Mesto zaslibenych

Kapitola 3

V redakci nikoho nenašel. Všichni se zřejmě rozutekli, když se u radnice začalo střílet. Andrej procházel místnostmi a lhostejně se díval na rozházené papíry, převrácené židle, neuklizené talířky se zbytky chlebíčků a hrnky od kávy. Odněkud z hloubi redakce však zaznívala rázná, veselá hudba. To bylo divné… Selma šla Andrejovi v patách a držela se ho za rukáv. Pořád něco nespokojeně drmolila, ale Andrej ji neposlouchal. Proč jsem sem vůbec lezl, říkal si v duchu. Všichni zdrhli, jeden jako druhý — a udělali dobře. Měl jsem zůstat doma, byl bych teď v posteli, lízal bych si rány, nebo bych prostě chrněl. A co tady? Nejradši bych do všeho kopnul… Otevřel dveře do oddělení městské kroniky a uviděl Icika.

Hned ho ale nepoznal. V rohu místnosti se nakláněl nad stolem nějaký člověk. Rukama se opíral o rozevřené stránky novin a četl. Andrejovi připadal neznámý. Měl na sobě zvláštní šedou kamizolu bez knoflíků a jeho vlasy byly nedbale nakrátko sestřižené. Jenže tenhle neznámý člověk se najednou povědomě zašklebil a známým gestem zarejdil prstem po bradavičce na krku. A v tu chvíli Andrej pochopil, kdo to je.

Pár okamžiků stál Andrej mlčky ve dveřích. Icik o jeho příchodu vůbec nevěděl, zřejmě totiž nic, kromě toho, co četl, nevnímal. A navíc mu z rádia nad hlavou burácel jakýsi vítězný pochod. Pak ale Selma zaječela: „To je přece Icik!“ Odstrčila Andreje a vrhla se k dávnému známému.

Icik rychle zvedl hlavu a pusa se mu rozjela od ucha k uchu. Rozpřáhl náruč.

„Hele!“ zařval radostně. „Přece jste přišli!“

Zatímco Icik objímal Selmu a mlaskavě ji líbal na tváře i na rty, zatímco Selma nadšeně ječela něco, čemu se nedalo rozumět a prsty Icikovi projížděla v krátkých střapatých vlasech, Andrej se k nim krůček po krůčku blížil a pokoušel se v sobě potlačit ostrý, nepříjemný pocit trapnosti. Nesnesitelný pocit viny a zrady, který se ho zmocnil hned tehdy, v ranních hodinách ve sklepení prokuratury, poté během uplynulého roku přece jen trochu odlehl a scházel z mysli, ale teď se znovu bolestivě probudil… Chvíli to Andrejovi trvalo, než v sobě našel odvahu, aby Icikovi podal ruku. Vůbec by ho nepřekvapilo, kdyby Icik toto gesto přehlédl, nebo kdyby řekl něco opovržlivého. Andrej by to na Icikově místě asi taky udělal… Jenže Icik se vymanil ze Selmina objetí, vřele Andrejovu ruku stiskl a s nefalšovaným zájmem se zeptal: „Kdepak tě tak zmalovali?“ „Co ti mám vykládat — prostě jsem dostal do těla,“ zabručel Andrej.

Měl pocit, že by teď bylo správné Icikovi všelicos vysvětlit, ale místo toho prohodil: „Kde ses tu vzal?“

Icik — jako by otázku neslyšel — zalistoval novinami a s přehnanou gestikulací teatrálně přečetl: „Žádnými rozumnými důvody nelze objasnit zuřivost, s níž oficiální tisk napadá stranu Radikálního obrození. Připomeňme si však, že právě členové této nevelké nové strany zcela nekompromisně vystupovali proti všem případům korupce.“

„Nech toho,“ řekl zamračeně Andrej, ale Icik ještě zvýšil hlas: „…proti porušování zákona, proti byrokratické tuposti a neschopnosti.

Dále připomínáme, že právě členové této strany rozvířili ‚případ vdovy Battonové‘ a jako první upozornili vedení Města na neperspektivnost močálové daně…“ Icik nadšeně vykřikl: „Samý geniální výplody! To jsi sepsal ty, nebo někdo z těch tvejch pitomečků?“

„Dobře, dobře,“ zabručel Andrej a pokusil se Icikovi noviny sebrat.

„Ne! Ještě počkej!“ zakřičel Icik, výstražně zvedl ukazováček a znovu si noviny přitáhl k sobě. „Tady je ještě jedna perla… Kdepak to mám… Aha!

Tady je to!“ A opět předčítal: „V našem Městě žije spousta čestných lidí — ostatně jako v každém městě, kde obyvatelé umějí vzít za práci. Jestliže ovšem máme hovořit o politických seskupeních, pak se kromě Friedricha Geigera sotva někdo může ucházet o…“

„Přestaň!“ okřikl ho Andrej, ale Icik mu noviny vyrval z ruky, schoval se s nimi za smějící se Selmu a s funěním a prskáním pokračoval: „Nebude řeč o recích! Bude řeč o činech! Friedrich Geiger nepřijal funkci ministra informací. Friedrich Geiger hlasoval proti zákonu, který by měl zvýhodňovat zasloužilé pracovníky prokuratury. Friedrich Geiger jako jediný veřejně vystoupil proti vytvoření pravidelné armády, ačkoliv právě v této armádě mu byla nabídnuta vysoká funkce…“ Icik mrskl novinami pod stůl a promnul si dlaně. „Ty jsi byl v politice vždycky úžasnej osel, ale v posledních měsících jsi zřejmě úplně zblbnul. A teď… koukám, že jsi dostal pořádnou nakládačku… A co to oko? Je celý?“

„Oko je celý,“ řekl zvolna Andrej. Teprve teď si všiml, že Icik nějak nemotorně pohybuje levou rukou a tři prsty na ní se mu vůbec neohýbají.

„Sakra! Zavřete to!“ zařval Kensi, který se v tu chvíli objevil ve dveřích.

„Andreji, ty už jsi tady? To je dobře. Nazdar, Selmo…,“ hbitě proběhl místností a vytrhl šňůru rádia ze zásuvky.

„Proč?“ vyjekl Icik. „Já chci slyšet proslovy svých vůdců. Jen ať burácejí bojové pochody!“

Kensi po něm šlehl zuřivým pohledem. „Andreji, pojď, ukážu ti, co jsme udělali,“ řekl pak. „A musíme si promyslet, co dál…“

Ruce i obličej měl Kensi od sazí. Vyšel ze dveří a Andrej se k němu přidal.

Uvědomil si, že tu je cítit spálený papír.

Icik se Selmou šli za nimi.

„Všeobecná amnestie,“ sípavě brumlal Icik. „Veliký vůdce otevřel vrata věznic! Potřebuje tam místo pro jiný vězně… Pustili nás všecky — do jednoho.

I ty největší zločince, jako jsem já — i ty, co měli doživotí.“

„Zhubnul jsi,“ litovala ho Selma. „Všechno na tobě visí, nějak jsi sešel…“

„To víš, poslední tři dny už nám nedávali ani žrádlo… a mejt jsme se taky nemohli.“

„Takže máš určitě hlad!“

„Ale houby…! Nacpal jsem se tady.“

Vešli do Andrejovy kanceláře. Bylo tu strašlivé vedro. Slunce se opíralo přímo do oken a v krbu plápolal oheň… Před krbem seděla v podřepu sekretářka, zmazaná stejně jako Kensi, a soustředěně pohrabáčem obracela hroudu hořícího papíru. Všechno kolem bylo pokryto sazemi a lehoučkým popelem.

Když sekretářka uviděla Andreje, rychle vyskočila a polekaně, trochu podlézavě se usmála. Tak to jsem si tedy nemyslel, že tu zůstane, napadlo Andreje. Usedl za svůj stůl a donutil se taky k úsměvu. Připadal si provinile.

„Seznamy všech speciálních zpravodajců, jména a adresy členů redakční rady…,“ vypočítával věcně Kensi, „originály všech politických článků, originály týdenních přehledů.“

„Dupinovy příspěvky se taky musí spálit,“ řekl Andrej. „Byl to náš hlavní antiobrodista.“

„Už jsem je spálil,“ poznamenal netrpělivě Kensi. „Dupina… a pro každý případ i Filimonova.“

„Co blázníte?“ zasmál se Icik. „Vás budou přece nosit na rukou!“

„To určitě!“ odsekl zamračeně Andrej.

„Jaký určitě? Chceš se vsadit?“

„Ale počkej, Iciku,“ přerušil ho Kensi. „Mlč už, prosím tě! Aspoň deset minut…! Celou korespondenci s radnicí jsem zlikvidoval, ale tu s Geigerem jsem zatím nechal.“

„Zápisy z redakční rady!“ vzpomněl si Andrej. „Za minulý měsíc…“

Rychle otevřel dolní zásuvku stolu, vytáhl celou složku a podal ji Kensimu. Ten zalistoval v papírech a zamračil se: „No jo, na to jsem zapomněl… A zrovna tady je Dupinův příspěvek…“

Vykročil ke krbu a celou složku do něj hodil. „Prohrabujte to, ať to opravdu shoří!“ pokynul sekretářce, která tu stála s pootevřenými ústy a poslouchala, co si šéfové povídají. Ve dveřích se objevil vedoucí redaktor listárny. Byl celý zpocený, tvářil se ale soustředěně. V náručí měl kupu desek s papíry, přidržoval je bradou.

„Tak tady to je,“ zachraptěl a shodil svůj náklad vedle krbu. „Tohle je nějaká sociologická anketa — ani jsem ji pořádně neprohlídl… Jsou tam ale jména, adresy… Proboha, šéfe, co se vám stalo?“

„Zdravím vás, Danny! Dík, že jste zůstal.“

„Oko máte v pořádku?“ zeptal se Danny a setřel si z čela pot.“

„Jo, je celý,“ odpověděl místo Andreje Icik. „Tyhle věci zbytečně likvidujete.

Nikdo se vás přece ani nedotkne… Jste takovej mírně zaprodanej opoziční, liberální plátek. Tak teď akorát už nebudete opoziční a liberální…“

„Iciku,“ napomenul ho Kensi, „naposledy tě prosím, abys přestal žvanit.

Jinak tě prostě vyhodím.“

„Ale já nežvaním!“ ohradil se uraženě Icik. „Nech mě, abych to dopověděl: Hlavně zničte dopisy! Dopisy musí zmizet, protože vám určitě psali chytrý lidi.“

Kensi se na něj pozorně podíval. Pak zaklel a vyběhl ze dveří. Danny, který si pořád ještě otíral pot, vyrazil za ním.

„Vy jste fakt nic nepochopili,“ prohodil Icik. „Vy jste tu prostě samí pitomci — a nechápete, že nebezpečí hrozí jenom chytrejm lidem!“

„Pitomci, to jo,“ řekl unaveně Andrej. „To máš teda pravdu.“

„Hele, ty začínáš brát rozum,“ pochválil ho Icik a vesele zamáchal zmrzačenou rukou. „To bys ale neměl! Je to nebezpečný. A v tom je celá ta tragédie: teď hodně lidí přijde k rozumu. To je ale málo. Oni totiž nestačej pochopit, že zrovna teď je nejlepší dělat ze sebe blbečka…“

Andrej se podíval na Selmu. Ta s nadšením zírala na Icika a sekretářka zrovna tak… A Icik — široce rozkročený ve vězeňských škrpálech — neholeny, špinavý, celý rozdrbaný, s košilí vylezlou nad kalhoty, kde u poklopce chyběl knoflík, tyčil se tu v celé své kráse zrovna tak jak to dělával dřív — vůbec se nezměnil: žvanil a poučoval. Andrej vstal od stolu, přisedl si ke krbu vedle sekretářky, vzal jí z ruky pohrabáč a zajel jím do kupy jen zvolna prohořívajícího papíru.

„…takže je nutný,“ poučoval dál Icik, „nesoustředit se jen na likvidaci těch dopisů, ve kterejch někdo nadává našemu vůdci… Nadávat se přece může všelijak! Likvidovat se musí dopisy, který napsali chytrý lidi.“

Kensi strčil hlavu do dveří a vykřikl: „Pojďte nám někdo pomoct! Děvčata…! Zbytečně tu zahálíte — pojďte se mnou!“

Sekretářka okamžitě vyskočila, v běhu si upravila zkroucenou sukni — a zmizela. Selma nikam nepospíchala. Zřejmě čekala, že jí někdo řekne, aby nechodila, ale potom přece jen zamáčkla cigaretu a šla taky.

„Vás se přece nikdo ani nedotkne,“ opakoval Icik, kterého už teď nikdo nemohl v jeho úvahách zastavit. Byl sám svým proslovem zjevně nadšen, připomínal tetřeva hlušce, který kolem sebe nic nevidí a neslyší. „Vám ještě poděkují, přidají vám papír, abyste mohli mít větší náklad, přidají vám prachy a zvýší stav zaměstnanců. A teprve potom… kdyby vás snad napadlo stavět se na zadní, chytnou vás za podolek a hezky vám připomenou toho vašeho Dupina, Filimonova a všechny ty ostatní liberálněopoziční blbůstky. Ale proč byste se stavěli na zadní? Vás to ani nenapadne! Naopak.“

„Iciku,“ řekl Andrej a upřeně se přitom díval do ohně, „proč jsi mi tenkrát neřekl, co bylo v té aktovce?“

„Cože? V jaký aktovce? Aha… v tamtý…“

Icik najednou ztichl, přistoupil ke krbu a sedl si vedle Andreje do podřepu.

Chvíli mlčeli. Potom Andrej řekl: „Samozřejmě že jsem se projevil jako idiot. Byl jsem naprostý blbec.

Ale… donašeč nebo pomlouvač jsem nebyl nikdy… To jsi snad musel pochopit i tenkrát.“

„Tak za prvý: nebyl jsi blbec,“ namítl Icik. „Bylo to horší: nechal jsi se zblbnout. S tebou se nedalo normálně mluvit. Já tomu rozumím — nějakou dobu jsem byl na tom stejně jako ty. A za druhý: co s tím má co dělat nějaký donášení? Jsou přece věci — a to mi snad dáš za pravdu, do kterejch lidem kolem mě nic není. Jinak je to s náma všema všechno v háji.“

„Co tím myslíš?“ zeptal se nejistě Andrej. „Svý milostný dopisy?“

„Jaký milostný dopisy?“

Chvíli na sebe užasle hleděli. Pak se Icik rozchechtal: „Panebože, já už vím…! Copak mě napadlo, že ti to bude vykládat? Měl to zapotřebí… orel náš bystrozrakej? Kdo má v hrsti informace, má v hrsti celej svět… To pochytil ode mě, abys věděl…!“

„Já ti vůbec nerozumím,“ zadrmolil vztekle Andrej. Měl obavu, že se teď doví nějakou další nepříjemnost týkající se už i tak nepříjemného případu.

„O kom o mluvíš? O Geigerovi?“

„O Geigerovi, o Geigerovi,“ přikyvoval Icik. „Náš veliký Fritz… Takže — co jsem to měl v aktovce? Milostný dopisy? Nebo snad dokonce kompromitující fotografie? Žárlivá vdova a děvkař Kacman… To je fakt, tenhle protokol jsem podepsal.“ Icik namáhavě povstal a s hihňáním se začal procházet po kanceláři.

Ruce si mnul radostí.

„No ano,“ ozval se Andrej. „Takhle mi to Fritz řekl! Žárlivá vdova.

Takže to byla lež?“

„Samozřejmě. Co sis myslel?“

„Já jsem tomu věřil,“ odsekl Andrej. Zaťal zuby a vztekle prohrábl hořící papíry. „A co tam tedy bylo doopravdy?“

Icik mlčel. Andrej se k němu otočil. Icik teď stál na místě a pomalu si mnul dlaně. Úsměv jako by mu ztuhl na rtech a oči dostaly nepřítomný výraz. Pak zadrmolil: „To je teda zajímávej vývoj… Nebo on to fakt zapomněl? Teda — ne že by doopravdy zapomněl…“ Pak se najednou pohnul z místa a znovu si přisedl k Andrejovi. „Poslouchej, já ti prostě nic nepovím, chápeš to? A když se tě někdo bude ptát, tak řekni: Nic jsem z něj nedostal. Odmítl o tom mluvit. Jenom prohlásil, že se ta záležitost týká jednoho velkýho tajemství Experimentu a že je nebezpečný to tajemství znát. A ještě mi ukázal zapečetěný obálky, o kterejch tvrdil, že jsou určený věrnejm lidem, a ti je otevřou, jen kdyby šel on, Kacman, do vězení, nebo kdyby se s ním něco stalo. Pochopil jsi mě? Jména těch lidí, kterým jsou obálky určený, neznáš.

Ale kdyby se tě někdo ptal, tak to takhle řekneš…“

„Dobře.“ Andrej upřeně hleděl do ohně.

„Tak to bude nejlepší,“ pokračoval Icik a taky nespouštěl oči z plamenů v krbu. „Jenom… kdyby tě náhodou mlátili… Pozor na Rumera, je to pěknej hajzl.“ Otřásl se, ale pak dodal: „A třeba se tě nikdo ani ptát nebude! To je totiž těžký… Člověk si některý věci musí promyslet, mít na to čas. Ve spěchu ho pak nic chytrýho nemusí napadnout.

Zmlkl. Andrej rozhraboval ohnivou hromadu s přeskakujícími plamínky a Icik po chvíli vstal a začal do krbu házet nové štosy papíru.

„Ne tolik desek najednou pohromadě,“ upozornil ho Andrej. „Vidíš to?

Špatně hoří… A ty nemáš strach, že tu tvou aktovku někdo najde?“

„Z čeho bych měl mít strach? Ať si ho má Geiger… A kromě toho — když ji nikdo nenašel tenkrát, už se to nikomu nepovede. Hodil jsem ji do otevřenýho kanálu. A pak jsem si pořád říkal: trefil jsem se vůbec…? Jo — a pročpak tě někdo tak zřídil? Podle mýho jste s Fritzem kamarádi, ne?“

„S Fritzem to nemá nic společnýho… Prostě jsem měl smůlu.“

Do kanceláře se hlučně doslova vevalil Kensi s ženami, na roztaženém plášti vlekli celou hromadu dopisů. Za nimi šel upocený Danny.

„Tak teď už je to snad všechno,“ řekl. „Nebo jste tu vymysleli ještě něco dalšího?“ „Zaberte pořádně!“ velel Kensi, náklad se konečně octl před krbem a všichni teď házeli dopisy do ohně. V krbu zahučelo. Icik zalovil zdravou rukou v hromadě popsaných různobarevných listů papíru, zašklebil se a vytáhl nějaký dopis. S chutí se dal do čtení.

„Kdo to tvrdil, že rukopisy špatně hoří?“ odfukoval Danny. Sedl si ke stolu a zapálil si. „Podle mě hoří výborně… Je tu z toho pěkný horko. Mám otevřít okno?“

Sekretářka najednou polekaně vypískla, vyskočila z místa a utíkala pryč: „Zapomněla jsem na to! Úplně jsem zapomněla…!“

„Jak že se jmenuje?“ zeptal se chvatně Andrej Kensiho.

„Amálie,“ šeptl Kensi. „Už jsem ti to říkal stokrát… Poslouchej… Zavolal jsem před chvíli Dupinovi…“

„No a co?“

Sekretářka se vrátila s náručí poznámkových bloků.

„Tohle všechno jsou vaše pokyny a rozhodnutí, šéfe,“ zapištěla. „Úplně jsem na ně zapomněla. To by se asi taky mělo spálit, ne?“

„Samozřejmě, Amálie,“ řekl Andrej. „Dík, že jste si vzpomněla. Spalte to, Amálie, jen to spalte… Tak co je s Dupinem?“

„Chtěl jsem ho uklidnit, že všechno je v pořádku, že jsme všechny stopy zametli. Jenže on byl hrozně překvapený: Prý — jaké stopy? Copak on někdy něco nevhodného psal? Právě teď shromáždil podrobnou dokumentaci týkající se hrdinného útoku na radnici a chystá do tisku stať ‚Friedrich Geiger a lid‘.“

„Děvka,“ řekl sklesle Andrej. „Asi jsme všichni děvky…“

„Mluv laskavě za sebe,“ okřikl ho Kensi.

„No tak promiň,“ pokračoval stejně unaveně Andrej. „Všichni nejsou děvky. Ale většinou jsou.“

Icik se najednou zahihňal: „No hele, tohle například psal rozumnej chlap!“ vykřikl a zatřepetal v ruce listem papíru. „Je zcela jasné,“ začal číst, „že lidé typu Friedricha Geigera čekají jenom na nějakou obrovskou kalamitu, třeba krátkodobou, hlavně však citelně narušující životní rovnováhu, aby se mohli na vzepjaté vlně zmatku dát vynést vzhůru… Kdopak to psal?“ Podíval se a okamžitě dopis zmačkal a hodil do krbu. „To by tak chybělo.

„Ty, Andreji, nebylo by načase promluvit si o budoucnosti?“ řekl Kensi.

„O čem chceš mluvit?“ zamručel Andrej a věnoval se pohrabáči. „Nějak to přežijeme, otřepeme se…“

„Ale já nemyslím budoucnost nás dvou. Zajímá mě budoucnost našich novin a Experimentu.“ Andrej se na něho udiveně podíval. Ano, Kensi byl přece vždycky takový… I teď se chová, jako by se během posledních mizerných měsíců nic nedělo! On snad je pořád ochoten za svůj názor bojovat! A teď možná ještě víc než dřív! Bojovat jménem zákona a ideálů… Je rozparáděný jako mladý kohout. Možná ale, že jeho se ta poslední doba vůbec nijak nedotkla!

„Mluvil jsi už se svým Kurátorem?“ zeptal se Andrej.

„Mluvil,“ odpověděl vyzývavě Kensi.

„No a co?“ Andrej v sobě musel překonat určitý ostych, který se ho zmocňoval vždy, když měl mluvit o Kurátorech.

„To je jenom moje věc a pro nikoho dalšího to nemá žádný význam. A co s tímhle vůbec mají společného Kurátoři? Geiger má taky svého Kurátora.

Každý darebák ve Městě má svého Kurátora. To ještě neznamená, že lidi nemůžou myslet svou vlastní hlavou.“

Andrej vytáhl z krabičky cigaretu, promnul ji a přimhouřil oči, když si připaloval od rozžhaveného pohrabáče. Pak tiše pronesl: „Už toho všeho mám dost.“

„Čeho — všeho…?“

„Prostě všeho. Myslím, že nejlepší by bylo odtud zmizet. A na všechno se vykašlat.“

„Jak — zmizet? O čem to mluvíš?“

„Nechat toho tady, dokud to ještě jde, a odejít na blata, k Jurovi, co nejdál od té špíny tady. Experiment se vymkl kontrole a my dva, Kensi, to napravit nemůžeme. Takže ani nemá smysl o něco se snažit. Na blatech budeme aspoň mít zbraň a budeme silnější…“

„Já do žádnejch bažin nepojedu!“ prohlásila náhle Selma.

Andrej chladně poznamenal: „Nikdo ti to nenabízí.“

„Andreji,“ podotkl Kensi, „to je dezerce!“

„Podle tebe dezerce, podle mě rozumnej postup. Dělej ale, jak chceš.

Ptal ses mě, co si myslím o budoucnosti, tak ti odpovídám: Tady už nebudu.

Naši redakci stejně rozpustí — a pošlou nás sbírat mrtvý paviány. Pod dozorem… A to ještě v lepším případě.“

„A tady je ještě něco od jednoho rozumnýho člověka!“ vykřikl nadšeně Icik. „Poslouchejte: Jsem dávný předplatitel vašich novin a v zásadě zastávám jejich názor. Proč ale pořád hájíte F. Geigera? Možná jste nedostatečně informováni? Já ale naprosto přesně vím, že Geiger má k dispozici materiály o všech významnějších osobách ve Městě. Jeho lidi jsou ve všech důležitých městských aparátech, je pravděpodobné, že někoho má i u vás v redakci.

Ujišťuju vás, že stoupenců jeho strany není tak málo, jak si myslíte.

A pokud vím, mají k dispozici zbraně… Mé jméno, prosím, nepublikujte.“ Icik se podíval na podpis pod dopisem: „A vida ho…! Tak to se musí spálit!“

„To skoro vypadá, že ty znáš všechny rozumný lidi ve Městě,“ podotkl Andrej.

„No, je fakt, že jich zas tak moc není,“ namítl Icik a znovu začal lovit mezi dopisy. „A to ani nemluvím o tom, že rozumný lidi málokdy píšou do novin.“

Nastalo ticho. Danny dokouřil a taky začal dopisy mačkat do velkých koulí a házel je do krbu.

„Prohrabujte to, prohrabujte, šéfe! Trochu života do toho prohrabování!

Půjčte mi pohrabáč!“

„Podle mě je to prostě zbabělost — utíkat teď z Města,“ pronesla vyzývavě Selma.

„Každý čestný člověk je tu teď zapotřebí,“ přidal se Kensi. „Když odejdeme, kdo tu zůstane? Kdo podle tebe, Andreji, má potom noviny dělat?

Dupinové a jim podobní?“

„Ty tu zůstaneš,“ odpověděl unaveně Andrej. „Můžeš si k sobě vzít Selmu…, nebo Icika.“

„Znáš se přece dobře s Geigerem,“ přerušil ho Kensi. „Mohl bys toho svého vlivu využít…“

„Nemám na něj žádný vliv,“ namítl Andrej. „A i kdybych měl, nechtěl bych ho využívat. Ani bych to neuměl. Takové věci nesnáším, je mi to proti srsti.“

A znovu nastoupilo ticho, bylo slyšet jen hučení plamenů v krbu.

„Kdyby sem aspoň dorazili co nejdřív,“ zavrčel Danny a hodil do ohně poslední hrst dopisů. „Napil bych se, abych se trochu vzpamatoval. Jenže nemám čeho.“

„Oni jen tak rychle nepřijedou,“ namítl hbitě Icik. „Určitě nejdřív zavolají.“

Hodil dočtený dopis do ohně a prošel se kanceláří. „Danny, vy totiž nevíte, jak se to dělá, nikdy jste to nepoznal. To je rituál… Procedura přesně vypracovaná a časem prověřená… Děvčata, nebylo by tu přece jenom něco k jídlu?“ zeptal se bez jakéhokoliv přechodu.

Hubeňoučká Amálie hbitě vyskočila, vypískla: „Hned to bude!“ a zmizela ve vedlejší místnosti.

„A vůbec…,“ vzpomněl si najednou Andrej, „kde je cenzor?“

„Strašně stál o to, aby tu mohl zůstat,“ řekl Danny, „ale pan Ubukata ho vyhodil. A cenzor protestoval, hrozně ječel. Kam prý půjde — a že ho tím zabíjíme. Museli jsme dokonce dát na dveře závoru, aby se nemohl vrátit.

Nejdřív se doslova s námi rval, ale potom to vzdal a odešel… Poslouchejte, já přece jenom otevřu okno. Je mi z toho horka nanic.“ Vrátila se sekretářka a s ostýchavým úsměvem, který vykouzlila na nenalíčené tváři, podala Icikovi průsvitný sáček s nějakými koláčky.

Icik pochvalně zabručel a hned se mlaskavě dal do jídla.

„Co žebra? Bolí?“ zeptala se šeptem Selma a naklonila se přitom až k Andrejovu uchu.

„Ne,“ odsekl, vstal, Selmu od sebe odstrčil a zamířil ke stolu. A v tu chvíli zazvonil telefon. Všichni se k němu rázem obrátili, všichni hleděli na bílý aparát, který dál drnčel… „No tak, Andreji,“ prohodil netrpělivě Kensi.

Andrej zvedl sluchátko: „Ano?“

„Redakce Městských novin?“ zeptal se kdosi úředním hlasem.

„Ano,“ odpověděl Andrej.

„Prosím pana Voronina.“

„U telefonu.“

Ve sluchátku teď bylo slyšet jen čísi dech a vzápětí někdo zavěsil. Andrej opatrně položil sluchátko do vidlice. Srdce se mu rozbušilo.

„To byli oni,“ řekl.

Icik s plnými ústy zabrumlal něco nesrozumitelného a zachmuřeně přikývl.

Andrej si sedl. Všichni se na něj dívali. Danny se napjatě usmíval, Kensi vypadal nasupeně a byl zjevně rozčilený, Amálie se tvářila hrozně vylekaně a pobledlá Selma znovu vykročila k Andrejovi, aby mu byla nablízku.

Icik, pořád s plnou pusou, se zašklebil a otřel si mastné prsty o šedivou vězeňskou halenu.

„No — co koukáte?“ vyjel podrážděně Andrej. „Mazejte všichni pryč!“

Nikdo se ani nepohnul.

„Čeho se bojíš?“ řekl Icik a podíval se na poslední koláček. „Všechno se odehraje v poklidu. Pomaloučku, polehoučku…, jak říká Jura. Hlavně se vyvaruj rychlejch pohybů, to ti radím! To máš stejný, jako když se setkáš s kobrou…“

Za okny byl slyšet rachot náklaďáku, skřípot brzd a pronikavý hlas, který zavelel: „Kaise, Veličenko, ke mně! Mirovič zůstane u dveří.“ A současně někdo zabušil na hlavní dveře.

„Já půjdu otevřít,“ řekl Danny a Kensi přiskočil ke krbu a začal rychle obracet kupu hořících papírů. Popel se rozletěl po celé místnosti… „Žádný rychlý pohyby!“ vykřikl za Dannym Icik.

Hlavní dveře v tu chvíli povolily, bylo slyšet řinkot skla. Andrej vstal, založil si ruce za záda, pevně tam sevřel dlaně a popošel doprostřed místnosti.

Znovu se ho zmocnil pocit únavy, zdálo se mu, že ho nohy neune sou… Místo bouchání a rámusu od hlavních dveří teď byly slyšet podrážděné hlasy a potom vylidněnými kancelářemi zaduněl dupot několikerých bagančat. Jako by jich byl celý batalion, mihlo se Andrejovi hlavou. O krůček ustoupil a opřel se vzadu o stůl. Cítil, že se mu hnusně klepou kolena.

Bít se nenechám, řekl si vztekle. To ať mě radši zabijou. Pistoli jsem si nevzal… Škoda. I když…, kdopak ví, možná je to tak lepší… Do dveří přímo proti Andrejovi vstoupil nevelký silný muž v perfektně padnoucím kabátě s bílými stužkami na rukávech. Na hlavě měl obrovský baret s jakýmsi odznáčkem. Boty měl nablýskané, v pase mu kabát neúhledně stahoval široký řemen, na jehož levé straně se žlutě lesklo nové pouzdro na pistoli. Za jeho zády se objevili další chlapi, ale Andrej na ně neviděl. Jak uhranutý hleděl na bledý, odulý obličej před sebou, na jeho nejasné rysy, na malá, zanícená očka. Má asi zánět spojivek, mihlo se Andrejovi zběsile hlavou, oholenej je ale tak, že se blejská jako nalakovanej… Chlap v baretu se rychle rozhlédl a pak se zadíval na Andreje: „Pan Voronin?“ Jeho vysoký hlas zněl pronikavě.

„To jsem já,“ dostal ze sebe s námahou Andrej a oběma rukama za sebou stiskl desku stolu.

„Šéfredaktor Městských novin?“

„Ano.“

Chlap v baretu svižně, ale dost ledabyle dvěma prsty zasalutoval: „Mám tu čest, pane Voronine,“ pronesl vznešeným tónem, „odevzdat vám osobní dopis prezidenta Friedricha Geigera!“

Pravděpodobně měl v úmyslu jedním efektním pohybem vytáhnout dopis z náprsní kapsy, ale něco se tam asi zadrhlo, a tak nezbylo než dlouho dopis v hlubinách kabátu dolovat. Prezidentův posel se přitom musel trochu naklonit vpravo — vypadalo to, jako když se pod kabátem musí prostě poškrábat, protože ho tam něco kouše. Andrej se na něho díval jako u vytržení, nic nechápal. Odehrávalo se tu něco, co nečekal. Možná nic nepřinesl, napadlo ho.

Dopis byl však přece jen nalezen a muž v baretu ho Andrejovi podal.

Tvářil se přitom nespokojeně a trošku uraženě. Andrej od něho převzal zapečetěnou obálku, která se ničím nelišila od běžných obálek, někdy používaných k blahopřání: byla modrá, podlouhlá a bylo na ní okřídlené srdíčko.

Známými rozmáchlými písmeny tam bylo napsáno: „Šéfredaktor Městských novin Andrej Voronin. Doručit osobně. Důvěrné. Odesílá F. Geiger, prezident.“ Andrej obálku roztrhl a v ruce držel obyčejný dopisní papír s modrým rámečkem.

„Milý Andreji! Především mi dovol poděkovat Ti z celého srdce za pomoc a podporu, kterou jsem pociťoval ze strany Tvých novin v rozhodují cím období posledních měsíců. Teď, jak vidíš, se situace podstatně změnila.

Jsem přesvědčen, že nová terminologie a některé nutné excesy Tě nezaskočí a nevyvedou z míry: slova a prostředky se změnily, avšak cíle jsou stejné jako dřív. Postav se do čela redakce — jsi jmenován jejím řádným a zplnomocněným šéfredaktorem i vydavatelem. Vyber si podřízené podle vlastní úvahy, rozšiř počet zaměstnanců, žádej větší tiskárenskou kapacitu — dávám Ti ve všem volnou ruku. Doručitel tohoto dopisu, mladší adjutor Raimund Zwierig, bude v Tvé redakci vykonávat funkci politického zástupce mého ředitelství informací. Jak jistě brzy zjistíš, není to žádný lumen, ale své věci rozumí a především v prvním období Ti pomůže zorientovat se v politických problémech. Kdyby došlo k jakýmkoliv konfliktům, obrať se pochopitelně přímo na mě. Přeju Ti úspěch! Ukážeme těm užvaněným liberálům, jak se má pracovat! Přátelsky Tvůj Fritz.“

Andrej si tenhle osobní a důvěrný dopis přečetl dvakrát za sebou, pak mu ruka s dopisem klesla a on se rozhlédl. Pořád se na něj ještě dívali — bledí, napjatí, odevzdaní osudu. Jenom Icik zářil jako nablýskaný samovar a nenápadně se pokoušel o své oblíbené grimasy. Mladší adjutor… Co by to tak mohlo být? přemýšlel Andrej. Čertví co to je… nějaká hodnost převzatá z historie…? Adjutor, koadjutor…, zní to povědomě, že by to bylo ze Tří mušketýrů…? Mladší adjutor Raimund Zwierig taky na Andreje upíral svůj zrak. Díval se přísně, ale současně i nějak s povýšenou shovívavostí. A u dveří přešlapovali podivní chlapi s puškami a bílými stužkami na rukávech.

„Tak…,“ začal Andrej, složil dopis, dal si ho do kapsy a nevěděl jak dál.

Slova se tedy ujal Zwierig: „To jsou vaši pracovníci, pane Voronine?“ zeptal se a ukázal přitom na přítomné. Jeho ruka zlehka klouzala vzduchem od jednoho k druhému.

„Ano,“ řekl Andrej.

„Hm…,“ zamručel pochybovačně Raimund Zwierig a upřeně se zadíval na Icika. Vtom se ho však Kensi zostra zeptal: „A kdopak jste vy?“

Zwierig si ho změřil očima a pak se vyčkávavě podíval na Andreje. Andrej si odkašlal: „Vážení,“ pronesl obřadně, „dovolte, abych vám představil pana Zwieriga, mladšího koadjutora.“

„Adjutora!“ opravil ho dotčeně Zwierig.

„Cože…? Ano, jistě, adjutora! Ne koadjutora, ale prostě adjutora…“

Andrej se zakoktal, Selma vyprskla a zakryla si rukou ústa. „Mladšího adjutora, politického zástupce v naší redakci. Od tohoto okamžiku.“

„Zástupce — čeho?“ nedal se odbýt Kensi. Andrej už znovu sahal pro obálku, když Zwierig sám řekl: „Politický zástupce ředitelství informací.“

„Vaše doklady!“ vyjel na něj Kensi.

„Cože?“ Zwierigova zanícená očka dopáleně zamrkala.

„Doklady, zplnomocnění… Prostě co máte kromě toho idiotského pouzdra na pistoli.“

„Kdo to je?“ zařval Zwierig na Andreje. „Co to je za chlapa?“

„To je pan Kensi Ubukata,“ reagoval okamžitě Andrej. „Zástupce šéfredaktora… Kensi! Žádné zplnomocnění nepotřebujeme. Dal mi dopis od Fritze.“

„Od jakého Fritze?“ zeptal se s opovržením Kensi. „Co s tím má společného nějaký Fritz?“

„Pozor na rychlý pohyby,“ ozval se tiše Icik. „Bacha na to!“

Zwierig přeskočil očima z Kensiho na Icika a zase nazpátek. Jeho vyholené tváře už se bíle neleskly, teď se zalévaly temnou červení.

„Vidím, pane Voronine,“ řekl konečně, „že vaši pracovníci plně nechápou, co se dnes stalo. Anebo naopak..!“ Zvýšil hlas: „Anebo chápou, ale mají nějaké podivné, zvrácené představy. Vidím tu ohořelý papír, nepřístupné tváře a nevidím žádnou ochotu ke spolupráci. A to všechno v době, kdy celé naše Město, celý náš lid…“

„A kdo je tohle?“ přerušil ho Kensi a ukázal na chlapy s puškami. „To jsou naši noví pracovníci?“

„Představte si, že ano, pane bývalý zástupce šéfredaktora! Tohle jsou noví lidé pro vaši redakci. A já vám nemůžu zaručit, že…“

„Na to se ještě podíváme,“ řekl jakýmsi cizím, skřípajícím hlasem Kensi a vykročil k Zwierigovi. „Jakým právem…“

„Kensi!“ pronesl bezmocný Andrej, Kensi ho však nevnímal a pokračoval: „Jakým právem se tu vytahujete? Co jste zač? Jak se opovažujete takhle se chovat? Proč jste se neprokázal svými doklady? Jste prostě ozbrojená banda, která sem vnikla, aby mohla drancovat!“

„Zavři hubu, ty žlutej čuráku!“ zaječel najednou nepříčetně Zwierig a sáhl po zbrani.

Andrej vykročil, aby se postavil mezi ně, ale někdo ho odstrčil stranou.

Selma… Jako blesk se objevila před Zwierigem.

„Jak to mluvíš před ženami, ty hajzle!?“ zavřeštěla. „Sám seš hnusnej špekounskej čurák! A bandita!“

Andrej úplně ztratil hlavu. Všichni teď křičeli najednou — Zwierig, Kensi i Selma. Andrej zahlédl, jak se chlapi mezi dveřmi na sebe nerozhodně podívali a pak pozvedli pušky. Vtom se vedle nich objevil Danny Lee, který držel za nohu těžkou židličku s železným opěradlem. Jeho vychrtlý obličej vyjadřoval odhodlání bojovat… Ze všech nejfantastičtější však byla Amálie. Nahrbila se, vycenila zuby a s děsivým výrazem mrtvolně ztuhlé tváře se opatrně kradla ke Zwierigovi s čadícím pohrabáčem jako s golfovou holí připravenou k úderu.

„Já si tě totiž, hajzlíku jeden, pamatuju!“ křičel zuřivě Kensi. „Rozkrádal jsi peníze, které patřily školám, darebáku, — a teď je z tebe nějaký koadjutor?“

„Já vám všem ukážu! V hovnech vás utopím! Jste nepřátelé lidstva a budete žrát hovna!“

„Drž hubu, držko jedna hnusná! Drž hubu, než ti ji roztrhnu!“

„Bacha na rychlý pohyby!“

Andrej jako uhranutý hleděl na čadící pohrabáč. Nedokázal se však ani pohnout… Cítil, nebo spíš věděl, že teď se stane něco hrozného, nenapravitelného a že už se to nedá odvrátit.

„Patříte na lucerny!“ řval mladší adjutor Zwierig a celý zrudlý svíral v ruce pistoli. Přece jen se mu nějak podařilo ji vytáhnout z pouzdra… Teď s ní mával a v jednom kuse řval jak na lesy. Kensi k němu přiskočil a chytil ho za klopy kabátu. Zwierig ho oběma rukama odstrkoval… A najednou třeskl výstřel. Pak druhý a třetí. Pohrabáč se tiše mihl vzduchem… A potom nastalo ticho.

Zwierig stál sám uprostřed místnosti a jeho obličej začínal popelavět.

Jednou rukou si třel rameno, do kterého jej zasáhl pohrabáč, druhá paže ještě pořád byla napřažená a třásla se. Pistole ležela na zemi. Chlapi ve dveřích drželi pušky hlavněmi dolů a stáli s otevřenými ústy, „Já jsem nechtěl,“ řekl chvějícím se hlasem Zwierig.

Ozvala se rána — to Dannymu vypadla z ruky železná židlička — a teprve tehdy Andrej pochopil, kam se to všichni dívají. Dívali se na Kensiho, který se pomalu zakláněl a oběma rukama si tiskl hruď.

„Já jsem nechtěl,“ opakoval Zwierig, teď už s pláčem, „Bůh ví, že jsem nechtěl!“

Kensimu se podlomily nohy a on se měkce, skoro neslyšně, sesunul před krbem do hromádky popela a sazí, zoufale zasténal a stočil se do klubíčka.

Selma strašlivě vykřikla a zaryla se svými nehty do odulého, zpoceného, špinavě bílého Zwierigova obličeje. Všichni ostatní se vrhli k ležícímu Kensimu, semkli se nad ním a vytvořili kruh. Pak se Icik zvedl, obrátil se k Andrejovi a s nepřirozeným výrazem v obličeji, s užasle vytřeštěnýma očima zašeptal: „Je mrtvý… Zabil ho.“ Zadrnčel telefon. Andrej po něm mechanicky sáhl a jako ve snu zvedl sluchátko.

„Andreji! Andreji, jsi to ty?“ Volal Otto Friese. „Jsi v pořádku? Chvála bohu, měl jsem o tebe strach. Teď už to bude dobrý! Teď nás Fritz v žádným maléru nenechá.“

Pak ještě něco říkal o salámu, o másle…, Andrej už ho ale neposlouchal.

Selma seděla v podřepu a hlavu si svírala rukama. Vzlykala. Mladší adjutor Raimund Zwierig si rozmazával po obličeji krev z hlubokých škrábanců a pořád jen opakoval jak pokažený gramofon: „Já jsem nechtěl. Přísahám Bohu, že jsem nechtěl…“