Malevil

5

Vrátili se v jednu odpoledne. Celí od popela, tváře a ruce samou čerň, v propadlých očích úděs. Peyssou do půl těla svlečený. Košili svázal do uzlíčku a nesl v něm kosti a úlomky kostí, které našli ve svých domovech. Nikdo nepromluvil slovo, Meyssonnier mě jen požádal o prkna a nářadí a stloukl malou truhličku, všehovšudy šedesátkrát třicet centimetrů. Nešli se ani umýt a nikdo z nich nevzal do úst, dokud nebyla hotová. Dodnes vidím jejich tváře v tu chvíli, kdy Meyssonnier dílo dokončil a jednu po druhé ukládal kosti do rakvičky.

Rozhodli jsme, že je uložíme na parkovišti před hradbami, tam, kde skála přechází v půdu, hned vedle míst, kam jsem před jejich návratem pohřbil Germaina. Peyssou vykopal jámu hlubokou šedesát centimetrů, nalevo odhazoval zemi, na druhé straně ležela vedle něho truhlička. Žalostná už jen svými miniaturními rozměry. Bylo takřka k nevíře, že jsou v ní uloženy pozůstatky tří rodin. Ale kamarádi se nejspíš obávali, že popel, z něhož kosti posbírali, by mohl být smíšen s popelem z věcí, a proto ho úmyslně nevzali.

Když byla truhlička spuštěna do jámy, všiml jsem si, že ji Peyssou zatížil velkými kameny; patrně z obavy, aby ji nevyhrabal nějaký pes nebo liška. Opatrnost věru zbytečná, protože po veškeré fauně se s největší pravděpodobností slehla zem. Nad zasypanou jámou navršil pak ze zbylé hlíny obdélníkový rov a lopatou jej podél okrajů zasekal pěkně do rovna. Když byl hotov, otočil se ke mně.

„Nemůžeme dopustit, aby odešli jen tak. Někdo se nad nimi musí pomodlit.“

„Já žádnou modlitbu neznám,“ řekl jsem zaraženě.

„Ale budeš snad mít nějakou knihu, kde by se našly?“

Přisvědčil jsem.

„Snad bys pro ni mohl zajít.“

„Znáš přece mé názory, Peyssou,“ namítl jsem tiše.

„Na tom nezáleží. Přečteš modlitby za ně, tebe se to netýká.“

„Modlitby!“ utrousil Meyssonnier polohlasem s očima upřenýma k zemi.

„Copak tvá Matylda nechodila na mši?“ otočil se k němu Peyssou.

„Ale stejně,“ odvětil.

Celé to dohadování probíhalo v tichém, zdrženlivém tónu, každá věta padla až po dlouhé odmlce.

„Moje Yvetta,“ řekl Peyssou, pohled zabodnutý do země, „chodila do kostela každou neděli a večer vždycky klekla v noční košili k posteli a modlila se otčenáš a zdrávas.“

(Ta vzpomínka ho přemohla. Zkameněl, zadrhl se mu hlas a trvalo dvě nebo tři vteřiny, než mohl zas promluvit.) „Ona zkrátka na modlitby dala, tak si říkám, když se s ní loučím, nenechám ji odejít bez nich. A děti taky ne.“

„Peyssou má pravdu,“ ozval se Colin.

Co si myslí Menou, jsme se nedověděli, ústa měla jako zašitá.

„Modlitební knihu každopádně přinesu,“ řekl jsem po chvíli.

Jak jsem se později dověděl, po mém odchodu se Peyssou obrátil na Meyssonniera, aby vyrobil na hrob kříž. Meyssonnier bez námitek svolil. Když jsem se vrátil, Peyssou řekl:

„Jsi hodný, ale jestli ti to opravdu moc vadí, modlitby může přečíst Colin nebo já.“

„Ale ne, je to kvůli nim, jak říkáš, udělám to milerád.“

Menouina komentáře se mi dostalo až mezi čtyřma očima. „Kdybys byl odmítl, Emanueli, ani bych necekla, protože s náboženstvím je to vždycky ožehavá věc, ale za pravdu bych ti nedala. Stejné jsi ty modlitby četl líp než farář, ten je vždycky odemlel, že mu člověk slova nerozuměl, a myšlenkami jako by byl pánbůhví kde. Tobě to šlo od srdce.“

Bylo třeba rozhodnout, jak to bude se spaním. Nabídl jsem Tomášovi, že se může uložit u mne na pohovce; sousední pokoj se tím uvolnil pro Meyssonniera. Ložnice v prvním patře připadla Colinovi s Peyssouem.

Ležel jsem vyčerpán a beze spánku na posteli, oči dokořán. Nikde sebemenší světélko. Noc bývá obvykle složena z různých odstínů šedi. Tahle byla jako inkoust. Nerozeznával jsem zhola nic, ani ten nejmatnější obrys, ani vlastní ruku z blízkosti tří centimetrů. Vedle mne se pod oknem znovu a znovu převracel na lůžku Tomáš. Slyšel jsem ho, ale neviděl.

Někdo zaklepal. Škubl jsem sebou a ze zvyku vykřikl. „Dále!“ Dveře se s vrznutím otevřely. Každý zvuk nabýval v té tmě neobvyklé síly.

„To jsem já,“ ozval se Meyssonnier.

Otočil jsem se k němu po hlase.

„Pojď dál. My nespíme.“

„Já taky ne,“ řekl, což ani nemusel.

Zůstal mezi dveřmi, váhaje, má-li vstoupit. Aspoň jsem si to myslel, neviděl jsem z něho ani zbla. Proměnit se v stíny z onoho světa, nemohli jsme být jeden pro druhého neviditelnější.

„Posad se. Křeslo od psacího stolu máš před sebou.“

Odhadoval jsem jen po sluchu, co dělá. Zavřel dveře, popošel několik kroků a vrazil do křesla. Nejspíš bosou nohou, protože zasakroval. Vzápětí pod ním zaskřípěla vysloužilá péra lenošky. Nebyl to tedy jen stín. I on měl tělo jako já, tělo, jež svírala dvojí úzkost: strach ze smrti a od nynějška i strach ze života, o nic menší než ten první.

Čekal jsem, že něco řekne, ale mlčel jako zařezaný. Colin a Peyssou spali pohromadě v ložnici v prvním patře, já s Tomášem ve druhém. Meyssonnier zůstal v Birgittině pokoji sám. Tma, nespavost, samota, bylo toho na něj moc.

Vzpomněl jsem v tu chvíli na jeho ženu Matyldu a na to, jak spolu bývali na štíru. S trochu provinilým pocitem jsem si marně lámal hlavu, jak se vlastně jmenovali jeho dva chlapci. Nedokázal jsem si představit, že je vůbec ještě schopen žít. Můj život byl prázdný, měl jsem jen Malevil a svou práci. Ale on! Jak asi musí člověku být, když všechno, co miloval, spočívá v malé truhličce pod zemí?

Ležel jsem na posteli nahý, a ještě jsem se potil. Váhali jsme prve, zda otevřít okno nebo ne. Nejdřív jsme je otevřeli, protože ze stěn sálal žár až k zadušení. Ale štiplavý zápach spáleniny se nedal dlouho dýchat. Venku spěla k závěru největší autodafé všech věků, příroda dohořívala. Ne už v plamenech, ty by aspoň vydávaly trochu světla. Oknem vanul dovnitř jen mrtvolný pach zuhelnatělé krajiny. Za minutu jsem Tomáše poprosil, aby okno zavřel.

Hlubokou tmou pokoje se nesl jen dech tří mužů a venku za rozpálenými zdmi ležela mrtvá planeta. Zabili ji uprostřed jara, pupence se sotva nalily a králíčci v norách se stačili taktak vylíhnout. A teď nikde jediné zvíře. Jediný pták. Jediný brouček. Spálená země. Domy na popel. Tu a tam jen rozervaný a zčernalý kůl, který býval stromem. A uprostřed toho všeho hrstka lidí. Uchovaných možná naživu jako pokusní králíci? Bylo to k popukání. Obrovské mrchoviště a v něm několikero plic pumpujících vzduch. Několik srdcí pumpujících krev. Několik dosud činných lidských mozků. Činných, ale k čemu?

Myslím, že jsem nakonec promluvil hlavně kvůli Meyssonnierovi. Už jsem prostě nemohl snést představu, co mu asi u mého psacího stolu bloudí hlavou, když tam sedí potmě tak docela sám.

„Tomáši?“

„Ano.“

„Jak si vysvětluješ, že se neobjevila radioaktivita?“

„Možná to byla lithiová bomba.“

A věcným, zdánlivé nevzrušeným tónem tiše dodal:

„Ta je čistá.“

Zaslechl jsem, jak se Meyssonnier v křesle pohnul.

„Čistá!“ poznamenal chmurně.

„To znamená bez spadu,“ ozval se Tomášův hlas.

„Pochopil jsem,“ řekl Meyssonnier.

A zase ticho. Nic, jen oddechování. Tisknu si ruce na spánky. Jestliže šlo o čistou bombu, pak ten, kdo ji svrhl, hodlal území zabrat. Už je nezabere. Zkáza postihla i jeho: důkazem je mlčení rozhlasových stanic. Nestojí už za námahu ptát se, měla-li Francie vůbec čas vstoupit do války. Francie byla zničena v rámci globální strategie někoho, kdo se tu mínil usadit. Nebo zabránit, aby se tu usadil nepřítel. Malé bezpečnostní opatřeníčko. Bezvýznamný, předem obětovaný pěšák. Zkrátka „destrukce“, řečeno vojenskou terminologií.

„Copak stačí jediná bomba, Tomáši?“

Dodatek „aby zničila Francii“ jsem spolkl. Pochopil i tak.

„Ano, jediná obrovská bomba, když vybuchne kolmo nad Paříží ve výšce čtyřiceti kilometrů,“ řekl.

Dodávat víc nepovažoval za nutné. Pronesl to neosobním, pečlivé artikulovaným hlasem, jako kdyby diktoval školákům zadání nějakého matematického příkladu. A já si měl na podobný příklad vzpomenout, když jsem ještě učil, a dát ho svým žákům. Byl by býval přece jen o něco aktuálnější než příklad se dvěma vodovodními kohoutky. Jestliže je dáno, že se účinek tlakové vlny vzhledem k malé hustotě vzduchu ve velké výšce nešíří, a jestliže se z téhož důvodu účin tepla projevuje na vzdálenost rostoucí úměrně s výškou výbuchu, v jaké výšce nad Paříží by musela vybuchnout bomba o tolika a tolika megatunách, aby shořela města Štrasburk, Dunkerque, Brest, Biarritz, Port-Vendres a Marseille? Mohl jsem to i obměňovat. Udat dvě x místo jediného: kromě výšky výbuchu nechat vypočítat i potřebný počet megatun.

„Nesmetlo to jenom Francii,“ ozval se náhle Tomáš. „Celou Evropu. Celý svět. Jinak by se daly chytit nějaké stanice.“

Najednou ho před sebou opět vidím, jak stojí ve sklepě s Momovým tranzistorem v ruce a přejíždí hledáčkem po stupnici. Jeho strohá matematická důkladnost mu vlastně zachránila život. Nebýt nevysvětlitelného mlčení radiostanic, byl by vyšel ven.

„Ale stejně,“ řekl jsem. „Dejme tomu, že se mezi tebe a tepelné záření položí nějaká překážka. Pohoří či skála jako tady na Malevilu.“

„Ovšem,“ připustil Tomáš, „místně.“

Slovem „místně“ omezoval platnost mého výroku. Ale já to vzal jinak. Potvrdil mi tím, co mě napadalo už dřív. Dost možná, že se ve Francii uchránila i jiná místa a tu a tam skupinky lidí vyvázly. Bůhvíproč, ale zvedla se ve mně vlna horoucí naděje. Ano, bůhvíproč. Co člověk právě teď provedl, nebylo rozhodně důkazem, že by zasluhoval přežít, ani že by setkání s ním slibovalo nějakou pohodu.

„Jdu spát,“ ozval se Meyssonnier.

Neseděl tu ani dvacet minut a utrousil sotva pár slov. Utekl sem za námi před samotou, ale svou samotu nesl v nitru. Provázela ho do našeho pokoje a teď se s ním vrátí zpátky do jeho ložnice.

„Dobrou noc,“ řekl jsem.

„Dobrou noc,“ ozval se Tomáš.

Meyssonnier neodpověděl. Slyšel jsem jen vrznutí, jak se zavřely dveře. Asi po čtvrthodině jsem vstal a šel na něj zaklepat.

„Tomáš spí,“ zalhal jsem. „Neruším tě?“

„Ne, ne,“ hlesl bezbarvě.

Dotápal jsem k rákosovému pracovnímu stolku; postavil jsem ho sem kdysi kvůli Birgittě.

„Tma jak v ranci,“ řekl jsem, abych nějak přerušil ticho.

Meyssonnierova odpověď mě zarazila.

„Kdoví jestli se zítra vůbec rozední,“ řekl, zase tak bezbarvě.

Nahmatal jsem Birgittino rákosové křesílko a jen jsem se ho dotkl, připomnělo mi to jednu scénu. Když jsem v něm naposled seděl, Birgitta mi stála nahá mezi koleny a já ji laskal. Nevím, zdali to způsobila ta vzpomínka, ale místo abych usedl, opřel jsem se jen rukama o lenoch a zůstal stát.

„Není ti to tady samotnému dlouhé, Meyssonniere? Nemám tě přestěhovat do pokoje ke Colinovi a Peyssouovi?“

„Ne, děkuju,“ řekl zase tak ochable a zasmušile. „Věčně poslouchat Peyssouovy řeči o ženě a dětech. Kdepak, děkuju. Mám už tak dost těžkou hlavu.“

Chvilku jsem čekal, ale nic už nenásledovalo. Pochopil jsem: nepromluví. Ani slovo. O Matyldě ani o svých dvou chlapcích. A náhle mi vytanula jejich jména: Francis a Gérard. Jeden šestiletý, druhý čtyřletý.

„Jak tedy chceš.“

„Děkuju, Emanueli, stejně je to od tebe moc hezké,“ odpověděl, a jak užil té zdvořilostní fráze, silou zvyku se mu na několik vteřin vrátil normální hlas.

„No, já půjdu,“ řekl jsem.

„Nevyháním tě,“ pokračoval týmž tónem. „Jsi tu doma.“

„Ty taky,“ odvětil jsem rychle. „Malevil teď patří nám všem.“

Na to už ale nic neřekl.

„Tak na shledanou zítra.“

„Ale stejně,“ ozval se pojednou, hlas opět pohaslý. „Ve čtyřiceti člověk ještě není tak moc starý.“

Mlčky jsem čekal na pokračování. Marně.

„Moc starý na co?“ zeptal jsem se po chvilce.

„Na to, že jestli to přežijeme, máme před sebou ještě nejmíň třicet let. A nikde nic, nic.“

„Myslíš žádná žena?“

„Nejenom.“

Ve skutečnosti měl na jazyku „žádné děcko“, ale nedokázal to slovo vypravit z úst.

„No, já půjdu.“

Nahmatal jsem. potmě jeho ruku a stiskl ji. Sotva mi stisk oplatil.

Prožíval jsem jeho pocity takřka fyzicky, jako bych se byl od něho nakazil, a vrátil se do ložnice doslova s úlevou. Ale tam mě čekalo něco snad ještě horšího. A v podání ještě o stupeň rezervovanějším a cudnějším.

„Je to zlé, co?“ řekl polohlasem Tomáš. Jeho zájem o Meyssonniera mě potěšil.

„Můžeš si to domyslet.“

„Jistě,“ odpověděl.

A dodal:

„Měl jsem ve čtrnáctém obvodu malé synovce.“

A také sestry a rodiče, jak jsem věděl. Všechny v Paříži.

„Meyssonnier měl dva synky,“ řekl jsem. „Zbožňoval je.“

,A ženu?“

„Tu už míň. Dělala mu scény kvůli jeho politice. Myslela si, že tím ztrácí zákazníky.“

„A byla to pravda?“

„Byla. Chudák Meyssonnier musel v Malejacu bojovat na dvou frontách. Proti starostovi a klerikálům. A doma s manželkou.“

„Jasně,“ řekl Tomáš.

Ale hlasem jaksi trochu suchým a lehce podrážděným, jako by měl dost své vlastní bolesti a nemohl ji nést ještě za Meyssonniera. Nést s ostatními plně jejich bolest jsem mohl jen já, a také vlastně Menou, protože my dva jsme nikoho blízkého neztratili. Sestry jsem mezi své nejbližší nepočítal.

Tomáš se ve tmě odmlčel a já se snažil využít nespavosti a dodat si trochu naděje. Myslel jsem na La Roque. Městečko La Roque, ležící asi patnáct kilometrů od nás na úbočí kopce, bylo totiž kdysi zbudováno jako pevnost a od severu, podobně jako Malevil, je chránila skála. Ráno jsem sice z donjonu tím směrem nic nespatřil, ale z Malevilu do La Roque bývalo vidět jen za hodně jasného počasí. Pokusit se tam dostat pěšky, abychom se přesvědčili na místě, na to si asi ještě dlouho počkáme. Kolik času jen stálo Tomáše a kamarády, aby urazili půldruhého kilometru od nás do Malejacu.

„Metro nebo podzemní garáže,“ řekl náhle Tomáš.

Ještě víc než bolest prozrazoval jeho hlas – stejně jako Meyssonnierův a patrně i můj – jakýsi chmurný údiv. Mé vlastní ohromení se navíc pojilo s jakousi otupující mlhou. Myšlenky se mi pohybovaly hlavou jen mátožně a nesmírně zvolna. Odmítaly se skládat v souvislý řetěz. Trvalo několik vteřin, než mi došlo, co měl Tomáš na mysli.

„Znáš garáže na Champs-Élysées?“ pokračoval vyhaslým, ale zřetelně artikulujícím hlasem.

„Znám.“

„Nepatrná naděje. Ano, kdo byl zrovna v podzemních garážích nebo v metru, mohl se zachránit. Momentálně. Ale pak?“

„Pak? Co tím myslíš?“

„Jako myši v pasti. Běhají od východu k východu, a každý je zavalený sutí.“

„Každý třeba ne.“

A zas ticho. Čím déle trvalo, tím víc ve mně rostl zvláštní pocit, jako by jím tma kolem nás ještě houstla. Až po nějaké chvíli mi teprve svitlo, že Tomášovo rozvažování nad šancemi hrstky Pařížanů, kteří možná přežili, plyne z myšlenky na jeho blízké.

„Každý možná ne,“ opakoval jsem.

„Dejme tomu,“ řekl. „Ale tím se problém jen odsune. Vy na venkově jste soběstační. Máte všechno doma: uzené, zrno, spoustu naložených potravin, zavařeniny, med, sudy oleje, dokonce i zásoby soli do krmení. Ale v Paříži?“

„V Paříži jsou veliké potravinářské sklady.“

„V troskách nebo na popel,“ odvětil s náhlou hořkostí, jako by se rozhodl zanechat vší naděje.

Zmlkl jsem. Ano, měl pravdu. V troskách, shořelé na popel nebo vydrancované. Vydrancované hordami těch, kdo přežili a teď se vraždí mezi sebou. A náhle přede mnou ten obraz vyvstal jak hrůzyplná vize. Obrovské městské aglomerace propadlé zkáze. Tuny zříceného betonu. Kilometry budov v rozvalinách. Chaos, v němž nikdo nic nenajde, dokonce ani ulici. Hromady trosek, znemožňujících i chůzi. Poušť, ticho, pach spáleniště. A pod zbořenými domy milióny mrtvých.

Garáže na Champs-Élysées jsem dobře znal. Parkoval jsem tam loni v létě, když jsem vyvezl Birgittu na dva dny do Paříže. Kulisa už sama o sobě dost děsivá, a co teprve bez světla. Přímo jsem viděl, jak ti, kdo přežili, zoufale přebíhají z jednoho suterénu do druhého a nacházejí každý východ zasypaný.

Nevěda jak, zmožen nejspíš vyčerpáním, pojednou jsem se propadl do spánku plného těžkých snů. Z podzemních garáží na Champs-Élysées bylo náhle metro, z metra síť stok a z tlupy zachráněných krysy. I já se proměnil v krysu a současně na sebe hleděl zvenčí pln hrůzy.

Druhý den ráno nás probudil Momo bubnováním na dveře. Menou nám uchystala k snídani překvapení. Dlouhý klášterní stůl v obytné budově prostřela pestře malovaným, trochu už vyspravovaným baskickým ubrusem (nejméně zánovním z tuctu ubrusů zděděných po tetě, které pro mne uchovávala v prádelníku s žárlivou péčí, jako kdybych měl žít dvě stě let) a na něj uchystala víno, sklenice, na každý talíř plátek paštiky a plátek šunky – když teď věděla, že Adéla zůstane naživu a vrhne mladé, polevila trochu v šetrnosti – a vedle talířů po tlustém krajíci chleba se sádlem, protože než by měl tři dny starý a už ztvrdlý pecen „přijít nazmar“, pořád bylo lepší ho sníst. Máslo nebylo. Rozteklo se, jak přestala běžet lednice.

Usedl jsem za stůl s ostatními. Nechal jsem je, aby si každý vybral místo. Tomáš se posadil po mé pravici, Peyssou po levici. Naproti mně Meyssonnier. Vpravo od něho Colin, nalevo Momo a na konci stolu vedle něho Menou. Nevím, zdali stačí udělat něco jednou, aby se z toho stal zvyk, ale v tom uspořádání jsme pak sedali po celou dobu, dokud nás bylo na Malevilu jen sedm.

Během snídané mě neopouštěl pocit čehosi neskutečného. V podstatě se totiž nijak nelišila od přesnídávek, jimiž Menou každé dopoledne hostívala Boudenota, jedli jsme ji dokonce vidličkou a nožem a na čistém ubruse, a nebýt rozteklého olova podél barevných okenních tabulek a šedé vrstvy prachu a popela na stropních trámech, nic v oné rozlehlé síni nepřipomínalo, jakou událost jsme právě prožili. Nezmar Menou nejspíš i z touhy vplout zas do obvyklých kolejí – dokonce už zametla, umyla podlahu z kamenných dlaždic a pečlivé naleštila ořechový nábytek, až se svítil. Jako by chtěla smazat i samu vzpomínku na to, co se stalo.

Ale výraz tkvící na tvářích mých kamarádů přece jenom smazat nemohla. Všichni tři jedli, aniž na koho pohlédli, beze slova a skoro nepohnutě, jako by se báli sebemenším pohledem či pohybem narušit stav otupení, který dosud udržoval jejich bolest jako v narkóze. Tušil jsem, že probuzení bude strašlivé a uvrhne je – Peyssoua určitě – v nové zoufalství. Po rozhovoru s Tomášem a těžkých snech, jež vzápětí následovaly, jsem pak až do rána přemýšlel a dospěl k názoru, že otřesu, který je čeká, lze předejít jedině tím, když je hned zapřáhnu do práce a pustím se do ní spolu s nimi. Počkal jsem, až dojedí, a pak jsem řekl:

„Poslyšte, kluci, potřeboval bych, abyste mi pomohli a taky poradili.“

Zvedli hlavy. Jakou zasmušilost měli v očích! Ale bylo vidět, že na mou výzvu přece jen zabrali. Užil jsem oslovení, jež mezi námi nepadlo celá léta. Slovem „kluci“ jsem vklouzl do své někdejší role z dob Klubu a doufal, že oni udělají totéž. Oslovení „kluci“ navíc obsahovalo i nenápadnou výzvu, znamenalo totiž, že se spolu pustíme do nějakého obtížného úkolu.

„Problém číslo jedna,“ pokračoval jsem. „Za prvními hradbami leží jedenadvacet kusů pošlých zvířat: jedenáct koní, šest krav a čtyři vepři. Nemluvím o zápachu, ten cítíme všichni, ale je jasné, že v takových podmínkách žít nemůžeme. Nakonec by nás to zahubilo taky. Takže problém číslo jedna, nejnaléhavější ze všeho: jak ty tuny mrtvol odstranit?“ (Slovo „tuny“ jsem podtrhl.) „Traktor garážovaný v Porodnici zůstal naštěstí v pořádku. Nafta by byla, ne zrovna hektolitry, ale nějakou mám. Provazy taky, dokonce i ocelová lana. Tak co? Co s těmi zdechlinami uděláme?“

Ožili. Peyssou navrhoval odtáhnout „chudáky zvířata“ na veřejnou skládku u Malejacu a tam je nechat. Colin namítl, že zdejší větry přicházejí hlavně od západu, takže by pach z mrchoviště vanul neustále k nám. Meyssonnier přišel s nápadem postavit na silnici u skládky hranici. To se mi však nezdálo, na spálení jedenadvaceti zvířat by padla obrovská spousta dřeva. A dřevo budeme v zimě zatraceně potřebovat. Přitahat z různých, často velice vzdálených míst napůl spálené kmeny a větve, pořezat je a dopravit na Malevil bude vůbec ta největší dřina, jež nás čeká.

Konečně připadl Colin na pískový lom v údolí Rhunes. Bylo to blízko. A od nás z kopce, přeprava by se tím usnadnila. Navozili bychom zvířata do těžní jámy a ze srázu nad ní je pak snadno zaházeli dostatečnou vrstvou písku.

Kdo to byl, už nevím, ale někdo namítl, že by to lopatou trvalo pěkně dlouho.

„Neříkal jsi,“ obrátil se ke mně Tomáš, „že když jste s Germainem vedli na Malevil elektrický kabel a při kopání narazili někde na skálu, použili jste dynamit?“

„To jsem říkal.“

„Nezbyly ti nějaké nálože?“

„Asi tucet.“

„To je víc, než potřebujeme,“ řekl Tomáš. „Půjde to bez lopaty. Strhneme na dobytek kus svahu, beru si to na starost.“

Rozhlédli jsme se jeden po druhém. Teoreticky bychom to měli, nikdo z nás však nepochyboval, že praktické provedení bude otřesné.

Nechtěl jsem je opustit s tak neblahou vyhlídkou.

,A pak bude třeba rozhodnout ještě jednu věc, a to dost rychle, totiž otázku polí. Mně se to jeví takhle: máme hned teď znovu osít, nebo to raději neriskovat? Ječmene mám zásobu a sena taky. Počítal jsem zkrátka, že pro mých dvacet kusů dobytka to do sklizně bohatě stačí. Umíte si ale představit sklizeň v roce sedmasedmdesát…! Na druhou stranu mi teď ovšem zbyly jen tři kusy, takže s ječmenem i senem lehko vydržím až do sedmdesátého osmého. Pro svini mám krmiva taky víc než dost. Spíš je tu problém, co s námi.“

„Totiž jak to bude pro nás s chlebem,“ pokračoval jsem. „Pšenici nemám, jen trochu na osev.“

V ovzduší bylo pojednou cítit napětí, tváře hluboce zvážněly. Hleděl jsem na ně. V nitru se jim začal ozývat strach o chleba. Prastará lidská úzkost, pramenící někde v hloubi věků, protože oni sami ani jejich rodiče nikdy o chleba nouzi neměli, dokonce ani za války. Ve čtyřicátém roce, jak mi strýček často vyprávěl, se u nás v kraji znovu ujaly staré pekárny a peklo se o sto šest, bez ohledu na vichyskou vládu i potravinové lístky. „Náš děda,“ říkala Menou, „ten se o zlých časech něco navykládal, to jo. Ale že by doma někdy chyběl chleba, víš, Emanueli, to jsem od něho jakživa neslyšela.“

Z ústní tradice se tedy vzpomínka na někdejší hladomory sice vytratila, nezmizel však odvěký strach v podvědomí venkovana.

„S letošní sklizní ti dávám za pravdu,“ řekl Peyssou. „Včera jsem cestou z Malejacu trochu zašťoural klackem v oranici, kde jsem měl zasetou pšenici.“ (Po všem, co prožil, mi ten reflex připadal jako dobré znamení.) „Vůbec nic,“ dodal a rozhodil na stole otevřené dlaně. „Ničehož nic. Půda, jako když ji upeče. Prach, řekl bys.“

,A kolik máš toho osiva?“ zeptal se Colin.

„Tak na dva hektary.“

„Hm, to by šlo,“ řekl Meyssonnier.

Menou nechávala slovo mužům, stála kousek stranou, ale s nataženým krkem, uši napjaté a oči ve střehu. Ke sklízení ze stolu se neměla, nechtělo se jí od nás pryč. Momovi, který právě dělal „tú, tú“ a na svých mohutných tlapách šouravě obíhal kolem stolu, vrazila pohlavek, takže šel trucovat do kouta.

„Když zoráš a oseješ půl hektaru,“ řekl Meyssonnier, „tak tím nic neriskuješ.“

„Nic neriskuješ!“ vybafl na něj s vyčítavým pohledem čahoun Peyssou. „Jen to, že zbůhdarma vyhodíš půl hektaru osiva. Tomu říkáš nic, stolaři?“ (Oslovovat lidi podle jejich řemesla bývalo v Klubu oblíbeným zvykem, který v sobě měl stejnou dávku přátelství jako ironie.) „Já ti povídám, že jak to dneska vypadá, nevyrazí z téhle půdy za celé léto ani pampeliška. I kdybys ji chodil zalívat.“

Plácl dlaní do stolu, a jak už měl ruku rozjetou, sáhl po sklenici, uchopil ji a na dotvrzení svých slov jedním lokem hodil do sebe. Vida ho, hluboce jsem si oddechl: podle energie, s níž se vložil do debaty, byl to zase starý Peyssou.

„Peyssou má pravdu,“ řekl Colin. „Když někde na louce spálíš o velikonocích plevel, zůstane tam celé léto jenom holá zem. Na nový porost si musíš počkat do příštího jara. A co je hromádka hořící trávy proti tomu, jak dostala půda zabrat teď?“

„Ale stejně,“ namítl Meyssonnier, „kdybys zoral hodně do hloubky a obrátil spodní půdu navrch, nevím, proč by neměla rodit.“

Poslouchal jsem a přitom je pozoroval. K rozhodnutí mě nakonec nepřiměl Meyssonnierův argument, ale úvaha jiného druhu. Vrátit jim rodiny nebylo v mé moci, ale mohl jsem udělat aspoň tolik, že je něčím zaměstnám a vytyčím jim nějaký cíl. Jinak pohřbíme koně a oni se začnou v nečinnosti znovu užírat.

„Poslyšte,“ řekl jsem. „V zásadě bych souhlasil spíš s Peyssouem a Colinem. Ale zkusit se to přece jenom může, čistě co to udělá.“ (Odmlčel jsem se, aby můj klíčový obrat „co to udělá“ stačil zapustit kořeny.) „A nesmí to samozřejmě spolknout příliš mnoho zrna.“

„Moje slova, tak jsem to myslel,“ poznamenal Meyssonnier.

„Mám kousek pozemku v Rhunes,“ pokračoval jsem, „ne víc než pět arů, dole u říčního ramene, co je nejblíž od skály, ale půda je tam zdravá, strýc ji dobře odvodnil. Loni na podzim jsem ji vydatně pohnojil a hnojivo poctivě zaoral. Tam bychom to přece jenom mohli zkusit. Ještě jednou zorat, znovu osít. Na pět arů mnoho zrna nepadne. A když bude příliš suché jaro, řeku máme vedle, můžeme zavlažovat samospádem.“

,A ještě něco,“ pokračoval jsem, „až pohřbíme dobytek, těžko nám asi zbude dost nafty k orbě. Budeme muset uvažovat, jak zhotovit pluh“ (pohlédl jsem na Meyssonniera a Colina) „a naučit ho Amarantu tahat.“ (Teď platil můj pohled zase Peyssouovi, protože jezdíval s koněm, když plel svou vinici.)

„Docela by mě zajímalo, jak to s tím tvým kouskem pole dopadne,“ ozval se Peyssou, v obličeji výraz opatrné povolnosti. „Pokud můžeš obětovat trochu osiva.“

Pohlédl jsem na něj.

„Žádné,můžeš’, Peyssou, ale,můžeme’.“

„Ale Malevil je přece jenom tvůj.“

„To ne,“ potřásl jsem hlavou, „to všechno bývalo. Dejme tomu, že mě zítra sklátí nějaká choroba nebo nehoda. Co se stane? Kde máš jakého notáře? Dědická práva? Vůbec dědice? Malevil zkrátka patří všem, kdo na něm pracují.“

„V tom bych s tebou souhlasil,“ řekl Meyssonnier, spokojený, že mé prohlášení pro jednou odpovídá jeho zásadám.

„Ale stejně,“ namítl Peyssou, pořád ještě plné nepřesvědčen.

Colin nic neřekl, ale podíval se na mne se záchvěvem někdejšího úsměvu. Jako by říkal, no dobrá, dobrá, ale co se tím změní?

„Tak co,“ řekl jsem, „domluveno? Až pochováme dobytek, vyrobíme pluh a osejeme v Rhunes?“

Zazněl souhlasný šum. Vstal jsem a Menou začala s nespokojenou tváří sklízet ze stolu. Prohlášením, že Malevil patří všem, jsem ji srazil na úroveň všech ostatních a připravil ji o moc a hrdé vědomí, že je na palubě jedinou vládkyní hned po mně. V následujících dnech však dospěla k názoru, že má slova o zkolektivizování Malevilu byla zřejmé řečena jen ze zdvořilosti, aby se moji hosté cítili víc doma To ji uklidnilo.

Pohřbívání zvířat bylo něco tak příšerného, že o tom raději ani nechci hovořit. Vůbec nejvíc jsme se myslím nadřeli při vytahování koní z boxů, protože se tak nadmuli, že neprošli vrátky a nezbylo než probourat zdi.

Starosti nám dělalo také oblečení, protože Colin, Meyssonnier i Peyssou měli všehovšudy jen pracovní oděv, v němž za mnou přišli, když se stala ta věc. Naštěstí jsem schovával hodně věcí po strýčkovi, Meyssonniera jsem tedy jakž takž vybavil. Horší problém nastal s Colinem. Nezbylo než nějak přimět Menou, aby mu věnovala šaty po svém muži, které měla už dvacet let uložené v naftalínu, ačkoli nemohla čekat, že je kdy Momo dotrhá, když je o hlavu větší. To ovšem ještě neznamenalo, že by je měla darovat! Kdepak! Ani Colinovi! Donutili jsme ji k ústupu, až když jsme se na ni vrhli všichni společně a s křikem jí začali vyhrožovat, že se těch věkovitých hábitů zmocníme násilím. Ale pak to vzala od podlahy. Každý oblek Colinovi upravila podle postavy, ukázalo se totiž, že měří ještě o dobrých pět centimetrů míň než její muž. To ji obměkčilo. Protože, jak mi řekla, „takový malý mužský a malá ženská by měli vždycky držet spolu, a já sama, Emanueli, jak mé tady vidíš, to nikdy nedotáhla nad metr pětačtyřicet, a to ještě hodně narovnaná.“

Peyssou byl ovšem beznadějný případ. Přesahoval Meyssonniera i mne dobře o půl hlavy a pro jeho rozložitou kostru se s nějakým mým sakem vůbec nedalo počítat. Náš nešťastný kolos hleděl s obavami do budoucích dnů, kdy mu zřejmě nezbude, než chodit nakonec nahý. Naštěstí mu bylo pomoženo, a brzy povím jak.

Po všem pohodlí teď bylo veta a Menou hartusila od rána do večera. Desetkrát za den sáhla po vypínači nebo ze zvyku zapojila mlýnek na kávu (měla jí nesemleté v zásobě několik kilogramů), pak se zatvářila zoufale a už láteřila. Pračka, žehlička, gril, rádio, které poslouchala (nebo taky neposlouchala) při vaření, televize, u níž vydržela každý večer do poslední minuty, ať běželo cokoli, všechny ty věci jí přirostly k srdci. Strašně taky milovala automobil; už za strýčkova života, kdy se pravidelně jezdívalo do La Roque na sobotní trh, si vymýšlela nejrůznější fikané záminky, aby se tam mohla nechat zavézt i během týdne. Jaktěživa nechodila po doktorech, ale že teď nebyli, najednou se po nich sháněla. Její předsevzetí strhat rekord vlastní matky a „dožít se stovky“ jí teď připadalo značně ohrožené a dennodenně pro to lamentovala. „Když jen pomyslím,“ řekl mi jednou Meyssonnier, „jakých pitomostí se krajní levice navykládala o spotřební společnosti. Podívej se na Menou. Co pro ni může být horšího než společnost bez spotřebního zboží?“

Nebo pro jiného společnost bez stranického tisku. Meyssonnierovi totiž jeho noviny velice chyběly. Stejně jako rozdělení světa na dva tábory: socialistický a kapitalistický, první bojující za pravdu, druhý pohroužený v omyl. Nacházel v tom smysl a koření života. Propadly však zkáze jeden jako druhý a načisto ho tím vyvedly z konceptu. Jako pravý militantní straník zbudoval svůj život na optimistické víře ve zpívající zítřky. A teď bylo zřejmé, že už nikdy nikomu zpívat nebudou.

Nakonec Meyssonnier objevil v kotelně starý ročník Le Mondu (z roku šestapadesát, z dob republikánské fronty!). „Le Monde!“ obrátil se ke mně pohrdavě. „Na objektivnost těch novin mám, jak víš, svůj názor!“ Ale zmocnil se jich a s vášnivým zaujetím pročetl všechna čísla jedno po druhém od první do poslední stránky. Dokonce se nabízel, že bude předčítat výňatky i nám. Ale to mu Colin energicky zatrhl: „Ať nám vlezou na záda, celý ten tvůj Guy Mollet i s jeho alžírskou vládou! Historie stará dvacet let!“ – „Můj Guy Mollet!“ otočil se ke mně pohoršené Meyssonnier.

Byla to Menou, kdo mě upozornil, že v ložnici, kde spí Colin s Peyssouem, to moc dobře neklape. Stížnosti z nich začaly, z každého zvlášť, pomaličku lézt až potom.

Colina rozčilovaly Peyssouovy přílišné výlevy stesku, nekonečné vzpomínání a řeči o rodině. „A znáš Colina,“ říkal zase Peyssou, „odjakživa nedůtklivý až hrůza, ale teď už to s ním nejde dál, věčně jenom špičkuje a jedná se mnou jako s blbcem. Ke všemu je na suchu, byl zvyklý vykouřit krabičku denně a teď pro všechno hned vyletí, už mu vadí i má figura. Jako kdybych za to mohl.“

Požádal jsem Meyssonniera, zdali by si neprohodil postel s Colinem a nenastěhoval se k Peyssouovi. Z jednoho jsem totiž nehodlal ustoupit: Peyssou nesmí zůstat sám.

„Já to zkrátka vždycky odnesu,“ povzdechl si. „Už v dobách Klubu připadl každý otravný kšeft vždycky na mě. Peyssou nebyl dost inteligentní, Colin zase svědomitý. A ty jako velitel jsi neměl nikdy čas. O ostatních ani nemluvím.“

„Ale jdi, jdi,“ usmál jsem se, „takový předseda místní organizace musí být přece na různé otravné kšeftíky zvyklý.“

Mlčky rýpnutí přešel.

„Rozumíš,“ pokračoval, „pro mě stojí Peyssou dvacet loktů nad Colinem, i když ty sis na Colina odjakživa potrpěl. Možná je to milý kluk, ale dovede být taky pěkné jedovatý. Peyssou, to je srdce ze zlata. Já se k němu tedy nastěhuju, ale stejně se mu bude muset říct, aby se s tím vzpomínáním koukal trochu krotit, mám hlavu i tak dost těžkou.“

Znehybněl, víčka se mu náhle rozmžikala, koutky úst poklesly, tvář se mu protáhla.

„Nejvíc mi leží v hlavě jedna vzpomínka, povím ti to a pak dost, nikdo už ode mne neuslyší ani slovo. Člověk to nesmí pořád omílat. To ráno, jak se stala ta věc, chtěl můj malý Francis na Malevil se mnou. Prohlédnout si hrad. Já už mu to dovolil, ale Matylda že ne, že prý nedovolí, abych zatahoval takové dítě do naší hnusné politiky. Byl jsem na vahách. Ano, na vahách, dobře si to pamatuju. Protože kluk vypadal hrozně zklamaně. Ale měli jsme s Matyldou hádku kvůli politice zrovna večer předtím, a znáš ženské, jakživ s nimi nikam nedojdeš, melou a melou a nakonec si ještě postaví hlavu. No, zkrátka jsem toho všeho měl najednou po krk.,No dobrá,’ povídám,,tak si tady kluka nech, jdu sám.’ Jen abych se vyhnul další scéně, obzvlášť když jedna sotva skončila. Prostě ze zbabělosti. A vidíš to. Francis zůstal doma. Koukal za mnou a slzy mu tekly po tvářích. Nebýt mé zbabělosti, rozumíš, Emanueli, mohl být teď tady.“

Hlas mu selhal, celou minutu ze sebe nedostal ani slovo. Já taky ne. Ale přesto mu udělalo myslím dobře, že se o svou bolest mohl se mnou podělit. Na náš další hovor už si nevzpomínám, ale o něčem jsme ještě mluvili. A mně po celou tu dobu leželo v hlavě, jakým způsobem jít na čahouna Peyssoua, abych trochu ztlumil jeho výlevy. V podstatě měl totiž pravdu. Meyssonnier mi to dokázal.

Prasnice Adéla se selátky počkala, až skončíme svou strašlivou hrobařskou práci. Přivedla jich na svět dobře tucet. Dokonce patnáct, ale protože teď k sobě teprve nikoho nepustila, ukázalo se to, až když vstala a mohli jsme je konečně přesné spočítat. Počet to byl úctyhodný, třebaže jím nedosáhla svého předchozího rekordu. Na poplach zatroubil Momo, vtrhl při obědě do rozlehlé síně obytného domu všecek rozježený, ruce nad hlavou, a zahalekal: „Ebabuli, Adéabá záta! (Emanueli, Adéla má selata!)“ Vyskočili jsme od talířů a řítili se k Porodnici, kde ležela sténající Adéla. Zničehonic spatřila, jak se nad přepážkou jejího boxu vyrojila řádka sedmi dychtivých a brebentících lidských hlav. Zachrochtala jednou, dvakrát, když se však nic nedělo, pustila se znovu do díla a vyvrhla jednu po druhé zbývající ratolesti. A my s bradami na příčce přepážky (původně určené pro koně, a proto vysoké půldruhého metru, takže Menou dosáhla potřebné výšky až ze dvou stavebních kamenů položených na sobě) rozpředli hned živou debatu o hojnosti nových přírůstků, a jak s nimi co nejrozumněji naložit. Bohužel, pro patnáct podsvinčat by nám nestačilo krmivo. Po odkojení jich budeme muset několik obětovat, říkali jsme s předstíranou objektivitou, jako že je nám to líto, ale při vyhlídce na mladé selátko upečené v krbu na rožni už se nám všem sbíhaly sliny. Uvědomil jsem si tehdy, že je v naší labužnické dychtivosti cosi horečného. Nebyla už projevem radosti ze života jako kdysi, nýbrž obav z budoucnosti. Naše rozhovory se teď neobvykle často vracívaly ke vzpomínkám na různá někdejší hodování, což dokazovalo, že nás vskrytu nepřestává svírat obava z nedostatku.

Dva dny nato porodila Princezna býčka, čímž – za předpokladu, že v budoucnu dojde k incestu – zajistila i pokračování rodu. Ale nebyla to hračka, musela se jí ujmout Menou a přivolat na pomoc Peyssoua. Ten však prohlásil, že se na takovou práci necítí. Nehrnul se k podobným událostem nikdy ani doma, netroufal si, měl strach, že spíš něco pokazí, krávě pomáhala vždycky jeho Yvetta, a když někdy šlo moc do tuhého, doběhl pro Colina. „No tak Colin,“ řekla stručně Menou. Asistovali jsme nakonec všichni, byla tma, já seděl v boxu na patách a svítil Menou velkou svící ze sklepa. Vosk mi kapal na prsty a strašně jsem se potil. Z rozčilení, ale také z těžkého kravského pachu, který jsem nesnášel. Porod trval čtyři hodiny, nikdo z nás nepromluvil samou nervozitou ani slovo. Po nějaké době se mi začalo dělat tak nanic – jak ze svíčky, tak ze zvířete, že jsem svíci předal Meyssonnierovi. Cestovala pak každou čtvrthodinu z ruky do ruky, až se vrátila zas ke mně. Momo nebyl k ničemu, v boxu u Miláčka naříkal jak bulík ze samého strachu, že ztratíme naši jedinou krávu, a kdoví, možná taky Miláčka, protože i jeho klisna měla co nevidět slehnout. Dával svým obavám hlasitý průchod v jakési sténavé litanii, až se Menou jednou nebo dvakrát ohlédla a okřikla ho, ale bez obvyklé vehemence, protože měla sama příliš nahnáno. Momo to vycítil a z matčina varování si nic nedělal, nahradil jen litanii rytmickým úpěním, jako kdyby nerodila kráva, ale on.

Když se býček konečně vyloupl na svět – na svět, kde ho momentálně nečekala jediná lučina, Menou si s jeho pojmenováním rozhodně hlavu nenamohla: nazvala ho zkrátka Princ.

Uspokojeni zdárným zotavováním matky i pohlavím jejího potomka, opět jsme rozjasnili čela a začala se nám vracet naděje. Pohasla, želbohu, ještě v zárodku, když za pár dní slehla klisna Miláček. Sice bez potíží, přivedla však na svět kobylku.

Miláčkovi bylo čtrnáct let, Amarantě tři a Nezdara (pokřtil ji tak Momo, nejspíš proto, že nás zklamala) byla stará jeden den. Tři kobyly různého věku a nestejné hodnoty, ale všechny odsouzené zajít bez potomstva.

Když jsme ten večer seděli v obytné budově, bylo nám smutno u srdce!

Na odvoz zdechlého dobytka padla všechna nafta do poslední kapky. Hned poté jsem rozhodl, že zásobu benzínu – až na jeden pětilitrový kanystr, který jsem dal pro každý případ stranou – obětujeme na cirkulárku. A zatímco Meyssonnier s Colinem upravovali podomácku můj pluh od traktoru na koňský potah, začali jsme s Peyssouem a Tomášem svážet dřevo na zimu. Pečlivě jsme přitom prohlíželi každý, třeba i rozervaný pahýl, abychom nevzali některý, kde se ještě mohla objevit jiskřička mízy.

Amaranta se učila tahat stejně poslušně, jako kdysi přivykla sedlu. Netrvalo dlouho, a nechala se zapřáhnout do ojí, které Meyssonnier přidělal k mému přívěsu, ještě než se pustil do úpravy pluhu. Zčernalé větve a pahýly, které jsme porůznu nakupili do vysokých hromad, často i dost daleko od Malevilu, jsme vozili na hrad a rovnali do jednoho z boxů v podhradí. Jak nekonečně dlouho trvá, než dá příroda takovému dřevu narůst, a přitom je oheň stráví, ani se nenaděješ. My se ovšem těšili značné výhodě: byli jsme jedinými spotřebiteli a měli k dispozici široširý kraj. Z opatrnosti, ale taky proto, abychom se nějak zaměstnali, jsem trval na tom, že napěchujeme celý box a ještě další vedle něho, což nám podle mého soudu zaručovalo dostatek otopu na dvě zimy; pod podmínkou, že budeme udržovat pouze jeden oheň a současně na něm vařit.

Ode dne, kdy se stala ta věc, leželo nám nad hlavami těžké, jednolitě tmavošedé nebe. Bylo neustále chladno. Slunce už se neukázalo. A déšť taky ne. Vytrvalé sucho proměnilo zemi pokrytou popelem v jakousi krajinu prachu. Zvedal se v černavých mračnech při sebemenším vánku a ještě víc zatemňoval obzor. Jistý slabý záchvěv života jsme cítili jedině na Malevilu, když jsme se všichni sesedli kolem stolu, kde nás chránily před vnějším světem věkovité zdi. Stačilo však vyjet z hradeb pro dřevo, a všude žalostná spoušť. Krajina na uhel, kostry zčernalých stromů, olověný příkrov nad hlavou, ticho vyhořelých plání, doslova nás to drtilo. Jednou jsem si uvědomil, že venku takřka ani nepromluvíme, a když, tak jen šeptem jako na hřbitově. Kdykoli šeď jen trochu zesvětlela, svitla v nás naděje, že se konečné ukáže slunce, nebe však pokaždé zas pomalu ztmavlo, takže jsme tonuli od rána do večera v jakémsi kalném soumraku.

Podle Tomášova názoru bránily slunečním paprskům silné vrstvy prachu z atomových výbuchů, usazené ve stratosféře. Ale soudil, že déšť bychom si neměli přát ještě hodné dlouho. Pokud totiž někde, třeba i hodně daleko od Francie, vybuchly „špinavé“ pumy, voda by mohla zanést na zem radioaktivní prvky. Kdykoli jsme třeba jen na chvíli opouštěli Malevil, naléhavé proto dbal, abychom s sebou vzali na vozíku pršipláště, rukavice, holínky a něco na hlavu. I když by nás to, jak zdůrazňoval, stejně ochránilo jenom nedokonale.

I přes teplé roční období bývalo večer v obytné budově takové chladno, že jsme se po večeři vždycky sesedli do kruhu kolem jednoho z monumentálních krbů v síni, zvolna v něm přiživovali oheň a chvíli si ještě povídali, „abychom nepadli do postelí jako zvířata“ (Menou).

Hovoříval jsem s ostatními, ale někdy jsem si také četl. Sedával jsem při tom na nízké stoličce opřený zády o krbovou obrubu a nakláněl knihu ke straně, aby mi na ni padalo světlo z ohniště. Kdykoli začal plamen příliš skomírat, Menou ze svého obvyklého místa na postranní lavičce přerovnala polena nebo je podložila kouskem chrastí, jež měla uchystané do zásoby pod lavicí.

Ve svém posmrtném dopise, z něhož jsem nezapomněl ani řádek, mi strýc kdysi doporučil bibli a připojil dodatek: „Člověk nad tou knihou nesmí skončit u mravů, je v ní moudrost, to je důležité.“

Malevil a starost o chov koní mě po jeho smrti tak zaměstnaly, že jsem si k četbě bible nikdy „neukradl“ čas. Teď jsem býval sice utahaný skoro ještě víc než tenkrát, ale čas se jaksi podivuhodně proměnil, dal se lépe ovládnout a já náhle zjistil, že si ho mohu „ukrást“, kdy mě napadne.

Jak už jsem říkal, toho večera, kdy se Miláčkovi narodila Nezdara – netroufám si přičítat to snad jejímu jménu, ale byla to ta nejvrtošivější kobyla, jaká kdy vyšla z tak mírné matky, provázel naše posezení smutek. Už při jídle panovalo ticho, že se mohlo krájet. Pak už stály židle kolem krbu, Menou s Momem seděli každý z jedné strany na lavičce, já s knihou v ruce opíral záda o krbovou obrubu, ale pořád se mlčelo; tak dlouho, že jsme uvítali skoro s povděkem, když Colin poznamenal: „Ode dneška za pětadvacet let nebude na světě jediný kůň.“

„Za pětadvacet let,“ ozval se Peyssou, „to to bereš nějak zkrátka! Já viděl na vlastní oči u Girauda, ne z La Volpinière, u toho z Cussacu, valacha, tomu bylo málem osmadvacet, na oči už moc neviděl, to je fakt, a jak šel, vrzalo mu v kloubech revma, ale práci na vinici Giraudovi ještě zastal.“

„No tak tedy do třiceti,“ řekl Colin, „pět let sem nebo tam. Do třiceti let je s Nezdarou konec. S Amarantou taky. A Miláček, ta už bude chudinka hezky dávno pod drnem.“

„Neřvi,“ řekla Menou, aby utišila Moma, který seděl, nebo spíš ležel na protějším sedátku a při slovech o budoucím skonu kobyly Miláčka se dal do breku. „Nikdo neříká, že to má být zítra, to jen tak povídáme, co bude za třicet let. A kde tebe bude za třicet let konec, vrtáku!“

„No co,“ poznamenal Meyssonnier, „teď mu je devětačtyřicet. Za třicet let, to máš sedmdesát devět. Ještě nebude tak starý.“

,A já ti zas něco řeknu,“ opáčila Menou. „Moje matka umřela v sedmadevadesáti, ale já se takového stáří těžko dožiju, obzvlášť když teď nemáš nikde doktora Stačí maličká chřipka, a už se vezeš.“

„Kde to máš psáno,“ namítl Peyssou, „dřív se na venkově moc nedoktorovalo, a lidi se stejně kolikrát dožili pěkného věku. Třeba náš děda.“

„Tak řekněme padesát,“ řekl Colin s odstínem podráždění v hlase. „Do padesáti let jsme v háji všichni, jak tu sedíme, možná kromě Tomáše, tomu bude pětasedmdesát. No, kamaráde,“ dodal k Tomášovi, „to bude vyražení, až zůstaneš na Malevilu jako kůl v plotě.“

Rozhostilo se mlčení tak tíživé, že jsem zvedl hlavu od knihy. Stejně jsem z ní ten večer nedokázal přečíst ani řádek, dělalo mi starost, že po zrození Nezdary všichni tak hluboce poklesli na duchu. Na Menou jsem neviděl, protože seděla na lavičce za mnou, a Moma, rozvaleného na sedátku z druhé strany krbu, mi víceméně zacláněly plameny a kouř, mohl jsem však zcela volně, a aniž je to uvádělo do rozpaků, pozorovat všechny čtyři muže; jejich tváře jsem měl totiž rovnou před sebou, a sám přitom seděl zády k ohni, jehož teplo a světlo na mne dopadalo jenom zprava (přičemž zleva jsem tak mrzl, že jsem během večerního dýchánku přešel s knihou a stoličkou k podezdívce při protější straně, abych si ohřál taky druhou půlku těla).

Tomášovi se jako obvykle nepohnul jediný sval ve tváři. Z Peyssouovy kulaté, dobrácké papuly s širokými ústy, mohutným nosem, velikýma, trochu vystouplýma očima a čelem tak nízkým, že to vypadalo, jako by se počátek jeho vlasového porostu měl co bránit, aby nesplynul s obočím, mohl člověk vyčíst krutou bolest jako z otevřené knihy. Ale skoro větší strach šel z malého Colina, z jeho zahořklosti. Gondolovitý úsměv mu sice zůstal, ale vymizela z něho jakákoli stopa veselí. Meyssonnierův obličej zšedl jako stará fotografie v zásuvce. Měl sice pořád tu protáhlou tvář s párem šedivých, blízko u sebe posazených očí, s vysokým, úzkým čelem a nakrátko sestřiženým ježkem, ale všechen žár se z ní vytratil.

„To není tak jisté,“ řekl Peyssou a otočil hlavu ke Cólinovi. „Ať je Tomáš jak chce mladý, není vůbec jisté, že tady zůstane jako poslední. To by pak na malejackém hřbitově leželi jen samí starci, a víš, že to tak není. Ale ne snad, aby to vzal Tomáš nějak ve zlém,“ dodal zdvořile jako pravý venkovan a naklonil se lehce k Tomášovi.

„Pro mě je to každopádně jasné,“ řekl Tomáš nevzrušeně, „kdybych tu zbyl sám, prostě donjon a šup dolů!“

Měl jsem mu za zlé, že to řekl, a zrovna ve chvíli, kdy byli všichni tak skleslí.

„A vidíš, chlapče,“ ozvala se Menou, „takhle bych nemluvila. Kdybych já měla zůstat na Malevilu sama, nesáhnu si na život, dokud by tady byl dobytek. Kdopak by se o něj staral?“

„Máš pravdu,“ řekl Peyssou, „je tu dobytek.“

Byl jsem mu za tu okamžitou poznámku i tón, kterým ji vyslovil, vděčný.

„Dobytek,“ namítl malý Colin živě, ale s trpkostí, jež byla pravým opakem veselého a jaksi lehkonoze hravého tónu, jakým hovoříval dřív, „ten už si bez tebe poradí To se ví, teď ne, když je všechno spálené a zničené, ale jen co zas vyraší tráva, stačí Adéle a Princezně jen otevřít vrátka, a vždycky se o sebe nějak postarají.“

„Však on je dobytek,“ řekla Menou, „koneckonců pro člověka taky společnost. Třeba Pavlína, vzpomínám si, jak tenkrát jejího muže klepla mrtvice a spadl z vleku, a pak jí zabili syna v alžírské válce. Zůstala v celém hospodářství sama a pamatuju se, jak mi říkala:,To bys nevěřila, Menou, ale já tomu dobytku celý den něco povídám.’“

„Pavlína byla stará,“ namítl Peyssou, „a čím je člověk starší, tím víc se drží života. Vážně nepochopím proč.“

„Na stará kolena to pochopíš,“ řekla Menou.

„Nemyslel jsem při tom na tebe,“ ujistil ji čahoun Peyssou, vždycky pozorný, aby se někoho nedotkl, „a nemůžeš to ani srovnávat. Pavlína už skoro nemohla na nohy. A ty běháš jako čamrda.“

„Inu jo!“ povzdechla Menou. „Běhám, běhám, až jednou doběhnu na hřbitov. Co už zase brečíš, vrtáku,“ dodala na Momovu adresu. „Přece ti povídám, že se nemluví o zítřku.“

Jedna věc mi vrtá v hlavě,“ řekl Meyssonnier. „Od té doby, co Adéla a Princezna slehly, často na to myslím. Za padesát let nebude na zemi človíčka, ale zato krav a prasat jako much.“

„To je fakt,“ přisvědčil Peyssou a naklonil se k ohni, mohutná předloktí opřená o rozkročená kolena. „Taky už mě to napadlo. A řeknu ti, Meyssonniere, že se s tou myšlenkou nedokážu smířit: Malejac s lesy, loukami, kravami, a nikde človíčka.“

Nastalo mlčení a všechny tváře se s jakýmsi chmurným ustrnutím zahleděly do ohně, jako by v něm mohly zahlédnout obraz budoucnosti nastíněné Peyssouem: Malejac s lesy, loukami, kravami, a nikde ani človíčka. Hleděl jsem na kamarády a viděl v nich svůj vlastní obraz. Člověk, jediný z živočichů, který je schopen pojmout myšlenku vlastního zániku, a také jediný, kterého to pomyšlení drtí. Jak podivný tvor: dokáže tak zuřivě sám sebe ničit, a přitom stejné zuřivě lpí na životě.

„Čili přežít,“ prohlásil Peyssou jakoby na závěr nějaké dlouhé úvahy, „není ještě všecko. Aby tě život zajímal, musí po tobě pokračovat dál.“

Jisté při těch slovech vzpomněl na Yvettu a své dvě děti, protože mu náhle ztuhla tvář, zůstal sedět jako zkamenělý, ústa pootevřená, obé předloktí na kolenou, a nepřítomnýma očima se zahleděl do ohně.

„Nikde není psáno, že jsme přežili jen my,“ ozval jsem se po chvíli. „Malevil ochránila skála, zaclonila nás od severu jako hradba. Možná se to někde jinde odehrálo podobně, a třeba ani ne daleko od nás.“

Ale jmenovat přímo La Roque jsem se chránil, abych v nich neprobudil příliš velkou naději, jež by pak mohla být zklamána.

„Jenže sklep jako na Malevilu,“ namítl Meyssonnier, „hned tak nenajdeš.“

Potřásl jsem hlavou.

„Hlavní nebyl sklep, ale skála. Vezmi si dobytek v Porodnici, vydržel to.“

„Porodnice je sluj, a pěkné hluboká. Navíc uvaž tu sílu kamene nad ní a po stranách. A co my víme, třeba jsou zvířata odolnější než my.“

„Ano, ale já si myslím,“ namítl jsem, „že my se zas dokážeme lépe bránit po morální stránce.“

„Podle mne,“ řekl Tomáš, „dobytek nezkusil tolik co my. Žár zasáhl Porodnici asi prudčeji, ale netrval dlouho. Ovzduší tam brzy ochladlo. Kdežto sklep sálal jak rozžhavená pec.“

Pohlédl na mne a dodal:

„Ale jinak s tebou souhlasím; sem tam někde hrstka lidí jisté přežila. Dokonce i ve městech.“

Zmlkl, jako když utne, a pevné sevřel rty, snad aby nemohly povědět víc.

„Hm, víš, tomu já nevěřím,“ potřásl Meyssonnier hlavou.

Colin opět zvedl obočí, Peyssou pokrčil rameny. Oba se v podstatě zabydleli v neštěstí a o ničem jiném už nechtěli slyšet, jako by v hlubinách svého zoufalství nacházeli jakýsi pocit bezpečí a báli se ho ztratit.

Velice dlouho nikdo nepromluvil Pohlédl jsem na hodinky: necelých devět. Oheň ještě zdaleka nestrávil svou dávku dřeva. Bylo škoda vzdát se jeho tepla a odebrat se už na kutě do vymrzlých pokojů. Dal jsem se zas do čtení, ale ne na dlouho.

„Copak to čteš, ty můj chudero?“ zeptala se Menou.

„Chudero“ u ní nebyl výraz soucitu, nýbrž láskyplné oslovení.

„Starý zákon.“

„Prostě Písmo svaté, jestli ti to říká víc,“ dodal jsem po chvilce.

Nepochyboval jsem totiž, že Menou zná bibli jen z katechismu, totiž ve zkrácené a vykuchané verzi.

„No bodejť,“ řekla, „tuhle knížku míval často v ruce tvůj“ strýc, už ji poznávám.“

„Cože?“ podivil se Meyssonnier, „ty čteš takové věci?“

„Slib daný strýčkovi,“ odvětil jsem krátce. „Je to ostatně docela zajímavá četba.“

„No co, Meyssonniere,“ ozval se Colin a tváří jako by se mu skoro mihl zákmit někdejšího úsměvu, „už jsi zapomněl, žes býval z katechismu vždycky nejlepší?“

„Šprtoun,“ řekl Peyssou s kratičkým zábleskem veselí. „Všecko to ze sebe vždycky sypal jak z rukávu.“

„Já si hlavně vzpomínám,“ pokračoval, „na toho mrňouse, jak ho bratři prodali do otroctví.“ A po krátkém zamyšlení dodal: „Je to tak, nejhorší sprosťáctví můžeš vždycky čekat od někoho z rodiny.“

Všichni se odmlčeli.

„A co kdybys nám přečetl kousek nahlas,“ navrhla pojednou Menou.

„Nahlas?“

„A proč ne?“ řekl Peyssou, „já bych si ty historie poslechl docela rád, stejně už z nich dávno nic nevím.“

„Emanuelův strýc,“ řekla Menou, „mi z téhle knížky někdy večer kousky čítával, byl chuděra odjakživa tak hodný.“

„Nedělej drahoty, Emanueli,“ přidal se Colin.

„Tak začni,“ vybídl mě Peyssou.

„Ale bude vás to třeba nudit,“ namítl jsem, vyhýbaje se pohledem Tomášovi.

„I ba ne, ba ne,“ řekla Menou, „bude to pořád lepší než mluvit jen tak nazdařbůh anebo přemílat myšlenky v hlavě. Obzvlášť, když teď máme po televizi nezapomněla dodat.

„Moje slova,“ řekl Peyssou.

Pohlédl jsem na Meyssonniera, potom na Tomáše, ale žádný z nich mi pohled neoplatil.

„Tak dobrá, pokud všichni souhlasí,“ řekl jsem po chvilce.

A protože ti dva pořád mlčeli a koukali do ohně, zeptal jsem se:

„Co ty, Meyssonniere?“

Nečekal, že zaútočím tak zpříma. Narovnal se na židli a opřel se zády o lenoch.

„Já jsem materialista,“ prohlásil důstojně, „ale pokud mě nikdo nenutí věřit v Boha, nic proti tomu, dějiny židovského lidu si milerád vyposlechnu.“

,A Tomáš?“

Tomáš, obě ruce v kapsách, nohy pohodlně natažené před sebe, nespouštěl oči ze špičky svých bot.

„Když už si čteš bibli potichu,“ řekl nezúčastněné, „proč bys ji nemohl číst nahlas?“

Odpověď to byla šalamounská, ale spokojil jsem se jí. Taky jsem si v duchu říkal, že trochu četby může kamarádům docela prospět. Během dne měli co dělat, ale večer to bývalo zlé, chybělo jim náhle teplo domova. Docházelo k chvílím takřka nesnesitelného mlčení a člověk mohl v takových okamžicích málem očima sledovat, jak jim myšlenky donekonečna krouží prázdnem, v něž se proměnily jejich životy. A mezi tím, jak jsme nyní žili, a způsobem života primitivních biblických kmenů byla koneckonců i určitá podobnost. Nepochyboval jsem, že to bude kamarády zajímat. Možná dokonce, že v oné houževnatosti, s jakou Židé lpěli na životě, najdou i určité povzbuzení.

Přešel jsem se zavřenou knihou a stoličkou k protější straně krbu ohřát se zase zleva. Menou přihodila do ohně pár větviček, abych líp viděl, já otevřel knihu na první stránce a jal se číst Genezi.

V průběhu četby mě zachvátilo pohnutí, do něhož se zároveň mísila ironie. Celý ten text byl bezesporu nádherná báseň. Zpěv o stvoření světa, a já ho předčítal uprostřed světa propadlého zkáze lidem, kteří přišli o všecko.

Tomášova poznámka

Dokud má čtenář určité podrobnosti ještě v čerstvé paměti, rád bych upozornil na dva omyly, jichž se Emanuel ve svém vyprávění dopustil.

1. Podle mého soudu Emanuel ve sklepě několikrát ztratil vědomí; byl jsem totiž po celou dobu vedle něho, ale většinou mě vůbec neviděl a ani neodpovídal, když jsem na něj promluvil. Jedno ale každopádně tvrdím: ani na okamžik jsem ho nespatřil, že by se ponořil do kádě s vodou od vyplachování lahví. A nikdo jiný také ne. Celá ta scéna včetně výčitek svědomí, jež si pak dělal pro své „sobectví“, byla patrně jen výplodem jeho blouznící mysli.

2. Když se ve sklepě zjevila „děsivá“ Germainova postava, dveře pak nezavřel Emanuel, ale Meyssonnier. Emanuel se zřejmě ve svém polovičním bezvědomí s Meyssonnierem ztotožnil, přičemž je zajímavé, že jeho pohyby popisuje tak přesně, jako by psal doopravdy o sobě: obzvlášť to, jak se Meyssonnier dovlekl po čtyřech ke dveřím, aniž se přiblížil k Germainovu tělu.

A ještě bych rád dodal toto:

Jsem sice ateista, ale ne antiklerikál, a jestliže jsem ten večer, kdy Emanuel začal číst z bible, projevil určitou rezervovanost, pak jen proto, že na mne ten obřad – není to možná správné slovo, ale jiné mě nenapadá – dělal dojem, jako by ještě podtrhoval, co už se i bez toho projevovalo dost nápadně: totiž jakýsi až religiózní ráz Emanuelova vlivu na lidi kolem něho. A když Emanuel ten text čte, hlas mu ke všemu jaksi zkrásní, zvážní a zachvívá se pohnutím. Nepopírám, že to je člověk vynikající představivosti a že v něm vzbouzí pohnutí spíš literární stránka věci. Ale tady právě vidím nebezpečí: může to zmást.

Říci o Genezi jako on, že to je „nádherná báseň“, znamená až příliš zlehčovat vědecké omyly, jimiž se hemží.