Malevil

4

Znovu pročítám své řádky a bijí mě do očí některé věci, které jsem předtím, než jsem tento příběh začal psát, nepostřehl. Například žasnu, jak mohl Germain, už v agónii a vysvlečený chudák ohněm dokonce i z kůže, sebrat vůbec sílu, že doběhl až k nám. Napadá mě, že možná některý zákazník vzkázal něco naléhavého k Sedmi bukům, a protože Germain věděl, že jsem ve sklepě, kde telefon neuslyším, sedl na motorku a pohroma ho stihla, když už vjížděl na Malevil, čili v místech, kde byl před postupující ohnivou záplavou do určité míry chráněn skalním srázem. Takže ho obrovský plamenný jazyk, který se rozlil od severu k jihu jako blesk, tak říkaje olízl jen svým okrajem. A to myslím také vysvětluje, že ho oheň nestrávil jako většinu malejackých obyvatel, po nichž zbylo jen pár zčernalých kostí pod vrstvou popela.

Dostat se na nádvoří před donjonem o několik vteřin dřív, možná se zachránil. Samotný hrad utrpěl totiž poměrně málo, před výhní ho zaclonila obrovská masa skály, čnící nad ním ze severní strany.

Další podivná věc: od chvíle, kdy ve sklepě propuklo to burácení (což je, opakuji znovu, směšný výraz) a ten pekelný žár, jako by mne i mé společníky stihla jakási paralýza, ochrnutí údů, jazyka, dokonce i mozku. Mluvili jsme minimálně, ještě míň se hýbali a nejvíc žasnu nad tím, že dokud se neobjevil Germain, ani na okamžik mi nesvitlo v hlavě, co se asi děje venku mimo sklep. Uvažoval jsem jen ve zcela matných termínech dokonce i potom, a z přerušení proudu, vytrvalého ticha rozhlasových stanic, nelidského rachotu a příšerně stoupnuvší teploty nevyvozoval žádné závěry.

Ztratil jsem nejen schopnost uvažovat, ale současně i pojem o čase. Dodnes nedokážu říci, kolik minut uplynulo od chvíle, kdy zhaslo světlo, do okamžiku, kdy se otevřely dveře a vešel Germain. Souvisí to myslím s narušením percepce, měl jsem „okna“, vnímal jen útržkovitě a velmi ochable.

Opustilo mé i mravní cítění. Ne okamžitě, zpočátku jsem ještě vynaložil všechny síly, abych pomohl Meyssonnierovi. Ale to byl, abych tak řekl, poslední záblesk. Pak už mi ani nepřišlo na mysl, že zabrat pro sebe jedinou káď s vodou, kterou jsme měli, ponořit se do ní a zůstat v ní tak dlouho není zrovna projev altruismu. Ovšem neudělat to, měl bych pak dost síly dolézt po čtyřech ke dveřím, jež nechal Germain otevřené, a zavřít je? Později jsem si uvědomil, že se nikdo z ostatních ani nepohnul, všichni jen s trpící tváří upírali oči na zející otvor.

Taky jsem napsal, že jak jsem ochable a se svěšenou hlavou klečel na všech čtyřech sotva metr od Germaina, chyběla mi síla doplazit se až k němu. Spíš by se hodilo slovo odvaha, protože dolézt potom zpátky ke kádi jsem dokázal. Ve skutečnosti mé v tom okamžiku ještě ochromovala hrůza z předchozího pohledu na jeho vztyčené, napuchlé a zkrvácené tělo s napůl odpadlými cáry masa, které z něho visely jako košile roztrhaná při nějakém zápase. Germain byl vysoký a statný, kdežto já v tu chvíli seděl všecek schoulený a svíce navíc vrhaly na klenbu jeho nesmírně zvětšený stín, což obojí možná způsobilo, že mi náhle připadal obrovský a strašlivý, jako kdyby vešla sama smrt, a ne jen jedna z jejích obětí. A ke všemu stál, kdežto nás všechny tiskla zesláblost k zemi. A vrávoral zpředu nazad, modré oči zabodnuté do mých, a já v tom vrávorání cítil jakousi hrozbu, jako kdyby se měl vzápětí na mne skácet a zahubit mě.

Ke kádi jsem potom sice dolezl, ale vzdal se záměru usadit se v ní; ponořením ruky jsem totiž s úžasem zjistil, že je voda příliš horká. Správně jsem měl usoudit, že se mi to jenom zdá a vlastně to znamená, že se vzduch začíná ochlazovat, ale to mi ani na vteřinu nepřišlo na mysl, stejně jako mě nenapadlo podívat se na teploměr nad nádrží a tím se o tom přesvědčit. Neopouštěla mě jediná myšlenka: dostat se pryč z dlaždic. Namáhavě jsem vyšplhal na dva vinné sudy postavené těsně vedle sebe. Uvelebil jsem se napříč, zadek v prohlubni mezi zaobleným dřevem, nohy a horní část trupu z každé strany nahoře. Dřevo mi poskytlo málem pocit chladu a pohodlí, ale dlouho jsem si neliboval, byl jsem příliš ztýraný, i když teď muka nabyla jiné podoby. Pot už trochu ustával, dýchalo se mi volněji, ale pálily mé dlaně, kolena, boky a hýždě, prostě každý kousek těla, který přišel do styku s podlahou. Zaslechl jsem čísi tiché sténání a s náhlým nepokojem začal útržkovité myslet na ostatní, až jsem pojednou zahanbené zjistil, že sténám já sám.

Nic není tak subjektivní jako bolest, to jsem si později uvědomil. Mé spáleniny byly jen velice povrchové, zcela neúměrné bolesti, jakou jsem v tu chvíli cítil. Jen se mi trochu vrátily síly a začal jsem jednat, zapomněl jsem na ně.

Důkazem, že nebyly příliš vážné, je ostatně fakt, že jsem dokonce i zdříml a nějakou dobu spal; po probuzení jsem zjistil, že velké svíce v nástěnných svícnech dohořely a někdo o kus dál zapálil další. A náhle mé zalil po celém těle a hlavně po zádech ledový chlad. Až mě to roztřáslo. Zapátral jsem očima po šatech, nespatřil jsem je, pak jsem mimoděk změnil úmysl, rozhodl se slézt ze svého hradu a podívat se na teploměr. Dostat se až k němu byla učiněná muka. Svaly mi ztuhly skoro v křeč a dlaně bolely při každém pohybu. Teploměr ukazoval něco přes třicet, ale bylo marné si říkat, že je pořád ještě vedro, že nemám vůbec důvod klepat se zimou, rozumem se ten třes nedal prosté zarazit. Otočil jsem se a spatřil Peyssoua, jak stojí opřený o sud a obléká se. Viděl jsem kupodivu jen jeho, ačkoli všech pět ostatních tam bylo taky. Jako by mé oči ze samé únavy odmítaly pojmout naráz víc než jeden předmět.

„Oblékáš se?“ řekl jsem přihlouple.

Jo, oblékám,“ hlesl chabě, ale jako by se nic nedělo. Jdu domů. Yvetta má určité starost.“

Pohlédl jsem na něj. Jeho zmínka o manželce mi projela mozkem až s brutální jasností. Zvláštní věc, ale zdálo se mi, jako by to osvícení mělo barvu, teplotu a tvar. Bylo bílé, ledové a prořízlo mi srdce jako nůž. Hleděl jsem na Peyssoua, jak se obléká, a teprve v tu chvíli mi skutečně došlo, jakou událost to prožívám.

„Co na mě tak koukáš?“ řekl zhurta.

Sklopil jsem hlavu. Nevím proč, ale najednou mi připadalo, jako bych se vůči němu nějak strašlivé provinil.

„Ale nic, bráško, nic,“ odvětil jsem chabě.

„Kouknul ses na mě,“ vyjel znovu a ruce se mu tak třásly, že nebyl s to obléknout si kalhoty.

Nic jsem na to neřekl.

„Kouknul ses na mé, to nemůžeš popřít,“ pokračoval s nenávistným pohledem a při všem vysílení tak rozčilené, až by byl člověk zaplakal.

Mlčel jsem. Byl bych mu rád něco řekl, ale chyběla mi slova.

Hledaje nějakou oporu, rozhlédl jsem se. A konečně jsem spatřil všechny ostatní. Spíš vlastně odhalil, postupně, jednoho po druhém, s bolestným, vždy znovu opakovaným úsilím, z něhož se mi dělalo na zvracení.

Menou seděla všecka zsinalá, Momovu hlavu na klíně, a takřka nepostřehnutelně ho kostnatými prsty hladila po špinavých vlasech. Meyssonnier s Colinem seděli strnulí, jako omráčení vedle sebe, oči sklopené. Tomáš stál opřený o sud, v jedné ruce držel Momův zapnutý tranzistor a druhou pomaličku a stále znovu přejížděl hledáčkem od jednoho konce stupnice na druhý v marné snaze vypátrat někde na světě lidský hlas. Jeho soustředěná tvář se teď podobala kamenné soše už nejen svými rysy, ale dokonce i barvou a málem i konzistencí.

Nikdo mi pohled neoplatil. Vzpomínám si, že jsem jim to měl v tu chvíli k smrti za zlé a pocítil stejně bezmocnou nenávist, s jakou na mne předtím pohlédl Peyssou. Jako novorozeně, které se rozkřičí bolestí, když mu prvně vnikne do plic vzduch, i my se tak dlouhé hodiny choulili do sebe samých, že nám teď přicházelo velice zatěžko navázat opět kontakt s druhými.

Ozvalo se ve mně pokušení vykašlat se na Peyssoua, ať si dělá, co chce. Když to vidí takhle, řekl jsem si v duchu nevybíravě, tak ho spánembohem nechme. Samotného mě ta sprostota tak překvapila, že jsem v tu ránu změnil rejstřík a začal ze slzavého konce: Peyssou, můj bráška Peyssou.

Sklopil jsem hlavu. Tonul jsem v úplném zmatku. Každá má reakce byla výstřední a vůbec se mi nepodobala.

Nakonec jsem řekl jaksi nesměle, jako bych se cítil v neprávu:

„Může být ještě trochu nebezpečné vycházet teď ven.“

A jen jsem tu větu vyslovil, přišlo mi skoro až komické, jak strašně daleko má do toho, aby vystihla situaci. Peyssoua však stejné rozčilila.

„Nebezpečné? Proč nebezpečné? Jak můžeš vědět, že by to bylo nebezpečné?“ procedil zlostné mezi zuby, třebaže sotva mluvil, stejné jako předtím já.

Navíc to znělo zcela falešně. Jako by hrál komedii. Já té hře rozuměl a bylo mi do pláče. Sklonil jsem čelo a pocítil takovou únavu a skleslost, že chybělo málo, a byl bych nechal doopravdy všechno plavat. Zabránily mi v tom Peyssouovy oči v okamžiku, kdy jsem opět zvedl hlavu. Byly rozzuřené, ale taky prosily. Žadonily přímo úpěnlivé, ať nic neříkám, ať mu jeho slepotu dopřeji co nejdéle, jako by snad teprve má slova měla dodat plné podoby strašlivému neštěstí, jež ho potkalo.

V tu chvíli jsem pochopil, že je mu všechno jasné – stejně jako Colinovi, jako Meyssonnierovi. Ti se však snažili před krutou ztrátou utéci, hledali záchranu v otupení a nehybnosti, kdežto Peyssou utíkal vpřed, všechno popíral a chtěl běžet se zavřenýma očima až ke svému v popel obrácenému domu.

Nakousl jsem v duchu různé věty a pro jednu z nich už se skoro rozhodl: Poslyš, Peyssou, když uvážíme, jak horko bylo tady… Ale ne, takhle to nešlo. Bylo to příliš jasné. Opět jsem tedy jen sklopil hlavu a neústupně prohlásil:

„Takhle odejít nemůžeš.“

„A kdo mi v tom zabrání, snad ne ty,“ odvětil Peyssou hádavě. Bylo dojemné, jak se snažil o chvástavý tón, ačkoli sotva mluvil.

Nic jsem neodpověděl. V chřípí a dole v krku mi seděl jakýsi odporný, mdlý a nasládlý pach. Když zhasly oba svícny, každý po dvou svíčkách, kdosi, snad Tomáš, zapálil jiný o kousek dál, ale část sklepa u vodní nádrže, kde jsem právě stál, byla skoro celá pohroužena v temné příšeří. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že se ten nechutný pach line z Germainova těla, jež leželo stěží viditelné u dveří.

Došlo mi, že jsem na ně načisto zapomněl. Peyssouovy oči, pořád ještě s oním nenávistným a zároveň prosebným výrazem upřené do mých, zalétly k mrtvole také, a zdálo se, že na okamžik zkameněl. Rychle a jaksi zahanbeně odvrátil zrak, jako by nehodlal připustit, co spatřil. On jediný měl teď na sobě šaty, ale přestože cesta ke dveřím byla volná a v odchodu se mu nedalo nijak zabránit, nehýbal se z místa.

„No tak, Peyssou, takhle odejít nemůžeš,“ opakoval jsem jen neústupné, neschopný vložit do hlasu aspoň trochu energie.

Měl jsem si ta slova odpustit, zbytečně Peyssouovi poskytla další chabý popud k odchodu. Bokem, ani zcela pozpátku, ani zády k nám, udělal pár váhavých, neobratných kroků ke dveřím.

V tu chvíli mi přišla pomoc ze strany, odkud jsem to nejmíň čekal. Menou otevřela oči a zcela přirozeně, jako by neležela nahá a zsinalá ve sklepě, ale seděla v kuchyni vstupní věže, prohlásila v nářečí:

„Emanuel má pravdu, chlapče, takhle odejít nemůžeš. Musíš něco pojíst.“

„Ne, ne,“ odvětil Peyssou rovněž nářečím: „Díky, není potřeba. Díky.“

Nicméně, chycen do pasti venkovské pohostinnosti s jejím složitým rituálem odmítání a ústupků, přece jen se zastavil.

„Ale ano, ano,“ pokračovala Menou krok za krokem v zaběhaném obřadu, „však ti neuškodí, když si něco vezmeš. A nám taky ne. Pane le Coultre,“ obrátila se francouzsky na Tomáše, „půjčil byste mi váš nožík?“

„Povídám ti, že to není potřeba,“ bránil se Peyssou, ale všechna ta slova mu přinášela nesmírnou úlevu. Hleděl na Menou s dětinskou vděčností, chytal se jí jako záchranného stébla, ztělesňovala mu známý, bezpečný svět.

„Ale ano, ano,“ opakovala Menou s klidnou jistotou, že Peyssou nakonec ustoupí. „Počkej, uhni trochu, ať se můžu zvednout,“ obrátila se k Momovi, odstrčila jeho hlavu z klína, a protože se jí, sténaje, začal věšet na kolena, dodala v nářečí: „Tak už dost, ty bábovko,“ a vlepila mu políček, až to mlasklo. Nevím, odkud ty zásoby síly brala, protože když vstala, nahá, droboučká, jenom kost a kůže, znovu jsem užasl, jak vypadá křehce. A přece docela sama, bez cizí pomoci, rozvázala nylonový provázek od jedné z uzených kýt, jež nám visely nad hlavami, šunku po něm spustila a sundala ji. Momo bledý, vyděšený hleděl za ní a krátce sténavé po ní volal, jako když pláče nemluvně. Až když se zas vrátila a položila šunku na sud nad synovou hlavou, že ji rozbalí, přestal pofňukávat a začal si dumlat palec, jako by se skokem vrátil do stadia nejranějšího dětství.

Jak Menou stála, rukojeť nože pevně sevřenou v hubené dlani, a s vypětím sil krájela šunku položenou na sudu na drobné, ale dost silné plátky, hleděl jsem na ni. Vlastně na její tělo. Měl jsem pravdu, podprsenku opravdu nenosila, na hrudi jí visely jen dvě malé, splasklé a svraštělé kapsičky. Pánevní kosti pod neplodným břichem jí tvořily hrboly, lopatky měla vystouplé a hýždě, hubenější než opičí, jako pěstičku. Až dosud pro mne slovo „Menou“ znamenalo prostě jméno, jméno prolnuté láskou, úctou a trochou podrážděnosti, jak už to mezi námi chodilo. Teprve dnes, kdy jsem ji poprvé spatřil svlečenou, mi došlo, že „Menou“ je také tělo, a možná že tělo jediné ženy, která přežila, a vida jeho zchátralost, pocítil jsem bezmezný smutek.

Poskládala si plátky šunky do pravé ruky jako karty, a počínajíc mnou a končíc Momem, všechny nás podělila. Momo s divokým skřekem chňapl po svém dílu, a pomáhaje si prsty, nacpal si ho rázem celý do pusy. Okamžitě zrudl jako krocan a neudusil se jen dík matce, která mu násilím rozevřela čelisti, zajela mu drobnou rukou do krku a překážku odstranila. Na to pokrájela uslintaný plátek Tomášovým nožem na malé kousky a s hubováním, případně i s políčkem, kdykoli ji kousl do prstů, je vkládala synovi do úst.

Letmo, bez úsměvu i znechucení jsem je pozoroval. Sliny se nad šunkou sbíhaly i mně; sotva mi Menou podala můj plátek, sevřel jsem ho oběma rukama a pustil se do něho zuby málem stejné dravé jako Momo. Maso bylo hodně slané, ale každé to bohatě přesolené sousto vepřového mi působilo neuvěřitelné blaho. Neušlo mi, že kamarádi hltají svou porci stejně jako já, dokonce i Peyssou; každý z nich poodešel kousek od ostatních a vrhal kolem sebe pohledy málem nepřátelské, jako by se bál, že mu někdo jeho plátek ukradne.

Skončil jsem o nějakou chvíli dřív než ostatní, rozhlédl se po koši s plnými láhvemi a zjistil, že je prázdný. Žízeň jsem tedy nehasil jen já. Potěšilo mě to, protože už se ve mně začaly ozývat výčitky, že jsem tak dlouho okupoval káď. Vzal jsem dvě prázdné láhve, zamířil ke stáčedlu, znovu rozdal sklenice a všem dokola nalil. Teď už mě nezajímalo, kterou z nich upatlal Momo. Kamarádi beze slova pili, tak jak předtím mlčky pojedli, propadlé a mžikající oči upřené na šunku položenou na sudu, kde ji Menou prve krájela. Menou, opřená ještě o sud, pochopila jejich pohledy, ale oblomit se nedala. Jakmile dopila svou sklenici, s neúprosnou rozhodností šunku opět zabalila a vytáhla vzhůru nad naše hlavy, kam na ni nikdo nemohl. Až na Peyssoua jsme byli dosud všichni nazí, a jak jsme tak přihrbeni únavou mlčky stáli a lačně upírali oči na maso pověšené v přítmí pod klenbou, nelišili jsme se příliš od pralidí, kteří žili v mamutí jeskyni nad řekou nedaleko Malevilu v dobách, kdy se člověk sotva vyklubal z lidoopa.

Dlaně ani kolena mě ještě nepřestaly bolet, ale začala se mi opět vracet síla i schopnost uvažování a já si uvědomil, jak velice málo mluvíme a pečlivě se chráníme jakkoli komentovat, co se stalo. V tu chvíli mi také poprvé přišlo trochu hanba, že jsem nahý. Totéž pocítila zřejmě i Menou. Tichým hlasem totiž náhle pohoršené řekla:

„Propána, jak já to tu chodím!“

Promluvila francouzsky, jazykem oficiálních a zdvořilostních pocitů. Následována ostatními, začala se ihned oblékat, dodávajíc v nářečí, nahlas a už jiným tónem:

,A ke všemu pro chlapy žádná paráda.“

Navlékal jsem šaty a po očku sledoval Colina s Meyssonnierem; Peyssoua raději co nejmíň. Meyssonnierova bezvousá tvář byla protáhlá a vpadlá a oči mu bez ustání mžikaly. Na Colinových ústech dosud tkvěl gondolovitý úsměv, ale podivně strojený a strnulý, nemající nic společného s úzkostí, jež mu seděla v očích. Pohledu na Peyssoua jsem se pečlivé vyhýbal, abych ho nepřiměl k odchodu. Nezdálo se totiž, že by se k tomu chystal, přestože už pojedl a popil, a neměl tedy důvod otálet. Dobrácké tlusté rty se mu chvěly, v širokých lících mu křečovité poškubávalo a jenom stál, ruce svěšené a kolena podkleslá, jako zbavený veškeré vůle i naděje. Postřehl jsem, že neustále zalétá pohledem k Menou, jako by čekal, že za něj rozhodne, co má udělat.

Přistoupil jsem k Tomášovi. Viděl jsem ho jen nejasně, sklep byl v těch místech pohroužen v tmu.

„Co říkáš,“ zašeptal jsem, „je riskantní vyjít ven?“

„Jestli myslíš kvůli teplotě, tak ne. Už klesla.“

„Může být ještě jiný důvod?“

„Samozřejmě. Spad.“

Pohlédl jsem na něj. Na spad jsem nevzpomněl. Tomáš tedy o povaze události vůbec nepochyboval.

„Takže bude lepší počkat?“

Pokrčil rameny. Tvář měl bez života a hlas ponuře bezbarvý.

„Spad se může objevit za měsíc, za dva, za tři…“

„Tak co tedy?“

„Kdyby ti to nevadilo, půjčím si z tvé skříně Geigerův počítač, co máš po strýci, a budeme mít jasno. Aspoň prozatím.“

„Ale tím sám riskuješ!“

Nepohnul ani svalem, tvář jak z kamene.

„Víš,“ odpověděl týmž ponurým, bezbarvým hlasem, jako by hovořil stroj, „naději na přežití máme stejné minimální. Žádná flóra ani fauna, jak dlouho to může trvat.“

„Ne tak nahlas,“ upozornil jsem ho, protože mi neušlo, že si ostatní sice netroufají přikročit k nám blíž, ale natahují uši.

Sáhl jsem beze slova do kapsy pro klíč od skříně a podal mu ho. Tomáš si beze spěchu oblékl pršiplášť, nasadil motocyklistickou helmu a veliké ochranné brýle a navlékl rukavice. Působil v tom vystrojení v černém pršiplášti a černé helmě dost děsivě.

„Může ti to k něčemu být?“ řekl jsem pohaslým hlasem a dotkl se ho rukou.

Jeho oči za skly brýlí zůstaly zasmušilé, ale po strnulé tváři mu přelétl lehký úšklebek:

„Dejme tomu, že to je přece jen lepší, než být do půl těla nahý.“

Jakmile odešel, přistoupil ke mně Meyssonnier a tiše se zeptal:

„Co chce dělat?“

„Změřit radioaktivitu.“

Upřel na mne vpadlé oči. Rty se mu chvěly.

„Myslí si, že to byla bomba?“

„Ano.“

„A ty?“

„Já taky.“

„Aha,“ hlesl a zmlkl.

Nic jiného, jen to „aha“ a potom ticho. Dokonce ani nemrkal, nezvedl sklopené oči. Protáhlou tvář měl jako z vosku. Mrkl jsem po Colinovi a Peyssouovi. Hleděli k nám, ale blíž nešli. Byli jako ochromení, na jednu stranu dychtili zvědět pravdu, na druhou se děsili nejhoršího. Tváře měli naprosto bez výrazu.

Po deseti minutách se Tomáš vrátil, na uších sluchátka a Geigerův počítač v napřažené ruce.

„V podhradí nic. Prozatím,“ řekl stručně.

Nato přiklekl k Germainovi a přejížděl počítačem nad tělem.

„Taky nic.“

Obrátil jsem se k ostatním a hlasem nepřipouštějícím námitky prohlásil:

„My dva s Tomášem teď vystoupíme na donjon trochu se rozhlédnout, co se vlastně stalo. Nehněte se odtud. Za pár minut jsme zpátky.“

Čekal jsem, že mí tři kamarádi budou něco namítat, neozvali se však ani slovem. Dosud se neprohráli z hlubokého ustrnutí, skleslosti a zmatku, a v takovém stavu přijme člověk bez váhání jakýkoli rozkaz, je-li vysloven dost rozhodně. Byl jsem si jist, že sklep neopustí ani na krok.

Sotva jsme stanuli na malém nádvoří mezi donjonem, padacím mostem a renesanční budovou, Tomáš mě pokynem zadržel a sám začal počítačem metodicky přejíždět nad zemí. Sledoval jsem ho s vyprahlými ústy od vchodu do sklepa. Zalilo mě okamžitě vedro, a mnohem horší, než jaké panovalo ve sklepě. Vůbec mě však, nevím proč, nenapadlo pohlédnout na teploměr, ačkoli jsem ho vzal s sebou.

Nebe bylo šedivé a jako z olova, světelnost velice slabá. Pohlédl jsem na hodinky: 9 hodin 10 minut. Ještě všecek zpitomělý, mátožně jsem zauvažoval, je-li teprve večer, nebo už ráno po osudném dni. Po chvíli značně bolestného přemýšlení mi konečně došlo, jak je má otázka nesmyslná: o velikonocích je v devět večer už tma. Bylo tedy doopravdy ráno po osudném dni. Strávili jsme ve sklepě den a noc.

Nad hlavami se nám neklenulo modro ani mraky, nýbrž jakýsi ponuře šedivý, jednolitý povlak; zdálo se mi, že jsme pod ním uvězněni jako pod poklopem. Na to příšeří a pocit dusivé tíhy slovo „příklop“ doopravdy sedělo. Pohlédl jsem nahoru. Nezdálo se, že by byl hrad nějak utrpěl, jen horní část donjonu, vyčnívající trochu nad skalní temeno, měla kámen dorezava ožehlý.

Po obličeji se mi už zas řinul pot a konečné mě napadlo podívat se na teploměr. Ukazoval přes padesát stupňů. Na staleté dlažbě, nad níž Tomáš přejížděl počítačem, ležely zpola zuhelnatělé mrtvolky ptáků, strak a holubů. Bývali v donjonu obvyklými hosty a já si na vrkání holubů a křik strak občas stěžoval. Teď už nebudu mít důvod. Všude panovalo ticho, jen když jsem hodné nastražil uši, mohl jsem odněkud z veliké dálky zaslechnout jakési nepřetržité praskání a sykot.

„Nic,“ oznámil mi Tomáš, vraceje se s tváří zalitou potem zpátky ke mně.

Pochopil jsem, co myslí, ale bůhvíproč, popudilo mě, že je tak stručný. Chvilku jsme oba mlčeli, a když se Tomáš nehýbal, jen stál s pozornou tváří a zřejmé také poslouchal, netrpělivé jsem řekl:

„Budeme pokračovat?“

Pohlédl mlčky k nebi.

„Tak pojďme dál,“ pobídl jsem ho, těžko zadržuje podráždění. Pramenilo nejspíš z krajní únavy, strachu a také horka. Naslouchat lidem, mluvit s nimi, dokonce se na ně jenom dívat, to všechno znamenalo bolestnou námahu.

„Mám dalekohled,“ dodal jsem, „přinesu ho.“

Můj pokoj ve druhém patře donjonu byl rozpálený žárem, ale jinak se tu zdálo všechno v pořádku. Jen olovo, do něhož byly zapuštěny drobné okenní tabulky, se na venkovní straně místy rozteklo po skle. Zatímco jsem postupně otvíral zásuvky u prádelníku, abych našel dalekohled, Tomáš zvedl telefonní sluchátko, přiložil je k uchu a několikrát zmáčkl vidlici. Tvář zbrocenou potem, vrhl jsem po něm nerudný pohled, jako bych mu vyčítal, že ve mně tím pokusem probudil kratičký záblesk naděje.

„Hluchý,“ prohlásil.

Zlostně jsem pokrčil rameny.

„Člověk se má vždycky přesvědčit,“ poznamenal Tomáš málem s jakýmsi závanem podráždění.

„Tady je,“ řekl jsem trochu zahanbeně.

Ale ten pocit jakéhosi nevraživého a bezmocného nepřátelství vůči bližním ve mně seděl pořád, ne a ne ho ovládnout. Pověsil jsem si dalekohled kolem krku a pustil se s Tomášem v patách vzhůru po točitém schodišti do nejvyššího patra. Dusným vedrem jsme div nepadali. Několikrát jsem na vyšlapaných kamenných schodech klopýtl, chytil se pravičkou zábradlí a znovu mě začala pálit dlaň. Dalekohled se mi na prsou házel sem a tam. Řemínek mě na krku nesnesitelně tížil.

Když se vyjde po točitých schodech donjonu na volné prostranství, není odtud nikam vidět, protože čtvercová terasa je obehnána asi dva a půl metru vysokou zdí. Vedou podél ní holé kamenné stupně bez podstupnic až na parapet asi metr široký, ale bez zábradlí. Právě kvůli tomuto parapetu, z něhož je vidět široko daleko po krajině, míval o mne strýček strach, když mi bylo dvanáct.

Zastavil jsem se, abych vydechl. Po nebi ani stopy. Až k obzoru, všude jen týž šedivý olověný povlak. Vzduch přímo žhnul; poslední stupně jsem zmáhal doslova bez dechu, nohy se mi třásly a pot mi kapal z čela na kameny. Až na parapet jsem si netroufl. Moc jsem nespoléhal, že udržím rovnováhu. Zůstal jsem stát na posledním stupni a Tomáš hned pode mnou.

Rozhlédl jsem se a ustrnul. Nejspíš jsem se i trochu zapotácel, protože jsem náhle cítil, jak mě Tomášova ruka tiskne ke zdi.

Nač mi oči padly nejdřív, na to jsem dalekohled ani nepotřeboval. Sedm buků dohořívalo. Ze zhroucených krovů, oken a dveří nezbývalo už nic. Proti šedivému nebi už se tyčily jen kusy zčernalých zdí a sem tam trčel ze země pahýl stromu jako kůl. Nezvedl se ani vánek. Černý hustý kouř stoupal z trosek kolmo vzhůru a místy běžela po zemi jednolitá čára rudého plamene, hned vyššího, hned nižšího jako pěna při pomalém varu.

Nedalo se takřka poznat, že vpravo o kus dál ležel někdy Malejac. Zvonice zmizela. Stejné tak i pošta. Její nehezká jednopatrová budova obvykle padla snadno do oka, tyčila se hned vpředu u silnice vedoucí po úbočí do La Roque. Vesnice teď působila, jako by ji někdo srazil pěstí k zemi a rozmetal. Nikde ani kousíček zeleně. Ani jediná střecha z červených tašek. Všechno mělo barvu popela, všude čerň a šeď, jen tu a tam chvílemi vyskočil nízký plamenný jazyk a takřka vzápětí zas doskomíral.

Zvedl jsem dalekohled k očím a roztřesenýma rukama ho zaostřil. Colin měl dům přímo ve vsi, Meyssonnier kousek stranou, na svahu k Rhunes. Po prvním se slehla zem, z druhého dosud stála jedna lomenice, podle té jsem ho poznal. Z Peyssouovy usedlosti a krásných amerických sosen kolem ní zbyla na zemi jen zčernalá hromádka.

Spustil jsem dalekohled a tiše řekl:

„Všechno pryč.“

Tomáš neodpověděl, jen sklopil hlavu.

Spíš se hodilo říci „všichni“. Na první pohled bylo zřejmé, že kromě naší malé skupinky je široko daleko celá krajina i se všemi obyvateli mrtvá. Pohled z donjonu jsem odedávna dobře znal. Když mi strýček poprvé půjčil dalekohled, proleželi jsme s kamarády z Klubu celé jedno krásné odpoledne na parapetu (ještě dnes cítím, jak mě kámen nádherné hřál do nahých stehen) a ukazovali si usedlosti stulené na úbočích. Samo sebou že za hurónského pokřiku, nadávek a smělých projevů mužnosti. Hele, vole, to je přece Favelard, no tamhle, mezi Bories a Volpiniere! Sedíš si na vočích? Vsaď se, ze to je Faverald! O krabičku gauloisek! cože, Cussac? Jo, Cussac, starou belu! Vsadím se, oč chceš, že to Cussac není! Cussac máš tamhle nalevo, vedle Galinata, poznám ho podle kůlny na tabák!

A teď jsem bloudil očima po místech, kde jsem všechny ty statky odjakživa vídal, Favelardův, Cussacův, Galinatův, Bories, Volpiniere a další a další vzdálené usedlosti, jejichž jména, i když ne vždy jejich majitele, jsem tak dobře znal, a viděl jen zčernalé trosky a dohořívající lesy.

O lesy věru nebývala v našem kraji nouze. Když se člověk díval v létě z donjonu, před očima se mu až k dalekému obzoru kadeřila svěží, temná zeleň kaštanů, tu a tam protínaná borovicemi či duby a v údolích alejemi topolů, vysazovaných pro budoucí užitek a zdobících prozatím krajinu krásnými vertikálami – a u statků se zas osaměle tyčily cypřiše, stromy drahé, pěstované pro radost a pro svůj důstojný vzhled.

A teď bylo všechno pryč, topoly, cypřiše, duby i borovice. A z nekonečných kaštanových lesů, jež pokrývaly celé kopce a jen sem tam nechávaly na rovném či mírné svažitém temeni holé místo pro louky a domy, zbývaly teď jen plameny a mezi nimi občas nějaký zčernalý pahýl dohořívající s oním praskáním a sykotem, jež jsem slyšel při výstupu ze sklepa. A hromady větvi spadaných ze stromů plápolaly na lesní prsti dál, takže se linka ohně vlnila z kopce na kopec, jako by oheň stravoval přímo samu zemi.

Na silnici v údolí Rhunes, kousek pod zříceným a zčernalým zámkem Rouzies, mi oči padly na mrtvého psa. Viděl jsem ho do všech podrobností, protože silnice byla blízko a dalekohled hodně zvětšoval. Řeknete, jeden mrtvý pes, když zahynulo takové množství lidí! Ano, je ovšem rozdíl mezi tím, co člověk ví a co vidí. Že ve vsích a usedlostech kolem Malevilu shořely stovky lidí jako pochodeň, to jsem věděl, ale ten pes byl kromě ptáků na dvoře jediný mrtvý tvor, kterého jsem spatřil, a navíc mnou otřásl jeden hrůzostrašný detail, svědčící o tom, za jakých okolností zahynul. Ubohé zvíře chtělo zřejmé utéci z nějakého pole nebo ohrady, kde zrovna bylo, rozběhlo se po dobře známé silnici, ale pracky se mu zabořily do roztaveného asfaltu, přilepilo se a uškvařilo na místě. Viděl jsem dalekohledem všechny čtyři končetiny zcela zřetelné, černavá hmota s příměsí štěrku je lapila jako past a nepovolila, ani když se pes zhroutil, jen se mu na prackách protáhla do tvaru jakýchsi maličkých kuželů a věznila je dál.

Na Tomáše jsem ani nepohlédl, dokonce jsem si ani neuvědomoval, že tu je, jako kdyby to, co se stalo, zpřetrhalo všechna pouta od člověka k člověku, a jako posedlý, neschopný tu litanii zastavit, jen jsem opakoval: „To je strašné, strašné, strašné.“ Hrdlo sevřené v kleštích, roztřesené ruce, oči zalité potem a v hlavě krom pocitu hrůzy jako vymeteno. Lehce zavanul vítr. Zhluboka jsem nadechl a rázem mě prostoupil tak příšerně silný morový pach rozkladu a spáleného masa, že se mi zdálo, jako by vycházel přímo ze mne. Bylo to na zvracení. Připadal jsem si jako živá mrtvola. Štiplavý, hnilobný, nasládlý zápach, usadil se ve mně a už se ho nikdy nezbavím. Svět se proměnil v jediný hromadný hrob a mne nechali na tom mrchovišti s kamarády samotného, abychom pohřbili mrtvé a žili v jejich pachu.

Začínal jsem ztrácet soudnost a zřejmě mi to došlo, protože jsem se obrátil a pokynul Tomášovi, že chci zpátky dolů. Na kamenné dlažbě donjonu, kde mi pohled na žároviště zakrývala okolní vysoká zeď, jsem bezvládně a jako bez života dosedl na paty. Vypovědělo mi tělo, jako bych zemřel, a nemám ponětí, jak dlouho to trvalo. Bylo to jakési psychické koma, vědomí mě sice zcela neopustilo, ale ztratil jsem všechnu vůli a schopnost reagovat.

Pak jsem ucítil dotek Tomášova ramene a ohlédl jsem se po něm, ale tak nesmírně pomalu, až mě to udivilo. Upíral na mne oči. Dalo mi práci vyjasnit zrak, abych ho zřetelně viděl, ale pak jsem pochopil, co mi jeho oči chtějí. Říkaly to tím naléhavěji, že sám byl v podobném stavu jako já a nemohl vůbec promluvit.

Hleděl jsem mu na rty. Vytratila se z nich všechna krev, byly vyprahlé a jen stěží se rozlepily, aby vypustily jediné slovo:

„Řešení…“

V obavě, že každým okamžikem upadnu zpět do letargie, s bolestným úsilím jsem donutil mžikající oči, aby na něj znovu pohlédly. Usilovně dobývaje slova z hrdla a zděšený, jak strašné slaboučký mám hlas, hlesl jsem:

„Jaké… řešení?“

Odpověď na sebe dala tak dlouho čekat, až jsem myslel, že Tomáš ztratil vědomí Podle tlaku jeho ramene, jež se opíralo o mé, jsem však pochopil, že jen sbírá síly k řeči. Zaslechl jsem ho jen stěží:

„Vylézt…“

Z posledních sil pohnul skrčeným ukazováčkem takřka nepostřehnutelně směrem k parapetu. A vydechl:

„Skočit… konec.“

Pohlédl jsem na něj. A hned oči zase odvrátil. Upadl jsem opět v tupou strnulost. Hlavou mi běžely nesouvislé, zmatené myšlenky. Mezi nimi však přece jen vyvstala jedna jasnější a u té jsem se zastavil. Mít ženu a děti jako Colin, Meyssonnier, Peyssou, byli by zůstali naživu, lidský rod by nebyl odsouzen k zániku a já bych věděl, za koho bojovat. Teď se však musím vrátit do sklepa, abych pověděl kamarádům, že ztratili všechny své blízké, a spolu s nimi očekávat zánik člověka.

„Tak co?“ ozval se Tomáš stěží slyšitelným hlasem.

Zavrtěl jsem hlavou.

„Ne.“

„Proč?“ pohnuly se nezvučně jeho rty.

„Ostatní.“

Udělalo mi dobře, že jsem tu myšlenku dokázal přesně formulovat. Prudce jsem se rozkašlal a napadlo mě, že má otupělost není možná jen následek strašného duševního otřesu, ale také spolykaného kouře. Lopotně jsem vstal.

„Sklep.“

Nečekaje na Tomáše, klopýtavé jsem sešel, nebo se spíš sesul, po úzkém točitém schodišti dolů. S výhledem, že Malevil zpřístupním pro turisty, opatřil jsem naštěstí oblou zeď železným zábradlím a teď jsem se ho při každém škobrtnutí vždycky pevné zachytil. Znovu jsem při tom cítil, jak mě pálí dlaň. Na nádvoříčku mezi donjonem a obytnou budovou mě Tomáš dohonil a řekl: „Tvoji koně.“ Zrychlil jsem krok a zavrtěl jen hlavou, abych se nerozvzlykal. Jít se na ně podívat mě děsilo. Nepochyboval jsem, že je po nich. V hlavě mi seděla jediná myšlenka: co nejrychleji zalézt zpátky do své díry.

Sklep mi náhle připadal tak chladný, až jsem se roztřásl a honem sáhl po svetru, přehodil si ho přes ramena a rukávy na krku zavázal. Colin v tu chvíli stáčel víno, Meyssonnier nosil plné láhve Menou a ta je zátkovala. Určité je k tomu vybídla ona, nejspíš si řekla, že není důvod začatou práci poctivě nedodělat. Pohled na to, jak se všichni činí, mé nesmírně zahřál u srdce. Došel jsem k nim, vzal jednu láhev, napil se, podal ji Tomášovi a pak se opřel o sud a rukávem svetru si otíral pot; tekl mi po tváři ještě i teď, ačkoli jsem se chvěl zimou. Myšlenky se mi v hlavě zvolna pořádaly.

Po chvíli mi došlo, že kamarádi strnuli jak solné sloupy a s úzkostnou, dokonce úpěnlivou tváří na mne beze slova hledí. Ale co se stalo, to už stejně věděli, protože ani jeden z nich, Meyssonnier, Colin ani Peyssou, si netroufal vyrukovat s jakoukoli otázkou. Jedině na Menou jsem viděl, že by ráda slyšela, s čím přicházím, ta se však chránila promluvit; chápala, co mé vytrvalé mlčení pro ostatní tři muže znamená, a tak na ně jenom hleděla.

Nedokážu říci, jak dlouho to trvalo. Nakonec jsem nejspíš dospěl k názoru, že jakákoli slova budou milosrdnější než mlčení, a hledě na ně, tiše jsem řekl:

„Nebyli jsme daleko. Jen nahoře na donjonu.“

A s vyschlým hrdlem jsem dodal:

„Tak, jak jste se domysleli. Všechno je pryč.“

Ano, čekali to, ale jen jsem otevřel ústa, bylo to jak rána palicí. Zareagoval jediný Peyssou, s vyjeveným zrakem dovrávoral třemi kroky ke mně, popadl mě za rukávy od svetru a prudce vykřikl:

„To není pravda!“

K odpovědi jsem nesebral odvahu. Uchopil jsem ho jen za ruce zaťaté do pulovru a snažil se je uvolnit. Jak jsem s ním zápolil, rukávy se v jednu chvíli roztáhly a odhalily dalekohled na mých prsou. Peyssou ho spatřil, poznal a zděšeně na něm utkvěl očima. V tom okamžiku se určitě na všecko rozpomněl, na celé to odpoledne, jak jsme si tehdy z parapetu donjonu ukazovali vzdálená stavení. Tvář mu zalilo zoufalství, ruce mu sklesly, opřel se mi hlavou o rameno a s dětskou srdceryvností se rozvzlykal.

A jako bychom se mlčky domluvili, v tu ránu nastal ve sklepě rychlý a zároveň tak vzrušený pohyb, že mě to až vzalo za srdce, a ta chvíle myslím taky nejvíc rozhodla, že se mi zase vrátila chuť do života. Objal jsem čahouna Peyssoua (převyšoval mě skoro o půl hlavy) a v mžiku u něho stáli i Colin s Meyssonnierem, jeden mu položil ruku na rameno, druhý na šíji a začali ho svým prostým mužským způsobem konejšit. Ohromen jsem hleděl, jak se pravě oni dva, ačkoli sami taky všecko ztratili, snaží utěšit kamaráda. A zároveň mi nevím proč vytanula vzpomínka, že naposledy jsme Colin a já drželi takhle Peyssoua v sevření ve dvanácti letech, a to proto, aby mu Meyssonnier mohl „dát přes držku“. Ta vzpomínka však mé pohnutí nijak nezmenšila, spíš naopak. Stáli jsme všichni tři kolem Peyssoua a domlouvali mu, plácali toho drsného, mohutného medvěda po ramenou, něžně ho poklepávali, chlácholili tichými nadávkami: „Tak už dost, ty srabe, už přestaň.“ – „Vlezte mi na záda,“ odpovídal v slzách, ale s povděkem, „já vás nepotřebuju!“

Vzlykot pozvolna utichal a skupinka se opět rozestoupila.

„Ale přece jen bychom tam měli zajít,“ poznamenal Meyssonnier, bledý jako stěna, oči propadlé.

„Ano,“ přiměl se Colin s vypětím sil k odpovědi, „to bychom měli.“

Ale žádný z nich se nepohnul.

„Nevím, dokážete-li projít,“ řekl Tomáš. „Lesy ještě hoří. A odtud do Malejacu to máte samý les, po obou stranách. Nemluvě o radioaktivitě. Nádvoří je přece jen hodně chráněné. Může to být riskantní.“

„Riskantní?“ opáčil Peyssou a zvedl hlavu z dlaní. „Co mi teď záleží na životě?“

Chvilku bylo ticho. Pohlédl jsem na něj:

„A co my?“

Pokrčil rameny, otevřel pusu, pak se vzpamatoval a nic neřekl. Za jeho mlčící ústa však hovořila ramena. Jako by říkala: to se přece nedá srovnávat. Ale nepromluvil, dobře věděl, že my taky nejsme vzduch.

Slova se náhle ujala Menou. Ale ne jako jindy: ne polohlasým monologem, který pronášívala sama k sobě a jen jakoby mimochodem pro ostatní – ani poznámkou v nářečí, jaké letmo trousívala během rozhovoru. Tentokrát to byl na její poměry hotový proslov a dokonce ve francouzštině, což jen dokazovalo, jakou mu přikládá důležitost, í když přitom nepustila z ruky zátkovač.

„Víš, chlapče,“ obrátila se k Peyssouovi, „rozhodovat o tom, zdali umřeme či budeme žít, není naše věc. Zůstali jsme naživu, a tak musíme pokračovat dál. Se životem to máš jako s prací. Člověk ji má dodělat, a ne všechno pustit z rukou, když mu to najednou nejde.“

Na to zmáčkla páčku přístroje a zátka nehlučně vklouzla do hrdla. Peyssou na ni hleděl, už se chystal něco říci, pak si to však rozmyslel a sklapl. Myslil jsem, že Menou skončila, ta však nastavila pod zátkovač další láhev a pokračovala:

„Ty si v duchu říkáš: Menou se to mluví, ta nic neztratila, Momo jí zůstal. Na jednu stranu máš pravdu. Ale i kdybych Moma ztratila,“ (pustila páku a pokřižovala se) „jakživa bych nevypustila z úst slova jako ty. Jednou prostě žiješ, chlapče, a tím to končí. Dál se člověk starat nemá. Se smrtí je přece jenom těžké kamarádství.“

„Máš pravdu, matko,“ přisvědčil Colin.

A vzhledem k věku mohla být skutečné matkou nás všech, třebaže si to až dosud nikdo neuvědomil.

„Tak pojďme,“ ozval se Meyssonnier a zamířil několika prkennými kroky ke dveřím.

Zastoupil jsem mu cestu a vzal ho stranou.

„Snažte se, ty a Colin,“ řekl jsem potichu, „nenechat Peyssoua samotného. Chápeš proč. Nejlíp kdybyste zůstali všichni tři pohromadě.“

„Už jsem na to taky myslel,“ odvětil.

Zamířil k nám Tomáš s Geigerovým počítačem v ruce.

„Jdu s vámi,“ obrátil se na Meyssonniera ve chvíli, kdy už se k nám připojil i Colin a za ním Peyssou.

Všichni tři se zastavili a pohlédli na něj.

„Ty nemáš proč, obzvlášť když to může být nebezpečné,“ namítl Colin, aniž si uvědomil, že Tomášovi až dosud vždycky vykal.

„Budete mě potřebovat,“ odpověděl Tomáš a ukázal počítač.

Po chvilce ticha řekl Meyssonnier zadrhlým hlasem:

„Odneseme Germainovo tělo, než je pohřbíme, položíme je zatím u brány do předhradí.“

Skoro jsem mu ani nepoděkoval, ale hluboce jsem ocenil, že i v úzkosti, jaká ho svírala, dokázal vzpomenout na Germaina. Hleděl jsem za nimi, jak odcházejí. První šel Tomáš, v ruce počítač, sluchátka na krku nastavená na příjem. Za ním Meyssonnier s Peyssouem namáhavé vlekli Germainovu mrtvolu. Průvod uzavíral Colin, jaksi ještě drobnější a křehčí než kdykoli jindy.

Dveře se zavřely a já u nich zůstal stát, srdce sevřené úzkostí o kamarády, rozpačitý, nemám-li se pustit za nimi.

„Potřebuju další láhve, už nemám co zátkovat,“ ozval se za mými zády klidný Menouin hlas. „Mohl bys třeba nějaké naplnit.“

Vrátil jsem se ke stoličce, usedl a začal nasávat. Hlady mi kručelo v břiše, ale nechtěl jsem dávat špatný příklad a narušit kázeň tím, že bych se choval jako majitel a sáhl po některé kýtě. Potravin se ujala Menou a udělala dobře. Určitě bude spravedlivá.

„No tak, Momo,“ vybídla syna, když si všimla, že budu za chvíli s prázdnými láhvemi u konce.

A jen Momo vstal a začal rovnat láhve do košíku, hned ho také klidně, ale s rozhodností upozornila:

„A koukej, ať cestou neupíjíš, protože co teď vypiješ navíc, o to připravíš ostatní.“

Čekal jsem, že Momo zůstane k domluvě hluchý, ale byl to omyl. Vzal si ji k srdci. Nebo na něj možná jenom zapůsobil matčin tón.

„S tou šunkou jsi ráno šetřila,“ obrátil jsem se k Menou po chvíli. „Neviděl jsem rád, že odešli s prázdným žaludkem.“

A lehce jsem máchl rukou ke stropu.

„Obzvlášť když tu máme takového masa.“

„Je nás sedm,“ řekla Menou, hledíc za mou rukou. „A až skončíme s tím, co tady visí, bůhví, jestli ještě někdy ochutnáme vepřové. A napijeme se ještě někdy vína. A vůbec ještě někdy něco sklidíme.“

Pohlédl jsem na ni. Bylo jí šestasedmdesát. Nic si nenamlouvala, bylo jí jasné, že možná všichni zemřeme hlady, ale chuť do života proto neztratila.

Dveře do sklepa se náhle rozletěly, dovnitř strčil hlavu Tomáš a s náznakem čehosi, co si u něho člověk mohl vykládat jako prudké vzrušení, vykřikl:

„Emanueli! Něco z dobytka ti zůstalo naživu!“

A byl tentam. Vyskočil jsem s pusou dokořán, nevěda, mám-li věřit svým uším. Zvedla se i Menou, pohlédla na mne, a jako by si nebyla jistá, že správně rozuměla Tomášově francouzštině, řekla v nářečí:

„Povídal, že něco z dobytka zůstalo naživu?“

„Dudá (Jdu tam!)“ vykřikl Momo a už se řítil ke dveřím.

„Počkej! Počkej! Povídám ti, abys na mě počkal!“ volala Menou a rozcupitala se za ním, seč jí síly stačily. Jako malá stará myška, hubené nožky se jí jen kmitaly. Momovy okované boty už zvonily po schodech. Vyrazil jsem taky, předběhl Menou a dostihl Moma na padacím mostě, právě když vbíhal do předhradí. Po Tomášovi a třech ostatních nebylo už stopy. Tomáš se patrně vrátil sdělit mi novinu a hned je zase cvalem dohonil na cestě k Malejacu.

Jak jsme se blížili k boxům, zalehla k nám jakási nepříliš výrazná směsice ržání, bučení a chrochtání. Vycházelo to z jeskyně překřtěné Birgittou na Porodnici.

Napjal jsem všechny síly, předhonil Moma a takřka bez dechu vběhl dovnitř. Pot se ze mne jen lil a srdce mi bušilo jako zvon. V samostatných boxech zřízených vzadu v jeskyni byla jednak Momova zbožňovaná klisna Miláček, stará čtrnáct let, jež se měla brzy ohřebit, pak Princezna, jedna z Menouiných holandských krav, taky před otelením, a má Amaranta, příliš mladá, takže jsme ji ještě nepřipouštěli, ale umístil jsem ji sem kvůli tiku. A ještě obrovská svině, která měla už co nejdřív vrhnout mladé. Menou ji bez mého svolení – o to se však čerta starala – pojmenovala Adéla.

Zvířata prošla těžkou zkouškou. Ležela zesláblá na boku, těžce dýchala, ale byla přece jenom živá, zachránil je chlad a hloubka jeskyně. K Miláčkovi jsem nemohl, té už se vrhl kolem krku Momo, válel se vedle ní v kobylincích a něžné ržál. Když jsem vešel do boxu k Amarantě, ležící na boku na slámě, pozvedla hlavu a zamířila nozdrami k mým prstům, aby je očichala. Už tu byla i Menou, ani ji však nenapadlo hubovat Moma, že si zmazal šaty od hnoje, měla sama dost co dělat kolem Princezny, prohlížela ji, ohmatávala, litovala (No ba, stará, no ba.) Pak zamířila ke svini, ale ne moc blízko, nebylo si s ní co zahrávat.

Vyzkoušel jsem automatické napáječky. Voda tekla teplá, ale fungovaly.

„Bijezujebe! (Přinesu ječmen!)“ prohlásil Momo a začal šplhat po žebříku do patra, kde jsem skladoval krmení.

„To ne, to ne! Žádný ječmen!“ zastavila ho Menou. „Otruby s vodou a vínem, pro všecky. Počkej, vrtáku, vypadni,“ obrátila se po Momovi, „kalhoty máš samý hnůj, budeš smrdět hůř jak Adéla!“

Nechal jsem Amarantu, vyšel ven a sebral odvahu podívat se do ostatních boxů. Zápach mi pověděl všecko ještě dřív, než jsem co viděl. Musel jsem přitisknout k nosu kapesník, abych se tím strašným pachem nezalkl. Všechna zvířata uhynula, ale nestrávil je oheň, zalkla se vedrem. Boxy neshořely, jednu jejich stěnu tvořil skalní sráz a ten je ochránil. Střecha z velkých plochých kamenů se však nejspíš silně rozžhavila, protože trámy pod ní – ze starého dubového dřeva, tvrdého jak železo připomínaly teď barvou karamel.

Menou se vrátila se dvěma láhvemi vína, nalila je s vodou do otrub, rozmíchala všecko na kaši a rozdělila do mís. Vešel jsem do boxu k Amarantě, ležící dosud na boku, nabral trochu do hrsti a podal jí kaši k nozdrám. Očichala ji, zafrkala, znechucené ohrnula pysky, a jako když se jí nechce, malátně se do ní pustila. Když dojedla, nabral jsem další hrst a znovu jí podal. Jedla jako vrabec a nekonečně pomalu. Byla v tom jistá dávka ironie, protože ze samého hladu bych se byl do těch otrub, jimiž pohrdala, málem pustil sám. Po sluchu jsem přitom sledoval Moma, jak se vedle snaží nadávkami a mazlením dostat trochu žrádla do Miláčka, a Menou, jak v mollové tónině domlouvá Princezně. S prasnicí si Menou nedělala starosti, všoupla jí jen mísu pod rypák a podle zvuků, jež se odtud linuly, bylo zřejmé, že jedině tady je její krmě přijímána se vší poctou.

„Jde to, Menou?“ zavolal jsem trochu hlasitěji.

„Moc ne, a tobě?“

„Taky ne. A co tobě, Momo?“

„Ebebá! (Je blbá!)“ prohlásil Momo rozzlobeně.

„Dobytku to prostě nevysvětlíš, to je to,“ ozvala se opět Menou. „Přece jenom na tom něco je, že má člověk řeč a rozum v hlavě. Koukni se na Princeznu. Žrala by, ale samou slabostí ani neví, že má hlad.“

Nohy už mi skoro dřevěněly a pořád jsem ještě seděl na patách a čekal, až se Amaranta donimrá s druhou hrstí. Uvědomil jsem si, že i já ji častuji něžnými nadávkami. Bylo mi jasné, že těch pár zvířat je podmínkou našeho přežití. Dokonce i koně, protože když je teď po všem benzínu i naftě veta, nebyly by bez nich polní práce možné.

Amaranta pořád ne a ne žrát. Spočívala tlamou na zemi tak sklesle a odevzdaně, že to nevěstilo nic dobrého. Vzal jsem ji za chomáček hřívy mezi ušima, donutil ji zvednout hlavu a podal jí kaši v dlani. Ani se jí netkla, jenom na mne matně upírala své veliké, smutné a něžné oko, jako by mi chtěla říci, tak už mě konečně nech, proč mé trápíš? Menou, neschopná vydržet na jednom místě, cupitala pevnými, ráznými krůčky sem a tam, hned ke svini, hned zase zpátky k Princezně, a celou tu dobu k sobě vedla monolog platící i mně:

„Jen se koukni na tu Adélu, kaši už má ta špindíra v sobě, teď dostane do žaludku něco vydatnějšího! Taková svině, ta schlemstá všecko. Když si pomyslím, o kolik krav jsem přišla při telení, nebo kolikrát k tomu chybělo jen málo. Nebo tví koně, jak jim někdy stačila hrstka čerstvé vojtěšky nebo trochu tisového listí. Kůň, ten zajde od břicha, kráva od zadnice. Ale zkus si s takovouhle sviní, aby ti natáhla brka! Stačí spočítat tu řadu cecíků, hned vidíš, co je v ní síly. Žrádlo do ní padá jako do studny. A vyklopí ti tucet selátek, nikdo si jí nemusí ani všimnout. Taky šestnáct, jednou mi jich nadělila šestnáct!“

Amaranta mi dělala starost, velkým povzbuzením mi však byla Menou, že se pohybovala mezi věcmi i zvířaty s tak všední, klidnou samozřejmostí a hovořila, jako by se docela nic nestalo. Momovi se s Miláčkem dařilo líp než mně, poznal jsem to podle toho, že hněv a pohrůžky vystřídalo mazlení a ržání. Do boxu nakoukla Menou.

„Jde to, Emanueli?“

„Nejde, ani trochu.“

Pohlédla na Amarantu.

„Dám jí oslazenou vodu s vínem. Dohlídni na Princeznu.“

Přešel jsem do boxu k Princezně. Strýc mě trochu nakazil svou předpojatostí vůči kravám, ale ta dobrácká tlustá Princezna s hranatou tlamou mě přece jen dojala. Ležela tu na boku, trpělivá a mateřská, odhalujíc mohutné břicho se struky, jež nás měly do budoucna živit. Jak jsem byl zesláblý, sotva se držel na nohou a v prázdném žaludku mi kručelo, stačil jeden pohled na ni, a dostal jsem strašlivou chuť na mléko. Nepřekáželo mi ani vědomí, že se má otelit. Mozek jsem měl z hladu jako v horečce, chvílemi se mi točila hlava a přímo jsem se v duchu viděl, jak ležím pod Princeznou coby Romulus či Remus kojený vlčicí a s rozkoší saju, svírám mezi rty mohutný nalitý struk a čekám, kdy mi začnou stříkat do hrdla proudy vlahé tekutiny.

Z hlubin mého zasnění mé vytrhla Menou; přinesla ze vstupní věže kilový balíček cukru. Okamžitě jsem ho poznal podle hnědého balení. Ach ano, na zvířatech Menou neškudlila. Vstal jsem a zamířil k ní jako uhranutý. Jak svou hubenou snědou rukou nabírala cukr a házela do škopku s vodou, sliny se mi sbíhaly a nedokázal jsem z těch krásných, zářivých bílých kostek spustit oči. Neušlo jí to.

„Emanueli, ty máš, chudáku, hlad!“

„To mám, a dost velký.“

„Ale já ti nemohu nic dát, dokud se nevrátí ostatní.“

„Však jsem ti o nic neříkal,“ prohlásil jsem s hrdostí, která nezněla moc opravdové a na kterou Menou taky nic nedala. Přece jen mi totiž nabídla tři kostky a já je vzal. Stejné tolik podala Momovi; nacpal si je všechny naráz do širokých úst. Já naopak každou kostku pečlivě rozlomil napůl, aby mi vydržely co nejdéle. Všiml jsem si, že Menou si sama nevzala nic.

„No a co ty, Menou?“

„Copak já,“ řekla, „já jsem malá, nepotřebuju tolik co vy.“

Oslazená teplá voda s vínem přišla Amarantě k chuti, lačně ji vypila a pak už nebylo těžké dostat do ní otruby. Podával jsem jí je po hrstích a pohled na to, jak je polyká, mi působil neuvěřitelnou radost. V tom okamžiku, to si vzpomínám, mě napadlo, že si zvířat dost nepovažujeme, dokonce ani my venkované, ačkoli je máme rádi. Jako kdyby bylo úplné samozřejmé, že tu jsou, aby nás nosila, aby nám sloužila, aby nás živila. Hleděl jsem na Amarantu, na černý koutek její lesklé zřítelnice s oním poněkud vyděšeným bělmem po straně a v duchu si říkal, jak málo jsme jim vděční, jak málo jim umíme poděkovat.

Vstal jsem a pohlédl na hodinky. Strávili jsme tu tři hodiny. Vyšel jsem z boxu, nohy jako z rosolu, a v tu chvíli se rozpomněl, že jsem si umínil pochovat ještě před návratem kamarádů Germaina. Z Porodnice za mnou vyšla i Menou s Momem.

„Už to, myslím, půjde,“ řekla Menou.

Za nic na světě by nebyla vypustila z úst, že jsou zvířata zachráněna. Ze strachu, aby zbytečně nepokoušela vyšší moc, ať už to byl Pánbůh nebo ďábel, kdo měl od nynějška pást po našich slovech a trestat člověka za každý přehnaný projev naděje.