Malevil

6

Při vzpomínce na první týdny po oné události mám dojem šedi – šedi venku i v našich vlastních životech, tupé bolesti, přešlapování, zatemněného obzoru, nevděčného lopocení. Pracujeme doopravdy hodně a leckdy i bez vyhlídky na okamžitý prospěch, čistě z kázně a také ze snahy vtisknout životu i při vší ochladlé lásce k němu nějaký řád, abychom vůbec přežili.

Meyssonnier a Colin budou už s pluhem hotovi. Předělávají ho, abychom do něho mohli zapřahat Amarantu. My s Tomášem a Peyssouem se zatím zapřáhli do díla, jež sice tolik nespěchá, ale do budoucna je neméně užitečné: vzali jsme si za úkol shromáždit, spočítat a přehledně uskladnit všechny kovové předměty – včetně takových, jež by se na první pohled mohly zdát bezvýznamné, ale protože už je teď nikdo nevyrobí, získaly nedocenitelnou hodnotu.

Především samozřejmé hospodářské nářadí a náčiní z domácí dílny. Dřív jsem na podobné věci příliš opatrný nebýval, když nějaké kleště zrezivěly někde v trávě nebo se prostě ztratily, nebyl problém opatřit si jiné. Od nynějška nezbývalo než si vtlouci do hlavy, že podobná nedbalost je málem něco jako zločin.

Pro sklad jsem vyhradil přízemí donjonu, zřídil jsem tam před časem regály na uskladňování jablek ze sadu, po němž teď bylo veta. Nejcennější nástroje jsme uložili do zavíracích plechovek a skladníkem jsme, s jeho souhlasem, jednohlasně jmenovali Tomáše. Což znamenalo, že napříště si nikdo nevypůjčí nástroj, aniž Tomáš zapíše, komu a kdy ho vydal.

Když jsme měli tuhle práci za sebou, vzpomněl jsem si, že jsem v době restaurování Malevilu naskládal do jednoho neobsazeného boxu v podhradí staré podlahy pobité hromadou hřebíků. Počítal jsem, že jimi v zimě párkrát narychlo zatopíme v krbech. Šokující představa! S takovou marnotratností byl teď konec. Nesměli jsme zahodit naprosto nic: ani útržek papíru, ani jediný obal, prázdnou konzervu či láhev z umělé hmoty, ani kousíček provazu nebo tenkého motouzu, ani jediný zkřivený či zrezivělý hřebík. Odpadkové nádoby ztratily smysl. Vynosili jsme stará kaštanová prkna z boxu. Pomocí kladiva a kleští, opatrně, abychom nezničili hlavičky, jsme z nich vytahali hřebíky, na plochém kameni jeden po druhém narovnali, roztřídili je podle velikosti a uložili ve skladu do krabičky s přihrádkami. Abychom na cirkulárce zbytečně neplýtvali benzínem, odřízli jsme pak ruční pilou shnilé nebo jinak poškozené části dřeva (jen takové nám od nynějška smělo sloužit k topení), prkna z obou stran očistili od sádry a cementu, roztřídili podle velikosti, naskládali zpátky do boxu a vypodložili ještě klíny, aby ležela dokonale vodorovně a v průběhu zim se nezkroutila.

Počítaje s návštěvami turistů, nakoupil jsem před časem zásobu velikých svící. V nástěnných svícnech ve sklepě zbyly čtyři skoro netknuté, ze dvou už jen půlky, a dva tucty jsem jich měl ještě v balíčku.

Hodlali jsme jimi úzkostlivě šetřit, a protože oleje bylo dost, ještě celé dva sudy, Colin vyrobil z válcových plechovek od konzerv lampičky. Z jedné strany zmáčkl okraj do tvaru hubičky, aby bylo kam zastrčit knot, totiž prostě kousek vlákna z konopného provazu, a z druhé strany přiletoval mou páječkou ke každé plechovce kovové ouško vystřižené z víčka. Vyrobil kahánky v množství, jaké odpovídalo tehdejšímu počtu ložnic na Malevilu, totiž čtyři. Po večerní sedánce si každý zapálil svou lampičku od hořící louče a černočernou tmou se s ní pak ubíral na kutě, kde mu ještě chvilku posvítila, než se svlékl. Přidělovat olej dostala za úkol Menou vzhledem k tomu, že druhý sud, určený pro kuchyň a prozatím nenačatý, už stejně spadal pod její pravomoc.

Pomocí míry, zhotovené Meyssonnierem ze střešní latě, kterou očistil, ohobloval a označil stupni, jsme se po čtrnácti dnech přesvědčili, že hladina oleje v prvním sudu poklesla jen zcela nepatrně. Tomáš vypočítal, že v dosavadním tempu nedojdeme na dno dřív než za šest let. Pak ovšem nezbude, než objevit nějaký jiný zdroj světla: že by zkázu flóry byl přežil nějaký ořešák, se totiž dalo těžko předpokládat.

Krom toho mi ještě zbývaly dvě kulaté baterky s takřka novými články. Jednu jsem svěřil Menou pro vstupní věž, druhou jsem si nechal pro donjon, samozřejmě s výhradou, že se jedné jak druhé použije jen ve výjimečném případě.

Tomáš přišel s nápadem, že bychom si mohli zvýšit v koupelně komfort, kdybychom na vydlážděnou plošinku u vodárny navrstvili koňský trus od našich tří klisen. Pod dlaždicemi a kolem nich vedou trubky se studenou vodou. Teplo z kvasících kobylinců by ji možná dokázalo ohřát. Přijali jsme návrh skepticky, ale pokus se zdařil. Znamenalo to určité zpříjemnění života, ale hlavně první vítězství, první krůček vzhůru ze stavu primitivů, do něhož jsme upadli. Malý Colin se zapřísahal, že kdyby jen mohl sáhnout pro potřebné věci do svého krámu v La Roque, dokázal by na základě téhož principu uvést do chodu ústřední topení.

Peyssou jen zářil, že má v pokoji Meyssonniera, ale dostat Colina samotného do Birgittina pokoje si vyžádalo určitou diplomacii. Měl myslím zálusk nastěhovat se ke mně místo Tomáše. Dělal jsem hluchého. Kamarádi mi vytýkali, že prý Colina moc rozmazluji a „všechno mu prominu“. Nebyl jsem však k jeho chybám slepý. Nepochyboval jsem, že vyměnit Tomáše, společníka tak klidného, nevtíravého, zdrženlivého, za Colina, pořádně bych prodělal.

Krom toho byl Tomáš už tak dost osamělý: mezi ním a námi stálo jeho mládí, jeho městský původ, navyklý způsob myšlení, i jeho povaha a neznalost nářečí. Musel jsem Menou a Peyssoua požádat, aby se v užívání své mateřštiny – francouzština se jim vždycky vybavovala až na druhém místě – trochu krotili, protože kdykoli spustili u stolu v nářečí, ostatní se k nim postupně přidali a za chvilku si Tomáš mezi námi připadal jak cizinec.

Na druhou stranu je ovšem pravda, že kamarádi nevěděli, co si o něm myslet. Měl v sobě nejen cosi přísného, ale také nepřizpůsobivého. Choval se chladně. Hovořil stručné a s ostrou výslovností Pařížana. Nebyl družný. Hlavně mu však chyběl humor a v míře až nepředstavitelné dokonce i smysl pro směšnost, nikdy se nezasmál. Jeho neproniknutelná a u nás tak neobvyklá vážnost mohla snadno vypadat jako pýcha.

Ocenění na něm nedocházely dokonce ani přednosti, jež nejvíc bily do očí. Všiml jsem si, že například Menou se nijak zvlášť nelíbí (ačkoli si na pohledné mužské potrpěla, viz třeba listonoš Boudenot). Tomášova krása byla totiž jiná než u našich mužů. Řecká socha a dokonalý profil nejsou pro nás měřítkem. Důležitá je životní verva, na mohutném nose nebo tučné bradě nezáleží. Naše gusto je pořádně udělaný, ramenatý chlapík, který je samý smích a legrace a tak trošku frajer.

Navíc byl Tomáš „nováček“. Nepatřil do Klubu. Neměl s námi společné vzpomínky. A protože jsem hleděl vynahradit mu jeho osamocenost na Malevilu aspoň tím, že se mu věnuji víc než ostatním, ke všemu na něj žárlili, hlavně Colin, ten ho každou chvíli něčím popíchl. A k slovnímu ping-pongu nebyl Tomáš ani trochu nadaný. Myslel příliš pomalu a vážně. Nedokázal míček odpálit. Mlčel, ale druzí v tom viděli pohrdání, a Colin, který ho sám nejdřív popíchl, mu to měl za zlé. I tady jsem musel zasahovat, domlouvat Colinovi a uhlazovat, kde to skřípalo.

Četba z bible pokračovala každý večer a nepůsobila zdaleka tak jednotvárně, jak jsem se obával. Co chvíli ji přerušila vzrušená výměna názorů. Peyssoua například hluboce pohoršovalo, jakou diskriminací pronásledoval Hospodin Kaina.

„Tobě to připadá spravedlivé?“ Obrátil se na mne. „Kluk se plahočí kolem zeleniny, věčné s rýčem nebo s konvi v ruce, nebo zas pleje, to máš přece jenom kapku větší lopotu než se někde poflakovat s ovcemi, a Hospodin nevěnuje jeho darům ani pohled? A zahrne přízní frajera, který se jen drží za prdelí ovečkám, to je celá jeho dřina!“

„Hospodin,“ rozvažovala Menou, „už nejspíš o Kainovi tušil, že zabije Ábela.“

„Tím spíš neměl být nespravedlivý,“ namítl Colin, „a zasévat mezi bratry nesvár.“

Meyssonnier se opřel lokty o kolena, naklonil se k ohni a se skrytým uspokojením poznamenal:

„Když byl vševědoucí, musel o té vraždě vědět předem. A když o ní věděl, proč jí nezabránil?“

Se svou potměšilou úvahou však u ostatních neuspěl, byla příliš abstraktní.

Peyssou se v myšlenkách postupně víc a víc ztotožňoval s Kainem.

„Prostě ať jdeš kam jdeš,“ řekl, „všude protekce. Vezmi si třeba školu, pan učitel Le Coutellier: Colin v první lavici hned u kamen. A já vzadu na hanbě, ruce za zády. A co jsem provedl? Nic!“

„No, to zase přeháníš,“ namítl Colin a koutky se mu zvedly v úsměvu. „Le Coutellier tě posílal na hanbu, protože sis sahal skrz kapsu, víš na co.“

Všichni jsme se při té hřejivé vzpomínce rozesmáli.

„Proto jsi taky musel držet ruce za zády,“ dodal ještě Colin na vysvětlenou.

,Ale stejně,“ řekl Peyssou, „když s tebou každý pořád jen vymetá, nakonec se z tebe stane mizera. Vezmi si Kaina, poctivý chlapík, vypěstuje mrkev a přinese ji Hospodinovi. Ale bodejť, ani pohled! Z toho taky vidíš,“ dodal hořce, „že vládnoucí moc kašlala na zemědělství už tenkrát.“

Po vládnoucí moci bylo sice veta, jeho poznámka se nicméně setkala s všeobecným souhlasem. Pak se zas rozhostilo ticho a já mohl číst dál. Ale jen jsem dospěl k místu, kde Kain poznal ženu a měl od ní syna jménem Enoch, skočila mi Menou do řeči:

,A odkud se vzala?“

Seděla na lavičce za mnou, Momo, napůl v dřímotách, na protější straně.

Přes rameno jsem se po ní ohlédl.

„Odkud se vzala? A kdo?“

„Ta Kainova žena.“

Podívali jsme se trochu zkoprněle jeden po druhém.

„Možná že Hospodin stvořil ještě jednoho Adama a Evu někde jinde,“ řekl Colin.

„Kdepak, kdepak,“ namítl Meyssonnier, akurátní jako vždycky, „kdyby to udělal, stálo by to v bibli.“

„Pak to ale byla jeho sestra?“ řekl Colin.

„Čí sestra?“ užasl Peyssou, nakláněje se, aby na Colina líp viděl.

„Kainova.“

Peyssou hodil po kamarádovi jen jediný pohled a sklapl.

„Už to tak bude,“ prohlásila Menou.

„Ale stejně,“ řekl Peyssou.

Všichni na okamžik ztichli. Bylo zvláštní, jak zrovna oni, jindy tak milující rozvernost, zůstali nad představou incestu zaražení. Ale možná že tu hrál svou roli právě venkov.

Dal jsem se zas do čtení, ale daleko jsem nedospěl.

„Enoch,“ ozval se najednou Peyssou, „to je židovské jméno.“ A s důležitou tváří znalce dodal: „Na vojně jsem znal jednoho kluka, jmenoval se taky Enoch a byl to Žid.“

„Na tom není nic divného,“ řekl Colin.

Jak to, že na tom není nic divného?“ opáčil Peyssou a znovu se naklonil, aby na něj viděl.

„Enochovi rodiče byli přece Židi.“

„Židi?“ užasl Peyssou a zůstal sedět s vykulenýma očima, dlaně na kolenou doširoka otevřené.

„A prarodiče taky.“

„Cože! Adam a Eva že byli Židi?“

„A co má být?“

Peyssou zůstal civět na Colina, pusu dokořán. Trvalo mu hezky dlouho, než ze sebe vypravil:

„Ale my přece taky pocházíme z Adama a Evy.“

„No jo.“

„To jsme teda taky Židi?“

„No jo,“ na to Colin lhostejně.

Peyssou, přemožen úžasem, padl zády na opěradlo.

„No poslouchej, tohle by mě jaktěživo nenapadlo.“

Jak ten objev v hlavě přemílal, našel v něm patrně důkaz, že se stal obětí další protekce, protože po chvíli rozhořčeně řekl:

„Ale proč si tedy Židi myslí, že jsou víc Židi než my?“

Všechny nás to rozesmálo, kromě Tomáše. Podle toho, jak tu mezi námi sedal, ústa na zámek, paže založené křížem, bradu na prsou, nohy natažené kupředu, snadno si každý domyslel, že ho podobný typ konverzace příliš nezajímá, a četba, jež k němu zavdává popud, ještě míň. Myslím, že nepotřebovat po celodenní dřině trochu lidského tepla jako my všichni, byl by chodil spát rovnou po večeři.

Zprvu mě překvapovalo, že se občas při večerních sedánkách dokonce i smějeme. Ale pak jsem si vzpomněl na strýčka, jak mi líčíval večery v táboře v Německu, kde se octl jako zajatec. „Jen si nepředstavuj, Emanueli, že nám tenkrát ve východním Prusku při takovém posezení kolem kamen tekly slzy. Ani nápad. Dokázali jsme se bavit, že skopčáci valili oči. Vyprávěly se příběhy, zpívalo se, hlaholil smích. Ale v podstatě to mnoho neznamenalo, rozumíš, byla to veselost jak v klášteře. Za ní prázdno. Kamarádi nemohli člověku přece jenom všechno nahradit.“

Veselost jak v klášteře, ano, tak to je. Sedím, první svazek bible na kolenou, poslouchám kamarády a dobře si uvědomuji, jak to slovo sedí. Vstanu, protože mám levou stranu jako led (taková zima v květnu!), a přejdu s knihou a stoličkou k protější obrubě. Dlouho tam však nevydržím, dělá se mi nanic z Moma, který sedí hned za mnou a v blízkosti ohně strašlivě páchne. Musím zítra Menou připomenout, že nás zas jednou čeká robota s očistou jejího potomka.

Stíny kamarádů (stojí mě trochu přemáhání zahrnout mezi ně i Tomáše, je tak jiný než oni) tančí po zdech, dosahují až k tlustým stropním trámům. Na druhý konec síně dobře nedohlédnu, je příliš rozlehlá, ale jak plamen vyšlehne silněji, zahlédnu nalevo mezi dvěma okny zeď z neomítnutých kamenů, zježenou sečnými zbraněmi. Za Peyssouem se blyští dlouhý klášterní stůl, naleštěný neúnavnou Menou, napravo stojí dva břichaté prádelníky ze Špejcharu. Veliké kamenné dlaždice pod mýma nohama kryjí klenbu sklepa.

Prostý, strohý rámec: kámen na podlaze, kámen na zdech, žádné záclony, koberce, nic teplého, nic, z čeho by vanula přítomnost ženy. Svět osamělých mužů bez potomstva, kteří jen čekají na smrt. Opatství nebo klášter. Se vším všudy: s prací, „veselím“, správnou četbou.

Ani nevím, jak se stalo, že od „Židů, kteří si myslí, že jsou víc Židi než my“, přešel hovor k otázce, nemohl-li v La Roque někdo přežít. Probíráme ji teď každý večer. Máme v plánu co nejdřív se tam vydat, ale není to tak snadné. Dalo nám obrovskou práci odstranit napadané kmeny jen ze silnice do Malejacu, a z Malejacu do La Roque zbývá ještě patnáct kilometrů, a to z kopce do kopce a pořád kaštanovými lesy. Celý úsek bude jistě také zatarasený pozůstatky požárů, stačilo ho vidět jen kousek. A na odtahání už nemáme naftu. V normálních dobách se šlo do La Roque dobré tři hodiny. Kdybychom se měli ještě prodírat takovou spouští, padl by na to celý den a další den na cestu zpátky: osmačtyřicet hodin, takovou časovou ztrátu si momentálně – pokud ještě není zaseto – nemůžeme dovolit.

Takový je aspoň můj názor. Sedím, tlustou knihu na kolenou, a mlčky poslouchám kamarády. Naději, že v La Roque objevíme život, jsem v nich probudil já, byl to můj nápad. A jak ho večer co večer probíráme, změnil se z domněnky v cosi konkrétního. Ale čím hmotnější podoby nabývá v očích kamarádů, tím víc se přede mnou rozpadá v prach. Nijak nenaléhám, abychom se o výpravu pokusili. Naopak. Zatímco Meyssonnier s Colinem vyrábějí podomácku pluh, zůstávám s drahými dvěma kamarády raději na Malevilu, vytahuji hřebíky ze starých prken a dělám pořádek ve skladu.

Ano, jako bych se uzavíral, odříkal světa, dobře si to uvědomuji. Den ze dne se stahuji víc do sebe, stal se ze mne takřka mnich. Opírám šíji o kamennou obrubu krbu, jedním uchem – věren své metodě střídavé pozornosti – naslouchám kamarádům a napadá mě, jaký by v tom byl vlastně rozdíl, kdybych doopravdy věřil. Ach jistě, vyvstaly by přede mnou nové otázky, například proč Bůh dopustil, aby bytost jím stvořená zničila, co stvořil? Ale nechme stranou oblast myšlení. Hřálo by mě to aspoň u srdce? Nevím. Pochybuji. Je mi to všechno příliš vzdálené. Příliš abstraktní. Pokud sním, pak ne o Bohu.

Mám dva druhy snů, jeden v bdělém stavu, vědomě přivolávaný za bezesných nocí, a druhý mimovolný ve spánku. Když nespím, celým svým tělem, hrudí, břichem, stehny vtisknutými vší silou do matrace si hnětu Birgittu. A když ji opravdu živou, teplou, hebounkou cítím konečně v náručí, vrhnu se na ni, laskám ji, koušu. Koušu je slabé slovo, nasávám ji do sebe, vpíjím se do ní, polykám ji. A to je myslím i důvod, proč vždycky tak rychle zmizí a proč je pro mne den ze dne těžší ji vzkřísit.

Z obou mých snů mi pořád ještě menší zklamání přináší ten, který se mi zdává ve spánku a skoro nikdy se nemění. Je jasné ráno a já sestupuji nahoře nad Nice, v Cimiezu, po jednom ze schodišť. Dobře to schodiště znám, i když jsem po něm šel ve skutečnosti jen jednou. Je široké a zářivé, zalévané proudy slunce z vysokých oken. A jak v tom snu sestupuji dolů, vzhůru proti mně běží jakási mladá dívka, vlasy má rozpuštěné, ruce půvabně svěšené podél boků. Krásná ňadra se jí v běhu živě vlní. Už je na nejbližším odpočívadle, slunce jí v tu chvíli zezadu ozáří vlasy. S tváří zdviženou ke mně vybíhá do posledních schodů, neznám ji, ale její oči, ústa, všechno se na mne přátelsky usmívá. Víc nic, tady sen končí. Ale ten obraz, jak bych to řekl, ve mně vždycky zanechá tak osvěžující pocit, jako bych se nadýchal vůně z celých kytic šeříku.

Minulou noc jsem se rovnou z toho snu probudil a zpětný náraz byl velice zlý. Přepadl mé strašlivý smutek a zároveň i jakási fyzická nevolnost. Hruď se mi úžila, svíralo se mi srdce, a jako by jedno s druhým nějak souviselo, dolehl na mne děsivý pocit samoty! Lépe řečeno, samota se mi náhle zhmotnila v bolest na prsou. Posadil jsem se na posteli a snažil se zhluboka a pravidelné dýchat. Šlo to kupodivu docela dobře. Srdce, plíce, všechno pracovalo jaksepatří, bolest nikde, jen v krku jsem měl všechno stažené, a v sobě onen zvláštní pocit stoupajícího napětí, které jen jen vybuchnout – až se nakonec provalí v slzách.

Tiše mi tečou po tvářích a v hlavě mi zní stále dokola, až k vyčerpání, jediný refrén: neoženil jsem se, nemám děti. Smrt lidského plemene je za dveřmi. Budu jejím svědkem. Přepadla mě totiž náhle nesmyslná jistota, že všichni moji kamarádi včetně Tomáše, o patnáct let mladšího než já, odejdou přede mnou a nechají mě tu samotného. Vidím se, jak starý a shrbený chodím a chodím po obrovských síních Malevilu a ve sklepě, pod klenbou, v rozlehlé komnatě obytné budovy, ve svém pokoji v donjonu, všude slyším jen ozvěnu vlastních kroků.

Dnes je první jasná noc ode dne, kdy se ta věc stala. Není-li ovšem už ráno. Vedle na pohovce, mnohem nižší než má starobylá venkovská postel na vysokých nohách, rozeznávám Tomášův obličej. Má zavřené oči, jednu líci jaksi odevzdaně zabořenou do polštáře, pokrývku si vytáhl až k bradě a zezadu až na krk, aby na něj nefoukalo od okna. Jako vždycky, i teď musím obdivovat jeho půvabné rysy, řecký nos, kresbu rtů, křivku lící. Ve spánku ztratil onen strohý výraz, na jaký jsme u něho zvyklí, když je vzhůru. Teď má v sobě naopak cosi dětského a bezbranného. Světlé vousy mu rostou pomalu, holí se jen obden. A protože se ráno zrovna oholil, tvář má bez jediného chmýříčka. Hladkou a sametovou, blízko ústního koutku s jakýmsi náběhem na dolíček, jehož jsem si dosud nikdy nevšiml. Světlé kadeřavé vlasy, tenkrát při našem setkání v lesním podrostu ostříhané nakrátko, mu za tu dobu, co je na Malevilu, povyrostly. Vypadá skoro jako žena.

Zprudka se na posteli převrátím, otočím se k němu zády a říkám si, že budu muset taky jednou rozdělit ložnice jinak, aby se kamarádi vystřídali a můj pokoj, ze všech nejpohodlnější, aby nezabíral pořád jen Tomáš. Zároveň se nemohu zbavit jakéhosi zvláštního pocitu úzkosti a provinění, jehož původ si nedovedu vysvětlit. Ne a ne kvůli tomu usnout, jen zdřímnu, hned se zas probouzím, v hlavě zmatek. A v krátkých chvilkách spánku mě pronásledují tak mučivé a pokořující sny, že radši vstanu, seberu z hromady na židli šaty, vyjdu z pokoje a zamířím o patro níž do koupelny. Nechutné, zahanbující přeludy pokračují i během holení. Dlouho pak stojím pod sprchou a drhnu se, jako bych ze sebe smýval špínu svých snů.

Když vyjdu na nádvoří před donjon, mé náramkové hodinky ukazují pět. Je zima a šedivo jako každý den od oné události. Jsem na Malevilu jediný vzhůru. Můj krok se rozléhá po dláždění. Obrovská masa donjonu, hradeb a obytné budovy na mne doslova padá. Do snídané mi zbývají dvě dlouhé hodiny samoty.

Zamířím přes padací most do podhradí a k Porodnici. Miláček se svou klisničkou, jež se jí opírá o bok, vestoje spí, ale sotva vystrčím bradu nad přepážku boxu, vztyčí drobné uši, otevře oči, spatří mě a vyrazí z nozder krátké, tiché a přátelské zaržání. Udělá ke mně jeden krok, klisnička se v polospánku zapotácí a na vysokých, křehkých nožkách taky vrávoravě popojde, až se zas může opřít o matčino dosud mohutné břicho. Miláček natáhne hlavu přes pažení a bez okolků mi ji položí na rameno. Hladím ji nahoře po tlamě a dívám se na hříbátko. Tak jako lidské mládě, i mládě každého jiného živočicha probouzí v člověku něhu. Nezdara má stejnou bílou skvrnu na čele jako matka, i stejnou tmavokaštanovou srst. Její krásné, naivní a udivené oči hledí taky na mne. Rád bych vešel do boxu a pohladil ji, ale Miláčkovi by se to asi moc nelíbilo, nechám si tedy zajít chuť. Kobyla mi položí čelist a pak i jemné, vlhké nozdry na krk a znovu zafrká. Je očividně šťastná. My všichni ji hýčkáme, dobře krmíme, a má své hříbátko. Neví, že je to její poslední mládě a že stejně jako my, i její plémě je odsouzeno k zániku.

Den proběhne v obvyklé jednotvárné práci. Večer pak sedím s lokty opřenými o bibli, hlavu v dlaních, a roztržitě naslouchám hovoru o La Roque. Vidím tu scénu dodnes před sebou. Oheň už hodné pohasl, Menou, poklimbávající na lavičce, vstane a dá tím signál k zakončení sedánky. Rozlehne se šoupavý zvuk kroků a rachot židlí, jak je každý vrací zpátky ke stolu. Menou pomocí krbových kleští obratně urovná oheň, aby ráno našla žhavé uhlíky, a já se zavřenou biblí pod paží dosud otálím, směji se a rozprávím s kamarády, protože se mi nechce do postele; bojím se, že se zas budu motat v uzavřeném kruhu myšlenek jako trestanec na vězeňském dvoře.

Dobře se na ten večer pamatuji, i na svou úzkost z další bezesné noci. Ano, pamatuji se na něj dobře, protože druhý den se všecko změnilo a dalo do pohybu.

Událost se ohlásila cestou různých znamení, poselství a předzvěstí jako v řecké tragédii. Chladno bylo stejné jako v předchozích dnech, nebe kalné a obzor zatažený. Od Princova narození jsme teď mívali k snídani vždycky trochu mléka, necelý hrnek pro každého; i tak stálo ovšem Tomáše hodně přemlouvání a výkladů o správné výživě, aby ho pili opravdu všichni, protože Meyssonnier, Colin ani Peyssou do mléka žhaví nebyli. Zato si na něm ohromně pochutnával Momo. Popadl vždycky hrnek do ušmudlaných dlaní, a pochrochtávaje už předem rozkoší, upřel na tekutinu své blýskavé černé oči a pár vteřin jimi vychutnával její sněhobílý vzhled. Pak teprve zvedl hrnek k ústům a zunkal tak rychle a hltavě, že mu mezi čtrnáctidenním strniskem tekly dvě tenké bílé stružky po obou stranách brady až na černý krk.

„Nedá se nic dělat, Menou,“ řekl jsem, když Momo odložil hrnek, „budeme si dnes muset vyhrnout rukávy a tu tvou ratolest zas jednou podrobit očistě.“

Protože úspěch operace závisel na momentu překvapení, schválně jsem volil slova tak, aby dotyčný neměl až do poslední vteřiny tušení, co se na něj chystá.

„Taky už si to hezky dlouho říkám,“ odvětila Menou stejně neurčitě, aniž pohlédla na Moma. „Ale co já sama, však to znáš.“

Jen řekni kdy, a bude to,“ dodala po chvilce.

„Dobrá, tak po snídani. Až Peyssou odjede s Amarantou zorat ten kousek pole u řeky. Ve čtyřech bychom na to měli stačit.“

Jsem si jist, že slova „podrobit očistě“ a „ratolest“ Momo nepochopil, proto jsem jich ostatně užil. A stejně jako Menou, chránil jsem se na něj při našem krátkém rozhovoru vůbec pohlédnout. Ale jeho neomylný instinkt ho přece jen varoval. Přejel očima z matky na mne, vyskočil, až se za ním židle skácela, a zuřivě vykřikl: „Dédebe zága! Dézibobu! (Nechte mě, sakra! Nechci vodu!)“ Načež popadl z talíře do obou hrstí svůj plátek šunky a skokem mazal ze dveří.

„Ten vás převez,“ zasmál se čahoun Peyssou. „A máte pro dnešek utrum.“

„I kdepak,“ řekla Menou, „to ho neznáš. Za chvíli nebude o ničem vědět. Jedním uchem tam a druhým ven. Proto taky neví, co je starost. Nic mu v hlavě neuvízne.“

„Jo, to má kliku,“ řekl Colin se zákmitem někdejšího úsměvu. Já mám zas myšlenek plnou hlavu. Motají se mi pořád dokola. Radši být idiot.“

„Momo není idiot,“ ohradila se rychle Menou. „Emanuelův strýc to říkal dobře: Momo je inteligentní, chybí mu jen ta řeč. Proto si taky nedokáže nic zapamatovat.“

„To neměla být urážka,“ řekl Colin zdvořile.

„Však já to nevzala ve zlém,“ usmála se na něj Menou a živá očka v umrlčí tvářičce na hubeném krku se jí rozsvítila. „A víš, kde Moma po snídani najdeš? Povím ti to: ve stáji, bude se tam muckat s Miláčkem. Počkáš, až vyjde, a máš to. Ve čtyřech to bude hračka.“

„Hračka!“ řekl jsem. „S radostí bych si ji odpustil. Každopádně pozor, ať někoho nekopne. Já s Meyssonnierem ho čapneme každý za ruku a položíme ho. Ty ho, Coline, popadneš za pravou nohu a Tomáš za levou. Ale opatrně: vyhazuje jako kůň. A má v nohách pěknou sílu.“

„Když si vzpomenu, že přesně takhle jste mě tenkrát vyráchali,“ poznamenal Peyssou, kulatou papulu roztaženou v úsměvu, a něžné připojil: „Bando všivácká.“

Rozlehl se smích, a vzápětí jako když ho utne. Dveře do síně se hřmotné rozletěly, a v nich Momo. Rozčilením a radostí bez sebe, křepčil na místě a s rukama nad hlavou vykřikoval:

„Ába! Ába!“

Už jsem byl sice v Momově jazyce nejmíň tak zběhlý jako jeho matka, ale stejně jsem mu v tu chvíli nerozuměl. Pohlédl jsem na Menou, ani ta nechápala. Kdyby chtěl Momo povědět, že ho bolí hlava, řekl by „bojí“, a jeho rozjařenost ostatně nějaký pád či poranění vylučovala.

„Ába?“ řekla Menou nakonec a vstala. „Co to má znamenat, ába?“

„Ába, zága“ hulákal Momo a zlostně poskakoval, zřejmě rozzlobený, že mu nerozumíme.

Zvedl jsem se také a zamířil k němu se slovy: „Počkej, Momo, pověz nám to líp! Co je to ába?“

„Ába!“ zavřeštěl Momo, jako by pouhou silou zvuku mohl prorazit hradbu naší nechápavosti.

Z rozčilení a současně ze zoufalství, že se neumíme dovtípit, se mu draly slzy do očí, slintal, dupal a vyrážel krátké chraplavé skřeky. Hleděli jsme jeden na druhého. Momo se odjakživa snadno rozrušil, ale taková zuřivost nás přece jen zarážela.

„Ába!“ zaječel znovu a najednou rozpažil a začal mávat rukama nahoru a dolů, jako když létá.

„Havran?“ řekl jsem nazdařbůh.

„Dojó, dojó!“ přisvědčil Momo, s rozzářenou tváří mi projevil vděčnost výkřikem: „Oný Ebabul! Oný Ebabul! (Hodný Emanuel!),“ a kdybych si ho napřaženou rukou nepřidržel od těla, určité by mě byl objal.

„Počkej, Momo, víš to určitě? Na Malevilu že je havran?“

„Dojó! Dojó!“

Nedůvěřivě jsme zírali jeden na druhého. Ode dne, kdy se stala ta věc, ptáci přece navždy zmlkli.

„Bot! Bot!“ vykřikoval Momo, škubaje mou paží, jíž jsem si ho držel od těla. Jen jsem ho pustil, rozběhl se, až se mu nohy kmitaly. Vyrazil jsem za jeho bagančaty dupajícími po dláždění a všichni ostatní za mnou. Včetně Menou, která se za námi kupodivu ani moc neopozdila, jak se ukázalo, když jsme vběhli do podhradí.

Na padacím mostě Momo ztuhl jako přikovaný. I já se zastavil. Ano, opravdu tam byl, těžkopádné poskakoval před Porodnicí sotva dvacet metrů od nás, tu a tam sezobl nějaké zrnko, a nebyl vůbec hubený ani poraněný, naopak, jeho modročerné peří se lesklo zdravím. Když nás spatřil, znehybněl, natočil se z profilu, aby si nás mohl svým bystrým černým očkem prohlédnout, pak vztyčil hlavu, ne však natolik, aby se vyrovnala oblina hřbetu, takže vypadal jako nějaký přihrbený, moudrý a obezřetný stařeček s rukama složenýma na zádech a hlavou nachýlenou lehce ke straně. Nikdo z nás se ani nepohnul, a právě to ho nejspíš polekalo, protože najednou roztáhl široká temně modrá křídla, vyrazil jedno jediné „krá“, rozletěl se nízko při zemi, pak nabral zvolna výšku a přistál na střeše vstupní věže. Schoval se za komín, ale v mžiku odtud už zas vykukoval jeho mocný svislý zobák a bystré oko, upřené na naši skupinku.

Se zdviženými hlavami, neschopni odtrhnout pohled od zobáku vykukujícího zpoza komína, vykročili jsme přes nádvoří.

„No teda,“ řekl čahoun Peyssou, „říct mi dřív někdo, že budu jednou celý šťastný, když uvidím havrana, nevěřil bych tomu.“

„A ke všemu tak zblízka,“ dodala Menou. „Pánbůhví, jaké jsou tohle nedůvěřivé a mazané mršky, jakživ se k nim nepřiblížíš víc než na sto metrů, hned jsou v tahu.“

„Leda bys seděla v autě,“ poznamenal Colin.

Slovo „auto“, připomínka někdejšího světa, na chvilku trochu zmrazilo náladu, ale brzy opět zavládl všeobecný pocit blaženosti, intenzívní blaženosti maskované proudem slov. Shodovali jsme se, že ať už to byla náhoda či pud, pohroma nejspíš havrana zastihla v některé z četných jeskyní ve zdejších skalách (za náboženských válek se v nich ukrývali hugenoti). Byl tak chytrý, že zalétl co nejhloub a zůstal tam, dokud výheň nepolevila. Když se zas ochladilo, živil se na zdechlinách, možná, kdoví, zrovna na našich koních. Ale co ho přimělo vyhledat naši společnost, o to jsme se tvrdě přeli.

„Je prostě rád, že zas našel lidi, to ti říkám já,“ prohlašoval Peyssou, „protože dobře ví, že kde jsou lidi, tam pro něho bude vždycky něco na zub.“

Ale jeho materialistická teze se nám líbila jen zpola a byl to kupodivu právě Meyssonnier, kdo ji zavrhl.

„Hledá zrní, no prosím,“ usoudil znalecky s tváří obrácenou vzhůru, nohy rozkročené, obě ruce v kapsách, „to ale nevysvětluje, proč je tak krotký. V Porodnici přijde nazmar ječmene vezmi jenom Amarantu, jak se vždycky láduje, rozhází ho po zemi dobře čtvrtinu – klidně by si ho mohl sezobat v noci.“

„Taky bych řekl,“ přidal se Colin. „V hejnu je havran nedůvěřivý, protože ho lidi pronásledují. Ale když je sám, klidné si ho můžeš ochočit. Třeba ten švec v La Roque, jen si vzpomeň…“

„Dojó! Dojó!“ vykřikl Momo; na ševče se pamatoval.

„Havran je mazaná potvůrka,“ řekla Menou. „Vzpomínám si, jak jeden rok Emanuelův strýc nastražil do kukuřice petardy, protože mu tam havrani dělali velikou škodu. A každou hodinu, bác ho! A vidíš, to bys nevěřil, nakonec si ta havěť z bouchání nic nedělala. Už ani neodlétali. Klidně si ozobávali klasy dál.“

Peyssou se rozesmál.

„Všiváci jedni!“ řekl s nádechem úcty. „Ti mi dokázali pohnout žlučí! A jen jedinkrát se mi podařilo jednoho střelit. Emanuelovou dvaadvacítkou.“

Následoval dlouhý, vícehlasý a zevrubný chvalozpěv na havrana, na jeho inteligenci, dlouhověkost, možné spřátelení s člověkem, na jeho lingvistické schopnosti. A když Tomáš s mírným údivem poznamenal, že havran je přece jen škodná, nikdo jeho nemístnou poznámku nevzal vůbec na vědomí. Už proto, že člověk sice svého času škodnou pronásledoval, to ano, ale bez nenávisti, dokonce i s jakýmsi pobaveným uznáním nad její mazaností a v podstatě s pochopením, že jíst musí každý. A tenhle havran, který se objevil, aby v nás probudil naději, že někde možná přežili nějací další lidé, byl navíc posvátný, patřil od nynějška na Malevil a svou denní špetku zrna měl zaručenou.

Rozpravu ukončil Peyssou. Nemohl se už dočkat, aby odvedl Amarantu na políčko u řeky, kam jsme předchozí večer dopravili pluh zhotovený Meyssonnierem a Colinem, a začal orat. Jakmile zamířil svým houpavým krokem k boxu, mrkl jsem na Meyssonniera, a než Momo stačil byť jen vyjeknout, byl bezmocný. Čapli jsme ho hezky pevně za ruce a nohy, zvedli do vzduchu jako balík a zčerstva s ním uháněli k donjonu. Menou si to metelila na svých krátkých nožkách vedle nás, a kdykoli synátor zavřeštěl: „Dábedéde zága!“, s krátkým blaženým zasmáním opakovala: „Jednou do té vody musíš, ušmudlanče!“ Koupala sice Moma od jeho prvních plenek už málem půl století, ale přestože se tvářila, jaká je to pro ni nepříjemná robota, dodnes chápala ten úkon jako mateřský obřad a bez ohledu na synův věk nad ním pokaždé propadala dojetí.

Na mé upozornění se to ráno nikdo nesprchoval, mohli jsme tedy napustit plnou vanu vlažné vody, pěkně tam Moma ponořit a nechat Meyssonniera, aby zaútočil na jeho vous. Chudák Momo, zdeptaný a přemožený, už se ani nebránil, takže jsem po chvíli vyklouzl ven. Samozřejmě s tím, že za mnou musí Colin hned zamknout, aby snad Momo v nestřeženém okamžiku nevzal do zaječích. Zašel jsem si do pokoje pro dalekohled a vystoupil na donjon.

Během našeho rozhovoru v podhradí se mi prve zdálo, jako by šeď nebe trochu zesvětlela, a napadlo mě, že třeba dohlédnu do La Roque. Stačil však jediný pohled, aby mě vyvedl z iluze. Dalekohled mi to jen potvrdil Nebe jak z olova, viditelnost žádná, nikde ani sebemenší odstín barvy. Louky bez jediného stébélka trávy, na polích ani jediný obilný klíček, všechno jako potažené jednotvárnou vrstvou šedivého prachu. Když mě svého času navštěvovali lidé z města a obdivovali se výhledu z donjonu, vždycky si libovali, jaké je na Malevilu ticho, Pravé ticho to však bohudíky nebylo, leda pro městského člověka. Hned zavrčelo zdálky od rhuneské silnice auto nebo odněkud z pole traktor, hned zaštěbetal pták, rozkokrhal se kohout nebo se horlivě rozštěkal pes, a v létě samozřejmé cvrčci, cikády, včely v psím víně. Ale teď ano, teď je doopravdy ticho. Nebe a země, všude jen olovo, tmavá šeď a čerň. A nikde známka pohybu. Krajina bez života. Mrtvá planeta.

Oči přitisknuté k dalekohledu, pátral jsem směrem, kde by mělo ležet městečko La Roque, ale nerozeznával nic jiného než šeď Dokonce bych byl ani nedokázal říci, je-li to šeď půdy nebo té drtivé klenby nad našimi hlavami. Postupně jsem sjel dalekohledem až k políčku v Rhunes, kde měl Peyssou s Amarantou orat. Tam najdu aspoň kousek života. Hledal jsem nejdřív klisnu, protože tu bych zahlédl nejsnáz, ale ne a ne ji najít, až mě to nakonec znervóznilo a spustil jsem dalekohled z očí. A náhle pouhým okem vidím uprostřed pole znehybnělý pluh a vedle něho Peyssoua. Leží na zemi úplně bez hnutí, ruce rozhozené. Amaranta zmizela.

Vyřítil jsem se jak šílenec dolů po dvoupatrovém točitém schodišti, vrhl se na dveře koupelny, začal nejdřív cloumat klikou, jako bych nevěděl, že je zamčeno, načež jsem oběma pěstmi zuřivě zabušil na masivní dřevo a vykřikl: „Poběžte honem, Peyssouovi se něco stalo!“

A nečekaje na ostatní, už jsem pádil. Cesta k oraništi vedla nejdřív dolů po srázu na malou rovinku, pak ostrou zatáčkou zpátky kolem hradu a nakonec korytem vyschlého potoka až k prvnímu říčnímu rameni. Vůbec jsem nechápal, co se mohlo stát, a utíkal ze všech sil, až mi bušilo ve spáncích. Nechtělo se mi věřit, že by poslušná a mírná Amaranta ublížila kočímu a dala se na útěk. Kam by taky utíkala? Nikde po zemi nebyla jediná travička, a na Malevilu měla sena a ječmene, co hrdlo ráčilo.

Po chvíli se vzadu na kamenité cestě ozval dusot bot; ostatní už se řítili za mnou. Asi sto metrů před políčkem mě dostihl Tomáš a vzápětí mě svým rychlým sprintem o kus předběhl. Spatřil jsem na dálku, jak poklekl vedle Peyssoua, opatrně ho převrátil a zvedl mu hlavu.

„Žije!“ zavolal na mne.

Vyčerpaný a bez dechu jsem přidřepl vedle něho. Peyssou otevřel oči, pohled měl však zamlžený, ne a ne zaostřit, nos a levou tvář umazané od hlíny a na šíji silné krvácel. Jak ho Tomáš podpíral, košili měl celou od krve. Zatímco jsem prohlížel ránu, sice širokou, ale očividně povrchovou, doběhli i Colin s Meyssonnierem a za nimi Momo, jak ho pánbůh stvořil, po těle dosud curůčky vody. Poslední se objevila Menou, cestou zaskočila do vstupní věže pro láhev kořalky a přinesla i můj koupací plášť, aby Moma honem zabalila. Teprve pak se otočila k Peyssouovi.

Chrstl jsem trochu kořalky na ránu. Peyssou zachrčel. Nalil jsem mu pořádný hlt také do úst a začal mu jeho kapesníkem namočeným v alkoholu otírat hlínu z tváře.

„Tohle mu nemohla udělat Amaranta,“ řekl Colin. „Stál k ní přece bokem.“

„Peyssou, slyšíš mě?“ promluvil jsem na něj a třel mu spánky kořalkou. „Co se stalo?“

„Amaranta rozhodné nevyhazuje,“ dodal jsem po chvilce.

„Taky jsem si všimla,“ řekla Menou. „To zvíře nedokáže zvednout zadek, ani když si hraje.“

Teď už měl Peyssou zrak trochu ostřejší a pronesl tiše, ale zřetelně: „Emanueli.“

Dal jsem mu znovu loknout a dál mu třel spánky.

„Co se tu stalo?“ řekl jsem, poplácávaje ho po tvářích a snaže se upřeným pohledem zadržet jeho oči, které už se zase chtěly poroučet do neurčita.

„Dostal řádnou pecku,“ prohlásil Colin a vstal. „Ale sebere se, už vypadá líp.“

„Peyssou, slyšíš mě? Peyssou!“

Zvedl jsem hlavu.

„Menou, podej mi pásek od koupacího pláště.“

Položil jsem si pásek na koleno, přeložil na čtyřikrát svůj kapesník, polil ho alkoholem a opatrné přiložil na ránu; pořád silně krvácela. Požádal jsem Menou, ať mi obklad přidrží, převázal ho šňůrou a pěkně ji kolem čela přitáhl. Menou mi sice beze slova vyhověla, oči však nespouštěla z Moma, který se v té zimě určitě „uhnal k smrti“.

„Já nevím,“ hlesl náhle Peyssou.

„Nevíš, co se stalo?“

„Ne.“

Oči se mu už zas zavíraly, začal jsem ho lehce políčkovat po tvářích.

„Pojď se na něco podívat, Emanueli!“ vykřikl Colin.

Stál nad pluhem zády k nám, a přes rameno na mne vytřeštěné zíral.

Vstal jsem a přistoupil k němu.

„Podívej se na tohle,“ řekl potichu.

Když jsme poprvé zapřahali Amarantu, zjistili jsme, že nám chybí řemen s přezkou, jímž se připoutává oj. Nahradili jsme ho nylonovým provázkem omotaným několikrát kolem dřeva a zajištěným uzly. Provázek byl přeříznutý.

„To musel udělat člověk,“ řekl Colin.

Tvář měl bledou, rty vyprahlé.

„Nožem,“ dodal.

Zvedl jsem konce provázku, abych si je prohlédl víc zblízka. Řez byl čistý, nic ukrouceného ani roztřepeného. Neschopný vypravit ze sebe slovo, mlčky jsem přikývl.

„Ten chlap, co vypřáhl Amarantu,“ pokračoval Colin, „rozepnul zřejmě přezky podocasníku a levou přezku podbřišníku, a když došel k uzlům na pravé straně, ztratil trpělivost a vytáhl nůž.“

„Ale nejdřív,“ řekl jsem, „praštil zezadu Peyssoua.“ Hlas se mi třásl.

Uvědomil jsem si, že Menou s Meyssonnierem a Momem stojí v hloučku kolem nás a nespouštějí ze mne oči. Tomáš, jedno koleno na zemi a druhé zvednuté, podpíral Peyssouovi záda, pohled rovněž otočený ke mně.

„No todle! No todle!“ vydechla Menou, a vyděšeně se rozhlížejíc, popadla Moma za paži a přitáhla si ho k tělu.

Rozhostilo se ticho. S prvním závanem strachu jsem si zároveň uvědomil, kolik je v té situaci kruté ironie. Ví bůh, s jakým zápalem, láskou, s jakou skoro až zoufalou horoucností jsme se v duchu modlili, aby se našli kromě nás nějací další lidé, kteří přežili. A teď jsme to tedy měli jisté: byli tu.