Malevil

14

Na nikoho z nás kromě Menou v první chvíli ztráta Moma plně nedolehla. Nebyli jsme tomu jaksi schopni uvěřit, hlavně jsme však měli po vpádu námi zneškodněné tlupy celých čtrnáct dní od rána do večera plné ruce práce.

V první řadě jsme museli pochovat mrtvé. Bylo to něco příšerného. A tím obtížnějšího, že se k nim na můj příkaz nesměl nikdo přiblížit. Bál jsem se, aby na sobě neměli parazity a nepřenesli na nás nějaké epidemické choroby, proti nimž bychom stáli s holýma rukama. Vzpomínal jsem si, že například blecha může přenášet mor a veš skvrnitý tyfus. Mé podezření vůči oněm nešťastníkům bylo tím víc nasnadě, že byli tak zchátralí, a soude podle hadrů, jimiž měli mnozí z nich obalené nohy, přišli zřejmě z velké dálky.

Vykopali jsme v blízkosti mrtvých těl jámu, na dno dali roští a na ně vyrovnali polena až do výše obilného pole. Každé mrtvole jsme zaklesli nohu do smyčky uvázané na konci tyče, a držíce se sami co nejdál, dovlekli ji na hranici. Mrtvých jsme napočítali osmnáct, z toho pět žen.

Bylo jedenáct večer, když jsme na dosud teplý popel hodili poslední lopatu hlíny. Připadalo mi bezpečnější nevracet se na Malevil v šatech, jež jsme měli na sobě. Zazvonil jsem u vstupní věže, a když se objevila Catie, požádal ji, aby řekla Miette a přinesly nám spolu dva prádelní hrnce plné vody. Naházeli jsme pak do nich všechno oblečení včetně prádla, vešli do hradu nazí a jeden po druhém se v koupelně v donjonu hned osprchovali. Prohlédli jsme se pečlivě po celém těle, na nikom se však parazit nenašel. Druhý den jsme rozdělali pod hrnci před věží pořádný oheň, šatstvo důkladně vyvařili a teprve pak je odnesli na hrad a na slunci usušili.

Po návratu z údolí zasedla celá naše šestice v hradní síni k večeři. Obsluhovala nás Catie. Byla tu i Evelyna, ale, netroufala si ke mně přistoupit a já na ni také ani slovo nepromluvil. Miette s Falvinkou a Menou bděly u Moma ve vstupní věži. Padal jsem únavou a city měl jako umrtvené. Krom tupého živočišného uspokojení z jídla, pití a odpočinku jsem cítil jen nesmírnou potřebu spát.

Na to však nebylo ani pomyšlení. Museli jsme všelicos rozhodnout, a zasednout proto hned po večeři k poradě. Ženy jsem tentokrát vyloučil. Tomáš měl u mne pořádný vroubek a nechtěl jsem ho kárat před Catie. Evelynu jsem před rokováním také vystrnadil ven. Z ložnice sice vyhazov nedostala, ale nemluvil jsem na ni.

Z tváří shromážděných kamarádů čišela únava a hořká sklíčenost. Zahájil jsem rozpravu neosobním tónem a slovy co nejopatrnějšími. „Prožili jsme velice ošklivé chvíle. Došlo k různým chybám. Měli bychom společně provést bilanci. Ale nejdřív by měl každý k tomu, co se stalo, povědět své.“

Dlouho se nikdo neozve, až řeknu:

„Tak spusť, Coline.“

„Inu, víš,“ začne Colin přiškrceným hlasem, aniž na koho pohlédne, „je mi líto Moma. Ale taky těch, co jsme zabili.“

„Meyssonniere?“

„Já si myslím,“ řekne Meyssonnier, „že jsme projevili špatnou organizaci a že došlo k celé řadě neukázněných činů.“

Ani on se během řeči na nikoho nepodívá.

„Peyssou?“

Peyssou povytáhne široká ramena a rozloží na stole své mocné tlapy.

„No jo,“ řekne, „chudák Momo si to vlastně na jednu stranu vykoledoval. Ale stejně, jak povídá Colin…“

A dost.

„Jacquet?“

„Já si myslím to, co Colin.“

,A ty, Tomáši?“

Oslovil jsem ho až naposled, abych mu dal najevo odstup. Počítal s ním ostatně už předem, posadil se totiž jinam, Evelyninu židli vedle mne jako by neviděl. Narovná se. Hlavu ke mně neotočí, hledí rovnou před sebe a v profilu jeho tváře je cítit napětí. Sedí velice zpříma, dokonce až jaksi strnule, ale ruce má proti svému zvyku v kapsách. Ne však z nenucenosti, schovává je myslím proto, že se mu trošičku chvějí.

Ovládá hlas jenom s obtížemi.

„Protože se Meyssonnier zmínil o neukázněném chování, rád bych řekl, že si vyčítám dvě věci. Za prvé: když se ozvaly výstřely, Emanuel mi řekl, abych se neoblékal a běžel dolů se zbraní, tak jak jsem. Já se ale zdržel oblékáním a dostal se k věži příliš pozdě, takže jsem už nemohl Menou pomoci zadržet Moma.“

Polkne.

„Za druhé: místo abych zůstal s Catie na stráži na hradbách, jak mi Emanuel rozkázal, rozhodl jsem se na vlastní pěst, že půjdu a pomohu vám v Rhunes. Uvědomuji si, že to ode mne byla vážná chyba, protože jsem nechal Malevil bez obrany. Kdyby ta tlupa, s níž jsme se střetli, byla organizovaná, mohli se rozdělit na dvě skupiny: jedna se mohla pustit do naší pšenice a tím nás odlákat do údolí, a druhá se zatím mohla zmocnit hradu.“

Neznat Tomáše tak dobře, považoval bych jeho slova za projev obratnosti. Tím, že se sám obviňuje, bere nám totiž zbraň z rukou. Jak vznést obžalobu proti viníkovi, který se předem přiznává? Ale vím, že ve skutečnosti promluvila pouze jeho přísná poctivost. Je-li v jeho slovech vůbec něco obmyslného, pak leda fakt, že se snaží očistit svou ženu. Je to sympatické, ale taky dost nebezpečné. Na Catinu roli v prohřešcích, k nimž se Tomáš přiznává, mám totiž svůj názor, a taky ho nesmlčím.

Řeknu nevzrušené:

„Tvá upřímnost mě těší, Tomáši. Ale myslím, že trochu moc kryješ Catie. Položím ti jednu otázku: nebyla to ona, kdo chtěl, abys počkal, než se obleče?“

Pohlédnu na něj. Vím, že by se ke lži nesnížil.

„Byla,“ řekne Tomáš a hlas se mu lehce chvěje. „Ale já na její hledisko přistoupil, za zpoždění jsem tedy odpovědný já.“

Není pro něj lehké to přiznat, ba naopak. Nervy má napjaté k prasknutí. Ale ještě ho nepustím.

„A nebyla to na hradbách Catie, kdo ti nasadil do hlavy, aby ses šel podívat do údolí, co se tam děje?“

„Byla,“ řekne Tomáš, zrudlý jako pivoňka „Ale já udělal chybu, že jsem ji poslechl. Vina je tedy jen na mně.“

„Vina je na vás obou,“ řeknu břitce. „Catie má stejná práva a stejné povinnosti jako my všichni tady.“

„Až na to,“ procedí Tomáš sevřenými rty, „že nemá právo účastnit se porady, na které ji kritizuješ.“

„Chtěl jsem ji toho ušetřit. Ale jestli myslíš, že má být vyslechnuta, dojdi pro ni. Počkáme na tebe.“

Ticho. Všichni se na něho dívají. Oči má sklopené, ruce zabořené v kapsách. Rty se mu chvějí.

„Není třeba,“ řekne konečně.

„V tom případě navrhuji, abychom prohovořili Colinovo stanovisko – s ním jsou myslím zajedno i Peyssou a Jacquet.“

„Ještě jsem nedomluvil,“ řekne Tomáš.

„Ale tak jen mluv, mluv,“ řeknu netrpělivě. „Co pořád máš! Nikdo ti mluvit nebrání!“

„Jsem připraven,“ pokračuje Tomáš, „vyvodit ze svých chyb důsledky a spolu s Catie Malevil opustit.“

Pokrčím rameny, a protože Tomáš mlčí, zeptám se:

„Skončil jsi?“

„Ne,“ odvětí přidušeně. „Dokud nebude rozhodnuto jinak, patřím ještě pořád na Malevil, a mám tedy právo k další projednávané otázce se vyslovit.“

„Tak se vyslov! Kdo ti brání?“

Odmlčí se a pak spustí o něco jistějším hlasem:

„S Colinem nesouhlasím. Litovat, že jsme ty lidi zabili, není myslím na místě. Podle mého byla naopak chyba, že se Emanuel neodhodlal střílet dřív. Kdyby byl nečekal tak dlouho, Momo by dosud žil.“

Neozve se žádné „oh!“, ani takzvaný „šum v sále“, ale nesouhlas je na všech tvářích zřejmý. Pro jednou však nechám obratnost stranou. Lid je se mnou, ale nevyužiji toho. Jde o příliš vážné věci.

„Nevyjádřil ses zrovna moc taktně, Tomáši,“ odvětím klidným tónem, „ale v podstatě máš pravdu. Dovolím si tě však opravit. Nedošlo z mé strany pouze k jedné chybě: došlo ke dvěma.“

Rozhlédnu se po ostatních a zmlknu. Mohu si to dovolit. Povedlo se mi, že navýsost zpozorněli.

„První chyba,“ pokračuji, „a to v obecnějším smyslu, projevil jsem přílišnou slabost vůči Evelyně. Poskytl jsem ostatním pohled na dospělého muže, který dovolí, aby s ním orala malá holčička, a to vneslo do našeho společenství prvek ležérnosti a kázeň povolila. Konkrétní důsledek: nemít v tu chvíli, když jsem běžel z Malevilu k Rhunes, vinou Evelyny svázané ruce, mohl jsem Menou pomoci zadržet Moma. Aspoň než by přišel Tomáš.“

Chvilku se odmlčím, pak dodám:

„Tím si nechci nějak libovat v sebekritice, Tomáši, Chci ti jen ukázat, že svou slabost vůči Evelyně a tvou vůči Catie vidím v jedné rovině.“

„Až na to, že Evelyna přece jenom není tvá žena,“ poznamená Tomáš.

„To je podle tebe přitěžující okolnost?“ zeptám se chladně. Zmlkne, vyveden z konceptu: měl myslím na jazyce, že jeho prohřešek je menší, protože je s Catie ženatý. Ale vyslovit to nahlas se mu nechce, přiznal by tím jen svou slabost. Drží se konvenční, a ve svém případě naprosto falešné představy o muži vládci.

„Druhá chyba: jak řekl Tomáš, neodhodlal jsem se dost rychle ke střelbě.“

Meyssonnier zvedne ruce k nebi.

„Buďme spravedliví!“ řekne zvučně. „Pokud došlo k chybě, nedopustil ses jí jenom ty. Nikomu z nás se nechtělo střílet do těch chudáků. Byli tak vychrtlí! Tak vyhladovělí!“ Obrátím se na Tomáše:

„Cítil jsi to taky tak, Tomáši?“

„Ano,“ odpoví bez váhání.

Mám tuhle poctivost u něho rád: nezalže, ani když tím poškodí, co sám prosazuje.

„Pak ale nezbývá než z toho vyvodit, že k chybě došlo kolektivně,“ řeknu.

„Ano,“ namítne Tomáš, „ale tvá odpovědnost je větší, protože ty jsi velitel.“

Zvednu dlaně do vzduchu a prudce vykřiknu:

„No právě! A jsme u toho! Jsem opravdu velitel? Dá se říct, že je člověk velitel, jestliže dva dospělí ze skupiny, jíž by měl velet, v plné bitvě neuposlechnou jeho rozkazu?“

Rozhostí se ticho a já neudělám nic, abych je přerušil. Jen ať trochu dolehne. Jen ať se Tomáš ještě trochu povaří ve vlastní šťávě.

„Já bych řekl,“ ozve se Colin, „že tady máme před sebou naprosto nejasnou situaci. Scházíme se na Malevilu k poradám a rozhodujeme o všem společně. Dobrá. Při našich poradách hraje Emanuel významnou roli. Ale nebylo nikdy řečeno, že kdyby šlo do tuhého a nezbyl čas se poradit, velení přebírá Emanuel. A říct by se to podle mého mělo. Aby bylo jasné, že v takovém doopravdy naléhavém případě Emanuelův příkaz platí bez diskuse.“

Meyssonnier zvedne ruku:

„Správně,“ prohlásí s uspokojením. „Přesně o tohle mi šlo, když jsem na začátku říkal, že jsme projevili špatnou organizaci. Nejen to, průběh celé události byl podle mě až žalostný. Každý se rozběhl, kam ho napadlo, nikdo neposlouchal, co mu kdo říká. Takže v jednu chvíli zůstaly na hradbách jen Falvinka s Miette, to byla veškerá obrana Malevilu. A Miette neměla ke všemu ani pušku, přestože střílet umí.“

„Máš pravdu,“ přidá se Peyssou, potřásaje mohutnou palicí. „Hotový binec! V Rhunes byl chudák Momo, ačkoli tam neměl co dělat, byla tam Menou, ta zase přiběhla za ním, třebaže tam taky nepatřila. Byla tam Evelyna, protože se držela za šos Emanuela. Byl tam…“

Zarazí se a zčervená až po obočí. Jak se rozjel, už chtěl ve svém výčtu jmenovat Tomáše. Ticho. Tomáš sedí, ruce v kapsách, oči k nikomu nezvedne. Colin se na mne jakoby stranou pousměje a v očích mu zajiskří.

„Zrovna jako ten tvůj nápad,“ řekne náhle Peyssou a natáhne mocnou tlapu k Tomášovi. Člověk má dojem, že by svou paží klidně přesáhl celý stůl. „Zrovna jako ten tvůj nápad,“ pokračuje hromovým hlasem. „Chtít odejít s Catie z Malevilu, takovou blbost svět neviděl!“

„Můj názor,“ připojím se okamžitě.

„Hlavně kam bys šel, ty vrtáku?“ řekne Peyssou, vkládaje do nadávky neuvěřitelnou dávku vřelosti a lásky.

Colin se rozesměje. Naprosto upřímným smíchem a v pravou chvíli, jak už to umí. Přidáme se k němu, jako by nám udal tón. Ovzduší se smíchem natolik uvolní, že se úsměv objeví i na Tomášových sevřených rtech. Od té chvíle, jak si všimnu, už také nesedí tak ztuhle a dokonce vyndal ruce z kapes.

Smích se utiší a přistoupíme k hlasování. S výjimkou jednoho hlasu, totiž mého pro Meyssonniera, jsem zvolen vojenským velitelem Malevilu „pro případ náhlého nebezpečí“. Čímž se rozumí, že s výjimkou naléhavých situací budeme o všem, i o otázkách bezpečnosti, rozhodovat společně. Poděkuji a požádám, aby za mého zástupce, a případně pokud bych pro zranění nemohl svou funkci plnit, za mého nástupce schválili Meyssonniera. Druhé hlasování dopadne k mé spokojenosti. Napětí povolí, všichni se rozhovoří. Nechám je pár minut, aby se uvolnili, a pak řeknu:

„Rád bych se vrátil k hledisku, jež vyjádřil na začátku Colin. Jistě, cítili jsme to všichni, střílet do těch nebožáků bylo něco strašlivého. Proto jsme tak váhali. Ale chtěl bych říct jednu věc. Jelikož naše rozmýšlení stálo Moma život, znamená to, že náš reflex nebyl správný. Neuvědomili jsme si dostatečně, že ode dne, kdy se stala ta věc, nežijeme už v téže době jako předtím, a ještě jsme se tomu pořádné nepřizpůsobili.“

„Co to má znamenat,“ zeptá se Peyssou, „že nežijeme v téže době jako předtím?“

Otočím se k němu.

„Dám ti příklad: řekneme, že by tě předtím navštívil v noci nějaký chlápek a ze msty ti podpálil stodolu, seník a chlív.“

„To bych se na to podíval?’ vybafne Peyssou, zapomínaje, že přišel o všecko.

„Ano, ale dejme tomu. Ztráta je to veliká, řekneš mi, ale taková zas ne, aby tě ohrozila na životě. Především máš pojištění. A kromě toho zemědělský úvěr, než se pojišťovna rozhoupe k výplatě pojistky, můžeš si na nové krávy a seno vypůjčit. Kdežto teď, poslouchej mě dobře, kdyby ti nějaký chlap ukradl krávu, sebral ti koně nebo ti snědl obilí, máš konec, už si nepomůžeš, jsi prosté odsouzený k smrti, ať už k rychlé nebo pomalé. Není to už prostá krádež, ale zločin. A to zločin, který musí být okamžitě a bez váhání ztrestán smrtí.“

Vidím, že se Jacquet nějak cuká, ale jak jsem ponořen do svého výkladu, neuvědomím si hned, oč běží. To, co říkám, jsem si od Momovy smrti opakoval tolikrát, že mám teď dojem, jako bych vlastně jen omílal známé pravdy. Ale v každém případě se k věci hodlám ještě vrátit, protože je mi jasné, že jak kamarádi, tak ani já nedokážeme svůj dosavadní životní postoj změnit ze dne na den. A že ani pud sebezáchovy v nás nedokáže potlačit vypěstovanou úctu k lidskému životu.

„Ale stejně,“ povzdechne smutné Colin. „Zabíjet lidi!“

„Musí to být,“ řeknu nezvýšeným hlasem. „Nová doba, v níž jsme se octli, nás k tomu nutí. Říkám ti znovu: chlap, který ti vezme obilí, tě odsoudil k smrti. A volit raději vlastní smrt než jeho, k tomu přece jenom nemáš důvod!“

Colin mlčí. Ostatní také. Nevím, zdali jsem je přesvědčil. Událost, kterou jsme zažili, má však svou váhu. Mohu se spolehnout, že jim hned tak z hlavy nevymizí a pomůže mi vštípit jim – a především sobě samému – onen bleskový a brutální reflex živočicha, který si hájí svou půdu.

Nakonec si přece jen všimnu, že Jacquet v tváři málem zfialověl, na čele se mu perlí veliké kapky potu a stékají mu po spáncích. Dám se do smíchu.

„Jen klid, Jacquete! Na čem se dnes večer ustanovíme, nebude mít zpětnou platnost.“

„Co to znamená, zpětnou platnost’?“ zeptá se, dobrácké hnědé oči upřené do mých.

„Že se to nebude vztahovat na činy, které už se staly.“

„Á to jo,“ oddechne si zhluboka.

„Safraportský Jacquet!“ řekne Peyssou.

Pohledy obrácené na Jacqueta, dáme se mu všichni do smíchu stejně jako prve Tomášovi. Nevěřil bych, že je možné být tak veselí po vší té krvi, kterou jsme ztratili a sami prolili. Ale pravé veselí to vlastně není. Náš smích má společenský obsah. Potvrzuje, že patříme k sobě. Že je Tomáš přes všechny prohřešky jedním z nás a stejně tak Jacquet. Naše společenství prošlo zkouškami a znovu se stmeluje, uzavírá a nabývá nové síly.

Pohřeb jsme stanovili na poledne a rozhodli se, že půjdeme k přijímání. Po ranním shromáždění očekávám ve své ložnici ty, kdo se chtějí vyzpovídat.

Vyslechnu Colina, Jacqueta a Peyssoua. Co je tíží, vím u všech tří předem, ještě než otevřou ústa. Mají-li však pocit, že je mohu břemene zbavit, tím líp. „Kterým hříchy odpustíte, těm se odpouštějí, a kterým je zadržíte, jsou zadrženy.“ Bůh mě chraň, abych si osoboval, ať už dnes či do budoucna, tak nezměrnou pravomoc! Vždyť někdy pochybuji, může-li lidské svědomí vůbec očistit i sám Bůh. Ale dost. Nechci dělat svým kacířstvím nikomu těžkou hlavu. Už proto ne, že si v oblasti víry nejsem jist vůbec ničím.

Když Colin skončí, pousměje se, tak jak to umí, a dodá:

„Peyssou říká, že prý se Fulbert při zpovědi vyptává na spoustu věcí. A pak ti vynadá. Tvá metoda to není.“

Také se usměji.

„Snad bys ani nechtěl! Zpovídáš se, aby sis ulevil. Nebudu ti přitěžovat.“

Colinova tvář k mému velikému údivu zvážní.

„Jen kvůli tomu se ale nezpovídám. Taky proto, abych se stal lepším.“

Začervená se, věta mu připadá směšná. Pochybovačně stáhnu rty.

„Ty si myslíš, že to není možné?“

„V tvém případě snad ano. Ale většinou ne.“

„Proč?“

„Protože, víš, lidi si dokážou své chyby velice úporně skrývat. Důsledek: jejich zpověď nemá cenu. Vezmi si třeba Menou: já ji nezpovídal, rozumíš, jinak bych o tom nemluvil. Ale vyčítá si svou,tvrdost’ vůči Momovi, a přitom ani nevzdechne, že se chová sprostě k Falvince. Dokonce to ani za sprosťárnu nepovažuje, myslí si, že je v právu.“

Colin se rozesměje. A já si uvědomím, že jsem hovořil o Momovi, jako by dosud žil, a náhle mě to strašně zabolí. Mluvím honem dál:

„Napsal jsem pár slov Fulbertovi, chci ho upozornit, že se v okolí potulují lupičské bandy. Radím mu, aby nechal La Roque lépe střežit, hlavně v noci: Co říkáš, nechtěl bys mu ten lístek doručit?“

Opět se začervená.

„Nemyslíš, že po tom, co jsem ti pověděl, je to trochu…“

Větu nedokončí.

„Myslím si, že máš v La Roque přítelkyni z dětství a s radostí se s ní shledáš. Tak co? Kde je jaká špatnost?“

Třetího muže vystřídá u mne Catie. Jen vejde do pokoje, ovine mi paže kolem krku. Její objetí mě sice nenechává tak docela lhostejným, ale vezmu je raději v žertu a se smíchem se jí vykroutím.

„Přeháníš. Přišla jsi mě pomuchlat, nebo se vyzpovídat? Tak jen se posaď, a pěkně z druhé strany, ať jsem trochu v bezpečí.“

Mé přivítání ji nadchlo. Čekala víc chladu. A už se zpovídá jak o závod. Čekám, co přijde dál, protože kvůli zpovědi nepřišla, to je jasné. Zatímco se bije v prsa a vyznává se mi z prkotin, které jí jakživ nedělaly těžkou hlavu, pozoruji, že má nalíčené oči. Nenápadně, ale se vším všudy: obočí, řasy, víčka. Dožívá ještě z malé zásobičky líčidel, jež měla před výbuchem.

Když vyklopí onen výčet bezvýznamných hloupůstek, mlčím. Čekám. A schválně se na ni nedívám, abych vypadal co nejmíň zaujaté. Čmárám si tužkou na piják. – Papír nekazím, je teď příliš vzácný.

„A jinak,“ řekne konečně, „ještě se na mě zlobíš?“

Čmárám.

„Zlobím? Ne.“

A dál ani slovo. Dodá tedy:

„Vypadáš, jako by se ti něco nezdálo.“

„Taky že se mi nezdá.“

Ticho. Čmárám dál.

„A to se ti nezdá něco na mně, Emanueli?“ zabrouká tak lichometně, jak jen dokáže.

Ale může se lísat a dělat opičky jak chce. Marná snaha. Mé oči mají co dělat jinde. Kreslím na piják andílka.

„Nejsem spokojen s tvou zpovědí,“ prohlásím přísně.

Teprve teď zvednu hlavu a pohlédnu na ni. Tuhle písničku nečekala: jako malevilského abbého mě určitě nebere moc vážně.

„Byla to špatná zpověď,“ pokračuji v přísném tónu. „Nevyznala ses ani ze své hlavní chyby.“

„A co by to podle tebe mělo být?“ zeptá se, těžko přemáhajíc útočnost.

„Koketérie.“

„Ach, tohle!“ řekne.

„Ano, samozřejmě! Pro tebe to neznamená nic! Máš svého muže ráda, víš, že ho nebudeš podvádět,“ (v tu chvíli se výsměšně pousměje) „tak si říkáš:,Jen do toho, pobavme se trochu!’ Jenže ve společenství, kde je šest mužů na jediné dvě ženy, jsou tyhle legrácky velice nebezpečné. Kdybych tomu neučinil přítrž, obrátí mi tvá koketérie Malevil vzhůru nohama. Peyssou po tobě podle mne už teď kouká víc, než by měl.“

„Myslíš?“

Září! O zkroušenou tvář se ani nepokusí!

„Ano, myslím. A zkoušíš to i na ostatní. Jenže s těmi to naštěstí nepohne.“

„Chceš říct, že to nepohne s tebou,“ zaútočí. „Ale to mi nepovídáš nic nového. Tobě se líbí jen macaté bečky. Jako ta nahá ženská, co máš tamhle nad postelí. Farář! To mě tedy podrž! Člověk by myslel, že tam uvidí spíš krucifix!“

Namouduši, jedovatá být umí!

„To je reprodukce Renoira,“ odvětím, užaslý, že jsem se dal zatlačit do defenzívy. „Vůbec nerozumíš umění.“

„A fotka té tvé skopčačky tamhle na stole, to je taky umění? Děsná buchta! Nakynutá až hrůza. Ale tobě to je vlastně fuk, máš Evelynu.“

To je ale had!

„Já že,mám’ Evelynu?“ odvětím s chladným hněvem. „Co tím chceš říct? Máš mě za Wahrwoorda?“

Zabodnu jí do očí zdrcující pohled. Okamžitě se po špičkách stáhne z bitevního pole zpátky.

„Ale prosím tě, nic takového jsem neřekla,“ odpoví. „To by mě ani ve snu nenapadlo.“

Napadlo, nenapadlo, na to jí kašlu. Trochu se uklidním. Sáhnu opět po tužce a přeškrtám andílkovi křídla. Načež mu přimaluji dva růžky a dlouhý ocas. Chápavý, na způsob opičino. A celou tu dobu se Catie přede mnou všelijak kroutí, snažíc se zahlédnout, čím se to zabývám. Jak je ta opička na své pohlavíčko pyšná! A jak se snaží ukázat všem jeho moc. Zvednu hlavu a pátravě se na ni zahledím:

„Tvým snem v podstatě je, aby se do tebe zamilovali všichni mužští na Malevilu a všichni aby chřadli v zoufalství. A ty budeš zatím milovat jen Tomáše.“

Trefil jsem do černého, aspoň si to pro tu chvíli myslím. Vidím totiž, jak se jí kdesi na dně očí opět rozsvítil plamínek útočnosti.

„Co bys chtěl?“ řekne. „Každý na to není, dělat běhnu jako ta tvoje Miette.“

Na chvíli zavládne ticho.

„Krásně mluvíš o své sestře, jen co je pravda,“ řeknu, aniž zvýším hlas. „Výborně.“

Catie však není v podstatě zlé děvče. Zrudne a poprvé od začátku zpovědi vypadá opravdu zkroušeně.

„Ba ne, mám ji hrozně ráda, víš? Nesmíš si myslet.“

Na dlouho se odmlčí.

„Říkáš si asi, že se chovám ošklivě, co?“ dodá nakonec.

Usměji se:

„Říkám si, že jsi mladá a trochu zbrklá.“

A protože neodpovídá, udivená, že s ní po všech jedovatostech, jimiž mě obdařila, mluvím přátelsky, dodám:

„Třeba s Tomášem! Zakoukal se, do tebe a ty, protože jsi mladá, máš sklon toho využívat. Ořeš s ním, ale naděláš dobře. Tomáš není žádná bačkora. Je to muž a bude ti to mít za zlé.“

„Už má.“

„Pro ty hlouposti, co kvůli tobě natropil?“

„No ano.“

„To nic, to se srovná. Při poradě vzal všecko na sebe. Bránil tě jako lev.“

Podívá se na mne, oči jí září.

„Však tys nebyl při poradě taky nijak zlý.“

„Ale jedno jsem ti chtěl říct. S Peyssouem buď trochu opatrná.“

„To, ti slíbit nemohu,“ odvětí s naprostou upřímností. „Jak vidím mužského, prostě neodolám.“

Pohlédnu na ni. Vyvedla mě trochu z konceptu. Přemýšlím. Zdá se, že jsem z toho děvčete nepochopil ani zbla! Je-li pravda, co říká, celá má analýza leží v troskách. Dodá ještě:

„Víš, jako farář jsi vlastně docela fajn. I když si potrpíš na ženské. Takže všechno to ošklivé, co jsem ti řekla, beru zpátky, obzvlášť… No, beru to zkrátka zpátky. Jsi milý. Já prostě neudržím jazyk za zuby, tak to je. Smím té políbit?“

Vtiskne mi polibek. O hodně jiný, než s jakým ke mně vešla. Abychom ovšem jeho čistotu zas nepřeháněli. Pravda je, že mě vzruší, což Catie doprovodí vítězným uchichtnutím na důkaz, že jí to neušlo. Hned nato jí otevřu dveře, proklouzne jimi, proběhne prázdnou chodbou a před točitým schodištěm donjonu se ještě otočí a rychle mi mávne.

Moma jsme pochovali vedle Germaina a malého náhrobku s pozůstatky rodin našich kamarádů. Byl to jakýsi zárodek hřbitova založený v den osudné události, patřil už k světu potom a všichni jsme věděli, že na něm jednou spočineme i my. Ležel před prvními hradbami na někdejším parkovišti. Skála tam tvoří jakousi plošinku, která se po čtyřiceti metrech opět zužuje do rozměrů cesty pokračující odtud dál po útesu. Cesta v těch místech zahýbá okolo skály takřka v pravém úhlu.

Právě tam, v oné těsné úžině mezi strmým srázem a skalní masou nad ním, se rozhodneme postavit palisádu, jež bude chránit první hradby, aby je v noci někdo nezlezl. Je to promyšlené dílo z důkladných, pevné stlučených dubových fošen, s brankou opatřenou těsně při zemi posuvným otvorem, jímž může prolézt po čtyřech jediný člověk. Když nás někdo navštíví, vpustíme ho tudy. Nejdřív si ho ovšem dobře prohlédneme kulatým bezpečnostním otvůrkem skrytým vedle špehýrky. Na samotnou špehýrku, jejíž otevření může být spojeno s jistým nebezpečím, dojde až po bedlivém prozkoumání.

Pamatovali jsme i na možnost, že by chtěl někdo palisádu přelézt. Její hořejšek – který se dá sejmout, aby se mohlo projet s vozem – jsme pojistili čtyřmi řadami ostnatého drátu, na němž se při sebemenším doteku rozřinčí plechovky. Krom toho sáhl Colin do zásob ze svého krámku a pro návštěvníky přicházející s dobrými úmysly instaloval vedle špehýrky zvonek.

Plošinku mezi palisádou a vodním příkopem před prvními hradbami pokřtil Meyssonnier na „zónu předsunuté obrany“, neboli ZPO.

Na jeho radu jsme se usnesli rozmístit po ní šachovnicovou síť pastí. Volný jsme nechali jen tři metry široký pruh, čímž vznikla jakási cesta okolo pravého příkopu, kolem oblouku tvořeného výdutí ve skále a podél hřbitůvku až k palisádě. Nástrahy – neboli pasti na blbce, řečeno s Meyssonnierem byly zcela klasického typu. šedesát centimetrů hluboké jámy a na jejich dně zašpičatělé, nad ohněm dotvrda vysušené kůly nebo prkýnka pobitá silnými hřeby. Otvory jsme zamaskovali kusy lepenky a ještě je zakryli vrstvou hlíny.

Peyssou zatím dokončoval nástavbu prvních hradeb. Jako základ položil přes zubaté cimbuří silné dřevěné trámy a vyhnal zdivo dobře o půl metru výš. Když s tím byl hotov, požádal Meyssonniera, aby otvory v cimbuří uzavřel tlustými dřevenými výplněmi, ale tak, „aby se daly směrem ven zdola nahoru otvírat. Můžeš potom pálit rovnou dolů k hradbám a nemusíš se bát, že si tě nějaký jiný mizera vybere zdálky za terč. A dole v prknech vyřízneš štěrbinu, takže budeme mít kromě střílen v cimbuří ještě jednou tolik střílen tady.“

Aniž to výslovně řekl, předpokládal zcela samozřejmě, že útočníci budou vybaveni podobně jako my, totiž jen loveckými puškami, jejíchž střely silným, letitým dubovým dřevem neproniknou. Předpokládali jsme to tak trochu podvědomě všichni, pozdější události nás však vyvedly z omylu.

Palisáda už byla hotová, zbývalo ještě patřičně vybavit pasti, když se jednoho rána rozcinkal zvonek. Byl jsem v tu chvíli v ZPO sám. Za bránou čekal Gazel, usazený na Fulbertově velikém šedém oslu. Jen jsem otevřel špehýrku, seskočil a nastavil mému pohledu chladně zdvořilou tvář.

„Posilnění“ odmítl, podal mi jen špehýrkou dopis od Fulberta a prohlásil, že si na odpověď počká tam, kde je. Po pravdě řečeno, nijak naléhavě jsem ho dovnitř taky nezval, protože ZPO nebyla ještě zdaleka dokončená.

Dopis zněl takto:

Drahý Emanueli,

děkuji Ti za upozornění o loupeživých tlupách. V naší končině se zatím nic podobného nevyskytlo. Je ovšem pravda, že nejsme tak bohatí jako Malevil.

Buď tak laskav a tlumoč Menou můj projev soustrasti k úmrtí jejího syna a vyřiď jí, že na ni v modlitbách nezapomínám.

Krom toho mám čest Ti oznámit, že jsem byl shromážděním věřících zdejší farnosti zvolen za biskupa.

Na základě toho jsem mohl vysvětit na kněze pana Gazela a jmenovat ho farářem pro Courcejac a abbém na Malevilu.

Je mi velice líto, že Tě musím zarmoutit, ale chci-li dostát svým povinnostem, nemohu Tvou kněžskou funkci, kterou ses cítil povinen převzít na Malevilu, uznat.

Nedělní bohoslužbu přijede na Malevil sloužit pan abbé Gazel. Doufám, že mu uchystáš dobré přijetí.

Přijmi, drahý Emanueli, mé nejkřesťanštější pozdravení.

Fulbert le Naud, biskup larocký.

P. S. Protože se Armand necítí dobře a zůstal upoután na lůžko, posílám pana Gazela, aby Ti dopis předal a přivezl odpověď.

Když jsem onen překvapivý lístek dočetl, otevřel jsem opět špehýrku. Sotva jsem dopis převzal, honem jsem ji totiž zavřel, aby Gazel nezahlédl naše rozkopané pasti. Milý Gazel čekal před palisádou, tvář klauna neurčitého pohlaví staženou v poněkud úzkostný a napjatý výraz.

„Hned ti odpovědět nemohu, Gazele,“ řekl jsem. „Musím věc předložit malevilskému shromáždění. Mou odpověď přiveze Fulbertovi zítra Colin.“

„V tom případě si pro ni přijedu zítra dopoledne sám,“ odvětil Gazel svým tenkým hláskem.

„Ale ne, proč by ses měl trmácet třicet kilometrů na oslím hřbetě hned dva dny za sebou. Pojede Colin.“

Chvilku bylo ticho, Gazel zamžikal řasami a poněkud rozpačitě prohlásil:

„Musíš prominout, ale my už do larocké farnosti žádné cizince nepouštíme.“

„Cože?“ užasl jsem, nemoha věřit vlastním uším. „A ti cizinci jsme my?“

„Netýká se to jen vás,“ odvětil se sklopenýma očima.

„Ach tak. Zřejmě jsou v našich končinách ještě jiní lidé!“

„Je to rozhodnutí farnostní rady.“

„No výborně!“ opáčil jsem rozhorlené. „Klobouk dolů před farnostní radou! A to farnostní radu nenapadlo, že by mohl Malevil použít téhož rozhodnutí vůči lidem z La Roque?“

Gazel, oči k zemi, mlčel jako zařezaný. Prožíval, jak by řekl Fulbert, „velice bolestný okamžik“.

„Jistě ale víš,“ obrátil jsem se k němu, „že tě k nám Fulbert hodlá v neděli poslat, abys sloužil mši.“

„To vím,“ odvětil.

„Takže ty na Malevil vstoupit smíš, a já do La Roque nesmím!“

„Je to jen dočasné opatření, rozumíš.“

„Ale, ale? A pročpak dočasné?“

„To nevím,“ odvětil Gazel tónem, z něhož jsem okamžitě vycítil, že to ví až moc dobře.

„Tak tedy zítra,“ rozloučil jsem se s ním ledově. Dal mi na shledanou, otočil se zády a chystal se vylézt na osla.

„Gazele!“ Ještě se vrátil.

„Na copak to Armand onemocněl?“ Na okamžik mnou totiž prolétla myšlenka, že se v La Roque rozmohla nějaká epidemie a městečko se izolovalo, aby zabránilo jejímu rozšíření. Pak mi ale došlo, že to je idiotský nápad. Znamenalo by to předpokládat u Fulberta city k bližnímu.

Má otázka však na Gazela zapůsobila až neobyčejně. Zrudl, rty se mu roztřásly a bulvy mu začaly v důlcích kroužit, jako by se snažily uniknout mému pohledu.

„Já nevím,“ zakoktal.

„Cože? Nevíš?“

„Armanda ošetřuje Jeho Milost.“

Trvalo mi celou vteřinu, než jsem pochopil, že Jeho Milostí je míněn Fulbert. Na jedno jsem však mohl v každém případě vzít jed: jestliže Armanda ošetřuje Jeho Milost“, nemoc není nakažlivá. Nechal jsem Gazela odjet a po večeři svolal shromáždění, abychom se o dopise poradili.

Vyložil jsem, že mě samotného nejvíc ohromuje nesmyslnost Fulbertových ambicí. Podle mého se v dopise zračí celá jeho velikášská a neurotická povaha. Biskupem se dal zvolit jasně proto, aby nade mnou získal vrch, aby mohl vysvětit Gazela a mě jakožto svého církevního soka potom odstranit. Jeho bažení po moci má v sobě i cosi dětinského. Místo aby hleděl zabezpečit La Roque proti drancování, což by nebyla maličkost, pustí se do boje se mnou. Se mnou, který jsem ho upozornil na nebezpečí. A pustí se do něho v postaveni kdy je pro něj výhra značně pochybná, protože jediného představitele světské moci má v Armandovi, a ten je upoután na lůžko nějakou tajuplnou chorobou.

Byl bych se celé věci spíš zasmál, ale kamarádi ji v žertu nevzali. Překypovali pobouřením. Malevil utrpěl pohanu. Divže to nepovažovali za zneuctění vlajky (existující ovšem jen potencionálně). Fulbert se odvážil vztáhnout ruku na malevilského abbého a na shromáždění, které ho zvolilo! „Co si vůbec myslí? Jen ať nás nenasírá,“ vyjádřil se malý Colin, ačkoli normálně si v hrubostech nijak neliboval. Meyssonnier soudil, že budeme muset jít a vytahat toho tatrmana za uši. A Peyssou prohlásil, že jestli bude mít Gazel v neděli tu drzost objevit se na hradě, vrazí mu kropáč kamsi. Vypadalo to zkrátka jako v dobách Klubu, když se Meyssonnierovi přívrženci Ligy dole pod hradbami a Emanuelovi kacíři na cimbuří zasypávali navzájem co nejšťavnatějšími (a značně vynalézavými) nadávkami, než došlo k boji muže proti muži. „I s držadlem,“ prohlašoval Peyssou, bouchaje pěstí do stolu, „vrazím mu ho tam i s držadlem.“

Poněkud udivený takovým výbuchem malevilského patriotismu, přečetl jsem kamarádům a předložil ke schválení odpověď, kterou jsem si během odpoledne připravil.

Fulbert le Naud, farář v La Roque.

Drahý Fulberte,

podle nejstarších dokladů o Malevilu, které máme v rukou a jež pocházejí z 15. století, skutečně v té době sídlil v La Roque biskup, intronizovaný roku 1452 držitelem Malevilu baronem z La Roque.

Z týchž dokumentů však také plyne, že malevilský abbé po žádné stránce nepodléhal larockému biskupovi, nýbrž ho vybíral pán na Malevilu mezi svými příbuznými mužského pohlaví, kteří s ním sídlili na hradě. Většinou to býval syn nebo mladší bratr. Od tohoto pravidla se odchýlil až larocký baron Zikmund. Neměl syna ani bratra, a jmenoval tedy roku 1476 malevilským abbém sama sebe. Od toho data až po naše dny zastával držitel Malevilu i funkci malevilského abbého, třebaže někdy pověřoval jejím výkonem některého kaplana.

Není pochyb, že se Emanuel Comte jakožto současný vlastník hradu Malevilu stal zároveň i dědicem všech výsad, které se k jeho državě pojí. Shromáždění věrných ho na základě tohoto usnesení jednohlasně potvrdilo v titulu i funkci malevilského abbého.

Na druhou stranu nemůže ovšem Malevil v městečku, tvořícím součást jeho držav, uznat pravoplatnost biskupa, o jehož jmenováni nepožádal Jeho Svatost a kterého sám neuvedl na stolec.

Neboť Malevil si své historické právo na larocké léno hodlá zachovat i nadále, jakkoli nemá z vřelé touhy po míru a dobrém sousedství pro tuto chvíli v úmyslu prosazovat je činem.

Nicméně jsme toho názoru, že kdyby se kterýkoli larocký obyvatel cítil nějak poškozen vládnoucí mocí, jež byla v městečku nastolena, může se k nám obrátit, abychom mu dopomohli k právu.

Soudíme rovněž, že přístup do městečka nám má zůstat zachován v kteroukoli dobu. Uzavření kterékoli z městských bran by bylo z naší strany chápáno jako těžká urážka našeho posla.

Přijmi, drahý Fulberte, výraz mé nejhlubší úcty.

Emanuel Comte, abbé na Malevilu

Musím zdůraznit, že jsem v duchu chápal celý dopis jako legraci, která Fulberta usadí svou groteskně parodickou stránkou, nastavující zrcadlo jeho vlastnímu velikášství. Připomínat, že jsem se ani na okamžik a ani v sebemenší míře nepokládal za dědice malevilských velmožů, je snad zbytečné. Stejně tak jsem nebral příliš vážné vasalský poměr městečka La Roque. Dopis jsem však přečetl s kamennou tváří, předpokládaje, že tak jeho humorná stránka před kamarády tím spíš vyvstane. [2]

Zmýlil jsem se. Vůbec jim to nedošlo. Tón dopisu se jim úžasně líbil („To sedí!“ prohlásil Colin) a jeho obsahem se upřímně nadchli. Okamžitě chtěli vidět dokumenty, jichž jsem užil jako podkladu. Musel jsem tedy vstát, sáhnout v hradní síni do vitrín a všechny ty památné relikvie včetně překladu do současné francouzštiny, který dal strýček pořídit, jim ukázat.

Planuli zaujetím. Znovu a znovu jsem musel předčítat pasáže, ustavující La Roque jako naše léno, a Zikmundovo historické rozhodnutí jmenovat sama sebe malevilským abbém. „No vidíš,“ řekl Peyssou, „to by mě nenapadlo, že jsme vlastně v právu, když jsme tě zvolili, tak jak jsme to udělali. Měl jsi nám to ukázat dřív!“

Byli nad starobylostí našich práv nadšením bez sebe. „Pět století,“ opakoval Colin, „jen si to představ! Pět století máme právo jmenovat si svého abbého!“ – „Abychom nepřeháněli,“ namítl Meyssonnier, poctivý proti své vůli, „byla tu přece jen Francouzská revoluce.“ – „Ale ta netrvala dlouho,“ stál Colin na svém, „to nemůžeš srovnávat!“

Vůbec ze všeho nejvíc je vzrušovala skutečnost, že biskup v našem larockém lénu býval intronizován malevilským pánem. Na Peyssouovu žádost jsem vysvětlil, jak nejlíp jsem uměl, co to slovo znamená. „No tak, je to jasné, Emanueli,“ prohlásil Peyssou. „Fulberta jsi neintronizoval, tak je pro mě hovno biskup.“ (Vřelý souhlas.) Pak už běžela řeč jenom o tom, jak vytáhneme proti městečku pomstít utrpěnou porážku a nastolit svá svrchovaná práva.

Mlčky jsem sledoval vzplanutí mnou rozpoutaných šovinistických vášní. Připadalo mi, že teď už parodický záměr svého dopisu kamarádům odhalit ani nemohu. Příliš se rozhořeli. Měli by mi to za zlé. Snažil jsem se jenom zklidnit nejrozpálenější hlavy, což se mi nakonec povedlo dík Tomášovi a Meyssonnierovi a posléze i Colinovi – když bylo totiž slavnostně rozhodnuto, že své „larocké přátele“ (jeho vlastní výraz) nikdy neopustíme. A že Malevil zasáhne, kdykoli by se někdo z nich cítil nějak sužován či poškozen, což ostatně stálo i v mém dopise.

Druhý den opět přiklusal Gazel. Sotva jsem mu mlčky předal dopis, ihned odjel. Dva dny nato byla ZPO dokončena a pšenice natolik zralá, aby mohla začít sklizeň. Práce to byla zdlouhavá, klasy jsme museli žnout srpem, vázat je do snopů, snopy odvozit na Malevil, zřídit za prvními hradbami mlat a vymlátit obilí cepy. Celá operace představovala takovou dřinu, že když bylo po žních, mohl si každý z nás říci, že pro něj biblická věta o chlebu a potu nabyla nového smyslu.

Na druhou stranu byla však pravda, že se nám námaha vyplatila. I přes onu zničenou čtvrtinu nám sklizeň vynesla deset pytlů na jeden. Celkem tisíc dvě stě padesát kilogramů zrna, V poměru k našim bohatým zásobám (za něž jsme, pokud šlo o obilí, vděčili hlavně kořisti z Rybníka) to bylo málo, ale jako první sklizeň od osudné události a jako příslib do budoucna to znamenalo hodně.

V noci po žních mě probudil jakýsi tichý šramot vedle mé postele, nebo spíš skutečnost, že jsem zprvu, ještě v polospánku, nebyl schopen rozeznat, co to vlastně je. Vidět jsem nic nemohl, noc byla příliš temná, ale jen jsem otevřel oči, hned mi bylo jasné, že to na pohovce u okna povzlykává do polštáře Evelyna.

„Ty pláčeš?“ řekl jsem polohlasem.

„Ano.“

„A proč?“

Následovala řada přidušených vzlyků a popotahování.

„Protože jsem smutná.“

„Pojď mi to povědět.“

Skokem byla z pohovky u mne v posteli a schoulila se mi do náruče. Trochu už sice přibrala, ale ještě pořád mi připadala lehoučká jak pírko. Jako by mi na rameni spočinulo koťátko. Vzlyká dál.

„Ale vždyť mě celého umáčíš! Učiněný vodopád! Tu máš, utři si nos!“

Podám jí svůj kapesník a vzlykot musí přestat aspoň na tu chvilku, než se vysmrká.

„Tak co je?“

Ticho. Popotahování.

„Vysmrkej se a přestaň popotahovat!“

„Už jsem se vysmrkala.“

„Tak ještě jednou.“

Opravdu se znovu vysmrká, ale podle zvuku bez valného výsledku. A už zase popotahuje. Nejspíš to bude od nervů. Stejné jako kašel, vzlykání, křečovité záchvěvy. Možná stejně jako celé astma. Po vpádu do naší pšenice a Momově smrti prodělala další strašlivý záchvat. Říkám si, nechystá-li se nový. Ovinu ji pažemi.

„No tak,“ řeknu, „co se děje?“

Ticho.

„Tolik mrtvých,“ šeptne konečně.

Překvapí mě to. Něco podobného jsem nečekal.

„Proto pláčeš?“

„Ano.“

A když mlčím, dodá:

„A co? Ty se divíš, Emanueli?“

„Ano. Čekal jsem od tebe něco, jako že už tě nemám rád.“

„Ó ne,“ řekne, „máš mě rád pořád stejně, to já poznám. Jenom už mi nic nepromíjíš. Ale mně je to tak milejší.“

„Milejší?“

Mlčí. Přemýšlí, pátrá sama v sobě tak soustředěně, že zapomene popotahovat.

„Ano,“ odpoví nakonec. „Dodává mi to mnohem víc síly.“

Nic neřeknu, jen to zaregistruji.

„Nemohli jsme ty lidi, co jsme zabili, vzít na Malevil? Na hradě je tolik místa.“

Zavrtím do tmy hlavou, jako by mě mohla vidět.

„Neběží o místo, ale o zásoby. Už teď je nás jedenáct. Další dvě tři osoby bychom přinejhorším ještě uživili, ale dvacet ne.“

„Tak jsme je mohli aspoň nechat,“ ozve se po chvilce, „aby se najedli naší pšenice.“

„A co další?“

„Jací další?“

. „Ti, co přijdou po nich. Ty zase necháme, aby nám pobili prasata, spořádali krávy a odvedli koně. My se můžeme jít vždycky napást trávy.“

Mé sarkasmy na ni vůbec nezaberou.

„Sám jsi povídal, že té pšenice z Rhunes není nijak moc.“

„To není, ale jen vzhledem k našim zásobám, bohudíky. Každopádně dvanáct a půl metráku zrní nějaké to kilo chleba přece jenom znamená.“

„Ale přinejhorším bychom vydrželi i bez něho! Tys to říkal,“ dodá honem, jako by mě obviňovala.

Každé mé slovo jí totiž zůstává vyryto v paměti navěky.

„Přinejhorším, ano. Ale kdo může vědět, nedopadnou-li žně v příštím roce katastrofálně? Je líp trochu se dopředu pojistit. Třeba už jen proto, abychom mohli v případě potřeby pomoci našim přátelům v La Roque.“

,A proč jsme tedy nepomohli těm v Rhunes?“

„Bylo jich moc, už jsem ti to říkal.“

„Víc než v La Roque jich nebylo.“

„Ale ty aspoň známe.“

A protože Evelyna mlčí, začnu vypočítávat:

„Pimont, Agnès Pimontová, Lanouaille, Judita, Marcel, který tě vzal k sobě.“

„Ano,“ odvětí. „A taky starý Pougès. Už se u nás nějak dlouho neukázal.“

Je to pravda. Ten starý darebák si nepřijel smočit konce knírů do našeho vína už nejméně deset dní. A tenhle způsob, jak ukončit rozhovor, aniž z něho cokoli vyvodí či cokoli přijme, je pro Evelynu taky příznačný. Hluboce však na mne zapůsobilo, že se mnou diskutovala tak dospělým tónem. V jejích slovech nebylo nic dětinského. A pokročila i ve francouzštině. Od té doby, co jí „nic nepromíjím“, přestala se utíkat k dětinskostem.

„Dobrá,“ řeknu. „Konec audience. Vrať se do postele. Chci spát.“

Pověsí se na mne a vrátí se k tónu malé holčičky:

„Nemohla bych ještě chvilku zůstat, Emanueli?“

„Ne, nemohla. Koukej mazat.“

Vymázne, ani nemukne. Poslechne dokonce s jakýmsi nadšením, jako by měla před sebou výhled na celý dlouhý život strávený v opojné poslušnosti po mém boku.

Ale jsou v ní přece jenom věci, které dobře nechápu. Mluvila o lidech v Rhunes, o Momovi ani slovíčko.

Nehovoří o něm ostatně ani Menou. Nesplnilo se vůbec nic z toho, co jsem od ní do budoucna čekal, když jí zavraždili syna, Neupadla v zoufalství ani otupělost. Své intendantury na Malevilu se nevzdala ani v nejmenším. Nad ženským osazenstvem hradu vládne pořád pevnou rukou, klofajíc jako vždy nejraději tu nejstarší a nejukdákanější; v případě potřeby se však pustí, byť trochu opatrněji, i do mladých slípek, a to spíš do Catie než do Miette, protože Catie se taky dovede ohánět zobáčkem. A že by nám Menou nějak scházela před očima, se rovněž nedá říci. Těžko sice někdy ztloustne, ale vidličku a sklenku ležet ladem nenechává. A pořád je to ta čisťounká, pečlivé vycíděná kostřička, na níž všechno, každý sval i orgán, působí jako miniatura. Vlasy na umrlčí lebčičce má pečlivé stažené dozadu, jak to u ní odjakživa známe, na černé pracovní haleně ani smítko a pod čtvercovým výstřihem na té nejplošší ze všech hrudí řadu zavíracích špendlíků. A pořád si to stejné rázně cupitá na svých velikých šlapkách, droboučká a čilá, hubený šlachovitý krk natažený kupředu.

Na stůl prostírá Catie nebo Miette a ubrousky vkládá do talířů Menou. Z hygienických důvodů, aby se nepopletly, si je poznačila znaménky, která rozezná jen ona sama. A když se jednou ráno chystám posadit, trochu znervózněle si všimnu, že někdo prostřel na dolním konci stolu Momův příbor a do talíře vložil ubrousek. Neušlo to, jak vidím, ani Colinovi, dává mi očima i hlavou znamení, jako by chtěl říci, že to nevěstí nic dobrého. Jakmile se však posadím a příbory spočítám, zjistím, že jich je jedenáct, a ne dvanáct. Dnes ostatně prostírala Catie, těžko mohu předpokládat, že by se byla spletla. Taky ne: když se vykloním, abych se jí očima zeptal, pravým ukazováčkem mi nenápadně naznačí, ať si toho nevšímám.

Teď už sedí všichni, jen Jacquet stojí, paže se mu klátí a zlatohnědé oči má zamžené úzkostí, protože na svém obvyklém místě vidí jen děsivé prázdno. Pokorně na mne pohlédne, v očích otázku, co provedl, že mu bylo odepřeno jídlo. Celým svým chováním připomíná dobráckého, až za hrob oddaného psa, který se po zkušenostech se zlým pánem dostal do rodiny, jež ho hýčká, a on se teď třese strachy, že se jednoho dne probudí a všechno to štěstí, jehož se necítí hoden a nad nímž se dennodenně táže, je-li to skutečnost či sen, bude to tam. Jestliže jsem rozhodl, že nedostane najíst, nevidí v tom nespravedlnost. Pokud jsem to udělal, pak jistě právem. A jakmile se my ostatní najíme, s prázdným žaludkem se pustí spolu s námi do práce. Bojí se jen jednoho: aby odnětí potravy nebylo prvním krokem k vyhnanství.

Usměji se na něj, abych ho uklidnil, ale než stačím něco říci, Menou na něj vybafne:

„Hledáš svůj příbor, chlapče? Máš ho tamhle.“

A pokyne mu bradou k židli, kde sedával Momo.

Rozhostí se ticho jako v hrobě a Jacquet se všecek popletený na mne podívá. Souhlasně přikývnu, vykročí tedy podél stolu k Momově židli. Cítí, jak se zrovna na něj, kterého tak děsí být středem pozorností, upírají všechny oči, a nejradši by se propadl.

Colin hned taktně rozpřede debatu. Nad těmi kusy lepenky jimiž jsme zakryli pasti v ZPO a zasypali je zemí, se musíme ještě zamyslet. V případě deště by začaly hnít, ale dřív než shnijí, rozměknou a pod tíhou hlíny se pronesou. Výsledkem bude, že útočník pasti okamžitě pozná podle prohlubní. Peyssoua napadne, že bychom mohli lepenku v několika místech proděravět, aby se voda řinula rovnou do pasti. Meyssonnier navrhne místo lepenky systém dvou plátů překližky přidržovaných středovou laťkou, jež by se pod váhou nepřítele prolomila.

Sleduji diskusi natolik, abych do ní mohl tu a tam slovem zasáhnout, ale zároveň poslouchám, co se děje nebo říká na dolním konci stolu. Jacquet, studem zdřevěnělý, hlavu nad talířem, mlčky jí a Menou ho tiše, ale nepřetržitě péruje: „Narovnej se! Hrome, nežmoulej tu střídku! Přestaň už jednou mlaskat! Kde myslíš, že jsi? Nemáš ubrousek, že si utíráš pusu rukou?“ Nápadné je, že při každé ze svých pádných připomínek osloví Jacqueta jménem, jako by nám chtěla ukázat, že jí nepřeskočilo, že sice Jacqueta povýšila do oné role proti jeho vůli, ale s nikým si ho neplete. Je tu ostatně i další důkaz, že má Menou hlavu v pořádku: ježto Jacquet jako člověk odjinud nerozumí nářečí, není v jejích výtkách po nářečí ani stopy.

Když jsme dva dny po dokončení ZPO opět zahájili povinné hodiny střelby (i z luku), objevil se na svém antikvárním bicyklu starý Pougès. Nebyl nijak nadšený, že musel prolézt skrze palisádu po čtyřech. A ještě míň se mu líbilo, když jsme mu na cestu přes zónu pastí zavázali oči. Jen se uvelebil v kuchyňce vstupní věže, dal nám na srozuměnou, že by to chtělo patřičnou odměnu. Řekl jsem nám, protože zvěst o jeho příchodu se ihned rozletěla po hradě a stál tu s napjatýma ušima celý Malevil.

„Dostat se k tobě není teda hračka, Emanueli, to ti řeknu,“ prohlásí a popotahuje se za nažloutlý knír. „Není to hračka, ať to vezmu z kterého chci konce!“

Rozhlídne se kolem sebe, polichocen, že je středem pozornosti.

Je už totiž kumšt dostat se z La Roque; Fulbert dává hlídat obě brány: To bys nevěřil, ale s projížďkami po malevilské silnici je amen. Tak tak, že si mohu vyjet aspoň po okresce. Naštěstí mě napadlo, že z ní vede pěšina na silnici k tobě. Přes Faujouxe, jestli si vzpomínáš.“

„Tys jel přes Faujouxe!“ užasnu. „Na kole!“

„Však jsem je taky na některých místech musel nést,“ řekne Pougès. „Hotový terénní jezdec! V mém věku! Taky doufám, Emanueli,“ připojí po dramatické odmlce, přejížděje očima všechny přítomné, „že mi po tom trmácení nezašpuntuješ láhev moc rychle.“

„Posluž si,“ řeknu a přistrčím mu láhev. „Poctivě sis těch pár sklínek vysloužil.“

„To teda jo,“ přisvědčí. Jen si vzpomeň, co to je, projet přes Faujouxe na kole. A těch novinek, co jsem ti přivezl, až mi jde hlava šejdrem. A nohy z toho šlapání taky.“

„Měl bys mít trénink,“ poznamená Menou. „Však ses něco najezdil z La Roque do Malejacu na flámy za tou svou děvkou.“

„Na tvé zdraví, Emanueli,“ pronese Pougès důstojně, v duchu však rozzuřený, že mu Menou pokazila jeho chvilku slávy.

„Nabídni mu něco k zakousnutí, Menou,“ obrátím se na ni přísně.

„Ne že bych odmítl,“ řekne starý. „Hlavně po tom trmácení přes Faujouxe, to člověk vyhládne.“

Menou otevře skříň vpravo od krbu, smýkne před Pougèse talířem, až to bouchne, ukrojí teninký plátek šunky, palcem a ukazováčkem ho vezme a mrskne jím zdálky do talíře.

Sjedu ji přísným pohledem, dělá však, jako by to neviděla. Krájí Pougèsovi kousek chleba a pečlivě se snaží, aby byl co nejtenčí, což není tak snadné, protože pecen je čerstvý. V průběhu oné složité operace polohlasem mluví sama k sobě. V kuchyni je však naprosté ticho, Pougès s pohledem upřeným na láhev právě mlčky upíjí ze své první sklenky a my ostatní v očekávání ohlášených novinek také nic neříkáme, a tak je Menouin monolog do publika přes všechnu mou snahu nějak ho přerušit nádherně slyšet.

„Jsou lidi,“ brumlá si Menou, aniž na mne pohlédne, „že z člověka dokážou sát krev hůř jak veš. Jen taková Adéla. Někdo řekne, jakápak Adéla, houby na ní záleží, no prosím. Žhavá do každého chlapa. Ale nakonec se ještě našli takoví, že z ní dokázali těžit. Nejdřív si s ní užívali, a když jim došly síly, tahali z chudáka flundry aspoň to pití. S takovými kunčofty si věru moc nepomohla!“

Starý Pougès odloží sklenici, napřímí se a otře si levou rukou knír.

„Neber to jako výčitku, Emanueli,“ řekne důstojně, „ale aby mě tvá služka pod tvou střechou urážela, to bys měl zatrhnout.“

„To se podívejme,“ poznamená Menou, „ještě by chtěl, aby se mu člověk klaněl.“

Bledá vzteky, že ji nazval služkou, obloukem pošle krajíc na stůl, založí hubené ruce na prsou a upře na Pougèse oči metající blesky. Starý však klidně vychutnává druhou sklenku i svou malou zlomyslnost a cítí se pomstěn na obou frontách.

„Menou u mě není jako služka,“ prohlásím rozhodné. „Má svůj majetek. Vede mi jen domácnost, proto bydlí se mnou. Ale nic jí neplatím. Mluvím samo sebou o dobách před bombou.“

„Čili něco jako farská kuchařka,“ řekne Colin.

Všichni až na Menou se dáme do smíchu a napětí povolí.

Využiji toho, vstanu, zamířím k Menou a šeptnu jí do ucha:

„Jestli nepřestaneš, vyhodím tě přede všemi ze dveří.“ Neodpoví. Prudce oddechuje, v očích jiskry, sevřené rty, chřípí se jí zachvívá. V určitém smyslu mám radost, že ji po tom, co ji potkalo, zase vidím v téhle podobě.

Jdu se opět posadit. Starý Pougès spěje s přesnídávkou a třetí sklenicí ke konci. Jenže mu to trvá, že by člověk vyrostl. Pije rychle, ale se žvýkáním si dává načas.

Po třetí sklenici zůstane sedět s očima upřenýma na láhev a popotahuje si knír. Naleji mu počtvrté a rozhodným pohybem zarazím zátku. Pozoruje mě, pak zaletí očima k plné sklenici, ale nedotkne se jí. Ještě ne. Poslední sklenku upíjí vždy mlčky. Nezbývá mu tedy, než teď promluvit. Otálí však, až mi to jde na nervy. Pobídnu ho:

„Tak Armand je nemocný?“

Zavrtí hlavou:

„Houby nemocný,“ utrousí s pohrdáním vědoucího vůči nevědomému, ale do řeči mu pořád není, přímo z něho čiší, jakou bolest mu působí o cokoli se s námi podělit, i kdyby to byly jenom čerstvé zprávy.

„Tak co je,“ řeknu suše, abych mu připomněl, že úmluva znamená určité povinnosti i pro něj.

„Inu semlely se u nás věci, darmo hovořit.“

Odmlčí se a pak dodá:

„Tekla krev.“

Hledí na nás, potřásaje hlavou.

„Pimont načapal Armanda, jak mu chce vlézt na Agnès.“

„Násilím?“ vyhrkne Colin, zbledlý jak stěna.

„Násilím nenásilím, co já vím,“ odvětí starý Pougès tak zlomyslně, že by ho člověk praštil. „Agnès tvrdí, že prý násilím. Ty ji znáš líp než já, chlapče, budeš to asi vědět.“

„Stručně,“ vyzvu ho, protože už mi dochází trpělivost.

„Stručně řečeno, Pimont se v tu ránu rozzuří, popadne kuchyňský nůž a vrazí ho Armandovi do zad Ale teď si to vemte, s Armandem to neudělá vůbec nic. Jen se otočí a řekne:,Já ti ukážu, ty mizero, mlátit mě pěstí do zad!’ A než bys řekl švec, vypálí mu z bouchačky rovnou do ksichtu, takže má chudák Pimont obličej tak říkajíc na maděru. Všichni jsme se seběhli, Armand stojí u Pimonta na prahu, tvář načisto bílou, ale jinak, rovný jako svíčka, a vykládá nám tu svou historii, jak ho Pimont praštil do zad.,A teď všichni z cesty!’ povídá pak,,nebo do vás střelím!’ Namíří na nás bouchačku a couvá pozpátku k zámecké bráně. A představ si, Emanueli, teprve když se tam otočil, aby si otevřel vrata, koukáme, že má v zádech nůž. A bylo ho vidět, jako když ho vymaluje, protože Armand měl na sobě to své černé sako a střenka byla červená. Nebudeš mi věřit, ale takhle odešel! S nožem v zádech!“

„A co Agnès?“ ozve se Colin.

„Šílela, to víš,“ pokračuje starý bez sebemenšího vzrušení. „Mužský jí leží na zemi oddělaný, ksicht na maděru, a na podlaze louž krve jak na jatkách. Naštěstí ji i s děckem vzala k sobě Judita. Ale počkej ještě, počkej,“ řekne, jako by to nejdůležitější mel teprve před sebou. „Armand přijde do zámku a před Josefou a Gazelem líčí Fulbertovi, co se stalo. Ale pane Armande,’ povídá mu najednou Josefa v té své hatmatilce,,vždyť vy máte v zádech nůž!’ Nechce tomu věřit. Ohmatává se rukou, a najednou ho drží! V tu ránu se poroučel. Vykládala nám to Josefa.“

„A dál,“ řeknu netrpělivě.

„Co by, to je všechno,“ odvětí starý Pougès, mžouraje po naplněné sklence.

„Cože, všechno? Takhle vy to v La Roque vedete? Zabijí vám člověka v jeho vlastním bytě, za bílého dne a přede všemi, znáte i vraha, a nikdo se neozve? Ani Marcel? Ani Judita?“

„Jo, ti dva,“ odvětí nedbale Pougès, ale na mne se nepodívá. „Taky nic, svolali jen všechny lidi a nechali hlasovat. Jako že prý má být Armand souzen a potrestán za vraždu.“

„A to není nic?“ řeknu pobouřeně. „Tohle považuješ za nic?“

A pak dodám hněvivě:

„Ty ses samozřejmé hlasování zdržel.“

Starý se popotáhne za knír a vyčítavě na mne pohlédne.

Jenom kvůli tobě, Emanueli. Nesmím se s Marcelem moc zaplétat, aby mi ty projížďky na kole nezatrhli.“

Během řeči na mne mrkne.

„A co říkal tomu hlasování Fulbert?“

„Že prý není nic platné. Pověděl nám to okýnkem v bráně. Že prý Armand jednal v sebeobraně a není proč ho soudit. Chlapi na něj šli trochu s bandurskou. Má teď kapku nahnáno, hlavně když je Armand v posteli. Nevystrčí nohu ze zámku, příděly nám vydávají okýnkem. Čeká, až se všecko uklidní. Na tvé zdraví, Emanueli.“

Poslední slova předstírají sice zdvořilost, ale znamenají pravý opak. Dal nám jimi na srozuměnou, že se od téhle chvíle hodlá věnovat popíjení a my ať mu vlezeme na záda, protože už se nám odvděčil až dost.

Rozhostí se ticho. Mlčíme i my. Nemáme slov ani zapotřebí. Víme, že jsme všichni zajedno a že nenecháme vraždu bez trestu. Je načase zajet do La Roque a uvést tam věci do pořádku.

Tomášova poznámka

Na výpravu do La Roque sice došlo, ale mnohem později, než jsme počítali, a dokonce nám při ní hrozilo smrtelné nebezpečí. Dovolím si tedy přerušit Emanuelovo vyprávění už teď, protože až se věci dají do pohybu, mé poznámky už by se do něho nehodily.

1. Musím říci, že mé velice mrzí způsob, jakým Emanuel na předchozích stránkách podceňuje Catie. Nedovedu takový postoj pochopit zvlášť od něho. V pasáži o zpovědi, kde jí vytýká „koketnost“, dokonce píše: „Jak je ta opička na své pohlavíčko pyšná!“

Ptám se: proč by nebyla? Povím to zastřeně, ale tolik snad mohu: v téhle oblasti se Catie vyrovná Miette desetkrát.

Ostatně hovoří-li Emanuel v případě Catie o „koketérii“, projevuje se jako špatný psycholog. Běží tu o něco hlubšího. Catie není koketa Ale nemůže prostě vidět muže, který se jí líbí, aby hned nezatoužila se mu oddat. Je to vlastně tak, že co dělá její sestra z povinnosti, dělala by ona mileráda pro potěšení.

Catie je v tom ohledu, jako ve všem jiném, zcela upřímná. V předvečer naší svatby mi řekla:,Jedno ti slíbit nemohu: že ti budu věrná.“

Čili dostalo se mi varování, a byl by tedy nesmysl, abych žárlil. Už taky proto, že jsem si sňatkem s Catie přisvojil neúnosně velkou výsadu. Když se Emanuel vrátil z Rybníka s Miette v sedle, mohl také rovnou prohlásit: „Miette patří mně.“ Nic lepšího by si byla Miette samozřejmě ani nepřála. Emanuel se však stáhl zpátky, zaujal vůči Miette odstup a ona pochopila, co od ní čeká. První velkomyslný krok neudělala zkrátka Miette, ale Emanuel.

Projevil tím moudrost a sílu. Já to po něm nedokázal. Vůbec mě nenapadlo, že jsem se o Miette dělil s kamarády, a chtěl jsem Catie jen pro sebe. Ve společenství šesti mužů jsem si pod záminkou, že ji mám rád, uzurpoval čistě pro sebe jedinou ženu, která tu má – vím, co říkám – doopravdy cenu.

Cítím k ní vděčnost a přátelství, to je pravda. Ale mám ji doopravdy rád? Teď, když první vzplanutí touhy přešlo? Myslím to takhle: mám ji raději než Emanuela, Peyssoua nebo Meyssonniera? A proč by měl vůbec člověk milovat nějakou ženu víc než přítele jen proto, že s ní spí? Skoro mi připadá, že v takovém pozlátkovém romantismu je spousta lži a prázdné konvence.

Další otázka: i kdyby člověk nějakou ženu „miloval“ má právo zabrat ji pouze pro sebe, žije-li ve společnosti, kde je počet žen velice omezený? Jestliže ano, pak má na Catie Peyssou aspoň podle toho, jak se po ní točí – stejně výlučné právo jako já, A kdyby se Catie doopravdy řídila svým vkusem venkovanky, nepřitahoval by ji nakonec Peyssou víc než já? Mám prostě dojem, že jsem vehnal sama sebe do situace, k níž nemělo dojít, a že odtud mé sebevědomí vyjde značně pochroumané. Catie mi věrná nebude, to vím a předem si zakazuji reagovat podrážděně. Pro tradiční způsob myšlení z dřívějších dob je to sice šokující, ale Emanuel má pravdu: ve společenství, kde je všechno založeno na vzájemné náklonnosti jednotlivých členů, není výlučný svazek mezi mužem a ženou na místě.

Pokud jde o Emanuelův negativní přístup ke Catie, mám na mysli ještě něco. Vzniká z toho na Malevilu jakési trvale nepříjemné napětí. Catie Emanuela obdivuje a trápí ji, že u něho nachází tak malé ocenění. Má pocit, že ji neustále přirovnává k Miette, a vždycky v její neprospěch. Myslím, že odtud plyne i její vzpurnost a nekázeň. Kdyby Emanuel dokázal Catie líp ocenit jako člověka, podle mého by se okamžitě chovala jinak.

2. Zmíním se teď o Evelyně. Nerad bych v té věci působil nechutně, ale vynasnažím se být upřímný.

Řeknu rovnou, co si myslím: po fyzické stránce není mezi Evelynou a Emanuelem nic, naprosto nic.

Catie byla dlouho přesvědčena o opaku a často jsme o tom hovořili.

Všechny ty dohady vznikly z jedné prapodivné příhody, k níž došlo v době mezi naším návratem na Malevil a vpádem do naší pšenice. Emanuel ji ve svém příběhu zcela pominul. Jak už jsem se jednou zmínil, není to poprvé, kdy Emanuel přechází mlčením věci, jež jsou mu nějakým způsobem trapné.

Je známo, jak to na Malevilu večer chodí: po skončení sedánky si Miette vždycky vybere jednoho z kamarádů a odvede si ho. Musím přiznat, že mě ten ritus zpočátku šokoval. Postupem doby, jak jsem začal být sám netrpělivý, kdy na mne dojde, jsem si zvykl. Ale teď, když jsem ženatý a pěkně si užívám své výsady – alespoň prozatím, šokuje mě to zase. Ovšem, vím, co mi lze namítnout. Že lidská morálka je dvojí a řídí se podle toho, je-li člověk na činu, který ho pobuřuje, sám účasten nebo není.

Zkrátka ten večer, asi měsíc po příchodu Evelyny na Malevil, zamířila Miette po večerní sedánce s něžným úsměvem k Emanuelovi a vzala ho za ruku. Evelyna stála po jeho levici, okamžitě však přešla napravo a obě ruce mlčky, ale s překvapivou rozhodností a silou rozpojila. Miette, překvapená a smutná, že Emanuel bez odporu její ruku pustil, se nebránila. Dívala se na Emanuela, ale ten se ani nepohnul. Neřekl jediné slovo. S krajním soustředěním hleděl na Evelynu, jako by se snažil pochopit, co tím myslela – ačkoli všem ostatním byla věc naprosto zřejmá. A když se pak Evelyna zmocnila svou „packou“ Emanuelovy právě uvolněné ruky, nebránil se jí.

Dodnes jsem nezapomněl, jak se tenkrát Evelyna po Miette podívala. Nebyl to pohled dítěte, ale ženy. A říkal i beze slov zcela jasně: Emanuel je můj.

Lehko lze uhodnout, co si o té příhodě asi myslela Miette. Najevo však nic nedala. Když mělo příště opět dojít na Emanuela, vynechala ho a on dělal, jako by si toho nevšiml.

Z toho plynou také všechny naše rozhovory s Catie na téma domnělých intimních styků mezi Emanuelem a Evelynou. Catie původně tvrdila, že Emanuel není muž, který by zůstal bez ženy, když se odřekl Miette.

Svěřil jsem se s našimi pochybnostmi Colinovi, ale ten s námi nesouhlasil: „Není pravda,“ řekl mi, „že by Emanuel nevydržel bez ženy. Jak tu stojím, mohu ti potvrdit, že když nám bylo dvacet, nedotkl se Emanuel ženské dva roky. Dva roky. Předtím byl samá holka, potom taky, a nebylo těch ženských málo, ale ty dva roky nic. A víš, co si myslím? Že se tenkrát trápil kvůli nějakému děvčeti.“

„A vůbec,“ dodal, „to Emanuela špatné znáš. Je samý ohled. Něco takového by neudělal. Jakživ neprovedl děvčeti nějakou sprosťárnu. Spíš naopak. Aby někoho využil, kdepak, to nikdy.“

Chtěl jsem tedy vědět, jak vidí celou situaci on. „Inu, má ji rád,“ řekl, „ale jakým způsobem, to ti nepovím. To se ví, člověka to trochu překvapuje, protože Emanuelovi se vždycky ženská líbila tím víc, čím byla macatější, a Evelyna je hubená jak kotě. A taky se člověk diví, protože je jí teprve čtrnáct a nic krásného na ní vlastně není, jen ty oči. Ale že by na ni sáhl, vyloučeno. To pusť rovnou z hlavy. Na to není dělaný.“

Musím říci, že se k tomu mínění později přiklonila i Catie. Vzala si totiž do hlavy, že „po nich půjde“, ale neobjevila jedinou známku, jež by její podezření potvrzovala.

3. Shromáždění, jež Emanuel popisuje v předchozí kapitole, nebylo významné jen tím, že jsme ten den přešli k „tvrdé morálce“, lépe vyhovující naší „nové době“. Důležité bylo i zvolení Emanuela za našeho vojenského velitele „pro případ naléhavého nebezpečí“. V příštích měsících se totiž podobné případy množily, a protože byl Emanuel už předtím malevilským abbém, vypadalo to nakonec tak, že ve svých rukou spojil veškerou duchovní i světskou moc našeho společenství.

Znamená to, že Emanuel povýšil do stavu „vrchnosti“ a že se prosté vracíme do feudálních dob? Nemyslím. Podle mého chápe malevilská společnost své vnitřní vztahy v duchu zcela moderním. Takovému duchu odpovídá i Emanuelova neustálá péče, aby nepodnikl nic bez našeho souhlasu. Nechci mluvit o pokoře – z takové masochistické frazeologie na mne jde hrůza, ale skoro bych v oné soustavnosti, s jakou je Emanuel i každý z nás kdykoli ochoten předložit svůj názor k diskusi, viděl cosi jako sebepřesažení.