Malevil

16

„Víš to určitě?“

Pokrčí v přítmí rameny.

„Poznal jsem ho hned. Podle toho, jak nám ho Hervé popsal, a taky podle chůze. Žena by šla jinak, ale myslel, že je sám, tak se nenamáhal.“

Odmlčí se, polkne slinu.

„No a?“

„Nechal jsem ho přejít, pak jsem vstal, opřel se tamhle o ten strom a řekl:,Fifleno.’ Nijak obzvlášť nahlas, docela normálně. Otočil se, jako když ho bodne, přitiskl raneček na břicho a zajel do něj pravičkou.,Ruce za hlavu, Fifleno,’ řekl jsem a v tu chvíli po mně hodil nůž.“

„Uhnul jsi?“

„Já nevím. Nevím, možná jsem uhnul, ale možná ho taky zmátl ten strom. Prostě zvyk. Když se učil vrhat nožem, zkoušel to určitě nejdřív do stromu. Nůž mě zkrátka minul o pár centimetrů a místo mně do prsou se zabodl do dřeva. Tady ho máš, takže sen to nebyl.“

Potěžkávám v dlani nůž a špičkou boty vyhrnu Fiflenovi sukni až ke spodkům. Pak se k němu sehnu a v posledním zbytku denního světla si prohlédnu hlavu. Velice hezká, jemná a pravidelná tvář, orámovaná dlouhými plavými vlasy. Snadno by člověka oklamala. Tak vidíš, Fifleno, máš to rozřešené. Smrt rozhodla za tebe. Pohřbíme tě jako ženu.

„Vilmain to chtěl s námi sehrát jako v La Roque,“ řekne Tomáš.

Zavrtím hlavou.

„Nikde v blízkosti se nepohybuje. To už by tu byl.“

Přesto bude líp dlouho tu neotálet. Fiflena si chvilku počká, než ho pochováme. Pobídnu Tomáše a s ním v patách doběhnu klusem na Malevil. Pošlu hned Jacqueta hlídkovat na hradby.

Sedíme pak všichni v kuchyni ve věži, kam Falvinka donesla olejovou lampu z obytné budovy, a v její záři, namačkaní kolem stolu, hledíme mlčky jeden na druhého. Pušky máme opřené o zeď za sebou, široké kapsy džínsů a modráků nadité střelivem. Naše jediné dvě nábojnice jsme nechali Miette a Catie.

Večeře je prostá: chléb, máslo, šunka a mléko nebo víno, jak kdo chce.

Tomáš líčí ještě jednou, co se sběhlo, ostatní mu naslouchají s hlubokým soustředěním a Catie s obdivem, až mě to štve. To už je vrchol! Dělám, co mohu, abych tu hloupou reakci potlačil, ale není to tak snadné.

Když Tomáš domluví, všichni se shodnou, že Vilmain se svou tlupou doopravdy nemůže být nikde nablízku: Jinak by se byli na Tomáše po jeho výstřelu sesypali, jistě přece vědí, že Fiflena vyšel bez pušky. Fiflena neměl za úkol podřezat stráž a otevřít bránu jako v La Roque, nýbrž jen obhlédnout situaci. Jako ti dva ráno.

Rozhovor pohasne a vystřídá ho dlouhé, úzkostné mlčení.

Ke konci jídla prohlásím:

„Až bude sklizeno ze stolu, podám svátost, jste-li pro.“

Všichni souhlasí, mlčí jen Tomáš s Meyssonnierem. Ženy začnou sklízet a Peyssou mé zatím vytáhne na dvůr.

„Poslyš,“ řekne tiše, „chtěl bych se vyzpovídat.“

„Teď hned?“

„No jo.“

Zvednu ruce do vzduchu.

„Ale člověče zlatá, tvé hříchy já znám nazpaměť!“

„Jeden přibyl,“ řekne. „A velký.“

Zmlkne. Škoda, že mu nevidím líp do tváře. Tma příliš zhoustla. Nerozeznám ani Jacqueta obcházejícího po hradbách, ačkoli od nich stojíme nějakých patnáct metrů.

„Velký?“ opakuji.

„No, dost.“

A zase ticho. Blížíme se tmou zvolna k Porodnici.

„Catie?“

„Ano.“

„V myšlenkách?“

„No jo,“ řekne s povzdechem.

Odhaduji závažnost toho povzdechu. Jsme u Porodnice. Amaranta mě sice nevidí, ale ucítila mě a vyrazí z nozder něžné „pfff“. Přistoupím blíž a tápu rukou, až nahmatám její velkou kobylí hlavu, abych ji polaskal. Cítím, jak je teplá a hebounká.

„Je až moc přítulná, co?“

„No právě.“

„Objímá tě a líbá?“

„Každou chvíli.“

„A jak to dělá?“

„No,“ zrozpačití Peyssou.

„Ovine ti paže kolem krku a začne tě lehce hubičkovat po celé tváři?“

„Jak to víš?“ užasne Peyssou.

„A přitom se k tobě tiskne?“

„Jo, kdyby se jen tiskla,“ řekne, „umí sebou pěkně vrtět!“

Úplně jasně mi v tu chvíli vyvstane, co by na mém místě udělal Fulbert. Je to vlastně dobré kritérium: představit si, jak by se v dané situaci zachoval Fulbert, a udělat opak. Tady je výsledek:

„Abys totiž věděl, nejsi sám.“

„Cože,“ užasne Peyssou. „Ty taky?“

„Taky.“

Přemozme se ještě trochu. Buďme v antifulbertismu důslední.

„A se mnou je to horší,“ řeknu.

„Horší?“ opakuje Peyssou ozvěnou.

Vylíčím mu svou siestu. Jak se přitom opírám zády o přepážku boxu, Amaranta mi položí hlavu na rameno. Hladím ji za řeči rukou po čelisti. Cítím její pysky na krku, zlehka mě chňapne, ale přestože trpí tikem, nekousne.

„Tak vidíš,“ řeknu, „přišel ses vyzpovídat, a zatím se zpovídám já.“

„Jenže já ti nedám rozhřešení,“ odvětí Peyssou,

„To taky není důležité,“ opáčím rychle. „Hlavní je svěřit se kamarádovi s tím, co tě tlačí, a snést jeho soud.“

„Já tě nesoudím,“ ozve se Peyssou po chvilce ticha. „Na tvém místě bych se nezachoval jinak.“

Poznámku, že se „na mém místě“ ocitne co nevidět, si odpustím. Nedokážu se při té představě ubránit žárlivosti. No a co, tak budu zkrátka žárlit a žárlivost v sobě potlačím, jako Tomáš. Chceme-li žít na Malevilu v míru, musí jednou nastat den, kdy takové majetnické sklony překonáme.

„Teda, že bys ty a Catie,“ řekne Peyssou, „ne, to by mě nenapadlo. Já myslel, že máš oči jen pro Evelynu.“

Protože mlčím, dodá:

„Ne že bych tím snad na něco narážel.“

„Dobře děláš.“

„Ne, to vážně ne,“ pokračuje, „spíš tatíček a dcerunka, tak nějak to podle mého bude.“

„Pleteš se,“ odbudu ho suše.

Zmlkne, při své nefalšované zdvořilosti zděšený, že si troufl na tak horkou půdu. Vezmu ho za paži; okamžitě ji napne, aby mi dal pocítit svůj biceps. Náš starý Peyssou. Uchoval si ten návyk z dob Klubu.

„Vraťme se,“ řeknu. „Určitě na nás už čekají.“

Vím, že by mu poctivé rozhřešení v náležité formě bylo milejší. Udílím je co nejméně. Kdykoli je někdo na mně požaduje, třeba Menou, necítím se ve své kůži. Ale o tom už jsem hovořil.

Stůl je poklizený, pečlivě otřeny, drobty smetené, krásná tmavá ořechová deska jen svítí. Mám před sebou velikou sklenici vína. A na talíři kousky chleba; Menou právě krájí poslední. Mechanicky je přeletím očima. Dvanáct. Počítala i s Momem.

Stůl ve věži je o hodně menší než v obytné budově. Tísníme se tu, loket na lokti. Nepadne jediné slovo. Menouin omyl nikomu neušel a každého z nás přivádí na myšlenku, že to bude možná právě on, jehož příbor budou muset kamarádi zítra před večeří odklidit. Leží to na nás jako balvan. Ani ne tak představa smrti jako pomyšlení, že už by člověk nebyl s ostatními.

Než podám svátost, krátce promluvím, hledím však ze svých slov vypudit jakýkoli rétorský a hlavně jímavý tón. Dávám si naopak záležet, aby zněla naprosto klidně, nevzrušeně. Nemíním předvádět řečnický výkon, naopak, chci povědět prosté a bez efektů, co mám na mysli.

„Smysl všeho, co na Malevilu děláme,“ říkám, „je podle mne v tom, že se pokoušíme přežít. Potravu si dobýváme z půdy a chovem dobytka. Kdežto lidé jako Vilmain a Fiflena chápou život v naprosto záporném smyslu. Nesnaží se něco vytvářet. Zabíjejí, plení, zakládají požáry. Dobýt Malevil znamená pro Vilmaina získat základnu k loupežným výpadům. Pokud se lidský rod udrží, pak jen zásluhou skupin podobných naší, lidí, kteří usilují vytvořit opět jakýsi zárodek společnosti. Individua jako Vilmain a Fiflena jsou příživníci, dravá zvěř. Musí být vyhubeni.“ Odmlčím se a pokračuji:

„I když je právo na naší straně, ještě to ovšem neznamená, že v příštích hodinách nutné vyhrajeme. Ani když se pomodlím,Pane Bože, dej, ať zvítězíme,’ nemáme tím výhru ještě v kapse.“

Podobná slova z úst malevilského abbého jsou pro některé z mých společníků překvapením. Vím však, proč tak mluvím.

„Máme-li zvítězit,“ hovořím dál, „bude to od nás vyžadovat nesmírnou dávku bdělosti. A také hodně fantazie. Zvolili jste mě za svého velitele pro případ nebezpečí; to vás ale nezbavuje povinnosti namáhat vlastní hlavu. Kdyby vás kohokoli napadla nějaká lest, nějaký chytrý tah, nějaká taktika nebo léčka, na jakou jsme dosud nepřipadli, povězte mi to. Pokud nám protivník dopřeje čas, společně věc prodiskutujeme.“

Původně jsem mínil zachovat neosobní tón až do konce. Ale změním názor. Stojím nad svými společníky usazenými pod lampou, opírám se rukama o stůl a hledím na ně. Sedí namačkaní jeden vedle druhého, jako by je sletoval. Působí jako jedno jediné tělo. Tváře mají napjaté a trochu úzkostné, ale současně v nich čtu, jak šťastný pocit nám všem poskytuje vědomí, že jsme spolu, a rád bych ho nějak vyjádřil.

„Všichni znáte místní průpovídku: jedni dělají druhé.“ (Pronesu ji nejdřív nářečím, Tomášovi ji pak opakuji ve spisovné francouzštině.) „Na Malevilu jsme měli čirou náhodou veliké štěstí. Myslím, že se nezmýlím, když řeknu, že se máme navzájem tak rádi, že by nikoho netěšilo přežít, kdyby tu měl zůstat bez ostatních. Pomodlím se tedy k Bohu takto: kéž se po vítězném boji všichni opět sejdeme na Malevilu živí a zdraví.“

Posvětím chléb a víno. Sklenice, z níž jsem upil, koluje pak spolu s talířem. Všechno probíhá v hlubokém tichu. Uvědomuji si, jak velice daleko měla má slova k tomu, aby vyjádřila prudké vzrušení, jež cítím. Ale mé pohnutí se asi přece jen nějakým způsobem přeneslo na ostatní. Svědčí o něm jejich zvážnělé pohledy, pomalá gesta. Položil jsem v promluvě důraz na budoucnost člověka, aby se i tak zapřísáhlí ateisté jako Meyssonnier a Tomáš mohli podílet na společné naději. Člověk koneckonců nemusí nutně věřit v Boha, aby zažil pocit božské velebnosti. Lze ji najít i v povaze vztahů mezi lidmi na Malevilu. Meyssonnier, pomrkávaje, polkne svůj doušek, a když se k němu nakloním, abych se ho zeptal, co si o tom všem myslí, řekne s obvyklou vážností: „Je to naše bdění ve zbrani.“

Jako ve středověku před pasováním na rytíře. Sám bych podobného obrazu neužil, zdá se mi příliš dramatický, ale v jádru postihuje situaci přesně. Kněz by hovořil o rozjímání. Je to slovo pokažené, omleté, ale pořád krásné. Takřka hmatatelně názorné: po určité době, kdy byl rozptýlen, obrací se člověk do sebe a vnitřně se rozebírá. Například Catie, jindy tak nezkrotná, najednou pustila z hlavy myšlenku na nepřeberné požitky, jaké lze načerpat z vlastního těla a těl druhých lidí, a prostě jen myslí. Tečka. A že tomu není zvyklá, vypadá dost unaveně.

Ovzduší kolem stolu je prolnuto vážností a ustaraným pomyšlením na druhé. Také odvahou. A hlavně odvahou mlčet a pohlédnout zpříma do tváře návštěvnici, která tu dnes s námi přebývá. Nikdo netouží ji pojmenovat, ale víme, že tu je. Tomáš nám prve svůj příběh líčil s docela normální tváří, ale teď trochu pobledl. Že zabil Fiflenu, jím otřáslo. Možná ho i napadá, že stačilo pár centimetrů, a špičaté ostří nože ho mohlo navždy vyškrtnout z našeho společenství. Ze společenství, v němž tu teď sedíme okolo stolu, křehcí a smrtelní, vyzbrojení jen silou přátelství.

Sotva Menou polkne svátost, pošlu ji na hradby pro Jacqueta. Udiveně zírá, vystřídat ho nepřichází totiž v jejím případě v úvahu. Poslechne však, a jen vyjde za dveře, poprosím Tomáše, který zrovna drží talíř v rukou, aby si vzal kousek chleba navíc. A hned ho také požádám, aby převzal hlídku po Jacquetovi, až ho Menou přivede.

Po skončení obřadu rozhodneme, že kromě nevojáků – totiž Falvinky, Evelyny a Menou, které dnes přespí v prvním patře obytné budovy – zůstaneme všichni přes noc ve věži. Postelí tu máme pět, což právě stačí, protože Colin s Peyssouem se za chvilku – až bude tma jako v pytli – odeberou na své stanoviště do bunkru; na hradbách může podle mne hlídkovat klidně jen jeden. Evelyna nese velmi těžce, že mě musí opustit, poslechne však beze slůvka odmluvy.

Odchod obou mužů do bunkru a tří nevojáků do obytné budovy proběhne rychle a hladce, bez zbytečného hluku. Když naše pětice osamí – tvoří ji Miette, Catie, Jacquet, Meyssonnier a já, protože Tomáš už odešel na hradby, vypíši pořadí střídání stráží na kus papíru a vsunu ho pod nohu lampy, v níž jsem stáhl knot. Sobě jsem vyhradil hlídku od čtyř ráno, ale vymínil jsem si, že mě každý, kdo se bude vracet ze střídání, musí probudit. Příjemné to pro mne nebude, ale počítám, že s vědomím té povinnosti aspoň na stráži nikdo neusne. Poprosil jsem Jacqueta, aby mi snesl do kuchyně slamník, a v koutě se na něj uložím. Čtyři ostatní se rozdělí do obou pater věže, každý ulehne oblečený, zbraň v hlavách postele.

Sám tu noc spím jen na jedno oko, aspoň mám ten pocit, což vyjde konečně nastejno. Pronásledují mě podobné sny jako tenkrát s Fiflenou. Ženou se za mnou nějací lidé, bráním se, ale pažba pušky jim projede lebkou, aniž jim ublíží. Zpočátku mi dokonce připadá, že si lépe odpočinu ve chvílích, kdy nespím, a pak si v tom střídavém bdění začnu uvědomovat, jakých vážných opomenutí jsem se dopustil: kdyby došlo k poplachu, nikdo nemá jasně vykázané postavení, ať už na hradbách či ve věži. Neurčil jsem ani přesné úkoly.

Další problém, na který jsem nepomyslel: spojení mezi bunkrem u Sedmi buků a hradbami. Pokud by hlídka v bunkru zahlédla nějakou tlupu blížit se k palisádě, musí mít bezpodmínečně nějaký signál, jímž by nás upozornila, aniž ho útočník postřehne: získali bychom tím drahocenné vteřiny na rozmístění bojovníků.

Přemílám věc v hlavě celou druhou půlku noci a nenacházím řešení. Že už se noc přechýlila, poznávám z toho, že mě podle příkazu probudí nejdřív Miette a ke konci siesty Meyssonnier. Celou tu dobu spřádám v hlavě nesmyslný plán, jak natáhnout od bunkru k hradbám drát připoutaný nějakými kroužky, v nichž by se jím dalo pohybovat. Chvílemi nejspíš podřimuji a mám dokonce i sny, protože nesmysly pokračují. V jednu chvíli už se zaraduji, že se to dá přece řešit kapesní vysílačkou, a vzápětí si zklamaně uvědomím, že jsem podobnou věc jakživ nevlastnil.

Ale nakonec mě přece jenom asi zmohl spánek, protože sebou pojednou trhnu, nade mnou se sklání Catie, třese mi rameny, a šeptajíc mi do ucha, že je na mně řada, lehce mě kousne do boltce.

Catie nechala jednu ze střílen v hradbách otevřenou a někdo, možná Meyssonnier, k ní postavil jednu z našich nízkých stoliček. Šťastný nápad, protože otvor je nepohodlně nízko a je těžké zaujmout u něho pozici, pokud člověk nesedí. Několikrát se zhluboka nadechnu, vzduch je krásně svěží a já si po neklidné noci připadám náhle až podivuhodně mladý a plný sil. Vilmain zaútočí, to je jisté. Zabili jsme mu Fiflenu, bude nás chtít potrestat. Ale dost bych se divil, kdyby na nás vyrazil a nepokusil se předtím ještě jednou oťukat situaci. Hervé mu pověděl o palisádě, určitě mu dělá trochu starost, co je asi za ní. Pokud správně chápu mentalitu takového rváče, čest mu velí pomstít Fiflenu, ale řemeslo si žádá neútočit naslepo.

Noci ubývá jen zvolna, tak tak že barikádu na čtyřicet metrů před sebou vůbec rozeznám. Obzvlášť když je z věkovitého dřeva, které lehko splývá s okolím. Napínat zrak za tak špatné viditelnosti je nesmírné únavné, chvílemi si prsty levé ruky promnu víčka a zašklebím se.

Přemáhá mě ospalost, raději vstanu, přecházím sem a tam po hradbách a tiše si odříkávám všechny La Fontainovy bajky, které znám. Zívnu. Jdu se posadit. Nebe směrem k Sedmi bukům se rozsvětlí bleskem. Překvapí mě to, počasí na bouřku nevypadá. Teprve po dvou či třech vteřinách pochopím, že mi Peyssou s Colinem dali z bunkru světelné znamení baterkou. Současné dvakrát zacinká zvonek na palisádě.

Vyskočím, srdce mi tluče do žeber, ve spáncích mi buší, zvlhly mi dlaně. Jít tam? Není to léčka? Past nastražená Vilmainem? Jakmile otevřu špehýrku v palisádě, vystřelí možná z bazuky?

V bráně vstupní věže se objeví Meyssonnier s puškou v ruce. Hledí na mne, čeká, co udělám, a s jeho pohledem se mi vrátí všechna chladnokrevnost.

„Jsou všichni vzhůru?“ zeptám se potichu.

„Jsou.“

„Svolej je.“

Svolávat je nemusí. Stačil zvonek, všichni už tu stojí, pušky v rukách. S potěšením konstatuji, jak jsou tiší, klidní a jak bleskové zareagovali. Potichounku vydám rozkazy:

„Miette a Catie k oběma střílnám ve věži. Meyssonnier, Tomáš a Jacquet na hradby, za průzory v cimbuří. Střílí se na Meyssonnierův rozkaz, Jacquete, otevřeš mi věžní bránu a hned za mnou zavřeš.“

„Jdeš tam sám?“ řekne Meyssonnier.

„Sám,“ odvětím úsečně.

Zmlkne. Pomáhám Jacquetovi nehlučně odsunout závory na bráně. Meyssonnier mě ťukne do ramene. Něco mi v přítmí podává, vezmu si to. Klíč od visacího zámku na spouštěcím otvoru v palisádě. Hledí na mne. Nejraději by šel místo mne, ale netroufá si to navrhnout.

„Pomaličku, Jacquete.“

Jakmile křídlo brány přesáhne při otvírání pětačtyřicet stupňů, panty vržou, i kdybychom na ně vyplýtvali všechen olej světa. Pootevřu jenom na štěrbinu, vtáhnu břicho a proklouznu ven.

Noc je chladná, ale po tvářích mi teče pot. Přejdu přes mostek, protáhnu se mezi příkopem a zdí a zastavím se, abych svlékl nízké holínky. K palisádě odtud dojdu v ponožkách, hezky pomalu, a jak se k ní blížím, hledím co nejvíc ztišit dech. Málem už odsunu špehýrku, ale v poslední chvíli se vzpamatuji a se zatajeným dechem vyhlédnu kulatým bezpečnostním otvůrkem, který nám tu instaloval Colin. Venku stojí Hervé a nějaký chlapec menší postavy. Dál už nikdo. Otevřu špehýrku.

„Hervé?“

„Jsem to já.“

„Kdo je s tebou?“

„Maurice.“

„Dobrá. Poslouchejte mě. Otevřu dole ten otvor. Podáte mi nejdřív pušky. Pak proleze jenom Hervé. Sám. Maurice počká.“

„V pořádku,“ řekne Hervé.

Odemknu visací zámek, vytáhnu posuvná dvířka a zaklesnu je na háček. Objeví se dvě pušky.

„Ty pušky dál,“ pobídnu je krátce. „Hlavní napřed. Strčte je až dovnitř.“

Když to udělají, spustím dvířka dolů. Otevřu jeden po druhém oba závěry. Kulka nikde, v hlavni ani v zásobníku. Opřu pušky nastojato o palisádu, sundám z řemene springfieldku a vezmu ji do ruky.

Nechám prolézt Hervého, díru zavřu, dovedu ho k bráně vstupní věže, a teprve když se za ním zabouchne, vrátím se pro jeho společníka.

Až do dnešního rána jsem si neuvědomil, jak se má ZPO vlastně používat. Ve skutečnosti musí sloužit jako propusť. Dává nám možnost vpouštět návštěvníky jednoho po druhém a předtím je odzbrojit. Jakmile se vrátím do věže, vezmu papír, na který jsem včera napsal pořadí hlídek, a dřív než začnu podruhé zpovídat Hervého, zaznamenám tužkou na rub nové pravidlo, jak jsem si je právě ujasnil.

Zrovna končím, když se přihrnou Menou, Falvinka a Evelyna. První z nich začne hned rozdělávat oheň a suše přikáže druhé, jež má očividně sto chutí v kuchyni otálet, aby šla podojit. Evelyna se mi vstoje přitiskne k boku, a protože ji neodeženu, uchopí mou levici, ovine si ji kolem pasu, pevně ji sevře za palec a nepustí. Víc si netroufá v obavě, aby o dobytou výsadu zase nepřišla. Nepohne se, ani nedutá, jenom se dívá, jak píšu. Váhaje nad nějakým slovem, zvednu oči od papíru a vidím, že oba nově příchozí nespouštějí oči z Miette a Catie. Zájem je obapolný, stačí mi letmo mrknout po Catie. Stojí, levičku opřenou o hlaveň pušky, pravý palec zaklesnutý za nábojnici, učiněný válečník. Jeden bok má vystrčený kupředu, oči bezostyšně upřené na Hervého. Nejsme tu ještě zdaleka všichni, Peyssou s Colinem dosud hlídkují v bunkru u Sedmi buků a Jacquet na hradbách. Tomáš, jak si všimnu, se na Catie nedívá a usedl na druhý konec stolu. Meyssonnier stojí za mnou a čte mi přes rameno, co píšu. Dává tím všem jasně na srozuměnou, že není mým pobočníkem pro nic za nic.

Jakmile jsem se svým „spisováním“ hotov, Menou zhasne olejovou lampu a já začnu zpovídat Hervého.

Dovím se od něho zajímavé věci. Fiflena se včera večer nevypravil na obhlídku Malevilu sám. Provázel ho jeden z mazáků. Vyjeli z La Roque na kolech. Fiflena však dvě stě metrů před Malevilem kolo schoval a druhému přikázal, ať v žádném případě nezasahuje. Ten pak z úkrytu zaslechl výstřel, viděl, jak Fiflena klesl k zemi, a vrátil se do La Roque. Vilmain v tu ránu prohlásil, že mu na Malevilu zabili „dva hošany“ a že si Malevil „podá“. Ale ještě předtím – aby si „pojistil záda“ a možná i proto, aby právě utrpěný neúspěch nepodlomil tlupě morálku – vyslal noční komando proti Courcejacu: šest mužů pod velením bratrů Feyracových. Naneštěstí se zrovna to ráno za svítání stalo, že Vilmainův mazák vyslaný s Mauricem do Courcejacu na zvědy tam ukradl dvě slepice. Hoši z Courcejacu hlídali, a jen se tlupa objevila, zahájili palbu a zabili Daniela Feyraca. Jean Feyrac se rozběsnil jako šílenec, dal rozkaz k útoku a všechno zmasakroval.

„Co znamená,všechno’?“

„Ty dva chlápky, párek starých, ženu a malé děcko.“

Ticho. Díváme se po sobě.

„A co tomu hrdinskému kousku říkal Vilmain?“ zeptám se po chvilce.

„Že prý to je v pořádku..Odprásknou ti jednoho hošana, podáš si celou vesnici’.“

Mlčíme dál. Pokynu Hervému, ať pokračuje. Odkašle si, aby zpevnil hlas.

„Vilmain se chtěl vrhnout na Malevil hned po Courcejacu. Ale mazáci byli proti. I Jean Feyrac. Zaútočit na Malevil prý není jen tak, hrad se musí nejdřív okouknout.“

„To řekl Jean Feyrac?“

„Ano.“

Dělá se mi z nich nanic. „Podat si vesnici“, jakpak by ne, když s ní mohou zamést jedna dvě. Malevil je ovšem něco jiného. Nad Malevilem se milostpáni rozmýšlejí. Což se také projeví, když pak Vilmain žádá nové dobrovolníky. Nikdo ze staré gardy se nepřihlásí a Hervé s Mauricem tím pádem hladce dosáhnou, že volba padne na ně.

„A co na to Vilmain?“

„Jestli to ti blbečkové dokážou, udělám z nich mazáky. Jestli se nechají prošpikovat, jdeme na věc, jasné?“

„A co stará garda?“

„Nijak hrr.“

„Ale jestliže dá Vilmain příkaz vyrazit, tak vyrazí?“

„Ano. Ještě pořád z něho mají vítr.“

„Proč,ještě pořád’?“

„Protože od včerejšího večera mají nahnáno už trochu míň.“

„Že padl Fiflena?“

„Že padl Fiflena a Daniel Feyrac. Klan ostrých hochů je teď oslabený. Aspoň to tak vidím.“

A vidí to, myslím, dobře.

„Kdyby někdo zabil Vilmaina,“ vyptávám se dál, „našla by se za něj náhrada?“

„Jean Feyrac.“

„A kdyby byl zabit i Feyrac?“

„Nikdo.“

„Tlupa by se rozpadla?“

„Řekl bych, že ano.“

Snídaně je připravena. Z hrnků na vyleštěném ořechu se kouří. Obraz míru a klidu, a na dvoře statku pár kilometrů odtud šest mrtvol, z nich jedna docela maličká. Hrůzou a ustrnutím nám doslova stydne v žilách krev. Jak strašlivě uhrančivou mocí vládne krutost, jestliže jí člověk skládá hold takovými pocity! Stačilo by pohrdání. Ze všeho nejvíc mě na tom sadistickém masakru bije do očí jeho idiotská tupost. Zuřivci, kteří ubíjejí lidský život, a ničí tím vlastní živočišný druh.

Přitáhnu si hrnek. Nechci už myslet na Courcejac. Musím soustředit myšlenky k nadcházejícímu boji. Jíme beze slova, všeobecné mlčení ruší jen Falvinka, která už se vrátila od dojení a nezastavitelně mele pantem. Pravda, příběh o courcejacké řezničině neslyšela, a je proto nepochybně v jiném myšlenkovém rozpoložení než my. Ale dnes ráno se roztlachala hůř než jindy. Když je Menou dobře naložená, přirovnává Falvinčino repetění k mlýnu, vodopádu, pile, a je-li naložená špatné, k průjmů. Co jsme právě slyšeli, nám úplné vzalo řeč. Snídáme, neschopni odtrhnout myšlenky od malé, nám kdysi tak dobře známé usedlosti. A nekonečný, kamsi do prázdna adresovaný proud Falvinčina brebentění s tichem ještě narůstá, a protože se nesetkává s odpovědí, nehodlá patrně hned tak vyschnout. Zvučí zcela vně našeho společenství; jako když crčí voda ze střechy na chodník nebo jako hučívala v Malejacu zednická míchačka na beton čí strojní pila. Příval složený sice ze slov, ale ať běží ve francouzštině nebo v nářečí, vlastně naprosto nelidský; pravý opak komunikace: nikomu nic nepřináší, nikdo od něho nic nečeká, všechny uši se před ním uzavírají, a tak se valí, všemi odmítán, pro nic za nic. Přemožen možná únavou z předchozí noci a napětím z té, jež nás čeká, nakonec už to nevydržím a bez ohledu na nebezpečí, že tím poskytnu, Menou zas novou zbraň, řeknu:

„Mlč už jednou, Falvinová! Jak má člověk přemýšlet, když nezavřeš pusu!“

A máme to tady! Slzy! Ať tak nebo onak, někudy se to valit musí! A kdyby aspoň potichu! Ale kdepak! Vzlyky, vzdechy, popotahování, troubení do kapesníku! Nevidím ji, sedím k ní zády. Ale zato slyším. Její ufňukaný nářek je ještě nesnesitelnější než předchozí nezastavitelný proud slov. Nádavkem mě obšťastní ještě i Menou, rozbrblá se, slovům nerozumím, ale slyší je Falvinka a mohu se spolehnout, že do její otevřené rány nalévají pořádnou dávku jedu. Ještě chvilku, a přiloží si polínko i Catie. Ne že by babičku zrovna zbožňovala. Umí ji příležitostné taky klofnout. Ale babička je babička. Hlas krve nedovolí jenom lhostejné přihlížet, jak ji oškubávají, a neohnat se taky vlastním zobákem a drápky. Catie se ostatně vloží do šarvátky ráda. Je tvrdá a pohotová. A ránu zasadit umí, „jak je mladá“. To jsem to vyvedl, hodit jim do klece tenhle kámen! Kdákají a kdákají, peří lítá, křídla tlučou, stříká krev! A já se dožadoval ticha! Díky, Miette, že jsi němá. A díky i tobě, malá Evelyno, že máš ze mne ještě tolik strachu (však on tě taky přejde), abys mlčela, když začnu metat blesky.

Honem, kde zasáhnout nejdřív? Potlačit v zárodku Catin už už se rozpoutávající protiútok.

„Už jsi dojedla, Catie?“

„Ano.“

„Ty taky, Falvinová?“

„No bodejť, však vidíš, Emanueli, dojedla.“

Kdepak odpovědět jedním slovem jako Catie; potřebuje jich šest.

„Tak běžte vyčistit stáje. Jacquet nebude dnes dopoledne volný.“

Catie okamžité poslechne. Vstane. Poctivě dodržuje včerejší slib: vojáček jedna radost.

„A co nádobí?“ namítne Falvinka, abychom viděli, jak je svědomitá.

„Umyje je Menou s Miette.“

„A se mnou,“ přihlásí se Evelyna.

„Ale je ho pěkná hromada,“ řekne Falvinka, předstírajíc, že váhá.

„Jen běž,“ odbude ji popuzeně Menou. „Však já si bez tebe poradím!“

„Pojď, babičko,“ řekne stejně popuzeně Catie.

Vyklouzne ze dveří, štíhlá a rychlá jak šíp, za ní se kymácivě vyvalí na sloních tlapách i mohutná koule jménem Falvinová.

Za cenu hory nádobí si tedy Menou udržela žezlo v rukou. Ale ráda tu cenu zaplatí, jak nám dá také jednoznačné na srozuměnou v poslední vlně brblání, průrazné a dlouhé přesně natolik, aby vykonala své, a přitom jí nevysloužila z mé strany nějakou poznámku, která by její vítězství připravila o lesk. Vlna postupné opadá, je ji slyšet míň a míň, až nakonec ztichne a já mohu konečně přemýšlet.

Boj už nebude tak nerovný. Vilmain ztratil tři ze staré gardy a dva nováčci mu zdrhli. Z tlupy, ještě předevčírem sedmnáctičlenné, zbývá všehovšudy dvanáct mužů. Já mám nyní i s Hervém a Mauricem bojovníků deset. A naše výzbroj zároveň vzrostla o tři šestatřicítky.

Má-li Hervé pravdu, Vilmainova autorita je otřesena. Tři mrtví podlomili tlupě morálku. A ještě víc ji podlomí útěk Maurice a Hervého, kteří budou rovněž považováni za padlé.

Potřebuji vyřešit tři problémy:

1. Vymyslet takový způsob boje a rozložení sil, abych mohl plně využít všech výhod terénu.

2. Přijít na nějakou válečnou lest, jež by pokud možno ještě uspíšila proces demoralizace v nepřátelských řadách.

3. Pokud Vilmain ustoupí, za každou cenu mu zabránit, aby se vrátil do La Roque a zahájil proti nám boj ze zálohy. Tenhle bod mi připadá vůbec nejdůležitější.

Od chvíle, kdy jsem poslal Falvinku a Catie do stájí, kuchyně ve věži je v jednom pohybu. Tomáš se odebral hlídkovat na larockou silnici a Jacquet se přišel najíst. Meyssonnier odešel pro Peyssoua a Colina, přivedl je a s Hervém zamířil hned zase ven pohřbít Fiflenu.

Čekal jsem s výslechem Maurice právě na to, až Hervé odejde. Potřeboval jsem se ubezpečit, že výpověď jeho kamaráda doopravdy potvrdí, co nám řekl sám, a nechtěl jsem proto vést výslech v jeho přítomnosti.

Maurice je míšenec Evropana s Asijkou. Nebude, myslím, Colina přesahovat víc jak o dva, tři centimetry, ale dík své štíhlé postavě, úzkým bokům a hýždím zvíci dvou pěstí se zdá mnohem větší. A jakkoli má celkové křehkou kostru, v ramenou je poměrně široký, což vtiskuje jeho siluetě eleganci připomínající postavy z egyptských basreliéfů. Pleť má jantarovou, vlasy ebenově černé a rovné jak hřebíky. Spadají mu kolem hlavy jako Johance z Arcu a rámují jemnou, vážnou tvář, která čas od času ožije neochvějně zdvořilým úsměvem. Zdvořilý je ostatně až po konečky prstů. Člověk má pocit, že by nedokázal provést či vyslovit hrubost, ani kdyby chtěl.

Vyloží mi, že je synem Indočíňanky a Francouze ze Sainte-Livrade v departementu Lot-et-Garonne. Otec vedl jakýsi malý podnik blízko Fumelu a Hervé k nim zrovna přijel na pár dní na velikonoce, když vybuchla bomba. Odtud se pak jeho příběh do puntíku shoduje s výpovědí Hervého. Nezaskočím ho, ať dělám co dělám. Jediné se zdá, že si vryl živěji do paměti onu scénu, kdy mu podřezali kamaráda Reného, a že jeho nenávist k Vilmainovi je ještě silnější. Nedá jí průchod slovy. Ale když o té vraždě mluví, uhlově černé panenky mu ztvrdnou a škvíry pod kosými víčky se ještě víc zúží. Dělá na mne dobrý dojem, stejné jako Hervé. Ba dokonce lepší. Hervé má obratný jazyk, vervu a herecké nadání. Maurice tolik neoslňuje, ale je to člověk z lépe zakalené ocele.

Otočím se k Peyssouovi.

„Až dojíš, Peyssou, mám pro tebe práci.“

„Poslouchám.“

„Ve skladu máme nějaké kruhy. Chtěl bych na tobě, abyste je s Mauricem zacementovali do zdi ve sklepě. Rád bych tam po dobu boje přivázal býka, krávy a Miláčka. A pak bych ještě chtěl, abys postavil provizorní chlívek pro Adélu.“

„Jenom Miláčka?“ podiví se Peyssou. „Co ostatní koně?“

„Zůstanou v Porodnici, budeme je možná potřebovat. Až budeš hotov, přijď mi to říct a všichni společně nanosíme z Porodnice do sklepa seno.“

Pohlédne na mne přes okraj hrnku, nos pohroužený uvnitř, v očích úzkost.

„Myslíš, že jsou první hradby ohrožené?“

„Nic takového si nemyslím, chci se jen pojistit.“

Vstanu.

„Pojď se mnou, Menou, chvilku to nádobí nech.“

Vezme z Miettiných rukou utěrku, otře si droboučké šlachovité paže a už za mnou cupitá (udělá dva kroky na můj jeden). Odvedu ji do strojovny nad padacím mostem.

„Kdyby bylo třeba, myslíš, Menou, že bys to tu zvládla sama? Nebo raději chceš, aby ti pomohla Falvinka?“

„Bez toho škopku sádla se klidně obejdu,“ odvětí.

Ukážu jí, jak s mechanismem zacházet. Vzepře vychrtlou kostřičku, zatne zuby a po dvou nebo třech pokusech už se ramena vratidla hladce otáčejí. Nepoužil jsem rumpálu od onoho dne těsně před velikonocemi, kdy jsme s učitelem Paulatem diskutovali o letošních obecních volbách. Tlumený skřípot tlustých, důkladné promazaných řetězů mi neobyčejně ostře připomene minulost. No budiž. Na vzpomínky a melancholii není čas.

Když se Menou chystá zdvižený most spustit podruhé, upozorním ji, aby víc brzdila. Plošina musí dosednout na kamenný okraj příkopu jako do mechu. Čtvercovým okénkem strojovny spatřím Peyssoua s Colinem. Stojí v brané věže a hledí směrem k nám. I v nich skřípot řetězů jistě probudil vzpomínky.

„Tady bude tvé bojové stanoviště, Menou. Jakmile kolotoč spustí, postavíš se sem a vyčkáš. Kdyby nám začalo téct do bot a museli jsme se stáhnout za druhé hradby, zvedneš most. Chceš si to zkusit ještě jednou? Budeš si to pamatovat?“

„Nejsem padlá na hlavu,“ odpoví.

A najednou má oči plné slzí. Všechno se ve mně sevře, znám ji, že pláč u ní bývá až to poslední.

„No tak, Menou.“

„Dej mi pokoj,“ procedí zaťatými zuby.

Upírá oči před sebe, na mne se nepodívá. Stojí rovně jako svíčka, nehybná, hlavu zdviženou. Po snědé tváři (bílé jen na čele, protože si v létě chránívá hlavu slamákem) se jí koulejí slzy. Ve vzpřímeném ztuhlém postoji svírá rukama dvě ramena vratidla jako kormidelník v bouři. V den Paulatovy návštěvy otáčel rumpálem Momo. Zářil, tančil radostí. Přímo ho vidím. Vidí ho i Menou, stojí u stroje, nespouštějíc z něho ruce, zatíná zuby a pláče. Ne ze sentimentality. Ne z lítosti nad sebou. Je to jen chvilka, nic víc. Přestojí nepohodu a během vteřiny vynoří zas hlavu z plískanice. Otočím se zády, abych ji neuváděl do rozpaků, a hledím z okénka. Koutkem oka však její úžasnou drobnou postavičku zahlédám, pláče se vztyčenou hlavou a očima dokořán, ani nevzlykne. Její obraz se zračí v tabulce otevřeného okénka a nejvíc mě na něm uchvacují ty dvě pěsti, sevřené energicky na ramenech vratidla, jako by se jimi pevněji chápala zas vlády nad životem.

Nechám ji samotnou. Nic jiného si myslím nepřeje. Rázným krokem dojdu k donjonu a zamířím do svého pokoje. Usednu k psacímu stolu, vytáhnu jednu zásuvku, do níž jsem už hodné dlouho nesáhl, a najdu, co hledám: dva fixy, černý a červený. Najdu i něco jiného, co nehledám: velkou policejní píšťalku, kterou jsem kdysi v záchvatu šlechetnosti daroval Peyssouovi, když jsme ho předtím zřezali, aby mu přešla chuť stát se hlavou Klubu. Hned nazítří jsem ale zneužil jeho dobroty a přemluvil ho, aby mi ji za pakatel zase odprodal, proto ji mám u sebe. I dnes ji převracím v prstech s potěšením. Neztratila nic ze svého kouzla. Zub času chromování nepoškodil, a když se na ni hvízdne, její pronikavý zvuk je slyšet hezky daleko. Strčím ji do kapsičky u košile, načež obětuji čtvrtku velkého kreslicího papíru a pustím se do díla.

Pracuji sotva pět minut, když někdo zaklepe. Catie.

„Posaď se, Catie,“ řeknu, aniž zvednu hlavu.

Psací stůl mám proti oknu, kolmo ke zdi. Než Catie usedne naproti mně zády k oknu, musí ho obejít. Cestou mi jakoby roztržitě přejede levičkou po šíji a krku. A současné mrkne na stůl, co to kutím. Snažím se, aby nepoznala, že její přítomnost v mém pokoji mě nenechává lhostejným. Neoklame ji to. Sedí s vystrčeným břichem na krajíčku židle, oči napůl přivřené, na rtech náznak úsměvu, a významně na mne hledí.

„U koní jste hotovy, Catie?“

„Ano, už jsem se dokonce i osprchovala.“

A myslím, že ne pro nic za nic. Nezvednu však oči od papíru. Chytrému napověz, pokud ovšem nedělá hloupého.

„Přišlas mi něco povědět?“ zeptám se po nějaké chvíli.

„No, ano,“ odvětí s povzdechem.

„Oč běží?“

„O Vilmaina. Mám nápad.“

A honem dodá:

„Povídal jsi přece, že když někoho něco napadne, má ti to přijít říct.“

„Správně.“

„No, tak mé teda něco napadlo,“ řekne s předstíranou skromností.

„Poslouchám tě,“ ujistím ji, oči sklopené k papíru.

Ticho.

„Nerada bych tě rušila,“ ozve se po chvilce, „obzvlášť když jsi tak zabraný do práce. Páni! Ty si ale dáváš záležet!“ Pokouší se vyluštit vzhůru nohama veliká tiskací písmena, která maluji fixem na čtvrtku. „Co to bude, Emanueli? Nějaký plakát?“

„Vyhláška pro Vilmaina a jeho tlupu.“

,A co se v ní vyhlašuje?“

„Moc nepříjemné věci pro Vilmaina a mnohem míň nepříjemné pro ostatní bandu. Zkrátka a dobře,“ vysvětluji, „pokouším se využít faktu, že je tlupa trochu rozložená, a odtrhnout ji od velitele.“

„A myslíš, že to klapne?“

„Myslím že ano, pokud jim začne téct do bot. V opačném případě ne. Ale ať už to dopadne jak chce, nic mě to nestojí, jenom kousek papíru.“

Na dveře za mými zády někdo klepe. Neotočím se, zavolám jen „dál“ a pokračuji v malování písmen. Ale všimnu si, že se Catie na židli narovnala, a když se dlouho nikdo neozývá, otočím se, abych se přesvědčil, kdo to přišel. Evelyna.

Svraštím obočí.

„Co tady děláš?“

„Fiflenu pohřbili a Meyssonnier se vrátil, přišla jsem ti to říct.“

„To tě poslal Meyssonnier?“

„Ne.“

„A co nádobí, nenabídla ses náhodou, že s ním pomůžeš?“

„Nabídla.“

„Už je umyté?“

„Ne.“

„Tak jen pěkně běž pomáhat. Když se člověk pustí do nějaké práce, nevykašle se na ni při prvním nápadu, který mu proletí hlavou.“

„Už jdu,“ řekne, ale nepohne se ani o píď, jenom na mne upírá své veliké modré oči.

Jindy už bych na ni vyjel a hezky ji popohnal. Nechci ji však pokořovat před Catie.

„Tak co je?“ řeknu, ale nijak zhurta, spíš laskavě.

Mírná slova ji podlomí.

„Už jdu,“ opakuje se slzami na krajíčku, zavírajíc za sebou dveře.

„Evelyno!“

V mžiku je zpátky.

„Řekni Meyssonnierovi, že ho potřebuju. Ale hned.“

Vyšle ke mně zářivý úsměv a dveře za ní zaklapnou. Tři mouchy jednou ranou: Meyssonniera opravdu potřebuji, Evelynu jsem uklidnil a vystrnadím Catie. Zůstávat s ní tady sám je trochu nebezpečné. Spíš než strach u mne sice momentálně převládají zcela jiné pocity, ale člověk musí přece jen vědět, co pospíchá víc a co méně.

Catie se zase rozvalí na židli. Ne že bych se po ní díval, aspoň ne natolik, abych jí viděl do tváře. Dal jsem se opět do malování. Naštěstí mohu jen opisovat, načrtl jsem si text nanečisto na kousek papíru. Catie se zahihňá.

„Ta si pospíšila, viděl jsi? Je do tebe blázen!“

Zvednu hlavu a bryskně ji usadím:

„To je vzájemné.“

Pohlédne na mne s takovým úsměvem, že bych po ní s chutí něco hodil.

„Když je to tak, pak ale nechápu, co ti…“

„Když je to tak, co mi takhle prozradit ten svůj nápad?“

Vzdychne, zkroutí se na židli, poškrábe se na noze. Nejde jí zkrátka ani trochu pod nos, že musí opustit vzrušující téma mých vztahů k Evelyně.

„Dobrá,“ řekne. „Vilmain zaútočí. Ostrouhá kolečka, jak říkáš.“ (Bůhví, co je jí na tom k smíchu.) „Vrátí se do La Roque, zahájí proti nám boj ze zálohy a to tě právě štve.“

„Nejde o to, jestli mě to štve. Znamenalo by to katastrofu. Mohl by nám pěkně ztrpčit život.“

„No právě,“ pokračuje, „až se dá na ústup, musíme zabránit, aby se dostal zpátky do La Roque. Pronásledovat ho.“

„Bude mít zatracený náskok.“

Vítězoslavně na mne pohlédne.

„Ano, jenže my máme koně!“

Zkoprním. Nešlo tedy jen o záminku: přišla doopravdy s nápadem! A já, který prožil celý život mezi koňmi, já na to nepřišel. Válka a jezdecké umění spolu v mé hlavě nijak nesouvisely. Vlastně ne, jednou jsem si obojí přece jen spojil, ale jen jednou. Tenkrát, když jsem kamarády přesvědčoval, abychom vyměnili s Fulbertem krávu za dvě kobyly. Čistě diskusní argument, nic víc. Mám na rozdíl od Fulberta kavalerii, tak obrovskou výhodu, a málem bych jí nevyužil!

Posadím se zpříma.

„Ty jsi geniální, Catie!“

Zčervená, v návalu radosti pootevře rty, v očích výraz dětinského štěstí. Mohu si na tom uvědomit, jak těžce nesla mé podceňování.

Rozvažuji. Nechám si pro sebe, že její nápad bude třeba ještě promyslet, že asi sotva půjde klidné si vyrazit za Vilmainovou bandou po asfaltce, na níž koňská kopyta hlasitě zvoní. Slyšeli by nás, počkali si někde v zatáčce a postříleli nás jako králíky!

„Výborně,“ řeknu. „Výborně, Catie, nechám si tvůj nápad projít hlavou. Zatím o něm pomlč.“

„Samozřejmě,“ odvětí s pyšnou tváří.

A tíha právě nabytých ctností ji natolik strhne, že k nim připojí i diskrétnost.

„Já mažu,“ řekne, „nechám tě, vidím, že máš co dělat.“

Dost neprozřetelně vstanu. Jen totiž obejde stůl, už mi visí na krku a ovine se kolem mne jako liána. Peyssou má pravdu: vrtět sebou umí.

Někdo zaklepe, vykřiknu bez rozmýšlení „dál!“. Meyssonnier. Místo mne zrudne kupodivu on. Začne mžikat. A mne doopravdy zamrzí, že jsem se stal tím, skrze něhož pohoršení přichází.

Dveře se za Catie zavřely, ale Meyssonnier si nedovolí sebemenší komentář. Ani pouhé „No teda!“, jaké by si na jeho místě neodpustil Peyssou, ani úsměv, jakým by mě počastoval Colin.

„Posaď se,“ řeknu, „minutku, prosím tě.“

Usedne na židli zahřátou ještě od Catie. Sedí jaksepatří, mlčí, nepoposedne ani o píď. Člověk si odpočine jedině mezi muži. Dokončím svůj plakát s nesrovnatelné větším zdarem a značně rychleji, než jsem ho začal.

„Podívej,“ řeknu, podávaje mu vyhlášku. „Co tomu říkáš?“

Hlasitě čte:

PANSTVÍ MALEVILSKÉ A LAROCKÉ

Níže jmenovaní zločinci

VILMAIN, psanec a vůdce tlupy

JEAN FEYRAC, katan z Courcejacu

se odsuzují k smrti.

Pokud ostatní složí zbraně na první výzvu,

budou jen vykázáni z našeho území, přičemž jim

ponecháme zásobu potravy na jeden týden.

Emanuel Comte

malevilský abbé

Meyssonnier čte nejprve nahlas, pak ještě jednou potichu. Hledím na jeho protáhlou tvář, dlouhé rýhy podél lící. V každém rysu má vepsáno slovo „svědomitost“. Byl dobrým straníkem, ale stát se knězem nebo lékařem, byl by se osvědčil stejně dobře. A což teprve ve správě, pro niž mu nechybí jak vášeň sloužit věci, tak pozornost vůči detailům. Věčná škoda, že se nestal malejackým starostou. Vsadím se, že toho ještě dnes občas zalituje.

„Co tomu říkáš?“

„Psychologická válka,“ odpoví zdrženlivě.

Čiré konstatování. Hodnocení přijde později. Promýšlí si všechno ještě jednou. Dopřejme mu čas, ať si to přežvýká. Znám ho, chvíli mu vždycky trvá, než si věci v hlavě přebere, ale výsledek pak stojí za to.

„Podle mě to vyjde leda v případě,“ ozve se po chvíli, „že budou Vilmain a Feyrac zabiti. Ano, když padne velení, ostatní pravděpodobně chuť do rvačky přejde, bude jim milejší zachránit si život.“

„Pokud jim začne téct do bot,“ prohlásil jsem v rozhovoru s Catie. Meyssonnier se vyjádřil mnohem přesněji: budou-li Vilmain a Feyrac zabiti. Pravdu má on. A ten odstín je důležitý. Až budu před bojem dávat pokyny střelcům, musím na to pamatovat.

Vstanu.

„To bychom měli. Našel bys někde kus překližky? Že bys to na ni přilepil a pak ještě provrtal dvě dírky.“

„To není problém,“ ujistí mě Meyssonnier a zvedne se také.

S plakátem v ruce obejde psací stůl a u mne se zastaví.

„Chtěl jsem ti říct: bude se opravdu střílet jen ze střílen v cimbuří? Nerozmyslel sis to?“

„Ne, proč?“

„Že je jich jen pět. A dvě střílny ve věži, to máš sedm. Nás je teď ale deset.“

Pohlédnu na něj.

„A co z toho vyvozuješ?“

„Že bude potřeba poslat ven tři hochy, a ne jen dva. Upozorňuju tě na to, protože do bunkru se tři nevejdou.“

Nejdřív Catie, a teď Meyssonnier! Celý Malevil přemýšlí, hledá, přispívá nápady. Celý Malevil napjal všechny síly k jedinému cíli. Mám v tom okamžiku dojem, že tvořím součást celku, jemuž sice velím, ale současně jsem mu podřízen jako jedno z jeho koleček, celku, který myslí a jedná zcela samostatně jako jediná bytost. Nikdy předtím, za celý svůj předchozí život jsem tak opojný pocit nepoznal, všechna má činnost se tehdy malicherně omezovala jen na mou vlastní osobu.

„Vypadáš spokojený,“ poznamená Meyssonnier.

„Taky jsem. Na Malevilu všechno klape jedna radost, jak vidím.“

Má věta mi však už v okamžiku, kdy ji vyslovuji, připadá až směšně neúměrná tomu, co doopravdy cítím.

„Ale stejně,“ řekne Meyssonnier, „nesevře se ti občas trochu žaludek?“

Dám se do smíchu.

„Ale ano!“

Rozesměje se také a dodá:

„Víš, co mi to připomíná? Večer před závěrečnými zkouškami.“

Ještě rozesmátý, s rukou na jeho rameni ho doprovodím k točitému schodišti. Odejde a já se vrátím pro springfieldku a zavřít dveře.

V podhradí na mne čeká Colin a také Jacquet s Hervém, ti dva ještě s lopatou v ruce. Colin postává s prázdnýma rukama kousek opodál. Při jeho malé postavě mu zřejmě blízké sousedství oněch dvou olbřímů připadá trochu stísňující.

„Nářadí si nechte,“ řeknu. „Mám pro vás práci. Jen co přijde Meyssonnier.“

Jak mě Catie zaslechne, vyjde z Porodnice, v jedné ruce hřeblo, v druhé rýžový kartáč. Vím, co dělá: využila chvíle, kdy má Amaranta čerstvé podestláno, a hřebelcuje ji. Amaranta se totiž hrozně ráda válí, ať má v boxu kobylince nebo ne. Falvinka se pohodlně uvelebila na mohutném pařezu vedle jeskyně. Jen mě spatří, s provinilou tváří honem vstává.

„Jen seď, Falvinová, taky si potřebuješ odpočinout.“

„Nene,“ staví hned protivné na odiv svou horlivost, „kdepak bych měla čas vysedávat.“

Zůstane tedy stát, ale nepřeloží stéblo křížem vstoje jako vsedě. Aspoň že mlčí, važme si toho. Můj ranní výpad ještě nepřestal účinkovat.

Její chování už namíchlo i Catie, obzvlášť když za ni musela vyvážení steliva víceméně „odřít“ sama, jak prohlásí. Tuším, že se chystá uštědřit babičce klofanec, a raději zasáhnu:

„Už jsi s Amarantou hotová?“

„Však mi dala zabrat! A co jsem se přitom nalokala prachu z kobylinců! Nevím, nač se potom člověk sprchuje! A vůbec, myslíš, že je legrace hřebelcovat koně s puškou na zádech?“ (Dá se vlastním slovům do smíchu.) „A ta pitomá kobyla nemá v hlavě nic jiného, než jak dupnout po nějaké slepici. Mimochodem ti to hlásím! Zase jedna v tahu! Však ode mně ta tvoje Amaranta dostala taky po pyskách, aby si to pamatovala.“

Nechám si oběť ukázat. Naštěstí je slepice stará. Podám ji Falvince.

„Tumáš, Falvinová, oškubej ji, vykuchej a odnes Menou.“

Falvinka přikývne, blažená, že dostala práci, jaká jí vyhovuje: nenáročnou a vsedě.

To bychom měli. Čekáme na Meyssonniera. Život na Malevilu běží dál. Jacquet, udivený, že nemá co dělat, klátí svěšenými pažemi a upírá na mne své dobrácké, úpěnlivé, oddaností zvlhlé oči jako žadonící pes. Hervé si s jednou nohou elegantně nakročenou hladí špičatou donchuanskou bradku a nespouští pohled z Catie. Ta se po něm sice nekouká, ale uvádějíc zcela bez potřeby do pohybu hned tu, hned onu část těla, nakrucuje se – částečné přede mnou, částečně před ním – o sto šest. Colin opřený o zeď, na rtech svůj gondolovitý úsměv, zpovzdálí scénu pozoruje. A Falvinka už zas sedí, slepici na klíně. Škubat ji dosud nezačala, ale jednou se dočkáme. Už se na tom pracuje.

„Když se to tak vezme,“ prohlásí Catie, aniž se přestane natřásat, „je ta tvá Amaranta samá nectnost. Má tik, válí se v kobylincích a zabíjí slepice.“

„Možná to považuješ za druhořadou věc, Catie, ale Amaranta je taky výborný kůň.“

„No bodejť, tvá zbožňovaná!“ opáčí s klidnou neomaleností. „Taky jedna!“ (Smích.) „Ale stejné bys jí měl dát dolů do boxu kousek nějaké mřížky. Osm mužských v baráku a jediný se nevzmůže, aby to pro nás udělal. Nevím, nač je máme!“ (Koutkem oka mrkne se smíchem po Hervém.)

Opustím hlouček, zamířím dlouhým krokem do skladu v donjonu, vyhledám kotouč drátu a kleště a výpůjčku zaznamenám pro Tomáše křídou na tabuli. Myslím při těch mechanických pohybech znovu na Catie, na její nápad využít naší kavalerie, a také na Meyssonniera a jeho cennou poznámku o střílnách v cimbuří. A náhle si uvědomím, že vlastně všechno, co v posledních dnech na Malevilu děláme, je pro nás jakousi rychlou, doslova bleskovou – neboť rychlost je podmínkou našeho přežití – školou válečnického umění. Přímo oslepivě bije do očí jedna skutečnost: ochranná autorita státu byla smetena. Pořádek si musíme vydobýt vlastními puškami. A nejen puškami: uměním lsti. Ještě o velikonocích byla jedinou naší starostí mírumilovná otázka, jak vyhrát obecní volby, a dnes si postupně vštěpujeme do hlavy neúprosné zákony primitivních válečnických kmenů.

Cestou ze skladu potkám Meyssonniera. Nese mou ceduli. Vezmu ji od něho. Výtvor přímo dokonalý. Ne-li umělecký. Kolem celé čtvrtky nechal okraj z překližky. Jak se spolu vracíme do podhradí, pročítám znovu svou vyhlášku. Zničehonic se mi taky trochu sevře žaludek. Ale to nic. To přejde.

Jen dojdeme ke skupince, Catie je hned zvědavá, co to nesu. Přidržím destičku v napřažené ruce, aby si všichni mohli text přečíst. Přistoupí k nám Colin.

„Cože? Vy jste abbé?“ užasne Hervé a jeho nenadálé vykání probudí u ostatních úsměv.

„Zvolili mé na Malevilu za abbého, ale můžeš mi klidně dál tykat.“

„Ale dobře jsi udělal,“ řekne Hervé, už zas ve své kůži, „že ses na ten papír podepsal jako abbé. Na některé hochy z bandy to zapůsobí. A taky máš pravdu, že Vilmaina tituluješ,psanec’. Je to ničema, myslí si, že má právo páchat násilí, protože měl kdysi hodnost v armádě.“

Uvítám obě jeho poznámky s potěšením. Potvrdily mi, co jsem si myslel: v době bezvládí, v jaké teď žijeme, neexistují pouze vztahy založené na síle. Takové věci jako hodnost, titul, funkce platí kupodivu dál. Lidé se uprostřed všeobecného zmatku chytají pozůstatků zmizelého řádu jako záchranného stébla. Fascinuje je sebemenší zdání zákonnosti. Když jsem Vilmainovi, aspoň na papíře, strhl jeho důstojnické prýmky, zasadil jsem mu tím citelnou ránu.

„Catie, ty nás teď všech pět propustíš dírou v palisádě. A nevzdálíš se od vstupní věže, dokud budeme venku. Falvinová, ty běž upozornit Peyssoua, že odcházíme. Je s Mauricem ve sklepě.“

„Teď hned?“ řekne Falvinka a dřepí dál, na klíně slepici, jíž se dosud ani netkla.

„Teď hned,“ odvětím suše. „A pohni sebou.“

Catie vyzývavé natočí mladou hruď na štíhlém pase a hledí se smíchem za babičkou, která odchází, faldy roztřesené jako sulc.

Když jsme venku na cestě, rychle s Meyssonnierem ostatní o kousek předejdu a tichým hlasem mu udělím instrukce. Na kopci vedle pahorku U sedmi buků je třeba vykopat jámu pro jednoho střelce, s dobrým výhledem k palisádě. Chci, aby si to vzal na starost.

Souhlasí. Nechám mu Hervého a Jacqueta a pustím se s Colinem po lesní zkratce. Jdu první a Colina upozorním, aby se držel mých šlépějí; najdu-li svá znamení z přivázaných větviček, chci je houštím obejít, abych je nezpřetrhal.

Najdu je všechna. Protivník tedy lesní zkratku na La Roque neobjevil. Z důvodů už zmíněných jsem to ostatně předpokládal. Ale jsem rád, že to teď mám ověřené.

Zbývá však udělat ještě něco. Při poslední jízdě koňmo po larocké silnici jsem si všiml jednoho místa, kde se cesta mezi dvěma pahorky hodné zužuje a stojí tam dva zuhelnatělé kmeny stromů; z každé strany jeden, přímo proti sobě. Hodlám mezi nimi natáhnout drát, který nesu s sebou, a pověsit na něj vyhlášku pro Vilmaina. Pěšky je to bohužel i po zkratce dost daleko. Slyším, jak se za mnou Colin plahočí a supí, a s výčitkami svědomí si náhle uvědomím, že strávil noc v bunkru a moc se nevyspal. Otočím se.

„Vyplivaný?“

„Trochu.“

„Ještě půl hodiny, zvládneš to? Pověsím vyhlášku, a pak si odpočineme.“

„Jen se neboj,“ odvětí; svraští přitom obočí a vysune bradu.

Je mu přes čtyřicet, ale když nasadí tuhle tvář, připadá mi jako malý kluk. To se ví, že mu to nepovím. Na své mužnosti si ohromné zakládá; v podstatě stejně jako Peyssou, i když ji nestaví tak na odiv.

Je vedro. Pot ze mne jen leje. Rozepnu si límec košile a vyhrnu rukávy. Čas od času se otočím a přidržím Colinovi větev, aby ho zpětným pohybem nešvihla. Vidím, že je bledý, oči má trochu zapadlé, sevřené rty. Když konečně dorazíme k cíli, oddechnu si hlavně kvůli němu.

Svah od lesní zkratky k silnici je zprvu mírný, končí však asi dvacetimetrovým příkrým skalnatým srázem. Dolů se člověk může přinejhorším spustit po zadku. Horší to bude zpátky nahoru. Složení terénu je po obou stranách silnice stejné, čímž mimochodem celé místo nabývá jakéhosi stísňujícího rázu. Silnice vypadá mezi těmi dvěma srázy jako uškrcená.

Sjedu dolů rychlejším sešupem, než jsem zamýšlel. Přistanu na silnici hezky tvrdě. Provleču drát otvůrky v ceduli, přivážu ho na kmen, přetáhnu přes cestu a upevním na protějším stromě. Hledím se tu dlouho nezdržovat. Colin, pro mne teď schovaný, leží s puškou před sebou na kraji podrostu na výstupku srázu a směrem na La Roque mě kryje. Dobrá ochrana pro případ, že by se objevila nějaká osamělá postava. Ale celá banda? Za sebou mám až k nejbližší zatáčce naprosto holý terén, nikde příkop ani křoví, a kdybych se chtěl dostat ať z té nebo oné strany do mlází, znamenalo by to šplhat dvacet metrů do příkrého svahu rovnou před očima protivníka. Byl bych pěkné zranitelný.

A škrábat se nahoru se zbraní na zádech (čili bezprostředně nepoužitelnou) není, jak vidím, doopravdy hračka, pomáhám si oběma rukama, lezu a lezu a kloužu zase zpátky, několikrát sjedu málem až dolů, trvá mi to zkrátka celou věčnost.

Konečně jsem nahoře, ale Colin se ukryl v podrostu tak dokonale, že ho nemohu najít. On mě jistě vidí, nechce však zavolat, aby nezpůsobil hluk. Pojednou slyším zahoukat sovu. Zkoprním. Ode dne, kdy se stala ta věc, panuje všude ticho: nezabzučí hmyz, nevykřikne pták. Sova zahouká znovu, a docela blízko. Vykročím tím směrem a narazím na Colinovy nohy.

„Pozor! Jsem tady!“ ozve se tiše.

„Slyšel jsi tu sovu?“

„To jsem byl já,“ zasměje se potichoučku. „Abych tě přivolal.“

A rázným, vítězným trhnutím zacvakne pojistku zbraně.

„Ty? Poslyš, to se ti ale povedlo! Načisto jsi mě spletl.“

„Pamatuješ, jak jsme v dobách Klubu zkoušeli napodobovat různé hlasy? Uměl jsem to nejlíp.“

Je na to hrdý dodneška. Všechno, co nevyžadovalo sílu, bylo odjakživa jeho doménou: střelba z luku, z praku, kuličky, různé kouzelnické triky. Uměl samozřejmě i žonglovat s třemi míči, vyrobit nejlepší píšťalku z rákosí, nejlepší papírovou gilotinku na mouchy, otevřít drátem zámek, parádně se složit na zem, když šel ve třídě na stupínek.

Usměji se na něj.

„Deset minut pohov. Můžeš si schrupnout.“

„Když jsem tě prve kryl, Emanueli, víš, co mě napadlo? Že je tenhle kousek silnice jak dělaný, aby si tu člověk na někoho počíhal. Stačili by čtyři, dva z každé strany, a zameteme s celou bandou.“

„Teď jen spi, spi. Strategické úvahy si nech na potom.“

Kousek poodejdu, aby rychleji usnul, ale tentokrát si najdu v podrostu opěrné body, abych ho zas neztratil. Na odchodu se po něm ohlédnu. Sotva se natáhl, je v limbu, pušku sevřenou v náručí jako milovanou ženu, pod zády dvě tři rozmáčknuté mladé kapradinky.

Mrknu na hodinky. Přecházím sem a tam. Není mě v nízkých holínkách vůbec slyšet. Svah je otočený k severu, po nedávných lijácích se všude rozrostl mech. Opět zírám v úžasu na tropickou bujnost podrostu. Není však příliš pestrý. Jako by kapradí se svou drtivou vitalitou hodlalo dobýt všechny pozice. Ticho, nikde známka života, až to na člověka padá. Pookřál bych nad sebemenší pavučinkou, sebekřehčí nitkou nataženou od větve k větvi. Ale bojím se, že hmyz už nespatříme, leda by se k nám přistěhoval z nějakých méně zasažených oblastí. A ptáky? I kdyby se někde udrželi, jak by žili tady? Bez hmyzu? Nepotrvá ani čtvrtstoletí, a les se vzpamatuje, příroda však zůstane zmrzačená.

Obklopen dusivým tichem a vlhkým bezvětřím podrostu, na němž se nepohne jediný lístek, cítím se pojednou úplně sám. Ošklivá chvíle. Není to strach z nastávajícího střetnutí. Bolení břicha, sevřený žaludek, rozbušené srdce, nene, díky, to všechno znám také. Zakouším však něco mnohem horšího. Úzkost jiného druhu. Daleko od Malevilu, bez kamarádů, bez Colina, který spí, jako bych najednou nebyl vůbec nic. Prázdné vlající šaty.

Ten pocit prázdna je tak nesnesitelný, že Colina probudím. Dobře o pět minut dřív, než jsem si určil. Takový jsem sobec. Otevře oči, protáhne se a prvními slovy mi hned vynadá. Nevadí, hlavně že mluví, už jsem zase svůj. Tak jak mě kamarádi znají, se všemi citovými pouty, odpovědností, rolí, kterou mi svěřili. Vklouzl jsem opět do své kůže a hluboce se mi ulevilo, že nějakou mám.

„Tos mi nemohl dát pokoj!“ šeptá rozezleně Colin. „Zrovna jsem měl takový sen!“

Hoří touhou mi ho vyprávět, ale položím prst na ústa. Jsme příliš blízko silnice. Zajdeme hloub do podrostu, a když máme konečně zas pod nohama stezku, na sen už zapomněl. Ne však na jinou věc, jež s ním souvisí. Je zvláštní, že ani nebezpečí v nás nedokázalo zcela potlačit naše běžné každodenní myšlenky.

Podívá se na mne, zvedne obočí do stříšky, pousměje se.

„Catie po tobě trochu jede, co?“

„Máš pravdu.“

„A po Peyssouovi taky, co?“

„Neušlo ti to?“

„A po Hervém?“

„Asi taky.“

Ticho.

„No jo, poslyš, ale co Tomáš?“

„Říká, že jsou na Malevilu dvě ženy na šest mužů.“

„No a?“

„Začíná pochybovat, jestli bylo moudré se s Catie oženit.“

Colin se odmlčí.

„Co myslíš,“ ozve se po chvíli, „proč je teď tak málo žen?“

„U potulných tlup je to dáno samo sebou. Buď je velitelé nechtějí, nebo byly fyzicky zlikvidovány. Když není skoro co do úst, jedí jen ti nejsilnější.“

„Ale co u lidí jako my?“

„Myslíš u takových, co žijí na jednom místě?“

„Ano.“

„Tady se myslím projevilo něco jiného. Než se stala ta věc, osmdesát procent venkovských děvčat utíkalo do města.“

„A všechna města byla podle tebe zničena?“

„Těžko říct. Ale tlupy, s nimiž jsme prozatím přišli do styku, nebyly složené z městských lidí.“

Ticho.

„Nelíbí se mi to,“ ozve se Colin po chvíli se zasmušilou tváří. „Bylo by mnohem lepší, kdyby mohl mít každý vlastní ženu.“

Úvaha vůči Miette nepříliš laskavá, když to tak vezmu. Chudinko Miette, další, koho tvá „služba“ poněkud unavila.

Obrátím list.

„Rád bych, Coline, aby ses dnes odpoledne pořádně vyspal.“

Jak jsem čekal, začne se cukat.

„Proč zrovna já?“ opáčí a napřímí ramena.

Má pravdu, proč zrovna on? Že je malý, ještě neznamená…

„Chci ti svěřit důležitou úlohu v celkovém rozložení obrany.“

„To jo,“ uklidní se.

„Rád bych, abys zalehl v krytu pro jediného střelce. Hoši ho s Meyssonnierem právě kopou.“

,A kdo bude v bunkru?“

„Hervé s Mauricem.“

„A já v krytu?“

„Ano. To znamená, že celou noc nezamhouříš oka. Oni se přece jen střídavé trochu vyspí, ale ty ne.“

„Probdít noc mi nedělá těžkou hlavu,“ prohlásí s nedbalým výrazem ve tváři. „Jakou dostanu zbraň?“

„Šestatřicítku.“

„To jo!“ poznamená navýsost spokojeně.

Zvedne hlavu a pohlédne na mne.

„A co ti dva?“

„Hervé s Mauricem?“

„Ano.“

„Nechají si své.“

Chvilku je ticho.

„Proč všichni tři šestatřicítky?“

„Aby Vilmainovi hoši, až jim začnete ostřelovat zadky, nerozeznali podle zvuku vaše pušky od svých.“

Zastaví se, koutky do gondoly, a podívá se na mne.

„Podle zvuku ne, zato je pocítí jinak. Ty ale přijdeš na věci,“ dodá, „člověka by to nenapadlo.“

„Však ty taky.“

„Já?“

„Pak ti to řeknu. Nech mě domluvit. Svěřím ti pro dnešní noc svůj dalekohled.“

„To jo!“ řekne jen.

„Počítám, že Vilmain zaútočí k ránu. Spoléhám na tebe, že ho vyslídíš první a dáš mi znamení“

„Baterkou?“

„V žádném případě. Prozradil by ses.“

„Tak jak?“

Podívám se na něho.

„Sovím zahoukáním.“

Vrátí mi pohled, tvář se mu rozzáří úsměvem a tak naivní pýchou, až mi ho pro tu reakci přijde trochu líto, ačkoli jsem ji čekal. Kdyby to šlo, s chutí bych mu z oněch centimetrů, které mám proti němu navíc, polovinu daroval, jen aby přestal hledat v každé maličkosti kompenzaci za svou drobnou postavu.

„Zmínil ses o nějakém nápadu,“ ozve se po chvilce.

„S jedním přišla Catie a s druhým ty.“

„Catie?“ podiví se.

„To bys neřekl, co? Možná jsi jí ve svých představách vyhradil příliš speciální místo.“

Dovolíme si jedno krátké zasmání „mezi námi muži“, a hned pokračuji:

„Dá-li se Vilmain na ústup, pustíme se za ním na koních, ale ne po silnici. Touhle zkratkou. Dojedeme k ceduli mnohem dřív než on. A tam si na něj počíháme.“

„Můj nápad, počíhat v těch místech!“ řekne Colin se zdrženlivou hrdostí. „A Catie?“

„Catie připadla na koně. A já na tuhle stezku.“

Nechám ho, ať se chvilku hřeje v pocitu své slávy. Dobře pět minut kráčíme mlčky, až se Colin ozve už trochu jiným hlasem:

„Myslíš, že to Vilmainovi nandáme?“

„Myslím, že ano.“

„Teď už se bojím jen jednoho,“ dodám po chvilce. „Že se třeba vůbec neukáže.“