Malevil

3

Mýlím se. Mou poslední vzpomínkou na tehdejší svět není ta krátká jízda s Colinem na nádraží do města. Vyvstává mi ještě jedna těsně předtím, než se rozhostila tma. A je mi dokonale jasné, proč jsem ji málem „pustil z hlavy“.

Máme úterý, přišel mi dopis od Birgitty. Je to pořádkumilovná žena, píše mi každou neděli. Skládá svá psaníčka v prosté, školské francouzštině prošpikované úslovími, jež leckdy působí jako pěst na oko.

Osnova se pokaždé opakuje. Nejdřív krátký dotaz, co dělám a jak se mám, a pak mi na čtyřech stránkách vypráví o sobě. Třetí část věnuje erotice.

Ani tento motiv nedoznává změn. V sobotu večer si před spaním přečetla žlutý list, pak ulehla nahá do postele a myslela na mne a na to všecko, co jsem vylíčil na žlutém listě, a hlavně na mé laskání (ach, ty tvé ruce, Emanueli!) a byla „šíleně vzrušená“. Načež, jak vždycky zdůrazní, jí dalo hroznou práci, aby vůbec usnula.

Proč zrovna v sobotu večer? Nejspíš proto, že nemusí v neděli do práce, a může si tedy dopřát trošku nespavosti, aniž tím druhý den utrpí její výkon.

Poznávám v tom Birgittinu svědomitost. Přečtu dopis a vrátím se k němu, po pravdě řečeno k jeho erotické pasáži, ještě jednou. Sice jsem ji očekával a bavím se nad ní, ale svůj účinek na mne nepopiratelně má. No budiž. Ale teď je na čase, abych (i já) projevil trochu svědomitosti a dal se do práce. Vstanu, a jak se chystám dopis uložit, všimnu si postskripta.

V pondělí jde na kliniku na operaci slepého střeva, posílá mi adresu a doufá, že jí napíši.

Birgittino slepé střevo mi připomene, že bych si je měl dát vyoperovat taky – velká nedbalost, říká doktor, a poznamenám si, že po velikonocích musím bez ohledu na práci počítat s týdnem na lůžku, abych to měl konečné z krku. Taky hned odepíši Birgittě a pak zavolám do města, objednám v parfumerii flakón Chanelu č. 5 a nechám ho poslat na mnichovskou kliniku.

Celý týden nemám o Birgittě zpráv. Dělá mi to starost, obávám se, že třeba došlo k nějakým komplikacím, napíši jí znovu a po čtrnácti dnech přijde odpověď.

Všechny Birgittiny dopisy se vyznačují prostotou, tenhle však je z hlediska prostoty přímo veledílem. Všehovšudy deset řádek.

Setkala se na klinice s jedním mladým mužem, který se do ní zamiloval. Miluje ho také. Bude si ho brát. Po mém laskání se jí bude samozřejmě stýskat, protože v tom ohledu jsem ji značně zhýčkal, a taky dík za dárky Emanueli. Moc a moc Tě líbá Birgitta. – P. S. Jsem hrozně šťastná.

Složím dopis, vrátím ho do obálky a řeknu si nahlas: „Exit Birgitta.“ Lehký tón se mi však nedaří, sedím u stolu a strávím tam moc ošklivou chvíli. Hrdlo se mi svírá, ruce třesou a mám bolestný pocit, že jsem cosi ztratil, prohrál, o cosi se připravil. Můj vztah k Birgittě není sice láska, ale přece jen nás váže určité pouto. Doplatil jsem myslím na svou věrnost dávné křesťanské zásadě rozlišovat mezi láskou a tělesným obcováním. Protože jsem nebyl do Birgitty zamilovaný, považoval jsem své pouto k ní za cosi bezvýznamného.

Jenže to tak není. Propadl jsem falešným etickým představám, psychologickému omylu. Co teď cítím, je opravdová bolest, nemohu to nazvat jinak. A právě proto, že jsem podle svého domnění tentokrát nic neriskoval, dokonale mne zaskočila. Říkal jsem si, jakápak láska, leda nějaká ta troška přátelství, úcty, a té stejně jenom pomalu (hlavně vinou Birgittina nedostatku citovosti). Birgitta zkrátka znamenala kohosi ode mne odtažitého, nahlíženého s jistou ironií a zahrnovaného nedbale vybíranými dárky.

Vilnost, řekl by abbé Lebas. Jenže vilnost není to, co si lidé myslí. Abbé Lebas tomu nerozuměl, a jakpak by tomu ten chudák starý panic taky mohl rozumět? I vilnost se může stát vnitřním poutem, a zřejmé velice silným, jestliže člověk jeho zpřetrháním tak hluboce trpí. Vstal jsem od stolu, natáhl se na postel a je mi děsně. Zažívám příšernou chvíli. A sotva zkusím sebrat myšlenky, už se zas motám v onom rozlišování mezi tělem a duší, ačkoli jasně vím, že to je klam. Tělo také myslí! Myslí a cítí, aniž to má s duší co společného. Ne že bych se snad teď, s křížkem po funuse, do Birgitty zamiloval, to určité ne! Ani v nejmenším! Je to děvče až obludné neschopné citu. Jak „moc a moc mě líbá“, tak hluboce jí pohrdám. Ale představa, že její měkce poddajné tělo už nikdy nesevřu do náruče, mi svírá srdce. Říkám „srdce“, jako v románech. Ale slovo sem, slovo tam. Sám vím nejlíp, jak to se mnou je.

Když si dnes vzpomenu na své tehdejší zoufalství, připadá mi skoro komické. Maličký smutek na úrovni maličkého života a směšné neúměrný tomu, k čemu mělo vzápětí dojít. Hrůzný den, kdy se ta věc stala, přišel totiž právě doprostřed onoho nepatrného soukromého dramatu.

Koření, kterého člověk ve spotřební společnosti spotřebuje nejvíc, je optimismus. Od té doby, kdy byla planeta přecpaná vším možným, co ji mohlo zničit – a s ní případně i planety jí nejbližší, začali jsme nakonec klidně spát. Dali jsme se kupodivu uchlácholit právě faktem, že počet děsivých zbraní tak neúměrně vzrostl a vlastnilo je stále více národů. Protože se po nich od roku 1945 nikdy nesáhlo, existoval všeobecný předpoklad, že se nikdo neodváži a k ničemu nedojde. Klamnému bezpečí, v němž jsme žili, se nakonec dostalo i jména a s ním zdání jakési vysoké strategie. Říkalo se mu „rovnováha strachu“.

Jedno je ovšem pravda: v týdnech před dnem D se nestalo nic, absolutně nic, podle čeho by se dal předvídat. Tu a tam se samozřejmě válčilo, hladovělo, zabíjelo. Sem tam se páchaly krutosti. U méně vyvinutých národů zjevné, u křesťanských skrytější. Ale celkem nic, co bychom byli v posledních třiceti letech už nezažili. A navíc se to všechno odehrávalo příjemně daleko od nás, u národů v jiných končinách. Jistě, lhostejní jsme nezůstávali, pohoršovali se, podpisovali rezoluce, někdy dokonce i věnovali nějaký ten peníz. Ale v hloubi duše nám všechna ta na dálku prožívaná muka nakonec přinášela uklidnění. Smrt byla vždycky něčím, co se týkalo těch druhých.

Ani hromadné sdělovací prostředky – uschoval jsem si poslední čísla Le Mondu a nedávno je znovu pročítal – nebubnovaly nějak výrazně na poplach. A když, tak v příliš dlouhodobé perspektivě. Třeba kvůli znečištění životního prostředí. Byly prognózy, že se planeta ocitne do čtyřiceti let na okrají propasti. Čtyřicet let! Sním či bdím? Kéž bychom je měli před sebou!

Ano, je to pravda a říkám to bez ironie, protože ironizovat by bylo příliš laciné: noviny, rozhlas, televize, ani jeden z oněch mocných informačních prostředků, které nás ve všem ostatním informovaly tak poctivě – nebo aspoň široce -, vůbec nijak a ani na okamžik nevytušil, co se stane. A když pohroma dolehla, nemohly ji komentovat ani dodatečně: zmizely prostě ze světa.

Je ovšem docela možné, že to nikdo předvídat ani nemohl. Třeba se jen strašlivé přepočítal nějaký státník, oklamán tvrzením svého generálního štábu, že má v rukou absolutní zbraň. Nebo zničehonic zešílel některý ze zodpovědných činitelů či vykonavatelů, třeba i na celkem nízkém stupni, a vydal rozkaz, který pak už nikdo nemohl vzít zpátky. Nebo prosté selhal materiál a došlo k řetězové reakci, při níž automatické odezvy z jedné strany rozpoutávaly nové odezvy protivníka a tak pořád dál až do konečného zničení.

Možností je celá řada. Pravdu už se nedovíme nikdy: prostředky, jejichž pomocí bychom ji mohli zjistit, propadly zkáze.

Noc propukla o velikonocích, v onen den, kdy se zastavily dějiny, protože už se neměly čím zabývat: jejich tématem byl vývoj civilizace, která skončila.

V osm hodin jsem si zašel do vstupní věže, kde bydlela Menou s Momem, pro poštu. Našel jsem tam jako každé ráno listonoše Boudenota, hezkého kučeravého mládence s tváří už trochu zardělou a ztěžklou vínem, jak je popíjel od jednoho statku k druhému. Seděl v kuchyni u stolu, usrkával mé víno, a jak mě spatřil, na mou počest se na židli jednou půlkou nadzvedl. Řekl jsem mu, ať zůstane sedět, vzal ze stolu dopisy, Menou sáhla do příborníku pro sklenici a nalila mi také. Jako každé ráno, i tentokrát jsem odmítl, a tak ji vypila sama, „aby nepřišla nazmar“.

Víno ji natolik vzpružilo, že přešla k vážným věcem. „Dneska ráno musíme konečně stočit víno, Emanueli, nebo budeme za chvíli na dně.“ Nevrle pohodím rameny. „Pojďme na to tedy hned,“ odvětím, „v deset musím s Germainem do La Roque.“

„Já pojedu,“ řekne Boudenot a taktně vstane. Dodnes vidím jeho černé kudrny, široký úsměv a veselé oči, vidím ho, jak přede mnou stojí a podává mi ještě jednou ruku, obě nohy pevně na zemi, žaludek rozezpívaný vínkem a u srdce blahý pocit, že se každé ráno potkává s tolika lidmi a může si s cigaretou v ústech, pěkné uvelebený na čalouněném sedadle, objíždět ve svém žlutém pošťáckém autíčku celý kraj. Krásné zaměstnání pro fešáka, který má své vzdělání, při výplatě poukázek se nesplete a jednoho dne si „bude užívat“ penze. Pak se na podpatku otočí a už mu vidím v rámu nízkých dveří jenom široká záda.

Žlutou citroenku, zkroucenou a zuhelnatělou, jsme později našli. Po Boudenotovi však nezbyla stopa, prostě nic, ani kostička.

Zašel jsem si do pokoje pro svetr a zavolat Germainovi k Sedmi bukům ohledně cesty do La Roque. Upozornil jsem ho, že se pro něj stavím nejdříve v půl jedenácté. Cestou z donjonu jsem v předhradí potkal Menou a poradil jí, aby se tepleji oblékla, protože sklep je studený. „I co já,“ řekla, „mně zima není. To spíš Momovi.“ Jak hovořila, shora jsem na ni hleděl a viděl její drobnou postavičku jakoby z ptačí perspektivy. V tu chvíli mi na ní padla do očí jedna nesmyslná podrobnost. Totiž řada zavíracích špendlíků, spočívajících přímo na holé kůži a jen maličko vykukujících zpod čtverhranného výstřihu její černé oblýskané kacabajky. Vzpomínám si, jak jsem nejdřív užasl, co tam vůbec dělají, a vzápětí mě napadlo, k čemu jsou asi přišpendlené, k podprsence jistě ne, co by taky, chuděrka, podpírala? „Ale ty taky, Menou,“ opáčil jsem s očima upřenýma na špendlíky, „ty si taky vezmi svetr, nestálo by za to nastydnout.“ – „Ale ne, kdepak, mně zima není,“ odvětila skromně. Nebo možná s pýchou, nedokázal bych to rozhodnout.

Dost rozmrzele si připravím pistolové stáčedlo a usadím se na stoličku dvacet kroků od Menou. Sklep je totiž doopravdy rozlehlý, „obrovský jako školní dvůr“. Osvětlují ho žárovky jež jsem dal zabudovat do výklenků, a v případě elektrického výpadku tlusté svíce v nástěnných svícnech. Není ani příliš suchý, ani příliš vlhký, a jak dosvědčuje teploměr na zdi nad vodní nádrží, teplota se tu udržuje v zimě jako v létě na třinácti stupních. Lednička, nad jakou není, říká Menou. Ukládá tu všechny naše zásoby zavařených potravin a pod klenbu zavěšuje domácí uzené.

Menou si své „nádobíčko“ rozložila u nádrže: čistič lahví připevněný ke kádi, do níž se pouští voda z kohoutku, odkapávač a automatický zátkovač. Pustila se do práce s vervou a – na rozdíl ode mne – v báječné náladě. Sama vínu sice mnoho nedá, ale stáčení je pro ni posvátný obřad, něco jako starověká slavnost, opojný důkaz našeho blahobytu, příslib budoucích radovánek. Pro mne to je nudná robota. A ke všemu robota, které se nemohu vyhnout. Dva by celou práci klidně zastali, jeden by stáčel, druhý zátkoval, ale jedno ani druhé nelze svěřit Momovi. Nechám-li ho stáčet, při prvním nasátí už se přesvědčuje, zdali víno dobře teče, a místo do hrdla láhve zamíří s hadicí do úst. A když zátkuje, nezavře jedinou láhev, aby si z ní nelokl.

Stáčím tedy já. Menou zátkuje a Momo střídavě přenáší od jednoho k druhému prázdné a plné láhve. Ale k hojným incidentům dochází i tak. Menou čas od času zaječí: „Momo, že tě kopnu do zadnice!“ Nemusím ani zvednout hlavu, abych Moma přímo viděl, jak honem strká zpátky do drátěného koše láhev, z níž právě upil. Je mi to tím jasnější, že zároveň uražené vykřikne, jako kdyby obvinění očitého svědka bylo vzduch: „Dyz deudá! (Nic neudělal!)“

Stáčené víno stoupá v láhvi tak rychle, že vyžaduje neustálou pozornost. Vůbec je zvláštní, jak taková manuální práce, byť i zcela mechanická jako tahle, brání člověku nad čímkoli se kloudné zamyslet. Těžko se ovšem taky soustředit při kvílivé muzice z tranzistoru, který Momo nosí na řemeni křížem přes prsa. (To Menou měla nedávno ten nešťastný nápad mu ho darovat.)

Špatná nálada mé zvolna přešla, ale nepokračoval jsem v díle s valným nadšením. Stáčení vina není právě ta nejopojnější činnost, leda by to člověk bral jako Momo. Udělat se to však muselo. Víno pocházelo z mé vlastní úrody. Dost jsem si na jeho kvalitě zakládal, práce s Menou se mi také celkem líbila, jen mě trochu rozčiloval Momo s tím svým švindlováním a muzikou. Prožíval jsem zkrátka zcela běžnou, všední chvilku života, složenou z drobných, nepříliš výrazných, často protichůdných vzruchů, z myšlenek či náznaků myšlenek, jež mne nijak obzvlášť nezajímaly, a nádavkem lehoučké dávky nudy.

Na dveře pojednou mocně zabušila čísi pěst jako v Shakespearové tragédii, načež zcela nedramaticky vešel Meyssonnier, za ním Colin a čahoun Peyssou. Meyssonnierovo pomrkávání mi nicméně rázem prozradilo, že je na nejvyšší míru rozčilen.

„Hledáme té po celém hradě,“ řekl a s oběma kamarády v patách zamířil ke mně na druhý konec sklepa.

Nevrle jsem zaznamenal, že za sebou nezavřeli ani jedny z obou dveří do klenuté chodby před sklepem.

„Haluznu máš jako hrom! Ještě že jsme našli Tomáše, ten nám poradil.“

„Cože?“ řekl jsem s pohledem upřeným na hladinu vína a podal mu přes rameno levou ruku, „copak Tomáš neodjel?“

„Kdepak, seděl na sluníčku na schodech před donjonem a četl si něco v těch svých mapách,“ odvětil Meyssonnier tónem, z něhož plynulo, že takový mládenec, který tráví čas studováním kamínků, v něm probouzí úctu.

„Klaním se, pane hrabě,“ pozdravil mé Colin svým oblíbeným způsobem, jímž se bavil od té doby, co jsem koupil Malevil.

„Ahoj,“ řekl čahoun Peyssou,

Nespouštěl jsem oči z vína stoupajícího v láhvi a nestačil se po nich ani otočit. Ale z ticha, jež pak zavládlo, jsem vycítil cosi rozpačitého.

„Tak co,“ pokusil se čahoun Peyssou zamluvit tu chvilku rozpaků, „kdypak si to přihasí tvá Němkyně?“

To byl každopádně námět, s jakým nenarazí. Aspoň, si to myslel.

„Nepřijede,“ prohlásil jsem bujaře. „Vdává se.“

„Tos mi neřekl,“ poznamenala vyčítavě Menou. A sarkasticky dodala: „I to se podívejme! Tak ona se vdává!“

Už jsem cítil, jak ji svrbí jazyk, jen jen spustit kázání, ale patrně si vzpomněla, jakou cestou se dostala pod čepec ona sama, a nechala si zajít chuť.

„Nepovídej!“ řekl čahoun Peyssou. „Že se vdává? A já se na ni tak chystal, věčná škoda!“

„Bude ti chybět pomocník,“ poznamenal Colin.

Víno stoupalo tak rychle, že mi nedopřálo čas ohlédnout se po Meyssonnierovi. Ale neušlo mi. že vůbec neotevřel ústa.

„Budu mít tři brigádníky koncem měsíce,“ odvětil jsem po chvíli.

„Holky, nebo kluky?“ zeptal se Peyssou.

Jednoho kluka, dvě holky.“

„Hned dvě!“ opáčil Peyssou. Ale víc už nedodal a znovu se rozhostilo mlčení.

„Menou,“ řekl jsem, „přines pro pány tři sklenice.“

„To nemusí být,“ namítl Peyssou, ale už si olizoval rty.

„Běž, Momo, a přines je,“ řekla Menou, „vidíš, že mám co dělat.“

Ve skutečnosti se jí nechtělo ze sklepa zrovna ve chvíli, kdy rozhovor sliboval leccos zajímavého.

„Debubu. (Nepůjdu)“ bránil se Momo.

„Že té kopnu do zadnice!“ pronesla jen Menou a výhružně se nadzvedla.

Momo, skokem co nejdál od ní, začal vztekle dupat a opakoval: „Debubu!“

„Půjdeš!“ řekla Menou, jednu nohu vykročenou, že se za ním pustí.

„Momo debube!“ vykřikl syn vzdorně s rukou na klice, připravený k útěku.

Menou, vidouc, jaká vzdálenost ho od ní dělí, klidné zas usedla.

„Když tam dojdeš,“ zkusila to po dobrém, zatímco tiskla páčku zátkovače dolů, „usmažím ti večer brambůrky.“

Momova špatné oholená tvář se v tu ránu rozzářila žádostivým úsměvem a černá, živá a naivní zvířecí očka se mu zaleskla.

„Bóduzi?“ ujistil se čile, hrabaje se jednou rukou v černé rozježené kštici a druhou v poklopci.

„Namouduši,“ přisvědčila Menou.

„Akjó,“ prohlásil Momo s uchváceným úsměvem. A zmizel takovou rychlostí, že za sebou zapomněl zavřít. Slyšeli jsme jeho okovaná bagančata, jak cvakají po dlaždicích schodiště.

Čahoun Peyssou se otočil k Menou:

„Máš s tím chlapcem trápení,“ řekl zdvořile.

„Inu, taky má svou hlavu, to se ví,“ odvětila jakoby potěšené.

„Ale teď to máš, budeš muset večer vařit.“

Menou svraštila v úsměvu umrlčí tvářičku.

„Náhodou je zrovna dneska den,“ řekla nářečím, „kdy stejně smažím brambůrky. Jenomže on na to, chudák vrtohlavá, ani nevzdechl.“

Nevím proč, ale v nářečí působila její slova mnohem komičtěji, než kdyby je pronesla ve spisovné francouzštině. Snad to dělala intonace.

„Ženské jsou fikané,“ řekl malý Colin s úsměvem do gondoly. „Dokážou člověka vodit za nos!“

„I za jiné kousky těla,“ poznamenal Peyssou.

Dali jsme se do smíchu a všichni tři dojatě pohlédli na Peyssoua. No ovšem. Čahoun Peyssou. Pořád stejný. Pořád sprosťačinky.

A zas ticho. U nás v Malejacu si uměl každý dát načas. Přejít rovnou k jádru věci, to se prostě nedělalo.

„Vadilo by vám,“ řekl jsem, „kdybych pokračoval ve stáčení a vy byste mi při tom řekli, co máte na srdci?“

Postřehl jsem Colinův vybízivý pohled směrem k Meyssonnierovi, ale ten mlčel dál. Jeho protáhlá tvář jako by se protáhla ještě víc a víčka se mu třepotala nahoru a dolů.

„Tak dobrá,“ řekl Colin. „Vylíčíme ti, jak se věci mají, protože tady na Malevilu jsi přece jen trochu stranou. Ten dopis starostovi jsme vyřídili, dali jsme si na tom záležet. Koloval mezi lidmi a reakce byla dobrá. Z téhle strany je všecko v pořádku. Ale fouká odjinud. Neklape to s Paulatem.“

„Milostpán dělá brikule?“

„No ano. Hlavně když zjistil, že se vítr obrací proti starostovi. Začal všude vykládat, že prý s tím dopisem souhlasí. Dokonce i naznačuje, jako že ho sestavil on sám…“

„No ne!“

,A nepodepsal prý ho jenom proto,“ pokračoval Colin, „že nechtěl, aby jeho podpis stál vedle podpisu nějakého komunisty.“

„Zato na kandidátce,“ řekl jsem, „by s komunistou figuroval ochotně, pokud by ovšem komunista nestál jako první.“

„Přesně tak!“ řekl Colin. „Pochopil jsi.“

„A tím prvním bych měl být samozřejmě já. Zvolili by mě starostou, Paulat by se stal prvním náměstkem, a protože já jsem příliš zaměstnaný, než abych měl čas na obecní záležitosti, zmocnil by se křesla sám.“

Přestal jsem stáčet a obrátil se k nim.

„Dobrá. No, a co? Co je nám do nějakých Paulatových pletich? Na to prosté kašleme.“

Jenomže lidi jsou celkem pro,“ řekl Colin.

„Pro co?“

„Zvolit tě starostou.“

Rozesmál jsem se.

„Celkem pro?“

„To jsem jen tak plácnul,“ řekl Colin. „Jsou dokonce pro všemi deseti.“

Pohlédl jsem na Meyssonniera a vrátil jsem se zase k stáčení Když jsem v sedmdesátém roce opustil místo ředitele a odešel ze školy, abych převzal práci po strýci, říkalo se v Malejacu, že to je ode mne pěkný nerozum. A když jsem koupil Malevil, no ovšem, přes všechno vzdělání je ten Emanuel stejný blázen jako jeho strýc. Pak se však pětašedesát hektarů neproniknutelného houští proměnilo v tučné louky. Malevilská vinice byla znovu osazena a rodí skvělé víno. Brzo otevřu hrad pro turisty a „namastím si kapsu“. A hlavně jsem se navrátil v lůno malejacké pravověrnosti: nakoupil jsem zase krávy. Čili můj kredit v očích místní veřejnosti doznal během šesti let prudký vzestup. Z blázna jsem se proměnil v protřelého filutu. A když se takový filuta umí výborně postarat o vlastní věci, proč by si neměl stejně dobře poradit s obecními záležitostmi?

Malejačtí se zkrátka a dobře mýlili hned dvakrát: poprvé, když ve mně viděli blázna, a podruhé, když mi chtěli svěřit starostenství. Jako starosta bych se byl příliš neosvědčil, chyběl mi pro takovou činnost potřebný zájem. A přitom měli v Malejacu dobrého starostu přímo před očima, ale byli slepí jako vždy, neviděli ho.

Momo se vrátil, oboje dveře nechal za sebou samozřejmě dokořán. Pravda, měl plné ruce, místo tří sklenic jich totiž nesl hned šest, z čehož bylo zřejmé, že nehodlá zapomenout na sebe. Měl je nastrkané jednu v druhé, špinavé prsty hluboko pohroužené v té vrchní. Vstal jsem.

„Dej mi to,“ řekl jsem rychle, zbavil ho břemene a upatlanou sklenici mu hned přidělil jako prvnímu. Stočil jsem do láhve ročník 75, podle mého ten nejlepší, a za obvyklých protestů a odmítání všem dokola nalil. Jen byly sklenice plné, vešel Tomáš; ten ovšem na dveře nezapomněl, oboje za sebou pečlivě zavřel, a jak se k nám blížil, ve tváři ani zákmit úsměvu, víc než kdy jindy připomínal řeckou sochu, které někdo nasadil motocyklistickou helmu a oblékl černý nepromokavý plášť.

„Posluž si,“ řekl jsem a nabídl mu svoji sklenici.

„Ne, díky,“ odmítl, „dopoledne nepiju.“

„Ještě jednou dobrýtro,“ uvítal ho čahoun Peyssou se zdvořilým úsměvem.

A protože Tomáš na něho jen hleděl, aniž mu oplatil stejným úsměvem či pozdravením, rozpačité dodal:

„Už jsme se dnes ráno viděli.“

„Před dvaceti minutami,“ odpověděl Tomáš s nepohnutou tváří. Říkat znovu dobré jitro, když už to jednou udělal, se mu očividně zdálo zbytečné.

„Přišel jsem ti jenom povědět, že dnes nepřijedu na oběd,“ řekl a pohlédl na mne.

„Zavři na chvíli tu muziku!“ vykřikl jsem na Moma, „ty se s tím naotravuješ!“

„Slyšíš, co ti Emanuel povídá?“ houkla na něj Menou.

Momo se sveřepým výrazem přitiskl tranzistor pod levou paži a ucouvl pár kroků od nás, ale zvuk neztlumil ani o odstín.

„Tos měla o těch vánocích nápad!“ poznamenal jsem k Menou.

„Chudák,“ řekla, přecházejíc okamžitě k nepříteli. „Však se taky musí trochu povyrazit, když ti pucuje maštale.“

Pohlédl jsem na ni a sklapl. Nakonec jsem se pousmál a zároveň lehce svraštil obočí, čímž jsem, aspoň doufám, uznal svoji porážku, a současně si zachránil autoritu.

„Povídal jsem, že se do oběda nevrátím,“ opakoval Tomáš.

„Beru na vědomí,“ řekl jsem a dodal v nářečí k Meyssonnierovi, zatímco Tomáš už mířil zpátky.

„Z voleb si nedělej hlavu, však už vymyslíme, jak vzít Paulatovi vítr z plachet.“

Vidím tuhle vteřinu ve vzpomínce jako zkamenělou, jako scénu z Grévinova muzea: historické postavy navždy ustrnulé ve svých příznačných postojích. Uprostřed v jedné skupině Meyssonnier, Colin, čahoun Peyssou a já, všichni se sklenicí v ruce a vzrušenou tváří, vrcholné zaujatí – na planetě obývané čtyřmi miliardami lidských bytostí – budoucností vesnice o 412 obyvatelích.

Zády ke skupině Tomáš, který už se dlouhým krokem vzdaluje. Mezi Tomášem a námi Momo; dosud na mne pobouřeně zírá, v jedné ruce zpola vyzunknutou sklenici, ve druhé tranzistor, vyřvávající dál na plné pecky nějaký idiotský šlágr. Vedle něho, jako by ho chtěla bránit, droboučká Menou, svraštělá jako zvadlé jablíčko, ale oči ještě rozjiskřené vítězstvím nade mnou. A konečně nad námi a kolem nás ten obrovský sklep a jeho mohutná klenba s žebrovím ozářeným zdola žárovkami, jejichž tlumený svit se odráží zpět na naše hlavy.

Konec světa, nebo spíš konec onoho světa, v němž jsme do té doby žili, začal úplně prostým a zcela nedramatickým způsobem. Zhaslo světlo. V nastalé tmě se tu a tam někdo zasmál, jiný řekl, to je výpadek, dvakrát cvakl zapalovač, pak vyskočil plamínek a ozářil Tomášovu tvář. „Zapálíš svíčky?“ řekl jsem a zamířil k němu. „Nebo počkej, radši mi ten zapalovač dej, udělám to sám. Vím, kde jsou svícny.“ – „Do pusy bych si trefil i tak,“ ozval se Peyssouův hlas. A někdo, snad Colin, s krátkým zasmáním polohlasem poznamenal: „Však je na to dost velká.“ S mihotavým plamínkem zapalovače před sebou jsem prošel kolem Moma a všiml si, že randál z tranzistoru utichl, stupnice však zůstala osvětlená. Rozžal jsem dva nejbližší svícny, všehovšudy čtyři svíčky, jejichž záře do převážné části sklepa vůbec nedolehla, ale po předchozí tmě nám připadala skoro silná. Svícny byly připevněny na stěnách dost nízko, aby nenarušovaly linku klenutí, a naše stíny na něm vypadaly obrovské a jakoby zlomené. Vrátil jsem zapalovač Tomášovi, ten ho strčil zpátky do kapsy pršipláště a zamířil ke dveřím.

„Žes konečně ten krám vypnul!“ poznamenal jsem k Momovi.

„Dévybul“ odpověděl s vyčítavým pohledem, jako bych mu byl aparát uřkl. „Dédeto!“

„Nejde to!“ vykřikla pohoršené Menou. „Načisto nový tranzistor! A to jsem dala včera v La Roque vyměnit baterky!“

„To by ale bylo doopravdy divné,“ řekl Tomáš a zamířil zpátky k nám. Jeho tvář se opět vyhoupla do světla. „Před chvílí přece ještě hrál!“

„Nehrabal ses v bateriích?“ obrátil se na Moma.

„Ne, ne,“ tvrdil Momo.

„Ukaž, já se podívám,“ řekl Tomáš a odložil mapy na stoličku.

Byl bych čekal, že se Momo bude držet tranzistoru jako klíště, ale kdepak. V tu ránu ho podal Tomášovi, v obličeji výraz ustrašené matky, svěřující doktorovi nemocné batolátko. Tomáš přístroj vypnul, znovu zapnul, otočil knoflíkem zvuku, na maximum a zvolna přejížděl hledáčkem po stanicích. Neozývalo se vůbec nic, jen sem tam ostré zapraskání.

„Neupadl ti, jak zhaslo světlo? Nebouchl jsi s ním o něco?“

Momo jen vrtěl hlavou. Tomáš vyndal z kapsy červený nožík a nejmenší čepelí uvolnil šroubky na víku. Sňal kryt, naklonil tranzistor k jednomu svícnu a zkoumavé hleděl dovnitř.

„Nevidím nic zvláštního,“ prohlásil. „Všechno mi připadá úplně v pořádku.“

Když zase šroubky jeden po druhém přišrouboval, čekal jsem, že vrátí aparát Momovi a zamíří ven, ale neudělal to. Ani se nehnul, se zamyšlenou tváří přejížděl jen hledáčkem tranzistoru po stanicích.

A jak jsme tak všichni naslouchali – lze-li to tak říci – tichu z tranzistoru, propukl najednou takový hřmot, že ho dokážu vylíčit jedině pomocí přirovnání, a ještě mi každé z nich připadá směšné: burácení hromu, řev pneumatických kladiv, jekot sirén, výbuchy letadel prorážejících zvukovou bariéru, rachot, jako když se splaší lokomotivy. Zkrátka cosi práskavého, řinčivého a rezavého, zvuk tak maximálně ostrý a silný, že to přesahovalo hranici vnímání. Nevím, může-li hluk tak extrémní síly zabít. Ale myslím, že trvat to déle, stalo se to. Přitiskl jsem ruce zoufale na uši, skrčil se, schoulil do klubíčka a uvědomil si, že se od hlavy až k patě celý třesu. Jsem přesvědčen, že ten křečovitý třes byl projev čistě tělesný, prostě reakce na příliš silný, organismu takřka nesnesitelný rachot. V tu chvíli jsem totiž ještě nepocítil strach. Nebyl jsem v tom zpitomění a bezmocném třesu vůbec schopen jakékoli myšlenky. Dokonce mé ani nenapadlo, jak nesmírný hřmot to asi je, když dolehne stěnami dvoumetrové síly až ke mně, jedno patro pod zem.

Tiskl jsem ruce na spánky, chvěl se a mel dojem, že se mi rozskočí hlava. A přitom mi projížděly mozkem zcela nesmyslné myšlenky. Například pohoršená otázka, kdo mi to vylil sklenici, která teď ležela převržená dva metry ode mne. A taky, proč leží Momo na dlaždicích tváří k zemi a oběma pažema si zakrývá šíji, a proč mu Menou třese rameny a otvírá pusu dokořán, aniž vydává jakýkoli zvuk.

Byl to hluk tak nesmírné intenzity, že ho slova jako „hřmot, rachot, burácení“ nemohou vůbec postihnout. Nedokážu přesně říci, za jak dlouho ustal. Myslím, že po několika vteřinách. Uvědomil jsem si to, když mi došlo, že už se netřesu, a když mi Colin, který celou tu dobu seděl na zemi vpravo ode mne, řekl do ucha cosi, v čem jsem rozpoznal slovo „randál“. A současně jsem zaslechl jakési naříkavé kňučení. Byl to Momo.

Když jsem opatrně odlepil dlaně ze zmučených uší, kňučení zesílilo a do toho bylo slyšet Menou, jak syna v nářečí chlácholí. Kňučení pak ustalo, Menou zmlkla a po všem tom předchozím nelidském hřmotu dolehlo pojednou na sklep ticho, ticho tak hluboké, tak nepřirozené a bolestné, že se mi chtělo křičet. Měl jsem pocit, jako by mi ten hluk prve poskytoval oporu, a když ztichl, jako bych náhle zůstal viset v prázdnu. Seděl jsem dočista bez vlády a současně se mi i zúžilo zorné pole: neviděl jsem nikoho kromě Menou a Moma, kteří leželi rovnou přede mnou, dokonce ani Colina, ačkoli mi později tvrdil, že se nehnul z místa.

A jakoby v nějaké záhadné souvislosti s oním tichem, najednou mě zavalila hrůza. V tu chvíli jsem si také uvědomil, že lapám po dechu a pot ze mne jen leje. Svlékl jsem, vlastně spíš strhl svetr s rolákem, který jsem si oblékl na práci do sklepa. Ale rozdíl nebyl skoro patrný. Na čele mi pořád vyskakoval pot, tekl mi po tvářích, v podpaží i po bedrech. Strašné se mi chtělo pít, rty mi vyprahly a jazyk se lepil k patru. Po chvíli mi došlo, že mám otevřená ústa a rychle, krátce oddechuji jako pes, přitom mě však neopouštěl pocit, že se dusím. Zaplaven nesmírnou únavou, seděl jsem na zemi opřený zády o sud a cítil, že nedokážu promluvit ani se pohnout.

Neozvalo se jediné slovo. Ve sklepě teď panovalo ticho jako v hrobě, slyšet bylo jen několikera ústa lapající po dechu. Začínal jsem opět vidět své společníky, ale jaksi zaražené a s pocitem slabosti a nevolnosti, jako bych měl omdlít. Zavřel jsem oči. Rozhlížet se kolem sebe mi připadalo jako ta nejúměrnější dřina. Hlavou mi neprošla jediná myšlenka, jediná otázka, dokonce ani ta, proč se vlastně dusím. Zachvácen příšerným strachem, lapal jsem jen po dechu, potil se a choulil bez pohnutí ve svém koutku jako dodělávající zvíře. Nepochyboval jsem ani trochu, že je to můj konec.

Pak přede mnou vyvstala Tomášova tvář a pozvolna získala zřetelnější rysy. Byl do půl těla nahý, bledý a zalitý potem. Vydechl: „Svleč se.“ Udivilo mě, že jsem na to nepomyslel dřív. Pomohl mi stáhnout košili a tílko. Naštěstí jsem neměl na nohou jezdecké boty, z těch bych se byl nevysoukal ani s jeho přispěním. Vyčerpával mé sebemenší pohyb. Kalhoty jsem svlékl až po třetím pokuse, a to jen dík Tomášovi. Znovu se naklonil k mému uchu a já zaslechl:

„Teploměr… nad kohoutkem… sedmdesát stupňů.“

Slyšel jsem ho jasné, ale došlo mi až po chvilce, co vlastně povídá: že podle teploměru nad nádrží teplota ve sklepě stoupla ze třinácti víc než na sedmdesát.

Ulehčilo se mi. Neumírám tedy na nějakou nepochopitelnou chorobu: umírám vedrem. Ale slovo „vedrem“ jsem v tu chvíli chápal jako pouhý obraz. Hlavou mi ani na vteřinu nezakmitla myšlenka, že by teplota mohla stoupnout ještě víc a zahubit nás. Až dosud jsem nikdy nezažil nic takového, abych si dokázal představit, že by se mohl někdo ve sklepě doslova zalknout vedrem.

Podařilo se mi kleknout a s příšerným vypětím sil dolézt po čtyřech ke kádi s vodou na vyplachování lahví. Pověsil jsem se na ni oběma rukama a zpola zadušený, srdce rozbušené jako zvon a zakalený zrak, nakonec jsem se nějak vysoukal na nohy a pohroužil obě paže i hlavu do vody. Připadala mi nádherně chladná, což patrné znamenalo, že se ještě nestačila ohřát na okolní teplotu. Zůstal jsem ponořen tak dlouho, že nenahmatat rukama dno a nevzepřít se na nich, abych dostal hlavu nad hladinu, asi bych se byl utopil. Vzápětí jsem si uvědomil, že tu špinavou, vínem zakalenou vodu, vyvrženou do kádě z čističky, piju. To mi však pomohlo udržet se konečně na nohou a zřetelné spatřit všechny ostatní. Kromě Colina, který zřejmě slyšel, co mi Tomáš řekl, byli ještě všichni oblečeni. Peyssou ležel se zavřenýma očima, jako když spí. Nejprapodivnější pohled byl na Moma, nesvlékl si totiž ještě ani svetr. Ležel bez hnutí, hlavu na matčině klíně. A Menou seděla opřená o sud, oči zavřené, hubenou tvář bez známky života. Meyssonnier na mne jen zoufale a bezmocně hleděl. Pochopil jsem, že mě viděl pít a rád by mě napodobil, nemá však sílu doplazit se ke kádi.

Řekl jsem:

„Svlečte se.“

Mělo to být energické vyzvání, ale vlastní hlas mé překvapil. Vyšel mi z úst tenký jako nitka, bez barvy a síly.

„Prosím vás,“ dodal jsem s nesmyslnou zdvořilostí.

Peyssou se ani nepohnul. Menou otevřela oči, namáhavě se pokusila stáhnout Momovi svetr, nebyla však s to nadzvednout synovi trup, a zbrocená potem padla zpátky na vydutý sud. Jakýmsi příšerným způsobem jen otvírala a zavírala ústa jako ryba, která už už lekne. Meyssonnier se na mne podíval a začal si rozpínat košili, ale prsty se hýbaly tak pomalu, že mi bylo zřejmé, jak marné se namáhá.

Vzápětí jsem sklesl na zem také, a lapaje po dechu, zůstal sedět vedle kádě; pohled jsem však nespustil z Meyssonnierových zoufalých očí, rozhodnutý, že mu pomohu, dokážu-li k tomu sebrat sílu. Ve snaze opřít se o loket jsem vrazil do jednoho ze dvou drátěných košů o šesti přihrádkách, v nichž Momo přenášel láhve od matky ke mně. Celkem šest lahví. Mozek mi tak vypovídal službu, že jsem je musel spočítat dvakrát. Sáhl jsem po nejbližší. Připadala mi těžká jako cent. S vypětím sil jsem ji zvedl k ústům a začal pít, náhle udivený, proč jsem polykal špinavou vodu, když mám kolem sebe tolik vína. Mok byl teplý a štiplavý. Vypil jsem z láhve asi polovinu. Pot se ze mne tak řinul, že ho nedokázalo zastavit ani mé huňaté obočí. Bez ustání mi kapal do očí a oslepoval mě. Ale přece jen jsem cítil, že se mi trochu vrací síla, a zamířil k Meyssonnierovi. Nelezl jsem po čtyřech, ale plazil se po levém boku a v pravé ruce držel zpola vypitou láhev.

Cítil jsem na kyčli, jak jsou dlaždice horké. Tvář zbrocenou potem, mokrý, jako když vylezu z vany, na chvilku jsem spočinul, popadaje dech. Pohodil jsem hlavou nazad, abych odstranil pot z očí, a pohled mi zaletěl k žebrové klenbě nad hlavou. V chabém světle svící ji moc dobře vidět nebylo, i tak mi však připadala jasná, jako by ji žár rozžhavil doběla. A jak jsem tak vyjevený, zadýchaný hleděl na svůj pot, bez ustání kapající na dlaždice, napadlo mě, že jsme ve sklepě uvězněni jako kuřata napíchnutá v peci na rožeň: kůže se jim nadouvá a po ní se perlí rozškvařený tuk. Ale můj otupený rozum dokonce ani v té chvíli, v tom okamžiku, kdy jsem celkem dost přesné postihl, v jakém jsme postavení, nedokázal tu myšlenku chápat jinak než jako obraz a hlavou mi ani nezableskla otázka, co se vlastně děje venku. Dokonce naopak, mít dost síly, abych otevřel oboje dveře do klenuté chodbičky, zmohl schody a vyšel ven, byl bych to určitě udělal, přesvědčený, že mě venku čeká týž svěží vzduch, z jakého jsem před hodinou odešel.

Dolezl jsem k Meyssonnierovi, podal mu láhev, ale ukázalo se, že nemá sílu ji uchopit. Vtlačil jsem mu tedy její hrdlo mezi vyprahlé slepené rty. Zpočátku mu hodně vína vyteklo, ale jakmile si trochu svlažil ústa, sevřel skleněné hrdlo pevněji a začal rychleji polykat. Při pohledu na prázdnící se láhev mi spadl kámen ze srdce, protože držet mu ji u rtů mě stálo obrovskou námahu; když dopil, tak tak že mi zbyla síla postavit ji na zem. Meyssonnier ke mně jen mlčky otočil hlavu, ale s tak žalostnou, přímo dětskou vděčností v tváři, až mi při mé zesláblosti vstoupily do očí slzy. Zároveň mě však i vzpružilo vědomí, že jsem mu přece jen dokázal přispět na pomoc. Pomohl jsem mu ze šatů. Když byl konečně svlečen, rozložil jsem oděv pod nás oba na dlaždice, aby nás tak nepálily, a potom mé nejspíš na pár vteřin opustilo vědomí; najednou jsem totiž seděl, hlavu skleslou k Meyssonnierově tváři a opřenou o sud, a zmatené zíral, kde to jsem a co tu dělám. Všechno bylo přede mnou zamžené a matné. S vypětím sil jsem si přejel rukou přes oči v domnění, že mě oslepuje pot, ale mlha zmizela až po několika vteřinách: slabostí už jsem nebyl ani s to akomodovat.

Když se mi pohled konečné vyjasnil, spatřil jsem Colina a Tomáše skloněné nad Peyssouem; snažili se ho svléknout a dát mu napít. Ztěžka jsem otočil hlavu doprava a tam ležel Momo bok po boku s matkou, oba nazí, Menou se zavřenýma očima a schoulená do klubíčka jako droboučká pravěká kostra, jak se objevují v mohylách. V duchu jsem užasl, že vůbec našla sílu svléknout se a hlavně svléknout syna, ale hned jsem to pustil z hlavy, zaujat náhle plánem, na který budu muset vynaložit všechny síly: totiž dolézt ke kádi a celý se do ní ponořit. Nevím, jak jsem to dokázal, protože dlaždice žhnuly, ale ještě teď vidím, jak se zoufale pokouším vysoukat do kádě, levou rukou se přitom vždycky opřu o zeď a vzápětí ucuknu, jako bych se dotkl doruda rozpáleného kovového plátu. Ale nějak se mi to přece jen povedlo, nakonec jsem totiž seděl ve vodě, hlavu nad hladinou a opřenou o kolena přitažená k bradě. Později mi při vzpomínce na tu koupel bylo jasné, že tak horkou jsem určitě ještě nikdy nezažil a už nezažiji, ale v tu chvíli mě podivuhodné osvěžila. Taky si vzpomínám, že jsem se několikrát napil. A nejspíš i podřimoval, pojednou jsem sebou totiž prudce trhl, a probíraje se, zíral na dveře, jak se otvírají a dovnitř vchází nějaký muž.

Hledím na něj. Udělá dva kroky, stojí a vrávorá. Je nahý. Vlasy i obočí má pryč, tělo tak rudé a napuchlé, jako by ho drželi celé minuty ve vařící vodě, a nejhrůznější pohled, nad nímž tuhnu děsem, poskytují cáry krvavého masa, jež mu visí z hrudi, boků a nohou. A přesto se drží na nohou, nechápu, jak je to možné, hledí na mne, a třebaže mu z tváře zbyla jediná krvavá rána, podle očí ho poznávám: je to Germain, můj dělník od Sedmi buků,

„Germaine!“ hlesnu.

Jako by čekal jen na mé zavolání, rázem se zhroutí, na zemi se převalí a zůstane nehnutě ležet na zádech, nohy i paže rozhozené. A ze dveří, jež zůstaly otevřené, mě současné udeří závan tak žhoucího vzduchu, že se odhodlám vylézt z kádě a dveře zavřít. Je to k nevíře, snad jsem lezl po čtyřech, už nevím, ale svedu to, opřu se vší váhou do těžkého dubového křídla, až se dveře konečně dají do pohybu a já s hlubokou úlevou slyším cvaknout západku.

Zalitý potem namáhavě popadám dech, dlaždice mě pálí a v duchu si s nevýslovnou úzkostí kladu otázku, zvládnu-li cestu zpátky ke kádi. Ochable, se svěšenou hlavou klečím opřen o lokty sotva pár metrů od Germaina, ale dovléci se k němu nemám sílu. K ničemu by to ani nebylo. Ted už to vím. Je mrtvý. A v tu chvíli, kdy už ani nedokážu zvednout hlavu, kdy mě podlaha pálí, náhle mi při pohledu na Germainovo mrtvé tělo v jakémsi bolestném osvícení poprvé dojde, že jsme obklopeni oceánem ohně, který všecko strávil: člověka, zvířata i rostliny.