Mesto zaslibenych

Kapitola 1

Andreje najednou strašlivě rozbolela hlava. S odporem zamáčkl v přeplněném popelníku zbytek cigarety, vytáhl prostřední zásuvku stolu a podíval se, jestli tam nejsou nějaké prášky. Nic takového tam nebylo. Na zašlých, všelijak zpřeházených papírech ležela obrovská armádní pistole, v rozích šuplíku byly v odrbaných papírových krabičkách různé kancelářské potřeby a mezi tím se povalovaly zbytky tužek, rozsypaný tabák a několik rozlámaných cigaret. Z toho všeho Andreje hlava rozbolela ještě víc. S rachotem zásuvku zase přirazil, opřel se lokty o stůl a obličej schoval do dlaní. Mezerami mezi prsty se zahleděl na Petra Blocka.

Peter Block, kterému se všeobecně říkalo Pinďa, seděl o kousek dál na židličce bez opěradla. Na kostnatých kolenou měl odevzdaně složené drobné červené dlaně a lhostejně pomrkával. Čas od času přejel jazykem po rtech. Nevypadal na to, že by ho taky bolela hlava. Zato bylo jasné, že má žízeň. A taky by si jistě chtěl zakouřit… Andrej se donutil k tomu, aby odtrhl ruce od obličeje a nalil si z karafy zteplalou vodu. Pak, třebaže se mu poněkud zvedal žaludek, půl skleničky vypil. Peter Block si olízl rty… V jeho šedých očích se stejně jako dřív nezračilo vůbec nic. Jenom na hubeném, špinavém krku nad rozepjatým límečkem košile zvolna sjel dolů a zase vyskočil obrovský hranatý ohryzek.

„Tak co?“ řekl Andrej.

„Já nevím,“ odpověděl chraplavě Pinďa. „Já o něčem takovým nemám ani ponětí.“

Hajzl, řekl si v duchu Andrej. Dobytek… „Ale jak to je možné?“ prohodil nahlas. „Nejdřív jste ráčil navštívit koloniál ve Vlněné ulici. Kdy a s kým to bylo, to si pamatujete. Výborně. Pak jste zavítal do kavárny k Dreidusovi. Kdy a s kým, to taky víte. Ale na Hofstadterův koloniál si bůhvíproč nemůžete vzpomenout. A přitom je to vaše poslední akce, Bločku!“

„Nemůžu si vzpomenout, pane vyšetřovateli,“ podotkl Pinďa nesnesitelně uctivě, „protože tohle si na mě, nezlobte se, někdo vymyslel. To u Dreiduse, to bylo naposledy! Pak už jsme si řekli, že toho definitivně necháme, že se napravíme a jako řádní členové společnosti se zařadíme do pracovního procesu. Takže já už jsem se nikdy ničeho podobnýho nedopustil.“

„Ale vždyť vás Hofstadter poznal!“

„Musíte mi prominout, pane vyšetřovateli…“ V Pinďově hlase teď zněla neskrývaná ironie. „Pan Hofstadter přece… Vždyť to každý ví! Nemá to v hlavě v pořádku. Do jeho krámu jsem občas zašel, to je fakt. Pro brambory, pro cibulku… Takže jsem si… promiňte… už i dřív všimnul, že je dro bet na hlavu… Kdybych ovšem tušil, jak se to všechno vyvine, tak jsem k němu ani nepáchnul, to si teda…“

„Hofstadterova dcera vás taky poznala. Ohrožoval jste ji nožem. Vy osobně.“

„Ale vůbec ne! Bylo něco na ten způsob — jenže obráceně. Lezla za mnou a přitom mi mávala nožem pod krkem. Tak to bylo! Jednou si mě podala u nich ve skladu, málem jsem neodešel po svejch! Ona je totiž erotomanka, pane vyšetřovateli, chlapi před ní utíkají.“ Pinďa si znovu olízl rty. „Ona mi říkala: Jen zajdi do skladu! Pojď si sám vybrat zelí!“

„To už jsem slyšel. Radši mi zopakujte, co jste dělal a kde jste byl v noci ze čtyřiadvacátého na pětadvacátého. Podrobně. Od toho okamžiku, kdy vypnuli slunce.“

Pinďa upřel oči ke stropu.

„Takže… to bylo takhle,“ spustil. „Když zhaslo slunce, seděl jsem zrovna v pivnici na rohu Pletařský a Druhý ulice a hrál jsem karty. Potom mě Jack Rever pozval do jiný hospody. Šli jsme, ale cestou jsme se zastavili u Jacka v kvartýru, chtěli jsme s sebou vzít i tu jeho ženskou. Nějak jsme se tam ale zdrželi, protože jsme si párkrát přihnuli. Jack už měl potom dost, ta jeho ženská ho strčila do postele a mě vyrazila. Šel jsem domů, že se taky vyspím. To se ví, že jsem měl taky nakoupíno. A tak jsem se porval… Já fakt ty chlapy, co jsem je potkal, vůbec neznám. Byli tři, taky namazaní, a zřídili mě tak, že už si víc nepamatuju. Ráno jsem se probral až u samý Propasti a sotva jsem se dostal domů. Zalez jsem do postele — a už pro mě přišli…“

Andrej zalistoval ve spisech a našel lékařský posudek. Papír už byl trochu promaštěný.

„Tady stojí psáno, že jste byl opilý,“ řekl Pinďovi. „V expertize není nic o tom, že byste byl zraněný. Žádné stopy po zmlácení na vás nebyly shledány.“

„Holt byli ti hoši zkušení, uměli to!“ řekl uznale Pinďa. „To znamená, že nejspíš měli punčochy s pískem. Do dneška mě bolí všechna žebra… A do nemocnice prej mě nedáte! Já vám tu chcípnu — a vy za to ponesete odpovědnost!“

„Tři dny vás nic nebolelo, ale sotva jsme vám předložili důkazy, najednou vás všechno bolí.“

„Jak to, že mě nic nebolelo? Úplně mi to bralo dech… a pak už jsem to nemoh vydržet, tak jsem to musel říct!“

„Nechte těch výmyslů,“ řekl unaveně Andrej. „Je mi z nich nanic.“

Opravdu už mu bylo zle, jen se na toho odporného chlapa podíval.

Normální bandita… gangster… Chytli ho prakticky při činu, ale dostat se mu na kobylku nemůžou… Chybí mi zkušenost, řekl si Andrej. Jiný na mém místě by s ním zatočil raz dva… A Pinďa zatím bolestivě vzdychal, žalostně křivil obličej, obracel oči v sloup a se sténáním si poposedával, jako by si hledal lepší pozici pro pohodlný pád do mdlob. Pak by určitě dostal sklenici vody a nechali by ho v cele vyspat.

Andrej s nenávistí celé to jeho bídácké počínání sledoval. Jen si něco zkus, říkal si. Jen si zkus poblít mi podlahu! Tadyhle tím jediným pijákem, co tu mám mezi papírama, to všechno, neřáde, uklidíš!

Otevřely se dveře a do místnosti pevným krokem vstoupil vrchní vyšetřovatel Fritz Geiger. Sjel lhostejným pohledem po schouleném Pinďovi a přisedl si bokem na stůl mezi spisy. Bez ptaní si vzal z krabičky několik cigaret, jednu zasunul mezi rty a ostatní si pečlivě naskládal do plochého stříbrného pouzdra. Andrej škrtl zápalkou, Fritz zatáhl, kývl — jako že děkuje — a vyfoukl ke stropu proužek dýmu.

„Šéf mi dal za úkol vzít si od tebe případ Černých Stonožek,“ prohodil tiše. „Samozřejmě… jestli proti tomu nic nemáš.“ Pak ještě víc ztišil hlas a významně sešpulil rty: „Vypadá to, že si ho pozval na kobereček hlavní prokurátor. Tak nám teď taky všem bude dávat kapky. Uvidíš, že za chvilku přijde řada i na tebe.“

Znovu zatáhl z cigarety a podíval se na Pinďu. Ten se do téhle chvíle snažil špicovat uši, aby zaslechl, co si šéfstvo povídá, ale teď se okamžitě znovu schoulil a bolestivě zasténal. Fritz se Andreje zeptal: „S tímhle už jsi asi skončil, ne?“

Andrej zavrtěl hlavou. Bylo mu hanba. Během poslední dekády už si Fritz podruhé od něj přišel vzít jeho případ.

„Ne?“ podivil se Fritz. Několik okamžiků si Pinďu prohlížel, jako by odhadoval jeho kvality — a pak se tiše zeptal: „Dovolíš?“ Na odpověď však nepočkal. Seskočil ze stolu a přistoupil k vyšetřovanému. S účastí se k němu sklonil, ruku s cigaretou držel společensky stranou.

„Všechno vás bolí?“ zeptal se soucitně.

Pinďa zasténal na souhlas.

„Máte žízeň?“

Pinďa znovu zasténal a natáhl roztřesenou ruku.

„Kouřit byste asi taky chtěl…“

Pinďa nedůvěřivě pootevřel jedno oko.

„Chudinka! Ono ho všechno bolí!“ řekl teď hlasitě Fritz, ale na Andreje se přitom ani nepodíval. „To je strašné, že se tak trápí! Tady ho to bolí…, tady ho to bolí… tady taky…“ Fritz to pořád opakoval a rukou, v níž nedržel cigaretu, dělal jakési prudké pohyby, které Andrej zpočátku nechápal. Žalostné Pinďovo pofňukávání však náhle skončilo. Místo toho vyšetřovaný párkrát skřípavě a skoro překvapeně hekl a ve tváři silně zbledl.

„Vstaň, hajzle!“ zařval nečekaně Fritz a na krok poodstoupil.

Pinďa se okamžitě postavil a Fritz ho ze všech sil vzal pěstí do břicha.

Pinďa se málem složil, ale Fritz ho v té chvíli uhodil naplocho dlaní pod bradu. Pinďa se zapotácel, zakopl o židličku za sebou a padl na záda.

„Vstaň!“ zařval znovu Fritz.

Pinďa se rozvzlykal. Zadýchaně se snažil po zemi popolézt, ale Fritz si pro něj sám hmátl. Chytil ho za límec a jediným škubnutím ho postavil na nohy. Pinďův obličej teď byl už úplně zsinalý. Poulil vyděšené oči a strašlivě se potil.

Andrej štítivě sklopil oči a roztřesenými prsty šátral v krabičce cigaret.

Chápal, že by měl něco udělat, jenže nevěděl co. Z jedné strany bylo to, co tu předváděl Fritz, odporné a nehumánní, ale z druhé strany — stejně tak odporně a nehumánně se choval i tenhleten jasný darebák, lupič, který se drze vysmíval veškeré spravedlnosti… Vřed na těle společnosti!

„Tak se mi zdá, že se ti nelíbí, jak tu s tebou zacházíme!“ zahřměl zatím úlisně Fritz. „Mně se dokonce zdá, že si chceš stěžovat! Tak já jsem Friedrich Geiger… Vrchní vyšetřovatel Friedrich Geiger.“

Andrej se přinutil zvednout oči. Pinďa stál vypjatý jako strunka a celý jako by se zakláněl… Fritz se na něj skoro tlačil, jak byl blízko, jeho vysoká postava se nad vyšetřovaným tyčila, ruce měl v bok.

„Můžeš si stěžovat! Mého současného šéfa znáš… Je ti ale známo, kdo býval mým šéfem dřív? Nikdo jiný než říšský vůdce SS Heinrich Himmler.

Už jsi o něm někdy slyšel? A jestlipak víš, kde jsem dřív pracoval? V instituci, která se jmenovala gestapo. A jestlipak víš, čím jsem tam byl známý…?“

Zazvonil telefon, Andrej sáhl po sluchátku: „U telefonu vyšetřovatel Voronin,“ pronesl s námahou.

„Tady Martinelli,“ odpověděl zadýchaný, sípavý hlas. „Přijďte ke mně, Voronine! Okamžitě.“

Andrej položil sluchátko. Bylo mu jasné, že u šéfa půjde na kobereček, že ho nečeká nic pěkného. Současně byl ale rád, že může odejít z téhle místnosti, dál od vytřeštěných Pinďových očí a vztekle vysunuté Fritzovy čelisti, vytratit se z houstnoucí atmosféry mučírny… Co to sem ten Fritz plete? Gestapo… Himmler! „Volá mě šéf,“ řekl jakýmsi cizím, přiškrceným hlasem a mechanicky otevřel zásuvku stolu. Sáhl pro pistoli a vložil ji do pouzdra. Aby všechno bylo podle předpisu… „Zlom vaz,“ odpověděl Fritz, ale nespustil přitom oči z Pindi. „Já ti to tu zatím ohlídám, nemusíš se bát.“

Andrej zamířil ke dveřím. Šel stále rychleji a na chodbu už vyletěl jak torpédo. Zpod pochmurně vyhlížející klenby na něj dýchl chlad a ticho. Na dlouhé lavičce, na takové, jaké bývají v parcích, sedělo pod dozorem přísně se tvářícího strážného několik omšele vyhlížejících chlapů. Andrej prošel kolem řady zavřených dveří. Tam všude byly místnosti, kde se vyšetřovalo… Minul skupinku mladých vyšetřovatelů, nováčků, kteří si u schodiště se zaujetím sdělovali své poznatky a hulili přitom jako tovární komíny, pak vyběhl do druhého patra a zaklepal na dveře šéfovy kanceláře.

Šéf se mračil. Jeho naducané tváře visely jako žoky, mezi rty se mu hrozivě cenily řídké zuby. Sípavě dýchal pootevřenými ústy a na Andrejovi spočinul nevraživým pohledem.

„Sedněte si!“ zavrčel.

Andrej si sedl, dlaně si položil na kolena a oči upřel do okna. Na okně byla mříž a za sklem se černala neproniknutelná tma. Už bude jedenáct, pomyslel si Andrej. Kolik jen jsem ztratil času kvůli tomu prevítovi…!

„Kolik máte případů?“

„Osm.“

„Kolik jich míníte uzavřít do konce kvartálu?“

„Jeden.“

„To je špatné.“

Andrej na to nic neřekl.

„Špatně pracujete, Voronine! Špatně!“ zasípal šéf. Trápila ho záducha… „Já vím,“ hlesl Andrej. „Nějak se nemůžu rozjet.“

„Ale to už byste měl!“ Šéf zvýšil hlas, který teď zlověstně syčel. „Jak dlouho už jste tady — a uzavřel jste všehovšudy tři ubohé případy! Neplníte své povinnosti vůči Experimentu, Voronine! A přitom máte u koho se učit, můžete se poradit… Podívejte se například na svého přítele… Víte, koho myslím, že? Mno…,“ zapátral v paměti, „Friedricha… Víte, že? Ten má sice své chyby, ale vy se nemusíte učit zrovna to, co nedělá správně.

Naučte se to, co dělá dobře! Přišli jste k nám současně — a on už uzavřel jedenáct případů.“

„Já to jako on neumím,“ řekl podmračeně Andrej.

„Tak se to naučte! Musíte se učit. Všichni se učíme. Ten váš… no… ten Friedrich… taky nemá právnické vzdělání, ale dal se do díla. A ne špatně.

Už je z něj vrchní vyšetřovatel. Dokonce to vypadá, že se stane zástupcem šéfa trestního úseku. Jenže s vámi, Voronine, nejsme spokojeni! Tak například — jak jste zatím pohnul s případem Domu?“

„Nijak,“ odpověděl Andrej. „Vždyť to ani není případ. Je to nesmysl.

Spíš mystika…“

„Jak to, že mystika, když máme svědecké výpovědi?! Jsou tu i oběti! A několik lidí se beze stopy ztratilo, Voronine!“

„Nechápu, jak se má řešit případ, který je postaven na legendách a nejasných řečech,“ řekl zase tak podmračeně Andrej.

Šéf si se sípáním ztěžka odkašlal.

„Tak si namáhejte mozek, Voronine!“ zasyčel. „Řeči, legendy… no prosím!

Mystický háv…, dá se to tak říct! Jenže proč? Pro koho je to výhodné?

Odkud se ty řeči vzaly? Kdo je pustil mezi lidi? Kdo je šíří? Proč? A hlavně — kam se beze stopy ztrácejí lidi? Rozumíte mi, Voronine?“

Andrej se už trochu vzpamatoval: „Já vám rozumím. Jenže tohle není případ pro mě. Já bych radši řešil normální trestní záležitosti… Ve městě je přece spousta všelijakých darebáků.“

„A já bych zase radši pěstoval rajčata,“ přerušil ho šéf. „Mám rajčata strašně rád, ale tady je člověk bůhvíproč nesežene, i kdyby zlatem platil… Máte své pracovní povinnosti, Voronine, a nikoho nezajímá, co byste radši… Vyfasoval jste případ Domu, tak se do něj laskavě dejte! To, že jste jako hrom do police, to vidím taky a za jiných okolností bych vám tenhle případ nesvěřil. Jenže za současné situace jsem vám ho přidělil. A pročpak?

Protože jste náš člověk, Voronine. Protože vy jen tak nechodíte do práce, aby se neřeklo, ale vy se upřímně a odpovědně snažíte! Protože vy jste do Města nepřišel kvůli sobě, ale kvůli Experimentu. Takových je málo, Voronine!

A proto vám teď řeknu něco, co se vaši podřízení nesmějí dovědět.“

Šéf se zabořil do křesla a na chvíli se odmlčel. Jen sípavě dýchal a cenil zuby… „Bojujeme s gangstery, vyděrači, chuligány… To se všeobecně ví, je to správné a nutné. Jenže nebezpečí číslo jedna — to nejsou tihle lidé, Voronine!

Především tu existuje takový zvláštní přírodní jev: Antiměsto. Slyšel jste o něm? Ne, neslyšel… A to je správné. Neměl jste o něm slyšet. A teď o něm nikdo nesmí slyšet od vás…! Je to služební tajemství. Přísně tajná záležitost! Antiměsto… Máme informace, že na sever od nás jsou obydlená místa. Jedno, dvě, několik… Kolik jich je a jak jsou velká — nevíme. A oni tam o nás vědí všechno! Můžou nás napadnout, Voronine! To je hrozně nebezpečné!

To by byl konec našeho Města, konec Experimentu. Tady hraje svou roli špionáž, pokusy o sabotáže, diverze, šíření poplašných zpráv a destruktivních informací. Tak už to chápete, Voronine? Vidím, že ano. Tak dál… Přímo tady ve Městě, mezi námi jsou takoví, kteří sem nepřišli kvůli Experimentu, ale z nejrůznějších, někdy více, někdy méně zištných důvodů.

Máme tu nihilisty, vnitřní emigranty, různé malomyslné elementy, anarchisty… Většinou se nijak aktivně neprojevují, ale i ti pasivní jsou nebezpeční. Co z jejich existence vyplývá? Podrývání morálky, diskreditace ideálů, pokusy postavit proti sobě různé vrstvy obyvatelstva, zhoubná skepse… Například: váš dobrý známý, jistý Kacman…“

Andrej sebou trhl. Šéf na něm spočinul těžkým pohledem zpod opuchlých víček, odmlčel se a pak řekl: „Josif Kacman. Takový zvídavý člověk… Máme informace o tom, že často odchází někam k severu, nějakou dobu tam pobude — a zase se vrací.

Zanedbává přitom své pracovní povinnosti, ale to není naše věc… Naše věc ovšem je to, že potom vede různé řeči. O tom ale přece musíte vědět!“

Andrej mimovolně přikývl, ale rychle se vzpamatoval a nasadil kamenný obličej.

„Dál… To, co je pro vás nejdůležitější: byl viděn v blízkosti Domu.

Dvakrát. Jednou dokonce z Domu zrovna vycházel… Předpokládám, že jsem vám dal dostatečně jasnou indicii, která ukazuje na souvislosti s případem Domu. A případem Domu je nutné se začít okamžitě zabývat, Voronine!

Jenže tenhleten případ teď nikomu nemůžu přidělit. Samozřejmě že mám lidi, kteří jsou oddaní věci stejně jako vy — a jsou šikovnější než vy, ale mají spoustu práce. Všichni. Všichni do jednoho… Práce až nad hlavu.

Takže se do toho případu pořádně pusťte, Voronine! Zařídím, aby vás jiné úkoly nezatěžovaly. Zítra v šestnáct nula nula se sem dostavíte a předložíte mi svůj plán. Můžete jít.“

Andrej vstal.

„A… ještě radu: Podívejte se na případ Padajících Hvězd! Neodkladně!

Možná to spolu souvisí. Teď to má přidělené vyšetřovatel Čačua. Zajděte k němu a s tím případem se seznamte! Poraďte se s Čačuou!“

Andrej neobratně vysekl něco jako poklonu a zamířil ke dveřím.

„Ještě něco,“ řekl šéf a Andrej se zastavil. „Vemte na vědomí, že o případ Domu má zvláštní zájem hlavní prokurátor. Zvláštní zájem! Takže kromě vás se tím zabývá a bude zabývat ještě někdo z prokuratury. Snažte se vyvarovat nějakých nedopatření, která by mohla vyplynout z vašich osobních sympatií či antipatií. Můžete jít, Voronine!“

Andrej za sebou zavřel dveře a opřel se o zeď. Pociťoval v sobě jakousi podivnou prázdnotu, něco, v čem se nevyznal. Čekal, že dostane vynadáno, připravil se na pořádné kapky od šéfa, počítal s tím, že třeba půjde o vyhazov, nebo převedení k policii… Místo toho se dočkal něčeho jako uznání.

Byl vybrán z mnoha kandidátů a dostal případ, který je považován za jeden z nejdůležitějších. Ještě před rokem, kdy pracoval jako asanátor, by byl hrozně nešťastný, kdyby si ho šéf pozval na kobereček, a přidělení odpovědného úkolu by ho vyneslo na vrchol blaha a upřímného nadšení. Teď se v něm ale odehrávalo cosi neurčitého…, nejasného… Opatrně se pokusil o analýzu svých vlastních pocitů a současně odhadoval, kolik složitostí a nepříjemností mu tahle nová situace přinese.

Icik Kacman… Šašek. Žvanil. Huba nevymáchaná — až jedovatá. Cynik.

Současně ale — to se nedá nic dělat — absolutně nezištný člověk, dobrák, někdy by až člověk řekl „trouba“, v praktickém životě úplné nemehlo… A teď se připletl k případu Domu… A ještě je tu nějaké Antiměsto!

Čert aby to vzal! Ale co…, tak se do toho dáme… Vrátil se do své místnosti a s překvapením si uvědomil, že tam na něj ještě čeká Fritz. Ten seděl u Andrejova stolu, kouřil Andrejovy cigarety a se zaujetím se probíral Andrejovými případy, které si vzal ze sejfu.

„Tak co, srovnal tě, jak se patří?“ zeptal se Fritz, když k Andrejovi pozvedl oči.

Ten neodpověděl, vzal si cigaretu, zapálil si a několikrát zhluboka zatáhl.

Pak se rozhlídl, kam by si sedl, a konečně si všiml prázdné židličky.

„Kam se poděl…?“

„Je v díře,“ odpověděl pohrdavě Fritz. „Poslal jsem ho tam na noc s příkazem, že nesmí dostat žádný jídlo, pití a samozřejmě kouření. Sesypal se mi tu jak podělanej zelenáč. Ke všemu se přiznal a ještě prásknul dva, o kterých jsme nevěděli. Tak ať ještě na závěr dostane za vyučenou, mizera!

Protokol jsem ti…,“ přesunul několikerý desky a podíval se pod ně, „protokol jsem ti nahodil, někde to tu najdeš. Zítra to můžeš odevzdat na prokuraturu.

Vybalil mi tu všelicos zajímavýho, může se to někdy hodit…“

Andrej kouřil a díval se na Fritzův podlouhlý pěstěný obličej, na chytré světlemodré oči, pozoroval jisté, sebevědomé pohyby velkých mužských rukou. V poslední době Fritz prostě vyrostl. Už v něm nezůstala snad ani špetka z nadutosti mladého poddůstojníka. Místo idiotské arogance se objevila klidná sebejistota. Neurážel se, když si z něj někdo dělal legraci, netuhly mu rysy kvůli každé hlouposti… přestal se zkrátka chovat jako osel. Jednu dobu se nějak moc motal kolem Selmy, pak mezi nimi došlo k nějakému skandálu — a Andrej mu od plic pověděl své… Fritz se odklidil a byl pokoj.

„Co tak na mě zíráš?“ zeptal se teď dobromyslně Fritz. „To se pořád ještě nemůžeš vzpamatovat, jak ti šéf umyl hlavu? Ale, kamaráde! Když ti šéf uměje hlavu, to je, jako by ti popřál všechno nejlepší k narozeninám!“

„Poslouchej,“ řekl Andrej, „co jsi to tu hrál za tyjátr? Himmler, gestapo… To jsou nějaký nový metody při vyšetřování?“ „Tyjátr?“ Fritz maličko pozvedl pravé obočí. „Kamaráde, tohle má stejnej účinek, jako když vystřelíš z revolveru.“ Zaklapl rozevřené desky a vstal od stolu. „Žasnu, že jsi na to ještě nepřišel.. Vem na to jed, že kdybys mu řek, že jsi byl u tajnejch… prostě u GPU… a zacvakal bys mu přitom před nosem nůžtičkama na manikúru, začal by ti líbat boty… Jo, vzal jsem si od tebe několik tvejch případů. Máš toho tady strašně moc, za celej rok by ses tím neprokousal. Tak já si teď něco vemu — a pak to spolu nějak srovnáme.“

Andrej se na něj s povděkem podíval a Fritz kamarádsky mrkl. Přece jen je ten Fritz kabrňák… A kamarád. Možná že člověk by si z něj opravdu měl vzít příklad. Jakou to má cenu — mazat se po dobrém s tou chamradí?

A fakt je ten, že tam… u nich na Západe… byli všichni k smrti vyděšení z různých těch sklepení a bůhvíčeho na GPU…, říkal si Andrej. A na takovou sebranku, jako je Pinďa, jsou všechny prostředky dobré… „Domluveno?“ zeptal se Fritz. „Tak já jdu.“ A stiskl několikery desky v podpaží.

„Počkej,“ probral se najednou z úvah Andrej, „nevzal sis náhodou případ Domu? Ten mi tady nech!“

„Případ Domu? Kamaráde, můj altruismus není zas tak úplně bezbřehý.

S tím si nějak poraď sám.“

„No jo,“ řekl na to podmračeně Andrej, „já vím. A jen tak mimochodem,“

vzpomněl si najednou, „co je to za případ… to s těmi Padajícími Hvězdami…? Něco mi to říká, ale oč vlastně jde a co je to za hvězdy, to si nevzpomínám.“

Fritz svraštil čelo a pak vážně poznamenal: „Jo, to je teda případ… Snad jsi ho nevyfasoval? To by ti zlámalo vaz.

Zatím to má Čačua a je to jasně ztracená záležitost.“

„Ne,“ povzdechl si Andrej, „nevyfasoval jsem to. Šéf mi ale doporučil, abych se s tím seznámil. To je série nějakých rituálních vražd? Nebo ne?“

„Ale ne… Vůbec ne! Ačkoliv… kdopak vlastně ví… Kamaráde, tahle záležitost se táhne už několik let. Čas od času někdo najde u Žlutý stěny někoho strašně rozmlácenýho. Jako by ten člověk sletěl z ohromný vejšky.

Prostě… ze Stěny.“

„Jak to — ze Stěny?“ užasl Andrej. „Copak se po ní dá lézt nahoru? Je úplně hladká! A proč by tam někdo lezl? Ani se nedá dohlídnout — jak je vysoká!“

„O to právě jde! Nejdřív si někdo myslel, že tam nahoře je taky nějaký město, něco jako to naše. A že tam lidi třeba spadnou do Propasti… do takový, jako je ta naše. Nebo je tam někdo hodí… Pak se ale párkrát podařilo mrtvé identifikovat a ukázalo se, že jsou tady od nás… místní. Jak se dostali nahoru, to je nepochopitelný. Takže zbývá domněnka, že jde o nějaký cvaklý horolezce, který se pokoušeli z města utýct směrem nahoru… Jenže… je to celý nějak podivný. Já osobně si myslím, že to je takovej… víš — jak se říká — pomník, prostě případ, kterej nikdo nevyřeší. Ale já už jdu…“

„Díky. A měj se,“ řekl nato roztržitě Andrej. A Fritz zmizel.

Andrej si sedl do svého křesla a všechny desky kromě těch, v nichž se ukrýval případ Domu, uklidil do trezoru. Pak si dlaněmi podepřel hlavu a chvíli tak zůstal sedět. Potom sáhl po telefonu. Vytočil své číslo domů a čekal. Stejně jako vždycky — dlouho to nikdo nebral. Nakonec to někdo zvedl a ve sluchátku se ozval hluboký, zjevně nikoliv střízlivý mužský hlas: „Haló-ó-ó?“ Andrej tiskl sluchátko k uchu a mlčel. „Haló-ó-ó? Helo-o-ou?“

řval opile mužský hlas, pak toho nechal, jen do telefonu funěl a odněkud z dálky bylo slyšet, jak Selma teskně pěje písničku, kterou je naučil Jura Davydov: „Vstávej, moje milá, ať dlouho nečeká bárka sněhobílá a cesta daleká.

Andrej zavěsil. Zhluboka si povzdechl, promnul si tváře a hořce konstatoval: Je to hnusná štětka! Nenapravitelná!

A pak otevřel desky.

Případ Domu měl své počátky ještě v dobách, kdy Andrej pracoval jako asanátor, vozil odpadky… O Městě a jeho některých nevábných tajemstvích prakticky nic nevěděl. Všechno to začalo tím, že z Šestnáctého, osmnáctého a dvaatřicátého kvartálu se začali ztrácet lidé. Mizeli absolutně beze stopy, ale taky bez logiky, která by všemu dávala nějaký řád. Ole Svensson, 43 let, dělník z papírny, šel navečer koupit chleba a nevrátil se domů, přičemž do obchodu vůbec nedorazil… Stefan Cybulski, 25 let, policista, zmizel v noci přímo při výkonu služby, na rohu Hlavní a Diamantové ulice byl nalezen pouze jeho opasek — a to bylo všechno, co po něm zůstalo… Monika Lerouxová, 55 let, švadlena, šla před spaním vyvenčit svého špice, ten se vrátil domů v pořádku sám, ona zmizela… A tak dál, a tak dál… Celkem těch případů bylo přes čtyřicet.

Brzo se našli svědci, kteří vypovídali, že těsně před svým zmizením pohřešovaní vešli do nějaké budovy. Podle popisu to mohl být jeden a týž dům, ale divné na tom bylo, že pokud šlo o místo, kde se budova měla nacházet, výpovědi se lišily. Josef Humboldt, 63 let, holič, vešel před očima Lea Paltuse, který ho osobně znal, do dvoupatrové budovy z červených cihel. Stalo se to na rohu Druhé Pravé a Čedičové ulice — a od těch dob Josefa Humboldta nikdo neviděl. Jistý Theodor Buch vypověděl, že pohřešovaný Semjon Zachodko, 32 let, farmář, vstoupil do přesně takové budovy, jakou popsal Paltus, jenže to bylo v Třetí Levé ulici, blízko kostela.

David Mkrtčan vypověděl, že potkal v Hliněné uličce svého dávného kolegu z práce Raye Dodda, 41 let, asanátor — chvíli tam spolu stáli a probírali všechno možné, úrodou počínaje a rodinnými záležitostmi konče, když mu Ray řekl: „Chvilku tu na mě počkej, musím si něco zařídit, nebude to dlouho trvat, ale kdybych se náhodou do pěti minut nevrátil, tak už nečekej…“

Pak vešel do nějaké budovy z červených cihel. Okna tam byla zabílená, toho si svědek všiml… Po čtvrthodinovém čekání to David Mkrtčan vzdal a odešel. Raye Dodda od té doby nikdo neviděl.

Dům z červených cihel se objevoval ve všech výpovědích. Jedni tvrdili, že je dvoupatrový, druzí, že má patra tři. Někteří si všímali oken. Jedni prohlašovali, že je má zabílená, jiní, že jsou zamřížovaná… Nikdy se však svědci neshodovali v místě, kde se měl Dům nalézat.

Městem se šířily fámy. Ve frontách na mléko, u holiče, kdekoliv, kde se sešlo víc lidí. Všude se šuškaly nějaké nové, zaručeně jisté informace o strašném Červeném dome, který si sám chodí Městem, občas se zastavuje někde mezi normálními budovami, hrozivě pootevře čelisti vrat a tiše čeká na neopatrné oběti. Pak se objevili přátelé známých od příbuzných těch, kteří měli to štěstí, že se zachránili. Údajně se jim podařilo z té nenasytné cihlové pasti na poslední chvíli uniknout. Vyprávěli děsivé věci a jako důkaz prý předváděli šrámy a zlomeniny, které utrpěli při skoku z prvního, druhého, či dokonce třetího poschodí. Všechny tyhle informace se shodovaly v tom, že Dům je prázdný. Nečíhali tam ani lupiči, ani žádní maniaci či sadisté, ani chlupaté krvežíznivé příšery. Kamenné vnitřnosti Domu se však prý dokázaly smršťovat, jako by chtěly svou oběť rozdrtit. Člověku se tam pod nohama rozevíraly nečekané průrvy, z kterých ledově čišel mrtvolný puch, nějaká neznámá síla hnala návštěvníka do temných, zužujících se chodeb a tunelů, kde nakonec nešťastník hledal záchranu v posledním kamenném výklenku… A v prázdných pokojích s otrhanými tapetami, uprostřed suti z opadaných stropů hrůzně dotlívaly roztříštěné kosti trčící zpod hadrů, ztvrdlých zaschlou krví.

Andreje ten případ začal zajímat. Na plánu Města si okřížkoval všechna ta místa, kde byl Dům spatřen, a pokoušel se odhalit nějakou zákonitost, systém v tom, kdy a kde se Dům objevoval. Osobně si ta místa zajel prohlídnout, ale vždycky tam našel buď nějakou zanedbanou zahrádku, nebo proluku, nebo tam dokonce mírumilovně stál nějaký docela obyčejný domek, který byl na hony vzdálen tajemstvím či záhadám.

Zarážející bylo to, že Červený dům nikdo nikdy neviděl za dne, že dobrá polovina svědků ho spatřila v nestřízlivém stavu — a že popis některých důležitých podrobností se neshodoval téměř v žádném případě… A ze všeho nejvíc zarážející byla nesmyslnost a fantastičnost všech případů.

Icik Kacman k tomu jednou poznamenal, že v milionovém městě, které není řízeno žádnou systematickou ideologií, musí zákonitě vznikat nějaký vlastní mýtus. Na tom něco je. Jenže jakýpak mýtus, když lidi se ztrácejí doopravdy? Samozřejmě že to postrádá logiku. Když se chce někdo někoho zbavit, může ho shodit do Propasti — a dotyčný znuzí beze stopy. Kdo by se ale chtěl zbavovat nějakých holičů, postarších švadlen nebo prodavačů z koloniálů? Ti lidé nebyli ani bohatí, ani neměli významné společenské postavení — a možná ani nepřátele… Kensi jednou přišel s takovou hypotézou, že Červený dům — pokud doopravdy existuje — je jednou ze součástí Experimentu, a tak je zbytečné hledat pro něj vysvětlení, protože Experiment je Experiment. Koneckonců — s tímhle souhlasil i Andrej. Měl tehdy i tak jiné práce nad hlavu a přitom akta o Domě už obsahovala víc než tisíc stran! Zasunul tedy desky s případem až na dno trezoru a vytahoval je pouze v tom případě, když se objevilo nové svědectví a Andrej je potřeboval založit.

Dnešní rozhovor se šéfem však mnohé změnil. Jestliže ve Městě opravdu existují lidé, kteří si dali za úkol — eventuálně to od někoho za úkol dostali — vytvářet mezi obyvateli atmosféru strachu a teroru, pak se leccos v případě Domu stává jasnějším. Nesrovnalosti ve výpovědích takzvaných svědků se v takovém případě snadno dají vysvětlit posunem detailů při informacích stylu „jedna paní povídala“. A zmizení lidí se tak mění v normální vraždy, které mají atmosféru strachu jen utužit. V propletenci všelijakých fám, ustrašených „zaručených informací“ i vyloženého lhaní teď bylo nutné najít prameny, které to všechno živí, jakási centra, odkud se šíří zlo.

Andrej si vzal list čistého papíru a začal zvolna — bod za bodem — psát návrh pracovního postupu. Pak se mu konečně podařilo utřídit si myšlenky.

Hlavní úkol: odhalení zdrojů, z nichž pocházejí nebezpečné fámy, jejich zajištění a následné odhalení řídícího centra.

Základní prostředky: nové výslechy všech svědků, kteří při prvních výpovědích byli ve střízlivém stavu — vyslýchat každého zvlášť a nezapomenout na ty, kteří údajně Červený dům přímo navštívili, dále zjistit, v jakých jsou vztazích s předchozími svědky. Brát v úvahu: a) co je všeobecně známo, b) nesrovnalosti ve výpovědích… Andrej chvíli okusoval tužku a mžoural očima do lampy, než si vzpomněl na Petrova. Musí ho dát vyhledat. Ten mu svého času šel pořádně na nervy… Ztratila se mu žena a on bůhvíproč došel k závěru, že zmizela v Červeném domě. Od těch dob nedělal nic jiného, než že tu budovu hledal.

Neustále o tom psal na prokuraturu, tam jeho přípisy pečlivě evidovali a postupovali je do oddělení vyšetřování — a tak Petrovovy listy končily u Andreje. A Petrov zatím po nocích bloudil Městem, občas ho zadrželi policisté, protože ho podezírali z něčeho nekalého — a on jim pak na policejní stanici vyváděl a nadával, oni mu za to napařili deset dnů, on si to odseděl — a znovu za noci vyrazil na svou obchůzku Městem… Andrej poslal Petrovovi předvolání. Pak nechal předvolat ještě dva svědky, dal příslušné pokyny službě a sám se vydal k Čačuovi.

Čačua byl původem odněkud z Kavkazu a vypadal jako tlustý obr… Zdálo se, že mu snad úplně chybí čelo, ale příroda mu za to nadělila gigantický nos. Teď Čačua ležel ve své kanceláři na kanapi mezi deskami naditými všelijakými spisy — a spal. Andrej s ním zalomcoval.

„Co je?“ zavrčel Čačua. „Stalo se něco?“

„Nic se nestalo,“ řekl vztekle Andrej. Takovýhle šlendrián v práci prostě nesnášel. „Najdi mi případ Padajících Hvězd!“

Čačua se posadil a obličej se mu rozzářil radostí: „Ty si ho bereš?“ Nozdry obrovitého nosu se mu přitom slastně zachvěly.

„Jen se neraduj,“ odsekl Andrej, „potřebuju se jen na něco podívat.“

„Ale co by ses díval?“ spustil Čačua. „Vem si to! Jsi pěknej, mladej, energickej chlap, šéf tě každýmu dává za příklad. Ty tomu všemu rychle přijdeš na kloub. Vylezeš na Žlutou stěnu — a hned budeš vědět, oč jde. Co to pro tebe je?“

Andrej se zadíval na jeho nos. Obrovský, hrbolatý, pokrytý sítí temně červených žilek — a z nozder vyčuhují trsy černých chlupů… Tenhleten nos si určitě žil svým vlastním životem, nezáleželo mu na nějakém Čačuovi.

Starosti vyšetřovatele Čačuy mu mohly být ukradené. Byl by nejradši, kdyby všichni kolem pili z obrovských číší ledové kachetinské, dávali si šťavnatý šašlik a přikusovali křupající salátek, kdyby se tančilo s frajersky založenýma rukama a veselým vykřikováním… S chutí by se nořil do voňavých blonďatých vlasů a shlížel na odhalená plná ňadra… To všechno a ještě mnohem víc by si tenhle velkolepý, život milující nos zcela určitě přál. Byl to nos — hedonista a veškerá svá přání dával najevo svými pohyby, které vůbec nezávisely na Čačuovi. Sám si měnil svou barvu, sám vydával roztodivné zvuky… „Až ten případ uzavřeš,“ rozplýval se Čačua a očička mu při té představě odplouvala někam pod nizounké čelo, „božíčku! To bude slávy! Každej si tě bude považovat. Copak ty si myslíš, že by ti Čačua takovejhle případ postoupil, kdyby sám mohl lízt po Žlutý stěně? Ani za nic by ti ho nepostoupil!

Tenhle případ — to je něco jako zlatej důl. A taky ho nabízím jenom tobě. Co už sem přišlo takovejch, který by ho chtěli…! Kdepak — říkal jsem si. Vy Voroninovi nesaháte ani po kotníky, tohle dokáže jenom on…“

„Stačí, stačí…,“ řekl rozmrzele Andrej. „Ty toho nameleš! Najdi to! Já nemám čas se tady vybavovat.“

Čačua však nemínil přestat. Dál něco brebentil, bědoval, plácal páté přes deváté, vytahoval se, ale přece jen se nakonec líně zvedl a šouravým krokem se po zašpiněné podlaze vydal k trezoru. Pak se v něm začal přehrabovat.

Andrej se díval na jeho širokánská, sádlem zalitá záda a říkal si, že Čačua je přece jeden z nejlepších vyšetřovatelů! Po pravdě řečeno — je to vynikající vyšetřovatel, má nejvyšší procento zdárně uzavřených případů… a případ Padajících Hvězd se mu vyřešit nepovedlo! Zatím se to nepovedlo nikomu. Ani Čačuovi, ani jeho předchůdci, ani předchůdci onoho předchůdce… Čačua vylovil z trezoru balík naditých, ušpiněných desek a společně pak prolistovali poslední stránky. Andrej si pozorně opsal jména a adresy dvou obětí, které byly identifikovány, a potom ještě pár údajů, které se vztahovaly k ostatním.

„To je přece případ!“ vykřikoval Čačua a významně přitom pomlaskával.

„Jedenáct mrtvejch! A ty to nechceš! Víš co, Voronine? Ty si šlapeš po štěstí. Jenže ono je to tak, že vy, Rusové, jste vždycky byli idioti. Vždycky.

I v tamtom světě, i tady. A k čemu to vlastně potřebuješ?“ optal se náhle se zájmem.

Andrej se mu pokusil krátce a souvisle vysvětlit svůj záměr. Čačua všechno okamžitě pochopil, ale nadšený z toho nebyl.

„No tak to zkus, zkus to,“ řekl bez většího elánu, „ale já mám svý pochyby… Jedna věc je tvůj Dům — a druhá věc je má Stěna. Dům, to je výmysl. Ale Stěna…, ta stojí tamhle, kilometr od nás… Bane, Voronine, my tomu asi na kloub nepřijdem.“

Přesto však, už ve chvíli, kdy Andrej bral za kliku, Čačua prohodil: „Ale kdybys náhodou něco… Řekni mi to!“

„Jistě,“ odpověděl Andrej. „Samozřejmě.“

„Počkej! Ještě moment…!“ Čačua soustředěně svraštil nízké tučné čelo a jeho nos se zavlnil. Andrej se na něho vyčkávavě zadíval. „Už dávno jsem se tě chtěl na něco zeptat.“ Tvářil se teď velice vážně. „Prej se tam u vás… v Petrohradě v sedmnáctým něco semlelo. Jak to, prosím tě, dopadlo?“

Andrej si odplivl, vyšel a práskl za sebou dveřmi. Čačua se spokojeně z plných plic chechtal. To se máš čemu smát, když jsem tě tak nezáludně poslouchal, řekl si Andrej a zamířil ke své kanceláři.

Tam ho před dveřmi čekalo překvapení. Na lavičce seděl nějaký k smrti vyděšený človíček. Byl rozcuchaný, zjevně rozespalý a zimomřivě se choulil do kabátu. Policista, který tu měl službu, vyskočil od stolku s telefonem a hlasitě vyštěkl: „Svědek Eino Saari byl předveden na váš rozkaz!“

Andrej se na něj nechápavě podíval: „Na jaký můj rozkaz?“

Policistu ta otázka taky trochu překvapila.

„Vždyť vy jste…,“ spustil dotčeně, „před půlhodinkou… Dal jste mi předvolání a řekl jste, že okamžitě…“

„Panebože,“ hlesl Andrej, „předvolání! No samozřejmě, to jste měl doručit okamžitě, ale dostavit se měl dotyčný až zítra ráno v deset!“ Podíval se na pobledlého Saariho, který se pokoušel o úsměv. Andrejovy oči sklouzly k manžetám jeho kalhot, odkud vykukovaly tkaničky podvlékaček.

Pak se znovu obrátil k policistovi: „Ty další sem taky předvedou teď?“

„Přesně tak,“ odpověděl zavile muž. „Dostal jsem rozkaz, tak jsem ho splnil!“

„Podám na vás hlášení,“ řekl Andrej a snažil se nedat najevo, co se v něm děje. „Převelí vás na ulici, budete tam k ránu honit různý individua… A špendlíčkem budete hrabat…“ Pak se obrátil k Saarimu: „Tak víte co?

Když už to takhle dopadlo, pojďte dál.“

Pokynul muži, aby se posadil na židličku, sám zaujal své místo za stolem a podíval se na hodinky. Minula půlnoc. Naděje vyspat se před dalším těžkým dnem se beznadějně vypařila.

„Tak dobře,“ pronesl s povzdechem a otevřel složku s případem Domu.

Prolistoval obrovskou hromadu protokolů, hlášení, výpovědí a expertiz, našel list s někdejší svědeckou výpovědí Saariho (43 let, saxofonista Druhého městského divadla, rozvedený) a očima ho proletěl. „Dobře…,“ zopakoval.

„Musím si upřesnit něco z vaší svědecké výpovědi, kterou jste tady před měsícem podepsal.“

„Prosím… prosím,“ řekl na to Saari ochotně, předklonil se a jakýmsi zvláštním, spíš ženským pohybem si přidržel na hrudi rozevírající se kabát.

„Vypověděl jste, že vaše známá Ella Strembergová přímo před vašima očima vešla v třiadvacet hodin čtyřicet minut dne osmého září tohoto roku do takzvaného Červeného domu. Stalo se tak v Papouščí ulici a Červený dům stál mezi gastronomem číslo sto patnáct a Stromovou lékárnou. Trváte na této své výpovědi?“

„Ano, trvám. Takhle to doopravdy bylo. Jenom… co se týká data… to už doopravdy přesně nevím. Přece jen se to stalo víc než před měsícem.“

„To není důležité,“ řekl Andrej. „Tenkrát jste si to pamatoval přesně — a taky to odpovídá i jiným údajům… Teď vás chci o něco požádat. Popište znovu a co nejpodrobněji tu budovu, které se říká Červený dům.“

Saari naklonil hlavu na stranu a zamyslel se.

„Takže…,“ začal pak zvolna, „ta budova měla dvě poschodí. Byla ze starých cihel, trošku to připomínalo kasárna…, chápete, co tím chci říct, že? Okna tam byla úzká a vysoká. V přízemí byla zabílená… a teď se mi to vybavuje: nesvítilo se v nich.“ Znovu se zamyslel. „Víte, teď si uvědomuju, že žádné z oken té budovy nebylo osvícené… No — a ten vchod… Kamenné schody. Možná dva, tři… A těžká velká vrata… s mosaznou, zdobenou klikou. Ella za tu kliku vzala a s dost velkou námahou ji k sobě přitáhla.

Čísla domu jsem si nevšiml, dokonce ani nevím, jestli tam nějaké bylo… Celkově ta budova na mě působila jako jakýkoliv starý dům, možná tak z konce minulého století.“

„Dobře,“ podotkl Andrej, „ale řekněte mi, znal jste to dobře — v té Papouščí ulici?“

„Byl jsem tam tehdy poprvé. A taky naposledy. Bydlím odtamtud dost daleko, dostanu se do těch míst málokdy, ale tenkrát jsem prostě Ellu vyprovázel.

Byli jsme spolu na jednom večírku a já… jsem se o Ellu tak trochu ucházel a nabídl jsem jí domů doprovod. Cestou jsme se docela pěkně bavili, ale ona najednou řekla: ‚Tak se rozloučíme…,‘ políbila mě na tvář — a než jsem se vzpamatoval, vběhla do té budovy. Abych pravdu řekl, myslel jsem si, že tam bydlí.“

„Rozumím,“ řekl nato Andrej. „Na tom večírku jste určitě něco vypil, že?“

Saari bezradně rozhodil ruce: „Víte, že ani kapku? Doktor mi to zakázal“

Andrej soucitně přikývl.

„A nepamatujete si náhodou, jestli měla ta budova komíny?“

„Ale ano, pamatuju! Ta budova byla tak zvláštní, že si ji i teď dost přesně vybavuj u! Měla střechu z tašek a tři dost vysoké komíny. A pamatuju se, že z jednoho se kouřilo. Dokonce mě tehdy napadlo, že je u nás ještě dost domů, kde se topí kamny.

A to byla ta chvíle, na kterou Andrej čekal. Zvolna položil tužku na listy protokolu, naklonil se dopředu a přimhouřenýma očima se vpil do svědkovy tváře: „Ve vaší výpovědi jsou jisté nesrovnalosti. Za prvé: podle expertizy je nemožné, abyste přímo z Papouščí ulice viděl střechu a komíny dvoupatrové budovy.“

Eino Saari, saxofonista Druhého městského divadla, se zatvářil vyděšeně a oči mu začaly těkat z místa na místo.

„Dále: zjistili jsme, že Papouščí ulice nemá noční osvětlení — a tudíž je dost nepochopitelné, že jste v absolutní noční tmě, dobrých tři sta metrů od nejbližší lucerny, dokázal rozeznat takovou spoustu detailů: barvu budovy, mosaznou kliku na dveřích, tvar oken a dokonce i kouř z komína. Zajímalo by mě, jak to můžete vysvětlit.“

Eino Saari chvíli jen tiše otvíral a zase zavíral ústa. Pak zimničně naprázdno polkl a nakonec řekl: „Já to nechápu… Jsem z toho úplně pryč… Tohle mě vůbec nenapadlo!“

Andrej mlčky vyčkával.

„To je fakt… jak to, že mě to dřív taky nenapadlo? Vždyť v té ulici byla úplná tma! Nejen že nebyly vidět domy, ale dokonce ani chodník pod nohama člověk neviděl…! A ta střecha… Stál jsem přece přímo u té budovy… Jenže já si tu střechu úplně přesně pamatuju! A červené cihly a kouř z komína… takový bílý proužek, jako by ho osvěcoval měsíc…“

„No… to je divné,“ podotkl chladně Andrej.

V široce rozevřených Saariho očích jako by se náhle objevilo jakési nové poznání. Přitiskl si ruce na prsa.

„Pane vyšetřovateli!“ vyhrkl zoufale. „Mně se teď všechno v hlavě motá, ale je mi jasné, že mluvím sám proti sobě a že vám musím být podezřelý.

Ale já… jsem čestný člověk… a mí rodiče byli absolutně čestní, hluboce věřící lidé… Všechno, co vám tady říkám, je úplná a čistá pravda!

Takhle to bylo! Jenom… mi to dřív nebylo divné. Byla tam tma jako v ranci a já jsem stál hned vedle toho Domu — a přitom si pamatuju málem každou cihlu ve zdi a tu střechu i teď vidím tak jasně, jako by byla přímo tady… i ty tři komíny a kouř…“

„Hm…,“ zabrumlal Andrej a zabubnoval prsty po stole. „A třeba jste to všechno neviděl přímo na vlastní oči. Třeba vám to někdo vyprávěl. Ještě před tím, než se to stalo s Ellou Strembergovou, zaslechl jste někde něco o Červeném domě?“

Eino Saari znovu zatěkal očima po místnosti.

„N-n-nevzpomínám si,“ vykoktal konečně. „Potom — to ano. Když Ella zmizela a já jsem začal chodit na policii, protože už bylo vyhlášeno pátrání…, pak jsem toho slyšel spoustu. Ale předtím? Pane vyšetřovateli,“ řekl náhle, jako by našel řešení, „já vám nemůžu odpřisáhnout, že jsem před zmizením Elly Strembergové nic neslyšel o Červeném domě, ale můžu odpřisáhnout, že si nic takového nepamatuju!“

Andrej vzal pero a začal psát protokol. Přitom k Saarimu promlouval neosobním, monotónně úředním hlasem, který měl podle jeho představ v předvolaném navozovat pocit tísně a přesvědčení o nemilosrdném osudu, který přijde potrestat každou nepravost.

„Sám musíte pochopit, pane Saari, že pro vyšetřování jsou vaše výpovědi neuspokojující. Ella Strembergová zmizela beze stopy a posledním člověkem, který ji viděl, jste vy. Červený dům, který jste tu poměrně podrobně popsal, v Papouščí ulici nestojí. Popis budovy těžko může odpovídat realitě, protože odporuje základním fyzikálním zákonům. A kromě toho — jak je nám známo — Ella Strembergová bydlela v úplně jiném kvartále, daleko od Papouščí ulice. To vás samozřejmě nikterak z ničeho neobviňuje, nicméně to proti vám mluví… Jsem nucen vás dát zadržet…, než se některé věci vyjasní. Prosím, abyste si přečetl protokol a podepsal ho.“

Eino Saari mlčky vstal, přistoupil ke stolu a aniž cokoliv četl, podepsal všechny listy protokolu. Prsty se mu chvěly, drobná brada se třásla. Pak se doslova došoural zpátky k židličce, bezvládně usedl, sevřel ruce a řekl: „Chci ještě jednou zdůraznit, pane vyšetřovateli,“ hlas se mu zlomil a Saari rychle polkl, „že jsem věděl…, když jsem takto vypovídal…, že mluvím sám proti sobě. Mohl jsem si přece něco vymyslet, lhát vám! Vůbec jsem se do toho případu nemusel zaplést, protože nikdo nevěděl o tom, že jsem šel Ellu vyprovodit.“

„Tohle vaše prohlášení už je v protokolu obsaženo,“ poznamenal klidně Andrej. „Jestliže jste se ničím neprovinil, nic vám nehrozí. Teď budete odveden do cely předběžného zadržení. Tady máte papír a tužku. Můžete nám být nápomocen při vyšetřování případu — a nakonec tím pomůžete i sám sobě — když co nejpodrobněji napíšete, kdo, kdy a za jakých okolností s vámi mluvil o Červeném domě. A je lhostejné, jestli to bylo před zmizením Elly Strembergové, nebo po něm. Co nejpodrobněji! Kdo — jméno, adresa. Kdy — přesně datum, hodina. Za jakých okolností, proč vám to dotyčný vyprávěl a jakým tónem… Pochopil jste mě?“

Eino Saari přikývl a jen hlesl „ano“. Andrej se mu upřeně zadíval do očí: „Jsem přesvědčen o tom, že veškeré podrobnosti o Červeném domě jste se dověděl od nějaké další osoby. Vy jste tu budovu dokonce možná ani neviděl… Radím vám se vší důrazností, abyste si vzpomněl: Kdo vás s takovými podrobnostmi seznámil. Kdo, kdy, za jakých okolností — a co tím sledoval.“ Zazvonil na službu, vzápětí se mezi dveřmi objevil policista a saxofonistu si odvedl. Andrej zamnul rukama, sešil listy protokolu a připojil je k ostatním ve složce. Pak požádal o horký čaj a dal si předvést dalšího svědka.

Byl sám se sebou spokojen. Přece jen je dobré, když člověk ví, jak se má správně postupovat. Eino Saari byl vzhledem k nesrovnalostem ve svých výpovědích lapen zcela podle všech pravidel hry… Další svědek, lépe řečeno svědkyně Matylda Husáková (62 let, přivydělává si ručními pracemi doma, vdova) vypadala na to, že s ní bude daleko jednodušší jednání. Byla to hřmotná ženská s malou, úplně šedivou hlavičkou.

Tvářičky měla ruměné, očička bystrá… Nevypadala vylekaně nebo snad rozespale. Naopak — zdálo se, že ji takové vytržení z domácí všednosti potěšilo. Přinesla si s sebou košíček s různobarevnými klubky a jehlicemi na pletení. Jakmile se před Andrejem usadila na židličku, vzala si brýle — a začala plést.

„Paní Husáková, je nám známo…,“ spustil Andrej, „že před časem jste různým lidem vyprávěla o tom, co se přihodilo jistému Františkovi, který se údajně dostal do takzvaného Červeného domu, zažil tam všelijaká dobrodružství a jen s obtížemi se zase dostal ven. Bylo to tak?“

Stará paní Husáková se usmála, šikovně vytáhla z pletení jednu z jehlic a nahradila ji jinou a potom řekla, aniž pozvedla oči od práce: „Bylo, bylo to tak! Vyprávěla jsem o tom, dokonce mockrát. Akorát by mě zajímalo, jak se to doneslo sem k vám. Já se s nikým od soudu neznám…, nebo aspoň si to myslím.“

„Musím vám sdělit,“ zatvářil se Andrej tajemně, „že se v těchto dnech zabýváme vyšetřováním záležitostí týkajících se takzvaného Červeného domu. Je pro nás velice důležité navázání kontaktu byť třeba jen s jedním člověkem, který v oné budově byl…“

Matylda Husáková ho neposlouchala. Odložila pletení na kolena a zadumaně hleděla do zdi.

„Kdo to sem mohl donýst?“ prohodila. „Toho bych se nenadála!“ Zavrtěla hlavou. „Takže i tady si člověk musí dávat pozor… Za Němců si člověk navyknul nepouštět si pusu na špacír. No a tady to asi bude stejný…“

„Promiňte, paní Husáková,“ přerušil ji Andrej, „ale já mám ten dojem, že se na to nedíváte správně. Vy jste se přece — alespoň jak se mi to jeví — ničeho trestného nedopustila. Předvolali jsme vás pouze jako svědka, vlastně jako pomocníka, který…“

„Ale chlapče! Jakejpak pomocník? Policie je policie…“

„To ne!“ Andrej na zdůraznění své upřímnosti si přitiskl ruku k srdci.

„Hledáme bandu zločinců. Pořádají lovy na lidi, a jak to vypadá — zabíjejí je. Ten, komu se povedlo vyrvat se z jejich drápů, ten nám může při vyšetřování prokázat obrovskou pomoc!“

„Ale chlapče!“ řekla zase stará paní. „Copak vy věříte, že ten Červenej dům existuje?“

„A vy ne?“ zeptal se Andrej, poněkud vyvedený z míry.

Matylda Husáková nestačila odpovědět. Pootevřely se dveře a z chodby sem zazněla směsice rozhořčených hlasů. Škvírou se snažil nějaký černovlasý člověk proklouznout dovnitř a křičel přitom na někoho, kdo se ho pokoušel zadržet: „To se ví, že hned! Pusťte mě dovnitř!“ Andrej se zamračil, ale vtom vetřelce kdosi zatáhl zpátky na chodbu a dveře zase přirazil.

„Promiňte to vyrušení,“ řekl Andrej staré paní. „Měl jsem ten dojem, že jste chtěla říct, že… vy sama nevěříte v existenci Červeného domu.“

Jehlice se jí v prstech jen míhaly. Pokrčila jedním ramenem: „Kterej dospělej člověk by tomu mohl věřit? Vždyť se na to koukněte: dům prej běhá z místa na místo, vevnitř má dveře se zubama, člověk jde po schodech nahoru — a dojde do sklepa… Je teda pravda, že tady je všechno možný, Experiment je Experiment, ale tohle už je nějak moc… Ne, nevěřím tomu. Samozřejmě že v každým městě jsou baráky, ve kterejch se můžou lidi ztratit, určitě něco takovýho bude i tady, ale asi sotva ty domy pobíhají z místa na místo. A taky jsou tam určitě normální schody.“

„Dovolte, paní Husáková, ale proč jste potom všude vykládala ty báchorky?“

„A proč bych je nevykládala, když je lidi poslouchají? Lidi se nudí… zvlášť ti starší, takoví jako jsem já.“

„Takže… vy jste si to všechno sama vymyslela?“

Stará paní už otvírala ústa k odpovědi, když předkloněnému Andrejovi se vedle ucha zuřivě rozdrnčel telefon. Andrej zaklel a zvedl sluchátko.

„A-a-andrejíčku, miláčku,“ ozval se opile Selmin hlas, „všecky jsem vyrazila!

Fakt… vyrazila…, pročpak tu ještě nejsi?“

„Promiň,“ řekl, zahryzl se do rtu a úkosem pohlédl na ženu před sebou.

„Mám tu teď důležitou práci, ale pak ti…“

„A já nechci, abys měl důležitou práci,“ oznámila Selma. „Já tě miluju a čekám tu na tebe. Bumbala jsem a teď je mi ziminka, protože jsem ú-úúplnej naháček…“

„Selmo,“ zašeptal Andrej přímo do telefonu, „nech toho! Neblázni, já teď nemám čas.“

„Stejně takovou dru-u-uhou, jako jsem já, nenajdeš v celým tomhle podělaným světě! Teď se musím stočit do klubíčka, pro-o-otože jsem ú-úúplnej, ale úplnej naháček!“

„Za půl hodinky jsem tam,“ řekl rychle. „Hlou-pu-lín-ku! Za půl hodinky… už budu spinkat… A kdo že to přijede?“

„Dobře, Selmo, tak zatím…,“ pospíšil si Andrej a proklel v duchu den i hodinu, kdy dal téhle nenapravitelné děvce svůj telefon do práce.

„Tak jdi do hajzlu!“ zařvala najednou Selma a práskla sluchátkem.

Hrozně to třísklo — až Andreje napadlo, že přitom musela rozbít aparát.

Vztekle stiskl zuby a opatrně zavěsil. Chvíli pak ještě seděl bez hnutí a neodvažoval se zvednout oči. Nemohl se soustředit. Pak si odkašlal a řekl: „No tak… Vy jste to prostě všechno vykládala pro ukrácení dlouhé chvíle…“ Konečně si vzpomněl, nač se chtěl zeptat: „Takže tomu mám rozumět tak, že jste si celou tu historku s Františkem sama vymyslela?“

Stará paní znovu otevřela ústa, ale znovu se jí nepodařilo odpovědět.

Rozletěly se dveře a mezi nimi stanul policista, který měl na chodbě službu.

Hlasitě vyrazil: „Promiňte, pane vyšetřovateli, ale předvedený svědek Petrov žádá, abyste ho okamžitě vyslechl, protože…“

„Krucinál! Neznáte předpisy? Co mi sem lezete s nějakým Petrovem?

Kde myslíte, že jste? Čelem vzad — a vypadněte!“

Policista zmizel. Andrej cítil, že se mu vzteky chvějí rty. Zdřevěnělýma rukama si neohrabaně nalil vodu z karafy a napil se. V krku ho pálilo… Zamračeně sekl očima po staré paní. Ta si tu pletla, jako by se nic nedělo.

„Promiňte,“ zabrumlal.

„To nic, chlapče,“ odpověděla klidně. „Vy za nic nemůžete. Jo… tak vy jste se mě ptal, jestli jsem si to všechno sama vymyslela. To ne, chlapče, to ne… To bych si ani vymyslet nedokázala! Vždyť si to vemte: schody, po kterejch se jde nahoru — a člověk se přitom octne někde dole… To by mě ani ve snu nenapadlo. Jak jsem to prostě slyšela, tak jsem to potom taky vyprávěla.“

„A kdopak vám to řekl?“

Ani nezvedla oči od pletení, jen zavrtěla hlavou: „Já už si nevzpomenu, jak se ta ženská jmenovala… Stála jsem zrovna ve frontě a ona to tam vykládala. Že prej ten František byl zeť jedný její známý. Určitě si vymejšlela, ale ve frontě toho člověk vždycky vyslechne!

V žádnejch novinách se člověk nedoví tolik, jako když stojí ve frontě.“

„A kdy to asi tak bylo?“ Andrej už se trochu uklidnil. Začínalo ho mrzet, že se prve tak rozkřikl.

„Tak asi před dvěma měsíci… nebo před třema.“

Tenhle výslech jsem pokazil, uvědomil si hořce Andrej. Pokazil jsem všechno kvůli tý potvoře Selmě a tomu idiotovi, kterej nezná předpisy…, ale to mu nedaruju! Já mu to zošklivím! Ten bude mrkat, až bude sloužit po nocích na ulici. Hezky k ránu se vždycky proběhne… No dobře, ale co teď provedu s touhle ženskou? Zasekla se, žádný jméno mi neřekne.

Zkusil to ale ještě jednou: „A víte to jistě, paní Husáková, že si na to jméno té ženy nemůžete vzpomenout?“

„Nemůžu, chlapče, nepamatuju se,“ odpověděla zvesela a jehlice se jí dál míhaly v rukou.

„A třeba si vzpomenou vaši známí.“

Rychlost jehlic se zpomalila.

„Když jste jim to všechno vyprávěla, jistě jste nějaké jméno řekla. Takže je docela dobře možné, že si vzpomenou, že mají lepší paměť než vy.“

Matylda Husáková pokrčila jedním ramenem a neodpověděla. Andrej se pohodlně rozložil v křesle: „Vidíte, kam jsme se to dostali, paní Husáková! Jméno té ženy, která to vykládala, si už nepamatujete, nebo mi ho prostě nechcete říct. Ale vaši známí si vzpomenou. To ovšem znamená, že si vás tu musíme nějaký čas nechat, abyste ty své známé nemohla varovat. A nechat si vás tu musíme až do té doby, dokud si vy, nebo někdo z těch vašich známých nevzpomenete, kdo tu historku o Františkovi vykládal.“

„Dělejte, jak chcete,“ řekla odevzdaně.

„Jenže ono je to tak,“ nevzdával se Andrej, „že dokud budete vzpomínat a my se budeme dohadovat s vašimi známými, lidi se budou dál ztrácet.

Zločinci se zatím můžou radovat a mnout si spokojeně ruce. A to všechno jenom kvůli tomu, že jste tak nepochopitelně zaujatá vůči našemu vyšetřování.“

Stará paní mlčela. Jen umíněně stiskla rty.

„Pochopte, jak je to všechno nesmyslné,“ nepřestával Andrej. „Jako by nestačilo, že máme ve dne v noci problémy s všelijakými darebáky, lumpy, prevíty všeho druhu! My se navíc dočkáme toho, že sem přijde čestný, spořádaný člověk — a nechce nám pomoct! Tak co to je? Já žasnu! Vždyť to vaše… promiňte…, dětské zatloukání, k ničemu není! Vy si tedy nevzpomenete, ale vaši známí si vzpomenou. Nakonec se jméno té ženy stejně dovíme, toho Františka najdem a on nám pomůže vybrat to hnízdo zločinu.

Pokud ho ovšem nějací darebáci dřív neodstraní jakožto nežádoucího svědka… A když ho zabijí, bude to vaše vina, paní Husáková! Soudit vás za to nikdo nebude, samozřejmě, na tohle není zákon. Na to je lidské svědomí.“

Andrej si po tomhle proslovu, do kterého vložil veškerou sílu výmluvnosti, musel zapálit. Tak ho to vyčerpalo. Pak čekal a nenápadně přitom sledoval ručičky hodinek. Dal si tři minuty… Jestli ani potom tahle zar putilá ženská nezačne mluvit, pošle ji, babu jednu, za katr, i když to nebude v souladu se zákonem… Musí s tím prokletým případem přece nějak pohnout!

Jestli se bude takhle párat s každým svědkem… Noc v cele má někdy na lidi přímo zázračný účinek… No a kdyby měl Andrej potom nějaké problémy s překračováním pravomoci… Jenže nic takového nebude! Tahle ženská nevypadá na to, že by si stěžovala, kdepak…! Ale kdyby přece jen… Hlavní prokurátor má jistě na tomhle případu osobní zájem, takže Andreje v tom nenechá. V nejhorším Andrej vyfasuje důtku. Ale ať si mu ji dají, když nebudou s to pochopit, že on to přece nedělá kvůli sobě! Hlavně ať se tenhleten zatracenej případ aspoň o fous pohne! Aspoň o fous!

Kouřil a soustředěně rukou rozháněl dým před sebou. Vteřinovka vesele obíhala ciferník a paní Husáková mlčela a tichounce pocvakávala jehlicemi.

„Takže…,“ pronesl Andrej, když uběhla i čtvrtá minuta. Rázně zamáčkl cigaretu v přeplněném popelníku. „Jsem nucen vás zadržet. Za neochotu vypovídat. Jak chcete, paní Husáková, ale podle mě se chováte jako malé dítě. Podepište mi protokol — a já vás dám odvést do cely.“

Když Matyldu Husákovou odvedli (popřála mu na rozloučenou dobrou noc), uvědomil si Andrej, že mu ještě nepřinesli ten horký čaj. Vyšel na chodbu a tam dlouze a důrazně vyčinil službě, že neplní své povinnosti.

Pak si předvolal svědka Petrova.

Svědek Petrov byl podsaditý, robustní chlap. Měl havraní vlasy a už od pohledu to byl zločinec, typický mafián. Usadil se na židličce a mlčky, podmračeně se díval, jak Andrej usrkává čaj.

„Tak co, Petrove?“ řekl dobrácky Andrej. „Cpal jste se dovnitř, hulákal jste, rušil jste mě… a teď mlčíte?“

„K čemu je dobrý, vám darmožroutům, teď něco vykládat?“ řekl vztekle Petrov. „Měl jste sebou hodit dřív, teď už je pozdě.“

„A copak mimořádného se přihodilo?“ zeptal se klidně Andrej, jako by ty „darmožrouty“ vůbec neslyšel.

„Přihodilo se to, že zatímco jste tady žvanil a držel se svejch podělanejch předpisů — já jsem viděl Červenej dům!“

Andrej dal opatrně lžičku do sklenky.

„Jaký dům?“

„Vy jste mě neslyšel?“ rozzuřil se Petrov. „Vy si se mnou hrajete na schovávanou? Prej — jaký dům!? No — Červenej dům! Ten, o kterej jde!

Stojí si, bestie jedna, přímo v Hlavní ulici! A lidi zase lezou dovnitř! Jenže vy si tu sedíte, popíjíte čaj a trápíte nějaký starý báby!“

„Moment! Moment!“ Andrej vytáhl z desek plán Města. „Kde to bylo?

A kdy?“ „Zrovna teď, když mě sem vezli. Povídám tomu idiotovi: Zastav! Ale on ne…! Tady tý vaší službě povídám: Pošli tam policajty! A služba taky jen čumí…“

„Kde přesně jste ho viděl?“

„Víte, kde je synagoga?“

„Ano,“ řekl Andrej a okamžitě ji na plánu Města našel.

„Tak mezi ní a kinem. Je tam takovej parádní biograf…“

Na plánu Města byl mezi synagogou a budovou kina „Nový Iluzion“

parčík s fontánou a dětským hřištěm.

Andrej vzrušeně hryzl konec tužky… „Kdy přesně to bylo?“

„Dvacet minut po půlnoci,“ odsekl Petrov. „A teď už je skoro jedna.

Ten barák tam určitě na vás bude čekat! Já — když jsem se dověděl, že se ten barák někde objevil, byl jsem na tom místě třeba i za čtvrt hodinky… a stejně už byl v čudu. A teď…“ Beznadějně mávl rukou.

Andrej zvedl telefon: „Motocykl se sajdkárem! A jednoho policistu! Okamžitě!“