Malevil

2

Věci dostaly spád. Netrvá dlouho, a je tu další mezník. Rok po havárii. Zatelefonuje mi notář Gaillac, abych ho navštívil v jeho kanceláři v městě.

Na schůzku se dostavím, první koncipient mě však zavede do prázdné kanceláře, notář není momentálně přítomen. Vybídne mě, abych posečkal a zatím se trochu „sebral“. Usednu tedy do jednoho z kožených křesel; jistě už přede mnou poznalo pěknou řádku zadnic stažených úzkostí nad tou či onou ztrátou.

Mrtvý čas. Okamžik prázdna. Bloudím pohledem po místnosti. Připadá mi značně skličující. Po celé stěně za páně Gaillacovým stolem jsou odshora až dolů samá šuplátka naditá dávno pohřbenými akty. Jako skříňky v kolumbáriu, kam se zamykají urny s popelem. Ach, ta lidská mánie všechno škatulkovat.

Závěsy jsou tmavé zelené, látkové čalounění stěn rovněž zelené, zelené jsou regály a dokonce i kožený potah na vrchní desce psacího stolu. Leží tam vedle monumentálního kalamáře z imitace zlata ponurá hračička, na níž jsem mohl vždycky oči nechat: mrtvá myš, uvězněná v jakési průhledné, sklu podobné hmotě. I pro ni se našla škatulka.

Představuji si, že ji možná načapali, jak chroupe nějaká akta, a za trest ji odsoudili k doživotí, které si teď odpykává v té umělé hmotě. Nakloním se a vezmu oboje do ruky, myš i s její celou. Docela pěkná tíha. A teď si vzpomínám, jak jsem tu byl před třiceti lety se strýčkem a otec notáře Gaillaca jí tenkrát použil jako těžítka. Prohlížím si drobnou, na věčnost odsouzenou hlodavkyni a říkám si, že až se odebere na odpočinek i notář Gaillac mladší, předá myš nejspíš synovi současně s přihrádkami svého kolumbária a celou zásobou pohřbených akt. Je to smutné, představit si všechny ty notářské generace, jak si předávají stále touž myš. Nevím proč, ale čiší z toho na mne smrt.

Vejde notář Gaillac mladší. Tmavovlasý, vysoký, žlutavé tváře a už prošedivělý. Přivítá mě s poněkud unavenou zdvořilostí. Pak se otočí zády, otevře jedno šuplátko, vyndá z něho desky a z desek zapečetěný dopis, který nejdřív znaveným, letmým gestem uprostřed ohmatá, jako by se podivoval, že je tak tenoučký, a pak mi ho podá.

„Prosím, pane Comte.“

A přiospalým hlasem spustí dlouhý výklad. Zcela zbytečný, protože na obálce vidím strýčkův výrazný rukopis: „Předat po mé smrti synovci Emanuelu Comtovi, pokud se ukáže, což předpokládám, že se ujal hospodaření U sedmi buků.“

Měl jsem před návratem ještě různé řízení ve městě, a tak jsem nosil strýčkův dopis celé odpoledne v náprsní kapse. Přečetl jsem si ho až doma U sedmi buků, když jsem se po večeři odebral do malé podkrovní pracovny. Otvírám obálku strýčkovým dárkem, nožíkem na papír ve tvaru dýky, a ruka se mi trochu chvěje.

Emanueli,

nemám k tomu žádný důvod, protože zdraví mi slouží, ale myslím dnes večer na smrt a rozhodl jsem se napsat Ti dopis. Je to prazvláštní pocit, když si představím, že až ho budeš číst, já už tu nebudu a Ty budeš pokračovat v chovu koní místo mne. Ale jednou člověk umřít musí, jak se říká. Což dokazuje, jak je člověk hloupý, protože mi vůbec nepřipadá, že umírat by bylo tak nutné.

Zanechávám Ti majetek, k němuž patří kromě Sedmi buků taky má bible a deset svazků Laroussova slovníku.

Já vím, že už nejsi věřící (a čí je to vina?), ale přece jen si v bibli čas od času počti, na mou památku Člověk nad tou knihou nesmí skončit u mravů, je v ní moudrost, to je důležité.

Za mého života neotevřel Larousse nikdo kromě mne. Až to uděláš, pochopíš proč.

A nakonec Ti chci, Emanueli, povědět, že bez Tebe by můj život byl prázdný a žes mi udělal hodně radosti

Pamatuješ, jak jsi tenkrát utekl a já pro Tebe přišel druhý den na Malevil? Líbá tě Samuel

Četl jsem dopis podruhé, potřetí. Strýčkova velkodušnost mé zahanbovala. Vždycky mi dával, co jen mohl, a teď mi ještě děkuje. Nad tím jeho „udělal jsi mi hodné radosti“ se člověku až svíralo srdce. Byla to vlastně jen obyčejná neobratná větička, ale tajilo se za ní takové moře lásky, že jsem si vůbec neuměl představit, jak bych ho mohl být hoden.

Při třetím čtení mi padla do oka slova „čí je to vina?“ Opět jsem v tom poznával strýčkův způsob mluvit v narážkách. Jak onu otázku zodpovím, ponechával zcela na mně. Byla to vina otce, protože konvertoval k „nepravé“ víře? Nebo matky, jejího vyprahlého srdce? Či abbého Lebase s jeho věčným vyslýcháním zaměřeným k otázkám pohlaví?

Taky mě zaujala strýcova zmínka o jeho návštěvě v klubovně na Malevilu tenkrát po mém útěku. Chtěl mi tím prostě jen připomenout jeden z dnů, kdy jsem mu „udělal radost“? Nebo mu sedělo v hlavě něco jiného, co se nakonec rozhodl nevyslovit? Znal jsem strýčkovu zálibu v náznacích natolik dobře, že jsem s odpovědí radši nepospíchal.

Sáhl jsem do kapsy pro obrovský svazek strýčkových klíčů a okamžitě mezi nimi našel klíč od dubové skříně. Dobře jsem ho znal. Byl plochý, zoubkovaný a skříň se jím zamykala na svislou kovovou závoru, která zapadala současné nahoře i dole. Odemkl jsem skříň a mezi policemi plnými desek s listinami mi rázem padla do oka vyrovnaná řada svazků Laroussova slovníku a bible. Celkem čtrnáct knih, protože i sama bible, vázaná do kaštanově hnědé tlačené kůže, byla monumentální, čtyřdílná Vyndal jsem všechny čtyři díly, položil je na stůl a začal v nich postupné listovat. Zaujaly mě a překvapily ilustrace. Působily velkolepě.

Malíř se vůbec nesnažil postavy svatých nějak zkrášlovat. Naopak, zachovali si v jeho podání všechen drsný a divoký vzhled kmenových náčelníků. Kostnatí, hubení, hrubé tesaných tváří, bosí, už od pohledu páchli mastným ovčím potem, velbloudím trusem, pískem pouště. Vyzařoval z nich intenzívní, silný život. A v malířové pojetí se od těch drsných kočovníků, jejichž bohatství se počítalo na děti a stáda, nijak nelišil ani sám Hospodin. Byl jen větší a ještě sveřepější, člověk při pohledu na něj snadno chápal, že stvořil tyhle lidi „k svému obrazu“. Pokud to ovšem nebylo naopak.

Na poslední stránce bible jsem spatřil dlouhý a pro mne nepochopitelný seznam slov, napsaných tužkou strýčkovým rukopisem. Cituji deset prvních: actodrome, albergier, aléochare, alpargate, anastome, bactridie, balanobius, baobab, barbacou, barbastelle.

Seznam mi byl okamžitě nápadný. Obsahoval cosi záměrného, umělého. Vzal jsem první svazek Larousse a otevřel ho u slova „actodrome“. A tam jsem mezi dvěma listy, přilepenou izolepou doprostřed stránky, objevil bankovní poukázku v hodnotě deseti tisíc franků. Další poukázky různé hodnoty byly rozestrkány po všech deseti svazcích, vždycky u oněch neobvyklých slov, která strýček sepsal do seznamu.

Celková suma – 315.000 franků – mě udivila, ale neoslnila. Musím říci, že ve mně ten posmrtný dar nevyvolal tenkrát ani na vteřinu pocit vlastnictví. Spíš jsem se považoval za jakéhosi správce – podobné jako už předtím v případě Sedmi buků, správce, který má strýčkovi vydat počet z toho, jak s kapitálem naloží.

Rozhodl jsem se tak rychle, že mi skoro připadalo, jako by to bylo ve mně sedělo už dřív, ještě než jsem peníze objevil. A hned jsem své rozhodnutí také hodlal uskutečnit. Vzpomínám si, že jsem pohlédl na hodinky. Bylo půl desáté a já se na okamžik zaradoval jako dítě, že se ještě dá zatelefonovat. Vyhledal jsem ve strýcově adresáři Grimaudovo číslo a přes automat mu zavolal.

„Pan Grimaud?“

„U telefonu.“

„Tady Emanuel Comte, bývalý ředitel školy v Malejacu.“

„Čím vám mohu posloužit, pane řediteli?“

Hlas měl srdečný a přívětivý, docela jiný, než jsem čekal.

„Mohl bych se vás na něco zeptat, pane Grimaude? Je hrad Malevil ještě pořád na prodej?“

Po chvíli mlčení se hlas ozval znovu, ale byl teď o maličko sušší, jaksi opatrný, ve střehu:

„Pokud vím, tak je.“

Ted jsem zas nechal proběhnout okamžik tísnivého ticha já a Grimaud pokračoval:

„Smím se zeptat, pane řediteli, nejste-li náhodou příbuzný pana Samuela Comta od Sedmi buků?“

Otázku jsem čekal a byl na ni připravený.

„Ano, synovec, ale vůbec jsem netušil, že by se s vámi strýc znal.“

„Ovšemže znal,“ řekl Grimaud zase, tím strohým a opatrným hlasem. „Mé telefonní číslo vám dal on?“

„Strýc už nežije.“

„Ach, to jsem nevěděl,“ ozval se Grimaud změněným tónem.

Byl jsem zticha, abych mu nepřetrhl řeč, ale nic už nedodal, neprojevil soustrast ani lítost. Řekl jsem tedy:

„Nemohli bychom se spolu sejít, pane Grimaude?“

„Ale kdykoli si budete přát, pane řediteli,“ odvětil už zase srdečným a zvučným hlasem jako na začátku.

„Zítra k polednímu?“

Ani nepředstíral, že by měl moc práce.

„Ale ano, jen přijďte, kdy chcete. Jsem tady pořád.“

„V jedenáct?“

„Jak je libo, pane řediteli. Jsem vám zcela k dispozici. Když se vám to hodí, přijďte v jedenáct.“

Najednou byl samá úslužnost a zdvořilost, takže mi trvalo dobře pět minut, než jsem rozhovor, v podstatě spočívající v pár slovech, dokázal přivést ke konci.

Zavěsil jsem a zahleděl se na červený závěs zatažený přes okno strýčkovy kanceláře. Zmítaly mnou dva protichůdné pocity: radost, že jsem se takhle rozhodl, a trocha ustrnutí, do jak obrovského podniku se pouštím.

Dik notorické nepřítomnosti majitele, úplatnosti jeho zástupce a důvěrníka a rozhodnosti kupujícího změnil Malevil za týden majitele. Šest následujících let mi přineslo tolik práce, že jsem nevěděl, kam dřív skočit.

Pustil jsem se do všeho najednou: do chovu koní u Sedmi buků, vyklučení malevilských pozemků, restaurování hradu. S klučením a restaurováním jsem začal v pětatřiceti a bylo mi jedenačtyřicet, když jsem obojí dokončil.

Vstával jsem časně, uléhal pozdě a litoval, že nemám víc životů, abych je všechny obětoval předsevzatým úkolům. A Malevil uprostřed vší té práce byl má odměna, má láska, mé šílenství. Finančníci za druhého císařství měli baletky. Já měl Malevil. Ale baletku taky, k tomu dojdu později.

Chtěl-li jsem však rozšířit strýčkův hřebčín, nebyla koupě Malevilu ani tak šílenstvím jako spíš nutností, protože statek Na špejcharu jsem následkem rodinných neshod musel prodat, abych mohl vyplatit sestrám dědický podíl. A koní neustále přibývalo, takže se už k Sedmi bukům těžko vešli: jedny jsem choval, jiné kupoval a prodával dál a další jen přechovával. Malevil jsem koupil s úmyslem, že svou kavalerii rozdělím napůl, jednu část převedu na hrad, kde se ubytuji také já s Menou a Momem, a druhou nechám pod dohledem svého pomocníka Germaina u Sedmi buků.

Restaurování Malevilu nebylo tedy jen nezištnou záchranou feudální architektonické památky. Musím ostatně uznat, že Malevil přes všechnu svou velkolepost a mou lásku k němu krásou zrovna nevyniká. Na rozdíl od všech ostatních hradů v našem kraji nelahodí oku ani proporcemi, ani oblou siluetou a s krajinou rovněž nijak dokonale neharmonuje.

Zdejší krajina je totiž veselá, má svěží potůčky, lučinaté stráně, zelené kopce s chocholkami kaštanových hájků. A v téhle něžně rozvlněné přírodě se tyčí sveřepý a srázný Malevil.

Tyčí se nad Rhunes, což byla ve středověku jistě široká řeka, v půli strmé skály, jejíž masa nad ním na severu přečnívá. Skála je ze všech stran nepřístupná a jediná cesta, vinoucí se vzhůru po náspu na západní straně, byla určitě vybudována jen kvůli přístupu na skalní plošinu, aby tu mohl být postaven hrad a podhradí.

Na druhé straně řeky naproti Malevilu stojí zámek Rouzies, rovněž feudální stavba, ale elegantní, uměřená, sice opevněná, ale zdobená okrouhlými nevysokými věžemi, které jsou dobře rozmístěné a na pohled příjemné. Malebně na nich působí dokonce i podsebití.

Při pohledu na Rouzies si člověk okamžitě uvědomí, že jeho protějšek Malevil není zdejšího původu. Kámen jeho zdiva pochází sice z místních lomů, ale jeho architektura je importovaná. Malevil je anglický. Postavili ho naši uchvatitelé v době stoleté války a měl tu svůj opěrný bod Černý princ.

Angličanům se u nás, daleko od jejich mlhy, v krajině jasného slunce, vína a tmavovlasých děvčat, jisté líbilo. Snažili se tu udržet. Všechno tu svědčí o podobném úmyslu. Malevil byl zbudován jako nedobytná pevnost, z níž mohla hrstka ozbrojených mužů držet v uctivé vzdálenosti pěkný kus kraje.

Člověk tu nenajde žádné měkké linie, nic elegantního. Všechno je tu účelné. Například hned vstupní věž. Rouzies má klenutou bránu opatřenou po stranách kulatými věžičkami: dílo elegantních linií a uměřených proporcí. Angličané prostě udělali obloukový vchod přímo v zubatých hradbách a vedle něho postavili obdélníkovou dvouposchoďovou budovu, v jejíž vysoké, holé a nevlídné zdi prorazili dlouhé střílny. Stavba je to veliká, hranatá a vojensky jisté velmi funkční Pod hradbami a pevnůstkou vyhloubili ve skále příkop dvakrát tak široký jako na Rouzies.

Když projdete bránou vstupní věže, nejste ještě na hradě, nýbrž v prvním pásmu o rozloze padesátkrát třicet metrů, kde stávalo podhradí. Je to vymyšleno chytře: hrad chránil osadu, ale taky se jí dával chránit. I kdyby nepřítel pronikl vstupní věží za první hradby, čekal by ho nejdřív nejistý boj v těsných uličkách.

A i kdyby v něm uspěl, jeho trápení by ještě nebyl konec. Rozbil by si nos o druhé opevnění, zasazené stejně jako první mezi sráz a příkrý vrch a poskytující – dodnes – ochranu vlastnímu hradu.

Tyto hradby s cimbuřím jsou mnohem vyšší než první a příkop hlubší. Taky tu na útočníka nečeká pohodlný most jako u podhradí, nýbrž další překážka v podobě mostu padacího, nad nímž se tyčí malá hranatá vížka.

Věžička má svůj půvab, ale řekl bych, že tu ze strany anglických stavitelů nešlo o nějaký záměr. Museli prostě něco postavit, aby tam umístili zvedací mechanismus. A štěstí jim přálo: trefili na správné proporce.

Když přejdete po spuštěném mostě (dal jsem ho opravit), z levé strany na vás dolehne obrovská masa hranatého, čtyřicet metrů vysokého donjonu spojeného s další věži rovněž čtvercového půdorysu. Druhá věž však není jenom obranná. Slouží také jako vodárna, zachycuje pramen tryskající ze skály, jehož přebytečná voda – nic nepřijde nazmar – naplňuje zároveň i příkop.

Napravo pak objevíte schody k onomu rozlehlému sklepení, které tak nadchlo strýčka, a uprostřed, v průčelí, vás po vší té strohé přísnosti překvapí velice pěkná jednopatrová obytná budova umístěná v pravém úhlu k donjonu a opatřená půvabnou kulatou věží, v níž je umístěno schodiště. Tahle budova za časů Černého prince neexistovala. Vznikla mnohem později, dal ji postavit v daleko klidnějších dobách renesance jeden francouzský velmož. Její dřevěný krov a těžkou střešní krytinu z plochých kamenů jsem však musel dát opravit, zub času jim ublížil mnohem víc než kamenné klenbě donjonu.

Takový je tedy Malevil: anglický a hranatý. A právě takový ho mám rád. Pro strýčka, a za časů Klubu i pro mne, spočívalo jeho další kouzlo také v tom, že v dobách náboženských válek sloužil za útočiště jednomu z protestantských vůdců, který odtud se svou partou držel v šachu po celý svůj život mocná vojska Ligy. Tenhle velitel, který tak zuřivě bránil své zásady a svou nezávislost proti mocipánům, byl prvním hrdinou, s nímž jsem se ztotožnil.

Jak už jsem říkal, z osady v podhradí zbyly jen rozvaliny. Ale kámen z nich – mám ho dosud celé hromady – se mi velice hodil. Umožnil mi přistavět k jižním hradbám – v podstatě zbytečným, protože strmý sráz se tu chrání sám – a k příkré skalní stěně na severu boxy pro koně.

Asi uprostřed podhradí vytváří skála rozlehlou a hlubokou sluj. Vyskytují se tam stopy pravěkého osídlení, ne sice tak bohatě, aby byla jeskyně citována v odborné literatuře, ale přece dostatečné jako důkaz, že Malevil už tisíce let před vybudováním hradu poskytoval lidem útočiště.

Upravil jsem jeskyni po svém. V půlce jsem ji vodorovně přepažil prkny a nahoru uložil hlavní zásoby sena. Dole jsem zřídil boxy pro zvířata, která jsem potřeboval izolovat: pro koně s vadným návykem, pro vzpurného býčka, svini, která měla vrhnout mladé, krávu či kobylu před slehnutím. Nastávajících matek sem přicházel značný počet – byl tu chládek, vzdušno a žádné mouchy, takže si jeskyně nakonec vysloužila název Porodnice. Pokřtila ji tak osoba, od níž bych byl smysl pro humor vůbec nečekal, totiž Birgitta. Za chvíli na ni přijde řeč.

Donjon, mistrovské dílo anglické bytelnosti, mě stál jen pár prken a několik oken z drobných tabulek zalitých olovem. Dal jsem je zasadit do otvorů přepažených kříži, jež tu v pozdějších dobách prorazili Francouzi. Půdorys všech tří podlaží – přízemí a prvního i druhého patra – je stejný: veliká chodba desetkrát deset metrů a z ní vchody do dvou komnat, každá pětkrát pět metrů. Z „malých“ místností v přízemí jsem udělal kotelnu a komoru. V prvním patře koupelnu a pokoj. Ve druhém dva pokoje.

Svůj pokoj jsem si zařídil ve druhém patře, protože je odtud krásný výhled k východu do údolí Rhunes, a koupelnu, i když to je trochu nepohodlné, v prvním, v naší bývalé klubovně. Colin mě totiž přesvědčil, že by voda z vodojemu ve čtvercové věži pouhým tlakem do druhého patra nevystoupila, a já nechtěl, aby na Malevilu nepříjemně hlučelo motorové čerpadlo.

Ve druhém patře donjonu, v pokoji vedle mého, jsem v létě roku 1976 ubytoval Birgittu. Tohle je můj předposlední mezník. Často se k němu za bezesných nocí utíkám.

Několik let předtím pomáhala Birgitta strýčkovi u Sedmi buků a o velikonocích v roce 1976 jsem od ní dostal naléhavý dopis, v němž mi nabízela své služby na červenec a srpen.

Rád bych tu úvodem vysvětlil jednu věc: myslím si, že svým založením jsem tíhl spíš k tomu, vytvořit s určitou milující ženou stálý svazek. Nepovedlo se. Je samozřejmě docela možné, že k mému neúspěchu přispěla dvě nevydařená manželství, jež jsem měl před očima jako dítě, totiž otcovo a strýčkovo. Nicméně jsem stál nejmíň třikrát na krok od manželství, a pak se všechno rozpadlo. Poprvé a podruhé mým přičiněním, potřetí, v roce 1974, přičiněním vyvolené.

Rok 1974: taky jeden mezník, ale ten jsem škrtl. Jistá vypečená dívenka mi tenkrát na nějaký čas zošklivila vůbec celý ženský rod a netoužím na to vzpomínat.

Zkrátka jsem se už dva roky pohyboval pouští, když se na Malevilu objevila Birgitta. Ne že bych se do ní byl snad zamiloval. To rozhodně ne! Ani v nejmenším! Bylo mi dvaačtyřicet, byl jsem příliš zkušený a citově příliš labilní, než abych si něco takového dovolil. Záležitost s Birgittou probíhala v mnohem prostší rovině, ale právě proto mi udělala dobře. Nevím už, kdo řekl, že duši lze vyléčit prostřednictvím smyslů. Ale věřím tomu, sám jsem to zažil.

Když jsem přijal Birgittinu nabídku, nepřišla mi ovšem podobná léčba vůbec na mysl. Při svém někdejším pobytu u Sedmi buků mé náznaky dvoření pohrdavé odmítla. Dál už jsem ve výbojích nepokračoval, neušlo mi totiž, že lovím ve strýčkové hájemství. Na její dopis o velikonocích 1976 jsem však odpověděl, že ji očekávám. Po pracovní stránce mi mohla být dobrým pomocníkem. Byla to jezdkyně s citem pro koně a při drezúře jí nechyběla trpělivost ani soustavnost.

Musím přiznat, že mě překvapila: hned od první večeře se mnou začala nehorázné koketovat. Tak očividně, že to uhodilo do očí i Moma. Načisto zapomněl otevřít okno a láskyplným zařehtáním přivolat svou oblíbenou klisnu Miláčka. A když Menou odnášela polévkovou mísu a cestou v nářečí zamumlala: „Nejdřív strejc, pak synovec,“ se smíchem vykřikl: „Déibobo, Babuli! (Dej si pozor, Emanueli!)“

Birgitta byla Bavořanka s přilbou zlatých vlasů kolem hlavy, s malýma světlýma očkama a masivní bradou v nepříliš hezké tváři. Tělo však měla krásné, pevné, kypící zdravím. Seděla proti mně růžová a svěží, jako by zrovna vyskočila z postele, ani trochu unavená dlouhou cestou, a jak polykala jeden plátek šunky za druhým, očima se pásla na mně. Vyzývala mě každým pohybem, každým pohledem, úsměvem, vzdechem, i tím, jak hnětla střídku chleba v kuličku, i jak se protahovala.

Měl jsem dosud v paměti její někdejší odmítavost a nevěděl, co si myslet, nebo se spíš bránil myšlence až příliš prosté. Menou však takové skrupule neměla, a když na závěr večeře sesunula Birgittě do talíře pořádný kus koláče, pronesla nářečím, ale hubenou tvář zcela nepohnutou: „Klec jí je málo, ráda by ptáčka.“

Druhý den jsem se s Birgittou setkal v Porodnici. Otevřeným příklopem shazovala dolů otýpky sena. Beze slova jsem k ní přistoupil, vzal ji do náruče (byla stejně velká jako já) a bez váhání začal ten monument árijského zdraví ohmatávat. Reagovala na mé laskání s nadšením, jež mě překvapilo, protože jsem si myslel, že jí jde o něco jiného.

To ovšem taky, šlo jí prostě o obojí. Pokračoval jsem v útoku, až mě zarazil Momo, kterého udivilo, že už dolů nedopadá žádná otýpka, vyšplhal tedy po žebříku, prostrčil otvorem ježatou hlavu a s výkřikem: „Déibobo, Babuli! se rozřehtal. Potom zmizel a bylo ho slyšet, jak peláší ke vstupní věži, nejspíš aby matce zvěstoval další vývoj událostí.

Birgitta, zlatou přilbu jen maličko zcuchanou, vyskočila z otýpky, na niž předtím upadla, malýma očkama na mne chladné pohlédla a prohlásila svou pracnou školskou francouzštinou:

„Nikdy se neodevzdám muži, který má o manželství představu jako vy.“

„Strýc měl taky takovou,“ řekl jsem, když jsem se vzpamatoval z překvapení.

„To je něco jiného,“ řekla Birgitta a stydlivě odvrátila tvář. „Vás strýc byl starý.“

Já byl tedy dost mladý, abych se s ní oženil. Pohlédl jsem na ni a v duchu se usmál její prostotě.

„Ženit se nehodlám,“ řekl jsem pevně.

„Ani já nehodlám,“ odvětila, „se vám odevzdat.“

Přešel jsem tu výzvu mlčky. Abych jí však ukázal, na jak lehkou váhu beru její nereálné propočty, začal jsem ji znovu laskat. Tvář jí okamžitě změkla, a nechala si to líbit.

Nepokoušel jsem se na ni nějak naléhat ani v příštích dnech. Ale muchlal jsem ji při každé vhodné chvíli a neušlo mi, že proti tomu zřejmě nemá námitek, protože příležitosti se spíš množily. Přesto jí však trvalo ještě dobré tři neděle, než se vzdala svého projektu číslo jedna a vrhla se na projekt číslo dvě. Ani pak to ale nebyl nějaký zmatený ústup, nýbrž ústup metodický, prováděný podle plánu a přesného časového rozvrhu.

Když jsem za ní přišel jednou večer do pokoje (prozatím jsme dospěli až sem), oznámila mi:

„Zítra se ti, Emanueli, odevzdám.“

,A proč ne teď?“ opáčil jsem rychle.

Nebyla na podobnou otázku připravená, zřejmě ji to zaskočilo a taky trochu lákalo. Věrnost plánu nicméně zvítězila.

„Zítra,“ řekla neochvějně.

„V kolik hodin?“ zeptal jsem se ironicky.

Birgitta však ironii nepostřehla a odpověděla vážné:

„O polední siestě.“

Právě počínaje onou siestou (byl tenkrát červenec a veliké horko) jsem nastěhoval Birgittu do pokoje sousedícího v donjonu s mým.

Byla naším soužitím přímo nadšená. Navštěvovala mě v posteli hned za svítání, pak ve dvě při siestě a večer zůstávala až do pozdních hodin. Vítal jsem ji s radostí, ale taky mě dost těšilo, když nebyla pár dní v pořádku: konečně jsem se mohl dosyta vyspat.

Birgitta pro mne znamenala odpočinek, a to hlavně zásluhou své prostoty. Dožadovala se rozkoše jako dítě koláče. Když jí byla poskytnuta, zdvořile mi poděkovala. Hlavně si libovala, jaké potěšení jí působí mé laskání (Ach, ty tvé ruce, Emanueli!). Její vděčnost mé trochu udivovala, protože žádné zvláštní rafinovanosti jsem s ní neprováděl, ani se mi nezdálo, že ohmatávat ji by byla nějaká velká zásluha.

Hlavně mi připadalo osvěžující, že kromě rukou, pohlaví a peněženky pro ni neexistuji. Ano, peněženky také, při každé vycházce do města se totiž zastavovala u výloh s „cingrlátky“, jak říkával strýček, a svýma drobnýma, trochu prasečíma očkama rozšířenýma žádostivostí mé upozorňovala, co se jí líbí.

I prostí lidé bývají však svým způsobem složití. Birgitta inteligencí nevynikala, ale dobře mi rozuměla, a vkus, i když nepříliš vybraný, jí rovněž nechyběl. Uměla vycítit, kam až může v požadavcích zajít, a když si něco koupila, nebylo to nikdy ošklivé.

Zpočátku mi trošku ležel v hlavě její mravní profil. Ale brzy mi došlo, že podobné starosti jsou bezpředmětné. Birgitta nebyla ani dobrá, ani špatná. Prosté byla. A to koneckonců krásně stačilo. Poskytovala mi potěšení hned dvojnásobné: když jsem ji objímal, a když jsem ji opouštěl, tak taky, protože jsem na ni mohl okamžitě zapomenout.

Ke konci srpna jsem Birgittu požádal, aby svůj pobyt o týden prodloužila. K mému překvapení to odmítla.

„Kvůli rodičům,“ řekla.

„Na rodiče přece kašleš.“

„Och,“ pronesla pohoršeně.

„Jakživa jim nepíšeš.“

„Protože jsem na psaní líná.“

Lenost ve psaní se jí však rozhodně vytýkat nedala, jak se později ukázalo. Datum je ovšem datum. A plán je plán. Zůstalo na tom, že odjede 31. srpna.

Poslední dny upadla v zádumčivost. Na Malevilu ji měl každý rád. Mládeneček, který tu byl o prázdninách na výpomoc spolu s ní, ji obletoval. Oba dělníci, obzvlášť Germain, obdivovali její fortel. Když na ni s rukama v kapsách hleděl Momo, požitkem až slintal. A vážila si jí dokonce i Menou, ponecháme-li stranou její hluboký odpor vůči sexuální prostopášnosti. Holka jako kyrysar říkala, a do práce jako ras.

Birgittě se u nás taky líbilo. Milovala naše slunce, naši kuchyni, naše víno, naše cingrlátka a mé laskání. Uvádím se na posledním místě; nemám potuchy, kam mě vlastně v oné stupnici požitků řadila; Ale smysl pro rozlišování hodnot nicméně kvůli nim neztrácela. Na jedné straně francouzský ráj a na druhé její německá budoucnost. A někde nějaký pan doktor bůhvíčeho, který ji požádá o ruku.

28. srpen byla neděle, a protože Birgitta nepatřila mezi ženy schopné spakovat se na poslední vteřinu, začala si chystat věci. Pak najednou poplašeně zjistila, že se jí všechny mé dárky do kufrů nevejdou. Neděle a pondělí: v obchodech zavřeno. Nový kufr by si mohla koupit leda v úterý, čili – ó hrůzo – „na poslední minutu“.

Nakonec jsem jí daroval jeden ze svých vlastních kufrů a tím zkrátil její zoufalství. A protože nedala jinak, na listě žlutého průklepového papíru, který jsem měl zrovna po ruce, jsem pro ni zvěčnil soupis veškerých něžností, jež jí poskytnu, až se zase vrátí na Malevil, tak jak jsem jí je vylíčil předchozí večer v restauraci. Svůj hotový výtvor jsem jí přinesl. Přečetla ho bez ohledu na jeho chabou literární hodnotu s rozzářenýma očima a zrudlými tvářemi. Slíbila mi, že si ho po návratu do Německa bude číst vždycky jednou týdně v posteli. Ne že bych něco takového po ní chtěl. Slíbila to sama od sebe, trochu si poplakala a pečlivě můj žlutý list uložila mezi ostatní kořist, kterou si odvážela.

O vánocích přijet nemohla a způsobila mi tím větší zklamání, než bych byl čekal. Vánoce pro mne stejně nikdy nebyly příliš veselá doba. Peyssou, Colin a Meyssonnier je slavili v kruhu svých rodin. Já zůstával sám jen s koňmi. A přes všecko pohodlí, které jsem na Malevilu zavedl, se tam člověk v zimě těžko mohl cítit jako v bavlnce. Jeho mohutné zdi by byly dokázaly poskytnout teplo a romantický pocit leda nějakému mladému párku.

Nedal jsem své roztrpčení najevo jediným slovem, Menou je však vycítila a jednoho studeného zasněženého rána jí můj celibát poskytl téma k dlouhému brumlavému monologu, jakými mě začala obšťastňovat od těch dob, co je strýček pod drnem.

Těch příležitostí, co jsem si pokazil! Obzvlášť tehda s Agnès. Zrovna dneska ráno se s ní setkala, u Adély, přijela na svátky k rodičům do Malejacu, a přestože je holka vdaná za toho svého knihkupce v La Roque, taky se po mně hned ptala. Jo, copak Agnès, to bylo děvče krev a mlíko, s tou jsem mohl dobře pochodit. No, už se stalo. Nezahazujme hned flintu do žita. Však se najdou jiné. Jenom v Malejacu, kolik je tam děvčat. I když už mám svoje léta, mohl bych si vybrat, kterou bych jen chtěl, protože jsem dneska bohatý a ještě pořád hezký člověk a vždycky je líp oženit se s děvčetem od nás než s nějakou Němkyní. Je to pravda, Birgitta se k práci znala postavit, ale takový Němec, to je člověk, který nevydrží na místě. Přece je známe, vpadli k nám už třikrát. A i kdyby se Francouzka té mé skopčačce zrovna nevyrovnala, manželství koneckonců neznamená jenom potěšení, ale hlavně děti, a to bych se pěkně vytrhl, pořád se tak dřít a nakonec nemět Malevil komu nechat.

V následujících měsících jsem se sice neoženil, ale našel jsem alespoň přítele. Bylo mu pětadvacet a jmenoval se Tomáš le Coultre. Potkal jsem ho v lese u Sedmi buků, měl na sobě džínsy, vedle sebe velikou motorku značky Honda a kolena od hlíny. Poklepával kladívkem na nějaký kámen. Pověděl mi, že má vyučovat na třetím stupni a píše diplomovou práci o nerostech. Pozval jsem ho na Malevil, dvakrát nebo třikrát mu půjčil Geigerův počítač po strýčkovi, a když jsem se dověděl, že mu ubytování v rodinném penziónu v La Roque příliš nevyhovuje, nabídl jsem mu pokoj na hradě. Pozvání přijal a od té doby už mě neopustil.

Tomášově vášni pro minerály sice nerozumím, ale mám na něm rád, jak přísně logicky myslí, a taky se mi líbí jeho otevřená povaha. I jeho zevnějšek: je krásný a ještě hezčí na něm je, že si toho není vědom. Nejen rysy, nýbrž i poklidným vážným jasem připomíná jeho tvář řeckou sochu. Včetně oné nepohnutosti.

Duben 1977: poslední mezník.

Svírá mě pocit až bolestné ironie, když dnes vzpomínám na těch pár týdnů šťastného života, které nám ještě zbývaly, a představím si, že největší starostí, nejdůležitější myšlenkou, zájmem, který tenkrát vzrušoval členy bývalého Klubu a mne s nimi, byl široce pojatý a významný plán, jak svrhnout obecní radu v Malejacu (412 obyv.) a zaujmout na radnici její místo. Ach, naprosto nezištně! Měli jsme na mysli jedině obecné blaho!

Během dubna, kdy se blížily obecní volby, jsme žili jako v horečce. Protože učitel Paulat podle svého vyjádření nepokládal schůzku v místnostech školy za dost vhodnou, svolal jsem na patnáctého nebo šestnáctého, každopádně na jednu neděli dopoledne, představitele opozice do velké síně renesanční obytné budovy na hradě.

Byl jsem na onu komnatu pyšný, právě jsem ji vybavil nábytkem a v očekávání přátel jsem přecházel z jednoho konce na druhý a s radostí si ji prohlížel. Střed zaujímal osm metrů dlouhý klášterní stůl obklopený dvanácti židlemi s vysokými opěradly a čalouněním z maďarské výšivky. Na zdi mezi dvěma dílovými okny se ježily starobylé sečné zbraně. U protější stěny zaujala místo zasklená skříň na listiny a po jejích bocích dvě rustikální ludvíkovské komody ze Špejcharu, kterým Meyssonnier přidělal nohy a opravil dvířka. Matylda Meyssonnierová je láskyplné naleštila a jejich teplý, temný ořech na pozadí zlatavých kamenů zdi mi připadal krásný. I velké kamenné dlaždice, které Menou čerstvé vydrhla, se jen blyštěly. A přestože drobnými barevnými tabulkami oken dopadaly dovnitř šikmé sluneční paprsky, rozdělala také pořádný oheň. Pod záminkou, že „ve vzduchu je pořád studeno“, po pravdě však v přesvědčení, že oheň ještě přispěje k důstojnosti kulisy.

Požádal jsem ji, aby rozhoupala zvon ve vstupní věži, jakmile zaslechne, že na parkovišti před prvními hradbami zastavují auta kamarádů z Klubu. Momo stál zatím na stráži ve strojovně druhých hradeb s příkazem, aby ve chvíli, kdy se přátelé objeví, spustil přes příkop plošinu padacího mostu.

Uznávám, že všechny ty přípravy byly trošku teatrální, ale koneckonců to taky nebyl ledajaký hrad a ledajací přátelé.

Sotva jsem zaslechl zvon, vyběhl jsem z budovy a vzal to přes čtyři schody vzhůru do čtvercové věžičky, kde Momo otáčel rumpálem. Všechno báječné klapalo, za temného, dramatického rachotu dobře namazaných řetězů klesaly pohyblivé pilíře, na jejichž koncích dva další řetězy nesly most, s majestátní pomalostí k zemi. Soustava kladek a závaží usnadňovala práci jak při zvedání, tak při spouštění, kdy most zase přibrzďovala, a Momo s vážnou tváří, hubený trup sehnutý do oblouku, přidržoval ramena vratidla, přesně jak jsem ho to naučil, aby plošina dosedla pěkně zlehka.

Čtvercovým okenním otvorem jsem viděl své tři kamarády, jak kráčejí v jedné řadě, s očima zdviženýma k nám, přes podhradí k vodnímu příkopu vzdálenému padesát metrů. I oni šli zvolna a mlčky, jako by si uvědomovali, že mají v této scéně hrát určitou roli.

Jakési slavnostní očekávání bylo ostatně přímo ve vzduchu a přispěli k němu i koně v boxech; v jedné dlouhé vyrovnané lince zvedli hlavy přes dvířka, a naslouchajíce skřípotu řetězů, úzkostlivě upírali své krásné citlivé oči k padacímu mostu.

Jakmile plošina dosedla, sešel jsem kamarádům otevřít bránu, přesněji řečeno branku v pravém křídle vrat.

„Tomu říkám uvítání!“ prohlásil malý Colin, v úsměvu zvedl koutky úst a se šibalstvím v živých očích na mne pohlédl.

Čahoun Peyssou, papulu roztaženou širokým úsměvem, obdivoval tloušťku pohyblivých pilířů, sílu řetězů, důkladnost plošiny pobité železnými hřeby. Meyssonnier neřekl nic. V jeho asketickém srdci komunisty nebylo pro podobná dětinství místo.

Peyssou okamžitě zatoužil vyšplhat do čtverhranné věžičky a vlastnoručně padací most zdvihnout, což také udělal, ale hra svalů, kterou to doprovodil, byla zcela zbytečná, protože malý Colin, dychtivý stůj co stůj ho v půlce vystřídat, dokončil operaci naprosto hravě. Zvednutý most se samozřejmě musel hned zase spustit, dosud totiž nepřišel učitel Paulat. Ale to už Momo zasáhl energickým: „Dábedéde zága! (Tak mé nechte, sakra!)“ a převzal stroj opět do vlastních rukou. Meyssonnier s námi sice taky šel, ale zhnusený naším reakcionářským nadšením pro feudální architekturu, nepronesl jediné slovo a ničeho se prstem nedotkl.

Jen jsme se usadili kolem monumentálního stolu v obytné budově, Peyssou na mne okamžitě spustil o Birgittě, co s ní je a kdy že tu pěknou holku zase spatříme. O velikonocích. „O velikonocích?“ opakuje čahoun Peyssou. „Jo, to ale koukej, ať se ti moc necourá s kobylou po lesích, nebo jak ji potkám, nebudu se žinýrovat, jaképak cavyky. Řeknu jí hezky zdvořile: Slečno, váš kůň hnedle ztratí podkovu. Není možná, řekne udiveně a seskočí. A jen bude na zemi, to ti povídám, že ji čapnu a šup s ní na mech, holínky neholínky.“ – „Pozor na ostruhy,“ poznamená malý Colin.

Dáme se do smíchu. Usmívá se dokonce i Meyssonnier. Ne že by ten žertík na Birgittin účet byl nový. Peyssou si ho neodpustí, kdykoli se všichni sejdeme. Dneska je ovšem z Peyssoua rolník ve středních letech a usedlý člověk, který manželce nezahýbá. Zůstává však věrný představě, jakou jsme si o něm utvořili za časů Klubu, a my jsme mu za tu věrnost vděčni.

Rozhovor se stočil k vážným věcem až s příchodem učitele Paulata, mého nástupce ve škole. Přišel celý v černém, propadlé tváře, žlučovitou pleť a v knoflíkové dírce akademické palmy. Uvítali jsme ho zdvořile, což jen dokazovalo, že ho nepovažujeme za jednoho z nás. Vadil nám jeho ostrý přízvuk, kontrastující s naším jihozápadním (trochu blízkým středofrancouzskému), a hlavně jeho francouzština bez chuti a vůně, postrádající jadrnost. A přestože stál v podstatě na naší straně, taky jsme až příliš dobře věděli, že vůči nám živí celou řadu výhrad a postranních myšlenek.

Meyssonnierovi například stiskl ruku jen konečky prstů. Meyssonnier byl komunista, čili něco jako ďábel. Takový člověk může mezi své spojence kdykoli vnést semeno sváru, vyrvat jim bez jejich vědomí duši z těla (onu duši, zamilovanou do formální svobody) a v případě vítězství své strany je třeba i fyzicky zlikvidovat. Colin byl sice slušný člověk, to ano, jenže instalatér, Peyssou zase nevědomý zemědělec a spíš hlupák, a pokud šlo o mne, co si myslet o člověku, který dá škole spánembohem, aby vychovával koně!

„Dovolte mi, pánové,“ řekl Paulat, „abych nejprve vaším i svým jménem poděkoval panu Comtovi, že byl tak laskav a poskytl nám své pohostinství. Dospěl jsem totiž k názoru, že škola jakožto instituce spravovaná radnicí a tedy na ní závislá nám pro naši schůzku přístřeším být nemůže.“

Uspokojeně se odmlčel. My už jsme tak spokojeni nebyli. Jeho řeč nám neseděla vůbec ničím, ani tónem, ani obsahem. Pan Paulat zapomínal na jednu velkou republikánskou zásadu: laická škola patří všem. Čili se vnucovalo podezření, že sám sice tajně drží palce opozici, ale navenek přitom udržuje dobré styky s panem starostou.

Pozoroval jsem během jeho řeči kamarády. Meyssonnier skláněl úzké čelo a protáhlý obličej nad stůl. Oči, posazené velmi blízko u sebe, mu vidět nebylo, já však i tak přesně věděl, co si právě v tu vteřinu myslí o svém protějšku.

Ani Peyssouova dobrácká tvář neprozrazovala myšlenky o mnoho lichotivější Peyssou doopravdy nebyl příliš inteligentní, v tom měl Paulat pravdu, a vzdělaný už vůbec ne. Ale byl obdařen něčím, o čem podle mého neměl Paulat tušení: citlivostí, jež u něho vynahrazovala důvtip. Neušel mu učitelův záměr, aby se vlk nažral a koza zůstala celá, a taky mu bylo jasné, že na jeho mínění Paulatovi houby záleží. A když jsem se setkal s Colinovým pohledem, v očích se mu rozkmitaly jiskřičky.

Rozhostilo se tíživé mlčení, jehož význam však Paulat nepochopil, protože si vzápětí znovu udělil slovo.

„Sešli jsme se, abychom prodiskutovali nedávné události, k nimž v Malejacu došlo, a uvážili, jak na ně odpovědět. Ale nejprve by myslím bylo dobře upřesnit si fakta, protože já sám například slyšel o věci dvě verze a rád bych si udělal jasno.“

Když se Paulat takto povznesl nad vřavu válečnou a přisoudil si výhodnou roli rozhodčího, umlkl a tu čest, pálit si prsty obviněním starosty, přenechal ostatním. „Ostatní“ pro něho očividně představoval Meyssonnier, na něhož při slovech o upřesnění faktů významné pohlédl, jako by Meyssonnierova „verze“ už jen tím, že vyjde od komunisty, mohla u slušného člověka předem budit jedině nedůvěru.

Meyssonnierovi to všechno bylo jasné. Jistá nepoddajnost, kterou měl v povaze, se však obrážela i v jeho poněkud neobratném způsobu řeči. Odpověděl s jakousi útočností, která jeho protivníkovi skoro dávala za pravdu.

„Jaképak dvě verze,“ řekl zhurta, „existuje jenom jedna a každý ji tu zná. Starosta, ten notorický reakcionář, se opovážil vyjednávat s biskupstvím, aby do Malejacu jmenovali faráře. Odpověděli mu: ano, ale pod podmínkou, že opravíte faru a zavedete do ní vodu. A starosta hned srazil podpatky. Vykopal se příkop, přivedla se voda z pramene a barák se dal za hromadu prachů zařídit. Samozřejmě všechno na náš účet.“

Paulat přivřel oči, položil lokty na stůl a konečky prstů včetně palců opřel jeden o druhý. Když tento symbol rovnováhy a míry patřičně stabilizoval, začal jím kolébat zpředu nazad a se zdrcující nestranností prohlásil:

„Až dosud celkem nechápu,“ kde je tu co hodného zatracení.“

A při posledním slově si dovolil mazané se pousmát, aby naznačil, že mu onen klerikální výraz vlastně tak docela nesedí.

„Starosta Nardillon má za sebou katolickou většinu, i když po pravdě řečeno dost slabou, a nám se ji, doufejme, podaří svrhnout. Když chce pro Malejac získat faráře na celý úvazek,“ (nový úsměv) „aby se o něj obec nemusela dělit s La Roque jako doposud, je to normální, snaží se tím zavděčit svým voličům. A na druhou stranu fara je starobylá stavba ze 17. století s ozdobně tesanými vikýři a tympanonem a nechat ji rozpadnout by byla škoda.“

Meyssonnier zrudl a sklonil ostrou tvář, jako by se chystal vyrazit do útoku. Neponechal jsem mu k tomu čas. Ujal jsem se slova sám.

„V té věci, pane Paulate,“ začal jsem zdvořile, „že malejacká většina chce mít faráře doma a snaží se ho získat úpravami fary, v tom s vámi souhlasím: ani mně to nepřipadá příliš,hodné zatracení’“ (vyměnili jsme si mazané úsměvy). „A že je úkolem městské rady nenechat zpustnout budovy, které má na starosti, v tom jsem s vámi taky zajedno. Je ovšem třeba vzít v úvahu, co je přednější. Fara zhroucením nehrozila. Střecha byla dokonce ve výborném stavu. A je politováníhodné opravit podlahy na faře, dřív než se dal do pořádku krytý školní dvůr, kam chodí bez rozdílu smýšlení všechny malejacké děti. A je rovněž politováníhodné, zavést vodu na faru, dřív než se zavedla do všech malejackých domácností, protože ty po tom volají už dávno. A ještě víc je k politování, že farní kanalizace vede kolem domu vdovy, která nemá studnu ani nádrž na dešťovou vodu, a starostu nenapadlo dát udělat přípojku, aby vdova s pěti dětmi nemusela pro vodu k pumpě.“

Učitel Paulat, konečky prstů pořád sepjaté a sklopené oči, potřásl několikrát hlavou a pronesl:

„Ovšemže.“

Meyssonnier už měl cosi na jazyku, ale já ho nenápadné zarazil. Chtěl jsem učiteli popřát všechen potřebný čas, aby jasně a přede všemi vyjádřil svůj nesouhlas. Paulat však jen znovu pokýval hlavou, zkormouceně opakuje:

„Ovšemže, ovšemže.“

„Nejhorší je, pane učiteli,“ řekl malý Colin uctivě, ale s úsměvem, jenž měl k uctivosti daleko“, „že všechny ty peníze padly na faru úplné zbůhdarma. Protože když starý farář z La Roque odešel, což je sotva týden, biskupství jmenovalo nového faráře jako obvykle: dohromady pro La Roque i Malejac, jenom s doporučením, aby bydlel radši v Malejacu. Jenže ten nový si vybral La Roque.“

„Odkud tohle máte?“ obrátil se Paulat přísně na Colina.

„Ale přímo od abbého Baymonda, toho nového faráře,“ řekl Colin. „Jak možná víte, pane Paulate, bydlím sice v Malejacu, ale instalatérskou dílnu mám v La Roque a tamější starosta si u mě objednal práce pro faru.“

Paulat svraštil brvy.

,A nový farář že vám řekl…“

„Žádné,že mi řekl’, pane Paulate, tu spojku klidné vynechte, Prostě mi řekl.“

Setřel učitele s milým úsměvem a aniž zvýšil hlas. V Paulatově hubené žlučovité tváři to zaškubalo.

„S bydlením, tak mi to řekl,“ pokračoval Colin, „mi dali na vybranou, Malejac nebo La Roque, ale radši Malejac. Jenže Malejac je díra, to jistě uznáte taky. A v La Roque je aspoň mládež. A já své místo vidím hlavně mezi mladými.“

Rozhostilo se ticho.

„Ovšemže,“ řekl Paulat.

A to bylo všecko. Meyssonnier pak začal o tom, jak by se mělo na dotyčnou událost „odpovědět“, a já polevil v pozornosti, protože „odpověď“ už jsem měl připravenou, a to takovou, že panu Paulatovi nebude zrovna příjemná. Čekal jsem, že se s ní vytasím, až diskuse uvázne, a abych vystihl pravou chvíli, k tomu mi stačilo poslouchat na půl ucha.

S úsměvem v očích jsem pohlédl na Colina. Blažilo mě, že učitele setřel, a ke všemu tak krásné, ve jménu gramatického obratu.

Poťukával jsem během Meyssonnierovy řeči prsty do stolu a neubránil se troše lítosti. Než učitel přišel, bylo všechno jasné jako sklo: opozice postaví při obecních volbách proti starostově kandidátce jednotnou kandidátku Pokrokového svazu a s těsným rozdílem bude zvolena. Vytvoříme s Colinem, Peyssouem, Meyssonnierem a dvěma dalšími stejně smýšlejícími rolníky obecní radu a starostou zvolíme Meyssonniera.

Z Meyssonniera bude i při jeho poutech ke straně dobrý starosta. Obětavý, nezaujatý, ani trochu marnivý a zdaleka ne tak nesnášenlivý, jak vypadá. S Meyssonnierem v čele zavedeme v Malejacu vodovod, každé nároží dostane elektrické osvětlení, mládež fotbalové hřiště a v údolí Rhunes zřídíme čerpací stanici, aby to měli pěstitelé se zavlažováním tabáku a kukuřice snazší.

Paulat nám všechny tyhle plány narušoval, aspoň pro tu chvíli. Chápal politiku po městsku a v skrytu duše hýčkal centristický sen. Stát v každém poli jednou nohou, nechat se zvolit levicí a vládnout s pravicí. My v Malejacu jsme však tak zkažení nebyli.

V průběhu další debaty jsem hleděl učiteli přímo do obličeje, seděl totiž zrovna proti mně. Tvář měl žlutavě hnědou, nos rozpláclý a z profilu působil jaksi rozměkle a gumově. Mohutný jazyk jako by se mu nevešel do úst: neustále mu povylézal z odulých rtů, měnil jeho řeč v rozbředlé drmolení a nutil ho bez přestání prskat. Hluboké rýhy podél úst svědčily o špatném trávení a šlachovitá šíje nad bílým límečkem se mu červenala drobnými pupínky. Už jsem viděl, jak mu naskáčou další, až ho položím na lopatky.

Ale zároveň mi ho bylo jaksi líto. Často jsem si všiml, že takoví zažloutlí, furunkulózní lidé postižení špatným trávením nebývají v živote šťastní. Ze samé ctižádosti se totiž nikdy nevěnují věcem, které by je doopravdy těšily, nýbrž tomu, co považují za důležité jiní.

Jsou chvíle, kdy je třeba lidem naslouchat, a jiné, kdy je ucho zbytečné a stačí se na ně dívat. Colin už napohled jiskřil jako dobré víno. Paulat připomínal slimáka. V Meyssonnierovi člověk okamžitě vycítil schopného, řízného chlapíka, jací tvoří silný kádr armády či politické strany. A Peyssou se i při své drsné skořápce dokázal nad čímkoli rozechvět jak dívenka. Ted však mimochodem nebyl rozechvělý ani trochu. Seděl rozvalený v ludvíkovské židli a podle toho, jak se konečkem palce dloubal v nose, mi bylo hned jasné, že se dokonale nudí a že diskuse uvázla na mrtvém bodě.

Pár v letu pochycených slov mi to potvrdilo.

„Něco ale udělat musíme,“ řekl jsem, „nemůžeme to nechat projít jen tak. Mám jeden návrh a rád bych, abyste o něm hlasovali.“

Po krátké odmlce jsem pokračoval:

„Navrhuji napsat starostovi dopis. Už jsem ho taky připravil, a jestli dovolíte, přečtu vám ho.“

A nečekaje na žádné dovolení, vytáhl jsem okamžitě text z kapsy a přečetl ho.

„To ne! To ne!“ zvolal roztřeseným hlasem Paulat, šermuje před sebou oběma rukama. „Žádný dopis! Žádný dopis! S takovými postupy naprosto nesouhlasím!“

Prskal, koktal, byl načisto bez sebe. No ovšem, takový dopis, a ke všemu dopis starostovi, se dá těžko vzít zpátky, když se jednou podepíše.

Paulat zahájil defenzívu, jež se protáhla na půldruhé hodiny, až se nakonec utekl k jednacím formalitám a žádal odložit debatu na jindy. Okamžitě jsem navrhl o tom hlasovat. Načež Paulat vyrukoval s požadavkem, aby se nejprve hlasovalo o vhodnosti navrhovaného hlasování. Byl poražen hned dvakrát

„Tak nám tedy povězte, pane Paulate,“ řekl jsem smířlivě, „se kterými body toho textu nesouhlasíte?“

Bránil se. Znásilňuji ho! Kladu mu nůž na krk! To je tyranie!

„A takhle spatra,“ dodal nakonec, „bych vám to stejně těžko řekl. Text je dlouhý, člověk by ho musel pročíst znovu.“

„Tady máte kopii,“ opáčil jsem a podal mu kopii dopisu přes stůl. Byla na žlutém papíře, což mi i při všem vzrušení z diskuse letmo připomnělo Birgittu.

V tu chvíli učitel předvedl podivuhodný herecký výkon.

„To ne! To ne!“ bránil se ústy, hlavou i rameny, přitom však kopii ode mne bral, a sotva ji držel v rukou, hned zas jako by ji odstrkoval.

A rozčileně pokračoval:

„Nemám ostatně takové předem připravené texty rád. Podobné metody známe, užívají jich a také zneužívají politické strany, obzvlášť komunistická.“

Naznačil jsem Meyssonnierovi, aby provokaci přešel mlčením. V páně Paulatových slovech byl ostatně i kus pravdy.

„Ten text,“ řekl jsem skromně, „jenom shrnuje myšlenky, které jsme nejmíň stokrát prodebatovali. Je jasný, nijak dlouhý, tónem umírněný a neobsahuje nic nového. Takže nechápu, co se vám na něm nelíbí“

„Ale já neřekl, že se mi nelíbí,“ opáčil Paulat zoufale. „Vcelku s ním souhlasím.“

„Tak pro něj hlasujte!“ vybafl Meyssonnier; Paulatova jedovatá poznámka o komunistech mu zůstala zřejmě vězet v žaludku.

Učitel jeho extempore povznesené přešel.

„Poslyšte, pane Paulate,“ obrátil jsem se k němu se sladkým úsměvem, „nechtěl byste nám tedy povědět, jaké máte vlastně námitky?“

„Nechtěl, je půl druhé!“ mrkl Paulat na náramkové hodinky. Jak vidím, pánové,“ pokračoval rozechvělým hlasem, „hodláte mé výhrady potlačit násilím. No dobrá. V tom případě pokládám však za svou povinnost vás upozornit, že můj hlas nedostanete.“

Zavládlo krátké mlčení.

„Tak hlasujme,“ navrhl Colin. „Já hlasuju pro.“

Já taky pro,“ přidal se Meyssonnier.

„Pro,“ řekl Peyssou.

„Pro,“ řekl jsem i já.

Zahleděli jsme se na Paulata. Tvář měl žlutou, křečovitě staženou.

„Zdržuji se,“ procedil skrze rty.

Čahoun Peyssou na něj zazíral, potom otočil mohutnou, hrubě tesanou papulu ke mně a s vykulenýma očima se zeptal:

„,Zdržuje se’, co to má být?“

„Prosté odmítám hlasovat,“ pospíšil si Paulat s vysvětlením.

„Na to má právo?“ obrátil se ke mně navýsost užaslý Peyssou, aniž Paulata jmenoval, jako by tu učitel už ani nebyl.

Přikývl jsem.

„Na to má pan Paulat zcela výslovné právo.“

.Jestli někdo odmítne hlasovat, nebo hlasuje proti,“ prohlásil Peyssou po chvíli, „to je to podle mě prašť jako uhoď.“

„Ale vůbec ne! Vůbec ne!“ začal se Paulat velmi rozčileně bránit. „Nepleťte to dohromady! Já proti tomu textu nejsem. Odmítám jenom hlasovat, protože jsem toho názoru, že mi nebyl popřán čas ho prodebatovat.“

Peyssou k němu pomalu otočil tvář a mlčky, zamyšleně na něj hleděl.

„Ale stejně nejste pro,“ řekl, „jinak byste pro něj hlasoval.“

„Nejsem pro ani proti,“ namítl Paulat, prskaje rozčilením o sto šest. „Odmítám hlasovat. To je něco zcela jiného.“

Peyssou si odpověď přemílal v hlavě, užaslé šedivé oči upřené na učitele. Meyssonnier se na židli pohnul, jako by chtěl vstát a něco říci. Mrkl jsem na něj, ať zachová klid. Napjatě jsem poslouchal. Colin taky a Meyssonnier to udělal po nás. Očekávali jsme pokračování. Taky že přišlo.

„Jedné věci nerozumím,“ začal Peyssou zvolna, „když nejste pro ani proti, proč jste tady vlastně s námi.“

Paulat zbledl a vstal.

.Jestliže vám má přítomnost vadí, mohu odejít,“ zamumlal skoro nesrozumitelné, jako by se dusil vlastním jazykem.

Zvedl jsem se taky.

„Ale jděte, pane Paulate, nic takového Peyssou nemyslel… atd.“

Tímto tónem jsem pokračoval dobře pět minut, abych mu co nejlíp uhladil cestu k bezbolestnému odchodu. Ale zatímco mi odpovídal, neušlo mi, že můj dopis dvakrát přeložil a strčil do kapsy. Okamžitě jsem si ho vyžádal zpátky pro „archív“. Krátce zaváhal, pak se však vzpamatoval a s kyselým úsměvem mi papír vrátil. Jeho kyselý úsměv byl to poslední, co jsem z něho spatřil.

Po páně Paulatově odchodu jsem kamarády mlčky doprovodil na parkoviště před prvními hradbami. Zmocnila se mne na okamžik deprese, nejspíš z únavy po dlouhém sezení. V podstatě to všechno byla prkotina, bezvýznamná záležitost. Stejné jako byly bezvýznamné i celé obecní volby, které na začátku onoho roku 1977 tak vzrušovaly naše spoluobčany. A jako byly možná směšné i všechny problémy, které v tu dobu vzrušovaly vládu a poskytovaly jí iluzi, že drží náš osud v rukách.

Na malém parkovišti před Malevilem došlo k drobné nepříjemnosti technického rázu. Colinův renault odmítl nastartovat. Colin ztratil na chvilku hlavu. Měl jet do města k rychlíku ve 14.52 pro ženu a své dvě děti. Hledat však v neděli opraváře bylo předem ztracené a od města nás dělilo šedesát kilometrů, takže měl nejvyšší čas vyjet. Chvilku jsme se dohadovali. Nakonec jsem vzal své auto a odvezl Colina k vlaku sám.

Odkládám pero, znovu pročítám právě napsanou větu a je to pro mne jako šok. Ach ano, obyčejná větička, na které není nic udivujícího. „Vzal jsem auto a odvezl Colina k vlaku.“ Co může být prostšího? A přece, jak to po sobě znovu čtu, mám pocit jakéhosi děsivého zlomu. Auto, vlak: právě tady, v oněch dvou slovech je ta trhlina, kde se náš život rozpadá vedví. Dvě poloviny naší existence jsou odděleny průrvou, a to tak naprostou, že skoro ani nedokážu pochopit, jak jsem ten řetěz neuvěřitelných činů mohl tenkrát – předtím – vůbec vykonat: vyvézt auto z garáže, stavit se v servisu pro benzín, dovézt přítele k vlaku a časně odpoledne se zase vrátit, ujet sto dvacet pět kilometrů za dvě hodiny, a to po zcela spolehlivé silnici, kde pro mne mohla být jediným nebezpečím rychlost vlastního vozu. Jak mi to všechno připadá daleko! A jaký to byl nádherný svět, jestliže v něm člověk mohl tohle všechno dělat!

Díky bohu, nikdy na něj nemyslím. Leda když k němu náhodou zabloudím v nějaké vzpomínce. Nebo jako teď, když se snažím popsat náš někdejší život – tak bezpečný, snadný, tak dětinský.