Malevil

18

Dějištěm, kde se měl odehrát „proces“ se mnou, byla zámecká kaple, protože kostel v dolním městě v den osudné události lehl popelem. Lormiauxovi v ní nechávali sloužit nedělní mše knězem, který patřil mezi jejich přátele, a jako projev obzvláštní přízně na ně zvávali i některé hodnostáře z La Roque a okolí; včetně manželek a dětí to představovalo asi dvacet vyvolených. V rodině Lormiauxových se o Pánaboha nedělili s kdekým.

Larocký zámek, jak už jsem se zmínil, vznikl v renesanci, čili pro obyvatele Malevilu zcela nedávno, ale kaple pocházela z 12. století. Je to úzká a dlouhá prostora s žebrovou klenbou podepřenou pilíři, které se samy opírají o tlusté zdi s okénky sotva většími než střílny. Půlkruh kněžiště uzavírá jiný klenební systém, spočívající zvenku na opěrných pilířích a uvnitř na menších sloupcích. Tuto část kaple, kdysi napůl v rozvalinách, se značným citem zrestauroval jistý pařížský architekt. Což jen dokazuje, že za peníze lze koupit všechno, dokonce i vkus.

Lormiauxovi se obzvlášť zaměřili na zazděné gotické okno za oltářem (prostou mramorovou deskou na dvou podstavcích, umístěnou proti věřícím); dali je znovu prorazit a zasklít krásnou mozaikou. Představovali si, že kněz bude při bohoslužbě zezadu ozářen sluncem. Bohužel si neuvědomili, že okno vede na západ a musel by se stát leda zázrak, aby obestřelo svatozáří kněze, který slouží mši dopoledne. Okno nicméně přivítali všichni s povděkem, protože několik málo úzkých okének v bočních zdech osvětluje loď tak spoře, že působila jako ztemnělá krypta. Věřící v onom tajuplném pološeru připomínali komíhavé přízraky záhrobních stínů, na jejichž existenci se tu připravovali. Okno jim aspoň pomohlo vidět jasně oltář a naději, jež jim odtud kynula.

V kapli se shromáždilo celé městečko. Aspoň pokud mohu soudit, protože jsem do té středověké sluje, jejíž vlhký chlad mě okamžitě zamrazil v zádech, vešel z teplého a jasného slunečného odpoledne a nevidím ani na krok. Čtyři Vilmainovi ozbrojenci mě podle dohody usadí na schodech ke kněžišti. Sami se s přísnou tváří a puškou mezi nohama rozsadí po dvojicích kolem mne. Za sebou mám onen výše popsaný moderní, holý oltář a vzadu nad ním mozaikové okno Lormiauxových. Mělo by se rozzářit, je totiž po čtvrté hodině, ale nerozzáří se; slunce se zastřelo přesně ve chvíli, kdy jsem vešel do kaple. Opřený bedry o další stupeň, založím paže a snažím se rozpoznat v přítmí tváře. V první chvíli vidím jen lesklé oči a tu a tam bílou skvrnu košile. Jednotlivé obyvatele rozeznávám teprve postupně. A smutně zjišťuji, že se mi někteří pohledem vyhýbají. Patří mezi ně i starý Pougès. Ale pak sklouznu očima nalevo a ve skoupém světle z úzkého bočního okénka zahlédnu baštu přátel: Marcela Falvina, Juditu Medardovou, obě vdovy, Agnès Pimontovou i Marii Lanouaillovou, a dva další rolníky, na jejichž jména si asi nevzpomenu. V první řadě objevím Gazela, měkké ruce má zkřížené v klíně a nad úzkým čelem rozkošné kudrny, při nichž vzpomenu na sestry.

Vešel jsem dovnitř malými postranními dvířky blízko presbytáře, takže jsem Fulberta hned nespatřil. Přecházel nejspíš sem a tam uličkou mezi lavicemi a kyvadlový pohyb ho právě v tu chvíli zanesl do hloubi lodě ke vstupnímu gotickému portálu. Nevidím ho, ani když jsem usedl, protože vstupní část lodě, bez bočních okének, je vůbec nejtmavší. V tichu, jež se po mém příchodu rozhostilo, zaslechnu však zvuk jeho podrážek na velkých kamenných dlaždicích. Krok se přibližuje a konečně se z tmavého stínu vynoří do pološera i samotný Fulbert. Jeho tmavošedý oblek, šedivá košile ani černá kravata světlo příliš neodrážejí. Rozeznávám proto nejprve jeho bílé čelo, bělostné kouty spánků zakousnuté do přilby černých vlasů, tmavé díry očí a propadlou tvář. Po vteřině už vidím i stříbrný kříž, lehce se klinká, nepochybně pod náporem hluboce humánních citů, jež zmítají Fulbertovou hrudí.

Míří ke mně beze spěchu, odměřeným, pevným krokem, podpatky mu pánovitě cvakají na dlaždicích, a se svou hlavou, vysunutou kupředu jako napřažený bodák, dělá dojem, že mě hodlá sežrat zaživa. Zastaví se však tři kroky přede mnou, s rukama za zády se lehce pohupuje zpředu nazad, jako by mě chtěl nejprve uhranout, než udeří, a potřásaje hlavou, mlčky po mně přejíždí očima odshora dolů. Kněžská čerň jeho postavy tak splývá s přítmím kaple, že ji i na tu krátkou vzdálenost stěží rozeznávám. Zato vidím dobře hlavu, vypadá, jako by se nade mnou vznášela, a pohled jeho krásných šilhavých očí mě překvapí. Nehovoří z nich nic než dobrotivost, soucit a smutek, což ostatně vyjadřuje i ono doprovodné potřásání hlavou: člověk by řekl, že dotyčný prožívá jednu z nejbolestnějších chvil v životě.

Jsem zklamán, dokonce zneklidněn. Ne že bych snad byť jen na okamžik Fulbertovi věřil, ale sehraje-li partii až do konce touhle křesťanskou kartou, je má komedie neudržitelná, plán se zhroutí a odsoudit člověka, který odmítl soudit mne, nebude snadné. A něco takového, jako že mě odmítá soudit, jeho slitovný postoj skutečně napovídá.

Celé dlouhé minuty je ticho. Shromáždění Laročané pohlížejí střídavě na Fulberta a na mne, udivení, proč Fulbert stále mlčí. A já se začínám uklidňovat. Tuším v jeho počátečním mlčení kazatelský trik na upoutání pozornosti a také, dal bych za to hlavu, sadistickou lest, která má v obžalovaném probudit falešné naděje. Fulbertův upřený křivý pohled mi dává možnost si ho prostudovat, a právě jsem zjistil, že příčinou šilhavosti nejsou jen rozbíhavé zorničky, nýbrž i fakt, že pravé oko má zcela jiný výraz než levé. Levé, harmonující s otcovsky pokyvující hlavou a melancholickou linkou úst, je prodchnuto milosrdenstvím. Pravé však řeč levého oka vyvrací, čiší z něho zlovůle; člověk si to uvědomí, až když se odpoutá od ostatní tváře a soustředí se jen na ně.

Můj objev mě potěšil. Podle mne totiž doplňuje janusovskou stránku Fulbertovy osobnosti: hrubé ruce s lopatkovitýmí prsty, které usvědčují ze lži hlavu intelektuála, a vychrtlá tvář, kterou usvědčuje ze lži vypasený trup. Nemusí ani otevřít ústa, celé jeho tělo je v podstatě snůškou samých lží a rozporů.

Konečně spustil. Tichým, hlubokým, violoncellovým hlasem. Je to jímavé jak sladká hudba. A obsah hned v první chvíli předčí všechno mé očekávání. Nedokáže prý ani vyjádřit slovy, jak je mu líto, že mě vidí v této situaci. V situaci, která v něm probouzí velice bolestné pocity (mohl jsem se vsadit, že to řekne!) – obzvlášť když ke mně choval tak „vřelé“ přátelství, přátelství, které jsem zradil a jehož se, ač s hlubokým politováním, musel vzdát s ohledem na chyby, k nimž mě strhla má pýcha. A dnes nadešla chvíle trestu, trestu, v němž on, Fulbert, vidí prst boží…

Nehodlám celý ten nechutný úvod opakovat. Z obžaloby, jež pak následuje, se úvodní líbezný tón stále víc vytrácí. Ale jen proti mně Fulbert vznese první obvinění – týká se, řečeno jeho slovy, „únosu“ Catie, v síni se ozve šum a bez ohledu na Fulberta, jenž kolem sebe vrhá pohledy čím dál tím hrozivější a vypočítává mé zločiny hlasem stále tvrdším a ostřejším, nepřestává sílit.

Ony zločiny jsou trojího druhu: porušil jsem dekret farnostní rady, unesl z La Roque mladou dívku, zneužil ji a pak ji pod rouškou sňatku přenechal jednomu ze svých mužů. Za druhé jsem se dopustil urážky církve svaté, neboť jsem se dal od svého služebnictva zvolit knězem a provozoval s nimi jakousi parodii církevních obřadů a svátostí. A abych dal průchod svým kacířským sklonům, navíc jsem přitom slovy i skutkem znevažoval zpověď. A konečně jsem ze všech svých sil podporoval v městečku nekalé a podvratné živly, lidi, kteří se otevřeně bouří proti svému pastýři, a písemně vyhrožoval ozbrojeným zásahem, budou-li vystaveni postihu. Dokonce jsem se ve jménu šalebných historických argumentů dožadoval práva městečku poručníkovat. Je očividné, prohlásí Fulbert nakonec, že neobjevit se kapitán Vilmain – skutečně ho tak jmenuje a neusadit se v La Roque (šum, výkřiky: Lanouaille! Lanouaille!), stalo se městečko jednoho krásného dne kořistí mých zločinných úkladů; se všemi snadno představitelnými důsledky, pokud jde o svobodu a životy občanů (bouře divokých výkřiků: Lanouaille! Pimont! Courcejac!).

Situace v kapli je v tu chvíli napjatá doslova k prasknutí. Tři čtvrtiny přítomných klopí oči a zachovávají nepřátelské mlčení. Ale přece jen se Fulbertovým tónem a plamennými šípy jeho pohledů zdají ještě zastrašeni. Zato poslední čtvrtina, Judita, Agnès Pimontová, Marie Lanouaillová, Marcel Falvin a ti dva další rolníci, na jejichž jména se marně snažím upamatovat, není k udržení. Protestují, křičí, vyskakují ze svých míst a nakloněni kupředu dokonce Fulbertovi hrozí pěstmi. Nejvíc vyvádějí ženy. Nebýt tu moji čtyři domnělí strážci, dokázaly by se snad přímo v kapli na svého faráře vrhnout a roztrhat ho na cucky.

Mám pocit, že proces se mnou zapůsobil jako rozbuška. Jeho zásluhou se všechna nenávist opozice vůči hlavě městečka rázem provalila. Podobně nepokrytý a prudký výbuch Fulbert dosud nikdy nezažil, a nestačí lapat po dechu.

Jako obratný lhář si jistě umí lhát i do vlastní kapsy. Za tu dobu, co má La Roque v područí, se nejspíš naučil chápat strach, který probouzí, jako projev úcty. Zcela očividně netušil, že ho Laročané tolik nenávidí. A to všichni, protože stejně nepřátelský je i postoj opatrnické většiny, byť se projevuje pouhým šumem. Všechna ta nenávist ho zasáhla děsivým způsobem. Vidím ho, jak se zachvívá doslova v základech, jako socha vyvrácená z podstavce. Hned rudne, hned bledne, zatíná pěsti, nakousne několik vět, aniž kteroukoli dokončí, tváří, ještě propadlejší než jindy, mu cuká křeč a v očích se střídají vlny strachu a zuřivosti.

Zbabělec však není. Postaví se nenávisti čelem. Pevným krokem dojde k presbytáři, vyjde po stupních, zůstane stát mezi Jeannetem a Mauricem a vztáhne paži, aby si vyžádal ticho. A jak jsou Laročané zvyklí ho poslouchat, ticho se kupodivu během několika minut doopravdy rozhostí.

„Vidím,“ začne, a hlas se mu chvěje hněvem a pobouřením, „že nadešla chvíle, kdy je třeba oddělit zrno od plev. Jsou mezi námi lidé, kteří se nazývají křesťany, a přitom neváhali kout proti svému pastýři pikle za jeho zády. Strůjci piklů nechť si uvědomí jedno: svou povinnost vykonám bez slabosti. A všechny, od nichž pohoršení pochází a kteří podrývají farnost, bez milosti vyříznu z lůna církve a od sklepa po střechu vyčistím dům Otce svého! A najdu-li neřád, vymetu jej!“

Fulbertova řeč probudí křik a divoké protesty. Všimnu si hlavně Marie Lanouaillové, nedá se od Marcela a Judity skoro ani udržet a pronikavě křičí: „Neřád jsi ty! Sedal jsi u stolu s vrahy mého muže!“

Z místa, kde sedím, vidím svému žalobci jen na pravé oko. Plane šílenou nenávistí. Fulbert v rozzuření ztratil všecku sebekontrolu i obratnost. Už netahá za nitky: vzdoruje. Nepostupuje už rafinovaně: provokuje. Myslí si, že má za sebou Vilmainovy pušky, a cítí se silný. Rozhodl se hodit Laročanům rukavici a zdrtit je. Jako by se nakazil, během několika minut klesl na mentální úroveň stejné primitivní, jako měl Vilmain. Jak tak stojí opilý vztekem tváří v tvář svým spoluobčanům, vsadím se, že má v hlavě jediné: oheň a meč.

Vztáhne opět paže, a když se přítomní jakž takž ztiší, zavřeští zrůzněným, ječivým, málem hysterickým hlasem, zcela nepodobným obvyklému violoncellovému tónu:

„Pokud jde o pravého podněcovatele všech těchto piklů, Emanuela Comta, vzhledem k vašemu dnešnímu chování nemám na vybranou! Jménem farnostní rady ho odsuzuji k smrti!“

Povyk, který se v tu chvíli strhne, přesáhne veškeré mé představy. Vidím, že Hervého po mé pravici dokonce trochu vyšinul z klidu: obává se, aby se rozběsnění Laročané na něj a jeho druhy nevrhli a neodzbrojili je. Důvod, proč nepřejdou okamžitě k činu, je, myslím, jen v tom, že nejsou na něco podobného připraveni a hlavně jim chybí vůdčí osobnost. A je také pravda, že v nich Fulbert svou přítomností, svou odvahou i otevřenou nenávistí, kterou čtou z celého výrazu jeho tváře, ještě pořád probouzí respekt.

Gazelovi při zmínce jeho bývalého kumpána o farnostní radě škublo ve tváři. Zavrtěl hlavou, zvedl měkké ruce před obličej a znepokojeně jimi zašermoval. Nakloním se k Hervému a tiše mu řeknu.

„Nech mluvit Gazela, myslím, že má něco na srdci.“

Hervé vstane, pušku si přitom hodí na rameno, aby každý pochopil jeho mírumilovné úmysly. V elegantním postoji, s jednou nohou nakročenou, zvedne dlaň na znamení, že si žádá o pozornost, a s přívětivým výrazem v mladistvé tváři celou minutu čeká, až se síň ztiší. Načež klidným, zdvořilým hlasem, který po předchozím vzteklém hulákání přímo lahodí uším, prohlásí:

„Myslím, že by pan abbé Gazel rád něco řekl. Dávám mu slovo.“

A zase usedne. Hervého mládí, elegance, rozvážný a zdvořilý tón, a navíc fakt, že vybídl Gazela k řeči, jako by Fulbert byl vzduch, probudí úžas, ale ze všech nejvíc žasne zaručeně Fulbert. Nechápe, proč Vilmainův pověřenec nechává Gazela mluvit. Právě Gazela, kterému nešlo pod nos zavraždění Lanouaille a Vilmainovy „upřílišněnosti“!

Udělené slovo, o něž nežádal, Gazela pěkně otráví. Ochotně by se byl spokojil protestem vyjádřeným pouze mimicky; ten by ho tolik nezkompromitoval. Síní se však ozývají výkřiky: „Mluvte! Mluvte, pane Gazele!“ a vidí také Hervého, jak ho znovu rukou povzbuzuje, a tak se tedy rozhoupe a vstane. Jeho dlouhá klaunská tvář pod šedivějícími vlasy nakulmovanými do půvabných kudrlinek působí změkčile, vyjeveně a bezpohlavně, a když otevře ústa, vyjde mu z nich onen známý tenoučký a neurčitý hlas, nad nímž se vždycky každý pousměje. Nicméně poví před námi i před Fulbertem, co má na srdci, a jeho slovům nechybí odvaha.

„Rád bych upozornil,“ prohlásí, ruce překřížené na prsou, „že se farnostní rada nesešla ode dne, kdy jsem kvůli všem těm nepravostem, jež se v La Roque děly, opustil zámek.“

„A co má být,“ sjede ho rázem Fulbert drtivým pohrdáním, „co je komu do toho, pitomče, jestli jsi odešel z farnostní rady nebo ne?“

Gazelovým dlouhým volatým krkem cosi stoupá vzhůru a změkčilá tvář mu ztvrdne. Jednu věc nedokážou takoví napůl nemocní lidé jeho druhu nikdy odpustit: aby někdo poranil jejich ješitnost.

„Promiňte, monsignore,“ ozve se Gazel úplně změněným, staropanensky ostrým a pichlavým hlasem, „ale řekl jste, že pana Comta odsuzujete ve jménu farnostní rady. A já vás právě upozornil, že se farnostní rada jednak vůbec nesešla a jednak že já s odsouzením pana Comta nesouhlasím.“

Gazel sklidí potlesk, a to nejen od pěti představitelů opozice, nýbrž i od dvou tří osob z většiny, patrně zahanbených jeho odvahou. Zrudlý a rozechvělý usedne a Fulbert se na něj okamžitě oboří:

„Tvůj souhlas nepotřebuju! Zradil jsi mou důvěru, ty nebožácká nulo! Na to, cos řekl, nezapomenu, zaplatíš mi to!“

Jeho slova vyvolají bouři výkřiků. Judita, v níž se náhle probudila minulost levicové křesťanky, huláká z plných plic: „Nacisto! Esesáku!“ Vidím, že ji Marcel drží jen taktak. Bojím se, aby v ní Laročané nenašli onoho vůdčího ducha, za nímž by vyrazili do útoku, a hlavně se obávám o bezpečnost bývalých Vilmainových nováčků. Vstanu a pronesu co nejhlasitěji:

„Žádám o slovo.“

„Dávám ti je,“ řekne okamžitě Hervé. Hluboce se mu ulevilo.

„Cože?“ obrátí se Fulbert rozzuřeně na Hervého. „Ty dovolíš, aby ten bídák mluvil? Ten falešný kněz! Nepřítel boží! Uvědomuješ si, co děláš? Člověk, kterého jsem právě odsoudil k smrti!“

„Tím spíš,“ odvětí Hervé a s lhostejným klidem si pohladí špičatou bradku. „Dovolit mu naposledy promluvit je to nejmenší.“

„To ale nelze strpět!“ křičí Fulbert. „Co to má znamenat? Jsi takový hlupák, nebo zrádce? To by člověk nevěřil, děláš si, co tě napadne! Ale já ti přikazuji, že odsouzenému mluvit nedovolíš, rozuměls!“

„Vy mi nemáte co přikazovat,“ ohradí se Hervé důstojně. „Nejste můj velitel. Za Vilmainovy nepřítomnosti tu poroučím já,“ pokračuje a poplácá při těch slovech pažbu pušky, „a já rozhodl, že obžalovaný bude mluvit. A dokonce tak dlouho, jak bude chtít.“

V tu chvíli se stane něco neslýchaného: Hervému zatleská dobrá polovina přítomných. Pravda, žádný vroubek u nich nemá, byl v tlupě nováčkem a stejně jako jeho druzi, ani on se v sebemenším nepodílel na „nepravostech“ pranýřovaných Gazelem. Ale stejně, tleskat muži z Vilmainovy bandy! Zmatek nad zmatek!

„To nepřipustím!“ řve Fulbert, zatínaje pěsti, a šilhavé oči mu lezou z důlků. „Copak nechápeš, že když toho chlapa necháš mluvit, stáváš se spojencem rebelů a spiklenců? To ti ale jen tak neprojde! Já tě varoval, oznámím to tvému veliteli, potrestá tě!“

„To bych se divil,“ opáčí Hervé s klidem tak málo hraným, že si říkám, netroufá-li si až příliš a nedojde-li Fulbertovi, jak se věci mají. „Každopádně,“ pokračuje, „co jsem řekl, platí. Obžalovaný má slovo.“

„V tom případě ho odmítám poslouchat!“ ječí Fulbert. „Odcházím! Vyčkám Vilmainova příchodu u sebe!“

Sejde po stupních presbytáře do střední uličky, a provázen rozezleným povykem opozice, míří dlouhým krokem k portálu na druhém konci kaple. To by mi ovšem udělal čáru přes rozpočet. Bez něho by se kontraproces nemohl konat. Hlasitě za ním vykřiknu:

„To máš z mých slov tolik strachu, že si ani netroufáš je vyslechnout?“

Zůstane stát a otočí se na podpatku tváří ke mně.

„Je čtvrt na šest,“ pokračuji hlasem jako zvon. „Vilmain řekl, že tu bude v půl šesté. Zbývá mi tedy čtvrt hodiny života, a ty máš ze mne i v té poslední čtvrthodince tak nahnáno, že se třeseš jako kus hadru a utíkáš se schovat pod postel, než se tvůj pán vrátí! Povídám pod postel!“

Hervého chování probudilo ve Fulbertovi nejistotu. Sdělením, že se Vilmain za čtvrt hodiny vrátí, jsem ho značně uklidnil. A taky notně popíchl, když jsem mu vyčetl zbabělost. Protože zbabělec, jak už jsem říkal, rozhodně není. Jeho síla má však jednu slabinu. Jak to u odvážných lidí bývá, velmi si na své odvaze zakládá. Odhadl jsem ho správně, rukavici, kterou jsem mu hodil, doopravdy sebere.

Bledý, ztuhlý, propadlé tváře a horečné oči, znehybní a s pohrdáním řekne:

„Můžeš si nažvanit hloupostí, kolik chceš. Houby mi na nich záleží. Využij času, dokud můžeš.“

Okamžitě míček odpálím.

„Využiji ho hlavně k tomu, abych vyvrátil tvá nesmyslná obvinění. Především Catie. Vůbec jsem ji nezneužil, jak ses odvážil říct, a taky ji neunesl. Zajela na Malevil navštívit babičku. Z vlastní vůle a se strýcovým souhlasem.“ („Je to pravda!“ okamžitě volá Marcel, kterého už se teď nebojím zkompromitovat.) „Tam se zamilovala do Tomáše a vdala se za něj. Což tě hluboce otrávilo, Fulberte, protože jsi ji chtěl na zámek, aby ti dělala služku.“

Pár lidí se uštěpačné zasměje.

„To je sprostá lež!“ vykřikne Fulbert.

„Počkejte,“ ozve se vzápětí, aniž požádala o slovo, asi padesátiletá žena malé rozložité postavy.

Vstane. Je to Josefa, bývalá zámecká služka. Jakožto Portugalka v zásadě sice mnoho vážnosti nepožívá (Laročané jsou rasisté), ale ve skutečnosti ji lidé mají dost rádi, protože má dobře proříznutou pusu a „co jí leží na srdci, to každému bez servítku řekne“.

Krasavice zrovna není. Má pleť onoho druhu, na který jako by voda ani mýdlo neplatily. Krom toho je přisedlá, nakynutá a prsatá. Ale dík mocným bělostným zubům, silným čelistem, velice živým černým očím a bujné kštici působí vcelku příjemným dojmem živočišné vitality.

„Počkejte,“ pokračuje poněkud obhroublým a drsným tónem, který však, jak se zdá, dodává jejím slovům značnou pádnost. „Pročpak říkat, že je to lež, když je to pravda! Je to tak, už jsem nebyla monsignorovi dost dobrá, chtěl tu žábu! I když by mu tak dobře neposloužila jako já,“ dodá s naivitou, o níž bych nedokázal rozhodnout, je-li upřímná či hraná.

Uprostřed smíchu a vtipů na Fulbertův účet se zas posadí. Obout se do Josefy, jak vidím, se Fulbertovi nechce. Zná patrně její jazyk. Pořád je mu milejší zaměřit se na mne.

„Nechápu, co tím chceš získat,“ rozkřikne se zvysoka, „že proti svému biskupovi rozpoutáváš takové klevety!“

„Ty nejsi můj biskup! Co tě napadá! A získám tím to, že ti tvé lži omlátím o hubu! Tady máš další z nich, a pořádnou! Řekl jsi, že jsem se nechal zvolit od svého služebnictva za kněze. Tak především,“ prohlásím na celou kapli, „žádné služebnictvo nemám. Mám přátele a lidi sobě rovné. A na rozdíl od toho, co se děje v La Roque, u nás na Malevilu se neudá nic důležitého, aniž se o tom společně poradíme. Proč mě zvolili knězem? Povím ti to: moc rád bys nám byl na Malevil upíchl jako kněze pana Gazela, a my o pana Gazela ani trochu nestáli. Doufám, že se pro má slova neurazí. Proto mě kamarádi zvolili abbém. Jsem-li kněz dobrý nebo špatný, to nevím. Jsem kněz zvolený, stejné jako pan Gazel. Dělám, co mohu. Kdo nemůže orat s koněm, oře s oslem. Myslím, že nejsem o mnoho horší než pan Gazel, a být lepší než ty mi nedá práci.“ (Smích, potlesk.)

„Mluví z tebe pýcha!“ křičí Fulbert. „Ve skutečnosti jsi falešný kněz! Špatný kněz! Odporný! Sám to dobře víš! A to ani nemluvím o tvém soukromém životě…“

„Ani já o tvém.“

Mou poznámku mlčky spolkne. Bojí se, že bych začal o Miette.

„Abych uvedl jen jeden příklad,“ pokračuje rozvztekaně, „tvé pojetí zpovědi i způsob, jakým ji provozuješ, jsou naprosto kacířské!“

„Jsou-li kacířské, nevím,“ odvětím skromně. „Nejsem v otázkách náboženství dost vzdělaný, abych to mohl rozhodnout. Vím jen tolik, že chovám k zpovědi trochu nedůvěru, protože v rukou špatného kněze se může snadno proměnit ve špiclování a nástroj moci.“

„A máte pravdu, pane Comte,“ zahřmí Judita hlasem tribuna, „přesně to se stalo ze zpovědi tady v La Roque v rukou tohohle esesáka!“

„Vy mlčte!“ oboří se na ni Fulbert. „Jste bláznivá ženská, buřička a špatná křesťanka!“

„Není vám hanba!“ vykřikne Marcel, svíraje v předklonu mohutnýma rukama lenoch sedadla. „Mluvit takhle se ženou, a navíc se ženou, která je mnohem vzdělanější než vy, která vás dokonce tuhle opravila, když jste plácal ty nesmysly o bratřích a sestrách Ježíšových!“

„Opravila!“ zvolá Fulbert a ruce mu vyletí do výšky. „Ta potrhlá ženská tomu vůbec nerozumí! Bratři a sestry je omyl v překladu, běží o bratrance a sestřenice, jak už jsem vysvětlil!“

Během onoho překvapivého výkladu evangelií, k němuž dochází uprostřed procesu, šeptnu Mauricovi: „Dojdi pro ostatní, řekni jim, ať zůstanou za dveřmi kaple a dovnitř vejdou, až oznámím Vilmainovu smrt.“

Maurice hbitě a tiše jako kočka vyklouzne a já si dovolím přerušit Juditu. Zapomněla na čas i místo a vášnivě s Fulbertem diskutuje o Ježíšově příbuzenstvu.

„Okamžik!“ řeknu. „Rád bych domluvil!“

Rozhostí se ticho. Juditě došlo, že na mne zapomněla, a kajícně se po mně podívá.

„Přicházím, k poslednímu zločinu, z něhož mě Fulbert obviňuje,“ pokračuji klidným tónem. „Napsal jsem mu prý dopis, v němž si osobuji právo poručnictví nad La Roque a dávám mu na vědomí, že se hodlám města zmocnit silou a obsadit je. Škoda, že Fulbert neuznal za vhodné můj list veřejně přečíst. Každý by se aspoň přesvědčil, že jsem jím nic takového nesledoval. Ale připusťme to. Připusťme, že jsem skutečné napsal, že se hodlám La Roque zmocnit násilím. Nabízí se jediná otázka: udělal jsem to? Byl jsem to já, kdo se po setmění vloudil do města a podřezal stráž? Byl jsem to já, kdo plenil zásoby, dopouštěl se v La Roque surovostí a znásilňoval ženy? Byl jsem to já, kdo do jednoho vyvraždil obyvatele Courcejacu? A přitom k tomu, kdo se toho všeho dopustil, se Fulbert chová jako k příteli, a mě odsuzuje k smrti, protože jsem to prý měl v úmyslu! Tady máte Fulbertovu spravedlnost: smrt nevinnému, přátelství zločinci!“

Přesně v tuhle pravou chvíli slunce ozáří okno za mými zády a Hervé si naposled zahraje na žoldáka:

„No no, pomalu, obžalovaný!“ okřikne mě. „Takhle mi tu o veliteli mluvit nebudeš!“

Skočím mu do řeči:

„Nepřerušuj mě, Hervé. Legrace skončila.“

Jak mě Fulbert zaslechne promluvit na stráž oním velitelským tónem, prudce sebou trhne. Laročané otvírají oči dokořán. Vstanu. Lépe řečeno, vztyčím se v celé výšce. Chrámové okno mě zalévá světlem. Koupu se v něm s rozkoší, oči se mi teprve teď pořádně otvírají a celá má bytost jako by v té náhlé záři rozkvétala. Přitom se až divím, že mě slunce dokáže hřát do ramen a do zad i skrze barevnou mozaiku. Mám však tepla zapotřebí. Prokřehl jsem.

Ujmu se opět slova, ale ne už klidným tónem jako zpočátku. Spustím z plných plic, až se můj hlas rozlehne po celé kapli.

„Když se Armand pokusil zneužít Pimontovu ženu a potom Pimonta zabil, tys ho kryl. Když Fiflena podřízl Lanouaillovi krk, přijal jsi ho u stolu, jeho i Vilmaina. Když Jean Feyrac vyvraždil Courcejac, popíjel jsi s ním dál. A proč jsi to udělal? Aby sis získal Vilmainovo přátelství, protože jsi počítal, že ti Vilmain pomůže udržet tyranii v La Roque i po Armandově smrti a zároveň tě zbaví jak vnitřní opozice, tak Malevilu.“

Burácení mého hlasu provázelo absolutní ticho. Když domluvím, zjistím, že se Fulbert zatím vzpamatoval.

„Nechápu,“ ozve se pojednou opět svým violoncellovým hlasem, k čemu všechny ty řeči! Na tvém osudu nic nezmění.“

„Neodpovídáte!“ křičí Judita, rozezleně vykloněná ze židle, hranatou čelist vysunutou z roláku tmavomodrého pulovru, plamenné modré oči zabodnuté do Fulberta.

„Právě jsem to hodlal několika slovy učinit,“ řekne Fulbert a kradmo mrkne na hodinky. (Obavy v sobě už nejspíš dokázal potlačit a teď čeká, že se Vilmain každou vteřinou objeví.) „Nemusím podotýkat,“ pokračuje, „že neschvaluji všechno, co kapitán Vilmain a jeho muži tady či jinde udělali. Ale vojáci jsou vojáci, ať je to kde chce, s tím se nedá nic dělat. A mně jakožto larockému biskupovi přísluší brát zřetel na dobro, jež mohu z onoho zla vyzískat. Dokážu-li dík kapitánu Vilmainovi vymýtit v La Roque a na Malevilu kacířství, budu mít za to, že jsem vykonal svou povinnost.“

Rozhořčení rázem vyvrcholí, v síni se strhne rozběsněný povyk. Hněvem bouří nejen opozice, ale dokonce i všichni ostatní. A já ani nevzpomenu, že bych mohl bouře využít. Mlčím. Hluboce užaslý, neboť mi najednou došlo, že Fulbertova slova, jimiž vyjádřil svůj postoj, byla skoro upřímná. Ach ano, osobní msta na nich měla také svůj podíl, já vím. Ale přesto mi je tahle chvíle takřka hmatatelným důkazem, nakolik se ten falešný kněz, ten šarlatán a dobrodruh do své role vžil: hraje si na strážce pravověrnosti a víc než zpolovice tomu skutečně věří!

Aniž lidé v plné míře chápou, co to znamená, poslušnost, kterou mi mé stráže projevují, je zřejmě povzbudila a uklidnila. Nadávky a hrozby se teď na Fulberta ze všech stran jen sypou, proloženy tu a tam o nic méně vášnivým hlasem někoho, kdo si jen přihřívá osobní polívčičku. Zaslechnu například starého Pougèse, jak nenávistně obviňuje „farářa“, že mu jednou odmítl nalít sklenici vína. Myslím, že teď už je Fulbert málem jediný, kdo ještě věří ve Vilmainův bezprostřední příchod. Drží se té iluze jako záchranného stébla. Vidím ho, jak v něm naděje ještě naposledy stoupne, když se od vysokého gotického portálu za jeho zády ozve jakýsi šum. Otočí se a přesně v tu chvíli vejde postranními dvířky Maurice a dá mi znamení, že přátelé jsou tu.

Fulbert stojí nepohnutě, se stoickým klidem uprostřed uličky mezi lavicemi, zasypáván stále zuřivější bouří kleteb. Kdyby slova, pohledy a hrozící pěsti mohly zabíjet, byl by už na maděru. A já před onou poslední ranou z milosti váhám. Vím, co se s ním stane, až mu ji zasadím. Má chvilka váhání je samozřejmé jen maličký přepych, který na poslední chvíli dopřávám svému svědomí, abych je oblékl do hávu stejně bělostného, jako mám šaty. Koneckonců už totiž nezbývá čas. Uvedl jsem do pohybu stroj a teď už ho nezastavím. Jestliže podle Fulberta jsem kacíř a vůdčí duch, kterého je třeba odstranit, podle mne zase nemůže dojít ke spojení Malevilu a La Roque, jež by se stalo základem naší oboustranné bezpečnosti, dokud nebude odstraněn on. Rozdíl je jen v tom, že já ho doopravdy zabiji, a to bez odsouzení k smrti, bez procesu, bez výstřelu, dokonce si ani neušpiním ruce.

Fulbertův hlas se ztrácí v nenávistné vřavě. Vida, že ji nepřekřičí, s obdivuhodnou odvahou nicméně vrací pohled za pohled i s úroky. V okamžiku, kdy se bouře přece jen trochu ztiší, sebere dokonce sílu hodit poslední rukavici:

„Až přijde kapitán Vilmain, budete zpívat jinak!“

Mám se čeho chytit, stačí jen pokračovat v načaté melodii. Šťasten možností, jež se mi v poslední chvíli naskytla, zaimprovizuji. Vztáhnu paže, jak to prve dělal Fulbert, a když hluk utichne, pronesu naprosto klidným, rozvážným hlasem:

„Nechápu, co sis to vzal do hlavy, že pořád nazýváš Vilmaina kapitánem. Žádný kapitán to nebyl.“ (Minulý čas jen docela nenápadně zdůrazním.) „Tady mám doklad,“ (vytáhnu ze zadní kapsy kalhot náprsní tašku) „který to nezvratně prokazuje. Pracovní průkaz. S výbornou fotografií. Každý, kdo tady Vilmaina znal, ho na ní pozná. V průkazu stojí černé na bílém, že dělal účetního. Pane Gazele, vzal byste, prosím vás, tu legitimaci a ukázal ji Fulbertovi?“

Rázem je ticho a celé auditorium v podivuhodné shodě – byť v různém směru podle toho, jak kdo sedí – udělá jediný pohyb: všichni natáhnou krky a nakloní hlavy, aby viděli na Fulberta. Při vší usilovné touze ještě na chvíli si zastřít pravou tvář věcí není totiž slepý. Jestliže mi onen dokument, který mu posílám, padl do rukou, co z toho nutně vyplývá? Vezme od Gazela legitimaci. Stačí mu jediný pohled. Tvář zůstane nepohnutá, nezmění ani barvu. Ale ruka z průkazem se roztřese. Drobným, ale velice rychlým chvěním, které jako by se nedalo ničím zastavit. Napětí ve Fulbertově tváři mi prozrazuje, s jakým zoufalým úsilím se snaží ten maličký průkaz, který se mu v prstech třepotá jak křídlo, přinutit k nehybnosti. Uběhne dlouhá vteřina, Fulbert není absolutně mocen slova. Už přede mnou stojí pouze člověk bojující ze všech sil s děsem, jenž ho zaplavuje. Pohled na jeho muka mě zničehonic tak zhnusí, že se rozhodnu je zkrátit.

Obrátím se na přítomné silným hlasem, o němž doufám, že dolehne i za vysoký gotický portál za Fulbertovými zády.

„Vidím, že vám dlužím jisté vysvětlení. Čtyři ozbrojené stráže, jež vidíte po mém boku, jsou poctiví hoši zverbovaní k Vilmainovi násilím. Dva z nich přešli do mého tábora ještě před střetnutím, dva vstoupili do mých služeb hned po něm. Tihle čtyři jsou jediní, kdo z celé bandy přežil. Celou Vilmainovou kořistí jsou v tuto chvíli sotva dva čtvereční metry malevilského území.“

Do užaslého šumu se ozve Marcelův hlas:

„Chceš říct, že je po smrti?“

„Přesně to chci říct. Mrtvý je Jean Feyrac. Mrtvý je Vilmain. A zabiti byli i všichni ostatní až na tyhle čtyři, z nichž se stali naši přátelé.“

Vysoké gotické dveře na druhém konci kaple se v tom okamžiku pootevřou a dovnitř vejdou s puškami v rukách jeden po druhém Meyssonnier, Tomáš, Peyssou a Jacquet. Skutečně vejdou, nevtrhnou. Pohybují se klidně, dokonce pomalu. Nebýt zbraní, působili by zcela mírumilovně. Když ujdou pár kroků střední uličkou, pokynem je zastavím. Z místa se nehýbají ani moji strážci, před okamžikem jen na můj pokyn vstali a seskupili se kolem mne. Po chvilce strnulého úžasu se kaple doslova rozbouří; lidé vyhrožují Fulbertovi zabitím. Mlčí jen dvě ozbrojené skupiny uzavírající na obou koncích střední uličku.

Všechno se odehraje během čtvrt vteřiny. Při zaskřípění gotické brány udělá Fulbert čelem vzad a jeho poslední naděje se rozplynou. S rozzuřenou tváří se otočí zpátky ke mně a vidí, že se chytil do pasti, jejíž východ uzavírají mé stráže. Po vší naději, kterou jsem v něm živil, jeho nervy takový pád nevydrží. Podlehne. Myslí jen na to, jak utéci – fyzicky utéci – před svými pronásledovateli. V panice ho napadne proběhnout některou z příčných uliček mezi židlemi na pravé straně k bočním dvířkám. Ale jak už ani nevidí, kam míří, vrazí rovnou do řady, kde je Marcel, Judita a obě vdovy. Marcel se po něm ani neožene pěstí, odstrčí ho jen dlaní. Zapomněl však na sílu svých paží. Fulbert, prudce odmrštěn zpět do střední uličky, padne na zem. Propukne divoká vřava. Lidé vybíhají z řad, kácejí židle a vrhnou se na Fulberta jako rozzuřená smečka, až pod nimi zmizí. Zaslechnu ho dvakrát vykřiknout. Z Peyssouovy tváře na druhém konci uličky čiší ošklivost a zděšení. Upřenýma očima se mě ptá, nemá-li zasáhnout. Zavrtím hlavou.

Spravedlnost lidu není nic příjemného na pohled, ale v tomto případě se mi zdá na místě. Sám jsem k ní dal popud, nebudu se tedy pokrytecky tvářit, jako bych jí chtěl učinit přítrž nebo jako bych toho, co se stalo, litoval.

Když křik Laročanů ztichne, vím, že jim zůstalo pod rukama jen bezvládné tělo. Čekám. Hrozen kolem Fulberta se pomaličku rozpadá. Lidé poodstupují, vracejí se na svá místa, staví židle zpátky na nohy. Někteří ještě zrudlí a rozpálení, jiní, zdá se mi, dost zahanbení, skleslí, s očima k zemi. Všichni se po malých skupinkách rozhovoří. Neposlouchám je. Hledím na opuštěné tělo v uličce. Pokynu kamarádům, že mohou jít ke mně. Vykročí a cestou obcházejí Fulbertovo tělo, aniž na ně pohlédnou. Jediný Tomáš se nad ním zastaví, aby je prohlédl.

Nováčkové sice taktně poodstoupili, ale stejně mlčíme. Když se Tomáš zvedne z pokleku a zamíří ke mně, vyjdu mu dvěma kroky vstříc, abych se oddělil od ostatních.

„Mrtvý?“ zeptám se potichu.

Krátce přikývne.

„No tak,“ řeknu týmž tónem. „Jsi jistě spokojený, máš, cos chtěl.“

Dlouze se na mne zahledí. S onou směsicí lásky a antipatie, jaká odjakživa charakterizuje jeho vztah ke mně.

„Ty taky,“ odvětí krátce.

Vystoupím zpátky na schody ke kněžišti. Otočím se do síně a vyžádám si ticho.

„Burg s Jeannetem odnesou Fulbertovo tělo do jeho pokoje. Pan Gazel bude tak laskav a doprovodí je, aby u mrtvého bděl. Vám ostatním navrhuji, abychom se za deset minut sešli k valné hromadě. Budeme muset rozhodnout některé věci ohledně La Roque a Malevilu.“

Jakmile Burg s Jeannetem odnesou Fulbertovo tělo, šum, předtím zdušený, zesílí, jako by spolu s mrtvolou zmizel i kolektivní čin, který ji zbavil života. Požádám kamarády, aby nějakým zdvořilým způsobem zadrželi Laročany. Chystají se totiž kolem mne nahrnout, a mě čekají dva nebo tři naléhavé rozhovory, jež budou vyžadovat jistou dávku diskrétnosti.

Sestoupím z kněžiště a zamířím k opoziční skupině, jediné, která prokázala odvahu, když šlo do tuhého, a ve chvíli vítězství si zachovala důstojnost. Nikdo z nich se lynčování nezúčastnil, ani Marcel. Po úderu, jímž Fulberta odmrštil, už se nehnul z řady, stejně jako Judita, obě vdovy i oni dva rolníci, o nichž se konečně dovím, že jeden se jmenuje Faujanet a druhý Delpeyrou. Fulberta zabili ti, kdo se před ním klepali strachy.

Agnès Pimontová a Marie Lanouaillová mě obejmou a políbí. Marcelovi tečou po tváři, připomínající jeho vydělané kůže, drobné kulaté slzy. A Judita, mužnější než kdykoli jindy, mi sevře paži do kleští a řekne: „Byl jste velkolepý, pane Comte. Vypadal jste v tom bílém oblečení jako hrdina, který vystoupil z chrámového okna, aby skolil draka.“ Za řeči mi statnou rukou hněte pravý biceps; nedokáže, jak později zjistím, mluvit s mužem, který je dosud ve věku, aby se jí mohl líbit (což vzhledem k jejímu vlastnímu věku předpokládá široký výběr), aby mu neohmatávala horní končetiny. Vzpomínám si, že se mi tenkrát poprvé představila jakožto „svobodná“, a zatímco jí vyslovuji díky, kladu si v duchu otázku, zdali ode dne, co se stala ta věc, dokázala zůstat k Marcelovým herkulovským ramenům chladná a Marcel lhostejný k jejímu siláckému půvabu. Nemyslím to ironicky, určitý půvab v ní opravdu je.

„Poslyšte,“ řeknu ztišeným hlasem a spolu s Faujanetem a Delpeyrouem, jimž dlouze stisknu ruce, je odtáhnu stranou. „Máme doopravdy málo času. Musíte se zorganizovat. Přece nenecháte v La Roque rozhodovat bývalé Fulbertovy patolízaly. Musíte navrhnout volbu obecní rady. Sepište hned teď na kus papíru svých šest jmen a předložte rovnou kandidátku. Nikdo se neodváží postavit se proti vám.“

„Mé jméno nepište,“ ozve se Agnes Pimontová.

„Mé taky ne,“ přidá se hned Marie Lanouaillová.

„Proč?“

„Bylo by tam moc žen, lidi by to podráždilo. Ale paní Médardovou napište. Paní Médardová je profesorka.“

„Říkejte mi Judita, děvenko,“ řekne Judita a položí jí ruku na rameno. (Potřebuje si, jak vidno, ohmatat i ženy.)

„Ale kde, to bych si netroufla,“ odvětí s ruměncem v tváři Agnès.

Dívám se na ni. Když takovou jemnou pokožku blondýnky zalije ruměnec, je to hezký pohled.

„A co starosta?“ řekne Marcel. „Jediný, kdo z nás umí mluvit, je Judita. Ne že bych vás chtěl urazit,“ obrátí se k ní s něžným obdivným pohledem, „ale starostku lidi nepřijmou ani za nic. Obzvlášť když ještě ke všemu nemluvíš po našem,“ dodá, míse tykání s vykáním (a dodatečně se pro to začervená).

„Něco se vás zeptám,“ řeknu okamžitě. „Přijali byste za starostu někoho z Malevilu?“

„Tebe?“ zeptá se Marcel s nadějí v hlase.

„Ne, mě ne. Myslel jsem na člověka, jako je třeba Meyssonnier.“

Koutkem oka pozoruji, že je Agnès Pimontová trochu zklamaná. Čekala možná jméno někoho jiného.

„No co,“ řekne Marcel. „Je to seriózní, slušný člověk…“

„A má vojenské znalosti,“ dodám. „Což by se vám pro zorganizování vlastní obrany jen hodilo.“

„Já ho znám,“ prohlásí Faujanet.

„Já taky,“ přidá se Delpeyrou.

Víc neřeknou. Hledím do jejich poctivých, hranatých, temně opálených tváří. Vyslovili ono „já ho znám“ bez jakékoli výhrady.

„Ale stejně,“ namítne, Marcel.

„Jaké,ale stejně’?“

„No, je to komunista.“

„Ale nebuďte směšný, Marceli,“ zasáhne Judita. Jakýpak komunista bez komunistické strany?“

Být s ní v denním styku, asi by mi její pečlivá profesorská výslovnost lezla trochu na nervy, ale na Marcela dělá zřejmě značný dojem.

„Je to fakt,“ prohlásí, potřásaje holou hlavou. „Je to fakt, ale stejně, o nějakou diktaturu bychom tady nestáli, užili jsme si jí už dost.“

„To taky není Meyssonnierův styl,“ řeknu suše. „Ani trochu. Myslet si o něm něco podobného je dokonce urážka.“

„Urazit jsem ho nechtěl,“ opáčí Marcel.

„A taky zapomínáš, že teď budeme mít pušky,“ ozve se Faujanet.

Podívám se na něj. Přísně hranatá tvář v barvě pálené hlíny. Stejně hranatá i ramena. A nebude to žádný hlupák. Líbí se mi, že se zmínil o puškách tak samozřejmě, jako by věc pokládal za předem jasnou.

„Počítám, že vyzbrojit zdejší lidi,“ řeknu, „bude prvním usnesením městské rady.“

„To jo, pak by to šlo,“ souhlasí Marcel.

Podíváme se po sobe. Dospěli jsme k jisté shodě. A mě překvapila Juditina taktnost. Zasáhla do debaty jen velmi umírněně.

„Dobrá,“ řeknu s letmým úsměvem. „Teď ještě abych přesvědčil Meyssonniera.“

Rozloučím se a už odcházím, ale po několika krocích se ještě vrátím a pokynu Marii Lanouaillové, že bych s ní rád mluvil. Hned ke mně zamíří. Je to asi pětatřicetiletá tmavovláska pevných oblých tvarů. A jak ke mně v očekávání, co od ní budu chtít, zvedne hlavu, pocítím náhle mocnou, divokou touhu popadnout ji do náruče. V životě jsem s ní neflirtoval ani vůči ní podobné úmysly nechoval, takže nevím, čemu ten náhlý impuls přičíst. Leda snad touze po odpočinku válečníka. I když slovo odpočinek se vlastně moc nehodí. Existují činnosti, při nichž si člověk odpočine líp. Láska je také boj, jenže takový, který život nebere, ale dává, a proto se určitému hlubokému pudu ve mně jeví zřejmě pozitivněji než boj, do něhož jsem v posledních dnech pohroužen.

Potlačím však v sobě nakonec i touhu sevřít v prstech její roztomilý malý biceps, jemuž by naše velká ohmatavačka jistě neodolala a který je ostatně v Mariiných šatech bez rukávů doopravdy velmi svůdný.

„Marie,“ řeknu trochu přiškrceným hlasem, „ty znáš Meyssonniera, je to prostý člověk. Na zámku chtít bydlet nebude. Máš veliký dům. Nevzala bys ho k sobě?“

Zírá na mne s otevřenou pusou. Neřekla však okamžitě „ne“, což je povzbuzující.

„Vařit bys mu nemusela. Určitě bude chtít, aby Laročané jedli společně. Postaráš se mu jen o prádlo, víc nic.“

„Teda,“ řekne, „konečně proč ne. Ale znáš lidi. Jak se ke mně Meyssonnier nastěhuje, budou mít řeči.“

Pokrčím rameny.

„A i kdyby měli, co ti na tom záleží? A i kdyby měli pravdu?“

Melancholicky se po mně podívá, pokýve hlavou, a protože jí bylo v kapli chladno, současně si zamne onen biceps, na který bych si byl tak rád sáhl.

„No jo, máš vlastně pravdu, můj zlatý,“ povzdechne si. „Po tom všem, čím jsme tu prošli!“

Pohlédnu na ni.

„To ale není stejné!“

„To ne, to ne,“ přisvědčí rychle, „stejné to není.“

Usměji se na ni.

„Nepatřil náhodou Meyssonnier mezi tvé ctitele?“

„To se ví!“ odvětí, rozzářena vzpomínkou. „Dokonce jsem o něho dost stála. Ale otec byl proti. Kvůli jeho názorům.“

Čili souhlasí. Poděkuji jí a poptám se ještě na malou Nathalii. Následuje pět minut zcela mechanického rozhovoru, při němž nejenže neposlouchám, ale ani nevím, co říkám. Nakonec však Marie vyjádří pocit, který mě probere a také dojme.

„Víš, strachy ani nespím. Když se to stalo, nebyla ještě očkovaná. Agnèsina Christinka taky ne. A tak si teď říkám, že má Nathalie může kdeco chytit. A nikde nic! Ani doktoři, ani antibiotika, a ve vzduchu je takových ošklivých nemocí. Když byl každý očkovaný, nikdo na ně ani nevzdechl. Ted se třesu při každém sebemenším bebíčku. Nemám už ani kysličník. Víš, co mi pro ni ze všech léků zbylo? Teploměr!“

„A kdo ti ji, chudinko, teď hlídá?“

„Jedna babka v městečku. Hlídá taky Christinku.“

Rozloučím se s ní a ještě ji požádám, aby mi poslala Agnès. S Agnès vypadají věci jinak. Hovořím s ní stručně, autoritativně a se skrytou něhou.

„Agnès, až odevzdáš při volbách svůj hlas pro Juditu, vrátíš se do města. Zaskočíš se mrknout na Christinku a pak na mě počkáš doma, přijdu za tebou. Potřebuju s tebou mluvit.“

Příval mých rozkazů ji zanechal trochu zkoprnělou, ale jak jsem čekal, přikývne. Rozloučíme se jedním jediným pohledem a já zamířím za Meyssonnierem.

Meyssonnier je tvrdé sousto. Začínám rozhovor s poněkud nečistým svědomím. Vyčítám si, že svými bližními tak manipuluji, obzvlášť když běží o něho. Ale je to v zájmu všech, jak Malevilců, tak Larockých. Omlouvám se tím sám sobě, když už mi má obratnost začíná připadat trochu nechutná, tak jak občas připadává Tomášovi. Žádost, s níž se chystám obrátit na Meyssonniera, je něco nehorázného. Je mi trochu hanba. Což mi pochopitelně nebrání shromáždit všechny trumfy a vyrukovat na něj s předem vyhranou partií. S partií, jež bere v úvahu jak jeho ambice v oblasti městské správy, tak jeho soukromý život.

Mlčky mě poslouchá. Hledím na jeho úzkou tvář zmodelovanou smyslem pro povinnost a usilovnou prací, na jeho pomrkávající oči, vlasy na ježka (nevím, jak to dokázal, ale přece jen si je ostříhal). Uvědomuji si dokonale, co dělám: abych ho přiměl opustit Malevil, přináším mu na zlatém podnose klíče od La Roque a spolu s nimi Marii Lanouaillovou. A není to náhrada nijak přehnaná. Vím, jak mu bude těžko u srdce. Ale nemám na vybranou. Nevidím v La Roque nikoho, kdo by se mu vyrovnal.

Když mu všechno vyložím, neřekne ano ani ne. Shromažďuje informace, přežvykuje.

„Pokud dobře rozumím, budu mít v La Roque dvojí úkol. Obnovit život v rámci obce a zorganizovat obranu.“

„Obranu v první řadě.“

Potřese hlavou.

„To ale nebude hračka, na hradby se může ze žebříku. A mezi jižní a západní bránou jsou moc dlouhé. Budou mi chybět lidi. Hlavně mladí.“

„Dám ti Burga a Jeanneta.“

Pokrčí nos.

„A co výzbroj? Budu potřebovat Vilmainovy šestatřicítky.“

„Máme jich dvacet, rozdělíme se.“

„A taky bazuku.“

Dám se do smíchu.

„To už přeháníš! Odkdypak jsi takovýhle lokálpatriot! Bereš si zájmy Laročanů nějak moc brzo k srdci!“

„Neřekl jsem, že to přijmu,“ ohradí se Meyssonnier.

„A ke všemu mě vydíráš!“

Ani se neusměje.

„Dobrá,“ řeknu po chvilce zamyšlení. „Až opevňovací práce v La Roque skončí, budu ti svěřovat bazuku vždycky na čtrnáct dní v měsíci.“

„Koneckonců,“ řekne Meyssonnier.

Obsah onoho „koneckonců“ je takový, jaký mu dáváme v Malejacu: neurčitý a zdrženlivý.

„A taky je tu,“ pokračuje, „kořist z Courcejacu, kterou přivezl Feyrac. Je vydatná. Budeš se muset vyjádřit, děláš-li si na ni nárok.“

„Oč jde? Víš to?“

„Ano. Před chvilkou mi to zrovna říkali. Drůbež, dvě prasata, dvě krávy a spousta sena a řepy. Seno tam zůstalo v jedné stodole, natolik pitomí přece jen nebyli, aby ji podpálili.“

„Dvě krávy! Já myslel, že v Courcejacu měli jen jednu.“

„Druhou měli schovanou, aby ji nemuseli dát Fulbertovi.“

„Tak se na ty lidi podívej! Miminka v La Roque mohou klidně chcípnout hlady, jen když tomu jejich nic nechybí! Štěstí jim to nepřineslo!“

„Tak co,“ přivede mé Meyssonnier suše zpátky k věci. „Jak se rozhodneš? Budeš chtít svůj díl?“

„Chtít svůj díl! To je ale nestydatost! Celá kořist patří Malevilu, protože Vilmaina porazil Malevil!“

„Poslyš,“ řekne Meyssonnier a ani se nepousměje, „navrhnu ti tohle: vezmeš si všecky slepice…“

„Na slepice se vykašlu. Máme jich na Malevilu až až. Sežerou moc zrní.“

„Počkej: vezmeš si slepice, obě prasata, a my si necháme zbytek.“

Dám se do smíchu.

„Malevil dvě prasata a La Roque dvě krávy! Tomu říkáš spravedlivé dělení? A co seno? A řepa?“

Ticho. Ani slovíčko.

„Stejně,“ dodám po chvilce, „sám rozhodnout nemohu. Musím věc projednat na Malevilu.“

A když Meyssonnier pořád mlčí a jen se přísně dívá, řeknu bez valného nadšení:

„Když se ovšem uváží, že máte v La Roque jen jednu krávu, mohli bychom vám snad v otázce krav ustoupit.“

„Koneckonců,“ opáčí Meyssonnier truchlivě, jako by v celé transakci neměl navrch on, ale já.

A zase ticho. Přežvykuje dál. Nenaléhám na něj.

„Pokud dobře rozumím,“ řekne se znechucenou tváří, „ke všemu se na mně bude chtít, abych dodržoval demokratické formy, celé dlouhé hodiny diskutoval a nechal se pro každou maličkost kritizovat lidmi, kteří budou jen sedět na zadku a nic nedělat.“

„Jenom nepřeháněj, budeš mít obecní radu, že by ji nevyvážil zlatem.“

„Zlatem? A co ta panička, tu by taky nevyvážil zlatem?“

„Judita Médardová?“

„No právě, Judita. Jazyk má jak meč! A co je to vůbec za ženskou,“ zeptá se podezíravě. „Socialistka?“

„Co tě napadá! Levicová křesťanka.“

Tvář se mu rozjasní.

„To bych bral spíš. S tímhle druhem katolíků jsem se odjakživa dobře shodl. Jsou to idealisti,“ dodá s nepatrným odstínem pohrdání.

Jako by on sám nebyl idealista! Ale vrásky z čela mu každopádně zmizely. Marcela, Faujaneta a Delpeyroua totiž zná. Právě Judita mu připadala, smím-li to tak říci, obtěžkána neznámem.

„Přijímám.“

Když přijímá, mohu s požadavky vyrukovat zase já.

„Poslyš, ale přece jen bych rád, aby se mezi larockou městskou radou a Malevilem jasně dohodlo jedno: deset Vilmainových šestatřicítek a případně ty dvě krávy z Courcejacu nebudou majetkem městečka. Dostaneš je k dispozici výhradně ty na tu dobu, pokud budeš vykonávat v La Roque svou funkci.“

Otočí ke mně kritické oko.

„Chceš tím říct, že kdyby se mnou Laročané vyrazili dveře, vezmeš si je zpátky?“

„Přesně tak.“

„Nebude to možná tak snadné.“

„Dobrá, pak tedy pušky i krávy zahrneme do rámce celkového vyjednávání.“

„Prostě handrkování, že,“ opáčí s jakýmsi těžko popsatelným výrazem, jako by mě obviňoval.

Celý rozhovor je veden z jeho strany poněkud studeně. Dokonce s odstupem. Cítím trapné rozpaky. Bolí mě, že bych se s ním měl rozloučit bez špetky oné vřelosti, jež charakterizuje naše vztahy na Malevilu.

„No vidíš,“ řeknu, nutě se do veselého tónu, „a je z tebe larocký starosta! Jsi šťastný?“

Má otázka rozhodně šťastná není.

„Ne,“ odvětí suše. „Budu, doufám, dobrým starostou, ale šťastný nejsem.“

Když už jsem jednou uklouzl, šinu se po svahu dál.

„Ani když budeš bydlet u Marie Lanouaillové?“

„Ani tak,“ odpoví bez pousmání a ukáže mi záda.

Zůstanu sám a je mi smutno u srdce, že mě tak odbyl. Zasloužil jsem si to, což mě ovšem ani trochu neutěšuje. Naštěstí nemám kdy pitvat své duševní stavy. Mého lokte se dotkne Fabrelâtre a se zdvořilostí blízkou patolízalství žádá o slyšení. Nemohu říci, že bych tu dlouhou bělavou svíčku s kartáčkem pod nosem a očima mžikajícíma za železnými obroučkami brýlí příliš miloval. Navíc mu páchne z úst.

„Pane Comte,“ ozve se bezbarvým hlasem. „Někteří lidé tady říkají, že prý mě budou soudit a pověsí mě. Připadá vám to správné?“

Dobře o krok ustoupím (a to nejen proto, abych mu dal najevo odstup) a chladně řeknu:

„Nepřipadá mi správné, pane Fabrelâtre, aby vám hrozili pověšením, než budete souzen.“

Rty se mu třesou, pohled mu zakolísá. Je mi ho líto, třasořitky. Ale stejně, jak by řekl Marcel, mohu snad zapomenout, jak v La Roque kdekoho špehoval? Jak táhl s Fulbertem v tyranii za jeden provaz?

„Kdo jsou ti lidé?“ zeptám se.

„Jací lidé, pane Comte?“ hlesne, že je ho sotva slyšet.

„Ti, co říkají, že vás budou soudit.“

Jmenuje mi dvě nebo tři osoby, samozřejmé z těch, kdo se za Fulbertových časů drželi pěkně v koutku. Sami nepohnuli ani malíčkem, ale sotva Fulbert padl, z oveček se stali vlci.

Fabrelâtre při vší změkčilosti není padlý na hlavu. Sledoval mou myšlenku.

„A přitom jsem přece nedělal nic jiného než oni,“ poznamená skomíravým hlasem. „Jenom jsem poslouchal.“

Podívám se na něj.

„Možná jste, pane Fabrelâtre, poslouchal až trochu moc.“

Panebože, ten člověk je učiněné bláto! Zatáhne pod mým obviněním hlavu jako slimák. A já slimáka nikdy nedokázal rozšlápnout, ani v holínkách. Odhazuji je z cesty špičkou boty.

„Poslyšte, pane Fabrelâtre, pro začátek se budete držet pěkně stranou, do ničeho se neplést, s nikým se nevybavovat. Pokud jde o soud, uvidím, co dokážu.“

Pošlu ho i s jeho děkováním do háje a otočím se k Burgovi, který ke mně míří z druhého konce kaple. V očích živý pohled chlapíka, který se vyzná v tlačenici, vystrkuje své kulaté bříško kuchaře a energicky natahuje krátké nožky.

„Panečku,“ spustí zadýchaně, „měl jste slyšet, co se strhlo kolem Gazela! Přišlo pár lidí, a že prý nesmí pochovat Fulberta s modlitbami. Gazel je rozčilením úplně bez sebe. Prosil mě, abych vám to zašel říct.“

Jeho slova mi vzala dech. Lidská hloupost a podlost mi v tom okamžiku připadá doslova bez hranic. Říkám si, stojí-li vůbec za tolik námahy snažit se tak ubohého a zlovolného tvora uchránit před vyhynutím. Požádám Burga, aby na mne počkal, že s ním za Gazelem zajdu. V letu čapnu Juditu a odvedu ji kousek stranou.

Za řeči musím samo sebou okusit její svěračské pěsti. Odevzdaně jí svůj biceps přenechám, běží o důležitější věci.

„Čas kvapí, paní Médardová,“ obrátím se na ni. „Lidé už jsou netrpěliví. Směl bych vám ještě navrhnout či poradit pár věcí?“

Souhlasně nachýlí těžkou hlavu.

„Za prvé: kandidáty by měl podle mého představit Marcel. A to šikovně. Smím být upřímný?“

„Ale samozřejmě, pane Comte,“ přisvědčí Judita, statnou pěst zaťatou do mé paže.

„Dvě jména nepůjdou lidem moc pod nos: vaše, protože jste žena, a Meyssonnierovo kvůli jeho někdejším svazkům s komunistickou stranou.“

„To je diskriminace!“ vykřikne Judita.

Než se stačí pohroužit ještě hloub v rozkoše liberalistického rozhořčení, přetrhnu jí řeč.

„U vás by měl Marcel zdůraznit, jaký prospěch může městské radě přinést vaše vzdělání. Meyssonniera ať představí jako odborníka na vojenské otázky a nepostradatelnou spojku mezi městečkem a Malevilem. O starostování zatím ani muk.“

„Musím přiznat, pane Comte, že před vaším jemnocitem smekám,“ prohlásí Judita a sama mi s nemenším jemnocitem stiskne pažní sval.

„Ještě něco, jestli dovolíte. Našlo se pár lidí, kteří chtějí postavit Fabrelâtra před soud. Jaký je váš názor?“

„Že to je pitomost,“ vyjádří se Judita stručně jako muž.

„Naprosto s vámi souhlasím. Udělit mu veřejnou důtku naprosto postačí. A pak ještě několik dalších – nebo možná týchž – lidí chce zabránit Gazelovi, aby Fulberta pohřbil jako křesťana. Zkrátka nám tu hrozí vyrůst nová historie Antigony.“

Judita se při oné připomínce klasiky znalecky pousměje.

„Dík za upozornění, pane Comte. Budeme-li zvoleni, podobná idiotství v zárodku potlačíme.“

„A kdybyste dovolila, napadá mě ještě jedno: bylo by možná dobře zrušit všechny Fulbertovy dekrety.“

„To je samozřejmé.“

„Já se na tu dobu ztratím, aby se snad zdejším lidem nezdálo, že na ně při volbách vykonávám nějaký nátlak. Zajdu se podívat za panem Gazelem.“

Usměji se na ni; po krátkém zaváhání se laskavé uvolí vrátit mi můj biceps. Ta žena je i se všemi svými chybičkami solí, země. Dám za to skoro hlavu, že si bude s Meyssonnierem dobře rozumět.

Burg mě dovede bludištěm chodeb do Fulbertova pokoje, kde uklidním naši Antigonu. Je skutečně všecka rozpálená a tvrdě rozhodnutá zajistit padlému nepříteli pohřební obřad v duchu našeho náboženství. Vrhnu pohled na Fulbertovo mrtvé tělo. Hned však oči odvrátím. Tvář má jedinou krvavou ránu. A někdo ho musel bodnout, vidím na prsou krev. Gazel, ujištěný, že ho podpořím, mi projevuje živou vděčnost, a protože začal pořádat Fulbertovy papíry (podezírám ho, že v záchvatu nepřekonatelné staropanenské zvědavosti), nabídne mi vrátit zpátky onen dopis, v němž jsem prosazoval své historické právo na lenní svrchovanost nad La Roque. Vezmu si ho. Co bylo dobrou válečnou taktikou na zastrašení Fulberta, při našich současných vztazích s městečkem přestalo platit. Obávám se naopak, že kdybych tu dopis nechal, mohly by ho jednou nějaké zlomyslné hlavy využít.

Vyjdu na zámeckou esplanádu a zamířím k vysokým tmavozeleným vratům. Hned v první chvíli mě uvítá slunce. Všecek v jeho teple pookřeji. Napadá mě, že si larocká městská rada bude muset najít pro občanská shromáždění nějakou jinou zámeckou místnost. Možná ne tak krásnou jako kaple, ale světlejší a méně vlhkou.

Agnès Pimontová bydlí v malém, velice starobylém a půvabném domečku na Příčné ulici hned nad krámkem, kde její muž prodával papírnické potřeby, knihy a noviny. V domku je všechno miniaturní, i srázné točité schodiště do patra je tak uzounké, že musím procházet jeho ohyby s šikmo natočenými rameny. Agnès mi vyjde nahoře nad schody vstříc a uvede mě do maličkého salónku osvětlovaného stejně maličkým oknem. Celé obydlí připomíná domeček pro panenky. Ten dojem kdysi ještě zdůrazňoval truhlík, s muškáty, jenž zdobil okno do ulice. Stěny jsou potažené jutou v barvě starého zlata a stojí tu dvě podivuhodně nizoučké, opravdu „lenoškovité“ lenošky čalouněné modrým sametem. Nad nimi se člověk ještě tak moc nediví, ale kudy sem nastěhovali onen divan se stejným potahem je skutečně záhada, protože oknem ani po schodech se sem zaručeně nedostal. Možná tu stál odjakživa, ještě dřív, než vyrostly zdi. Stářím by na to vypadal, i když stylu je spíš neurčitého. Na rozdíl od domu, jehož letopočet v masivním kameni nad domovním vchodem hlásá, že byl postaven za Ludvíka XIII.

Na podlaze mezi nízkými lenoškami a divanem leží kovral, na kovralu orientální koberec francouzské výroby a na koberci ještě umělá bílá kožešina. Oba poslední kousky Pimontovi nejspíš po někom zdědili, a protože v tak malém bytě nevěděli kam s nimi, rozhodli se zkrátka poskládat je jeden na druhý. A působí to nakonec hebounce jak peřinka. Hebké jak peřinka je i přijetí. Agnès mě uvítá všecka svěží, růžová a plavovlasá, v krásných světle hnědých očích – které mi, jak už jsem říkal, odjakživa připadaly modré – výraz dobroty. Uvelebí se na divanu a mně pokyne k jedné z lenošek. Octnu se v ní tak nízko a tak blízko u bílé kožešiny, že mám pocit, jako bych seděl na zemi u Agnèsiných nohou.

Mám v její společnosti odjakživa pocit intimity a důvěry, provázený trochou melancholie. Málem se stala mou ženou, a místo aby mi vyčítala, že ze svatby sešlo, zachovala mi přátelství. Vážím si jí za to. Pochybuji, že by se tak zachovalo jedno děvče z tisíce. A kdykoli se s ní setkám, se závanem lítosti si říkám: vida, taky jedna cesta, po níž se mohl ubírat můj život. A v duchu se ptám, co by z oné možnosti bylo asi vzešlo, jsou to však jen takové nezodpověditelné, tantalovské otázky. Žádný muž, opakuji si pokaždé, nemůže tvrdit, že mohl být s nějakou ženou šťastný, dokud to nezkusil. A jakmile to jednou zkusí, ať už je výsledek šťastný nebo ne, zkouška přestává být zkouškou a stává se životem.

Jedna věc je každopádně jistá. Kdybych se byl tenkrát před patnácti lety s Agnès oženil, nepochodil jsem špatně. Zestárla velice málo. Nebo spíš velice hezky, neuvadla ani neseschla, nabyla jen zralejších tvarů. A ne zas přehnaně, zůstala i po Christince v pase pěkně štíhlá, pouze nad ním a pod ním se všechno zaoblilo. A se svou nádherně růžovou a svěží pletí neustále vypadá, jako by právě vyšla z koupele. Dnes se kvůli mně dokonce i nalíčila a upravila si vlasy. Tím líp, budu to mít snazší. Dobře totiž cítím, že mě v nadcházejícím rozhovoru čeká boj se zmizelou civilizací v plné její váze.

Venkovské chytračení, zdlouhavé okolkování si mohu u Agnès odpustit. Ačkoli žije jen na malém městečku a její způsob vyjadřování není o nic lepší než třeba Menouin, je to městka. Opřu se v lenošce, pohlédnu jí do očí, vynasnažím se potlačit všechno vzrušení a zamířím rovnou k cíli:

Jak by se ti, Agnès, líbilo přestěhovat se na Malevil a žít tam s námi?“

Řekl jsem „s námi“, ne „se mnou“. Ale nejsem si jist, zda v tuto chvíli onen odstín vskutku postřehla. Zrudne totiž jako pivoňka a od nohou až k hrudi jako by se v ní cosi vzedmulo. Dlouho mlčí. Dívá se na mne a já se ze samého strachu, abych ji neuvedl v omyl, snažím nepovědět očima víc, než kolik je třeba.

Pootevře rty (krásné a plné), opět je zavře, polkne, a když je konečné schopna slova, vyhýbavě odpoví:

„Kdyby ti to udělalo radost, Emanueli.“

Přesně toho jsem se bál: svedla hovor na osobní kolej. Nezbývá než se vyjádřit jasněji.

„Neudělalo by to radost jen mně, Agnès.“

Trhne sebou, jako bych ji udeřil. Z tváře se jí vytratila všechna barva.

„Máš na mysli Colina?“ řekne jaksi zklamaně a zároveň se stopou výčitky svědomí.

„Nejen Colina.“

Netroufá si porozumět, jen se na mne dívá, a tak spustím o Miette a hlavně o Catie a o tom, jak její sňatek s Tomášem v našem společenství selhal. Vezme mou řeč zas osobně.

„Ale o takové holce jako Catie, Emanueli, jsem ti mohla říct už předem…“

„Catie nech stranou,“ skočím jí do řeči. „Neběží o tu nebo onu osobu. Na Malevilu je prosté osm mužů a dvě ženy. S tebou tři, pokud bys přišla. Může si některý z mužů dovolit zabrat v takové situaci určitou ženu jen pro sebe? A kdyby to udělal, co by tomu řekli ostatní?“

„A na city nemyslíš?“ namítne Agnès prudkým, skoro pobouřeným tónem.

City. No ano, stojí proti mně v silné pozici. Cítím za ní celá staletí dvorské lásky. Celá staletí lásky romantické. Zvednu k ní oči.

„Ty mi nerozumíš, Agnès. Nikdo tě nebude nikdy nutit do něčeho, co bys sama nechtěla. Budeš mít naprostou svobodu vybrat si, koho chceš.“

„Koho chci!“ opáčí.

Je to výkřik. Dvě slova plná výčitek, a nejen výčitek. Nikdy totiž neměla tak blízko k milostnému vyznání. V hlubokém rozrušení, stržen vlnou jejího pohnutí, nejsem dalek toho, jí ustoupit. Dívám se jinam. Mlčím. Sbírám nové síly. Trvá mi hodnou chvíli, než se přes ta dvě slova přenesu. Je mi však až příliš jasné, že by to nebyla dobrá cesta, že vytvořit na Malevilu trvalý pár je představa s životem našeho společenství naprosto neslučitelná. Neběží už ani o onen nepoměr v počtu mužů a žen, jímž obvykle rád argumentuji. Podstatná je jiná věc. Je totiž třeba se rozhodnout: buď rodinná buňka, nebo společenství bez vlastnických vztahů.

Napadá mě, že bude líp Agnès raději ani neprozradit, jakou oběť přináším, když se jí vzdávám. Povědět jí to, jen bych tím její „city“ posílil. Nakloním se kupředu a řeknu:

„Není to možné, Agnès, už kvůli Colinovi. Kdybych si tě vzal, znamenalo by to pro něj strašné zklamání a hrozně by žárlil. Kdyby si tě vzal on, já bych taky nebyl šťastný. A není tu jen Colin. Jsou tu i ostatní.“

Colin jako argument na ni zabere. A protože na jednu stranu cítí mou neoblomnost a na druhou jí Malevil připadá i po tom všem přece jen lákavější než La Roque, neví, za který konec věci popadnout. Rozhodne se tedy čistě po žensku, což není koneckonců o nic horší způsob než jiný. Najde únik v mlčení a slzách. Vstanu z lenošky, usednu na divan vedle ní a vezmu ji za ruce. Pláče. Dobře jí rozumím. I ona, stejně jako já, se právě teď vzdává jedné z možností, o níž leckdy v životě snila.

Když vidím, že pramen slzí vysychá, podám jí kapesník a čekám. Pohlédne na mne a tiše řekne:

„Znásilnili mě, věděl jsi to?“

„Nevěděl. Ale tušil.“

„Znásilnili všechny ženy ve městě, i staré, i Josefu.“

Protože na to nic neříkám, dodá:

„Proto tě napadlo…“

„Ty šílíš!“ vykřiknu. Jediný důvod je ten, který jsem ti uvedl.“

„Protože to by bylo nespravedlivé, víš. Znásilnili mě, ale běhna proto ještě nejsem.“

„Ale to dobře vím,“ prohlásím rázně. „Ty za to přece absolutně nemůžeš, něco podobného mi ani nepřišlo na mysl!“

Vezmu ji do náruče, rozechvělou rukou ji hladím po tváři a po vlasech. Měl by ze mne v tu chvíli hovořit především soucit, ale cítím jen touhu. Zaskočila mě zcela nečekaně a s takovou brutalitou, že se až zděsím. Zkalí se mi zrak, změní rytmus dechu. Posledním zbytkem jasného rozumu si ještě stačím pomyslet, že musím za každou cenu a okamžitě dosáhnout Agnèsina souhlasu, nebo ji nakonec znásilním i já.

Naléhám. Vymáhám z ní odpověď. Leží mi sice poddajně v náručí, ale ještě váhá, brání se, a když se konečné podvolí, udělá to myslím spíš proto, že se na ni přenesla má touha, než že bych ji přesvědčil.

Bílá kožešina najde uplatnění. Sklouzneme na ni, ale můj něžný cit vůči Agnès se neozve ani na okamžik. Jako bych ho byl uzamkl kamsi do nejzazšího koutku svědomí, aby mi nepřekážel. Zmocním se jí divoce jak primitiv.

Zanechám po sobě spoušť, ale sám na ni doplatím také. Může-li mít pocit štěstí různé roviny, pak lze říci, že se cítím šťastný v té nejnižší. Ale zbývá mi po všech těch bojích a prolité krvi vůbec ještě místo pro nějaké jiné štěstí než to, že skupina přežila? Nepatřím už sobě. Těmi slovy také doprovodím své na shledanou a po Agnèsině lehce chladném rozloučení, stejném jako před hodinou Meyssonnierovo, ji se smutkem v srdci opustím.

Když se však shledám v podvečerní kapli po skončeném zasedání s Meyssonnierem, už je v lepší, přátelštější náladě. Zamíří ke mně a odvede mě stranou.

„Kde jsi byl? Všude jsme tě hledali. Ale na tom nezáleží,“ pokračuje s obvyklou diskrétností. „Poslyš, mám dobré zprávy. Všechno prošlo jako po másle. Schválili celou kandidátku a na Juditin návrh zvolili nevelkou většinou Gazela za faráře. A tebe, když už v tom byli, za larockého biskupa.“

Zkoprním. To je tedy vrchol: povýšení na biskupa těsně po schůzce, z níž právě přicházím. Pravda, blahoslaveni nepřítomní. Mám-li v tom však vidět prst boží, pak je Bůh k slabostem lidského těla shovívavější, než mu kdy kdo přičítal.

Ironie situace mě však v první chvíli do očí tak neuhodí. Rozčileně vykřiknu:

„Já larockým biskupem? Ale mé místo je na Malevilu! Tos jim neřekl?“

„Počkej, oni vědí, že Malevil neopustíš. Ale pokud jsem je dobře pochopil, chtějí prostě, aby měl Gazel nad sebou někoho, kdo by ho krotil. Mají trochu obavu, že bude moc horlivý.“

Dá se do smíchu.

„Přišla s tím nápadem Judita a já přitlačil, jak se dalo.“

„Tys přitlačil!“

„Samozřejmě. Jednak myslím doopravdy neuškodí, když budeš stát nad Gazelem jako vrchní instance. A pak jsem si říkal, že tě aspoň častěji uvidím. Protože přece jen, odejít z Malevilu…“ dodá polohlasem.

Zadívám se na něj. A on na mne. Po chvíli odvrátí hlavu. Nevím co říci. Chápu, jak mu je. Celá naše čtveřice, Peyssou, Colin, Meyssonnier a já, se od školních dob nikdy neopustila. Důkazem je Colin: zařídil si instalatérství v La Roque, ale bydlel dál v Malejacu. A teď je konec. Klub už nebude celý. Jasně si to v tom okamžiku uvědomím. I mezi námi na Malevilu zůstane po Meyssonnierovi bolestně prázdno.

Stisknu mu pravé rameno a dost neobratně řeknu:

„Ale jdi, uvidíš, že tu uděláš kus dobré práce.“

Jako by kdy práce mohla někoho utěšit.

Přistoupí k nám Tomáš a se stopou ironie ve tváři mi gratuluje. Po něm přijde Jacquet. Peyssoua nevidím. Ukáže mi ho Meyssonnier, stojí velice zaneprázdněn několik metrů od nás_: Zmocnila se ho energicky Judita, šťastná, že konečně objevila mužského, který ji o celou hlavu převyšuje. Něco mu říká a pohledem přitom klouže po jeho rozložitých proporcích. Obdiv je vzájemný, protože po návratu na Malevil mi Peyssou řekne: „Viděl jsi ten kus? Vsadím se, že taková ženská musí v kanafasu způsobit hotové furóre!“ Tak daleko ještě nedošli. Zatím mu Judita ohmatává biceps. A já svého Peyssoua přímo vidím, jak ho okamžitě napne. Podobně nabobtnalý sval musí být pro Juditu určitě potěšením.

„Tamtoho, si nevšímej,“ otočí se ke mně Meyssonnier. „Ztratil jsem prve trochu náladu.“

Jeho myšlenka omluvit se za předchozí chlad mě vezme u srdce. Ale zas nenajdu vhodná slova. Mlčím.

„Víš, když jsi mě po tom přepadení nechal na silnici a odjel pro ostatní na Malevil,“ vysvětluje, „zůstal jsem pěknou chvíli mezi těmi mrtvými a přemílal v hlavě všelijaké neveselé myšlenky.“

„Jaké myšlenky?“

„No, třeba ten Feyrac, jak jsme ho museli dorazit… Když si člověk představí, že by byl těžce raněn někdo z nás. Co bychom si počali? Bez doktora, bez léků, bez operačního zařízení. Bylo by hrozné, muset ho nechat bez pomoci zajít.“

Mlčím. I já už na to myslel. A vidím na Tomášovi, že on také.

„Se vším všudy prostě středověk,“ dodá Meyssonnier.

Zavrtím hlavou.

„Ba ne. Tak docela ne. Situace je obdobná, to je fakt, podobné chvíle, jakými teď procházíme, středověk opravdu zažil. Ale zapomínáš na jedno. Úroveň našich znalostí je nekonečně vyšší, nemluvě o tom, že slušný souhrn vědění obsahuje má malá knihovna na Malevilu. To všechno trvá dál. A má to obrovský význam, rozumíš. Jednoho dne nám to pomůže vybudovat všecko znovu.“

„Ale kdy?“ namítne Tomáš znechuceně. „Prozatím nás stojí všechen čas a síly, abychom vůbec přežili. Lupičské bandy, hlad. Zítra epidemie. Meyssonnier má pravdu, vrátili jsme se do časů Johanky z Arcu.“

„Ale kdepak,“ odporuji energicky. „Jak se může taková hlava jako ty takhle mýlit? Mentálně jsme vybaveni mnohem líp než lidé v dobách Johanky z Arcu. Nebudeme potřebovat celá staletí, abychom zas dosáhli někdejší technické úrovně.“

„A začali se vším znovu?“ poznamená Meyssonnier a pochybovačně zvedne obočí.

Hledí na mne. Víčka mu pomrkávají. A mne jeho otázka zasáhne až v nitru. Právě proto, že vyšla od něho, zastánce pokroku. A že je mi dokonale jasné, co tam někde v budoucnu, na konci onoho nového začátku, vidí.

Tomášova poznámka

Je na mně, abych vyprávění dokončil.

Nejprve jednu osobní poznámku. Emanuel píše, že prý po zlynčování Fulberta četl v mém pohledu „onu směsici lásky a antipatie“, jaká odjakživa charakterizovala mé vztahy k němu.

Slovo „láska“ není přesné. „Antipatie“ také ne. Spíš by se hodilo říci obdiv a rezervovanost.

Několik slov k oné rezervovanosti. V době, kdy došlo k popisovaným událostem, mi bylo pětadvacet, a na svých pětadvacet let jsem byl velice nezkušený. Emanuelova obratnost mě šokovala. Připadala mi cynická.

Dozrál jsem. Vzal jsem na sebe od té doby různé odpovědné úkoly a vidím dnes věci jinak. Dokonce si myslím, že jistá, a nemalá, dávka machiavelismu je nezbytná pro každého, kdo chce vést své bližní, a to i v případě, má-li je rád.

Jak z předchozích stránek často vysvítá, Emanuel byl vždycky dost spokojen sám se sebou a dost přesvědčen o vlastní pravdě. Dnes už mě ty chyby nerozčilují. Jsou jen rubem sebedůvěry, a té měl jako náš velitel zapotřebí.

A ještě bych rád řekl toto: rozhodně si nemyslím, že každá skupina, ať na nižším nebo vyšším stupni žebříčku, vždycky vyprodukuje velkého muže, jakého potřebuje. Dokonce naopak, v dějinách lze občas postřehnout momenty, z nichž vane jakési strašlivé prázdno: potřebná vůdčí osobnost nevyvstala a všechno spěje k ubohému fiasku.

Otázka se jeví stejně i na našem nízkém stupni. Pro nás na Malevilu bylo veliké štěstí, že jsme měli Emanuela. Udržel mezi námi jednotu a naučil nás bránit se. A Meyssonnierovi se pod jeho vedením povedlo učinit méně zranitelným i La Roque.

Pravda, když Emanuel dosadil Meyssonniera do městečka, obětoval ho vlastně obecnému zájmu, je ale fakt, že Meyssonnier při svém „starostování“ vykonal kus výtečné práce. Zvýšil městské hradby a hlavně dal postavit v půli cesty mezi oběma opevněnými branami čtverhrannou věž; její druhé patro, zařízené jako obyvatelná strážnice, vybavil krbem a zvenčí dal na věži zbudovat zalomené střílny umožňující daleký rozhled po kraji. Pro obchůzky zřídil dřevěnou lávku, jež vede po vnitřní straně hradeb a spojuje čtverhrannou věž z jedné i druhé strany s oběma branami. Materiál k stavbě poskytly rozvaliny dolního města a náhradou za cement posloužil jíl.

Podél hradeb zřídil Meyssonnier jakousi ZPO po malevilském vzoru, vybavenou složitým systémem léček a pastí. Barikádu po způsobu naší palisády ve volném, byť dost kopcovitém terénu postavit nemohl, našel však v hospodářských budovách zámku role ostnatého drátu, původně nejspíš připraveného pro ohrady. Aby se pojistil proti nečekaným přepadům, přehradil jím – ve formě složitě kombinovaných propustí (ve dne otevřených a na noc zavřených) – obě přístupové cesty: asfaltku na Malevil a silnici do krajského města.

S městskou radou i ostatními spoluobčany vycházel Meyssonnier výborně. Zčásti dík Juditě, která si ho velmi cenila. Ale dostal se do náboženského sporu s Gazelem. Věren slibu, který dal Emanuelovi, účastnil se i nadále mše a přijímání, zpověď však rozhodně odmítal. Kdežto Gazel ve snaze udržet pochodeň striktní pravověrnosti hodlal po Fulbertově vzoru vázat přijímání na zpověď. Odvážně se dostavil před městskou radu, aby si věc s Meyssonnierem vyříkal, a protože Meyssonnier zůstal neústupný, hádka zašla značně daleko. „Pokud jsem provedl nějaké hlouposti,“ prohlásil Meyssonnier zhurta, „ochotně vykonám veřejnou sebekritiku, ale nevím, proč bych se měl chodit osobně zpovídat jen vám.“

Nakonec se obrátili na Emanuela jakožto larockého biskupa. Zasáhl opatrně a obratně, všechny vyslechl a zavedl systém veřejné zpovědi všech občanů. Bylo rozhodnuto, že se bude konat jednou týdně, vždycky v neděli ráno. Jeden po druhém každý řeknou, co mají za zlé sami sobě a co druhým, přičemž obvinění budou mít samozřejmě právo odpovědět, ať už na svou obranu, nebo aby své chyby připustili. Emanuel se prvního z těchto larockých sezení účastnil jako pozorovatel a uspokojilo ho natolik, že nás přesvědčil, abychom týž systém převzali i na Malevilu.

Říkal tomu prát špinavé prádlo doma. „Zřízení nejen zdravé,“ řekl mi, „ale dokonce zábavné.“

Líčil mi, jak jedna Laročanka vstala a vytkla Juditě, že nemůže mluvit s mužským, aby mu neohmatávala paži. „Už to samo působilo komicky,“ řekl Emanuel, „ale nejkomičtější byla Juditina nefalšovaně užaslá odpověď.,Nejsem si ničeho takového vůbec vědoma,’ prohlásila svou pečlivě artikulovanou francouzštinou,,je tu snad někdo, kdo by mohl uvedené svědectví potvrdit?’“

„Tady máš důkaz,“ dodal se smíchem, „že je docela dobře, když nám druzí řeknou, jak nás vidí, protože člověk se sám vidět neumí.“

Osobní zpověď jednotlivců tím definitivně zmizela z programu. A Gazel se oné výsady, jež mu tak ležela na srdci, totiž „snímat“ nebo „ponechávat“ bližním jejich hříchy, musel vzdát. Ostatně Emanuel, jak si čtenář jistě vzpomíná, považoval toto privilegium odjakživa za „přehnané“, a kdykoli je musel uvést v praxi, necítil se ve své kůži.

Ale po celé dny předtím, než vymyslel onen chytrý způsob, jak skoncovat s „inkvizicí“ larockého faráře, bylo na něm vidět, že mu spor mezi Gazelem a Meyssonnierem dělá doopravdy starost. Vzpomínám si, jak o tom se mnou několikrát mluvil, a nejvíc mi utkvěl jeden rozhovor u něho v pokoji. Seděli jsme proti sobě u psacího stolu, na velké posteli ležela Evelyna, bledá a vyčerpaná, protože právě přestála prudký astmatický záchvat (vyvolaný podle mého příchodem Agnès Pimontové na Malevil).

„Víš, Tomáši, dvě vůdčí postavy, jedna duchovní a druhá světská, společenství nikdy nesvědčí. Má být jen jedna. Jinak nevyjdeš z věčných napětí a konfliktů. Kdo má na Malevilu na starosti velení, měl by být i malevilským abbém. Jestli tě jednou po mé smrti zvolí vojenským velitelem, budeš muset i ty…“

„To pusť z hlavy!“ vykřikl jsem. „Odporuje to mým názorům!“

„Své osobní názory si strč za klobouk!“ přeťal mi vehementně řeč. „Houby na nich záleží! Důležitý je Malevil a malevilská jednota! Měl bys to pochopit: konec jednoty, konec života!“

„Ale prosím tě, Emanueli, umíš si představit, jak vstanu, otočím se ke kamarádům a začnu odříkávat modlitby?“

,A proč ne?“

„Připadal bych si směšný!“

„A proč by sis měl připadat směšný?“

Vybafl na mne s tou otázkou tak zprudka, že mi vzal řeč. Po nějaké chvilce pokračoval už klidněji, a jako by zároveň hovořil i sám k sobě:

„Je vůbec něco tak hloupého, když se člověk modlí? Jsme obklopeni neznámem. Abychom dokázali přežít, je nám třeba optimismu, proto si představujeme, že je to neznámo dobrotivé, a prosíme je, aby nám pomohlo.“

Ježto Emanuel po sobě žádné skutečné „angažované“ texty nezanechal, máme na vybranou, zda jeho „víru“ chápat maximalisticky nebo minimalisticky. Já sám se pro jednu z těchto alternativ rozhodovat nepotřebuji, citoval jsem však jeho shora uvedená slova jako důkaz, že podporují spíš pojetí minimalistické.

Co teď bude následovat, je pro mne tak bolestné, že se to vynasnažím povědět co nejrychleji, nejstručněji a s co nejmenším počtem detailů. Kdyby bylo možné smazat to mlčením, mlčel bych až do skonání věků, ale magie, želbohu, neexistuje.

Během jara a léta 1978 a 1979 Malevil a La Roque potřely spojenými silami dvě loupeživé bandy. Zavedli jsme mezi sebou systém zrakové a sluchové telekomunikace, jehož pomocí jsme se mohli navzájem o útoku zpravit a přivolat souseda okamžitě na pomoc.

K nejzávažnějšímu poplachu došlo 17. března 1979. Za svítání se ozval zvon z larocké kaple. Vyzváněl tak divoce a neobvykle dlouho, že nám byla vážnost nebezpečí ihned jasná. Emanuel přenechal obranu Malevilu Jacquetovi a Miette s Catie a my ostatní se pustili tryskem lesní stezkou. Po třech čtvrtích hodiny jsme dorazili na kraj lesa, na sto metrů od hradeb obléhaných nepřítelem. Zůstali jsme ustrnutím jak přibití k zemi. Přes všechny pasti, ostnatý drát i vytrvalou palbu obránců stálo u hradeb na různých místech pět nebo šest žebříků. Bandu tvořilo asi padesát chlapů odhodlaných ke všemu, a jak jsme se dověděli později, asi deset jich v tu chvíli, kdy Malevil zasáhl, proniklo už do města. Přepadli jsme útočníky odzadu, střelbou z pušek a bazuky (v těch dnech jsme ji měli zrovna my) jich řadu pobili a zbytek zahnali na útěk. Rozptýleni v drobných, dosud však nebezpečných skupinkách, poschovávali se v podrostu, Emanuel však okamžitě zorganizoval pronásledování. Honba za nimi, z kopce na kopec, trvala celý týden a Malevilci po celou tu dobu prakticky nesesedli z koně.

25. března jsme měli konečné jistotu, že poslední z lupičů padl. Když Emanuel toho dne slézal z Amaranty, pocítil ostrou bolest v břiše. Vzápětí několikrát zvracel a ulehl s vysokou horečkou do postele. Požádal mě, abych mu ohmatal břicho, a ukázal mi přesně místo, kde mám přitisknout. V tu chvíli vykřikl, hned však výkřik potlačil, vrhl na mne pohled, na nějž nikdy nezapomenu, a bezbarvým hlasem řekl: „Dál se nenamáhej, je to zánět slepého střeva. Tenhle záchvat je třetí.“

Příští den mi pověděl, že měl dva záchvaty v roce 1976 a o vánocích ho čekala operace. Měl už i dohodnutý termín a na klinice zajištěný pokoj, ale protože se cítil naprosto zdráv a byl zavalen prací, odložil operaci na velikonoce. „Byla to nedbalost a teď za ni platím,“ dodal, aniž na mne pohlédl.

Týden po těžkém záchvatu z 25. března nicméně vstal. Začal opět jíst. Ale všiml jsem si, že na koně nesedne a vyhýbá se námaze. Jedl ostatně jen málo, často uléhal a stěžoval si, že mu bývá špatně od žaludku. Tak uběhl měsíc. Doufali jsme po celou tu dobu, že se Emanuel zotavuje, zatím však běželo jen o dočasnou úlevu.

27. května ho u stolu zachvátily prudké bolesti. Přenesli jsme ho do jeho pokoje. Třásl se zimnicí a teploměr ukazoval jednačtyřicet. Břicho měl napjaté a tvrdé. V dalších dnech mu ztvrdlo ještě víc. Strašlivě trpěl a já otřesen zíral, jakou rychlostí se jeho rysy mění. Oči se mu za necelé tři dny propadly a tvář, obvykle plná a ruměná, mu zpopelavěla a vyhubla. Nemohli jsme mu ulevit vůbec ničím, nezbývala nám už ani tabletka aspirinu. Obcházeli jsme kolem jeho ložnice a plakali vzteky a bezmocí při pomyšlení, že Emanuel umře, protože nemůže podstoupit operaci, která by v normální době trvala deset minut.

Šestý den bolesti trochu polevily. Když jsem mu ráno přinesl hrnek mléka, dokonce byl s to ho půlku vypít. Pak mi řekl: „Je mi třiačtyřicet. Byl jsem pořádná vazba. Ale víš, co mě nejvíc udivuje? Že musím tomuhle tělu, které mi v životě poskytlo tolik radostí, tak tvrdě zaplatit, než mě opustí.“

Pak ke mně obrátil vpadlé oči a s náznakem úsměvu na bledých rtech dodal:

„Tedy, opustí, to jsem jen tak řekl. Spíš mám dojem, že odejdeme společně.“

Odpoledne za ním jako každý den přijel z La Roque Meyssonnier. Jakkoli byl Emanuel zesláblý, chtěl vědět, jak vypadá situace mezi ním a Gazelem, a zdál se šťastný, když slyšel, že se jejich vztahy zlepšily. Zachovával si naprosto jasné vědomí. Navečer mě požádal, abych svolal k nohám jeho postele všechny Malevilce. Když se tak stalo, klouzal zvolna pohledem z jednoho na druhého, jako by si chtěl naše tváře vrýt do paměti. Ačkoli byl ještě schopen řeči, nepronesl ani slovo. Možná ze strachu, že kdyby promluvil, podlehl by dojetí. Nechtěl patrně, abychom ho viděli plakat. Ať už tomu bylo jakkoli, prostě na nás jen hleděl, v očích výraz takové lásky a lítosti, až se nám svírala srdce. Pak nám rukou pokynul, abychom odešli, zavřel oči, znovu je však otevřel, a jak už jsme odcházeli, požádal Evelynu a mne, ať zůstaneme. Od té chvíle už nepromluvil. K sedmé večer stiskl Evelyně silně ruku a zemřel.

Evelyna si přála bdít u jeho těla jako první. Požádala mě o to klidným hlasem, dokonce ani neplakala, proto jsem jí bez jakéhokoli podezření vyhověl. O dvě hodiny později jsme ji našli zhroucenou na Emanuelovi. Probodla si hruď maličkou dýkou, kterou nosila zavěšenou na pásku.

Ačkoli ani jeden z nás nebyl zastáncem sebevraždy, Evelynin čin nikoho nepřekvapil, ba ani nepohoršil. Koneckonců jím pouze o něco předběhla vývoj událostí, jemuž stejně všechno nasvědčovalo. Ať se Emanuel snažil jak chtěl, nedokázal víc, než ji jakž takž udržet naživu. A ona sama na nás vždycky dělala dojem, že se drží života jen proto, aby nemusela opustit Emanuela. Po vzájemné poradě jsme s výjimkou jednoho hlasu, totiž Colinova, rozhodli, že ji od Emanuela neodloučíme a pohřbíme je společně. Colinův nesouhlas – který k pohoršenému úžasu všech vysvětloval náboženskými důvody – zavdal příležitost k první neshodě, jež mezi námi po Emanuelově smrti vznikla.

Od té doby jsem o vztazích mezi Evelynou a Emanuelem dost přemýšlel a už mě neudivují. I když se Emanuel v dřívějším světě rozhodl proti monogamii a pak už – z důvodů, jež sám uvádí – ve svém rozhodnutí setrval, myslím, že z jeho srdce přece jen zcela nevyprchala touha po velké, výlučné lásce. A vskrytu nacházel její naplnění ve svém platonickém vztahu k Evelyně. Našel konečné někoho, koho mohl milovat ze všech sil. Nebyla to však zcela žena. A jejich svazek nebyl manželstvím.

Kromě dvou mužů, které Meyssonnier nechal jako hlídku na hradbách, dostavili se na Emanuelův pohřeb všichni Laročané. Cesta tam a zpátky pro ně znamenala i lesní zkratkou pětadvacet kilometrů. Byla to první z každoročních poutí obyvatel městečka k hrobu jejich osvoboditele.

Judita Médardová vyhověla prosbě obecní rady a proslovila dost dlouhou řeč protkanou sem tam výrazy, jež asi posluchačům mnoho neříkaly. Položila důraz především na Emanuelovu humánnost, hovořila o jeho „fanatické lásce k lidem a jeho až jaksi živočišném lpění na zachování druhu“. Zapamatoval jsem si tu větu, protože Emanuela tak přesně vystihovala, ale také proto, že ji podle mého domnění asi všichni plně nepochopili. Ke konci musela Judita proslov přerušit, aby si utřela slzy. Byli jsme jí vděční za to dojetí, ba dokonce i za onu nesrozumitelnost; její řeč jako by tím získala ještě důstojnější, okolnostem ještě líp odpovídající tón.

Tím však naše bolest neskončila. Asi týden po pohřbu přerušila Menou všechen styk s okolím, přestala jíst a upadla do stavu němé skleslosti, z něhož ji nedokázalo nic vytrhnout. Horečku neměla, nenaříkala si, že by ji něco bolelo, nejevila žádné příznaky nemoci. Neulehla ani do postele. Přes den seděla jen na své lavičce, prázdný pohled upřený do ohně, sevřené rty. Když jsme ji vybízeli, aby vstala a něco pojedla, odpovídala zpočátku týmiž slovy, jaká jsme tolikrát slyšeli od Moma, dokud ještě žil: „Nechte mě, sakra!“ Pozvolna však odpovídat přestala a jednoho dne, ve chvíli, kdy jsme zrovna seděli u stolu, sklouzla z lavičky a padla do ohně. Vrhli jsme se k ní. Byla mrtvá.

Přijali jsme její odchod s bolestným ohromením. Každý z nás si myslel, že svou vitalitou Emanuelovu smrt překoná, tak jak překonala Momovu. Zapomněli jsme však, že následuje-li po jedné ztrátě vzápětí hned druhá, účinek se nahromadí. A také jsme si myslím nikdy předtím plně neuvědomili, že se Menouina energie potřebovala opírat o sílu, která by jí dodávala jistoty, a tou silou že byl Emanuel.

Když jsme ji pochovali, sešlo se shromáždění, při němž mě Malevilci chtěli jmenovat vojenským velitelem a Colina zvolit za abbého. Odmítl jsem. Na základě argumentu, že Emanuel oddělování světské a duchovní moci tvrdě zamítal. Navrhli mi tedy, abych převzal na Malevilu i funkci duchovního. Odmítl jsem rovněž. Tak jak mi to Emanuel vyčítal, dokud žil, dosud jsem příliš malicherně lpěl na svých osobních názorech.

Dopustil jsem se obrovské chyby. Protože obojí moc pak dostal z našich rukou Colin.

Za Emanuelových časů jsme Colina znali jako bystrého, milého a veselého člověka, ochotného ke každé službě. Ale byl takový jen proto, že ho Emanuel, jeho dávný a vytrvalý zastánce, zahrnoval láskou a přátelstvím. Po Emanuelové smrti se Colin začal považovat za druhého Emanuela. Chyběla mu však jeho autorita a schopnost lidi přesvědčit, a tak se z něho stal tyran, což mu na vážnosti nijak nepřidalo. Když si představím, že jsem se kdysi obával, aby Emanuel „nezpanštěl“! Pokud jde o demokratické metody, byl Emanuel ve srovnání se svým nástupcem učiněný anděl! Colin okamžitě po svém zvolení přestal svolávat obvyklá shromáždění a vládl jako autokrat.

Neminul takřka den, aby nedošlo mezi „vůdcem“ Malevilu a námi k vážnému střetnutí. Hned se chytil s Peyssouem, hned se mnou nebo s Hervém či s Mauricem, dokonce i s Jacquetem. U mužů narážel a s ženami se mu nedařilo o nic líp. Rozešel se ve zlém s Agnès Pimontovou, protože se pokoušel – aniž mu to ostatně bylo co platné – kontrolovat její milostný život. Nepochodil šťastněji ani v La Roque: městečko, zpravené námi o jeho absolutismu, odmítlo zvolit ho za biskupa. Hluboce se ho to dotklo, s Meyssonnierem se napůl pohádal a pokusil se – bezúspěšně – strhnout do hádky i nás.

Pravda, nahradit Emanuela nebylo snadné, ale Colinova marnivost a potřeba neustále povyšovat vlastní já hraničila až s čímsi patologickým. Od chvíle, kdy jsme ho zvolili na Malevilu za abbého a vojenského velitele, začal mluvit vážným, o několik tónů hlubším hlasem, tvářil se odtažitě, u stolu se halil v povýšené mlčení a vraštil obočí, kdykoli někdo z nás promluvil první. Pomaloučku polehoučku se obklopil jakousi dětinskou soustavou drobných privilegií a přednostních práv, na která mu nesměl nikdo sáhnout, aniž ho urazil. Jeho bystrost Emanuelem tolik vychvalovaná – mu tentokrát neposloužila. Místo aby se dovtípil, že se chová nesmyslně, a věci napravil, dokázal jen vytušit náš nesouhlas. Cítil se pronásledovaný. A osamělý, protože se sám postavil stranou.

Na Malevilu zavládla neshoda. Padaly nevraživé pohledy, vznikaly situace plné nesnesitelného napětí a chvíle o nic příjemnějšího mlčení. Agnès Pimontová a Catie podvakrát nadhodily, že se vrátí zpátky do La Roque. Colinovo diktátorství však nedokázala podlomit ani hrozící ztráta dvou žen. Naopak. Vyjma rozkazů přestal vůbec na kohokoli mluvit. Dospěl tak daleko, že dokonce předstíral, jako by se cítil fyzicky ohrožen. Pistoli, kterou nosil za pasem, už neodkládal ani u stolu. A během jídla po nás vrhal pohledy, v nichž se střídala zuřivost s výrazem štvance.

Protože ho všechno uráželo, nakonec jsme u stolu raději nemluvili. Ovzduší na Malevilu tím ztěžklo ještě víc. Z mohutných temných zdí hradu začala čišet nuda a strach.

Colina neustále pronásledovala představa spiknutí. A skutečně na to došlo, začali jsme se domlouvat za jeho zády. Uvažovali jsme, že bychom proti jeho vůli svolali shromáždění a hlasováním ho sesadili. Plán už jsme však nestačili dovést do konce. Než mohl být uskutečněn, Colin byl zabit při potyčce s jednou loupeživou tlupou. Uboze vyzbrojenou a čítající sotva šest mužů. Doufal nejspíš, že si vydobude ztracený kredit, když se před námi blýskne nějakým hrdinským kouskem. Vystavil se nepříteli stejně bláznivě jako kdysi v boji s Vilmainem a dostal z bezprostřední blízkosti rovnou do prsou nálož z ručnice. V okamžiku smrti se mu opět vrátil do tváře onen chlapecký výraz a šelmovský úsměv, jež mu zaživa získávaly z Emanuelovy strany tolik shovívavosti.

Po jeho smrti už jsem se nebránil převzít na Malevilu obě funkce. Navázal jsem opět s La Roque všechna přátelská pouta, jež za Colinovy éry povolila, a městečko mě po roce zvolilo biskupem.

Sklizeň v roce sedmdesát osm byla dobrá, a v devětasedmdesátém ještě lepší. Po nemalém dohadování přijali nakonec Laročtí můj návrh, že do budoucna budeme sklízet všechnu úrodu společně a rozdělovat ji v poměru k počtu obyvatel. Dvě třetiny připadnou městečku a jedna Malevilu, protože nás je deset a Laročanů kolem dvaceti. Vzhledem k úrodné naplaveninové půdě kolem městečka by Malevil na takovém uspořádání v normální době značně získal. Operoval jsem však, a myslím, že oprávněně, argumentem, že rovina je na rozdíl od našich kopců daleko víc ohrožena vpády. Kdyby bylo La Roque jednoho dne vypleněno nějakou bandou, s radostí by v nouzi přijali dvě třetiny naší úrody.

Meyssonnier, z něhož se stal zapálený Laročan, se se mnou během jednání handrkoval jen což. Zůstal jsem však trpělivý, a jak by řekl Emanuel, „pružný, ale pevný“. Dovedl jsem záležitost k úspěšnému konci a při shromáždění za to sklidil od Malevilců vřelá blahopřání. „No prosím,“ prohlásil Peyssou, „Emanuel by to nedokázal líp. Pamatuješ, jak tenkrát měnil s Fulbertem krávu?“

Už v roce sedmdesát sedm, ještě za Emanuelova života, se mezi námi na Malevilu rozvinul doslova kult dítěte. Způsobil to příchod Christinky Pimontové, které bylo tehdy deset měsíců. Vnesla do našich starých zdí cosi tak nového, že jsme nevěřili vlastním očím. I když se narodila jinde, byla naším prvním batolátkem, každý z nás byl do ní přímo blázen, okamžitě jsme ji přijali za svou a šla v tom prvním období svého života z náruče do náruče. Věčně ji někdo nosil, hýčkal, točil se kolem ní, bavil ji, až nakonec začala všem ženám na Malevilu říkat „máma“ a všem mužům „táta“. Vzniklo to spontánně, ale po svém zvolení za vůdce Malevilu jsem za souhlasu celého shromáždění rozhodl zavést tento způsob oslovování nastálo. Od roku sedmdesát sedm se nám totiž narodily další děti, Miettin Gérard, Catina Brigitta a čtyři měsíce po Emanuelově smrti Agnèsin Marcel. Agnès by ho byla z důvodů všem zřejmých ráda pojmenovala po zemřelém, povedlo se mi však jí to rozmluvit a na můj návrh se malevilské shromáždění usneslo, že zásadně vymýtíme také onen zvyk hledat neustále na dítěti fyzickou podobu s jeho rodiči. Nepřipadá mi dobrý ani u manželského páru, natož ve společenství jako naše.

Příchod Agnès Pimontové na Malevil po Fulbertově smrti narušil mezi ženami rovnováhu sil. Agnès oné svobodě, kterou jí Emanuel ponechal, přišla rychle na chuť, ale nerozdělovala se všem tak spravedlivě jako Miette. Vybírala si, byla samý rozmar a koketnost, prostě celá Catie. Užívala však svých ženských zbraní lépe, zkušeněji. V Catině náručí měl člověk pocit, jako by tančil nad sopkou a pak se propadl rovnou do žhavého jícnu. Kdežto Agnès, „něžná a veselá jako dubnový potůček“ (Emanuel), ho nejprve obestřela kouzlem svěžesti a teprve potom zahalila v plameny.

Za Emanuelovy vlády udržovaly obě ženy své soupeřství pod pokličkou, ale po Menouině skonu mezi nimi propukl otevřený boj o moc. Jazyky řádily celé týdny jak zběsilé, až se válka nakonec zvrhla v pěstní klání. Tehdy se mezi ně vložila Miette a před užaslým pohledem jediného svědka, totiž Peyssoua, „jich každé pár ubalila“. Hned na to je požádala za odpuštění, zlíbala je, zkonejšila a pojistila si tak převahu při nejmenším v téže míře dobrotou jako silou.

Colin si svou tyranií obě soupeřky znepřátelil a tím je posléze i smířil. Spojily se proti němu a bodaly ho jak vosy. Ale hra se jim bohužel tak zalíbila, že ji rozšířily i na ostatní kamarády; od chvíle, kdy Colin padl, s nimi nebylo k vydržení. Stálo mě to hodně energie i trpělivosti, abych naše válečnice odzbrojil. Podle mého nám v podstatě měly všechnu tu svobodu, kterou jsme jim dopřávali, za zlé, ovšem vzít by si ji byly už nedaly. A také si myslím, že s Emanuelovým odchodem ztratily cosi jako předobraz otce a velice tou ztrátou trpěly. Dověděl jsem se, že se všechny tři ženy scházejí v pokoji u Miette, a jednou jsem je tam přistihl: plakaly a modlily se před stolem, na němž jako na oltáři trůnila Emanuelova fotografie. Nevím, zdali jsem udělal dobře či ne, ale nechal jsem je. Právě ony tři pak nakazily i ženy z La Roque a zavedly onen kult mrtvého hrdiny, který se u nás stal takřka druhým náboženstvím.

Pokud lze nazývat bohatstvím hojnost obilí, píce a dobytka, dá se říci, že v roce sedmdesát devět byl Malevil bohatý. Zčásti, jak už jsem říkal, dík dvěma úrodným letům, a zčásti také díky dohodě, kterou jsem uzavřel s La Roque. V roce sedmdesát devět nás také postihl jen jediný loupeživý vpád, právě ten, při němž přišel o život Colin. Začali jsme se společně s La Roque radit, do čeho se v míru, nebo spíš v oněch chvílích míru, jež nám případné budou dopřány, nejspíš pustit. Samozřejmě aniž polevíme v bdělosti.

Nejprve jsme se poradili ve třech, Meyssonnier, Judita Médardová a já, a rozhodnutí, k němuž jsme dospěli, byla pak projednána a schválena při veřejné rozpravě všech obyvatel.

Běželo v podstatě o týž problém, jaký vyvstal před Meyssonnierem a Emanuelem toho dne, kdy jsme zbavili městečko Fulbertovy tyranie. Měli jsme k dispozici malou knihovnu na Malevilu, ale hlavně velké množství odborné literatury v knihovně na larockém zámku, protože pan Lormiaux vystudoval techniku. Stáli jsme před dilematem: Máme využít vědění uloženého v obou knihovnách i svých vlastních skrovných znalostí a začít zkoumat cesty, jak by se daly vyrobit nástroje, jež by nám usnadnily život, a zbraně, jež by nám pomohly ho uhájit? Nebo jsme po oné strašlivé zkušenosti tak dokonale poučeni o nebezpečích techniky, že raději veškerý vědecký pokrok včetně výroby nástrojů jednou provždy zavrhneme?

Mít jistotu, že někde ve Francii nebo v jiných zemích nepřežily skupiny lidi, které se rozhodnou pro první z obou možností, byli bychom myslím zvolili tu druhou. Pak by však nad námi takové skupiny získaly drtivou technickou převahu a nikdo z nás nepochyboval, že by nám okamžité hrozilo zotročení.

Rozhodli jsme se tedy pro vědu. Bez jakéhokoli optimismu, bez sebemenší iluze, s jasným vědomím, že věda sama o sobě je dobrá, ale bude jí vždy zneužíváno.

Věc se projednávala na společném shromáždění městečka La Roque a Malevilu. Fabrelâtre, kterého Laročtí jmenovali skladníkem, nás tehdy upozornil, že zásoby munice pro šestatřicítky se kvapem tenčí, a až vystřílíme poslední náboje, budeme moci pušky zahodit. Meyssonnier na to poznamenal, že bychom možná dokázali vyrobit střelný prach, protože v kraji je starý uhelný důl. Síru bychom získali ze zdejších sirnatých pramenů a ledek snadno seškrábali ve sklepech a z našich starých zdí. Kovu bylo dostatek ve Fabrelâtrově železářství a v Colinově bývalém krámku. Zbývala jen otázka tavení kovu a plnění patron, ale nezdála se neřešitelná.

A tak 18. dubna 1980 valné shromáždění La Roque a Malevilu vytklo jako první a přednostní úkol zahájit výzkumné a pokusné práce na výrobě střel pro pušky typu 36.

Od té doby uběhl rok a mohu říci, že výsledek daleko předčil naše očekávání. Podníceni úspěchem, stavíme si dnes před sebe – rozumí se v oblasti obrany – dokonce i cíle mnohem náročnější. Můžeme tedy od nynějška hledět do budoucna s důvěrou. Pokud je ovšem „důvěra“ to pravé slovo.