zvětšovala rychlost.