Mesto zaslibenych

Kapitola 3

Seděl na lavičce před ohavnou betonovou číší vodotrysku a tiskl si mokrý, teď už zteplalý kapesník k pořádné, i na omak děsivé bouli nad pravým okem. Skoro neviděl a hlava ho bolela, jako by měl otřes mozku, odřená kolena pálila, jen loket, do kterého se uhodil, o sobě zatím nedával znát — jako by Andrejovi vůbec nepatřil. Možná že to takhle je lepší, napadlo ho.

Tohle přinášelo do situace, kterou Andrej prožil, tvrdý realismus: žádný Červený dům, žádný veliký stratég, ani veliká temná louže pod stolkem, ani šachy a zrada, nic takového… Člověk prostě ve tmě může zakopnout o tuhletu nízkou betonovou zídku téhleté pitomé betonové číše a prásknout sebou, celý se odřít a ještě si narazit zpitomělou hlavu… Andrej samozřejmě moc dobře věděl, že takhle jednoduše se to vysvětlit nedá, ale byl by rád, kdyby to šlo. Prostě ve tmě narazil, prostě sebou prásknul… Dokonce by to mohlo být i k smíchu a nebyl by v tom žádný problém. Jenže — co teď? Pokoušel se dát myšlenky dohromady: Tak dobře, našel Červený dům, byl v něm a na vlastní oči všechno viděl. A co dál?

Jen ať se mu teď někdo pokusí blbnout hlavu… jeho chudinku potlučenou hlavu!.. nějakými žvásty, mýty a dalšími propagandistickými nesmysly!

Jen ať se někdo… Ale ne! Vždyť on sám, dá se říct, blbnul ostatním hlavu!

Musí dát okamžitě propustit toho… Na co že to hraje…? Na flétnu…? To bych ale chtěl vědět, jestli ta Ella taky hrála šachy! Sakra, ta hlava tolik bolí!

Kapesník už byl úplně teplý. Andrej s hekáním povstal a dokulhal k vodotrysku.

Znovu si kapesník namočil v ledové vodě. V hlavě mu bušilo, jako by se z ní někdo dobýval ven: Tady máš ten mýtus! Přelud, viď? Vyždímal kapesník a přitiskl si ho na bouli. Pak pohlédl k chodníku. Při jeho okraji tam jako dřív stál motocykl se sajdkárem a policista za řídítky podřimoval.

Špekoun jeden uchrápanej, pomyslel si naštvaně Andrej. Je přece ve službě! Proč jsem ho vůbec bral s sebou? Aby tu chrápal? Stokrát mě tu mohli vzít po palici…! A tenhleten dobytek, až by se prospal, ohlásil by ráno na prokuratuře, jako by se nechumelilo: Pan vyšetřovatel se šel v noci podívat do Červeného domu. Vstoupil do budovy — a už se neukázal… Andrej si s chutí představil, jak by teď bylo krásné nabrat plný kbelík ledové vody a tomu špekounovi hnusnému to všechno vylít za krk. Ten by ječel! Andrej si vzpomněl, jak se jednou s kamarády na jakémsi soustředění bavili: Když někdo tvrdě usnul, udělali na provázku očko, a tím provlékli pýchu jeho mužství. Na provázek přivázali tkaničku od boty — a tu botu položili dotyčnému na obličej. Ten ji pochopitelně ze spaní odhodil… To tedy byla legrace! Andrej se vrátil na lavičku a zjistil, že má společníka. Seděl tam jakýsi drobný, hubeňoučký človíček. Byl celý v černém, dokonce i košili měl černou. Na zkřížených nohou mu ležel staromódní tvrďák. Vypadal na službu ze synagogy. Andrej ztěžka usedl vedle něj a opatrně si přes mokrý kapesník ohmatal bouli.

„Tak to by bylo…,“ pronesl mužíček vysokým stařeckým hláskem. „Co ale bude dál?“

„Nic zvláštního,“ odpověděl Andrej. „Všechny si je podáme. Já to tak nenechám.“

„A potom?“

Andrej chvíli přemýšlel.

„Nevím. Možná se objeví něco jiného. Experiment je Experiment.

Všechno se nevyřeší naráz, bude to dlouho trvat…“

„Bude to trvat věčně,“ podotkl starý muž. „Podle jakéhokoliv náboženství… Věčně!“

„Náboženství s tím nemá nic společného,“ namítl Andrej.

„I teď si to myslíte?“ užasl ten druhý.

„Samozřejmě. Vždycky jsem si to myslel.“

„Dobrá, tak toho necháme. Experiment je prostě Experiment… Hodně lidí se tady takhle utěšuje. Skoro všichni. Vidíte, žádné náboženství tohle vlastně nevzalo v úvahu…, ale to je zas o něčem jiném… Proč dokonce i tady nám byla ponechána vlastní vůle? Člověk by řekl, že v říši absolutního zla, v říši, která má ve štítu napsáno ‚Zanech všech svých nadějí‘…“

Andrej čekal, co ten člověk řekne dál, ale nedočkal se. Tak tedy promluvil sám: „Vy ale máte o tom všem tady divné představy! Tady není žádná říše absolutního zla! Spíš tu vznikl chaos a my jsme povinni to tu dát do pořádku.

A bez vlastní vůle by se nám to nemohlo podařit!“

„To je zajímavá myšlenka,“ řekl přemítavě starý muž. „Tohle mě nikdy nenapadlo. Takže vy si myslíte, že ještě máme určitou šanci? Že jsme něco jako trestný oddíl… a své vlastní hříchy máme smýt i svou vlastní krví v přední linii odvěkého boje dobra se zlem?“

„Co pořád máte s tím zlem?“ namítl Andrej poněkud podrážděně. „Zlo — to je něco cílevědomého…“

„Vy jste manicheista,“ přerušil ho muž.

„Já jsem moderní člověk,“ odsekl teď už zlostně Andrej. A najednou v sobě pocítil neobvyklý příliv víry a přesvědčení: „Zlo je vždycky konkrétní.

Neexistuje zlo jako takové. Tady je to ovšem trochu promíchané, protože to je… Experiment. Teď se tu objevil chaos. Buď si s ním neporadíme — a vrátíme se k tomu, co bylo v předchozím světě… k třídnímu rozdělení atakdále…, anebo ten chaos zvládnem a přetvoříme ho v nové, dobré lidské vztahy, v novou, dokonalou společnost…, prostě v komunismus.“

Starý muž ohromeně mlčel. Potom konečně užasle pronesl: „No tohle…! Koho by to napadlo? To snad… Komunistická propaganda?

Tady? To dokonce není ani schizma, to je…,“ pak se odmlčel a nakonec dodal: „Konečně… ideje komunismu jsou shodné s idejemi raného křesťanství.“

„To není pravda,“ vyjel Andrej. „To si vymysleli flanďáci. Rané křesťanství — to je ideologie smíření, ideologie otroctví! My jsme ale buřiči!

My to tu všechno předěláme a pak se zase vrátíme tam… do tamtoho světa a uděláme to tam podle tohohle vzoru!“

„Vy jste Lucifer!“ pronesl s posvátnou hrůzou stařík. „Nesmiřitelný. Vy jste se nepoddal.“

Andrej si opatrně obrátil kapesník chladnou stranou k rozbitému čelu a podezíravě se na svého souseda podíval.

„Lucifer? Hm… A kdopak jste vy?“

„Já… jsem nula,“ odpověděl krátce starý muž.

„Hm…“ K tomu se nedalo nic říct.

„Jsem… nikdo,“ pokračoval však soused. „Nic jsem neznamenal tam, nic neznamenám ani tady.“ Znovu se odmlčel. „Zasel jste do mě naději,“

prohlásil najednou. „Věřte mi! Vy si ani neumíte představit, jak zvláštní… jak radostné to je… poslouchat vás. Máte pravdu! Jestliže je nám ponechána vlastní vůle, tak proč bychom měli být odsouzeni ke smíření, ke snášení muk… Ne, tohle setkání s vámi musím považovat za nejdůležitější epizodu z celé doby mého pobytu tady…“

Andrej si ho podezíravě, pozorně prohlížel. Ten starý mizera se mu vysmívá!

A nebo že by… Je to určitě někdo ze synagogy. No ano: synagoga!

„Promiňte,“ zeptal se Andrej rádoby přátelsky, „sedíte tu už dlouho?“

„Ani ne. Nejdřív jsem seděl na sedátku támhle v tom průchodu. Je tam takové sedátko… A když Dům odešel, sedl jsem si sem, na lavičku.“

„Aha… Takže jste viděl Červený dům.“

„Samozřejmě,“ pronesl vážně starý muž. „Byl tady. To se nedalo přehlídnout.

Seděl jsem, poslouchal jsem hudbu… a plakal jsem.“

„Plakal jste,“ zopakoval Andrej a zoufale se snažil všechno pochopit.

„Řekněte… vy jste Žid?“

Starý muž sebou trhl: „Proboha — ne! Co to je za otázku? Já jsem katolík, ale bohužel nepříliš hodný syn římskokatolické církve. Samozřejmě nic nemám proti judaismu, ale… Proč jste se na to zeptal?“

„Jen tak,“ uhnul Andrej. „Takže k synagoze nemáte žádný vztah?“ „To prosím ne… Pokud ovšem nepočítáte to, že často sedávám v tomhle parčíku… On sem totiž někdy chodí i zřízenec ze synagogy a…“ Starý muž se nejistě zahihňal. „Vedeme spolu náboženské disputace.“

„A co Červený dům?“ zeptal se Andrej — a bolestí, která mu pronikala lebkou, přivřel oči.

„Dům? No… když sem přijde Dům, tak tu pochopitelně sedět nemůžeme.

Musíme počkat, až zase odejde.“

„To znamená, že jste ho dneska neviděl poprvé?“

„Samozřejmě že ne. Málokdy se stane, že v noci nepřijde. Ale je pravda, že dneska tu byl déle než jindy.“

„Počkejte,“ řekl Andrej, „vy víte, co to je za budovu?“

„Dům není možné nepoznat,“ zašeptal starý muž. „Dřív — ještě v předchozím životě — jsem několikrát viděl jeho zobrazení a popisy. Podrobně se o něm mluví ve Zjevení svatého Antonína. Ten text sice není kanonizován, ale teď… my katolíci… Zkrátka jsem to četl: ‚A ještě zjevil se mi dům, živý a chodící, s pohyby velice podivnými. A když jsem do něj okny pohlédl, uzřel jsem lidské postavy, které se procházely jeho pokoji, spaly a jedly…‘ Možná to není přesný citát, ale nějak tak to bude. A potom ještě samozřejmě Hieronymus Bosch! Já osobně bych ho nazval svatým, jsem mu v mnohém zavázán, protože mi poskytl průpravu k pochopení tady toho všeho…,“ rozmáchl se kolem sebe. „Jeho vynikající obrazy… Byl sem zcela jistě Pánem seslán. A Dante také… Jen tak mimochodem, existuje jistý rukopis, který je Dantovi připisován, a v něm se také připomíná tento Dům. Jak to jenom je…?“ Starý muž zavřel oči a roztaženými prsty si sevřel lebku. ‚Tu souputník můj napřáhl svou paži, vyschlou a kostlivou…‘ Ne, to není ono… ‚A zkrvavených nahých těl změť v temných komnatách…‘»

„Počkejte,“ přerušil ho Andrej a přejel si jazykem suché rty. „Co mi to tu vykládáte? Co s tím má společného svatý Antonín a Dante? Co tím chcete říct?“

Muž se na něho překvapeně podíval: „Co bych měl chtít? Nic! Zeptal jste se mě na Dům, tak se snažím odpovědět… Samozřejmě děkuji Bohu za to, že ve své moudrosti a nekonečné dobrotě mi dal ještě v předchozím mém životě prohlédnout, abych byl připraven. S mnohým se tu teď setkávám a srdce se mi svírá, když myslím na druhé, kteří sem přišli, aniž pochopili, a není ani v jejich silách, aby chápali, kde se to octli. Strašlivé nepochopení jsoucna a strašlivé vzpomínky na vlastní hříchy… Možná že v tom je také veliká moudrost Páně: věčné vědomí vlastních hříchů bez poznání možnosti jejich odčinění… Tak například vy, mladíku! Za co vás Pán uvrhl do této propasti?“ „Já vůbec nechápu, o čem to mluvíte,“ zabrebtal Andrej a v duchu k tomu dodal: No, ti nám tu opravdu ještě ke všemu chyběli… Náboženští blouznivci!

„Jen se za to nestyďte,“ řekl muž dobromyslně. „Tady nemá smysl něco skrývat, protože soud nad vámi už se konal… Já například jsem se prohřešil na svém národu. Byl jsem zrádce, udavač… a viděl jsem ty, které mučili a ubíjeli, protože jsem je vydal do rukou satanova služebníka. Pověsili mě ve čtyřicátém čtvrtém roce.“ Stařec se odmlčel, ale pak se zeptal: „A kdypak jste umřel vy?“

„Já jsem neumřel,“ vypáčil ze sebe ztuhlý Andrej.

Starý muž s úsměvem přikývl: „Ano, mnozí si to o sobě myslí. Jenže nemají pravdu. Z historie jsou sice známy případy, že živí lidé se dočkali nanebevzetí, ale nikdo nikdy neslyšel o tom, že by se někdo zaživa dostal do pekla.“

Andrej mu užasle naslouchal a celý popletený na něj zíral.

„Prostě jste to zapomněl,“ pokračoval starý muž. „Byla válka, ve městě padaly bomby — a vy jste utíkal do krytu. A najednou: rána, bolest a všechno zmizelo. A pak k vám laskavě a krásně promluvil anděl… a vy jste se octl tady…“ Znovu chápavě přikývl a vyšpulil rty. „Ano, určitě právě takhle se rodí pocit, že člověk všechno činí z vlastní vůle. Teď jsem to pochopil: jde prostě o setrvačnost! Mladíku, chápete? Je to setrvačnost! Mluvil jste tak přesvědčivě, že jste mě dokonce zmátl. Zvládnutí chaosu, nový svět… To všechno říkáte jen ze setrvačnosti, prostě to ve vás přetrvává, ale časem to přejde. Nezapomeňte, že peklo je věčné a návratu z něho není. A vy jste teprve v kruhu prvním…“

„To… myslíte vážně?“ Andrejovi přeskočil hlas.

„Ale vždyť vy to všechno víte sám,“ řekl laskavě stařec. „Vy to moc dobře víte! Jenže… vy jste ateista, mladíku, a nechcete si přiznat, že jste se celý svůj život — třebaže nedlouhý — mýlil. Vaši nevzdělaní a pomýlení učitelé vám říkali, že vaší budoucností je nicota a tlení, že nepřijde žádné účtování za to, čeho se ve svém životě dopouštíte. A vy jste tyto ubohé ideje bral za své, protože se vám jevily jako zcela jasné a prosté — a především proto, že jste byl velice mladý, vaše tělo bylo zdravé a smrt pro vás byla dalekým abstraktem. Jestliže jste se dopustil něčeho zlého, doufal jste, že uniknete trestu, protože trestat vás přece mohli jen takoví lidé, jakým jste byl i vy. A jestliže se vám podařilo udělat něco dobrého, očekával jste za to patřičnou odměnu. Bylo to směšné. Vy to teď samozřejmě chápete, já to na vás vidím…“ Starý muž se najednou zasmál: „V ilegalitě jsem se seznámil s jedním inženýrem. Byl to materialista a často jsme vedli spory kvůli záhrobnímu životu. Bože, jak ten se mi posmíval! ‚Tatíku,‘ říkával mi, ‚až se potkáme v ráji, tak tyhle hloupý hádky skončíme…‘ A víte, že ho tu pořád hledám — a on tu není? Možná že měl pravdu, i když to říkal z legrace. Možná že je doopravdy v ráji…, že se tam dostal jako mučedník.

Jeho smrt byla totiž opravdu mučednická… No — a já jsem tady…“

„A hele… Noční disputace o životě a smrti?“ zakvákal najednou Andrejovi za uchem známý hlas a s lavičkou to zatřáslo. Icik Kacman — jako vždycky celý uválený a rozcuchaný — sebou plácl vedle Andreje. Levačkou svíral obrovskou světlou aktovku a pravačkou si podle svého zvyku začal okamžitě oštipovat svou bradavičku. A jako vždycky vypadal velice nadšeně.

Andrej prohodil — a snažil se, aby to znělo co nejlhostejněji: „Tadyhleten starý pán se domnívá, že se nacházíme v pekle.“

„Starý pán má absolutní pravdu,“ odpověděl okamžitě Icik a zahihňal se. „A jestli to náhodou není peklo, tak se mu to tady ve všem podobá. Ale, pane Stupalski, vy jste přece v mé předchozí životní kariéře nenašel žádné takové provinění, za které bych sem měl být uvržen, viďte? Dokonce jsem nebyl ani cizoložník, tak jsem byl hloupý…!“

„Pane Kacmane,“ podotkl stařík, „já zcela připouštím, že vy sám o svém osudném hříchu nevíte!“

„Jo, to je možný,“ souhlasil okamžitě Icik. A pak se obrátil k Andrejovi: „Jak tak na tebe koukám…, ty jsi byl v Červeným domě! Jaký to tam bylo?“

A v té chvíli se Andrej definitivně vzpamatoval. Jako by praskla a roztála ona lepkavá bublina přeludů… Bolest hlavy se vytratila a Andrej všechno kolem sebe uviděl zcela jasnýma očima. V Hlavní ulici už nebyla mlha a policista nepospával za řídítky motocyklu, naopak — přecházel po chodníku, kouřil a vrhal kradmé pohledy k lavičce. Panebože, užasl sám nad sebou Andrej, co tu dělám? Vždyť já jsem přece vyšetřovatel, čas běží — a já tu žvaním s nějakým náboženským cvokem… A teď ještě ten Kacman… Kacman! Kde se tu vzal?

„Jak to víš, kde jsem byl?“ zeptal se ho ostře.

„To není těžký domyslet si to,“ zašklebil se Icik. „Kdyby ses tak viděl v zrcadle!“

„Já to myslím vážně,“ zvýšil Andrej hlas.

Starý pán se náhle zvedl: „Dobrou noc, pánové,“ řekl a zlehka mávl tvrďákem nad hlavou. „A klidné sny…“

Andreje už nezajímal. Díval se vyčkávavě na Icika. Icik si oštipoval bradavičku a poposedával na místě. Oči upíral na odcházejícího staříka, pusu měl od ucha k uchu a zjevně potlačoval smích. „No tak!“ vyjel na něho Andrej.

„To je figura, co?“ vyhrkl nadšeně Icik. „To teda je figura…! A ty jsi, Voronine, trouba, protože jako vždycky nic nevíš. Nevíš, kdo to je? No přece — slovutný pan Stupalski! Jidáš Stupalski… V Lodži udal gestapu dvě stě čtyřicet osm lidí, dvakrát se ho pokoušeli nachytat, ale dvakrát se z toho dostal a odskákal to za něj někdo jiný. Teprve po osvobození ho pořádně skřípli, dostal se před řádný soud…, ale i z toho se vykroutil! Páni Kurátoři totiž považovali za vhodné vyvlíknout ho z oprátky a přesunout ho sem. Pro zpestření. Bydlí v blázinci, dělá ze sebe cvoka, ale ve skutečnosti pokračuje ve své předchozí činnosti… Copak si myslíš, že se tady, vedle tebe, objevil dneska náhodou? Víš, pro koho teď pracuje?“

„Nech toho!“ vyštěkl Andrej a vší silou se snažil zapudit svou zvědavost a zájem, který v něm vždycky Icikovy historky vzbuzovaly. „Teď mě to nezajímá! Teď mě zajímá, jak ses tu vzal ty. Jak to sakra víš, že jsem byl v Domě?“

„Já tam byl taky,“ řekl na to klidně Icik.

„Aha… A co se tam dělo?“

„To musíš vědět ty, co se tam dělo. Jak já můžu vědět, co se tam z tvýho hlediska dělo?“

„A co se tam dělo z tvýho hlediska?“

„Tak to se tě vůbec netýká,“ namítl Icik a urovnal si na kolenou obrovskou aktovku.

„Tu aktovku máš odtamtud?“ Andrej po ní natáhl ruku. Jakoby z mlhy se mu hlavou mihl okamžik, kdy vstoupil do Červeného domu a kdosi mu uctivě bral z ruky jeho vlastní aktovku… Jenže ta vypadala úplně jinak.

Bůhví kde je jí konec… „Ne, odtamtud ne.“

„Co je v ní?“

„Poslouchej,“ ohradil se Icik, „co je ti do toho? Co ses tak do mě obul?“

Bylo jasné, že mu ještě nic nedošlo. Zatím… Dokonce ani Andrej sám ještě úplně nechápal, do čeho se to pouští. Překotně uvažoval, co dál.

„Víš, co v tý tašce je?“ zeptal se najednou Icik. „Našel jsem starou radnici.

Je to odtud asi tak patnáct kilometrů… Hrabal jsem se tam v ruinách celej den, pak zhaslo slunce a byla tma jak v ranci… to víš, nikde žádný osvětlení, to už tam dobrejch dvacet let není… Motal jsem se tam jako idiot, jen tak tak se mi povedlo dostat se až k Hlavní ulici. Všude byly jen nějaký rozvaliny a někdo tam hrozně řval…“

„Tak zadrž,“ přerušil ho Andrej, „ty tedy nevíš, že hledat ve starých zříceninách je zakázáno.“ Nadšení z Icikových očí se pozvolna vytrácelo. Pozorně se na Andreje podíval. Zdálo se, že teď už začíná chápat… „Co chceš?“ zeptal se ho Andrej. „Zatáhnout do Města infekci?“

„Mně se nějak nelíbí ten tvůj tón,“ usmál se trochu nepodařeně Icik.

„Jako bys to ani nebyl ty.“

„Ty se mi nelíbíš celej! Proč jsi mi blbnul hlavu? Že prej je to všechno mýtus! Moc dobře jsi věděl, že Červenej dům není mýtus! Lhal jsi mi.

Proč?“

„A tohle je… co? Výslech?“ zeptal se Icik.

„A co ty si myslíš?“

„Já si myslím, že ses musel strašně praštit do hlavy. Myslím si, že se pořádně potřebuješ umejt studenou vodou, abys přišel k sobě.“

„Dej sem tu aktovku,“ odsekl Andrej.

„Jdi do hajzlu!“ Icik vstal a tvářil se teď smrtelně vážně.

Andrej taky vstal: „Pojedeš se mnou.“

„To mě ani nenapadne,“ odsekl Icik. „Ty máš na mě zatykač?“

Andrej vzteky ztuhl. Pak ale, aniž spustil z Icika oči, zvolna otevřel pouzdro a vytáhl pistoli.

„Jděte přede mnou!“ zavelel.

„Idiote,“ zavrčel Icik, „přeskočilo ti?“

„Nemluvit!“ vyštěkl Andrej. „Jdeme!“

Rýpl Icika hlavní pistole do boku a Icik poslušně vykročil přes ulici.

Silně kulhal, zřejmě si při své vycházce do rozvalin odřel nohy.

„Hanbou se budeš muset propadnout,“ prohodil přes rameno. „Vyspíš se z toho a hanba tě bude fackovat.“

„Nemluvit!“

Došli až k motocyklu, policista odklopil kryt přívěsného vozíku a Andrej tam ukázal hlavní pistole. „Sedněte si!“

Icik si nemotorně, beze slova vlezl dovnitř. Policista se hbitě usadil za řídítka, Andrej nasedl za něj a pistoli schoval do pouzdra. Motor zařval, párkrát to prásklo z výfuku — a už se hnali zpátky po děravé vozovce k prokuratuře. Do stran před nimi uskakovali blázni, kteří tu nesmyslně bloumali předjitřně orosenou ulicí.

Andrej se snažil očima uhýbat Icikovi, který se krčil ve vozíku. První rozčilení minulo a Andrej se teď cítil poněkud trapně. Semlelo se to nějak moc kvapem, uvědomoval si. Až moc kvapem… No, co se dá dělat, nějak už to vyřešíme… Když dorazili na prokuraturu, Andrej se na Icika zase ani nepodíval a dal ho rovnou zapsat v přijímací kanceláři. S příkazem, aby byl po adminis trativní proceduře předveden nahoru ke službě… Sám pak vzal schodiště doslova útokem, protože spěchal, aby už seděl za svým stolem. Bylo kolem čtvrté — a to je vždycky ten nejhorší čas. Na chodbách postávali nebo posedávali na lavicích, vyleštěných nespočitatelnými zadky předchůdců, předvolaní podezřelí i svědci a tupě zírali přímo před sebe. Všichni vypadali stejně ospale a stejně beznadějně… Policista, který tu měl službu, čas od času zařval na celé kolo: „Nemluvit! Nedomlouvat se!“ Za polstrovanými dveřmi kanceláří tlumeně cvakaly psací stroje, tu a tam zazněl nějaký hlas či výkřik. Bylo tu dusno, špatné osvětlení nedokázalo skrýt špínu chodby… Andrejovi se z toho až udělalo nevolno. Napadlo ho, že by si měl zaběhnout do bufetu a něco si dát: silnou kávu, nebo vodku… A najednou uviděl Wanga.

Wang seděl, jak bylo jeho zvykem, na bobku a opíral se zády o zeď. Byla to jeho obvyklá póza plná trpělivého očekávání. Na sobě měl svou oblíbenou bundu — a jako vždycky vtahoval hlavu mezi ramena, takže límcem bundy si nadzvedával uši. Z kulatého bezvousého obličeje vyzařoval klid.

Wang podřimoval. „Co tu děláš?“ užasl Andrej.

Wang otevřel oči, hbité vstal a s úsměvem Andrejovi sdělil: „Jsem zavřenej a čekám na výslech.“

„Jak… zavřenej? Proč?“

„Sabotáž,“ šeptl Wang.

Naducaný mladík, který ve zmazaném kabátě podřimoval hned vedle na lavičce, okamžitě otevřel oči… lépe řečeno jen jedno oko, protože to druhé mu překrýval parádní monokl.

„Jaká sabotáž?“ užasl Andrej.

„Vyhýbání se právu na změnu profese.“

„Odstavec sto dvanáct paragrafu šest,“ napověděl ochotně mladík s monoklem.

„Šest měsíců v bažinách.“

„Mlčte!“ okřikl ho Andrej.

Mladík na něj zamžoural přes svůj monokl, usmál se a smířlivě zachrčel: „Mlčet můžu, to jo. Proč nakonec ne, když je všecko jasný?“ A významně se zahleděl na Andrejovo čelo.

„Nemluvit!“ zaječel z chodby policista. „Kdo se to tam opírá o zeď? Narovnat se!“

„Počkej,“ řekl Andrej Wangovi, „kam tě předvolali? Sem?“ Ukázal na dveře s číslicí dvaadvacet a pokoušel si vzpomenout, čí je to kancelář.

„Přesně,“ zachrčel znovu naducaný mladík. „Oba jdeme sem! Už půl druhý hodiny tu tvrdnem.“

„Počkej tu,“ řekl znovu Andrej Wangovi a otevřel dveře. Za stolem seděl Heinrich Rumer, vyšetřovatel a osobní strážce Friedricha Geigera, bývalý boxer střední váhy a mnichovský bookmaker. „Můžu dál?“ zeptal se ho Andrej, ale Rumer neodpověděl. Byl něčím zjevně zcela zaujat. Něco zakresloval na velkou kladívkovou čtvrtku a soustředěně nakláněl ze strany na stranu hranatou lebku s rozpláclým nosem. Funěl a samým soustředěním pohekával. Andrej za sebou zavřel dveře a přistoupil až ke stolu. Rumer měl před sebou obrázek, který pomocí čtverečkové sítě přenášel na čtvrtku. Pornografický obrázek… Zřejmě se teprve dal do práce, protože obrázek sotva začal vznikat. Rumera čekala ještě pořádná dřina… „Ty dobytku,“ řekl nasupeně Andrej, „co to tu děláš ve služební místnosti?“

Rumer k němu vylekaně pozvedl oči. Pak s úlevou prohodil: „Jo… to jsi ty? Chceš něco?“

„Tak takhle ty pracuješ?“ zavyčítal Andrej. „Lidi tam venku čekají… a ty…“

„Kdo tam čeká?“ polekal se Rumer. „A kde?“

„Lidi, který sis předvolal!“

„Aha. No a co?“

„Nic,“ řekl Andrej dopáleně. Nějak by měl tohohle chlapa uzemnit, připomenout mu, hajzlovi, že Fritz za něj ztratil slovo, vzal za něho záruku, za dobytka línýho… Andrej však cítil, že tohle je teď nad jeho síly.

„Kdopak tě to lupnul po kebuli?“ projevil profesionální zájem bývalý boxer Rumer a začal si prohlížet bouli na Andrejově čele. „Krásně tě vzal.

„To není důležitý,“ řekl netrpělivě Andrej. „Přišel jsem se tě zeptat: Případ Wang Li-chuna patří tobě?“

„Wang Li-chuna?“ Rumer nechal bouli boulí a zamyšleně se podrbal v nose. A pak se opatrně zeptal: „Co to má bejt?“

„Tak patří ti nebo ne?“

„A proč to chceš vědět?“

„Protože on celou tu dobu sedí venku na chodbě a čeká, až si přestaneš hrát s těmahle prasečinkama!“

„Proč… s prasečinkama?“ urážel se Rumer. „Jen se koukni, jaký má prsa!

To jsou kozy, co?“

Andrej znechuceně obrázek odstrčil: „Dej sem ten případ!“

„Jakej?“

„Případ Wang Li-chuna. Naval ho!“ „Ale já žádnej takovej případ nemám,“ rozčilil se Rumer. Vytáhl ze stolu prostřední zásuvku a nahlédl do ní. Andrej s ním, V zásuvce vůbec nic nebylo.

„Kam si všechny případy ukládáš?“ Andrej už se zlostí skoro neovládal.

„Co je ti po tom?“ naježil se Rumer. „Nejsi můj nadřízenej.“

Andrej bez řečí sáhl po telefonu. V Rumerových prasečích očkách zakmital strach.

„Počkej!“ A položil bleskově svou obrovskou tlapu na aparát. „Kam chceš volat? A proč?“

„Zavolám Geigerovi. On už si to s tebou Fritz vyřídí, idiote!“ zavrčel Andrej.

„Tak počkej,“ brebtal překotně Rumer a snažil se vyrvat Andrejovi z ruky sluchátko. „O co ti jde? Proč hned Geigerovi…? Copak se nemůžeme dohodnout? Hlavně mi vysvětli, oč ti jde!“

„Chci si od tebe vzít případ Wang Li-chuna.“

„Jo… toho Číňana?! Toho domovníka?“

„Jo!“

„Tak proč to neřekneš hned? To ještě není žádnej případ! Teprve ho sem přivedli a já ho vyslechnu.“

„Proč ho přivedli?“

„Nechce měnit profesi,“ řekl Rumer a nenápadně se snažil přitáhnout k sobě sluchátko, které Andrej pořád ještě držel v ruce. „Takže je to sabotáž.

Už třetí turnus dělá domovníka. A znáš přece odstavec sto dvanáct.“

„Znám,“ přerušil ho Andrej, „ale tohle je zvláštní případ. Asi to nějak popletli… Kde k němu máš papíry?“

Rumer se konečně s funěním zmocnil sluchátka, položil ho do vidlice a znovu ze stolu vytáhl zásuvku. Tentokrát tu zprava… Chvíli se v ní přehraboval.

Andrej mu přes rozložitá záda neviděl na prsty, ale Rumer nakonec vytáhl list papíru a podal ho Andrejovi. Ten ho přeletěl očima.

„Tady se nepíše, že by ten případ měl přijít k tobě.“

„No a co?“

„No a to, že si ho beru já,“ odpověděl Andrej a strčil si papír do kapsy.

Rumer se vylekal: „On už je ale na mě napsanej u služby!“

„Tak službě zavolej a řekni, že si Wang Li-chuna vzal Voronin! Ať si to přepíše.“

„To si už vyřiď sám,“ namítl suše Rumer. „Co já se o to budu starat? Ty si ho bereš, ty si to taky vyřiď! A mně dej potvrzení, že sis ho vzal.“ Během pěti minut bylo všechno vyřízeno. Rumer si Andrejovo potvrzení schoval do šuplíku, pak se na Andreje podíval a očima sklouzl k odsunutému obrázku: „Ta je ale má, co? Takový kozy!“

„Ty jednou špatně skončíš, Rumere,“ prohodil ještě Andrej na odchodu.

Na chodbě vzal mlčky Wanga za loket a odstrkal ho k sobě do kanceláře.

Wang šel pokorně, na nic se neptal. A Andreje napadlo, že zřejmě zrovna tak, bez odporu a beze slova, by Wang šel i na svou vlastní popravu, na mučení, prostě kamkoliv. Andrej tomu nerozuměl. Tohle skoro nelidsky trpné přijímaní čehokoliv mělo v sobě cosi tupě živočišného, ale současně působilo zvláštním, vznešeným dojmem, protože za tímto smířlivý postojem jako by vyzařovalo až nadpřirozené pochopení hluboké, skryté a věčné podstaty bytí, pochopení zbytečnosti — a tudíž i nedůstojnosti jakéhokoliv odporu. Říkává se, že Západ je Západ a Východ je Východ. Prý jsou to jiné světy. Někdy, například teď, tato slova stojí za úvahu… V kanceláři Andrej posadil Wanga na normální židli z boku stolu, ne na židličku, kde měli své místo vyslýchaní. Pak se taky posadil a zeptal se: „Tak co se vlastně stalo? Povídej!“

A Wang začal zvolna a nevzrušeně vyprávět: „Před týdnem ke mně přišel z okresu nějaký úředník, co má na starosti dělbu práce. Upozornil mě, že hrubě porušuju zákon o právu na změnu profese. Měl pravdu, opravdu jsem ho porušoval. Třikrát jsem dostal z úřadu pozvánku — a třikrát jsem ji zahodil. Ten úředník mi oznámil, že další zanedbání povinností mi přinese velké nepříjemnosti. A já jsem si řekl: Vždyť se přece stává, že ten stroj, kterej lidem přiděluje práci, někdy někoho nechá na pokoji. Tak jsem se vydal na úřad a dal jsem tam svou pracovní knížku. Jenže jsem neměl štěstí. Z toho stroje vypadlo, že mám jít dělat ředitele obuvnického kombinátu. Já už jsem se ale předem rozhodl, že do jinýho zaměstnání nepůjdu — a tak jsem dál dělal domovníka. Dneska v noci si pro mě přišli dva policajti a přivedli mě sem. To je všechno.“

„Rozumím,“ řekl zvolna Andrej. Bylo to jasné. „Poslyš — chceš čaj?

Tady člověk může dostat čaj i chlebíčky. Zadarmo.“

„Ne, to bych zbytečně obtěžoval.

„Ale… jaképak obtěžování,“ rozzlobil se Andrej a telefonem objednal dva čaje a chlebíčky. Pak položil sluchátko, podíval se na Wanga a opatrně řekl: „Ale stejně něčemu nerozumím. Proč se ti nechce dělat ředitele kombinátu?

Je to vážené postavení. Získal bys novou profesi a určitě by to bylo i ku prospěchu věci… Jsi pracovitý a odpovědný člověk… A já ten kombinát znám. Jsou tam pořád rozkrádačky, boty se vesele vynášejí načerno… Ty bys to tak nenechal. A pak… měl bys tam daleko vyšší plat — a přece jenom: máš ženu, dítě… Tak oč jde?“

„Jak bych to… Víš, já myslím, že to těžko můžeš pochopit,“ řekl vážně Wang.

„Těžko,“ podotkl trochu netrpělivě Andrej. „Je přece jasné, že je lepší být ředitelem kombinátu než celý život uklízet odpadky! Anebo… a to je ještě jasnější… než si muset odkroutit šest měsíců někde v bažinách.“

Wang zavrtěl svou kulatou hlavou: „Ne, není to lepší. Nejlepší je totiž být tam, odkud se nedá spadnout. Ty to ale nepochopíš, Andreji.“

„Proč bys musel někam padat?“ zeptal se nejistě Andrej.

„Já nevím proč. Ale tak to prostě je… Buď musí člověk vynakládat hrozně moc sil na to, aby se udržel, nebo hned radši spadne sám. Já to znám, už jsem si to zažil.“

Ospalý policista přinesl občerstvení, zasalutoval, pak klopýtl a jaksi bokem se odsunul zpátky na chodbu. Andrej postavil před Wanga sklenku čaje a přistrčil k němu talířek s chlebíčky. Wang poděkoval, usrkl čaje a vzal si ten nejmenší chlebíček.

„Ty se prostě bojíš odpovědnosti,“ prohlásil s jistými rozpaky Andrej.

„Promiň, ale to není tak docela fér vůči ostatním!“

„Já se vždycky snažím dělat ostatním jen dobro,“ namítl klidně Wang.

„A pokud jde o odpovědnost… tak tu já přece nesu! A velkou. Za svou ženu a za dítě.“

„To ano… Samozřejmě.“ Rozpaky Andreje neopouštěly… „Je to tak, ale snad se mnou můžeš souhlasit, že Experiment od každého z nás vyžaduje…“

Wang uctivě naslouchal Andrejovu proslovu a přikyvoval. Když Andrej skončil, Wang řekl: „Já ti rozumím. Máš svým způsobem pravdu. Ale ty jsi sem přišel něco budovat — a já jsem tu hledal útočiště. Ty hledáš boj a vítězství, já hledám klid. Každý jsme úplně jiný, Andreji.“

„Co to je — klid? Vždyť ty mluvíš sám proti sobě! Kdybys hledal klid, našel by sis teplé místečko a žil by sis jako v bavlnce. Tady přece je spousta takových teplých místeček! Ale ty sis vybral snad tu nejšpinavější, nepopulární práci a vykonáváš ji dobře, nelituješ svých sil, ani svého času… Tak jakýpak klid!“

„Duševní, Andreji. Duševní! Nebýt ve sporu sám se sebou, ani se světem.“

Andrej zabubnoval prsty po stole.

„Takže ty ses rozhodl celý život prožít jako domovník?“ „Nemusí to zrovna být domovník,“ namítl Wang. „Když jsem sem přišel, pracoval jsem ve skladu jako dělník. A potom mě stroj udělal tajemníkem primátora. Odmítl jsem — a tak mě zavřeli, byl jsem v lágru v bažinách.

Odkroutil jsem si tam šest měsíců, a když jsem se vrátil, musel jsem podle zákona zase začínat od nejhorších míst. Jenže potom mě stroj začal znovu vytahovat nahoru. Zašel jsem k řediteli pracovního úřadu a všechno jsem mu vysvětlil — zrovna tak jako teď tobě. Ředitel byl Žid a dostal se sem z tábora smrti. Naprosto mi porozuměl. Dokud byl ředitelem, měl jsem pokoj…“ Wang se na okamžik odmlčel. „Před dvěma měsíci se ztratil.

Říká se, že ho někdo zabil, asi ten případ budeš znát… A tak ty moje problémy s profesí začaly zase od začátku. No nic… Odkroutím si trest v bažinách a pak mě znovu udělají domovníkem. Teď už to pro mě bude snadnější.

Synek už povyrostl — a na blatech žije přece Jura, ten mi nějak pomůže.“

A tu si Andrej uvědomil, že celou tu dobu doslova třeští na Wanga oči.

Zírá na něj jak blázen… jako by tu neseděl Wang, ale nějaká zvláštní, nadpřirozená bytost. Koneckonců — Wang je přece zvláštní! Panebože, říkal si Andrej, jaký to život musí člověk prožít, aby se dopracoval k takovéhle filozofii? Já mu přece musím nějak pomoct! Je to moje povinnost. Ale jak?

„Tak dobře,“ pronesl konečně, „jak chceš. Ale aby tě někdo posílal do bažin, je naprosto zbytečná věc. Nevíš náhodou, kdo je teď ředitelem úřadu práce?“

„Otto Friese.“

„Cože? Otto? Tak oč jde?“

„No… Já bych k němu zašel, samozřejmě, ale když on je takový… absolutně nic nechápe a všeho se bojí.“

Andrej vzal telefonní seznam, našel číslo a zvedl sluchátko. Musel dost dlouho čekat, Otto zřejmě spal jako dudek. Konečně se přece jen ozval jeho přerývaný, trochu vylekaný a trochu dopálený hlas: „U telefonu ředitel Otto Friese!“

„Nazdar, Otto,“ řekl Andrej, „tady je Voronin. Volám ti z prokuratury.“

Otto ani necekl. Pak si několikrát odkašlal a nakonec špitl: „Z prokuratury? Mluvte, prosím.“

„Ty ještě spíš nebo co?“ rozzlobil se Andrej. „To tě tak zlikvidovala Elsa?

Tady je Voronin! Andrej!“

„Aha… Andrej?“ pronesl už úplně jiným tónem Otto. „Co tě to napadlo uprostřed noci? Úplně se mi z toho rozbouchalo srdce. Co potřebuješ?“

A tak mu to Andrej řekl… Jak předpokládal, všechno proběhlo naprosto hladce, bez jakéhokoliv zádrhelu. Otto se vším ochotně souhlasí… Ano, vždycky byl přece pře svědčený o tom, že Wang je na svém místě… Jistě, Otto si stejně myslel, že Wang se na ředitele kombinátu nehodí. Otto je skutečně…, ale opravdu!

nadšen Wangovou snahou zůstat na tak nezáviděníhodném místě… Takových by tady bylo zapotřebí víc. Jenže každý se drápe nahoru, jak horský myslivec… Samozřejmě že Otto vůbec nesouhlasí s tím, že by měl Wang jít někam do bažin, a pokud jde o zákon, tak Ottovi už dávno hýbou žlučí ti idioti a byrokratičtí kreténi, kteří nejsou schopni náležitého výkladu práva a nesmyslně se drží zaběhané, dávno překonané rutiny. Koneckonců — zákon je tady od toho, aby nedovolil různým ničemům mazaně urvat významné funkce, ale lidí, kteří chtějí zůstat dole, se nijak týkat nemá — a taky netýká. Otto Friese, ředitel úřadu práce, to chápe úplně jasně. „No jo,“

opakoval svá oblíbená slůvka. „Tak je to! No jo…!“

Fakt je, že Andrej měl po celou dobu rozhovoru nejasný pocit trapnosti i komičnosti zároveň. Otto by zřejmě souhlasil s čímkoli, co by mu Andrej Voronin navrhl. I s tím, že by se Wang měl stát primátorem, i s tím, že by ho měli dát za mříže. Otto Friese totiž choval k Andrejovi zvláštní, až přehnaně vděčné city. Zřejmě to bylo proto, že se Andrej jako jediný v jejich okolí… a možná dokonce v celém Městě… choval k Ottovi normálně, lidsky.

Ostatně — teď nezáleželo na tom, proč Otto se vším souhlasil… „Já to zařídím,“ opakoval už podesáté Otto, „můžeš být absolutně klidný, Andreji. Dám pokyn — a Wanga nechají na pokoji.“

A bylo to. Andrej položil sluchátko a začal psát Wangovi propustku z budovy.

„Chceš jít teď hned?“ zeptal se, aniž zvedl oči od blanketu. „Nebo počkáš do východu slunce? Ono je to teď venku dost nebezpečný…“

„Nesmírně vám děkuji, děkuji vám,“ drmolil Wang.

Andrej užasle zvedl oči. Wang stál před ním, ruce měl zkřížené na prsou a rychle se ukláněl.

„Nech si ty čínský ceremonie!“ zavrčel Andrej rozpačitě. „Copak ti prokazuju nějaký dobrodiní?“ A podal Wangovi propustku. „Ptám se tě, jestli chceš jít hned teď.“

Wang si vzal propustku a znovu se uklonil.

„Já si myslím, že by bylo lepší jít hned,“ řekl, jako by se omlouval.

„Hned teď… Už k nám možná přijeli pro odpadky.“

Andrej se podíval na talířek s obloženými chlebíčky. Byla na nich čerstvá šunka, chlebíčky vypadaly lákavě… „Počkej,“ řekl a vytáhl ze zásuvky staré noviny. Chlebíčky do nich zabalil. „Vem si to domů. Pro Mei Ling…“

Wang něco chabě namítal, brebtal cosi o zbytečném obtěžování, ale Andrej mu balíček strčil do podpaždí, pak ho vzal kolem ramen a odvedl ho ke dveřím. Bylo mu z toho všeho divně. Měl nevysvětlitelně nepříjemný pocit.

Když se to tak vezme, Wang i Otto reagovali na jeho jednání nějak zvláštně… Vždyť ale chtěl všechno udělat spravedlivě, rozumně! Jenže — co se z toho vyvinulo? Čertví vlastně co… Dobročinnost? Protekce… kamarádíčkování…!

Rychle hledal vhodná a přesná slova, kterými by vystihl své jednání v celé situaci. A pak se mu konečně zdálo, že ta slova našel. Zastavil se, zvedl hlavu, pohlédl na Wanga poněkud svrchu a chladně pronesl: „Pane Wangu, jménem prokuratury se vám velice omlouvám za to, že jste byl nezákonně předvolán. Zaručuji vám, že se to už nebude opakovat.“

Teď se ale už cítil úplně trapně. Co to plácá? Za prvé — nic nezákonného v předvolání Wanga nebylo. Všechno to přece bylo právě podle zákona…!

A za druhé — vyšetřovatel Voronin se nemá co zaručovat. Žádné takové právo vůbec nemá… A pak si všiml, jak se na něj Wang dívá. Tenhle podivný pohled Andrej znal. Už jednou se na něj Wang takhle díval! Andrej si na to vzpomněl a polilo ho horko.

„Wangu,“ vymáčkl ze sebe chraptivě, „chci se tě na něco zeptat.“

Pak se odmlčel. Přišlo mu hloupé tu otázku položit, připadalo mu to nesmyslné, jenže teď už se zeptat musel. Wang na něho vzhůru upíral tázavé oči.

„Wangu,“ řekl Andrej a odkašlal si, „kde jsi byl dneska ve dvě hodiny v noci?“

Wanga ta otázka vůbec nepřekvapila: „Tou dobou si pro mě zrovna přišli… Myl jsem schody.“

„A předtím?“

„Předtím jsem poklízel odpadky. Mei Ling mi nejdřív pomáhala, pak šla spát. No a já šel mýt schody.“

„Ano,“ řekl Andrej, „to je v pořádku… Dobře… Tak na shledanou, Wangu! Promiň, že se to tak… A víš co? Radši tě doprovodím až ven…“